Mám rád několik obrazů a fresek, které bych rád viděl v originále. Jednou z nich je výzdoba Sixtinské kaple a v ní Poslední soud od Michelangela. O letošní dovolené se mi toto malé přání mohlo splnit. Při cestě domů z Kalábrie jsme se zastavili na dva dny v Římě s tím, že si prohlédneme mimo jiné i Sixtinskou kapli ve Vatikánu. Naše cesta Římem začala u Kolosea a postupně jsme  se přes všechny známé památky posunovali k Vatikánu. Spolu s námi se také posunovalo po obloze slunce.  V době našeho příchodu na Náměstí sv. Petra ve Vatikánu bylo nejen v plné síle svého záření, ale jeho paprsky se ještě odrážely od bílých kamenů kolem. Mocně se opíraly do mé hlavy, holých nohou a rukou a snažily se mne za živa upéct v této římské peci.  Aby toho nebylo málo, první pohled, který se mi na náměstí naskytl byla několik set metrů dlouhá řada turistů, kteří čekali na to, aby byli vpuštěni do areálu muzeí Vatikánu včetně „mé“ Sixtinské kaple. Všechna ta masa lidí v tomto horku a římském slunci trpělivě čekala, aby mohla uvidět to, proč sem přijela. Po malých krůčcích se slimáčím tempem posunovala směrem k vysněnému cíli. Po prvním pohledu mi bylo jasné, že toto s rozpálenou hlavou, spáleným čelem nebudu moc absolvovat. Prostě jsem to vzdal těsně před cílem. Zjistil jsem, že mi zas tak moc nezáleží na tom, zda uvidím originál, nebo se spokojím s fotkou, kopií. Vlastně mi to přestalo dávat smysl, proč bych to musel viděl. Za jakou cenu… Uznal jsem, že pro mne je důležitější zdraví a ve zdraví se vrátit z dovolené.

Michelangelův Poslední soud jsem neviděl a dál se budu muset spokojit s kopiemi. Když jsem však seděl a odpočíval ve stínu sloupořadí, napadlo mne, že je to s námi podobné i v duchovním životě. Mnozí ušli dlouhou cestu „vystáli dlouhou a únavnou frontu“, která ne vždy byla pohodlná a bez potíží. Těsně před cílem to však vzdali proto, že přestali vidět smysl, proč tu cestu šli. Další čekání, tlaky, duchovní boje jsou pro ně již nad jejich síly. Hlavně tehdy, když si uvědomí, že to nemá konce. Vzdali to se službou, vzdali to s církví, vzdali to s křesťanstvím, možná to vzdali i s Bohem. Možná.

Asi si teď říkáš, tak to neměli dostatek víry, nebo asi nevěřili. Nebo si myslíš něco podobného. Ne. Tak nepřemýšlej. Byl jsi již v podobné situaci? Lehce se tam může dostat každý.  Pavel říká „bojoval jsem dobrý boj víry, běh jsem dokončil, víru zachoval“ a Timoteovi píše, aby i on „bojoval dobrý boj víry“ a chopil se věčného života a zůstal bez poskvrny až do příchodu Pána.
Je to boj. Dobrý boj je ten vyhraný. Můžeme bojovat, ale pokud na konci prohrajeme, ať již pro únavu, nebo nedostatek zbraní, pro špatnou taktiku, je to již jedno. Prohráli jsme. Mohli jsme po celý čas bitvy být lepší, ale pokud jsme to na konci vzdali, prohráli jsme všechno. Nic se pak nepočítá. Ani to, že jsme po větší čas bitvy byli lepší. Teď jsme poražení.
Proto pamatujme, že důležitý je náš konec. Vše, co dnes děláme, dělejme proto, abychom mohli zítra stát a vidět konec – smysl – toho všeho. Tedy Boží království a jeho z mrtvých vstalého Ježíše našeho Spasitele a Pána. Pokud uvidíme jen službu, ďábel nás uondá, utrápí, unaví tak, že to vzdáme, protože přestaneme vidět konec. Pokud budeme vidět jasně cíl, nebeské království a náš příbytek v něm, pokud naším cílem zůstane vztah s Bohem, není zkoušky, která by byla nad naše síly a neměla východisko.
Cílem není služba, ale Pán a jeho království.
Modleme se za milost, abychom v tomto boji mohli obstát a byli skutečnými vítězi. A my již jimi díky Ježíši jsme. Nenechme si tento obraz, tuto skutečnost ďáblem ukrást.

Možná očekáváte, že teď zakončím tím, že jsem se zvedl, postavil se do fronty a viděl Michelangelův Poslední soud. Ne. Přesto děkuji Pánu za tuto cestu, protože jsme mohl uvažovat nad tím, co je smyslem a pro co stojí zato bojovat a „stát fronty“ a pro co je zbytečné si poškozovat zdraví.