Všiml jsem si, jak dokážeme manipulovat s tím, co platí a neplatí ze Starého zákona.  Kde je vlastně pravda? Jaký je vlastně zásadní rozdíl, mezi SZ a NZ? Nakolik stát na starozákonní zvěsti? Řídit se jenom NZ? Myslím, že každý věřící, který čte Písmo, si tuto otázku dříve nebo později položí. Zvláště tam, kde při kázání a vyučování je jednou kladený důraz jen na novozákonní pohled a za chvíli se  máme opět řídit starozákonním pohledem.
Co s tím?
Když jsme uvěřil, věděl jsem, že Bůh mne miluje a druhou věc, kterou jsem vnímal, že Bůh je stejný. Charakter Otce se nezměnil.
Byl stejný před SZ, je stejný dnes a bude i nadále. V čem je pak změna. Prošel jsem několika církvemi, než nás Pán nakonec usadil v Armádě spásy. Slyšel jsem mnoho různých vyučování. Valná část vyučování, která jsem slyšel byla jen opakováním toho, co která denominace učila. Někdy, někde, něco, někdo přijal a pak se to několik generací vyučovalo jako fakt. Bez prožití. Možná jsme něco prožívali, ale měli jsme k tomu „jasný“ denominační výklad, který je pravdou, i když to nějak „skřípalo“. Myslím si, že mnohokrát to skřípalo právě v tom, jak se spojoval SZ a NZ. Uvedu jeden příklad: DESATERO.

Víme, že spasení je z  MILOSTI, že si ho NIČÍM nezasloužíme, nekoupíme, nezdědíme.
„Spaseni jme z milosti, skrze víru v Ježíše Krista.“
V NZ se naplňuje zaslíbení, že nám Bůh vepíše Slovo do našich srdcí, že je promění z kamene na maso, že se bude procházet mezi námi, bude v nás, že nám dá svého Ducha.
Vnímáme naši proměnu, jako zásah Ducha svatého do našeho srdce.
Pak přijde vyučování o striktním dodržení desatera, abychom mohli být spaseni. Navrátíme ty, kteří přijali milost spasení, kteří jsou ve vztahu s Bohem skrze Ducha svatého pod  zákon a jeho prokletí, protože jen z příkazu člověk nedokáže dlouhodobě něco dodržovat. Když vezmeme jen první přikázání: „Budeš milovat Boha…“ Mohu říci „miluji Boha“, ale bez Ducha svatého, to nedokáži udržet. Jsou situace, kdy bychom od Boha odešli, kdy můžeme pochybovat o tom, že je, kdy můžeme Boha začít nenávidět. (Ďábel se stará, aby to tak bylo.) Bez podpory a moci Ducha svatého bychom to nedokázali udržet.
Tím neříkám, že desatero je špatné. Ne, není. Platí a je pravdivé a bude platit. Je však pro ty, kteří nežijí z Ducha a z milosti. Pro ty, kteří nepřijali Krista je jasnou normou, která jim má také ukázat jejich nedokonalost a hříšnost.  Ti, kteří žijí z Ducha, mají vše v sobě a jsou proměňování Slovem pravdy (Kristem), které má moc vysvobodit, skrze Ducha svatého, kterého přijali.
Buď žijeme z milosti, nebo ze zákona – desatera.
Buď věříme v očišťující oběť (krev) Ježíše Krista, která smývá naše hříchy a přivádí nás skrze víru ke spasení, nebo věříme v moc dodržení desatera. Pak musíme dodržet celé desatero včetně dodržování soboty, jako jednoho z pravidel k dosažení spasení. Musíme však počítat s tím, že jsme se tím zbavili milosti. Nemůžeme mít obojí. Milost i zákon. Musíme si vybrat.
Já žiji a chci žít i dál z milosti v Duchu svatém.