Sedím za stolem, modlím se v jazycích a čekám až přijde nějaká myšlenka. Několik dní jsem neměl čas psát. Teď tady sedím a říkám si, ale teď už musíš začít psát. Ale nic nepřichází. Ticho. Mé myšlenky se utopily někde mezi jednáními na úřadech a dokončovacími pracemi na bytě. Nic.
Po nějaké době civění na obrazovku a klávesnici se rozhoduji pro to, co mne vždy dokázalo „nastartovat“, co vždy ve mne rozfoukalo oheň Ducha. Začínám děkovat za to, co Tatínek pro mne udělal. Začínám zpětně den po dni. Je toho hodně. Každý den mohu najít několik věcí mimo to, že jsem a žiji.
Kolikrát jsem potřeboval jeho pomoc i ochranu při skládání nábytku (jen na pochopení návodu, bylo někdy potřeba mít zjevení), při jednání na úřadech, kdy nám tam lidé nadpřirozeně vycházeli vstříc. Při zklidnění situace v osadách,… . Za mé myšlení a vztah k uzdravení, které jsem přijal a které roste určitým směrem (o tom jindy). Za pokoj, když se věci neposunují tak, jak bych viděl, že je potřeba. Za to, že jsem mohl dnes vstát a začít psát. Je to neskutečně mnoho konkrétních věcí, za které děkuji, a na které si vzpomínám. (a na kolik jsem ještě zapomněl) Některé ani nedokáží pojmenovat, protože jsou to věci, které Duch svatý dělal někde uvnitř mne. Díky, díky, díky… Tatínku.
Za to, že mám jistotu, že si se mnou i v takových ránech, jako je to dnešní. Dnešní ráno vypadalo, tak beznadějně, tak akorát zalézt znovu do postele, ale teď se to změnilo. Když jsem uviděl jakou starostlivost a péči dostávám, má tvář, duše i duch se rozjasnily. Jak jinak, když děkujeme svému nebeskému Tátovi.
A máme za co. A nejen já.
Najednou mi přichází myšlenky i nadšení.
Nemíváš také taková rána? Tak je zkus změnit.