Autorita – I. OBECNĚ, DUCHOVNÍ AUTORITA

Ne zřídka se stane, že uslyším nářek služebníků na jejich nedostatečnou (duchovní) autoritu u lidí – oveček jim svěřených.

Co říká o autoritě slovník: „uznávaná vážnost, úcta, rozhodující vliv, moc“.

Existuje více druhů autority.

Přirozená autorita.

Někdo je vysoký a statný, budí respekt a má u ostatních přirozenou autoritu. Starší kolega s velkými zkušenostmi, budí úctu a má vliv na kolektiv. Někdo s velkými odbornými znalostmi v určité oblasti, může být v této oblasti naprosto přirozeně respektovanou autoritou u svých kolegů apod.

Delegovaná autorita.

Je to autorita, která je spojená s pravomocemi funkce, do které jsme delegováni. Není spojená s naším charakterem, ani schopnostmi. Ty pouze můžou ovlivnit způsob jakým je tato autorita uplatňovaná.

Duchovní autorita.

Podobně a přitom úplně jinak je to s duchovní autoritou danou nám Bohem. Je nám taky delegovaná. Ne lidmi, ale Bohem skrze Ducha svatého, ale naprosto jinak se uplatňuje. (bývá potvrzená, ale nemusí, delegováním od vyšší nebo další duchovní autority – člověka)

Velká skupina lidí se domnívá, že jejich uznání, vážnost a úcta k nim je spojena s tím, kolik jim je delegováno autority. Začíná to touhou po uznání, ale nekončí. Pak přichází touha po úctě. Proto se tak starají a budují své postavení. Většina funkcí je však pouze pro jednotlivce, proto se snaží vyniknout nad jiné a to různými způsoby ať čistějšími nebo méně čistými. Pokračuje to touhou po vlivu na lidi a děje, ať kladně nebo záporně. Takoví lidé chtějí u všeho být, o všem vědět, být v co možná největším počtu různých komisí a skupin, v rozhodčích orgánech apod.  Vrcholem je mít moc nad lidmi a ději. Může ji uplatňovat dobře, ale i zle. Tak to běžně funguje v tomto světě a říkáme tomu budovat si kariéru. Průzkumem se zjistilo, že při budování kariéry nejsou na prvním místě peníze plynoucí z postavení, ale právě toto uznání, vážnost a úcta, vliv a moc. Peníze jsou až na dalších místech. Několik posledních let silně působí kult těla. Být uznáván a ctěn, může také znamenat: mít svaly, štíhlou a pevnou postavu, krásu. Již to není přirozená autorita, ale cíleně budovaná. Mluvím teď o mužích. U žen se vliv a moc skrze tělo táhne celou historií. (Salome).

Duchovní autorita, i když je také delegovaná, je úplně něco jiného.

Lukáš 22:25-26  On jim řekl: „Králové pohanů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci. Avšak ne tak vy; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží.

DUCHOVNÍ autorita se vztahuje na duchovní oblast a ne na lidi.  Duchovní vedoucí nepanují nad svými ovečkami, ale nad mocnostmi v ponebeských oblastech, aby lidé mohli být uvolněni a svobodni pro Boží království a byla zjevena Boží sláva a Boží moudrost.

Duchovní autoritu Bůh dává tak, jak sám chce (bez ohledu na vzdělání, odbornost, společenské postavení…)  a může ji dát také tomu, kdo má autoritu přirozenou nebo delegovanou. Musíme se autoritu naučit rozlišovat a především správně používat.

Jan 10:1-7  „Amen, amen, říkám vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vstupuje jinudy, ten je zloděj a lupič, ale kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Tomu vrátný otvírá a ovce slyší jeho hlas; on pak své ovce volá jménem a vyvádí je. A když své ovce vypustí, jde před nimi a ovce jdou za ním, neboť znají jeho hlas. Cizího však nikdy následovat nebudou, ale utečou od něho, neboť neznají hlas cizích.“ Ježíš jim řekl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jeho vyprávění znamená. Ježíš jim tedy znovu řekl: „Amen, amen, říkám vám: já jsem dveře ovcí.

Duchovní autorita je – Kristus v nás-, který je v nás skrze přítomnost Ducha svatého. Jsou to dveře do ovčince. Tato přítomnost Ducha svatého nám otvírá dveře, abychom mohli vyvádět ovce, které slyší jeho hlas v nás a zároveň jeho hlas v nich. Čím více se podobáme Kristu, tím jasněji nás jeho ovce slyší a  n á s l e d u j í  nás. Jedním ze znaků duchovní autority je být následován jinými.
Pokud tě nikdo nenásleduje, nemáš učedníky (Matouš 28.19), pravděpodobně neumíš používat duchovní autoritu, ale používáš autoritu, jakou používá svět. Svět používá tlak, manipulaci, různé techniky, které nás mají někam dovést, ale „kde je Duch Páně, tam je svoboda“. (2. Korintským 3:17) To je jedním ze znaků používání skutečné duchovní autority. „Jde před nimi a ovce jdou za ním“- je to dobrovolné a svobodné následování.

Dalším ze znaků chození v duchovní autoritě je pokora. Pokud vím, kým v Kristu jsem a co mi Bůh svěřil, nepotřebuji bojovat o uznání a vliv. Odpadá ješitné soupeření a dokazování, že já jsem tou správnou autoritou na správném místě. Že já musím rozhodovat, že já jsem to všechno vykonal nebo rozhodl nebo se modlil… .

Duchovní autorita je moc. Ježíš nemusel nikoho přesvědčovat o své moci. Šel a uplatňoval ji. Neříkal nikomu „ Ty jsi nemocný“, ale uzdravil, neříkal nikomu „Ty jsi posedlý démony“, ale vysvobodil. Ten, kdo má skutečnou duchovní autoritu v dané oblasti nemluví, ale koná. Nepřesvědčuje slovy, ale jeho skutky potvrzují to, že je autoritou. Neznamená to, že se takovému člověku klaní svět. Naopak apoštolové, boží mužové a ženy s boží autoritou, v celé historii církve zakoušeli protivenství a dokonce z vlastních řad od nechápavých, tělesných, závistivých a ješitných.

 Kdo však zastaví Boží moc, když Bůh se rozhodne tě používat?