V televizi jsem viděl a slyšel rozhovor s jedním z utečenců, kteří se snažili překročit řecko-makedonskou hranici. Bylo vidět záběry, jak se jim policie a vojáci snaží zabránit proniknout do Makedonie. Když se uprchlíkům nepodařilo přejít po cestě, zkoušeli to jinde, když je chytili, zkouší to znovu a znovu, až se jim podaří utéct. Vojsko a policie proti nim používá slzné a ohlušující granáty.
Den před tím ukazovali záběry z maďarsko-srbské hranice, kde byl natažen ostnatý drát. I ten pro ně nebyl problém překonat. Proč?
Ten muž, s kterým natáčeli televizní šot to řekl jasně: “ My utíkáme ze země, kde kolem nás vybuchovaly opravdové granáty, zabíjely lidi kolem nás, lítaly nám kolem hlav smrtící střely, Umírali lidé kolem nás, naši přátelé, rodina. Před tím utíkáme (před smrtí) a tady si někdo myslí, že nás zastaví slzný nebo ohlušující granát, který nám nemůže ublížit.“ Tak nějak to ten muž říkal.
On ví z čeho utíká a také ví kam. Má naději a víru, že v Evropě bude ochráněn před válkou on i jeho rodina. Jejich vysněnou,  zemí je Německo nebo Anglie a udělají proto všechno, aby se tam dostali. Prožívají strádání, častou jsou okradeni a podvedeni převaděči, nemají se kde umýt, často co jíst i pít. Mají sebou malé děti. Mnoho lidí je nenávidí a je proti nim a brání jim v cestě. Přesto je nic z toho neodradí od cesty k cíli. Mají cíl. Mají naději bezpečnějšího života. Mají touhu se tam dostat a získat ho.
Mají víru, že se tam dostanou.
Přečtěme si jedenáctou kapitolu Židům. Budeme číst něco podobného, ale ještě těžšího. Budeme číst o víře těch, kteří byli kamenováni, řezáni pilou. O naději a víře těch, kteří nikdy neuviděli naplnění zaslíbení, nedošli do cíle, abychom mohli vejít i my,  přesto jejich naděje a víra neselhala. Šli kupředu a přemáhali lvy, nepřátele a situace. Protože věřili, že jednou přijde Mesiáš, který připraví cestu do Božího království. Měli zaslíbení a touhu po Božím království.
Jak je to s námi. Jak velkou máme touhu po Božím království. Co jsem ochotni všechno překonat na cestě k němu. Co jsme ochotni obětovat. Pohodlí? Peníze? Své plány? Svou pověst? Svoji ješitnost? Kdyby my křesťané měli takovou touhu po Božím království, jako mají dnešní utečenci po bezpečném životě, vypadala by a žila by církev úplně jinak.
První verše dvanácté kapitoly to říkají jasně: „Proto i my, majíce kolem sebe tak velký oblak svědků (z 11.kapitoly), odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi. upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“
Čím více ochabuje naše touha po Božím království, kdy si říkáme, Pán to nějak zařídí, nějak to dopadne, tím více se na nás přilepuje hřích, trápení, starost, protože místo, abychom hleděli k „NEBI“, hledíme na zem a na pozemské věci. Místo, abychom utíkali, běželi do zaslíbené země, do odpočinutí, necháme se znovu dohnat a pohltit starým životem, protože jsme se na cestě nechali zastavili překážkami.  Protože jsme se začali ohlížet zpět po starém životě.
Modleme se, aby Duch svatý znovu v nás rozhořel oheň touhy po nebeských věcech a udržujme si tento oheň naděje a touhy.