Věřím, že žijeme v době proměny myšlení církve.
Takové proměny, jako bylo Petrovo poznání, že milost je i pro pohany a ne jen pro Židy, takových změn v myšlení jako přinášeli John Wyclif a u  nás Jan Hus, Martin Luther. Moravští bratři…  Změna chápání Písma v tom, co Ježíš nám přikazuje. Vidím, jak se toto myšlení posunuje napříč celou církví. Tato změna nás a církev konfrontuje s tím, jak žijeme Krista. Dnes již neobstojí doktríny jednotlivých denominací, které vedly denominace po řadu desetiletí i staletí. Bůh se rozhodl zatřást těmito hodnotami, aby byl opět v samém středu uctívání On sám a ne učení. Aby církve neměly jako základ doktrínu, ale živého Krista a byli plné Boží moci. Plné Ducha svatého. Tak i jednotlivci.
V předchozím zamyšlení jsem psal o desateru, ale pod zákon můžeme dostat lidi i jinak. Přivedeme je ke Kristu. Oni uvěří, přijdou do církve a my je pak přivádíme k doktríně a učení jako k tomu nejdůležitějšímu. V podstatě je nasměrujeme od živého Krista a Ducha svatého někam k dodržování doktrín a denominačních pravidel. Tím se proměňují ne do podoby Krista, ale k obrazu denominace nebo společenství.
Vrátím se ke Starému a Novému zákonu. Základní rozdíl v nich je v tom, jak se na lidi dívá Bůh. Ve Starém zákoně se Bůh na lidi dívá přímo. V NZ pak přes oběť Ježíše Krista. V tomto pohledu je zásadní rozdíl, skrze který přichází mnoho změn pro novozákonní věřící.
Boží pohled na lidi přes Krista a jeho prolitou krev, je smíření s člověkem. Krev Ježíše Krista je dostatečná k tomuto smíření (odpuštění hříchů člověku). Proto při narození Ježíše slyšíme anděla říkat: „… a lidem dobrá vůle“ Bůh oznamuje lidem, že našel v nich zalíbení a důkazem je narozený Ježíš.
Když odsuneme stranou Ježíše z Božího pohledu, objeví se před Božíma očima hříšný člověk, který stále dokola podléhá hříchu, odchází od Boha a prolévá nevinou krev. To je starozákonní pohled  na člověka. Proto Bůh ve SZ dává lidem pravidla, aby věděli, co je správné a co ne. Vypadají jednoduše, přesto je člověk nedokáže naplnit. Tato pravidla dává skrze prostředníka – Mojžíše.
Pak ještě několikrát do příchodu Ježíše  Bůh si povolává prostředníky mezi lidem a ním, kteří se přimlouvají před Bohem za lidi. Všichni tito přímluvci a prostředníci jsou nedokonalí lidé a umírají. Ať již Mojžíš, David, Daniel…
Novozákonní doba má jediného a dokonalého přímluvce Ježíše Krista. Není potřeba dalších prostředníků. Jednou pro vždy stačí Ježíš Kristus. Jeho oběť je dostatečná, aby stál mezi námi a Bohem.
Často se chceme postavit do role starozákonních proroků a služebníků, kteří byli prostředníky mezi Bohem a národem.
Říkáme tady jsem Bože, stojím tady mezi hříšným národem a tebou a vyznávám jeho hříchy, odpusť jim. (Bůh již toto smíření vyhlásil, v Kristu odpustil, jde o to, kdo to přijme) V novozákonní době toto postavení patří Kristu a ne nám. On zemřel i za národy, rodiny i jednotlivce. Za všechny hříchy světa. Ne my. Děláme tím z něho nedostatečného zastánce, nedostatečného přímluvce. Chceme dělat něco, co udělal již Ježíš před dvě tisíci let. Říkáme: Já to vezmu na sebe Ježíši, do svých rukou a modliteb, když na všechno nestačíš“
Místo, abychom dělali to, co máme. S odvahou se podívali lidem do očí a zvěstovali jim Slovo Boží a evangelium o Ježíši Kristu, moc ke spasení nejen pro Židy, Řeky, ale pro všechny na světě. Aby mohli uvěřit a přijmout toto Boží smíření se světem. To je především to, co máme dělat a ne napodobovat to, co dělali proroci v době, kdy ještě Ježíš nepřišel na zem, nezemřel a nevstal z mrtvých. V době, kdy Bůh se na svět nedíval skrze Ježíše Krista.