„Nestraň ani chudákovi v jeho při.“ Exodus 23:3 B21 To neznamená, že se ho nemám zastat, když je v právu, to neznamená, že mu nemám pomoc, když to potřebuje. Na druhou stranu platí to samé o bohatém a vlivném. Jak často je trpěný a omlouvaný hřích bohatého, jen ze strachu, že přijde společenství o jeho desátky a organizace o finanční podporu. A vlivného ze strachu, že se urazí, odejde a stáhne sebou ty, na které má vliv nebo postaví další vlivné proti nám. Opět jsme u strachu. Strach nikdy nevede ke spravedlivému a správnému rozhodnutí. Naše nespravedlivé rozhodnutí jen lidi skazí. Ty v jejichž prospěch rozhodneme si začnou myslet osobě, že jsou VIP a nikdo na ně nemá, ale stejně jednou odejdou. Nejde do nekonečna jim nadržovat. Jednou prostě budeme muset říct ne. A proto, že jsme je našim ustupováním nenaučili spravedlnosti pro všechny, pak se urazí a odejdou. Za tu dobu vlivní ovlivní více lidí, které stáhnou sebou. Jenže mezi tím nám také odejdou i ti, vůči kterým jsme jednali nespravedlivě. Ztratíme důvěru všech.

Další velmi rozšířenou a námi omlouvanou nespravedlností je rodinkaření. „Já na bráchu, brácha na mě.“ Sem patří také „kamarádčov“, partičky apod. Možná si teď říkáte, že to není v církvi a křesťanský organizacích možné, ale je. Začíná to tím, že jako vedoucí máme strach mít vedle sebe někoho, koho moc neznáme. A to i přesto, že nám ho doporučil Duch svatý. Ze strachu (a jsme opět u strachu) si raději vezmeme někoho, koho známe. Někoho z rodiny (jinak bychom s ní možná nevydržely apod.) nejbližší přátele. I oni mají své rodiny a své přátele. Jde to dokonce tak daleko, že nám začne být jedno, jestli jsou věřící nebo ne. Dovedeme to omluvit. Vždyť on tak trochu věří. Pak když všichni zjistí, že nevěří, přijde omluva: „Ale já jsem věřil, že mezi křesťany uvěří“. To je jen začátek. Protože hráz je již prolomená. I ten nevěřící začne mít požadavky, kterým se začne postupně ustupovat.  Pak přijde další se svým známým, který sice není křesťan, ale skvělý odborník a manažer, kterého zaručeně potřebujeme. A mezi křesťany takového nenajdeme. Vedoucí ustoupí, protože přece i on přijal rodinu. Později se zjistí, že zas tak skvělý odborník není, ale je manžel sestry manželky. Když se na to začne poukazovat a připomínají se pravidla, podle kterých nemohou v křesťanské organozaci zastávat vedoucí funkce nevěřící, začne se hledat, jak pravidlo obejít. Tak se vytvoří další pozice nějakého zástupce, je jedno jak se to nazve, hlavně že mu zůstanou stejné pravomoce a plat. Když se na to začne znovu poukazovat, pak je nejlepším řešením se těch kritiků zbavit. Aspoň se uvolní místo pro další známé známých. Je to hrozné, ale existuje to. To, co je na tom nejtragičtější je, že vše se to děje jako ve jménu Ježíš a pro Boží království.  Po čase, protože vedoucí má všechny své přímé podřízené nějak zaháčkované, není problém tlačit na změnu pravidel a původně křesťanská organizace se stane světskou fabrikou. Ani ve světské, dobře vedené organizaci toto však není možné. Možná na začátku je strach, možná i dobrý úmysl změnit něco, co  efunguje,  možná zranění z nějakého nespravedlivého jednání někoho z organizace, ale výsledkem je zaslepenost, která dokáže vedoucího přivést až k intrikování a pletichaření, říkání polopravd, prosazení své představy ať to stojí, co to stojí, plánování zlých věcí, aniž si to již uvědomuje. Každopádně je vedoucí mimo Boží cestu, mimo spravedlnost a to jen proto, že někde na začátku přestal hledat a vykonávat spravedlivá rozhodnutí. Je to jen příklad, ale je postavený na reálné příběhu jedné organizace.“ Ale i v církvi se to stává. Sice ne tak drasticky a okatě, ale někdy se to objeví.

Kdo vymýšlí, jak páchat zlo, toho nazvou pletichářem.“ Přísloví 24:8 CSP

Kdyby skutečně mezi křesťany, v církvích a křesťanských organizacích fungovala spravedlnost, církve by se plnily lidmi.

Naučil jsem se, že někteří z těch, kteří se snaží hlasitě o něco bojovat a prosazovat to ve jménu spravedlnosti, sami spravedlivě nevedou, spravedlnost ve svém životě nemají, jen ji chtějí pro sebe. Proto dnes velmi zkoumám a hledám odpověď u Pána, jestli ten, kdo křičí po spravedlnosti, skutečně spravedlnost chce. O tom je třetí nejrozšířenějši spravedlnost-nespravedlnost.

(pokračování zítra)

(pokračování)

Co si vlastně představujeme pod slovem spravedlnost. Pokud slyšíme slovo spravedlnost, pak se nám vybaví nejdříve soud a soudce. Dalším obrazem je zastání v nějaké při apod. Spravedlnost má však širší pojem. Jde o správné správcovství ve všech oblastech života. Jde o správcovství pod Božím vedením. Správcovství v rodině, církvi, správcovství ve společnosti a firmě, správcovství země a lidu. Tedy jinými slovy jde o spravedlivé vedení. Abychom si mohli každý večer řict: “ A vidím, že to bylo dobré“. Tak jak si to říkal Bůh při stvoření světa. Abychom mohli večer spát spánkem spravedlivých a nebudili se výčitkami svědomí.

Pokud nás Bůh postaví do vedení a je jedno čeho, pak potřebujeme rozhodovat – spravovat věci spravedlivě. Každé rozhodnutí je těžké a každé rozhodnutí sporu přináší jednu spokojenou stranu a jednu nespokojenou. Tím nejhorším a nejméně spravedlivým rozhodnutím je rozhodnutí, které bylo učiněno na základě mít s oběma stranami pokoj. V 90% to nejde a nefunguje. Jen to přinese infekci nespravedlnosti do společenství, firmy, rodiny, církve…  K tomu, abychom mohli spravedlivě vést a rozhodovat (vedení je o stálem rozhodování), potřebujeme moudrost a poznání od Boha. Teď jsme se vrátili k duchovním darům. Ano potřebujeme dar moudrosti a poznání. Bůh ho dává těm, kteří o něj prosí, těm, kteří chtějí dělat Boží rozhodnutí, těm, které ustanovuje do vedení. Ne vždy musí křesťan vědět, že existují duchovní dary a být v nich vyučen. Jen prostě došel k poznání, že bez Boží moudrosti a poznání se neobejde a prosí o ně. (Jiný opět dojde k poznání, že bez Boží moci se ve službě neobejde…) Bůh dává těm, kteří prosí, kteří žádají dobré věci na jejich Boží cesty.
Naopak vím o mnohých, kteří ví všechno o darech Ducha svatého, modlí se v jazycích, prorkují, ale jejich rozhodování je roky o sobeckosti, závisti, o malé domů, prostě o nespravedlnosti.

Pro ukázku jen několik okolností a nesprávných pohledů, které si ani neuvědomujeme, a pro které nejsme schopni jednat spravedlivě. Prvním z nich je u křesťanů lítost a takzvané milosrdenství s chudými a lidmi na okraji. Mnohokrát se pro tuto lítost zastáváme těchto skupin, přestože ublížily a nebyly v právu vůči někomu, kdo je na tom mnohem lépe než oni. Je rozdíl pomoc lidem nebo jednat spravedlivě. Když vezmu Boží příklad. Za hřích je smrt. To je spravedlivé. Pak šel Ježíš na kříž, aby nám pomohl a zachránil nás. Pleteme si milosrdenství se spravedlností. Příklad. Někdo z takové skupiny něco ukradne bohatšímu. To, že je chudý ho neomlouvá, že něco ukrad.  Nemohu se ho proto ve sporu s okradeným zastávat a nadržovat mu. Je tu řešení. „Ano, máte pravdu a spravedlnost je na vaší straně, když vás okradl.“ Pak může přijít milosrdenství. „Pokud mu to nemůžete odpustit, uhradím vám škodu za něj.“ V té chvíli, pokud bychom to měli vzít na sebe, najednou některým z nás naše milosrdenstí zeslábne. Je totiž jednodužší ohrazovat se zastáním chudých, bezdomovců, Romů, než skutečně prokázat milosrdenství. Lidé potřebují pocítit a uvědomit si, že jednají špatně. A také poznat, co je millsrdenství. Jinak nemohou dojít k pokání. Pokud se jich budeme zastávat i přesto, že jednají zle, pak před jejich očima překrucujeme spravedlnost v jejich prospěch. Jen je naučime zneužívat jejich postavení a podpoříme vědomí, že jim pro jejich postavení všechno projde. Znehodnotíme spravedlnost království a stejně je takové naše nerozumné milosrdenstvi nedovede do vztahu s Kristem. Spíše naopak.

(pokračování zítra)

(pokračování)

Pokud jsme vytrénovaní v boji se strachem a dokážeme ho porážet, pak se nám otevírá brána ke spravedlnosti. „Hospodin kraluje, raduj se, země, množství ostrovů ať zajásá! Hustý mrak jej obklopuje, právo a spravedlnost jeho trůn podpírá.“ Žalmy 97:1‭-‬2 B21 Právo a spravedlnost jsou dva ze zakladů Božího království. Copak bychom toužili po nebi, kdyby to tam mělo být stejné jako tady na zemi. Že by tam vládlo bezpráví  a jenalo by se tam s námi nespravedlivě? To, co nás přitahuje k nebi je věčný život a láska. Láska mimo jiné nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, neraduje se z nepravosti, ale raduje se z pravdy… součástí dokonalé lásky je tedy také právo a spravedlnost. Ne lidská, ale Boží, dokonalá láska, která vyhání strach. Jsme vyslanci tohoto království a měli bychom být opřeni o spravedlnost a právo. Naše rozhodování a život by měli stát na spravedlnosti a právu. Na prvním místě hledejme Boži království a jeho spravedlnost.

Tam, kde vládne strach, nemůže vládnout spravedlnost. Ze strachu jsme schopni uhnout ze spravedlivého rozhodnutí, jsme schopni překroutit právo nebo se rozhodování vyhnout. To začíná v rodinách, ve společenstvích, ve společnosti jako takové. Proto se lidé nemohou často dovolat práva a spravedlnosti. Hledají ji a touží po ni. Kde jinde by skutečnou spravedlnost měli najít než v církvi. Proto je velmi důležité být ujištěný o bezpodmínečné Boží lásce vůči mne samotnému. Proto je důležité nést svůj kříž každého dne, protože jen dokonalá láska vyhání strach. Mimo Boži lásky v obecné rovině nám Bůh přidává nad míru lásku ke konkrétním skupinám lidí. Říkáme tomu, že nám je nebo něhoho položil na srdce. Právě díky tomu jsme schopni procházet mnoha trápeními, zraněními, problémy a přesto je dál milovat a dokonce se radovat ze služby. Právě tato láska, vložená do našeho srdce, přemáhá a vyhání strach z oněch skupin, lidí nebo starostí a bolestí, z naši neschopnosti a nedokonalosti, které jsou s touto službou spojené. Duch svatý pak dodá i sílu a autoritu a uschopňuje nás.

Ve strachu není ani právo ani spravedlnost. My křesťané chápeme spravedlnost a právo většinou jen vúči sobě. Tvrdíme, že jsme spravedliví v Kristu. Mluvíme o tom, ale nerozumíme tomu.  Jsme ospravedlňováni, když vyznáváme své hříchy – Bůh nám je pro oběť Ježíše odpouští a očišťuje nás od veškeré nepravosti, a jednak pokud zůstáváme v Kristu, nedopuštíme se dalších nepravostí. Tedy neměli bychom. A v tom je problém. My se jich dopouštíme a znovu potřebujem odpuštění. To je naše ospravedlnění z Krista. Víra v Ježíše a v jeho oběť, která nás uvádí do Boží spravedlnosti, protože naše nepravost je omývána jeho krví prolitou na kříži. Jsme jí přikryti.  Je tu však také spravedlnost jako postoj a jednání nás vůči jiným. Protože to není již o Bohu, který nám odpouští, ale o nás jak jednáme s jinými. Často si neuvědujeme, že nejednáme Božím způsobem a tím se dopuštíme nespravedlnosti. To má právě velký vliv na růst Božího království. Naše (křesťanů) nespravedlivé jednáni odrazuje mnohé. My jsme přece odrazem slávy Kristovy. Ti, kteří se nejvíce ohrazují, že jsou křesťané, právě nejméně jednají v Boží spravedlnosti a právu. (Osobní pětadvacetiletá zkušenost.) Jsou v postoji, že jen oni jsou spravedliví a soudí všechno kolem. Jejich spravedlnost je jen jejich pohledem, ne pohledem Božím. Stávají se samospravedlivými. (Tím se vyznačuje především náboženský duch – jen ke mně mluví Bůh, jen já mám ten správný pohled na věci, … ale o tom někdy a někde jinde) Pokud si chceme udržet spravedlivý postoj a pohled na situace a vůči lidem kolem, lidem, které nám Bůh svěřil, pak se musíme očistit od podobných lidí v naší blízkosti. Oni mohou ovlivnit naše jednání. Někdy totiž zní velmi jistě a přesvědčivě.

(pokračování příště)

(pokračování)

Pokud se nevzepřeme strachu ať používá jakoukoli svoji formu, nakonec se můžeme stát jeho nástrojem vůči našim bratřím a sestrám. Pokud se budu zabývat sourozenci v Kristu, kteří druhé stále manipulují, nahánějí jim strach, nepřímo nebo přímo vyhrožují něčím napadením ať již duchovním nebo fyzickým, zjistím, že tito lidé sami žijí stále ve strachu z něčeho. Že jsou manipulovaní strachem, že je jim neustále někým nebo něčím vyhrožovanené, nebo jen tak mají strach bez důvodu, protože žijí ve společenství plném strahu. Pokud se nechceme vzepřít strachu, pak je velmi pravděpodobné, že se sami staneme nositeli zastrašování. Staneme se otrokem strachu a budeme ho poslouchat. Proto se potřebujeme strachu vzepřít, kdykoli na nás začne řvát a obcházet kolem, kdykoli se začne plížit kolem našich myšlenek.

K vyšší cestě nás čeká vždy mnoho nových věcí. Jedna za druhou. Nové věci znamenají změny. Stačí jen stěhování od rodičů, na misii do jiného města, opuštění dospělých dětí, vnoučat. Nemusí jít vždy o velké duchovní věci. Nebo vlastně jde, ale jsou uloženy v těch malých rozhodnutích, že se vzepřu strachu ze změn. Tento strach zastavil nejeden pár, pro který měl Pán připravenou službu.

Každá změna k dobrému přináší sebou nutnost velkých  změn v našich životech. Uvedu jeden příklad. Naši mladší kolegové se měli pro službu přestěhovat. Pro ně to znamenalo odejít ze zázemí, kde měli o všechno postarané díky jejich rodičům. Nemuseli se mnoho starat o domácnost a tím se plnĕ věnovat službě. Vypadalo divně, že se musí přestěhovat a přijít o toto zázemí. Určitě přicházel strach z toho, zda tuto novou situaci zvládnou. Služba, domácnost, děti. Pro ně to znamenalo mnoho velkých změn a výzev. Postavili se proti strachu a začali se spíše těšit. Dnes by již  nechtěli věci vrátit zpět. Ví a zakusili, že je to dobré a posunulo je to dopředu. Nejen jako rodinu, ale také v důvěře v Pánu.

Každý posun dopředu znamená změnu života. Jak duchovního, tak fyzického. Pokud nechceme zůstat jen u slov, musíme vybojovat strach ze změn, které budeme muset podstoupit. Někdy se musíme postavit manipulaci ze strany nejbližšího okolí, které má také strach ze změny, jindy strachu ze sebe samých, že to nezvládneme, nebo ze ztráty pohodlí. To znamená ze ztráty něčeho, co již dobře známe, víme, co múžeme očekávat… a jít do neznáma. Pokud vybojujeme tento krátký boj, (někdy je to utrpení a jde to skrze pláč) pak zjistíme, že jsme se posunuli k dobrým věcem, že jsme poznali o něco více Boha a především, že pevněji stojíme. Nebudeme se chtít vracet. Pokud ano, pak jsme to nevybojovali, ale jen se přizpůsobili někomu nebo něčemu a strach se bude vracet do té doby dokud neprojdeme vítězně tímto bojem. Každé vítězstvi nad strachem nám přidává na poznání kým jsme v Kristu a přináší pevnější postoj a vede směrem k dospělosti.

(pokračování zítra)

(pokračování)

Musím se rozhodnout na čí straně chci být. Zda na straně dokonalé lásky nebo strachu. Žít v Kristu nebo mimo. Mimo znamená neopustit starý způsob života a být stále manipulovaný zlým skrze strach. Někdy jsme schopni vybojovat tento boj jen částečně. Jen v některých oblastech. Ve zbytku jsme stále svíráni strachem a jeho způsoby, které používá. Již jsem je v této kapitole jmenoval (pochybnost, beznaděje, nevíra…)  Abychom se mohli posunovat a růst, musíme se mu vzepřít. Strach působí jednak skrze naše zkušenosti z minulosti, skrze naši představivost a fantazii, skrze naslouchaní (dívání se) špatným věcem a především skrze manipulaci zastrašováním, vyhrožování od lidí nebo lidma. Dokonce věřících. Každý jsme na tom jinak. Někoho to, že mu někdo  vyhrožuje nakopne k tomu, aby se postavil proti, aby se vzchopil a vzepřel se strachu. Jiného to úplně odrovná. Jak bojovat se strachem a jeho různým působením? Jediným způsobem je se mu postavit čelem, vzepřít se.

„Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují na vašem bratrstvu po celém světě. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu [Ježíši], vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ. Jemu buď [sláva a] moc na věky [věků]. Amen.“ 1 Petr 5:8‭-‬11CSP  Petr píše, že když sneseme nakrátko utrpení, sám Bůh nás zdokonalí a postaví na pevný základ. Myslím si, že to nakrátko je doba našeho rozhodování k tomu, že se mu, Ďáblu a jeho zastrašování,  vzepřeme. Tady prožíváme ten boj se strachem. Když jsme se již vzepřeli, pak Ďábel i se zastrašováním uteče. „Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás,…“ Jakub 4:7 B21

Dospělý v Kristu je střízlivý člověk, který stále bdí. I Eliáš utekl strachem. Strachem z Jezabel. Proto nestačí mít obdarovaní a velkou službu, potřebujeme být bdělí a střízliví v pohledu kolem, jinými slovy nenechat se  něčím zaslepit.  Náš protivník dokáže nejen obcházet a řvát, ale také být velmi nenápadný. V Danielovi můžme číst o jedné jeho taktice, kterou používá skrze lidi a také je tam návod jak máme s ní jedat. „Svou úlisností svede ty, kdo porušují smlouvu; lidé znající svého Boha se mu ale statečně vzepřou.“ Daniel 11:32 B21 Lidé, kteří znají svého Boha jsou ti, kteří nejen žijí v Kristu, ale ví kým jsou v Kristu. Žit v Kristu pro někoho znamená jen žít pod jeho ochranou a pomocí. Vědět kým jsem v Kristu, je o jistotě a také Boží moci v mém životě, co mohu a co mám dělat já v jeho Jménu.

(pokračování zítra)

(Pokračování)

Cesta z duchovní puberty do dospělosti je dlouhá. Někdy se zdá, že jsme již dospěli, ale ještě v mnohých věcech se stále „babráme“ a nechávame se zavést do slepých uliček. Prostě dospíváme postupně. V  něčem rychleji v jiných věcech to trvá roky. Zkušenosti, skrze které dospíváme jsou Boží cestou. Asi by bylo jednodušší, kdybychom si přečetli Slovo a hned bychom jednali přesně podle něho. Toho však plně nejsme schopni. Bůh to ví a ví také, že ten nejlepší způsob jak dospět je, abychom zažívali jeho moc, lásku, spravedlnost, jeho myšlení a jednaní v praktickém životě. Sám Ježíš říká:  Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále.
Matouš 7:24 B21 Plnit Ježíšova slova, znamená je žít. To nás posunuje. Není to o psychologii, ale praktických zkušenostech s Božim jednáním v našich životech a životech lidi kolem nás. My bychom někdy chtěli dospět hned. To není možné. Čím vice dospíváme, tím více si uvědomujeme kým v Kristu jsme. Čím více jsme v Kristu, tím méně máme strach. Umenšování strachu až ke konečnému vítezství je dalším poznávacím znamením naší cesty k dospělosti. Je to znakem vyšši cesty.

Strach.V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
1 Jan 4:18 CSP

Buď láska nebo strach. Mám z něčeho strach, pak jsem ještě nepochopil nebo nepoznal jak velkou lásku ke mě má Bůh. Pokud bych ji znal, neměl bych strach. Strach mohu mít téměŕ ze všeho. Tak jako dokonalá láska zasahuje všechny oblasti našeho života, ať tělo, rozhodování, praktický život, postoj k Bohu a lidem, naše jednáni s lidmi, tak stejně strach. Pokud mám z něčeho strach, mám v té oblasti nedokonalost v lásce. Do protikladu ke strachu dávame odvahu, ale tím protikladem není odvaha a smělost, ale láska. Tak jako láska je trpělivost, laskavost, věrnost, víra, naděje, pravda a především život, tak strach je podezřívavost, pochyby, nevěrnost a nevíra, netrpělivost, žalovaní, lež a smrt. Strach mučí i zabíjí a to nejen duchovně, ale i fyzicky. Může vést až k zástavě srdeční činosti.  Naopak láska uzdravuje, dává pokoj a potěšení a vede k životu.

Pokud stále více poznávám kým jsem v Kristu (ne jen podle slova, ale mám to prožité), tím více se setkávám s Boží – pravou láskou a také se v jejím používaní zdokonaluji, protože mám méně a méně strachu, který mi předtím bránil lásku přijímat a hlavně v ní žít.

(pokračování zítra)

(Pokračování)

Opustit soud znamená změnit pohled i smyšlení o lidech. Mohu lidem pomáhat a přesto je soudit nebo s nimi dokonce opovrhovat. Soud je velmi často spojený s naší povýšeností. Proto se nám náš soud často vrací. Přesně to, za co soudíme druhé, se nám samotným stává. Uděláme přesně to samé, co jsme odsoudili na jiných. I to je naše vyučování a cvičení, abychom mohli příště jednat bez soudu. To, jak vyrůstáme z puberty, poznáme podle toho, že si z takových situací bereme ponaučení. Nesvádíme to na to, že u nás je to něco jiného, že my to myslime jinak. Často se setkávám s tím, že si ani neuvědomujeme, že děláme to samé, co jsme u jiných odsoudili. (I z vlastní zkušenosti.) Duchovně dospělý člověk se nechá poučit. Ne vždy to je ihned. Některým se stává, že poučení hned nepřijmou, ale pak o tom přemýšlí a změní postoj. Jiný naopak říká ano, ano je to pravda, ale brzy na to zapomene a nic se nezmění. Kdo z nich roste a kdo zůstává na místě. Nepřipomíná vám to jeden příběh z Písma?  Pokud se necháme poučit Bohem, vyřešíme dvě věci najednou. Situaci do které jsme se dostali a budeme jednat s naším smyšlenim o druhých, s naším odsuzováním.

Než začneme někoho nebo něco soudit, představme si, že stejně jako my, by nás začal soudit Bůh. Podle stejných měřítek jako máme my k těm, které soudíme. Jak bychom dopadli na jeho soudu?  Jak často se vystavujeme tomuto soudu tím, že sami soudíme.

Jednou jsem soudil člověka i to jak řešil situaci. Byl u toho i můj šéf. Když jsem skončil, v klidu mi řekl, že to byl jeho nápad a příkaz, který ten kolega jen dopbře splnil. Zůstal jsem jako socha a nevěděl jsem, jak se mám chovat. Byl to zkušeny vedoucí, který dávno vyrostl z duchovni puberty, který měl smysly zkušenostmi vycvičené ke spravedlnosti a rozenání dobrého a zlého. Neurazil se, ale vysvětlil mi situaci i to, proč takové rozhodnutí udělal. Dál jsme měli velmi dobré vztahy a pro mne to byla dobrá zkušenost, která mne posunula. Nevíme, proč naši sourozenci dělají mnohé věci. Nevíme, jestli jen neplní poslušně příkazy Boží, nebo svých autorit. Jak často slýchávám, že to či ono rozhodnutí není dobré, že není z Ducha svatého. Jak to vím?

Sám musím bojovat proti takovým myšlenkám, abych nevynášel soud. Největší je boj, pokud jsem v nějaké skupině nebo s člověkem, který stále kritizuje. Musím odejít, jinak bych se  nakazil. Dnes je to mnohem lepší, ale dříve to bylo jako infekce, která se uhnízdila uvnitř myšlení a stále pracovala a měnila se ve slova. I dnes jsou situace, které mne mohou rozhodit, nejsou podle mých představ, jsou v rozporu (momentálně) se zaslíbením, nebo slovem, které jsem dostal, ale učím se s tím jednat. Snažím se ztišit a oddělit se od toho. Pak to předat Pánu. Ve většině případů pak přijde pokoj. Někdy za hodinu, jindy další ráno. Začnu to vidět a přemýšlet z jiného pohledu a především vždy mne skrze to Duch svatý posune dál. Mohu pak pokračovat ve službě bez soudu. Není to však bez boje. Učím se podobně dívat na většinu situací kolem sebe.

Pavel v listě Římanům píše: Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!  Římanům 14:4 B21

Je lepši podepírat. Když se setkáme se soudem od jiných k sobě nebo dalším, buďme opatrní, abychom také nazačali soudit, ale snažme se podepřít, vysvělit, ukázat, žehnat a modlit se.

(pokračovaní zítra)

(pokračování)

Existuje celý seznam veršů z Písma, které nám říkají kým v Kristu jsme. Přestože se o tom káže a vyučuje, nějak to nejsme schopni přijmout. Nevíme jak to v sobě udržet, jak být těmi, kterými bychom měli v Kristu být, nebo jak proklamujeme svými ústy, že jimi jsme. Není jiná cesta než žít mezi lidma. Pokud jsem pod ochranou samoty, nikdy nezískám zkušenosti a nezjistím jak na tom ve skutečnosti jsem. Pokud nezačnu sloužit i těm, které moc nemusím nebo mi nějak dříve ublížili, nezjistím, jak je to doopravdy s mojí láskou. Zda jsem ochotný skutečně nést svůj kříž. Citovat můžeme cokoli, slyšet a přikyvovat tomu a říkat „to je fakt pravda“ není tak těžké, ale řídit se podle toho… Potřebuji si své smysly vytrénovat a to nejde někde mimo lidi. Potřebuji se přestat hádat o učení a přemýšlet o tom, co Bůh skutečně po mě chce. Je naprostou samozřejmostí, že bez Ducha svatého to nejde. On nám připomeme v situacích vše co jsem četli v Písmu, co jsme slyšeli v kázáních a vyučováních, dodá nám sílu a povzbudí nás, ale udělat, nebo naopak přestat dělat, to musíme  my sami.

K vyšši cestě. 3

Soud. Nedospělý člověk stále soudí. Má to jasné. Černobílé. V pubertě soudíme rodiče, učitele, generace, situace… Křesťanský puberťák si neuvědomuje, že vlastně soudí Boha. Rodiče ať fyzické nebo duchovní mu dal Bůh, učitele povolává a posílá  Bůh, celé generace byly vedeny Bohem a všechny situace, které nás potkávají má Bůh pod kontrolou. Pracuje s nimi tak, aby nám situace prospěla a my z ní vyšli zkušenější a silnější (je to jeden ze spůsobů tříbení našich smyslů, abychom lépe poznali co je dobré a co zlé). Soudem se stavíme proti němu.  Proč? Protože soud patří mu a ne nám. Kristus nepřišel, aby soudil, ale aby zachránil. Naše oči by měli vidět svět a lidi kolem očima zachránce a ne očima soudce. Bůh ví, že by nás musel všechny smést, kdyby dnes uplatnil právo soudu. Nedělá to. Čeká se svým soudem, protože touží po tom, aby všichni lidé došli k pokání. (2 Petrova 3) I my máme mít stejný postoj k lidem. I k těm, které známe i s jejich chybami a jejichž chyby nemůžeme vystát. Přečtěme si příběhy velkých mužů a žen víry v Písmu. Copak nedělali chyby, copak je Bůh neviděl, ale kolikrát jim to připomíná? Skutečně jen ty nejzávažnější přestupky. Přesto v listě Židům je dává za vzor. Pavel nám pak píše toto:  Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš!
Římanům 2:1 B21
Souzení druhých nepatří k dospělosti. Souzení nikoho nevychová, nikomu nepomůže, jenom ubližuje druhým i nám. Dospělý křesťan došel již k tomu, že soud je marnost a zmar a opustil ho.

(pokračování zítra)

(pokračování ze včerejška)

Vědět kým jsem v Kristu, znamená poznat, co je vlastně kříž. Pokud se přestanu zabývat jen základy, pak zjistím, že kříž je o dobrovolné a ochotné oběti. Ježíš ho podstoupil dobrovolně. Nemusel jít na kříž. Ptal se Otce, zda je možnost jiné cesty, jiná možnost jak zachránit lidi. Protože nebyla, pak dobrovolně podstoupil kříž. Dospělý v Kristu si to uvědomuje. Je mnoho věcí, které na nás tlačí, které nás v životě potkají a jsou těžké. Těžké a hlavně jsme se pro  ně  nemohli rozhodnout. Smrt blízkých, nemoc, ztráta práce, katastrofy různých druhů… Tomu Písmo říká břemena. Každý nějaká během života neseme. Máme si je navzájem pomáhat nést. Nést svůj kříž je úplně něco jiného. Je to dobrovolné rozhodnutí pro ztrátu sebe, svých představ, svého způsobu života, svého přesvědčení a své pravdy, abych mohl přivést mnohé ke Kristu, abych je mohl uvolnit pro službu jemu. Nejen to, ale také, aby byla lidem zjevena skrze nás dokonalá Otcova láska. Kříž je cesta lásky. Tak jak Ježíš se rozhodl zjevit Otcovu lásku tím, že šel na kříž, protože nebyla jiná možnost, tak i pro nás není jiná možnost jak milovat opravdovou láskou, Otcovou láskou, než skrze náš kříž. Musi to však být dobrovolné a ochotné. Nikdo jiný nám ho nemůže nést. My se musíme rozhodnout a vzít ho na sebe. Duch svatý nám bude pomáhet v rozhodnutí, ale nést ho musíme sami. Tak jako Kristus. Nejde to dělat z donucení. Tedy jde, ale pak to má jiný výsledek. Není to opravdová láska, ale opět ta naše, okořeněná hořkostí a podmínkami.

Kříž v našem životě je vzít dobrovolně a ochotně odpovědnost za zjevování Otce lidem a jeho dokonalé lásky skrze náš život.

Tady narážíme. Nechce se nám nést odpovědnost a nechce se nám přicházet o náš život. To je důvod, proč je v církvi tak málo dospělých, ale mnoho puberťáků. Málo skutečných duchovních otců. Znám pár dospělých bratrů, kteří mají již děti, ale ve čtyřicítce jsou stále sobeckými puberťáky a ani z fyzického otcovství se nedokázali poučit a nepřevzali odpovědnost. Puberta prosazuje svou osobnost, dospělost pak Otce s jeho dokonalou láskou.

Jenom z kříže můžeme vidět svět Božíma očima, plnými lásky.

Brát tuto odpovědnost je každodenní chléb dospělosti. Skrze ni cvičíme smysly k rozpoznání dobrého a zlého.

(pokračování příště)

Před pár lety mi jeden z mých vedoucích řekl: „Ty víš, kým jsi“. Tenkrát jsem moc nechápal, co tím myslí. Vědět kým jsem, je jedním ze základních kamenů dospělosti. Nemusím tomu rozumět, ani si to uvědomovat a přesto to mohu žít. Je to skála, na které mohu všechno budovat. Je to život milovaného syna, který o tom, že je milovaný ví, užívá si to. Je to život v jistotě pro dnešek i budoucnost. Je to vědomý život ve společenství s Duchem svatým, který mi v každém okamžiku dosvědčuje, že jsem synem  Božím.

Potřebujeme se posunout k životu toho, kdo ví kým je. Pokud vím kým jsem, kým jsem se stal v Kristu, pak:

• nemusím bojovat s ostatními bratry o to své místo v rodině. Vím, že jsem milovaný. Vím, že o mě Otec ví a jsem pro něj stejně důležitý jako ostatní.
• Vím, že mne Otec svým Duchem svatým vede a nenechá mne sejít z cesty. To mi dodává jistotu.
• Vím, že Jeho autorirta je na mém životě. Nemusím usilovat ji získat nějakým lidským potvrzením. Vím, že v ponebeských oblastech o ní ví. Mám autoritu jeho syna (dcery)
• Zůstávám „nad věcí“, pokud se jedná o lidské sváry, útoky, závist, pochlebování… Proto mohu začít jednat spravedlivě a usilovat o spravedlnost.
• … (doplň si sám další)
• …
• NEMÁM STRACH, protože jsem poznal pravou Otcovu lásku.
• NEMAM STRACH, protože miluji.
• Přináším pokoj.

(pokračování zítra)

(Pokračování)

Co nás nechává v nedospělosti? Pavel o tom v listě Židům píše takto : „Měli bychom o něm (Kristu) ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm.“
Židům 5:11‭-‬12 B21
Lenost naslouchat. Rád pozoruji lidi. Někde venku, v kavárně. Často není nemožné slyšet jak se baví. Občas se rozhovory lidí úplně míjí. Málo lidí skutečně vedou rozhovory, při kterých přemýšlí o tom, co ten druhý říká.  Většina rozhovorů je o tom, co chceme říct mi. A tak jen mluvíme a mluvíme své věci. Čekáme na slovo od toho druhého, na které bychom mohli reagovat a říct to své. Když se sejdou dva takoví lidé, je to jako dva se míjející vlaky. Oba se vidí, slyší, ale každý v rozhovoru jede jiným směrem. Znám ještě horší způsob. A to čekat a zaměřovat se v rozhovoru na slova, která mne zraňují. Tak mezi sebou často vedeme rozhovory i my věřící. Nejde nám o to slyšet toho druhého, ale prosadit sebe, svůj  názor, svůj pohled a říkáme tomu pravda. Snažíme se říct to, co je v nás, co nás napadá. Prostě prosadit se.  Když hovořím s lidmi, kteří mají odlišné názory, pro které se přou, připadám si jako bych mluvil s dvěma bratry, kteří se spolu o něco hádají. Jako jejich otec jim mohu vysvětli, jak to je, jak to má být mezi nimi, oni však neslyší, nechtění slyšet, mají na to svoje ale. Nasloucháni sebou totiž často nese změnu v myšlení a následně změnu v jednání. A to my v takové chvíli nechceme. Pak ani nechceme slyšet.

„Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně.“ Židům 5:13 CSP

Dalším důležitým slovem je zde spravedlnost. Nezkušení ve slově spravedlnosti. Právě pro tuto nezkušenost vznikají mezi bratry (sestrami) hádky. To, co brání v našim slovům být spravedlivá, je právě prosazováni sebe a své pravdy. Naše sobectí. Spravedlnost nemůže fungovat skrze naše sobectví. Sobectví brání tomu, abychom mluvili spravedlivě. Možná nás v mysli někdy napadne, co je spravedlivé, ale sobectví vynese z našich úst nespravedlnost. Pokud  jsme „líní“ naslouchat, tedy přemýšlet o tom z čeho nás Duch usvědčil a následně jednat s naším sobectvím, pak postupně budeme i sobecky myslet. Spravedlnost si vlastně překroutíme a přivlastníme pro vlastní touhy, potřeby a omluvy.
„Jenže já jsem s vámi, bratři, nemohl mluvit jako s duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nemluvňaty v Kristu. Krmil jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste stále tělesní. Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár? Když jeden říká: „Já jsem Pavlův“ a druhý „Já zas Apollův“, nechováte se jen jako obyčejní lidé?“
1 Korintským 3:1‭-‬4 B21
Dospělost se začíná tím, že přijímám odpovědnost. V dospělosti začínám chápat, aspoň částečně, jednání našeho Otce s námi. Dospělost začíná vidět jak to s námi nemá lehké, jak přesto jeho láska jde přes všechny naše hádky o pravdě, jak jeho spravedlnost je skutečnou spravedlností pro všechny, jak… Dospělost přináší jiný pohled. Boží pohled do našeho myšlení. V dospělosti bychom měli dojít k otcovství a v něm se skutečně začít podobat Otci a ho v nás přinášet jiným, těm nedospělým, zraněným, zmateným, ustrašeným… všem. To je úplně jiný duchovní svět.                             „Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.“
Židům 6:1‭-‬3 B21

(Pokračování příště)

V knížce Růst do plnosti, jsem se zabýval ovocem Ducha svatého a v její druhé části dary Ducha svatého. Je dobré vědět o duchovních darech, protože je nám Duch svatý dává, o jeho působení v nás a skrze nás, abychom rozuměli tomu, co Bůh dělá. „Pokud jde o duchovní dary, bratři, nechci, abyste zůstali v nevědomosti.“
1 Korintským 12:1 B21
Je tu však  něco více, co přesahuje tuto vědomost. Pokud rosteme v poznání Krista, pokud rosteme jako jeho služebníci, přestaneme se časem zabývat duchovními dary, přestanene rozebírat různá učení. Proč? Jednoduše proto, že na to nebudeme mít čas a také poznáme, že to již není tím důležitým, jako v době našeho učednictví a v období duchovní puberty. Pokud bych to k něčemu přirovnal pak k narození dítěte. Pokud rodina očekává dítě, pak dostáva rady odevšad kolem, někdy chodí na kurzy, čte knížky. Když se dítě narodí je to však všechno jinak. Není čas na kurzy, zjistíme, že mnohé rady u nás nefungují, za jiné jsme rádi, ale to, co se změnilo, je realita. Dítě je tady a my jsme tu cele pro něj. Věci, které máme dělat, děláme samozřejmě, aniž bychom je dál, studovali, protože je žijeme v realitě. Podobně je to s duchovním růstem. Když z duchovní puberty přejdeme k otcovství, začneme se chovat jako otcové a matky. Najednou jsme v tom. Najednou nepřemýšlím jak správně prorokovat, ale prorokuji, jak správně se modlit za uzdravení, ale modlím se, jak poznám dar moudrosti, ale začnu jednat moudře … a při tom všem vůbec o tom nepřemýšlím. Prostě dělám to, co po mě Pán chce, k čemu mne vede Duch svatý, co vyžaduje situace. Vím, kdo je ve mne,  vím kým jsem v Kristu a mohu žít pod vedením Ducha svatého. I v tom nejsme dokonalí a rosteme, ale opustili jsme již mléko, abychom se stali dospělými v Kristu.  „Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“  Židům 5:13‭-‬14 B21

(Pokračování příště)

Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě bere za ruku a říká: „Neměj strach, já sám ti pomáhám!“
Izaiáš 41:13 B21
Kolikrát jsem podobnou větu od svého Pána slyšel. Mnohokrát mne ujišťoval, že  nemusím mít strach. Znamená to, že jsem ho také mnohokrát měl.  Do rádia přijal pozvání Aleš Vala, který mimo jiné několikrát do do mikrofonu řekl: „Všechno je to o lásce a strachu…“  byla to slova, která mnne přivedla znovu k přemýšlení o strachu a lásce. Vyskakovaly mi verše z Písma a dostávaly nový obrys. Jasnější  význam. Láska a strach nejvíce ovlivňují náš život a jeho směr. Mnoho důležitých věcí  neuděláme protože z nich máme strach, strach z toho, že je to poprvé, strach z toho, že to nezvládneme  strach z toho, že nevíme…. Naopak z lásky jsme schopni projít těžkým obdobím, starostmi, ztrátami, zraněními. Z lásky děláme kroky do neznáma.

Pavel ve 12.kapitole 1.Korintským hovoři o duchovních darech, o moci a projevech Ducha svatého v nás nakonec však říká: „Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu:..“  Co je tou vyšší cestou? Láska. Celá následujíci kapitola je o lásce. Na jiném místě píše Jan: “ V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. 1 Jan 4:18 B21

Máš, mám strach? Nedošel jsem v lásce k naplnění. Jinými slovy plně nemiluji. Mám v lásce velké rezervy. Proto Pavel říká ukážu vám ještě mnohem vyšší cestu. Cestu lásky. Pokud dokonale miluji, nepotřebuji nic více, protože je to důkaz toho, že přebývám v Bohu a Bůh ve mně. O tom však příště kdy začne vyučování „Vyšší cestou“, které bude  navazovat na Růst do plnosti.

Když se díval na zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře.
Matouš 9:36 B21
Když se dívám na zmatek který vládne světem, pak si připadám jako náš Pán před dvěma tisíci lety. Zmatek, který nikdo není schopen nějak uchopit a zvládnout. Je to v politice, obchodu a ekonomice, v mezilidských vztazích. Všude. Jde to od shora dolů. Za několik málo let tento zmatek zaplavi všechny lidi. Lidé ví, co již nechtějí a co nefunguje, ale nikdo neví jak dál. Neví to vlády ani jednotlivci. Neví to ekonomové ani byznysmeni, neví to ani akademici a filozofové. Postupně to dojde ke všem. To je příprava pro ty, kteří přijdou a budou říka já vím. Povedu vás.

Je tu však jeden vůdce, který skutečně ví a má moc zmatek uvést v řád. Jak v národě, tak v životě jednotlivce. Je tu pastýř, kterého lidé nevědomky hledají a potřebují. Je to prostor pro církev. Pro tebe a mne být tím skrze koho bude tento pastýŕ, Ježíš Kristus, přinášet pokoj do zmatku a chaosu, moudrost do neřešitelných věcí, vize místo slepých uliček, naději do beznaděje a lásku místo strachu. Svět se bude stále více odklánět od Božích věcí a tím i od jeho dětí. Přesto budou lidé světa přicházet a hledat u Božích dětí, protože u nich uvidí to, co nemají a co hledají. Uvidí věci fungovat.

Božimi dětmi se stáváme tím, že budeme poslouchat Otce. Budeme dělat to, co se mu líbí a nebudeme prosazovat sami sebe. Budeme ho slyšet, budeme mu poslušní s láskou ne z donucení, budeme zůstávat v pokoře. Budeme milovat bez podmínek. Pak bude skrze nás proudit nejen Boží láska k lidem, ale také proudy moudrosti, poznání a moci. Budeme svědectvím Krista -řešení pro tento svět.

Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“
Matouš 9:37‭-‬38 B21

Necháme se vypudit? Necháš se vypudit? I když to nevidíš, Bůh připravuje velkou žeň. Už je tady.

Ondřej se vracel s bratrem Petrem a ostatními z Olivetské hory. Ještě byl plný dojmů z toho, co viděl. Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se jim několikrát ukázal. Zjevil se dokonce uprostřed nich, když byli zavřeni v domě. To, co se však dnes stalo, ho omráčilo. Jasně viděl, jak Ježíš stoupá k nebi, jen tak. Nikdo a nic ho neneslo. A jak přitom zářil. A ty bytosti, určitě to byli andělé, velcí, mocní a mluvili k nim. Bylo to tak mocné, hrozné a přitom pokojné. V tom všem si ani nepamatuje, co ti andělé k nim promlouvali.

Myšlenky ho vedly do vzpomínek. Co všechno se za dva měsíce událo. Byla to smršť událostí. Petr šel vedle něho mlčky. Ostatní, mohlo jich být snad pět set, se v malých skupinkách trousili k Jeruzalému.

Ondřej se v myšlenkách vrátil o čtyřicet dní zpět. Znovu se mu přehrával obraz, jak ten páteční večer po Ježíšově ukřižování byli všichni vystrašeni a schovávali se v domě. Nikdo nemluvil.

První tenkrát protrhnul ticho Petr:

„ Musíme se schovat. Budou nás pronásledovat“
Jakub se k němu přidal: „Ano, když ho ukřižovali, tak nás budou chtít taky. Měli bychom se rozejít. Nevím, co a proč se to stalo, ale jsme bez svého vůdce bezradní a bezmocní.“
Matka synů Zebedeových si něco stále opakovala. Nebylo ji rozumět, jen občas bylo slyšet její povzdech: „Tak teď už nebudou sedět hned vedle něho, už nebudou vládnout.“
Ze tmy se ozval pochybovačný hlas Tomáše: „Naletěli podvodníkovi. Kdyby nebyl podvodník, určitě by ho nemohli ukřižovat. Mesiáše přece nemůžou zabít.“
Marie s pláčem v hlase, ale přitom důrazně Tomáše napomínala: „ Nevím, co se děje, tak jako Jakub a ostatní, ale vím, že není podvodník. Copak jsi u toho Tomáši nebyl, když uzdravoval, vysvobozoval, křísil mrtvé, copak to byl podvod? Ne, ne, ne. Copak nám srdce nehořelo, nebyli jsme zasaženi, když k nám mluvil, když byl s námi? Ne. To nemůže být konec. Takhle to přece neskončí. Ne. Ne. Ne.“ Naplno se rozplakala.
Pak nastalo ticho. Všichni jsme se pomalu uložili ke spánku. Byli jsme jako zraněná zvířata, která se na noc schovávají. Bez naděje na zítřek.

Dnes chápu jeho napomínání, když se nám začal od neděle zjevovat. Sám o sobě svědčil, že je vzkříšený. Jak nám to říkal? Že jsou mezi námi ti, kteří stále pochybují a mají tvrdé srdce. Ale říkal to plný milosti. Vím, že i přesto nás miluje. Pak s námi i jedl, dokonce přinutil Tomáše vložit do svých ran jeho ruku. Tomáš pak padl na kolena a říkal stále dokola:“ Můj Bůh, můj Pán. Můj Pán, můj Bůh“ Ondřej se lehce při té vzpomínce usmál.
„Čemu se směješ“, probral ho ze vzpomínek Petr.
„Vzpomněl jsem si na Tomáše, ale podívej Petře, támhle. Několik skupinek jde směrem od Jeruzaléma a ne k němu, jak nám Ježíš přikázal.“
Petr se k nim rozběhl. Ondřej mu sotva stačil.
„Proč nejdete do Jeruzaléma, jak nám to přikázal Pán?“
„A proč bychom měli? Bylo to úžasné, zázračné, ale opět jsme sami. Uvěřili jsme, že je Bůh, ale teď se musíme postarat sami. On je někde nahoře.“
„Ale vždyť nám zaslíbil, že nám pošle Ducha svatého.“ Petr byl zaskočen jejich uvažováním.
„Možná pošle, možná nepošle. My se musíme postarat o rodiny, o obchod, o hospodářství a nemůžeme zůstat v Jeruzalémě.“ Bylo slyšet přitakání ostatních ze skupinky. Pak se obrátili a pokračovali v cestě od Jeruzaléma.
Ten večer jich zůstalo jen tři sta.

Přestože byl Ondřej stále plný očekávání, dnes odpoledne před Letnicemi byl smutný. Další učedníci odešli z Jeruzaléma. Nedokázali čekat a společně se modlit.  Je jich sotva sto dvacet. I Petr s Jakubem se dopoledne vytratili. Neřekli mu ani, kam jdou. Slyšel nějaké hlasy před domem a teď ránu do dveří. Jako by někdo hodil kamenem.  Dveře se otevřely a Jakub s Petrem rychle vběhli do domu a zavřeli dveře a zastrčili závoru. Jakub měl hlavu od krve.
„Co se stalo?“ ptal se Ondřej.
„Ale, chtěli nás ukamenovat“. Cedil slova skrze zuby Petr. „Nejraději bych je pověsil na kříž, jako oni našeho Pána. Je to nevěřící banda.“
Jakub si otíral krev z obličeje a přitom vysvětloval: „ Chtěli jsme lidem v Jeruzalémě říct o Ježíši, ale nikdo nás neposlouchal. Všichni se jen smáli. Tak jsme začali vkládat ruce na nemocné, jako když jsme s Ježíšem chodili nebo když nás poslal po dvou do okolních vesnic. A co myslíš, že se stalo? Vůbec nic.  No tak nás začali kamenovat, jako falešné proroky.“
Ondřeje se zmocnil strach, ale také vztek na lidi venku. A rostl. Najednou si připomněl slova Ježíše: „Milujte své nepřátele“. Rozbrečel se:  „Ježíši, já nedokážu milovat. Já jsem plný vzteku. Chtěl bych jim to vracet, ale mám i strach. Já přece nemohu být tvým učedníkem. Pomož mi. Prosím. Pomož mi.“

Nastal den Letnic.
Ondřej cítí, že ve vzduchu je něco zvláštního. Neumí to však pojmenovat. Najednou se zvedá vítr. Cítí uvnitř břicha horkost a zvláštní tlak, který se mu dere nahoru už je v krku. Dívá se na ostatní v místnosti. Vidí, že prožívají něco podobného. Něco nad nimi je, jako by oheň. Ale nestravuje je. Tak jako to cítí v sobě. Nemá sílu vzdorovat tomu tlaku. Jde to ven z jeho hrdla. „Co to říkám za nesmysly.? Já jsem se asi zbláznil. Navíc se motám jako opilý a podlamují se mi kolena. Co se to děje?“ Najednou se vzpřímí a bez strachu a hanby jde ven. Vidí Petra, který něco lidem říká, a oni se zastavují a poslouchají. Teď na něho naléhají, aby se za ně modlil. Dokonce i chromý začal skákat. „Ano to je to Ježíšovo zaslíbení,“ raduje se a poskakuje „ že pošle Ducha svatého, že nás obleče mocí z výsosti. Teď mám jistotu, že jsem Boží dítě.“ Najednou se zastaví. „Vždyť i ti všichni tady venku potřebují poznat Ježíše, odpustit hříchy.“ Cítí, jak ho zaplavuje láska k lidem. „Nemohu mlčet!“ Ondřej vyšel do Jeruzalémských ulic plný naděje, síly a lásky. Plný slov evangelia o Ježíši Kristu. Tak jako všichni ostatní učedníci, kteří čekali v domě na křest Duchem svatým.

Rok 2018 v jedné vesnici nedaleko Brna.

Ondřej klečí u své postele. Je zoufalý a je to slyšet z jeho slov, když se modlí: „ Pane Ježíši dnes to jsou již tři měsíce, kdy jsem v tebe uvěřil, kdy jsem vyznal své hříchy, ale stále se můj život nemění. Stále bojuji s hříchem a prohrávám, stále mám strach z toho, že mne Bůh nemiluje, že nejsem jeho dítě. Když se dívám na ostatní v církvi, oni tě slyší, rozumí tomu, co čtou v bibli, ale já? Vždyť víš. Jsem zoufalý, jsem slabý. Pomož mi, prosím.“

„Co to je?“ …. To ty ke mně mluvíš, Ježíši?“ Najednou Ondřej cítí teplo uvnitř sebe. Celého zaplavuje pocit, který ještě nikdy nepoznal. Je v tom však nadpřirozený pokoj. Najednou vnímá, že k němu hovoří nějaký vnitřní hlas: „Neboj se, jsem s tebou. Jsi můj milovaný syn. Nikdy se tě nezřeknu. Tam kde jsi slabý, budu tvou silou, tam kde se cítíš neschopným, doplním svoji dokonalost, tam kde byl strach, bude pokoj ode mne. Tam kde byl hřích, bude milost a láska. Tam kde nerozumíš, budu tvým rozumem a moudrostí. Budu tvým ochráncem i přítelem. Budu tě napomínat, ale i povzbuzovat, dávám ti do tvého nitra svého Ducha, aby v tobě mohl začít růst nový Ondřej, který krok za krokem začne mít můj charakter.“
Ondřej přemožený tím, co poprvé prožil, se zmohl jen na: „Děkuji Tatínku, teď vím, že mne miluješ“. Po tváři mu tekly slzy plné radosti.

Ondřej prožil své Letnice. A co ty? Stačí ti, že víš, že Ježíš je Mesiáš, nebo potřebuješ také prožít své Letnice a změnu v nového člověka?

Před třemi lety jsme začali uvažovat o výstavbě centra pro komunitu z romské osady v Pezinku. Začali jsme plánovat a vše mělo být postavené do října 2016. Plány se musely několikrát měnit. Pak přišly další potíže s různými povoleními a termíny pro jejich vyřízení. Stavba se odročila o rok. Čekalo se na povolení k připojení na veřejný vodovod, který vedl přes soukromý pozemek. Nedohodli jsme se a opět se měnily plány a tím bylo potřeba i nových povolení. Konečně jsme získali stavební povolení a mohlo se začít stavět. Ohad dokončení stavby byl listopad 2017 nejpozději prosinec. Firma, která nám smluvně potvrdila cenu, však již v polovině stavby proinvestovala všechny finance. Nehledě na to, že stavba byla v listopadu jen v polovině. Hledali jsme další možnosti jak centrum dostavět. Tedy kdo a pak také kde vzít další finance. Nakonec díky několika menším firmám se nám vše podařilo dostavět. Včera jsme měli slavnostní otevření. Člověk by si mohl říci a je to za mnou. Konečně klid. Opak je však pravdou. Něco se sice skončilo, ale  něco mnohem náročnějšího začíná. A především dlouhodobějšího. A to je samotná služba v tomto centru. Ješťě před slavnostním otevřením se nám začaly ukazovat problémy a výzvy, kterým budeme muset čelit, které budeme muset řešit. A to velmi rychle. Duchovní boje, které budeme muset vybojovat. A to dlouhodobě. V takovou chvíli si člověk říká: „Copak to nidky neskončí?“. Ne, neskončí. Ne tady  a zemi.

Ve středu jsem měl velmi užitečné a přátelské setkání s podnikatelem, který bude v sobotu 26.5. mým hostem ve vysílání Rádia7. Je to velmi úspěšný podnikatel, křesťan vydaný Kristu. Když jsme hovořili o jeho hostování v pořadu, řekl něco zajimavého. Modlím se, jestli je to ten správný čas vystoupit. Jsou chvíle, kdy člověk svým jednáním, svým vystoupením, někdy jen svým slovem uvolní malý kamínek, který sebou začne nést další a další, až je z toho lavina. Pokud to není v Božím čase, může to člověka zavalit. Pokud to je v Božím čase, pak je na to člověk od Boha připravený a ustojí to a přinese to obrovský užitek pro Boží království. Tak je to se vším, co děláme.

Rozhodli jsme se sloužit v osadě. Něco změnit. To uvolnilo kamínek, který na své cestě postupně přibírá a uvolňuje další, další a další. Až z toho bude lavina. Nejde to zastavit. Když se uvolní první kámen, nemá to pak konce. Můžeme z toho sice utéct, vzdát to, ale přesto to půjde dál, ale již bez nás, bez našeho podílu. Můžeme to předat, abychom mohli jinde uvolnit další kamínek v Božím čase. Jsou lidé od Boha, kteří jsou takovými spouštěči lavin a jiní jsou od Boha povolaní v nich plout a dokonce je správně usměrňovat.

Potřebujeme si uvědomit, že vše co děláme, může uvolňit takovou lavinu. Proto je důležité vědět jestli věci děláme v Božím čase. Někdy nás Bůh úmyslně různými situacemi a také lidmi přibržďuje, abychom ho nepředběhli, ale vše se stalo v čase, který určil. Buďme moudří v hledání toho správného času. Hledejme ho a ptejme se na něj Ducha svatého.

No ale přece to nikdy neskonči? Doboru zprávou je, že jednou ano. Až nás Pán povolá k sobě a řekne služebníče věrný, setře nám slzy a nebude již trápení. Kde nás uvede do nového příbytku, který pro nás nachystal ve svém království. Tam se budeme těšit  a říkat si, jak je dobré, že to nikdy neskončí.

Fyzicky zažívám v posledních třech letech, co znamená rasismus. Jde o nadřazenost podle tělesných a biologických odlišností různých ras, etnik, národů. Stejně to ale platí o nadřazenosti mezi církvemi. Pokud si některá denominace, cirkev, společenství (samozřejmě mluvím o křesťanských církvích) začne myslet, že je vůdčí a nadřazenou církví nad ostatními, pak je to především pro různé vnější a fyzické projevy, někdy i počty a vzniká tady církevní rasismus. I v křesťanské společnosti existuje rasismus. Dokonce duchovní rasismus. Je to jednak proto, že samotné církve se tak chovají vůči sobě navzájem. V devadesátých letech jsem při své obživě hodně cestoval po Čechách a tím navštěvoval různá křesťanská společenství a církve podle toho, kde jsem zrovna byl. V mnoha připadech jsem se s tímto duchovním rasismes setkal.  I dnes stále pociťuji jeho vliv v křesťanském světě – tedy spíše v Česko-Slovenské světě. Jak se takový rasismus projevuje? Jednoduše. Jeho základem je pýcha. Pýcha na to, jak jsme duchovní a nejduchovnější ze všech. Proto jen my máme pravdu a pravdivé učení a vše co děláme, je TO JEDINÉ správné a ostatní by se měli podle toho řídit. Nejlépe podřídit. Jindy je to pýcha na na hisrorii. My jsme tou nejstarší církví a to nás předurčuje k tomu, že jsme jedině mi těmi, kdo by měli určovat směr … .  Je toho hodně, co stojí v křesťanských společenstvích na pýše a co vytváří hradby. Usmívám se, když slyším mluvit o tom, že to tak není. Stačí se jen na chvíli zaposlouchat do rozhovorů v té, či oné církvi, začít se ptát na učení a…
To, co podporuje růst a sílu rasismu, je strach a panika. Pýcha, strach a panika si dokáží v našich životech vystavět velmi silné pevnosti. Neustále nám ukazují na někoho z koho bychom měli mít strach a kdo je přitom v našich očích méně cenný než my.

Před Bohem nebudeme stát jako denominace, či společenství. Ani jako rasa nebo etniku. Tam budeme jenom já a On bez ohledu na to odkud pocházím, jakou jsem  měl barvu pleti nebo do jaké církve jsem chodil. Tam budu stát a odpovídat se ze svého vztahu k Němu a z mé poslušnosti.

Rasismus mezi křesťany popírá Boží spravedlnost, Boží milost bez rozdílu, Boží dobrotu a laskavost, Boží milosrdenství i spasení z víry. Potřebujeme bořit tyto pevnosti v nás. Nejenom v nás, ale také kolem lidí a skupin, které jsme hradbami uzavřeli. Musíme je pojmenovat a pak se jich zříct, pýchy, strachu, paniky, soudu, učinit pokání a začit stavět na osobním vztahu s Duchem svatým. Ten nás nikdy nepovede cestou rasismu a odsuzování. Pokolikáté již píši, že tam, kde je Duch svatý, je svoboda. Jak pro mně, tak pro mého bratra nebo setru, přestože jsou jiní.

Je rozdíl mezi rasismem a řešením situací, které vznikají pro rozdílnost kultur, etnik a ras. Pokud se rasistického postoje nezřeknu, pak tyto situace konflikty nebudu moc nikdy řešit Božím způsobem. O tom však až někdy jindy a jinde.

(pokračování)

Hradby byly stavěny především proto, aby ochránily před útokem nepřítele. Dnes si také stavíme takové hradby. Je jednodužší si vystavět hradbu, než usilovat o pokoj. V jedné romské osadě žije pět velkých rodin. Každá z těch rodin se skládá z několika měnších. Dohoromady žije v osadě kolem šesti set obyvatel. Možná o něco více. V nepravidelných intervalech dochází k hádkám mezi těmito rodinami. Často hádky končily prolitím krve. Místo hledání usmíření,  hledali a stále hledají v sobě ještě větší zlobu. Výsledkem je, že se teď hádají mezi sebou i ty malé rodiny, které tvoří jednu velkou.
Nakonec to vyřešili tím, že začali stavět mezi svými domy a rodinami ploty. Všichni žijí zhruba na pětistech metrech čtverečních země, která jim  vlastně ani nepatří. Nejen že oddělují „své území“  (které přitom vlastně patří někomu jinému), ale především si znemoňují pohyb a ještě více si omezují již tak omezený prostor k životu.
Nejde však jen o romskou osadu. I v jiných rodinách dochází k hádkám, které končí proléváním krve, celoživotní nenávistí a stavěním plotů a hradeb.
Uvádím to jen jako příklad, protože podobně jako si v osadě rodiny staví hradby mezi sebou, podobně jednají také i křesťané a celá společenství. A z historie církve víme, že zde také doházelo i k prolévání krve.
Co mají taková křesťanská splečenství, církve nebo denominace ještě společného s osadou? Že staví bariéry, ploty, hradby na území, které jim vlatně nepatří. Boží království je Boží. Je bez hranic. My je však vytváříme tím, že si navzájem stavíme mezi sebe plot. Jen proto, že někdo jiný nestaví své vyučování na stejném verši jako já. Jen proto, že ten druhý vidí poslání Božích dětí jinak než já. Jen proto, že vyjádření jeho víry se odlišuje od toho mého, jen proto, že…
Potřebujeme, aby v nás bylo živé Slovo, které nás uvede do pravdy. Ne člověk.  Jeremjáš 31:34 „Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu.“
Mnohokrát jsem svědkem toho, že břatři a sestry znají to, co kážu nebo vyučuju. Mají to v sobě, cítí to stejně. Jen to nedokážou vyjádřit slovy. Nedokážou to pojmenovat a pak jim to utíká jakoby mezi prsty, ALE MAJÍ TO. Mají v sobě Slovo. Když stavíme hradby na území Božího království, dostáváme se do omezeného prostředí a přestáváme růst v poznání našeho Pána. Prostě máme všude kolem zeď místo volné cesty za Pánem. Omezíme svůj prostor a omezíme i prostor pro Slovo. Najednou z nás začnou vycházet slova místo Slova. To nejhorší je, že stavěním hradeb stavíme jiné naše sourozence v Kristu do pozice našich nepřátel, před kterými se musíme ochránit hradbou.
(pokračování příště)

(Poračování)

Když víme, že Slovo je v nás, pak jen musíme dát prostor pro to, aby mohlo vycházet z nás. Jakub hovoří o tom, že z jednoho pramene nemůže vycházet voda sladká i hořká. Mluví o našich ústech. Kdy vychází z našich úst požehnání i zlořečení. Nejde jen o samotná ústa vždyť je psané, že čim naše srdce přetéká, to ústa vynáší. Potřebujeme se doopravdy rozhodnout, že budeme chrámem Božím. Myslím si, že často na to v běžném životě zapomínáme. Vlastně znevážíme toho, kdo v nás přebývá. Když však potřebujeme, pak voláme a modlíme se v jeho jménu. Chceme, aby z našich úst vycházela jednou voda sladká a pak hořká. Nejde stále přehazovat výhybku. Teď já, teď Duch svatý, teď já, teď duch svatý… . Neuvědujeme si, že tím před lidmi, světem i v duchovních oblastech znevažujeme Slovo, které v nás přebývá. Co je platné, že dokážeme z paměti citovat verše Písma, když jsou v rozporu s tím, co následně říkáme (žijeme) lidem, když se nedokážeme ovládat, když něco není po  našem, když soudíme, pomlouváme, stále slovně pochybujeme apod. A pak chceme, aby z našich úst vycházela slova Boží moci. Ježíš nás upozurňuje na to, aby naše ano bylo ano a naše ne bylo ne. Co je navíc je hřích. To platí i zde. A možná o to více. Buď jsme chrámem Božím, ve kterém přebývá Duch svatý, nebo jsme chrámem svého já. Pokud jsme ani ryba ani rak, pak je to stejné s naší vírou a pochybností. Čím více si budeme uvědomovat Boží přítomnost v nás a tak také mluvit a jednat podle slov, tím více poroste naše víra. Tedy bude více a více vírou Boží a ne naší. Pokud si uvědomíme, že naše ústa patří Bohu a ne nám, začne se velká proměna v  našem životě a z našich úst bude vycházet Slovo, Duch a Život.

Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu.
Jakub 3:2 B21

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Matouš 5:48 B21

Pokračování příště

Další z hradeb, která nás obklopuje nazývám „hradba mrtvého slova“. Jde o náš postoj a chápání Slova. Především chci hned z počátku upozornit na to, že toto není postaveno proti učení veršů Písma zpaměti, to ne, jen mi nějak nejde ho používat jako automat a pracovní nástroj. Především však k manipulaci a svým způsobem také k zaklínání a proklínání.

Co je vlastně Slovo? Když se podíváme do Písma na to, jak je popisované, pak zjistíme, že stejně jako nějaká osoba. Je přímé, naplňuje, má moc svázat, má moc uzdravit, je věrné, udržuje nebe i zemi, je živé a život, nikdy nezklame… a také tou osobou Slovo je: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Jan 1:1 a opět: Duch je ten, kdo dává život; tělo nedokáže nic. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život. Jan 6:63 B21

Vnímáme Slovo pozemsky. Stejně jako naše slova. V tom je problém. Kolik toho napovídáme. Slovo je pro nás komunikací, nástrojem k dosažení nějakého cíle. Je hlasem, kterým vyjadřujeme svůj pocit, stav… tak ho ještě dokážeme chápat.   Slovo s velkým S je něco víc. Je to osoba. Je to Bůh. Ne jeho nástroj, ne jen komunikace, ne jen vyjádření něčeho. On – Slovo stvořil svět a udržuje ho sám sebou. On – Slovo je život. Je Duch.

My se snažíme aby slovo, které bude vycházet z našich úst mělo moc, křičíme, snažíme se věřit tomu, co říkáme, postíme se, hledáme, ale také se přeme zda je od Hospodina… ale nepřemýšlíme zda je skutečně oním Slovem s velkým S, ve kterém je  Bůh.  Platí zaslíbení: … My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ 2 Korintským 6:16 B21 Budu v nich přebývat. Bude v nich jinými slovy Slovo. Na jiném místě Bůh zaslibuje, že nám dá svého Ducha. A ještě jinde: Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ Jan 7:38 B21
To Slovo je v nás.

(Pokračování příště)

Když se vrátím ke strachu z neznáma a podívám se například na sebe, pak vidím, že během celé služby se snažila tato mocnost strachu na nás útočit, aby zastavila nebo dostala naši službu mimo Boží vůli. Vždy, když jsme se snažili prosadit nebo udělat něco nového (a to se týká i církve), přicházel strach a snažil se nás zastavit. Stačil jen nějaký náznak problémů, ihned přišel s obrovskou bublinou, jak to bude špatné, nemožné, že to není Boží vůle, že jsou všichni proti nám… Přitom to tak nebylo. Jen nám chtěl zaslepit oči. Nám i ostatním. Nemusím jít daleko. Stavba komunitního centra v Pezinku. Blíží se její kolaudace, ale dojít až k ní bylo těžké a ještě je, přestože bude za pár dní. Celá stavba od samotného projektování, přes její stavbu, financování byla velmi problematická a v jednom čase to vypadalo, že skončí v necelé polovině pro nedostastek financí. A to všechno přesto, že na začátku to vypadalo, že vše půjde hladce. Město dalo pozemek v osadě, projektant i stavební firma hovořili o tom, že pro nás budou dělat pomalu jen za náklady…. Nakonec se počátek oddálil o rok pro nesouhlas souseda s připojením na veřejný vodovod, který je na jeho pozemku hned vedle centra. Projekt se musel dvakrát předělat, firma stavěla tak, že ji domluvené peníze podle smlouvy vystačily na necelou polovinu stavby a i dnes, kdy se dělají terénní úpravy přichází další a další starosti. Jak stavební, tak například s hygienou a jejími podmínkami, které stavbu prodražují. Prostě řečeno jeden velký a vleklý problém. Na první pohled žádné velké požehnání, spíše naopak. Nešlo jenom o stavbu samotnou, ale reakce lidí kolem. Jak lidí z osady, tak především sousedů, kterým patří pozemky kolem. V takových chvílích přijde první útok: „Je vůbec Boží vůle, to stavět? Nespletl si se?“ Nenechal ses unést situací lidí v osadě? Skutečně je to Boží vůle? Vždyť Boží požehnání sebou nepřináší trápení.“ Pokouší se o to, aby služebník dostal strach z toho, že nědělá Boží vůli. Že je mimo. Aby začal pochybovat. Pak přichází další. Jak stavba rostla, upozornila na to, že někdo chce pro lidi z osady něco skutečně dělat a investuje tam značné finanční prostředky. Tedy je to vážné, protože to vypadá, že se někdo rozhodl celou situaci měnit. To není samo sebou. Přichází strach na druhou stranu. Na sousedy a obyvatele.  Lidé se bojí, že do osady přijdou další Romové. Protože všechny romské domky stojí na černo a některé na jejich pozemku, žádají stavební úřad o povolení k jejich bourání. V té chvíli se strach vrací. Začne našeptávat. „Pokud se začne bourat, lidé z osady odejdou, stavíš to zbytečně. Zůstane tady ta stavba jen jako pořádně drahý a zbytečný pomník. Stavíš to marně. Všechno je marnost.“ K tomu se přidá nespokojenost z řad Romů, protože jim stavba přináší do osady více bahna (i když to bahno tam vždy bylo při každém dešti), jejich kritika na stavbu pramení z obavy, že se to nikdy nepostaví. To se přenáší na ty, kteří na stavbě pracují. Tak strach opět přichází a našeptává. „Vždyť to vídíš, ani o to nestojí, děláš to zbytečně, otočí se k tomu zády. Budou to jen kritizovat. Budeš mít jen další problémy.“  Vše tomu nasadí korunu zjištění, že vlastně vedení města ani nechce osadu nějak do budoucna řešit, protože to bude hodně stát a jde jen procentově zanedbatelnou část obyvatel. Zvláště, když se blíží volby.

Kdybych všechno postupně rozebral, zjistil bych, že ve skutečnosti není důvod k žádnému strachu. Že neexistje žádné lidské řešení této situace. Jen to Boží. A to začíná stavbou centra pro práci s lidmi v osadě. Na prvním místě duchovní – vedení ke Kristum tak té sociální. Není důvod ke strachu. Proč? Protože Bůh na lidi v osadě nazapomněl. To vím. Tím jsem si jistý. Také vím, že mne vede. Možná, že jsem mohl udělat některé věci jinak, ale vím, že to vede Bůh.  Jen mocnost, která se skrývá za strachem zaslepuje oči a myšlení. Místo reality a vidění řešení předkládá temnou budoucnost. Strach ze situací a především jedněch z druhých. Strach z Romů, strach z bílých, strach z toho jak to bude. Pokud by se nic nědělo, strach by odešel. To je důvod, proč není možné mnohými věcmi pohnout. Proč není možné změnit osady v normální obce. Protože ve chvíli, kdy se něco začne měnit, přichází strach, který má za úkol lidi zastavit, vrátit zpět.

Nehemjáš opravoval hradby Jeruzaléma. Když čtu o tom jak pracoval, zjistím, že byl vystavován neustálému zastrašování ze strany nepřítele. V té chvíli, kdy se hradby stavěly, problémy, které měl a útoky, které odrážel a které ho a lidi měly zastrašit , nevypadaly jako Boží požehnání. Když však dnes čteme, když to vidíme z Boží perspeltivy, je to jiné. Bůh věděl jak to dopadne. Tak jak mi dnes, ale lidé, kteří to v té době prožívali ne. Mnoho jich strach dostalo, mnozí to brali jako marnost a začali se více starat o vlastní dům a vlastní zajištění než o hradby… Nehemjáš však nepodlehnul strachu, i když byl pod jeho neustálým tlakem. Ať od nepřítele z venčí nebo z vlastních řad. Nebral to jako Boží nepožehnání. Výsledkem bylo postavení hradeb a získání opět bezpečí a svobody pro Židy v Jeruzalémě. Posunulo je to z pustiny, kde prožívali svá navštívení Bohem a své osobí zázraky, do nové etapy obnoveného Jeruzaléma. Do dalšího Božího požehnání. Dostalo je to z otroctví strachu, kdy se skrývali v pustině před těmi, kdo je zotročovali.

To, že se nám do cesty staví problémy, neznamená, že nejsme v Boží vůli a že není na cestě Boží požehnání. Naopak, protože se blíží, ďábel udělá všechno, aby nás zastavil. Abychom se zastavili, vrátili a tak minuli Boží vůli i požehnání do které jsme vstupovali. Používá k tomu jednu z největších mocností po smrti a to je strach.
Není však zbraně, která by proti nám mohla uspět. Je potřeba se postavit proti strachu a usvědčit mocnosti ze lži a jít dál po cestě, do které nás Bůh uvádí.

Modlitba:
Otče děkuji, že žádná zbraň ani nástroj vytvořený proti mně neuspěje a každý jazyk, který povstane proti mně na soudu, usvědčím z viny. Děkuji za toto tvé dědictví Hospodinových služebníků, jejichž spravedlnost je od tebe. (podle Iz 54:17)
Děkuji že mohu patřit mezi ně. Děkuji že neexistuje nic, co by mne mohlo odloučit od lásky Kristovy. (Ř 8:39) Děkuji, že v lásce k tobě mi všechno prospívá. (Ř 8:28) Děkuji, že vše se stává tvým požehnáním.
Já se stavím proti strachu a usvědčuji tuto mocnost ze lži. Bože ty jsi svou vztaženou pravicí učinil nebo i zemi, vše bylo stvořeno skrze a pro Ježíše Krista. (Je 32:17, Jan 1:3)  V Kristu není nic nemožného pro ty, kteří věří.  (Mk 9:23)
A já věřím.

(pokračování příště)

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátil z Anglie. Šest dní jsme tam sloužili v romských sborech. Nejen sloužili, ale náš Pán také sloužil nám. Byl jsem povzbuzený z lidí, kteří jsou hladoví po Božím slovu a na jejichž životech je vidět změna. Věrnost ve službě, respekt k autoritám, dodržení slibů apod. Vše to ukazuje na velkou změnu v životě. Zvláště když se jedná o Romy. Nemluvě o velkých zázracích, které Bůh mezi nimi dělá. Přesto si sebou stále něco nesou ze své  minulosti. Nejde  jenom a Romy. Je to u většiny lidí, kteří jsou a dlouhodobě byli závislí na sociálních dávkách. Radoval jsem se, když jsem viděl jak všichni muži pracují. Nejen muži, ale také mnoho žen. Pak jsem si všiml, že drtivá většina pracuje jen čtyři hodiny denně. Ptal jsem se na to. Tak trochu jsem očekával, že uslyším něco v tomto smyslu: „Nám to stačí a zůstává nám čas na službu Pánu“. Mnoho z nich díky tomu slouží každý den ve sborech. Dověděl jsem se však úplně něco jiného. Aby dostali dávky na děti, příplatek na nájem, musí pracovat. Pokud  by však pracovali osm hodin, pak by jejich mzda překročila limit, který jim umožňuje dosáhnout na dávky. Přišli by o ně. Naopak by však vydělali méně než mají díky dávkám. Rozdíl dělá v korunách kolem pěti až šesti tisíc. Pro mnoho rodin by to znamenalo o hodně snížit svou životní úroveň. Myslím, že je to jedna z posledních spoutaností, kterou si přivezli z Čech a Slovenska, ale je to spoutanost všech, kteří stejně uvažují při pobírání dávek. Nemohu pracovat, protože plat je nižší nebo stejný jako dávky. Přišel bych o příplatky, když budu oficiálně pracovat, přijdou exekuce…

Když se ptali Ježíše, zda platit daně odpověděl, že máme dávat císaři, co je císařovo a Bohu co je Boží. My jsme to trochu obrátili. Někteří to mají dokonce takto: “ Berme císaři vše, co můžeme…

Píšu o věřících a tak si nemyslím, že to mají takto nestavené, jen mají strach z toho, co přijde, když začnou oficiálně pracovat. Zvláště když byli v situaci, kdy dávky pro ně byly jako vyslyšené modlitby a Božím zajištění. Když se dostali do víru exekucí apod. Je to jako  bychom chtěli stále zůstávat na poušti. Tak jako na ni byli Izraelité po čtyřicet let. Měli manu, věci se jim nerozpadaly. Bůh se nadpřirozeně každý den staral. Byli však na poušti. Poušť je poušť, proto mnohdy zatoužili být zpátky Egyptě, i za cenu vrácení se do otroctví, tam poušť nebyla. Měli strach z nových věcí. Vyjít zpouště do neznámé země  Měli strach se posunout dopředu. Nevěděli jaké to bude. Strach jim zabránil vidět, že se o ně  Bůh postará i v zaslíbené zemi. Důvěřovali jen tomu, co již dobře znali a předevšim jak Boha doposud znali. Egytp s jeho cibulí a masem, poušť s Boží manou a ochranou pod oblakem. Ale vyjít? Ne. Tam to neznáme. Strach z neznáma nás oslepuje, že nevidíme základní věci. Pokud se Bůh o nás postaral na poušti, pak se o nás o to více postará i v zaslíbené zemi. I když to  bude vypadat úplně jinak. Nebude již mana z nebe, budu muset obdělávat půdu a bojovat s nepříteli, ale On se postará stejně. Bůh je můj zaopatřitel a ochránce. Právě tato důvěra v Boha nás stále přivádí do větší a vetší svobody v Kristu a vytrhává nás ze strachu, který nás drží v otroctvích.

Nevzpomínám si, že bych někde četl nebo slyšel, že mám s Bohem stát na místě. Slyšel jsem jen, že s Bohem máme chodit. Být. Život věřícího je neustála cesta novými zkušenostmi ve vztahu s Bohem, cesta, která nás k přibližuje jeho království a vzdaluje od otroctví. Pokud i na nových místech, kam jsme s Bohem došli, zůstaneme dlouho stát, postupně se pro nás stanou pouští, ze které opět budeme mít strach vyjít na nová místa.

Vrátím se k sociálním podporám. Možná byla pro tebe na začátku záchranou, Boží manou, tvůj Bůh ti chce dát mnohem více. Nechce, abys zůstal stát na poušti. Chce tě vést do ještě hlubší důvěry s ním. Chce, abys nebyl jen přijimatelem jeho zaopatření, ale aby ses podílel na věcech s ním. Nejenom duchovních.  Stát není zloděj, ale Bůh ho používá, aby zajistil staré, nemocné, postižené. Tak jako zaopatřil tebe, když jsi to potřeboval. Dovol mu a důvěřuj mu. On tě chce použít i v této oblasti, abys mohl dávat skutečně císaři, co mu patří a Bohu co patří Bohu. Bůh se stará o všechny a to velmi různými způsoby a ty můžeš být jeho nástrojem. Neboj se vyjít ze své pouště, kde manou jsou sociální dávky a otroctvím strach z neznáma. V důvěře, víře a modlitbách opusť svou poušť a začni pracovat na své zemi zaslíbené. Bůh o to více bude s tebou a bude tvým zastáncem.

Bůh vyučuje (pokračování)!

V páté kapitole Timotea nás Pavel upozurňuje, abychom nikoho ukvapeně nestavěli do autority, protože, pokud bude mít člověk v životě hřích, pak to může být bráno, že s takovým hříhem souhlasíme. Na to mohu napsat jen amen. Pak se zamyslím nad sebou a musím si říct, no Josefe, tak to bys měl všechno položit a odejít. Copak již nikdy jako služebníci nezhřešíme? V ničem? Určitě ano. Tak o čem píše Pavel? Určitě o veřejném hříchu, kterého se nechci vzdát, o skutečných hříších, které vedou k smrti…

Čistému vše čisté (Titovi 1). Často naše rozhodování, které se týká lidí stojí na slovech “ ale co kdyby“, „nevím, jestli obstojí“, „ale co já vím, co má v srdci“, “ ale co když uvnitř“… Naše smyšlení o lidech bývá často pošpiněné vlastními negativními zkušenostmi s lidmi a také se zkušeností s námi samotnými. Ne  nadarmo se říká podle sebe soudím tebe. Potřebujeme mít čisté myšlení ohledně lidí. Nevkládat jim do jejich životů a na jejich životy naše negativní a pochybovačné myšlenky o nich. Naše ano ať je ano. Naše ne ať je ne. Buď vím a mám jasný a potvrzený důvod nebo ho nemám. Pak ať se ho nesnažím „vytáhnout z klobouku“ – domýšlet si ho nebo za každou cenu nějaký najít, jen proto, že se mi to nelíbí . Takové myšelní je  nečisté a jednání nečestné. Občas se pak schováme za slova Pán mi to řekl (zjevil). Opravdu? Jen tobě?… potŕebujeme více zkoumat sebe, než druhé a o to více, když  nějakým způsobem je naše služba spojena s rozhodováním o lidech.

Dovolme Bohu, aby je vyučoval. Odstupme od nich a nechejme je „poprat“ se se službou. Bůh je miluje jako nás a postará se o vše, co potřebují. Jen se dívejme z povzdálí jak je službou a odpovědností proměňuje a radujme se z Božího díla. Pokud se jim něco nepovede, Bůh sám to dokáže obrátit v dobré. Vždyť kolikrát jsme to sami zažívali ve své službě. Nebojme se je nechat udělat chybu. I to je Boží škola.

Na závěr: I nám bývají lidé více příjemní a nepříjemní. Lidé, kterým se líbí stejné barvy jako nám, stejný způsob služby, mají stejné myšlení … jsou však i ti (především  mezi mladými jak věkem,tak duchovně), kterým se líbí jiné barvy, styly, mají jiný způsob služby, ale to není hřích, ani to neznamená, že nemilují Pána.

BŮH VYUČUJE – proto dovol dělat chyby.

Tehdy k němu přišla matka Zebedeových synů se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila. „Co chceš?“ zeptal se jí. Odpověděla: „Řekni, ať tito dva moji synové mohou sedět ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jí na to Ježíš. „Můžete snad pít kalich, který mám pít?“ „Můžeme,“ odvětili.
Matouš 20:20‭-‬22 B21

Ó, jak mi tyto verše připomínají situace z míst, kde zloužíme. Matka oroduje za syny. Matka rozhoduje za dospělé syny. Matka manipuluje se svými dospělými syny. A synové poslouchají. Doslova.( „Můžeme“)  Chce své syny protlačit na místa a do autority, která jim nepatří. Ona je vidí ve vládě nového krále Izraele. Krále Ježíše. Jako ministry, rádce…? Chce jim zajistit to nejlepší místo. Pak jeji mateřská duše spočine v pokoji. Možná to tak podobně cítí. Možná si říká: “ Zajistím je a pak mohu v klidu zemřít.“ Asi ani zatím nevnímá, že její král a její království je Král a jeho království je Boží království.

Ježíš reaguje jinak, než bychom očekávali. I když ví, za co ho bude prosit, ptá se na to, co chce. A přestože je varuje ( jí i syny, kteří ji stále následují), oni trvají na svém. Reakce Ježíše je následovná: Na to jim řekl: „Ano, budete pít můj kalich. Dát vám sedět po mé pravici a levici ovšem nenáleží mně, ale těm, pro které to připravil můj Otec.“ Matouš 20:23 B21 Jinými slovy říká, jsou věci, které vám mohu slíbit, pro které vás mohu uvolnit, delegovat, ale jsou věci, které může udělat pouze můj nebeský Otec. Pokud si tedy myslíte, že můžete pít stejný kalich jako já, budiž, budeteho pít, i když nevíte, do čeho se vrháte, ale to do jaké autority vás povolá Otec je již jeho věc.

Jako vedoucí se často setkáváme s tím, že za námi chodí sourozenci s podobnými žádostmi. S tím, na co si myslí, že mají obdarování, v čem mohou ve sboru sloužit apod. Jednou, podruhé, potřetí… . Občas to může být v rozporu s tím, co si o tom  myslíme my. Potřebujeme však vědět jestli je to v rozporu s Boží vůlí. Mnohdy se totiž stává, že se chováme jako matky, které stále chtějí chránit své syny, které by jim chtěly zajistit dobrou službu přímo, ale až na to budou mít. Bráníme jim vstoupit byť jen do drobné služby a čekáme na to, až se něco v nich změní. Častěji se je snažíme sami změnit. Výsledkem je mnohdy vzpoura a velmi pochybná změna. Zvláště, když takové ovečky prochází duchovní pubertou. Pokud nechceme, aby v ní zůstali po celý svůj život, musíme jim dovolit, aby je Bůh mohl formovat svým způsobem. Co to znamená? Přestaňme být matkami, které stále chtějí, aby se jejich děti změnily, stále je komandují, přesvědčují…, které o  ně mají stále strach. To vede jen ke zklamání na obou stranách. Především však nedovolíme Bohu, aby mohl naše ovečky vést do služby a vyučit je skrze ni. Pokud toužím, aby Bůh vyučoval  mé (JEHO!) ovečky, pak mu je musím odevzdat a sůvěrřovat mu. Je to jako s dětmi. Máme je jen na určitý čas, pak je musíme pustit a důvěřovat Bohu, že je povede. Nikdo se nic nenaučí bez praxe. Dovolme jim začít sloužit, dovolme jim  vzít určitou dávku autority a především odpovědnosti. Bůh sám je bude vyučovat i skrze chyby, které udělají. Nechceme přece vychovat služebníky, kteří se stále drží máminy sukně. Chceme, aby se z nich stali Boží muži a Boží ženy. To znamená je předat z naší výchovy do výchovy našeho Otce a to se vším, co s tím souvisí, autoritou i dpovědností,

(Pokračování příště)

Co nás žere na nespravedlnosti? Většinou to je „pro každého jiný metr“. Takové to „tomu projde všechno, ostatním nic“. Musím tady popravdě dodat, že mnohé jiný metr žere ne z touhy po spravedlnosti, ale ze závisti, že jiný metr není použit také vůči nim  a jejich rodině nebo přátelům. Jinak tím „ostatním nic“, spíše přikrýváme „mně nic“. Opravdově se možná rozhorlíme  jen při nespravedlnosti v televizním seriálu, ale kdo ví….? Nevyhýbá se to ani nám křesťanům. Potřebujeme zkoumat své srdce  Duchem svatým a jednat i s nepříjemnou pravdou, kterou se o něm dovíme. Když David volá k Bohu své „suď  mne Bože“, nemyslí tím, že má být Bohem odsouzen, ale aby se od  něj dověděl pravdu o svém srdci. Jako lidé se snažíme používat spravedlnost podobně jako Bůh. Na rozdíl od Boha je naše uplatňování spravedlnosti nedokonalé jako jsme nedokonalí my lidé.

Boží spravedlnost je jednoduchá. „Člověče, dal jsem ti měřítko, abys věděl, co je správné a co ne.“ Podle toho měřítka ovšem  není nikdo, kdo by nezhřešil. Je jedno jestli před jeho oznámením nebo až po něm. Prostě není nikdo, kdo by neměl být potrestán. Když to pomĕřím s lidskými zákony a pravidly i tady bych mohl říct, že zde není nikdo, kdo by je beze zbytku dodržel. Ovšem zde na zemi platí, že pokud není žalobce, není soudce. Proto mnoho a mnoho našich přestoupení není potrestaných, protože se je nikdo nedoví, nebo to druhým nestojí za to s tím jednat. U Boha to je jiné. On vidí vše. Proto může říct: …všichni zhřešili a postrádají Boží slávu,…Římanům 3:23 CSP a také vyřknul jednoznačný a spravedlivý soud pro všechny: „Mzdou hříchu je smrt,…. Římanům 6:23 CSP. Boží soud je jednoznačný.

I pozemský soud připouští různé polechčujíci okolnosti. Přiznání viny, účinnou lítost, snahu o nápravu…  Zde však právě často dochází ke zneužití. I když to není zneužité, není zde jasný předpis a je  na soudci, jak vše vyhodnotí, co chce využít ve prospěch viníka nebo proti  němu. Tady často hovoříme o nespravedlnosti. Ani uznání polehčujících okolností ani milost nejsou a nemohou být spravedlivé, ale jsou součástí právních předpisů. Nemohou být spravedlivé, protože  nedochází k potrestání viny. Bůh je spravedlivý, nikomu nestraní a za vinu je jasný trest. Za hřích je smrt.

Jak je to s Boží milostí a milosrdenstvím. Boží milosrdenství a Boží láska k člověku vede Boha k tomu, aby mu udělil milost. Boží milost se uplatňuje všude tam, kde je hřích. Je to logické. Kde není hřích, nemusí být uplaťněna milost. Naopak čím více se rozmáhá hřích, tím více se rozšiřuje potřeba milosti. Proto Písmo říká:  Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! Římanům 5:20 B21

Včem spočívá Boží spojení milosti a spravedlnosti? Je přece napsané že: „Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.“ Žalmy 89:15 CSP a „Milosrdenství a věrnost se potkají, spravedlnost a pokoj se políbí.“
Žalmy 85:11 CSP. Napsal jsem, že milost nemůže  být spravedlivá, tak jak to Bůh řeší? Bůh  nenechává hřích bez trestu. Každý hřích je potrestaný. KAŽDÝ!!! I ten náš, včerejší, dnešní, zítřejší. Je součástí hřebů, které přibily Ježíše na kříž. Kristus je ten, na kterém je vykonaný spravedlivý trest. Tedy můžeme říct, že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Spravedlnost byla uskutečněna. Boží láska k člověku vedla Ježíše na kříž. Potom, co bylo učiněno spravedlnosti za dost, může přijít milost. Je všude tam, kde lidé hřeší. Tedy všude. Milost musíme přijmout. Milost je v tom, že již nemusíme nést trest, za naše provinění. Přesto jsou lidé, kteří se raději nechají trestat, než by přijali milost. Milost mohu přijmout dobrovolně a také jen tehdy, pokud vím, že jsem vinen. Přesto to nefunguje tak, že musím cítit vinu, abych byl spasený. To Písmo neříká. Ježíš v Písmu opakuje, že kdo v něho věří, bude žít. Spasení je z víry. Není zde další podmínka. Jinak by nefungovala milost a láska bez podmínek. Když uvěříme v Ježíše, že je Boží syn, že byl tady na zemi, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých, když ho vyznáme jako Pána, budeme spaseni. (Římanům 10: 9-10). Teprve po jeho poznání a poznání jeho lásky, jsme Duchem svatým usvědčovaní z hříšnosti, protože i ten lidsky nejčistčí člověk je vedle Krista obrovským hříšníkem. Pak jsme vedeni k pokání. Je to Duch a láska ke Kristu, která nás k tomu vede a má moc měnit náš život. (Komu bylo hodně odpuštěno  hodně miluje.) Pro oběť Ježíše, který byl potrestán za naši nepravost můžeme říct, že jsme spravedliví nebo přesněji ospravedlněni v Kristu.

„A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.“
Římanům 5:18 CSP

Nakonec i v milosti se nachází spravedlnost. Vždyť když se necítime hříšní, netoužíme po milosti. Jinými slovy kdo Krista skutečně nemiluje, nevníma ani svou hříšnost a je stále samospravedlivý. Nevolá odpust mi Bože, jsem hříšník.

(Pokračování)

Abychom se mohli posunout dále v tom, jak být spravedlivým vedoucím, musíme si říct, co je vlastně spravedlnost. Jak obecně funguje Boži spravedlnost. Jsme zvyklí z církve mluvit, že spravedlnost je Kristus, že jsme ospravedlněni v Kristu a také, že naše spravedlnost je skrze víru v Krista. Všechno to mohu  nazvat pravdivými výroky, ale stále jsem se nedověděl, co je vlastně spravedlnost Boží. V čem spočívá spravedlnost Kristova.

Jen několik veršů, které nám ukazují na Boži spravedlnost.

Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bohem bohů a Pánem pánů, Bohem velkým, mocným a hrozným, který nikomu nestraní a nepřijímá úplatek, zjednává právo sirotkovi a vdově, miluje příchozího a dává mu pokrm a oděv.
Deuteronomium 10:17‭-‬18 CSP

Nebudeš šířit klamnou zprávu. Nepřipojíš se k ničemovi, abys byl zlovolným svědkem. Nepůjdeš s davem za špatnostmi. Nebudeš svědčit při sporu tak, že se nakloníš k většině a převrátíš právo , ani nebudeš nadržovat chudému při jeho sporu.
Exodus 23:1‭-‬3 CSP

Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví. Pánu Kristu služte! Neboť kdo činí zlé, dostane zpět to , co zlého učinil. Bůh nikomu nestraní.
Koloským 3:23‭-‬25 CSP

Petr otevřel ústa a řekl: “Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost.
Skutky 10:34‭-‬35 CSP

Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Matouš 5:43‭-‬45‭, ‬48 B21

Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.
2 Korintským 5:14‭-‬15 B21

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Jan 3:16‭-‬17 B21

Obecná Boží spravedlnost je rovný přístup ke všem a stejný přístup pro všechny k Bohu. To je spravedlnost. Mít stejnou šanci jako ostatní. Mít jistotu, stejného Božího pohledu jako maji ostatní….       To je to, s čím bojujeme jako vedoucí. Vidět všechny lidi stejně a dávat jim stejnou šanci a stejné možnosti přístupu k věcem, rozhodnutím, vztahům, službě. Lidé musí mít stejné možnosti. To, jak snimi naloží je již jiná věc. Stejně tak musí mít stejnou šanci na naše odpuštění, milosrdenstvi, lásku, důvěru…  Pokud jako vedoucí a to na všech stupních vedení  budeme jednat s takovou spravedlností, pak naše společenství budou vyhledávaná právě pro Boži spravedlnost v nich.

Vždyť i Bůh ve své spravedlnosti učinil naše spasení skrze víru, protože uvěřit můžeme všichni, bohatí i chudí, silní i slabí, uznávaní i odstrčení, chytří i hlupáci. Máme stejnou možnost se rozhodnout. Bůh to tak učinil. „To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.“ 1 Timoteus 2:3‭-‬4 CSP Bůch chce, aby všichni lidé byli zachráněni, a proto jim dal všem stejnou příležitost k rozhodnutí včetně odmítnutí, aby se zachoval spravedlivě.

Je tady však další rovina spravedlnosti. Rovina uvěřivšího v Krista a Boži pohled na něho. O tom však opět příště.

Modlitba: Bože, prosím, vlož do mého srdce tvůj pohled na spravedlnost, učin mé srdce spravedlivé, abych mohl podle něj jednat se sebou, ale i s lidmi kolem mne. Prosím, abych se na všechny mohl dívat stejným pohledem milosrdenství a byl ochoten přijímat všechny stejně.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Sobectvi, zaměření sám na sebe, patří mezi hlavní překážky, které bráni jednání ve spravedlnosti.  V každém z nás je trochu sobce. U někoho hodně u jiných již méně. Záleži na tom, jak kdo dorůstáme do Krista. Jak se necháme tvárnit a budovat Duchem svatým. Proto o tom píši, abychom přemýšleli o sobě a nepřemýšleli o kom to vlastně Knoflíček píše. Proti sobectvi stojí zaměření na Krista. Ovšem všechno se dá zneužít ke vlastnímu prospěchu. Sobectví dokáže najít verše, kterými si kralování svého já dokáže omluvit nebo zaměnit za Boží vedení. Jedním z poznávacích znaků toho je pocit ublíženosti. Vedoucí zaměřený sám na sebe se cítí stále ohrožený, stále zraňovaný, nedoceněný, zrazovaný. Výsledkem je spůsob vedení, který ho má před tím vším ochránit. U každého trochu jiný. U  někoho obranný u jiných útočný, někdy obojí. Takový služebník se nedokáže radovat ze své služby Pánu. Je to logické, protože neslouží vlastně Pánu, ale sobě. Na první pohled jeho služba bude vykazovat velikost, vydannost, otevřenost, ale časem se ukáže, že se tak chová jen do doby, kdy nemusí ustoupit ze svého sobectví. (Umírat svému já.) Dokud mne všichni poslouchají a dělají to podle mých představ, jsem velkorysý, usmívám se a jsem ochotný sloužit. Pokud však někdo projeví jiný  názor, okamžitě so postavím k obraně nebo k útoku. Cítím se takovým člověkem ohrožený, zraněný. Stávám se ve svých očích obětí. A tak ten, který byl pro mne včera bratrem a přítelem, je druhý den nepřítelem. Je to další poznávací znak sobeckého vedení. Měním přátele podle toho, jak se cítím. Jeden den je pro takového služebníka člověk Božím mužem nebo ženou, druhý den nástrojem ďábla. V sobectví se totiž špatně rozvíjí dar věrnosti. (Ale i ostatní dary Ducha svatého.)

Problém je v tom, že služba podle mých představ není službou Pánu a to i tehdy, kdyby měly tyto různé představy kus společné cesty. Buď sloužím Boží představě nebo své. Boží vůli nebo své. Lidé nezralí v této oblasti, myslím tím, že se stále pohybují na úrovni duchovní puberty, která je právě projevem sobectví spojeného s částečným duchovním poznáním, se chrání výroky typu: „Bůh mi to řekl“, které vlastně znemožní jakoukoli diskuzi a modlitby pro hledání Božích cest. Sám jsem tím na začátku své služby procházel. Často jsem říkal: „Bůh mi to řekl. Bůh to chce.,..“ a vzal jsem tím možnost lidem říct, co vnímají, jak k nim promlouvá Duch svatý… Nedal jsem jim jinou šanci, než mne slepě následpvat, nebo odejít, pokud měli jiný názor. Někteří zůstali, ale ztratili chuť sloužit. Nechtěl jsem slyšet jiný názor, protože by to mohlo ohrozit to, pro co jsem se rozhodl. Sobectvi vždy předpokládá, že jen já sám znám Boží pravdu a jeho cesty, kterými máme jít. Zapomíná na to, že Duch svatý promlouvá i k ostatní sourozencům a chce nás sjednotit svým Duchem, ne diktátem jednoho sobce. Pokud je věc od Boha, nemusím mít strach dávat prostor mým Bratřím, protože i je vede Duch svatý a ten chce prosadit Boži vůli. Nakonec stejně dojdeme k Boží cestě, ale vidíme zázrak sjednoceni v Duchu, který cestu jen potvrzuje.

Kdo se odděluje, hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti. Přísloví 18:1 CSP

Často slýchávám soudy o svých sourozencích v Kristu. Nejčastěji o tom, že  nejsou naplněni Duchem svatý. Právě proto, že se chovají sobecky. Pokud tak uvažuješ, mám pro tebe špatnou zprávu, pak i ty podle vlastního soudu nemůžeš být naplněn Duchem svatým. Vždyť v každém z nás je kousek sobce, nejsme dokonalí a stále rosteme do podoby Kristovy. Je to dlouhý proces. Pokud si na sobě rozeznal prvky sobeckého jednání, znamená to, že k tobě mluví Duch svatý. Pak je tu právě teď prostor pro změnu.

Modlitba: Duchu svatý, děkuji ti, že  mne usvědčuješ z mého sobectví. Prosím, jednej s mým sobeckým srdce, myšlením a jednáním. Toužím po tom, abych mohl/a skutečně jednat podle tvé spravedlnosti a být nesobecky/á vůči všem kolem mne. Bez tebe to nezvládnu. Prosím vepiš to do mého srdce a daj mi sílu k to u jednat ne podle mého já, ale podle tvé spravedlnosti.

(Pokračování příště.)

Měli jsme jako studenti takové úsloví: kamarád nekamarád z hrušky dolů. Mělo to nahradit jiné úsloví: padni, komu padni. Tedy úsloví o spravedlnosti pro všechny, všem stejně. Dnes bych to trochu pozměnil na služebník neslužebník z trůnu dolů. Tedy ne z nějakého lidského, ale z trůnu, který patří Kristu.

U Matouše říká Ježíš tato slova: A protože se rozšíří špatnost (bezzákonnost CSP), láska mnohých vychladne. Matouš 24:12 B21 Obecně je špatnost rozšíŕena mezi lidmi. Kde je špatnost, tam se těžko hledá a domáhá spravedlnosti. Všimněme si situací, které nastávají u nás i ve světě. K moci se dostávají despotické osobnosti. Problém je v tom, že je nikdo z lidí nedokáže sesadit z trůnu. Náš premiér chce vést zemi jako firmu. O všem jako svou firmu. Tak chtíc nebo nechtíc se staneme dříve nebo později všichni jeho zaměstnanci, protože stát se stane jeho firmou. V Maďarsku je to podobné, na Slovensku také.  Sice zde se domohlo nějakých změn, ale mocmář dosadil místo sebe na trůn svého „poslušného synka“.  Tak taky žádná změna, žádná sláva. Vidíme jak volba prezidenta Zemana a samotný prezident rozděluje zemi a dokonce i kŕesťany. A to ne jenom v nějaké diskuzi, ale životně rozděluje. Tito lidé jsou schopni udělat vše proto, aby se udrželi na trůnu. Dokonce se spojit s komunisty, extrémisty a dát jim podíl na vládě. Jen aby zůstali u kormidla. Jedním důležitým znakem všech těchto lidí je, nenávist ke všem, kteří mají jiný názor než oni, natož jestli je kritizují (říkají jim pravdu o nich do očí). Takových se hned zbavují, zesměšňují je, snaží se je ušlapat, dostat od sebe co nejdál. Místo nich si pak kolem sebe dávají poslušné loutky, kterými mohou manipulovat, které z nich mají strach, nebo je bezmezně obdivují.  I to časem vyprchá a loutky jsou odstraněny, protože časem projevili svůj názor a jsou nahrazeni jinými, nebo nikým a postupně se takový člověk stává samovládcem. Ten všude dosazuje svou rodinu, přátele. Pro ně pak zákony neexistují. Mohou si dělat, co chtějí. Naopak tvrdě zákon vyžadují od ostatních, aby zakryli vlastní bezzákonnost. A to bez spravedlnosti. Pokud tento stav trvá dlouho přenese se i směrem dolů. Lidé přestanou věřit v dobro a snaží se také urvat, co mohou. Pokud ovšem neemigrují do jiné země.

Nemyslím si, že Ježíš myslel svými slovy jen stav světa, protože to se od světa bez Boha očekává, ale předpokládám, že také tím ukazoval na stav v církvi. Podobně to totiž funguje i v mnohých církevních sborech. Pokud se služebník posadí na trůn, který mu nepatří, začne se chovat stejně jako dnešní despotičtí politici. Místo, aby ovečky pásl, tak je rozhání protože si dovolily ho zkritizovat nebo mít jiný názor než on. Pak si začne kolem sebe vytvářet ochraný a bezpečný prostor z vlastních rodinných příslušníků, kterým všechno projde. Naopak od oveček pak vyžaduje dodržování i toho, co sám nedodržuje.  I o tom Ježíš mluví na jiném místě. To odrazuje ostatní, aby takový sbor navštěvovali. Takovou  nepravost mají i ve světě. Proto nemusí navštěvovat církev. Tam hledali naopak Boží spravedlnost, milosrdenství a lásku, která je vylita na všechny bez rozdílu. Našli však opět jen nepravost a  nespravedlnost. Problém je v tom, že takoví vedouci mají své jednání vždy perfektně podložené verši z Písma a místo, aby viděli jak utlačují a vyhánějí jiné, sami se považuji stále za oběť a za ty, kterým se křivdí. Proto trvá, než je tento stav odhalený a usvědčený. A i v takovém případě se sním špatně jedná, protože lidé se kolem bojí.

Už možná začínáte chápat proč jsem dal dnes název z hrušky dolů, tedy spíše z trůnu dolů. To je jediná možnost, jak věci změnit. Ne revolucí, ale změnou charakteru. Pokořením se a přenecháním skutečné vlády Kristu a přesunutí se k jeho nohám. Proto ať jsme na jekékoli pozici v církvi, mělii bychom nechat každý den, v každém rozhodnutí přezkouma stav svého srdce Duchem svatým a pak teprve jednat.

O  tom však příště, protože je zde řešení, Bůh má vždy východisko.

Modlitba:Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě, prověř mé ledví i srdce! Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, neníli ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!

(Pokračovaní příště)

Stáňa je několik dní nemocná. Důsledkem nemoci je, že nic necítí a nevnímá chutě. Je pak těžké něco uvařit, aby to bylo správně ochucené. Pokud nevnímám vůně ani chutě, je těžké nejen vařit, ale také si na jídle pochutnat. Vlastně je pak jedno, co jím.

Pokud nejsem schopen vnímat Boží laskavost, pokud necítím Boží dobrotu jeho spravedlnost a hlavně se neraduji z jeho přítomnosti, pak jsem jako kuchař bez chuti a čichu.  Nemohu lidem správně přiblížit Boha, nemohu ukázat život, život v hojnosti, který dává Kristus. Jen předávám něco, co je bez chuti a bez zápachu. Něco, co druhé spíše odradí než přitáhne. Dokonce sám pak žiji mdlý, smutný a nespokojený život. (Přesto někdo dokáže hovořit o dobrých Božích věcech, i když je osobně nikdy nepoznal. Dřív nebo později to však posluchači zjistí, když uvidí rozdíl mezi tím, co říká a žije. Pokud se ovšem díky tomu obrátí ke Kristu….?)

Je mi spíše líto vždy těch, kteří ví o Boži dobrotě a Boží laskavosti, trpělivosti, věrnosti, radosti, pokoji i lásce, ale nemohou svědčit o tom, že jí vnímají ve svém životě. Mnoho z nás přejíždí auty krásnou krajinou, nádhernými horami, kolem přehrad při západu slunce a přesto si nevšimneme krásy, kterou nám Bůh připravil. Prostě přejedu. Bůh svořil zemi pro člověka. Všechno připravil a pak ho do toho všeho vsadil, aby se člověk  mohl radovat z jeho díla. Vše připravil pro člověka. Biblista mi může namítnout verši z Písma, že ne pro člověka, ale pro Krista. Pro něho a skrze  něho bylo všechno stvořeno. Ano, ale i Kristus byl plně člověkem, i on přišel na zem jako člověk a přitom zůstal plně Bohem. Nebuďme jako řidiči, kteří si nevšímají krajiny, kterou projíždějí. Nebuďme křesťany, bez osobního vztahu s Bohem. Bez poznávání jeho samotného.

Vrátím se k jídlu. Rád pozoruji lidi, kteří jí s chutí. Dostávám přitom sám chuť na jídlo. Žijme život s Bohem s chutí. Uživejme si toho, co nám zde na zemi připravil. Užívejme si všech jeho darů a především jeho samotného. Jeho přítomnosti v našich životech. Věřme, že i on po tom vztahu touží.

Modlitba: Tatínku, děkuji za svět, který si stvořil. Děkuji za jeho barvy, vůně, za jeho tvary a rozmary. Prosím otevři mi oči, abych v tom všem mohl vidět tvoji péči o mne, ale především abych skrze to mohl vnímat tvoji rozmanitost a velikost. Prosím, abys ve mne probudil vášeň tě poznávat a touhu po osobním setkáváni s tebou. Nechci být skrytý v šedi, ale vzít vše, co mi chystáš každého dne. Abych moh říc jiným jak skvěle chutná náš Bůh a život s ním.

Minule jsem psal o Duchu svatém jako o  našem příteli, který je tichý, jemný, který se nevnucuje a který má moc měnit naše nitro. Je však také Boží tvořivou mocí, vykonnou mocí. Osobou, která má moc porážet silné, když utlačují slabé, která mocným hlasem a bouří mění dějiny,  která má moc bořit, ale také budovat. Musíme si uvědomit tyto dvě působnosti Ducha svatého. Jedna je, kdy působí v nás a skrze nás a druhá, kdy jedná mimo své děti a zasahuje a určuje dění kolem. To nám více pomůže chápat jeho jednání.

Dnes jsem četl o králi Asovi a o tom jak porazil nepřítele, který měl obrovskou převahu. Duch Boží jednal. Jistě jsme již na jiných místech četli jak Bůh zmátl nepřátele Izraele, jak se pobili mezi sebou, jak slyšeli hluk, který nebyl….  je toho hodně v Písmu. Zastavené vody, Sodoma a Gomora…

Potřebujeme také vědět, že Duch svatý, jedná a je i v našich bratrech a sestrách. Vždy mu jde o jednotu mezi nimi. Nikdy nevede k vzájemnému bratrskému boji, nevraživosti, či ponižování a vysmívání. Právě naopak. Dokonce nechce, abychom tak jednali s našimi nepřáteli. Soud i pomsta patří Bohu. Pokud budeme vnímat a vidět jednáni a moc Ducha svatého mimo nás, tím více si budeme uvědomovat, že je přítomný také v životech našich bratří sester. A to i v těch, které nemusíme a mnohdy i v těch, o kterých si myslíme, že v nich není.  Jsou chvíle, kdy se ocitáme pod duchovním tlakem. Velkým tlakem. Když budeme upřimní k sobě, zjistíme, že se většinou jedná o nejednotu, o boj unitř církve… Jsme pod tlakem právě proto, že naše srdce a duch jsou nastaveny jinak než Duch svatý, který nechce rozdělení a roztržky mezi svými dětmi. Jsme tak dlouho pod tlakem, dokud se nesjednotíme s Duchem svatým. Pak vše najednou opadá. To, proč jsme byli vúči druhým tvrdými soudci, je  najednou malicherností.

Ve většině případů, proč v noci nespíme, protože jsme ve stresu a pod tlakem, kterému mylně říkáme duchovní útok, se jedná o náš nesoulad s Duchem svatým. Pokud jde skutečně o duchovní útok, projevuje se to jinak, protože pokud jsme ve shodě s Duchem svatým, přichází pokoj i během útoků, protože víme, že jsme v něm, že nás nemůže nic ohrozit nebo nám ublížit. Pokud se cítíme pod tlakem, dloubodbě ve stresu a myslíme si, že procházíme duchovními útoky, pak se ptejme znovu Ducha svatého, kde se chováme, myslíme a především smýšlíme o druhých jinak, než on. Pokud nám to zjeví a já vím, že to udělá, pak prosme o sjednocení sním. Rozhodněme se jednat stejně jako on.

Modlitba: pro inspiraci k vlastní modlitbě,  nebo jen pro povzbuzení a posilnění místo modlitby dnes předkládám tuto pasáž z Písma.

Vyšel Asovi vstříc se slovy: „Slyš mě, Aso i všechen Judo a Benjamíne! Hospodin bude s vámi, když budete s ním. Když ho budete hledat, dá se vám najít. Když ho opustíte, opustí vás. Izrael byl už dlouho bez pravého Boha, bez kněze, který by je učil, a bez Zákona. Když se ale ve svém soužení navrátí k Hospodinu, Bohu Izraele, on se jim dá najít. V těchto dnech není bezpečné cestovat tam ani zpět. Mezi obyvateli všech zemí vládne nepokoj. Národy i města se drtí navzájem, neboť je Bůh stíhá všemožným soužením. Vy se však vzchopte a nepolevujte, vždyť vaše námaha má odplatu.“ Když Asa uslyšel tato slova, proroctví z úst Azariáše, syna Odedova, vzchopil se a odstranil ohavnosti z celé judské a benjamínské země i z měst, která zabral v Efraimských horách. Obnovil také Hospodinův oltář stojící naproti předsíni Hospodinova chrámu.
2 Letopisů 15:2‭-‬8 B21

Tak co, představili jsme si to. Všechno to  naše jednání, kdy bychom neustále viděli Ducha svatého vedle sebe? Nepolil vás přitom studený pot? Asi bychom si to přáli,  na druhou stranu bychom se báli ztráty soukromí…   Bůh je dobrý a vše dobře učinil a naplánoval. Proto Ducha svatého nevidíme a dokonce ani vždy nevnímáme. Sestra se mne jednou ptala na to, zda náš táta (pozemský) je v nebi. Přikývl jsem. Pak se mne ptala zda ji tedy vidí a slyší. V její otázce byla slyšet obava z toho, že by to tak mohlo být.                                                                                                   Nebeský Otec je všude přítomný, proto vidí i slyší vše. Duch svatý je laskavý, dobrotivý, tichý a také diskrétní. Je náš osobní přítel, rádce, pomocník. Je naší silou i zastáncem. Nevnucuje se. Připomíná se, ale nevnucuje. Proto ho tak často přestaneme vnímat, to však neznamená, že nás opustil, že již není v nás a s námi. Asi ho často zarmucujeme svými slovy a jednáním, on však je skutečný Přítel. Nehodí nás proto přes palubu.  Naopak, pracuje na naší proměně, na naší cestě do Božího království. To však není to hlavní, o čem jsem chtěl dnes psát.

Jel jsem s kolegou autem a hovořili jsme o tom, jak Bůh má věci pod kontrolou.  Někdy nám nedovolí uzavřít dobrý obchod, protože má pro nás ještě lepší, jindy proto, abychom nepadli do léčky a někdy protože nás chce něčemu naučit. Vždy je to však pro náš prospěch. Můžeme si však položit otázku proč nás nevede přímo. Proč nás nechá připravit ten nepravý obchod a pak ho zastaví, protože má pro nás lepší. Proč nás nechá tápat a pak nás vyvede ze tmy do světla, proč  musíme mnohokrát jít jinou cestou, aby nás pak vrátil a navedl na tu pravou. Vždyť je stále s námi. Nemyslím si, že je to jenom proto, že ho nechceme poslechnout nebo si dělat věci po svém. I Pavel se snažil jít určitým směrem, pak jiným, když jim Duch svatý zabránil. Duch ho mohl navést přímo, ale nechal ho zkoušet různé cesty. Určitě to stálo mnoho času. Pavel si na to nestěžuje ani se nad tím nepozastaví. Až pak dostává sen, ve kterém je zván do Makedonie. Najednou přesně ví kam má jet. Do jakého města. Předchozí tápáni nebere jako svoje selhání ve vztahu k Duchu svatému. Duch svatý musí často připravit situace a druhé lidi a také nás, než nás přivede na místo, kde máme vykonat jeho vůli, kde máme svou poslušností oslavit Ježíše a přivést k němu další. Tak nás nechává čekat. Nebo chodit do kola, když nám to pomůže.  Nevadí. Vždyť máme jistotu, že je s námi a v nás. Ne vždy je pro nás dobré všechno vědět předem. Proč to…, proč až potom…, proč on…, proč ne já…, proč….  když nevíme, uchrání nás to často od vzpoury, která začíná slůvkem proč. Jindy bychom se snažili dělat věci svou silou a rozumem a nenechali oslavit se Ježíše. Je mnoho důvodů, pro které v určité chvíli Duch svatý mlčí. Věř, že i to je pro naše dobro. On je přece náš přítel.

Modlitba:  Duchu svatý, děkuji, že jsi stále se mnou. Děkuji, že vedeš mé kroky a připravuješ situace kolem mne. Děkuji, že v tom všem mohu vidět tvou lásku ke mne. Vyznávám, že bez tebe bych nebyl schopný oslavovat Ježíše. Vyznávám, že často reptám a ptám se proč to nebo ono, jako bych to věděl lépe než ty. Odpust mi to. Vyznávám, že tě potřebuji a toužím zažívat tvoji přítomnost, která mne mění, která mi dává zakoušet Boži království. Duchu svatý vyučuj mne chodit a žít s tebou stále více a více.

Jak bychom se chovali, kdyby k nám přišel na návštěvu někdo, koho si nejen nesmírně vážíme a máme před ním respekt, ale také bychom věděli, že nás může obdarovat vším, co v životě potřebujeme. Chovali  bychom se stejně jako před jeho návštěvou nebo  bychom své chování radikálně změnili? Asi většina z  nás by změnila své chování. Jinak bychom se vyjadřovali, dávali bychom si pozor na to, jak mluvíme, určitě bychom se  nenechali unést hněvem, byli bychom pozornější nejen k hostu, ale i jiným a také laskavější a… určitě bychom byli více vnímaví na to, co se doma děje.

My však takového hosta doma máme. Ano ti, kteří přijali do svého života Ducha svatého. Jen ho nevidíme. Duch svatý je však osoba. Osoba se vším všudy, tedy i s tím, že se dokáže radovat, ale také ji dokážeme zarmoutit. Na rozdíl od návštěvy je u nás stále. Neodjíží po  několika dnech nebo týdnech. Je součásti našeho domova, je součástí nás samotných. Tedy vidí, slyší, vnímá vše to co my, ale jde i za toto všechno. I do míst v našich životech, které jsou nám ukryté nebo jsme se je sami snažili skrýt před drrunými nebo i před námi samotnými. Prostě ví o všem. Protože ho však nevidíme, vetší část dne se možná chováme jako by s námi nebyl. Voláme k němu, modlíme se k  němu, jen když si myslíme, že je to potřeba. Někdy, když se cítíme sami. Často ho přehlížíme, snažíme se stáhnout zázraky z nebe a přitom Bůh v jeho osobě je stále u  nás a v nás. Představme si, že jsme návštěva u přátel, která sedi u nich doma, vedle nich na židli. Místo aby s námi mluvila přímo, nechává nám vzkazy na mobilu nebo píše maily. Nebo se chová tak, jako bychom tam nebyli a dokonce  mluví špatně o lidech, které milujeme. A dělá to i pŕesto, že ví o naší lásce k nim.  Tak nějak se chováme k Duchu svatému. Nenaštvalo by vás to, kdybyste byli na jeho místě?  Jak bychom se chovali, kdyby Duch svaty byl u nás ve viditelné podobě? Kdybychom ho neustále viděli. Přemýšlejme o tom.

(Pokračováni příště)

Modlitba: Duchu svatý, prosím, dej mi poznáni jak je to s tvou přítomností v mém životě. Prosím, odpust mi, že se často chovám, jako bys nebyl v mém životě, že tě dokáži zazdít, jako bys neexistoval. Že k tobě volám, jako bys byl někde daleko. Prosím, uveď mne do pravdy. Zkoumej mne, mé srdce a napravuj, abych se nechoval jinak, když si uvědomím tvou přítomnost, ale byl stále stejný. Abych skutečně a vědomě chodil s tebou.

Opět, jak se stává v poslední době více zvykem, sedím na benzině a píši. Z okna vedle stolu vidím zasněžený tatranský Kriváň a za ním další majestnátné štíty Tater. Ráno jsem  vyjel z Havířova a snídám teď pod Tatrami. Přejel jsem již v životě mnoho a mnohokrát různé hranice států. V Evropě to člověk ani nezjistí, že je již v jiném státě. Někdy je to vidět ihned. Rozdíl v kvalitě cest, architektury, chudoby apod. Není viditelný rozdíl jen mezi bohatou a chudou zemí, ale také například mezi Německem a Nizozemím. Rozdíl je cítit ve vzduchu, ale také ve vzpůsobu jízdy a především v hospodářských budovách, upravenosti polí … Mezi Českou republikou a Slovenskem  by cizinec rozdíl však nepoznal, tak jako mezi mnoha jinými zeměmi.

Někdy hranici mezi státy prostě  nepoznáme. Podobně je tomu i s hříchem. Pokud se často pohybujeme podél hranic s hříchem, často hranici překročíme, aniž si toho všimneme. Prostě hned za hranicí je to podobné jako před ní. Zvláště, když neznáme dobře místni jazyk. To nám státy splývají. Pokud neznáme Boži jazyk, neznáme jeho hlas, pokud se nenecháme vyučovat Písmem, pak těžko rozlyšíme hranici. Kdy jsem před ní a kdy jsme ji již překročili. Pokud koketujeme s minulostí, pokud jsme se vzdálili od Pána, pohybujeme se kolem hranic.

Pokud je nechceme překročit a to se nám v takových situacích lehce stává, potřebujeme se držet ve vnitrozemí. Jen z nitrozemí dokáži vidět jasně hranici, ale především  nemusím mít obavy, že když uskočím někdy stranou, že se octu mimo hranici.

Někdy se stává, že pokud dlouho pracujeme s lidmi, kteří stále žijí za hranicemi, že nejen začneme mluvit jejich jazykem, ale také se nám může ztratit hranice, přes kterou nemůžeme jít. Může se to stát i při dlouhodobé službě, kdy ve snaze se jim přiblížit. Spíše se pak přizpůsobíme jejich životnímu stylu i myšlení a to je kousek začít s nimi žít za hranicemi.

Dnes v Evropě nemáme hraniční kontroly ani nepotřebujeme pasy. Když jsem naposled letěl do Anglie, musel jsem však při kontrole na letišti v Anglii předložit nejen dokumenty, ale také letenku zpět a říct, proč jsem přiletěl. To mi jasně připomělo, proč jsem v Anglii.

I my máme takovou pasovou kontrolu u hranic. Ducha svatého. On se nás ptá, proč se potulujeme kolem hranic s hříchem, je to skutečně jen zájem přivést jiné ke Kristu? Nebo je v tom něco jiného, co si neuvědomujeme, past… Stačí se jen zaposlouchat, když nám poklepe  a rameno a pak si uvědomit jestli se skutečně potřebujeme přibližovat k hranicím.

Modlitba: Děkuji nebeský Otče, že máme ve tvém  Synu občanství tvého královstvi, svou zemi, kterou si nám zaslíbil. Duchu svatý děkuji ti, že mne chráníš od překročení hranic. Prosím, vlož mi do srdce bázeň, kdykoli se přiblížím k místům, kde mne nechceš mít. Otevři mi uši, abych slyšel tvá upozornění i sílu tě poslechnout. Vyznávám, že patřím do tvého království a ne do knížetstvi světa.

Od sobotního večera až do této chvíle jsem se snažil odpočívat. Fyzicky, ale také mentálně. Tedy moc nepřemýšlet. Přiznám se, že právě s tím jsem měl a mám vždy velký problém, zvláště, když nemám něco dokončené nebo vím, že musím v nejbližších dnech projít  něčím, co je pro mne nepříjemmé nebo na mne vytváří časový či jiný tlak. Jediné co funguje, je začít  psát texty k písním nebo pokračovat v psaní pro rozhlas nebo jen tak. K tomu však potřebuji klid. Když ho mám, tak to jde, odpočinu si, ale vlastně ne mentálně. Teď se mi to podařilo, aspoň včera vypnout. Asi očekáváte, že napíši, že to bylo díky tomu, že jsem si četl v Písmu nebo se modlil. Ne. Jen jsem prostě dlouho spal, šel na oběd, pak na návštěvu, díval jsem se na televizi a nakonec opět dlouho spal. Když se snažila vrátit do mysli nějaká starost, která mne čeká, donutil jsem se od ní oddělit. Hlavně jsem nic nepsal a také ani o tom nepřemýšlel. Nejvíc unavuje starost a vědomí odpovědnosti. Potřebujeme dny, kdy z toho vyjdeme. A potřebujeme dny, kdy nad ničím nebudeme přemýšlet, jen si užívat dne, života, který nám Pán připravil. Pokud jsem unavený a přetažený nepomůže mi ani čtení Písma, protože se nesoustředím na to, co čtu a stále mne ruší myšlenky na to, co musím nebo na to co se děje. Pak čtení je o ničem. Vrcholem je, že nejsem schopný ani psát, ani pracovat ani sloužit, protože se nedokáži na nic soustředit. Prostě zjistím, že jsem celý den pracoval, nic jsme neudělal. Hodně mi v takových chvílích pomáhá spánek a poslech přátel, kteří si mezi sebou povídají o banálních věcech, kterým se všichni s radostí zasmějeme. Nebo jen tak si posedět v kavárně a hovořit  s neznámími lidmi nebo sedět sám a pozorovat hemžení kolem. A tím nejdůležitějším pak je,  vyhnout se jakémukoli rozhodování.       Někdy stačí jeden den, jindy potřebuji tři dny, týden. Většinou po dvou dnech jsem schopný se soustředit na čtení. Teď, mi stačil jeden den. Především noc. Po dlouhém čase jsem opět vnímal, že se ve spánku modlím a cítil jsem i ve spaní přítomnost Ducha svatého. Ráno pak bylo úplně jiné. Opět bych mohl znovu jít do duchovního boje, začít číst a psát, sloužit… mám však ještě dnešní den. Díky Bohu za tento den. Tak budu končit, abych si užil nicdělání a nic rozhodování. Doporučuji to i vám. Nechte se překvapit, jak v takových chvílích dokáže Duch svatý proměnit naše myšlení, posilnit a dokonce dát i nové cesty.

Modlitba: Bože děkuji, že myslíš i na naše odpočinutí a nauč mne odpočívat. Prosím, dej ať mohu pochopit a uvidět, co je zbytečnou starostí a co je pro tebe a tím i pro mne důležité. Nauč mne správně odpočívat a radovat se z věcí a lidí, které mi dáváš do života.

Ondřej se vracel s bratrem Petrem a ostatními z Olivetské hory. Ještě byl plný dojmů z toho, co viděl. Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se jim několikrát ukázal. Zjevil se dokonce uprostřed nich, když byli zavřeni v domě. To, co se však dnes stalo, ho omráčilo. Jasně viděl, jak Ježíš stoupá k nebi, jen tak. Nikdo a nic ho neneslo. A jak přitom zářil. A ty bytosti, určitě to byli andělé, velcí, mocní a mluvili k nim. Bylo to tak mocné, hrozné a přitom pokojné. V tom všem si ani nepamatuje, co ti andělé k nim promlouvali.
Myšlenky ho vedly do vzpomínek. Co všechno se za dva měsíce událo. Byla to smršť událostí. Petr šel vedle něho mlčky. Ostatní, mohlo jich být snad pět set, se v malých skupinkách trousili k Jeruzalému.
Ondřej se v myšlenkách vrátil o čtyřicet dní zpět. Znovu se mu přehrával obraz, jak večer po Ježíšově ukřižování byli všichni vystrašeni a schovávali se v domě.

Nikdo nemluvil.
První tenkrát protrhnul ticho Petr:
„ Musíme se schovat. Budou nás pronásledovat“
Jakub se k němu přidal: „Ano, když ho ukřižovali, tak nás budou chtít taky. Měli bychom se rozejít. Nevím, co a proč se to stalo, ale jsme bez svého vůdce bezradní a bezmocní.“
Matka synů Zebedeových si něco stále opakovala. Nebylo ji rozumět, jen občas bylo slyšet její povzdech: „Tak teď už nebudou sedět hned vedle něho, už nebudou vládnout.“
Ze tmy se ozval pochybovačný hlas Tomáše: „Naletěli jsme podvodníkovi. Kdyby nebyl podvodník, určitě by ho nemohli ukřižovat. Mesiáše přece nemůžou zabít.“
Marie s pláčem v hlase, ale přitom důrazně Tomáše napomínala: „ Nevím, co se děje, tak jako Jakub a ostatní, ale vím, že není podvodník. Copak jsi u toho Tomáši nebyl, když uzdravoval, vysvobozoval, křísil mrtvé, copak to byl podvod? Ne, ne, ne. Copak nám srdce nehořelo, nebyli jsme zasaženi, když k nám mluvil, když byl s námi? Ne. To nemůže být konec. Takhle to přece neskončí. Ne. Ne. Ne.“ Naplno se rozplakala.
Pak nastalo ticho. Všichni jsme se pomalu uložili ke spánku. Byli jsme jako zraněná zvířata, která se na noc schovávají. Bez naděje na zítřek.
……
To je část příběhu (upravená část rozhlasové inscenace), jak mohli prožívat sobotu po ukřižování Krista jeho učedníci.
Někdy prožíváme takové soboty i my. Je ticho. Bůh k nám nemluví, neslyšíme, nevíme, co se děje. Přichází pochybnost, ten zlý začne našeptávat: „Všechno je to nesmysl, čemu věříš?“ „Je to všechno jinak, jsi sám“. „Bůh není, jak by mohl být svět stvořený za sedm dní, vždyť se podívej na vědecké důkazy.“ Tak nějak podobně přichází útoky právě v době, kdy neslyšíme a kdy je kolem ticho, jako by nás Bůh opustil. Jako by Bůh umřel.
Opak je pravdou. Chci tě ujistit, že právě v takových chvílích je naše a především jeho svědectví nejsilnější. Ve všech těch útocích někde uvnitř nás je světlo víry, která nás udržuje v naději, která nás i v tichu a samotě vede dál. Pak najednou se zvedneme a víme, že i přestože neslyšíme a nevnímáme Boha je tu. Uvnitř nás. To je jeho dílo. To je jeho napnění zaslíbení, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. Je to jeho svědectví o něm osobně, i když to vypadá, že umřel. Neumřel !

Modlitba: Ježíši děkuji za tvoji oběť. Děkuji, že přestože jsou chvíle, kdy tě nevnímám, kdy mi připadá, že neslyším a jsem sám opuštěný, přesto se mohu spolehnout na to, že jsi se mnou. Děkuji ti za dar víry, za to, že stále jsi se mnou a podpíráš mne, i když to nevnímám. Děkuji za tvoji věrnost. Že jsi se stal mou nadějí.

Mnohokrát jsem přemýšlel nad verši z Matouše 5:37 Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ — ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého. Protože předchozí verše hovoří o přísaze, měl jsem za to, že se jedná o naše sliby, které dáváme, a které nemůžeme splnit, nebo nevíme zda je  budeme moc splnit. Dnes se dívám na tento verš také z jiného pohledu. Z pohledu víry. Pomáhám si jiným veršem: Římanům 14:23  … Všecko, co není z víry, je hřích. Ano, ano, znamená: ano, věřím tomu, že ano. Ne,ne, znamená: ne,  nevěřím tomu. Co je mimo to je pochybnost. Nevíra. Nemohu věřít i nevěřit. Pokud něčemu věřím, nemusím si brát za svědka nebe, Boha … Prostě věřím. Nebo nevěřím.
Jinými slovy jde o soulad mezi tím, co říkám a čemu věřím. Pokud je to jiné, stávám se pokrytcem, alibistou. O těchto lidech Ježíš říká:Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Zjevení :16
Pokud má slova jsou v souladu s vírou ve mne samotném, pak se stanou skutečností a mohu i hory přenášet slovem. (Matouš 17:20  On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.) Mnohdy něco vyhlašujeme slovy, ale v sobě máme pochybnosti. Naše ano není ano. Naše ano je spíše možná, snad, asi ne, co kdyby, já?, co když…. Proto se neděje mnoho zázraků. Uvnitř si pak říkáme: musíš věřít, musíš věřit, ale víme, že pochybujeme.  Pak jsou věci, které se rozhodl dělat Bůh a ty se stanou i přes naše pochybnosti. Bůh je totiž v souladu se svým slovem. Když řekne ano – stane se ano, protože on je ano, pokud řekne ne – stane se ne, protože on je ne…, pokud řekne budiž světlo, je světlo, protože On je světlem… Pokud řekne život, je život protože on je život, když řekne uzdravení, je uzdravení, protože on je naše uzdravení… To nás pak mate a říkáme si: „Někdy modlitba funguje a jindy ne. Proč?“
Nemusíme se bát přiznat Bohu, že něčemu nevěříme nebo o něčem pochybujeme. Můžeme požádat, aby dopomohl naší nevíře, aby nás zbavil našich pchybností, ale především nemluvme a nejdnejme tak, jako bychom věřili, když uvnitř nás jsou pochybnosti. Buďme opravdoví a upřimní. K upřimným se Bůh staví upřímně a odpovídá na jejich prosby.

Modlitba: Bože, odpust mi, že často hovořím ano, ale uvnitř mě je pochybnost, nevíra. Odpust mi hřích, že dělám věci z nevíry, jen proto, že se to žádá, očekává ode mne nebo že musím. Vylévám před tebou mé srdce, mé pochybnosti. Prosím jednej s mou nevírou, jednej s pochybnostmi. Nenech mne v tom. Toužím jít za tebou, naplňovat tvou vůli. Podepři mne svou rukou, chci přijmout víru od tebe.  Skládám ti k nohám veškerou pochybnost a beru si důvěru a naději v tebe. Prosím zapečěť to svým Duchem svatým ve mně.

Všechna lidská náboženství nás vedou k tomu se stát lepšími vlastní silou, vlastním poznáním, nebo vlastní svatostí. Vedou ke spáse vlastní vírou a vlastní vůlí.  Kristus nás přišel zachránit z nebe. Bez podmínek. Bez toho, abychom se před tím museli stát dobrými. Nejsme dokonce zachráněni z naší víry, ale z víry, kterou máme od Boha samotného. Z jeho milosti.

Pravděpodobně to pro většinu z nás není novinka. Víme to. To nám však nebrání v tom, abychom se stále vraceli pod vliv zákonictví a pod jeho prokletí. Nejen vraceli, ale strhávali tam také další.
Kolik jsem slyšel vyučování o modlitbě. O druhu modliteb, o technice, času…. Kolik jsem slyšel vyučování a svatosti. Jak být svatější a jak žít svůj život, aby to bylo skutečností. Kolik jsem slyšel technik,… Kolikrát se vyučuje o …. Pak se snažíme promodlit do Božího království (naší snahou, naší věrností, naší vytrvalostí…), snažíme se žít tak, abychom si připadali, ale i druhým svatými. Opět jsme to my sami, kdo se o to snaží vlastní silou.
Nevím kdo a především o čem a jak vyučoval Eliáše, Davida, Abraháma, Mojžíše, Jana Křtitele a další starozákonní Boží služebníky. Oni prostě žili s Bohem. Toužili ho poznat a přebývat v jeho přítomnosti. Bůh se jim dal poznat a to je proměňovalo a vedlo k poslušnosti.
My, novozákonní křesťané jsem na tom mnohem lépe než oni. Náš vztah s Bohem by měl být díky Ježíši a naplnění Duchem svatým mnohem uzší, přímější a především trvalý. Měli bychom znát Boha osobně. Poznávat ho den odedne více. A to i bez konferencí a hlubokých vyučování. Spíše bychom si měli navzájem a světu vydávat svědectví o tom jaký Bůh je a co dělá. Předávat si osobní zkušenost ze setkání s Bohem. Měli bychom být svědectvím Boží milosti, moudrosti, spravedlnosti a moci.
Stálým svědectvím. Mnoho takových životů však nevidím. Spíše vidím ty, kteří se snaží ze všech svých sil a jsou ztrápeni, protože někde uvnitř ví, že na to nemají.
Pokud je však vidím, pak jsou jako zářící hvězda na obloze. Jedni na ně žárlí a druzí obdivují a dělají z nich super křesťany. Obojí je špatné.
Hledejme osobní vztah s Bohem. Volejme po něm. Nabídněme Bohu sebe. A především se mu konečně vzdejme. Se vším.
Mluvme s ním. Důvěřujme mu.

„Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ (Židům 8:10-12)

V tom je úžasná svoboda církve. Pokud budeme těmi, kteří znají Pána, pak bude mezi námi láska, moudrost, spravedlnost i moc.
Osobní známost je více, než jen vyučování. Buďme těmi, kteří touží po vztahu s Bohem a žijí v něm.

Opět jsem mimo domov, v Anglii. Když jsem v sobotu  letěl z Bratislavy bylo ještě pěkné počasí a v pět ráno teploměr ukazoval čtyři stupně. Anglie nás však vítala mraky, sněhem a mínus dvěma. Vysoko nad mraky bylo krásné modré nebe, viděl jsem, jak nad a pod námi křižují naší dráhu jiná letadla. Pak jsme začali klesat a najednou jsme byli v obklopení šedými mraky. Klesali jsme a stále jsme nic neviděli. Jindy jsme proletěli mraky a najednou se objevily domy, políčka, řeka a potoky, jezera, cesty,  města a vše jako na dlani.  Tentokrát jsme viděli kolem letadla jen mraky. Nebylo  stále nic vidět. Přitom jsme  klesali, dlouho klesali a zdálo se  že hodně, hodně dlouho. Bylo to nepříjemné.  Člověk cítil, že se blížíme k zemi. Stále vysokou rychlostí. Řítili jsme se prudce k zemi bílou tmou. Pod námi se kám přibližovala země, ale my jsme ji neviděli. Vím, že pilot nemusí vidět před sebe, aby mohl letět a přistávat. Přesto to bylo nepříjemné, protože jsme neviděli zemi, neviděli letiště a cítili jsme, jak letadlo manévruje na přistání. Najednou v mžiku se objevila plocha přistávací dráhy, na které jsme během pár vteřin přistáli.

Zajímavý pocit. Kdyby to šlo, člověk by v těch okamžicích vystoupil. Podobně se to stává s životem. Máme kolem sebe mlhu, mraky a nevidíme kam se řítíme. Jen se nám zdá, že je to velmi rychle a nemůžeme to zastavit. Chtěli bychom aspoň na chvíli vystoupit, zjistit, co je pŕed námi, oddechnout si od napětí, ale musíme zústat v tom letadle života. Zaplavují nás různé pocity. Od zvědavosti, strachu, odevzdanosti, beznaděje, ale také naděje. Míchá se to v nás. Ne vždy letíme nad mraky.  Často v nich a v turbulencích. Piloti mají přístroje, které navádí letadlo správným směrem, ale pokud by selhaly, nevím, jak by piloti letadlo vedli. I my jsme vedeni v této mlze.  Nejsme sami. Můžeme mít a máme toho nejlepšího autopilota života, který existuje. KRISTA. Duchu svatému, kterého nám poslal za sebe a kterého jsme přijali nevadí žádná mlha ani tma, aby viděl. Je naspané, že i tma je mu světlem. My však pro obavy z mlhy se snažíme přepnout  na ruční řízení a chceme svůj život řídit sami. Z letadla jsme viděl, že pod námi je něco modrého a myslel jsem si, že je to moře, když jsme však k tomu přiletěli blíže, byly to opět jen mraky. Kdybych se podle toho řídil, letěl bych jiným směrem a bloudil bych více a více. Často si myslíme, že dokážeme v mlze rozeznat tu stoprocentně správnou cestu, ale nakonec se opět ztratíme v mlze a mracích. Je lepší se spoléhat na toho, kdo vidí i skrze tuto bílou tmu. Poslechnout ho a následovat ho. Pak se nemůžeme  ztratit a nemusíme se obávat, že mineme letiště a přistávací dráhu Božího království. Máme zaslíbení dobrých věcí, ale také podmínku  naslouchat jeho hlasu a následovat ho. Přepni na Ducha svého a dej pryč ruce z řídící páky. Pak můžeš spočinout v pokoji, i když letíš skrze mraky a nic nevidíš.

Modlitma: Ježíši, vyznávám, že ty jsi ta Cesta, Pravda i Život. Že jsi tou mojí cestou, pravdou a životem. Vyznávám, že ne já, ale ty znáš cesty, kterými mám jít. Ty znáš pravdu mého života. Ty sám jsi pro mne vším. Odpust mi, že přestože to vše vím, často si chci řídit život sám, že nečekám na tebe. Prosím, klepni mne vždy přes prsty, když se budu chtít chopit sám té řídící páky, když budu chtít se z mraků a mlhy dostat vlastním úsilím a rozumem. Nauč mne čekat na tebe, nauč mne slyšet tvůj hlas i v bouři a vidět tvé kroky i vmlze. Zkoumej mé srdce. Toužím a chci tě vždy a za všech okolnosti následovat a nechat se tebou vést.

Navštívil jsem blok Henrika  Andersena. Měl tam zajímavou otázku. Zněla nějak takto: „Do jaké míry můžeme říct, že sloužíme lidem ve jménu Ježíše, když zřídka kdy nebo téměř nikdy neslyší od nás jméno Ježíš?“.

Protože neumím anglicky, nemohl jsem na to reagovat. Pokud bych na to reagoval, napsal bych toto.

Pavel píše Korinťanům slova: „Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem.“ 2 Korintským 5:20 B21  Pavel sám sebe a své spoluslužebníky  nazývá velvyslanci Kristovými. I my jimi jsme, pokud jsme uvěřili v jeho Jméno, přijali ho jako osobního Spasitele… nyní jsme jako Pavel a další také jeho velvyslanci a sloužímem lidem v jeho jménu. Ve jménu Ježíš. Ale jen tehdy pokud to o nás lidé ví. Nemohu sloužit v něčím jménu, pokud neohlásím, kdo za mnou stojí. Jaké je to jméno, v jehož zastoupení sloužím. Pokud to neudělám, sloužím ve vlastním jménu. Svět a lidé v něm to tak berou.
Jsme zástupci Ježíše na zemi. Jsme zástupci jeho království. Pokud to dělám ve svém jménu, pak také ve své síle, rozumu a moci. Jen když veřejně zastupuji Ježíše, mohu využívat veškeré síly a zdrojů Božího království,  které tím, že sloužím ve jménu Ježíš talé reprezentuji. Pokud se přiznávám k  němu, On se přizná ke mně. V tom je jedno z několika “ tajemství“, jak sloužit v moci Ducha svatého.

Modlitba:  Hospodine, prosím, aby mi bylo dáno tvé slovo, abych mohl otevřít ústa a směle oznamovat tajemství evangelia,  jehož vyslancem jsem , abych je hlásal tak směle, jak mám. Nebeský Otče dej ať mluvím tvé slovo se vší smělostí. Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“ (podle Efezským 4 a Skutky 4)

Zjišťujeme, že fíkovník je zvláštní rostlina. Pořídili jsme si dva. Jsou to velmi mladé stromky. Spíše dva pruty. Loni jsme z nich sklidili kolem šestnácti fíků (nepamatuji si to přesně). Na zimu jsme je z balkónu přenesli do garáže, kde nemrzlo , ale bylo mnohem chladněji  než v bytě. A především tam byla tma a také měly nedostatek vody, protože jsme omezili zalévání na minimum. V polovině zimy jsme zjistili, že pupeny praskly a derou se první listy. Dokonce ještě předtím než bylo vidět rodící se listy, začaly vykukovat první fíky.  To, že to byly fíky jsme zjistili až později. Přenesli jsme je teď na chodbu před bytem. Mají šest fíkú. Tak do pěti centimetrů. Bez světla, bez vody a bez tepla. Tyto fíky jsou pro mne svědectvím, že i tam, kde by  neměl být, život být může a dokonce život v hojnosti. Nevím, jak se to stalo. Je to pro mne však povzbuzením pro službu, ve které jsme. Pohybujeme se spíše v duchovní temnotě, kde i když se káže, zalévá a pečuje, zatím mnoho ovoce nevidíme. Spíše tmu, chaos, zmatek. I v tom všem může vyrůst chutné ovoce. Tak jako naše fíkovníky začaly rodit i ve tmě. (Všimli jste si, že rostliny Bůh stvořil dříve než slunce, měsíc a hvězdy?) Pokud přichází Boží světlo, nemůže tma ani zmatek obstát. To mi dává naději všude tam, kde vidím jen tmu. To mi dává naději do situací, kde žádná naděje není. To mne posiluje ve chvílích, kdy nevidime žádné řešení. Boží světlo jeho přítomnosti dokáže dát život i tam, kde jen smrt a tma. Bůh sám je život. A život v hojnosti. Život věčný a také život na této zemi. On sám je světlo lidí a života. Světlo pro můj i tvůj život.

Modlitba: Nauč mě rozvážnosti a poznání, vždyť já tvým příkazům věřím. Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo. Jsi dobrý a prokazuješ dobro; vyuč mě svým ustanovením. Tvé slovo je lampou pro mé nohy, je světlem na mé stezce. Byl jsem velmi pokořen, Hospodine, obživ mě podle svého slova. Veď mé kroky vždyť ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo. S tebou se nebudu ničeho bát ani tmy, ani zmatku a chaosu, protože mne sytíš životem svého slova a chráníš mne svou spravedlnosti a milosrdenstvím. Tva láska nemá konce. (Podle Žalmů 119 a 139)

Pokud jsme uprostřed boje, může se nám stát, že nevidime na cíl. Tak jak jsem již o tom psal. Někdy nevíme jak dál, neslyšíme a nevidíme, co teď v této chvíli máme dělat. U mne to pak prostě je pokračovat v tom, co jsem měl dělat doposud. Jiné to je, když začneme v takové chvíli ztrácet víru. Nebo to tak jen vidíš, nebo to vidí lidé kolem tebe. Jeden rozhovor pro televizi zakončila žena z osady slovy: „nikdo pro nás nic neudělal“. Nebyla to pravda, protože právě pro ni a její rodinu lidé udělali nejvíce. Asi by mě měl takový výrok  naštvat, ale spíše jsem přemýšlel o její a moji paměti. Na co si pamatujeme. Co udržujeme ve své paměti. Co z ní dokážeme “ vydolovat“ a na co jsme schopni zapomínat.  Hledáme, co pro nás někdo neudělal nebo to co udělal a dělá. Právě v boji a ve chvílích, kdy  neslyšíme Boží hlas, nevnímáme vedení pro vřavu boje, potřebujeme se vrátit k tomu, co pro mne Kristus udělal. Připomínat si jeho skutky v mém životě a také ty, které jsem viděl jak dělá pro jiné. Nemusíš dnes vidět, nemusíš dnes slyšet, ale máš paměť. Připomínejme si vše, co Bůh pro nás již udělal a děkujme mu za to. Poroste naše víra a ve chvílích, kdy neslyšíme a nevidíme budeme v boji vítězit skrze víru, kterou podepřelo a „nakrmilo“ naše svědectvi a vděčnost Bohu. Pak opět přijde slyšení i vidění.

Modlitba: I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci. Dej mi porozumět cestě svých přikázání; přemýšlím o tvých divech. Má duše se rozplývá žalem; pozdvihni mě podle svého slova. Odvrať ode mě cestu klamu; milostivě mě obdaruj svým zákonem. Vyvolil jsem si cestu pravdy, stavím si před sebe tvá nařízení. Přilnul jsem ke tvým svědectvím, Hospodine, kéž nejsem zahanben.
Žalmy 119:24‭, ‬27‭-‬31 CSP

Občas se mi stává, že se mi vytrácí smysl toho, co dělám. Možná se s tím setkává více z nás.  Pro něco od Pána se  nadchnu, vidím cíl před sebou, ale pak přijde nějaký problém na cestě a zastaví mne to. Najednou se soustředím na problém a začnu řešit další  malé problémy, ze kterých se skládá ten větší, který mne zastavil. Pak přijde ještě více menších, ze kterých se skládají ty malé a stále něco řeším.  Najednou jsem unavený a říkám si, jestli to  má smysl. Pak  mi Pán pozdvihne hlavu a já uvidím cíl a najednou to všechno smysl má a dává.                                                                         Podobné je to v boji. I v tom duchovním. Pokud nechci ztratit směr, pokud se nechci nechat unavit neustálými potyčkami a provokacemi, musím stále vidět před sebou cíl. Ano, našim cílem je Boží královstvi, našim cílem  je záchrana duší, ale teď také mluvím o jednotlivých věcech na této naší cestě. Bůh pro  nás nachystal mnoho jednotlivých cílů. Připravil pro každého z nás jedno, dvě, pro někoho i tři poslání v životě. To vše do sebe zapadá jako menší krabička do větší, jako ruské bábušky. Tvoje a moje poslání a jednotlivé cíle jsou cestou ke konečnému cíli. Jsou to jednotlivé boje, kterými musíme projít a zvítězit. Nejde je přeskočit. Nesmí nás však zastavit. Často je na nás nastražena past. Satan nás chce zatáhnou do řešení více a více problémů, které často nesouvisí s našim cílem. Ani momentálním, ani konečným. Zaneprázdní nás hledáním řešeni nejrůznějších problémů, abychom si přestali všímat  našeho cíle. Tak nás pak odvede jiným směrem. Chce, abychom minuli cíl, který pro  nás má Bůh. Cíl pro toho, kdo je na cestě k němu, je velmi důležitý. Je to to, do čeho dává veškerou energii, je to to, čemu dává svůj čas a vše tomu podřizuje. Když pak mine cíl, vše se mu zdá zbytečné a marné. Vše, co dělal a dělá mu přestane dávat smysl. Stejně je to s vojákem, který denně cvičí  trénuje, aby jednou porazil nepřítele. Pokud ho pak mine, vše co se naučil a co si natrénoval,  mu přestane dávat smysl.

Pokud ti připadá, že to, co děláš a žiješ začalo postrádat smysl, může to být tím, že ses nechal chytit do pasti. Možná řešíš stále stejné problémy v sobě, v partnerství, v rodině, v církvi a čim více se je snažíš vyřešit, tím více rostou a množí se čím dál tím více. Zastav se. Možná bojuješ špatné boje, které tě odvádějí k dalším vedlejším bojů. Zkontroluj si hlavni cíl, tvé poslání od Pána. Zjistíš, že leží v jedné přímce i s těmi menšími a ty jsi někde v jiném směru. Pak se vrať.

Možná je všechno tak, jak má být, jen ses zaměřil více na boje samotné, než na cíl. Zvedni hlavu zaměř se na cíl a pak bojuj. Pak uvidíš, který boj je důležitý a který jen pastí, která tě má odvést.

Modlitba: Hospodine, ty mne znáš. Znáš také každý můj boj ať je uvnitř mne nebo vně. Vyznávám, že často bojuji své boje a né tvoje. Vyznávám, že se často nechám chytit do pastí, abych bojoval pro svou pravdu, pro své touhy, pro svou ješitnost. Místo, abych bojoval o duše, bojuji proti nim. Prosím odpust mi a otevři mi oči. Pozvedej mi hlavu, abych viděl  tvé cíle. Jednej s mými motivy, abych vždy měl na mysli i na srdci tvé zájmy a ne své. Děkuji.

Když jsem se v předchozích zamyšleních zmínil, že boj je Hospodinův, myslel jsem to obecně. Bůh je ten, který nás posílá, který nám dává zbraně, cvičí nás, dává sílu, je s námi, když bojujeme, činí divy a zázraky… Jako vojáci Ježíše Krista však musíme bojovat my sami. Musíme jít do bitvy, vítězit nad nepřítelem, zabírat jeho území, používat duchovní zbraně, které jsme dostali. Jsme v duchovní válce a bojujeme. Je to tedy i  náš boj. Nemůžeme si říct, to je boj Boží, tak složím ruce do klína a budu se jen dívat nebo se otočím zády a nebude mne to zajímat. Jsme v armádě, která je vítězná. I když to tak v některerých situacích není vidět, je to armáda, která je předem určená k vítězství. Jako jednotlivec však mohu prohrát, být sražen a dokonce poražený. Myslím tím duchovně. I když píšu o duchovním boji, musím si uvědomit, že výsledek boje se odráží v mém fyzickém světě. Zasahuje do mého běžného života. Některé prohry nebo aspoň situace, které mohou vypadat v životě jako prohry jsou přípravou k velkému vítězstvi. Pod tlakem, pod složitostí situací, nedostatkem času, všechny tyto věci tlačí na náš charakter a vychází z něj naše sobecké motivy, s kterými můžeme s Pánem jednat a to vede k vítězství. Proto je napsané, že se máme radovat, když procházíme rozločnými zkouškami. Neznám situaci, s kterou si Ježíš nedokázal poradit. Navíc vždy to pomohlo mému charakteru. Posunulo mne to blíže k tomu se více podobat jemu. Jde jen o čas, kdy to v takových zkouškách pochopíme.

Největší chybou pro nás bývá se otáčet k nepříteli zády. Dokonce utíkat před ním. Pokud se otočím zády, pak nemohu vidět co dělá, co připravuje. Pokud se mu nebudu dívat do očí, nebudu vědět kdy  chce zaútočit. Duchovní boj je boj, ze kterého se neutíká, jinak člověk dostane pár ran přes záda. Aspoň v tom lepším případě. Když jsem k nepříteli otočen zády jsem zranitelný i proto že má fantazie dokáže ze strachu pěkně nepřítele zvětšit a zesílit. Obráceně je to pak s pýchou, která podceňuje nepřítele. Dává mu prostor k tomu, aby za našimi zády upletl pěkně velkou síť, do které nás pak lehce chytí.

1. Potřebujeme k nepříteli stát stále čelem. Dívat se na  něj skrze Boží slovo,  skrze moc Ducha svatého v nás. Pak se nepřítel začne zmenšovat včetně jeho moci, až dojde k jeho porážce. Často nás chce unavit čekáním. V jedné bitvě každý den proti sobě nastupovala vojska, ale neútočila. Bylo to těžké, protože vojáci po třech dnech přestali být obezřetní a unavilo je stále oblékání těžké zbroje. Nakonec vojsko, které nedokázalo být dostatečně trpělivé, prohrálo.

Potřebujeme uvidět, že tím nepřítelem nejsou lidé, ale ten zlý, který je používá. Náš boj je za nás a za ně. Každý, kdo není spasený patří zlému a on ho může používat a používá. Přesto náš boj není proti lidem. Proč? Vždyť máme právě bojovat o jejich duše. Bojujeme tedy pro jejich záchranu. Tedy proti tomu, kdo je drží v zajetí.

Musíme se dívat skrze člověka na skutečného nepřítele. Potřebujeme však předtím vědět, že jsme v Boží armádě, potřebujeme z každé časti bitvy vidět na vrchního velitele našeho vojska, Ježíše, což by nemělo být těžké, protože na něj ukazuje Duch svatý v nás. Proto můžeme i v tomto boji vyznávat společně s Pavlem, že s upřeným pohledem na Ježíše běžíme kupředu.

Modlitba: Bože odpust mi, že jsem často utíkal z boje. Že jsem se stáhl, když jsem se měl postavit čelem. Že mi přestalo jít o záchranu duší, ale o můj čas, o moje věci. Odpust mi, že mi začalo být lhostejné, jestli lidé kolem mne jdou do pekla. Odpust mi, že jsem se soustředil jen na sebe a svou rodinu. Odpust mi, prosím. Dej ať mohu být plný ohně, posilni mne a dej mi statečné srdce. Srdce tvého bojovníka. Dej mi vášeň záchranáře duší pro tvé království. Dej mi soucit, který mi nedá pokoj, když bych chtěl být lhostejný. Děkuji.

Pokud chceme bojovat o duše jiných, pak především musíme získat pro království tu svoji. Nebo ji během bojů za jiné neztratit. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil? Lukáš 9:25 B21. O tom je náš kříž, poslušnost… Nemůžeme bojovat o duše, pokud sami nebudeme věřit ve vítězství a důvěřovat Bohu. Je to jeho boj, já jsem jen voják, který bojuje za vítěznou stranu. Pokud budeme žít vědomě v hříchu a nic s tím nedělat, je to otáčení k nepříteli s odkrytými zády. O tom však jindy. To důležité je, že nemůžeme bojovat za druhé pokud bychom sami přišli o svou záchranu o své spasení. Skutečně k čemu nám to bude  když bychom ztratili věčnost s Bohem. V pekle nám nepomůže radost z toho, že jiní tam nejsou. Tam žádná radost nebude. Touha především zachránit svou duši je tím jediným sobectvím, které Bůh toleruje. Musíme si však uvědomit, že zachránit svou duši a ztratit život pro Krista je jedno a to samé. Potřebujem toužit po svém spasení, po celý život a mít to stále na zřeteli, když procházíme boji za duše jiných. Mimochodem, jak by lidé mohli věřit evangeliu, které kážeme, kdyby viděli, že sami o spasení „zas tak moc nestojíme“. I takové služebníky jsem slyšel a setkal se s nimi.

Modlitba: Ježíši, děkuji ti, že jsi mne zachránil. Děkuji, že si mne smrtí na kříži vykoupil pro tvé království. Děkuji, že si tam prolil svou krev, aby mi mohly být odpuštěny hříchy. Děkuji Otče, že jsem u tebe našel milost a přivedl si mne k Ježíši. Prosím, abys do mne skrze Ducha svatého vložil neustálou touhu po spasení mne samotného,  ale i lidí tohoto světa.

Viděl jsem jednou starý válečný film. Děj se odehrával během první světové války. Z toho filmu mi zůstaly v paměti záběry, kdy vojáci vyrazili do útoku. Bylo tam dobře  vidět odhodlání některých, kteří hned vyskočili ze zákopů a utíkali v před. Jiní váhali, ale šli, další byli donuceni důstojníky armády. Někteří se však schovali v
krytech zákopů a chtěli útok přežít tím, že do  něho nepůjdou. Z útočících mnozí padli, mnozí slavili vítězství na dobitém území nepřítele. Pak byl záběr zpět  na zákopy, ze kterých vybíhali. Kolem nich se válela mlha a v ní bylo vidět jak se pomallu, těsně u země plazí  nažloutlý plyn. Když se doplazil k zákopům celé zaplnil. Byl těžší než vzduch a proto klesal a vyplňoval všehny dolíky, jámy a také zákopy. Všichni, kteří se schovali, aby nemuseli riskovat zemřeli zasaženi tímto jedovatým plynem. Plyn zasáhl také zákopy plné vojáku, kteří měli útočit až z druhé vlny. Všichni zemřeli.

Ježíš nám říká, že kdo by si chtěl zachránit život pro sebe, zemře, ten však, který ho ztratí pro něj, bude žít. Myslím, že toto je podstata duchovního boje. Bez ztráty svého života pro Krista, nemůžeme jít do duchovního boje za duše.

Potřebujeme vyléz ze zákopů. Potřebujeme se vzdát všeho, pro co jsme zůstali a zůstáváme zakopaní. Jsou to u každého jiné věci, situace, zkušenosti, lidé. Všehny mají však společného jmenovatele a tím je strach. Strach ze stráty pohodlí, ztrach ze zranění, strach z toho, že to nezvládnu, strach z neznáma, strach ze střetů s blízkými, kteří to nebudou chápat… Voják, který se na rozkaz zvedne ze zákopů a běží proti nepříteli, nebojuje sám za sebe. Bojuje za vlast a pro vlast. Ten který, zůstane a neposlechne, bojuje v té chvíli sám za sebe a pro sebe.  Pokud bojujeme sami za sebe, pak bojujeme jen svými vlastními zbraněmi. A to i přestože naše ústa mohou být plná modliteb, plná vyznávání jména Ježíš. Pokud však bojujeme pro Krista a za něho, pak máme k dispozici všechny jeho zbraně z jeho Království.

Nebudu nyní psát o duchovní zbroji vojáka Ježíše Krista. Dnes bych však připomenul jeden nástroj duchovního boje, který máme neustále vedle sebe, ale přitom ho nepoužíváme. Někdy o něm ani neuvažujeme, jindy na něj zapomínáme a často se nám s ním nechce tahat. Je to náš kříž. Před několika dny jsem si znovu četl smlouvu důstojníka Armády spásy. Mimo jiné tam je, že budu snášet i utrpení pro Krista. Myslím si, že právě slovo utrpení pro Krista vymizelo ze života dnešních křesťanů. Utrpení není dnes v módě, naopak se často staví jako Boží nepožehnání nebo aspoň jako absence jeho požehnání. Pokud jsme schopni trpět tak to ještě pro sebe nebo pro vlastní rodinu. A to jen do určité míry. Mnohdy ani to ne. Naučili jsme se raději platit peníze ( což není samo o sobě špatné a může být obětí ), než obětovat svůj čas s rodinou nebo odpočinek, zábavu. Měníme bibli. Místo, abychom byli ochotni opustit otce,  matku, sourozence, děti, dáváme je na první místo a jimi zdůvodňujeme neposlušnost Kristu. Oběť musí skutečně něco  stát. Pokud dávám oběť a nic mne to nestojí, pak to není obět. Pokud mne nestojí sebezapření, není to oběť. Vidím dávat oběti, které jsou spíše koníčky. Místo sebezapření děláme jen to, co chceme  a co nás baví, na co máme… pak hovoříme o tom, jak se obětujeme. Když vorkoholik hovoří o tom, jak se obětuje pro Ježíše tím, že pro něj stále pracuje, pak to od něj není oběť. Jak často nejsme schopni obětovat jedno ráno v týdnu, abychom šli Boha chválit s našimi sourozenci. Jsme unavení, máme jen jeden den volno a musíme si odpočinout, dětem se nechce oblékat, nejde mi auto a museli bychom jet MHD…. Pak mluvíme o tom, že v církvi není Boží moc. Pak reptáme, že nevidíme zázraky, že nám nepřichází noví lidé do církve, že se nám ďábel vysmívá. Je ještě větší kalibr. Nejdu na shromáždění, protože tam je několik bratrů a sester, kteř mi nevoní. Tak nejdu. Nesloužím.

Zbudovat křesťanské společenství z nuly je tvrdá práce a služba. Jsou to minimálně tři roky odříkání, obětí. Udržet ho a budovat ho, znamená další odříkání a oběti. Pohodlnost to vše však může velmi rychle zbořit.

Nést evangelium v moci je být sám neustálou obětí Kristu. Výsledkem je, že získáme stokrát více.

Modlitba: Bože, nebeský Otče, prosím o to, abych nebyl beranidlem, které bude bořit to, pro co jiní v církvi obětovali vše. Naopak, prosím tě, abych si vážil jejich služby a sám mohl jít v jejích stopách, abych mohl pokračovat ve službě tobě a být vždy ohotnou obětí na tvém oltáři. Aby má služba a život byl jako živá oběť, svatá a příjemná tobě samotnému.

Zjevení Janovo 7:9-10  Potom jsem uviděl, a hle, veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni v bílá roucha, palmové ratolesti v rukou, a volají velikým hlasem: „Záchrana náleží našemu Bohu, tomu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“

Člověk nemusí jezdit do zahraničí, aby viděl různé kmeny, národy a různý lid. Jen kolik jazyků-nářečí, kmenů-zvyklostí a odlišností, je v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Přesto obrovský zástup před Bohem dokáže volat jednotně, jedné mysli a srdce Bohu. V jednotě ho oslavovat.
Když se však podívám na Boží lid, pak vidím, že ještě dnes na zemi tomu tak všude a u všech není. Nemyslím teď na nesnášenlivost mezi některými jednotlivci, ale celými národy nebo kmeny, etniky.
Bůh zde Janovi ukazuje na jeden lid, který je složený z mnoha národů. Na Boží lid. Co ze všech těch lidí různých ras udělalo jeden lid? Víra v Ježíše? Myslím, že samo to, že někdo věří, že Ježíš je, že je Bůh, ještě nemusí změnit člověka natolik, aby se stal příslušníkem jiného lidu – Božího lidu. Můžeme vidět mnoho příkladů například v Mexiku. Kde víra v Ježíše je smíchaná s okultismem, čarodějnictvím a indiánskými pověrami a způsobem života, jehož podstata je v uctívání amuletů, zvířat,.. Podobně v Africe nebo v Indii a v mnoha dalších zemích, které jsou tímto vyhlášené. I v Evropě toto existuje v jiné formě. I zde se odvoláváme na evropskou kulturu, která dnes již začíná nést jasné znaky vzpoury vůči Bohu. Zde neuctíváme zvířata a neklaníme se bůžkům, ale lidem a penězům, úspěchu, unii… A přesto mnozí z evropanů hovoří o tom, že věří v Boha, že věří v Krista. Nejsou však součástí Božího lidu, protože dali přednost tomu, že jsou evropané a tomu, co je evropany dělá. Cokoli dávám před Krista, to mne od něho oddaluje. Mnoha případech se musím rozhodnout, že přestanu být přískušníkem nějakého národa a být příslušníkem Božího lidu. Jsme vyslanci Krista, ne národa, etnika apod. Pokud se obrátil někdo z kmene, jehož identita stojí na snědení srdce nepřítele, pak po obrácení se musí své identity vzdát. Nemůže jíst srdce svých nepřátel a  být současně Kristovcem. Nemůže to ani u druhých omlouvat. Asi jsem to zveličil, ale moje příslušnost k nějakému národu nebo etniku mne neopravňuje k tomu, abych mohl žit jinak, než jak mi říká Kristus. „V našem národě chyby neodpouštíme, v našem etniku jsme zvyklí na to a na to… tak to po nás nechtějte.“ Pokud to však je v rozporu s kulturou Ježíše Krista, pak se své národní kultury musím, vzdát. Jedině tak mohu být součásti jednoho lidu – Božího a přitom být indiánem, evropanem, černochem nebo Čechem či Romem. Jen tehdy, když Krista a kulturu Božího království postavím před svou  národnost. Věřím, že pak zachovám správný postoj nejen ke svému národu, ale také k ostatním národům i etnikům. Pokud budu na prvním místě více Čecham, Slovákem, Romem než Kristovcem, budu mít vždy problém s ostatními národy a etniky. Obráceně budu schopen být součástí lidu, který je složený z mnoha národů a ras, lidu, který v jednotě chválí Krista.

Když se řekne kříž, pak většině křesťanů vyvstane na mysli Ježíš. Je však v Písmu popisovaný ještě jeden kříž. Ten náš. Tedy nejen Ježíš, ale také já. Kristus nás vybízí k tomu, abychom si vzali svůj kříž.   Ježíš řekl svým učedníkům: “Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Matouš 16:24 CSP “

Před několika dny jsem si opět pročítal slib důstojníka Armády spásy. Jedna z věcí, kterou obsahuje, je ochota trpět pro Ježíše. Je to něco, co dnešní moderní církev často postrádá. Být ochotný se vzdát svého života, pověsit ho na ten svůj kříž a následovat poslušně Ježíše.  Vzít kříž znamená zapřít sám sebe. Více slyším o hmotném zajištění, o zdraví…,  pokud nemáš práci s dobrým platem, nejsi požehnaný, pokud nejsi úplně zdravý, nejsi požehnaný, pokud nemáš… necítíš se být požehnaný.  Nějak jsme si požehnání zaměnili za úspěch, dobré bidlo, pohodlí. Kříž máme ale proto, abychom na něj mohli přibít všechny naše pochybnosti a strach, pro které nejsme schopni Pánu svobodně sloužit. Zvláště když to vyžaduje opustit naši práci, opustit náš domov, naše město. Přibít tam strach o rodinu, o zajištění. Strach z toho, co si o mě budou lidé myslet, jak budu vypadat před světem. Kříž si neseme proto, abychom na něj mohli přibít všechny pochybnosti o sobě, o svých schopnostech, své nedostatky. Kříž si neseme, abychom na něj mohli přibít svoji pohodlnost. Jak často zůstáváme v neděli doma, místo abychom šli do společenství a to jen proto, že se mi dnes nechce. Jen proto, že mrzne, že bych musel jet MHD, protože mi dnes nejede auto. Protože bych se  musel potkat s tím a s tím, a káže dnes ten a ten… Jak pak můžeme unést těžší věci, když nám vadí i tohle. To přece není utrpení, to je jen lenost a výmluva. I to potřebujeme přibít na kříž. Další velkou skupinou, která potřebuje být na náš kříž přibita je balík našich tužeb, představ, požadavků a kontrola nad tím, co Bůh chce dělat.

Vnímám, že bychom chtěli být jako Pavel nebo Petr. Vidět zázraky, mít stejnou moc, dělat věci pro Pána tak jako oni. Když se však začteme do jejich služby, uvidíme mnoho utrpení. Jejich požehnáním bylo utrpení. Kamenování, nepříjemné cestování plné rizika, bití a bičování, odříkání, věznění, často o hladu…. Jak na tom byla Petrova rodina? Co prožívala jeho žena? A rodiny a ženy dalších apoštolů? Nevidím zde nic z požehnání, o kterém tak rádi v dnešní době mluvíme. Vidím zde však chození v Boží moci, tisíce a tisíce zachráněných pro Boží království. Duše vyrvané ze zajetí Satana. Chceme to, co měli oni, ale bez toho, co oni obětovali. Jedno však bez toho druhého nejde. Musí jít na kříž naše sobectví, ješitnost, závist. Prostě mé já.  Mé výmluvy, můj alibismus. Potřebuji přibýt mé, proč nemohu sloužit na plný úvazek a sloužit obecně, proč nemohu opustit starý způsob života, proč nemohu přispívat do církve, proč se nemohu modlit, proč se nemohu vzdát pro službu alkoholu, svých představ o službě, proč nemohu…    Ježíš ví, proč máme vzít svůj kříž a následovat ho. Při následování budeme vždy muset přibíjet své staré já, svůj charakter na kříž, aby ho mohl následovat nový člověk, který se bude více a více připodobňovat jeho charakteru.

Musím také přiznat, že to nejde udělat z naší síly a naší mocí. Proto nám Ježíš posílá na pomoc Ducha svatého, aby nás nejen vedl, utěšoval, byl naším rádcem, ale také usvědčoval a dával nám sílu věšet to staré já na kříž. Aby byl on tou mocí, která nás proměňuje do podoby Kristovy. Bez našeho kříže to však nepůjde.

Modlitba: Ježíši odpusť mi, že jsem nebyl schopný opustit pro tebe vše. A když mne voláš do služby, že pro mě více znamená sklenička šampusu na narozeninách a pivo na stole a to, co si o mně myslí lidé než to, co po mně chceš ty. Promiň mi, že stále nedůvěřuji, že se postaráš o mě a moji rodinu, když se ti vydám do služby. Odpusť mi, že stále tě chci kontrolovat a diktovat ti, jak má vypadat můj život. Prosím, odpusť mi moji pohodlnost, lenivost, pro kterou nejsem schopen vzít svůj kříž a následovat tě. Vyznávám to jako hřích. Nemám nic na svou omluvu. Prosím odpusť.  Duchu svatý, prosím, posilni mě, dej mi touhu, chtění i sílu činit, uchopit svůj kříž a následovat Ježíše k jeho slávě. Dnes a napořád.

Občas se dostávám do diskuzí s křesťany na téma tlačit nebo netlačit. Myšleno na lidi. V současné době je ve světě trend že máme svobodu a nikdo mi nemá říkat, co mám dělat a co ne. Nikdo mi nemá právo zakázat říkat své myšlenky. Nikdo nemá právo mne napomínat, protože jsem „svéprávný“ a zodpovídám sám za svůj život. Pokud mne někdo napomíná a  ještě navíc říká, co mám dělat a co ne, pokud mne omezuje v tom, co mohu říct a co už ne, pak se cítím manipulovaný, nesvobodný. Zraněný, ukřivděný…  Prostě frčí takzvaná svoboda. Jen škoda, že prosákla také do křesťanství.
Bůh dává svobodu výběru. Ano to je pravda. Musíme si vybrat mezi životem a smrtí, mezi životem na věky s Bohem nebo na věky bez Boha. Není třetí cesty. Nevybrat si, znamená smrt, věčnost bez Boha, věčnost v pekle. Pokud však se rozhodnu následovat Boha, tedy následovat Krista, pak také nemám na výběr. Prostě musím se vzdát sám sebe. Tady neexistuje ta naše lidská svoboda, po které voláme.
Jít za Kristem, znamená umřít sobě. Totální ztráta svobody v lidském pojetí. Tady vlastně již tedy není ani na co tlačit. Nikdo mne nemůže tlačit, protože jsem se vzdal sám sebe. Najednou jsme  v jiném pojetí svobody. Svobody podle Boha.

Bůh nechce abychom někoho překabátili tím, že ho donutíme říct modlitbu spasení, dotlačili ho k vyznání, i když to nemá v srdci apod. Chce, abychom se sami rozhodli. Ale pokud neslyší, neví, že se mají rozhodnout. Pokud neslyší celou pravdu, pak neví, že rozhodují mezi životem a smrtí. Často čekáme, že náš svatý život je natolik osloví, že uvěří. Pokud však neuslyší, neuvěří. Neuslyší, pokud budeme mlčet. Nebudou rozumět, pokud jim neřekneme celou pravdu. Pokud se nerozhodnou, pak nebudou zachráněni. I jejich vlastní rozhodnutí je důsledkem naší neodbytnosti a vytrvalosti. Někdo by řekl poslušnosti Pánu.

Svoboda, po které volá stále více, tento svět nakonec vede do otroctví. Můžeme to vidět všude kolem sebe, pokud se budeme dobře dívat. Pokud tato svoboda začne prosakovat naším křesťanstvím, pak ho začne odvádět od svobody Boží, která skutečně člověka osvobozuje a dává život.
Po jaké svobodě toužíme? A o jaké svobodě vlastně mluvíme a jaké se dožadujeme od lidí?

Modlitba: Ježíši odpust mi, že stále se dožaduji na někom nějaké svobody. Práva na své svobodného rozhodnutí. Odpust mi, že se mne dotýká, když mne někdo napomíná, nebo tlačí k lepším věcem. Odpust mi, že víc toužím po lidské svobodě a netoužím po svobodě v tobě. Prosím, dej mi poznat svobodu v tobě. Prosím, dej ať zažiji svobodu tvého otroctví. Být tvým otrokem je nad všechnu svobodu lidskou. Prosím, ať se mohu vždy sklonit a poddat se, když ucítím tlak tvé ruky nade mnou.
„Tvůj prut a tvá hůl mne konejší“
Děkuji.

Určitě jsme již párkrát použili slova nikdy, nikdo nebo nic.  Já jim říkám slova prázdnoty.  Vzpomeneme si v jaké situaci jsem je nejčastěji použili? Zkusme, možná to bude zajímavé. Vrcholem je spojení všech tří slov. Nikdy, nikdo mi nic nedal. Nikdo, nikdy v ničem mi nepomohl. Nikdo, nikdy se nezajímal o nic, co jsem dělal, jak jsem žil. Našlo by se toho mnoho. Když si to spojení řekneme bez emocí, zjistíme, že to ve skutečnosti není pravda.
Určitě se našel někdy, někdo, kdo pro mne něco, někdy a někde udělal.
Naše paměť je však krátká. Velmi krátká pro vděčnost, velmi velká, dlouhá a rychlá k nevděku a výčitkám.

Nedávno jsem hovořil pro místní televizi o práci v jedné osadě. Pak tam hovořila žena z oné osady, která zakončila slovy nikdo, nikdy, nic pro nás neudělal. Přitom mnoho lidí se jim v minulosti snažilo pomoci i proti negativnímu postoji jejich okolí. Dokonce konkrétně té ženě a její rodině.
Uvědomil jsem si, že i my se tak chováme. Řekl jsem si, že musím dávat velký pozor na ta slova nic, nikdo a nikdy, na to jak je používám.
Přišlo mi, jak na naše nikdo, nikdy, nic  zní Bohu. Ježíši.
I kdyby skutečně nikdo, nikdy a nic pro nás neudělal (a tomu nevěřím), on Kristus ANO. Udělal to největší, co – kdy – kdo mohl na světě pro mne a pro tebe udělat. Už jen pro toto nemáme právo tímto způsobem spojovat tato slova. Stáváme se pak nevděčníky vůči Bohu samotnému.
Nejen, že udělal, ale stále dělá, stále čeká se svou náručí, se svou obětí za mne a tebe, s mocí svého jména, se svou prolitou krví, která z nás smývá hřích. Skutečně nikdo nemůže říct, že pro něho nikdo nic neudělal, protože Ježíš ano. Nemůžeme ted již říkat nikdo, protože On ano. Nemůžeme říkat, že nikdy, protože On je stále s námi, nemůžeme říkat, že nic, protože On dal a dává vše.

Modlitba: Ježíši, odpust mi, že jsem stále negativní. Že pro momentální starosti a trápení zapomínám být ti dostatečně vděčných. Odpust mi, že tím stavím vše před tvoji oběť za mne, před tvojí lásku a zájem o můj život. Prosím, jednej s mými postoji, s mou pamětí, myslí, srdcem. Skutečně toužím tě oslavovat s vděčností v srdci, ale znovu a znovu naletím tomu zlému a začnu si stěžovat. Prosím, otevři mi oči ať mohu vidět i ve chvílích těch pozemských trápení tebe. Ať jako Štěpán mohu vidět otevřené nebe, ať dokáži upínat svůj zrak stále na věci nebe a ne nato, co mi zde připravuje země, abych se mohl stále radovat, protože jsi se mnou, protože tě znám, protože vím, že jsi mi dal a dáváš vše.

Krok za krokem. Step by step. Velmi často slyším na poradách tuto větu. Musíme jít dál. Krok za krokem. V našem životě jsou chvíle, kdy prožíváme velké skoky směrem k Božímu království a naopak dlouhá období, kdy musíme jít krok za krokem. Všichni bychom rádi prožívali ty velké posuny  v před v našich životech, ale nakonec zjišťujeme, že bez těch malých krůčků jednoho za druhým to nejde. Změna v nás, aby byla skutečnou změnou našeho já, našeho myšlení, charakteru a ne jen kosmetickou úpravou na povrchu, musí být prožitá. Hluboce prožitá. Nestačí o ni mluvit, nestačí o ni číst a studovat ji, musíme ty věci často prožít. A to i s tou skutečností a poznáním, že nejsme schopni změnit svůj charakter bez zásahu shůry, tedy spíše  bez zásahu uvnitř nás a to skrze Ducha svatého. I tato změna se děje často krok za krokem. Každý z nás věřících prožil obrovskou změnu, obrovský skok, po svém obrácení se k Bohu, ale pak nastává delší cesta do zaslíbené proměny v podobu Krista. Můžeme prožívat zázraky, velká vítězství, ale naše proměna jde krok za krokem. Můžeme během této proměny jít nebo běžet, to je na tom, jak dovolujeme Duchu svatému nás usvědčovat a jak pak prosíme o změnu v té či oné oblasti našeho charakteru.
Proč o tom píšu. Proč s názvem krok za krokem. Jednoduše jsem si uvědomil při psaní modliteb k zamyšlení, že když budu prosit Otce za jednu změnu, ke které mne Duch svatý vede, každý den, pak je to za rok obrovská změna. I kdyby to nebylo každý den, ale jen každý třetí, pak by se jednalo o sto změněných věcí v mém já. Je mi jasné, že se nejedná o automat, ale vztah. Věřím však, že Duch svatý chce mluvit k našim životům každý den a také ukazovat nám naše nedostatky, které chce doplnit sám sebou, naše špatné vlastnosti, které chce odstranit a nahradit za Boží, naše myšlení … Jsou to tisíce malých věcí, někdy však zásadních pro náš život Božích dětí. My se pak můžeme každý den modlit za změnu, za jejich odstranění, za sílu odolat…. . Někdy je odpovědí prožití změn, jindy okamžitá změna myšlení, kdy stačilo, že nám Duch svatý ukázal jiný pohled. Někdy změna (jako odpověď na naše volání) přijde po několika dnech nebo týdnech (letech), jindy druhý den ráno. Na tom to nezáleží. Důležité, že přijde, protože když k Bohu voláme upřimně za proměnu do podoby Kistovy, Duch svatý s radostí na ní začne pracovat. Nemusíme to ani opakovat, ale věřit, že když se za něco modlíme podle jeho vůle a to je jeho vůle, pak nás slyší a vyslyší naše prosby. Jde jen o to, že my někdy prosíme o tuto změnu do podoby Ježíše, ale když pak nás Duch svatý začne krok za krokem usvědčovat v jednotlivostech, nejsme na to schopni reagovat vyznáním a prosbou o změnu. Prostě bychom chtěli i zde udělat velký skok do předu. Chtěli bychom se přes noc stát stejnými jako byl Kristus.
Mám dobrou zrávu. Pokud věříme, že Bůh chce jednat s našimi nedostatky, věříme, že takové modlitby jsou Boží vůli, pak máme ještě možnost nechat změnit a měnit minimálně 318 věcí ve svém životě do konce tohto roku.
Stačí naslouchat Duchu svatému, když nám chce ukázat něco v nás nebo z nás samotných. Možná v práci, možná někde na ulici nebo v autě. Reagujme na to. Přemýšlejme o tom, o sobě a reagujme na to hned. Někdy vyznámím hříchu, jindy prosbou o změnu, ale také upřimností, když se nám některé věci něchtějí opouštět nebo se jich vzdávat. Vždyť je to Bůh, kdo dává i chtění i činění a často musíme prosit o to, aby právě on nám vložil chtění se něčeho zbavit a vzdát a také sílu činit.

Modlitba: Duchu svatý, otevři mi uši k slyšení tvého usvědčování, vedení i povzbuzování, otevři mi oči abych každého dne mohl vidět jak se mnou jednáš. Abychom ti mohl děkovat, Bože, za vedení mé proměny. Prosím, dej mi poznání, za co se mám vždy modlit, za co mám prosit, abych byl v souladu s tvou vůlí. Prosím, abych byl vždy ochotný hned jednat s tím, co mi o mně ukazuješ. Abych nedělal, že neslyším, abych to neoddaloval, protože je mi to nepříjemné. Prosím, dej mi chtění měnit. Prosím, dej mi chtění se podvolit ti. Dej mi sílu vytrvat v rozhodnutích. Nechci činit svou silou a mocí, ale skrze tvého Ducha.