V Písmu mnohokrát čteme o víře, která zachraňuje, o víře která uzdravuje všelikou nemoc, o víře, která převádí přes vodu suchou nohou o víře, která boří hradby … . Když se podíváme do církve, nevidíme. Slyšíme o víře mnoho slov, ale nevidíme. skutky víry. Jedním ukazatelem naší nevíry v církvi je množství nemocných v církvi. Když přijdu někam do církve a zeptám se kdo má nějakou nemoc, většina zvedne ruku. Ti, co ji nezvedli jsou buď velmi mladí, nebo se bojí v církvi přiznat, že jsou nemocní.
Někde se za uzdravení nemodlí,  někde zase chodí do předu se modlit mnoho lidí. Většinou jsou to vždy ti samí lidé. To znamená, že nebyli uzdraveni, i když při předchozích modlitbách hovořili o tom, že je již jim lépe, nebo že věří, že jsou uzdraveni. Další týden na výzvu stojí ve předu znovu. Tak chodí několik let a stále jsou trápeni nemocí.
Přesto Ježíš říká: „tvá víra tě uzdravila“, a jinde „dal jim moc“ (aby uzdravovali, vyháněli démony), a dále „jen věř“ (a bude opět žít)…
Myslím si, že mnoho z nás křesťanů je v chaosu ohledně nemocí, uzdravení a moci. Slyší o tom kázání, Slyší a vidí, že se to jinde děje, ale u sebe to nevidí. Co s tím. To člověka dokáže dovést k odevzdanosti nemoci a nepříznivým situacím, ke ztrátě víry a křesťanství se pak přenese do nějakých pravidel o chození do sboru, poslouchání autorit, aktivit, které mají ukázat naše křesťanství vůči veřejnosti. To pak odvádí od demonstrace Boží moci.
Několik dní bych se rád zamýšlel nad mocí a vírou k uzdravení a pro dnešek nad stvořením člověka a obecně nad naším tělem. Bůh stvořil člověka a řekl, že je to dobré. Velmi dobré. Uvědomme si, že Bůh člověka stvořil pro věčný život. Tedy mu dal takové tělo, které je schopné neustálé obnovy. Po pádu člověka sice lidé umírají, to znamená, že lidský organismus „dojde do konce“, přesto se lidé dožívali několika set let. Bůh pak svým slovem ustanovil lidský život na sto dvacet let. Vždy jeho slovo změnilo naše tělo tak, aby se dožívalo tolika let, kolik určil. Změnilo něco v lidském těle. Jeho  s l o v o  to změnilo.
Přestože Bůh své slovo nezměnil, lidé se běžně sto dvaceti let nedožívají. Věřím však, že Bůh naše tělo uzpůsobil tak, aby bylo schopno se těch sto dvaceti let dožít. Je to náš způsob života, co ho zkracuje.
Vycházím z toho, že Bůh dělá věci dobře. Tedy i mne stvořil skvěle. Také dal moc našim slovům. I my jako On můžeme tvořit slovy. Naše slova mají nesmírnou moc. Moc života i smrti. Můžeme jimi žehnat, nebo zlořečit. Používejme tedy naše slova správným způsobem.
Děkujme každý den za naše tělo. Děkujme za to, jak nás Bůh stvořil (řekněme mu to osobně) a žehnejme svému tělu. Mluvme o svém těle dobré věci. Někdo se podívá do zrcadla a začne svému tělu zlořečit. Přijde od lékaře a zlořečí tělu. Něco není schopen udělat (sehnout se, kleknout si….) a začne zlořečit svému tělu. Jak často tělu nadáváme do tlusťochů, nemotorů, neschopnosti, jak často o něm říkáme, že je nemocné. Dokonce nevyléčitelně nemocné. Věříme více lékařům a lékům, než Bohu a jeho Slovu. Věříme více tomu, co nám našeptává ďábel, než to, co o nás říká Boží slovo.
Změň to. Začni se nejdříve radovat ze svého těla. Je to Boží dílo, i když jsme ho poničili. Stále je Božím dílem.
Žehnej svému tělu. Žehnej svému mozku (obnovou buněk, pevností cévek, žehnej mu plnou funkčností, ve jménu Ježíš), žehnej svým vnitřnostem, svým svalům a šlachám, kloubům, kostem i nervům. Svým cévám…. Vše máme od Hospodina a tak děkujme a žehnejme. Tělo slyší na požehnání. Můžeš promlouvat dobré věci ke svému tělu. Zkus to od dnešního dne dělat. Když ráno mluvíš s Pánem, děkuješ za věci, děkuj za své tělo (i když se ti ráno špatně vstávalo, bolí tě hlava…) a začni mu žehat.
Budeš vnímat a vidět změny.