Jedna věc je mít poznání, jiná je to poznání žít. Nejen kazatelé často mluví z poznání, které získali z Písma. Mít však jen poznání, je jen jedna věc. Poznání nadýmá. Vede nás do pýchy.
Nedávno jsme byli tak trochu „vyučování“ , že finance se musí stahovat vírou z nebe. Že tam mohou být nějakou mocností zadržovány… . Ano, víme to a často to musíme dělat. O několik dní  později na mne bratr, který nás takto vyučoval, vyvíjel tlak pro finance a věci, které potřeboval. Jakoby zapomněl na to, co sám říkal. Přitom věděl, že já osobně nic ovlivnit nemohu a není to v mé kompetenci.
Vzpomněl jsem si, jak jsem sám před dvěma desítkami let vyvíjel nátlak na bratra, který mi dlouhodobě pomáhal, ohledně peněz na zaplacení ubytovny. Čím se více blížil čas placení nebo odchodu, tím více jsem panikařil a tlačil, jako bych nevěděl, že Pán se o mne vždy postaral. Byl jsem pod tlakem a stresem, přestože jsem měl poznání o tom, jak Bůh své děti zabezpečuje. Navíc jsem pod tlak dostával i druhé kolem sebe. Nejen pod tlak, ale i jsem je v duchu obviňoval z nedochvilnosti, planých slibů apod.
I u tohoto bratra to bylo podobné, i když nevyřčené přede mnou.

Bůh nás miluje a posílá Slovo, které nás prověřuje, často pokořuje a usvědčuje (pokud se necháme), že pouze mluvíme, ale není to v nás. Když mluvíme, píšeme k druhým, musíme si uvědomit, že vždy nejdříve to slovo platí pro nás. Je pro naši proměnu.
Bylo období, kdy jsem maloval (živil jsem se tím) a přitom si kázal.
Kázal jsem jako jiným (i když kolem mne nikdo nebyl), ale věděl jsem, že káži sám sobě.
Někdy to vypadá, že lidé mluvící Boží slovo jiným, jakoby nic z toho, co říkají, sami neslyší. Samozřejmě ne všichni, jen někdy se to může stát nám všem. Je to tehdy, kdy kážeme jen z poznání, které nadýmá a ne z toho, co známe a žijeme.
Nejhorší na tom je, že si to často neuvědomujeme, ale lidé kolem nás to vidí.
Děkuji Bohu, že mne hned prověřuje z každého slova, které říkám. Někdy to bolí, je to nepříjemné, ale posunuje mne to dál a posléze přináší radost a svobodu.
Je důležité si uvědomit, že slovo, které dostávám je
PŘEDEVŠÍM PRO MNE a pak teprve pro druhé.
(To nejlepší je ho začít žít a pak ho kázat, i když to tak vždy není a nejde)