Křesťanský stát

Vždy se začnu usmívat, když slyším hovořit o možnosti vytvoření křesťanského státu. Jak by to bylo skvělé, kdyby stát vedli znovuzrození křesťané. Podle mého úsudku, by to byla katastrofa. (A taky jsem jednu takovou zažil.) Stát není církev. A nikdy z něj církev nemůže vzniknout. Ani nemůže vzniknout další „Izrael“. Nehledě na to, že Izrael a křesťanství jsou dva rozdílné pojmy, i když mají společné jmenovatele. (Hospodin, Kristus) O tom však později v dalších kapitolách.

Ti, kteří stojí ve vedení musí sloužit všem ve státě. Ne jenom „církvi“.
1. Pokud začnou prosazovat křesťanství a pro církevní pravidla a zákony, pak se proti nim postaví zbylá většina obyvatel. Ta se tím postaví proti církvi jako takové. Proti hlásání evangelia, které automaticky odmítá.
2. Bývá to i opačně. Aby sekulární svět nemohl poukazovat na to, že se nespravedlivě nadržuje křesťanství, se vláda stává více a více světskou. (To se může stát a stává se i s vedením církve.)
3. Vláda musí velmi často dělat i nepopulární věci, kterým věřící nerozumí a po takových opatřeních ztrácí vláda důvěru i u věřících.

Je tedy více důvodů, proč není možné, aby existoval „křesťanský stát“, ale tím hlavním je, že křesťanským státem se stát nestane jen tím, že ho vedou křesťané, ale tím, že lidé v tom státě znají osobně Ježíše Krista a odevzdali mu své životy a žijí plni Ducha svatého. A to nejde zařídit příkazy a zákony od vlády.

Kristus nás neposlal zřizovat státní instituce, ale kázat evangelium a vyhlašovat, že se přiblížilo Boží království. Poslal nás činit jeho učedníky. A to do celého světa, ve všech národech a státech (Matouš 28:18-20, Skutky 1:8). Boží království mezi námi nemá hranice a nedá se uchopit žádnými světskými zákony a nařízeními (Lukáš 17:20-21). Křesťané mají své občanství v nebi a zde na zemi jsme jenom jeho vyslanci (Filipským 3:20, 2.Korintským 5:20). Nemáme vytvářet rádoby „spravedlivé“ státy, ale přivádět lidi do Božího království.

My již máme vlastní křesťanský stát – své království a v něm je naším Králem Kristus.

Politika

„Politika (z řeckého polis– město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s většinovými zájmy a názory. Politika je oblastí, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou.^[1] Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání. V rámci rozhodovacích procesů je politika správou věcí veřejných, uměním řídit stát, hájením zájmů jednoho státu vůči druhému, vytvářením a udržováním vztahů mezi těmito státy. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V demokracií vstupují do politiky politické ubjekty přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí spolky a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc).
V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.
Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.“ Tolik o politice říká slovník (Wikipedie).

Silně jsem vyznačil texty, který se nás dotýkají:
skupina lidí s většinovými zájmy – většinový zájem lidí není nikdy v souladu s Božím záměrem. Samotná skupina křesťanů (myslím znovuzrozených křesťanů) nikdy nebude většinová.
Neboj se, malé stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Lukáš 12:32
“Vejděte těsnou branou, protože široká je [brána] a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!”
Matouš 7:13-14

Boj o společenské uspořádání – Bůh nás neposílá měnit společenské uspořádání, ale hlásat evangelium a činit jeho učedníky. Tento svět není jeho královstvím. (Ježíš odpověděl: “Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.” Jan 18:36) Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v ponebeských oblastech. Nejde o boj za změnu zřízení, ale za lidské duše. Změna společenského uspořádání nezmění srdce člověka. Zkušenost je často opačná.
Jenom ať každý žije tak, jak mu Pán udělil, každý, jak ho Bůh povolal. Tak to také přikazuji ve všech sborech. Byl někdo povolán jako obřezaný? Ať to nezakrývá. Byl někdo povolán jako neobřezaný? Ať se nedává obřezat. Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání. Každý ať zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán. Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.  Neboť kdo byl v Pánu povolán jako otrok, je Pánův propuštěnec; podobně kdo byl povolán jako svobodný, je otrok Kristův. Byli jste koupeni za velikou cenu. Nebuďte otroky lidí. Bratři, každý ať zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán.
1.Korintským 7:17-23
Apoštol Pavel stál před králi, místodržiteli, před různými hodnostáři a i před císařem, ale nikdy nemluvil o změně režimu, ale vždy jen o Ježíši Kristu. Možná nás situace přivede na místa, kde budeme mít vliv, možná i výkonnou moc, ale to neznamená, že máme dělat revoluce. Máme zvěstovat Krista právě v té společnosti, do které nás Bůh přivede. Ostatní práci máme dělat tak, jako bychom ji dělali Kristu. Být poctiví, pracovití, věrní, spravedliví…
Vždyť tento svět, tak jak ho známe jde do záhuby a my máme, co nejvíce lidem ukázat na cestu do věčného Kristova království. Nejsme schopni a ani se to od nás nežádá, abychom svět měnili. (Chceme měnit Boží slovo, které řekl o tomto světě? Marek 13, Matouš 24…)

Často jsou nutné kompromisní dohody – Křesťané nemohou dělat kompromisy. Vidíme však, že v politice strany, které údajně zastupují křesťany je dělají. Musí je dělat, pokud se chtějí podílet na moci. Nikdy nemají tolik voličů, aby se staly vůdčí politickou silou, ale pouze se naklánějí na tu či onu stranu, která jim umožní nějaký malý podíl na moci. Aby to bylo možné, musí dělat kompromisy. To vede k jejich odklonu od toho, co původně měli hájit a ke ztrátě voličů.

Politická moc – problémem je, že si věřící v politice myslí, že by svět změnili, kdyby měli moc. Politickou a tím i výkonnou. V posledním desetiletí vznikalo mnoho zbytečných zákonů a nařízení v domění, že tyto zákony zabrání rozkrádaní, korupci, vraždám, dopravním přestupkům apod. Žádný zákon nezmění srdce člověka a jeho charakter. Proto těchto činů neubývá, ale naopak. A také úměrně s tím jak přibývají, přibývá i zákonů, které tomu mají zabránit. Marně. Člověka může změnit jen Boží dotek, osobní vztah s Kristem. Většina znovuzrozených křesťanů, kteří vstoupí do politiky, po krátkém čase odchází se zklamáním a znechucením. Ti, kteří zůstávají se často zapletou do bojů o zákony, o postavení strany, za kterou kandidují a do žabomyších válek v parlamentech, že ztrácejí kontakt s realitou, ve které žijí ostatní občané.

Politickou moc, lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím – politická moc je spojena s tou výkonnou. Představitelé menšiny jí mohou těžko získat v demokratických volbách. Mohou ji mít jen díky kompromisům nebo ji získat nějakým druhem násilí nebo manipulace a podvodem na voliče (zastrašováním z něčeho nebo z někoho, odstraněním politických protivníků ve vládě nebo násilným převratem…). Každopádně pokud moc již získá neuvědomuje si, že stejně dělá jen to, co musí dělat. Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí. Přísloví 21:1
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, Římanům 13:1

Pokud shrnu všechny body, zjistím, že křesťan a politika, tak jak ji dnes známe, nejde dohromady. Apoštol Pavel nám dává návod jak měnit situace a svět: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.  To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. 1 Timoteus 1-4

Autorita Božího dítěte není od lidí

Dlouhodobě politici hovoří o demokracii. Dělí svět na demokratický nebo nedemokratický. Hlavně toto rozdělení slyšíme od politiků na západ od nás. Přesněji na severní části polokoule. Naše mozky jsou masírované názory, že pouze ony (ty státy) mohou zajistit demokratický chod zemí ve světě. Dnes jsme se dostali do stavu, kdy demokratičtí politici jsou tak demokratičtí, že zakazují lidem mít jiný názor než mají oni. Můžeme slyšet o odsouzení lidí, kteří si toto dovolili. Když je nelze soudit, pak jsou pronásledováni v médiích a označovaní za zrádce apod. Když jdete stále po zeměkouli na západ, dostanete se nakonec na východ. A to i přesto, že západ se nedá spojit s východem. Je to možné jen proto, že země je kulatá a naše cesta po ní směrem na západ se stává zakřivenou. Podobně ti, kteří nejvíce bojují za toleranci, začleňování jiných, za demokracii, se podobně dostanou na stranu netolerance, vytěsňování těch, kteří mají jiný názor a začínají používat nedemokratické prostředky a metody. Ve své urputnosti prosadit vlastní zájem a v nenávisti vůči těm, kteří s nimi nesouhlasí, se stávají sami tím, proti čemu bojují. Prostě vyrazili na pokřivenou cestu.
Dnes je svět ve válce. A není to válka o demokracii. Jde o něco jiného. Viditelně jde o boj mezi takzvanými progresivním pojetím světa a tradičním. Progresivní pojetí je cestou ke globálnímu řízení světa z jednoho centra, kde vládne jeden názor, jeden systém pro všechny. Vše řízené umělou inteligencí, která je bez soucitu a milosrdenství a spravovanou malým týmem lidí. (Oficiální strategie OSN pro umělou inteligenci do roku 2030). Jedná se o světovládu, kterou v určité chvíli převezme antikrist. Na druhé straně stojí svatí, kteří jsou nazýváni konzervativci. Stojí na hodnotách Písma. Ovšem je těžké na první fyzický pohled rozeznat kdo je kdo. O tom jsem již psal.
Těžko se můžeme pohybovat v takovém světě bez autority Božích dětí. Co je vlastně autorita Božích dětí a jak nás ochraňuje nebo jaké pravomoci nám dává? Autorita Božích dětí, je autorita Království Ježíše Krista. Není závislá na lidech a lidé ji neudělují. Je to autorita získaná z podílu na dědictví, které máme v Kristu. (Jsme li však děti, jsme i dědicové — dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.‘ Římanům 8:17) Jsme vyslanci Jeho království tady na zemi. Toto postavení nám dává pravomoc jednat v určitých případech v moci tohoto království. („Stahovat toto království na zem“) Tím myslím v duchovní moci, která se projevuje zázraky, změnami duchovní atmosféry a především zvěstováním tohoto království lidem.
Ježíš, přestože křísil mrtvé, uzdravoval a vymítal démony, se nesnažil změnit společenský řád, nebojoval proti světským autoritám. Nepřišel svrhnout systémy, ale zachránit lidi. přišel porazit Satana a ne lidi.
Všimněme si několika výroků z Písma. Ježíš je říká Pilátovi:
‚Ježíš odpověděl: “Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.” ‚ Jan 18:36 Ježíš sám říká, že jeho království není z tohoto světa a pak ještě dodává:
‚Pilát mu řekl: “Jsi tedy král?” Ježíš odpověděl: “Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” ‚ Jan 18:37
Tady nám jasně Ježíš říká jeden z důvodů, proč přišel na svět. Aby vydal svědectví pravdě. Ne svrhnout Římany, nastolit nějaký nový řád apod. Ustanovování vlád a autorit je na Otci – to říká Pilátovi o několik veršů dál: ‚Ježíš [mu] odpověděl: “Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti to nebylo dáno shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší hřích.” ‚ Jan 19:11 Neměl bys žádnou moc, kdyby ti to nebylo dáno shůry. Je to Otec, který ustanovuje a zmocňuje vlády. A také zde vidíme, že pokud Otec nedovolí, nemůže se nám nic stát ani od „vladařů“ tohoto světa. Pokud to dovolí, pak ví proč a znamená to i naše konečné vítězství: ‚Vzácná je v očích Hospodinových smrt jeho věrných. ‚Žalmy 116:15
Apoštol Pavel je tím dalším, jehož slova chci dnes použít, a která nám více ukazují na naši autoritu: ‚Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. ‚Římanům 13:1-2
A jinde píše: Neboť vám je z milosti pro Krista dáno, abyste nejen v něj věřili, ale i pro něho trpěli; vedete týž zápas, jaký jste při mně viděli a o jakém nyní slyšíte. Filipenským 1:29-30 Apoštol Petr nám to více vysvětluje: ‚Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom , v čem vás pomlouvají [jako zločince]. Neboť je lépe trpět, BUDELI TO CHTÍT BOŽÍ VŮLE , když jednáte dobře, než když jednáte zle. Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen. ‚ 1 Petr 3:14-18
Naše autorita Božích dětí nám dává i autoritu trpět nebo zemřít (budeli to chtít Boží vůle), ale také být obživeni Duchem.

Nedostali jsme autoritu proto, abychom se snažili nějakým způsobem uchopit moc nebo ji měnit – to patří výlučně Otci. Máme autoritu proto, abychom mohli oslavit jméno Ježíš. Naše autorita pochází od něho a díky jeho oběti za nás. Abychom mohli zvěstovat Boží království a přinášet pravdu o Bohu, Ježíši, Duchu svatém a Božím království o spasení.
Pokud už máme potřebu někoho volit, je potřeba se na věci podívat shora, ale podle mne je to věc výlučně našeho Otce, který autority ustanovuje bez ohledu na lidský názor, volební preference apod. On je ten, který naklání srdce lidí. Pokud vás Bůh však vede k volebním urnám nebo do politiky, ujistěte se, že je to skutečně z Ducha, protože je to často smíchané s touhou po lidském uspokojení z lidské služby, touho po autoritě, kterou nedává Bůh, ale je od lidí apod. Pak je člověk zklamaný a zahořklý. Pokud tě však volá do této služby Bůh, pak mohu říct jen amen, udělej to, k čemu tě vede.