Stojím u dřezu a snažím se z blumy vyloupnout pecku. Bluma je tvrdší a ještě tvrdší pecka se ne a ne oddělit od dužiny. Po rukou mi teče sladká šťáva a já kousek po kousku polykám ovoce.
Napadá mne, proč jen  jsem nepřijal uzdravení z Ježíšových ran dříve, když jsem měl ještě zuby a ne teď, kdy mám protézu, s níž se  do ovoce nemohu pustit. Aspoň do tohoto ovoce.
A ty pecky se ne a ne oddělit. Jaké je to skvělé, když se člověk může zakousnou do ovoce a nemyslet na zubní protézu. Teď jsme však narazil na pěkně dozrálou a měkkou blumu. Zmáčkl jsem ji, krásně se rozdělila a tvrdá pecka lehce vyklouzla z ovoce. Tak teď si to vychutnám.

Tato ovocná snídaně, mne dnes přivedla na myšlenku o nás a o ovoci, které naše životy mají nést. Pokud nedozrajeme jsme pro tento svět, ale i naše sourozence v Kristu jako ty moje tvrdší blumy. Nedáme se jednoduše jíst. Je těžké nás oddělit od tvrdé pecky v nás a práce s oddělováním tím nám vezme chuť ji sníst.
Tak si vezmeme z ní jen kousek a zbytek vyhodíme do koše.
Často se chceme nechat použít, nebo se snažíme sloužit v domnění, že již na to máme, ale naše nezralost a tvrdost z nás dělá služebníky, kteří jsou schopni sloužit velmi omezeně a spíše dokážeme lidi od sebe a někdy i od Krista a církve vyhnat, protože při jednání s námi je přejde chuť na to, co je Boží. Když nás okusí jako Boží vzor a my nejsme dozrálí, pak se těžko vrátí, aby si vzali dozrálé ovoce.

Buďme trpěliví nechme Ducha svatého na nás pracovat a dovést nás ke zralosti, abychom nebyli trpkým ovoce. Neboj se, že ti něco uteče. Neuteče. Bůh má s tebou plán. Možná musíš ještě projít několika zkouškami, aby tvé tvrdé jádro se dalo oddělit od toho masitého.
(Nejsi jenom pro ty, kteří mají dobrý chrup, a leccos unesou, ale i pro ty zranitelnější, kteří třeba nemají ani na protézu.)