Když se někoho z církve zeptám, zda má rád Boha. Řekne bez zaváhání ano. Když se zeptám, jestli miluje Ježíše, bez zaváhání řekne ano. V písních, chválách, modlitbách vyznáváme, že není nic a nikdo koho bychom milovali více, než ho. Zpíváme, že On je jediný Bůh, že ho milujeme a dáváme mu svůj život. Že mu chceme dát vše. Jak často slyším tato suverénní vyznání.
Jak rychle se dá prověřit, zda je to pravda. Pak se skutečně ukáže, jestli máme rádi ze všeho nejvíce Ježíše, nebo službu, požehnání, děti, manžela, manželku, matku… . Jak se to pozná?
Stačí, když Bůh na něco z toho šáhne a vezme nám to. Všechno se hroutí? Kde je ta skále, na které mám stát?
On ví na čem a na kom jsme více závislí, než na něm samotném. Přichází doba, kdy se pak ptá: Skutečně mě miluješ? Máš mě ráda, máš mě rád, i když…?
Petr věděl, jak je to s jeho láskou k Ježíši. Zapřel ho. Třikrát. Když se ho pak Ježíš třikrát ptal, máš mě rád, odpověděl mu: „Ty víš Pane, že tě mám rád“. Když odpovídal potřetí přidal: Ty Pane přece víš všechno,…“
Každý křesťan, dříve nebo později, prochází touto zkouškou. Je to zkouška, kdy si uvědomí pravdu. Mám skutečně Ježíše nadevše, natolik, že nic neotřese mou láskou k němu. Bůh nás staví do situací, kdy můžeme vidět pravdu o sobě a své lásce k němu.
Tato pravda nás má vysvobodit od větší lásky k lidem a věcem, než k Ježíši. Poznej pravdu a ta tě vysvobodí. Každá zkouška je poznávání pravdy o sobě samotném. Tak, jako Petr si máme uvědomit, že nejsme tak suverénní a potřebujeme jeho milost i k tomu, abychom ho milovali tak, jak říkáme. Pokud projdeme touto zkouškou (někdy několikrát, záleží na tom, kolik lidí a věcí milujeme více než Ježíše), pak naše víra a láska projde zásadní změnou. Začne být opravdová, ne jen ve slovech, ale i v situacích, ve kterých dříve hrál hlavní roli někdo jiný, než Ježíš.
Dobrou zprávou je, že Bůh nám nedá zkoušku, nad naše síly, ale i se zkouškou nám dává východisko.