Hovořil jsem dnes s jedním úžasným bratrem. Prochází delší dobu těžkým obdobím a dnes, když mluvil o tomto období, řek krátkou větu, která mne provázela po celý den. Musel jsem nad ní stále přemýšlet. Ta věta zněla: „Jak to má člověk v církvi těžké.“
Je to pravda, je církev pro mnohé těžkým balvanem? Má to tak být? Nemělo by to tak být? Jestli ano, proč? Jak se máme těšit do nebe, když již v církvi to má člověk těžké?

Těžké to je tehdy, kdy dochází ke střetu mého já s tím, co žádá po nás Pán Ježíš. Těžké je to tehdy, kdy dochází ke ztrátě lásky k mým sourozencům. Církev se stává pro nás těžkou právě v těchto situacích. Pokud neobstojí láska, odpouštění, trpělivost…, stává se pro mne církev a život v ní těžkým. Může se stát těžkým také, když v ní je kladen důraz na nepodstatné věci. Když není zjevovaná bezpodmínečná Boží láska k nám, ale „tvrdost pokání, tvrdost, která vyžaduje viditelné a většinou povrchové změny na člověku, bez kterých by nás Bůh “nemiloval“. Ano taková církev je obrovským závažím na člověku.
Dostal jsem od jednoho služebníka otázku. Myslíš, že pokud jsem dělal chyby, o kterých nikdo mimo Boha neví, že Bůh po mě chce, abych to oznámil veřejně před lidmi. Myslíš, že chce, abych odstoupil?
Těžká otázka a ještě těžší odpověď.
Představme si, že sloužíme rok, dva s člověkem ve sboru. Služba se nám daří a my si myslíme, že s ním máme skvělý vztah. Že je to skvělý bratr a služebník. Po dvou letech přijde a začne mluvit něco o tom, že celé dva roky s vámi ve svém srdci pohrdal, myslel si, že vše hrajeme a jsme pokrytci. Že nás neměl rád. Nakonec dodá: „Odpusť mi to“ Co se bude ve vás odehrávat? Co to vyvolá a jak bude pokračovat vaše společná služba? Zažil jsem to v církvi několikrát, že někdo tak za někým přišel. Ve všech případech to vyvolalo nakonec konflikt a ti lidé spolu již nemohli sloužit, i když se to časem urovnalo. Co vlastně ten člověk udělal. Svůj vnitřní boj a špínu vylil na svého bratra, který do té doby naprosto o ničem nevěděl a byl v pohodě. Když ho Duch svatý usvědčil, prostě hodil to břemeno na neviného, pošpinil ho a dostal do nezáviděníhodné situace. Mu se ulevilo, ale co to přineslo. Je to jen soběstřednost, které se schovává za takzvanou pokoru, pokání, poslušnost Pánu apod.  Je to jen další sobectví. Stačilo ho jen začít milovat a nevylévat špínu. Kdybych ho skutečně začal milovat, mlčel bych a lásku bych projevil ve spoluráci.
Bůh nám dal návod na to, jak jednat s hříchem a chybou. Běž a napomeň mezi čtyřma očima, když to nepomůže přizvi svědka, když ani to nepomůže, pak to oznam církvi. Myslím si, že Bůh jedná úplně stejně. Jde a napomíná a řeší to mezi námi dvěma. Mezi Ním a mnou. Pokud to nepomáhá, nechceme slyšet jeho hlas, pak pošle služebníka, když ani to ne, pak to zjeví veřejně.
Bůh nepotřebuje vynášet tvé soukromé boje. Mu nejde o to tě zhodit, nebo zesměšnit. Jde mu vžy o záchranu, o tvé navrácení k němu, o proměnu tvého srdce.
Někdy bychom rádi viděli hříšníka nebo chybujícího viset na pranýři a smažit se v pekle. Nebo aspoň, aby každý týden v neděli vystoupil před shromáždění a bil se v prsa. Jinak ho nejsme schopni přijmout. Bůh však vidí zkroušené srdce.
Když dělá chyby vedení, pak bychom chtěli udělat revoluci a postavit tam jiné. Ne, můj nebeský Otec tak nejdná. On není revolucionář. On může kdykoli a kohokoli vzít nebo dosadit. Nejde mu však o naše postavení, ale o naše srdce. O naši nápravu. Někteří lidé vyhledávají různá proroctví a hledají o kom jsou, jak to sním dopadne… no konečně, teď padla kosa na kámen…
Bůh však nenašel zalíbení ve smrti hříšníka, ani netouží sesazovat ty, které ustanovil a pomazal, ale touží, aby se člověk změnil, obrátil k němu, aby mohl poznat plnost Boží promněňující lásky. Bůh je trpělivý a čeká. Pokud se v církvi setkáš s takovým Bohem, nemůže být pro tebe těžkou.