Když přijdete do knihovny,  a budete se probírat knihami, zjistíte, že největší regál mají kuchařky. Zvláště v poslední době všichni píší své návody na vaření.
Za několik posledních desetiletí by zaplnily několik regálů, možná i celou knihovnu také knihy, které přináší určitě zaručené návody na to, jak máme jako křesťané žít a návod na to, jak se nám to zaručeně bude dařit. Časem však zjišťujeme, že to zas tak nefunguje. Že to asi zase úplně tak nebude, jak to bylo napsané. Jindy zkopírujeme službu, kterou někdo dělá, a skrze kterou je přiváděno mnoho lidí do Božího království, proměňovaný svět, nebo jen jeho malá část. Opět časem zjistíme, že nám i toto nefunguje. Necháme toho a zaměříme se hledat něco  originálního, co  „má“ Pán pro nás (jen pro nás). Mnozí hledají stále. Nic jim však nefunguje. Mnozí se v církvi snaží o ten správný křesťanský život a uvnitř jsou ztrápeni, protože ví, že to funguje jen navenek nebo je to nestálé. Není nic smutnějšího, než smutný křesťan. Smutný z toho, že ví, že to není tak, jak by to mělo být.
Máme hledat nejprve Boží království. Když se zaměříme na to, co budeme dělat v Božím království,  zjistíme, že jedinou „činností“ v něm bude chválení a uctívání Boha. Smyslem naší věčnosti bude neustálý projev vděčnosti, úcty a lásky k Bohu. Boží království není o lásce k druhým, ale o lásce a vděčnosti ke Králi. Když to zjednoduším je to o tom: „Ty jsi dobrý Král“, „Mám tě rád/ráda“, „Díky, Tatínku“, „Nevyměním Tě, za nic“ …
Je to o silné osobní lásce k Bohu.
Mnohdy prosíme o lásku k druhým lidem, jako bychom již Boha milovali dostatečně a nyní jen potřebujeme tu jednu maličkost – milovat druhé.
Jak ale milujeme Boha? Je to silná láska? Je to osobní láska?
Jsme na tom tak, že můžeme říci: “ Ježíši, pokud by vztah s tebou měl ochladnout, tak se raději svého vztahu k tomuto člověku vzdávám, kdybych měl pro tento dům (auto, majetek), práci, službu, rodinu přijít o plnost vztahu s tebou, já se jich vzdávám, pokud by mě měla svoboda připravit o plnost lásky k tobě, raději budu do smrti ve vězení, ale s tebou. Pokud něco z toho nemůžeme říci, pak naše láska k Pánu není dostatečná. Stále milujeme více sebe než Ježíše. A vše o naší lásce k němu jsou jen slova, slova, slova.
To, že říkám, že miluji, lásku nedokazuje. Láska buď je nebo není.
David dokonce přikazuje své duši a nitru, aby dobrořečilo Hospodinu.
Představme si, že svým rodičům říkáme, jak jsou dobří rodiče. Říkáme jim to z hloubky našeho srdce. Rodiče to poznají, zda je to jen tak, nebo pravda v našem srdci. Znají nás. Pokud je to pravda, pak je to vede k tomu, aby nám pomáhali ještě více, než kdy předtím. Radost, kterou jim to udělá, nám naplní naše přání nad očekávání, protože oni znají naše sny a přání. Snaží se je naplnit dětem, které je mají rády. To děláme my lidé.
O co víc, pak Bůh, když vidí své děti, jak ho opravdově milují a říkají :“Jsi tak dobrý Tatínku“. Pak nepotřebujeme přinášet své prosby, protože On ví předem.
V Božím království budeme navěky chválit a dobrořečit našemu Bohu. Pokud ti tato představa připadá nudná, nebo se na ni netěšíš, nechtěl bys ji již prožívat tady, protože tady toho musíš ještě tolik udělat, stihnout, prožít, protože máš před sebou tolik služby pro Pána, pak ti chybí láska k Hospodinu.
Jak jsem již napsal: „láska buď je nebo není“. Pokud vnímáme, že nám láska k Bohu chybí, nebo je jen tou naší lidskou, sobeckou láskou, přestaňme prosit o lásku k lidem a začněme volat:“ Dej mi oheň lásky k tobě, Duchu svatý, lásku k Ježíši, která bude přetékat, věrnou a vášnivou lásku k tobě Hospodine.
Pokud bych byl rodič dítěte, které by mne prosilo o lásku ke mě. Pokud bych měl tu moc, rád bych mu ji dal.
Otec nebeský tu moc má. Na rozdíl ode mne je dokonalým otcem. Tak o co více ji nám dá, když o ni prosíme.
Všechno ostatní nám pak bude přidáno a nebudeme muset hledat návody u jiných, jak být dobrým křesťanem.
Prostě budeme Božími dětmi, které milují svého Otce a dobrořečí mu.