Byl jsem u několika moří. Každé z nich bylo jiné. Všechna však byla hlučná. (mimo Jadranu u chorvatského pobřeží, kde je jen málo míst s otevřeným mořem a vlny jsou malé) Nehlučnější moře jsem zažil v Polsku. Nárazy vln Baltického moře bylo slyšet na stovky metrů do vnitrozemí. Zvláště když se zvedl vítr, pak to byl pěkný hukot. Stejně tak u Atlantického oceánu. Někdy člověk musí křičet, aby mu bylo rozumět. Jak muselo být Izraelitům, když přecházeli mezi rozpolceným mořem, ať to bylo Rákosové nebo Rudé moře. Jaký to musel být hukot, strach z toho, kdy masy vod na ně spadnou, kdy se hluk větru mísil s křikem a hlukem egyptské jízdy, která za nimi pospíchala. Přecházelo minimálně milion lidí, a dobytek. Neexistuje film, který by to věrohodně zaznamenal. Muselo to být pro Izraelce něco velmi, velmi mocného a bláznivého zároveň. Určitě byli plni strachu a naděje zároveň. Možná si nic nemysleli, protože pospíchali, aby to měli za sebou, aby utekli Egypťanům, aby… . Zkus to s nimi na chvíli prožít…… Na konci, když byli již na druhé straně, se ohlédli, aby viděli další mocný zázrak. Moře se s ještě větším hukotem vracelo nazpět s veškerou svojí silou a mocí pohřbilo veškerou jízdu Egypta. Zavřelo se. Byl to sen, nebo pravda. Tak to možná prožívali, protože když se moře uklidnilo, nebylo vidět žádnou cestu, žádné  nepřátele. Kdyby nebyli na druhé straně, možná by tomu, co zažili a viděli nevěřili. Velkolepé a neuvěřitelné Boží jednání. Vše to však začalo na druhé straně, kdy jeden z nich, Mojžíš, ve víře udeřil do vln moře. Každý z nás se občas dostane před moře, před horu, před hradbu, která ho zastaví. Hučící moře a síla vln nám nahání strach jít dál. Lesk bronzové hradby, velikost a výška hor, se svými ledovci nás odrazuje od další cesty. Zůstáváme stát. Čekáme na někoho, kdo udeří do moře, do skály. Čekáme a čekáme na svého Mojžíše. Po čase se smíříme s tím, kde jsme a ani se nesnažíme přemýšlet o tom, že bychom mohli být někde na druhé straně. Žijeme si svůj pohodlný a bezpečný křesťanský život. Přesto jsme nespokojeni. Někde v hloubi duše vnímáme, že to, co žijeme není Boží. Není to to, co Bůh pro nás měl a má. Víme, že jsme se zastavili, když jsme měli jít dál. Nečekej na svého Mojžíše. Ty sám jsi sobě Mojžíšem. Pozvedni hůl své víry a udeř do toho moře, do té hradby, do té skály. Vykroč dál prostředkem. Neboj se, moře plné strachu, problémů  se otevře, hradby nevíry a pohodlnosti padnou a hory překážek se sníží a ty projdeš. Budeš možná jako Izraelci utíkat, aby jsi to měl za sebou, ale uvidíš Boží zázraky, velké Boží jednání ve svém životě a v okolnostech kolem tebe. Jako ten, který patří Ježíši, jako ten, v kterém přebývá Duch svatý, jako to Boží dítě máš v ruce svoji hůl. Je ve tvém srdci, ve tvých ústech. Použij ji. Udeř. Rozděl moře, zboř hradby, sniž hory a jdi dál tam, kde ti Pán připravil místo. Nenech se zastavit.