10.5. 2015

Několikrát v životě se mi stalo, že jsem mluvil nebo dělal věci, které jsem nechtěl nebo spíše jsem byl přesvědčen je neudělat. Přesto jsem je udělal a mluvil. Přitom mé vědomí, mé já to pozorovalo jako divák. Vždy jsem pak po nějakém čase sklidil z tohoto jednání úžasné ovoce v podobě Božího zázračného jednání v Boží moci. Když se mi to stalo poprvé, myslel jsem si, že jsem se zbláznil a říkal jsem si, co jsi to provedl.
Musím však přiznat, že jsem také párkrát takové Boží jednání zastavil. Zjistil jsem, že i takovou situaci mohu někdy (ne vždy) ovlivnit svou vůlí. Mám většinou dvě možnosti. Buď Bohu dovolím jednat, nebo mu to nedovolím. (I když se  děje i to, že si Bůh do svého jednání v tvém životě nenechá nijak mluvit. Pro co se rozhodne, to učiní). Když jsem ho zastavil, samozřejmě jsem pak nic z Boží moci neviděl.

Vždy, když jsem Ducha svatého zastavil, přišel smutek a lítost. Omlouval jsem se mu, žádal o odpuštění. Vím, že mi Bůh odpouští, když činím pokání, ale smutek zůstával. Duch byl zarmoucený a tím i můj duch a duše. Trvalo to pak nějakou dobu, než smutek odešel a já se opět mohl radovat v Duchu svatém. (Efezským 4:30  A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.)  Přišla však větší bázeň.

Někdy to byly velké věci, jindy maličkosti. Nikdy se to však nedalo vrátit zpět, zopakovat. I když jsem toho litoval, činil pokání. Říkal jsem Duchu svatému „teď ti nebudu bránit v jednání“ již to bylo pryč. Možná jsem přišel o velké věci, jiné nasměrování apod. Byla doba, že jsem se tím dlouho trápil. Dnes vím, že to nemá smysl. Bůh věděl, jak se rozhodnu. Já potřebuji jít s Duchem svatým dál. Požádat o odpuštění, přijmout odpuštění a jít dál. Nezůstat na tom místě a neříkat si „co by bylo kdyby“. Bůh má připravenou cestu. Jen si vzít zkušenost a odhodlání, že příště nechám jednat Ducha svatého.
Ale i to je jen z milosti a musím o to prosit Pána, aby příště bylo Ano Duchu svatý.