Pokračuji ohledně současné situace. Mnoho z věřících neví, jak jednat. Mají strach a jsou pod tlakem, zda testováním neskončí v pekle apod.
Rád bych všechny, kteří mi věří a myslí si, že aspoň  nějaké malé duchovní poznání mám, upokojil. Testováním do pekla nepřijdeš!!!
Toto není ještě ten čas!!! Je to testování nejen na covid, ale i naší víry a našeho poznání Pána. Pokud dojde k tomu, aby nás chtěli očíslovat (nevím jakým způsbem-čipem?, nevím), pak to budeme vědět, protože to důležité v tom bude naše osobní rozhodnutí. Pán nás miluje a dá nám vědět. Pokud by dělali něco tajně, pak by to nebylo o našem osobním rozhodnutí. Dnes si z toho můžeme vzít ponaučení, jak těžké je, se rozhodnout pro Pána. Dnes prožíváme tlak, který nám má nahnat strach. Strach z nemoci, strach z toho, že přijdeme o peníze nebo o práci, strach z toho, že zklameme Ježíše. NEBOJ SE! KDYŽ VĚŘÍŠ, ON JE S TEBOU! POKUD TÁPEŠ, ON TI DÁ POZNAT A DODÁ JISTOTY! DŮVĚŘUJ MU!!!
Možná za pár měsíců bude přicházet strach z očkování. Opět to bude test, naší víry. Protože to opět bude podobně dobrovolné jako nyní. Těď můžeme přijít o týdenní nebo čtrnáctidenní výplatu, někteří o práci, ale při očkování možná o budoucí zdravotní péči, ale ještě to nebude ono. Ještě nepůjde o věčný život.
Nakonec (a nevím kdy to bude) dojde k očíslování na ruku nebo na čelo. To bude podle mne podobně dobrovolně povinné jako nyní. Buď se necháš dobrovolně a budeš vlastně dál normálně pokračovat, ale už nebudeš potřebovat občanku ani řidičák ani průkaz pojištěnce…, ani peníze. Nebo se nenecháš a nebudeš moc nakupovat, nikde nic nezařídíš, neprodáš, nebudeš moc podnikat ani pracovat… V podstatě nebudeš existovat, protože vše bude přes čip. Tak jako dnes, ti kteří nejdou na testy, jsou trestáni a je na ně ukazováno jako na buřiče a nespolehlivé, tak to bude i v budoucnu, ale ještě v silnější míře. Bude to podané tak, aby je lidi začali nenávidět a odtahovat se od nich.
Bude to stejný princip jako je dnes při testování. Proto s testováním sám za sebe nesouhlasím. Nahněval mne způsob jakým se to poadalo a vynucuje.  Ale neznamená to, že když se nechám otestovat, že mne Bůh zatratí nebo mne přestane mít rád. Nebojme se. Vyhlížejme Pána, posvěcujme se čím dál tím více (tím myslím více a více vyhledávejme jeho přítomnost v našich životech) a důvěřujme mu.
„Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše.“  Filipským 1:6 B21

Teď  ještě k tomu testování/netestování. Dělej jak myslíš. Ani jedno ani druhé není zlé pro tebe. Ať se rozhodneš tak nebo tak, rozhodneš se dobře. Neboj se.
Já, sám za sebe, se na to dívám i z jiné stránky.
Premiér sám řekl, že odborníci radili zastavit celou zemi. Úspěch Česka i Slovenska v první vlně byl, že měli milost okamžitě zastavit život v zemi.(ostatní země to udělaly mnohem později, kdy už to bylo u nich rozjeté) Proto bylo tak málo mrtvých v našich zemích. Místo aby vzdali díky za tuto milost a moudrost z hůry, vzali chválu sobě.
Dnes sice všichni tvrdí, že jde hlavně o lidské životy, ale pokud by tomu tak bylo, pak by zastavili celou zemi na tři týdny. To je nejistější a nejlepší způsob řešení. Není to můj názor, ale opět doporučení odborníků k premiérovi. Protože však jde o peníze, ekonomiku, prestiž apod. je tady nějaká rybarak.
Lidé, kteří se rozhodnou nejít, vlastně dělají podle odborníků to tnejlepší pro sebe i okolí. Prostě nikoho nekazí, pokud by byli pozitivní a pokud jsou negativní, od nikoho se nenakazí. A za to, že použijí to nejlepší řešení doporučené specialisty, jsou trestání a není jim věřeno. Dokonce sami obětují mzdu apod.
Ti, kteří se jdou otestovat (test není lék a nic nevyléčí) jen zjistí, jestli jsou pozitivní nebo negativní. Když jsou pozitivní, pak musí stejně do karantény jako ti, kteří si ji vybrali dobrovolně. Jen ti testovaní to budou mít placené. ( a možná někoho nakazili během testování) Ti, kteří budou negativní (zdraví) stejně nemají jistotu, že jsou zdraví. Pokud se nakazili těsně před testováním, tak  se to nezjistí. Dostanou potvrzení o negativním testu a budou s covidem chodit do práce… Bude to na ně působit dojmem, jsem zdravý, tak teď mohu.. Teprve další test objeví, že jsou pozitivní, ale kolik nakazí mezi tím lidí? Pak zůstanou doma jako ti, kteří šli do karantény dobrovolně bez testů, ale opět to budou mít narozdíl od nich placené. A kdo ví, zda ti, kteří šli bez testu dobrovolně do karantény, nakonec karenténu nebudou mít prodlouženou. To je jeden z důvodů, proč mě plošné „dobrovolné“ testování naštvalo. Druhý s tím souvisí a to zastrašování na začátku, že ti, kteří nepřijdou na test, přijdou o odbornou zdravotní péči. To bylo na začátku, jako první reakce. Dnes mohu řešit a vidět věci z vrchu a nenechat se do nich příliš zaplétat. Nic to nevyřeší. Potřebujeme se dívat na věci z větší výšky a odstupu.

V historii Izraele se setkáváme s jedním pro Izrael zvláštním obdobím. Bylo to sedmdesát let v zajetí. Může to vypadat velmi zle, ale i v zajetí Bůh byl se svým lidem a vzbuzoval mezi nimi vůdce. Po celou dobu byl vždy někdo z Izraelitů u samého vrcholu vlády tehdejších říší a jejich králů. Jmenujme Daniele, trojci Šadrak, Méšak a Abednego, Mordokaje a Ester, Nehemiáše, Ezdráše, Zerubábela a další. Byly to říše, které nesloužili Hospodinu, naopak sloužilo se v nich všem možným božstvům a bůžkům. Duchovně Izralité žili mezi svými nepřáteli. Přesto mnoho z nich zastávalo vysoké funkce ve státní správě. Tak jako Šadrak, Méšak a Abednego. Říkejme jim ministři nebo župani. (V dnešní době.) Jak se na ně dívali ostatní Židé? Nevím, ale určitě je někteří  brali za kolaboranty, jiní za kariéristy, možná naopak se většina radovala, že někdo z nich může mít vliv u dvora. Především si myslím, že to neměli nijak lehké. Byli pod několika tlaky. První byl v jejich víře v Hospodina. Sloužili králům, kteří neznali a neuctívali Hospodina, spíše naopak a přitom se od nich očekávala věrnost králům a také věrnost Hospodinu. Další tlak byl ze strany bratří, kteří předpokládali, že jsou jen jejich ministry. Že mají sloužit jen pro ně. Ministr však musí sloužit všem. I oni museli myslet na celek a ne jen na svůj národ. Asi to mnozí z Židů nechápali. Bůh i král od nich očekávali spravedlnost.  Pak přišel ten největší tlak, kdy museli přiznat nejen slovem, ale rozhodnutím, že jsou především služebníky Hospodina, kdy se museli veřejně přiznat ke své víře a k Hospodinu, jemuž jedinému se budou klanět a ne lidem nebo sochám. Tito ministři museli učinit takové rozhodnutí a to i za cenu, že nejen přijdou o své postavení, ale dokoce i o život. V té době to znamenalo, že přijdou o život i jejich rodiny. Přesto nezaváhali ani před rozpálenou pecí, do které je král nechat vhodit, protože se neklaněli soše, kterou dal postavit. Nevěděli, co se stane. Zda je Bůh zachrání nebo shoří. Rozhodli se a zažili zázrak. Nakonec i král se sklonil před Hospodinem a vydal příkaz, aby tak činili všichni v jeho říši. Neznal Boha a nevěděl, že se víra nedá získat rozkazem.

I dnes na Slovensku máme takové tři ministry. I dnes se na ně jejich bratři a sestry dívají různými pohledy. I oni čelí denně stejným tlakům, jako ti tři v Babylóně. I oni jsou ministry všech a nejsou jimi jen pro křesťany. I od nich Bůh očekává spravedlnost i oni slouží duchovně v nepřátelském území (Slovensko se jen tváří jako křesťanská země, ale je plná okultní praktik, náboženského ducha, modlářství… ). Těch, kteří ZNAJÍ Krista a následují ho, je málo. I tito naši ministři dojdou do bodu, kdy budou muset učinit rozhodnutí podobné tomu  jaké udělali jejich kolegové v Babylóně. Asi nepůjde o rozpálenou pec, ale bude to pálit. Modleme se, aby až ten čas nastane mohli obstát. Možná pak i náš král vyzná, že Kristus je Pán a pokoří se. A Bůh pak…

Když jsem včera ráno jel do kanceláře, měl jsem několik krátkých rozhovorů s Otcem. Bylo to tak jasné a čerstvé. Dlouho jsem takový čistý rozhovor s Tatínkem neměl. V prvním jsem se ptal, zda může nebo chce to, co se děje, zastavit. Odpověď byla krátká. „Nemohu to zastavit. Naplňuje se mé slovo.“ O něco později opět hovořil: „Nikdo z mých dětí, které jsou mezi politiky a vůdci se veřejně nepostavil a nevyzvali své národy k pokání. Někteří dokonce ve jménu „dobra“ se zaprodávají a napomáhají zlému, protože zapomněli.  Zapomněli a dostali strach. „Ty však přepásej svá bedra, vstaň a mluv proti nim všechno, co ti já přikáži. Netřes se před nimi, jinak tě roztřesu strachem z nich. Jeremiáš 1:17 CSP Otočili se a já je třesu strachem.“ Ještě než jsem dojel do kanceláře mi řekl nebo spíše přikázal: „Piš!“ To byl ten druhý, nejkratší rozhovor. Já jsem odpověděl úsměvem. V kanceláři ke mně opět mluvil: “ Nedělejte si dlouhodobé plány. Nepřemýšlejte o budoucnosti. Není čas. Zaměřte se na dnešek a na mě, abyste byli živi.“ Později mi přišla myšlenka, že soud začíná od církve a toto otřesení přinese probuzení, o kterém tak mnozí sní, ale je to probuzení církve, která zaspala a zapomněla na svého Pána.

Myslím, že je  toho dost na přemýšlení.

Jeden ze slovenských evangelických biskupů v dopise několika ostatním vedoucím církví o dnešní situci napsal: „Ja neviem, este pred par mesiacmi som si myslel, ze mam k tomu co povedat, teraz cumim ako jelen na dialnici. Mozno nieco zbadam :)“  Neodolal jsem a musel jsem se o jeho slova podělit. Představil jsem si, že jsem jelen, který se dostal večer na  D1 a čumím jak to kolem mne sviští. Jedno světlo za druhým. Hluk aut. Nechápavě hledím a přemýšlím o tom, jak jsem se sem dostal. Šel jsem přece na pastvu. Myslel jsem si, že jdu tou úzkou cestou a najednou jsem na dálnici.  Je mnoho z nás, kteří dnes čumíme jako ten jelen. Aspoň tady na Slovensku. Jak jsme se tam mohli ocitnout? Protože jsme se nemuseli rozhodovat jestli Kristus nebo… Měli jsme se dobře, nikdo nás nepronásledoval. Mohli jsme si budovat své domy, kupovat byty a auta, pracovat na své kariéře a budoucnosti. Ejhle, najednou je tu realita a začínáme si uvědomovat, že se blíží doba, kdy se budeme muset skutečně rozhodnout, obětovat hodně možná všechno a prokázat svou víru v rozhodnutích. Najednou to už není o nedělním kázání, středečním vyučování, o přečtených prorockých knihách, o mocných pocitech při chvalách, konferencích a velkých slovech, přenicích o slovíčka a verše… jde o věčný život. Uvědomujeme si závažnost rozhodnutí, která nás čekají a to nás paralizuje stejně jako jelena světla aut.  Možná bychom měli děkovat za tuto situaci, díky níž si můžeme uvědomit, že jsme na dálnici. Osobně dnešní situaci beru jako Boží trénink své víry a svého rozhodování. Dnes jde o zdraví, o karanténu, o nezaplacenou nemocenskou. Zítra o čipy nebo kódy,  znemožnění nakupování a placení, ztrátu obživy…o poslušnost Kristu.  Potřebujeme se vrátit na pastvu, na úzkou cestu, kde nejsou světla, která nás paralizují. I když to bude znamenat lidsky těžká rozhodnutí. Duch svatý nám tam dá odhodlání, posilní víru a dá to správné rozhodnutí – Kristus. Nebojme se, Duch je ten, který nám dá ta správná slova ve správnou chvíli. Opřeme se o něj.

Teď tě poučím, ukážu ti cestu, po níž jít; radu ti poskytnu, zrak k tobě obrátím: „Nebuďte nerozumní jako kůň a mezek, co musí být zkroceni uzdou a ohlávkou, než tě poslechnou.“ Mnoha bolestmi trpí ničemní, doufajícího v Hospodina však láska obklopí. Radujte se v Hospodinu, jásejte, spravedliví, vesele prozpěvujte, všichni upřímní! Žalmy 32:8‭-‬11 B21

Opět jsou zakázané Bohoslužby… opět se přesunujeme na facebooky. Je kolem opět chaos a lidé mají opět strach. Nově bojujeme s tím, jestli se nechat testovat popřípadě očkovat, pokud bude vakcína. Není to třeba něco proti Bohu, proti jeho slovu?Pochybujeme, hledáme odpovědi. Možná se dokonce dokážeme přít o tom, kde je pravda. Vidím jen přehnaný strach na jedné straně nebo naopak přehnanou opovážlivost na druhé. Ani jedno ani druhé  by nemělo mít místo v našem životě. To nepatří k důvěře v Boha ani k bázni a pokoře před ním. Myslím, že i v minulosti křesťané procházeli stejnými situacemi jako dnešní církev a prožívali podobné pochybnosti, vnitřní boje a roztržky při vysvětlování situace.

Podíval jsem se o sto let dozadu. V roce 1920  byla tehdejší pandemie Španělské chřipky na ústupu. Ale předtím, po dva roky kosila lidi ve velkém. Zabila jich více, než jich bylo zabito v první světové válce. Odhady se pohybují od 50 do 100 miliónů. Tedy až 5% tehdejší celosvětové populace. V tehdejším Československu až 75 tisíc. Když pandemie  přicházela během léta 1918 měla trvat válka už jen pár měsíců. Do Evropy se dostala s americkými a anglickými vojáky. Ti se infikovali od čínských dělníků, kteří přijížděli masově do USA. Přišla z Číny. Španělská se jí říká jen proto, že Španělsko bylo v té době neutrální zemí a neprobíhala v něm cenzura. Proto přicházeli ze Španělska informace o nakažených a umírajících. Ostatní země ještě válčící tajili, co se u nich děje. I tehdy začali lidé nosit roušky. Dokonce i tehdy si dělali z roušek legraci a navrhovali roušky pro kuřáky… , na druhou stranu panoval z chřipky obrovský strach. Nepřipomíná nám to něco z dneška?

Předpokládám, že i církev v té době procházela podobnou situací jako ta dnešní. Podobnými pochybnostmi a tápáním, bez jasných odpovědí na otázku: “ Co se to děje Pane? Už je to ono? Máme očekávat vytržení? Je to trest? Přichází soužení a antikrist?…“ Uvědomme si, že právě končí nebo skončil do té doby největší vojenský konflikt. Mnoho miliónů mužů se z války nevrátilo domů.  Možná by bylo zajímavé pročítat některé dopisy věřících, které si psali mezi sebou nebo některá kázání, novinové články křesťanských autorů. Jsem přesvědčený, že by se obsahem moc nelišily od těch dnešních, které dáváme na internet. Ovšem dnes je něco, co odlišuje tehdejší situaci od dnešní. Jednak technologie a také jsme o sto let blíže k vytržení církve. A to jsou dvě velmi důležité věci.

Myslím si, že zde nejde o testy a očkování vakcínou. Vždyť mnohým z nás zachránilo život povinné očkování na TBC, nebo proti tetanu apod. Jde o něco jiného. O podmínky za jakých se testuje a popřípadě se bude očkovat. Dnes jsem slyšel možnost, že sice testování bude dobrovolné, ale ti kteří se nenechají testovat, nebudou v budoucnu mít zadarmo  přístup k odborné zdravotní péči. Jen k nějaké základní. (Nápad a vyjádření premiera SR v televizi.) Pokud by něco podobného skutečně prošlo, pak by to jednak nebylo dobrovolné, ale manipulační a nátlakové a hlavně nezákonné. Navíc by se to mohlo stát precedentem (příkladem, který by ospravedlňoval další taková řešení v budoucnosti). Třeba při zavádění čipů lidem na těla. Bylo by to dobrovolné, ale ten kdo by se nenechal čipovat, by nemohl nakupovat, obchodovat, nedostal by lékařské ošetření,  jezdit vlakem, autem…nebo by mu vzali děti… . Tady je to nebezpečí.  Věřím, že zatím něco takového neprojde, ale už dnešní myšlení politiků ukazuje, jak by se jednoduše dal využit – zneužít takový způsob k ovládaní národů. Abiciózní plán otestovat během dvou víkendů  celý slovenský národ. Pokud se to podaří, jaký by byl problém během dvou víkendů očipovat celé Slovensko?

Mnoho lékařů, virologů a politiků má jistě upřimný zájem o zdraví nás všech, ale nepřímo svým tzv. „dobrým skutkem“ připravují a testují chování lidí, ochotu se podřídit a to,  jak daleko jsou lidé ve strachu ochotni zajít a vzdát se osobní svobody a svých názorů, přesvědčení a víry. Také se tím testují techniké možnosti spojené se zaváděním podobných opatření. Zvláštní je, že se nějak zapomělo během pandemie na zavádění 5G (a 6G) sítě, která je jednou z podmínek pro technické zvládnutí podobných situací v budoucnu.

5G a plošné testování má jedno společné. Přestože si myslíme, že se ještě někde dá diskutovat o tom  zda ano nebo ne, bylo však již rozhodnuto předem, že ano. A to někde úplně jinde.

Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména. Zjevení 13:16‭-‬17 B21

… nikdo nedostane zdarma zdravotní péči, pokud nebude mít potvrzení o testování (očkování) ?

Osobně tyto dny beru jako test své víry a důvěry v Krista. Pokud mi tato situace bude nahánět strach, měl bych dovolit Bohu, aby mne přemohl svou láskou, která strach přemáhá. Poduk místo pokory chci na obdiv vystavovat svojí (ne Boží) víru, měl bych jít na kolena a činit pokání.(Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Matouš 4:7 B21)

Jak se chovat v těchto dnech? Důvěřovat Kristu, odevzdat své dny do Božích rukou a věřit, že mne jimi provede. Ještě nejde o život, ale mám příležitost přemýšlet o své víře. Prosit o to, abych obstál ve víře v Krista až přijde čas, abych mohl skutečně svými ústy i rozhodnutím vyznat, že Ježíš je můj Pán.

Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal: Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal. Neboť mě skryje ve svém příbytku, když nastane zlý den, schová mě ve skrýši svého stanu a na skálu mě vyzdvihne. Žalmy 27:4‭-‬5 B21

Při přečtení názvu minulého zamyšlení většina z vás měla pravděpodobně jinou představu o obsahu, který bude číst. “Bojuj za mne” spíše vyvolává představu Božího boje za nás. I když to v zamyšlení nebylo, Bůh neustále “bojuje” za své děti. Jestli někdo z nás dokáže vyjít ze své zóny pohodlnosti, je to jen z jeho milosti. Tak jako obdarování, kterých se nám dostalo.
Dnes bych rád zůstal u toho Bojuj za mne (Bože!).
Věřím tomu a mám mnoho osobních svědectví o tom, že Bůh má neustále můj život pod kontrolou. (A měl ho od mého narození! Ne jen od doby, kdy jsem uvěřil.) Přestože mu to často stěžujeme, má s námi dostatek trpělivosti, aby nás chránil. Přes naše chyby, kotrmelce, mnohdy i hříchy, nás vede k cíli, který nachystal. Nedokážeme si ani představit jaké množství zásahů během dne musí kolikrát provést, pro naši ochranu a zabezpečení naší budoucnosti. Mohli bychom to nazvat bojem za nás. Protože si to neuvědomujeme, často ho obviňujeme z toho, že na nás zapomněl, ale on bojuje, zaopatřuje, pečuje a vysvobozuje. Jen to nevíme a nevidíme pro své starosti a své vlastní boje. Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ takže můžeme vyznat s důvěrou: „Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát. Co by mi mohl člověk udělat?“ Židům 13:5‭-‬6 B21

Chlapec, který rozbil kamenem drahé okno, očekával, že ho otec přísně potrestá a nevyhne se ani fyzickému trestu. Protože znal strýce, který byl k němu hodný, hledal u něj zastání. Chtěl aby za něj u otce orodoval, zastal se ho. Jak často hledáme zastání jinde než bychom měli. U přátel, známých, příbuzných… . Aby se za nás u někoho přimluvili, napravili nějakou naši chybu. Aby za nás vybojovali  naše boje. Místo abychom šli k tomu, kdo má o nás největší zájem, kdo nás dokonale zná a kdo nás miluje bezpodmínečnou láskou. K tomu kdo má moc odpustit i vybojovat. K Otci. Je to neznalost Boží lásky, která nás vede do strachu z Boha, k myšlenkám, že nejsme hodni k němu osobně přistupovat s prosbami a žádostmi. Pokud vím, že mne otec miluje, že jeho láska je vůči mne bez podmínek, nemám strach před něj přímo předstoupit s prosbami a žádostmi. Je jen jeden přímluvce za nás, Ježíš Kristus, ale on sám říká: V ten den budete prosit v mém jménu a neříkám, že budu prosit Otce za vás. Sám Otec vás totiž miluje, protože jste milovali mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Jan 16:26‭-‬27 B21 Pokud věříme, že Ježíš je Syn Boží, jeho smrt a prolitá krev na kříži je pro nás dostatečnou přímluvou za nás. Když předstupujeme před Otce, on na nás vidí tuto přímluvu Ježíše. Sám Ježíš přece říká jinými slovy, že se nemáme spoléhat na jeho přímluvy, ale sami máme předkládat žádosti a prosby přímo k Otci s odvoláním se na jeno jméno. Kristus tím také říká: připravil a otevřel jsem vám přístup k Otci, tak k němu s odvoláním na mne přistupujte. Pokud je to tak, proč stále hledáme nějaké přímluce, orodovníky, místo abychom si užívali přístupu k samotnému Otci. K jeho otevřené náruči a jeho srdci, které říká: „…Miluji tě láskou, jež trvá navěky, vztahuji se k tobě v milosrdenství. Jeremiáš 31:3 B21

My lidé jsme velmi pohodlní. Hlavně pokud se to týká nás samotných. Je jen málo těch, kteří chtějí na sobě soustavně a tvrdě pracovat. Ti pak mají šanci se posunout ve své práci, v postavení, v zdokonalování se…  Často je nazýváme kariéristy, přestože to nemusí být pravda. Kariérismus je věc charakteru. Lidé, kteří pracují na sobě, to nemusí zákonitě dělat pro kariéru, ale proto, aby mohli lidem lépe sloužit, aby svou prací mohli posunovat věci kupředu, aby byli více použitelnî pro Boží dílo. Takových lidí si vedoucí všimnou a začnou je používat více než ostatní.
Vrátím se však k většině z nás. K těm pohodlným. Pohodlnost a neochota se posunovat – zdokonalovat se nás často svádí na zlou cestu. Protože najednou vidíme úspěch u jiných, začneme závidět.  Nechceme vidět, jak moc na sobě pracovali, protože by nám to připomnělo naši pohodlnost a lenost. Je proto jednodušší začít hledat příčinu jejich úspěchu v jiných věcech. V podlézavosti, korupci, touze po kariéře apod. A to je ta špatná cesta, na kterou se necháváme svést. Bezdůvodně začneme soudit a hledat špatnost tam, kde nemusí být.
„Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu:“ 1 Korintským‬ ‭12:31‬ ‭B21‬‬ Po těchto slovech následuje kapitola o lásce. Když si ji pozorně přečtu, zjistím, že projevování lásky vyžaduje vyjít z pohodlnosti, lenosti a strachu. Že projevování lásky k druhým nás vede ke zdokonalování nás samotných.
Pohodlnost naopak vede k přenášení odpovědnosti za naše životy na jiné. A to včetně našeho duchovního života. Znám bratry a sestry, které Bůh obdaroval nad jiné, ale oni zůstali stát a své obdarování přestali používat. Většinou proto, že zjistili, že samotné obdarování (včetně duchovních darů) nestačí, ale je potřeba je zdokonalovat a také pracovat na svém charakteru, na změně v myšlení, v pokoře se podřizovat …. Tady narazili na svou pohodlnost. “Radši zůstanu tak, jak jsem. Stačí mi, že lidé o mne mluví jako o obdarovaném, jen po mně nechtějte, abych vyšel ze své zóny pohodlnosti nebo lenosti.” Pak se diví, že nejsou používání na Božímu díle nebo nejsou používání tak moc, jak sami po tom touží. Mnozí pak zahořknou protože se cítí nedocenění a stahují se do sebe.

To nejhorší je však ve vztahu k Bohu. Izraelité nad sebou neměli žádného krále. Bůh sám byl každému Králem. Bůh jim dal privilégium mít s ním osobní vztah. Oni ho však pro své pohodlí odmítli: “Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“ 1 Samuel‬ ‭8:20‬ ‭B21‬‬ Ať nás vede, ať za nás bojuje” Jinými slovy ať on zodpovídá před Bohem za naše špatné cesty a za naše prohry (o vítězství se rádi s ním podělíme). Podobně tomu je i dnes. Také bychom nejraději přenesli odpovědnost za svůj vztah/nevztah s Bohem na pastora, vedoucího skupinky nebo bratra či sestru. Nikdo nemůže za nás nést odpovědnost, která je naše. To platí především o našem vztahu s Bohem. Tady musí jít naše pohodlnost a lenost stranou. To jsou často naše vnitřní boje s naší duší a tělem. Nemohu na nikoho přenášet odpovědnost za něco, co sám nechci změnit nebo pro změnu nechci obětovat své pohodlí. Vzdáním se zóny pohodlí je měřena touha po Božích věcech v mém životě, po Bohu samotném. Lenost nám často brání jít Bohu vstříc a nechat se jím více a více přitahovat k němu. „Lenost ukolébá člověka k spánku; kdo je váhavý, zůstane o hladu.“ Přísloví‬ ‭19:15‬ ‭B21‬‬ My se však potřebujeme neustále udržovat v bdělém stavu, aby nám zářil Kristus. Jinak budeme hladní a budeme závidět našim bratrům a sestrám.
Mnohdy oslovujeme druhé, aby nám “stahovali” Boží slovo pro nás, místo osobních setkání s ním. Jeden z důvodů proč to děláme je ten, že máme strachu z toho, co bychom mohli od Boha slyšet. Že by po nás chtěl něco, čeho se nechceme vzdát. Nechceme slyšet, že e to, co děláme, je hřích apod. Je pak jednodušší to přenést na druhé. Pokud to bude něco, co nechci slyšet, pak to mohu svést na bratra, pastora,… že špatně slyšeli a hledat u dalších odpověď, která mi vyhovuje a která mne nebude nevyhánět z mé zóny pohodlnosti a lenosti.

“Nebeský Otče přicházím k tobě ve jménu Ježíše Krista. Vyznávám se z lásky k pohodlí, z lenosti, která mně často brání následovat tě tam, kam mne chceš dovést. Vyznávám to jako svůj hřích vůči tobě i sobě a prosím tě o tvůj zásah do mého života, abych toto opustil. Od tebe je chtění i činění, zbuduj ve mně skrze Ducha svatého trpělivost, věrnost, vytrvalost a především zapal ve mně tvůj oheň, který mi nedovolí dál zůstávat v zóně mého pohodlí. Oheň, skrze který budu dychtivě očekávat na tvoji přítomnost a tvá slova. Děkuji.”

Odejít nebo zůstat? Pro některé z nás je to velká neznámá. Je mezi námi mnoho těch, kteří roky váhají zda odejít ze zaměstnání. Nakonec desítky let zůstávají na jednom místě. Jiní mění práci každý rok. Další se rozhodují zda změnit byt za dům, město za město… Odejít nebo zůstat?
Mnohem těžší rozhodování to mají křesťané v církvi, ale i zde platí, že někteří jen o odchodu mluví, ale neodejdu a další mění sbory každý rok.
Nedávno jsem dostal dopis od přítele, který také uvažuje o změně a odchodu. Několikrát jsem to prožíval ve službě sám. Přemýšlel jsem o odchodu. Na co jsem přišel?
Na první pohled je to jednoduché, jako všechno. Poznej Boží vůli v této věci a poslechni. V životě to je složitější. Mnoho našich postojů, myšlenek, emocí se začnou vydávat za Boží vůli, začnou ovlivňovat naše rozhodování a my se v tom ztrácíme a říkáme si, co je tedy Boží vůle. Čím déle to trvá, tím je větší nebezpečí, že sejdeme z cesty. Čím jsem starší, tím více chápu ty, kteří potřebují ujištění jako Gedeon.
Doporučuji si klást několik otázek a je dobré si odpovědi napsat:
1. Věřil jsem, že na místo, kde se nyní nacházím (služba, sbor, práce, město), mne poslal Bůh? Dnes mohu pro některé situace pochybovat, ale na začátku jsem věděl, že je to místo od Boha?
2. Proč mne Bůh na toto místo poslal?  Co bylo mým posláním na tomto místě, v této službě? Jaké sliby jsem dal Bohu?
3. Naplnil jsem toto poslání nebo je nedokončené?
4. Volal mne během té doby někdy Bůh jinam a já jsem neposlechl?
5. Svěřil mi Bůh “ovce” nebo jsem si je do péče vzal sám? (vynutil jsem si službu, kterou mám?)
6. Popišme si emoce, které v nás vzbuzuje myšlenka na odchod nebo na pokračování (vedle sebe do dvou sloupců)
7. Jak přemýšlíme o situaci, ve které nyní jsme: proč ano a proč ne.
Někdy nás Bůh vede na nová místa a do nové služby. Jindy chce, abychom zůstali. Potřebujeme si být jisti tím, že naše kroky vede Duch svatý. Věřit, že ať je naše rozhodnutí ano nebo ne, je s námi. Častěji nemusíme mít jasný obraz toho, kam nás Bůh vede, ale musíme mít jistotu, že nás vede. Odpovědi na otázky, které jsem napsal, nemusí ukázat odpověď, spíše mají odhalit to, co nás ovlivňuje v rozhodování a zkresluje naše poznání Boží vůle. Poznat jak přemýšlíme. Naše srdce je zrádné a může dávat odpovědi podle toho, po čem touží. Proto musíme požádat Ducha svatého, aby při odpovědích nám dal vidět stav našeho srdce. Nemůžeme se rozhodovat podle našich emocí ani podle lidského rozumu. Mnohokrát moje odpovědi na otázky, které jsem si kladl ukazovali na jiný směr, než pro který jsem se nakonec a v “poslední” chvíli v modlibách rozhodl.
Otázky mi mají pomoc poznat pravdu o sobě a stavu v jakém se nacházím. Co je to za provazy, které drží moji loď u břehu a jaké jsou to pohnutky, které mne pudí od břehu odrazit. Rozhodnutí je na Duchu svatém. Svěř své rozhodování Duchu svatému a důvěřuj mu, že tě tím provede a vyvede správným směrem, i kdyby to vypadalo katastrofálně.
Věř Bohu, že tě provede a projdeš i tímto rozhodnutí.

(Pokračování)

Asi všichni nebudeme evangelisty a misionáři. Více z nás bude pracovat mnoho let na jednom místě a žít v jednom městě a v jedné ulici. Přesto můžeme být součástí velkého poslání křesťanů: „Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ Matouš 28:19‭-‬20 B21 Možná jsme již řekli evangelium všem v našem domě a ulici. Ale o ulici dál ještě neslyšeli. Možná naše církevní starosti se více točí kolem interních věcí, služebností, koberců, budov, konferencí, sociální práce… než abychom měli srdce pro ztracené (duchovně) tohoto světa. Možná místo abychom se snažili zachraňovat, jen ustupujeme a vymýšlíme obrany a principy. Nemusím být kazatel, abych se s někým sdílel, dokonce se nemusím ani sdílet, ale mohu podporovat, povzbuzovat a modlit se za ty, kteří toto v církvi dělají. Jsem přesvědčen, že touha po záchraně ztracených by měla být v naší křesťanské DNA. Pokud tam není, měli bychom jít před Boha a prosit o to, protože pak míjíme poslání. Toto poslání není prosba Ježíše Krista, ale jeho příkaz.

Zhruba před deseti lety se mnoho společenství snažilo nadefinovat svoje poslání. Přitom již ho všichni dávno máme. Každé křesťanské společenství, církev, denominace by ho měla mít na jednom z předním míst „svých“ vizí a „svých“ poslání. Vedoucí by měli být těmi, kteří udžují a rozněcují oheň touhy po záchraně těch, kteří jdou do zatracení. Nemusíme všechno vědět, mít veškerou moudrost, znát všechny principy. Potřebujeme Kristovu lásku ke ztraceným. Lásku, která vzbuzuje touhu po jejich záchraně. Pavel nám jasně vysvětluje: „“…neboť „každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.“ Ale jak mohou vzývat toho , v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho , o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebylili posláni? … Římanům 10:13‭-‬15 CSP  Nás však Kristus poslal. Neposlal nás budovat státy, ani zabírat fyzicky části zemí, ale hlásat, činit učedníky a učit je všemu, čemu on, skrze Ducha svatého, naučil nás.

Je jeden Bůh, Ježíš Kristus a Duch svatý. Je však více poslání. V naší zemi se vyrábí mnoho aut. Díly, ze kterých se auta vyrábí, pocházejí často z mnoha zemí. Jedni pracovníci neví o těch v jiných zemích. Dokonce mnozí ani neví kam bude součástka, kterou oni vyrábí v autě namontovaná. Nakonec auto přesto vyjede.  Pokud by si ovšem pracovník řekl, že bude vyrábět jinou součástku, auto by se nakonec nerozjelo. Chyběla by tam jedna součástka a jedna by přebývala. Navíc by takový pracovník neměl vybaveni na to, aby jinou součástku vyrábě. Musel by ji „dělat doma na koleně“.

Porozumíme mnoha věcem až budeme před Bohem tváří v tvář. Teď potřebujem přijmout a plnit to, čím nás Kristus pověřil. On nás i pro to vybavil vším, co k jeho plnění potřebujeme. Pokud budeme utíkat k jiným posláním, nebudeme pro ně vybaveni, protože k nim nemáme Kristovo pověření.  Potřebujeme pochopit, co je naším posláním.

Komec

(Pokračování)

Velmi často se nám stává, že k Izraeli starozákonní doby přirovnáváme církev Ježíše Krista. Tato přirovnávání nás však mohou odvést od poslání, které církev dostala. Udělejme si malé a jednoduché srovnání. Stará smlouva je plná příběhů, které ukazují Boží charakter, spojení milosrdenství, pravdy a spravedlnosti, které můžeme vidět jen u Boha. Pavel v listě Timoteovi píše: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ 2 Timoteus 3:16‭-‬17 B21 Nejen to, ale dokonce o verš dříve píše: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. 2 Timoteus 3:15 B21 V té době existovala jen Stará smlouva. Pro mne osobně je Stará smlouva nejen průvodcem historií Izraele, Božího vyvoleného lidu, ale také poznáváním Boží lásky k lidem, je to průvodce po cestě ke kříži a poznání Ježíše Krista, jako Syna Božího. Je cestou k milosti skrze víru v Ježíše Krista. Církev a Izrael jsou však dvě různé věci a dvě různá poslání. Vidíme to i na tom, že Ježíš, když hovoří o posledních dnech, mluví zvlášť o církvi a zvlášť o Izraeli.

Svatost, poslušnost, víra, zjevování Boží moci… to je stejné jak v SZ tak v NZ. Izrael je však „statický“. Izraelité měli zabrat zaslíbenou zemi (od do) a pak být světlem a znamením ostatním národům. Na tomto národě Bůh často zjevoval soud národů.  „Z národu do národu když bloudili, od jednoho k jinému království, nikoho nenechal jim ublížit. I krále kvůli nim varoval: „Mé pomazané nechte být! Mým prorokům nepůsobte žal!“ 1 Letopisů 16:20‭-‬22 B21 Jedno ze zaslíbení, které dostali, je, že je Bůh  opět přivede ze všech míst opět do zaslíbené země, ze které byli vyhnáni nebo nuceni utéct. „Neboj se, já jsem s tebou. Od východu přivedu tvé potomky, od západu tě shromáždím. Severu řeknu: „Propusť je!“ a jihu: „Nedrž je!“ Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery ze světových stran – všechny, kdo nesou jméno mé, ty, jež jsem stvořil k slávě své, ty, jež jsem udělal a zformoval.“ Izaiáš 43:5‭-‬7 B21 To se také stalo. To, co čeká Izraelity a Jeruzalém: „Ortel slova Hospodinova nad Izraelem. Hospodin, který prostírá nebesa, zakladatel země a tvůrce ducha v lidském nitru, praví: Hle – učiním Jeruzalém číší, po níž se zapotácejí všechny národy v okolí. Jeruzalém totiž bude obléhán a stejně tak i Juda. V onen den učiním Jeruzalém přetěžkým balvanem pro všechny národy. Všichni, kdo se jej budou snažit vzepřít, se těžce poraní. Proti Jeruzalému se totiž shromáždí všechny světové národy. V onen den, praví Hospodin, raním každého koně tak, že se splaší, a jezdce na něm tak, že zešílí. S otevřenýma očima budu bdít nad domem Judy, ale všechny koně národů oslepím. Vůdcové Judy si tehdy v srdci pomyslí: „Obyvatelé Jeruzaléma mají sílu v Hospodinu zástupů, svém Bohu!“ V onen den učiním vůdce Judy pánví s uhlíky mezi dřívím a hořící pochodní mezi snopy. Budou hltat vpravo vlevo všechny národy v okolí, ale Jeruzalém zůstane na svém místě netknutý. Hospodin ovšem zachrání nejprve judské příbytky, aby sláva domu Davidova a sláva obyvatel Jeruzaléma nepřevýšila slávu Judy. V onen den Hospodin zaštítí obyvatele Jeruzaléma, takže nejslabší mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův jdoucí před nimi. Zachariáš 12:1‭-‬8 B21

Křesťané však dostali příkaz jít do celého světa. Křesťané jsou nebo by měli být v pohybu. Nestát na jednom místě. První křesťané naopak z Jeruzaléma měli vycházet a ne se tam navracet. „Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Skutky 1:8 B21 Izrael se stal královstvím, státním útvarem. Izraelité se stali národem z lidského semene. Byť  zažívali a zažívají jako národ mnoho Božích zázraků, Boží přízně a požehnání jsou „symbolem“ Božího národa z těla. Z obřízky těla. Křesťané se narodili ze semene Božího slova a Ducha svatého. Jejich království nemá konce. Je všude mezi námi. Nejsou vázáni na místo. Jejich občanství i Jeruzalém je to nebeské. Jejich obřízkou je obřízka srdce. Proto jsou různá poslání pro Izrael a pro církev Ježíše. Je však jeden Bůh.

Nepřísluší se mi zabývat posláním Izraele, tohoto Bohem milovaného lidu. Proto se zaměřím na poslání církve. Pokud církev naplňuje poslání je v neustálém pohybu. Je mezi lidmi, zvěstuje evangelium a činí učedníky. To vyžaduje neustálý pohyb. Pokud tento pohyb ustane, je to znak toho, že církev se uzavřela do sebe. Převzala si jiné poslání. Stala se „místním národem“ zajistila si vé území „odsud  potud“ a začala se stavět do role „soudce místního světa, který všechno ví a je ten jediný spravedlivý“ Církev nemůže převzít jiné poslání, než to, které dostala od Krista. Všechna ostatní poslání ji budou svazovat. Místo aby byla místem, kde je zjevena Boží moudrost a sláva, stane se místem, kde se začne projevovat tělesnost a zákonictví.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Na zemi dnes žije cca 7,7 miliardy lidí. Zeměkoule určitě dokáže uživit ještě  několik miliard lidí  bez toho, aby někde někdo musel zažívat hladomory. To není otázka kapacity země, ale charakteru lidí. I přesto si však dovolím tvrdit, že poslání: “ Ploďte a množte se a naplňte zemi,“ je naplněno a není již tak aktuální jako v době Adama a Evy nebo Noeho a jeho synů. Na druhou stranu si uvědomuji kolik lidí se muselo na světě  narodit, než přišel na svět Abrahám. Kolik milionů obyvatel země se muselo narodit, než nastala situace, aby se mohl narodit Mojžíš, David… Eliáš… desítky, stovky miliónů? Než mohl přijít na svět Kristus?

Než mohl Bůh Abrahámovi zaslíbit, že bude otcem velikého národa, musely národy vzniknout. Do zmatení jazyků bylo jedno lidstvo, teprve po zmatení jazyků při stavbě babylonské věže začaly vznikat jednotlivé národy. Než mohl Mojžíš vyvést Izrael z otroctví v Egyptě, musel tam vyrůst ze sedmdesáti mužů na šestset tisíc  bojeschopných mužů nad dvacet let. Nejen že se rodili Izraelští muži, ale také se rozrůstaly všechny ostatní národy.

Než mohli Izraelité vstoupit do zaslíbené země, musel se dovršit před Bohem hřích, který místní národy páchaly. „A Hospodin Abramovi řekl: S jistotou věz, že tvé potomstvo bude cizincem v zemi, která nebude jejich, a budou tam otročit a budou pokořováni čtyři sta let. Avšak národ, kterému budou otročit, budu soudit a potom vyjdou s velikým majetkem. A ty vejdeš ke svým otcům v pokoji; budeš pohřben v dobrém stáří. Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců.“ Genesis 15:13‭-‬16 CSP

Tak je to i v dnešní době. Pavel nám říká: „Nechci, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství (abyste nespoléhali na vlastní moudrost): Část Izraele se zatvrdila, ale jen dokud se nenaplní počet pohanů.“ Římanům 11:25 B21 Kdo zná jak velký je ten počet pohanů? Jen Bůh sám. Možná se někteří ještě nenarodili. Možná se ještě  někteří vozí v kočárku. Další roly tady hraje Boží trpělivost s lidmi: „Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání“. 2 Petr 3:9 B21 Tak stále přibývá nás lidí na této planetě, ale ne již jako poslání pro lidi: „naplňte zemi“.

Proč o tom píšu? Mnoho z nás si neví rady s posláním, které máme. Mnozí jsou zlým obviňovaní, když nemohou mít děti (ten to dělá skrze lidi i myšlenky)  a přitom naše poslání je jiné než zaplnit zemi. I Pavel o tom hovoří: „“Pokud jde o to, jak jste psali: „Pro muže je lepší obejít se bez ženy“ – budiž, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela.““ 1 Korintským 7:1‭-‬2 B21 Pavel tady ukazuje jasně na to, že již v jeho době o to nešlo. O co více dnes. Naše (křesťanské) poslání je jiné a je i jiné než poslání, které dostali Izraelité. Potřebujeme pochopit, k čemu jsme povoláni. O tom však zase příště.

(Pokračování příště)

I.

Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. Genesis 1:28 CSP

První poslání prvních lidí: plodit a množit se a také panovat nad zemí. Obojí je nám jasné, když si uvědomíme, že to Bůh říká Adamovi a Evě. Prvním dvěma lidem na zemi, kterou učinil dříve než je. Adam s Evou byli vyvrcholením Boží stvořitelské činosti při tvoření světa. Postavil je do zahrady Eden a pověřil je její správou.

To platilo, i když člověk neposlušností vůči Bohu pozval hřích do života lidstva. Jen si vše stížil a přišel o Eden. A Adamovi řekl: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš. Genesis 3:17‭-‬19 CSP

Toto poslání pokračuje i po potopě, kdy ho Bůh předává Noemu: I promluvil Bůh k Noemu: Vyjdi z archy ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno živé, co je s tebou ze všeho tvorstva: ptactvo, dobytek a všechny plazy pohybující se na zemi; ať se na zemi hemží, rozplodí se a rozmnoží se na zemi. Genesis 8:15‭-‬17 CSP O kapitolu dál  pak hovoří:“Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. “ Genesis 9:1 CSP

Prvním posláním člověka bylo zamnožit zemi. Vznik lidstva. Bůh toto poslání člověku ponechal, i když věděl, že srdce člověka je od mládí zlé. „“Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil““. Genesis 8:21 B21

II.

Druhé poslání již není posláním člověka obecně, ale poslání konkrétního národa. Bez plnění toho prvního by nemohlo přijít to druhé. Začíná povoláním Abraháma. „Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním!“ Genesis 12:1‭-‬2 CSP  Je to poslání Božího národa. Být Božím národem uprostřed ostatních národů.   „Vždyť ty jsi svatým lidem Hospodinu, svému Bohu; tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím.“ Deuteronomium 7:6  Druhé Boží poslání je určeno Izraeli. Být jeho svatým lidem a obsadit zami, kterou zaslíbil již Jejich otcům (verš 1).

III.

Třetí poslání je určené těm, kteří uvěřili v Ježíše Krista. „Jděte [tedy] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen.]” Matouš 28:19‭-‬20 CSP

Jak se naplňují tato poslaní, které Bůh dal různým skupinám. Jsou propojené? Platí všechny pro nás? O tom budu psát zase příště.

(Pokračování příště)

Jan 6:5-15  Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?“ To říkal, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce dělat.
Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“ Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i z ryb dostali, kolik chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé úlomky, aby nic nepřišlo nazmar.“ Sebrali je tedy a úlomky z těch pěti ječných chlebů, které přebyly těm, kteří se najedli, naplnili dvanáct nůší. Když ti lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „To je skutečně ten Prorok, který má přijít na svět.“ Když Ježíš poznal, že se chystají přijít a zmocnit se ho, aby ho učinili králem, odešel opět na horu, zcela sám.“
Velmi známý příběh. Mnoho křesťanů by chtělo být na místě učedníků a vidět takový zázrak. I dnes se takové věci dějí a jsou známé případy, kdy při vydávání jídla bylo jídlo zázračně rozmnožené, aby se mohli najíst všichni hladoví, kteří čekali na jídlo. Sám jsem to jednou zažil. Zde se však jednalo o 5000 mužů + ženy a děti. Obrovské množství lidí a všichni se dosyta najedli. Dokonce ještě zbylo několik nůší zbytků. Nejen samotný zázrak, ale také dokonalá logistika při tak velkém množství lidí.

Lidé, kteří jedli, mu předtím naslouchali, ale na základě jeho slov – Božích slov- ho neuznali za proroka. Jen na základě toho, že jim dal najíst. Dokonce se ho snažili zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Líbil by se jim král, který by je neustále zázračně živil. Bez práce, bez námahy…
I dnes ve volbách vítězí politici, kteří něco takového lidem slibují. Určitě je volí více lidí, než ty, kteří slibují dobré věci, ale také mluví o potřebě něco pro to udělat a obětovat. Nejméně jsou voleni ti, kteří slibují a přináší místo hmotných věcí morální nápravu a mluví o potřebě jednat se svým osobním sobectvím. Bylo to i za doby Ježíše a vlastně od počátku, kdy přišel hřích do života lidí a prostoupil všechno a všechny. Hřích lidi svádí skrze touhu očí, těla, duše. Skrze tělesné věci. Proto vítězí ve volbách lidé, kteří slibují, že naplní tělesné potřeby lidí.
Ježíš však nepřišel naplňovat tyto potřeby lidí.  Proto odešel na horu, daleko od lidí.
Pro Boha není problém nakrmit celou zemi. Nakonec i dnes země vydává ze sebe dost potravin, aby nasytila všechny na ni. Přesto jsou země, kde děti umírají hlady. Není problém učinit hory ze zlata… Přesto to nědělá. Zná lidi a ví, že by se dál zabíjeli. Dál by bylo mnoho hladových a chudých… Je to otázka vlády hříchu nad lidmi.
Samotný Ježíš by v dnešních volbách propadnul. Stejně jako dříve, když jim mluvil pravdu do očí a Boží slovo. Jejich reakce byla:“Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali.“ Jan 10:31 B21

Jak je to s námi, kteří si říkáme křesťané. Kteři tvrdíme, že věříme v Krista. Posaďme se na chvíli a nechme k sobě promlouvat Ducha svatého. Možná se dovíme pravdu o tom, proč následdujeme Krista. Pro hmotné požehnání a „šťastný“ život? Pro „pravdu“, kterou stále hledáme a pro kterou jsme ochotni i ubližovat druhým? Pro něho – Krista- samotného? Když se dovíme pravdu, neutíkejme ji skrýt do tmy, ale přinesme ji na světlo Boží, abychom mohli naše sobectví složit u Kristových nohou, požádat o odpuštění a naplnění jeho Duchem. Opět a znovu až do úplného vítězství nad svým egem. Byla nám dána Boží milost v Kristu a tak ať nakonec v našich životech nevyjde naprázdno.

V těchto dnech jsem se snažil najít by k pronajmutí pro naše kolegy. Je to romská rodina. Ve chvíli, kdy dojde řeč na jejich etknikum, mohu slyšet větu: „Sice nemám předsudky, ale rád bych je viděl a mluvil s nimi“. Nakonec ještě než se majitel s nimi setká pošle sms s tím, že se rozhodli jim byt nepronajmout. Na to mají plné právo, je to jejich majetek. Já se chci jen zastavit u toho „nemám předsudek“, protože se to často dotýká i našeho myšlení a infikuje naši víru.

Co znamená nemít předsudky? Samo slovo to vyjadřuje – předem nesoudit. Předsudek je předem vynešený soud. Vynešený před čím? Před poznáním faktů a  skutečností, znalosti konkrétních osob a situací. Předsudek je soud vynešený na základě dřívějších špatných zkušeností, zkušeností jiných, nálad a názorů ve společnosti, domýšlení se apod. Vlastně je to vynešení soudu- rozsudku dříve, než jsem se seznámil s konkrétními důkazy. Chybí zde konkrétní poznání. Pokud chci spravedlivě a v pravdě soudit, pak musím pravdu osobně znát a pak mohu vynést soud, rozhodnutí…
Kde je však dokonalé poznání? U koho?

I naše víra je často infikovaná-nakažená skrze naše předsudky. Předem soudíme kázání,jiné denominace, způsob projevu víry jiných, hlavně, když se neshoduje s tím naším projevem.
Naše víra upadá na základě jedné nebo dvou špatných zkušeností, které však mohou být jen Božím vyučováním nás samotných. Naše víra se opírá o zkušnosti jiných a také s nimi padá. Kolik dáváme na informace od jiných místo na sobní zkušenost s Bohem? Kde hledáme pravdu? Kde se dotazujeme na skutečnosti situací. Dotazujeme se vlastních emocí? Emocí jiných? Hledáme u lidí nebo u Boha?
Pokud nehledáme odpovědi, poznání a pravdu u Krista, pak vždy budeme mít předsudky vůči lidem, situacím, sobě samým a nakonec i vůči Bohu. Jinými slovy skončíme nakonec u toho, že budeme Boha soudit.

David nehledal pravdu a spravedlnost u lidí,ale obracel se vždy k Bohu. Chtěl soud i trest od Boha ne lidí. Dožadoval se Boží spravedlnosti i vůči sobě, protože věděl, že spravedlnost, skutečnou spravedlnost může zajistit jen Bůh. Věděl, že Boží spravedlnost předchází i Boží milosrdenství. Znal Boha natolik, že znal Boží myšlenky o člověku, že je to jen hliněná a křehká nádoba.

Varujme se předsudků. Varujme se vůbec vynášet jakýkoli soud. Vždyť jakým soudem soudíme, takovým budeme i souzeni.
Soud patří jen Bohu, jen on ví a má poznání všeho v našich životech.

(Pokračování)

Používáním metod předchozích bodů se vlastně učíme poznávat jak „zní“ hlas Ducha svatého. Pokud se snažíme dlouhodbě chodit po Božích cestách, hledáme je a poznáváme ho čtením Písma začneme natolik znát Boha, že rozenáme jeho hlas tím, že:

a) budeme vědět jak k nám mluví. Co by nám nikdy neřekl a co by po nás nikdy nechtěl. Tak můžeme odlišit jeho hlas od jiných hlasů. „Tak by můj nebeský Tatínek nemluvil“.

b) Když jsme byli pokřtěni, naplněni Duchem svatým, nějak se to v nás projevilo. Když při modlitbách nebo vkládání rukou služebníků plných Ducha se přítomnost Ducha svatého na nás nějak projevuje, potřebujeme si to pamatovat a používat při hledání jeho vůle, při zkoumání hlasů apod. Potřebujeme se modlit za naplnění Duchem každý den, nebo jinak- abychom byli vnímavější na jeho přítomnost v nás. A také poslechli, když k nám mluví a o něco nás žádá. Když se to děje, pak prožíváme stejné věci, jako při křtu nebo když na nás služebníci vkládali ruce. Každý přítomnost Ducha prožíváme jinak, máme jinou zkušenost, ale máme ji. To znamená, že mohu poznat přítomnost Ducha svatého ve svém životě. Pak toto poznání mohu používat v rozlišení, kdy ke mně mluví Duch a kdy ne. Protože opravdově toužím poznat Boží vůli, mohu se Duchem svatým dohodnout na tom, že se ho budu ptát tak, aby mi odpověděl ano nebo ne. Ano je znovu prožití pocitu, kdy jsem byl pokřtěn Duchem nebo, když na mne vkládali ruce. Ne je ticho. Nic. Tak jsem to dělal několik let já, než jsme pokročil dál. Někdy jsem nedostal odpověď, protože jsem se zeptal špatně a Duch nemohl odpovědět ano nebo ne. Prostě jsem tak dostával odpovědi na otázky. Byla to první praktická komunikace s Duchem svatým. Už to nezůstalo jen u neurčitého pocitu, ale proměnilo se to do praktického vedení. Postupně se to promění v rozhovor. To chce ale čas. Vše je položené na důvěře, která roste použiváním – kladením otázek a poslušností. Časem a někdy hodně brzo se k pocitu připojí i hlas Ducha svatého uvnitř nás. Možná první otázky při každém rozhovoru jsou: Jsi to ty, Duchu svatý? Vše vychází z důvěry, že nám nedá hada, když prosíme o rybu a kámen, když prosíme o chleba. Tak když prosíme o to, abychom mohli dělat jeho vůli a trávit čas v rozhovoru s ním, tak nám nepošle démona nebo nenchá mluvit nás samotné. Otázky můžeme klást v mysli a v mysli také dostáváme odpovědi. Je však lepší je klást nahlas. Vyslovovat je. Vždyť vedem rozhovor s osobou, osobou Ducha svatého. Někde uvnitř nás Duch potvrzuje své ano. Je to spojení našeho obživlého ducha s Duchem svatým. Vše ostatní roste s tím jak často a na co všechno se ptáme a jak jsme poslušní. Postupně přejdem k rozhovoru i bez otázek ano nebo ne. Ovšem i pak se k nim musíme vracet, pokud ztratíme jistotu.

6. Je ještě další biblický způsob jak poznat, co je z Boha a co ne. Nebo rozpoznat jeho vůli. V NZ byl použit pouze jednou, ale ve SZ se používal často. Je to los. Osobně jsme ho použili pouze dvakrát za dvacet dva let. Los dokáže ukončit sváry, i mocné dovede rozsoudit. Přísloví 18:18 B21 Přísloví říká, kdy a kde ho používat. Je zde důležité se modlit, aby to byl los od Boha a pak, i když se nám výsledek nebude líbit, přijmout, že je to Boží vůle. Většinou ho lze použít při dvou rozdílných názorech, možnostech, které rozdělují sbor, partnerství, bratry, sestry, kdy se potřebujeme rozhodnou mezi dvěma lidmi apod. V NZ byl použit pouze jednou, proto bychom i my ho měli použivat, jen když není jiná možnost k urovnání sporů. Musí to přijmou všichni účastníci.

To vše je jednodužší, kdy jsme sami. Pokud se rozhodujeme ve skupině, máme rodinu, vedeme jiné lidi, je to mnohem složitější, ale to je na další povídání.

Asi jsem již na toto téma psal, ale včera po vysílání jsem od sestry Juliány dostal tuto otázku. Protože není sama, kdo si tuto otázku klade, tak jsem se rozhodl opět o tom psát. Tak pro tebe sestro a všechny ostatní – jak rozeznám, zda ke mně mluví Duch svatý nebo je to jen ze mne. (Možná ta odpověď vyjde na dva příspěvky)

Abych se mohl naučit rozeznávat chlas Ducha svatého, potřebuji učinit určitá rozhodnutí a určité kroky.

1. Potřebuji se rozhodnu věřit tomu, že mne Bůh slyší a chce pro mne dobré věci. To neříkám já, ale Ježíš:  Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Nebo když prosí o rybu, dáš mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí? Matouš 7:7‭-‬11 B21  Takže víme, že pokud se chceme naučit rozeznávat jeho hlas, On nám to dá-naučí nás to. Stačí tedy a to v modlitbě požádat a důvěřovat, že už se to děje. Bez této důvěry se nepohneme dál. Pak je to o praxi.

2. Při rozlišování vnitřního (ale i vnějšího, který fyzicky slyšíme) hlasu se nejdříve zaměříme na fakta, která jsou nám naprosto zřejmá (za předpokladu, že čteme pravidelně Písmo). Chce po nás ten hlas něco, co odporuje slovům z Písma? Nutí mne přímo nebo nepřímo lhát? Manipulovat s lidmi? Vede mne do smilstva? Do vzpoury? … To jsou zřejmé věci. Pokud nás tímto směrem hlas vede, pak to určitě není hlas Ducha svatého, ale hlas od zlého, který působí skrze touhy našeho těla a duše. Jinými slovy je to hlas naší duše a tělesné touhy. Stejně je to i s tím, když ve mně tento hlas vzbuzuje nenávistné emoce vůči jiným lidem, vede ke zlořečení a k nežehnání.  Naopak : Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. Jakub 3:17 B21 Tak je to se vším, co přichází od Boha. Vede mne ten hlas k pokoji? Boží ano. Vedem mne k oslavě Krista? Boží ano, hlas od ďábla nikdy. Vede k dobrému ovoci?  „Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.“Jakub 1:27 B21  Chrání mne ten hlas před špínou světa, nebo mne do ní chce dostat? Vede mne k nezištné pomoci potřebným? To jsou všechno otázky, na které si dokážu sám odppvědět, pokud nad nimi upřimně přemýšlím.

3. Samozřejmě se může stát, že zlý se převléká za anděla světla aby nás odvedl z Boží cesty. Také se rozhoduji v situacích, které nenacházím v Písmu nebo je nemohu najít a potřebuji se rozhodnout. Pak se mohu modlit (tady je potřeba důvěry, o které jsem psal v bodě 1) například takto: „ve jménu Ježíše, pokud hlas, který ke mne mluví není z Ducha svatého, ať v tuto chvíli odejde a nevrací se“. Nemůžeme to používat jako nějaké zaklínadlo. To, co nás vede k takové modlitbě je touha činit Boží vůli a důvěra v Krista. Je důležité mít vždy tento postoj. Hlas, který není z Ducha svatého, musí odejít.

4. Pokud máme čas na zkoumání, můžeme se modlit, aby Bůh nám to potvrdil, pokud je to jeho vůle a pak čekáme. Můžeme Boha požádat o čas – den, týden, měsíc… podle důležitosti. Pokud se nic neděje, není nám to potvrzené například skrze nějaké slovo při kázání, nebo prockým slovem od nezávislého člověka, pak to zahoďme a nestarejme se o to. Tady je důležité s nikým o tom nemluvit, abychom lidsky neovlivňovali výsledek.

5. Pak je další způsob, ale ten vyžaduje hlubší poznání Boha, práci Ducha svatého a obrovskou milost Ježíše Krista. Tady se učíme slyšet a rozpoznat jeho hlas.

(O tom však až zítra, dnes toho více nestihnu)

Pokud máte nějaké otázky, můžete napsat do komentáře nebo mail z kontaktu.

(Zakončení)

I když se věci pomalu posouvají k běžnému životu a někdy to vypadá tak, že bychom mohli již konečně žít jako před chřipkou, přesto je cítit chaos, který se  neustále vrací s každým rozhodnutím vlád a krizových štábů. Nebo před jejich rozhodnutími. Chaos vzniká tím, že není známost a vědění, jak dál. Stále se hledá cesta. Je to jako vést v noci velkou skupinu lidí a ztratit cestu. Sice se snažíte ji najít, ale lidé, které vedete to vnímají jako nebezpečí a chaos. Není to jenom ve světě, ale někde se to projevuje i v církvi. Zvláště když se církev nemůže scházet a brouzdá na internetu z jednoho kázání k druhému od jednoho vyučování k dalším dvaceti. Teď po dvou měsicich jsme mohli být v církvi společně. Zjistil jsem, že pro  několik bratří a sester to bylo velmi těžkým obdobím, ve kterém se nikam neposunuli, ale naopak jak sami tvrdí, se vrátili o několik kroků zpět. Lidé, kteří se vrací postupně do změstnání zjistili, jak zlenivěli a jak si zvykli na 60 nebo 80% platu bez práce. I někteří z věřících si zvykli na předkládání Božíno slova, bez toho, že musí prokazovat  bratskou (sesterskou) lásku, protože se nemohou scházet. Navíc zpohodlněli.  Nemuset ráno vstávat, abych došel do církve, poslouchat kázání z postele… Věřím však, že většině společenství chybělo a chybí.

„Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch.“ 2 Timoteus 4:3 B21 V době, kdy Pavel psal tato slova, to bylo těžko uskutečnitelné. Ne proto, že by byl nedostatek pokryteckých učitelů, kteří učili jen to, co se lidem líbilo. Takových se v každé době našlo dost. Jen dnes je k nim snadný přístup. Každý se může nazývat učitelem a učit a kázat přes internet. Posluchač si pak může vybírat podle toho, co se mu líbí a co ne. Co mu „lechtá“ sluch. Do církve nemůže přijít každý, kdo by chtěl učit nebo kázat. Musí být pozvaný a vedoucí církve nepozve nikoho, kterého nezná a především nikoho o kom neví, co vyučuje. Díky internetu dnes vzešlo mnoho samozvaných kazatelů a učitelů. ( Tak můžeme slyšet učit i věci, které odporují Písmu a přitom se vydávají za Boží, za Kristovo. Uvádí věřící pod prokletí zákona nebo je stahují do okultních věcí. Kupodivu mají mnoho a mnoho posluchačů.) Naplňuje se Pavlovo slovo.

Dnes je to více než kdy před tím o mém osobním rozhodnutí. Čemu budu naslouchat, podle čeho se budu rozhodovat. Jestli si nechám lechtat sluch nebo snesu a budu se těšit z Božího slova. Je doba, kdy se neobejdeme bez Písma, bez jeho čtení, pochopení a plnění. Písmo a Duch svatý budou těmi, kdo nás povedou více než lidé, pokud budeme chtít v době, která přichází, obstát. I dříve tomu tak mělo být, ale mnozí věřící se spoléhali na své pastory, kazatele, učitele. Celý týden žili z nedělního kázání. Teď budeme muset plně hledat přímo u zdroje. U Boha samotného. Ne zprostředkovaně, ale sami osobně. Zažívat „vyučování a kázání“ přímo z Ducha svatého ve mně a pro mě. Navraťme se ke čtení Písma a ke vztahu s Duchem svatým na prvním místě a nezanedbávejme společná shromáždění.

„Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich, mne totiž budou znát. Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:10‭-‬12 B21 Dnes a v dalších dnech bude rozpoznatelné, kdo zná Hospodina a kdo si nechává vepsat Boží slovo do svého srdce, komu je učitelem Duch svatý a kdo ho zná jen z doslechu nedělních kázání.

(Pokračování)

Když si vezmu, kolik lidí na světě a v samotné Evropě onemocní ročně chřipkou, tedy  nemocí, která se přenáší kontaktem lidí, děsím se toho, že nikdo neprotestuje proti zavádění chytrých karantén. To, co se nepodařilo komunistickým vládám, to, co si vždy přály všechny tajné služby a nebyly to schopny prosadit, se podařilo chřipce. Mít kontrolu nad pohybem lidí, moci jim omezit tento pohyb apod. Je to jasný útok na svobobbu lidí. Neslyším však žádné protesty. Dokonce naopak. Existují náramky, které dostávají odsouzení k domácímu výkonu trestu. Chytrá karanténa je to samé, ale bez náramku. (Zatím bez náramku)  Kdo bude určovat, že jste skutečně nemocní, jak si ověříte test a především jak to bude, když už karanténa nebude potřeba. Aplikace zůstane? Pokud se tato karanténa uzákoní, pak nebude problém ji rozšiřovat i na jiné nemoce. Na obyčejnou chřipku, která postihuje až 22 milionů lidí v Evropě, pak se to rozšíří na kontrolu nemocenské, jiných infekčních nemocí, pak někdo přijde  že se to dá využít při kontrole výkonu jiných věcí  až každý bude pod chytrou kontrolou. Pak nebude problém rozpoznat fanoušky na fotbale a demonstranty v ulicích, křesťany  a schromážděních,…

Myslím, že každý praktikujici křesťan a ten, který čte bibli, vnímá, že tady něco není v pořádku. Že sprintujeme k posledním časům.  Přesto se v současném chaosu mnoho z nás nedokáže orientovat. Včera jsem měl krátké vidění. Vidělm jsem tabulku- jako nějaké veřejné oznámení, na které bylo napsané: „Od teď je to jen na osobním rozhodování každého člověka“. Nevěděl jsem si s tím rady. Co to znamená. Je to pro nás věřící, je to pro svět…?  Pak mne upoutal slogan, který se tak často používá v celé Evropě: „spolu to zvládnem“. Co spolu zvládneme? Kam nás tento slogan zavádí? „Potřebujeme karanténu, vydržte, spolu to zvládneme“. Místo karantény jde dosadit i jiné věci. Spolu to zvládneme již v bibli bylo. „“Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili. Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty. A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. „“ Genesis 11:1‭-‬6 CSP I dnešní heslo Evropy „Spolu to zvládneme“ volá do nebe protože také vyjadřuje postoj, že to zvládneme my lidé sami bez Boha.

(Pokračování příště)

Jen pro zajímavost a k zamyšlení.

K roku 2018 bylo na zemi 7,59 miliardy lidí. Podle světové zdravotnické organizace a jejím statistikám můžeme zjistit, že:

• ročně nakaženo chřipkou 33% obyvatel ve dvou ročních vyvrcholeních (jižní a severní polokoule), to je  2,277 miliardy lidí na světě ročně
• z toho skutečně onemocní 26 %, to je 592 miliónů lidí na světě ročně
• z toho je 1% hospitalizováno, to je 5,2 miliónů lidí ročně
• z toho 8 % zemře, to je 416 tisíc lidí ročně

To je běžný stav. Pak jsou období, kdy chřipka je silnější a čísla se zvěšují. Tak období se opakují zhruba po třech až pěti letech. Je to v návaznosti na to, že po této době se objevují nové druhy chřipky, vůči které lidé nejsou tak odolní (různé mutace především chřipky A – spojení lidských a zvířecích virů) Zvětšují se především čísla onemocnění, hospitalizace a úmrtí. (Informace podle Světové zdravotnické organizace.)

Česká republika: 2018/2019 podzim/jaro

• nakaženo 996 000 tisíc osob
• úmrtí na chřipku nebo na následné komplikace 2000 osob
• virové onemocnění typu SARI  vyžadujících hospitalizaci 625 osob – není ověřeno kolik nemocných se nepřihlásilo
• z toho úmrtí na virové onemocnění typu SARI 195 osob.

Slovenská republika : 2018/2019 podzim/ jaro

• nahlášeno 1.470.680 onemocnění ARO
• z toho prokazatelně virového původu (chřipka) 157.644 osob
• celkově zemře na chřipkové onemocnění  nebo na následné komplikace 800 osob
• virové onemocnění typu SARI vyžadující hospitalizaci 123 osob
• z toho úmrtí na  virové onemocnění typu SARI 57 osob.

Data jsem vybral ze správ státního zdravotního ústavu ČR a hydieny SR

Evropa v datech uvádí tato čísla:

• těžký průběh chřipkového onemocnění postihne 22 miliónů Evropanů ročně
• z toho zemře 70.000 osob ročně
• 500 000 osob na světě zemře na chřipku ročně
• v ČR onemocní chřipkou 1,2 miliónú osob ročně.

Ještě mne zaujala jedna statistika a porovnání proočkování populace na chřipku a úmrtí s na covid 19

Nejvíce proočkováné jsou

1. Nizozemí

2. -3. Anglie

2.-3. Německo

4. Francie

5. Itálie

6. Španělsko

Mezi málo proočkované země na druhém konci statistik patří i ČR a SR

8x menší má Slovensko

10x menší má ČR

Když to porovnám s úmrtími seniorů na 100.000 obyvaltel, pak z toho kupodivu lépe vychází země, které mají menší proočkovanost. To však může být systémem a ne očkováním.

• Kladu si otázku, zda vždy při dalších chřipkových epidemiích budeme zavírat hranice, fabriky, dělat opatření, která stojí miliardy. Omezovat lidská práva, hlídkovat lidi a zavírat je do karantén…. další otázkou je proč jsme nikdy předtím podobná opetření nepotřebovali při výše uvedených číslech.

Tím nepopírám, že covid 19 je agresivnější a nebezpečnější než SARI, je dokonalejší.

(Zitra pokračování)

(Pokračování)

Odpověď na to jak dál jednat v dnešní situaci s covid19 a všemi těmi zásahy kolem, není složitá. Možná se dá říci že je jednoduchá. Připomínám verše z Listu Židům, které jsem uváděl v první části: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 I v té době očekávali, že se blíží ten den. O co je blíž dnes než tehdy! Máme tady návod na to, co dělat: věnovat se sobě navzájem, povzbuzovat se vlásce, povzbuzovat se ke konání dobrých skutků, neopouštět společná shromáždění a napomínat se. Na tom není nic nemožného, záhadného a nepochopitelného. Dělat z toho to, co můžeme a za to statní se modlit, abychom to dělat mohli (shromáždení apod.). Pokud nás Bůh nepovolal nyní jinak, dělejme to, co nám Duch svatý ukázal nebo přikázal dělat před pandemií. Stůj tam, kam tě ve službě postavil a služ tam. Bůh neuváďí své děti do zmatku. On je Bohem řádu a pokoje. Kristus, který je hlavou církve, je Knížetem pokoje. Asi se setkáme s lidmi, které tato doba přivádí do chudoby nebo aspoň snižuje jejch předchozí standard, také budeme potkávat lidi plné strachu z budoucnosti, z nemoci. Budou ti, kteří o někoho přišli a všichni ti budou potřebovat povzbuzení, potěšení, pomoc, řešení situace. Ty i já máme někoho, kdo jim to může vše poskytnou lépe než my. KRISTA. O to více se s lidmi modleme za jejich potřeby, zvěstujme jim Krista a nechme se používat Duchem svatým, aby lidé kolem nás mohli zakoušet Boží dobroru a začali ho opravdově hledat.

Modleme se:

– za sílu opustit zahleděnost na sebe a na své problémy a o upřimný zájem o druhé. Aby Bůh to vypůsobil v našich životech. Kristovu lítost a millosrdenství v našich srdcích. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským 2:13 B21

– Abychom místo hledání viníků za naši situaci, dokázali být Bohu vděční a to i když ztrácime jistoty, které jsme do této doby měli. Abychom skrze vděčnost a chválu našemu Pánu mohli stát na skále víry Ježiše Krista.

– Abychom se dokázali v lásce napomínat, přijímat rady a těšit se z toho, že má o nás náš bratr, sestra zájem.

V této třetí části bych se rád zastavil nad celkovou situací, která je, kam směřuje. Budu se to snažit popsat velmi jednoduše. Představme si, že končí jeden věk. Věk milosti a začne doba soudu. Věk milosti skončí vytržením křesťanú, kteří ještě prožijí začátek soužení (?) Po něm přijde vylití Božího hněvu na lidi i zem. Bůh pošle anděla, aby zvěstoval evangelium (křesťané tam již nebudou, aby ho hlásali). V té době bude ovládat svět antikrist, který se prohlásí za Boha a usedne do chrámu. Z počátku bude budit zdání spasitele světa ( A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! 2 Korintským 11:14 B21), ale později se projeví a začne pronásledovat Boží lid (Izraelity) a postaví celý svět proti Izraeli. Když bude nejhůř přijde Kristus a porazí ho…. ( tomu a dalšímu se budeme věnovat samostatně při vyučováni z knihy Zjevení).

Aby to mohlo nastat musí se stát jedna důležitá věc. Svět musí odevzdat moc do jeho rukou. Skutečnou vládnoucí moc ne jen v duchovní oblasti, ale fyzicky na zemi. Musí být vytvořena nějaká společná světová říše nebo  organizace, kde se bude centralizovat výkonná moc nad světem. Antikrist se dostane k moci tím, že přesvědčí svět o tom, že má řešení světového míru (ekonomiky, zdraví, krizí způsobených katastrofami v době počátku soužení….) a lidé a státy, světové organizace mu předají moc. (I když on dal moc některým lidem se dostat do vedení)

U proroka Daniele a i ve Zjevení tyto státy a mocnosti jsou popsané jako šelmy podobné lvu, medvědu a levhartovi (pardálovi). Pak ještě jedna, která je drak (na jednom místě je označena jako satan) a má deset rohů, kterými jsou králové – lidé reprezentující vlády a mocnosti, světové organizace, které mu předají v jednu chvíli svou vládu a tím i vládu nad světem. Na začátku vystupují šelmy – mocnosti samostatně, ale před začátkem soužení je vidíme jako jednu šelmu, která má postavu levharta (pardála), hlavu lva a nohy medvěda a má deset rohů (králové). Tady vidíme, že ke konci jsou tyto mocnosti sjednoceny v jedno tělo, kterému dal drak moc. Pak tam bude ještě jedna šelma, která bude dělat a vynucovat to, co ta první přikáže. Jednim z přikazů je ono znamení na ruku nebo na čelo, bez kterého lidé nebudou moc nakupovat ani prodávat a ty, kteří ho nepřijmou rozkáže zabít. Pak těch desek králů předá v jednu chvíli moc antikristu. Šelmy nejsou konkrétní lidé, ale buď světové mocnosti jako státy, státní uskupení, světové organizace, mohou být také mocnosti ovládajíci ekonomiku, apod. Je jich dost. Králové mohou být jejich lidští představitelé.

To, že jsou v Písmu popisované jako šelmy pak vytváři v našich představách obrazy, které ovšem kolem sebe neuvidíme ( jen v duchovnim světě). Pro svět to bude úplně normální stát, velmoc, organizace a smrtelní lidé jako jejich představitelé a bude probíhat normální život, jen bude více sužovaný katastrofami a lidé budou více a více ochotni se vzdát svých svobod. Proto Ježíš o té době hovoří: „Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Matouš 24:37‭-‬39 B21

Kde se v tomto popisu nejspíše nacházíme? Od dob prvotní církve jsou snahy a o sjednocení světa a centralizování moci do jednoho mista. Římská říše, Svatá říše řimská, Napoleon, Hitler (a mnoho jiných). Zpočátku se jednalo jen Evropu a Malou Ásii a Středomoři, ale již Hitler pomýšlel na celý svět. Je to prosté, protože na rozdíl od svých předchůdců měl již technické vybavení, aby se po celém světě mohl pohybovat a komunikovat, ale ne ještě na tak vysoké úrovni, aby svět mohl kontrolovat a řidit. Navíc neměl jednotu s ostatními velmocemi. Světové organizace byly teprve v plenkách. Dnes je jiná doba. Technika a technologie je již na takovou dobu připravená a stále se vyvíjí a to rychleji a rychleji. Jsou zde mocnosti, které by odpovídaly i šelmám z Daniele. Jsou dokonce schopny spolupracovat a jsou propojeny mnoha světovými organizacemi, které prosazují centralizaci světa – globalizaci. Nejsou však ještě tak daleko, aby se staly jednou sjednocenou šelmou. Jsme tedy v situaci, kdy se připravuje nenápadné sjednocení těchto tří šelem v jednu a které bude vládnout deset mocných lidí. Tam však ještě nejsme.

Co svět čeká. Pandemie ukázala, jak na tom svět je. Evropa z této vyvolaného cvičení vyjde více sjednocená a evropské instituce budou mít více pravomocí, které jim odevzdají jednotlivé státy. I když to tak nevypadá, ale stane se skutečně státem s centrálním vedením. Bude to z ekonomických důvodú, protože po evropských finančních injekcích do jednotlivých států, ji budou všechny zavázany a uvidí v tom jistoty. Celkově se ukázalo, kde jsou lidé schopni se vzdát svých svobod zaručených ústavami a za jakých okolností, zjistilo se jak rychle jde omezit pohyb lidí, uzavřít je do malých obastí, najít lidi na útěku a dokonce je legálně sledovat. To vše se určitě monitoruje a bude to analyzované. I když státy mimo Evropu se budou snažit více posílit svou samostatnost bude to připrava na budoucí centralizaci moci v jednom místě a v jedné skupině lidí. Posilnění jednotlivých velmocí bude možné jen díky větší informovanosti o lidech, jejich pohybu, jejich ekonomocké situaci, o jejich názorech apod. Díky většímu vlivu a kontrole hospodářství…. prostě vytvoření rúzně propojených informačních sítí, bankovního systému a zdravotnictví. Kdo chce vládnout, musí mít vliv na bankovní systém a tím na finance celého státu a především lidí, jak ukázala pandemie také na zdravotnictví a vše s tím spojené a na kontrolu pohybu….
Evropa je jen malá část světa. Většina evropanů neví, jak žije zbytek světa. Na změny i v něm je potřeba ještě čas. I když nám pandemie ukázala, jak rychle lze změnit chod světa. I když to bude chvíli vypadat, že globalisté prohráli a vrací posiliování jednotlivých států, unií, mocností, přesto za tím vším se bude připravovat globalizace. Bude potřeba dokončit to, co by nešlo ve velkém, až to bude dokončené v jednotlivých státech a oblastech, pak se to spojí. I když organizace typu OSN budou vypadat, že ztrácí vliv, nakonec opět povstanou a a budou opět řídit globalizaci světa. Nikdo neví a nezná čas, kdy ty podmínky pro sjednocení světa (a pozdějí sjednocen proti Izraeli) nastanou.

Co my s tím?
Musíme si rozmyslet co chceme. Chceme, aby již Pán přišel nebo ne? Pokud ano, pak  volejme Pane přijď, hlasme evangelium co možná nejvíce lidem, tak uspíšíme příchod Krista. Pokud máš strach z budoucnosti a nechceš, aby Kristus přišel co nejdříve, pamatuj, že strach není z Boha. Může se stát, že pak  oči tvého srdce budou natolik slepé a uši tvého srdce natolik hluché, že neuslyšíš hlas polnice, který svolává Boží děti domů a budeš mezi těmi, kteří zůstanou.

Proto volejme PANE PIIJĎ, hlasme evangelium a konejme dobro.
„Ano drazí, zůstávejme v něm, abychom očekávali jeho zjevení se smělou důvěrou a nemuseli se stydět, až přijde.“  1.Jan 2:28

Vytržení ano ne?

Jak jsem již psal, je mnoho výkladů Janova Zjevení. Jen pro zajímavost uvedu tři, které nám ukazují na zásadní rozdíly. První dva se liší především v chápání času vytržení církve. První hovoří o tom, že církev bude vytržena před velkým soužením, které přichází se šelmou a antikristem. Druhý, že církev zažije část velkého soužení a bude vytržena během něho. Třetí teorií je, že šelma o které se mluví ve Zjevení, již přišla v době pronásledování první církve a vytržení není.

Každý, kdo se chce zabývat vytržením, si potřebuje uvědomit, že jak Ježíš, když mluví o posledních časech, tak Jan ve Zjevení popisují dvě odlišné situace. V jednom případě mluví o církvi Ježíše Krista a v druhém o svatých z Židů. Jde zde i o dva rozdílné časové úseky. Ve Zjevení nejsou události popsány úplně tak, jak jdou nebo půjdou za sebou. Je to jako ve filmu, kdy najednou jde střih a my se v tom filmu ocitneme v minulosti nebo v budoucnosti nebo také v souběžné situaci někde jinde. Podobně hovoří i Ježíš, když mluví o obležení a zničení Jeruzaléma v roce 70 n.l. a pak o antikristu v Jeruzalémě , o druhém svém příchodu a konečném vítězství. No a také o vytržení. Stejně tak je tomu i u proroků u Pavlových listů apod.

Rád bych se držel pouze toho, co mohu jednoduše uchopit z Písma a nezabývat se časem. Bude vytržení církve? Ano bude. Potvrzují to slova nejen apoštolů, ale samotného Ježíše Krista.

„“Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“ „Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! „„1 Korintským 15:51‭-‬57 B21 Pavel mluví i poslední polnici. Tedy o době, kdy bude země a lidé procházet prvními souženími, budou divná znamení na slunci, měsíci i na nebi. Budou velká krupobití, zemětřesení, ohně, bude zničena třetina moří… To vše a více se popisuje při troubení šesti polnic. Při sedmé – poslední se ujme vlády Kristus a začne soud nad zemí. Pavel píše, že při této polnici budou Boží děti vzaty ze země do Božího království společně s mrtvými v Kristu a dostanou nová nesmrtelná těla. Na zemi zůstanou jen ti, kteří neuvěřili v Krista, nečinili pokání, … Ti budou společně se zemí čelit Božímu soudu a…. O dalších událostech ze Zjevení můžeme mluvit při jiné příležitosti. (Druhý výklad je že se nejedná o poslední ze sedmi polnic a církev bude vytržená ještě před začátkem těchto soužení.) Ježíš tuto událost popisuje takto: „Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán.Matouš 24:29‭-‬31‭, ‬36‭-‬42 B21 I tady to odpovídá, že církev zažije část soužení. Někdo bude vzat a někdo zůstane. To je vytržení. A ještě jedny verše o vytržení: Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. 1 Tesalonickým 4:15‭-‬18 B21 Vytržení určitě bude.

Kdy a jak dlouho bude muset církev ještě zůstat na zemi, nikdo neví. Když jsem chtěl vědět více, Pán se mne zeptal, proč to chci vědět. To mne umlčelo, protože jsem nenašel mimo zvědavosti jediný důvod, proč bych se měl na to ptát. Pak se mi otevřely oči a pochopil jsem, proč je to tak komplikované. Některé události musel Jan i Daniel dokonce zamlčet, nesměli napsat, co viděli nebo slyšeli. Také způsob jímž jsou jednotlivé události na přeskáčku popisované znemožňuje lidem odhadovat nebo najít nějaké datum. Pokud se o to pokusí dostanou se do slepé uličky a jejich odhady a jasná zjevení jsou brzy odhalena jako lidské myšlení a nápady. Proč nemůžeme znát čas? Ježíš pokračuje: Kdo je tedy věrný a moudrý služebník, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim dával pokrm v patřičný čas? Blaze služebníku, kterého pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Amen, říkám vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. Zlý služebník by si v srdci řekl: ‚Můj pán je pryč nadlouho,‘ Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi pokrytce. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Matouš 24:45‭-‬48‭, ‬50‭-‬51 B21

Mezi posledními verši ze Zjevení je tento verš: Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.Zjevení 22:17 B21Nevěsta – Církev říká: „Přijď“. Komu to říká? Komu to má říkat ten, kdo slyší? Odpověď je hned tři verše dále: Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Zjevení 22:20 B21

Volám k Ježíši, přijď? Voláme celou dobu, přijď Ježíši? Patříme k Nevěstě, která s netrpělivostí vyhlíží Ženicha. Kdy říká, přijď už, přijď. Nemůžu se tě dočkat.. Voláme tak? Jsou naše srdce takto nastavená nebo bychom dopadli jako služebník, který si říká můj pán je pryč na dlouho, mám čas. Kdyby tento den přišel před epidemií, byl bys schopný uslyšet hlas polnice nebo bys měl uši a srdce plné světa. Voláš přijď Pane Ježíši, nebo si myslíš v srdci: ještě ne Pane, ještě ne, ještě musím zažít, udělat, dokončit to a to…, ještě ne Pane, teď jsem dostal úžasnou službu pro tebe…. Ještě ne, prosím. Jak na tom jsme?

Slova našeho Pána pro nás:

Slyším prosby, slyším stěžování si, slyším chválu, slyším písně, slyším kázání, ale jen málo slyším volání abych přišel. Přijdu brzy, přijdu ve chvíli, kdy bude naplněný počet bratří z pohanů. Teď si připravuji svoji Nevěstu v očistné koupeli svého slova, abych si ji postavil před sebe bez poskvrny a vrásky. Připravuji ji skrze zkoušky, aby se stala ryzí, aby byla prostá špatnosti a nevěry. Aby zahořela láskou k Ženichovi. Zanech starostí o to, co budeš jíst, co budeš pít, co si budeš oblékat, neotáčej se za každým hlasem ze světa, který slyšíš, ale raději přijď ke mně k mým vodám živým a naber si z vody života. Nabírej z mého Slova a Ducha. Nabírej a zahoříš láskou ke svému Ženichu, zahoříš láskou po domově v nebi a budeš volat: Přijď Pane Ježíši, přijď. Ta láska a touha tě zbaví strachu, budeš opět mým svědectvím, aby se naplnil počet z pohanů a já si mohl přijít pro svou Nevěstu. Pro tebe. I já se nemohu dočkat svatby, kdy bude má Nevěsta přede mnou stát v zářivě čistém kmentu, kterým jsou skutky svatých. Tou nevěstou jsi ty má církev, ty můj bratr, ty má sestra. Volej mne z lásky. Přijdu brzy.

Náměty na společné modlitby:

1. Osobně každý z nás, abychom hořeli láskou ke Kristu. Abychom měli odvahu být svědky našeho Pána a jít a sloužit tam a tak jak nás On sám pošle. Za rozpoznání místa a způsobu jak máme sloužit.

2. Modleme se za sebe navzájem. ( prosím, pošlete každý jména lidí ze společenství, abychom se mohli navzájem za sebe modlit) Také abychom mohli všichni obstát ve zkouškách.

3. Modleme abychom byli vytrvalí a věrní ve slovu a modlitbách i službě až do konce.

4. Volejme Pane přijď.

(Pokračování příště)

Co se děje a kde se nacházíme.

1. NEBOJ SE

2. VYTRŽENÍ ANO NE?

3. CO NÁS ČEKÁ

AD 1. Neboj se.

Je důležité vědět, co se děje a kde se nacházíme? Nestačí jen dělat to, co po nás Pán chce? Ohledně osobního života s Duchem svatým vždy říkám, že pokud dnes udělám vše, k čemu mne Duch svatý vede, pak se nemusím strachovat o příští den. Ohledně církve je to však jiné. Potřebujeme vědět, co Bůh dnes na světě dělá, co připravuje a jak jednat. Církev je společenství, kterému musíme vysvětlit, na základě čeho se rozhodujeme a také jakým směrem se zaměřit při společných modlitbách. Jednotlivec je jedna část „puzzle“, většího obrazu církve a ta je zase součástí celkového obrazu toho, co Bůh dělá na zemi a co chce dělat. Je dobré vidět tento obraz. „Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky.“Amos 3:7 B21 Věřím, že Bůh chce, aby jeho děti znaly jeho plány. Co se děje? Vždy, když se dějí zlé věci mezi lidmi, ať jsou to války, mory, zemětřesení a tsunami, teroristické útoky (2001) se začínají křesťané zajímat o Janovo Zjevení a hledají v něm odpovědi na situaci. Někdy spíše na to, čemu ve Zjevení ta situace odpovídá. Osobně jsem to zažil v roce 2001 při útoku na Světové obchodní centrum. Ale i nedávno se křesťanské Slovenska a Česka zabývalo vyučováním jednoho bratra o věcech Zjevení. Docela to i rozhádalo některé pastory. Dnes ve spojení s covid 19 se opět začíná otvírat kniha Zjevení a vykládat její obsah. Potřebujeme si uvědomit, že z této knihy může vzejít mnoho rozdílných výkladů a všechny budou jejich autoři potvrzovat verši z Písma. Autoři jiných výkladů jsou však zase schopni na základě jiných veršů tyto výklady zpochybnit a nahrazovat je svými. Má to však jednu dobrou věc. My věřící si začneme uvědomovat, že Pán je blízko a začneme se více starat o věci Božího království než o věci světa.

Ve Zjevení se píše: „“Tehdy mi anděl řekl: „Tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pán Bůh, který dává Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. „Hle, přijdu brzy! Blaze tomu, kdo zachovává slova proroctví této knihy.““ Zjevení 22:6‭-‬7 B21 Přijdu brzy, jsou slova našeho Pána Ježíše Krista. Všichni v prvotní církvi očekávali příchod Pána. Pisatel listu Židům píše: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 Pronásledování církve bylo tak veliké, že to vedlo k přesvědčení, že Pán má již každým dnem přijít.. To se opakovalo v dějinách církve mnohokrát.. A vždy se přitom našel někdo, kdo představoval šelmu ze Zjevení. Může se zdát, že Pánova slova: „Hle, přijdu brzy.“ nejsou pravdivá, ale není to tak. Jednak sám Ježíš říká, že den ani hodinu nezná nikdo ani on. A Petr to vysvětluje: „Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí. Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.“ 2 Petr 3:3‭-‬10 B21

Je tato situace s covid 19 od Boha? Ne není. Bůh je trpělivý. Myslím si že slova „nebesa se s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem“ znamená pád mocností v ponebeských oblastech, pak bude moc být zjevená celá hříšnost země – lidí i s jejich skutky. To, co prožíváme, je jeden z mnoha útoků na lidi, které jsou vedeny od Zlého. On je lhář, vrah, udavač a žalobník, od něho poházejí nemoci, mory, války… Používá k tomu lidskou touhu po moci, lásku penězům, závist, pýchu. Prostě lidskou hříšnost.. (vysvětlení v 2.části) U Boha však máme vždy řešení. Bůh chce, abychom viděli jak Zlý chce ochromit církev.

1. Církev se nemůže scházet. Již jsme četli, že Pavel píše, že čím více se blíží onen den, o to více nemáme zanedbávat společná setkání. Ďábel nás chce oddělit jednoho od druhého. Důvod: ovce, které nejsou semknuté k sobě, se stávají snadnější kořistí vlků.

2. Jsme sice na internetu, ale i tam můžeme sledovat co chceme a co se nám líbí. Sami si rozhodujeme, co je správné a co ne. Najednou je církev „bez autorit „a snadno se k lidem dostanou bludy , posílají se různé zprávy a konspirace apod. a skrze ně přichází do životů chaos, panika, strach. Důvod: v chaosu a strachu duše nejsem schopný rozeznat hlas Ducha svatého a dopouštím se chyb a dostávám se beznaděje a odevzdanosti.

3. Zastavit aktivity církve. Nejen skrze zákaz shromažďování, ale i následný a přetrvávající strach. Pro nedostatek financí, pro ztrátu zaměstnání mnohých sourozenců v církvi a ukončení některých firem, které podporovaly církevní aktivity. Důvod: finanční oslabení církve

Slovo od Boha Otce jeho dětem do této situace: „Nebojte se, já jsem dobrý otec. Dobrý otec neubližuje svým dětem. Naopak přináší pokoj a radost, ochranu a bezpečí, povzbuzení a posilnění, jeho milost a milosrdenství předchází právo a spravedlnost.. Jeho slovo podpírá a vysvobozuje, ukazuje cestu a světlo. A já jsem váš Otec. Já znám své úmysly s vámi, jsou o pokoji a ne o zlu. Ten, který přináší chaos do vašich srdcí, myšlení a životů, jehož slova vyvolávají strach, zlobu, beznaděj není a nemůže přicházet ode mne. Tak poznáte, zda slova jsou moje nebo od Zlého. Nebojte se, naopak ještě více přicházejte ke mě. Duši lačnou nasytím a duši hladovou naplním dobrými věcmi. Nebojte se. Já jsem váš dobrý Otec.“

Dnešní situace přináší i dobré věci. Jednou z nich je, že se evangelium začalo šířit internetem všude po světě. Další, že si uvědomíme jestli nám společenství bratří a sester chybí a budeme si více vážit jeden druhého. Začínáme více volat a přibližovat se Bohu

Náměty na modlitby:

1. Za moudrost pro krizový štáb ohledně zákazu shromažďování. Aby se církev mohla opět scházet ke společnému uctívání Ježíše, modlitbám a společné službě. Aby zákaz nebyl zbytečně a bezdůvodně prodlužovaný.

2. Za ochranu nás všech od manipulace skrze internet a jiná média. Abychom dokázali rozpoznat, co je od Boha a co ne. Za vylití pokoje a radosti do našich životů z Ducha svatého, víru Ježíše, abychom mohli obstát v důvěře a věrnosti v den zlý. Za ochranu nejen před nemocí, ale následně před ztrátou práce a zajištění během krize.

3. Za vládu, aby měla rádce od Hospodina, aby svá rozhodnutí rozhodovala v bázni před ním, pamatovala na ty, kteří pro pandemii přišli o práci nebo jim zanikla živnost., aby pamatovala na ty nejchudší. Za moudrost jak rozjet a rychle postavit opět ekonomiku země. Aby nebyla vládou slibů, ale skutků. Za ochranu tvých věrných ve vládě a v Národní radě, aby měli smělost prosazovat tvou vůli a především, aby je Duch svatý uschopnil Boží vůli poznávat.

4. Za všechny kteří v této době díky kázání na internetu uvěřili, aby Bůh dával vzrůst zasetému semenu v jejich srdcích, aby mohli se smělostí přicházet do církve a církev je přijala. Aby nezůstal nikdo z nich bez toho, že by je někdo nenavštívil nebo mu nepomohl s prvními kroky.

5. Za to, abychom mohli pochopit věci, které v budoucnu budou přicházet a měli jsme moudrost v tom jak šířit evangelium.

6. Za osvobození od strachu a vytržení z chaosu pro ty, kteří jsou jimi trýzněni.

7. Za prvotní a vášnivou lásku k Ježíši Kristu

(Pokračování příště)

Křesťané by se měli vlastně radovat z této situace, ve které se svět v této době nachází. Ne pro množství nemocných a mrtvých. To určitě ne. To jsou velké osobní tragédie rodin nemocných a umírajících. Potřebujeme se stát právě jim oporou.

Každá krize mne může srazit na kolena a zničit nebo mne posunout dál. Tedy nás věřící blíže k Bohu, do náruče Kristovy. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28 B21 To radovat se myslím ve smyslu slov z Jakuba: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Jakub 1:2‭-‬4 B21 Jsme v době, kdy procházíme zkouškou. Nebude to období jen několika týdnů, ale dlouhé období o jehož konci dnes nikdo neví. Nejde jen o virus, ale o celosvětovou ekonomiku. Přibude lidí bez práce, bez domova, mnoho lidí bude přicházet o domy a auta, které měli na půjčky, ekonomika se bude velmi těžko zvedat. Jinými slovy přijde změna ve stylu života, s kterým se mnoho lidí nedokáže vyrovnat,  mnozí ztratí naději, přijde ztráta jistot, které přinášela doba před coronavirem. Zní to příliš katastrofálně? Možná. Je tu ještě jedna důležitá věc. Poprvé se dovolily zásahy do lidských práv. Vlády si vyzkoušely jak je snadné lidem zabránit vycházet, scházet se, dostat svolení k odposlechům…. Co se jednou prolomí, není pak problém zopakovat.  Je to zkouška i pro křesťany. Kdo je tou naší nadějí? Proč jí je?…

Přesto se mohu radovat z věcí, které přicházejí v duchovní oblasti;

1. Zjistíme, že Bůh je s námi i bez obřadů. Že nám odpouští, když vyznáváme a odvracíme se od svých hříchů, i když nemáme zpovědníky. Že Kristus je živý Bůh, který se za nás přimlouvá. Zjistíme, že přítomnost Ducha svatého je příjemnější a mocnější než přítomnost soch a křížů, křížků na krku a obrázků na zdech, které jsme uctívali.

2. Evangelium je hlásané po celém světě skrze sociální sítě. Všude tam, kde coronavirus zavírá dveře domovů a zakazuje vycházení a shromážďování, se hlásá Boží slovo každý den pro milióny a milióny lidí. Není možné ho zastavit. Slyší ho mnohem více lidí, než před tím chodilo do kostelů a církevních shromáždění. Především ale musí být všem národům kázáno evangelium. Marek 13:10 B21 Díky sociálním sítím se evangelium dostává tam, kde bychom ho nemohli sami šířit. A to se děje díky pandemii – epidemii, která zasahuje celý svět.

3. Je to podobné jako když Ježíš zemřel na kříži. Učedníci si mysleli, že je konec, ale bylo to vítězství a začátek Kristovy církve. I toto je nové – možná to poslední – vzepětí církve.

4. Brobouzí spící křesťany, navrací je k prvotní lásce ke Kristu. Mnozí žili už jen ze vzpomínek z prvních dnů a roků po obrácení, ale pak zvlažněli a dobré dny plné „požehnání“ je uspaly. Často právě zkoušky a těžké chvíle jsou pro křesťany opravdovým požehnáním.

Proto nám všem mohu přát pokojné a radostné svátky, vždyť když jsme na Boží straně…

Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel. Izaiáš 53:7 CSP

Tyto verše patří k dnešnímu dni. Ovšem měly by patřit ke každému dni. Dnes budu na facebooku vyučovat o tichosti, mírnosti. Obětování se našeho Pána Ježíše Krista na kříži považuji za vrchol pokory a tichosti. Jako beránek vedený na porážku… byl němý, ústa neotevřel. Věděl jak budeme nevděční vůči jeho oběti, jak se lidé k němu budou otáčet zády, jak se budou vysmívat, jak budou v jeho jménu zabíjet, vést války, upalovat, manipulovat… a přesto bez jediné stížnosti, výčitky, slov sebelítosti nesl mučení a smrt ukřižováním. On je ten, kdo první skutečně umřel sám sobě. Teď nemyslím jen fyzickou smrt, ale smrt vlastního já. Ne má vůle , ale tvá Otče. To je skutečná tichost a pokora.

Nepatřím mezi ty, kdo si užívají křesťanských svátků. Naopak, necítím se dobře v tomto období. Nemohu se s těmito slavnostmi stotožnit. Připomínáme smrt Ježíše, vzkříšení Ježíše, narození Ježíše a stále dokola. I staří pohané slavili smrt svých božstev a jejich nové zrození a museli to dělat stále dokola, aby jejich božstva se každý rok obnovovala a tak i jejich naděje života na zemi. Skutečně mi některé způsoby křesťanských svátků  připadají podobně . Aspoň jsem to nikde nevyčetl v nové smlouvě, že by to Bůh vyžadoval, že by to Ježíš přikazoval. Naopak si myslím, že mnoho z těchto „slavnostních“ obřadů se mu příčí. Raději by je trávil ve spojení se svým lidem, v živém obecenství s ním, než skrze nějaké symboly. Raději by si povídal a radoval se uprostřed svých dětí, než aby musel pozorovat své uctívání, ve kterém není a do kterého není ani zvaný.

Změnilo by se něco, kdyby nebyly Vánoce, Velikonoce… jako svátky? Bůh by přestal být Otcem? Ježíš Spasitelem a Duch svatý by nebyl v našich životech? Ne. Vždyť prvotní církev se obešla bez těchto svátků a jaká v ní byla Boží přítomnost. Myslím, že to je ono. Čím méně Boží přítomnosti, tím více potřebujeme symbolů, obřadů a svátků. Někdy máme tendenci to omlouvat evangelizací, ukazováním Ježíše těm mimo církev, ale pravdou je, že pokud je v nás a mezi námi věřícími Boží moc, nepotřebujeme ani tyto výmluvy.

Již ve staré smlouvě, kde Bůh nařídil konkrétní obřady, hovoří tato slova: “ K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se , pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy. Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna. Podvolíteli se a budete poslouchat, budete jíst dobré věci země. Izaiáš 1:11‭-‬19 CSP

Ano k čemu jsou nám všechny ty svátky a slavnosti, když se nechceme podvolit Bohu, když se stále v srdci bouříme, zlořečíme, vyčítáme a stále se jen litujeme, místo abychom činili pokání a začali v poslušnosti chodit po jeho cestách.

„Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.“ Římanům 8:29 B21 Máme přijímat podobu Ježíše. Tak pro mne je oběť Ježíše nejen mou výhrou, ale když prožívám v srdci tuto jeho pokoru, která ho přivedla až na smrt za hříchy nás všech, pak je mi jeho tichost s jakou ji přijal přikladem. A i v tom chci přijímat jeho podobu do svého života.

„Bůh, před jehož tváří chodili mí otcové Abraham a Izák, Bůh, jenž byl mým pastýřem po celý můj život až po dnešní den,..“ Genesis 48:15 B21. Bůh před jehož tváří chodili. Abrahám i Izák chodili před tváří Boha. Ne mnoho lidí mohlo v Písmu řict, že stáli, mluvili, chodili před Boží tváří. Obecně lidé mají strach z toho stát před tváří Boží. Ten strach vyvolává přítomnost hříchu, který by byl v takové chvíli odhalený. Hřich drží lidi ve tmě, aby nebyl na světle vidět. Víme o Mojžíšovi, že hovořil s Bohem tváří v tvář, ale Bůh nechtěl tak mluvit jen s ním. Chtěl tak mluvit s celým izraelským národem: „Hospodin s vámi na oné hoře mluvil z prostředku ohně tváří v tvář. (Já jsem tenkrát stál mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli toho ohně a nechtěli jste vystoupit na horu.) Deuteronomium 5:4‭-‬5 B21 Mojžíš se stal prostředníkem, protože lid měl strach přistoupit k Bohu, měl strach hovořit s ním tváří v tvář. I dnes slyším, že bychom zemřeli, kdybychom hovořili s Bohem tváří v tvář. Jákob měl jinou zkušenost: „Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“ Genesis 32:31 B21 Jákobova zkušenost byla jiná. Viděl Boha tváří v tvář, ale nezemřel, naopak mluví o tom, že byl zachráněný. HALELUJA!!!!! Přítomnost Boha, jeho tváře, tedy jinými slovy velmi osobní přítomnost Boha Jákoba zachránila, osvobodila. Byl vysvobozen ze lsti, která ho stále ovládala až se stala přirozeností jeho charakteru. Dostal jméno Jákob protože se při narození držel svého staršího dvojčete za patu. Ten, co se drží za patu, druhorozený. Vidíme v jeho životě, že to bylo něco, co ho velmi trápilo. Trápilo ho být druhý. Toužil po uznání, po prvorozenectví a to tak moc, že se ho snažil získat i úskokem. Od toho se Jákob také překládá jako úskočný, lstivý.  Místo toho se stal Izraelem – Božím bojovníkem. Setkání s Boží tváří, velmi osobní setkání s Bohem změnilo Úskočného v Božího bojovníka.

Satan udělá všechno proto, aby lidé dostali strach z osobního setkání s Bohem. Zemřeš! Oslepneš!To nemůžeš!…!  MŮŽÉŠ! MUSÍŠ, pokud chceš zažít vysvobození!!!! Pokud chceš se stát jeho bojovníkem.

I dnes stále v této pasti drží mnoho věřících. Neboj se předstoupit před Boží tvář. Bůh nezabíjí své děti proto, že něco provedli,  naopak vyhlíží je, aby jim dal svobodu od hříchu. Čím blíže jsme v intimní blízkosti Boha-Ducha svatého, tím více jsme proměňováni z Jákobů v Izraelity. Pak společně s Jákobem můžeme vyznat „viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“

(Pokračování)

Předchozí slova o manipulaci v rodinách a klanech se možná někomu zdají být „přitažená za vlasy“, ale my to ve sluzbě vidíme a zažíváme častěji, než bychom chtěli a v mnohem těžší podobě, než jsem psal. Je však ještě mnoho menších a nenápadnějších, ale častějších závislostí na rodině. Dospělé děti, které se drží máminy sukně. Je příjemné bydlet doma a mít mámin servis. Zvláště, když to až tak moc nestojí. Ale je to také závislost  a člověku. Pokud tě Bůh povede jinam, do jiného města, pak se musíš rozhodnout jestli se vzdáš tohoto servisu, jistoty zázemí… . Není možné ve víře následovat Krista a přitom se spoléhat na zázemí člověka, byť je to matka, otec nebo někdo jiný z rodiny.  Ne nadarmo se říká: “ Čí chlaba jíš, toho píseň zpívej.“ Musíš se definitivně rozhodnout, čí „chleba chceš jíst“,  protože by ses pak nestal nikdy způsobilým následovat Krista. „Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý? 2 Korintským 2:15‭-‬16 B21 Ne vždy se jedná o nějaké výhody, pro které nechceme odejít, často to může být tím, že jsme dlouhodobě manipulováni členy rodiny, nuceni dělat to, co nechceme protože víme, že to není to, co po nás Pán chce. Stupňuje se to o to více  pokud jim svědčíme, o to více se snaží nás dostat pod svou moc a manipulaci. Nejvíce se to projevuje tam, kde je člověk sám uprostřed nevěřicích členů rodiny, nebo věřících, ale nepraktujících víru.

Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ 2 Korintským 6:17

Vyjít z jejich středu je jediný způsob jak se chránit. Neznamená to nemít rád, znamená to začít milovat rodinu Božím způsobem, který mne neuvádí pod její vliv, pod její manipulaci, který mne neuvádí k chození po její stezce. Naopak mi dává svobodu sloužit Kristu a skrze něho i jí. Ale nikdy to nepůjde, pokud zůstanu v jejich středu, protože budu vždy pošpiněný, mé myšlení bude ovlivněné jejich myšlením, které je nepřátelské Bohu, budu se snažit je omlouvat apod. a tím se vlastně začnu stavět proti Boží vůli, proti Bohu samotnému. Znamená to žít s nepřáteli.  Nemůžeme vycházet s nepřáteli, aniž bychom nedělali kompromisy. Jen když se jasně od nich oddělíme, můžeme jim pak, když to potřebují, dát najíst a napít. Pokud žijeme s nimi, je těžké si uvědomit, že má vlastní rodina, rodinný klan jsou vlastně mí nepřátelé. Proto je potřeba vyjít. Často to není jen duchovně, ale musí se to udělat i fyzicky a začít někde jinde a dál, ale s tím, že nový domov jsem postavil na Kristu a pod jeho vedením. Pak se mohu svobodně a s nadhledem podívat zpět na to, z čehom jsem vyšel, byl vysvobozený a mohu se modlit za to, jak nejlépe mohu rodině sloužit. Pokud to neuděláš sám sobě neseš trápení, slzy, deprese. Pokud se rozhodneš vyjít z jejich středu s pomocí Ducha svatého, budeš zakoušet skutečnou svobodu v Kristu, otevřou se ti duchovní oči a získáš mnohá zjevení do situací, ve kterých si se nacházel. Tvůj vztah s Bohem dostane nový rozměr a směr.

„Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ „Já pak budu váš Otec a vy mí synové a dcery, praví Všemohoucí Pán.“ 2 Korintským 6:14‭-‬18 B21

Včera mne Stáňa přivedla k myšlence, proč se mnohým lidem nedaří. Je skvělé milovat svou rodinu, příbuzné a užívat si rodinného kruhu. Ježíš však říká: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem.“ Lukáš 14:26 B21 Většina překladů používá dokonce slova „je mít v nenávisti“.  U Jeremiáše čteme něco podobného: Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Jeremiáš 17:5‭-‬6 B21

Je velký rozdíl v tom, jestli následuji člověka a spoléhám na něj nebo následuji Krista a spoléhám na něj. Silná rodinná vazba je svým způsobem závislost na blízkých lidech. Je rozdíl milovat člověka Boží láskou a být na něm závislý. V rodinách se vytváří velká závislost, která nemá mnoho společného s láskou, ale je častěji manipulací. Žít pod manipulací, je žít pod prokletím. Manipulace v rodinách vytváři vědomí, že jsme závislí jeden na druhém. Že musíme na sebe spoléhat, jinak bychom neobstáli nebo dokonce nepřežili. To vede k slepé poslušnosti, slepé loalitě.

Jako příklad uvedu nenávist k někomu mimo rodinu. Jde to napříč kulturami, i když u některých etnik je to mnohem viditelnější. Vlastně jedna z nejznámějších her Romeo a Julie, popisuje podobnou situaci.  Existují letitá nepřátelství mezi rodinami, rody. Ježíš říká milujte své nepřátele. Odpuste těm, kteří vám ublížili.  Rodina říká pomstěme se, protože to jsou naši nepřátelé. Pokud je nebudeš s námi kamenovat, pak nepatřiš do naši rodiny a jsi taky  naším nepřítelem. Pokud jsi závislý na rodině, vezmeš taky kámen a hodíš (nebo budeš zlořečit, neodpustíš, neusmíříš se, budeš pomlouvat, budeš vyžadovat omluvu za každou cenu…). Bude to v tobě. Přitom znáš Boží slovo o tom, že máš odpouštět, milovat své nepřátele, dát jim najíst a napít, když hladoví. Víš to, ale pro tebe je přednější rodina, rodinný klan než Kristus. Proč? Protože jsi na nich závislý více, než na Kristu. Kdybys byl skutečně závisly na Kristu budeš ho následovat, i když to znamená opustit rodinný klan. Často je to vidět ve financích. Kolik liďí je v chudobě, protože jsou závislí na rodině. Nemohou se osamostatnit a stále dotují věci v rodinách, které nejsou slučitelné s tím, co říká Kristus. Nesmyslné utrácení, financování alkoholismu, drog, zadlužování všech členů rodiny… Je mnoho těch, kteří by dokázali být finančně nezávislí, ale nemohou protože jsou závislí na rodině a tak jsou stále v chudobě. Je to známka prokletí. Nemůžeš následovat Krista a zároveň následovat rodinu. Koho máš v srdci? Musíš se rozhodnout. Jinak se odvracíš od Krista, od Boha k rodině.  Něco jiného je, že ta rodina skutečně následuje Krista, který pro ně je víc než oni sami navzájem. Každý je před Bohem zodpovědný sám za svůj život. To, že jsi dělal věci v rozporu s Božím přikazem nemůzeš před Bohem omlouvat ohledem na rodiče, děti, příbuzné. To neobstojí.

Jsou tak silné a zlé závislosti, že to otvírá dveře démonům a celé rodiny jsou pak démonizované. Lidé pak nechápou, jak se tak tito lidé mohou chovat, kde se bere v nich tak obrovská nenávist a zloba. Je to ďábelská, smrtelná zloba, které se otevřeli tim, že se dostali pod prokletí. Je jen jedn možný způsob jak se z tohoto vlivu vymanit. Uvidět to. Rozhodnout se z toho čarodějného kruhu dostat, volat k Bohu, aby mi pomohl prorazit zeď, která mne tam drží a odejít z mimo takovou rodinu a klan. Úplně mimo a někdy hodně daleko. Je mylná představa, že mohu obstát, když zůstanu uprostřed nich. Nebo, že neco změním, když zůstanu uprostřed nich. Ne. Musím vyjít mimo a pak mohu mít vliv na změnu. Je to jako bych chtěl zůstat na hnojišti a přitom bych chtěl vonět po chanel 5. Pokud jsem na hnoji, voním hnojem. Pokud chci vonět po Kristu, musím ho následovat, i když to znamená opustit klan. To mohu, pokud věřím a opírám se o Krista, který mne posiluje a dává svobodu.

(Pokračování přiště)

Díky karanténě vzniklo mnoho křesťanských videí. Internet je plný kázání, vyučování, modliteb. Je v tom celkem velký chaos a s mnoha věcmi, bych možná nesouhlasil, ale ten kdo jde upřímně za Kristem, toho Duch svatý povede správně a v tom obrovském množstvi informací dá to, co zrovna potřebujeme.

Lidé sedí doma s mobily nebo tablety v rukou. Jak velká příležitost k evangelizaci, k návratu odpadlíků. Máme čas přemýšlet. Pozoruji, že lidí sledujících křesťanská videa přibývá. Modleme se za to, aby všichni ti, kteři dnes poslouchají všechna ta vyučování a evangelizace, kteří dávají laiky, po skončení těchto karanténích dnů pokračovali v životě člověka, který se vydal Kristu. Pak možná přijde i …. probuzení.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Jan 14:27 CSP

Zázraky se dějí. My se Stáňou jsme známí tím, že nepropagujeme facebook. Sami ho nemáme. Měli jsme ho, před lety jen chvíli a rychle jsme ho zrušili. Avšak, a to je ten zázrak, nyní začínáme přes něj s živým vysíláním ( přes f Armády spásy na Slovensku)

Teď šak vážněji. Mluvil jsem s člověkem, který je věřící a velmi slušný člověk, ale bez hlubšího poznání duchovních věcí. Měl obavy z toho, jestli toto a předevšim to, co možná přijde dál, bude ještě moc Bůh zvládnout, aby to změnil. Uvědomil jsem si, že mnoho lidí takto uvažuje. Jako by Bůh něco začal s člověkem, s přírodou, ale pak tomu nechal volný průběh a teď to došlo tak daleko, že již tito lidé pochybují, že by to ještě Bůh mohl zvrátit.

Ti, kteří znají osobně Krista, mají vztah s Bohem skrze Ducha svatého ví, že je to úplně jinak. Jednak se Bohu nic nevymklo z rukou, ale stále je tím svrchovaným  vládcem, který panuje a vede a také víme, že svět spěje krok za krokem ke konci věku milosti, aby pak předstoupil před Boží soudy. To, co nás – lidstvo- postihlo je jen dalším krůčkem ke konci věků. Je otázka zda můžeme ty věci nějak ovlivnit. Myslím, že celkově ne. Má to svůj vývoj a směr, kterým to musí jít, aby se naplnily mnohá prorocká slova o posledních časech. Přesto mi přichází od včerejška myšlenka, že můžeme ovlivnit sílu a agresivitu tohoto útoku na lidstvo ve svých zemích, městech, komunitách. To, co mi při sledování tiskových zpráv z vlády, setkání krizových štábů apod. chybí, je prosba o modlitby. Nejde jen o modlitby, ale celkový postoj. Velmi dobře vím, že Bůh je velmi milostivý a milosrdný a když děláme pokání, vyznáváme své hříchy a odvracíme se od nich, On nám odpouští. Neslyšel jsem vládu ( v Čechách to celkem chápu) ani tady na Slovensku, které se považuje z devadesáti procent za křesťanskou zemi, vyzvat národ k modlitbám a pokání. Uvidíme jestli nová vláda, ve které je minimálně jeden znovuzrozený křesťan a parlament, kde jich je více, nějak národ k tomu vyzve. Nikde jsem neslyšel výzvu k pokaní. Maximálně modlitby o ochranu a uzdravení, vykazování koronaviru a satana…

Pokání zastavilo v historii Božího lidu mnoho zla nebo oddálilo dopad soudu. Jedna věc je bojovat s koronavirem lidskými prostŕedky a lidským rozumem. Přestože je věda daleko a lidé dokáží vymyslet mnoho věcí, jen Bůh může oddálit to, co má přijít, jen Bůh může zmírnit to, co přichází na svět. Je to v jeho moci. Čas i prostor.

Věřím, že potřebujeme dělat pokání, pokáni z pohodlnosti, lehkomyslnosti, z toho, že jsme ve svých životech byli vlažní vůči Bohu a plnění jeho slova, že jsme se zaměřili více na požehnání než na Boha samotného. Z toho, že jsme v národech sloužili modlám a vydávali jsme je za Hospodina, že jsme se obraceli se svými modlitbami na lidi, na zemřelé místo na Krista, že jsme se modlili v jejich jménu místo v Kristově a tím smilnili….

Každý máme z čeho dělat pokání. Myslím, že Bůh v takové zemi, v takovém městě, v takové komunitě zastaví, zmírní to, co přichází a přišlo na svět. Nestačí jen chodit po zemi – tedy investovad do vědy, hygienických opatření, ale potřebujeme mít hlavu a srdce v nebi u Boha. Pokání má větší moc než karanténa a všechna nařízení a zákazy, které svět dokáže vymyslet. Je potřeba činit pokání, i když nás k tomu nikdo nevyzve. Nejen za sebe, ale za naši komunitu, za města i národ. Není to o „bičování“ se, ale skutečné a ralizované rozhodnutí následovat Krista.

…. „o hříchu, že nevěří ve mne, (Krista) …. a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Satan, ďábel)  Jan 16:9‭, ‬11 CSP

Čiňme pokání z nevěry (nebo nevíry) a radujme se, že Satan je již odsouzený.

(Pokračování)

Jak je to tedy s Ducem svatým v nás? Je to velmi těžko vysvětlitelné, ale přesto se o to pokusím.

„Když vás jim vydají, nestarejte se, jak a co máte říkat. Co máte říci, vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás. Matouš 10:19‭-‬20 B21“

Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá. Římanům 8:11 B21

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; 1 Korintským 6:19 B21

Veršů, které potvrzují, že Duch svatý vstoupil do našeho života je mnoho. Dokonce jsem si musel mezi nimi vybírat. Také mnoha způsoby je popisované jak Duch svatý k nám přichází a vstupuje do života věřích. Je to proto, že se to dá těžko popsat a tak se k tomu používají různé výrazy, aby to bylo pro nás uchopitelné. Vždy se však jedná o osobu. Když slyším nějaké pochybnosti nebo dokonce strach, pak pochází často z představy, že je v nás někdo, kdo nás ovládá a já vlastně ztrácím kontrolu nad sebou samým nebo nad svými rozhodnutími. Docela chápu tyto obavy a dokáži si to představit. Duch svatý však  nepřichází jako násilník, který nás  chce obsadit, ale jako utěšitel, přítel, rádce, jako ten, kdo se nám v nás prokazuje Boží láskou.

Jak to tedy funguje.  Uvnitŕ nás existuje vnitřní život. Máme vnitřního člověka. Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. 2 Korintským 4:16 CSP  a na jiném místě se píše: Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech,který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu,jenž je v mých údech. Římanům 7:22‭-‬23 CSP a též: Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem [našeho Pána Ježíše Krista], po němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku,… Efeským 3:14‭-‬16 CSP Nakonec Pavel mluví také o našem vnitřním zraku: Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictí mezi svatými… Efeským 1:18 B21 Překlad CSP hovoří o očích srdce. Vírou je oživen náš duch, který je našim vnitřním člověkem. Byl umrten hříšností, ale vírou v Krista znovu ožívá a promlouvá k nám, vidí věci tak, jak jsme je nikdy neviděli, vede nás způsobem, který jsme neznali. Prosím, zkusme si představit tohoto našeho vnitřního člověka jako mladý stromek, mladý výhonek, který je ohýbán poryvem našich životních zkušeností, našich emocí. Tomuto mladému vyhonku přichází napomoc Duch svatý. Stává se pevnou oporou a výhonek se může o něj opřít, tak jako se opírá mladý stromek o kůl, který  byl zatlučený vedle něho a ke kterému se přivazuje. Na rozdíl od skutečného stromku a kůlu, nikdo našeho vnitřního člověka k Duchu svatému nepřivazuje. Je svobodný. Může se od něho kdykoli oddělit a dál se zmítat životem. A také to náš vnitřní člověk často dělá. Proto i člověk, který je pokřtěný Duchem svatým může udělat věc, která se neslučuje se životem křesťana. Pak přichází opět doba, kdy se rád opře o svou oporu. Tak jsou spolu. Duch svatý hovoří k našemu duchu a náš duch našimi ústy. Duch svatý promlouvá, nemanipuluje, nesvazuje. Náš duch může mluvit věci Ducha našimi ústy, ale nemusí. Má to ve své moci. Je naprosto svobodný. Uvedu k tomu tři verše: Když se totiž modlím v jazycích, modlí se můj duch, ale má mysl zahálí. 1 Korintským 14:14 B21 A o pár veršů dříve Pavel píše: Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím. 1 Korintským 14:2 B21 Duch mluví k našemu duchu a náš duch skrze naše ústa. A nakonec:  Proroci mohou své puzení ovládat; 1 Korintským 14:32 B21

Určitě jste někde viděli jak strom, u kterého lidé nechali dlouho opornou hůl začal tuto hůl obrůstat, jako by s ní srostl. Tak je to, s duchem člověka, který se rozhodl, že bude Duchu svatému naslouchat a bude se řidit podle jeho rad. Možná někdy se vychýlil, ale nakonec se snaží být v co nejtěsnějším spojení se svou oporou. Pak to najednou vypadá, že jsou srostlí v sobě. Pak duch člověka myslí stejně jako Duch svatý, miluje stejně jako Duch svatý a stejně nenávidí hřích…. Kdo pak mluví ústy člověka….? Pak jsme jedno s Duchem svatým.

Rád bych se ještě vrátil před naše obrácení, ale o tom opět příště.

Minulý týden jsem zjistil zásadní věc. Položil jsem lidem (věřícim) otázku: „Co je pro vás Duch svatý.“ Někteří nedokázali odpovědět, jiní odpověděli slovy, které se naučili tedy třetí osoba trojjediného Boha a zbytek se snažil vyjmenovat vlastnosti. Když jsem jim řekl, že je to osoba, pak všichni byli překvapeni a to i ti, kteří mluvili o třetí osobě trojjediného Boha. Uvědomil jsem si, že pravděpodobně více křesťanů by nedokázalo na tuto otázku dpovědět a jsou překvapeni, že Duch svatý je osobou. Dokážeme si představit Boha Otce jako osobu, přestože je duch, protože máme pozemského otce, dokážeme si představit Ježíše, protože přišel na svět jako člověk, ale nedokážeme si představit Ducha svatého. Proto je často pro nás těžko uchopitelný, někteří ho spíše vnímáme jen jako tvůrčí a mocnou sílu Boha Otce nebo Syna, jiní jako energii apod.

Duch svatý je však osoba. Osoba se vším, co osobu dělá. Pokud si toto uvědomím, pak se změní i můj vztah k němu. Jinak jednám se silou a energií a jinak s osobou. Osobu nedělá tělo, ale vůle, emoce, tvořivé myšlení. Tvořivou a mocnou sílu nebo energii nemůžeme zarmoutit, ale osobu ano: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Efeským 4:30 B21. Síla nebo energie se netrápí: Oni se ale bouřili a jeho svatého Ducha trápili; a proto se jim v nepřítele obrátil a sám bojoval proti nim. Izaiáš 63:10 B21. Síla nebo energie nemá svou vůli: „To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ 1 Korintským 12:11. Síla nebo energie nehovoří přímou řečí, nepřemýšlí…:  „Proto, jak říká Duch svatý: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti.“ Židům 3:7‭-‬8 B21 „Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká: „Toto je smlouva, kterou s nimi po těch dnech uzavřu, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich srdce a vepíši jim je do mysli,“ Židům 10:15‭-‬16 B21 Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Skutky 13:2 B21

Asi bych našel desítky veršů, které v celé bibli ukazují na to, že Duch svatý je osoba. Tuto pravdu je důležité prožít, protože to často změní můj přístup k němu a především to umožní mnohem lepší komunikaci z mé strany. Občas mi lidé říkají, že neslyší Boha. Možná je to právě tím, že pro nás Duch svatý není skutečnou osobou.

To, že je Duch svatý osobou pak nám může přinést dalši otázky, které je potřeba si zodpovědět. Jak je to potom se křtem Duchem svatým apod. O tom však příště.

V minulém roce se ke mě dostala informace o člověku věřícím, že země je placka. Deska. Věděl jsem, že je to velmi  vzdělaný člověk, proto mne to překvapilo.. Hned začátkem roku jsem na jednom z prvních shromáždění narazil na podobný názor nebo spíše víru. Jeden bratr prohlásil, že také věří, že země je placka a ne koule. Večer jsem pak objevil stránky podobně smýšlejících lidí. A asi jich není málo. Jak je možné věřit v roce 2020 v době letadel, v době okamžitého přenosu obrazových informací z celého světa, v době GPS, že země je rovnou deskou? Je to věc víry, ne rozumu. Protože je to věc víry, nemůžeme jim to vyvrátit žádnými jasnými důkazy ani logickými argumenty. Je to pouze můj názor, že za touto vírou stojí otevřenost pro konspirační myšlení, které hovoři, že vše kolem kulatosti země je podvrh a dílo temných sil. Dále pak hradby našeho myšlení, které nám nedovolí používat prostý selský rozum, který jsme dostali od Boha.

Bůh nám dal rozum, abychom uvažovali o věcech kolem nás a v nás. Abychom přemýšleli o jeho stvoření a o něm samotném. Víra v Boha se může opírat o pevný základ v poznání běhu světa. Pavel o tom píše: „Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu“ Římanům 1:19‭-‬20 Rozum je tedy v poznávání Boha důležitý. Jiné to je s vírou v Krista. Opět Pavel píše:..ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství,… 1 Korintským 1:23 B21. Tady je potřeba víra. Zvěst o Kristu se mnohým může zdát bláznovstvím, ale pokud uvěříme této „bláznivé“ zvěsti, stane se pro nás Boží mocí ke spasení a Boží moudrostí. Potřebujeme víru, jak jinak bychom uvěřili ve vzkříšení a Boží království, které neni z tohoto světa, ale také musíme používat praktický rozum, který nám Bůh dal, protože jinak z bible uděláme tajemnou knihu plnou záhad a tajných znamení.

Na delši dobu jsem se odmlčel. Bylo to z důvodu zaneprázdněností povinnostmi, které přináší finanční uzávěrky, vyúčtování dotací apod. Teď se opět vrátím k pokračování povídání o Božích lidech z bible. Myslím, že bude příhodné toto povídání pojmenovat Bible živých lidí. Aspoň pod tímto názvem je pak všechny najdete na tomto webu. Včetně těch, které jsem již napsal.  Neznamená to, že nebudu psát i jiná zamyšlení, naopak budu se snažit je psát opět pravidelně a mezi ně postupně vkládat povídání o Božích lidech z bible.

Jsem potěšen, že jste webu zachovali přízeň, přestože jsem se na několik týdnů odmlčel. Je to pro mne povzbuzením pro pokračování v této službě.  Díky.

Ke konci roku jsem sloužil na jednom setkání věřících, Téma bylo Duchovni dary. Ke konci jsem byl jedním z přítomných obviněn, že vyučuji bludy. Jeho hlavním argumentem bylo, že mluvím o sobě a ne o Kristu. Mluvil jsem o Duchu svatém a o tom, co dělá. Nepotřebuji se obhajovat z toho, že mluvím svědectví o věcech, které  Bůh v mém životě dělá, jak mne životem vedl… . A určitě nehodlám ztrácet čas dohadováním s jinými věřícími. Během let mne však Duch svatý naučil o věce více přemýšlet. Tak jsem přemýšlel i nad tím, co říkal a na pomoc jsem si vzal bibli. Zjistil jsem, že od druhé kapitoly v bibli je to příběh člověka, příběhy lidí o tom, jak s nimi jednal Bůh, jak v jejich životě měnil situace, jak prokazoval lidem sám sebe a na druhou stranu je to o lidech o jejich hledání Boha, poznávání jeho moudrosti, lásky spravedlnosti. Jsou to příběhy lidí, kteří poznali Boha a jejichž srdce mu patřilo a příběhy svévolníků, kteří ho odmítli. Je to příběh záchrany lidí. Bible by bez těch příběhů měla jen pár kapitol. Nakonec je to vše o mém – o tvém životě s Bohem nebo bez Boha. Je to příběh o dvou hlavních rolích o člověku a o Bohu. Pokud by bylo jen o Bohu, bible (ne Bůh) by ztratila smysl. Všechny ty příběhy lidí nechal Bůh zaznamenat (opět lidmi) pro naše poučení. Není možné mluvit o Bohu (Ježíši, Duchu  svatém) pokud nemáme osobní setkání s ním. Ježíš hovoří, že lidi poznáme podle ovoce, které nesou. Ovoce těch, kteří žijí Duchem je zřejmé,  je to sebeovládání, mírnost, věrnost, dobrota, laskavost, trpělivost, pokoj, radost a láska a to vše je Boží a z Boha. Láska se dá prokázat jen skutkem. Božím vůči nám, lidským vůči Bohu a vůči lidem. Aby se stal a prokázal ten největší Boží skutek lásky Boha k člověku, musel Ježíš (Bůh) přijít na svět v těle a stát se také plně člověkem. Víme, že Bůh je láska, ale co by nám to bylo platné, když jeho lásku nepřijmeme, nebudeme prožívat a nebudeme o ní svědčit ostatním. Přitom se nevyhneme, abychom nemluvili o svém životě. Vždyť jsme to my lidé, kteří vedeni Duchem svatým píšeme 29. kapitolu Skutků. Nebude sice již zaznamená v bibli, ale naši sousedi, lidé kolem nás ji mohou číst skrze svědectví našeho života s Bohem a skrze ovoce Ducha svatého, které lidem našim životem přinášíme. Nenechme se odradit od podávání svědectví. Tím nejvěšim svědectvím prokázání, že Kristus žije, je nejsou slova a disputace, ale náš život s ním a ve skutcích, které v nás a skrze nás dělá.

Přeji nám všem, aby rok 2020 byl byl plný takových svědectví.

Ježíš je pravda. Jak často to slyším z úst věřících. Víme, co to znamená?

„“Tomáš mu řekl: “Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?” Ježíš mu řekl: “Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.““ Jan 14:5‭-‬6 CSP

Z tohoto verše (6) pochází naše „Ježíš (Kristus) je pravda“. Cesta, Pravda, Život zde mají velké písmeno, tedy se jedná o jméno. Předpokládáme, že je to jiné pojmenování, které vyjadřuje to, kým osoba Ježíše je. Velká písmena také označují  božství Ježíše. To říká učedníkům on sám v následujících verší: „“Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce. A od nynějška ho znáte a viděli jste ho.” Filip mu řekl: “Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.” Ježíš mu řekl: “Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: „Ukaž nám Otce“? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ Jan 14:7‭-‬10

Je těžké pro mnoho z nás uchopit vyjádření, že Ježíš je Pravda. Když se zeptám toho, kdo to říká, co je tedy tou pravdou, odpoví mi: „no přece Ježíš“. Z toho se však moc nedovím. Zůstane to jen u konstatování a já se točím v kruhu.

Vrátím se k vyjádřeni samotného Ježíše, že on je Cesta, Pravda a Život. Vlastně to sám vysvětluje slovy, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něho. Lidé po celém světě hledají cestu k Bohu. Je jim předkládáno mnoho lží, jak se k Bohu dostat. Jak s ním navázat kontakt, jak se dostat do jeho království. Ale jen víra v Ježíse se stává pro nás jedinou možnou cestou – vírou v něj se nám on sám stává Cestou k Bohu Otci. V těch všech lžích nám najednou skrze víru zazáří ve světle Pravda, možná to nedokážeme popsat, ale víme to.To dělá víra. Pokud zůstáváme ve víře, získáváme poznání jeho osoby a toho, že v něm je skutečně pravda, kterou stále hledáme. Tak jak ho krok za krokem objevujeme, tak poznáváme stále více pravdy, pravdy o něm – o Bohu, o sobě i o tom, jak máme použít naše nové poznání pravdy. Vše, co řiká je pravda, jeho slova v bibli, jsou pravda, Duch svatý, kterého nám poslal jako rovnocennou náhradu za sebe, k nám mluví pravdu a ukazuje na pravdu. Pokud máme taková poznání pravdy, pak také podle ní začínáme žít a pravda nás vysvobozuje. „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.” Jan 8:32 CSP Vysvobozuje od hříchu, tím i od věčného zatracení dalekko od Boha a dává věčný život. Ježíš, se nám stal vírou v něj cestou, na níž objevujeme více a více pravdy, která nás osvobozuje a vede k věčnému životu. Ježíš je pro nás tedy skutečně Cesta, Pravda a Život. Pak platí jeho slova:  „Amen, amen, pravím vám, kdo věří [ve mne] , má život věčný. Jan 6:47 CSP

Navštívil jsem svou sestru. Nenavštěvuji ji tak často. Snad proto a pro náš již vyšší věk při našem setkání vždy dojde také na vzpomínky z dětství. Tentokrát jsme vzpomínali na naše společné zážitky. Na události, které jsme prožili oba najednou, ve stejnou chvíli,ve stejném čase a na stejném místě. Překvapil mne poznatek, že viděla ty události jinak než já. Viděla a zažila úplně něco jiného, přestože jsme v tom byli oba najednou. Divil jsem se, protože já jsem některé věci, o kterých mluvila vůbec nezaregistroval, jako by se nestaly nebo neexistovaly nebo při tom vůbec (např. lidé) nebyli. Ona to měla podobné, když jsem o tom samém hovořil já. Stáňa, která byla se mnou, pak mohla slyšet dva úplně rozdílné popisy situací, které jsme společně se setrou v mládí prožívali. Pokud by nás slyšel někdo mluvit odděleně, asi by si myslel, že mluvíme o dvou různých událostech. Nestalo se to u jedné vzpomínky, ale hned u několika. Pravděpodobně jsme tak hovořili i při předchozích setkáních, kdy jsme vzpomínali na dětství a mládí, ale teprve letos jsem si to uvědomil.

Když jsme odcházeli z návštěvy, najednou jsem pochopil, proč jsou v bibli čtyři evangelia a proč některé události v nich, byť se v nich jedná o jednu stejnou událost, mi připadají, jako by šlo o dvě rozdílné. Nejde jen ovevangelia, ale i jinde bible popisuje stejné události rozdílně. Jak je to jednoduše vysvětlitelné. Pro každého, kdo ji prožil, znamenala v jeho očích něco jiného nebo důležitost té události byla v něčem jiném. A  nejde jen o bibli. Jde o život a to, jak ho vidíme. Jak prožíváme události, které prožíváme společně v manželství, v přátelství, v církvi, v práci… Jak posuzujeme historii a jaká fakta jsme zaznamenali my a jaká fakta jiní.

Společně se setrou jsme pravdivě popsali události z dětství, ale mohlo to vypadat, že jeden si vymýšlí. Jak lehce může dojít k hádce o pravdu. A jak často k takovým hádkám i mezi křesťany dochází při hledání pravdy. Kde je vlastně pravda?

Jaké pro nás vysvobození, když víme, ze jedině Kristus je tou pravdou.

(Pokračování přiště)

Tento (Kristus) byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět: Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. Jan 1:9‭-‬13 B21

Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. (apoštol Pavel) Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Skutky 26:22‭-‬23 B21

Kristus je  světlem, které osvětluje náš život, naši cestu, po které jdeme. Bez něho bychom nemohli najít cestu a dojít do Božího království. Je tu pro nás ještě jeden obraz o osvětle: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla,…“ Efeským 5:8 B21 a další: „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Matouš 5:14‭, ‬16 B21

Naučili jsme se žít v Krisově světle, ale většinou již nechceme sami být tím světlem. Chceme se radovat a radujeme se v jeho světle, ale jen  na čas. Když píšu tyto řádky vidím tento obraz: velké čisté světlo. Uprostřed světla vidím postavu. Jako by stála těsně před tím světle. Je jasně vidět, protože je tmavší než světlo kolem ní. Dokonce tímto kontrastem to vypadá, jako by kolem postavy světlo bylo ještě ostřejší a zvýrazňovalo ji. Tak nějak asi vypadáme, když se chceme radovat v Kristově světle, ale sami se světlem nechceme stát. Neuvědomujeme si, že nás lidé nevnímají jako světlo, ale jako šedou postavu stojící ve světle. Neuvědomujeme si to, protože nás těší, že jsme vidět. MY. Tak se radujeme z toho MY a přitom říkáme, že se radujeme v Kristově světle. Pak to přejde, protože to byla nase lidská radost a potěšení z toho, že jsme vidět. Pokud se sami nestaneme světlem, nedokázeme mít skutečnou trvalou Boží radost.

Pokud se staneme (Božím) světlem, naše světlo se spojí s Kristovým natolik, že nebude poznat, že stojíme před ním. Lidé neuvidí nás, naši postavu, ale jen světlo Boží. V tom je skutečná radost v Kristu.

Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“ /Mesiáše/ Jan 2:17 B21  Být světlem znamená být horlivý pro Boží dům, pro Boha. Být světlem je nechat se pohltit, jako plameny pohlcují palivo, aby z něho mohlo vyjít světlo. Je snadnější a především pohodlnější pobývat ve světle Krista, než být za VŠECH okolností světlem a nechat se pohlcovat. Nechat se pohltit znamená pokořit se. Ztratit své já. A to nejde dokud soupeřím, závidím, vyvolávám roztržky,  žiji ve zlobě, neodpuštění smilstvu, povyšování se nad druhého,  pokud tvrdě prosazuji své zájmy, představy a sny. Nemohu se pokořit dokud „mám vždycky pravdu“, dokud se cítím stále ublížený a tím, který je vždy mezi posledními….

Skutečně chceme být světem?

Běnem roku jsem se občas setkval s věřícími, kteří podle jejich tvrzení nechtějí přijít o svobodu. Proto nechtějí být součástí žádného církevního společenství. Chodí jednou sem, podruhé jinam, často nikam, prostě jak se jim zachce nebo jak se jim nechce. Mají i mnoho dalších důvodů. O těch psát nechci. Chci psát o Ježíši a jeho svobodě.

Kristus byl u Boha.Všechno pro něj a skrze něj povstalo a je. (Janovo evangelium) Co mu chybělo? Měl svobodu konat, měl svobudu volby, měl svobodu…. . Přesto přišel  na svět jako malé dítě. Mimino moc svobody nemá. Je odkázané na druhé s jídlem, přebalováním, nerozhoduje o tom, kam ho položí, kam s ním půjdou… je bez svobody. Kristus se vzdal své svobody a své nezávislosti a stal se závislý na lidech. Celý jeho život byl o tom, že se vzdával svobody pro lidi. My často vidíme jen zázraky a moc, ale nevidíme bolest srdce nad lidmi a jejich životy. Každá oběť znamená ztrátu svobody. Lidské svobody. Musíme z ní něco ukrojit, a ychom mohli něco obětovat. Kousek po kousku až ji ztratíme úplně. Teprve pak můžeme zakoušet svobodu nebeského království, protože úplně umřela touha po naší lidské svobodě. Teprve pak přichází skutečná pokora a začneme chápat, co znamená: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne.“ Matouš 16:25 B21. Nebo: „Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“ Jan 8:36 B21 a „Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Galatským“ 5:13 B21.

Asi bychom měli hodně naslouchat Duchu svatému, než začneme zdůvodňovat naši neochotu se zařadit církevního společenství strachem ze stráty svobody.

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

Dnes ráno se země vydává na „zpáteční cestu“ k létu. Slunovrat jednoduše vysvětlitelná záležitost, kterou Bůh připravil pri stvoření světa, aby se stále opakovala. Proč ze zimního slunovratu vzniklo jedno z největších okultních období roku?

1. Mohlo vzniknout díky nevědomosti: „Citery, loutny, tamburíny, píšťaly, víno na jejich hodech nechybí. Hospodinovy skutky je ale nezajímají, dílo jeho rukou vůbec nevidí. A proto můj lid půjde do zajetí, neboť mu chybí poznání; jeho urození budou umírat hlady, obyčejní budou žízní vyprahlí! Záhrobí už proto rozvírá svůj chřtán, jeho bezedná tlama zeje dokořán; výkvět i spodina spadne tam, celý ten rozjařený bujný dav! Člověk bude sražen a každý ponížen, pohledy pyšných skloní se.“ Izaiáš 5:12‭-‬15 B21

2. Nedostatek poznáni pochází z nevíry a neúcty vůči Bohu. Již včera jsem psal, že lidé nepoznali Boží láskyplné dílo, které učinil pro lidi. Věděli, že je zde něco většího než oni, ale raději se obraceli k bůžkům, s kterými mohli uzavírat obchody formou obětí. Nemuseli měnit své životy, naopak ponebeské mocnosti a vlády je podporovaly v nemravnostech, nenávisti a vzpouře vůči Bohu, který jediný mohl skutečně změnit a zajistit životy svého stvoření.To je dovedlo až službě těmto mocnostem. To se nejvíce projevovalo v době slunovrat. „Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu.“ Římanům 1:18‭-‬20 B21

3. Lidé vždy chtěli znát budoucnost. Především ze strachu z toho, jestli je nepotká něco zlého. Strach jako projev nedůvěry v Boha je dovedl k věštění mnohými způsoby zvláště kolem Vánoc. To pochází z pohanských oslav slunovratu. Jen namátkou: házení střevíce za hlavu – ohledně svatby, krájení jablek – ohledně zdraví, lití olova a hádání z tvarů, rybí šupiny pod talířem – bohatství…. to jsem jmenoval jen ty nejznámnější. Někdo si říká, že to je jen legrace, tradice, ale otvíráme tím naši mysl pro to, aby do ní mohli vstoupit myšlenky toho zlého. Pak to jde dále, jako čtení horoskopů na budoucí rok… a již místo, abychom důvěřovali Bohu, hledáme v okultních věcech, kterým a skrze které vládnou démoni a dělají z nás otroky strachu.

4. Pak z toho nejde ven, protože jsme stále hlouběji a hlouběji zaplétaní do pavučin lží, které směřují proti Bohu. Pohané věřili, že při slunovratu mohou mrtví chodit po zemi a to v různých podobách. Proto prostírali na stůl talíře navíc, kdyby je náhodou tito mrtví chtěli navštívit, aby je neurazili …  Myslím, že pohostinní lidé nemusí prostírat navíc, protože když jim přijde nějaká návštěva dokáži prostřít dodatečně. Lidé mají strach ze zlých věcí, ale neuvědomují si, že :Čeho se bojí bezbožný, to přichází na něj; ale čehož žádají spravedliví, dává Bůh. Přísloví 10:24 BKR  Mnohdy se svévolník chlubí Božím požehnánim, ale není to požehnání pro jeho skutky, není to požehnání vůbec, je to jen to, že: „On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ Matouš 5:45 B21

Často pak lidé děkují za dobré věci místo Bohu, bůžkům, léčitelům, čarodějnicím a ty zlé, které si sami na sebe přivolali, svádi na Boha.

Proč o tom píšu. Prostě proto, že se opět rok od roku více vrací v době slunovratu okultní a démonocké praktiky, které vládly za dob pohanství, místo abychom přijali jasný a logický fakt o tom, co slunovrat je. Abychom byli vděčni Bohu za to, že stvořil zemi tak, ze na ni můzeme žít a udržuje vše tak, aby požehnání setby a sklizeňě nepřestávalo.

Blíží se nejdelší noc roku. Pak přichází zimní slunovrat. Tedy slunce se začné opět vracet k rovníku. Tedy jinak země se otáčením kolem slunce dostane do bodu, kdy její severní část bude nejzdálenější od slunce a jižní nejblíže slunci. Je to dáno tím, že zemská osa je vykřivená. Zemská osa je pomyslná přímka, která spojuje severní pól s jižním a protíná střed země. Protože nemění svou polohu, která je při otáčení kolem slunce stále stejná vzniká právě tato situace. Od nedělního rána se země bude pohybovat zpět do bodu, kdy to bude opačně. Sever bude nejblíže a jih nejdál. Vždy uprostřed tohoto stěhování země kolem slunce se dvakrát  dostáváme i se zemí do středu její dráhy, kdy slunci je nejblíže rovník a obě poloviny jsou na tom se vzdáleností stejně. Tomu říkáme rovnodennost. Po cestě tam a  cestě zpět.  Obě polokoule mají zimní slunovrat jinak. Vzdy v době, kdy ta druhá má léto. Proč tady dávám jednoduchou lekci ze zeměpisu. Je důležité si uvědomit, co slunovrat je. Díky vykřivené zemské ose a otáčení se kolem slunce máme roční období. Máme setbu a sklizeň, máme období jara a podzimu. Je to důležité proto, aby lidé mohli žít po celé zemi a uživit se. Udržuje to pravidelný koloběh. Je to Boží zaslíbení:

Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“ Genesis 8:21‭-‬22 B21 Bůh zaslibuje, že nepohne zemskou osou a bude udržovat cestu země kolem slunce, tak jak to připravil při stvoření světa.

Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Genesis 1:14‭-‬15 B21

Lidé tedy minimálně od dob potopy věděli, že slunce bude vždy vycházet a bude setba a žeň. Tedy pravidelná roční období.

Zimní slunovrat byl pro lidi a národy, které neznaly Boží pravdu tajemným o očekávaným obdobím v roce. Zimy byly vždy nebezpečím pro zdraví, nedostatek potravy… zvláště v severnějších a jižnějších částech zeměkoule. Mnoho lidí umíralo. Návrat teplejších dnů, delšího svitu slunce byl netrpělivě očekávaný. Neznalost Boha, který koloběh zajistil a touha po zjištění toho, co přinese další rok pro život jednotlivce i společnosti, vedl lidi k hledání budoucnosti v okultních praktikách jako je věštění a zajišťování si dobré úrody a hojnosti obecně různými smlouvami s bůžky- nadpřirozenými bytostmi- a to oběťmi a to dokonce i obětováním lidí. Datum slunovratu se stalo pro celá tisíciletí možností pro vlády a mocnosti v ponebeských oblastech, jak ovládat lidi a dělat si z nich otroky strachu.

Pokračování zítra

ŽALM 23

„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místech odpočinku. Obnovuje mou duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou. Tvé žezlo a tvá hůl mě potěšují. Připravuješ mi stůl před zraky mých nepřátel, mažeš mi hlavu olejem, můj kalich přetéká. Dobrota a milosrdenství mě budou jistě provázet po všechny dny mého života. Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu.“

S pastýřem se v bibli setkáváme mnohokrát. Je obrazem Boží péče a lásky k jeho lidu. Pisatelem žalmu je David, který znal důvěrně chování ovcí i péči o ně. Ví, o čem v žalmu píše.

1. Hospodin je můj pastýř

• On – Kristus chce být naším osobním pastýřem. Dal svůj život za nás. Zaplatil nejvyšší cenu. Jan 10:11  „…Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.“ David věděl jak se chová dobrý pastýř. Sám nasazoval život za své stádo. Bojoval s medvědem i lvem. (1.Samuelova 17:36)
• Ovce potřebují pastýře, protože se jinak ztratí. (my máme všemohoucího vůdce)
• Ovce znají hlas svého pastýře. Jan 10:3 „Tomu hlídač otevírá a ovce slyší jeho hlas; své ovce volá jménem a vyvádí je.

2.  Nebudu mít nedostatku

• Zdůrazňuje, že mi nic nebude chybět. Pastýř dává ovcím vše, co potřebují, aby netrpěly nouzí. To neznamená, že mají vše, co chtějí, ale mají vše, co potřebují. Matouš 6:31-33 „Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.  Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“
  
  3. Na zelných loukách mě pase

• Pastýř vybírá pro své stádo to nejlepší místo. Nejdříve sám projde novou cestou, najde nové pastviny a pak tam přivede stádo. Kristus nás zná a vede náš život tou nejlepší cestou pro nás a pase nás na lepších pastvinách, které vybral. Židům 4:15-16 „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“4. K vodám tichým mne přivádí

• Ovce si nelehnou k odpočinku, dokud mají z něčeho strach. Jen klidná, strachu zbavená ovce si ulehne k odpočinutí. Ovce také potřebují pít. Tam, kde jsou napajedla, se také stahuje dravá zvěř, která zneklidňuje a ohrožuje ovce. Dobrý pastýř přivádí své ovce ke klidným vodám. Do bezpečného odpočinku. Římanům 8:15  „Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Židům 2:15 „… a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.“
• 1 Timoteovi 2:1-2  „Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za králea za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.“5.  Duši mou občerstvuje

• Nebeský Pastýř své ovečky občerstvuje Duchem svatým a slovem, aby nezemřely – duchovně.
• Počítá své ovce, když nějaká chybí, okamžitě ji vyhledá. Ovce, která spadne na záda, se nedokáže obrátit zpátky na nohy. Potřebuje pomoc pastýře, protože jinak zemře. I my často tak bezmocně ležíme ve svých problémech, okolnostech a potřebujeme pomoc svého Pastýře. On přichází se slovem i mocí a staví nás na nohy. Nás bezmocné. Haleluja.6. Vodí mne po stezkách spravedlnosti, pro své jméno

• Ovce jsou návyková zvířat. Bez pastýře chodí stále stejnou pěšinou až v ní vyšlapou hubokou brázdu. Pasou se stále na stejném místě, až ho úplně spasou a znečistí ho tak, že je zamořené hmyzem a nemocemi.
• Dobrý pastýř ví, že ovce musí být neustále pod jeho vedením.
• Převádí je na různá místa, aby ovce neuhynuly na pro různá onemocnění.
• Má přesně promyšlený plán, podle kterého pastviny střídá.
• Dodržuje všechna ochranná opatření proti nemocím ovcí
• Jeho stádo je zdravé.

I my jsme jako ovce. Stále bychom nejraději žili stejně. Máme strach z nových věcí, které ještě neznáme a starých se nechceme zbavit, i když jsou přítěží a někdy nás tlačí do bahna vychozené brázdy. Jak hladce sklouzneme k „zákonickému“  životu. Naše srdce nás dokáže lehce oklamat.

Jeremjáš 17:9  Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Přísloví 16:9  Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin. Bůh nás vodí po svých cestách spravedlnosti. Nejsou to široké cesty, ale úzké stezky, kde se učíme jeho spravedlnosti. Kde vychází napovrch vše, co se skrývá v našem srdci, aby to, co není Boží, bylo odstraněné a zůstalo jen ryzí zlato. On sám, Kristus, je naší spravedlností.

7.  Když půjdu údolím stínu smrti, nebudu se bát ničeho zlého – ty jsi se mnou 

• Ani smrt nás nemůže oddělit od nebeského Pastýře.
• On nás provede tímto údolím (tělesným umíráním) do věčného života.
• Ať zuří bouře, ať se děje cokoli, on o tom ví, ať nás napadne dravá zvěř nebo dravý proud můj Pastýř je v tom se mnou, nemusím se bát. (hluboký vztah)8. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují

• Hůl představuje autoritu, ochranu, ale také výchovu. Deuteronomium 8:5  Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe. Židům 12:6  neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.
• Hůl odhání divokou zvěř.
• Hůl popohání a také trestá neposlušné ovce, aby nezabloudily. Chrání nás před hříchem. Hovoří k našemu srdci. Varuje nás, kárá – přivádí nás na správnou cestu. 2 Korintským 7:10  Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.
• Zahnutou částí berly si pastýř přitahuje ovce k sobě, aby je mohl prohlédnout, ošetřit, potěšit se z nich.9.  Prostíráš mi stůl před zraky protivníků

• Stůl představuje horské pastviny – tedy hojnost potravy.
• Tyto pastviny jsou těžko dostupné a velmi vzdálené. Dobrý pastýř pečlivě prozkoumá a připraví cestu – odstraní vše nebezpečné z cesty, teprve potom projdou ovce.
• Kolikrát nás dokáže nepřítel – ďábel – zastrašit natolik, že strneme a nejsme schopni další cesty. Kristus nás však chrání a my můžeme v pokoji a jistotě užívat z toho, co pro nás připravil. I v zimě- ve zlých dobách- má pro nás připravenou čerstvou potravu v bezpečí jeho přítomnosti.10.  Hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš

• Olej má význam požehnání, které je až po samý okraj, až přetéká z našich životů na životy jiných.
• Olej má i jiný význam v péči o ovce. Malé mušky nakladou vajíčka v nose ovce a během několika dní se vylíhnou malé larvy, které proniknou ovci do hlavy. To působí ovci bolest, ovce tlučou hlavou o skálu, o zem… Pokud pastýř včas nezasáhne, ovce oslepne. Pastýř v takovém případě včas natřít ovci čenich olejem a tím zabít mušky.
• I my potřebujeme potírat olejem – být stále v přítomnosti Ducha svatého, aby náš duchovní zrak neoslepl a my si nepřivodili slepotou „bolest hlavy.11.  Dobrota a milosrdenství mě budou provázet celý můj život 

• Ovce si dobře uvědomuje jak dobrého pastýře má. Pozná svého Pána.
• Ježíš –láska-bezpečí a my.12.  Do Hospodinova domu se budu vracet

• Z cest po horských pastvinách, úzkých stezek, zelené a čerstvé pastvy pod ochranou svého pastýře se ovce vracejí domů do ovčince. I tady je vše pro ně předem připravené. Jsou doma v bezpečí a v odpočinutí po dlouhé cestě. Jak dobře je doma.
• Má to i jiný obraz. Pán šel předem, aby nám připravil domovy, do kterých se z pastvin budeme vracet.
• David byl pastýřem ovcí a tímto žalmem nejen vyznává důvěru a lásku k Hospodinu, ale také nám dává dobré rady pastýře.

Filipenským 3:20-21  Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.

Jan 14:1-3 „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.

(Pokračování)

Narození Krista v sobě spojuje nebeské s pozemským. Lidský porod, ale zázračné početí. Marie a Josef se v Betlémě setkávají s tvrdou realitou když nemohou sehnat místo ke spaní, když se uchylují na seno k jeslím, aby tam Marie rodila. Je to skutečnost světa lidí. Také se však setkávají s tím, jak mocně a opět zázračně jedná Bůh, když skrze hvězdu a hvězdy přivádí mudrce z daleka se vzácnými dary. Velmi praktické a zaroveň velmi mocné. Jak vydávají svědectví o andělech pastýři, kteří se přišli poklonit Spasiteli. Bůh jedná v realitě života velmi prakticky a přitom velmi zázračně. Přináší na zem nebeské, aby bylo součástí života pozemského. Na jak praktické místo Bůh přivádí Marii a Josefa pro setkání s pastýři a „tajné“ setkání s mudrci. I když při hledání místa to nevypadalo na Boží vedení.  Vlastně celý život Kristův je spojení nebeského s pozemským a měl by to být i život nás křesťanů.

Tak jako Bůh přivedl mudrce a pastýře ke Spasiteli světa, tak k němu přivádí nás, abychom se setkali s živým Kristem. Tak jako se Ježíš narodil z ženy pozemským porodem, ale byl počat nebeským z Ducha svatého, tak i my své nové životy po setkání s ním a s vírou v něj, žijeme tady na zemi velmi praktickým životem, ale jako u něho i náš nový život víry je počat nebeským z Ducha svatého. (Kdo nemá Ducha, není jeho – Římanům, 8.kap.) Tak jako on pochází z nebe, tak i ti, kteří v něj uvěřili mají svůj domov v nebi, kam směřují. Tak jako on spojil pozemské s nebeským, tak i my spojujeme pozemské s nebeským. Tak jako on je, tak jsme i my představiteli toho nebeského. Na prvním místě Boží nekončící lásky bez podmínek, zázraků pokud je to potřeba a mocného a nepochopitelného vedení našich životů po Božích cestách.

Proč bych si s radostí nepřipomínal Kristovo narození, i když neznám jeho přesné datum. Vždyť jeho narozením jsem toho tolik získal. Tolik mi připomíná, proč jsem na této zemi a kde je můj skutečný domov.

Nedopatřením jsem zaslechl část výroku prezidenta Zemana, kterým vyjadřoval svůj názor na vánoční svátky, které nepovažuje na rozdíl od Velikonoc za církevní svátek. Spíše ho vidí jako svátek rodiny.

Jeho výrok mne vedl k přemýšlení. Musím dát za pravdu, že vánoční čas nemá ve skutečnosti nic společného se skutečným datem narození Ježíše Krista. Je také zřejmé, že církev tímto svátkem chtěla přenést pozornost z oslav pohanských svátků slunovratu ke křesťanství a ke Kristu. Nevím, nakolik se jí to dařilo v minulosti, ale po celý svůj život vidím spíše koktejl namíchaný z pohanských zvyků, okultních praktik, mamonu a to vše nalité do poháru křesťankých koled…. Možná to zní tvrdě, ale je to mé pozorování. Pak jsou tu děti Boží. Některé z nich se od svátků odvrací, druzí se je snaží využít k hlásání evangelia a další pak se radují ze dnů volna.

Je to tedy církevní svátek nebo nebo? Tady na Slovensku určitě je. Pokud pominu špatné datum narození Krista, pak oslava jeho narození je církevnim svátkem pro všechny křesťany. Nebo aspoň by měla být. Dlouho jsem patřil mezi odpůrce vánočních oslav narození Krista. Dnes se dívám na věci jinak. Pokud by nebylo narození, tedy pokud by nepřišel Kristus v těle, nemohly být ani Velikonoce. Nemohlo by být ukřižování a vzkříšení. Z tohoto hlediska má oslava narození Ježíše stejně silný mandát jako Velikonoce.

Je tu však ještě něco navíc. O tom však zítra.

Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ — nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. (Jakub 4:13-14)

Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Matouš 6:34)

Je dobré mít plán. Mnohé věci nemůžeme dělat, pokud je dobře nenáplanujeme. Je dobré být připravený. Bůh naši připravenost může kdykoli použít. Přesto chci psát o dnešku. Teď a tady.
Proč? Protože jsem mnoho věcí promarnil tím, že jsem je odkládal, místo abych začal hned. Teď tuto chvíli, tuto minutu, vteřinu mi dal Bůh, abych ji žil. Nikdy již nedostanu šanci ji prožít znovu. Prostě už byla. Jak odešla? Prázdná? Nenaplněná?
A co celé naše dny, týdny, měsíce?

Když jsem psal o Božích mužích a ženách, kteří žili v době před Mojžíšovým zákonem, měl jsem pocit, že právě oni žili dneškem i přes zaslíbení, která dostali do budoucnosti a jejichž naplnění  neměli šanci uvidět lidskýma očima.  Mnoho zaslíbení bylo naplněno až dlouho po jejich smrti. Nečekali, až se zaslíbení naplní a pak to bude „ono“, pak teprve začnou žít s Bohem, pak teprve to bude skutečná služba, pak teprve budou moci rozvinout dar, který dostali. Pak tomu budu věřit… Ne, oni žili den za dnem a šli vstřic tomu, co Bůh pro ně připravil. I přes  nepřiznivé situace, které je potkávali. Možná ani nepřemýšleli o tom, že jdou za zaslíbením, jen prostě žili s důvěrou v Hospodina, s vírou, že je s nimi a neopouští je. Prostě jejich víra byla běžnou součástí jejich životů. Pracovali s touto vírou, vdávali se a ženili s touto vírou, bojovali s touto vírou a sklízeli a jedli s touto vírou, obchodovali s touto vírou a umírali s touto vírou.  Ani o tom moc nemluvili, nechodili na nedělní Bohoslužby, středeční vyučování…, ale jejich život byl celý prodchnutý Boží přítomností. Stavěli oltáře a pomníky, aby sobě a všem kolem nich mohli připomínat, co pro ně kdy Hospodin udělal. (Dnes jsou vidět pomníky, které připomínají, co který služebník „učinil pro Boha“.)

Poslední roky pozoruji, že se mění pohled na život s Bohem. Přibývá (nebo spíše začínají být rozeznatelní) těch, kteří se více podobají těmto lidem víry. Víry, kterou svět rozpoznaná skrze běžný život Božích dětí, aniž by museli mnoho mluvit o tom, jak Krista milují a citovat světu jeden verš Písma za druhým. Těch, kteři mají svědectví sami v sobě a ve svých životech. Jsem Bohu vděčný, že to mohu vidět a některé osobně znát.

Josef se stal pánem Egypta. Dostal jméno Safenat-Paneach, což znamená Zachránce světa. Josef si dobře uvědomil, že vláda není o tom, že se mi lidé klanějí, ale o tom, jak mohu zlepšit jejich život, jak je ochránit, jak jim pomoc, když je to nutné. Uvědomoval si skutečnost, že  musí být i přísný a tvrdý, aby je mohl „zachránit“. Byl druhý po faraonovy, měl vše po čem mohl zatoužit. Po třinácti letech tvrdé školy v otroctví a věznění, začal panovat nad celým Egyptem. Přestože dal jednomu ze svých synů jméno Manases, protože mu Bůh dal zapomenout na všechno trápení, jedno mu zůstávalo a to jeho sen od Boha o snopech – bratrech, otci a matce, kteří se před ním klanějí. Věřím, že zapomenul na příkoří, ale tento sen se ještě nenaplnil. Věděl, že ten sen není o jeho panování v Egyptě. Blížil se čas poslední Josefovy zkoušky a také pochopení a výklad těchto snů. V době hladomoru se v Egyptě objevili jeho bratři. Poslední jeho zkouška při setkání s nimi a především pochopení snu: Panování není o klanění, ale o záchraně svého lidu. Přečtěme si, co říká bratřím:

„Pojďte ke mně blíž,“ řekl Josef svým bratrům. A když přišli blíž, řekl: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Netrapte se ale a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali. Sám Bůh mě sem poslal před vámi, aby vám zachránil život. Už dva roky je přece na zemi hlad a přichází ještě pět let, kdy se nebude orat ani sklízet. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením. Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí. Genesis 45:4‭-‬8 B21

Připomeňme si Josefa vždy, když začneme reptat, že Bůh nenaplňuje svá zaslíbení, když naše srdce bude smutné z toho, že nevidíme uskutečňování snů, které jsme dostali, když budeme chtít Bohu pomoc s jejich uvedením na svět. Nejde o naše sny, ale o Boží. Nejde o náš čas, ale Boží. Bůh nám sám postupně odkrývá konečný obraz a cíl toho, co nám zaslíbil.

Josef na co sáhnul, Bůh požehnal. Já to soukromě nazývám Josefovo pomazání. Nevím, jak velký byl Putifarův majetek, ale nejspíše hodně velký a měl hodně otroků a služebnictva. Josef nad nimi „panoval“. Ani u svého otce neměl takové postavení, přestože zde byl otrokem. Asi své otroctví ani moc nepociťoval. I z Putifarova domu se mohl dostat před faraona, dokonce je to pravděpodobnější než z vězení. Josef však musel do vězení. Jednak protože ještě nebyla dokončena jeho proměna a také, aby viděl, že Bůh může člověka pozvednout odkukoli kamkoli.

I ve vězení s ním je Bůh: „Hospodin však byl s ním. Zahrnul jej svým milosrdenstvím a zjednal mu přízeň u vrchního žalářníka. Vrchní žalářník nakonec svěřil všechny vězně v žaláři do Josefových rukou. Cokoli tam dělali, měl na starosti on. Vrchní žalářník ani nemusel na nic, co mu svěřil, dohlížet. Hospodin byl totiž s ním a působil, aby se mu všechno dařilo.“ Genesis 39:21‭-‬23

Bůh sice přísně vychovává ty, které miluje, ale také je přitom zahrnuje svým milosrdenstvím a láskou.

Ve vězení byla zlomena Josefova touha po tom být „šéf“. Přestože i tam mu byla svěřena správa nad celým vězením. Ale vězení je vězení.  Bůh tam proměnil Josefovo myšlení o sobě. Když byl předvolán pře faraona, aby vyložil faraonův sen a pak mu poradil, hovořil Josef tímto způsobem: „Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“ Genesis 41:33‭-‬36 B21  Tato slova říká již jiný Josef. Není v nich ani slovo o něm, i když jsou to rozhodná slova. Neukazuje na svoji dokonalost.  Je to skutečně pokorný Josef, který je připravený převzít odpovědnost a vládu. Přesto stále jestě nechápe sny, které dostal od Boha před mnoha lety.

Bůh nás během své „výuky“ může postavit do různého postavení. Každé má určitě smysl v životě člověka a pro jeho okolí, ale často poznání toho, proč se věci děly jak se děly přichází mnohem později. Přestože jsme prošli Boží školou nemusíme chápat to, proč nás Bůh k něčemu vybral. Nebo spíše nechápeme k čemu. Poznání toho přichází mnohem, mnohem později. Přesto se někdy může zdát, že to už přišlo, jako u Josefa před fzraonem a jeho povýšení. Bůh však zamýšlel více. Bůh vždy s našimi životy zamýšlí více, než si v dané chvíli dokážeme představit.

Josef měl velkou bazeň před Hospodinem. Nebyl to strach, ale úcta k Otci. Neexistovala žádná „bible“ ani jen Starý zákon. Josef znal Boha z osobní zkušenosti s ním. Z této zkušenosti pramení Josefova láska k Bohu. O to více ho mohl poznávat a cítit jeho přítomnost, když byl v otroctví. Přestože vnímal, že Bůh je všude s ním a ve všem, co dělal, neznamená to, že byla u něho zlomena pýcha, nebo spíše jeho osobní a sobecký pohled na sny, které dostal. Jak to múžeme poznat? Vždyť vše vypadá u Josefa tak dokonale. Přesto Josef musí jít ještě níže než jen do otroctví. Musí na samé dno. Do vězení. Do vězení pro otroky. V té době nebylo nižšího postavení. Být otrok a ještě vězeň. Přečtěme si o Boží ruce nad Josefem a jeho slova, která říká ženě svého pána.

….Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo. Josef byl nápadně krásný, překrásný muž. Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“ On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ Genesis 39:4‭-‬9 B21

Ta Josefova slova vypadají pěkně. … Jak bych mohl zhřešit proti Bohu. Věřím, že Bůh si Josefa právě pro tento postoj zamiloval, ale v této části jeho života vidím spíše skoušku, která měla prokázat jeho postoj ke snům, které dostal – budou se mi klanět. Tady Josef ještě nedorostl tam, kde ho Bůch chtěl mít. Podívejme se na to, co říká Putifarově ženě: „Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena!“ Jinými slovy „všichni se mi tady klanějí“ nebo „jsi jeho žena, ale všemu ostatnímu tady rozkazuji já“.  Nemusel jí to říkat. Stačilo říct: „Můj pán mi důvěřuje. Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu.“ On ale dává najevo své postavení.  To, co se dělo potom, byl jen způsob jak se měl Josef dostat až úplně dolů, dokud nepochopí skutečný výklad snů, které dostal. Nepochopí Božím způsobem. I dnes mnoho perspektivních vedoucích a nebo těch, kteří jsou na cestě k vedení musí projít podobnou zkouškou. Jestli již umřeli svým sobeckým představám o naplnění jejich služby. I někteří z nich musí jít ještě níže a níže ve službě, aby opustili své sny a pochopili Boží význam zaslíbení, které dostali. A nemusí to být tak velká služba a postavení jako měl nakonec Josef. Možná jen vedení skupinky, chvál… čím větší sen, zaslíbení od Boha, tím tvrdší a delší doba Boží výchovy.

Příběh Josefa mne provázel v počatcích mého křesťanství. Příběh mladíka, kterému bylo mnoho zaslíbeno Bohem, ale který musel projít dlouhou školou pokory, dlouhou školou milosrdenství, dlouhou školou poslušnosti, aby se nakonec mohlo naplnit všechno, co mu Bůh řekl. Během jeho života Bůh neučinil žádný zjevný zázrak, ale samotný Josefův život byl jedním velkým Božím zázrakem a svědectvím velikosti a dokonalosti Božího vedení člověka. Svědectví o tom, že se Bohu nic nevymklo z jeho rukou. Poprvé jsem tento příběh četl ve vězení a stal se pro mne branou ke přečtení celé bible. Byl to příběh, při jehož čtení jsem poprvé zjistil, že Bůh může ke mně promlouvat a promlouval.

Jak jeho příběh začíná? Narozením z lásky. Z touhy po něm. Jákob měl mnoho dětí a měl je rád a všechny pro něho byly požehnání a to i přes všechno, co musel prožít pro jejich žárlivost, neshody a nevěrnost. U Josefa bylo něco navíc. Byl toužebně očekávaný syn. Syn z ženy, kterou Jákob miloval a pro kterou byl schopný čtrnáct let sloužit jejímu otci. Josef byl hýčkané dítě. Dnes bychom řekli, že ho očekávala velká kariéra v rodinném podniku, že měl potenciál pro budoucnost. Byl vzdělávaný a Jákob okázale dával najevo, že to bude Josef, kdo po něm převezme „firmu“.  Jak to působilo na Josefa. Jak  bychom dnes nazvali takového synka. Jak bychom se stavěli ke svému mnohem mladšímu bratru, který by na nás chodil žalovat, a které ho by otec miloval více  než nás a dával to nejevo?

O Josefovi se hodně vypráví jako o člověku, který vykládal sny. On však začíná tím, že má vlastní sny. Sny o tom, že se mu budou klanět jeho bratři i jeho otec a matka.  „Josef měl sen, ale když ho vyprávěl svým bratrům, nenáviděli ho tím více. Vázali jsme na poli snopy. Můj snop náhle vstal a zůstal stát a hle, vaše snopy obklopily ten můj a klaněly se mu!“ Jeho bratři mu řekli: „“Tak ty bys nad námi chtěl kralovat? Ty bys nám chtěl vládnout?!““A tak ho nenáviděli ještě víc, kvůli jeho snům a jeho slovům.“
Genesis 37:5‭, ‬7‭-‬8 B21 „Josef pak měl ještě další sen a vyprávěl ho svým bratrům: „“Měl jsem další sen. Hle, klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd!““ A když to vyprávěl otci a bratrům, otec ho okřikl: „“Cos to měl za sen? To se ti já s tvojí matkou a bratry máme klanět k zemi?““ Bratři pak na něj žárlili, ale jeho otec o tom všem přemýšlel.“ Genesis 37:9‭-‬11 B21

Co Boží sen udělá s takovým mladíkem? Už tak byl otcem povýšený nad své starší bratry. Teď navíc takové sny. Nikomu nemusel vykládat jejich smysl, všichni to pochopili sami, když jim to říkal. Od té doby nečteme, že by měl nějaký další sen. Nemyslím si, že neměl další sny od Boha. Víme, že měl velmi blízký vztah k Bohu a to znamená mít s ním rozhovory, mít jeho sny a vidět, jak se naplňují. Jen o tom již nikde nehovoří. Dostal první lekci, že sny od Boha mají mnohem hlubší význam. Nestačí je jen řict svým bratrům, to spíše vede k závisti, ale potřebujeme je skutečně pochopit. Pochopit v nich Boží záměr. Josefa čekalo skvělé a dlouhé období, kdy se tomu učil. Dostal na jeho začátku hned dvě lekce. První, že s takovými sny se nemáme svěřovat bratřím a sestrám, protože mohou vzbuzovat závist a mohou jimi být považované za povyšování se nad ně. Je lepší s nimi v pokoře přijít za svými duchovními rodiči, kteří budou nad nimi přemýšlet. Druhou lekcí bylo, že pokud přijmu sen od Boha, musí ve mne zemřít můj sobecký výklad toho snu. To se Josefovi stalo, když místo aby se mu bratři klaněli, prodali ho do otroctví. Tak začíná Josefovo skvělé období Boží výchovy.

Víme, že sklízíme to, co zasejeme. Často jsem jako vzor zasívání slyšel poukazovat na Jákoba. Podvedl svého otce a sám byl podveden svým strýcem. Je tu ovšem ještě jedna setba, na kterou v životě lidí zapomínáme. Je to Boží setba do našich životů. Pokud Bůh něco do nás „zaseje“, pak z toho nemůže vyrůst nic jiného než Boží věc. I v této oblasti setby je Jákob pro nás příkladem. Boží setba se dokáže přenést přes tu naši „lidskou“ setbu. Dokonce dokáže změnit náš zasetý „plevel“  na ovoce přinášející Boží ovoce do našich životů i životů jiných. Jak Bůh zaséval do Jákoba. Nejspíše to první semínko přišlo skrze matku, která dostala zaslíbení od Boha před jeho narozením , že on (mladší) bude dědicem Abrahámova pozehnání. Určitě s ním o tom mluvila nebo aspoň podle toho jednala. Pak to byl Bůh sám, který k němu sestoupil a promluvil ve spánku. „…A měl sen: Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé. Vtom nad ním stál Hospodin a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém semeni budou požehnány všechny čeledi země. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl.“ Genesis 28:12‭-‬15 CSP

To byloBoží slovo, které  bylo zaseto do Jákoba. Odezva byla jednak okamžitá „…. Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem a ten kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, bude domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek.“ Genesis 28:20‭-‬22 CSP , ale také toto semeno Slova v  něm rostlo po celý jeho život.. Jákob poznával, že Bůh plní, to co mu slíbil, možná cítil jeho přítomnost ve svém životě, nevím, ale jeho myšlením a postoje a především jednání ukazují na to, jak se měnil v Božího muže. A to i přes těžký život, který měl. V těžkých chvílích mu Bůh toto zaslíbení opakuje, aby Slovo v něm rostlo a rostlo. Slovo naděje a víry.

Po celou dobu jeho života se nikde nedočteme, že by mu Bůh vyčítel nebo připomínal jeho podvodné jednání. Ani Jákob se neohlíží dozadu, ale hledí a směřuje k zaslíbení, které dostal. Možná i my jsme jako Jákob. Zasíváme lidské věci, které nejsou správné. Bůh však do  našich životů zasévá nebo chce zasít své semeno. Své Slovo, aby vyrostla jeho úroda bez ohledu na to, kdo jsme a co jsem již lidského stačili zasít my.

Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem. Ozeáš 11:9 B21

Hospodin dokoná se mnou své záměry; tvá láska, Hospodine, trvá navěky – neopouštěj prosím dílo rukou svých! Žalmy 138:8 B21

Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Efeským 2:10 B21

Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Filipským 1:6 B21

Jako by Jákob znal všechny tyto verše a mnoho dalších. Šel a žil v  DÍLE Božích rukou, které vyrostlo z Boží setby do jeho života.

Dnes máme mnoho knih. A někteří z nás i knihy čtou. A jsou dokonce takoví, kteří věří tomu, co je v těch knihách napsané. Občas a poslední dobou o něco častěji se setkávám s křesťany, kteří věří takovým knihám více než bibli. Jsou schopni uvěřit různým situacím v románech, byť napsaných křesťany, než samotným veršům a příběhům v bibli. Věří apokryfním knihám a knihám, které se za ně považují. Mluví o nich a hájí je jako svatou věc. Proč? Většinou jde o věci tajemné, neznámé nebo slibující odhalení nepoznaných tajemství. Především nás ale nenutí měnit životy, být poslušní. Nejen nenutí, ale ani nemohou nic změnit. Nemají moc Božího slova. Proto se jim „lépe“ věří. Je to mrtvá víra, která nepotřebuje skutek poslušnosti.  Věřit Božím věcem, Božímu slovu znamená podle toho jednat. Být poslušný. Být usvědčovaný Duchem a také jím – Písmem a Duchem být uschopněn k poslušnosti. To je znakem živé víry.

Tuto víru měli Boží lidé, o kterých vypravuje Bůh v bibli. Lidé, které si proto Hospodin oblíbil a použival, i když si je vybral předem, než to mohli prokázat. Předem se pro ně rozhodl, připravil si je svým zvláštním způsobem a ještě zvláštněji je používal. „Byli cizinci pro tuto zem: Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.“ Židům 11:13‭, ‬15‭-‬16 B21

Neměli knihovny plné knih a mnozí nečetli žadnou „knihu“ té doby. Byli odkázáni jen na víru. Víru, že je to Hospodin, kdo k nim mluví, víru, že On plní svá zaslíbení.  Mezi ně patřil i Jákob. On sám o svém životě řekl:  …. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Genesis 47:‬9 B21 Boží muži a ženy nemají lehké životy. Naopak se mohou spíše shodnout s Jákobem. A to i přesto, že Jákob byl předem vybrán. Bůh si ho vybral dříve, než se narodil.

I otec Jákoba – Izák měl svého bratra Izmaela, kterého Bůh nevybral za následovatele Abrahamova rodu. Izmael se však narodil z otrokyně, Izmael se narodil jako snaha a naplnění Božího zaslíbení lidským rozumem a lidskou snahou a silou. Proto nebyl Bohem vybraný. Izák byl naplněním Božího zaslíbení Božím způsobem, Duchem. Ne mocí a silou, ale jeho Duchem. U Jákoba je to však jiné. On byl dvojče, ale narodil se jako druhý. Ezau, bratr Jákoba  a jeho prvorozenectví nebyl Boží omyl, nebo lidská snaha, ale Boží záměr. Bůh zde dokazuje, že záleží jen a jen na něm. Ještě před narozením obou bratří rozhodl, že mladší bude „větší“ než prvorozený. Nejde o to, jak se Jákob choval, ale o to, že si ho Bůh vybral pro své dílo. Podle skutků by si ho asi vybrat nemohl, ale Bůh se rozhodl dřive, než Jákob nebo Ezau mohli cokoli špatného udělat. Pak s Jákobem jednal a měnil ho, až z něho vychoval Božího muže.  O tom příště.

I já i ty jsme byli Bohem vybraní mnohem dříve než jsme se narodili, než Bůh formoval naše kosti v matčině lůnu. Teď jsme na cestě plné Božího jednání a výchovy. Na cestě Božích dětí a proměn do podoby Krista. Bůh si nás nevybral pro naše skutky, ale jen se pro nás rozhodl. Rozhodl se nejen nás stvořit, ale také s námi být na cestě (Jeho cestě) našich životů. A proto RADUJME SE. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Filipským 4:4 B21

„…Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“ Římanům 9:10‭-‬13 B21

O Rebece je také napsáno: Izák si oblíbil Ezaua, neboť mu chutnala zvěřina, ale Rebeka si oblíbila Jákoba. Genesis 25:28 B21 Věřím, že i Rebece chutnalo maso jako Izákovi, ale ona v sobě nosila slovo, které dostala od Hospodina o Jákobovi ještě před jeho narozením. Nosila v sobě slovo a ono v ní rostlo a s ním i obliba Jákoba. Bylo to v ní tak silné, že se snažila Bohu pomoc naplnit to, co ji bylo řečeno. I přesto, že si byla vědoma, že se její muž může k ní otočit zády. Přestože si uvědomovala, že může úplně ztratit svého prvorozeného Ezaua. Rebeka byla na stejné „vlně“ obliby jako Hospodin. Nevíme jak se k tomu, jak jednala postavil Bůh. Není o tom v Písmu zmíňka. Každopádně ale víme, že se i Izák smířil s tím, co mu s Jákobem provedli. Možná si uvědomil svůj omyl, když jednal a svoje sympatie rozdával podle chuti zvěřiny a ne podle Božího rozhodnutí. Možná si uvědomil, že jednal podle těla. Možná bylo pro něho důležitější prvorozenectví.Nevěřím, že by nevěděl o slovech, které Hospodin Rebece řekl. Jistě spolu o tom hovořili. Slovo však dostala Rebeka a ne on. Ona to slovo držela v srdci a byla schopna pro jeho naplnění i oklamat svého muže. O Ezauovi víme, že skrze něho přicházelo do životů Izáka a Rebeky trápení. Především pro ženy, které si Ezau vzal. Naopak Jákob byl ochotný vybrat si ženu ze svého rodu a poslechnout v tom svého otce. Tady se Rebece dostalo zadostučinění, byla obhájena i ve svém jednání.

Boží muži potřebují mít vedle sebe statečné ženy. Ženy, které se nebojí jít za slovem od Hospodina, zvláště když pro starosti a pro „velké“ věci jejich muži přehlédnout, že schází z Boži cesty. Chce to statečnost a víru upozornit nebo přímo jednat. I když to mnohdy je velmi nepříjemné, velmi těžké a také v očích mužů nebo okolí nevhodné a „neboží“, Bůh se jich nakonec zastane.

Nemyslím si, že Bůh by jednal způsobem Rebeky, to určitě ne, ale zná srdce a myšlení lidí a věděl, jak bude Rebeka jednat. Věděl jak to dopadne a byl připravený její jednání použit v dalším životě a výchově Jákoba a tím i celého Izraelského národa.

Jeho myšlení převyšuje naše a často nejsme schopni pochopit, proč jedná různě s různými lidmi a stejnými situacemi.