Muži a ženy Boží – Izák 2

Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Židům 11:9 B21

Izák přijal zaslíbení, které dostal jeho otec. Sám Hospodin mu to potvrdil. Při předání požehnání zase na jeho syna, byl Izák oklamaný Jákobem. Velmi zle oklamaný. Nejenom synem Jákobem, ale i vlastní manželkou. Využili jeho zdravotního stavu, kdy Izák již téměř neviděl a Jákob se tedy vydával za svého prvorozeného bratra Ezaua a místo něho přijal od otce požehnání prvorozeného. Tady je: „Hle, vůně mého syna – jak vůně pole, jemuž Hospodin žehná! Ať Hospodin dá ti nebeskou rosu, úrodnou zem, obilí i víno v hojnosti. Ať lidé slouží ti, ať se ti klaní národy. Pánem svých bratří buď, ať se ti klaní synové matky tvé. Ať jsou zlořečeni, kdo ti zlořečí, a požehnáni, kdo ti žehnají!“
Genesis 27:27‭-‬29 B21
O Jákobovi budu ještě určitě psát, tak zůstanu ještě chvíli u Izáka. Když to Izák zjistil, nezrušil své požehnání. Ani nevyhnal Jákoba nebo svou ženu. I když se zhrozil, i když to bylo něco nepředvídatelného, nevzal své požehnání zpět.. Tady si uvědomuji, jak velkou váhu mají vyslovená slova. To, co teď píšu, mohu smazat a nebude to. Co si myslím, mohu změnit nebo potlačit, ale to, co vyslovím již nechytím a nevrátím do svých úst, už to  „nespolknu“, aby to nevyšlo. Slova jsou venku a působí. Písmo mohu smazat, přepsat, roztrhat, ale slovo neuchopím, nevidím kde se toulá, kam směřuje a kolika lidí se dotýká. Nemohu za ním poslat jiné, které ho smaže.  Ono pracuje, i když je neviditelné, dostává se do duchovních oblastí… Dokonce se nemohu vymluvit na situaci. Mohu sice řict, že jsem byl oklamaný,  mohu být zděšený z toho, co jsem pak řekl, ale nevrátím to do svých úst..

Můj táta občas říkal: „co jsem řekl, řekl jsem“. Nechápal jsem to, zvláště, když jsem očekával, že své slovo vezme zpět. Přestože nebyl znovuzrozený křesťan, myslím si, že v tomto měl poznání.

Mohl Izák změnit své rozhodnutí? Lidsky řečeno a myšleno mohl. Mohl říct ruším to, co jsem řekl a udělal. Bude to jinak. Izák to však neudělal. Měl  tomu jeden velký důvod a tím byl jeho vztah s Bohem. Byl jeho služebníkem. Byl jeho obrazem vůči své rodině a lidu. Nemohl rušit své slovo, své požehnání, protože ani jeho Bůh neruší své slovo. Dalším důvodem bylo, že to nebylo jeho požehnání, ale požehnání od Boha. Bylo to Boží zaslíbení. Třetí důvod souvisí s tím druhým. Boží zaslíbení, Boží dědictví a Boží požehnání, Bůh sám mohl zastavit, aby nebyl Izák oklamaný. Bůh věděl, co připravuje Rebeka se svým synem Jákobem. Přesto to dopustil. Věřím, že Izák si to uvědomoval.

Než se Jákob a Ezau narodili bylo Rebece řečeno: a Hospodin jí řekl: „Ve tvém lůnu jsou dva národy; dvojí lid se z tvých útrob rozdělí. Jeden lid bude silnější než druhý a starší mladšímu bude služebník.“ Genesis 25:23 B21

Otázkou je jestli se to stalo protože to Bůh předem řekl nebo Bůh to řekl, protože věděl, jak se Ezau, Jákob a Rebeka zachovají?  A mohlo se to naplnit  i jiným způsobem než podrazem?

Určitě jsou i na tyto otázky odpovědi, ale to až při povídání o Jákobovi a Rebece.

 

 

 

Muži a ženy Boží – Izák

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Římanům 12:1 B21

Kdo jiný by měl nejlépe vědět , co znamená být živou, svatou a příjemnou obětí, než samotný Izák, který byl svým otcem připravený na oltáři jako obět Bohu.Ležel svázaný na dřiví a kamenech a čekal až ho vlastní otec podřeže jako ovci.

Zvláštní zkušenost z dětství. Kolik z dnešních lidí se vymlouvá na své traumata (zranění) z dětství, aby zdůvodnilo svá selhání v dospělosti. U Izáka nic takového nevidíme. Naopak. Jeho život svědčí o opaku.

Každý máme ve svém životě svého „Izáka“. Pro někoho to jsou děti, rodina. Pro jiné domov, rodné místo kde má kořeny, pro další majetek, podnik, práce, situace ve které se nachází, nevyplňěné touhy a pro některé i „služba“ Pánu. Potřebujeme toho svého Izáka položit na oltář, jako oběť Hospodinu. Teprve pak můžeme svobodně Bohu sloužit. Potřebujeme nechat na Bohu, co nám z oltáře vrátí, ale pokud to vrátí, pak nás to již nebude svazovat a nejen to, samotné věci, lidé, situace dostanou úplně nový smysl v našem životě a pokud se jedná o lidi, pak i jejich životy se promění.

„Gerarští pastýři se však začali s Izákovými pastýři o studnu hádat: „Ta voda je naše!“ A tak Izák tu studnu nazval Esek, Rozepře, protože se s ním přeli. Potom vykopali další studnu. I o tu se hádali, a tak ji nazval Sitna, Nepřátelství. Přesunul se tedy odtud dál a vykopal další studnu. O tu se už nehádali, a tak ji nazval Rechobot, Prostranství. Řekl totiž: „Teď nám Hospodin daroval prostor, abychom se rozplodili na zemi.“ Genesis 26:20‭-‬22 B21

Předtím než začal kopat studny, byl vyhnán pro závist z filištinského území. Filištínci zasypali všechny studny, které vykopal jeho otec. Izák se nepřel, přestože byl mocným a možná mocnější než ti, co ho vyhnali a zasypali studny. Šel a kopal znovu a znovu a znovu. Věděl, že Bůh zaopatřuje, věděl, že je lepší se spoléhat na Boha a nechat ho, aby nás obhajoval. Nakonec se dočkal. Věděl, že to nakonec bude Hospodin, kdo jim dá prostor, vždyť dostal zaslíbení tak, jako jeho otec. A především to vše mnohem silněji prožil, když ležel jako oběť na oltáři.

I my, když jsme položili na oltář svého Izáka, potřebujeme tam položit ještě sami sebe, abychom se mohli vrátit proměnění. A potřebujeme to udělat i několikrát za svůj křesťanský život.. I my potřebujeme prožít to, co Izák. Být obětí pro Hospodina.

 

 

Muži a ženy Boží – Sára 2

Písmo bylo napsané pro naše poučení. Příběhy, lidí tam jsou, proto, abychom si vzali příklad nebo naopak, abychom nedělali stejné chyby.

Co nedělat stejně jako Sára. Bůh Abrahamovi zaslíbil potomka. Abraham o tom určitě se Sárou hovořil. „Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene.“ Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost. Genesis 15:4‭-‬6 B21 Bůh zde hovoří pouze o tom, že dědic vyjde z jeho beder. Z jeho semene. Nic zde není o Sáře. Sáře tehdy bylo přes sedmdesát let.. Byla neplodná a nebyla schopna pochopit a uvěřit, že by tento dědic mohl vzejít z ní. Znala Boží zaslíbení a snažila se lidským způsobem pomoci jeho naplnění. V té době bylo běžné, že místo neplodné paní, za ni porodí dítě otrokyně. Dítě pak nebude otrokyně, ale její paní. „“Proto Saraj Abramovi řekla: „Pohleď, Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Spi tedy s mou otrokyní – snad získám syny skrze ni.“ A Abram ji poslechl.““ Genesis 16:2 B21  Sára tímto způsobem chtěla naplnit Boži zaslíbení. Bůh však nepotřebuje pro svá rozhodnutí náhradní řešení. U něho není nic nemožné. Takovou zkušenost však Sára ještě neměla. Potřebovala se sama setkat s Bohem a slyšet jeho hlas, jeho slovo, které pak v ní vzbudilo stejnou víru jako v Abrahamovi. Slovo, které přineslo víru, která vzbudila moc k jejímu početí. Svou „snahou pomoc“ Bohu naplnit jeho slovo si jen ještě před tím přidělala nepříjemnosti a starostí. Nakonec i do dnešní doby vytrvalého nepřítele pro rod jejího vlastního syna.

Dobrou zprávou je, že ji Bůh nikdy toto nevyčetl ani na to nepoukázal jako na nějaký „hřích“ nevíry. Ani já to nezmiňuji jako něco špatného, jen to používám jako přiklad, jak něco nedělat.

Narozdíl od Sáry máme dnes Písmo, ve kterém je i její příběh, máme Ducha svatého, který nám radí, učí nás, vede a povzbuzuje. My máme úplně jinou pozici než Sára. Ta se neměla kde poučit a sestkání s Bohem a se zaslíbením měla nejspíše sprostředkované přes Abrahama. Nakonec to byl Abraham,  který poslechl Sáru a který nesl odpovědnost..

Tento příběh mi vždy připomene: „Bůh dokáže sám naplnit své zaslíbení, tak se to nesnaž udělat za něj, aby sis tím nepřinesl místo požehnání trápení.“

 

 

Muži a ženy Boží – Sára

Sára – Bojovnice.

„“Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Genesis 17:15‭-‬16 B21

Jak se z Bojovnice stává Kněžna, matka mnohých národů a králů? Sára prošla těžkými věcmi. Nemohla mít děti, což pro ni v tehdejší společnosti znamenalo velkou ostudu a méněcennost v očích ostatních žen. Dvakrát ji její manžel zapřel jako svou ženu a nechal ji odvést do domu jiného muže. V pětašedesáti musela vybojovat, že nakonec nechá jinou ženu, aby spala s jejím mužem a porodila mu syna. Musela snášet posměch a úšklebky ze všech stran vcetně své služky,  která porodila Izmaila. Musela bojovat.. Především bojovat sama se sebou, aby mohla překonat veškerou nepřízeň. Její situce z ní dělala bojovnici. I když měla oficiální postavení, přesto uvnitŕ sebe musela vybojovat mnoho bojů. Jen jednou si stěžuje Abrahamovi. Uvnitř však bojuje s hořkostí, s odpuštěním, pochopením svého života a jeho smyslu, ale přitom všem zůstává pokornou manželkou. Určitě byla hodna svého jména Sára-Bojovnice. Pak přichází do jejího života slovo přímo od Boha: Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“ Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“ Genesis 18:10‭-‬12 B21  Smála se tomu, podobně jako se předtím usmíval Abraham. Přesto to slovo, které šlo přimo od Boha slyšela a přes svůj smích mu uvěřila. Víra je ze slyšení Božího slova (Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo. Římanům 10:17 B21). Skrze víru v Boží slovo počala. „Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení.“ Židům 11:11 B21

Jak se stát z bojovnice za své představy, sny, práva kněžnou, matkou mnohých Božích synů a dcer?

Slyšením živého a čerstvého Božího slova a vírou v něho přijímáme moc ke změnám, k zázrakům k početí mnoha věcí, ve které jsme již přestali doufat..

Muži a ženy Boží – Abraham 3

„…a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“… „Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.“ Židům 11:6‭, ‬8 B21

Vírou Abrahám poslechl Boží volání. Vyrostl a bydlel mezi národy, které uctívaly mnoho model, které prováděly nejrůznější oběti těmto modlám. Věřily ve vše, jen ne v Hospodina. Jak potom Abrahám věděl, že k němu promluvil Bůh? Již v prvním zamyšlení o Abrahamovi jsem napsal, že nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil. On prostě věřil, že k němu mluví Bůh. Bůh mu řekl vyjdi ze své země a on uvěřil, že hlas, který k němu mluví je Boží. Potřebujeme věřit, že Bůh mluví. Ať skrze Písmo, jiné lidi, ale především skrze Ducha svatého přímo k nám.

Kdo přichází k Bohu? Ti, kteří uvěřili, že Ježíš je Kristus. Je mnoho těch, kteří v toto uvěřili, čtou Písmo, ale přesto, když je Bůh osloví, pochybují o tom, že to byl Bůh; “ byl to Bůh?“, „co když slyším jen svůj hlas?“, „to může být od ďábla“, „to je nesmysl, jak mohu slyšet  Boha…“ . Mají mnoho výmluv, proč to nemusí být Bůh. Přesto říkají, že hledají Boha a jeho království.

Musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají… ŽE BŮH JE A ŽE ODMĚŇUJE… odměnou je, že Boha poslechnu a vykročím do neznáma, poslechnu a dělám to, co říká, i když se to neshoduje s tím, co doposud znám, poslechnu… Díky tomu, že Abraham uvěřil, vyšel, odměnou mu byla jeho poslušnost, která ho dovedla k požehnání a k ještě větší víře.

Teď slyším ty pochybovačné hlasy: …ale co když se spletu a nebude ke mne mluvit Bůh, jak to mohu vědět, že to mluví on? Jednoduše, protože se odměňuje těm, kdo ho hledají. Hledáš ho a jeho království? Pak věř, že se ti odměňí. Odmění tím, že uvěříš jeho hlasu a důkazem tvojí víry bude poslušnost.. Pokud toužíš ho poslouchat a činit jeho vůli (to je hedání Božího království), pak k tobě určitě bude mluvit a mluví. Ježíš říká o Otci: Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?“ Matouš 7:9‭, ‬11 B21

Když ho chceš poslouchat, nenechá přece mluvit k tobě toho zlého svým hlasem. Můžeš se modlit za to, aby k tobě během dne mluvil a na základě slov Ježíše o dobrém Otci uvěř hlasu, který pak bude mluvit. Nepochybuj. Buď jako Abraham. Protože uvěřil, byl schopný poslechnout.

 

Muži a ženy Boží – Abraham 2

Možná je dobré si připomenout  i nějaká věková fakta. Sára byla o deset let mladší než Abraham. Porodila Izáka ve svých devadesáti letech. Když zemřela bylo Abrahamovi 137, Izákovi 37 a Izmailovi 51 let. Pak měl Abraham ještě dalších šest synů s další manželkou. Když Abraham umřel jeho vnukům Ezauovi a Jákobovi bylo patnáct.. (Jen k připomenutí Sem syn Noemům ještě žil a zažil Abrahamovy vnuky jako čtyřicátníky)

Druhá věc, které jsem si dřive nevšiml se týká Abrahamova poznání Božích pravidel a přikázání. Teprve až v rozhovoru Boha s Izákem, kdy  mu Bůh potvrzuje zaslíbení, které dal již jeho otci se dovídáme: „To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ Genesis 26:5 B21. Bůh svěřil Abrahamovi svá přikázání, ustanovení a ponaučení.

V předchozích kapitolách, které popisují Abrahámův život spíše čteme o zaslíbeních. Ano byl poslušný vyjít, byl poslušný v obětování Izáka…, ale spíše to vypadá, že Bůh k němu hovořil vždy až po mnoha letech. Teď vím, že Abraham měl nejspíše trvalý, každodenní vztah s Bohem, že na něm a v něm spočíval Duch Boží, který ho vedl, kterému naslouchal. Navíc k tomu měl čas od času zvláštní a osobní setkání s Bohem, o kterých se dovídáme z Písma. Právě zachovávání těchto ustanovení, přikázání a ponaučení mu zajišťovalo s přítomností Ducha Božího autoritu, kterou v té době měl v širokém okolí a u všech vůdců a králů, se kterými se setkával. Všichni věděli, že je to ten Boží.

Často chceme chodit i my v takové autoritě, být Boží osobností, ale nechce se nám zachovávat JEHO ustanovení, příkazy, které nám dává a neřídíme se ponaučeními, které nám svěřil. V této oblasti jsme často líní a nechápaví. Abraham žil v předzákonní době, ale  měl od Boha poznání toho, co je správné Boží a co ne. A řídil se tím. Je jedno jestli to budeme nazývat přikázáním, ponaučením nebo ustanovením. Pisatel v listě Židům o tom píše podobně: „Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého“. Židům 5:11‭-‬14 B21. O kapitolu dál opět:: „Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.“ Židům 6:12 B21 Jím pro nás je i Abraham a jeho život.

 

Muži a ženy Boží – Abraham

Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“ Genesis 20:7 B21

O Abrahamovi toho bylo napsané a kázené mnoho. Mnoho knih a filmů se zabývá jeho životem. Z tohoto důvodu se zastavím jen u dvou nebo tří věcí z jeho života. Ta prvni je ve verši 7 dvacáté kapitoly Genesis. …. neboť je prorok…

Abraham je prvním mužem, kterého bible nazývá prorokem. Můžeme zde tedy poznat základní znaky proroka. Je to prorokování? Do doby, kdy byl Abraham samotným Bohem nazvaný prorokem,  žádné proroctví nepronesl. I potom neprorokoval. Jen jednou a to, když šel obětovat svého syna Izáka. Prorokoval o tom, že Bůh si vybere svého beránka k oběti. To bylo vše. Nevidíme ho v Písmu jako klasického starozákonniho proroka. Přesto ho Bůh nazývá prorokem. Co dělá z člověka proroka? Co dělá z „běžného“ křesťana proroka? Je to zvláštní vztah s Bohem. Jsou to Boží navštívení na jedné straně a poslušnost a víra v to, že mluví sám Bůh na straně druhé. Abraham nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil a poslechnul Boha v tom, že má vyjít s celým svým domem na cesty.

Bohu nevadilo, že několikrát zapochyboval. Dokonce jednou se v nitru smál, když slyšel Boží zaslíbení. Zaslíbení, že ve stu letech splodí Izáka. Bůh ho nenapomenul jako Sáru, prostě mluvil dál a Abraham jeho slovům uvěřil. Víra je ze slyšení. O to je silnější, když k nám hovoří přímo Bůh. Když hovoří Bůh, nepotřebujeme zázraky. Aspoň ne všichni. Abraham je  nepotřeboval. Určitě hovořil s lidmi o tom, co  Bůh řekl, ale to ho proroken v Božích očích nedělalo.

Dalším znakem proroka je podle jeho příběhu to, že se modlí podle Boží vůle. Ne jak sám chce, jak sám cítí a myslí, ale tak jak Bůh chce, aby se modlil a za co chce Bůh aby se prorok modlil a v čase, který chce Bůh. Proto se modlitby proroků tak často naplňují.

Muži a ženy Boží – Sem

Abrahamovi bylo 56 let, když Noe zemřel. Mohli se tedy potkat. Abraham ještě zažil ty, kteří znali svět před potopou. Dokonce, pokud jsem správně počítal, se Abraham narodil 294 roků po potopě a zemřel 469 roků po potopě. Sem, který byl praotcem jeho rodu a synem Noeho žil ještě 502 roků po potopě. Přežil Abrahama o 33 roků.

Sem byl velmi požehnaný věkem. Mimo Náchora přežil všechny své vnuky a prapra..vnuky včetně Abrahama. To, co mne na životech těchto dvou posledních dlouhověkých mužů zaujalo, bylo, že v Písmu se o nich po potopě moc nedovídáme. Znali se s Abrahámem? Věděli a znali celou línii až k Abrahamovi? Měli totiž stovky a možná tisíce vnuků. Jak se jejich život odvíjel v době stavby babylonské věže a po zmatení jazyků?  Měli nějaké výsady jako zakladatelé rodú?

Co o Semovi víme. Jen to, že určitě pomáhal tátovi stavět archu, bylo mu 102 let, když skončila potopa. Pak známe jeho děti, z kterých vyšly různé národy. A jen jeden příběh, který ukazuje na to, jak si ctil svého otce. Patřil ke generaci mužů, kteří překlenovali období mezi předpotopní dlouhověkou generací a generací po potopě, které se rychle zkracoval věk až na Bohem určených 120 let. Zanechal jeho život pro nás nějaké ponaučení? Ano.

Cti otce i matku, aby se ti na zemi dobře vedlo a byl dlouho živ.

Sem je jedním z důkazů, že Bůh je stejný před potopou, po ní, před zákonem i po něm. Jeho zaslíbení platila od stvoření světa stejně až do dnešních dnů milosti a budou platit stále dál.

 

 

 

Muži a ženy Boží – Noe 3

S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Genesis 6:18 B21

Noe  byl prvním mužem, s kterým Bůh uzavřel smlouvu. Bůh je Bohem smluv. Často uzavírá smlouvy. I dnes. I dnes chce uzavřít  smlouvu s tebou se mnou. Na první pohled jde o jednostranné smlouvy. I u Noeho to tak vypadá. Ale neni tomu tak. Pro každou smlouvu potřebujeme dvě strany. A to i v případě, že se nic od jedné z těch dvou stran nežádá. No, vlastně žádá: aby ta smlouva mohla začít fungovat, musí ji druhá strana přijmout a to i v případě, že se nic po ní nežádá. Bůh uzavřel s Noem smlouvu. Jednostrannou. Noe ji přijal tím, že začal stavět archu. Pokud by nezačal stavět, nevešel by do ní. Ani on ani jeho synové, jeho žena ani ženy jeho synů. Osobně věřím, že Duch svatý sjednává podobnou smlouvu s každým Božím dítětem. Možná tomu dnes jen říkáme  Boží zaslíbení. Věř, že pro Boha to má sílu smlouvy s tebou. Potřebuješ jen udělat jednu věc a to vírou si tu smlouvu osvojit, přijmout ji. Možná „začít ve víře stavět tu svoji archu“.

Muži a ženy Boží – Noe 2

„Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem.“ Genesis 6:9 B21

Noe byl spravedlivý a poctivý člověk. Otázkou je jestli byl spravedlivý a poctivý a proto žil s Bohem. Nebo žil s Bohem a proto byl spravedlivý a poctivý. O verš dříve čteme, že Noe našel u Boha milost..Někdy se snažíme spravedlnost, poctivost a dobrotivost druhých ponížit tím, že řekneme: „No to je proto, že mají u Boha milost, že je chrání“. Ano mají, ale důležité je, že zůstávají věrní. Většinou se snažíme tímto způsobem omluvit a zdůvodnit svoji nespravedlnost, nevěru a neposlušnost.- svévoli. Tak stejně jako se satan snažil snížit Jobovu věrnost před Bohem. Noe pracoval na velkém díle záchrany lidského rodu. Adamova rodu. Mnoho let pracoval na arše, pak prožil potopu, založil novou společnost lidí a přesto ve všem poslechl  Boha. Přesně poslechl Boha. Mohl to udělat tak jako mnozí z nás, prostě si jen jednou, jen kousíček udělat podle své představy. Neudělal to. Dokonce, když již vody potopy opadly a holubice se do archy vrátila s olivovým listem, Noe ještě čekal sedm dní, než mu Bůh řekl, aby vyšel ven.

Dokáži si sebe představit, jak bych neptrpělivě čekal a měl bych cukání vyjít a zvědavě zkoumat, jak to se zemí vypadá. Vždyť již holubice přinesla čerstvý olivový lístek. Udržel bych se, abych čekal na slovo od Pána? Nevím, nevím.

I my máme milost od Boha. Dokonce každý den, můžeme novou milost přijímat. Jsme ale ochotni být věrní a ve všem poslušní jako Noe? Mimo jiné to bylo to, co ho opravňovalo k tomu, aby archu postavil a přepravil se do jiné doby.

„Těší snad Hospodina zápaly a oběti, jako když ho někdo poslušností ctí? Poslouchat je lepší nežli obětovat, věnovat mu pozornost je nad tuk beraní. 1 Samuel 15:22 B21

Velmi rádi Boha chválíme, zvedáme ruce, vyznáváme a vyvyšujeme jeho svaté Jméno, modlíme se…, ale jsme poslušní? Poslušní, když nám říká: „Odpusť jim.“ Nebo udělej to nebo ono… . Posloucháme ho? Konáme podle jeho příkazu?

Noe ano, poslechl, tak jako mnoho jiných Božích mužů a žen, přestože byli nedokonalí a často chybujíci jako my. Oni i přes svou nedokonalost Boha poslechli. Je zajimavé, ze prvně poslechli a udělali a pak stavěli oltáře. My stavíme oltáře chválou a uctíváním, ale posloucháme?

Ježíšova slova jsou:“Kdokoli plní Boží vůli, ten je můj bratr, sestra a matka.“ Marek 3:35 B21

 

 

 

 

 

Muži a ženy Boží – Noe 1

Noa zná snad každé křesťanské dítě. Dokonce i mnoho dětí mimo církev. Noe je známý téměr celému světu. Jistě byly statisíce kázání a článků o tomto Božím muži. Proto budu dnes vyprávět z trochu nevšedního pohledu o této rodině.  První myšlenka, která mne napadla, když jsem došel až k potopě, byla : kam se ztratili vsechny ty děti Božích mužů uvedených v Adamově rodokmenu. Set měl mimo Enoše další syny a dcery. Enoch měl mimo Metuzaléma další syny a dcery. Noe měl své bratry a sestry. Ti všichni pocházely z rodu Seta, toho kdo začal uctívat Hospodinovo jméno. Skutečně to byl jen jeden ze synů, kdo obstál ve víře? Který předal viru v Boha? Možná ani to ne a Bůh si vybral z rodu někoho sám, komu se dal poznat. To nevíme, ale víme, že Lámech, otec Noema umřel pět let před potopou. Zažil stavbu archy. Zažil a slyšel slovo, které Bůh dal jeho synu. Byl by také v arše, kdyby žil déle? Je to hloupá otázka? Noe měl mnoho bratří a sester. Nikdo z nich nebyl zachráněný. Jen Noe se svou rodinou. Co se stalo s tou větví Seta? Že se to stalo s větvi Kaina, tomu rozumíme. Ale Set a jeho rod, který je vyjmenovaný až k Noemu? Z toho usuziji dvě věci. Muži, kteři jsou vyjmenovaní v rodě Adama k Noemu, nemuseli být zrovna Božími muži a ani určitě nejsou vždy prvorozenými, ale jsou tam proto, že jsou součástí cesty od Adama k Enochovi od Enocha k Noemu. Pak dál až k Ježíši. Jsou součástí živote těch, které si  Bůh vybral, oddělil pro chozeni s ním, které pomazal a posvětil. Kainova linie však skončila potopou.

Čím chceme být? Jen jménem v nějaké rodové linii, nebo chceme u svého jména mít poznámku jako Set s Enošem a nebo dokonce mít vlastní příběh s Bohem v historii lidsta jako Enoch, Noe a další nebo se spokojíme se čtením příběhů jiných Božích mužů a žen?

 

 

Muži a ženy Boží – Set, Enoš a Enoch

Další dva muži, o kterých se píše asi jen na dvou místech a to velmi krátce jsou Set a Enoš. Set otec Enoše a syn Adama a Evy. Přestože se o nich zmiňuje jen několik málo veršů a to spíše v rodokmenu Adama, je u jednoho z těch veršů důležitá poznámka. Poslouchejte: „Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména. Genesis 4:26 B21. Set byl syn Adama. Musel znát Hospodina, tak i jeho syn Enoš, vnuk Adamův. Měli informace z první ruky. Znali určitě Kaina…

Stejně jako Ábel nemuseli věřit, že Bůh je. Oni to věděli. Přesto se u Ábela mluví o víře a u Seta a Enoše o počátku vzývání Hospodinova jména. V Adamově rodokmenu jsou hned po Adamovi. Na druhém a třetím místě. Kain tam není, i když žil a také věřil, že Bůh je. Vždyť s Bohem rozmlouval. Mnozí i v dnešní době zažili Boží dotek, Boží mocný zázrak ve svých životech, ale nakonec se od Boha odvrátili. Hovořil jsem s jedním mladým mužem, jemuž Bůh nenaplnil jeho sen a tak od něho odešel, přestal chodit do církve a začal si žít po svém. Přesto mi vyprávěl, že už Boha ve svém životě nemůže popřít. Ví, že je, ví, že žije v hříchu. Chce se Boha zbavit, zbavit se povědomí o něm, ale nejde to. Žije velmi nešťastný život. Nechce se k Bohu vrátit, ale nemůže ani na něho zpomenout. Věřím, že nakonec se přece jen v pokoře a v pokání vrátí.

I dnes si Bůh nevybírá podle prvorozenectví. Dokonce ani ne podle toho jestli Boha o  Bohu víš nebo ne. Vidíme to při čtení Písma v mnoha příbězích. Mnozí lidé, kteří se považují za křesťany, pouze věří, že  Bůh je, že existuje Kristus. Dokonce toho hodně ví a myslí si, že jim to stačí. Nestačí. Potřebují něco více. Vztah lásky, poslušnosti, obětavosti a bázně před ním.

Semovo srdce a srdce Enoše bylo při Bohu a oni a jejich rod si Bůh vybral k nesení víry v něho, ve kterém byl vždy někdo, kdo nesl víru, lásku a bázeň před Hospodinem, někdo, kdo uctíval svého Boha a chodil s ním. Oni nepotřebovali věřit, že Bůh je, jejich víra byla o lásce k němu, bázni a poslušnosti a chození v jeho přítomnosti.

Dalším příkladem muže víry v tomto období byl Enoch. I u něho je důležitá poznámka: „Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Genesis 5:24 B21 Myslím, že Enochovi se splnilo to, po čem touží mnoho věřících. Být vzat do Božího království za živa. Být vytržený Kristem a přitom nemuset projít zkušeností tělesné smrti. Nevím zda tak přemýšle,l vždyť žil v době dlouhověkosti a v porovnání s ostatními byl vzat Bohem celkem „mladý“. Bylo mu „pouhých“ 365 let. (Je lepší zemřit mladý s Bohem, než starý bez Boha). Enoch nezemřel, byl přímo vzat Bohem. V jaké blízkosti musel Enoh s Bohem žít, v jakém úzském spojení. Jaká musela být jeho víra a důvěra v Boha. List Židům o něm píše: „Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. Židům 11:5‭-‬6 B21 Měl pověst Božího oblíbemce. Proč? List Židům nám odpovídá:pro svou víru. A Juda o něm píše toto: V sedmé generaci od Adama o nich prorokoval Enoch, když řekl: „Hle, Pán přichází s nesčíslnými tisíci svých svatých, aby soudil všechny lidi a každého usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, které bezbožně páchali, a kvůli všem tvrdým slovům, která ti bezbožní hříšníci proti němu mluvili.“ To jsou ti reptáci a nespokojenci vedení vlastními choutkami, honosní mluvkové, ziskuchtiví pochlebovači! Juda 1:14‭-‬16

Ani Enoch to neměl lehké. Nežil v době, která  byla nakloněna službě Bohu, žil naopak v době, která Bohem pohrdala, kdy lidé byli ve vzpouře, žili bez bázně… skoro stejně jako dnes a jako po celou dobu lidsta. Přesto si zachoval viru  zůstal přimknutý ke svému Bohu. Byl jeho prorokem. Stal se Božím oblíbencem. Stal se jím natolik, že neokusil smrti, ale Bůh ho vzal z tohoto světa přímo k sobě.

I někteři křesťané si stěžují na to, že Bůh má mezi nimi své oblíbence. Teď očekáváte, že řeknu, že to není pravda. Ne. Má je. Má své oblíbence. Ta spravedlnost je v tom, že se jím může stát každý kdo vírou hledá Jeho. Skutečně Jeho jako osobu, jako někoho blízkého, po jehož přítomnosti touží. Pokud však hledáme Boha vírou, která věří jen v jeho pomoc, v jeho uzdravení, v jeho zásahy a ne osobně jeho samotného, pak se asi mezi jeho oblíbence nedostaneme.

Jak jsme na tom? Patříme mezi Boží oblíbence? Jak a proč vyhledáváme Boha?

„Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“

Muži a ženy Boží – Ábel

Miluji příběhy  Božích mužů a žen, o který se píše v Písmu. Příběhy lidí, kteří poznávali lásku a spravedlnost Boží, zakoušeli ji a učili se z ní. Přiběhy jsou pro mne zdrojem poznávání Božího charakteru, jeho práce s našim srdcem, jeho vedení a správy země a života.

O Adamovi a Evě jsem již psal v povídání o stromech. Vrátím se k nim, ale až na konci toho velkého seznamu Božích služebníků. Dnes budu krátce vyprávět o Ábelovi. Moc toho o něm nevíme. Pouze předpokládáme, že byl druhým synem Adama a Evy. Tedy čtvrtým člověkem na zemi. Mladším bratrem Kainovým. Nežil dlouho, protože byl zabit svým bratrem. Přesto o něm pisatel listu Židům píše: „Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.“ Židům 11:4 B21  Bůh nenašel v Ábelově oběti zaslíbení protože obětoval maso, ale proto s jakým srdcem přistupoval s obětí k Bohu. Jeho srdce bylo plné víry. To bylo to, co si na Ábelovi oblíbil Bůh. To vedlo Hospodina k tomu, že Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne, přestože byl Kain prvorozený. Dokonce čteme, že díky této víře k nám mluví. Ano  byl to první muž víry. Měl sice krátký život a nikde se nepíše o tom, že zanechal potomky, přesto jeho víra přečkala vše a je i nám povzbuzením. Nejde o délku věku, ale o skutky, kterými se projevuje naše víra k Bohu, ke Kristu. Víra, která vede ke spasení věčnému životu s Bohem v nebeském království.

Kdy naposled přijal Bůh některou z našich obětí? Půstu, financí, času, ponížení, … víme o tom? Byla to oběť plná víry s níž jsme ji předkládali před Boha? Můžeš se postit čtyřicet dní, ale pokud v tvém srdci není víra milujíci Boha, byla to zbytečná oběť.. Naopak jednodenní púst člověka, který jím prokazuje skutečnou víru plnou lásky k Bohu může být libou vůní našemu Otci otevírající nebeské průduchy požehnání. Tak je to s každou obětí, kterou přinášíme Bohu. I dnes se najdou Kainové, kteří závidí jiným Boží požehnání, kterého se jim samotným nedostává, přestože tak hodně pracují pro Pána. Možná by místo závisti se měli podívat na svá srdce, činit pokání z nevíry a prosit o více víry a lásky ke Kristu, o naplnění Duchem svatým, vždyť „ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.“ Efeským 3:20 B21

 

Dva stromy – strom života

(Dokončení)

Když Mojžíš zemřel setkal se jeho nástupce Jozuje s Kristem:

„On řekl: Ne. Jsem přece velitel Hospodinova zástupu. Právě jsem přišel. Nato Jozue padl tváří k zemi a klaněl se. Zeptal se ho: Co můj Pán promluví ke svému otroku? Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na němž stojíš, je svaté. A Jozue tak učinil.“ Jozue 5:14‭-‬15 CSP Dál je popisované jak Bůh Jozuovi dává přesné pokyny ohledně dobytí Jeruzaléma. „Zuj si sandály…“ to vyžadoval vždy Bůh, když sám byl přítomný na konkrétním místě. Například, když se s ním setkal Mojžíš a Bůh k němu mluvil skrze ohnivý keř. Mimo to Jozuje oslovuje muže Pane s velkým P. To patří jen Bohu, Božímu Synu  Duchu svatému. Velitel vojska Hospodina zástupů je Kristus: A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, [se jmenoval] Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči byly [jako] plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; má napsané jméno, které nezná nikdo než on sám. Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží. A vojska, která jsou v nebi, jela za ním na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. Zjevení 19:11‭-‬16 CSP

David věděl o Kristu tak jako mnozí z proroků, kteří o něm psali.

I v zajetí v Babylóně se zjevuje v ohnivé peci, aby chránil své děti:

„Protože byl králův rozkaz tak přísný, rozpálili pec tak silně, že ty muže, kteří do ní Šadracha, Mešacha a Abednega házeli, sežehl plamen. Tito tři muži, Šadrach, Mešach a Abednego, pak dopadli svázaní doprostřed rozpálené ohnivé pece. Náhle se král Nabukadnezar zděsil. Vstal a ohromen se ptal svých rádců: „Copak jsme nehodili do plamenů tři svázané muže?“ „Jistě, Výsosti,“ odpověděli. „Jenže já vidím čtyři muže,“ on na to, „a rozvázané! Procházejí se v plamenech, vůbec nic jim není a ten čtvrtý vypadá jako boží syn!“ Daniel 3:22‭-‬25 B21

Asi by to bylo na dlouho, kdybych uváděl příklady, kdy Kristus provázel člověka již od stvoření světa do dnešních dnů. O  je zde stále. On je ovocem, ze kterého roste strom spravedlnosti, strom života. Vrátím se k verši na počátku: Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

I já i ty můžeme nést ovoce, které se stane stromem spravedlnosti a stromem života pro mnohé. Stromem života pro jejich duše. Stane se to tím, že sami budeme přicházet k Ježíši a poneseme jeho ovoce, které bude přivádět ostatní k němu, k původci života a osobnímu Spasiteli každého z nás.

Dva stromy – strom života

Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

Jíst ze stromu života znamená jíst ovoce spravedlivého. Tím jediným spravedlovým je Kristus. On sám o sobě také říká: Ježíš jim řekl: “Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“. Jan 6:35 CSP  Na jiném místě pak: Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.” Jan 6:33 CSP

Pokud se rozhodujeme pro strom života  rozhodujeme se pro Krista. Stejně tak tomu bylo již v Edenu. Ne vždy musíme vědět, jak se co děje. Stači udělat skutek víry. Ten v Adamově a Evině  případě znamenal jíst ze stromu života. Z Písma víme, že tento skutek víry neudělali. Asi by se jim pak otevřelo srdce pro Boha, pochopili by nepochopitelné – tedy věčnost a nejdli by ze stromu poznání dobréno a zlého. Nepotřebovali by to, netoužili by po tom, protože by poznali něco většího. Poznali by Syna Božího. Oni však dali přednost něčemu, co jim slibovalo něco konkrétního, co se mohlo stát ihned, co údajně povyšovalo… . Život věčný je pro nás lidi pojem velmi vzdálený a často nepochopený.  Naše srdce touží po konkrétních věcech, po rychlém naplnění našich přání a tužeb. Nejsme schopni pochopit věčnost..

Kristus provází člověka pořád.  Byl již před založením světa, jím svět vznikl a vše tu je pro něj. Provázel ty své již v době před zákonem, během něj a samozřejmě o to více dnes, v době milosti kdy se dnešní jeho děti, které nesou jeho jméno – křesťané s  ním osobně setkávají. Byl tady vžy pro lidi a ti, kteři ho hledali, ho nacházeli.

Písmo o tom hovoří jasně:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Jan 1:1‭, ‬3‭-‬5 CSP – to je napsané o Kristu

Když Izrality vyváděl Mojžíš ze zajetí v Egyptě, provázel je oblakový sloup, který byl proně v noci světlem, ale také ochranou, procházeli rozevřeným mořem i tady je vedl oblakový sloup a po celých čtyřicet let, kdy chodili po poušti: „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ 1 Korintským 10:1‭-‬4 CSP

(Pokračování zítra)

 

 

Dva stromy

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a umístil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal ze země vyrůst veškerému stromoví žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a zlého. A Hospodin Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. Genesis 2:8‭-‬9‭, ‬16‭-‬17 CSP

Jaké by to bylo na zemi, kdyby  Adam s Evou jedli ze stromu života místo ze stromu poznání dobrého a zlého. To je však jen kdyby. Někdy svůj hřích svádíme na ten prvotní. Na jejich neposlušnost v  Edenu. Přesto každý člověk na zemi stojí denně před stejným rozhodnutím jako Adam s Evou. Rozhodnu se pro život, věčný život a proto budu jíst ze stromu života nebo se  rozhodnu pro vlastní chytrost a rozhodování podle sebe, vlastní soud a vlastní spravedlnost, pak budu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.  Rozhodnutí pro strom života vede vstříc k Bohu.K návratu k němu. Rozhodnutí pro strom poznání dobrého a zlého přivádí člověka do vzpoury proti Bohu a k věčnému odloučení od něho.

Každý den si vybíráme, z jakého stromu budeme jíst. Každý den se rozhodujeme, zda budeme neposlušní jako Adam s Evou nebo se v pokoře a radosti poddáme pod mocnou, milosrdnou a lásky plnou ruku Boži.

Hřivna v šátku aneb zakopané hřivny II.

(Pokračování)

Včera jsem slíbil, že se dnes podívame na hřivny (talenty).
Toto podobenství se dá použít v kázání různě. Na duchovní dary-talenty, na desátky, na službu. Prostě různě. Mohu k tomu ještě přidat i jiné verše. Jako první:

„Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Matouš 12:30 B21

V podobenství jsou dvě skupiny lidí. Ti, kteří pána nenávidí a nechtějí ho a druhá se skláda z jeho služebníků. Když to přenesu na dnešní dobu, pak se jedná o ty, kteří jsou mimo církev a nechtějí Krista a druhá jsou věřící v církvi – on je jejich Pánem a Králem a lidé v církvi to ví. Tedy jinými slovy jsou služebníky (otroky) svého Krále. (Někdy jsme si slovo služebník nějak povýšili na svobodného člověka, který se sám rozhoduje , nebo aspoň na někoho významného v církvi. Když však řekneme služka, pak to už zní jinak, než jak o služebnících Krista přemýšlíme. Myslím si, že proto Pavel o sobě mluví jako o otroku Ježíše Krista. To bylo a je posluchačům jasnější.)

V té druhé skupině jsme všichni, které Pán shromáždil k sobě. On sám touží po tom, aby jich shromáždil co nejvíce. Předpokládá, že jeho služebníci, které již k sobě shromáždil, budou v jeho práci pokračovat spolu s ním. To je jeho cíl. Spása lidí. Každému z nás dal určitou míru víry, různé dary a především poslal Ducha svatého, aby v nás a skrze nás na tom díle pracoval. Očekává výsledek odpovídající tomu, kolik jsme od něj dostali. I ten nejmenší v Božím království je bohatší, než ti nejbohatší na zemi. Dostali jsme mnoho.

Není možné jen chodit v neděli do církve, ale je nutné také shromažďovat.. Ne jen být konzumentem nedělního slova, být jen tím, kdo stále jen z Božího království bere, ale také do něj shromažďovat.. Ti, kteří neshromažďují, ale jen berou jsou stejní jako ten služebník, který dostal a zakopal. Je přirovnaný k těm, kteří jsou nepřátelští, kteří rozptylují. Jak rozptylují? Prostě jen berou a nepřináší a to je rozptylování. Každý z nás je odpovědný sám za sebe, co udělá s hřivnou nebo talentem, který dostal.

Toužíš přinášet do Božího království, nebo jen v modlitbách chceš brát.? Pokud toužíš shromažďovat a děláš pro to vše, co můžeš, pak ti mohu zaručit, že budeš přebývat v Pánově radosti. Pokud chceš jen brát, pak se Jeho radost od tebe vzdálí a nikdy nebudeš mít dost . A nejde jen o peníze.

 

Hřivna v šátku aneb zakopané hřivny I.

Lukáš 19:11  Když to lidé poslouchali, řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned. 12  Proto řekl: „Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby se ujal kralování a pak se vrátil.13  Zavolal deset svých otroků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu. 14  Avšak jeho spoluobčané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se slovy: ‚Nechceme, aby nad námi tento člověk kraloval. 15  A stalo se, když se jako král vrátil, že si dal zavolat ty otroky, kterým svěřil peníze, aby se dověděl, kolik vydělali. 16  Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven. 17  Řekl mu: ‚Výborně, dobrý otroku, protože jsi v nejmenší věci byl věrný, měj pravomoc nad deseti městy. 18  Přišel druhý a řekl: ‚Tvá hřivna, Pane, získala pět hřiven. 19  Také tomuto řekl: ‚I ty buď vládcem nad pěti městy. 20  A přišel jiný a řekl: ‚Pane, hle, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku, 21  neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel. 22  Řekl mu: ‚Podle tvých slov tě budu soudit, špatný otroku. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23  Proč jsi nedal mé peníze na stůl směnárníkovi? A já bych si je po příchodu vybral s úrokem!‘ 24  A těm, kteří tam stáli, řekl: ‚Vezměte od něho tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.‘25  Řekli mu: ‚Pane, už má deset hřiven.‘ 26  Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
27  ‚Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.

Úmyslně jsem zkopíroval všechny verše, které se dotýkají tohoto podobenství o hřivnách.  Jsou zde hřivny tím nejdůležitějším? Co tyto hřivny vlastně představují? A proč toto podobenství Ježíš říká?  Dovídáme se to ve verši 11 – „řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned.“ Z toho mohu soudit, že v tomto podobenství nejde na prvním místě o hřivnu, ale především o trpělivost a  věrnost do doby, než přijde jako Pán a Král.  Jasně to Ježíš říká o sobě ve veši 12. , kdy mluví o člověku, který odchází, aby se stal králem a pak se vrátil panovat.
Dalším pro mne důležitým veršem je následující verš 13, kde čteme, že jeho spoluobčané ho nenáviděli a nechtěli, aby se stal králem, dokonce někam posílali poselstvo, aby jím nemohl být. To jasně mluví o nepřátelství, o většinovém nepřátelství. V
této atmosféře nenávisti žijí jeho služebníci (otroci) s hřivnami, které jim svěřil. Vtrátí se hospodář? Nevrátí se? Bude král? Nebude král? Nezabijí ho? Nebude mít strach, se vrátit? Žije ještě, když tak dlouho nejde? To, co udělali s hřivnami odráželo jejich věrnost, jistotu, naději, ale také malomyslnost, jejich nevíru a lenost. (Někdo říká, že má víru, ale jeho lenost mu ji nedovolí proměnit ve skutek)
Ještě bych zdůraznil poslední verš 27, který patří k podobenství: „Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“

Kteří nechtějí, abyc nad nimi panoval – kdo to je?
Žijme mezi lidem, který ve většině nechce, aby nad nimi panoval Kristus. Nejde o to jestli lidé věří v Boha. Zde na Slovensku věří v Boha a Krista mnoho lidí, ale kolik z nich chce, aby nad nimi panoval?
Ve stejném podobenství o hřivnách v Matouši 25 kapitole se dovídáme, že toho, který zakopal svou hřivnu („zavázal ji do šátku“) Ježíš nazývá líným a zlým člověkem. Zahrnul ho mezi ty, kteří ho odmítají. I on byl vhozen do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 25:30)
Naše víra a trpělivost v očekávání Pána, jeho návratu, ale také čekání na jeho slovo, zásah, uzdravení …. je právě napadaná atmosférou vyvolávanou těmi, kteří nechtějí, aby nad nimi Kristus panoval. Výsled naší bitvy o víru můžeme vidět na ovoci – na tom, co uděláme s hřivnou, kterou nám Kristus svěřil.
Co je tou hřivnou?
O tom zítra.

 

 

 

Dopisy Petrovi – Sedmý dopis (závěr)

Petře,

i na dálku vidím a slyším, jak jsi dorostl do služebníka Ježíše Krista. Děkuji za to Pánu, protože vím, že to není lidské dílo a lidská snaha, ale dílo Ducha svatého. Sláva našemu Bohu za to, co dělá.

Dostal jsi jako učedník všechno, co ke službě Pánu potřebuješ. Je tedy čas se rozloučit. Toto je poslední dopis, který ti posílám, jako učedníku. Vždy budeš v mém srdci a vždy se můžeš na mne obrátit.. Nebyl jsi pro mne jen učedníkem, ale také přítelem, kterým zůstaneš navždy.  Dovol mi však, abych dnes některé důležité věci ještě shrnul do několika málo bodů.

1. Vždy měj na paměti, že vztah s Kristem je nejdůležitější. Pokud si chceš uchovat oheň Ducha svatého, musí být tento vztah na prvním místě a stále obnovován. Bez něho nemůžeme dělat nic. Teď si říkáš, že se tě to netýká, že to máš.To si mysleli všichni, co tento vztah ztratili a padli. Modli se o to, abys mohl obstát, aby tě Pán vždy držel při sobě a to i ve chvílích, kdy bys chtěl od něho nebo ze služby  jemu odejít.. Volej k němu tak dlouho, dokud nedostaneš od něho ujištění, že to udělá.

2. Nesuď druhé. Máš skrze Ducha napomínat, ale i povzbuzovat, ale vyvaruj se soudu. Nám nepatří soudit. Tím myslím neustálé posuzování druhých včetně kopegů. Často to děláme, abychom tím ukázali, jak jsme sami dobří nebo se necháme zatáhnout do těchto řečí nebo proto, že místo abychom se soustředili na na to, ce dělá Pán soutředíme se na to, co dělá člověk. Utíkej od takových diskuzí a vyhýbej se lidem, kteří tak jednají. Pamatuj, že budeme souzeni tak, jak sami soudíme. Věř , že se to vrací.

3. Neboj se počkat s rozhodnutím, dokud se neporadíš s Duchem svatým. Neukvapuj se. Těžko se to pak bere zpět. Naše slovo platí. Neboj se tak jednat  i v malých věcech každodenního života. Jednak mnoho malých věcí tvoří velké, ale především udržuješ neustálý rozhovor a vztah s Duchem svatým. Je to to Pavlovo „neustále se modlete“.

4. Pamatuj, že vedeš za sebou lidi. Proto bys je měl vodit po cestách, kterými si prošel i ty sám. Potřebuješ mít prožité a zjevené to, co ostatní vyučuješ nebo kam je vedeš. Bůh ti ty lidi svěřil, „abys je vodil po dobrých pastvách“. Abys je neztrácel z vlastní viny.  Máme činit učedníky a učit je všemu, čemu nás naučil Pán a Pánovi  učitelé. Neustálý boj s těmi, co Pánovi nejsou nás od tohoto poslání odvádí a bere sílu. S takovými jednej rázně a také veřejně, ale nenech se zatáhnout do bojů, které chtějí s tebou vést. Ovce slyší hlas svého Pána a následují ho. Ti, které Bůh svěřil dotvé péče také  slyší tvůj hlas a budou tě následovat..

5. Pokud přijdeš na místo, kde již jiný stavěl, neboř to dílo, ale hledej u Ducha svatého jak máš na tom dál stavět. I služebníky, kteří byli před tebou, vedl Duch svatý. Jinak vždy stavěj tam, kde ještě nikdo nehlásal nebo nebudoval církev.

6. Tělo Kristovo je církev. To vyučuj, zvláště v dnešní době, kdy mnozí jsou církví sami sobě a nechtějí navštěvovat společná shromáždění. Není to jenom o internetu, ale především na dálku nemusím jednat se svou neláskou k druhým, se svým hříchem, protože mnohý hřích se zjevuje až ve vztazích s druhým, když se setkáváme s druhými věřícími. Veď ty, které ti Pán svěřil k lásce k církvi, k tělu Kristovu. Kdo nemiluje církev- své sourozence- nemiluje ani hlavu – Krista.

7. Nebuď naivní v tom, že křesťané kolem tebe jsou dokonalí. Nejsou a nebudou. Mnoho z nich tě bude zklamávat, někteři přímo trápit stejně jako některé děti trápí své rodiče. Chraň své srdce, aby pro tyto lidi nezahořklo. Tím by tvoje služba skončila. Měj vždy na paměti, že to neubližují tobě, ale Pánu. Proto je vydávej jemu a raď se s ním jak s nimi jednat.. Chraň své srdce, aby tam tak nebyl zaset kořen hořkosti. Pavel byl mnohými zrazený, často opuštěný, pomlouvaný, ale nezahořknul. Věděl, že je poslán Pánem a ne lidmi, další jeho ochranou srdce bylo, že vždy děkoval za všechy a všechno a radost Pánova byla jeho silou. Snaž se to dělat také.

8. Měj vždy před všemi čisto ve financích, které jsou ti svěřené. Je potřeba, aby lidé viděli, jak se jedná s financemi, které církev má. Pokud již vedeš větší sbor, měj věrné lidi, s kterými se o financích radíš. „Skládej sboru pravidelně účty“. Tím zamezíš většině obav a pomluvám ( i když se vždy někdo najde) a především ty sám jsi ochráněný před jejich zneužitím.

9. Buď spravedlivý v jednání s druhými. Nesnaž se někomu nadržovat, nakonec to takový člověk zneužije a obrátí proti tobě. Také s nikým nejednej v hněvu, abys pak neučinil špatné rozhodnutí nebo řekl zlé věci. Ať je tvé ano ano a ne ne. Jednej tak, že můzeš i v dalších dnech stát s čistým svědomím za svým rozhodnutím.  Je nešťastný ten, který svá rozhodnutí stále zpochybňuje a zpětně nad nimi musí přemýšlet.   Pamatuj, že i tvé děti a rodina jsou jen lidé a nemůžeš s nimi jednat tvrději než s ostatními jen proto, ze jsou děti vedoucího. A obráceně je protěžovat v církvi, protože je to tvá rodina.

10. Je mnoho těžkých věcí, které ti lidé svěřují. Nemůžeš se o ně s nikým sdílet.. Tam, kde o ní ví dva je padesáti procentní šance, že se svěřená věc neudrží. Když jsou do ni zasvěceni tři, pak je to sto procent.. Nauč se tato břemena jiných, ale i tvoje skládat u Pánových nohou. Vedoucí je v mnohých věcech úplně sám a nemůže se svěřovat – házet  břemena na ovce. Mohlo by je to zabít, protože nemusí být schopny taková břemena unést., ale také se to obrátí proti tobě a sníží to tvou důvěryhodnsot.. Je také důležité si pravidelně dělat revizi vztahů, zvláště ohledně sester. Některé sestry, především ty, které žijimdlouho samy, si mohou některá tvá slova nebo gesta vysvětli jinak. Například tvojí citovou náklonností k nim. Buď v této oblasti opatrný a obezřetný. Přináší to pak mnohé nepříjemnosti a trápení.

Určitě by se dalo najít dalších padesat bodů, které by se zde daly uvést, ale vybral jsem jich jen deset. Myslím, že jsou to ty důležité.

Dobrou zprávou je, že jsme poznáním Krista dostali všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu. Je to Duch svatý v nás, který ví všechno a může nám vše vysvětli a ukázat, pokud mu to dovolíme. Skrze něho můzeme poznávat  Pána. Pak platí toto Boží zazlíbení: „Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich, mne totiž budou znát. Židům 8:10‭-‬11 B21

Duch svatý ti bude vším. Pokud mu dovolíš naučí tě všemu, co potřebuieš. Svěřuji tě pod jeho autoritu a žehnám ti jeho neustálou přítomností v tvém životě. Vyprošuji, aby tvé srdce bylo vždy otevřené směrem k Bohu, k Ježíši Kristu a tvůj duch stále spojený s Duchem svatým.

S láskou Kristovou

Josef

Dopisy Petrovi – Šestý dopis

Tak jsem opět zpět.. Zpět s tím, že bych rád dokončil všechny rozepsané věci. Mezi ně patři Dopisy Petrovi, které by měli pomoc začínajícím vedoucím. Nejen pastorům, ale začínajícím služebníkům obecně. Dnes tedy šestý dopis a zítra závěrečný sedmý. Pak tyto dopisy přenesu opět do knižní podoby a budou na stránkách ke stažení jako kniha.

 

ŠESTÝ DOPIS

Milý Petře

Stále děkuji Bohu za tvou službu. Raduji se z toho, jak si ve službě vedeš a jak se necháváš vést Duchem svatým. Přesto ti dnes chci napsat o jednom z velkých nebezpečí a pokušení, které se nevyhnulo mnoha velkým služebníkům, na kterých tak jako na tobě bylo vidět vedení Duchem svatým. Je to smilstvo. Má několik podob. Ne vždy se musí jednat o sex s jinou ženou. Je tu něco mnohem nebezpečnějšího a zákeřnějšího. Duševní nevěra, která vede ke ztrátě lásky, důvěry a především jednoty v manželství. Často ďábel zaútočí v době, kdy se manželka stará o malé děti, je nemocná nebo prochází nějakým kritickým obdobím a přestává s manželem sloužit. Vypadá to, jako by se uvolnilo místo vedle vedoucího sboru. Místo, kde předtím stávala jeho manželka. Vždy se najde ve sboru sestra, která ráda toto místo zaujme. Byla by to dobrá pomoc, jen kdyby šlo o službu ve sboru. Často se takové sestry dostanou do role náhradní pastorovy ženy. I když zde nejde o sex, začne zvláštní vztah ve službě, který sice pomalu, ale více a více vedoucího s takovou sestrou svazuje dohromady. Řeší spolu věci sboru, modlí se, slouží si navzájem. Nejednou taková sestra služebnice zaujme místo, které patří jen manželce. A to ve sdílení pocitů, trápení a radostí. Nakonec o vedoucím ví více než jeho vlastní žena. Je to krok k velkým manželským problémům, které mohou vést až k rozvodu. Mnoho vedoucích tuto věc podcenilo nebo možná ani nepochopilo. Vždyť nic se sestrou nemá miluje manželku a stará se o rodinu…. Každá žena nebo většina z nich pozná, kdy se jí její muž odcizuje. Muž to však tak nevnímá. Pokud tebe a sestru, která ti pomáhá v době, kdy manželka nemůže, začnou noví lidé ve sboru považovat za manžele, může být již pozdě. V tom dobrém je to znamení, že musíš radikálně změnit způsob služby a především ukončit tento vztah se sestrou a jasně se oddělit. Je to bolestivé, ale pokud to bylo skutečně v čistotě srdce, pak se to obejde bez zranění. Pokud tam ovšem bylo již něco více – láska, touha…, pak musíš očekávat velmi nepříjemné reakce od takové sestry. Je však potřeba vše skončit. Každý vztah, který rozbil manželství i velkých služebníků začal právě podobně „nevinně“ až přerostl i v sexuální nevěru a odchod od rodiny i ze služby. Takový „nevinný“ vztah může prožívat i manželka vedoucího, pokud on na ni nemá čas, nenaslouchá ji, neví, co se doma děje. I zde se najde bratr, který bude ochotně naslouchat a zajímat se o její problémy. Tak jako u vedoucího, to může dopadnout i s jeho manželkou. Osobně si myslím, že to v nějaké podobné formě potká každého služebníka. Je to jedna z pastí, kterou ten zlý používá, aby rozbil manželství a hlavně manželství služebníků. Každý z nás prožívá v různém věku různé krize. Muži i ženy. Zde přichází podobné nebezpečí, že ti podstrčí někoho, kdo má o tebe zájem, kdo ti rozumí nebo kdo tě „bere“. Pro koho si autoritou. Potřebujeme se mít na pozoru. Modlit se za to, abys rozpoznal včas tyto nástrahy. Místo aby sis v srdci stěžoval na svou ženu, pomáhej ji, když prochází krizí. Vrátí se ti to, když sám budeš prožívat krize, ale především v udrženém a upevněném rodinném vztahu. Když se zmiňuji o rodině, nemůžeme vynechat děti. Stejně jako tvoje žena i děti se nevyhnou útokům od zlého. Navíc místo, abychom pomohli, často jim naopak ubližujeme. Jak? Tím, že na ně klademe mnohem větší nároky než je v jejich věku dobré. Bereme jim dětství jen proto, že jsme duchovní vedoucí a lidé očekávají, že naše děti budou dokonalé. Ne nebudou, jsou to děti a ne dospělí. Potřebují prožít své dětství jako jiné děti. Nejhorší ze všeho je, když je obviňujeme proto, že nám – vedoucím – dělají ostudu. Dáváme jim najevo, že nám jde více o to, co si si o nás myslí lidé kolem než o ně samotné. Tak se děti mohou snadno stát protivníky naší služby a my se v jejich očích staneme pokrytci. Zahořknou vůči církvi i Bohu. Na druhou stranu jsem viděl rodiče, které naopak své děti protěžují, omlouvají … Děti pak začnou zneužívat svého postavení „dítěte vedoucího“. Musíme se chovat spravedlivě především ve své rodině a tím být vzorem i ostatním. Pokud máme bezproblémové děti, nestavme to jako naší zásluhu, ale děkujme za tu milost Bohu. Ne vždy tomu tak je. Většinou nám aspoň jedno z dětí přináší více starostí a problémů, i když jsme nic ve výchově a lásce nezanedbali. Prostě to tak je a my nic nezmůžeme. Jen se modlit a čekat na Boží zásah. O to více pak rozumíme rodičům, kteří mají problémové děti. Často nenesou vinu a trápí se pro své děti. Mám i v této oblasti povzbuzení. I tyto děti časem Bůh dokáže přitáhnout k sobě a právě oni pak začnou sloužit. Jen to trvá déle a dojdou tam po cestách, které bychom jim nikdy nevybrali. Potřebujeme je vydat Bohu a důvěřovat mu. Tvoje rodina je právě to místo, které potřebuje nejvíce milosti a spravedlivého vedení. Tam právě často selháváme a dáváme tak prostor ďáblu, aby měl kam útočit. Čím „větší“ služba, tím tvrdší útoky a rodina a vztahy v ní jsou pro tyto útoky tím prvním místem. Nemůžeme dobře sloužit, když nemáme pokoj a jednotu ve svém domě. Teď se opět vrátím na začátek. Často místo abychom dali doma věci do pořádku, vyčistili si vztahy a dělali v této oblasti našeho života pokání, utíkáme od tohoto nepokoje , který je v našem domě a začneme ho hledat jinde. Pak lehce podlehneme a zbudujeme si jiný vztah tak, jak jsem psal v úvodu dnešního dopisu. Milý Petře, i když si teď možná říkáš, že to není tvůj problém, buď velmi pozorný, protože tyto věci přichází velmi nenápadně a člověk velmi pozdě zjistí, že je již v pasti. Pak je problém se z ní dostat. Také v této oblasti si nechceme připouštět, že bychom měli činit pokání, zvláště zpočátku, kdy „vlastně o nic nejde“. Aspoň to je nejčastější výmluva, kterou nám ten zlý podstrčí do úst i do hlavy. Modli se, abys v této oblasti mohl i v budoucnu obstát a uvidět pravdu. Jsem stále s tebou a můžeš se na mne kdykoli obrátit., i když určitě víš, že to nejlepší je hned přijít k našemu Pánu Ježíši Kristu.

S láskou Kristovou Josef

Přestávka

Sledoval jsem hokejový zápas a poslouchal komentátora. Bylo to zvláštní komentování. Připadal jsem si jako bych zápas poslouchal v rozhlase. Popisoval každou přihrávku a dění na hřišti, přestože jsme to viděli na obrazovkách. Protože to nemohl stihnout, popisoval hru, která se již před několika vteřinami odehrála. Na ledě přitom již byla jiná situace. Byl stále o krok pozadu. Asi byl více zvyklý komentovat hokej v rozhlase než v televizi. Vrcholem pro mne byly věty: „to bylo skvělé zkončení útoku“.  Znělo to velmi často. Mělo jen jeden háček, nikdy po tom skvělém zakončení, nepadl gól. Bylo to tedy skutečně skvělé zakončení?

Jak komentujeme náš život.. Taky jen doháníme, to, co se děje na našem životním hřišti, jsme o krok pozadu? Taky máme „skvělá zakončení útoků“ jen jsou bez efektu?

Protože se posledních několik týdnů cítím unavený a tak trochu jako ten komentátor, věřím, že potřebuji nyní nějaký čas na odpočinek a  hledání cesty pro tyto stránky (a nejen pro ně). Nechci aby zůstaly jen u „skvělého zakončení“ bez gólů, ale aby měly oheň Ducha a přinášely naději vítěztví.

Odmlčím se na měsíc a kolem 25.6. se opět ovzu. Doufám, že mi tuto krátkou přestávku odpustíte. Prosím o vaše modlitby. Děkuji.  Věřím, že pak ze stránek potečou proudy živé vody k povzbuzení a posilnění nás všech.

Josef

 

Pohádka o lavičce

Pohádka o lavičce

Setmělo se. Park se vyprázdnil. Lavičky osiřely. Park se ponořil do tmy. Lampy již nesvítily. Včera je odpojili od elektriky. Většinou zde v tuto hodinu začínal jiný svět, který lidé neviděli a neslyšeli. Svět laviček, parkových lamp, houpaček a odpadkových košů. Byl to velmi vzrušující svět. Jedni přes druhé si sdělovali své celodenní zážitky. Ozývaly se výbuchy smíchu, ale také obdivné výkřiky, když houpačka vzrušeně vyprávěla o kouscích, které na ní děti dělaly.
Dnes je však ticho. Nikomu se nechce mluvit. Zítra se má park zavřít a pak provádět rekonstrukce. Všichni vnímají, že to je i jejich konec. Každý z nich pochází z různého roku. Doplňovali je tak postupně. Jak se komu chtělo.
Nejstarší tady byly lavička a lampa vedle ní. Ty tu byli již, když se park před šedesáti lety zakládal. Ostatní byly mnohem, mnohem mladší.
„Tak, kamarádi“, nakonec začal smutným hlasem smetník. „Dvacet let do mne vyhazovali smetí a teď do smetí vyhodí mne. A vás taky.“
„No ale, já zase tak stará nejsem“, ozvala se nesměle houpačka, „já jsem tady jen patnáct let“.
„My taky“, přidaly se betonové lavičky. „Proč by nás měli vyhazovat do smetí?“
„Neslyšeli jste to včera“, nedal se odbýt smetník „nesplňujeme přece bezpečnostní normy.“
Parkem se rozlehlo slabé, ale slyšitelné a sborové „ÁÁÁCH“.
„Co s námi udělají“, v obavě se ptala houpačka.
„Co by udělali“, přidala se do rozhovoru jedna z vysokých lamp, „odvezou nás někam, kde nás rozeberou a rozřežou, železo dají do šrotu, ostatní rozdrtí a odvezou někam za město na skládku.“
Opět bylo slyšet sborové „ÁÁÁCH“, jen teď ještě tišeji.
„Já mám strach“, vydechla ze sebe houpačka.
„Já taky, já taky,“ ozývaly se postupně všechny lavičky a lampy. „Máme strach“.
Jen nejstarší dřevěná lavička se železnou konstrukcí mlčela. Vypadala spokojeně. Naprosto  klidně. Jako by se jí zítřejší katastrofa netýkala.
Její mladší betonová kolegyně se na ni otočila:
„Jak můžeš být tak klidná, vždyť nás zítra čeká konec. Smetiště.“
Lavička se lehounce usmála. „Nebojím se, protože jsem v rukou Všemohoucího, našeho Hospodina“
„Ona se zbláznila“, vykřikl smeťák, „to má z toho poslouchání těch věřících, co sem chodili zpívat. Ty jsi lavička a ne člověk. Ty jsi věc.“
„Nech ji mluvit“, okřikovali ostatní smeťák.
Lavička pokračovala: „Možná jsem pro někoho věc, ale dřevo, ze kterého mne vyrobili je z velkého a krásného stromu, který své větve vypínal k nebi a chválil jimi Hospodina, za to, že je dobrý. A zůstalo to v něm. Železo, ze kterého je má konstrukce, Hospodin stvořil již při stvoření světa a schoval ho do země. Pak dal lidem moudrost jak ho najít a zpracovat. I ono chválí Hospodina za to, co koná. I když nás vyrobili lidé, jsme vlastně Hospodinovo stvoření a jsme mu vděčni. Proto mám pokoj. Nevím, co se zítra stane, ale důvěřuji svému Hospodinu. Kterého chválím svými dřevěnými latěmi i železnou konstrukcí“
V parku nastalo ticho. Nikdo další již nepromluvil. Vypadalo to, že všichni usnuli. Jen kolem staré lavičky zářilo zvláštní světlo.
Lampa, která vedle ní stála, nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co jim lavička řekla.
„I já jsem Hospodinovo stvoření?“ Mluvila jen k sobě, ale i tak se na ni zachvěl kryt, který zakrýval elektrické vedení.
Lavička poznala, že její dlouholetá přítelkyně přemýšlí a také věděla o čem. Tak k ní promluvila: „Neboj se a věř svému Stvořiteli. Bude dobře“.
Železný rám lavičky se přidal. „Podívej, čím jsem vším prošel. Byl jsem v zemi, pak mne vykopali, vozili z místa na místo až mne vhodili do žhavé pece a přepalovali a tavili, až jsem vyteklo do formy. To nebylo všechno. Protahovali mne lisy, kovali kladivy, řezali pilou, ohýbaly na ohýbačce a nakonec do mne vrtaly otvory. Nebylo to jednoduché a bez bolesti, ale pak jsem mohl být tady a sloužit těm, co si potřebovali sednout. Mám úkol, pro který mne Hospodin stvořil. Každý den ho za to chválím, že jsem nemusel zůstat v zemi. I když prší a já začínám rezivět, i když u mne psi zvedají nožku a čůrají, i když…, prostě jsem Mu vděčný. I ty jsi z hliníku a než stvořili tvé tělo, bylas v hlíně, kterou stvořil Hospodin, i tvé sklo je přetavený křemík, který Bůh stvořil. I ty jsi jeho stvořením. Neboj se, důvěřuj mu, že se o tebe postará. Věř.“
Lampa cítila, jak při těchto slovech v ní začala proudit naděje. Uvěřila tomu, že i ona je Boží stvoření. Najednou přišel klid, který přinesla její víra, její důvěra, že se Hospodin postará.
Vypadalo to, že ostatní spí, ale poslouchali a jejich těla se orosila, jako by plakala. Jen smeťák vrtěl svým poklopem na projev nesouhlasu a s úšklebkem se uložil ke spánku se slovy: „Však zítra uvidíte.“

Pomalu se rozednívalo a v parku začal čilý ruch. Přijel traktor a lidé začali demontovat houpačku, lampy i ostatní lavičky. Stará lavička slyšela své kolegyně, jak naříkají a volají: „Ale my jsme ti věřili. Věřili jsme tomu, cos nám včera říkala a teď nás odvážení.“
„Nebojte se“, povzbuzovala je na dálku.
Architekt se stavby vedoucím se zastavili před starou lavičkou. Architekt najednou promluvil: „Večer mne napadlo tu udělat retro koutek. Prostě necháme tady tu původní lavičku a tu lampu. A i ten starý strom nad nimi. Ostatně než dorostou ty, které zde zasadíme, tak aspoň tady bude stín. Co myslíš?“
Stavby vedoucí si prohrábl vousy a usmál se: „To není jen tak, že ty to tady chceš nechat, jen proto, že jsi sem chodil za mlada na rande?“ Oba se zasmáli.
„No, ty jsi architekt, je to na tobě,“ domluvil stavby vedoucí.
„Tak jsme domluveni, tady to necháme v původním stylu. Jen je opravíme a dáme nový nátěr. Původní. Pokud si z toho rande pamatuji, pak lavička měla vždy dvě žluté latě a jednu červenou. A tak dokola. Konstrukce byla červená. I spodní část lampy a sloup stříbřitošedý. Zařídíš to?“, otočil se architekt na stavby vedoucího.
„Samozřejmě“ zněla odpověď.
Lampa nechtěla uvěřit tomu, co slyší. Tak zůstanou a ještě je opraví. Hospodin se postaral.“ Pak pohlédla na klidnou lavičku, mrkla na ni a slabě řekla: „Děkuji, moje přítelkyně.“
Její děkování přehlušil traktor, který odvážel na přívěsu ostatní zařízení parku. Traktor se zastavil u stavby vedoucího. Z okýnka řidič volal: „Haló, šéfe, mám návrh. Mám zahrádku v jedné zahrádkářské kolonii. Ty lavičky by se nám tam hodily i ty lampy. Elektriku tam máme. A ušetřili bychom za skládku. Co ty na to?“
Stavby vedoucí se na chvíli zamyslel a pak souhlasil: „Tak si to vem všechno i s houpačkou. Jen bychom s tím měli starosti. A co ten smeťák tady?“
„Ne ten nepotřebujeme, máme své. Po cestě ho vyhodím.“

Stará lavička se dívala za odjíždějícím traktorem: „Neříkala jsem vám to. Nebojte se a důvěřujte Hospodinu. On se postará“.

O půl roku později.

„Tak jsme opět na svém místě, drahá přítelkyně. Nepřipadá vám, že jsme úplně omládly?“ Ptá se lampa lavičky.
„Taky se tak cítím. Mám svůj původní nátěr. Tak jsem začínala. Dokonce mi nechali ve dřevě i všechny ty vrypy, které mi tam milenci udělali. Těch srdíček, iniciál a letopisů. Ano, jak za mlada. I se tak cítím. To je krása.“
„Jen mne mrzí“, pokračuje lavička, „že jsme tady již půl dne a nikdo si ještě ani nesedl. Tak například ta paní s taškami. Haló, paní, tady jsme. Nechcete si u nás odpočinout?“
Nic. Nikdo je neslyší.
„Tak to vypadá, že první den tu skončíme jen samy dvě. Ale jak se to tu změnilo, co? Ten areál pro děti a je to takové super moderní. Ani bych nepoznala, co je lavička a co nějaký přístroj na cvičení. Ale je to tu hezké.“
„Pozor přítelkyně“, přerušuje lavičku lampa, “běží sem nějaké děti“.

„Domi, pojďte sem, tady to je super.“
Dominik se svým mladším bráškou běží za Samuelem. Za nimi si vykračuje jejich sestřenka Kristínka.
„Fakt, tady to je jiné. Na té lavičce se musí skvěle sedět.“ Dominik se posadil na lavičku. Spíše do lavičky. Byla na něj velká, a jak se opřel, sjel do jejího údolí a nohy mu vysely vysoko nad zemí.
„Já ču taky, já taky“, volal na něj bráška Šimon.
Dominik se naklonil, chytil brášku vzadu za kalhoty a tahal ho nahoru na lavičku. Konečně se vyškrábal nahoru a spokojeně se uvelebil.
Samuel, nejstarší a největší z nich se pohodlně usadil a složil si ruce jako nějaký principál.
„To bude naše místo, nikdo nás tady hned tak neuvidí, ale my odsud vidíme všude. To je skvělé.“
Lavička si konečně uvědomila, proč si na ni celý den nikdo nesedl: „Tak nás tady nikdo hned tak nevidí, slyšela jste to?“ Zavolala lavička na lampu.
Samuel se zarazil: „Slyšeli jste to, někdo tady mluví.“ Všichni se otáčeli kolem sebe, nikoho však neviděli. Lavička se lekla, že ji lidé slyší a škubla sebou.
„Zemětřesení“, volal Dominik.
„Zeměšení“ opakoval po něm Šimon.
„Uklidněte se, žádné zemětřesení není. Nic se nepohlo“, Kristínka, která stála před lavičkou, si klepe na čelo. „Co blbnete.“
Lavička se ještě nevzpamatovala z úleku, jen nahlas hlesla: „Oni mne slyší.“
To již slyšel i Dominik i Kristínka.
„To není jen tak. Tady skutečně někdo mluví“, se strachem v hlase oznamoval Dominik.
„Neboj se, já si to s ním vyřídím“, Kristínka poskočila a zaujala bojový postoj.
„Na to musíme přijít, to je záhada.“ Rozhodně prohlásil Samuel.
„Ano, musíme to odhalit. Někde tady musí být reproduktor, nebo baterky nebo…“, Dominik slézá z lavičky a leze pod ní. Jeho slova zanikají, jak se plazí pod lavičkou. „Tak tady nic není“, opět vyleze na lavičku.
„Je to záhada, všichni jsme slyšeli hlas, jak mluvil. Musíme vytvořit tým a vše řádně a vědecky prozkoumat“, pokračuje Dominik.
Samuel se toho vložil: „Četl jsem knížku, kde také řešili záhadu, ale neříkali si tým, ale bratrstvo“.
„Bratrstvo, to je skvělé. To dobře zní. Souhlasím“, přidala se Kristínka.
„Jak můžeme být bratrstvem, když je mezi námi holka“, přemýšlel nahlas Dominik.
„Tak ji čihnem vlasy a bude kluk“, po dlouhé době se přidal Šimon.
„Vlasy nedám“, zatnula Kristínka pěsti a opět zaujala bojovný postoj.
„To nevadí, že je holka, prostě budeme bratrstvo i s holkou“. Rozhodl nakonec Samuel.
„Tak jo,“ souhlasil Dominik, „ ale jaké to bude bratrstvo?“
„No co třeba bratrstvo záhady,“ navrhoval Samuel.
„Ne, to je asi divný“, opět nahlas přemýšlel Dominik.
„Kluci, mám to“, zvolala Kristýnka, „začalo to lavičkou, tak Bratrstvo od tajemné lavičky.“
„Jo, to by šlo,“ nakonec se všichni shodli.
„Tak ruku na to,“ ujal se opět vedení Samuel a napřáhl dopředu svou pravou ruku. Všichni ho následovali. Ruku na ruku.

„Vidím taťku“, přerušila slavnostní mlčení Kristýnka, „musím jít. Dnes spím u táty“.
„Já taky musím jít, já zase dnes spím u mámy“, přidal se Samuel, „ostatně tam jdou vaši Dominiku. Tak nezapomeňte, jsme od teď Bratrstvo od tajemné lavičky a zase se sejdeme tady na lavičce. Ahoj,“ Samuel odešel směrem na parkoviště.
„Proč Kristýnka spí dnes u táty a Samuel u mámy, když mi s Dominikem spíme vždycky společně s mámou i tátou“, přemýšlel Šimon. Dlouho však ne, protože dnes zažil něco úžasného. Je přece členem Bratrstva od tajemné lavičky. A to bude něco.

Ale o tom až někdy jindy.

 

Vlak

„Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě, který je odhodlán putovat. Procházejí údolím balzámovníku a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním. Putují — stále silní — a objeví se před Bohem na Sijónu.“ Žalmy 84:6‭-‬8 CSP

Asi před patnácti lety jsme byli na konferenci chval. Několikrát během konference jsme byli rozděleni do modlitebních skupinek. V poslední z nich k nám přišlo slovo od jednoho bratra. Hovořil o nás jako o zeleném vlaku, na který lidé po jeho trase netrpělivě očekávají. Zelená barva označovala naději. Tedy vlak naděje. Po patnácti letech, bych mu měl dát za pravdu a potvrdit slovo jako spovo od Pána. Ale není konec. Tento vlak nemá konečnou stanici. Je stále na cestě a je mnoho stanic, kde ještě nestál a kde čekají lidé.

„Blahoslovený je člověk,…., který je odhodlán putovat.. Můžeme být vlakem naděje, ale pokud vlak nevyjede, stává se zbytečným. Vlak, který nevyjede, nemůže přinášet naději.

Balzámovnik neboli mirhovník roste na velmi suchých místech. Na okrajích pouště a pod. Údolí balzámovníku je vyprahlé místo. Pokud jsme odhodláni vyjet, pak i taková vyprahlá údolí se stanou místem pramene života, živé vody, pokud jimi projedeme. Nejen to, ale přinášíme sebou také déšť požehnání.  Bůh sám se stará, abychom pak mohli vyjet a jezdit v jeho síle až do té doby, než budeme stát před ním tváří v tvář. To však můžeme zažívat jen tehdy, když vyjedeme.

 

 

 

Déšť

Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!“
Jer 14,22

Dnes ráno nám kolega přeposlal tyto úžasné verše. Není to známý verš, který bychom si často předávali. Možná ho někteří čtou poprvé. Přesto je pro nás důležité, nad ním se zastavit. Víme jak vzniká déšť, jak sníh, jak kroupy? Ano, učili nás to ve škole. Je to v celku jednoduché pochopit. Možná ani o tom nepřemýšlíme, ale je to někde v nášem podvědomí. Nějaké fyzikální zákony, pravidla… Když se díváme na předpověď počasí. Vidíme v našem nitru to, co nás naučila škola nebo si uvědomujeme, že déšť dává Hospodin? Dokážeme předvídat počasí, na mobilech máme rozvrhnuté teploty, které nás čekají po jednotlivých hodinách. Tak i s deštěm. Spoléháme se na to, když jdeme ven. Přesto vše řídí Hospodin. Možná to vše tak připravil, mraky, teploty vzduchu podle výšky, proudění větru. Nakonec je to ale na něm. Zažil jsem, že všude kolem nás pršelo a řádila bouřka, ale na místě, kde jsme byli v okruhu sta metrů nespadla ani kapka. To samé zažívali Izraelité v Egyptě. Po celém Egyptě padaly obrovské kroupy, které ubíjely dobytek, ale tam, kde byli oni nespadla ani jedna. Po celém Egyptě byla tma, ale na jejich území světlo…

Až se budeme dívat na předpověď počasí vzpomeňme si na tyto verše a vzdejme Bohu slávu: Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože?

Pohádka o mašince a Šimonovi

„Jé, babička přišla! Babička je tu! Babičko, přinesla si mašinku Tomáše pro Šimonka?“
„Nech babičku vydechnout“, se z kuchyně ozval hlas maminky. „Stejně se ptáš jen proto, že si s mašinkou chceš hrát ty.“
„Nech ho, to nevadí“, ozvala se babička a pohladila svého staršího vnuka po hlavě. Ten mladší ještě spal v pokojíku.

Šimon se usmíval, možná se mu zdál sen o tom, jak řídil hasičské auto. I ve snu však zaslechl slova „babička“… „mašinka“… „Šimonek…“. Jeho tvářička se ještě více rozzářila, úsměv ještě více roztáhl. Vypadalo to, že se probudí, ale jen se otočil na druhý bok a se svou malou ručkou pod hlavou spokojeně pokračoval ve spaní.

Stál na opuštěném nádraží. Byl sám. Bez maminky, bez tatínka, bez bratříčka. Úplně sám a kolem jen tma. Toto ještě nezažil. Nikdy nezůstal sám. Jestli ano, tak jen na malou chvilku. A to měl vždycky strach, že ho opustili. Dnes však tady na tom nádraží se nebojí. Naopak. Probudila se v něm zvědavost. Začal se rozhlížet kolem. Ani si neuvědomoval, že v té tmě normálně vidí. Něco mu však bylo divné.  Již byl s tatínkem několikrát na nádraží a jel vlakem, ale na tomto nádraží něco chybělo.  Dal si dlaň na čelo, jak to dělali maminka i tatínek, když si nemohli na něco vzpomenout. A z jeho úst vyšlo slabé: „Ach jó“. Pak si dal ruce v bok. „Na to musím přijít.“ Začal znovu prozkoumávat nádraží. Dokonce si klekl a lezl po kolenou, aby všechno pečlivě prozkoumal. Najednou to uviděl. Tedy spíše něco neviděl. Na nádraží chyběly koleje. Bylo to vlakové nádraží bez kolejí. „Jak sem může přijet vlak, když tu nejsou koleje“, přemýšlel Šimon nahlas. „Možná proto jsem tady sám, protože sem nejezdí vlaky. Proč by sem pak chodili lidé?“
Pak obrátil svou pozornost sám na sebe. „Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem sám? Co se mnou bude?“, najednou začal přicházet strach a Šimon začínal potahovat nosíkem. To dělal vždy, než se rozplakal. Dnes to však nestihl. Upoutalo ho světlo, které se k němu blížilo po kolejích ne kolejích. Zvědavost zvítězila nad pláčem. Upřeně se díval na světlo, které se zvětšovalo a přibližovalo. Už je skoro u něho. Najednou se na nádraží objevily i koleje a po nich přijela krásná, ale stará mašinka. Kouřilo se jí z komína, ale přitom všem nevydávala žádný zvuk. Přijela úplně potichu. Zastavila před Šimonem. Byla sama. Neměla žádný vagón, ani žádného strojvedoucího, jak tatínek říká mašinfíru. To slovo se mu vrylo do paměti. Hrozně se mu líbí. Kolikrát si přál být takovým mašinfírou, ale nevěděl, co takový člověk dělá.
„Mašinfíra, mašinfíra…“
Podíval se na své ruce, pak dolů na své tělo a nohy. Měl na sobě uniformu strojvedoucího. Mašinfíry!
„Tak pojď dál, dnes mne budeš řídit ty.“ Slyšel Šimon hlas mašinky. Vydal se ke stupátku, kterým se mohl dostat do kabiny. Bylo to moc vysoko. Přesto na něho nastoupil bez problémů, jako by se poddalo jeho výšce a pak ho vyneslo nahoru ke kabině strojvedoucího.
„Jů, to je budíků a páček. Já jsem ve skutečné mašince!“
„Ano jsi, ozvala opět mašinka“
„A jak tě mám řídit, když před námi nejsou koleje?“ ptal se Šimon.
„Máš postřeh, Šimone, jsi šikovný kluk. Je to jednoduché. Když se rozjedu, ihned mám před sebou několik metrů svých vlastních kolejí, po kterých jedu. Proto mohu jezdit všude tam, kam budeš chtít. Po zemi mezi pralesem nebo pouští, po vysokých horách, po moři i po jeho dně, po nebi, mezi hvězdami. Prostě kam budeš chtít. Stačí jen zmáčknout to zelené tlačítko a přát si kam chceš jet“
Šimon se na chvíli zamyslel a pak zmáčkl tlačítko. Mašinka se zasmála a rychle vyjela. Šimon před sebou viděl stále kousek kolejí, po kterých jeli. Konečně od nich odtrhl pohled a podíval se oknem ven. Uháněli prérií. Totiž, když se zamyslel předtím, než zmáčkl zelené tlačítko, vzpomněl i na pohádku, kterou viděl v televizi. Bolek a Lolek v prérii. Teď to viděl na vlastní oči. Uháněli krajinou, plnou spálené trávy, sem tam míjeli obrovské kaktusy. Uslyšel někde za nimi : „hou,hou,hou…“ a již kolem nich ujížděli na koních indiáni. Mávali luky a oštěpy a stále křičeli to svou hou, hou. Předběhli mašinku a zmizeli někde za kopcem. Teď zase běží nazpět a za nimi se ženou na koních kovbojové. Je slyšet střílení a kolem mašinky občas prosviští i šíp nebo oštěp. No konečně jsou všichni pryč. Ale jen utichne indiánské hou, hou, je slyšet dusot mnoha kopyt. Hned před nimi se objevilo stádo bizonů. Jen tak, tak se jim mašinka vyhnula. Kdyby nebyl mašimfírou, dal by si Šimon ruce na oči, ale nemůže, vždyť řídí mašinku.
Jeden z bizonů se obrátil proti nim, je největší ze všech bizonů. Šimon vidí, jak se víří prach pod jeho kopyty. Čím více se blíží k sobě, tím je bizon větší a větší. Je obrovský.
„Teď se srazíme, to bude rána.! Šimon si nakonec ve strachu zakrývá oči. Čeká ránu a nic. Naopak teplý vzduch prérie vystřídal svěží vítr. Pomalu roztáhl prsty, aby aspoň mezi nimi viděl, co se stalo. Byli na břehu moře. Ne na břehu, teď do něho dokonce vjeli. Chtěl vykřiknout, že se utopí, ale mašinka jela dál mezi velkými, ale klidnými vlnami. Na její krátké koleje bylo spolehnutí. Přidali se k nim delfíni a hrají si s mašinkou na honěnou. Vedle nich se vynořilo obrovské tělo, je to, jako by z moře vyplul velký ostrov. Zastínil mašinku. Pak se ukázala velká ocasní ploutev od toho těla a plácnutím do vody vytvořila vlny, které se přes ně valí jedna za druhou. Rychle se někam schovat, aby se nakonec mašinka nepřevrhla. Koleje se naklonily směrem ke dnu a mašinka vjela pod hladinu. Mířili šikmo dolů. Šimon se rozhlíží kolem, jestli nezhlédne malou mořskou vílu nebo aspoň jestli se někde neobjeví malý Nemo. Místo toho mezi pralesem z korálů opřeni o útesy hrají tři žraloci karty o krásné perly. Snad si jich nevšimnou, raději pojedeme zase na hladinu. Šimonovi začala být zima a taky tu přibylo tmy. Honem na hladinu za sluníčkem. Mašinka míří kolmo vzhůru. Vyjede nad hladinu, ale nezastavuje. Míří přímo do oblak ke sluníčku.
„To je něco“, volá Šimon a vlásky mu vlají, jak mašinka nabírá kosmickou rychlost. Už jsou nad mraky a ze země je taková malá koule. Teď už je jako kulička na cvrnkání, teď jako špendlíková hlavička. Mašinka zvolnila rychlost a také teď neletí kolmo vzhůru, ale jen do mírného kopce, jako po velké bílé spirále. Šimonovi to připomíná skluzavku do vody, jen jedou nahoru místo dolů. Pěkně širokou skluzavku, na které je plno pěny. Vystrčí prst a zaboří ho do té pěny. Připomíná mu to šlehačku. Olízne si ho a ano, je to šlehačka. „Hm, ta je dobrá“, stále znovu a znovu boří prst do šlehačky. „To bude asi ta mléčná dráha“, o které mluvil tatínek. Pak začne ve šlehačce malovat. Nejdříve malé autíčko a o kousek dál větší, pak ho napadne namalovat medvěda. Maloval by dál, ale upoutala ho velká černá skvrna uprostřed šlehačky. Vypadá to jako velká černá díra. Má strach, že propadnou někam hluboko skrze tuto díru. Mašinka do ní vjela velkou rychlostí. Místo aby se propadli, všude se rozstříkla černá hmota. Tedy spíše moc tmavě hnědá, že vypadala jako černá. Šimonovi se přilepila na obličej. Nestačil ani zabrblat, protože najednou zacítil známou chuť a vůni. Vůni čokolády. To je ono. Čokoláda se šlehačkou. Ta chutná jako ta, co mi kupuje maminka. Ta s tou hvězdou. „Mňam“, olizuje se Šimon.
Najednou se přestane usmívat. Vzpomněl si na maminku. Ne na její čokoládu, ale na její úsměv, pohlazení. Tady je sám. Tady je tak sám, že ho ani tolik čokolády nedokáže rozveselit.
„Mašinko, proč tu není maminka nebo tatínek?“
„Víš Šimonku, já jsem tu jen pro tebe, já jsem tvůj sen o mašince, která je jen pro tebe. Nemohu sem vzít tvoji maminku ani nikoho jiného.
Šimon začal potahovat nosem. Najednou si uvědomil, že mašinka je bez vagónků, které by někoho někam vezli. „Copak mašinky si jezdí jen tak bez cíle? Bez toho, aby někoho vozili? Bez lidí, bez tatínků, bratříčků, maminek?“
Když vyslovil slovo maminek, již to neudržel a začaly mu stékat slzy. Jak tekly, tak vytvářely z kapek čokolády a šlehačky na jeho tváři své cestičky. „Já chci domů, k mamince“, je slyše mezi vzlyky Šimonův hlásek.

Šimon ze spaní začne plakat. Slzy jako hrách mu stékají po tvářičce. Babička se k němu skloní a slyší jen jeho slabé „Já chci domů, k mamince“.
Skloní se k němu ještě více a dá mu pusinku na jeho tvář mokrou od slz.
Šimon otevře oči. „Jé babičko“ volá překvapeně.
„Kde je maminka?“ Vstane a běží z pokojíku do kuchyně. Obejme maminku kolem nohou a tiskne se k ní vší silou.
„Šimonku počkej, vždyť mne porazíš“, bere ho maminka do náruče, „copak se stalo, co? Nechceš vidět, co ti babička přinesla?“
„Babi, cos mi přinesla, ukaž!“, vysmekne se z náručí maminky a běží k babičce. Babička začala z tašky vytahovat velkou krabici, na které byl obrázek mašinky Tomáše.
„Tomáš, mám Tomáše“, radostně volá Šimon. Pak se zarazí.
„Babičko a máš i vagónky? Mašinka nemůže jezdit jen tak bez vagónků. Ona musí vozit lidi.“
„A kam je bude vozit, Šimonku?“
„No za tatínky nebo maminkami, babičkami nebo do práce nebo za dědečkem, když nemůže přijet on k nám.“
„Tak pojď, ty náš rozumbrado“, řekla babička a začali spolu rozbalovat krabici s mašinkou Tomášem a přidávat k ní vagónky.
„Babičko, já budu teď ten mašinfíra a budu vozit tebe, ano? Pojedeme za tatínkem a pak za dědou a pak za strejdy a pak…“
„To víš, že jo. Já pojedu, když mne poveze takový mašinfíra jako ty“, na to povídá babička.
A tak tam jezdí. Pokud jim nedošly baterky, asi jezdí dodnes.

Oči špeha

„Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; píšu vám, mládenci, že jste přemohli toho Zlého. Napsal jsem vám, dítky, že jste poznali Otce; napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a přemohli jste toho Zlého.“ 1 Jan 2:12‭-‬14 CSP

Když jsem minule psal, že vysíláme své osobní špehy do neznámých a problémových situací, na nepřátelská území, je důležité, jakýma očima se tito naši špehové dívají na situace. Jinými slovy jak přemýšlíme a vidíme situace. Na co se nejdříve díváme. Pokud můj zrak je upřený na Krista, a pak teprve na situace, problémy, nepřátele, nemoci, trápeni… pak v jeho náruči plné lásky se náš pohled mění. U něho najednu prožíváme, že ten zlý je již odsouzený (Jan 16:11), že jsme v náručí toho, jemuž je dána veškerá moc (Matouš 28:18, Filipským 2:10). Že je nám odpuštěno a ten zlý na nás nemůže vytrhnout z ruky Otce (Jan 10:27-30). Pak i naše oči vidí jinak. Stanou se očima víry, naděje a opětované lásky.

 

Zvědové v nás

„Pohleď, Hospodin, tvůj Bůh, před tebe dal zemi. Vytáhni a obsaď ji , jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs. Přistoupili jste všichni ke mně a řekli jste: Pošleme před sebou muže, aby pro nás proslídili zemi a přinesli nám zpět zprávu o cestě, kterou máme táhnout, a o městech, do kterých máme vejít. Líbilo se mi to a vybral jsem z vás dvanáct mužů, jednoho muže za každý kmen. Deuteronomium“ 1:21‭-‬23 CSP

Je to začátek čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští. Stáli před zaslíbenou zemí. Stačilo uvěřit Bohu a poslechnout:: “ Vytáhni a obsaď ji… Neboj se a neděs“. Kdyby vytáhli, neputovali by dál pouští. Měli krátce v paměti velké Boží jednání s Egyptem, přechod přes Rudé moře suchou nohou, zničení nejsilnější armády té doby, která je pronásledovala. A sami pro to nic neudělali. Vše udělal Bůh pro jejich svobodu.Přesto nebyli schopni vyjít hned, ale chtěli nejdříve prozkoumat zemi, do které měli jít.. Po průzkumu dostali ještě větší strach a deset z dvanácti zvědů odradilo celý národ od poslušnosti, zapříčinilo čtyřicet let  putování po poušti, než vymřela celá generace, která odešla z Egypta. Hrozný příběh o tom, jak končí nedůvěra Bohu.

I my jsme na tom podobně. Jako jedinci nebo jako jako církev nebo křesťanská organizace. I my často místo a abychom poslechli, vysíláme zvědy. Děláme si průzkum situace, ekonomické rozbory, přemýšlíme o plusech a záporech toho, do čeho nás Bůh posílá. Říkáme tomu biblické jednání, počítání nákladů. Pak nás naše poznání situace odradí od uskutečnení Božího slova v našich životech. Díky našim osobním zvědům jsme zjistili, že na to nemáme, že máme málo lidí na tak velký úkol od Boha, že nemáme dostatek financí, že nezvládneme tu či onu školu, protože na to nemáme, prostě protože a protože… nakonec od záměru ustoupíme. Je nám lepší zůstat na poušti.

Bůh říká neboj se a neděs. Neboj se a neděs se toho, co tvé oči zvěda vidí. Buď jako Káleb a Jozue, kteří viděli to samé co ostatních deset zvědů, ale věděli, že vše, čeho se oni báli je nic proti Bohu. Věděli, že Bůh bude bojovat za ně. Nebáli se a neděsili, ale věřili. Když se podívám na věřící, kteří se nejrychleji posunují v poznáni Boha, vidím, že jsou to lidé víry. Většinou v sobě nemají ani toho zvěda. Prostě jdou a dělají to, co jim říká Bůh, že mají dělat.. Tato skupina věřících je nejmenší.  Pak jsou ti, kteří posílají své vnitřní zvědy na obhlídku situací, ale pak musí vybojovat boj s pochybnostmi, které jejich oči zvěda viděli. To jsou ti, kteří nakonec sice poslechnou a vyjdou, ale vždy se znovu a znovu vracejí na poušť s dalším rozhodováním v nových situacích. Posunují se v poznání Boha, ale mnohem pomaleji, než ti první. Pak je tu skupina, která si neustále stěžuje, že je na poušti.Je tam proto, protože vždy uvěří svým očím a ne Bohu. Nikdy vlastně nevejde do zaslíbené země, stále se putuje pouští a stěžuje si na manu a na…. Je to hrozné, ale tato skupina je mezi křesťany tou největší. Protože je největší ovlivňuje často jednání církve či křesťanské organizace. Tak některé znich zastaví v následování Ducha svatého. Pokud se člověk dlouho pohybuje mezi touto skupinou, může se nakazit věčným pochybováním a věčným zkoumáním, které jen udržuje pochybnosti.

Jedinou obranou je nebát se a neděsit a vyjít z pouště do zaslíbené země. Poslechnout a jít a o více se nestarat.. I takové jednání se počítá za spočtení nákladů. Vždyť na straně má dáti, má bojovati, má uskutečňovat má… je samotný Hospodin zástupů.

Řekněte lidem

Zpívej Hospodinu, celá zem, zvěstujte jeho spásu každý den! O jeho slávě národům vyprávějte, o jeho divech řekněte lidem všem!

Tyto verše jsou z knihy Letopisů. Mnoho set let před narozením, ukřižováním a vzkříšením Krista. Tak nějak jsme si zvykli na to, že evangelizace patří do dnešní novozákonní doby.  Ale již v době babylonského zajetí, tedy v době kdy pravděpodobně knihy letopisů byly napsané, byli voláni ti, kteří poznali Hospodina, jako živého Boha k tomu, aby zvěstovali jeho spasení. A aby to dělali každý den. Mají vypravovat o jeho slávě národům, o jeho divech všem lidem. V době zajetí žilo v babylonské a později v médsko perské říši mnoho desítek národů a desítky miliónů lidí. Všichni byli smíchaní a pohybovali se z jednoho konce říše na druhý. Tak jako to  bylo za doby vzkříšení Krista v Řimské říši. Tak jako je tomu dnes v Evropě.

Abychom však mohli vyprávět o Boží slávě, o Kristu, o divech, které koná, musíme ho znát, zakoušet přítomnost jeho slávy, zakoušet jeho divy ve svém životě.

Dnes ráno jsem se probudil a věděl jsem, že Bůh je se mnou. Cítil jsem na sobě jeho ruku. Věděl jsem, že mne jen chce ujistit o své přítomnosti, potvrdit zaslíbení, která mi již dal. A především znovu vzbudit moji touhu po jeho stálé přítomnosti.

Bůh nechce, abychom vydávali svědectví proto, že musíme, ale přichází se svou láskou a jejími doteky nás naplňuje touhou po něm a touhou vyprávět o jeho spáse, slávě a divech. Očekávejme na jeho doteky lásky, vyhlížejme je a hlavně se jimi nechme proměňovat a inspirovat..

 

V Boží přítomnost

Hospodine zástupů, jak překrásně je ve tvém příbytku! Má duše dychtí, toužebně vyhlíží k Hospodinovým nádvořím. Mé srdce i tělo volají živému Bohu vstříc! Vždyť i ten vrabec domov má, hnízdo si našla vlaštovka, aby vyvedla svá mláďata – u tvých oltářů, Hospodine zástupů, Králi můj a Bože můj! Blaze těm, kdo ve tvém domě dlí, oslavovat tě budou navěky! séla Blaze tomu, kdo v tobě sílu nachází – v srdci je připraven na cestu vyrazit! Vyprahlým údolím když poutníci kráčejí, proměňují je v studnici a první déšť je požehnáním zahalí. Od síly k síle putují – před Bohem na Sionu se všichni ukáží! Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu, popřej mi sluchu, Bože Jákobův! séla Štíte náš, Bože, pohlédni, svého pomazaného zahrň milostí! Jeden den ve tvých nádvořích je lepší než jinde na tisíc! V domě svého Boha chci postávat u prahu, než abych bydlel v příbytcích ničemů. Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž v tobě skládá důvěru! Žalmy 84:2‭-‬13 B21 https://bible.com/bible/15/psa.84.2-13.B21

Jak přebývat ve slávě, nádheře, v síle a radosti

Zpívej Hospodinu, celá zem, zvěstujte jeho spásu každý den! O jeho slávě národům vyprávějte, o jeho divech řekněte lidem všem!

Veliký je Hospodin, vší chvály hodný, nad všechny bohy ohromný! Bohové národů jsou samé modly, Hospodin ale stvořil nebesa.

Sláva a nádhera je v jeho přítomnosti, síla a radost je tam, kde přebývá. 1 Letopisů 16:23‭-‬27 B21

Vezmu to od zadu. Kde přebývá Bůh? Určitě všichni chceme žít plní síly a radosti. Být v přitomnosti Boží slávy a nádhery. Být její součástí. Daří se nám to? Vidím čím dál tím více, jak se svět žene k horším a horším rozhodnutím ve jménu lidské spravedlnosti, ve jménu lidského štěstí. Čim více usiluje o spravedlnost, tím více uvolňuje zlo a bezpráví, čím více usilije o přiměřeně dobrý život pro všechny, tím více bohatnou jedinci a ostatní se stávají novodobými otroky, jejichž jednání je ovlivňované médii a těmi, kteří ta média vlastní…

Síla a radost se slávou a nádherou je tam, kde přebývá Bůh. Odpověd by mohla znít například ve chvále svého lidu nebo uprostřed svého lidu, v Božím dítěti skrze Ducha svatého a pod. Tak jak to můžeme najít ve verších Písma. Tedy určitě přebývá upopstřed své církve. Církev by v dnešní době měla být  právě nositelem Boží přítomnosti, Boží slávy a nádhery, ale také jeho spravedlnosti a milosti. Opakem toho kam se řití svět se svou lidskou moudrostí. Lidé by v ní měli vidět světlo, cestu pro dnešní život, svobodu v Kristu…

Přesto to však mnohdy v církvi tak nevypadá. Někdy po Bohu chceme, aby následoval nás, naše rozhodnutí. Jednou se pomodlíme, pak si uděláme rozhodnutí o tom, co a jak budeme dělat a myslíme si, že tam půjde s námi i Bůh. Bože požehnej nám tuto naši cestu. Někdy se i z křesťanských organizací vedených a zřízených Bohem, stanou organizace vedené světským způsobem, způsobem, který není Boží, protože nehledají místo, kde Bůh nás očekává, ale cesty a místa podle světských měřítek a pak chtějí aby je tam Bůh provázel. Někdy to máme i v osobním životě. Je to velký omyl. V prvním připadě jde o hledání Boha a jeho vůle. V druhém o naši vůli, kterou chceme potvrdit od Boha. V tomto případě je na prvním místě naše rozhodnutí místo, aby na prvním  místě bylo rozhodnutí Boha. Bůh sám.

O Velikonocích se také často připomíná vyjití Izrazelců z Egypta. Bůh s nimi byl v oblakovém sloupu. Když se zvedl, zvedly se i téměŕ dva milióny lidí, kteří ho následovali. Když zůstal stát, stáli i oni. To bylo chození s Bohem, to bylo přebývání Boha mezi nimi. Když by vyšli podle sebe, oblak by s nimi nešel. Pokud by se zastavili a oblak by se přesto pohyboval, ztratili by ho a ztratili by se i oni v poušti. V obou případech by přišli o Boží přítomnost..

Pokud chceme, aby síla a radost, sláva a nádhera byla s námi, musíme my chodit za Bohem, tam kde momentálně je. Následovat ho po jeho cestách. Ptát se kde je a kde bude, kudy bude procházet a ne ho „lanařit“  na našimstranu. Bůh je Bůh.

Velikonoce

Bylo dlouhé období v mém životě, kdy jsme nechápal proč Velikonoce slaví celý svět. Vždyť jaro v tuto dobu je jen na severní polokouli. Na jižní mají podzim. Později jsem to pochopil, že Velikonoce nejsou o rozpuku života po zimě, ale o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. A jsem mu za to vděčný. Nejen za to, co pro nás udělal, ale i za to, že jsem to mohl pochopit, uvěřit a přijmout.. DÍKY.

Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Římanům 10:9 B21

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Jan 3:16

Trojnásobně pro nás

Slova o rychlém rozhodování mne samotného dostihla. Jen jsem dopsal, otevřel jsem poštu a přečetl jsem si dopis, který mne  tak trochu „zdvihnul ze židle“. Musel jsem hned na něj reagovat.. Vlastně nemusel, tedy aspoň ne hned, ale reagoval. Podle toho to vypadalo. Když už jsem napsal odpověď, mohl jsem s jejím odesláním počkat, ale nepočkal. Pak mne mrzelo, že jsem nepočkal. Asi bych to napsal jinak a lépe. Ale už to je.

Vždy, když hovoříme, píšeme slova, která jsou k poučení  nebo k vyučení, platí na prvním místě pro toho, kdo je píše. Ano jsou pro věšchny nás, ale především prok mne, pokud je hovořím. Ať je to vyučování nebo kázání,  nebo jen hovoříme mezi sebou. Vždy platí trojnásob pro jejich autora. Ještě jako duchovně mladý křesťan jsem jezdil po Česku a živil se malováním. Tím, jak jsem jezdil na různá  místa, jsem mnohdy neměl kam jít na Bohoslužby, ale i když jsem našel společenství, mnoho času jsem trávil sám při malování. Stávalo se pak, že mi přicházela na mysl kázání. Doslova to byla celá a ucelená kázání. Zpočátku byla jen v mysli, ale později jsem je mluvil při malování nahlas, jako bych je někomu říkal. Nikdo však se mnou nebyl. Říkal jsem je vlastně sám sobě. Hodně mne to měnilo. Věděl jsem, že hovořím z Ducha. Později jsem pochopil, že je pro mne lepší Boží  slovo slyšet, než aby zůstalo jen u myšlenky. „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.“ Římanům 10:17 B21 Myslím, že všechna ta kázání bych mohl směle kázat i dnes a měla by nám co říct. Když jsem nemohl chodit na vyučování, do společenství, Kristus to zařídil jinak a celkem zvláštním způsobem, abych slyšel jeho slovo. Má víra tím hodně rostla. Neptejme se tedy pro koho bylo to slovo, napomínáni, povzbuzení.  Neptejme se pro koho jsme to vyučovali nebo kázali, protože je to především pro nás. Tak se nebojme vyučovat sami sebe. Nebo tedy nechme se sami sebe vyučovat Duchem svatým, který přebývá v nás.

Rychlé rozhodování a rychlá slova

Během včerejšího dne jsem měl mnoho prožitků, řekl jsem mnoho myšlenek, slyšel jsem mnoho myšlenek, udělal několik rozhodnutí a byl na několika místech a setkáních. Když jsem se večer vrátil, opět mne čekaly nějaké informace, na základě kterých jsem pak opět musel udělal nějaká rozhodnutí. Myslím, že něco podobného prožívá mnoho znás. Někdo častěji někdo jen občas. Vždy to však vznamená, že ovlivňujeme naši budoucnost v následujících dnech, měsících a letech. Podle toho, jak závažné rozhodnutí děláme, ovlivňujeme nejen naši budoucnost, ale často i život lidí kolem nás, těch s kterými spolupracujeme, a kterým sdělujeme naše myšlenky. Oni obráceně formují stejným způsobem i naše kroky do budoucnosti.  Nemusí to v té chvíli vypadat jako důležité rozhodnutí nebo geniální myšlenka, ale následně to může ovlivnit naši cestu na dlouhou dobu.

Protože si to moc neuvědomuje, nevidíme za důležité mnoho našich rozhodnutí a mnoho našich slov, které každý den říkáme.

Buďme pomalí k rozhodování a mluvení. Vím, o čem mluvím, sám jsem ten, kdo se za toto musím modlit a také na tom pracovat.. Zastavme se na pár vteřin, než začneme mluvit,  na něco přikyvovat, rychle plánovat… Možná si říkáme, to zas nejsou tak důležité věci, ale i tak dejme prostor, abychom mohli své rozhodnutí a slova nechat vést Duchem svatý. I v těch nenápadných rozhovorech a rozhodnutích. Nenechme se odradit těmi, kteří nás považují za blázny, kteří se za všechno modlí. Nakonec nemusíme to říkat, že potřebujeme minutku na modlitbu, ale udělejme si ji a předejme své rozhodnutí do Božích rukou. Věřte, že se to vyplatí a ušetří nám to mnohá trápení.

 

 

Zjevení pro každého

Tak, jako může každý Duchem neplněný křesťan prorokovat, stejně může mít i zjevení. Nejen mít jednou za život, ale potřebujeme Boží zjevení ve svém životě velmi často. Řekl bych až pravidelně. Zjevení není nic vzdáleného. Znamená to, že nám Bůh něco zjevuje. Ukazuje nám něco, co jsme zatím neviděli, zjevuje nám známé věci z jiných a nových pohledů, uschopňuje nás najednou pochopit to, co bylo našemu chápání nedostupné… Není to jenom v pochopení Písma, ale vztahuje se to na celý život kolem nás. Proto je důležité mít tato zjevení, co nejčastěji. Je to nadpřirozené Boží jednání s naší myslí. Začneme vidět věci novými pohledy. Zjevení se stává světlem ve tmě té či oné situace. V tom světle jdeme nějakou dobu, ale potřebujeme toto světlo mít i v ostatních situací.

Občas slyším stesky křesťnů, že se jim nedostává zjevení. Chtěli by, ale nemají. Důvodů může být několik. Myslím si, že tím velkým je, že očekávají příchod zjevení nějakým velmi nadpřirozeným způsobem. Očekávají ho skrze vytržení do ponebeských oblastí nebo sestoupení zvláštní Boží přítomnosti… Ano i tak může a přichází zjevení, ale vetšinou je to skrze jednoduché a každodenní věci. Modleme se za otevřené duchovní oči, abychom mohli vidět očima, ušima, myslí při čtení… Zjevení může přicházet, i v situaci, kterou prožíváme každý den stejně. Najednou přijde nějaká otázka z Ducha jako například: „Proč to děláš stejně?“, nebo „Ještě tě to baví? Ukážu ti něco nového“ a podobně. Protože nejsme nastaveni na něco takového, nevšimneme si toho. Jindy jen něco zahlédneme a Duch svatý nám na tom ukazuje nová zjevení. Jindy zkoumáme Písmo a to, co jsme četli stokrát a rozumíme tomu, se stane v jednom okamžiku nepochopitelné. Najednou nám to, jak jsme to chápali, přestane dávat smysl  a to je čas pro nové zjevení ze Slova. Přijde nové otevření očí, spadnou šupiny z očí. My získáme nový pohled, z větší výšky, který nás posunuje dál. Je mnoho podnětů, skrze které nám Duch svatý chce něco zjevit. Ovšem také my musíme být otevření. Nesmíme se zaměřit jen na jednu představu o tom, jak nám Bůh může své věci zjevovat.. Bůh nám může ukazovat obrazy skrze přírodu a zvířata, skrze práci, může použít tvé uklízení, nakupování…., film, knihu, kázání, modlitbu, vyučování. Ukáže nám duchovní obraz na něčem, co vidíme fyzicky, ale jen pokud jsme ochotni si to představit . A tady najednou vidíme, jak je důležitá fantazie-představivost, o které jsem psal, před několika dny.  Pokud toužím po zjevení, potřebuji se Ducha svatého ptát, žádat a pak očekávat odpověď, která může přijít různými způsoby.

Věřím, že zjevení přicházejí postupně, tak abychom je mohli uvidět a pochopit.. Jsou to stupně k většímu a většímu poznání. Proto je potřebuje k růstu každý křesťan. Je to jako zbourání hradeb kolem nás a otevření nového prostoru. I ten se stane časem malým a my narazíme opět na hradby. Je to tím, že rozšiřujeme naše myšlení, až nestačí prostor, ve kterém se pohybuje. Pak musí padnout další hradby a tak dál a dál. Pokud bychom ovšem přeskočili a padly by hradby, kterou stojí za těmi našimi, nic by nám to nepomohlo. Nic by to pro naše myšlení i život nepřineslo, nerozšířilo. Ani bychom o tom nevěděli. Proto zjevení, které bourá hradby jde krok za krokem a tak se zjevuje i nám. Bůh nám jím otvírá naše myšlení a naše poznání jeho samého a jeho díla.

Nečekejme, ale vyhlížejme zjevení. Pak se nám dostaví.

 

Svědomí a Duch svatý

(Závěr)

2. Svědomí nás nepřivádí do pokory. Mnoho z těch, kterým kážeme Krista, si myslí, že nepotřebují věřit. Nepotřebují odpuštění, protože mají čisté svědomí. Jejich svědomí je z ničeho neobviňuje. Lékař je pro nemocné. My jsme zdraví.

3. Svědomí nedává řešení. Duch svatý ano. Usvědčí z nepravosti, ale dá také řešeni – pokání. Přiznání špatného jednání před Bohem a změny ve smyšlení, které vede ke změně jednání. Duch svatý nás přivede ke Kristu, kde máme odpuštění. Samotné svědomí nás k němu nepřivede. Naopak může přivést k branám jiných fylozofických nebo náboženských směrům.

Našli bychom určitě i další pasti ve svědomí. Nestavím se negativně k samotnému svědomí, zvláště pokud je ovlivněno kŕesťanskou výchovou, ale svědomí nedává život, spíše odráží společenství, ve kterém žijeme. Svědomí je naší součástí, tak jako city apod. Nemůžeme se ho zbavit, ale také ho nemůžeme udělat měřítkem a někým, kdo určuje náš život.. Tím by vždy mělo být Písmo a Duch svatý. Svědomí nás obviní, přináší často obavu, dokáže paralizovat (na základě našich dřívějších selhání, nás nenechá dál jednat ), uvádí do studu a strachu. Může nás na něco důležitého upozornit, ale měli bychom to vždy probrat s Duchem svatým a porovnat s Písmem. Jinak i v křesťanském životě nás může dovést do náruče náboženského a kritického ducha.

Potřebujeme se naučit žít se svým svědomím. Je naší součástí stejně jako naše myšlení, city, vůle… Vše máme od Boha a on nám to nedal náhodou. Potřebujeme jen, aby vše bylo podřízeno Duchu svatému. Pokora není v ponižování se, ani v trápení svých těl, ani v chudobě, ani v neustálém obviňování se… pokora je uvědomění si vlastní nedokonalosti a potřebě Boha pro svůj život v jeho všech oblastech. Taková pokora vede k radosti, pokoji a svobodě.

Fér

Včera jsem slyšel přiběh muže, jemuž se v životě dařilo mnohem méně dobře, než ostatním.  Byl věřící a tak volal k Bohu, že to není fér. Několikrát tak volal. Pak přišla od Boha odpověď: „Kdyby to mělo být fér, byl bys dnes v pekle.

Teké si stežuješ, že věci v tvém životě nejsou fér?

 

 

 

 

 

Svědomí a Duch svatý

Jednou z velkých zbraní zlého je naše svědomí. Co je vlastně svědomi? Říkáme o lidech „ten má svědomí“ a myslíme tím, že dokáže rozlišit své jednání na dobré a zlé  nebo „ten má špatné svědomí“, to zase o tom, kdo něco provedl a vidíme, že se trápí.Jindy mluvíme, jako o člověku,  který žádné svědomí nemá.Tedy o někom, komu je jedno jestli někomu ubližuje. Většinou tím myslíme sobce. Podobně je to s námi a pohledem jiných na nás. Naše svědomí nás usvědčuje z toho, co děláme nebo jsme udělali špatně, ze zlého chování. Také naše rozlišování na toho kdo svědomí má a kdo ne, je ovlivněno zda je dotyčný (my) ochotný svědomí poslechnout a omluvit se, změnit chování apod. Na první pohled to vypadá dobře, téměř křesťansky, ale je v tom i několik pastí, které nás mohou odvést z cesty s Bohem.

1. Potřebujeme rozlišit, kdy nás usvědčuje svědomí a kdy Duch svatý. Mnohdy si myslíme, že je to jedno, ale není. Eva s Adamem jedli ze stromu, ze kterého měli zakázané jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého. V té chvíli se jim otevřeli oči a poznali, že jsou nazí. Důsledkem poznání byl strach. Ve všech překladech je napsané, že se báli nebo se lekli, protože zjistili, že jsou nazí. Schovali se před Bohem. Možná se styděli, možná se leklli nebo báli toho, co si uvědomili, že neposlechli svého Stvořitele.. Nakonec jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Tedy museli poznat, že jednali zle. Ovšem toto poznání bylo ze stromu ne z Boha a přináší obvinění, stud a strach. Toto  usvědčení bylo z poznání ne z Ducha svatého. V tom je velký rozdíl. I pro nás v dnešní době. Naše lidské svědomí je ovlivněno našim poznáním. Jinak na nás působí svědomí, když jsme vychováváni v okultním prostředí, jinak v materialistickém prostředí, jinak mezi lidojedy, nebo v arabském světě. Vždy nás bude usvěčovat z chování, které není typické pro společnost, ve které jsem byl vychovaný. Je to proto, že mé poznání je omezená na poznání společnosti, ve které jsem vyrostl. Praktický příklad, který jsem u jednoho dítěte zažil. Svědomí jednoho dítěte ho obviňovalo, že svého otce neposlechlo a nešlo s ním krást, ale hrát si. Nebylo svědomím usvědčeno pro krádeže, které jindy dělalo, protože v jeho spolčenství to nebylo nic špatného, naopak. Špatné však bylo neposlechnout otce. Proto mělo výčitky svědomí a bálo se. Duch svatý nás usvědčuje, když jednáme proti Bohu, v rozporu s Kristovým charakterem a proti jeho vůli. Nejsme usvědčováni svědomím, které je ovlivňováné světovými názory, lidskou etikou toho či onoho etnika  nebo společenské vrstvy. Jsme usvědceni Bohem. Pavel píše:   Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán. 1 Korintským 4:3‭-‬4 CSP Ten zlý nás často skrze svědomí dokáže trápit a obviňovat z něčeho, z čeho nás Bůh neobviňuje, dokáže nás trápit obviňováním něčeho, co nám Bůh již odpustil a zapomenul na to… a obráceně, omluvit naše bezbožné jednání.  Je důležité vědět, co o nás myslí Bůh a jak o nás myslí. Nechme svědomí světu, my máme Ducha svatého a máme se řídit jeho úsudkem o nás. A Duch svatý o nás mýšli i takto: „Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději. Jeremiáš 29:11 CSP

(Pokračování zítra)

Náhoda nebo víra

Pokud věřím, že  Bůh má můj život ve svých rukou a já  tomu věřím, protože jsem mu ho do jeho rukou vydal, pak nemohu věřit na náhody. Náhoda vlastně neexistuje. Vše má nějakou příčinu, proč se to stalo. Jen mi o ni nevíme. Přesto často z  našich úst vychází: „náhodou jsem ho potkal“, „to byla náhoda, že se ti to podařilo“, náhodou jela kolem sanitka“, „náhodou mu spadl na nohu ze stromu kokos😊“ a další a další náhody. Jindy slovo náhoda zaměníme za štěstí a mimoděk ve stejném významu, jako má slovo náhoda. Často si ani neuvědomujeme, kolikrát za den takto mluvíme. A když mluvíme, je to i v našem myšlení a srdci. (Někdy mluvíme o náhodě jen proto, abychom nemuseli přiznat svou chybu – náhodou se to rozbilo…)

Každou  „náhodou“ vycházející z našich úst, popíráme víru v Boži vedení a Boží plán s člověkem nebo z Boha děláme chaostníka. Jedno i druhé ničí naši víru. Je to v našem myšlení a srdci. Na jednu stranu říkáme Bože já ti věřím a na druhou “ to byla náhoda“. Jak mohou přijít do mého života Boží zázraky, nadpřirozená moc Ducha svatého, jak se mohu krok za krokem měnit do podoby Krista skrze Boží zásahy a jeho vedení, když tu jsou kolem mne jen náhody.

Uvažovat v náhodách je zpochybnit Boží existenci, náš život, vše. Nakonec by nic nemělo smysl, protože by to byla jen náhoda. I jako křesťan můžeš prožívat ztrátu smyslu života a to když začneš připouštět náhody. Možná musíš opustit víru v náhodnost a vrátit se vírou ke Kristu, jako k tomu, kdo má v rukou tvůj život, ve kterém není nic náhodou, ale všechno ti prospívá, protože tě miluje a ty jeho.

 

 

 

V záplavě informací.

Probíral jsem se maily. Než jsem stačil všechny nové otevřít a přečíst, než jsem všechny reklamní poslal do koše, přišlo několik nových. Tak jsem se znovu probíral poštou.Ty předchozí, které jsem do koše neposlal, byly odsunuty na vedlejší kolej. Někam do zapomenutí. Někdy se mi stává, že v tom množství stále přicházejících mailů některý důležitý přehlédnu nebo taky pošlu do koše.

To jsou jen maily. Kde je facebook, mesanger, viber, instagram… . Obrovské množství informací, které se na nás hrne ze všech stran. Jak se v nich orientovat? Většinou člověk informaci přijme nebo spíše zaregistruje, ale vzápětí je potlačena novými informacemi.Tak stále dokola. Každý den, pro někoho každou hodinu, ale u některých také každých pár minut.. Nejde o ukládání informací, vjemů, protože mozek má dostatečnou kapacitu paměti, ale jde o vyhodnocení toho, co přijímáme. Nemáme na to čas, protože už je tady nová informace a zase nová informace atd. Nakonec se staneme závislými na stále nových informacích. Abychom je všechny stihli posílat a přijímat zkracujeme jejich text až na hesla. Dnes se posílají často jen fotografie. Jde i o životní styl, který vynechává přemýšlení o věcech, jít do hloubky a podstaty věci. Styl rychlého přesunu po povrchu od jedné informace k druhé. Čim kratší, tím lepší. Více stihnu přijmout a předat. Problém je v tom, že jako u každé závislosti i tady nevidíme žádný problém. Když jsme upozorněni, vždy máme vhodnou výmluvu a zdůvodnění.

Může se nám stát, že i naše křesťanství se nám stane honbou po informacích. Kdo v kázání řekne něco nového, kde se co ve světě stalo známým kazatelů a služebníkům, kolik veršů stihnu za pět mimut přečíst, splnil jsem plán čtení… Přitom nemám čas nad nimi přemýšlet, přežvýkat je v sobě. Ne jednou, několikrát.. Jít na samou podstatu věci. Na vztah s Kristem. Může se nám stát, že stejně jako nové informace odsunují ty předchozí, my odsunujeme verše a Slovo, pro nové verše a nové Slovo, aniž to předchozí jsme pochopili a prožili. Tak jsme jen vyhližiteli, přijímateli a předavateli informací – slov, veršů, kázání, které jsme vlastně nezpracovali a které nám pak nic nedávají.

Vztah není o informacích, vztah je o času a pochopení, vztah to je  základ společenství s Duchem svatým. Nechtějme z něho jen tahat informace a přeposílat je dál, ale buďme s ním, i bez informací. Jen tak pro radost z jeho přítomnosti. Pak budeme schopni vnímat i jeho radost z nás. Budeme si ti to užívat.

ZVÍTĚZIT O TO TU JDE / III

(Závěr)

Teď se budu asi opakovat, ale nevadí. V praktické službě se stáváme často otroky lidí. Lidé si myslí, že jim musíme vždy pomáhat.. Jen proto, že jsme křesťané. Ne nemusíme. To je důležité si uvědomit., že ve službě (ať pastorační , slovem nebo praktické pomoci) se setkáváme také s lidmi, kteří naši pomoc zneužívají a manipulují nás. Když pomoc nedostanou, říkají nám něco ve smyslu: „To jsi křesťan?“ Nebo: „Tak to sem nebudu chodit., tady nejsou křesťané“ a podobně. Potřebujeme vždy a všude sloužit ve svobodě víry. Pokud vnímám, že sloužím z donucení lidí, že nevěřím tomu, jakou službu a komu poskytuji, musím skončit.. Myslím tím se způsobem služby a člověkem nebo lidmi, kterým sloužím. Dobrou ochranou není nic jiného, než opět být v Duchu svatém. Pokud vím z Ducha komu a jak mám sloužit, tak mne nemusí trápit soudy lidí!!!! Pokud vím z Ducha, komu mám pomoc ukončit, nemusí mne trápit, co bude dál!!!! Musíme si uvědomit, že na prvním místě nesloužíme lidem, ale Kristu, našemu Bohu a jsme JEHO služebníky, abychom v našich životech,  tedy včetně služby, sloužili Jemu a ne lidem. NEJSME SLUZEBNÍKY LIDÍ !!!  Samozřejmě nás posílá i k lidem, ale tak jak sám chce. Důvěřujme mu, on ví. Jdeme k lidem ve jménu Ježíš. Někdy to špatně chápeme.Lidskýma očima vidíme potřeby lidí a hned je chceme řešit a myslíme si, že Duch svatý bude v tom také. Ne nemusí. Můžeme v tom zůstat úplně sami a pak to tlačíme vlastní silou… cítíme zklamání … Je to pro to, že  Bůh nepobíhá za námi tam, kam se chce nám, ale my máme následovat Boha tam, kam nás vede. Ještě jednou opakuji, že v samém základu tu nejsme proto, abychom naplňovali potřeby lidí, ale abychoch naplňovali Boží vůli.

Možná jste očekávali povídání o různých technikách, způsobech a pravidlech služby jiným. Vím, že jsou všude dostupné. I kdybych je tady všechny popsal, nepomohou. Je to o našem vztahu s Duchem svatým, o našem budování Božího charakreru o naší otevřenosti v mysli pro obrazy a vize Ducha svatého. Pak Duch svatý ukáže i jak (technika) a povede nás po bezpečných stezkách i v praktické službě (pravidla). DŮVĚŘUJ ME MU. CO NENÍ Z VÍRY JE HŘÍCH.

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Jak jsem již napsal, fantazie nám pomáhá k pochopení Božích záměrů i jeho samotného. Zavrzelé srdce nám brání chápat Boží myšlení: „Ježíš to ale věděl, a tak jim řekl: „Proč se dohadujete, že nemáte chleba? Ještě nechápete a nerozumíte? Ještě máte tvrdé srdce?“ Marek 8:17 B21 Zatvrzelá srdce, nepochopení, život bez fantazie, to vše spolu souvisí a vzájemně se ovlivňuje. Zatvrzelé srdce nedovolí a nevpustí jinou myšlenku nebo představu než tu, kterou si již jednou udělalo. Pokud chceme sloužit jiným, nesmíme mít ztvrzelá srdce. Musíme dovolit Duchu svatému rozbít tuto zatvrzelost a nechat si změnit srdce na měkkě, živé, Boží. Více jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mají zatvrzelá srdce. A teď mluvím nejen o lidech světa, ale především o lidech v církvi. Divil jsem se, že nejsou schopni porozumět tomu, co říkám, pro mne jasným věcem, divil jsem se, jak mohou mluvit o víře a přitom nepoužívat víru. Nebo spíše víru používat jen velmi omezeným způsobem. Pak i já jsem musel dovolit Duchu svatému jednat s mým srdcem, abych byl schopný přijmout představu, že On je schopný jejich srdce změnit. Pak jsem mohl vydržet mnoho let těmto lidem sloužit a mít je rád. Předtím jsem měl spíše snahu bojovat, než jim sloužit. Tvrdé srdce nechápe Boží moc a Boží cesty.  Tak jako učedníci, kteří byli denně s Ježíšem, viděli obrovské množství zázraků a stále nechápali, že s Ježíšem nemusí mít strach o nic, že u něho je všechno možné. Místo, aby se radovali, strachovali se o jídlo. Báli se, že nebudou mít, co jíst. Přitom ještě před několika hodinami viděli zázrak rozmnožení jídla pro tisíce lidí. Ježíš vysvětluje jejich postoj zatvrzelým srdce. Bránilo jim vidět Boží způsob služby, bránilo jim vidět něco jiného, než to, co již dobře znali ze svých životů. V životě jsem pochopil jednu věc: „Co si nedokážeme představit, to pro nás neexistuje. Co pro nás neexistuje, to také nejsme schopni učinit.“  To je důležité pro to, jak lidem sloužíme, zda v moci nebo ve vlastní síle. Kam jsme schopni dojít a dovést tam i jiné. Můžeme číst o zázracích a moci, můžeme hovořit o tom, že tomu věříme, ale pokud to skutečně nepochopíme, že je to v našich životech možné, nedokážeme si to v mysli představit, nikdy tak sloužit nebudeme.

Uvedu několik příkladů. Bůh několika lidem nadiktoval přesné plány. Noemu archu, Mojžíšovy stánek setkávaní, Davidovy plány chrámu. Přečtěte si návody a zkuste vše namalovat a vytvořit bez představivosti. Zjistíte, že to nejde. My vždy budete ovlivněni obrazem, který jste již někde viděli. Oni neměli předlohu, oni potřebovali Boží představu, Duch svatý jim ji vložil do jejich myšlení a oni vytvořili podle ní Boží dílo. Pokud teď nedovolíš Duchu svatému, aby ti v představě ukázal jak tvořili, stejně tato slova ani ty nepochopíš. Potřebujeme dovolit Duchu svatému, aby mohl vkládat své věci do našich představ. Nejen písemný návod z Božího slova, ale také „přilozený obrázkový návod“. Potřebujeme to ke své službě, tak jako oni, abychom skutečně pochopili Boží cestu a záměr v naší službe. Aychom tvořili Boží dílo a ne lidské kopie.

Když se modlím s lidmi za křest v Duchem svatým a prosíme o moc z výsosti, někteří ze sourozenců nemají problém se začít modlit v jazycích. Jiní však ano. U mnohých z nich vnímám, jak „to v nich bublá“ a chce to ven, chce se Duch svatý modlit nahlas  andělskými jazyky. Jejich zatvrzelé srdce, které se drží představy, že je to nesmysl, že je to bláznové, jim nedovoluje se začít modlit. V této oblasti zatvrzelé srdce pak má vliv na celý duchvní život křesťana. Zastaví tím mnohé projevy Ducha v jeho životě i službě. Opět je to o představivosti. Jejich představivost se omezuje jen na pozemské a ne na duchovní. V tom je zatvrzelost jejich srdcí. Učedníci byli s Ježísem a měli stále zatvrzelá srdce a nechápali. I v církvi se můzeme modlit, číst Slovo, poslouchat kázání, možná i kázat, ale přitom nám můze zůstat srdce zatvrzelé. Pokud začneš soudit ty, kterým sloužíš, pak se tvé srdce zatvrdilo. Nedokáže je vidět a představit si jejich budoucnost-záchranu. Nevidíš je očima Ježíše Krista. Vlastně jim bereš naději.

Jsou celé skupiny křesťanů, kteři si nedokáží představit, že Duch svatý by mohl být přítomný v člověku. (Proto ho ve svém životě také nemají.) Jinými slovy, že Bůh by mohl přebývat v člověku. Nedokáží si to představit, tak to není možné.  Věří, že Bůh je, že nás slyší, že dělá zázraky, ale je někde mimo. Pro ty je pak těžké zažívat stálou Boží přítomnost, žít v jeho moci a autoritě. Většinou se stáhnou jen do role prosebníků. Nemají ujištění, že jsou Boží děti, které Bůh miluje. Už vůbec nejsou schopni pochopit-představit si, že jsou dědicové jeho království. Pak se mohou pohybovat pouze v pojmech „smíme a nesmíme“.

Pro naši službu potřebujeme dovolit Duchu svatému, aby mohl používat naši fantazii. Je také důležité, čím ji krmíme. Naše fantazie se krmí našima očima, ušima, přemýšlením, zážitky, zkušenostmi.Tedy tím, co je v tomto světě. Pokud ji budeme krmit dobrými věcmi, pokud ji budeme zaměřovat na věci Písma a Krista, bude plná smělosti, odvahy, neděje a bude prostorem, kde Duch svatý nám bude dávat podněty. Opačně pak bude plná strachu, beznaděje, světských věcí.

(Příště závěr)

 

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Myslím, že jsem měl vždy bohatou fantazii, tedy představivost. Když jsem začal navštěvovat církev, najednou jsem o ni přicházel nebo spíše jsem ji potlačoval. Měl jsem pocit, že se fantazie do církve moc nehodí. Aspoň podle postojů některých bratří a sester. Setkával jsem se totiž více s konstatováním Slova a jasných skutečností. Bylo to vše dobré, čisté, střízlivé ale také někdy sterilní. Když jsem  však četl Písmo, přiběhy mi v mysli ožívaly a já jsem je viděl. Měly v mé mysli svůj vlastní život a byly to ony, které mi pomáhaly pochopit Boží podstatu, jeho milost i spravedlnost, jeho dobrotu i hněv… Podobně mou představivost podporovalo mnoho kázání.  Vše se odehrávalo v mé mysli a mělo vliv na přijetí Slova do mého života a také na to, jak jsem ho žil a žiji. Ne všude je fantazije a její svět křesťany přijímaný. Spíše je z ní strach, zda to není něco špatného. Kdyby to bylo špatné, Bůh by nám ji nedal. Jde o to, čím je živená nebo spíše, čím živíme naše myšlení i víru. Podle toho se vytváří obrazy a představy – naše fantazie.

Potkal jsem v křesťanském životě mnoho těch, kteří nemívají žádné vize. Prostě si nedokáži představit na prázdném místě před nimi dům nebo nejsou schopni vidět službu tam, kde zatím žádná není, sbor, který zatím neexistuje… To se však vztahuje i na jejich osobní život. Je těžké za něčím jít, směřovat k něčemu, budovat něco, když si to nedokáži ve svém myšlení představit. Jednou z věcí, kterou jsem často dělal a získal jsem v ní nějakou zkušenost, díky častému stěhování, je skládání nábytku. Když rozděláte krabice s deskami, vysypete různé šroubky… , ale nenajdete nikde návod, máte problém. No a když najdete návod, ale nebudou v něm obrázky, budete mít také problém. Obrázky v návodu jsou velmi důležité a velmi pomáhaji k postavení nábytku a pochopení nejen celkového obrazu, ale i toho, jak jednotlivosti do sebe zapadají. Naše představivost je od Boha a on s ní počítá. Bible je plná obrazů. Je to proto, že nám pomáhají pochopit Boha, Krista i Ducha svatého.  Jejich osobnost, jejich tvůrčí činy, jejich spasitelské činy, jednotlivosti i celek. Ani my nejsme schopni jiným přinést Krista, evangelium – dobrou zprávu o Ježíši Kristu, přijatelným způsobem, pokud nedovolíme Duchu svatému, aby pomohl naší představivosti. Nejsme schopni nadchnout ostatní pro službu, do které teprve vcházíme, nejsme schopni oslovit tým, pokud jim nedokážeme vykreslit obraz cíle tak, aby ho byli schopni vidět ve své mysli a přijmout ho do svého srdce. Bůh často nechával a ještě i dnes nechává proroky nejdříve vytvořit obraz a pak k němu dal a dává své slovo, jindy proroci popisují, co, viděli ve své mysli jako obraz. Žalmy jsou plné obrazů o tom jaký je Bůh. Přestože víme, že je Duch, čteme o jeho rukách, dlaních, náručí, vidíme ho jako pevnou tvrz, hrad, má křídla, je skalou… To vše nám pomáhá pochopit Boha, pomáhá posilovat naši naději a víru. I v Nové smlouvě čteme o krvi, která smývá náš hřích, o ovoci Ducha, o přilbě, pancíři, štítu, botách. O církvi jako těle, chrámu Ducha svatého, hliněných nádobách, o nás v Kristu a Kristu v nás, v našem srdci… To vše tam je proto, abychom si mohli vytvořit v sobě obraz, který nám lépe pomůže chápat Boží dílo s námi a kolem nás. Představivost je jednou z důležitých složek našeho křesťanství a služby Pánu a skze něj a pro něj i lidem kolem nás.

(Pokračování zítra)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE /III

(Pokračování)

„V sobotu se přihodilo, že procházel obilným polem. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je mnuli a jedli. Někteří z farizeů jim ale řekli: „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí?“ Ježíš jim odpověděl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když měl se svými muži hlad? Jak vešel do Božího domu a vzal posvátné chleby předložení, které nesmí jíst nikdo kromě samotných kněží, a jedl a dal i svým mužům?“ Potom dodal: „Syn člověka je pánem i nad sobotou.“ Lukáš 6:1‭-‬5 B21 Čistému vše čisté. Je jednoduché uchovat se navenek čistý, když nesloužím a nikam nechodím, nemám televizi a v práci pracuji sám… Je to jako ve vězení. Vězni mohu o sobě snadno říkat, že jsem svobodný a „svatý“, když jsem ochráněn zdí věznice. Mluvím o zjevných věcech. Jiná věc je čistota našeho myšlení, ale do něho vidí jen Bůh. Když sloužíme lidem světa, pohybujeme se v jejich světě, s jejich myšlením a viděním, s jejich postoji. To nás často může pošpinit. Proto potřebujeme společenství církve, abychom si to uvědomili. Dlouhý pobyt v “ v prostředí světa “ zanechává na nás svůj prach, který potřebujeme smývat. Pro některé je to dobrá výmluva, proč neslouží. Nechtějí se pošpinit. Ježně to nejde sloužit  bez doteku se světem. Na druhou stranu dlouhý pobyt ve světě bez kontaktu na církev vede k tomu, že se nejen zaprášíme, ale můžeme světem nasáknout. Nejde jen o to nebýt v církvi, ale nemít nikoho, komu bychom byli vykazatelní. Mnoho křesťanů přímo nesnáší vykazatelnost. Berou to jako nesvobodu, ale měli bychom se z ní radovat, protože je naší ochranou. Znám i několik vedoucích, kteří měly velké sny a vize, ale také velké úlety, protože nechtěli mít nad sebou žádnou autoritu. Přestože jejich společenství bylo velmi aktivní ve službě zvěstování evangelia a i praktické služby, nechali se zavést až mimo Boží slovo. Vždy si potřebuji uvědomit, že služba není to nejdůležitější. Tím je přítomnost Pána v našich žovotech. Vykazatelnost nás nutí být ve střehu v této oblasti.

Každá služba Pánu, která je zaměřená na lidi mimo církev, přináší situace, které vyžadují i netradiční přístup. Někdy se nám bude zdát nevhodný, trapný, málo pokorný. Pokud to je však z Ducha svatého, nemusíme se obávat. Je-li naše myšlení čisté, bude i netradiční způsob před Bohem čistý. Jen se musíme zbavit  myšlení zatíženého tradicemi, pravidly, principy a doktrínami. Tak jako jimi nebyl zatížený David. Když si zvykneme na nějaký způsob služby,  který nám doposud fungoval, můžeme si  být jisti, že fungovat přestane. Bůh nechce, abychom si byli jisti nějakým způsobem. Bůh touží po tom, abychom se spoléhali na něj. Pokud nám přestane ve službě fungovat to, co doposud fungovalo, potřebujeme se nejdříve ptát, zda jsme se přestali spoléhat na Pána a více se spoléháme na způsob služby. V takové situaci se musíme vrátit a volat k Duchu svatému. Potřebujeme se navrátit pod jeho vedení. Nebývá to hned, že pak dostaneme něco nového pro službu. Musíme o to usilovat a Duch svatý chce, abychom mu byli skrze hlledáni blíže.

Ve službě, ale i v osobním vztahu Bůh rád používá naši fantazii. Je to něco, co Bůh člověku dal do jeho života a také chce, abychom ji používali. Samozřejmě fantazii dotknutou jeho přitomností. To však se dostáváme k poslední části.

(Pokračování přístě)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

„V těch dnech pak vystoupil na horu, aby se modlil. Celou noc strávil v modlitbě k Bohu, a když se rozednilo, zavolal své učedníky. Vybral z nich dvanáct a nazval je apoštoly:“ Lukáš 6:12‭-‬13 B21 Tady máme příklad přímo od Ježíše, jak vybírat své spolupracovníky. Samozřejmě to platí i obráceně. Potřebujeme po modlitbě mít ujištění z Ducha svatého, že máme být součástí toho nebo toho týmu. V obou případech je to o tom, že toto ujištění musí mít obě strany.

Poslední z pěti důležitých věcí, které při službě potřebujeme, je vědět, jak máme sloužit. A to platí jak při evangelizaci, pastoraci, učednickém procesu, ale také při praktické pomoci. To vyžaduje stálé napojení na Ducha svatého a jeho vedení. Při přípravě, při realizaci, při neočekávaných situací… Pokud jsme si vědomi, že za naší službou stojí Duch svatý, pak nejsme zklamaní z toho, když naše služba není přijata. Nemůžeme očekávat vděčnost od lidí. I Ježíše chtěli kamenovat. Tehdy  se jich ptá: “ Pro který z dobrých skutků mne chcete kamenovat?“ I to se nám můze stát. Učedník není nad Mistra. A dokonce i u našich přátel v církvi. Ti  budou za naši službu vděčni Bohu (což je to nejlepší pro ně a nás) a my se nesmíme nechat zranit tím, že nám nikdo neřekl ani „dík“. My však děkujme Bohu a také za ty lidi, kteří nám pomáhají. I my jsme v pozici, kdy nám někdo slouží, přestože sami sloužíme. Pokud sloužíme tím, že naslouháme nejdřive Duchu svatému a pak děláme a mluvíme to, co nám říká, že máme dělat, stahujeme Boží slovo na zem a do služby. To je pak služba v prorockém duchu. Nemusí tím být jen samotné prorokování. To nejlepší, jak sloužit v pastoraci, učením, praktickou pomocí je právě sloužba v tomto duchu. Nevztahuje se to jen na evangelizace a na církevní shromáždění. Měli bychom usilovat o tento způsob služby.

Když sloužíme, měli bychom sloužit podle našich darů, které jsme dostali z Ducha svatého při svém znovuzrození. Někdy je objevíme, až když začneme sloužit, protože nás k jejich objevení nikdo nevedl nebo jsme o nich prostě nevěděli nebo pochybovali. Pokud však chceme, abychom sloužili s radostí, pokojem a především v jistotě Boží přítomnosti v naší službe, musíme sloužit jeho dary. Naše služba, jak jsem již napsal, je boj o duše pro Krista. ( Často si to neuvědomujeme, pokud přimo neevangelizujeme)Tento boj se  především odehrává v ponebeských oblastech a na zemi v člověku nebo kolem něho se pak projevuje fyzicky. Pokud sloužíme – jsme v boji, a to i když jen podáme žíznivému sklenku vody ve jménu Ježíš. To, jestli jsme v boji je určováno tím, v jakém jménu sloužíme. (Ve svém?, ve jménu Ježíš?, ve jménu organizace ?…) Pokud tedy naše služba je o boji v ponebeských oblastech, potřebujeme bojovat duchovními zbraněmi. Těmi je naše víra v Krista, Boží slovo, modlitba, dary Ducha svatého, naší obranou je svatost a posvěcování se, tedy náš růst do Božího charakteru – ovoce Ducha svatého – do Krista.  Bez těchto věcí jsme ve službě ztraceni, brzy se z ní stane břemeno, které nás tíží a my budeme hledat, jak se z ní dostat ven, protože se stane pro nás trápením. I když  budu sloužit Božími zbraněmi, neznamená to, že nebudu cítit únavu, že nepřijdou myšlenky na prohru, že nebudu vědět kudy kam. To bude občas přicházet. Takové situace nás udržují v blízkosti a závislosti na Duchu svatém a Bůh nás nenechá v situacích, které bychom nezvládli, ale naopak nám s tím dá i řešení a vyvádí nás z nich. Nejde jen o nás. Naše služba je především v tom, že jsme pozorováni. Ve všem potřebují lidé, kterým sloužime vidět náš život, jak zvládáme těžké situace, jak řešíme a odrážíme útoky toho zlého a přitom neztrácíme víru.  Toto je velmi důležité. Jedna věc jsou naše slova a ruce, ale druhá to jak lidé vidí náš život.  To nejvíce přitahuje, to potvrzuje naše slova, to je tou nejlepší školou.  Lidé vidí, jak prakticky funguje Boží slovo v životě,  pak vzdávají chválu Bohu.

(Pokračování příště)

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Je velmi důležité vědět z Ducha svatého, s kým máme sloužit. Ať již my se připojujeme k  nějakému týmu nebo si zveme, přijímáme  někoho do týmu. Vždy tam, kde je více lidí, je i více rozdílných názorů. To přináší konflikty, zdržuje službu, ale na druhou stranu nás to vyučuje vedení a podřízenosti. Více lidí je schopno více udělat. Zažívat velká vítězství. Mnoho věřících slouží osamoceně. Právě proto, že nejsou schopni pracovat v týmu. Podřizovat se, nechtějí řešit konflikty, ale také proto, že se k němu nikdo nepřipojil a sbor službu tohoto druhu nemá. Pokud dlouhodobě sloužím sám, je zde nebezpečí, že přestanu i chodit do sboru. Nebudu nikoho potřebovat a nikomu nedovolím mluvit do služby a také do svého života. To mne může odvést mimo církev. Ani Ježíš však nevysílal nikoho samotného, ale posílal učedníky po dvou. I my potřebujeme být ve službě minimálně ve dvou.  Pro službu ve dvou a více lidech je důleIté, aby všichni byli znovuzrozenými křesťany. Pokud to tak  není, nemůžeme být v jednotě. Mimo jiné víme přece, že „ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.“ Římanům 8:8 B21 Jak nám může fungovat služba, když mezi námi je někdo, kdo se nelíbí Bohu. Možná tuto podmínku považujete jako něco samozřejmého, ale mnoho týmů má mezi sebou nejen lidi, kteři nejsou naplněni Duchem svatým, ale dokonce ty, kteří  nevěří v existenci Boha a Krista. Jedná se především o týmy, které se zaměřují na praktickou službu, ale zažil jsem to i v některých evangelizačních týmech. Předevšímto se tito lidé objevovali mezi členy chválicích skupinek.

Pro jednotu potřebujeme tedy být všichni plní Ducha, ale také musíme být v jednotě v tom, o co nám jde. Pokud budeme mít jinou priority, byť je z Ducha svatého, služba se rozpadne. Mnozí to vnímají, proto do týmu dokáží vzít i nevěřící, pokud se s nimim shodnou v tom, o co jim jde. V priorotách. Tady někteří dělají chybu, jak jsem žil napsal. Ovšem mít jednotu v prioritách je důležité. Nejednota v této věci rozbíjí týmy a hlavně pokud si členové neuvědomí tuto pravdu, dochází ke zraněním, lidé v týmu se cítí zrazeni, může přijít hořkost ze služby.  Uvedu známý příklad z Písma. „Barnabáš chtěl, aby s sebou vzali i Jana Marka, ale Pavlovi se to nezdálo, protože je v Pamfylii opustil a nešel s nimi do díla. Vznikl z toho tak ostrý spor, že se spolu rozešli. Barnabáš vzal s sebou Marka a odplul na Kypr, kdežto Pavel si vybral Silase, a když ho bratři svěřili Boží milosti, vydal se na cestu.“ Skutky 15:37‭-‬40 B21 Oba to byli lidé plni Ducha svatého, oba se nechali vést Duchem svatým, přesto se oba dostali do prudkého sporu. Když se podíváme na jejich priority zjistíme, že dříve nebo později se museli rozejít. Pavlovou prioritou od Boha bylo zvěstovat evangelium pohanům. Bůh skrze něho dělal mocné skutky, ale také procházel, velkým protivenstvím, na které Marek nebyl připravený. Barnabášova priorita byla vychovávat Boží služebníky. Nakonec samotný Pavel je toho důkazem, byl to právě Barnabáš, který ho vyhledal a uváděl do služby. „Barnabáš proto odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Strávili v tamější církvi celý rok a učili spoustu lidí. Právě zde v Antiochii byli učedníci poprvé označeni za křesťany.“ Skutky 11:25‭-‬26 B21 Barnabáš i v Markovi rozeznal Božího muže, který potřeboval vedení, aby se z něho stal velký a věrný Boží muž. Pavel a Barnabáš tvořili skvělý tým. Přišla však chvíle, kdy Pavel již nepotřeboval vedle sebe dobrého mentora, ale někoho podobného sobě. Někoho, kdo měl stejnou prioritu jako on. Barnabáš zase v sobě nezapřel dar, který mu Bůh dal. Najít, přivést a vyučit Boží služebníky. Tento příběh dvou Božích mužů by mohl tady skončit. Ale neskončil. Později v Pavlových listech čteme o Markovi toto:  „…a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš.“ Filemon 1:24 B21, …. „Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos, Barnabášův bratranec Marek (o něm jste už dostali pokyny: pokud k vám přijde, přijměte jej)“ Koloským 4:10 B21 nebo … „Jediný Lukáš se mnou zůstal. Vyzvedni Marka a přiveď ho s sebou; velmi potřebuji jeho pomoc. 2 Timoteus 4:11 B21.  Vidíme, že Barnabášova priorita byla dūležitá, vychoval z Marka věrného služebníka, který nakonec pomáchal nejen církvi, ale i samotnému Pavlovi. Nakonec to byl Marek, který s ním zůstal a pomáhal mu předtím, než byl Pavel popravený.

Pokud poznáme tuto pravdu, nemusíme se rozcházet ve zlém, ale naopak si vzájemně žehnat a modlit se za službu toho druhého. Nebo dokonce dál sloužit, ale s vědomím, že každý máme od Boha určenou prioritu. (Při zakládání sboru).

(Pokračování příště)

 

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

Co potřebuji vědět, než vyjdu jiným sloužit. Když chci nést evangelium lidem.

Jsou dva druhy podomních prodejců. Jedni jsou systematičtí, rozdělí si obec  nebo město na jednotlivé části a pak nabízí své zboží dům od domu, ulici od ulice, čtvrť od čtvrti. U druhých to vypadá chaoticky. Jsou jednou zde a následně na druhém konci města a nakonec neobejdou ani všechny domy. Vypadají, že pobíhají bez jasného cíle. Přesto mohou mít větší prodejní úspěch než ti, kteří obešli všechny domy. Větší úspěch za kratší dobu a s menší námahou. Je to proto, že jednají podle intuice. Pokud jejich intujice funguje, pak patří mezi úspěšné, pokud  ne pak jsou z nich jen chaosníci bez úspěchu. Zaměřme se na ty úspěšné. Proč jsou úspěšnější, je v tom, o co jim jde. Oni se zaměří na vyhledání skutečných kupců. Ti první se zaměřují na to, aby obešli všechny domy v obci. Oni vnímají, že v tomto konkrétním domě je člověk, který si jeho zboží koupí. O tom vedlejším domě ví, že by bylo zbytečné tam nabízet. Nemohou vám řict jak to ví. Prostě intuice prověřená léty zkušeností. Oni věří své intuici. Ti první chodí bez intuice a bez víry. Sice mluví, že když odebejdou všechny domy, musí i oni narazit i na ty, kteří jejich zboží koupí. To není víra a nakonec to není ani pravda. U prodeje je také důležité, kdo nám otevře a v jakém čase zrovna zvoníme na zvonek. Tedy v jakou dobu jsme přišli, na atmosféře domova, do kterého zvoníme…  Ten, kdo se řídí intuicí, takové věci neřeší a nepotkávají ho. Nebo ne tak často. Když se tyto dva rozdílní prodejci sejdou a porovnávají výsledky, ten bez intuice začne závidět, protože se více nadřel a je na tom hůře. Ale způsob práce nezmění, protože intuici nemá nebo té, kterou má, není schopen věřit.

I mezi křesťany je to podobné. Zjistí se to, při sluzbě. Většinou dřive ne. Když budeme chodit Duchem a dělat rozhodnutí z Ducha svatého, nebudeme to lidem kolem sebe, bratřim a sestrám nějak dokázat. Nejde vysvětlit, proč jsme se rozhodli zrovna takto, kromě toho vysvětlení, že to víme od Ducha svatého. Ti druzí budou chtít potvrzení. Důkaz. A vy jim ho nemůžete dát, protože jednáte na základě víry. Jediný způsob potvrzení je, že to Duch oznámí ostatním při modlitbě. Tady však narážíme, že jsou mezi námi „systematičtí“ křesťané, kteří mají uzavřené duchovní uši. Modlí se za vedení, ale neslyší odpověď. Proto o našem rozhodnutí a úsudku pochybují a raději volí mít předem viditelné důkazy, než se rozhodnou. To však není rozhodování na základě víry, ale toho, co vidím před sebou. Pokud ti jsou ve vedení, pak jsme často zastavováni a je trénovaná naše věrnost a trpělivost.

Co nás tato část učí. Jednak to, že potřebujeme vědět kde, kdy a komu máme sloužit. Konkrétní čas a konkrétní místo a konkrétní lidi, skupinu lidí… jinak nám hrozí, že nás to bude stát hodně energie, peněz, času a výsledek skoro žádný. Pokud by toto trvalo delší dobu, je to na vyhoření, zvlažněni a ztrátu víry. Přitom uvidíme jiného služebníka, který má mnohem větší výsledky za kratší  dobu.  I u nás může začít pučet závist. Potřebujeme znát z Ducha svatého konkrétní věci. Pokud máme ujištění z Ducha svatého, že jsme na správném místě u správných lidí ve správném čase, pak nemusíme závidět druhým, protože jsme v Boží vůli, a to i když momentálně, ale někdy i dlouho nevidíme žádné výsledky. Ovšem kromě toho  „kde“, „komu“, „kdy“ potřebujeme ještě mít další konkrétní informace od Ducha svatého.

(Pokračování)

 

 

 

 

 

Principy v hlavě nepomohou, ale v Bohu…

Je sice dobré znát Boží principy, ale pokud neznáme živého Boha a nežijeme s ním, nijak nám nepomohou. Naopak, pokud žijeme s Kristem, jsme v něm a On v nás skrze Ducha svatého, pak principy přestáváme vnímat, protože v něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu.

(Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti. 2 Petr 1:3 B21)

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Již jsem napsal, že naše služba Bohu spočívá v přivádění lidí ke Kristu, ale pak se na nás zaměřují útoky toho zlého mnohem více, než když jsme jen nedělní křesťané. Je to proto, že jsme se tím stali nejen aktivními služebniky Božího království, ale jsme mnohem více nebezbeční pro knížetství Satana tady na zemi. Jsme jeho úhlavními nepřáteli. Bereme mu duše. Pokud budeme jen pomáhat prakticky, bez toho, abychom mluvili lidem Slovo, pak nejsme nebezpeční, ale pokud je to spojené se Slovem, jsme těmi největšími nepřáteli. Praktická pomoc často otvírá srdce lidí k tomu, aby mohlo být do něho zaseto. Je jedno, jak to vypadá, ale „sociální“ práce může být jedním z několika nástrojů, jak přivádět lidi ke Kristu. My jsme to mnohdy a mnohde nepochopili a předali jsme sociální, praktickou pomoc lidem ze světa, místo abychom ji měli my osobně jako nástroj, který dal Bůh jeho dětem. Svět se toho chopil a využívá toho. Křesťané raději jdou dělat něco jiného. Vysvětlím, o co tu jde. Člověk je ochotný naslouchat tomu, kdo mu pomůže. Jeho srdce se stává aspoň na chvíli vděčné a otevřené pro toho, kdo mu přináší pomoc. Pokud mu pomoc přináší člověk světa, jeho srdce je otevřené slyset svět. Vděčnost, byť chvilková, je zaměřena na člověka, který mu pomohl nebo organizaci skrze kterou mu pomohl. Ovšem pokud tuto pomoc přináši Boží dítě ve jménu Ježíše, otvírá se na chvíli prostor v srdci pro Boží slovo a vděčnost člověka můžeme směřovat k Bohu. Právě o toto se připravujeme, když přenášíme naši povinnost na svět. Ježíš řekl učedníkům, vy jim dejte najíst. I když to museli udělali skrze zázrak, který před mnoha tisíci lidí Ježíš učinil, samotné jídlo lidem nosili apoštolové. Myslím aby pomoc přicházela fyzicky skrze Boží děti. I kdyz se jedná o křesťanskou organizaci, pokud přímá pomoc přichází skrze lidi světa, posíláme potřebné do světa. Moc nefunguje, že člověk světa pomůže a pak přijde ten duchovní s tím „správným slovem a s tím nejdůležitějším“ . To pak lidé již neposlouchají, protože jejich srdce bylo obrácené skrze pomoc jinam. Pokud chci skutečně pomáhat a pomoc splnila účel, musí být moje praktická pomoc spojena se Slovem. Člověk, kterému pomáháme musí být seznámený s tím, že tato pomoc je přímo od Boha, i když mu ji dává člověk. Vše máme dělat a používat proto, aby lidé mohli přijít ke Kristu a dát mu své životy.

Velmi často se stává, že i v křesťanských organizacích jsou přijímáni pro tuto službu lidé světa. Často proto, že křesťané z různých důvodů do toho jít nechtějí, malé finance, nutnost se dál vzdělávat, neustálý tlak a duchovní boje. Pokud v takové organizaci pracují lidé světa, nepřichází útoky na službu z nadpozemské moci zla, ale službě se daří a rozvíjí se. Je to proto, že není pro satanovo knížetství nebezpečná. Pro něj je přece jedno jestli je člověk sitý nebo hladový, jen když má jeho duši. Ve chvíli, kdy se v týmu objeví duchovní člověk, který automaticky bude využívat tuto službu pro vytrhávání duší z pekla, k přivádění lidí ke Kristu, začnou útoky. Útoky na toho služebníka. Ostatní ho budou napadat a budou se ho snažit dostat z týmu. Budou útoky na finamce, na kvalitu, budou použiti různí úŕedníci, aby službu dělali nepříjemnou nebo ji dokonce zastavili …. Je to pochopitelné, protože se služba stane nepřítelem toho zlého, knížete světa a ten používá páky tohoto světa. A na takový povyk stačí jen jeden hořící křesťan v týmu. Proto vedoucí služeb a to i věřící podvědomě vybírají do sociálních služeb vlažné křesťany nebo ještě raději nevěřicí. Neznají pravdu o tom, proč se dějí nepřijemné věci, když přijmou hořicího křesťana. Ti, kteří mají poznání, těm je jasné, že přijdou útoky, ale je jim to jedno, protože touží po tom, aby lidé v jejich službě byli především spaseni pro Boží království.

(Pokračování příště)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

I když stále platí, že jsme spolu s Kristem ukryti v Bohu, i když platí, že jsme pod jeho ochranou, neznamená to, že když vstupujeme do veřejné služby pro Krista, nebudeme pod nátlakem a útoky nadzemských duchovních mocností zla. Naopak budeme jejich terčem. Vítězství spočívá v tom, že přesto všechno, přes všechny ty útoky zůstáváme ve službě a dál naplňujeme Boží vůli. Jejich cílem je nás zastavit, vzít nám smysl služby. Víru v to, čemu a komu sloužíme. Pokud přestaneme chodit Duchem a to se stane ve chvíli, kdy přestaneme být v Boží vůli, pak jsme i my osobně snadnějším cílem. V osobním životě jde o naše spasení, ve službě o spasení jiných. Pokud nás dokáží tyto mocnosti dostat mimo, pak je ohroženo také mnoho životů, které jsme měli nasměrovat ke Kristu a k cestě k nebeskému království. V podstatě by to byla prohra. O to tu zlému jde.

Pavel popisuje svoji službu i takto: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. My jsme blázni kvůli Kristu, ale vy jste rozumní v Kristu; my jsme slabí, vy však silní; vy slavní, my beze cti. Až do této hodiny hladovíme a žízníme, jsme skoro nazí, dostáváme rány, jsme bez domova, lopotíme se prací vlastních rukou. Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to, když jsme haněni, domlouváme. Stali jsme se jakoby smetím tohoto světa, vyvrheli pro všechny až doposud.“1 Korintským 4:9‭-‬13 CSP Pavel tady přesně vystihuje, co čeká toho, kdo chce na plno sloužit Kristu a naplňovat Boží plán.

Ano, pokud sloužíš jsi sledovaný. Především anděli. Duchovními bytostmi. Jedni se budou radovat, jak jako ty, hliněná nádoba, odoláváš útokům a jak skrze tvůj život se oslavuje sám Kristus, jiné „skřípou zubami“, protože přes jejich útoky stále oslavuješ Krista a jsi ty i služba svědectvím jeho slávy a moci. Není možné oslavovat, pokud neprojdeš bojem. Bojem, kve kterém si často říkáš to už nemohu, to bude moje smrt. Ať již duchovně nebo tělesně. Co tě v něm může čekat za útoky: Budeš pro lidi blázen. Nejen pro lidi ze světa, ale i církve. V církvích slouží tak deset procent členů. (Čím méně členů, tím jsou procenta vyšší. Čím více členů, tím se velmi procento snižuje až k deseti procentům) Ostatní jsou diváci. Jeden služebník jim říká čumilové. Na co se dívají? No přece na tebe a tvou službu. Komentují ji, kritizují, méně z nich ti žehná a modlí se za tebe, většina ví, jak bys to měl dělat a neděláš a modlí se způsobem, abys to dělal tak, jak je to podle nich správné. Takové modlitby jsou k ničemu. Spíše škodí. Velmi málo z nich ti drží ruce. Nemůžeme sloužit sami. Potřebujeme skrytý tým modlitebníků, bratří a sester, kteří nejsou vidět, ale bojují za nás na modlitbách. Jednou nám náš bývalý pastor při našem vstupu do služby řekl, že budeme potřebovat aspoň třicet sourozenců v Kristu, kteří se za nás budou modlit. Bojují o naši ochranu. O to, abychom obstáli a naplnili Boží záměr. Mnoho lidí z vlastních řad ti nebude rozumět, bude tě brát za snílka  blázna. Již to, že chodíš Duchem je provokuje, ale když přidáš službu skrze Duchovní dary, staneš se bláznem. Je to proto, že jsou jiného ducha. Řídí se více lidským rozumem, lidskou radou, než se nachají vést Duchem svatým.  Jak si v takovém prostředí počínat. Neztratit směr, neztratit pohled na Krista. To platí ve všem. Mnoho služebníků zde dělá chybu, že hned nereaguje na tento útok. Potřebujeme se tomu v Kristu postavit. Jde o to, že se jedná o lidi, kteří chtějí mít na všechno vliv, mít to pod kontrolou a tomu, čemu nerozumí, nejsou schopni pochopit a dostat pod kontrolu (a to jsou věci Ducha) je provokují. Tak se snadno stanou nástrojem toho zlého, který je chce použít proti naší službě. Nemůžeme se stavět proti člověku, ale mocnostem, které jsou za ním. Potřebujeme je veřejně odhalit. To znamená, že máme veřejně vysvětlit naší službu, cíl a odhalit, jak to ten zlý chce překazit. Nemusím jmenovat lidi, ale musím odhalit působení mocností. Jde omto, že by se nakazili od tohoto ducha i ostatní lidé v církvi a byli by manipulováni proti naší službě. I Pavel se tal stavěl proti této práci nepřítele, i když se nechal obhájit Bohem, přesto vysvětloval svou službu i její způsob. Nebojím se šípů vystřelených na mne, jsem pod ochranou Boží, mám štít víry…, ale bojuji o duše těch druhých. Nezlořečím osobám, ale mohu lámat proklínat jejich manipulaci nad druhými, (někdy musíme i nad námi). Pokud se ve falešné pokoře stáhneme, dovolíme tomu zlému zabrat další prostor v lidských srdcích a myšlenkách. Pokud se hned postavíme a odhalíme jeho záměr, mnohé od toho zachráníme a nestratíme území. Někdy to nakonec musí být i velmi adresné a jmenovité.  Lidé potřebují, aby byla odhalena lež a byla zjevená pravda.

(Pokračování příště)

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)