Sociální spravedlnost, téma o kterém mluví často jak církev, tak v minulosti i přítomnosti mnohé politické strany. Přesto nikdy neexistovala a ani existovat nebude. Mnoho idealistů se jí snaží dosáhnout, mysleli si to i někteří komunisté, ale není to možné. Můžeme jen zmírňovat následky sociální nespravedlnosti, ale ne nastolit sociální spravedlnost. Tak jako nemůžeme odstranit ze země chudobu, ale jen pomoci některým se z ní dostat, nebo ji zmírnit. Sociální nespravedlnost a chudoba přišla s pádem člověka. Hříšnost lidstva nemůže dosáhnou rovnosti ve společnosti. Pýcha, ješitnost, touha vládnout, myšlenky o tom, že jen já vím, co je pro mne dobré, nadřazenost nad jiné, to vše se stalo hradbou pro nastolení sociální spravedlnosti. Jedním slovem hřích, který přišel na svět. Neexistují ideální a fungující pravidla pro její nastolení.
Spravedlnost včetně té „sociální“ je jen v životě s Kristem.
„… když jste již odložili své staré já s jeho skutky a oblékli se do nového člověka, který se poznáním obnovuje k obrazu svého Stvořitele. Zde už není žádný Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar a divoch, otrok a svobodný. Všechno a ve všech je Kristus. Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Nakonec můžeš zažívat skutečnou spravedlnost v sobě, ale tu „sociální“ kolem tebe, všude tam, kde zrovna budeš. Stačí jen naplnit dvě věci:
1. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a
2. miluj bližního svého jako sám sebe.