Většina z nás si pamatuje píseň Ivana Mládka Zkratky. Je plná nejen zkratek, které dnes mladí lidé již neznají, ale také je to příběh o známostech. Ten má známého tady, ten zas tam. Lidé se rádi chlubí svými známostmi. Když někde ve společnosti začnete mluvit, že něco potřebujete, nebo jen tak o nějakém svém problému, vždy se najde několik lidí, kteří ihned přispěchají na pomoc se svými známými. Když je jich více, pak je celkem zábavné je pozorovat, jak se snaží o prosazení toho svého známého. Není to zas tak dlouho, co jsem jednával podobně.
Nemáš známosti? Nejsi IN. Pokud nemáš známé, nic nevyřídíš. Pokud se nechceš spolehnout na známosti, pak nepočítej s tím, že na něco dosáhneš … Někdy mi to tak připadá. Za poslední rok jsem tak mnohokrát slyšel „mám známého“, musíme zavolat někomu, „kdo má známosti“, můj „známý pomůže“ apod., že jsem na slovo známý alergický.  Lidé si dokonce známosti pěstují, vyhledávají je a  nic, skutečně nic bez nich nevyřizují nebo nedělají. A někteří se předhánějí v tom, kolik známých kde mají. Ne, že bych byl proti pomoci, ale čeho je příliš, toho je moc, jak říkával můj táta.
Známí se nevyhnou ani církvi. Protože se převážně pohybuji v církvi, mé zkušenosti jsou právě z ní. Známý. Známý známých. Známý známého mých známých. Známý známých, známého mých známých …

Nakonec vždyť i já mám vlastně jednoho známého. A také každého za ním posílám.  Je to Ježíš. Je to více než známý, je nad všechny známosti. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.

Je tady i pro tebe. Škoda, že za ním často chodíme, až selžou všechny ty naše lidské známosti.
Ale kdybychom za ním šli, jako za naší jedinou jedničkou, to bychom…..