Včera dávali v televizi na některém z programů film Dobyvatelé ztracené archy z cyklu Indiana Jones . Nedíval jsem se včera na něj, ale znám ho z dřívější doby. Ve filmu jde o získání biblické archy úmluvy, pro její údajnou moc nad nepřáteli. Kdo jí vlastní, je neporazitelný. Aspoň tak to je ve filmu.
Křesťan si může říct, že to je pěkný nesmysl a film odmítne.
Přesto stejné myšlení je popsané i v Bibli. Za dnů kněze Elího a jeho synů bojoval Izrael s Filištínci, kteří je porazili. Proto nechali Izraelci přinést archu úmluvy a nést ji před vojskem. Mysleli si, stejně jako ve filmu, že schrána má zvláštní moc. Neměla, Izraelci byli poraženi a schrána byla odvezena Filištínci.
Ti, kteří čtou Bibli, ví, že pokud se někdo dotkl schrány, a to i když chtěl zabránit jejímu pádu, zemřel. Víme, že když Izraelité přecházeli Jordán, první vešli do vody ti, kteří nesli schránu. Jakmile byla schrána uprostřed Jordánu, voda přestala téct a Izraelité přešli suchou nohou. Mohli bychom najít další příběhy, kdy se projevila moc skrze schránu. Proč měla schrána někdy moc a jindy ne? Nejde zde o moc nějaké věci, byť byla udělaná na příkaz Boží. Jde o to, že při schráně byla Boží přítomnost. Tato Boží přítomnost byla vyjádřením vztahu mezi Izraelity a Bohem. Pokud Izraelité byli Bohu nevěrní, kněží prostopášní a zlí, pak Boží přítomnost se od lidu vzdalovala a Bůh je vydával napospas jejich nepřátelům. Tedy i Boží přítomnost u schrány nebyla.
Jak to souvisí s námi dnes, v době milosti. I my si často vytvoříme nějakou svoji schránu úmluvy. Je snadnější se držet za křížek na krku (za kříž ve sboru, nějaký obraz..)  a věřit, že to zvýší moc mé modlitby, než žít život v Boží přítomnosti. Je snadnější žít v hříchu a snažit se pak své modlitby podepřít nějakým dobrým skutkem. Je jednodušší sloužit Bohu, než žít svatý život v neustálém vztahu s ním. Všechno to na venek vypadá přitom zbožně. Držení se křížků, dělání dobrých skutků, služba. Navíc, když je to spojeno s pláčem a jinými projevy emocí.
I my dnes máme své schrány úmluvy, o kterých si myslíme, že mají nějakou zvláštní moc. Že skrze ně vyhrajeme. Že jsou zvláštní mocí pro stahování Boží přízně. Ne, nemají a nejsou. Vše je o vztahu s Bohem a o tom jaký tento vztah je. I nevěra je vyjádření vztahu, tak jako lhostejnost, manipulace, vydírání … . Jaký je náš vztah?
Nevěříme a nespoléháme se více na naše archy, než na Boha?
Když to přeženu, někdy více důvěřujeme modlitbě jako nějakému nástroji přízně Boží, než Ježíši samotnému. „Ježíši, jak je to možné, že se nic neděje, když se tak moc za to modlím?“  My máme již Boží přízeň skrze Ježíše Krista. I moc a vše, co potřebujeme skrze zástupce, kterého nám poslal, Ducha svatého. Zkusme čas, který tak usilovně věnujeme modlitbám, trávit v přítomnosti, obecenství s Duchem svatým. Jen tak v radosti z jeho přítomnosti a jeho dobroty. Možná pak uvidíme zázraky, o které jsme se ani neodvažovali požádat.