Byl jsem několikrát svědkem různých rozhovorů a především monologů na téma : „To nemůže být z Ducha svatého“. (Včetně těch mých.) Za ty roky jsem vypozoroval u sebe i mých sourozenců v Kristu, že často je zaručeně z Ducha svatého to, co se děje podle našich představ. Když se to děje, dělá, jedná, jak jsme si to naplánovali, nebo jak jsme o tom přemýšleli a především jak se nám to líbí a je to pro nás příjemné. Pokud se Boží věci odchylují od našeho myšlení, začneme přemýšlet o tom, jestli je to vůbec z Ducha. To, jak velmi se odchylují, v nás posiluje přesvědčení, že to nemůže být z Ducha svatého. Většinou se tomu začneme bránit, proti tomu se modlit a bojovat. Cele nás to zaměstná a pohltí. Jsou to ty nejtěžší „boje“, které nás vyčerpávají. Proč? Protože ve většině případů se stavíme proti Duchu svatému. Modlíme se proti Bohu a jeho vůli. Může nás to přivést až k nemoci. (Díky Otče, že máš s námi trpělivost a slitování i v takových chvílích.)
1. To jestli se nám něco hodí do krámu nebo ne, nemůže rozhodovat o tom, jestli to je z Ducha svatého nebo ne. Ani naše pocity. Potřebujeme skutečně znát a poznat, co je z Ducha svatého.
Nejtěžší je, když někdo rozhoduje o našich životech, o věcech, které se nás přímo, nebo nepřímo dotýkají. Například vedení církve, nadřízení v práci (myslím teď křesťanskou organizaci), nebo společná rozhodnutí například na skupinkách apod. To také zahrnuje rodinu a rozhodování v rodině. Zde se dokážeme velmi razantně postavit proti. Možná jen proto, že někdo rozhodl za nás. Nejde přece o naši ješitnost, ale o to zda je rozhodnutí z Ducha nebo ne. Není důležité, zda rozhodujeme my, ale zda je z Ducha. Po ješitnosti je dalším naším problémem nedůvěra v rozhodnutí jiných. Prostě nevěříme, že by někdo jiný (než já) mohl znát Boží vůli a rozhodnout z Ducha.
Potřebujeme se zastavit a musíme předem, než se rozhodneme nedůvěřovat a pustíme z uzdy naši ješitnost, začít toužit po naplnění Boží vůle. Oddělit se od svých plánů, pocitů a myšlení a ptát se Ducha svatého. Většinou to děláme obráceně. Necháme volnou ruku našemu rozhořčení, ješitnosti, protivenství a pak se teprve ptáme. Většinou si na to hned sami odpovíme, ve jménu Ducha svatého. Navíc se k rozčilování ještě více burcujeme.
I když nic neslyším, mohu požádat, aby Pán zastavil to, co není od něho. Pak také musím věřit, že skutečně projde pouze to, co je od něho a přijmout to. Buď mu v modlitbě důvěřuji. Pokud ne, pak je těžké hledat jeho vůli. Nemohu vejít do vůle toho, komu nedůvěřuji.
2. „Co je z Ducha poznáš podle toho, že v tom máš pokoj.“ Další věta, která se často používá. Z vlastní zkušenosti vím, že při vstupování do Boží vůle nepředchází vždy pokoj. Většinou jde o velký tlak, někdy i nejistotu, … . Je to z toho důvodu, že ďábel nechce, abychom se dostali do Boží vůle. Začne používat všechny možné triky a lži, aby nás odvedl. Chce nás vyvést z pokoje, znervóznit nás, abychom pak nebyli schopni rozpoznat, co je Boží cesta. Pokud v takové chvíli mohu mít pokoj, pak jen v tom, že mne Pán drží a dovede, když mu důvěřuji.
Slýchávám lidi, kteří tím, že mají pokoj, si omlouvají život v hříchu.

3. Nesnažme se za každou cenu okamžitě rozhodnout, co je z Ducha a co není. Často musíme počkat až na to, jaké ovoce vyroste. Podle toho se pozná, z jakého stromu ovoce bylo. Zda ze stromu života nebo smrti.