Již jsem napsal, že se jedná o pokoj Kristův v nás, pokoj Ducha svatého, ale také o pokoj, který mi sami máme přinášet svým životem – jednáním  všude kolem nás. Jeden jako přítomnost Ducha svatého. Druhý pak my máme osobně vnášet do situací, vztahů….ten, který je ovocem Ducha svatého v nás. Znamená to, že jedním nás Pán upokojuje, když se ocitáme pod tlakem, v pronásledování, když jsme neprávem obviňováni, když je nám ubližované. Je to pokoj pramenící z úzkého vstahu s Pánem. Je to pokoj od Pána k nám. Ten druhý je od nás směrem k ostatním. Ten od Pána je dokonalý. Ten náš krok za krokem k dokonalosti teprve roste. Je potřeba rozlišovat tyto dva druhy pokoje, byť za oběma stojí Duch svatý. Můžeme si připadat, že jsme v úplném pokoji a to často jsme, když nás přikrývá Kristus, ale vzápětí jsme schopni přinést místo pokoje do situace nervozitu, chaos a neklid. A to jsme si předtím mysleli, že máme ohledně pokoje vyhráno. Je rozdíl žít v Božím pokoji a pokoj rozdávat.

Pokud se jedná o mne, pak se v případě nepokoje začnu modlit v andělských (ducovních) jazycích. Většinou mi pak Duch svatý zjeví odkud nepokoj pochází. Zda důvod nepokoje je uvnitř mne nebo jde-li o útok z venčí. Podle toho pak jednám. Pokud jde o náš vnitřní, pak skvělým příkladem je Jonáš.

Jonáš věděl, co Bůh po něm chtěl, ale utíkal od svého poslání opačným směrem. Dokonce šel tak daleko, že si s „klidem“ v bouři, která se strhla pro jeho neposlušnost, lehl v lodi do podpalubí a usnul. Jiní strachy nevěděli, co dělat, aby se zachránili, ale Jonáš spal. Měl klid? Neměl? Někdy si dokážeme svoji neposlušnost natolik obhájit, že začneme věřit, že jednáme správně nebo dokonce tak moc nechceme Boha poslechnout, že se smíříme i s možnou smrtí, kdyby přišla ve spánku. Prostě to chceme zaspat. Až se naše vnitřní napětí stane pro nás nesnesitelné, jako útroby velryby, která polkla Jonáse,  potom, co ho námořníci shodili z lodi do moře, aby si zachránili život. Teprve pak, až si sáhneme uvnitř sebe na samé dno, jsme ochotni se poddat, ale často ještě s reptáním. Tímto způsobem života žijeme v neustálém tlaku a v neklidu. Jediným východiskem je poslechnout. Nemusí nás Bůh nikam posílat, stačí, když chce, abychom odpustili, vzdali se nadvlády nad druhými, přiznali svoji chybu a neschopnost, žehnali těm, kteří nám přináší trápení nebo dokonce, abychom se podřídili pod autoritu bratra v církvi. Stačí poslechnout a uznat, že má Bůh pravdu.

„Pojďte a pohleďte na Hospodinovy skutky, jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm. Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí!“
Žalmy 46:9‭-‬11 CSP
Uznejme. Stejně jako naše neposlušnost přináši spoušť do našeho pokoje, stejně tak dokáže poslušnost Bohu tuto spoušť obrátit v zelený sad pokoje.  Dokáže učinit přítrž bojům, lámat luky a okřesekávat kopí, ukončit naší vnitřní válku. Jen uznejme, že je svrchovaný nad naším životem, že jen on je „s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův.“
Žalmy 46:12 CSP
(pokračování zítra)

(pokračování)

Pokud prožíváme nepokoj, pak se odehrává boj někde uvnitř nás. Je to podobný boj, jako když přicházíme plni Ducha Božího do prostředí, kde vládne kníže tohoto světa – satan. I uvnitř nás jsou stále místa – v našem charakteru, myšlení, vůli… která nejsou odevzdaná pod autoritu Ducha svatého. Tento střet, který nastává ve chvíli, kdy bychom tato místa měli Bohu odevzdat, vyvolává uvnitř nás napětí, vnitřní boj a často trápeni. Čim dříve vědomě rozhodneme podřídit  naši vůli Boží, čim dříve učiníme rozhodnutí a přijmeme Boží vidění této věci nejen za správné, ale pro nás jako nejlepší cestu, pak se tohoto tlaku zbavíme. Přestaneme se trápit a rozlije se v nás Boží pokoj. Mnohdy to vnímáme jako útok zvenčí. Svádíme to na útok od démonů, ale jde o nás a je to v nás. Podněty, které ukazují na tato Bohu neodevzdaná místa, přicházejí sice zvenčí a skrze lidi kolem nás, ale problém je uvnitř nás. Často bojujeme mnoho let s lidmi, stavíme se proti moci démonů, ale stačilo by jen se poddat Boží vůli. Neodevzdané místo odevzdat pod autoritu Ducha svatého, prosit a rozhodnout se o stotožnění se s jeho pohledem a vůlí pro náš život a tak si začít užívat pokoje, který s Kristem přichází do našeho života.

Samozřejmě nepokoj přichází i jako útok z venčí. Je to útok od nepřítele, který začne útočit na naši mysl. Především chce zpochybnit naše postavení Božích dětí. Naši jistotu spasení, naši jistotu ve vztahu s Otcem. Pokud se mu to podaří, pak začneme o sobě a o své víře pochybovat. Pochybnosti pak otvírají cestu strachu, mnoha zákeřným otázkám, které nás začnou svádět k tomu, abychom se začali sledovat, rozebírat…, abychom se zaměřili na to, jak jsme špatní a nedokonalí nebo naopak jak jsme hodni litování, protože nás nikdo nechápe. Ani Bůh. Prostě svůj pohled z Krista přeneseme na sebe a staneme se sami sobě středem všeho. Pokud se do takové situace dostaneme a myslím si, že se tam občas každý dostaneme, pak je potřeba se opět zahledět směrem ke Kristu, naslouchat mu a vyžádat si na něm odpověď na to, jak chce, abychom mu sloužili a pak se zaměřit tímto směrem. Je to jedna z cest, jak přenést pohled ze sebe na Boží záměr, na Boží cesty a tím se vlastně také vrátit na cestu pokoje.

(pokračování příště)

Ježíš je nazýván Knížetem pokoje. Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje.
Izaiáš 9:5 B21
Jak to jde dohromady se slovy samotného Ježíše? „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“
Matouš 10:34 B21

Na první pohled ne, ale navzájem se tyto verše nevyvracejí.

„Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ Římanům 5:1 B21 Máme pokoj, který přichází z ospravedlnění. Je to pokoj, který vychází z toho, že se nemusíme obávat. Víme, že jsme přijati nebeským Otcem, máme jistotu spasení. Náš pokoj pramení z toho že máme pokoj s Bohem. „Máme to vyřešené.“

To nejdůležitější pro nás však je, že nosíme pokoj v sobě samotných skrze přítomnost Ducha svatého v nás. Pokud přijmeme Ducha svatého, pak v nás přebývá stejný pokoj jako v Kristu. Pokud však přicházíme s tímto pokojem ke světu, střetávají se dva duchovní světy. Svět pod mocí Satana, svět chaosu a nepokoje, trápení, lži a smrti s Božím královstvím a jeho pokojem, radostí, láskou a životem.  Tyto dva světy se nedají sloučit a jsou ve válce. Neustálé válce. Klid, který i v této válce máme plyne z poznání, že ať se děje cokoli, Ježíš již zvítězil a Satan je poražený. Víme tedy, jak tento boj vlastně skončí.  Tomuto stavu odpovídají slova Ježíše o tom, že nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč. Ano, pokoj je nepřítelem pro vládce světa, který potřebuje lidi držet ve strachu, nepokoji a nevědomosti. Ještě více útočí na věřící a právě skrze ty, kteří jsou pokojem a přítomností Ducha svatého nejvíce námi konfrontovaní.  Nespasené rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky…, ale také svévolníky v církvi. I kdybychom nic neříkali, jen naše přítomnost je usvěčduje a oni reagují. Natož, když přinášime meč, jímž je slovo Boží. Ano, Ježíš přišel uvést meč, který naprosto jasně vymezuje Boží a světské. Jeho boj je dán tím, kým je. Náš boj je dán tím, kým jsme v Kristu. Známkou Božích válečníků je právě jejich pokoj a jistota.

Přesto, že toto všechno víme, přichází často do našich životů nepokoj a strach. Stáva se to tehdy, když si necháme naši mysl napadnout satanovou lží, která převrací Boží pravdu o tom, kým jsme, komu patřime a o konečném vítězství, které je pro nás připravené. Další oblastí, pro kterou do našich životů přichází neklid a trápení, je zahledění se na sebe. To je velkou pastí, pro kterou jsme často týráni a žijeme v zajetí chaosu a nepokoje.

(pokračování zítra)

Dostal jsem pozvání do vánočního rozhlasového pořadu, který doposud vlastně sám moderuji. Pro tentokrát za moderátorský mikrofon zasedne někdo z kolegů. A také bude v jiném vysílacím dni. Nejspíše 8.12. To sice není zde tak důležité, ale pobavilo mne to. O to více mne rozesmálo téma. Pokoj. Vnitřní pokoj Boží. Já mám být hostem na toto téma? Já? To je legrace ne? Smál jsem se, když jsem téma poprvé uslyšel. Vzdyť jsem stále v jednom kole. Nepatřím mezi usedlé čtenáře bible, kteří rozvážně v řeči kladou slova Písma a jejichž hlas zní až neuvěřitelně pokojně. Ne, sem skutečně nepatřím ( i když bych si občas přál), stále něco řeším, někam cestuji, sháním, jsem na schůzkách a večer přicházím dost vyčerpaně domů. Když už je čas pak se snažím psát. Texty k písním, úvahy nebo přemýšlím o vizích, které mi Pán posílá nebo si pustím televizi a dedektivky. Mimo to se pohybujeme a sloužíme v prostředí, které  nepřináší pokoj, naopak přináší chaos, neklid, neustálý duchovní boj, pohybujeme se v prostředí, kde Boži řád je pro mnohé nepřítelem číslo jedna. Nedá se tedy říct, že se procházíme v pokoji. Proto se mi při první představě, že já mám mluvit o vnitřním pokoji, roztáhl obličej úsměvem a hlasitě jsem se rozesmál.

Později se mi to však rozleželo v hlavě. Jakou máme vlastně představu o pokoji. Co pro nás představuje slovní spojení „žít v pokoji“. V Božim pokoji. Uvědomil jsem si, že většina lidí ze sekulárního světa, kteří mne znají si myslí, že jsem pohoďák , který přináší pokoj. Ale nejlépe je se zeptat Stáni, mé ženy. Není to tak vždy. Přestože máme v sobě Ducha svatého, který je stejný s Kristem, tedy Kníže pokoje, přestože tento pokoj působí na lidi, se kterými se stýkáme, tedy přítomnost Ducha svatého, přesto mé chovaní se vždy nemusí zdát jako chování pokojného člověka. Má to především dva důvody. První je, že do pokoje (našeho) dorůstáme – ovoce ducha. Druhým je, že máme často zkreslenou představu o pokoji. Podobně jako o tichosti. Mojžíš byl nazván nejtižším člověkem, ale nedokáži si ho představit, že by při tom všem, co s lidmi prožíval, byl příliš tichý, že by nemluvil, mluvil tiše, nerozčílil se… podobně je to i s pokojem. Pokoj, chození v pokoji je úplně něco jiného, než si mnoho z lidí myslí. O tom však zítra.

(pokračování zítra)

(Pokračování)

Dostal jsem otázku, co vlastně znamená být větlem a být solí. Bylo to ze slov, které učedníkům říká Ježís.

“Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:13‭-‬16 CSP

Nechal jsem tazatele nejdříve řict, co on si o tom myslí. V jeho myšlení to znamenalo evangelizovat. Být vidět a být slyšet.  Ježíš to však tady sám vysvětluje. Začnu od zadu. Co má naše světlo ozářit? Ježíš odpovídá, že naše dobré skutky. Proč, aby lidé vzdali slávu Otci, který je v nebesích. Dobré skutky je mnohem více, než hlásání evangelia, konání dobrých skutků vyžaduje, abychom my sami byli dobří. Ježíš zde ve svých slovech pokračuje a hovoří o tom, jací máme být, aby zakončil tím, že máme být dokonalí jako je dokonalý náš nebeský Otec. Být solí a světlem je být dokonalý jako je dokonalý náš nebeský Otec.

Pokud chce sportovec dosáhnout dokonalosti ve svém sportu, potřebuje trénovat a mít trenéra. Trenér vidí jaké dělám chyby, vidí, kde bych se mohl zlepšit, možná v nějakém pohybu, možná potřebuji posilnit nějaké svaly, možná potřebuji více vůle, možná potřebuji odpočinout nebo změnit stravu. Trenér to vidí a mluví o tom s námi. Pokud ho posloucháme, pak se jako sportovci zdokonalujeme. I my, když chceme jít za Boží dokonalostí, nám Bůh posílá trenéry. Na prvním místě je to Duch svatý. Pokud jsme mu povolní a posloucháme jeho tiché rady, napomínání a poučení roste v nás jeho ovoce – ovoce Ducha svatého. Rosteme k dokonalosti. On sám pak pracuje v nás.  Někdy nám pošle trenéra i skrze své děti. Jindy, když pro naše starosti a způsob života nejsme schopni slyšet hlas Ducha svatého, posílá lidi, aby nás napomenuli, aby nám pomohli si mnoho věcí uvědomit a vést po cestách Pána. Jindy potřebujeme vzor, na kterém můžeme vidět jaké praktické kroky máme dělat a jak.

Vše je však marné, pokud to nechceme, pokud trenéra odmítáme. Nemůžeme dojít k dokonalosti. Nedojdeme k dokonalosti ani tehdy, pokud nebude vytrénovaná naše vůle. Pokud se naše vůle nespojí a nepůjde s vůlí Boží v jednotě. Měl jsem vždy problém spojit dvě tvrzení. Že se máme vzdát své vůle a mít vůli Boží. To může platit o víře, ale ne o vůli. Vždyť všude je napsané, že my máme dělat to a to a my máme přestat dělat to a to. To znamená, že jde o naši vůli. Jen ta naše vůle a ta se musí napojit na tu Boží. Musí chtít jít s ní po stejných cestách. Musíme uznat, že Boží vůle je to nejlepší, s čím se můžeme spojit. Boží vůle je Boží a naše je naše. Jen se my s tou svou musíme stotožnit s tou Boží. To je o neustálém rozhodování a neustálém uznávání, že Boži je to nejlepši pro nás.

Je pravda, že Bůh je láska, že jeho laskavá náruč je pro nás vždy otevřená, že nás přijímá takové, jací jsme. Je však také pravda, že touží, abychom se stali jeho světlem a solí pro svět a to vyžaduje pracovat ne své změně. Nechat pracovat Ducha svatého na naši změně. Od nás se vyžaduje pouze poslušnost tomu, co nám radí, v čem nás napomíná, kam nás posílá, co máme a nemáme dělat. Určitě by každý z nás nejraději byl v Boží náruči a užíval si toho, že jsme přijati tací, jací jsme. Pokud by to tak zůstalo stále, nemohli bychom se změnit, nemohli bychom se stát světlem ani solí. Bůh nás ve své lásce přijímá jací jsme, se všemi chybami s veškerou naší nedokonalostí, ale nechce, abychom v ní dál zůstávali. On je dobrý otec. Který rodič by chtěl, aby jeho dítě zůstalo stále na úrovni prvňáka, nebo zastydlo v pubertě na celý život. Proto nás přisně vychovává a k tomu patří i napomínání. Radujme se, že to dělá, radujme se, když to dělá i skrze jiné sourozence, protože je to důkaz jeho lásky, je to důkaz, že s námi neskončil, ale trpělivě nás vede k dokonalosti, k podobě Ježíše Krista.

(pokračování)

Občas slýchávám věty typu: “ Ty mne budeš tak poučovat“ (myšleno ironicky)  nebo “ On mne nebude poučovat“ (tady to spíš zní uraženě). Poučení přináší sebou nějakou zkušenost z minulosti. Pokud ji odmítáme, vystavujeme se nutnosti touto zkušeností projít sami. Prostě narazit. To jsme si mohli ušetřit, kdybychom naslouchali poučení nebo napomínání, kdybychom ho neodmítli proto, kdo nám ho říká, ale přemýšleli o tom, co napomínání říka a proč. Tak, jako Bůh posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé a nechává svítit slunce na dobré i zlé, tak Boží slovo a zaslíbení platí také pro všechny lidi. Abychom některá ponaučení a napomenutí mohli uplatňovat, musíme sice uvěřit v Boha a Krista, ale mnoho jich stále platí pro všechny. Například pokud chceme, aby se nám dobře vedlo a byli dlouho živi, je ctít otce a matku. Jedním z důležitých předpokladů pro to, aby se to v našich životech stalo, je to skutečně dělat. Bez ohledu na to, jestli věříme v Krista nebo ne. Divíme se, když vidíme, jak se mnohým z těch, kteří odmítají Krista daří. Když se však podíváme na jejich život důkladněji, zjistíme fakt, že jsou to lidé, kteří neodmítali poučení a napomínání. I Ježíš upozorňuje na to, že „… synové tohoto věku jsou vůči svému pokolení rozumnější než synové světla.“ Lukáš 16:8 CSP. V napomínání je obecně zkušenost minulosti. Přemýšlejme o napomenutí, ať nás jakkoli zraní, ať nás třeba napomíná někdo, koho si nevážíme.  Neodmítejme napomenutí.

Ķřesťané se ve své pýše mylně domnívají, že oni ví všechno a svět kolem nich nic. Přitom lidé světa žijí mnohdy lépe než oni. A to nejen  materiálně, ale i společensky a dokonce šťastněji a charakterněji.  Rozdíl je v tom, že pyšný křesťan odmítne ponaučení a to ho vede z Božích cest. Pokud člověk světa však přijímá napomínání a poučení, nevede ho to sice do Božího královstvi a věčného života, ale tady na zemi se mu vede dobře. Například nemusím věřit Bohu, ale když přijmu jeho pravdu a budu požehnáním pro druhé, budu štědře dávat, budu také štědře sklízet. To prostě platí, i když věřím v Krista nebo ne. Úspěšní podnikatelé toto pravidlo znají. Nemusí všichni krást. Mnoho a mnoho z nich poctivě pracovalo a pracuje. A mnoho z nich je štědrých a pak štědře sklízí.

Křesťan, který přijímá napomínání a poučení je však na prvním místě vedený těmito dvěma pomocníky skrze Ducha svatého cestami Božími do věčnosti s Bohem, do Božího království. Nicméně všechno ostatní je mu pak přidáno. Je tedy na tom lépe než ten, který přijímá napomenutí a poučení, ale odmítá Krista. Jak je však na tom křesťaň, který napomínání odmítá? Snad dojde do Božího království, ale skrze mnohá trápení a rány…, které nemá proto, že miluje a před světem vyznává Krista, ale proto, že odmítá napomenutí a poučení, a kterými nemusel procházet, kdyby dbal na napomenutí. Kéž bychom trpěli jen proto, že milujeme Krista, ale většinou trpíme pro naši neposlušnost.

(pokračování příště)

(pokračování)

Ke schopnosti napomínat potřebujeme být plní dobroty, mít poznání, moudrost. Mít tuto schopnost, ukazuje na skutečně velký růst ovoce Ducha svatého v nás. Pavel píše Římanům: „Sám jsem o vás, moji bratři, přesvědčen, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, a že jste schopni se i navzájem napomínat.
Římanům 15:14 CSP
Jedna věc je napomínat a druhá být napomínán. Vždy jde o to, jaký postoj zaujmeme k tomu, že nás někdo napomíná. Je to podobné jako u schopnosti napomínat. To, jak napomenutí přijímáme, ukazuje na náš duchovní růst. Můžeme mít nejrůznější obdarování, být silní ve slovu, mít zjevení pro církev, moc k uzdravování, ale ve skutečnosti to, jak daleko jsme došli a jak daleko dojdeme ukazuje náš postoj k napomínání.

Napomínání vlastně odhaluje naši pýchu a otvírá oči, abychom viděli, jak je to s naší pokorou. Dává prostor pro to stát se pokornějšími. Napomínáni dokáže zasáhnout i dobře skrytou pýchu schovanou za falešnou pokorou. Dokáže ji velmi jednoduše odhalit. Falešná pokora bude souhlasit s napomínáním. Dokonce ihned. Dokáže se kát, ale ve výsledku nese stále stejné ovoce. Člověk s falešnou pokorou, přestože s radostí přijímá napomenutí, je stále beze změny. Stále jedná stejně. Přesto mluví o tom, jak přijímá napomenutí a jak jsou pro něj dobrá.

Napomenutí dokáže zasáhnout věci skryté, věci a stavy, které nechceme vystavit na světlo. Ať již proto, že se stydíme nebo je nechceme řešit a někdy si je prostě neuvědomujeme. Skutečné napomínání je jako jehla, která píchne věc přesně do středu. Proto nikdo nemá rád, když je napomínán. Často to bolí a cítíme se zraněni a dokonce napomínajícími zrazeni. Zvláště, když se jedná o veřejné napomenutí. V takovém stavu nejsme často ani schopni rozlišit, zda to napomenutí bylo vedeno Duchem. To proto, že jsme zasaženi do pro nás bolestivého místa, je to nepříjemné  a každý, kdo nás napomíná, je pro nás na druhé straně. Je nepřítel. Myslíte, že to tak není? Buďme upřimní a řekněme si, jaké jsou naše první reakce na napomenutí. Je to normální. Jen když dorůstáme více a více do podoby Krista, se napomínání (někdy se používá slovo káznění) stává radostí. To, jaký postoj zaujmeme, je velmi důležité pro náš další duchovní růst. Tak, jak jsem již napsal, napomínání odhaluje naši pýchu, dává prostor s ní pracovat, tedy spíše ji ze života odstraňovat a být tím blíže Bohu. „Klíčem k poznání je úcta k Hospodinu; moudrostí a  p o u č e n í m  jen hlupák pohrdá.  Přísloví 1:7 B21 Kdo se drží poučení, míří k životu, zabloudí ale, kdo nedbá na domluvu. Přísloví 10:17 B21

(pokračování příště)

Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno.
Židům 12:‬12‭-‬13 B21 Jen Bůh nás dokáže trestat jako milující Otec a jeho trestání vede nakonec k našemu dobru. Člověk toto nedokáže. Proto i David hovoří k Bohu: „Je mi tak úzko!“ Raději ať padneme do rukou Hospodinových, neboť jeho slitování je nesmírné. Jen ať nepadnu do rukou lidem.“
2 Samuel 24:14 B21

To, co je především na nás, je dodávat sílu ochabujícím a podlomeným. Nepodaří se nám to, pokud cílem našeho napomínání je pouze a pouze dodržování pravidel. Nepodaří se nám to, pokud napomínáme ve zlobě a vzteku. Naše napomínání nemá uhasit to, co jen doutná, ale má vyprodukovat znovu oheň, naše napomínání nemá dolomit to, co je nalomené, ale naopak má být povzbuzením k narovnání. To neznamená nějaké ťuťu ňuňu, ale jasná a přímá slova zároveň se slovy povzbuzení. My lidé potřebujeme k napomínání také ukázat obraz cesty. Cesty naděje. To pak mnohem lépe zpevňuje nohy a vede je na přímé cesty. Potřebujeme slyšet pravdu, ale také život, který pravda přináší. Naše napomínání má vést k pokání, které přináši radost. To je Boží způsob napomínání.

Ježíš nám zanechal dvě přikázání. Milovat Boha a milovat bližního jak sebe samého. Nevím jak vy, ale já toužím po nebeském království a po věčném životě v něm. Proč? Protože miluji sám sebe. Stejně toužím, abych se v tom království setkal s mým bližním. Proč? Protože ho miluji jako sebe. Proto ho nebudu napomínat tak, abych ho od tohoto království odehnal, ale tak aby ho mohl s nadšením očekávat a jít mu vstříct a pro tuto naději se vrátil na přímou cestu. Jak konkrétně to máš dělat? Zeptej se Boha. On zná srdce lidí i tvé. On ti dá to správné poznání i slova.

(pokračování příště)

Včera jsem slyšel vyprávět příběh o starém židovském muži, za kterým přicházeli ti mladší s tím, že poukazovali na někoho jiného nebo něco jiného, že dělá věci špatně,  nebo že jsou špatné. Každému, kdo k němu přišel, dal za pravdu. Neznám pointu tohoto příběhu. Snad je v otázce : „Kde je vlastně pravda?“. Nevím, ten, kdo vyprávěl tento příběh, ji vlastně neřekl.
Přemýšlel jsem nad tím a představil jsem si, jak by mohlo po takovém přitakání vypadat jejich setkání. Asi velmi špatně, protože všichni dostali ujištění, že mají pravdu. Tedy, že ten druhý dělá věci špatně. Nechtěl bych se takového setkání účastnit.

Písmo nás učí, že se máme smát se smějícími a plakat s plačícími, ale také, že se máme v lásce napomínat. V LÁSCE! Tady je kámen úrazu. To je to, co neumíme a musíme se učit.
Napomínání v lásce se neobejde bez umění oddělit lásku k člověku, bratru-sestře, od nelásky ke špatným věcem, nemoudrosti apod. Potřebujeme vidět v člověku, kterému chceme říct „pozor, to děláš špatně, to není moudré…“ stále milovaného bratra, sestru, kterého milujeme, i když dělá chyby, i když nás jeho chyby zraňují, rozčilují, brzdí… Musíme vidět Boží lásku k němu. Toto se nám často nedaří a my přeneseme neši nechuť z toho, co dělá na nechuť vůči němu osobně. Potřebujeme jasně tyto věci oddělit. Pak se budeme dívat Božíma očima a napomínat s Boží láskou.

(pokračování příště)

Pokud se vrátím ke včerejšimu zamyšlení, pak se musím ptát, co jsme si odnesli trvalého z dovolené místo zážitků, které časem zajdou. Stáňa určitě poznání, že pro ni není problém plavat i vhlubší vodě, při vlnách a sama. Že si to dokáže dokonce užívat a nemít strach. Bůh k ní promlouval právě v obrazech plavání v moři, ale to by musela napsat sama. Pro mne to bylo poznání, že patřím Bohu, který má absolutní moc. Je skutečným a jediným Pánem všeho a nade vším. Možná to vypadá jako samozřejmost. Ano, tuto pravdu znám dlouho, mluvím o ni, věřím tomu. Ale žiji to? Žiji to, že sloužim Bohu, který má absolutní moc. Dokonce tento Bůh, skrze Ducha svatého přebývá ve mně. Pokud ano, proč si dělám starosti? Proč se trápím problémy. Bůh, který mne přijal za syna,  je stále se mnou. Vede mne. Má vždy řešení a je vždy vítězný. I v mém životě. Proč se stále trápit. Písmo nás vede k tomu, abychom každou starost uvrhli na Pána. Abychom se vždycky radovali. Ajaj. Jak je to pro nás těžké, jak zapomínáme. Vždyť vlastně každou starostí, která plyne z problémů, z pro nás neřešitelných situací, s každou takovou starostí říkáme světu, lidem kolem nás, že náš Bůh je malý, nebo někde daleko. Ne jedné straně mluvíme o velkém, dokonalém a všemocném Bohu a na druhé straně našimi starostmi ukazujeme, že je asi někde hodně daleko od nás, nebo není takový, jak ho představujeme lidem. A osobně ve vztahu s ním mu tím prokazujeme svou nedůvěru. Ano dávám ti to, ale …. dokážeš to?, uděláš to?, uděláš to pro nne?, máš mě skutečně tak rád?, mohu se skutečně spolehnout?

To, co jsem si přivezl z dovolené, je zjevení, že si mám přestat dělat starosti. Jde jen o to, ho milovat. On vede mé kroky po cestách, vede má rozhodnutí, chrání mne, buduje a všechno to, co dělám, používá k tomu, aby to bylo k mému dobru, aby mi to prospívalo. Potřebuji se postavit na to, že on mne vede den za dnem, když ho o to žádám, ať se kolem mme děje cokoli. Tak už žádnou starost, kterou bych nepředal jemu. I mé fyzické tělo si jistě spočine v pokoji a hladina cukru v krvi se sníží.

Přidáš se k tomu také?

Jsme doma z dovolené jen pár dní, ale nějak se to vše rychle vzdaluje. Přemýšlel jsem o tom, co mi z ní zůstalo. Síla jít dál? To nevím, myslím, že to ne, ta je u Boha. Zažitky? Ty taky rychle dojdou do zapomnění. Nakonec zůstane jan pár vzpomínek a ostatní se ztratí v nenávratnu. Asi to známe všichni. Podle povah si uchováváme vzpomínky na ty dobré věci nebo jen na katastrofy. Někdo uchovává fotky. Podíváme se a řekneme si: „kde se to fotilo, to si ani nevzpomínám“ nebo „no jo, už vím, ale bez té fotky si na to ani nevzpomenu“. Během života nabereme mnoho zážitků. Drtivá znich zapadne a již si je nikdy nepřipomeneme. Ty zbylé si možná připomeneme, ale je to již za námi. Nedá se to znovu prožít. Lidé pak touží po nových a nových zážitcích. Žijeme v době zážitků. Dokonce někteří si na zážitcích postavili obchod. Zážitky odchází, proto jich budou mít lidé vždycky nedostatek. Je mnoho těch, kdo se stále jen honí po zážitcích.

Tak nám to může fungovat i v našem křesťanství. Hledat zážitky, pocity. Jdeme si pro modlitby, protože jsme cítili při těch minulých nějakou sílu, pokoj, prostě jsme si užili přítomnost Ducha svatého. To pak odejde a zůstane pocit, že Bůh se mnou není. Tak potřebuji opět někoho, kdo na mne bude vkládat ruce a já si opět prožiji několik minut dobrého pocitu z Boží přítomoti. Dokonce to mohu hodnotit, zda to bylo lepší nebo horší než minule. Nebo u někoho jiného, který se za mne modlil. No a už se těšíme opět na příští týden, na konfrenci… a když se sejdeme s ostatními křesťanskými zážitkáři, tak ty zážitky začneme vybalovat a často nás to vede k souzení služebníků. Nic proti mrazení, pocitu Boží přítomnosti při modlitbách, různým projevům, naopak vždyť je to především o přítomnosti Ducha svatého, ale pokud zůstane jenom zážitek, pak to nepřineslo ovoce. Potřebujeme mít nejen zážitky, ale především má v nás růst ovoce Ducha svatého. Má v nás zůstat něco trvalého. Pokud potřebuji stále vyžadovat modlitby pro zážitek, pro pocit Boží přítomnosti, pak mám nejspíše problém věřit, že Bůh je stále se mnou. Že Duch Boží je přítomný v mém životě a mohu tyto věci prožívat vždy, i když se za mne nikdo nemodlí. Potřebujeme být více lidé víry než zážitkoví křesťané. Potřebujeme se nechat Boží přítomností promněňovat. Vždy by taková setkání měla přinést změnu do  našeho života, ne jen pocit a zážitek. Pokud budu prožívat intimní setkání s Bohem, nebudu se honit za křesťanskými zážitky. Jde o víc. Jde o věčný život s Bohem. Jde o samotný láskyplný vztah  mezi mnou a Kristem.

Včera jsem psal o zaprášených autech v Bulharsku. Jak jsem se již zmínil,  nepatřím mezi ty, kdo auto pravidelně myjí a udržují na něm neustálý lesk. Tak jsem se občas stal, tedy spíše auta kterými jsem jezdil, terčem různých pisálků, kteří mi zanechávali vzkazy na zaprášených oknech. Byli v češtině, slovenštině, ale také holandštině, angličtině a samozřejmě i v „brněnštině“.  Někdy k nim pisálek přidal i dětsky provedený obrázek nejmenovaného zvířete. To asi proto, abych neměl pochyb o tom, co si o mne pisatel podle stavu auta myslí.

Když jsem viděl zaprášená auta v Primorsku, začalo se mne zmocňovat pokušení se stát také takovým pisálkem. Konečně být na té druhé straně. Pak jsem si vzpomněl na to, co jsem si myslel o lidech, kteří psali na naše auta a jak jsem se cítil. Řekl jsem si: „Nedělej to, co nechceš, aby jiní dělali tobě.“ Připomělo mi to jednoho mladšího kolegu, který když uviděl něčí špinavé auto a měl v té chvíli dost času, šel a to auto umyl. Jen tak. Jedna naše spolupracovnice po našem hodinovém jednáni odešla z kanceláře, aby odjela domů, ale vrátila se do kanceláře celá vylekaná, že ji někdo zatím ukradl auto. Ne neukradl, jen ho kolega umyl. Od té doby k nám nikdy nepřijela ve špinavém autu. (Jiní tohoto daru mého mladšího kolegy chtěli raději zneužívat.)

Často vidíme na sobě navzájem, jak jsme se životem zaprášili. Vidíme jen to, co je vidět zvenčí. Nevíme, kde a za jakých okolností se kdo znás zaprášil, ale máme velké pokušení si na něm a především o  něm něco napsat. Prostě vztáhnout ukazovák na jeho prach a začít v něm psát. A možná i namalovat nějaké to zvířátko. Přitom nevíme, co se skrývá pod tím prachem. Není lepší než psát, přinést lavor s vodou a pomoc mu se umýt. Umýt mu nohy? Není příjemnější, pomoc mu se oprášit, setřást ten prach? Není lepší raději se modlit, naslouchat nebo možná jen ho nechat být?

Jsem rád, že jsem odolal pokušení něco na ta zaprášená auta napsat. Asi bych to později  nepovažoval za dobrý humor.  Bylo by mi toho pak líto. No a o to více nechci nikdy psát prstem do prachu, který leží na lidech. Natož malovat zvířátka. Nikdy.

A co ty. Také máš pokušení psát prstem po zaprášených autech? A co po lidech?

Nejsem zrovna řidič, který by příliš dbal na to, aby auto, kterým jezdím odráželo obraz jako zrcadlo. Jinými slovy je častěji od nečistoty z cestování a já nepatřím mezi ty, kdo by kolem něj běhali a každý den ho leštili. Dokonce v době, kdy jsme neměli garáž, se občas stalo terčem pro pisálky humoristy, kteří nechávali na jeho sklech nejrůznějíší vzkazy. Je pravdou, že někdy člověk za to nemohl. Když jsme bydleli v Brně nad přehradou, přinášel vítr prach z jižních polí a pravidelně ho nechal usedat na naše zaparkovaná auta. Někdy i několikrát za týden. Hlavně hned po té, kdy jsem auto nechal umýt. Občas ho i s míchal i s prachem z okolních stavenišť.
Když jsme o dovolené přejeli hranice do Bulharska, mé sebevědomí v této věci značně stouplo. Každou chvíli jsme míjeli nebo nás předjíždělo auto, jehož skla by se dala používat místo školních tabulí. Potkávali jsme mnoho neskutečně zaprášených aut. Přitom jsme jeli po celkem dobré asvaltce. Vysvětlení jsem dostal hned po dojezdu do cíle. Byli jsme se projít po městě. Hlavní třída a několik málo hlavních ulic byly vyasvaltované, ale všechny ostatní byly prašné. A to i ty, které vedly k drahým hotelům. Za každým autem, které projelo, se zvedl mrak prachu, který pomalu usedal na vše kolem včetně již tak dost zaprášených aut. Tak to bylo v turisty navštěvovaném městě, jak to muselo vypadat ve vesnicích a menších městech, kam turisté nejezdili. Pod nánosem prachu se však skrývala často nová a dobrá auta. Prach, přikryl jejich nový lak, utajil jejich mládí a spíše naopak jim dodal obraz opotřebeného, ne zrovna spolehlivého auta. Stačilo je však jen umýt a …

Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, potřebuje umýt jen nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Jan 13:10 B21 V životě se pobybujeme velmi často po prašných cestách. Život není širokou dálnicí, ale častěji vede skrze uličky plné prachu, který víří lidé kolem nás a někdy i my sami. Usedá na nás. Nejde se tomu vyhnout, jinak bychom museli bydlet někde osamotě v jeskyni. Také život na zemi není a nebude spravedlivý. Denně se setkaváme s nespravedlností, lidským sobectvím, závistí… častěji než s láskou a pokojem. Život víří i prach. Ten na nás usedá. To vše se nás nějak dotýká a reagujeme na to. Ne vždy tak, jak bychom měli.
Pak se obviňujeme a klademe si otázku, jak je to tedy s naší vírou, spasením, znovuzrozením. Ježíš nám na to odpovídá slovy, kterými odpověděl Petrovi, který chtěl, být celý Ježíšem omytý protože se bál, že jinak nebude mít podíl na Božím království. Říká nám: „Již jsi čistý, pro slovo, které jsi slyšel a přijal, pro víru, skrze kterou jsi ve mne uvěřil, odpustil jsem ti a přijal tě.“ Bůh ví, jak je těžké žít, chodit po zemi a neumazat si nohy, proto Ježí říká, stačí omýt nohy. Co je umýt nohy? Někdy stačí přijít za bratrem, sestrou a vzajemně si vyznat z toho, co mi ten den ušpinilo nohy, jaký prach na mne dosedl. Jindy přijít k Ježiši a požádat  ho to, aby nám naše nohy umyl. Je důlezité jít spát s umytýma nohama, než se stále brodit otázkami o svém spasení a znovuzrození. Kdo je vykoupán v krvi Beránka (kdo Krista vyznal jako Pánu a dal mu svůj život) je čistý. Je jako to nové auto, které po celém dni je zaprášené, protože stálo v prašné ulici. Stačí ho umýt a hned je vidět, že pod prachem je nové a krásné v Kristu Ježíši. Tak jako ty.

Vrátím se k naší dovolené v  Bulharsku. Bulharsko je zemí, kterou jsem měl možnost navštívit několikrát v různém období mého života. Dokonce jsem v něm téměř rok žil. Je jedno místo, kde jsem byl vždy, když jsem ho navštívil. Je to Primorsko. Leží u moře na jihu země. Poprvé jsem tam byl v roce 1965. Po prázdninách jsem měl nastoupit do první třídy. Byly to pro mne zvláštní a dobrodružné týdny, které jsem to léto zažil. Po cestě přes tehdejší Jugoslávii se mi objevil zánět slepého střeva. Táta se mnou pospíchal po tehdejších prašných a kamenitých cestách z Jugoslávie do Sofie v Bulharsku. (Jinde nebyla nemocnice, kde by mne mohli operovat) Po cestě mu kámen, který odletěl od kola kamionu rozbil přední sklo a my do Sofie jeli bez předního skla. V Sofii mne operovali a já zůstal týden v nemocnici. Po týdnu jsme pokračovali k moři do Primorska. Na pláž jsem tam z kempu chodili po betonovém mostě přes řeku. Most byl velmi frekventovaný, a proto měl zvlášť chodník pro pěší. To bylo skvělé až na jednu díru v něm. Tenkrát mi do ní zapadla noha a já přišel o žabku, která spadla do řeky. O pár let později, kdy jsem byl již na druhém stupni základní školy, jsme opět navštívili Primorsko. Spali jsme ve stejném kempu a samozřejmě chodili po stejném mostě na pláž. Tentokrát jsem na něm  neztratil žabku, ale propadl jsem tou dírou celý. Zachytil jsem se jen rukama a rameny. Po zbytek pobytu mi slaná voda moře připomínala, kde všude jsem byl poškrábaný. A bylo toho  hodně. O nějakých dvanáct let později při mém delšim pobytu v Bulharsku jsem se opět ocitl na čas v Primorsku. Díra v mostě byla opět o  něco větší, ale byla zakrytá několika prkny. Proto mne zajímal tento most i při naši letošní dovolené. Místo díry, tam byl beton. Bylo poznat, že tam zas tak dlouho není. Dva, tři roky? Mohli jsme však přes něj chodit. Přesto měl i tentokrát jednu vadu. Právě v místě, kde byla předtím díra, bylo nyní zrezivělé zábradlí, které bylo samá díra a drželo jen silou vůle. Byl z něho jen tenký rezem a dírami prorezlý plátek. Spoje již dávno postrádaly šrouby a divil jsem se, že ještě sám od sebe nespadnul. Nezkoušel jsem se o něj ani opřít, abych nakonec neplaval v řece pod ním a nehledal žabku, která mi do ní před třiapadesáti lety spadla.

Podobné díry můžeme mít i v našich životech. Občas díky nim ztratíme pár dobrých, ale drobných věcí.  Prostě tou dírou propadnou jako moja žabka. Může to být díra v našem charakteru a my si můžeme říct, no nezvládl jsem to, ale vlastně se nic moc nestalo, příště si dám pozor. Nebo to může být nástraha od toho zlého, na kterou jsem skočil. Může se nám zdát, že o nic nejde, protože jinak je vše ok, až na tu malinkatou dírku. Pak po nějakém čase na to zapomeneme, ale znovu naletíme, nebo zjistíme, že problém v té oblasti mého charakteru se ještě zvětšil a prohloubil a já do té díry spadl celý. Je těžké se pak dostávat ven. Kdyby mi tenkrát někdo nepomohl měl  bych problém vylézt zpátky  a most. Je lepši každou malou díru hned odstranit, zabetonovat a nenechat ji zvětšovat, třeba padesát let, jako na tom mostě. Pokud nebudu jednat s malými věcmi v mém charakteru, za nějakou dobu mi přerostou přes hlavu. Dnes jsem háklivý na to, když někdo říká: “ o nic nejde, to mám pod kotrolou“ nebo „stalo se, ale zvládam to, neboj“. Pokud nám „něco propadlo“ dírou v charakteru, pak i když to byla drobná věc, neměl jsem to pod kontrolou, ji ak by se to nestalo a potřebujeme s tím jednat a to hned. Jinak se nám stane, že v tom zůstaneme celí. I když se nám to naše místo podaří narovnat, „zabetonovat“ včas, je potřebe si dávat stále pozor, protože se nástraha může přesunout o kousek vedle k zábradlí. I rez a díry se dají utajit krásnou a silnou vrstvou barvy, ale to zrezivělé zábradlí neudrží. Je stále potřeba nechat zkoumat své srdce Bohem, nechat se usvědčovat Duchem svatým a jednat.

Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď!
Žalmy 139:23‭-‬24 B21

Procházel jsem se po pláži. Tak jako každý den o naší dovolené v Bulharsku. Při zpáteční cestě jsem zaslechl bubnování, které občas zesilovalo, podle toho jak foukal vítr a nesl zvuky. Po několika stovkách kroků jsem je uviděl. Stáli uprostřed pláže, jeden z nich měl djembe a bubnoval. Bylo vidět, vnímat, že to nebylo jen proto, aby na sebe upozornil, bylo to duchovní. Najednou jsem znejistěl, nevěděl jsem, co v té chvíli dělat. Modlit se? Jít a mluvit s nimi? Začít se nahlas modlit v jazycích, vejít do boje?

„Tatínku, co mám dělat?“ „Nic,“ zněla odpověď. To byla odpověď, s kterou jsem nepočítal. Pak mne Tatínek něco řekl, co mi dodalo naprostý klid, jistotu přestože jsem nic neudělal a především další pohled na svět z Boží perspektivy. Ta slova byla: „I kdyby tady bylo tisíce a tisíce bubnů, i kdyby se ububnovali k smrti, stejně nezmění to, že vše patří mě. Nic nezmění na tom, že všechna vláda a moc patří mě. Nemohou na tom nic změnit. Nemají šanci na vítězství. Jsou směšní jako bálovi služebníci, kteři měřili síly s Eliášem.“

Šel jsem dál a bubnování jsem již neslyšel, protože jsem přemýšlel o velikosti Boží. Šel jsem s posilněnou jistotou. Protože mému Otci, patří veškerá sláva, moc a vláda

Vím, že to neznamená, že vždy mám mlčet, nebo se nemodlit. Ne, jen jsem mohl tentokrát vnímat situaci z pohledu svého nebeského Otce.

Jak je psáno: „Jakože jsem živ, praví Hospodin, každé koleno přede mnou poklekne a každý jazyk se vyzná Bohu.“
Římanům 14:11 B21

Já jsem Hospodin a žádný jiný není, kromě mě není žádný Bůh. I když mě neznáš, já tě vyzbrojím, aby od východu k západu všichni poznali, že kromě mě není ani jediný; já jsem Hospodin a žádný jiný není! Já formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím pohromu.  Já Hospodin to všechno působím.

Běda tomu, kdo se hádá se svým Tvůrcem, ač je střep z hlíny, pouhý střep! Říká snad hlína hrnčíři: „Co to vyvádíš?“ Říká tvé dílo: „On je bezruký“? Nuže, toto praví stvořitel nebe, Hospodin, ten Bůh, který zformoval zemi, který ji učinil a upevnil, který ji nestvořil, aby prázdná zůstala, ale k bydlení ji zformoval: Já jsem Hospodin a žádný jiný není.

Shromážděte se a přijďte, uprchlíci z národů, spolu přistupte! Nechápou ti, kdo dřevěné modly nosí, že se modlí k bohu, který nespasí. Jen promluvte, předložte důkazy, můžete se spolu poradit! Kdo to odedávna předpovídal, kdo to už kdysi zvěstoval? Kdo jiný než já, Hospodin? Kromě mě jiný Bůh není, spravedlivý Bůh a spasitel – není tu žádný kromě mne! Obraťte se ke mně, ať jste spaseny, všechny zemské končiny – vždyť já jsem Bůh a žádný jiný není. Při sobě samém přísahám, ústy pronáším slova pravdivá, jež nelze odvolat: Přede mnou každý padne na kolena a každý jazyk bude při mně přísahat. „Jen v Hospodinu,“ budou o mně říkat, „je spravedlnost a síla!“ Všichni, kdo proti němu zuřili, přijdou k němu a budou zahanbeni, ale všichni Izraelovi potomci dojdou v Hospodinu slávy a vítězství.
Izaiáš 45:5‭-‬7‭, ‬9‭, ‬18‭-‬18‭, ‬20‭-‬25 B21
https://bible.com/bible/15/isa.45.5-25.B21

Někdy před necelým rokem jsem byl na hokeji. To, co jsem slyšel kolem sebe se nedá tady přesně, ze slušnosti, opakovat,  ale vše souviselo s tím, jak mají domácí hrát, protože prohrávali. Drtivá věšina diváků komentovala jejich výkon tak odborně, že to vypadalo, že jsou bývalí hráči nebo rozhodčí. Možná dokonce trenéři, protože věděli, kde dělá trenér chyby.  Zdání klame. Většina z těch kritiků nikdy nestála na bruslích, natož aby hráli hokej závodně, pískali ho nebo trénovali. Tím, že se na něj chodili dívat, sledovali ho v televizi, slyšeli a četli různé komentáře, se naučili jeho pravidlům, hokejovým výrazům a z různých odborných komentářů i nějaké té taktice. Postavit je však na led, byla by to pro ně katastrofa a hazardování s jejich zdravím.

Jsou různé zápasy, které prožíváme. Někdy to vypadá, že zrovna prohráváme, jindy jsme nadšeni z vítězství,  ale  často se v tom jen motáme. I my máme kolem sebe diváky. Naše sourozence v Kristu. A i tady to někdy vypadá jako na tom hokeji. Jen ve slušné formě. Komentujeme proč ten či onen padl, proč skrze jiného přichází moc a jak k ní přišel, jak by měl jiný vyučovat, sloužit, jak mu to nejde v rodině s dětmi… na všechno máme recept a víme, co s tím mají ti jiní dělat. Skutečně jako na hokeji. Říkáme to ze své osobní zkušenosti života s Duchem svatým? Máme to, co říkáme skutečně prožité? Nebo máme jen informace z kázání, knížek, videí… ? Když komentujeme druhé sourozence, dokážeme sami to, co jim v komentářích dopučujeme, žít?

Ten, kdo prochází duchovními Boji, ten, kdo mluví ze své zkušenosti se mnohému  naučil. Především tomu, že ne moji silou ale Duchem.  Pak dokáže být shovývavější, trpělivější a místo komentářů povzbuzuje, pozvedá na modlitbách, staví se do mezer a především mlčí, než aby říkal prázdná slova kritiky a soudu.

Mnoho  znás neustále padáme do těchto slov. Jen Boží shovívavost nás hned nesoudí. Máme tu milost, že Bůh s námi ještě neskončil, ale naopak nás postaví do té situace, kterou jsme u druhých komentovali, nebo nám ukáže, že jsme na tom úplně stejně. Najednou zjistíme, že se ani neumíme postavit v bruslích na led, natož útočit nebo bránit, dávat góly. Zjistíme, že to není zas tak jednoduché a vyžaduje to trénování, dřinu, vytrvalost a především také nadání- Ducha svatého, který nás bude uschopňovat právě v této konkrétní věci. Také uslyšíme podobné komentáře a rady jako jsme měli my sami. Je to druh Boží výchovy jeho dětí, které neustále soudí. Mělo by nás však tato Boží shovívavost a dobrota vést k pokání. „Anebo snad podceňuješ bohatství jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?“ Římanům 2:4 B21 Nepokoušejme však stále Boha dokola našimi soudy. Vždyť s takovou laskavostí a trpělivostí jakou jedná s námi jedná i s jinými. Pokud soudíme jiné soudíme sobecky i právě tuto Boží laskavost a přivoláváme na sebe stejný pohled soudu jako máme vůči jiným. I my přece potřebujeme jeho bohatství laskavosti, shovívavosti a trpělivosti. Jinak bychom nemohli nikdy obstát.

Vraceli jsme se z návštěvy domů. Na jedné bratislavské křižovatce jsme zůstali dlouho stát na červenou. Přímo proti mým očím  byl poutač, který upozorňoval na koncert Daliela Landy v Bratislavě. Nevím proč, ale najednou jsem začal přemýšlet nad lidskou slávou a bohatstvím. Začalo to tím, co z toho člověk má na konci kariéry? V době, kdy již pro věk, nemoci apod. nemůže hrát, nahrávat, zpívat. Prostě, když to vše skončilo. Zda vzpomínky stačí? Zda se z nich dá žít. Pak mi myšlenky sklouzly ke Gottovi. Co všechno prožil za dobu své slávy. Kdyby však přestal koncertovat, stačí žít z těch vzpomínek? Kdyby teď odešla jeho sláva. Stačila  by minulost? On si již vyzkoušel, jak málo stačí k tomu, aby se vše změnilo. Stačí člověku obecně žít ze vzpomínek? I o ty však mohu ze dne na den přijít. Mohu přijít o slávu, ale také o vzpomínky na ni. Stačí nějaká porucha v mozku, odumírání buněk více, než je normál… Co pak člověku zůstane? Čím je, když přišel o minulost? K čemu mu to všechno před tím bylo? Pfú a je to pryč jako pára nad hrncem. Tak jsem se do toho zabral, že jsem na dalši křižovatce přehlédl červenou.

Všechno, co bylo včera, před týdnem, dvěma je minulostí. Kdybych si chtěl přesně vzpomenout na každý den dovolené, na každou hodinu ze včerejška, tak to asi nedám. Dovolená je pryč. Rychle zapomínáme. Nebo možná jen já? A to si i já mohu říct, že jsem toho za šedesát let prožil více, než většina jiných. Přesto nebo právě proto mi přicházel při těchto myšlenkách pocit marnosti. Tak vlastně o co jde?

Jednou nám to však bude připomenuto. I kdybychom ztratili paměť úplně, přijde čas, kdy budeme stát před Bohem a uvidíme svoji minulost. Buď se budeme stydět a litovat, ale bude pozdě nebo se budeme radovat, že jsme konečně doma u svého Otce. Je to na nás, ve které skupině budeme. Zda naše hříšná minulost před Bohem zmizí díky víře v Ježíše Krista, díky omytí jeho krví, kterou za nás prolil na kříži, nebo zda nám bude Bohem připomenuta a potrestaná věčností v pekle.

I Bůh má „výpadek paměti“. Myslím to obrazně. Jeho zapomínání je cílené, je úmyslem. A to je pro nás dobré. „Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:12 B21 „Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď – vy to nevíte? …… Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvůj hřích.“ Izaiáš 43:18‭-‬19‭, ‬25 B21

Co bylo, je pryč. Bůh má pro nás každý den nové věci. To, co potřebujeme, je si každý dnešek dát do pořádku s Bohem. Každý dnešek se upínat k tomu, co je přede mnou, co pro mne připravil, do čeho mám vstoupit a jak ho oslavit. Možná jen ve svém životě, v mém srdci. Možná nějakým skutkem… vždyť jde jen o to, den co nejvíce prožít s vědomím a vnímáním jeho přítomnosti.

O co jde? Pavel píše známé: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou.“ Filipským 3:13 B21 A pokračuje:“ Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3:14 B21

Často si lámeme hlavu, hádáme se o to, co je nebo bylo spravedlivé a co ne. V čem spočivá spravedlnost. Někteří, i z nás křesťanů, se zastavujeme nad tím, jestli to či ono je spravedlivé a máme chuť  Bohu vytknout nespravedlnost. Vždy si najdeme nějaké zdůvodnění, proč tak uvažujeme a ani si neuvědomujeme, jak je takové naše myšlení zvrácené.

Myslím si, že potřebujeme poznat jednu důležitou věc. Boží svět není veden demokraticky. Netočí se kolem lidských rozhodnutí a lidského přemýšlení a hodnot. Svět i se vším na něm, tedy i s námi je stvořen Bohem a patří jen a jen jemu. Je to teokracie, doslova. Vláda Boha. Bůh sice člověka ustanovil správcem nad tímto světem, ale právě proto, že člověk si sám rozhodl, co může a co ne, přišel o tuto správu a předal ji knížeti temna. Satanu. A to se vším, včetně sebe samého. I přesto Bůh naplánoval, jak to pro člověka obrátit v jeho prospěch.

Je to vše o Bohu, jako o tvůrci a majiteli. Včetně spravedlnosti. On jediný může určit, co je spravedlivé a co ne. On je ten, kdo určuje pravidla a ne člověk. Co jsme mi lidé? Dnes tu jsme a zítra tu nemusíme být. Dnes můžeme mít mnohá poznání a zítra mít pomatenou mysl, dnes můžeme překonávat rekordy a zítra být na vozíčku. Co jsme? V koho vkládáme naděje? Koho obdivujeme? Člověka? Cha. Není nikoho, na koho bychom se mohli spolehnout. Nikoho, mimo samotného tvůrce života. Toho, kdo život dává, kdo jediný má moc nás zachránit. Toho, o koho se mohu vždy opřít. O Boha samotného.

Občas dostávám otázku ohledně Boží spravedlnosti. Ta většinou zní nějak takto: „Když uvěřím a  budu v Božím království, to tam bude taky několika násobný vrah, když uvěří?“ Když odpovím ano, tazatel se většinou rozčílí, že to není od Boha spravedlivé.

V evangeliu je zjevena Boží spravedlnost. Boží pohled na spravedlnost, který tak často nechápeme. Evangelium vychází od Boha a vrací se k němu nazpět. Ne však bez užitku. Vrací Boží děti zpátky k Otci. Vrací je skrze pokoru, protože evangelium přijímá pouze ten, kdo ví, že potřebuje odpustit, kdo ví, že Ježíš měl proč za něho zemřít. Když toto poznám, je mi jedno jak velký hříšník je někdo druhý. V tom je ta spravedlnost. Evangelium vyšlo z Božích úst a od Spravedlivého k hříšníkům, k padlému stvoření, aby se navrátilo zpět k Bohu s ospravdlněnými dětmi. Dětmi, které vírou v Krista byly započítany mezi spravedlivé.

Spravedlnost je v poddáni se Bohu. Pýcha se Bohu nepoddá, ani nepřijme zvěst evangelia, ale stéká po něm jako voda, aniž se ho nějak dotkne.

Engelium zjevuje Boží spravedlnost.

Lidé věři různým věcem. Věří v energii stromů, věří v různé životní proudy v těle člověka (čakry), věří v mimozemské civilizace… Víra je jedna věc. Druhá kam tuto víru nasměrujeme. Každému Bůh dal do života krapet víry. Bez víry bychom nezaseli, bez víry bychom nepracovali, protože  bychom nevěřili v úrodu, v plat. Bez víry bychom neměli naději v budoucnost. Ti, kteří víru ztrácejí, propadají často depresím, někteří se uchyluji až k sebevraždě. Víra je vždy spojena s nadějí. Pak ale záleží, na co ji zaměřím. Na sebe? Věřím jen sobě? Jsem nadčlověk? Na druhé? Věřím jen některým lidem, skupinám? Věřím pověrám? Můj život je pak plný strachu, zda jsem na něco nezapomněl a nestane se mi něco zlého? Věřím okultním věcem a východním nábožentvím….., další věří všemu dohromady. Je mnoho směrů kam mohu namířit svou víru, ale jen jeden vede ke spasení, k věčnému životu s Bohem v jeho království. Víra v Ježíše Krista. Pro tuto naději, pro tuto víru jsme každý dostal od Boha dar víry a poznání o jeho stvoření. Abychom ho hledali, našli a zůstali s ním.

Ta je probouzena slyšením evangelia a jeho moc nám skrze Ducha svatého přidává k naší víře víru Boží, která je neotřesitelná, plná jeho moci, slávy, naděje a lásky. Skrze tuto víru docházíme jejího cíle, spásy našich duší.

Evangelium je Boži mocí ke spasení, ale také skrze něj je zjevena Boží spravedlnost skrze víru k víře. Kam zaměřuješ svou víru? Ke Kristu? Pak tě Boží spravedlnost přivede k ještě větší a mocnějši víře, k pevné naději ve tvé spasení. Jestli ji však zaměřuješ na něco jiného, pak nemáš naději. Všechno tě zklame, všechno skončí a jednou zjistíš, že tvá víra byla prázdná a vedla místo k naději k beznaději a místo k životu ke smrti.

Kam zaměřujeme svou víru?

Je mnoho převráceného myšlení i mezi letitými křesťany. Jednak proto, že někdy v minulosti přijali nebo pochopili kázání zkresleně, a po celý svůj křesťanský život na tom staví část svého života nebo služby, jindy je to proto, že sice čteme Písmo, ale nenecháme si ho vysvětlovat Duchem svatým. Čteme na množství, ne na obsah. Čteme na plány ne na diskuzi s Duchem svatým. Pokud takto přistupujeme k Písmu, pak velmi lechce můžeme slova Písma převrátit, svým převráceným myšlením. Někdy čteme proto, abychom Písmem dokázali, že jsme to my, kdo máme pravdu.

Písmo je tu proto, aby nás vychovávalo,  napravovalo, usvědčovalo z nepravosti a to  nejde bez toho, aniž bychom po jeho čtení nečinili pokaní, neměnili se. Pokud nedochází ke změně, pak jsme jen četli, ale nejedli jsme tento chléb života. Radost ze čtení Písma přichází právě z poznání, které mne usvědčuje a vede ke změně. Pak mé myšlení je Bohu povolné a lehce se podřizuje myšlení Kristově.

Jednou převrácenou myšlenkou, se kterou se setkávám je, že evangelium je moc ke spasení každému. Tak to v listě Římanům není. Stojí tam: “ … každému, kdo věří….“. Je tam podmínka. Je mocí ke spasení tomu, kdo věří. Ta moc ke spasení přichází s vírou. Pokud hovořím evangelium někomu, kdo nevěří, slova po něm stečou a nic nezanechají. Naopak u Božích dětí ( které ještě neví, že jimi jsou), probouzí víru, kterou mají v sobě. Duch Boží skrze tuto víru mluví k jejich duchu. Něco v nich obživne. Toto se neděje každému. Vůbec nezáleží na zásluhách, vzdělání nebo skaženosti člověka.  Prostě přišla moc ke spasení skrze slyšené evangelium.

Proč je důležité si toto uvědomit? Můžeme se často setkat spíše s odmítnutím evangelia, než s jeho přijetím. Pokud se nám to stává často, začneme pochybovat o jeho moci a také o své víře. Výsledkem je, že přestaneme evangelium rozhlašovat. Přitom jde o úplně něco jiného. Pán mluví v Korintu k Pavlovi: Já jsem s tebou a nikdo se tě ani nedotkne, aby ti ublížil. Mnozí v tomto městě totiž patří mně.“ Skutky 18:10 B21 Pavel musel mluvit, aby slyšeli všichni, které tam měl Bůh, všichni ti, kteří mu patřili. Protože Pavel nevěděl, kteří to jsou, musel kázat pokud možno celému městu. Proto tam zůstal rok a půl. Mnozí slyšeli, ale slovo po nich jen steklo. Nemají však před Bohem výmluvu, že neslyšeli, že nedostali šanci. Hřích, jak ukazuje Ježíš, je v tom, že v něj neuvěřili. Pro ty, o kterých Bůh Pavlovi hovoří, že mu patří, byla slova evangelia spouštěčem Boží moci ke spasení. Tak je tomu i dnes. Pokud lidem přinášíme evangelium o Ježíši Kristu, evangelium Božího království pro ty, kteří patří Bohu se stanem jeho mocí k jejich spasení. Těm však, kteří nevěří je smrtelnou vůní k smrti.

Protože stejně jako Pavel nevíme, kdo Bohu patří a kdo ne, musíme kázat evangelium všem. Protože to nevíme, potřebujeme prosit za ty, ke kterým nás posílá. Kdo ví, snad se smiluje a řady těch, které mu patří pro naše prosby a modlitby rozšíří ještě o mnohé. Možná i o národy. Bůh slyší naše prosby.

Den před skončením pobytu u moře jsem opět ráno seděl  na terase apartmánu a přemýšlel:

„Dnes musím většinu věcí sbalit a zítra dopoledne odjíždíme zpět. Dovolená nám sice ještě  neskončí, ale pobyt tady v Bulharsku ano. Uběhlo to velmi rychle. Ani sluníčku se nechce s námi loučit, tak se schovalo za mraky a jen tak občas pokukuje, aby vidělo, jak na tom jsme. Snad si to ještě rozmyslí a usměje se na nás v celé své parádě. Když jsme tady byli první den, večer jsme si připadali jako bychom tady byly již týden. Dnes se zdá, jako bychom přijeli včera.“

Asi každý z nás zná tento pocit, kdy se zdá, že jsme někde již dlouho a pak, že dny velmi rychle uběhly. Přestože čas je stále stejný, hodina je stále šedesát minut a minuta šedesát vteřin, přesto nám utíká různě rychle. Někdy si ani neuvědomíme a rok je za námi. Snažil jsem se přijít na to, čím to je. Je to očekáváním něčeho? Nebo prožívání něčeho pěkného nebo naopak špatného? Je to v užívání si života? Je to v neustálém spěchu? Je to v lenošení? Přemýšlel jsem a hledal jsem zpětně v životě, proč se nám to zdá. Musím přiznat, že jsem na nic nepřišel. Prostě ať jsem to probíral ze všech stran, jednou to bylo tak a jindy onak. Nemohu říct, že nám čas utíká různě, protože…. . Snad jen mohu říct, že je to většinou když se otáčíme dozadu. Když se díváme zpět. Když se zaměříme na něco, co již nemůžeme změnit, protože to již bylo a je to za námi.

Není lepší se zaměřit na to, co je a co bude? V očekávání je více než v minulosti. V budoucnosti je stále možnost něco změnit, něco ještě udělat, prožít… něco začít nebo dokončit začaté. Je lepší se dívat ku předu, než mít hlavu otočenou zpět.

Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“ Lukáš 9:62 B21 Je velkým rozdílem připomínat si velké skutky Boží v mém životě a dívat se stále dozadu. Připomínáním si toho, co Bůh dělal v mém životě podporuji víru, ale nesmí mne to přivést k tomu, že se upnu jen ke vzpomínkám.

Bůh chce dělat velké věci v našich životech. Dnes i zítra. Potřebujeme je očekávat, vyhlížet. Potřebujeme se o něj opřít a důvěřovat.  Pokud jsme v minulosti dělali chyby, pokud jsme něco zbabrali a dělali jsme z toho pokání, požádali jsme Krista o odpuštění, uznali před ním chybu, pak je potřeba se zvednout, přestat se stále dívat na chyby, které jsme dělali a vyrazit dál s Bohem, s Duchem svatým. On nám to nechce a nebude připomínat, naopak je to u něj smazané. Je to od nás nedostupně daleko: „Jako je od západu východ vzdálený, tak vzdálil od nás naše přestupky.“ Žalmy 103:12 B21 a : „…. : odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž!“ Koloským 2:13‭-‬14 B21

Vydávejme se každý den směle na nové Boží cesty a s radostí a vděčností přijímejme jeho strastlivost, péči, výchovu a mocné jeho skutky pro naše životy.

Je deset. Zvedl jsem se z křesílka a vrátil se z terasy na pokoj. Musím přece jen nějaké věci sbalit a připravit auto na zítřek. Vracíme se a čeká nás dlouhá cesta. Půjdeme dnes ještě k moři, i když to vypadá, že bude pod mrakem? Asi by mi to nevadilo, ale najednou vnímám, že je „hotovo“. Že vše, proč jsme  zde byli, ať to byl odpočinek, moře i s jeho podnebím, očekávání změn, slova je dokonané. Možná jsem si neuvědomoval, pro co všechno jsme sem jeli, ale teď vím, že nic dalšího již nebude a další pobývání zde a čekání na zítřek je zbytečné. Tak proč neodjet teď hned? Opatrně se ptám Stáni, co by říkala na to, kdybychom jeli domů hned. Po chvilce mlčení souhlasí. Balíme a ve dvanáct vyrážíme.

Tak jsme doma nekonec dříve, než jsme plánovali. Více než patnáct set kilometrů probíhalo naprosto nad očekávání. Přes hranice a mýtné brány jsme projížděli bez zdržení a nakonec po sedmnácti hodinách jízdy a hodinové přestávce jsme dorazili domů. Bez známek velké únavy.

…, On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Kazatel 3:2‭, ‬11 B21

Bůh dělá všechno včas. Pokud Bůh dokoná, pokud to, na co jsme čekali udělá, nemá smysl dál čekat. Bůh vše dělá krásně a má to svůj účel. Je potřeba v tom, co v nás udělal začít žít a užívat to k jeho slávě. Jen tak docházíme k dalším mezníkům, ve kterých opět něco mění v nás nebo kolem nás. Nejde stále stát a čekat až to bude všechno dokonalé, protože dokonalost přichází postupně krok za krokem. Ano krok za krokem. Ne při stání. Bůh chce, abychom s ním žili, prožívali situace, jednali a nechali se každým krokem měnit k obrazu Ježíše Krista. A to vše v jeho čase. Je čas čekání a je čas vyjít.

Pokud věřím, že Bůh dělá vše ve správném čase, pak když v nás něco změní ať již charakter, myšlení, vlastnost… nebo nám dá zjevení, pošle slovo, pak určitě proto, že je čas, abychom „onu změnu“ začali žít a používat a nečekali další roky nečinně než přijde něco dalšího. Nepřijde dokud  nezačneme žít a používat to předcházející.

Je hotovo. Tak nebudu teď ani já přece čekat až do osmnáctého. Pokračuji.😊

Ne, že bych odjezdem na dovolenou si vzal volno od Boha. Ne, to ne, ale přesto se na stránkách odmlčím až do 18.9., kdy se vrátíme.

V sobotu v Rádiu 7 byla jedním z hostů Lenka Pucová. Hovořili jsme o životě lidí, kteří žijí singl. Upozornila na jedno z nebezpečí, které je může potkat. A to uzavření se do sebe. Mluvila o tom, že má velmi bohatý vnitřní život a dokáže být hodiny uzavřená v něm. Je to věc, kterou si musí hlídat, aby ztratila vztah s lidmi.

Vím, o čem mluví, protože mám něco podobného a to nežiji sám. Také dokáži žít uvnitř sebe. Je to skvělé, pro vidění prorockých obrazů, pro psaní apod., ale Bůh nás nestvořill pro vnitřní život, ale život jako takový. Je to podobně nebezpečné jako se zavřít s počítačem a žít ve virtuálním světě.  Pro psaní a přemýšlení je důležité zažívat příběhy, být v reálném ději, v reálných skutečnostech. Podobně je to i s vírou v Boha. Svou víru nezjistím, pokud ji budu používat jen virtuálně. Abych ji uskutečnil, potřebuji skutečný život. Jedním z nich je i dovolená, na které bych rád prožil mnoho nových zážitků s rodinou, lidmi a Pánem. Věřím, že jich bude dostatek pro několik dalších měsíců. Vám všem přeji také mnoho nových setkání s živým Bohem a lidmi kolem, které vás budou inspirovat k dobrému a bohatému životu. Zatím ale nashledanou 18.9.

Dnešní zamyšlení opět souvisí s převrácenou myslí. Ve světě je velmi rozšířené přesvědčení o rovnováze zla a dobra. Tak jak to mají taoisté ve svém znaku. Nějak se to dostalo do i způsobu myšlení mnoha křesťanů. V jejich životech musí být rovnováha ve všem. Dokonce i mezi zlem a dobrem. Tamhle jsem udělal zlo, ale tady jsem zase udělal dobro. Ono se to přece vyváží.

Je to lež nejen teologická, ale také filosofická. Začnu od té druhé. Základem života je pohyb. Základem smrti je 0 – nic. Základem života, který Bůh pro nás zamýšlí je pohyb směrem k Božímu království, k věčnému životu v jeho blízkosti. Nic znamená smrt. Žádný pohyb. Když dělám zlo, pak to mohu vnímat jako záporné číslo. Základem zla je také pohyb, ovšem ten nás má dostat do věčnosti bez Boha, do ohnivého jezera, kde skončí mimo jiné i: „Smrt a Hádes byli uvrženi do ohnivého jezera. To je ta druhá smrt: ohnivé jezero.“ Zjevení 20:14 CSP
Tedy nula – smrt, která vzniká „vyrovnáním“ dobra a zla nakonec skončí i s tím Zlým v ohnivém jezeře. Jediné, co zůstává a co vede cestou k věčnosti, je dobro. Byli jsme k tomu stvořeni. Nebyli jsme stvořeni ke zlu, ale k dobru: “ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.“ Genesis 1:27‭, ‬31 CSP A jinde opět čteme: „Pokropím vás čistou vodou a budete čistí; očistím vás od všech vašich nečistot a od všech vašich bůžků. Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité.“ Ezechiel 36:25‭-‬26 CSP Bůh o nás nesmýšlí ve zlém a neplánuje zlo: „Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději.“ Jeremiáš 29:11 CSP. Bůh pro nás plánuje dobro. Musime opustit myšlení o rovnováze mezi dorým a zlým. Musíme opustit myšlení  že nám něco takového přinese pokoj nebo budoucnost. Je to úplně převrácené myšlení. Je to jako bychom museli přijít o jednu ruku, abychom byli dokonalí a také o jednu nohu, jedno oko, jeno ucho, jednu ledvinu, plíci… jde přece o rovnováhu mezi dobrem a zlem. Vždyť je to nesmysl. Bůh touží, abychom konali dobré věci: „veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom , v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.
1 Petr 2:12 CSP Nikde Bůh nechce po člověku, aby dělal zlé věci. Ani proto, aby se „náš svět dostal do rovnováhy“. Naopak máme neochvějně konat dobro. Zahoďme tedy myšlení, že musime občas dělat i zlé věci. Zahoďme stejné myšlení o druhých.  Náš znak ať je jako tady ten:

Nic nevidíte? To proto, že je celý bílý, představující dobro Boží a jeho dětí.  Tady je cesta k bílé: Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna.
Izaiáš 1:18 CSP
(Pokračováni příště)

Čistým je vše čisté; nečistým a nevěřícím však není čisté nic – nemají totiž čistou mysl ani svědomí. Prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají. Jsou nesnesitelní, nepovolní a nepřipravení konat jakékoli dobro.
Titus 1:15‭-‬16 B21

Tato slova píše Pavel Titovi, když ho zanechal na Krétě. O  několik veršů dříve o kréťanech  napsal toto: „Je totiž spousta buřičů, žvanilů a svůdců, zvláště mezi obřezanými, a těm se musejí zacpat ústa. Pro mrzký zisk učí nemístným věcem a rozvracejí tak celé rodiny. Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ Měl úplnou pravdu. Proto je přísně napomínej, ať jsou zdraví ve víře a nezabývají se židovskými bájemi a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy.“ Titus 1:10‭-‬14 B21

Bylo období, že jsem neočekával, že v bibli může být  něco takového napsané o celém národu. Dnes se však čím dál více setkávám s takovými lidmi. Jsou jich desítky, dokonce stovky. Nemluvím o nevěřících, ale o těch, kteří prohlašují, že znají Boha, že věří. A  nejsou to sice Kréťané, ale jejich chovaní je stejné. Vidím jich stále více. Jejich myšlení je naprosto převrácené. Jsou zlo ochotni vydávat za dobro a Boží pravdy  nahrazují lží a dál mluví o jako o pravdě. Jediné, co je ve skutečnosti zajímá jsou jejich pupky a přitom nejsou ochotni něco dělat.  Úplně se to shoduje s verši z listu Titovi.

Zvrácené myšlení je velmi infekční a především nebezpečné. Zvrácené nebo převrácené myšlení je nebezpečné v tom, že nás ubezpečuje, že opak je pravdou. Pokud, jak říká Pavel, se nebudou přísně napomínat a křiklounům z nich nezavírat ústa, pak hrozí tato infekce i těm, kteří jim chtějí sloužit bez takového napomínání. I jim pak hrozí že začnou přemýšlet převráceně. Z praxe vím, že pokud pracujete s nebo mezi lenochy a nebudete je tvrdě nutit pracovat, pak sami nakonec přivyknete na lenošení. Špatné věci se lechce přichytí, o dobré se musí bojovat. Ale k tomu převrácenému myšlení. K převrácenému myšlení věřících. Nějak jsme si Pavlovo „Řekovi Řekem, Židovi Židem…Romovi Romem“ posunuli tak daleko, že můžeme tolerovat hřích, protože oni jsou přece jiná kultura. Znovu upozorňuji, že mluvím o těch, kteří říkají, že znají Boha, že věří v Krista. Za poslední roky jsme to slyšel mnohokrát. Je to však zvrácené, protože Písmo je jedno. Bůh nenechal napsat jedno Písmo pro Židy, druhé úplně jiné pro Řeky, další úplně jiné pro Romy, Čechy, Slováky…. . Ne. Je jedno. A v něm je jasně napsané, pro co nevejdeme do Božího královstvi.

Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Když ale jeden druhého koušete a žerete, pozor, ať se navzájem nerozsápete!…… Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království. Galatským 5:14‭-‬15‭, ‬19‭-‬21 B21 Není to jenom Pavel, kdo je varuje před tím, že nevejdou do Božiho království. A nehovoři se zde o nevěřících, ale lidech v církvi. Hovoří o tom i Zjevení: Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“ Zjevení 21:8 B21 Pokud budeme mít strach napomínat, pak se sami staneme těmi, kteří nakonec budou podobni těm, které měli napomenout. Budeme zařazeni mezi ty bázlivé. Je jedno jestli ze strachu nebo z toho, že jsme se jim chtěli zalíbit. Nechat se tlapkat po ramenou. Bůh říká: „Netřes se před nimi, jinak tě roztřesu strachem z nich.“ Pokud máme být Božimi posly, nesmíme se bát být nepopulární. Pokud jdeme k lidem s láskou, pak rádi sneseme, že nás budou odsuzovat, mít  v nelásce, budou proti nám bojovat, jen když aspoň někteří vejdou do Božího království. Tolerovat špatné věci, podvody, lži, manipulaci, zlodějnu, vypočítavost… nás samotné odvádí od pravdy a začíná převracet naše myšlení. Mějme čisté myšlení i ústa. Vždyť Bůh nám dal nové odvážné srdce, ne bázlivé. Napomínejme a někdy velmi tvrdě, ale dělejme to ne pro odsouzení, ale pro lásku a naši touhu po tom, aby lidé vcházeli do Božiho království.

Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, [žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,] a modlete se za ty, kteří vás [urážejí a] pronásledují,
Matouš 5:44 CSP

Před několika dny jsem to slyšel při zahájení bohoslužby. Hned jak tento verš dozněl, napdlo mne: „Jak můžeme milovat své nepřátele, když nemilujeme ani ty, kteří pro  nás chtějí dobro a milují nás.“  Milovat někoho také znamená říkat mu i méně přijemné věci. Pak ten Zlý přijde s myšlenkou: „Vidíš, říká, že tě miluje, ale nejraději by ti všechno zakázal. Určitě tě chce ovládat. Diktovat ti. Ty přece nejlépe víš, co a jak dělat. To není láska. Dej si ne něj pozor, to neni od Boha.“ Možna ten Zlý to našeptává jinak, ale výsledek je stejný. Ochlazení vztahů, nedůvěra, odtržení, nedostatek moci a Boží slávy v životech.

Ježíš nám dal pouze dva příkazy. Milovat Boha a bližního jako sebe sama. Hned jak to řekl, Satan přišel s pochybností: „A kdo je vlastně můj bližní?“ Proč se ústy člověka ptal? Co očekával za odpověď: “ Ten, kdo se k tobě chová dobře? Ten kdo ti pomáhá? Ten kdo o tobě mluvi a myslí dobře?“ Ne. Ježíš se na to dívá jinak. Tvůj bližní je ten, kdo o tobě říká, že jsi jeho bližní. Kdo o tobě může říct, že se k němu chováš dobře. Ten kdo může říct, že mu pomáháš. Ten kdo může říct, že o něm mluvíš a smýšlíš dobře….

Kolik lidí může v církvi říct, že jsme jeho bližní? Můžeme s klidným svědomím říct ať teď vystoupí ten, komu jsme ublížili, koho jsme ponížili, pomluvili, přehlíželi? Můžeme to říct s klidem, s vědomím, že tady nikdo nevystoupí, protože jsme byli pro ně vždy bližními?

Mnohdy říkáme, že milujeme své nepřátele. Někdy jen proto, že se pak cítíme jako mučedníci. Ale pokud nejsme schopni milovat ani ty, kdo milují nás a necháme se Zlým obelhat a místo našich bližních z nich děláme nepřátele, pak nejsme schopni milovat vůbec a potřebujeme se vrátit so úzkého vztahu s Bohem, kde není místo pro Zlého a jeho našeptávání.

Dokončení

Často hledíme více na své okovy, než na toho, kdo nám je může sejmout. Hledíme více do tmy než do světla….  Pokud jsme uvěřili v Ježíše Krista, uvěřili v to, že byl, byl potrestán na kříži za naše špatnosti, vstal z mrtvých a je po pravici Boží v nebi, v to, že je živý a můžeme mít s ním vztah a ten vztah budujeme, byli jsme přeneseni do jeho království. Tedy pod jeho autoritu. Lidé si často myslí, že jsou neutrální. Tedy, že sice nevěří v Boha nebo v Krista a v nebeské království, ale také nevěří v Satana a peklo. Že jsou někde v neutrálním prostředí  někde uprostřed. Tak tomu není. Buď jsme pod autoritou jednoho nebo druhého. Vírou v Krista se dostáváme z moci Satana pod autoritu Krista. Pod touto autoritou jsme chráněni. Ďabel může jen obcházet jako lev řvoucí, ale nemůže na nás, protože nás ztratil. Ztratil na nás právo. Stali jsme se dětmi Božími. V tom je zásadni rozdíl. Může se nám stát, že se necháme ještě svést, nebo zastrašit řevem, někde pootevřeli dveře pro působení Zlého (nemá však na nás již právo), ale i s tím nám Bůh pomáhá i na to ve své milosti myslel. Máme něco, co nemohou mít lidé bez víry v Krista: „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ 1 Jan 1:9 CSP Bůh dal člověku svědomí. Většiny lidí se svědomí dotýká a ví o svých špatnostech a často je jejich špatné skutky trápí a mučí celý život,  ale jen věřící v Krista mohou přijít k odpuštení a očištění. Pokud nevěřím, nepřicházím.

Velkou pastí je pochybnost o Božím odpuštění. Pokud jsme upřímně žádali o odpuštění a odvrátili se od toho špatného, Bůh nám to skrze Krista odpustil. Tečka. Je mi odpuštěno a jsem očištěný.  Potřebuji jít dál a přestat se obviňovat a odsuzovat.

V boji proti hřichu, tedy proti Satanu, který stojí za naší svázaností hřichem, můžeme bojovat jak za sebe, tak za druhé. Máme dělat stejné skutky, které dělal Ježíš, když chodil po zemi. On sám o sobě prohlásil: „Duch Hospodinův je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“ Lukáš 4:18‭-‬19 B21 I my máme vyhlašovat jako děti Boží, jako následovníci Krista a jeho mladši sourozenci propuštění zajatých (hříchem), soužených (hříchem), zaslepených (hříchem).  U koho jsou tito v zajetí, kdo se nás snaží dostat do zajetí? Víme to. Satan a to skrze hřích. My máme naopak právo přicházet a vyhlašovat propuštění zajatých. A to dokonce i sebe, když se nám to stane. Vyhlašovat léto milosti Boži nad sebou i druhými.

Nebojujme proti hříšníkovi, nesuďme ho ( a tím ani proti sobě samým, neodsuzujme se), ale  vyhlašme nad nimi svobodu. Léto milosti Páně.

Královské výroky se vždy vyhlašovali a ve chvíli vyhlášení začaly platit právě v tom místě, kde byly vyhlášeny. Vyhlašovali je speciálně určení lidé. I my jsme specialně určení lidé, abychom vyhlašovali svobodu lidem. I nám je dáno, že platí Králův výrok po vyhlášení na tom místě, kde ho vyhlašujeme.

Pamatujme si, že Bůh, Duch svatý chce jednat skrze naše těla. Nebojujme se svým tělem, neodsuzujme ho, ale odevzdejme ho plně k dispozici Duchu svatému, aby ho mohl používat a skrze něho se zjevovat. To je umrtvovat svá těla. Odevzdávat je Duchu svatému. To je ten nejlepší návod proto, abychom ho nedávali k dispozici Zlému.

Konec

Pokračování

Jedinou šancí pro naše vysvobození z moci hříchu je Kristus. Porazil Satana na kříži a také: Neboť smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, [našem Pánu]. Římanům 6:10‭-‬11 CSP

I když říkáme, že jsme křesťané, že máme Krista ve svém srdci, přesto platí, že se musíme rozhodnout komu naše tělo bude sloužit. Jako znovuzrození věřící se naše těla mají stát příbytkem Božím. Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! 1 Korintským 3:16 B21 A v listě Římanůn se ještě píše: Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21

Bůh touží po našem těle. Má být jeho příbytkem a nástrojem ke zjevení jeho samého skrze lidi. Stejně po našem těle touží démoni, aby ho zotročili a použili jako jejich nástroj vzpoury proti Bohu. Komu dáme své tělo? Pokud ho cele nepřenecháme Bohu, Duchu svatému, pak si ho použije určitě ten Zlý.

V Kristu jsme dostali svobodu. Zákon, skrze který mohl působit hřích, aby v nás vyvolával hříšné žadosti, pro znovuzrozené Boží děti neplatí. Jsou svobodné od prokletí zákona. My máme novou smlouvu s Bohem skrze Ježíše Krista. Smlouvu podle které jsme svobodni od zákonu. Všechno mohu v Kristu Ježíši, ne však všechno mi prospívá. Vidíme ten rozdíl? Není nás kde obviniť, není kde přijít s hříšnou žádostí. Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás …
Galatským 3:13 B21

I když mám zkoumat, co mi prospívá, zkoumat, co je v Božích očích dobré, správné a cenné. Dobrého se pak držet.  Je velký rozdíl, v tom, že něco nesmím, mám něco zakázané jinak zemřu a tím, že zkoumám, co mi prospívá a co ne. Jedno je Boží příkaz, druhé je moje vlastní poznání. Tedy stotožnění se s Bohem na tom, co je dobré a co zlé. A je to Duch svatý, který je v nás a který nás v tomto zkoumání provází a napomáhá nám. Tedy  Bůh sám, kdo nás chrání od hříšného jednání.  „Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“ Římanům 8:26‭-‬27 B21
Obrovský rozdíl. Především proto, že být svobodný v Kristu vyžaduje vztah s Bohem skrze Ducha svatého. To je ta nejsilnější obrana proti hříchu. Satan může jen obcházet kolem a řvát a nic nezmůže, protože naše oči, uši, ústa, myšlení, prostě celé tělo je plné Ducha  svatého. Není pak prostor kudy by mohl vejít s pokušením, lží, žádostí. I tak potřebuji vědomě opatrovat svou ochranu: „Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nehřeší. (Proč?)  Kdo se narodil z Boha, opatruje se, aby se ho ten Zlý nedotýkal.“
1 Jan 5:18 B21

Jako ochrana proti tomu Zlému je být plný Ducha svatého. Neustále. Být plný jeho Slova, které se v Duchu svatém, jež v nás přebývá, stává živým skutečným mečem, který zlého zahání s jeho hříchem a pokušením.

Říkám však: Duchem choďte a žádost těla nedokonáte.
Galatským 5:16 CSP

(Dokončeni zítra)

Pokračování.

Z toho, co jsem psal o hříchu, vyplývá, že hřích je mocnost. Velká mocnost. Ďábelská mocnost. Sám Satan. Duch Boží je jeden a provází ty, kteří se vydali Kristu. Je však mnoho jiných duchů, kteří slouží Satanu a jeho knížectví. Nazývame je různě, ale všichni mají jedno společné a to hřích. Jejich podstatou je hřích a následkem jejich působení je hříšné jednání přinášející lidem věčnou smrt. Oni sami jsou hříchem, který čeká u dveří.
Oni jsou tím našeptávačem, oni jsou těmi, kdo pokouší, oni jsou těmi, kdo panují nad těmi, kteří nemají v životě Krista. Pavel píše, že skrze zákon je poznání hříchu, ale hřích tady panuje od Adama a Evy. Hříchem se pojmenovává často hříšné jednáni, ale jednání nemá moc. Nepanuje. Démoni ano. Adam s Evou vlastně odevzdali své pravomoci ve prospěch Satana, ve prospěch hříchu, který začal panovat. Mnozí s tím, co píši nemusí souhlasit, ale vycházím jak z Písma, tak ze skušeností. Lidé vědí, co je dobré, chtějí dobro dělat, ale nemohou. Nemohou proto, že jsou pod mocností, která jim to nedovolí.

První zákon (přikázání), který Bůh dal je: Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“ Genesis 2:16‭-‬17 B21 Do této doby Adam s Evou neměli jak být pokoušeni Satanem. Pokud není zakon,  není možné někoho pokoušet k hříšnému jednání, protože mohu všechno. Zákon nebo jinak Boži přikázání nám ukazují, co je dobré, Bohu milé, co je čisté a vedouci do Božího království,  ale zároveň vzniká prostor pro pokušitele. Pro lháře a původce hříchu, aby nás sváděl k překročení těchto přikázání. Dělá to přes naše těla. Oči, uši, duši, emoce, pudy… vzbuzuje v nás žádosti. Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti;…
Římanům 6:12 CSP Jsou to žádosti hříchu, které naše těla poslouchají. Kterým nemohou odolat. Jsou hříchem oklamáni. Tak jako Eva. Hřích sám sebe nenazve hřichem, ale vymyslí si tisíce možností, jak člověka oklamat. Také má moc, ze které se člověk nedokáže dostat. Někkdy jsou to velmi těžké věci, kde vidíme přímo  démonické jednáni, jindy jsou malé a nenápadné. Všechny nás však zotročují ať již veřejně nebo tajně. Jsme otroky hříchu.

Je důležité si uvědomit tyto věci, abychom mohli žít život ve svobodě a nepodléhat více hřichu.

O tom zítra.

Několik málo dní bych se rád zamýšlel nad hříchem. Pokud znám svého nepřítele, mohu proti němu úspěšně bojovat. Hřích je náš nepřítel a my ho musíme porážet. Nemůžeme si myslet, že jsme vůči němu odolní, když jsme uvěřili nebo spíše, že nás nechá na pokoji. Naopak. Číhá v našich dveřích, aby mohl vejít do nás a zabíjet nás.

Zkusme se zamyslet co je vlastně hřích.

Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář. Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“
Genesis 4:3‭-‬7 B21

Hřích čeká. Čeká ve dveřích. V našich životech je mnoho dveří, které jsou zavřené nebo otevřené. Hřích obchází a hledá, které dveře jsou pro něj otevřené. Hřích dychtí po člověku. Chce nad ním panovat. Bůh říká však opak, že jsem to já a ty kdo má panovat nad hříchem. Panovat nad hříchem je nepustit ho skrze dveře dovnitř, ale o tom příště. Často hřích nazýváme minutím Boží vůle, jindy hovoříme o něm jako o myšlenkách, které nás pokouší, nebo přímo pokušením.  To vše je jen důsledkem hříchu , který vstoupil do našeho života, aby panoval, zotročoval a přivedl ke smrti. Je jedno jak se v nás projevuje. Jeho projev a podoba se mění podle naší touhy, která mu umožňuje mít moc nad námi,  ale stejně stále je to jeden a ten samý hřích.

V šesté kapitole Řimanům se mluví o tom komu sloužíme. Hříchu? Spravedlnosti? Sloužime tomu, kdo je našim pánem. O našem těle často hovoříme jako o hříšném těle. To neznamená, že naše tělo je hřích, ne, je stvořeno Bohem, ale je slabé a podléhá hříchu. Nemá sílu mu odolat. To je to hříšné tělo. Aspoň do té doby, dokud mu bude vládnout hřích.

Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Římanům 7:8 B21 Tomuto verši se budeme věnovat více, ale nyní jsme ho sem zařadil předevšim proto, abychom mohli lépe chápat, co je hřích. Verš hovoří, že se hřích chopil příležitosti a také, že vzbuzuje v nás všemožnou dychtivost. Nejsem to já, ale hřích, kdo to ve mně dělá. Pokud si to uvědomím, pak pochopím slova apoštola Pavla: „Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.“
Římanům 7:16‭-‬18‭, ‬20 B21

To, co pro tuto chvíli důležité je, že je tu oddělené mé já a hřích, který je ve mne.

Ještě jeden verš k zamyšleni nad tím, co je vlastně hřích. Ježís je pokoušeny skrze Petra k tomu, že nesmí zemřít (tedy aby minul Boží vůli pro sebe), přečtěme si, jak s tímto hříšným pokušením jedná, jak jedná přímo s hříchem: „Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“ On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“ Matouš 16:21‭-‬23 B21

Naše těla lehce podléhají moci hříchu, protože jim nabízí to, po čem touží, co se jim líbí. Tedy tělesné požitky. Výsledkem pak tělesnosti je: „Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.“
Galatským 5:19‭-‬21 B21
Satanu jde právě o to, aby lidé neměli podíl na Božím království.

J.A.Komenský píše o pravých křesťanech toto:

Je pravda, že jim zlý svět nedopřává pokoje  a co jim může udělat navzdory či k posměchu, to dělá, škube je, trhá, leccos na ně hází, plive na ně, podráží jim nohy a ještě leccos horšího, co dokáže vymyslet. A z mnoha příkladů jsem viděl a poznal, že se to děje z nařízení nejvysšího Pána, aby ti, kdo zde chtějí být dobří, museli nosit bláznovský oděv, protože povaha tohoto světa umožňuje, aby to, co je moudré u Boha, bylo světu pouhým bláznovstvím. Proto jsem spatřil, že mnozí se vzácnými Božími dary byli světu , a často i vlastním, jen pro smích a opovržení. Říkám, že se to děje, ale také jsem viděl, že oni se o to vůbec nestarají, ale mají potěšení z toho, že svět si před nimi zacpává nos jako před zápachem, odvrací od nich oči jako od něčeho ošklivého, pohrdá jimi jako blázny a jako zločince je popravuje. Zvolili si heslo, podle kterého poznávají, že jsou Kristovi – nesnažit se zalíbit světu. Kdo totiž neumí vesele snášet křivdy, ten ještě nemá plně Ducha Kristova – tak o tom mluvili a navzájem se posilovali. Tvrdili také , že svět stejně neodpouští ani svým vlastním, sdírá je, šidí, odkrádá a trápí. Aťsi tedy totéž dělá i nám. Nemůžeme-li tomu trýznění uniknout, chceme je snášet, aby nám světem způsobené škody  byly vynahrazeny Boží štědrou dobrotou. Tak se nám jejich posměch, nenávist, křivdy a škody obrátí v zisk. Dokonce jsem zjistil, že svět sice rozlišuje na štěstí a neštěstí, bohatství a chudobu, váženost a pohrdání, ale praví křesťané ani slyšet nechtějí o tom, že by šlo o protiklady. Tvrdí, že vše, co přichází z Boži ruky, je dobré, šťastné a prospěšné. Proto se nad ničím nermoutí, v ničem se nerozpakují a nekroutí, ať už jim nařídíš, aby panovali nebo sloužili, rozkazovali nebo poslouchali, jiné učili  nebo se učili od nich, měli hojnost nebo trpěli nouzi, vše jim vyjde nastejno: budou se tvářit stejně a starat se jen o to, aby se líbili Pánu Bohu. Říkají totiž, že svět není ani tak veliký, aby nešel unést, ani tak vzácný, aby ho nemohli oželet. Proto je žádná touha ani žádná ztráta nijak  nermoutí. Uhodí-li je někdo do pravé tváře, nastaví mu radostně i druhou, chceli se snimi někdo soudit o plášť, nechají mu i košili. Vše přenechávají Bohu, svědku a soudci, a jsou si jisti, že všechno bude ve svém čase znovu otevřeno a spravedlivě rozsouzeno.

(Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21.století)

Máme plnost Ducha Kristova? Nakolik jsme již praví křesťané?

Davidova poutní píseň. Jak je to vzácné a jak příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě! Jak vzácný olej na hlavě, stékající po bradě – po bradě Áronově tekoucí, po jeho rouchu až po cíp. Jak rosa z hory Hermonu sestupující na hory Sionu. Tam přece Hospodin požehnání udílí – život až navěky!
Žalmy 133:1‭-‬3 B21

Jiný překlad hovoří jak je to dobré a příjemné, když bratři přebývají pospolu. Je mnoho těch, kteří se v církvi moc dobře necítí. Není jim tam příjemně. Není pro ně církev vzácnou.  Možná právě proto, že nedokáží žít s těmi, kteří jsou jiní, i když máme společnou víru a Spasitele. Možná se více snažíme o takzvanou biblickou čistotu, než projevovat lásku. Prosazovat svůj pohled na biblický život církve je jednodušší než žít v lásce. Láska se neprosazuje, ani se nesnaží bořit názory druhých. Láska usiluje o svornost a jednotu, láska ví, co je důležité a co před Pánem shoří. Jednou budeme překvapeni kolik z toho, o co bojujeme bude bráno za naši zbytečnou námahu, kolik těch našich zaručených pravd bude tváří v tvář Bohu směšných. Naopak jak velkou odměnu dostaneme za to, na co si ani nevzpomínáme. Za objetí, za sjednocení s druhými, byť jen na krátkou dobu. Za podanou pomocnou ruku, za odpuštění a smíření. Za tolik věcí, které se nám zdály být nějak obyčejné nebo nepodstatné ve srovnání s našim bojem za naše pravdy.

Co jiného je nastavit druhou tvář, nechat i plášť, jít druhou míli….

Často to je jen o našem pohledu na lidi a pohledu na sebe. Pokud se pořádně rozhlédneme, tedy rozhlédneme Božíma očima, pak to s tou jednotou nebude zase tak velký problém.

Davidova poutní píseň. Nemám, Hospodine, srdce naduté, povýšeným zrakem nerozhlížím se. Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti. Což nejsem spokojený a poklidný, jako když matka své dítě nakojí? Právě nakojenému se podobá ve mně duše má. V Hospodina, Izraeli, skládej naději jak nyní, tak i navěky!
Žalmy 131:1‭-‬3 B21

Jak jsou ta Davidova slova neuvěřitelná, když se podíváme na jeho žIvot plný bojů, plný činů, které přesahovali lidský rozměr. „Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti.“ Nakonec má David pravdu. Nepouštěl se do věcí nad jeho možnosti. Do těch se pouštěl  Bůh a David byl jeho poslušným dítětem. David se ptal, co má dělat a jak. Ptal se, zda je to či ono Boží. Proto může s klidným svědomím prohlásit: nedělal jsem nic nad své síly nad mé možnosti.

I druhá polovina žalmu je podobná té první. Když čteme jiné Davidovy žalmy, cítíme v nich velké napětí, velký tlak, pod kterým se nacházel, někdy to vypadá, že procházel až depresí. On však zde opět hovoří neuvěřitelně o tom, že je spokojený a poklidný jako nakrmený kojenec.  Ano. I to je pravda, protože to byl výsledek jeho volání k Bohu v době krizí, jeho důvěře v Hospodina v době tlaků a napětí, čekání. Když se spoléháme na Boha, pak přichází pokoj. Pokud důvěřujeme Bohu, že nás vede, že nás ochraňuje jako své děti, pokud jsme si jisti jeho přikrytím, pak přichází pokoj i v těch nejtěžších chvílích. Je jedno co děláme, kde jsme, jakou kariéru máme nebo nemáme, jestli máme peníze nebo nemáme, jestli se válčí nebo neválčí,  co se děje, protože je v nás jistota, že Bůh má náš život pod kontrolou a chce pro nás to nejlepší, i když to  nemusí být vidět. Bereme to, kde jsme, že je od Boha. To je skutečná důvěra, která se spokojí s tím, co má.

Každý procházíme boji, tlaky a krizemi, ale důležité je, co v takové chvíli děláme. Zda budeme moci nakonec jako David hovořit o spokojenosti a klidu.

Budeš-li, Pane, připomínat viny, kdo, Hospodine, obstojí? Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali!
Žalmy 130:3‭-‬4 B21

Umíme se dělit? Když pozoruji lidské životy, často vidím jak jeden druhému zavidíme. Nejsou to jenom auta, domy, postavení, ale také Boží milost.

Když máma dá všem třem dětem stejnou čokoládu, stejně si začnou závidět. Postupně, jak bude mizet v jejich puse a žaludku, budou závidět tomu, kdo si ji uschoval, nebo ji hned nesnědl celou. Nejen závidět, ale obrátí se ještě proti mámě, že oni již  nemají a ten třetí má. Tak si závidíme pozornost druhých, rodičů, Boha. Možná mi lidé  neumíme spravedlivě dělit svou lásku a pozornost mezi své děti, ale Bůh ano. Psal jsem o milém Bohu. Všechny Boží děti jsou Bohu milé. Stejně milé. Bůh nikomu nestraní. Rozdíl je však v tom, jak jsme schopni jeho pozornost přijímat a vnímat. Pokud se stále díváme kolem a pozorujeme druhé jak si uživají Boží pozornosti, rozptyluje  nás to natolik,  se nedokážeme soustředit na to, co pro nás Otec má.  Ztrácíme vzácný čas, který nám chce věnovat. Nejde tu však jen o čas, ale nejsme schopni Boží pozornost vnímat a užít si ji. Pak začneme závidět druhým jejich radost, jejich požehnání, jejich pokoj, divy, které Bůh pro ně a kolem nich dělá. Začneme na  ně žárlit. Od toho je kousek k nenávisti a pak i k obviňování Boha, že není spravedlivý. Proč jen oni a ne já… Začneme ztrácet bázeň a úctu před Bohem.

Začneme být nepřející a to dokonce i co se týče Božího odpuštění. Nejsme pak schopni se o Boha „dělit“. Jednou jsem slyšel kázání o tom, že ve vztahu k Bohu máme být sobci (myšleno sobci vůči druhým lidem). To prý je dobré. Jak mi přibýval věk , tak jsem od takového názoru odstupoval. Sobec je sobec a sobectví zůstane sobectvím. Máme mít radost, když vidíme druhé, jak se radují ve vztahu s nebeským Otcem, jak chodí plni Ducha svatého. Pokud nás to netěší, pak potřebujeme zaměřit svůj pohled jinam. K Ježíši, k Otci. Je čas, kdy Otec chce být jen s námi a je čas, kdy chce, abychom byli s lidmi jako živé svědectví jeho lásky. To přináší, že další přichází k němu. Další, s kterými se musíme dělit o jeho lásku a pozornost. Bůh jí má však stále dost pro každého, jen musíme být zaměřeni na něj. Těšit se z toho, co teď pro nás má.

Spoléhám na Hospodina, spoléhám celou duší, v jeho slově skládám naději. Má duše Pána vyhlíží více než strážní svítání, než strážní svítání!
Žalmy 130:5‭-‬6 B21

„Marné je pro vás časně vstávat, pozdě usedat a jíst chléb trápení, vždyť Bůh dává svému milému spánek.“ Žalmy 127:2 CSP Je lepší být ten milý Boží než ten, kdo se snaží dostat do jeho přízně tím, že se sedře službou. Kdo je Bohu milý? Nevím, jak to přesně vyjádřit, protože to zahrnuje mnoho věcí a především určité jednání. Pokud se staneme milým Bohu, pak je to jen z jeho milosti, rozhodnutí a jednání vůči člověku. Mnoho z nás se stalo  Božím milovaným, ale nevědělo si s tím rady. Když zakoušíme Boží přízeň, může nás to dovést do pýchy, protože si začneme na tom brát sami zásluhu. Jsme v přízni, protože jsme si to nějak zasloužili apod. Bůh nás musí vyvést z tohoto omylu. A to hodně bolí. Být Božím milovaným je dar, který bychom měli s vděčností a se vší pokorou přijmout a také ho použít. Použiváním myslím vracet to stejně Bohu. Tedy Bůh sám je pro nás našim milým. To by se mělo projevit ve vztahu. Mít radost z jeho přítomnosti, těšit se na důvěrné chvíle s ním, vytvářet si během dne, co nejvíce prostoru pro taková setkání. Těšit se na něj jako na milovaného člověka. Vím, že pak mohu jít i se zavázanýma očima, protože On mi připravuje cestu, chrání mne od nepřátel, zastane se mne a koná pro mne divy. Slyší můj hlas, když k němu volám. Pak nepotřebuji všemu rozumět, protože láska se moc rozumem neřídí. Jeho ochrana, zastáni a podobně nemohou být ovšem nikdy důvodem, proč je Bůh našim milovaným, ale jen důsledkem milujícího vztahu dvou osob. Milovaného a milujícího Otce a milovaného a milujícího syna/dcery.

„Vězte, že Hospodin svého věrného vyvolil, Hospodin vyslyší moje volání!… …Mé srdce plníš větší radostí, než když sklízejí zrní a víno v hojnosti. Pokojně uléhám, pokojně spím – ty sám, Hospodine, mě chráníš v bezpečí.
Žalmy 4:4‭, ‬8‭-‬9 B21

Jakmile tvá slova přišla, ihned jsem je sněd, tvá slova mě potěšila, vnesla radost do srdce. Hospodine, Bože zástupů, patřím přece tobě!
Jeremiáš 15:16 B21

Jeremiáš pro slova, která řikal, toho hodně vytrpěl a nakonec byl zabit. Prošel velkým trápením. Zabili mu jeho dívku, kterou si chtěl vzít, někdy se musel schovávat, jindy, i když věděl, co z toho vznikne, musel se slovem předstoupit před krále, jindy jen slovo sepsal jeden z písařů a  četlo se v Jeruzalémě. Často byl ve vězení a ne v ledajakém, pověšený v kleci, trpěl hladem a žízní, nakonec byl ponechán svému osudu v jámě, do které ho spustili. Umřel by ve vězení hladem,  nebo by se udusil pro požár,  kdyby ho z něho nedostali nepřátele Judska, kteří zbořili a podpálili Jeruzalém.

Na začátku to vypadalo ovšem jinak:  Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Pohleď, dnes tě ustanovuji nad národy a královstvími, abys vyvracel a podvracel, ničil a bořil a abys budoval a sázel.“ Jeremiáš 1:9‭-‬10 B21

Ustanovuji tě nad národy. Jak skvělé. Co bychom si mysleli, kdyby nám něco takového Bůh řekl. Těžko by nás napadlo, že budeme pronásledováni, že budemem ve vězení, trpět hladem a žízní, že naši příbuzní a přátelé budou pro nás pronásledováni a zabíjeni. Vždyť přece ještě Jeremiáši zaslíbil: „… Ty si však vyhrň rukávy! Vstaň a řekni jim, cokoli ti přikážu. Neděs se jich, nebo tě před nimi zděsím. Hle, dnes jsem tě učinil opevněným městem, železným sloupem a bronzovou hradbou proti celé judské zemi – proti jejím králům, jejím velmožům, jejím kněžím i jejímu lidu. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví Hospodin.“ Jeremiáš 1:‬17‭-‬19 B21

Toto Boží zaslíbení se týkalo jeho života a především jeho duše a ducha. Nemohli ho zabít, nemohli ho zlomit, nemohli ho umlčet, ale mohli mu velmi, velmi znepříjemnit život. Mohli mu ubližovat, mohli ho připravovat o jeho blízké, mohli mu šáhnout na jeho zdraví. Přesto ho neumlčeli a nemohli zvrátit jeho výroky, které byly od Boha.

To nejhorší bylo, že vše činil vlastní národ, jeho králové, kněží, velmoži a všichni ti, kteří se svými životy vzdalovali od Boha. Zůstalo mu jen málo přátel. To vše mu přineslo to, že říkal, co mu Bůh přikázal říct. To mu přinášelo Boži slovo. Přesto Jeremiáš říká, že ho slova, která od něj přišla potěšila, že je ihned snědl.

I dnes platí pro nás slovo, které dostal Jeremiáš. Jen trochu jinak. I dnes máme vyvracet, podvracet, ničit a bořit ďáblovo dílo tady na zemi, mezi národy. Máme zasévat Boží slovo a jeho lásku, budovat skrze evangelium Boží království. I dnes bude nepřítel proti nám bojovat, aby nás zastavil. I dnes bude používat na to lidi z vlastních řad. I dnes nás Bůh učinil (pokud se nebudeme bát mluvit) bronzovou hradbou, opevněným městem. I dnes pro nás platí zaslíbení, že budou proti nám bojovat, ale nic proti nám nezmůžou. Jedno je však jiné. Jeremiáš nemohl jednat  jinak, než poslechnout. Dnes k tobě a ke mě mluví Duch svatý a ptá se, zda do toho půjdeš i přes všechna ta trápení, která se ti bude ďábel snažit vložit do cesty života a i přesto z tebe vycházet jeho láska k lidem. Zda budeš mít stále radost z Božích slov, která budou přicházet, nebo se stanou přítěží, která přináší trápení. Zda zůstaneš věrný nebo to vzdáš…. . Jak se rozhodneš?

Řekneš Bohu ne, nebo zjistíš, že jako Jeremiáš nemůžeš jinak, než Bohu říct ano.

A jsem zpět. Být zpět znamená, že jsem byl někde jinde a vrátil jsem se. Ano byl jsem pryč. Někde v zemi nikoho a ničeho, kde se nic nechce a nic nedává smysl, aby stálo za to něco dělat. Je čas v životě člověka, kdy prostě začne postrádat smysl toho, co dělá. Pak se ocitne právě v zemi nikoho a ničeho. Je to země, do které jsou hranice otevřené, ale jakmile je člověk překročí, pak velmi rychle za ním začne růst hraniční plot a cesta zpět, pokud člověk v této zemi zůstane déle, je velmi těžká. Nejhorší pak je, když zapomeneme odkud jsme, kde máme domov a natrvalo zůstaneme žít v této zemi. Je to země bez naděje, tedy také země bez radosti ze života. Díky Pánu, že mi dal tak krátké vizum do této země a rychle mne povolal zpět.

V podstatě větši část života bojujeme o smyl toho, co žijeme. Pokud ho ztrácíme, ztrácíme svůj život. Pak přestaneme žít a začneme jen přežívat. V práci, službě, manželství, rodině…. Znát a mít smysl pro svůj život je stejně důležité jako vědět proč je pro nás důležitá víra v Krista. Mnohokrát slyším říkaty lidi, že jejich smyslem je Kristus. Pak zjistím, že vlastně ani neví, co to znamená. Poznávám to až tehdy, kdy se dostávám k rozhodnutím, kdy se mám vzdát vlastních představ a přijmout ty Boží. I když se ji vzdám pro Krista, přijdu časem k dalším rozhodnutí typu: lituji toho?, dnes bych se rozhodl jinak?, přestal jsem vidět v tom rozhodnutí smysl? A opět je tu rozhodování a nutnost si odpovědět na tyto otázky. To mne pak ukáže, co vlastně bylo motivem při mém prvním vzdání se vlastních představ. Věřím, že je to proces, za kterým stojí Duch svatý, který nás takto posunuje do dalších pater, blíže k Panu a především nás vzdaluje od pokrytectví našeho srdce. Možná právě ta rozhodnutí pro Boží věci a cesty, se dáji nazvat bázní před Bohem.

Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost. Slova mudrců jsou jako bodce, sbírky výroků jsou hřeby zatlučené – všechny pocházejí od téhož Pastýře. Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví. Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším. Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.
Kazatel 12:6‭-‬8‭, ‬11‭-‬14 B21

Dobré sobotní odpoledne. Rozhodl jem se zrušit příspěvky týkající se sociální služby a církve. Neznamená to však, že se tomuto tématu vyhýbám. Naopak. Rád bych psal na toto téma více uceleně. Tím, že jsem psal každý den pokračování, zdálo se mi, že se články v mnoha věceh překrývají. Teď je upravuji a budou na stránce vyučování/cirkev a sociální práce. Již tam jsou dvě upravené kapitoly. Věřím, že tak budou moc čtenářům lépe věci pochopit a případně i pomoc, pokud by chtěli v církvi začít s praktickou pomocí. Pokusím se to celé dokončit během příštího týdne.

Josef

Minulou sobotu jsme jeli na výlet. Trochu jsme se prošli na zdejší Babě a pak jsme se rozhodli podívat na hrad Plavecký Štvrtok. Kupodivu není tak úplně blízko obce Plavecký Štvrtok. Spíše naopak. Je vidět z velké dálky, ale když přijedete pod kopec, na kterém stojí, nevíte jak se k němu dostat. Nikde není ukazatel a nevede k němu žádná cesta. Dvakrát jsme kolem projeli autem, ale nic. Napadalo mne, že tento hrad asi nikdo nedobyl, protože k němu nepřátelé nenašli  cestu. Pak nás místní informovali o cestě někde „tam“. Když jsme našli lesní pěšinu, která vedla na hrad, setkali jsme se na samém začátku s lidmi, kteří se z hradu vraceli. Aniž bychom se na něco ptali, vychrlili na nás věty ve smyslu, že pro nás ten výstup není. Jsou tam ostré kameny a plno velkých popadaných stromů, které se musí podlézat nebo přelézat. To prostě není pro nás. Nevím, kde k tomu přišli, že pro nás cesta není, ale toto jejich tvrzení nás vedlo k tomu, že jsme hledali schůdnější cestu. Sice jsme našli něco jako asvaltku hned kousek vedle, ale ta nevedla na hrad. Po několika desítkách metrů po této pohodlné cestě, jsme se dověděli od místních, že jediná cesta na hrad je po oné lesní pěšině. Řešili jsme, jak moc chceme vylézt na hrad. Chtěli jsme moc. Vydali jsme se po pěšině i přes předchozí varování. Ani nám tak nevadily ostré kameny a povalené kmeny stromů, jako prudké stoupání. Několikrát jsme museli povalené stromy podlézt nebo obcházet, jindy přelézt. Kameny jsme také cítili na chodidlech. Něco málo nad polovinou cesty jsme slyšeli pilu. Za několik okamžiků jsme viděli lesní dělníky, kteří přeřezávali kmeny a uvolňovali cestu. Šli od shora dolů. Stromy zde nebyly popadané po nedávné vichřici a ležely tu jistě několik let. Ale v ten den se někdo rozhodl cestu uvolnit. Zbytek cesty jsme již měli volný. Přesto to bylo náročné stoupání. I na hradě (zřícenině) samotném  se špatně chodilo, protože všude byla jen skála, žádné schodiště, zdivo se uvolňovalo a vyléz až nahoru na torzo věže bylo i malým dobrodružstvím. Ne nadarmo tam byla cedulka: Vstup na vlastní nebezpečí. Ale ten krásný výhled. Přestože hrad je na jednom z vrcholů místních Karpat u Rohožníku, byl vidět i hrad Děvín  nedaleko Mikulova. Cestu dolů jsme již měli volnou, protože ji lesní dělníci mezitím celou uvolnili. Tak jsme si pěkně užili, ale nakonec jsme přece byli hodně vyčerpaní a ještě dnes cítíme tento výlet v našich svalech.

I v životě a především ve službě se vždy někdo najde, kdo nám jasně vysvětlí, proč to nebo ono nejde, nebo to, či ono není pro nás, protože na to nemáme. Když to neřiká přímo člověk, pak je to našeptávané do naší mysli. Pokud to poslechneme můžeme sejít z cesty, protože začneme hledat cestu, na kterou z lidského hlediska máme. Nebo to vzdát a nevyjít vůbec. Pán Ježíš nás nabádá, abychom si sečetli náklady. Pro mne to znamená vidět a poznat zda to, kam mám jít je Boží cesta pro mne nebo není. Pokud je, pak mi na ni nevadí ani ostré kameny, ani vyvrácené stromy a ani prudké stoupání, i když mne potom bolí svaly a nemohu popadnout dech. Vždy mi na jeho cestě Pán vychází naproti, aby mi uvolnil cestu, i když na začátku to vypadá, že je neschůdná a v polovině si říkám, že tady asi umřu.  Stačí vyjít, rozhodnout se, překonat první překážky.

Nakolik nám záleží dojít do jeho království. Na ten jeho hrad. Jak moc po tom toužíme. Tak, že jsme ochotni jít, i když nás všichni zrazují? I když je to velmi  nepohodlné a vedle se  nabízí příjemnější cesta? Toužíme po tom tak, že jsme ochotni na té cestě ztratit i život? Nebo jen o tom mluvíme.

Jak moc chceme do Božího království? Tak jako my na hrad? Tak moc? A ještě víc?

Někdy je dobré se pustit i do výstupu na který nemáme a na hrad, který je velmi vysoko. Je tam dobrý rozhled, který nám umožní uvidět sami sebe a mít větší, hlubší a širší pohled na to, co vlastně chceme. Moc chceme.

Jsou chvíle, kdy si myslíme, že s námi život mele a jsme drceni mlýskými kameny. Zdá se nám, že to nikdy nepřestane. Nemusí to trvat měsíce a roky,  někdy stačí dny a hodiny. Stačí v jeden den dostat dvě, tři špatné zprávy, do toho nevychází věci tak, jak jsme si je naplánovali apod. Včera jsem se dověděl zprávu, podle které by naše dvouleté úsilí mohlo vyjít vniveč. Hned se k tomu přidaly všechny negativní vzpomínky. Měla z toho vyjít marnost  nad marnost. Přitom ještě pár hodin předtím byl člověk nahoře. Nemusí to být hned na nás vidět, že jsme se ocitli na cestě dolů, ale bolí to u srdce a máme mnoho otázek, někdy dojde i síla se ptát.  Z nebe zalitého sluncem, černá propast. Můžeme se tomu vyhnout? Myslím, že podobným situacím ne. Žijeme ve světě, ne v nebi. Působí na nás stejné vlivy jako na ostatni. Nedivím se lidem tohoto světa, že se pod tlakem opíjejí nebo páchají sebevraždy. Tlak na nás je silný a stále silnější. Pokud v něm neobstojí lidé víry, pak kdo?

Lidé víry mají vedle sebe a dokonce skrze Ducha svatého v sobě někoho, kdo „sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.“ Židům 2:18 B21 Často to není o tom, že změní  situaci, ale pomůže nám na ni se dívat z jeho pohledu. Přinese klid a my můžeme znovu pokračovat. Pak zjistíme, že situace není tak vážná, že bychom se museli opíjet nebo zabít. Z jeho pohledu má sebehůř vypadající situace jistě řešení nebo se dá přes ní s klidem projít.

Když jsem dnes ráno zhodnotil situaci, o které jsem se včera dověděl, zjistil jsem, že vlastně o nic hrozného nejde, abych se musel cítit dole. Další vývoj během několika hodin mi to potvrdil. Přesto jsem několik hodin strávil v bolesti u srdce a v hledání toho, co je pro mne důležité a co ne. Mělo to smysl? Mělo. To, co máme a to, co  nemá svět je, že vše prospívá tomu, kdo miluje Pána.

A také můžeme vědět, že uvidíme světlo na konci tunelu. Mnohá trápení vychází z našeho očekávání, naše já je zklamané, má strach, nechce přijmout, co se mu nelíbí. Pak přichází i pády do údolí. Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést. 1 Korintským 10:13 CSP

Jednou jsme nahoře  a jednou dole, ale co je důležité, že dole nezůstaneme a navíc se více posouváme k Bohu.

Několik dní se vracím k životopisu hraběte Zinzendorfa, zakladatele Obnovené Jednoty bratrské. (Moravští bratři)  Byl to člověk plně vydaný Kristu. Přinesl do církve nový pohled na misii, sociální postavení lidí, na církevní společenství a jeho společný život. Byl to jen důsledek a naplnění toho, co po něm Pán chtěl. Nebyl reformátor, jen naplňoval Boží poslání, které mu Bůh dal. Přestože jsem o  něm mnoho četl, vždy objevuji  něco, co mne před tím nenapadlo.

V první polovině osmnáctého století byla církev v Evropě stále silně propojená se státem a místní šlechtou. Nejen propojena, ale mnohdy plně na státu závislá. (Myslím tím protestantské církve té doby.) Duchovní měli sice vliv na to, co se dělo, ale také obráceně, to byl král, kníže nebo jiný vladař, který nakonec církev v té či oné podobě povoloval nebo zakazoval, dával různá omezení a pod. Dokonce královští úředníci schvalovali kdo  a kde bude duchovním pastýřem. Z našeho pohledu to nebyla jednoduchá doba pro církev. Oni však v té době žili a brali to za samožřejmé. Také se ovšem snažili své názory na jiné církve, či vznikající denominace vnutit vládnoucí moci. Pak tímto způsobem ovlinit duchovní atmosféru ve státě. I dnes u nás a v okolních státech je stále na rozhodnutí státu, zda a kdo církví bude nebo ne. Ty velké a silné se pak  snaží ovlivnit  zákon o církvích ve svůj prospěch a diktovat co církev je a co není a to vše skrze stát. Stále je církev propojena se státem, přestože jím není podporovaná, jak tomu  bylo v minulosti. Je to v principu stejné jako za dob Zinzerdofa. I on bojoval za uznání Obnovené Jednoty bratrské církví, ale až potom, kdy byli odmítnuti jinými církvemi, pod které se chtěli připojit. Celý jeho život byl jedním velkým bojem. Aby mohl uskutečnit vše, co mu Bůh vložil na srdce, musel stále prosazovat věci, přes velký odpor tehdejšího světa, „křesťanského světa“, který byl již rozdělený ve vlivu a prostoru z nepotřeboval žádné nové církve a denominace. I přes stálý a velký odpor, dokázal během svého šedesátiletého života, službu Obnovené Jednoty bratrské rozšířit i mimo evropské země. Dát směr, který i po jeho smrti udržovala, napsal stovky písní, tisíce kázání v několika jazycích, stovky článků,  po mnoho let připravoval hesla na každý den a to na každý nadcházejíci rok, cestoval nejen po Evropě, ale také po Americe, kde povzbuzoval bratry a sestry, ustanovoval veducí, inocioval misie k indiánům, pomáhal při otevření nových sborů-obcí, ze kterých později vznikly vesnice a města v Americe. Vždy se snažil, sjednotit církev, organizoval různé konference a setkání církví, ale všechny jeho pokusy se většinou obrátili proti němu. Kam přišel, tam se něco dělo a většinou něco dobrého zůstalo, přestože narážel vždy na velkou opozici. Jen v málo zemích byl vřele přijat (Anglie).

Fascinuje mne různorodost a množství práce, kterou dělal a především, která po něm trvale zůstala. Nebyl jen muž činu, ale také muž modlitby a hlubokého vztahu s Pánem. Je pro mne vzorem pracovitosti, vytrvalosti a věrnosti na Božím díle. Vzorem jak procházet tlaky a protivenstvím a nevzdávat to. V mnohém mi to připomíná o sto let později vznik Armády spásy a Boothovo “ Budu bojovat…“

Možná jsme často v situacích a tlacích, kdy bychom to chtěli vzdát, kdy ztrácíme smysl a ptáme se proč. Proč vlastně tady ztrácíme čas bojem, když jsme si to mohli užívat s Pánem při čtení Písma, krásných modlitbách a uprostřed církve posloucháním skvělých kázání.

Lidé, sourozenci v Kristu, jako jsou Zinzendorf a další jsou mi v takových chvílích posilněním a povzbuzením, že to stojí za to. A také si říkám, co vše dokáže člověk s Pánem vykonat za jeden krátký život. Jaký je ten náš?

Po celou dobu křesťanství se služebníci Paně snaží o to, aby církev byla dokonalou. A mnoho z křesťanů neustále hledá tuto dokonalou církev. Někteří, protože ji nenacházejí, stále cestují z církve do církve. Další se snaží ji založit, aby po krátké době zjistili, že založili stejně  nedokonalou církev, jako jsou nedokonalé všechny jiné. Jsou však tací, kteří jsou přesvědčeni, že právě ta jejich je dokonalá a dávají to patřičně najevo těm ostatním. Dokonalá církev není postavena na těch nejlepších teologických doktrinách a jejich dodržování. Její dokonalost neleží na skvělé organizaci a aktivitách. Dokonce ani na těch nejlepších výkladech Písma. Jedním z ovoce dokonalosti církve je jednota a přitom svoboda Ducha svatého. Osobní známost Pána, plné vydání se jemu. Pokud najdu církev, kde za vše, za co se modlí, je Bohem uskutečněné, pak mohu o takové církci začít uvažovat, že by mohla být dokonalá. Kde se dva na něčem v modlitbě shodnou, Bůh to udělá. To je zaslíbení Ježíše. „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ Matouš 18:19 B21 Ještě jsem takovou nenašel.  Navštívil jsem hodně církví, mnohé byly skvělé, ale ne dokonalé. Ale možná, že jsem  jim to zrovna zkazil já svou přítomností.

Jsou dvě církve. Jedna viditelná a druhá neviditelná. Stále hledáme tu neviditelnou. Nebo chceme neviditelnou zviditelnit. Nemyslím si, že se to stane  dříve, než při vytržení. Vytržením, bude zjevena ta neviditelná církev. Do ní patří všichni ti, pro které si Pán přijde.“ Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána.“ Matouš 24:40‭-‬41 B21 Říkám vám: V tu noc budou dva na jednom loži; jeden bude vzat a druhý zanechán.Lukáš 17:34 B21

Co dodat? Možná jen: dva budou v kostele a jeden bude vzat a druhý zanechán. Přesto tato neviditelná církev funguje, slouží Pánu a je všude na světě. Je součástí i té viditelné církve. Napříč denominacemi a svobodnými sbory … . Její členové se poznají navzájem, protože když se sejdou vypadá to, jako by se sešli lidé, kteří se znají od malička. Jsou jednoho ducha, jejich služna se vzájemně doplňuje a zapadá do sebe, aniž by to musel někdo organizovat a plánovat. Pokud se sejdou je tam plnost Ducha svatého. Poznají je po lásce mezi nima. Když se společně modlí dějí se divy a zázraky. Nejsou všichni v jednom sboru, viditelné církvi, ale Duch je roztrousil po zemi, aby měl všude své děti, které jsou světlem a zjevením Krista na zemi. Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“
Lukáš 17:20‭-‬21 B21

Ke které církvi patříš? Víš to?

V době našich studií, jsme museli prostudovat vcelku podrobně dějiny církve. Měli jsme z nich dvě zkoušky. Zaujalo mne, jak se vždy našli bratři, kteří se dokázali ve jménu Krista rozhádat. Nebyla to často jen výměna názorů, ale věšinou přímo bratrovražedný boj. Z bratrů se stali nepřátelé. Dějiny církve jsou toho plné. A to nemyslím jen na boj katolíků s protestanty, který trvá v některých zemích do dnes. (Myslím tím skutečný fyzický boj.) I mezi protestanty, evangelikálními církvemi to vždy vřelo a někdy se i popravovalo a zabíjelo.  Dnes se většinou již nezabíjíme, ale boje jsou vedeny pořád. Nemyslím tím vyměnu názorů, ale skutečný boj. V době, kdy máme možnost veřejně ihned reagovat na každý výrok toho druhého, kdy se všichni můžeme do toho přidat svými komentáři, je to o to více zraňující a zabíjející bratrskou lásku. I dnes tyto věci prožíváme. Vždy se najde nějaké téma. Již tradičně výklad Zjevení, ale i další místní a časově omezené věci, světské divadlo, prezidentské volby, … . Když se podívám do historie, nic z těchto bratrských bojů nevzešlo dobrého. Ztráta víry, polarizace křesťaňů, po kterých se chce, aby se přidali na jednu nebo druhou stranu a především ztráta důvěry církve. Svět nezajímá výklad Zjevení, ale sleduje naše chování. Jak svět rozpozná křesťany? Podle teologie? Ne, to svět skutečně nezajímá, ale přece po lásce mezi nimi.  Ješitných mužů má svět nespočet.

Když se dva hádají, vždy někdo vítězí. Pokud se přou křesťané, vítězí ten zlý. Proč? Protože se věřící zabývají něčím jiným než bojem o duše lidí. Naopak je ztrácejí, dokonce se sami dostávají na okraj propasti pro neodpuštění. Nejhorší je to, že se všichni obhajují verši a slovíčky Písma a někteří i dokonce Duchem svatým a neuvědomují si, že ovlivňují myšlení mnoha těch, kteří jim věří a mohou postavit stovky, tisíce křesťanů proti sobě navzájem. Nebudou sice proti sobě střílet z pušek, ale budou mít na hodně dlouho problém se s těmi na druhé straně sjednotit. Smutné na tom je, že ten zlý si mne ruce a směje se.

Měli bychom si vzít z toho ponaučení. Naše reakce, naše ješitnost, prosazování svých zaručených pravd má vždy vli na mnoho dalších bratří a sester.

Předečírem večer jsem čekal na letišti přátele, kteří měli přiletět z Anglie. Letadlo mělo spožďení hodinu. Postával jsem , procházel se a  jak jinak, pozoroval provoz na letišti a lidi. Když jsem na letiště přijel, moc nás na něm nebylo. Pak přišlo spoždění několika letadel, která měla hned odletět zpět s novými cestujícími. Bylo nás tam hned plno. My, čekající na přátele ze tří letadel, jsme se míchali s těmi, kteří již měli do nich nastupovat.  Kupodivu nikoho jsem neslyšel reptat. Někteří si polehali na sedačky, ale většina skončila u stolků jedné ze dvou restaurací. Protože již bylo po deváté, začal jim noční režim. Spočíval mimo jiné v tom, že již neobsluhovali, ale hosté si museli koupit pití a jídlou u pultu a pak si ho sami donést ke stolku. Také se veškeré nápoje nalévaly do papírových nebo umělohmotných kelímků místo do skla. Jedna restarace striktně pravidlo dodržela. Prostě je večerní režim, nakonec nemusíme běhat sem tam, mezi stolky a obsluhovat. Druhá ten noční režim odložila. Viděla totiž zákazníky, kteří musí čekat. Šla druhou míly se zákazníkem. Nebylo to o přetažení zákazníků a o pěnezích, protože  bychom si stejně něco koupili i u pultu. Myslím, že obě restaurace byly na tom stejně, co se týče zákazníků, byly celkem daleko od sebe. Prostě to bylo o ochotě udělat něco navíc.

Udělat něco navíc. Jak dobře se cítíme, když úředník, nám pomáhá nad rámec své povinnosti, prodavačka je ochotnější než obvykle a řemeslník udělá něco navíc i bez toho, že to chce zaplatit. Potěší nás to, mile překvapí. Změní atmosféru, dokonce vytvoři nová přátelství. O co více bychom to měli dělat my křesťané. Nejen doma, v církvi, ale všudem kolem. Dokonce i vůči našim nepřátelům a lidem, kteří nejsou příjemní. Nezaslouží si to?  No a co? Copak je to o nich? Ne. Je to o mně. Mnohdy to vykoná mnohem více, než naše přesvědčování o  naší a Boží lásce.

Zkusme, každý den pro někoho udělat něco navíc, než musíme. Než se od nás očekává. Než to po nás vyžaduje  naše služba Pánu. Pro ty, které známe i pro ty, které neznáme. Jen tak. Nic nečekat nazpět. Nemít v tom žádný úmysl. Jen tak. Určitě nás to potěší a také ty kolem. Zkusme měnit atmosféru.

Je to dobrá zkušenost. Jen tak. Jen tak milovat Pána, jen tak bez očekávání, ale s radostí mu sloužit. Nebo spíše dělat radost, dělat něco navíc.
Jen tak.

Dnes ráno jsem vyjel do Třebíče. Po cestě často poslouchám, zelenou vlnu. Se zelenou vlnou se svezou občas i zrávy Radiožurnálu. Tak jsem několikrát slyšel informaci, že vědci ve Švýcarsku dostali nějaký nový přístroj pro urychlování částic protonů (pokud se nemýlím tedy atomového jádra prvků). Přístroj je instalovaný někde sto metrů pod zemí, kde je také vytvořený více než dvacetikilometrový tunel. Představil jsem si celý ten výzkum, budovy, podzemní pracoviště, mnoho  vědeckých pracovníků, světové kapacity. Ostatní personál, mnoho a mnoha dalších drahých a jedinečných přístrojú. Celou tu ochranu areálu…  . Pak jsem si to začal převádět na peníze. Miliardy a miliardy Eur. To vše slouží jednomu účelu, aby vědci zjistili situaci těsně po nebo při velkém třesku. Miliardy a miliardy Eur, statisíce hodin práce, jen pro to, aby svět dokázal, že Bůh nestvořil zemi svým slovem. Jaká marnost z našeho pohledu Božího služebníka. Vždyť je to jasné, říkáme si. Ať si to přečtou. Ano, Písmo nepřipouští vznik světa velkým třeskem. Podle toho, jak byl postupně Bohem tvořen. O tom však jindy. Dnes jsem cestou do Třebíče a pak do Brna přemýšlel nad tou velkou snahou, velkými investicemi. Neví, že je to marnost, ale jednou se to doví. Tak mne to zujalo, že jsem vjel do špatného pruhu a místo abych odbočil na Třebíč, uháněl jsem dál na Prahu a pak se musel vracet. Taky jsem objel kruh dvaceti kilometrů, ale neměl jsem urychlovač, tak jsem přijel se spožděním. Co mne tak zaujalo, že jsem vjel do špatného pruhu? Přemýšlel jsem zda také neinvestuji do marností. Možná ne miliardy Eur, ale svůj čas, svůj život. Jestli neinvestuji do do dokazování něčeho někomu, nebo sám sobě. Jestli nehledám objevené. Jak bych se pak tvářil, až bych zjistil, že vše byla marnost. Vždyť vše je již dokonané. Není nová pravda. A co vy? Co vlastně chceme jiným nebo sobě dokázat, co chceme objevit a proč? Není nic, co bychom nevěděli. Není pro nás nic nového, i když to, co již víme bychom měli každý den brát jako něco nového, živého, mocného, co nám dává každého dne novou milost, novou šanci.

„Nepíšu vám, milovaní, žádné nové přikázání, ale to staré, které jste měli od počátku – je to ono staré přikázání, to slovo, které jste slýchali od počátku. To, co vám píšu, je však zároveň nové přikázání, neboť se naplňuje v něm i ve vás. Tma pomíjí a pravé světlo už svítí. Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí bratra, je až dosud ve tmě. Kdo miluje bratra, zůstává ve světle a nikomu není kamenem úrazu. Kdo ale bratra nenávidí, zůstává ve tmě. Chodí tmou a neví, kam jde, neboť mu oči zaslepila tma. Píšu vám, drazí, že jsou vám pro jeho jméno odpuštěny hříchy. Píšu vám, otcové, že jste poznali Toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad tím Zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali Toho, který je od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a Boží slovo ve vás zůstává a zvítězili jste nad tím Zlým. Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky.“
1 Jan 2:7‭-‬17 B21

To přece není nic nového, co bychom nevěděli. Přesto je to pro nás nové, když to začneme žít každý den.

(Dokončení)

Kristus. „Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti. Takto nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste skrze ně získali účast na Boží povaze a unikli zkáze, do níž se svět ve své žádostivosti řítí.“
2 Petr 1:3‭-‬4 B21 Všechno, úplně všechno nám bylo darováno, co potřebujeme, abychom mohli žít dokonalý život. Život v Kristu Ježíši. Máme to. Je to tu pro nás. Nemusíme přešlapávat na jednom místě, ale můžeme si všechno vzít. V Kristu a v poznání jeho jsme získali všechna Boží zaslíbení pro naši proměnu do jeho podoby. To, že jsme to všechno dostali, ještě neznamená, že jsme si to vzali. Jako malý chlapec jsem se těšil na Štědrý večer a rozbalování dárků. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem začal velmi náruživě rozbalovat svoje dárky, které jsem viděl. V tom všem jsem přehlédl dárek, který byl na druhé straně vánočního stromku u stěny.  Našel jsem ho až za několik dní. Dostal jsem ho, ale nenašel jsem ho a nerozbalil. To se stává i mnohým křesťanům. Radují se z toho, že uvěřili, rozbalí nějaký z darů Ducha a dál nehledají. Zůstanou stát. V Kristu máme mnohem více. Všechno. Dokonalost. Svatost. Moc. Jen musíme více hledat, někdy se musíme podplazit pod stromkem, jindy si musíme některé věci vybojovat. Izraelity Kristus provázel po celou dobu, co byli na poušti. Přesto museli po cestě mnohokrát bojovat. Bůh jim dal zaslíbenou zemi, byla jejich, ale oni  byli stále na poušti. Potřebovali dojít do té země, potřebovali vybojovat  mnohé boje, aby si mohli vzít to, co je jejich. Co jim Bůh zaslíbil a také dal.

„Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci je uchvacují.“ Matouš 11:12 B21 Uchvátit  nebeské království mohou jen  násilníci. Je nám jasné, že se zde nemluví o démonech a o svévolnících. Ti přece nemohou uchvátit Boží království. Tam nemohou ani vstoupit. Ani s ním nemohou pohnout. Uchvátit nebeské království mohou jen svatí. Někdy musíme věci skutečně vybojovat. Naším dědictvím je právě Boží království. Jsme jeho dědicové, ale ještě ho nemáme. Bůh nám ho zaslíbil, dal do dědictví, ale my musíme ještě vybojovat mnohé boje, projít mnohé pouště. Tím vším nás Bůh proměňuje do podoby Krista. Psal jsem trochu postupně, jednu věc  za drunou, ale Bůh s námi pracuje jako s celkem. Když jedná s jednou věcí, jedná i s ostatními. Rosteme a jdeme po vyšší a vyšší cestě, abychom dorostli do Krista, který nám na začatku byl velký, jako kabát dospělého na dítěti, ale den ode dne nám víc pasuje až s námi nakonec sroste v dokonalosti.

„Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Pokud v nějakém ohledu smýšlíte jinak, Bůh vám zjeví i to. K čemu jsme ale už došli, toho se držme.“
Filipským 3:10‭, ‬12‭-‬16 B21

Konec

(pokračování)

Když se podívám na Ježíšův život a to velmi jednoduše žjistím tři důležité veči. On „se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“.1 Petr 2:22 CSP První je, že se nedopustil hříchu. Další, o které se tady dovídáme, že nikdy z jeho úst nevyšla žádná lest. To je velmi důležité. Někdy pro prosazování i Božích věcí začneme přemýšlet a mluvit lstivě. Jakoby Bůh neměl moc prosadit sám sebe. To Ježíš nedělal. Nepotřeboval nikoho nahánět do slepých uliček a klást pasti. Jeho slova byla vždy přímá a byla pravdou. Někdy poslouchám lidi, kteří prošli různými výcviky jak mluvit s lidmi. Ať to jsou sociálni pracovníci, terapeoti, kaučové, prodejci a další v četně některých pastorů. U všech hned po prvních několika slovech vnímám, že mne chtějí někam dostat, vnutit mi jejich cestu rozhovoru a často předem vím, kam ty cesty vedou. Je to deformace z jejich profese a různých výcviků, že již nedokáží jednat normálně a jednoduše se zeptat přímo na to, co je zajímá. Je však mnoho z nás, co tuto profesní deformaci nemáme a přesto jsme ve slovech lstiví a úskoční. Co nejvíce z člověka vytáhnout a co nejméně se odhalit. Vidíte, nemluvím o velkých konspiračních lstech, ani o velkých plánovaných hříších, ale jen o slovech, rozhovorech, ve kterých budeme opravdovými nebo budeme shledáni jako úskoční a lstiví.

Třetí věcí je to, že Ježíš všemu co říkal a dělal, věřil. Po mnoho let mám svatost také spojenou s tím, jak Bůh vidí čisté a nečisté. Vždy mne fascinovaly verše: „“Jestliže se malomocenství rozbují dále po kůži, malomocenství pokryje celou kůži člověka postiženého ranou od hlavy až k chodidlům, všude, kam kněz dohlédne, a kněz vidí, že malomocenství pokrylo celé jeho tělo, prohlásí člověka postiženého ranou za čistého; celý zbělel, je čistý.“ Leviticus 13:12‭-‬13 CSP Další verše, které na mne působí podobně jsou ze Zjevení: „Takto však , že jsi vlažný, a ne jsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ Zjevení 3:16 CSP  Bůh miluje celistvost. Ne něco napůl. Nemyslím si, že zde jde o to, jestli je někdo horlivý a jiný jasně odmítavý. Je to jen obraz čisté víry v to, co dělám a říkám.  Je to spíše o tom, že Bůh přímo nesnáší alibismus. Jak mohu dělat něco, čemu vlastně nevěřím. Pokud si připravuji zadní vrátka, pokud si připravuji plán B, jak pak věřím plánu A. Jak mohu říkat věci ve  víře, když o nich pochybuji. To je tady vlažnost.  Pokud tak žiji, pak mám podobný přístup k Bohu, ke Kristu. Je to ono: „Ano, já věřím, ale pro jistotu si to ještě pojistím jinak…, já věřím, ale…“

Bůh si předem vybral nás, ne my jeho. On, svým Duchem nás přivedl ke Kristu. On si nás předem oddělil ještě než jsme se narodili. On nás předem učinil svatými, jen mi tam potřebujeme dojít. Být opravdovými, nehledat svatost ve způsobech a projevech, ale v něm samotném, v upřimném vztahu s ním, kdy k němu přistupujeme s důvěrou (vírou), bez jakékoli lsti ve svých ústech a myšlenkách.

(pokračování zítra – závěr)

(pokračování)

Když uslyšime slova „svatý člověk“. Koho si představíme? Člověka s ostrými rysy, na jehož obličeji jsou vidět duchovni zápasy a jeho tělo je vycvičené skrze duchovní cvičení a půsty?  Na nejznamějším vyobrazení Jana Husa to tak vypadá. Přesto Hus vypadal úplně jinak. Byl kulatého obličeje a nebyl ani tak štíhlý. Prostě podle vzhledu  a našich představ by nebylo poznat, že žije svatým životem, životem vydaným Kristu. Někdo jiný si oddělení pro Krista představuje jako oddělení se od lidí. Život v samotě jen při rozjímání, v modlitbách, v kláštěře, dříve někde odděleně v lese nebo jeskyni… , dnes ve svém bytě, nebo chatě, samotě. Další jako člověka stále milého s chápajícím úsměvem, který je ve stálem pokoji a pokoj je kolem něho. Všechny ty obrazy bych mohl z Písma vyvrátit. Byl Jan Křtitel svatý? Ano. Sice žil na poušti,  ale byl kolem něj pokoj? Můžeme o Pavlovi říct, že byl svatý? Určitě ano, ale on byl stále mezi lidmi a kam přišel, tam se strhl poprask. Doslova boj. Petr, copak tohoto rybáře bychom si dovolili nazvat svatým, kdybychom ho někde potkali? Měl chápajíci úsměv, když po jeho slovech vynášeli mrtvá těla Ananiáše a Zafiry? Svatost nesouvisí s tím jak vypadáme a jak se jako lidé projevujeme, ale předevšim vyrostlým ovocem Ducha. Je to oddělené srdce pro Krista tak, že se začne pro něj oddělovat i naše myšlení. To potom je následně a dlouhodobě slyšet v našich slovech a běžném životě, v rozhodování. Svatost neznamená, že musím za každou cenu přinést pokoj. Někdy svatost přináši rozdělení, dráždí žárlivost a závist, porovnávání se a mnoho duchovních nepřátel. Svatost prochází boji, ale vítězně.

Když se vrátím k tomu velkému kabátu. Jednou jako mladík jsem začal nosit tátův kabát. Byl mi velký, všichni to viděli a smáli se, jenom já ne. Chtěl jsem, aby mne brali za dospělého. Bylo náročné pro mladého chlapce ho nosit, protože byl těžký a když jsem ho měl dlouho na sobě, začala mne bolet ramena a za krkem. Když jsem však vyrostl a zesílil nebyl problém ho nosit. Padl mi a nepřipadal mi těžký. Prostě jsem dorostl. Jen vyšel z módy, tak jsem ho přestal nosit. Podobně je to s naší svatostí. Pokud jsme ještě v Kristu nedorostlí, pak nás svatost tlačí a je pro nás námahou a nejraději bychom ten kabát odložili. Naše snaha být a vypadat svatě, mnohé kolem nás vede ke smíchu a uštěpačným řečem.  Čím jsme duchovně dospělejší  pak se tento kabát pro nás stavá přijatelnějším až se stane samozřejmostí. Netíží, naopak zjišťujeme jeho výhody a radujeme se, že ho máme na sobě, že ho můžeme nosit. Tento kabát nikdy nevyjde z módy, tak ho nemusíme měnit za jiný.

Ale vraťme se z mého mládí a od kabátu zpět k lidem. Ježíš je jak plně člověkem tak plně Bohem. Tedy svatým. V čem spočívala jeho svatost, když chodil tady po zemi? Zkusme to zjistit?

(pokračování zítra)

Jednou jsem slyšel přirovnání, že se svatostí je to jako s velkým kabátem. Jsme v něm, je  nám velký, hodně velký, že bychom pomalu z něho vypadli, ale postupně do něj dorůstáme. To se však dá říct téměř o všem, co se týká života v Kristu.

Co je svatost? Kdy jsme nebo se stáváme svatými? Opět jako u spravedlnosti, to my lidé posuzujeme z několika pohledů. Někdo mluví o někom jako o svatém, když ho vidí konat dobré skutky. Jinde se svatý musí prokázat zázrakem a to jak za života, tak po smrti. (ŘKC)

Jeden pohled je být oddělen pro Boha, pro Krista, druhý náš osobní život a jednání vůči  druhým. Myslím si však, že je to jeden balík, který  nemohu rozdělit. Kdy se tedy stávám svatým?  Kdy si poprvé oblékám ten pomyslný kabát svatosti, pokud použiji tento příměr? Když se podíváme do Písma, zjistíme, že vše, co bylo nazývané svatým souviselo s oddělením pro Boha. Ať to byly věci, země nebo lidé. Místo-kus země kde se člověku zjevil Bůh, náčiní v chrámu, které používali kněží, když Bohu sloužili, lidé. Petr o nás věřících píše: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi „Nelid“, jste nyní lid Boží; vy, kdysi „Neslitovaní“, jste však nyní došli slitování.“ 1 Petr 2:9‭-‬10 CSP Pokud použiji jiná slova než oddělený pro Boha, pochopím co je být svatým: „patřící Bohu, být jeho vlastnictví“. Ano, Bohu patří celý svět, ale tady jde o něco víc než obecné vlastnictví Boží, které pochází z toho, že Bůh je Stovřitel, tady jde o velmi osobní vlastnictký vztah, velmi silné pouto, postavené na dobrovolnosti člověka. Svatý je ten, který se dobrovolně rozhodl stát vlastnictvím Boha.

Kdy se to stává? Jednak když vyznáme Ježíše jako svého Pána. Říkáme tím, že se dobrovolně stáváme jeho služebníky, o kterých   může rozhodovat, jak on sám chce. Doslova jako pán nad svým majetkem. Pavel o sobě mluví jako o otroku Kristově.  „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Římanům 10:9 B21 Nejde jen o obecné vyznání, že je Pán, ale o vyznání, že je mým Pánem. Další krok, kdy se staváme dobrovolně vlastnictvím Božím je křest. Křtem vyznáváme před celým světem jak fyzickým tak duchovním, že jsme umřeli tomuto světu, abychom se narodili pro Krista. „Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli.“ Galatským 3:27 B21  „Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života.“ Římanům 6:3‭-‬4 B21
Tady je počátek naší svatosti. Ale určitě ne konec.

(pokračování příště)

Žít spravedlivý život není semozřejmostí. Jak v našem osobním životě, tak vůči jiným. Ať již s nimi jen žijeme nebo je máme vést. Srdce člověka je velmi zrádné a především převrácené k sobě samému. Dokáže najít výmluvy, dokáže zaslepit a pak vydávat bílé za černé a obráceně, jen aby dostalo své. Navíc to navleče tak, aby to vypadalo, že jednáme spravedlivě. Že je to vlastně vůči nám spravedlivé a máme na to právo. Začneme žít v samospravedlnosti. Pak podobně začneme samospravedlností zasahovat do okolí a vydávat nespravedlnost (samospravedlnost je nespravedlností v Božích očích tím i hříchem) za Boží spravedlnost a pravdu. Tak překrucujeme naše cesty v Boží cesty, naši pravdu v Boží pravdu. Navíc jsme tak oklamáni, že tomu často věříme a přesvědčujeme i ostatní.

Spravedlivý člověk je nejen ospravedlněn u Boha skrze víru v Krista, ale také stále na prvním  místě hledá Boží království a jeho spravedlnost. Boží královstvi je místo, kde spravedlnost je samozřejmostí. Dokonalá Boží spravedlnost. Hledání spravedlnosti spočívá v prohlubování poznání Boha samotného. Jeho přítomnost v našich životech. Potřebujeme nejen jeho dar moudrosti, ale především jeho samotného. „Můj synu, jestliže přijmeš mé řeči a uchováš u sebe mé příkazy, učiníš své ucho vnímavé pro moudrost a nakloníš své srdce k rozumnosti, jestliže zavoláš na porozumění a pozvedneš svůj hlas k rozumnosti, jestliže ji budeš hledat jako stříbro, pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy porozumíš bázni před Hospodinem a získáš poznání Boha. Vždyť moudrost dává Hospodin a z jeho úst pochází poznání a rozumnost. Uchovává úspěch pro přímé, je štítem pro ty, kdo žijí bezúhonně, střeží stezky práva a chrání cestu svých věrných. Tehdy porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti, každé dobré stezce, neboť moudrost vstoupí do tvého srdce a poznání tvou duši potěší; rozvaha bude tebe chránit, rozumnost tě bude střežit.“
Přísloví 2:1‭-‬11 CSP  Všimněme si těchto slov ve verších …. uchovává úspěch pro přímé…  je štítem těm, co žijí bezúhonně…. chrání cestu svých věrných…. tehdy (až tehdy!) porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti…

Abych mohl docházet v životě ke spravedlivému jednání, musím na prvním místě ztratit sama sebe. Pokud nepřestanu hledět jen  na sebe, nikdy nedojdu k poznání bázně před Hospodinem.  Naopak ho ještě začnu obviňovat. (a všechno kolem) Pokud se nezřeknu svého já, pak moudrost jen po mně steče a nic z ní ve mne nezůstane. Pokud neponesu každého dne svůj kříž a budu podléhat strachu, pak nejsem a nebudu schopen uplatnit ve svém životě a v životě kolem mne Boží spravedlnost.

Nestačí jen prosit o moudrost. Potřebujeme jednat každého dne se svým životem. Nechat se usvědčovat Duchem svatým z naší nespravedlnosti, činit z toho pokání, tedy vydat se cestou Boží spravedlnosti. Není to tak, že hned budu jednat spravedlivě. Rostu v tom, jak jsem postupně v různých rozhodnutích, slovech o situacích a lidech usvědčován Duchem, že nejednám spravedlivě a měním to. Tak se posunuji od samospravedlnosti ke spravedlnosti Božího království. Některé věci jsou nám zřejmé, jiné nám o našem myšlení musí zjevit Duch svatý, abychom nebyli oklamáni sebou samým. Moudrost Boží a spravedlnost Boží nevyslovitelně převyšuje tu lidskou. Nejsme ji schopni ihned pochopit. Jen skrze Ducha svatého v nás a to ještě jen částečně. Proto se musíme stále nechat vést a ptát se na na rozhodnutí Ducha svatého.

Ani spravedlivá rozhodnutí, ani moudrost nás však nemohou chránit od hříchu a pádu zpět, pokud nechceme jednat se svými slabostmi a špatným myšlením. Pokud nechceme zároveň růst ve svatosti.

(Pokračování zítra)