Včera jsem jel z Plaveckého Štvrtku do Pezinku. Potřeboval jsem se zastavit  také v Lozornu. Po cestě jsem přemýšlel o tom, jak všechno zařídím, abych se vrátil do Plaveckého Štvrtku v čas. Věděl jsem, že potřebuji s lidmi něco důležitého probrat, zajet s některými z nich na nákup materiálu do Bratislavy a vrátit se zpět s  nákupem do Pezinku a pak opět do Plaveckého Štvrtku vyzvednout Stáňu.  Měl jsem na to vše maximálně tři hodiny.

Když jsem si s tím v autě lámal hlavu a vytvářel nějaký plán jak to stihnout, sjel jsem z cesty do Pezinku. Ocitl jsem se najednou na dálnici do Brna. Udělal jsem to automaticky, protože tak často jezdím. Mé tělo reagoval, jak bylo naučené. Musel jsem jet až na další sjezd, který byl 23 km od mé trasy a vrátit se zpět. Mé usilovné přemýšlení a plánování toho, jak nejlépe využít čas, mne stálo naopak ztrátu tohoto času. Připravil jsem se dobrých dvacet minut. Hned, jakmile jsem sjel na dálnici, jsem začal volat k Pánu a modlit se.
Taková věc se nám může lehce stát i v našem životě. Při důležitých rozhodnutích, při řešení osobních i pracovních problémů. Prostě ve všem. Starosti (ať již oprávněné nebo ne) nás přinutí velmi silně soustředit naše myšlení na ně samotné. Pokud jsou velké a dlouhotrvající, pak se nám může stát, že nejsme schopni ani vidět reálný svět kolem sebe, protože jsme soustředěni jen a jen na tu či onu starost. Pak lehce přehlédneme kamaráda, který nás na ulici zdraví, někdy autobus, kterému vstoupíme do jeho dráhy a někdy sjedeme z cesty na úplně jinou trasu, než která vede tam, kam jsme se vypravili. Prostě jsme mimo. Tak jak nejsme schopni vidět realitu kolem nás, tak nejsme schopni pozvednout zrak k Ježíši. Tak jak přehlížíme na ulici lidi, tak nejsme schopni uvidět Ježíše, který je s námi. Tak jako jsme schopni sjet z určené trasy, protože jsme nechali řídit tělo, které  nás vede podle zvyku,  tak nejsme schopni uvidět Boží cesty protože jsme se zaměřili na tělesné řešení.
Rád přemýšlím o věcech, ale jedno se stále učím: je lepší přemýšlet po modlitbách o tom, co mi Pán při nich řekl, ukázal, vložil do srdce, než předem bez nich, a pak ve zmatku volat do nebe o pomoc, když je to ještě horší. Je lepší v naslouchání  Duchu svatému přijmout řešení, nechat si ukázat situaci z Božího pohledu a najednou vše vidět Božíma očima. Pak přichází i řešení, které nám Bůh pro tuto situaci připravil, a které určitě nevede do slepé uličky nebo nás nesvede na špatnou cestu. Především však se starost a problém pro nás stane spíše jednou z možností uvidět Boží moc, spravedlnost, moudrost a lásku k nám v akci. Pak se věci řeší úplně jinak. Zakoušejme to to každý den. Je to skvělé.

PS: Nakonec jsme všechno stihl, i když to bylo úplně jinak, než jak jsem nad tím přemýšlel předtím, než jsem sjel na dálnici.