Dokážu si představit jaké reakce by vyvolalo mezi od rána čekajícími pacienty, kdyby mne sestra pozvala do ordinace hned, jak bych přišel. Kdyby se zeptala, tak kdo přišel jako poslední? Dnes to vezmem od zadu. Tak pojďte dovnitř. Jak bychom reagovali, kdybychom v čekárně seděli již dvě nebo tři hodiny.

Když čteme, že poslední budou první a obráceně, někdy máme takovou představu. Nemyslím si, že to Pán dělá tak, jak jsem to před chvílí popsal. Spíše si při těch slovech vzpomenu na syna Jonatána. ( Mefibošet – 2. Samuelova) Pocházel z královského rodu, ale od mládích zchroml na obě nohy. Byl poslední z Jonatánova domu. Někde schovaný. Zastrčený. Sám se nazýval mrtvým psem. Celý svůj život. Přesto jednoho rána se David rozpomenul na své přátelství s Jonatánem a chtěl se postarat o lidi z jeho domu. Mefibošet se ze dne  a den ocitl opět tam  kde měl původně být. U královského stolu, vedle krále.

Bůh nezapomíná. Mnozí si mohou připadat jak Mefibošet a to i v církvi. Zvláště když  vidí dokonalé bratry a sestry kolem sebe, kteří slouží „ve dne v noci“, hovoří o svatosti a Božích požehnáních, která jim Bůh dává…  Mohou si říkat, Bůh na mne zapomněl, nebo nejsem hoden, asi nejsem dost svatý nebo jen tak se stáhnou někam do kouta církve.
Bůh však vidí do všech koutů. Jeho láska není závislá na našich schopnostech, obdarování nebo službě. On nás miluje takové, jací jsme. I s naší  nedokonalostí. Mu stačí naše srdce. Nastav mu ho. Ať si ho vezme, ať se ho dotýká svou přítomností. Pak ihned poznáš, že nejsi poslední, ale staneš se prvním. Prvním tak, jako všechny jeho děti.