„Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.“
‭‭2 Korintským‬ ‭3‬:‭17‬ ‭B21‬‬
Když je svoboda, tak si můžeme říci: “ jsem v Duchu, tak nic nemusím, mám přece svobodu.” Ano, říci si to mohu, ale pak se velmi brzo vytratím z přítomnosti Ducha svatého. Je to z několika důvodů. Jedním je to, že Bůh je Stvořitel a Tvořitel, on neustále pracuje a tvoří, udržuje vše v chodu. Ježíš hovoří, že proto i on pracuje (dělá to, co vidí dělat Otce – Jan:5:17). Duch svatý taky neustále pracuje, protože Boží podstatou je tvoření a udržování věcí v chodu. Duch svatý je proto v neustálém pohybu. Pokud chci jednat v jeho Duchu, pak ho musím následovat a udržovat s ním směr i tempo. Když si řeknu, že nemusím, pak zůstanu stát, přestože Duch jde dále. Mnohým křesťanům se to již stalo. Dalším důvodem je to, že jsme byli v Kristu stvořeni k tomu, abychom konaly dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil. Pokud to nebudeme činit, mineme Boží vůli pro nás. A minout Boží vůli je hřích.
Jak je to tedy s tou svobodou. Mám ji nebo ne? Je to podobné jako s pitím alkoholu. Někdo říká, že může pít, protože má svobodu pít, ale skutečnost je taková, že ji vlastně nemá. Svoboda je v tom, že nepotřebuji pít alkohol. A nikdo mi ji nemůže vzít posmíváním, sváděním k pití nebo zvaním na oslavy. Všude mám svobodu alkohol nepít. Proto nepiju, nemám potřebu. Tak to je také se svobodnou vůlí. Všimněte si, co o tom píše Pavel v Listě Římanům:

„Víme, že Zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.“
‭‭Římanům‬ ‭7‬:‭14‬-‭20‬ ‭B21‬‬

Tam, kde je Pánův Duch však toto mizí. Jsem osvobozený od toho dělat zlo, když chci dělat dobro. Jsem svobodný od hříchu, který skrze mé tělo dělal zlo. To platí na mnoho věcí. Teď, jednak skrze Ducha svatého poznávám, co je dobro a které to jsou ty dobré skutky, které pro mne Bůh připravil, ale také mám v Duchu svatém svobodu a moc je uskutečnit, protože jsem svobodný od hříchu, který společně s mou tělesností dělal zlo. Hřích mne může svádět, vysmívat se mi skrze lidi, zvát mne do věcí, které vedou ke špatnostem a hříchu, ale já mám svobodu odmítnout, protože nemám potřebu. (Být osvobozený od hříchu neznamená, že hřích nebude přicházet a pokoušet nás.) Já i ty však z toho všeho, čím nás pokouší nic nemusíme! Jsme svobodní v Kristu!!!!

Dostal jsem od Stáni dáreček. Destičku k pověšení na stěnu, kde je napsané: “ NIC NEMUSÍŠ”. Dostal jsem ji v době, kdy jsem byl zavalený prací a musel jsem dělat spousty věcí. Tak jsem to vzal jako humor a moc jsem nad tím nepřemýšlel. Dál jsem však dělal mnoho věcí, protože jsem musel udělat. Je to podobné jako s opačný vyjádřením, které říká Pavel:

“Všechno mohu, ale ne všechno je užitečné; všechno mohu, ale ničím se nedám ovládnout.“
‭‭1 Korintským‬ ‭6‬:‭12‬ ‭CSP‬‬

Mohl bych tedy také napsat:

“Nic nemusím, ale ne vždy to prospívá, nic nemusím, ale nenechám se ovládnou, znechucením, leností, slabostí, strachem, které mne chtějí zastavit.

Několik příkladů. Nic nemusím, ale pokud přestanu dýchat, umřu. Nic nemusím, ale pokud nebudu pracovat, nedostanu výplatu a nebudu mít na živobytí. No a to nejdůležitější je, že nemusím být poslušný Bohu, ale pak se stávám svévolníkem, který nevejde do Božího královstvím.
Jsou chvíle, kdy se mi nic nechce a to i co se týká služby v církvi. Někdy přijde pocit marnosti, zbytečnosti, jindy jde o tlak, který nedokážeme ani popsat. Před chvílí mi připomněla Stáňa vtip, který koluje v církvích. Manželka budí manžela: “Vstávej, je neděle.” Manžel něco zabručí a otočí se na druhou stranu. Manželka s ním znovu zatřepe: “Vstávej, musíme jít do sboru”. Manžel: “Nikam nejdu, dnes zůstávám doma”. Manželka se nenechává snadno odbýt a znovu s ním třese: “Vstávej, již musíme jít”. Manžel již naštvaně odpovídá: “Nemusím, nikam nejdu.” Manželka rezignovaně: “Musíš, jsi přece PASTOR.” Ten vtip může popisovat osobní zkušenosti mnohých pastorů a kazatelů. Jak rádi by nic nemuseli, ale musí se postavit před lidi a kázat, i když si myslí, že nemají lidem co dát, že jsou unavení, že nejsou o nic lepší, než jejich ovečky. Je to jejich povolání od Boha. Co s tím?
Podívejme se do Písma.

„Petr se postavil spolu s jedenácti, pozvedl svůj hlas a přímo k nim promluvil: “Muži judští a všichni obyvatelé Jeruzaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova.“
‭‭Skutky‬ ‭2‬:‭14‬ ‭CSP‬‬
Pak následuje Petrovo letniční kázání. Pozorně si to přečtěme, abychom zjistili jak dlouho si ho Petr chystal, psal nebo jak dlouho čekal na to, až uslyší Boží hlas. Nebo se podívejme dál:

„I vztáhli na apoštoly ruce a vsadili je do veřejného vězení. Pánův anděl však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl je ven a řekl: “Jděte, postavte se v chrámě a mluvte k lidu všechna slova tohoto života.”“
‭‭Skutky‬ ‭5‬:‭18‬-‭20‬ ‭CSP‬‬

A mluvte k lidu všechna slova tohoto Života. Anděl jim nediktuje konkrétní kázání, ale posílá je k lidem, aby před nimi začali mluvit o Ježíši. Nemluví to Petr nebo Jan, Jakub, ale Duch svatý, který je v nich. Podobně Štěpán. Jak dlouho si připravoval svou řeč, než vystoupil se svou řečí před radou? Jak dlouho navštěvoval biblické vzdělávání?…. Co nám zaslibuje Ježíš:

„Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!”“
‭‭Jan‬ ‭7‬:‭38‬ ‭CSP‬‬

„Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“
‭‭Jan‬ ‭14‬:‭26‬ ‭CSP‬‬

Nedělní kázání, evangelizace, vyučování… není o našich schopnostech, ani o naší dokonalosti, ani o našem lidském vzdělávání se, ale o Duchu svatém. Není o tom, že musím slyšet hlas z nebe, že musím prožívat nepopsatelné nebeské doteky, není to o délce přípravy. Možná se cítím jako pastor v tom vtipu. Nevadí. Postav se před lidi a otevřít ústa, možná začni číst některý ze Žalmů, ale dej prostor k tomu, aby Duch svatý mohl mluvit skrze tebe. Na to musíš začít mluvit. Pokud odevzdáme v modlitbě svá ústa pod autoritu Ducha svatého a také je otevřeme a začneme mluvit, pak důvěřujme tomu, že je použije. Použije a připomene všechno, co jsi doposud přečetl a nastudoval v Písmu, dá zjevení a jeho slovo vyřčené tvými ústy bude v moci jednat v životech posluchačů, ale i v tvém. On není odkázaný na naše pocity a stavy. Naopak uvidíme, že to, co říkáme a co se děje skrze to v lidech a v nás během toho, co mluvíme, je Boží dílo a ne naše.

Na závěr chci říci, nemusíš nic, ale ne vždy to prospívá. Potřebujeme rozlišit, co udělat musíme a co je na Duchu svatém a jeho odpovědnosti. Na něm je toho mnohem a mnohem více než na nás.

Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. Otče, oslav své jméno!“ Tehdy z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Jan 12:27‭-‬28 B21

I my jsme často sevřeni úzkostí jako náš Pán Ježíš Kristus. Avšak nám nejde o náš fyzický život.. Kristus za života na zemi prošel neskutečným množstvím situací, kdy dokazoval svou Božskou moc, své Synovství, oslavoval Boží království. Uzdravoval, vymítal, vyučoval v moci, konal zázraky, křísil mrtvé. Konal dobré skutky… bylo toho tolik, že by se to nevešlo na tento svět:: Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět. Jan 21:25 B21

Přesto to vše nebylo to nejdůležitější. Na konci ho čekalo to, proč přišel na tuto zem. Kříž. Bylo to to nejtěžší a musel se pro kříž rozhodnout dobrovolně. Bylo to vědomé rozhodnutí.

Podobně je to i s námi. Sloužíme, modlíme se, evangelizujeme, pomáháme jiným, … . Je tu však ještě něco víc, pro co jsme zde.
Je to vztah s Ježíšem, je to vztah, který nelze zrušit, nahradit a ani zapřít. Především zapřít. Všechno se stane marností i celý náš křesťanský život, pokud bychom na jeho konci zapřeli náš vztah s ním.
V tom, co má přijít a co popisuje Písmo, bude obrovský tlak na to, abychom zapřeli Krista. Zapření znamená vědomé rozhodnutí.
Ještě před rokem dvěma lety se silně díky covidu přetřásly čipy a znamení na ruku nebo na čelo. Ve třinácté kapitole Zjevení o tom čteme:

Mnohokrát jsem přemýšlel, co je vlastně umění. Rozebíral jsem to ze všech stran, ale nikdy jsem nebyl s definicí spokojený. Přemýšlel Jsem nad slovem umět. Je mnoho lidí, kteří něco umí. A umí to dobře. Přesto mi to nesedí se slovem umění. Ani řecký původ slova, který se dá přeložit jako “tvořit”, mne neuspokojil. Stále někdo něco tvoří. Jen proto, že něco tvořím nebo umím, dělám umění? Asi ne. Stále mi k vyjádření toho, co je umění něco chybí.
Když jsem jel před několika dny přes Slovensko a radoval jsem se z krajiny, kterou jsem jel, přišla mi myšlenka o pomíjivosti našich zážitků. Uvědomil jsem si, že všechno, co prožívám, nad čím přemýšlím, vidím, slyším a co z toho se uložilo v mé hlavě nebo v “srdci” nenávratně zmizí s mou smrtí. Prostě to přestane existovat tak, jako přestane existovat toto mé pozemské tělo. Nic se z toho se nezachová, pokud si to nechám pro sebe. Nevím, jestli budu ještě v Božím královstvím přemýšlet o těchto zážitcích nebo prostě to tam bude nepodstatné, protože budeme uprostřed dokonalosti a nekonečnosti a minulé-pozemské věci pominou a vše bude nové. Nevím, ale tady na zemi po mých myšlenkách, představách, pocitech nic nezůstane. Jsou uloženy ve mne a se mnou odejdou, ovšem pokud je nějak veřejně nevyjádřím nebo neztvárním. A tady se vracím ke slovu umění. Umění, tak jak jej chápu dnes, je ztvárnění našich vnitřních prožitků a předání je lidem kolem nás. Je to více než umět vyrobit dobrý stůl nebo postavit dobrý dům. Je to něco z našeho nitra, co vkládáme do toho dobrého stolu nebo dobrého domu, obrazu, soše, dekoraci, látce, oblečení, písně, hudby…

Podobně je to s naší vírou a vztahem s Ježíšem. Denně máme krásné, lásky plné zážitky, vybojované duchovní boje, mnoho Božích myšlenek nám prochází hlavou a srdcem. Vidíme díky tomuto vztahu věci kolem nás jinak, přemýšlíte o Ježíši, hovoříme s Duchem svatým ….. a to vše odejde s námi, pokud se to nebudeme snažit vyjádřit nebo ztvárnit a zprostředkovat lidem kolem nás. Až budeme jednou tváří v tvář Ježíši, nebudeme potřebovat nosit v paměti naše současné zážitky s ním. Dnes vidíme jen jako v mlze, pak ho uvidíme ostře a jasně. Měli bychom se my všichni, kteří jsme vydali své životy Kristu stát umělci, kteří do všeho co dělají a žijí přináší něco z tohoto vztahu s Ním. Kteří tento vztah ztvárňují pro veřejnost kolem nás. Jako umělci Božího královstvím máme obrovskou výhodu před světem protože v nás je ten největší umělec a tvořitel, který kdy byl, je a bude. Duch svatý.

„Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě a dal jsem tě za proroka národům.“
‭‭Jeremiáš‬ ‭1‬:‭5‬ ‭CSP‬‬
Utvořil, znal, posvětil, dal. To jsou slovesa, která popisují jednání Boha se svými dětmi. Bůh se rozhodl, že tě dá jako: proroka nebo kazatele nebo učitele nebo toho kdo povzbuzuje nebo financuje nebo se modlí nebo misionáře nebo … . Když se Bůh rozhodne, není před jeho rozhodnutím úniku. Bůh nemá nepřátele, kteří by dokázali zastavit jeho rozhodnutí. Všimněte si, že hovoří k Jeremiášovi v minulém čase. Dal. Není to dám nebo dávám. Je to minulý čas. Již se to stalo. Již rozhodl, že dá a dal. Není to o diskuzi není to o nějaké jiné možnosti. Dal nedává možnost pochybovat, protože se to již stalo. Nelíbí se nám to? Jeremiáši se to taky moc nelíbilo. Měl strach, hledal výmluvu:

„Řekl jsem: Ach, Panovníku Hospodine, podívej, neumím mluvit, vždyť jsem jen mládenec.“
‭‭Jeremiáš‬ ‭1‬:‭6‬ ‭CSP‬‬
Podobná výmluva jakou měl Mojžíš. Jakou výmluvu máme my? Máme strach, že o něco přijdeme? o majetek?, o své představy?, o způsob života, který žijeme? Bůh nás znal, když nás tvořil v lůně matky a věděl, pro co nás stvořil, kam nás jednou posadí a dal nám vše, co potřebujeme. Především nás posvětil. Oddělil nás pro sebe, pro záměr který máme společně sním naplnit – to je to dal. Je neuvěřitelné a mimo naše chápání jak jedná. Přesto, že nás již “dal”, máme stále slobodnou vůli vzdorovat jeho rozhodnutí. On nekonečnou trpělivost na nás čekat a skrze tuto dobu nás vyučovať a proměňovat naše srdce, mysl, ducha i duši.
Můžeme namítnout, že v tomto případě se jedná o Jeremiáše, velkého proroka své doby.
Platí to však i pro nás:

„On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce,“
‭‭Efeským‬ ‭1‬:‭4‬ ‭CSP‬‬

„on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“
‭‭2 Timoteus‬ ‭1‬:‭9‬ ‭CSP‬‬

Úmyslně jsem se zmínil o tom, že matka Jákoba znala Boží zaslíbení pro svého mladšího syna. Tady přicházíme k prvnímu poučení. Protože znala toto zaslíbení a vše vypadalo tak, že Izák poslechne hlasu svého žaludku a tradici prvorozených :

„Izák měl rád Ezaua, protože rád jídal zvěřinu, zatímco Rebeka milovala Jákoba.“
‭‭Genesis‬ ‭25‬:‭28‬ ‭CSP‬‬
Vzala Rebeka naplnění tohoto Božího zaslíbení do svých rukou. To vyvolalo následnou reakci a útěk Jákoba z domu. Především však Jákobovi zajistila toto naplnění lží a podvodem:

„Když Izák zestárl a zeslábl mu zrak, takže neviděl, stalo se, že zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: Můj synu. Odpověděl mu: Zde jsem. Nuže nyní vezmi svou výstroj, toulec a luk, vyjdi na pole a ulov mi nějakou zvěřinu. Pak mi připrav lahůdku, jakou miluji, a přines mi ji k jídlu, abych ti požehnal, dříve než zemřu. Rebeka však poslouchala, když Izák mluvil se svým synem Ezauem. Ezau odešel na pole, aby ulovil zvěřinu, kterou by přinesl, a Rebeka řekla svému synu Jákobovi: Zrovna jsem poslouchala tvého otce, když mluvil s tvým bratrem Ezauem a říkal: Přines mi zvěřinu a připrav mi k jídlu lahůdku, abych ti před Hospodinem požehnal, dříve než zemřu. Nyní synu, uposlechni mne v tom, co ti přikazuji. Běž teď ke stádu, přines mi odtamtud dvě pěkná kůzlata a já z nich tvému otci připravím lahůdku, jakou miluje. Pak ji odneseš otci k jídlu, aby ti požehnal, dříve než zemře. Jákob své matce Rebece odpověděl: Jenže můj bratr Ezau je chlupatý člověk a já hladký. Třeba si na mne otec sáhne a budu mu připadat jako posměvač; pak na sebe uvedu prokletí, a ne požehnání. Matka mu řekla: Tvé prokletí ať padne na mě, synu. Jen mne poslechni a jdi mi je přinést. Tak šel, vzal je a přinesl své matce. Matka připravila lahůdku, jakou jeho otec miloval. Rebeka pak vzala šaty svého staršího syna Ezaua, nejdražší, jaké měla doma, a oblékla je svému mladšímu synu Jákobovi a kůže z kůzlat mu připevnila na ruce a na hladký krk. Pak dala připravenou lahůdku a chléb do rukou svého syna Jákoba. On vstoupil ke svému otci a řekl: Otče. Odpověděl: Zde jsem. Který jsi, můj synu? A Jákob řekl svému otci: Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Udělal jsem, jak jsi mi řekl. Teď vstaň, posaď se a pojez z mé zvěřiny, abys mi požehnal. Izák však svému synu řekl: Co to, žes tak rychle něco našel, synu? Jákob odpověděl: Protože mi to dopřál Hospodin, tvůj Bůh. Izák řekl Jákobovi: Pojď přece blíž, ať na tebe synu sáhnu, jsili ty můj syn Ezau nebo ne. Tedy Jákob přistoupil ke svému otci Izákovi, ten na něho sáhl a řekl: Ten hlas je hlas Jákobův, ale ruce jsou ruce Ezauovy. Nepoznal ho, protože jeho ruce byly chlupaté jako ruce jeho bratra Ezaua, a požehnal mu. Ještě se zeptal: Ty jsi skutečně můj syn Ezau? Odpověděl: Jsem. I řekl: Předlož mi to, ať pojím z úlovku svého syna, abych ti požehnal. Předložil mu to a on jedl a přinesl mu víno a on pil. Potom mu jeho otec Izák řekl: Nuže přistup, synu, a polib mě. I přistoupil a políbil ho. Izák ucítil vůni jeho šatů a požehnal mu slovy: Hle, vůně mého syna je jako vůně pole, které požehnal Hospodin. Bůh ti dá z rosy nebes i ze žírnosti země, také hojnost obilí a nového vína. Národy ti budou sloužit a lidé se ti budou klanět, staň se pánem svým bratrům a budou se ti klanět synové tvé matky. Ti, kteří tě proklínají, jsou prokletí a ti, kteří ti žehnají, jsou požehnaní.“
‭‭Genesis‬ ‭27‬:‭1‬, ‭3‬-‭29‬ ‭CSP‬‬
Byla to jeden velký podvod. Myslím si, že když Jákob přistoupil na tento podvod, připravil si cestu mnoha trápení a podvodů spáchaných na něm samotném. Nastoupil Boží školu, která ho měla naučit být přímým, jednat čestně a především se spoléhat na Hospodina. Věci, které stojí za povšimnutí jsou jednak to, že požehnání, které dal Izák Jákobovi již nemohl Izák vzít zpět a platilo, přestože bylo získané podvodem. Další pak, že Boží zaslíbení šlo jinými cestami než to lidské požehnání. Do třetice, pokud budeme pozorně číst zjistíme, že Izák stejně ještě žil několik desítek let. Pojďme ale k tomu prvnímu poučení pro nás. Nepomáhejme Bohu s jeho zaslíbeními. On ví a má moc je naplnit sám. Často pro svou netrpělivost a touhu potom, aby se to již již stalo, si naplnění oddálíme. A nejen to, ale musíme projít školou trpělivosti, musí se napravit věci, které jsme tím zničili apod. Nedělejme to ani pro své děti, ani pro sestry a bratry v církvi. A to ani vidíme-li, že místo zaslíbení se děje pravý opak:

„Neboť každý záměr má svůj čas i správný způsob, přestože na něm lpí velké lidské zlo.“
‭‭Kazatel‬ ‭8‬:‭6‬ ‭CSP‬‬

„Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému [moudrému] Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky [věků]. Amen.“
‭‭Juda‬ ‭1‬:‭24‬-‭25‬ ‭CSP‬‬

Život Jákoba je plný Božího jednání s hříšných člověkem. Je to cesta přes manipulaci, lhaní, Boží výchovy, spravedlnosti, odpuštění až do podoby, která se Bohu líbí a pro kterou s Jákobem jednal. Je to příběh o věrnosti Božích zaslíbení, která nepotřebují lidskou pomoc, aby byla naplněná. Výsledkem na konci je Boží muž.
Při jeho narození se stalo toto:

„Izák naléhavě prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin se dal pohnout jeho prosbami a jeho žena Rebeka otěhotněla. Ale děti se v jejím nitru kopaly. Řekla si tedy: Jeli tomu tak, k čemu mi to je? A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: Dva národy jsou ve tvém nitru, dvojí lid z tvého lůna se navzájem oddělí. Jeden lid bude silnější než lid druhý a starší bude sloužit mladšímu. Když se jí naplnily dny ku porodu, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. První vyšel celý ryšavý, chlupatý jako kožich. Dali mu jméno Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dali mu jméno Jákob. Když se narodili, bylo Izákovi šedesát let.“
‭‭Genesis‬ ‭25‬:‭21‬-‭26‬ ‭CSP‬‬
Jeho matka si velmi dobře pamatovala, co Hospodin o Jákobovi prohlásil. Bude to on, kdo převezme prvorozenectví, bude to jeho rodová linie, která dál ponese požehnání Abrahámovo a Izákovo, přestože podle tradice, to měl být starší Ezau. Oba se narodili již s Božím předurčením. Vždyť to Bůh opět potvrzuje slovy:

„Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Ptáte se: Jak jsi nám prokázal lásku? Což nebyl Ezau Jákobův bratr, je Hospodinův výrok, a přece jsem si Jákoba zamiloval, ale Ezaua jsem nenáviděl. Proměnil jsem jeho hory v pustinu a jeho dědictví jsem dal stepním šakalům.“
‭‭Malachiáš‬ ‭1‬:‭2‬-‭3‬ ‭CSP‬‬
a v Římanech to znovu Pavel připomíná:

„Jak je napsáno: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.““
‭‭Římanům‬ ‭9‬:‭13‬ ‭CSP‬‬
Proč to Pavel opakuje i pro nás? I my, podobně jako Jákob, máme stejné zaslíbení :

„On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce,“
‭‭Efeským‬ ‭1‬:‭4‬ ‭CSP‬‬

“…on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“
‭‭2 Timoteus‬ ‭1‬:‭9‬ ‭CSP‬‬
Jsme na tom stejně jako Jákob. To mne dávalo a dává velkou naději, že stejně jako byl věrný u Jákobova zaslíbení, bude věrný i u zaslíbení, které je pro nás. Že stejně jako s Jákobem, bude i nás vychovávat a dovede nás do podoby Božích mužů a žen. Jákobův život je pro nás zdrojem mnohých ponaučení. Podíváme se na některá z nich.

(pokračování příště)

Na chvíli odskočím od patriarchů k dnešku. Naslouchal jsem informacím o umělé inteligenci. Je alarmující, jak tato umělá inteligence dokáže změnit skutečnost a své vlastní podvrhy vydat za pravdu. Dokáže dnes pracovat s textem, obrazovým materiálem, zvukem – naprostou napodobeninou řečí kohokoli na světě a dokáže mnoho dalších věcí, které by nám ani na mysl nepřišly. Dokáže pracovat, zpracovat a přepracovat vše, co je na internetu nebo v digitální podobě. Dokáže podle těchto informací vytvořit vymyšlené situace a vydávat je za realitu. Již dnes dokáže napodobit a diskreditovat každého člověka vymyšlenými událostmi, texty v jeho jménu, uměle vytvořenými fotografiemi nebo videí. Musíme si uvědomit, že má o nás téměř veškerá data včetně našich otisku prstů, tváří a informací, které předáváme přes média nebo jsou v evidenci úřadů v digitální podobě.. Dnes ještě a to ne vždy lze rozpoznat, co je z ní a co ne. Blíží se však doba, kdy to bude těžší a těžší. Týká se to i bible. Myslím, že pro tuto inteligenci nebude těžké bibli přepsat a vsunout do všech vyhledávačů zcela přepracovanou tak dokonale, že si lidé ( možná i křesťané, kteří tak často bibli nečtou ) neuvědomí, že jde o její výtvor a budou věřit tomu, co v ní bude napsané.
Tak se možná budeme muset vrátit k té na papíře, vydané před érou umělé inteligence. Prostě papír je papír. Možná i dopisy si opět začneme psát ručně a doručovat do schránek, protože nebudeme mít jistotu, zda cestou přes mail náš dopis nezměnil obsah. I když i díky elektronickým tužkám, kterými podepisujeme a děláme si poznámky, získává i náš rukopis. Co tedy? Je zde možnost nějaké ochrany? Do budoucna nám zůstane jen ta jedna, která nás chrání stále. Velmi úzký vztah s Kristem, Duchem svatým, který nás uvede do veškeré pravdy. Tedy i rozeznání co je od něho a co ne.

„Kdyby Bůh mého otce, Bůh Abrahámův a Strach Izákův, nebyl se mnou, určitě bys mě teď propustil s prázdnou! Bůh ale viděl mé trápení a dřinu mých rukou a minulou noc vyřkl svůj soud.““
‭‭Genesis‬ ‭31‬:‭42‬ ‭B21‬‬
Je to první místo, kdy je Hospodin pojmenovaný Strach. Další a poslední je o pár veršů dále, kdy Jákob při něm (Strachu Izáka) přísahá. Verš 53.
Strach o život provázel Izáka i Abraháma. Vidíme to v situacích, kdy vydávají své manželky za své sestry. Vždy potom, co jim Bůh připomíná zaslíbení o jejich potomcích. Byli to muži víry, přesto jednali v těchto situacích ve strachu. Když čtu tyto příběhy, vidím jak tento strach nakonec obrací Bůh v požehnání. Oba skrze tento strach získávají značné jmění a také respekt okolí jako muži Boží přízně. Několikrát jsem se dostal do situací, kdy jsem musel dlouho čekat na naplnění zaslíbení a ještě na některá čekám. V takových chvílích přichází různé myšlenky, které chtějí zpochybnit to, co jste od Boha slyšeli. Pokud se do nich necháme zamotal, přichází pochybnosti a s nimi i strach. Možná o tom nemluvíme, ale je uvnitř a bojujeme. Pak se někdy projeví navenek tím, že uděláme nějaká svá obranná opatření. Stalo se to i mě, ale také jsem viděl, že Bůh to obrátil v dobré, podobně jako při těchto mužích. Bylo to pro mne obrovskou zkušeností, Božím vyučováním o Boží věrnosti.

„Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!“
‭‭2 Timoteus‬ ‭2‬:‭13‬ ‭B21‬‬

A také jsem prožil a ne jednou:

„Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.“
‭‭1 Tesalonickým‬ ‭5‬:‭23‬-‭24‬ ‭B21‬‬

Čím jsem starší rozumím méně mnoha věcem a o to více vidím tu nekonečnost a hloubku Boží lásky. A stále je to pro mne něco uchvacujícího a nepochopitelného, co však s radostí přijímám. Častokrát to nechápu, ale dnes mi to nevadí, protože mne Bůh učí se na tuto neuchopitelnou jeho lásku spoléhat a opírat se o ní. Nemusím všemu rozumět, mohu se však ve všem spolehnout. Spoléhání se na něho mi přitom dává aspoň částečně zahlédnout v té hloubce jeho moudrost, spravedlnost v jednotě s láskou a milosrdenstvím.

Prošel jsem několik překladů a pouze v jednom je tento strach s malým s. V ostatních je Strach psán s velkým S, tedy označením, že se jedná o Boha. Je to pouze u Izáka. Proto mohu předpokládat, že po jeho zkušenosti s tím, že on sám se měl stát obětí Hospodinu, přišla do jeho života obrovská bázeň z Hospodina. Pak Jákob mohl od něho slyšet, že Hospodin je někdo, před kým máme mít bázeň, strach. Možná to slyšel tolikrát, že se to stalo v jejich rodině důležité. Přitom Jákob také hovoří “kdyby Bůh mého otce, Bůh Abrahámův a Strach Izákův nebyl se mnou”. Jako by Strach tady ukazoval ještě na něco jiného. Možná chtěl Jákob připomenout Lábanovi, že on Jákob je pod ochranou Boha jeho otce a Boha Abrahám, ze kterého by měl mít Lában strach. Lában totiž věřil v mnoho bohů. Nevíme a určitě do dnes o tom diskutuje ve světě mnoho lidí. Asi to však není důležité.

Později zjistíme, jak strach jednal i s Jákobem. Tito praotcové neměli Písmo, aby se poučili o Božím jednání. Jejich víra pocházela ze zkušeností otce a děda. Z osobní zkušenosti ze vztahu s Bohem, když k nim promlouval (u všech tří), šel po jejich boku (Abrahám) nebo s nimi bojoval (Jákob). Poznáváli ho krok za krokem a On posiloval jejich víru a dokazoval jim svou věrnost. A to i přesto, že podléhali strachu z lidí. Nikomu z nich to nevyčítal, ale naopak obracel tyto situace k jejich prospěchu a ke své slávě. Bůh je stále stejný. Nevyčítá nám naše selhání, ale pozvedá nás, posiluje víru a obrací situace v náš prospěch a k jeho slávě. Jedno z poznávacích znamení lásky je trpělivost. Nekonečná Boží trpělivost s jeho dětmi. Opří se o ni.

Pokračování

Při Izákově vydávání své ženy Rebeky za vlastní sestru se opět setkáváme s filištínským králem Geraru Abimelechem. Mohu se jenom domnívat, že je to stejný král jako za doby Sáry nebo jeho syn, kterému otec sdělil příběh Abraháma a Sáry. Přikláním se k otci. Ne vždy jdou situace v Písmu chronologicky za sebou. Na začátku se popíše větší časový úsek a pak jednotlivé příběhy, které chtěl Bůh zachovat pro naše poučení. Mé vidění situace je, že v době, kdy se tento příběh odehrává žil ještě Abrahám. (Izák měl 75 let, když Abrahám zemřel ) Tedy někdy v těch dvaceti letech bezdětného manželství mezi čtyřicátých rokem a šedesátým rokem Izáka. Pokud by měli již s Rebekou Ezaua a Jákoba, určitě by se to doneslo k lidem z Geraru a Izák by nemohl Rebeku vydávat za svoji sestru.

„Jednou, když už tam byli dlouho, vyhlížel filištínský král Abimelech z okna a uviděl, jak se Izák mazlí se svou ženou Rebekou. Abimelech si tedy Izáka zavolal a řekl: „Vida, přece je to tvá žena! Proč jsi tedy říkal: ‚Je to má sestra‘?“ „Myslel jsem si, že bych kvůli ní mohl zemřít,“ odpověděl mu Izák. Abimelech zvolal: „Cos nám to udělal? Někdo z lidu mohl snadno s tvou ženou spát, a tak bys na nás uvedl vinu!“ Potom Abimelech přikázal všemu lidu: „Kdokoli se dotkne tohoto muže nebo jeho manželky, musí zemřít!““
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭8‬-‭11‬ ‭B21‬‬

Můžeme vidět u Izáka opět strach jako u jeho otce. U Abímeleka naopak vidíme, že byl poučený – “a tak bys na nás uvedl vinu”. Nakonec jedná s Izákem stejně jako se jednalo s jeho otcem u Sáry. Abmílechovo rozhodnutí o nedotknutelnosti Izáka a Rebeky nakonec Izáka natolik upokojí, že v této zemi zaseje obilí. Vidíme, že více spoléhal na slovo člověka a to i přes zaslíbení, které dostal od Hospodina.

„Ukázal se mu totiž Hospodin a řekl: „Nesestupuj do Egypta! Usaď se v zemi, kterou ti určím. Pobývej v této zemi a já budu s tebou a požehnám ti, neboť tobě a tvému semeni dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, kterou jsem složil tvému otci Abrahamovi: ‚Tvé símě rozmnožím jako hvězdy na nebi. Tvému semeni dám všechny tyto země a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy na zemi.‘ To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ A tak se Izák usadil v Geraru.“
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭2‬-‭6‬ ‭B21‬‬
Bůh mu to nevyčítá, naopak mu žehná a z Izáka se stává velmi bohatý muž. Bohatší než ostatní v Gereru. Proto je vyhnán z jejich blízkosti. Postupně hledá místo, kde se se svými lidmi může usídlit, kope studny, o které přichází až nakonec tento prostor najde. Mohl by si to místo vynutit silou, měl dost lidu a měl zaslíbení o této zemi. Rozhodl se pro pokoj. Nakonec mu Hospodin zjednává bázeň u tohoto národu a oni chtějí s ním uzavřít dohodu.

„Tehdy k němu přišel z Geraru Abimelech se svým pobočníkem Achuzatem a s velitelem svého vojska Píkolem. Izák se jich zeptal: „Proč ke mně přicházíte? Vždyť mě nenávidíte a vyhnali jste mě od vás.“ Odpověděli: „Jasně jsme poznali, že Hospodin je s tebou, a tak jsme si řekli: Ať je teď mezi námi a tebou přísaha. Chceme s tebou vstoupit do smlouvy, že nám neuděláš nic zlého, tak jako jsme se my nedotkli tebe a prokazovali ti pouze dobrodiní a propustili tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!“ Vystrojil jim tedy hostinu a jedli a pili. Časně ráno pak vstali a vzájemně si přísahali. Potom je Izák propustil, a tak od něj odešli v pokoji. A téhož dne se stalo, že přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou kopali: „Našli jsme vodu!“ Nazval ji tedy Šibea, Přísaha, a proto se to město až dodnes jmenuje Beer-šeba, Studna přísahy.“
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭26‬-‭33‬ ‭B21‬‬

Když mám zaslíbení od Hospodina, nemusím Bohu pomáhat a prosazovat si zaslíbení sám, vlastní silou, vlastní chytrostí… Je lepší čekat a ve víře se připravovat. Napomáhání Bohu často vede k oddálení jeho naplnění. Praktická rada je jít a pracovat dál tak, jako jsme to dělali do chvíle, než jsme zaslíbení dostali. V případě křivdy čekejme až nás Hospodin obhájí. Je to lepší než naše volání, že jsme neviní nebo boj o prokázání spravedlností pro nás. Kristus je nejlepším obhájcem a přichází v pravý čas, i když se nám může zdát, že na nás zapomněl. Že kopeme studnu za studní a stále jsme bez vody, protože nám ji někdo sebere. Pak ale přijde den, kdy nepřítel přijde a řekne: Jasně jsme poznali, že Hospodin je s tebou.

Rád bych se zastavil také u Izákova strachu nebo Strachu, jak se o něm zmiňuje Písmo v u smlouvy Jákoba s Labánem (Genesis 31: 42 a 31:53)

pokračování příště

Izák se narodil jako druhý syn, ale jako první a jediný syn Sáry, Abrahámovy ženy. Bylo mu zaslíbeno, že Bůh na něho přenese své požehnání jako pokračovatele rodu a také Božího povolání, které dostal Abrahám. Již od svého dětství měl nepřátele, i když to nemusel tak vnímat. Jeho starší bratr Izmael, narozený z otrokyně Hagar i se svou matkou žárlili na jeho postavení. Nepřátelství vzrostlo po vyhnání Hagar s Izmaelem. (Dodnes muslimské národy, berou za pokračovatele Božího zaslíbení prvorozeného Izmaela a nikdy nepřijali Izáka). U Boha neplatí lidské prvorozenectví. Bůh vybírá podle sebe a ne podle přání lidí. Nakonec Izmael byl lidský plán a lidské dílo, Izák Boží plán a Boží zázrak. Mnohé situace se sním nebo kolem něho udály, které nemohl ovlivnit, ale které ovlivňovaly jeho. Jednou z takových událostí bylo, že se stal středem zkoušky víry a věrnosti jeho otce Abraháma. Viděl, že když zůstane věrný i v takové chvíli, Bůh má připravené řešení. Jsou chvíle a zážitky Božích doteků, zázraků a Božího jednání, které si neseme po celý život. Je často jen na nás, co se rozhodneme po zbytek života nosit. Izák si mohl odnést to, že Bůh po jeho otci chtěl, aby mu obětoval jeho. Mohl se vymlouvat na celoživotní trauma z této události. Nebo si mohl odnést vědomí, že Bůh plní své slovo, i když situace vypadá opačně. Vlastně i nám Ježíš říká:

„Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“
‭‭Matouš‬ ‭10‬:‭37‬ ‭B21‬‬ a v Lukášově evangeliu jde Ježíš ještě dál:

„Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
‭‭Lukáš‬ ‭14‬:‭33‬ ‭B21‬‬

Jak je pro mnohé těžké dát přednost Bohu před vlastními dětmi. Poznal jsem několik křesťanů, kteří právě ve vztahu k dětem a Bohu si vybrali službu svým dětem než Bohu. Měli a mají své děti za přednější než Boha. Mnozí mezi námi se trápí proto, že nemají děti, ale díky tomu jsou ochráněni od takových rozhodnutí.
O Izákovi toho moc nevíme. Pokračoval v putování po zemi, kterou Bůh zaslíbil za dědictví jeho otci. Nejen, že kopíroval jeho cesty, kterými se svým lidem chodil, ale také i otcovo jednání s manželkou, kterou vydával za svou sestru.
(pokračování příště)

„Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“ Odpověděl tedy Bohu: „Kéž je před tebou živ aspoň Izmael!“ Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě. Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ. Svou smlouvu však potvrdím Izákovi, jehož ti Sára porodí příští rok touto dobou.“ A když s ním domluvil, vznesl se Bůh od Abrahama.“
‭‭Genesis‬ ‭17‬:‭15‬-‭22‬ ‭B21‬‬

Izák se narodil devadesátileté Sáře a stoletému Abrahámovi. On byl tím zaslíbeným synem a nositelem Božího požehnání. Oba věděli, že Izák je velkým Božím zázrakem. Izák měl ještě sedm bratrů. Jednoho staršího z otrokyně Hagar (Izmaela) a šest pravděpodobně mladších z Ketury. Abrahám měl ještě další děti se svými družkami. Všechny zaopatřil a poslal je na východ daleko od Izáka.
Izákovi bylo třicet sedm let, když zemřela jeho matka Sára (127 let). Ve čtyřiceti se oženil s Rebekou a teprve po dvaceti letech manželství mu porodila dva syny Ezaua a Jákoba. Tak jako Sára, byla Rebeka neplodná a až po mnoha modlitbách otěhotněla. Na rozdíl od svého Otce a synů, byl Izákův život pokojný, mnoho důležitých věcí se stalo sice k vůli němu, ale šly mimo něj a nemohl je ovlivnit. Stojí za povšimnutí několik dat. Izák se narodil 392 roků po potopě. Ezau a Jákob Abraháma znali. Když Abrahám umřel, bylo jim patnáct. Všichni žili ve zvláštní době, kdy vymírali lidé dlouhého věku. Například Sem, syn Noema ještě žil padesát let po narození Ezaua a Jákoba. Byl již jediný, kdo poznal dobu před potopou. Za jejich životů a života Izáka umírali Arpakšad a Šelah (vnuk a pravnuk Noema) a Heber. Byla to doba, kdy lidé obecně věděli o Hospodinu a mnozí mu sloužili a zároveň to byla doba, kdy právě oni vymírali a nové generace hledali již jinde. Naslouchaly a vytvářely si mnoho různých božstev. Byla to doba bez zákona. Zapomínalo se na to, jak a proč Hospodin smetl ze země lidstvo potopou. Lidé brzo zapomínají. I my rychle zapomínáme na Boží požehnání a milost, kterého se nám dostalo v Kristu Ježíši. Rychle zapomínáme na jeho zázraky v našich životech a stále se poddáváme strachu z budoucnosti apd.
I my žijeme v podobné době, kdy dochází ke změně a ve světě se bude uctívat všechno možné, jen ne Kristus. Možná právě proto příběhy těchto mužů a žen mohou pro nás být velkým poučením.

„Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“ Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu. „Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama. „Ano, můj synu?“ odpověděl mu. „Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák. „Kde je ale beránek k zápalné oběti?“ „Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham. A tak šli oba spolu. Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl. Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. „Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“ Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“ Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.““
‭‭Genesis‬ ‭22‬:‭1‬-‭18‬ ‭B21‬‬
Po mnoha letech poznávání Hospodina, byl Abrahám připravený na nejtěžší zkoušku. Obětování Bohem zaslíbeného syna. Určitě byl zmatený, vždyť Bůh chce po něm, aby obětoval syna, o kterém tentýž Bůh zaslíbil, že z něho vzejdou mnohé národy. Jedno vylučuje druhé. Přesto šel. Věřil Bohu jak v jednom, tak v druhém. Pisatel Listu Židům o tom píše: “

Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.“
‭‭Židům‬ ‭11‬:‭17‬-‭19‬ ‭B21‬‬

Jak bychom se dnes zachovali my v této situaci. Řekli bychom si: “to nemůže být z Boha” nebo “ to ke mne nemluvil Bůh”, pochybovali bychom o zaslíbení? Víra, kterou zde Abrahám prokázal vyžaduje osobní poznání Boha. Abrahám nepochybuje, že k němu mluví Hospodin. Víra, kterou za ty roky od Hospodina získal ho vede k ujištění, že Bůh ví, co dělá a má řešení: “Bůh si najde beránka k zápalné oběti”.
I my se můžeme dostat do podobné situace, kdy máme zaslíbení a Bůh nás vede úplně jinudy. Kdy jsme zaskočeni Božím vedením, které si může odporovat, kdy nejsme schopni pochopit Boží příkazy pro nás osobně. I nás Bůh provádí zkouškami, ve kterých ho dokážeme více a více poznávat a důvěřovat mu, “že je schopen i křísit z mrtvých” a má vždy řešení.
Abrahám neměl Bibli, ze které mohl čerpat a učit se poznávat Boha. Přesto nepochyboval, že k němu mluví Bůh. I pro nás je vyvrcholením, víry Boží v nás, chození v takové jistotě. Dokonce jsme na tom mnohem lépe než on, protože již máme Písmo, které nám Bůh dal k našemu ponaučení. Včetně životního příběhu Abraháma.
Abrahám je představitelem doby před zákonem. Nemůžeme jeho život ( a životy praotců víry) posuzovat z hlediska zákona a dokonce ani ne z hlediska novozákonního, i když oni žili vírou a milostí Boží. Žili v naprosto jiné době s jinými pravidly a společenskými zvyklostmi a etikou. To, co však máme společné je charakter a boj o jeho proměnu. Boj o čistotu srdce, ve kterém tak často selháváme a potřebujeme Boží milost a milosrdenství k tomu, abychom došli do cíle, aby Boží víra v nás mohla dorůst tak jako v Abrahámovi.

„Po nějaké době měl Abram vidění, ve kterém dostal Hospodinovo slovo: „Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá nesmírná odměna.“ Abram odpověděl: „Hospodine, Pane můj, co mi chceš dát? Chodím životem bezdětný a svůj dům zanechám Eliezerovi z Damašku. Pohleď, nedal jsi mi potomka,“ pokračoval Abram, „a tak mým dědicem bude můj čeledín!“ Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene. Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost.“
‭‭Genesis‬ ‭15‬:‭6‬ ‭B21‬‬
Vrátíme se zpět o několik kapitol. Zde Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu. Hned na začátku Bůh ujišťuje Abraháma, že se nemusí bát, že on sám je jeho štítem. On sám Bůh ho bude chránit. Pak dodává něco velmi důležitého. Já Bůh jsem tvá nesmírná odměna. Častokrát se cítíme neoceněni za to, že jsme uvěřili. Myslíme si, že by Bůh měl s námi více počítat ve službě, v modlitbách, v obdarováních, v církvi. Tolik pro tebe Bože dělám a přesto ….. Bůh nám říká: Já to vím, ale máš to nejcennější, máš totiž mne. To je to nejvíc, co člověk může mít. Abraháma však trápí bezdětnost. Ve svém trápení nechápe to, co mu Bůh říká. Syn je pro něj v této chvíli více než to, že má Boha. Syn by byl pro Abraháma tou nesmírnou odměnou. Co by bylo v této chvíli pro nás větší odměnou, pro kterou zapomenete, že Boží přítomnost je nadevše? Zdraví? Kariéra? Dobrá dovolená? Láska ženy nebo muže?
Nebo také dítě? Bůh slyší naše trápení, tak jako slyšel Abrahámovo. Hospodin Abrahámovi zaslibuje dědice a hojné potomstvo. Abrahám uvěřil. Nic jiného než uvěřil. Výsledkem jeho víry bylo, že sám Bůh mu to počítal za spravedlnost. Jinými slovy Abraháma započetl mezi spravedlivé. (Spravedlivý bude žít z víry Židům 10:38)

Pro Abraháma je těžké pochopit, jak může mít dědice, když Sára je neplodná. Proto nápad jeho ženy se mu zdá jako naplnění zaslíbení. Sára dá Abrahámovi svou otrokyni, aby s ní spal. Ona mu pak porodí syna a Sára ho přijme za svého. Obvyklá věc té doby. Bůh však nedělá zkratky. Znovu zaslibuje Abrahámovi dědice, ale ze Sáry. To však musí uplynout ještě mnoho let a Abrahám se Sárou musí projít mnohými zkouškami a proměnami.
I my si často děláme zkratky, které vydáváme za naplnění Božích zaslíbení. Přitom si je jen vykládáme po lidskou. Bůh nepotřebuje naší pomoc k tomu, aby naplnil to, co nám zaslíbil. Naopak naše pomoc často oddaluje jejich naplnění. Je lepší čekat a pak zažívat Boží zázraky, než se snažit Bohu pomoc a pak celý život nést následky.

‭‭

Jak Bůh zasahuje v tomto druhém pobytu Sáry u cizího muže? Na rozdíl od egyptského faraóna, zde Bůh ve snu promlouvá přímo ke králi a zjevuje mu pravdu o Sáře. Varuje ho před tím, aby s ní spal.
Král Abimelech se bál Hospodina a poslechl. Proč zde čteme, že Hospodin promluvil ke králi, ale v případě faraóna ne. Tato událost se stala nejspíše krátce po té, co Bůh zaslíbil Sáře a Abrahámovi syna. (Za rok v tuto dobu…) Do té doby byla Sára neplodná, biblickým slovníkem měla zavřené lůno. Tak tomu bylo i v době, kdy byla na faraónově dvoře. Zde Bůh však říká “do roka”, to znamená, že její lůno otevřel. Buď již odcházela ke králi těhotná nebo brzo po návratu otěhotněla. Bůh plní své sliby. Slíbil syna z Abraháma. Proto musel zasáhnout. Kdyby otěhotněla s králem, stal by se Bůh lhářem a nesplnila by se jeho zaslíbení. Bůh to, jak zasáhl nechal zapsat do Bible, aby nebyla žádná pochybnost o původu Izáka.
Rozdíl je také v tom, jak obě situace končí. V Egyptě je Abrahám vyhnaný ze země. Zde je mu nabídnuto, aby si vybral místo, kde v ní chce bydlet, získává další bohatství a především se zde rodí Izák, zaslíbený syn. Zde poprvé je Abrahám označený Bohem za proroka a modlí se za krále a jeho rodinu. Uzavírá zde smlouvu s Abimelechem a dál žije v této zemi.
Později i Izák vydává svou ženu Rebeku za sestru. A to ze stejného důvodu jako jeho otec Abrahám. Je to však králem odhaleno dříve, než mohla být odvedena do domu krále nebo jiného velmože. I Izák končí pod ochranou krále a dál žije na stejném území jako jeho otec Abrahám.

Je pozoruhodné a především nepředvídatelné jak Bůh vede naše cesty nejrůznějšími situacemi, ve kterých se ukazují naše slabosti, aby pak situace obrátil v naše požehnání a oslavil své jméno v našich životech. Bible je plná těchto příběhů.

I na příbězích těchto Božích služebníků můžeme vidět, že sami nejsme schopni dojít do cíle, do Božího královstvím. A to ani když jsme prožili Boží přítomnost, uvěřili a přijali jeho zaslíbení. Je to jen a jen z Jeho milosti, že jednou dojdeme. Potřebujeme v ní a z ní žít každého dne.

konec

Přesuneme se o pár kapitol dále abychom si přečetli podobnou situací do které se Abrahám dostal. Ale s jiným výsledkem.

„Abraham se pak odtud vydal na cestu do negevského kraje, aby se usadil mezi Kádešem a Šurem. A když pobýval v Geraru, říkal Abraham o své manželce Sáře: „Je to má sestra.“ Gerarský král Abimelech tedy pro Sáru poslal a vzal si ji. V noci ale k Abimelechovi ve snu přišel Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, teď zemřeš. Vždyť je vdaná za jiného muže!“ Abimelech s ní ale ještě nic neměl, a tak řekl: „Pane, cožpak zabíjíš i spravedlivé lidi? Cožpak mi sám neřekl: ‚Je to má sestra‘? I ona sama přece říkala: ‚Je to můj bratr.‘ Udělal jsem to s poctivým úmyslem. Mám čisté ruce!“ Bůh mu ve snu odpověděl: „Jistě, vím, že jsi to udělal s poctivým úmyslem. Proto jsem tě také zadržel, abys proti mně nezhřešil, a nedovolil jsem ti dotknout se jí. Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“ Abimelech tedy časně ráno vstal a svolal všechny své služebníky. Když jim celou věc vylíčil, dostali ti muži veliký strach. Abimelech si potom zavolal Abrahama a řekl mu: „Cos nám to udělal? Čím jsem se proti tobě provinil, že jsi na mě a na mé království přivedl tak veliký hřích? To, cos mi udělal, se nedělá!“ Abimelech se Abrahama zeptal: „Co tě to napadlo, udělat takovou věc?“ Abraham odpověděl: „Pomyslel jsem si: ‚Na tomto místě určitě chybí Boží bázeň; třeba mě kvůli mé ženě zabijí!‘ Kromě toho, je to opravdu má sestra. Je dcerou mého otce, ale ne mé matky, a tak se stala mou ženou. A když mne Bůh poslal, abych putoval daleko od domu mého otce, řekl jsem jí: Prokaž mi tuto laskavost. Všude, kam přijdeme, o mně říkej ‚To je můj bratr.‘“ Abimelech tedy vzal brav, skot, otroky a otrokyně, dal je Abrahamovi a vrátil mu jeho manželku Sáru. Řekl: „Hle, má země je před tebou; bydli, kde se ti zlíbí.“ Sáře pak řekl: „Hle, dal jsem tvému bratru tisíc šekelů stříbra; to ti bude zadostiučiněním přede všemi, kdo jsou s tebou. Tím vším budeš ospravedlněna.“ Abraham se pak modlil k Bohu a Bůh uzdravil Abimelecha i jeho ženu a jeho děvečky, aby mohly rodit děti. Hospodin totiž kvůli Abrahamově manželce Sáře pevně zavřel každé lůno v Abimelechově domě.“
‭‭Genesis‬ ‭20‬:‭1‬-‭18‬ ‭B21‬‬
Mezi oběma událostmi se událo mnoho věci. Abrahám se rozešel s Lotem, aby ho později vysvobodil ze zajetí včetně obyvatel toho kraje. Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu, Abrahámovi se narodí Izmael z egyptské otrokyně. Bůh znovu potvrzuje smlouvu s Abrahámem. Abraháma navštíví Bůh, aby ho informoval o zkáze Sodomy a Gomory. Abrahám s ním smlouvá o počtu spravedlivých, aby je zachránil. Sára dostává zaslíbení, že do roka porodí Abrahámovi syna. Dochází ke zkáze Sodomy a Gomory. Lot je Božími posly vyvedený i s rodinou z této zkázy.
Během této dlouhé doby se Abrahám několikrát přesvědčil o Boží moci, o Boží lásce a věrnosti svému slovu, zažil Boha jako ochránce, který vytrhuje a zachraňuje své vyvolené, a přesto se opět v obavě o svůj život uchyluje ke lsti a lži. Opět svou ženu Sáru vydává jen za svou sestru a nechává ji odvést do domu jednoho z filištýnských králů.
I my máme mnohá svědectví o Boží lásce, jeho ochraně, nadpřirozeném jednání v mnoha situacích. I my jako Abrahám však často selháváme, když přichází zkouška, ve které jde o náš život, o náš majetek, kariéru, rodinu. Nebo jen o strach, který nedokážeme definovat. Jak často se v takových situacích obracíme ke svému rozumu a schopnostem, vyhledávání známých kteří by nám mohli pomoc? Jak často se uchýlíme k polopravdám? Necháme se zastrašit a nebýt Božího zásahu nechali bychom iniciativu na ďáblu a nechali si ukrást požehnání a účast na Božím díle a jeho zázracích.
I v tomto Abrahámově jednání zasahuje Bůh a obrací vše k dobrému.

(pokračování zítra)

Odejdi ze své země
1Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. 2Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. 3Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ 4Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. 5Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. 6Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) 7Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal. 8Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. 9Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu. 
Abraham v Egyptě
10V zemi pak nastal hlad, a tak se Abram vydal dolů do Egypta. Chtěl tam nějakou dobu pobýt, neboť v zemi panoval krutý hlad. 11Cestou, když se blížil k Egyptu, řekl své ženě Saraj: „Pohleď, vím, jak překrásná jsi žena. 12Až tě Egypťané uvidí, řeknou: ‚To je jeho žena!‘ a zabijí mě, ale tebe nechají naživu. 13 Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu.“ 14Abram tedy přišel do Egypta a Egypťané viděli, jak je ta žena velmi krásná. 15A když ji uviděli faraonovi hodnostáři, vychválili ji před faraonem tak, že byla vzata do faraonova domu. 16Abramovi se díky ní vedlo velmi dobře – měl brav, skot i osly, otroky, otrokyně, oslice a velbloudy. 17Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. 18Farao si proto Abrama zavolal. „Cos mi to udělal?“ řekl mu. „Proč jsi mi zatajil, že je to tvá manželka? 19Proč jsi říkal: ‚Je to má sestra‘? Vždyť jsem si ji vzal za ženu! Zde máš svou manželku, vezmi si ji a jdi!“ 20 Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.
Genesis 12:1-20

Dlouhý text, ale potřebujeme se na něj podívat z dálky. Co z té dálky uvidíme. Jednak velké požehnání: „Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“  V tomto velkém zaslíbení vychází Abrahám z otcova domu do země, kterou nezná, ale může v ní očekávat velké věci. Abrahám jde.
Po příchodu do země, do které ho přivedl Hospodin přichází asi zklamání, protože místo požehnání zaslíbené země na něj čeká hlad. Vidí jediné řešení – jít do Egypta. Přestože má tak obrovské zaslíbení
(Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním.) se děje v jeho životě opak. Dostává strach (nedůvěřuje tomu, který ho poslal a vedl) nechává svou ženu faraonovi a dokonce i spekuluje s její krásou „Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu“
(bere osud do svých rukou a řeší věc lstí, polopravdou – tedy lží)
Získal velké bohatství za cenu, že jeho žena se stala ženou faraona (Vždyť jsem si ji vzal za ženu!). Místo aby byl Abrahám požehnáním, stala se jeho přítomnost prokletím a byl nakonec z Egypta vyhnaný.
(Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. ; Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.)

To nám nemusí připadat jako začátek velké služby Bohu. Spíše naopak, jak jedno velké selhání. Nestalo se něco podobného i nám?Dostali jsme na začátku velké zaslíbení a vzápětí jsme prožívali naprostý opak? Jak to otřáslo naší vírou? Co to v nás vyvolalo. A stalo se to jen jednou?
Hospodin však k Abrahámovi přichází bez výčitek. Naopak přichází k němu a dělá s ním smlouvu. Přestože je Sára neplodná, dává zaslíbení o jeho potomstvu.
Po těch všech úžasných zážitcích s Bohem se Abrahám znovu dostává do podobné situace a opět nastrkuje svoji ženu a opět se jeho žena dostává do k cizímu muži. Zde však Hospodin již přímo zasahuje a obrací situaci ke své slávě a sjednává Abrahámovi velké jméno. I přesto, že znovu projevil strach, nedůvěru Bohu, lstivost. Situace je zde však úplně jiná. Zde se Abrahám stává Božím prorokem, dostává bohatství a možnost se v zemi usadit kde chce.
V čem je rozdíl a proč ta situace dopadla úplně jinak než u faraona budeme rozebírat příště.

Odejdi ze své země Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal. Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu. (Gensis 12:1-9)

Encyklopedický ústav SAV

V jedenácté kapitle Genesis se dovídáme, že otec Abraháma Terach, odešel z Uru do Kanaánu. Tedy měl zamířené do oblasti biblické „zaslíbené země“. Došel však jen do Charánu na severu mezopotánie. Putoval kolem řeky Eufrat, kde byly již usazené mnohé rodiny a rody. Cestoval úrodnou a zavlažovanou zemí. Pokud chtěl do Kanaánu, musel s lidmi jít místy, kde byla voda. Kdyby chtěl jít přímo, pak by je čekala mnoha set kilometrová cesta pouští bez vody a tedy i smrt žízní.
Důvody, pro které Terach nedošel do Kanaánu neznáme. Víme, že zůstal na půl cesty. Usídlil se v Charánu. Víme, že rod v Charánu ještě více zbohatl a rozšířil se. (Možná to byl jeden z důvodů, proč Terach nešel dál, uviděl možnost se usídlit v zemi, kde je čekal blahobyt. Aspoň to nepřímo vyplývá z textu.) Byl to však on, pro kterého byl určeným cílem Kanaán.
Terach se usadil a nešel do předem určeného cíle. Bůh však začal promlouvat k Abrahámovi a začíná ho vést s jeho rodinou do konečného cíle – do země zaslíbené. Abraham neví, co všechno ho ještě čeká, ale pokračuje v cestě, kterou jeho otec opustil. Vzdává se pohodlného a bezpečného života v Charánu uprostřed velkého rodu a vydává se na nejistou cestu.
I když nevím, zda a jak Hospodin jednal s Terachem, že se Terach vydal z Uru do Kanaánu, připomíná mi to další příběh Bible. A to jak Bůh povolal prvního krále nad Izraelem Saula a on selhal – nedošel. Na jeho místo povolal Hospodin Davida, o kterém sám Bůh říká, že je mužem podle Božího srdce.

(Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Kazatel 1:9)

I nám se může stát, že nám Bůh vložil do srdce cíl, kam máme dojít. Službu, do které máme vstoupit… My však na té cestě potkáme něco, pro co nejsme schopni dojít. Vyměníme nejistý cíl, za jistotu zajištění, za jistotu života uprostřed rodu, za dobré zaměstnání nebo bydlení apod. Zapomeneme na to, kam jsme měli dojít, naše srdce se obrátí na opačnou stranu. Pak chodíme do církve a modlíme se za požehnání, protože někde uvnitř cítíme, že nejsme tam, kde jsme měli být a tajně závidíme těm, kteří se nezastavili a šli dál. Závidíme těm, kteří se za požehnání nemodlí, protože v něm žijí. Žijí totiž v Boží vůli a to je tím největším požehnáním.
Terach žil po odchodu Abraháme ještě šedesát let. Žil a zemřel v Charánu a ne v zemi, kam měl dojít.
Jak jsme na tom. Chceme dožít v Charánu uprostřed blahobytu nebo uprostřed Božího požehnání na cestě, po které nás vede Kristus. Je to na našem rozhodnutí.

Semovo potomstvo
Toto je Semův rod. Dva roky po potopě zplodil Sem ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery. Arpakšad ve věku 35 let zplodil Šelacha. Po zplození Šelacha žil Arpakšad ještě 403 let a plodil syny a dcery. Šelach ve věku 30 let zplodil Hebera. Po zplození Hebera žil Šelach ještě 403 let a plodil syny a dcery. Heber ve věku 34 let zplodil Pelega. Po zplození Pelega žil Heber ještě 430 let a plodil syny a dcery. Peleg ve věku 30 let zplodil Reúa. Po zplození Reúa žil Peleg ještě 209 let a plodil syny a dcery. Reú ve věku 32 let zplodil Seruga. Po zplození Seruga žil Reú ještě 207 let a plodil syny a dcery. Serug ve věku 30 let zplodil Náchora. Po zplození Náchora žil Serug ještě 200 let a plodil syny a dcery. Náchor ve věku 29 let zplodil Teracha. Po zplození Teracha žil Náchor ještě 119 let a plodil syny a dcery. Terach ve věku 70 let zplodil Abrama, Náchora a Hárana. 
Terachovo potomstvo
Toto je Terachův rod. Terach zplodil Abrama, Náchora a Hárana; Háran pak zplodil Lota. Háran však zemřel ve své vlasti, v chaldejském Uru, dříve než jeho otec Terach. Abram a Náchor se oženili. Abramova žena se jmenovala Saraj a Náchorova žena Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky. Saraj však byla neplodná, neměla děti. Terach vzal svého syna Abrama, Háranova syna Lota a svou snachu Saraj, ženu svého syna Abrama, a vydali se spolu na cestu z chaldejského Uru do kanaánské země. Když však přišli do Cháranu, usadili se tam. Terach žil 205 let a zemřel v Cháranu. (Genesis 11:1-32)

Opět tady Bůh na nikoho nezapomíná v rodokmenu Abrahama. Většina z jeho prapředků zažila stavbu Babylonské věže a chaos po zmatení jazyků. Abrahám se narodil 292 roků po potopě. Noe měl před sebou ještě 58 roků života. Jeho prapředek Sem ještě 210 let života a přežil i Abraháma o 35 let. Během dlouhých životů měli Abrahámovi předkové mnoho dětí. Znali se?
Někdy v době Pelega došlo k rozdělení. Můžeme předpokládat, že se jedná o období stavby Babylonské věže a zmatení jazyků. Do té doby lid směřoval na východ (jednotně). Během života Pelega došlo k rozdělení. Od té doby čteme, že jeho potomci byli zakladateli různých národů. Nejen potomci Sema, ale i jeho bratrů. U třetí generace většinou čteme: podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. Jak hrozné to muselo být a jaký chaos nastal po celé zemi. Hledali se ti, kteří mluvili stejnou řečí. Jak dlouho trvalo než se někteří naučili řeči, těch dalších, aby se domluvili. Jaký zmatek nastal při stěhování těchto budoucích národů na místa, která jim určil Hospodin. Na rodokmenu Abraháma vidíme, že přes chaos a množství problémů Bůh přesně věděl o každém člověku a národu a vedl je na svá místa.
I nám Bůh často zboří naše věže a v té chvíli se ocitáme ve velkém zmatení. Nechápeme to, co se s námi děje a proč. Často běháme sem a tam.
Chci nás povzbudit. Bůh ví o tobě. On tě dovede na jeho místo, tam, kam patříš. Nemusíš se obávat toho, co se kolem tebe děje. Obrať se cele ke Kristu, on tě povede po svých cestách. Ve svém čase dal život Abrahamovi a jeho předkům. Provedl je nepochopitelnými věcmi. Provede i tebe i mne. Neboj se, i když nic nechápeš, ale raduj se z jeho přítomnosti ve všech situacích.

Celá země mluvila jednou řečí, jedněmi slovy. Když lidé putovali na východ, našli planinu v zemi Šineár a usadili se na ní. Tehdy si spolu řekli: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je v ohni.“ A tak měli cihly místo kamene a asfalt místo malty. Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ Hospodin však sestoupil, aby spatřil to město a tu věž, kterou lidští synové stavěli. Hospodin si řekl: „Hle, lid je zajedno a všichni mají jednu řeč. A toto je jen začátek jejich díla. Nic jim už nezabrání vykonat, cokoli si předsevzali. Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého.“ Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi, a tak to město přestali stavět. Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země. Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi. Genesis 11:1-9

Dotýkat se nebe. Dostat se do nebe. Udělat něco, co nás proslaví, co na nás upozorní, u čeho se budeme moci semknout, sjednotit. Tyto touhy provází člověka již od stvoření světa. Od ochutnání ovoce stromu poznání dobrého a zlého.
Někdo si myslí, že do nebe se musí vyšplhat po žebříku dobrých skutků a zjistí, že to není možné. Nebe je výše. Mnohem výše než všechny dobré skutky světa. Někdo se chce stát nesmrtelným tím, že učiní své jméno nesmrtelným. Tak se chce něčím světovým proslavit. Pomníkem, divem světa, sportovními rekordy, uměním a někteří dokonce vraždami. Všechno pomíjí a jen o několika z těch mnoha milionů, kteří pro nesmrtelnost svého jména byli schopni udělat cokoli, je zmíněno v dějinách. Zatím. I jejich jména však jednou pominou.
Pak je tu mnoho jednotlivců, kteří chtějí všechny sjednotit, aby se mohli prohlásit za boha. Po vzoru mnoha římských císařů, králů a diktátorů. Dobývali a podmaňovali si jiné národy a vytvářeli říše jen proto, že si mysleli, že dosáhnou do nebe. Prohlašovali se za Bohy nebo jejich potomky. I dnes je situace stejná. Ti, kteří chtějí vládnou v touze se podobat v mocí Bohu, zotročují lidi strachem, lží, válkami, nemocemi, finančními krizemi apod. Jen aby vše směřovalo k tomu, že budou ovládat celý svět a budou s ním manipulovat a jednou pak předají vládu antikristu. Jaká je to marnost. Jak se to samotné obrátí proti nim.
Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. 1.Timoteus 6:6 Ti, kterým to ani na mysl nepřišlo, byli jmenováni v Bibli. Jejich jména se stala nesmrtelnými. Ne vlastní zásluhou, ale z rozhodnutí Boha. Na jiném místě to pisatel listu Židům vysvětluje: Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ Židům 13:5
I dnes si stavíme i my křesťané své věže do nebes. Je jedno z jakého důvodu. Bůh však ve své lásce k nám přichází a boří naše věže. A stejně jako v Babylonu nás uvádí ve zmatek, abychom si uvědomili, že se nemáme ve světě čeho chytit, na co se spolehnout a začali ho opět hledat. Aby On se stal naší cestou, pravdou a životem. Jak v Babylonu, tak i dnes je Bůh k tomu veden svou láskou k člověku. K nám. Udělat si všechno, co si usmyslím je počátek cesty do pekla. Protože myšlení člověka a jeho srdce je veskrze zlé. Spoléhat se a opírat o Boha je cestou do nebe a k věčnému životu v něm. Do nebe, které tak lidi toužebně hledají.

Toto jsou rody Noemových synů Sema, Chama a Jáfeta. Po potopě se jim narodili synové. Synové Jáfetovi jsou: Gomer, Magog, Madaj, Javan, Tubal, Mešek a Tiras. Synové Gomerovi: Aškenáz, Rifat a Togarma. Synové Javanovi: Eliša a Taršiš, Kitejští a Rodanští.  Z nich se rozdělily přímořské národy podle svých zemí, jazyků, rodů a národností. Synové Chamovi jsou: Habeš, Egypt, Put a Kanaán. Synové Habeše: Seba, Chavíla, Sabta, Raema a Sabteka. Synové Raemovi: Šeba a Dedan. Habeš také zplodil Nimroda, jenž se stal prvním bojovníkem na zemi. Byl to před Hospodinem udatný lovec, a proto se říká: „Jako Nimrod, udatný lovec před Hospodinem.“ Hlavními městy v jeho království byly Bábel, Uruk, Akkad a Kalne v zemi Šineár. Z té země pak šel do Asýrie, kde vystavěl Ninive, Rechobot-ír, Kelach a Resen, jež leží mezi Ninive a Kelachem, oním velikým městem. Egypt zplodil Ludské, Anamské, Lehabské, Naftuchské, Patruské, Kasluchské (z nichž pocházejí Filištíni) a Kaftorské. Kanaán zplodil Sidona, svého prvorozeného, dále Cheta, Jebusejce, Emorejce, Girgašejce, Hivejce, Arkejce, Sinejce, Arvadejce, Semarejce a Chamatejce. Kanaánské rody se později rozšířily, takže hranice Kanaánu vedly od Sidonu směrem přes Gerar až ke Gaze a směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Cebojim až k Leše. To jsou synové Chamovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. Semovi, otci všech Heberových synů, bratru staršího Jáfeta, se také rodili potomci. Semovi synové jsou: Elam, Ašur, Arpakšad, Lud a Aram. Synové Aramovi: Úc, Chul, Geter a Mešek. Arpakšad zplodil Šelacha a Šelach zplodil Hebera. Heberovi se narodili dva synové: jeden se jmenoval Peleg, Rozdělení, neboť za jeho dnů byla země rozdělena, a jeho bratr se jmenoval Joktan. Joktan zplodil Almodada, Šelefa, Chasarmaveta, Jeracha, Hadorama, Uzala, Diklu, Obala, Abimaele, Šebu, Ofira, Chavílu a Jobaba; všichni tito jsou synové Joktanovi. Jejich bydliště se prostíralo od Mešy směrem k hoře Sefar na východě. To jsou synové Semovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. To jsou rody Noemových synů podle svých pokolení a národností; z nich se po potopě rozdělily národy země. Bible 21, Genesis 10:1-32

Je fascinující, jak Bible podrobně popisuje rody (viděli jsme to u rodopisu od Adama k Noemovi, můžeme to vidět i v dalších knihách Bible, kdy zaznamenává jména jednotlivých členů rodin apod.) a zde i národy a země, které z nich vznikaly. Vždy se pak více soustředí na ty, které souvisí nějak s linií pokračovatelů „Božích dětí“ ať jsou to jednotlivci nebo Izrael (Židé) samotný. I zde jsou vyjmenované národy, které měly nějaký vliv na další události, které vedou ke vzniku a dějin Izraele .
Se všemi se nějak setkáme v dalších kapitolách Bible.
Mělo by nás potěšit, že když Bůh nezapomíná na osoby a národy dávné minulosti, o to více se zajímá i o nás a naše rodiny. Že je zná jménem, že tak jak pro ně měl plán, tak i pro nás a náš dům má také plán. Nejsme zapomenuti v těch miliardách lidí, které jsou na světě a zvláště ti, kteří již se mu vydali a jeho Synu Ježíši. O nich říká: Hle, vyryl jsem si tě do dlaní. Kdykoli se podívá na své dlaně, vidí naše jména. On dokonce vidí i jména těch, kteří teprve hledají ho samotného. To je jeden z mnoha důvodů proč se neustále radovat.

Noemovi synové, kteří vyšli z archy, byli Sem, Cham a Jáfet (onen Cham byl otcem Kanaána). Tito tři byli Noemovi synové; z nich se zalidnila celá země. Zemědělec Noe byl první, kdo vysadil vinici. Napil se vína, opil se a ležel obnažen ve svém stanu. Cham, otec Kanaána, spatřil nahotu svého otce a pověděl o tom oběma svým bratrům venku. Sem a Jáfet tedy vzali plášť a oba si ho dali na ramena. Pak šli pozpátku a přikryli nahotu svého otce. Byli obráceni čelem nazpátek, a tak nahotu svého otce nespatřili. Když se Noe probral z opilosti a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: „Zlořečený buď Kanaán; ať je pro své bratry otrokem všech otroků!“ Řekl také: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Semův, jemuž bude Kanaán otročit! Kéž Bůh rozšíří Jáfeta, ať bydlí ve stanech Semových, jemuž bude Kanaán otročit!“ Po potopě žil Noe ještě 350 let. Noe žil celkem 950 let a potom zemřel. Bible, Genesis 9:18-29

Jak jsme již četli, nový začátek není úplně nový, hříšnost lidí se přenáší i přes potopu. Můžeme si myslet, že se jedná o opilost Noema, ale jde zde spíše o jednání jeho syna Jáfeta. Jak se mu často podobáme v tom, že roznášíme zvěsti o druhých. „Ty, to bys nevěřil, jak se ten člověk opil. Do němoty. Dokonce skončil nahý na podlaze. Hrůza.“ Tak nějak podobně mluvíme o tom, co se lidem v životě přihodí a i to, co by nikdo neviděl zveřejňujeme. Dnes dokonce i s fotkami nebo na filmu.
Jsme jako Jáfet. Možná ještě hůř. Dobře si přečtěme, jak to s ním a jeho potomstvem dopadlo.
Jak měl jednat? Měl on sám otce přikrýt a mlčet o tom. Pokud byl tím pohoršený, mohl druhý den o tom s otcem mluvit. On však vyběhl a sděloval to bratrům možná podobně jak jsem napsal.
Přemýšlejme jak jednáme my.
Možná potřebujeme svá srdce a tím i postoje dát Bohu, aby je proměňoval. On to rád udělá, když mu to dovolíme.

Toto je Semův rod. Dva roky po potopě zplodil Sem ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery. Arpakšad ve věku 35 let zplodil Šelacha. Po zplození Šelacha žil Arpakšad ještě 403 let a plodil syny a dcery. Šelach ve věku 30 let zplodil Hebera. Po zplození Hebera žil Šelach ještě 403 let a plodil syny a dcery. Heber ve věku 34 let zplodil Pelega. Po zplození Pelega žil Heber ještě 430 let a plodil syny a dcery. Peleg ve věku 30 let zplodil Reúa. Po zplození Reúa žil Peleg ještě 209 let a plodil syny a dcery. Reú ve věku 32 let zplodil Seruga. Po zplození Seruga žil Reú ještě 207 let a plodil syny a dcery. Serug ve věku 30 let zplodil Náchora. Po zplození Náchora žil Serug ještě 200 let a plodil syny a dcery. Náchor ve věku 29 let zplodil Teracha. Po zplození Teracha žil Náchor ještě 119 let a plodil syny a dcery. Terach ve věku 70 let zplodil Abrama, Náchora a Hárana. Bible 21 Genesis 11:10-26

Období od Adama do konce potopy to trvalo 1656 roků. Od konce potopy do narození Abraháma pak jen 292 roků. Noe umírá, když Abrahamovi bylo 58 roků. Časy od konce potopy do smrti Noema bychom mohli přirovnat k období minulých 250 let, kdy probíhala průmyslová a probíhá digitální revoluce. I v té době se hrnuly jedna událost za druhou a děly se důležité věci. Nová éra lidstva začala s osmi lidmi. V době Abrahama jsou známe již celé národy a království.
Nevíme jak do nich byl zapojený samotný Noe, protože již o něm není zmíňka, ale viděl je a žil v nich. To vše jen ve dvou a půl kapitolách Bible.

Bůh tehdy Noemovi i jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zem. Ať z vás má strach a hrůzu všechna polní zvěř, všechno nebeské ptactvo, všechno, co se hýbe po zemi, i všechny mořské ryby: jsou vám vydáni do rukou. Všechno živé, co se hýbe, vám bude za pokrm; to všechno vám dávám tak jako dříve zelené byliny. Nesmíte však jíst maso, dokud je v něm život, totiž krev. Krev vašeho života budu rozhodně mstít. Každé zvíře i člověka za ni budu volat k odpovědnosti. Za lidský život budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka. Ploďte se tedy a množte se, ať se vámi jen hemží zem, takto se na ní rozmnožte!“ Potom Bůh k Noemovi a jeho synům promluvil: „Hle, já uzavírám smlouvu s vámi, s vaším budoucím semenem i s každou živou bytostí, jež je s vámi – s ptactvem, dobytkem i se vší polní zvěří – se vším živým, co vyšlo z archy. Uzavírám s vámi tuto smlouvu: Veškeré tvorstvo už nikdy nebude vyhubeno záplavou vody. Už nikdy nenastane potopa, jež by zničila zemi.“ Tehdy Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou uzavírám s vámi i s každou živou bytostí, jež je s vámi, pro všechna příští pokolení: Na oblak pokládám duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, připomenu si svou smlouvu s vámi i s každou živou bytostí, a už nikdy nepřijde záplava vody, aby vyhubila veškeré tvorstvo. Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi.“ Bůh Noemovi řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem učinil s veškerým tvorstvem na zemi.“ Bible 21 Gensis 9.kap.

Většinou z církve známe Starou a Novou smlouvu. Bůh však s lidmi uzavírá i jiné smlouvy. Noe se svou rodinou se stává novým zakladatelem lidstva. Jsou jediní na zemi, ale Bůh s nimi a skrze ně uzavírá smlouvu s celým budoucím lidským pokolením. Kromě toho, že se Bůh zavazuje nepřivést na lidstvo další potopu po celou dobu, co bude země, také dává člověku právo nad životem zvířat. I Adamovi dal pravomoc na zvířaty, ale spíše jako správce, nedává mu je za potravu. Když hovořil o potravě, pak se to vztahovalo jen na ovoce a byliny. Nyní tam jsou zahrnuta i zvířata. Adam zvířata pojmenovává. Není jejich nepřítelem. Nyní mají zvířata z člověka strach.
Také ve smlouvě jasně v pojmenovává, trest za smrt člověka, i jeho krev bude prolita (smrt). Kaina, prvního vraha, vyhání a dělá z něj štvance a tuláka. I tady je posun.
Lidstvo bylo zalito vodou pro svůj hřích, který rostl a rostl. Tím, že byl zachráněný Noe začíná sice nové období, ale hříšnost, kterou uvolnila Eva s Adamem v lidech zůstává. Aby tomu tak nebylo, musel by Bůh skončit s Noem a jeho rodinou (Noe byl jako jediný shledaný jako spravedlivý), stvořit nového Adama. Ovšem stejně by se situace opakovala. Bůh má od počátku plán s člověkem. Dlouhý, ale dobrý. A to i přes lidskou hříšnost, pro kterou nyní přichází strach zvířat, ale i jasné upozornění na ohledně zabíjení lidí. (Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? Bible 21, Jeremiáš 17:9)
Bůh rozumí a vidí lidská srdce a má plán pro člověka. Ten je ukryt v Kristus. V té době ještě jako Boží tajemství.

Bůh však pamatoval na Noema i na všechnu zvěř a dobytek, který s ním byl v arše. Nechal nad zemí vát vítr a voda se utišila. Prameny propasti i nebeské průduchy se zavřely a průtrž z nebe přestala. Voda začala ze země zvolna ustupovat a po sto padesáti dnech konečně opadla. Sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Ararat. Voda zvolna opadala až do desátého měsíce. Prvního dne desátého měsíce se ukázaly vrcholky hor. Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno, jež v arše udělal, a vypustil havrana. Ten vylétal a zase se vracel, dokud voda na zemi nevyschla. Potom vypustil holubici, kterou měl s sebou, aby zjistil, zda voda ustoupila z povrchu země. Holubice však nenašla místo, kde by mohla nohama spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť voda ještě pokrývala celý povrch země. Noe tedy vystrčil ruku, chytil ji a vzal ji k sobě do archy. Počkal ještě sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Večer se k němu holubice vrátila a hle, v zobáku měla čerstvý olivový lístek! Tak Noe poznal, že voda ustoupila ze země. Počkal tedy dalších sedm dní, vypustil holubici znovu a už se k němu nevrátila. Šestistého prvního roku Noemova života, prvního dne prvního měsíce, začala voda na zemi vysychat. Noe tedy odsunul příklop archy, podíval se ven a hle, zemský povrch osychal. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla země suchá. Tehdy Bůh k Noemovi promluvil: Vyjdi z archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno živé, co máš u sebe – veškeré tvory z ptactva, dobytka i havěti lezoucí po zemi. Ať se hemží na zemi a ať se na zemi plodí a množí.“ Noe tedy vyšel ven a s ním i jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť, každý pták, všechno, co se hýbe po zemi, vyšlo z archy podle svých čeledí. Noe tehdy postavil Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všeho čistého ptactva a obětoval na oltáři zápalné oběti. Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“  Bible 21 Genesis 8. kap.

Bůh zachraňuje ty, kteří mu důvěřují a jejichž důvěra je vyjádřená poslušností. Nemusí se v ničem bát. Noe se svou rodinou byl po mnoho měsíců zavřený v arše, v bezpečí. Určitě jim však bylo těsno a prostředí asi nebylo komfortní – jak jsme dnes zvyklí používat toto slovo. Nebyla to jejich komfortní zóna. Noe několikrát vypouští ptáka, aby se dozvěděl zda voda již opadla a je někde souš.
Poté, co se to již dověděl a archa přistála na pohoří, nic neuspíšil, ale čekal na Boží povel. Čekal další dva měsíce.
Často si přiděláváme nepříjemnosti nebo se vzdáváme zázraků jen proto, že si myslíme, že známe správné načasování. Řídíme se tím, co vidíme, slyšíme kolem nebo našimi vědomostmi a rozhodujeme se podle toho. Noe čekal až na Boží povel!!!

Naučme se řídit Božími povely a čekat na ně. Výsledkem toho, že Noe to uměl, přišlo Boží zaslíbení: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“

I my můžeme být zdrojem Božího požehnání pro lidi kolem, přestože víme, že lidské srdce je už od mládí zlé. Jako Noe otevřel dveře do nové etapy lidstva, tak i my můžeme pomoc lidem otevřít dveře do jejich nové etapy života s Kristem. Nesmíme však více toužit po komfortní zóně v našich životech, ale naslouchat povelům Ducha svatého a plnit je.
Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. Nikdo v bojové službě se neplete do civilních záležitostí; jinak by s ním velitel nebyl spokojen. Ani žádný závodník nezíská věnec, nezávodí-li podle pravidel. I rolník musí těžce pracovat předtím, než okusí úrodu. Přemýšlej o mých slovech; Pán ti dá, abys to všechno pochopil. Bible 21 2.Timoteova 2:3-7
Pokud jsme vojáky Krista, nehledejme komfortní zóny. V takových se těžko naslouchá Božím povelům a ještě hůř se jimi řídí.

Hospodin potom Noemovi řekl: „Vejdi s celou svou domácností do archy. Viděl jsem totiž, že jsi přede mnou v tomto pokolení jediný spravedlivý. Ze všech čistých zvířat vezmeš k sobě po sedmi párech, vždy samce a samici; ze všech nečistých zvířat však jen po páru, samce a samici. Také z nebeského ptactva vezmeš po sedmi párech, vždy samce a samici, pro zachování jejich semene na zemi. Už za sedm dní totiž na zem sešlu déšť, jenž potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Vše, co jsem učinil, smetu z povrchu země.“ A Noe učinil všechno tak, jak mu Hospodin přikázal.
Země byla zaplavena vodou, když bylo Noemovi šest set let. Kvůli té vodní záplavě vešel Noe do archy a s ním jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů. Ze všech čistých i nečistých zvířat, ze všech ptáků i ze všeho, co leze po zemi, vešli k Noemovi do archy vždy dva a dva, samec a samice, jak to Noemovi přikázal Bůh. Po sedmi dnech pak byla země zaplavena vodou. Stalo se to šestistého roku Noemova života, sedmnáctého dne druhého měsíce. Ten den vytryskly všechny prameny veliké propasti a nebeské průduchy se otevřely. Průtrž vod trvala na zemi čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Noe, jeho synové Sem, Cham a Jáfet, Noemova žena a tři ženy jeho synů vešli onoho dne do archy. Oni i všemožné druhy zvěře, dobytka, havěti lezoucí po zemi i ptactva, všichni ptáci a okřídlenci přišli k Noemovi do archy. Ze všeho, v čem je duch života, přišli po jednom páru. Z veškerého tvorstva přišel samec a samice, jak jim Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. Na zemi pak během čtyřiceti dní nastala potopa. Vody přibývalo, až nadnesla archu, takže se zvedla od země. Voda se na zemi mohutně vzdouvala, rychle jí přibývalo a archa plula po vodní hladině. Voda se na zemi vzdouvala stále mohutněji, až přikryla všechny vysoké hory pode vším nebem. A když byly hory přikryty, vzedmula se voda ještě o patnáct loktů. Veškeré tvorstvo na zemi, vše, co se hýbe, zahynulo – ptactvo i dobytek, zvěř i veškerá havěť hemžící se po zemi, i všichni lidé. Vše, co mělo v chřípí dech života, vše, co žilo na souši, pomřelo. Bůh smetl všechny živé tvory z povrchu země. Vše od člověka až po dobytek, drobnou havěť i nebeské ptactvo bylo smeteno ze země. Zůstal jen Noe a ti, kdo s ním byli v arše. Voda se na zemi vzdouvala sto padesát dní. Bible 21 Genesis 7 kap.

Noe byl jako jediný shledán před Bohem spravedlivým. Měl však ještě ženu a tři syny se snachami. I oni byli spravedliví? Ne, to se zde nepíše. Později zjistíme, že srdce jednoho z jeho synů bylo špatné.
Přesto je Bůh posílá do lodi všechny. Bůh ví o naší rodině, často je obrazně řečeno „neseme“ sebou v jeho požehnání. Každý však má svůj čas. „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“
Skutky 16:31,

Jsou věci, které můžeme udělat a Bůh říká, abychom je udělali (Noe postavil archu, nastoupil se svou rodinou). Je však také mnoho věcí, které nedokážeme, ač bychom se snažili sebevíce. Ty může udělat je Bůh. (Dovedl zvířata do archy, zavřel za nimi těžké dveře, ale také dal Noemovi sílu, chtění i činění, víru a naklonil k dílu i srdce jeho synů a ženy.)

Je dobré si umět „rozdělit“ práci. Co je moje odpovědnost a co je dílo Pána. Není to těžké, jen potřebujeme slyšet od Boha, co chce, abychom dělali. A udělat to. Někdy chceme dělat všechno sami nebo naopak nechceme dělat nic a vše žádáme po Bohu.
Pokud uděláme přesně to, co Bůh po nás požaduje, uvidíme zázraky, uvidíme jeho dílo. V době, kdy kolem nás bude vše v chaosu a budou se věci rozkládat, my budeme v bezpečí na Boží cestě.

Než půjdeme dál, rád bych se zastavil u veršů, kterými začíná celý Noemův příběh. Určitě jste si všimli, že jsem tyto verše přeskočil.

„Když se lidstvo na zemi začalo množit a rodily se jim dcery, Boží synové viděli, jak jsou lidské dcery krásné, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Tehdy si Hospodin řekl: „Můj Duch nezůstane v člověku navěky – je to koneckonců smrtelník! Ať jeho život trvá jen sto dvacet let.“ (V oněch dnech, a také později, se na zemi vyskytovali zrůdní obři. Boží synové totiž přicházeli k lidským dcerám a ty jim je rodily. To jsou ti dávní hrdinové, ti muži slavné pověsti.)„

Z těchto několika veršů se dovídáme hned tři věci.
1. Je to Duch Boží, který dává život. Není to tělo samo osobě, co je životem, ale Duch. Pokud Duch z člověka odchází, člověk umírá. Je to důležité, protože jsou různé názory a doktríny o tom, jak je to s tělem, duší, duchem člověka a Duchem Božím. Duch je život. Když odejde, zůstává jen mrtvé tělo, které nemá šanci na život. Můžeme dokonce uměle udržovat některé jeho funkce v činnosti, ale i tak je již mrtvé.
2. Zjišťujeme kdy se prvním lidem začal zkracovat život. Generace po Noem, již měly vždy kratší a kratší život. (cca 600,500,400,200…)
3. Mnoho z nás, kteří jsme si přečetli tuto kapitolu, zablikala zpráva o Božích synech, kteří si brali lidské dcery a o zrůdných obrech, hrdinech slavné pověsti, které jim tyto ženy rodily. Také z těchto veršů se dovídáme proč člověku Bůh zkrátil život.
Veškeré zlo pochází od zlého. I on je zařazený s ostatními jako Boží syn. „Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan.“ Bible 21 Job 1:6. Boží synové (s malým s) jsou andělé. Víme, že satan byl svržen s mnoho jinými anděli na zem, pro vzpouru proti Bohu. (Zjevení 12:9) Adam s Evou mu předali skrze nevíru svou autoritu na zemí.
Tito svržení andělé nejen měli autoritu, ale také se nechali uctívat skrze různé obřady jako bohové. Obřady byly různé včetně orgií a lidských obětí. Téměř všechny vedly ke smilstvu.
Mezi jejich služebníky bylo mnoho žen, které se stávaly ženami těchto Božích synů. (V mnohé literatuře dávné historie nacházíme nejen zmínky o potopě, ale také o těchto obrech a „hrdinech“ té doby. Nebyli to však hrdinové Boží, a nebyli podle Božího srdce, proto a nejen proto Bůh začal jednat.)
Důvodem, že se rozmáhalo zlo, bylo právě uctívání těchto bůžků a následné orgie a další okultní praktiky.
To vedlo ke zkrácení lidského věku, ale také k potopě.

Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem. Noe zplodil tři syny: Sema, Chama a Jáfeta. Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí. Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě. Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká.  V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Ze všeho živého, z veškerého tvorstva, přivedeš do archy po páru od každého druhu, aby přežili s tebou. Bude to samec a samice z různých druhů ptáků, z různých druhů dobytka i z všemožných druhů zemské havěti. Z toho všeho k tobě přijde po páru, abys je zachoval naživu. Proto si opatři veškerou potravu, která se jí, a připrav zásoby jídla pro sebe i pro ně.“ Noe tak učinil; učinil všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. B21 Genesis 6:9-22

Jaký je náš příběh? Je těžší? Je jiný? Žiji v jiné době?
Buď si jist, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou milovat jen sami sebe a své peníze; budou vychloubační, arogantní, urážliví, vzpurní k rodičům, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, bezuzdní, nepřátelé dobra, zrádci, lehkomyslní, domýšliví, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha. Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej. B21 2.Timoteova 3:1-5
Čím více jsme blíž posledním dnům, tím více můžeme vnímat tuto skutečnost. Bojujeme s tím, jak v takové době žít a zachovat si čistý štít. Nejde jen o to, co děláme nebo neděláme, ale jak se k lidem kolem nás stavíme, jaký k nim máme ve svém srdci postoj. Odvracet se, zde znamená nespolčovat se s nimi. Neznamená to však, že je budeme nenávidět, soudit, pohrdat… Proč? Protože soud patří Bohu a ne nám. Z mého srdce má vycházet láska a ne zloba a nenávist, pohrdání. Nakonec nevím, kdy a kdo z nich přijme nabídnutou Boží milost a obrátí se ke Kristu. Láska však neznamená, že budu s podobnými lidmi na jedné lodi. Je však těžké s k tomu tak postavit. Často jsme zraňováni, přichází nám do mysli myšlenky, o kterých se nedá říci, že jsou plné lásky apod.
Noe určitě prožíval podobné stavy. Měl však pro to jedno dobré řešení:
učinil všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal.

Když se lidstvo na zemi začalo množit a rodily se jim dcery, Boží synové viděli, jak jsou lidské dcery krásné, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Tehdy si Hospodin řekl: „Můj Duch nezůstane v člověku navěky – je to koneckonců smrtelník! Ať jeho život trvá jen sto dvacet let.“ (V oněch dnech, a také později, se na zemi vyskytovali zrůdní obři. Boží synové totiž přicházeli k lidským dcerám a ty jim je rodily. To jsou ti dávní hrdinové, ti muži slavné pověsti.) Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“ Noe však u Hospodina nalezl milost. Bible, Genesis 6:1-8

Zde můžeme vidět, v čem žili lidé a to i ti, kteří patřili k Setovu a Enošovu rodu. Dokonce můžeme číst, že nikdo ani oni neobstáli v tom, co se na zemi dělo. Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. I my, jak sami víme, žijeme v době, kdy myšlení lidí je zlé, čím dále více zmatené a protikristovské. Ježíš říká: „…Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ Bible, Lukáš 18:8. Na rozdíl od doby těchto prvních lidí, jsou dnešní Boží děti posilnění, pod ochranou a vedeni v Duchu svatém. Mají se o koho opřít. A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši…. Bible, Římanům 8:1
I my jako Noe nacházíme milost u Boha a posilnění v Duchu svatém. Proto můžeme v tomto světě obstát a být světlem. Choďme Duchem a nezhřešíme. To znamená, chodit v Boží vůli, hledat ji a žít ve víře. „A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí? Myslíte, že jim bude otálet pomoci? Říkám vám, že jim zjedná právo, a to rychle“ Bible, Lukáš 18:7-8a

„Když bylo Enošovi 90 let, zplodil Kénana. Po zplození Kénana žil Enoš ještě 815 let a plodil syny a dcery. Enoš žil celkem 905 let a potom zemřel. Když bylo Kénanovi 70 let, zplodil Mahalalela. Po zplození Mahalalela žil Kénan ještě 840 let a plodil syny a dcery. Kénan žil celkem 910 let a potom zemřel. Když bylo Mahalalelovi 65 let, zplodil Járeda. Po zplození Járeda žil Mahalalel ještě 830 let a plodil syny a dcery. Mahalalel žil celkem 895 let a potom zemřel. Když bylo Járedovi 162 let, zplodil Enocha. Po zplození Enocha žil Járed ještě 800 let a plodil syny a dcery. Járed žil celkem 962 let a potom zemřel. Když bylo Enochovi let, zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma žil Enoch s Bohem ještě 300 let a plodil syny a dcery. Enoch žil celkem 365 let. Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal. Když bylo Metuzalémovi 187 let, zplodil Lámecha. Po zplození Lámecha žil Metuzalém 782 let a plodil syny a dcery. Metuzalém žil celkem 969 let a potom zemřel. Když bylo Lámechovi 182 let, zplodil syna a dal mu jméno Noe, Úleva, neboť řekl: „Ten nám přinese úlevu od těžké dřiny našich rukou, kterou máme se zemí, jíž Hospodin zlořečil.“ Po zplození Noema žil Lámech 595 let a plodil syny a dcery. Lámech žil celkem 777 let a potom zemřel. A když bylo Noemovi 500 let, zplodil Sema, Chama a Jáfeta. Bible, Genesis 5:9-32

Jak je to povzbuzující, že Bůh pisateli předává přesná čísla. Ukazuje nám to Boží zájem o člověka. Zná ho po jménu a zná přesně počet jeho let. Podobně je to s námi. Někdy přichází chvíle, kdy se cítíme opuštění, Bohem opuštění, ale On o nás ví. Nejen o početu našich let, ale i počtu našich dní a hodin, ví úplně všechno. Podle toho v kolika letech se narodil syn svému otci a kolika let se syn dožil… můžeme spočítat dobu od Adama k Noemu a od Noema k Abrahámovi. Tedy můžeme se zpětně dopočítat stáří člověka.
Dále se dovídáme, že bylo těžké žít na zemi. Jak jsme četli v třetí kapitole, Bůh ji zlořečil (proklel). Byli zde potomci Kaina, kde se hřích a zlo umocňovalo a byla zde linie Seta. Ta však musela žít společně s ostatními. Tak jako dnes žijí Boží děti. Nemohou se odstěhovat mimo společnost, protože by pak nemohly být svědectvím ostatním, nemohly by přinášet evangelium. Ve slovech Lámecha vnímáme tu těžkost života. Také slyšíme prorocké slovo – Noe přinese úlevu. Pravděpodobně Lámech neměl poznání o potopě, ale věděl, že jeho syn bude hrát pro další generace to nejdůležitější roli.
I my ve své generaci jsme důležití svým poselstvím, vzorem svého života v Kristu pro další generace. Neutíkejme se někam schovat, ale buďme světlem tomuto světu právě na tom místě, kam nás Bůh povolal. A On bude námi až do skonání světa.

„Adam se znovu miloval se svou ženou a ta porodila syna a dala mu jméno Set (to jest Náhrada). Řekla si totiž: „Bůh mi dal jiného potomka náhradou za Ábela, kterého zabil Kain.“ Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.“ Bible, Genensis 4:25-26

Od této chvíle se Písmo v kapitolách až po potopu zaměřuje již jen na Seta a jeho potomky. Je to z několika důvodů. Jeden již známe a tím je, že nám přináší poučení a dovádí nás k pokračovateli lidstva k Noemu. Když to shrneme, vidíme první lidi Adama a Evu a pak jenom Seta, ze kterého vzešel po mnoha generací Noe a jeho rodina, kteří znovu zabydlovali zemi po potopě. Můžeme říct, že Set je zakladatel lidského rodu. Ostatní Adamovy a Eviny děti a jejich rody vymřely při po potopě. Písmo se nezbývá jinými potomky jen těmi, kteří jsou v přímé linii k Noemu.
Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.
Adamovi bylo při narození 235 let. Možná již byl na světě i Lámech.
Rozdíl můžeme vidět. I Lámecha se násobí zlo a nezávislost na Bohu, za Enoše začíná opět hledání Hospodina.

Nevíme jaký měli Adam s Evou vztah s Bohem po vyhnání ze zahrady Eden, nevíme jaký měl vztah k Hospodinu Set. Víme, že pokolení Kaina tento vztah nemělo, spíše naopak se Hospodinu vzdalovalo. O ostatních také nic nevíme. To, co víme je, že i po vyhnání z Edenu Bůh k lidem mluvil a chtěl mít s nimi vztah. Přesto to vypadá, že lidé té doby byli Bohu vzdáleni, i když k němu mohli být blíže než kdokoli jiný. Věděli o Něm a měli mezi sebou Adama a Evu, kteří s Bohem měli ten nejužší vztah, kteří věděli jaké to je žít s Bohem.
Až za Enoše se však lidé opět začali navracet k Bohu a hledat s ním vztah.
Něco podobného můžeme vidět i dnes.
Je obrovské množství těch, kteří ví o Bohu, ale přesto žijí své životy. Chodí do kostelů, modlí se, ale nemají vztah s Bohem. Říká se, že bližší košile než kabát. Pokud tou košilí je náš osobní život a kabátem je Bůh a jeho vůle pro nás, pak jsme na tom stejně jako loni.
Pokud je nám bližší Bůh a jeho věci než ty naše, pak jsme skutečnými ctiteli Boha a navracíme se k němu jako jeho děti. Tak jako za Enoše.

I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Henocha. Pak stavěl město a nazval jméno toho města podle jména svého syna Henocha. Henochovi se narodil Írad, Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha. Lámech si vzal dvě ženy. Jméno jedné bylo Áda a jméno druhé Sila. Áda porodila Jábala, který se stal otcem těch, kdo bydlí ve stanu a chovají dobytek. Jeho bratr se jmenoval Júbal. Ten se stal otcem všech hrajících na lyru a flétnu. A Sila, ta také porodila: Túbalkaina, kováře všech bronzových a železných nástrojů. Túbalkainova sestra byla Naama. I řekl Lámech svým ženám: Ádo a Silo, slyšte můj hlas! Ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči! Neboť jsem zabil muže za svou modřinu, chlapce za svůj šrám.  Jestliže Kain bude pomstěn sedminásobně, Lámech sedmdesátisedminásobně. Bible, Gnesis 4:17-24

Pokud Písmo je k našemu poučení, proč se zabývá tímto jediným rodem Kaina. Určitě měl Kain více dětí než jen Henocha. Z rodopisu Henocha se dovídáme nejen o muzikantech a kovářích, ale především docházíme muži jménem Lámech. To je to důležité pro nás. Muzikanti, kováři a všichni lidé mimo Noa a jeho rodiny v potopě umřou, proto tato informace není pro nás to důležité. Lámech ano. Lámech, tak jako jeho praprapraděda Kain, zabil člověka. Mládence. Kain měl strach, že se mu lidé budou mstít a zemře. Bůh vyhlásil, že pokud někdo Kaina zabije, bude sednmeronásobně pomstěn a dal na něj znamení, aby ho poznali. Lámech sám sebe povýšil na boha. Sám nad sebou vyhlásil, že pokud se mu bude někdo za to mstít, bude jedenáctkrát více pomstěn než Kain. Tady vidíme, co dělá nevyznaný, neodpuštěný a skrývaný hřích v generacích lidí. Jak celé generace devastuje v jejich pohledu na spravedlnost a právo, v jejich sobectví a svévoli. To pokračovalo skrze rod Kaina a jejich děti dál až do doby kdy Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. (Bible, Genesis 6:5) Pro ně Bůh zatopil zemi vodou.
I dnes můžeme vidět jak zlé jednání, hřích, neodpuštění ničí celé generace. Jak vstupuje do dalších generací a stupňuje své zlo. Je to prokletí nad celými generacemi lidí.
Jediný způsob jak to zastavit je navrátit se k Bohu skrze Krista, vyznat se mu z těch zlých věcí a požádat o odpuštění. On je natolik věrný, že když své hříchy vyznáváme, On nám je odpouští. (Bible, 1. Janova 1:9) A nejen to, zastavujeme tím i tato generační prokletí a ona nepřechází na naše děti, vnoučata… . Vírou v Krista přijímáme i to, že On Kristus se za nás stal na kříži prokletím (vzal všechny nepravosti, nemoci a prokletí na sebe). (Bible, Galatksým 3)

Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina. Tehdy řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ Bible, Genesis 4:1

Písmo (bible) je napsané pro naše poučení. Nemá za úkol být historickým románem nebo spisem, který přesně zachycuje děje a události. Zachycuje ty, které jsou důležité pro pochopení Boha a naše poučení. To dělá z Písma velmi živou knihu. Vše se pak dá použít do našich životů, Jde jen o to zjistit, co mi tím Bůh chce říci. Život myšlenkám, které tam jsou dává Duch svatý. On sám je autorem Písma. Vkládal do srdce a mysli myšlenky a úst slova, která pak byla zapsaná pisateli. Stejně musíme Písmo i číst. Máme se a potřebujeme se nechat vést Duchem svatým při hledání jeho významu pro náš život. Dá se to dělat jednoduše tím, že Ho o to požádáni: „Prosím, Duchu svatý, abys mne vedl. dával porozumění a vkládal do srdce to, co budu číst. Děkuji.“

Těm, kteří čtou Písmo poprvé a jen jako knihu historickou, pak přichází na mysl otázky, jako kde se v Bibli najednou vzali všichni ti ostatní lidé, o kterých tam na začátku není ani zmíňka. Částečně jsem na to odpověděl. Nebylo důležité se zabývat jejich rodopisem.
Přesto se o nich Duch svatý zmiňuje. Například v tomto prvním verši čtvrté kapitoly. „Získala jsem od Hospodina muže!“ Jméno Kain znamená zisk. Kain nemusel být prvním dítětem Evy a Adama, ale možná prvním chlapcem. (?) Mohli mít nejdříve dívku, stejně s dalšími, Abelem a Setem. Když se narodil Abel, mohlo být na zemi již více mužů a žen. Když se narodil Set, bylo Adamovi sto třicet let. Do té doby s Evou mohli mít a určitě měli mnoho dětí, které v době Seta již také sami byli prarodiči nebo dokonce pra prarodiči. Je samozřejmě logické, že minimálně Kain měl za ženu svou sestru nebo neteř. Po narození Seta žil Adam ještě osm set let. Jak velké množství přímých potomků musel Adam mít? Jak velké množství Kain, ale i Ábel (nevíme v kolika letech zemřel) a Set. A ti ostatní, kteří se narodili Adamovi a Evě po Setovi. V době narození Seta to mohlo být na zemi již několik tisíc lidí. Možná si to potřebujeme někteří z nás uvědomit (zkusit spočítat možnosti :), abychom mohli dál číst a netápat v otázkách, které nám mají zpochybnit pravdivost Písma.)

Potom, co Kain zabil svého bratra Ábela, se odehrává toto:

„Cos to udělal?“ řekl mu Bůh. „Slyš, krev tvého bratra ke mně volá ze země! Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“ „Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“ Hospodin mu řekl: „Kdokoli zabije Kaina, ponese sedminásobnou pomstu.“ Hospodin pak na Kaina vložil znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain tedy odešel od Hospodinovy tváře a usadil se v zemi Nód na východ od Edenu. 
Bible, Genesis 4:10:16

„Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“  Jak je to pro člověka typické. Místo, aby činil pokání a žádal o odpuštění, tak si stěžuje na to, jak se má zle a jak zle je s ním zacházené. Zase podle něj za to může Bůh. I Adam říká Bohu:  „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Ne já jsem vinný, ale Ty Bože, protože Ty jsi mi dal takovou ženu.
Bůh mu neřekl, že se musí před ním skrývat, ani ho nevydal ostatním, aby ho mohli zabít. Ty vyšlo z Kaina. Hřích, který nebyl vyznaný před Bohem, ho více a více odděloval od Boha. Vedl ho schovávat se před ním. Místo naděje mu vkládal do srdce strach, podezřívavost a zlé myšlenky o lidech.
Potřebujeme si všimnout, že ho Bůh nevyhnal od sebe jen z úrodné země. Velmi důležité je uvidět Boží jednání s hříšníkem. Kain si myslí, že ho může každý zabít, Bůh naopak chce jeho život zachovat. Proto mu dává znamení, aby nějaký člověk nechtěl vzít spravedlnost do svých rukou. Jak často slyšíme, vidíme a děláme i v dnešní době.
Kainovo znamení nebylo trestem, ale ochranou před zabitím!!!

Mám snad zalíbení ve smrti ničemy? praví Panovník Hospodin. Nechci snad raději, aby se od svých cest odvrátil a žil? Bible, Ezechiel 18:23
Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Bible, 2.Petrova 3:9

Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina. Tehdy řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ Porodila také Ábela, jeho bratra. Ábel se pak stal pastýřem ovcí, ale Kain obdělával půdu. Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář. Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“ Bible Genesis 4:1-7

Někdy je těžké pochopit některé verše z Písma. Nejde o verše , ale jejich obsah, jejich poselství pro nás. Veškerá Písma byla napsána pro naše ponaučení (Bible, Římanům 15:4). Proto výklad jednotlivých částí Písma najdeme opět v Písmu. Nemusíme hledat jinde. Písmo se vykládá samo sebou. Proto je musíme znát, číst a přemýšlet nad tím, co nám říká. Jedním z takových míst je pochopení proč Bůh přijal oběť Ábelovu a v Kainově zalíbení nenašel. Můžeme se nechat svést z cesty tím, že se budeme zabývat fyzickým obsahem obětí (maso/obilí) a rozebírat je ze všech stran. Bůh se nedívá na to fyzické, ale na to, co je v srdci člověka. Přečtěme si, co Bůh říká Izraelitům ohledně jejich obětí: K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. Že se mi vůbec chodíte ukazovat! Kdo si myslíte, že o to stojí, abyste šlapali po mých nádvořích? Přestaňte přinášet marné oběti! Kouř kadidla je mi odporný. Všechna ta novoluní, soboty, slavnosti – ta vaše zlá shromáždění nesnáším! Ta vaše novoluní, ty vaše svátky – jak se mi z duše protiví! Jsou mi břemenem, nemohu už je vydržet. Proto když ke mně vzpínáte ruce, zakrývám si oči před vámi; když své modlitby hromadíte, neslyším. Ruce máte celé od krve – umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov! Potom to můžeme spolu probrat, praví Hospodin: Jsou-li vaše hříchy rudé jak šarlat, zbělají jako sníh. Jsou-li jak purpurová látka, budou jak vlna beránčí. Jste-li ochotní a poslušní, budete požívat darů země. Jste-li však vzpurní a odbojní, budete požíráni mečem. Bible, Izajáš 1:11-20

Neříká Bůh to samé Kainovi? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat. Bůh se nedíval na druh oběti, ale na srdce, myšlení a skutky, které dělali Abel a Kain. Z veršů jasně vyplývá, že Bůh Kaina kárá za to, že nejedná dobře. Proto Bůh nemohl mít zalíbení v Kainově oběti. Kain nejednal dobře a podle toho i jeho oběť byla Bohu nepříjemná, z duše se mu protivila… I přesto Bůh Kaina neodvrhuje, ale napomíná ho a radí mu, jak má jednat, aby jeho oběti a on sám mohl být Bohem přijatý a Bohu příjemný. Tím, že varuje a poučuje Kaina, poučuje i kárá nás. To vše platí i pro nás. Jak často se chceme Bohu zalíbit nějakou svou obětí, ale náš život je plný neodpuštění, zloby, nelásky… Pak i naše obětování, naše modlitby nejsou Bohu milé a Bůh si zakrývá uši.
Má raději když se budeme učit dělat dobro, prosazujeme spravedlnost, podporujeme utlačovaného, zjednáváme sirotkovi právo a zastáváme se vdov! 
Samuel tehdy prohlásil: „Těší snad Hospodina zápaly a oběti, jako když ho někdo poslušností ctí? Poslouchat je lepší nežli obětovat, věnovat mu pozornost je nad tuk beraní. Bible, 1.Samuel 15:22

Prach jsi a do prachu se navrátíš. A člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože ona se stala matkou všech živých. A Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je. I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! Proto Hospodin Bůh poslal člověka pryč ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Vyhnal ho a postavil od východu k zahradě Eden cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Bible, Genesis 3:19b-24ím

A Hospodin udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je. Nevíme, jestli se Eva točila dokola a ptala se Adama, zda ji to sluší nebo ji to sám Adam chválil, ale víme, že pro jejich oblečení a pro jejich neposlušnost musela zemřít první zvířata, aby byla kůže na oblečení. Přišla první smrt a první zabití, první prolití krve, pro neposlušnost člověka. Protože se styděli, musela zemřít zvířata.
Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak přichází k němu, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa! Bible, Jan 1:29 Ježíš je zde přirovnán k beránkovi. I Ježíš prolil svou krev na kříži pro naši neposlušnost, vzpouru, aby svou krví přikryl a očistil nás od našich vin.
Možná to první zvíře byl také beránek. Určitě bylo dokonalé, bez vady a poskvrny jako Kristus.
I řekl Bůh: Hle člověk je jako jeden z nás…
Bůh zde o sobě mluví v množném čísle. Určitě sám sobě nevyká. Když se vrátíme ke stvoření zjistíme, že něm pracovali tři osoby:
Bůh řekl, Duch Boží se vznášel(Duch svatý) a Slovo-Syn Boží Ježíš Kristus( To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Bible, Jan 1:14) Bůh ve třech osobách, které jsou si rovné v tom, že každý dělá, myslí a cítí naprosto stejně jako další dvě Osoby Boží Trojice.
….je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Jako jeden z nás. Ano člověk se stále chce stát bohem. Chce být vševědoucí a všudypřítomný a všemocný, proto vymýšlí a zdokonaluje techniku, aby mohl všechno vidět a slyšet (být všudypřítomný), chce všechno vědět, tak vytváří programy, které mu odpoví na každou otázku, chce být všemocný, kříží rasy, klonuje, rozhoduje o životě a smrti druhých, touží stvořit člověka z prachu země, ale zatím jen tvoří umělou inteligenci.
Nedokáže zvládnout poznání dobrého a zlého, protože to zlé ho ovládne a on se pyšně staví proti Bohu, přesně tak jako satan.
Bůh člověka vyhání z Ráje. Začíná příběh lidstva, kde někteří se stále touží stát bohy a vytváří si vlastní cesty životem a jiní hledají to, co Bůh pro ně připravil, cesty po kterých je chce vodit a na ni nachází samotného Boha, který je v milosti přijímá za své děti.
Všichni jsme v tom příběhu a vybíráme si, kterou cestou půjdeme.

.

Prach jsi a do prachu se navrátíš. A člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože ona se stala matkou všech živých. A Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je. I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! Proto Hospodin Bůh poslal člověka pryč ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Vyhnal ho a postavil od východu k zahradě Eden cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Bible, Genesis 3:19b-24

Do prachu se navrátíš. Člověk přišel o věčný život. V zahradě byl ještě jeden důležitý strom. Strom života. Satan svedl člověka ke špatnému stromu. Mnoho lidí hledalo zahradu Eden /Ráj tady na zemi a nic nenašli. Hledali z mnoha důvodů a jedním z nich byl právě strom života. Chtěli věčnost. V duchovním světě a v Božím království však je stále tento strom života existuje a čeká na Boží děti.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.“ Bible, Zjevení 2:7 Na jiným mstě zase čteme: I ukázal mi řeku vody života, čirou jako křišťál, která vycházela z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí toho města, z obou stran řeky je strom života, nesoucí dvanáctero ovoce; každý měsíc vydává své ovoce a listí toho stromu slouží k léčení národů. Bible, Zjevení 22:1-2

Ježíš svým učedníkům a lidem, kteří mu naslouchali říkal:
“Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat;  ani neřeknou: „Hle, je tu“ nebo „je tam“. Neboť hle, Boží království je mezi vámi.”  Bible, Lukáš 17:20-21 Jednak hovořil o sobě, také o Duchu svatém, kterého měl poslat těm, kteří v něho uvěřili, ale i o vztazích k němu a mezi námi:
Ovoce spravedlivého je stromem života a ten, kdo získává duše, je moudrý. Bible, Přísloví 11:30
Uzdravený jazyk je stromem života, ale lest na něm je zkázou ducha.Bible, Přísloví 15:4
“Blahoslavení ti, kdo si perou roucha, aby měli právo ke stromu života a aby branami vstoupili do města. (Nebeský Jeruzalém) Bible, Zjevení 22:14

Tento strom života je stále připravený pro Boží děti, aby z něho jedli v Božím království. Nehledejme zemi, kde měl ležet Eden/Ráj, ale soustřeďme se na Toho, skrze kterého můžeme zažívat příslib tohoto Ráje již teď a tady, na Ježíše Krista. Přijměme moc Ducha svatého a žijme spravedlivým životem, získávejme duše pro Krista, pro Nebeské království a nechme si „uzdravit jazyk“, aby království mohlo zazářit i mezi námi.

Hospodin Bůh tehdy řekl hadovi: „Za to, cos udělal, budeš zlořečený mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach. Rozpoutám také nepřátelství mezi tebou a ženou i mezi tvým a jejím potomkem. On ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ Ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, své děti budeš rodit v bolestech. Po muži budeš dychtivě toužit, on ti však bude poroučet.“ Adamovi řekl: „Protože si poslechl svou ženu a jedl ze zakázaného stromu, země bude kvůli tobě zlořečená! Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny. V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: Prach jsi a v prach se obrátíš! Bible, Genesis, 3:14-19

Tato část počátků je velmi důležitá i pro náš život. Je dáno několik zásadních věcí.
1. Určitý řád mezi mužem a ženou. Ženě říká: budeš toužit, ale on ti však bude poroučet. Často slyšíme o podřízenosti ženy muži. A někdy to jde až do velmi zlých věcí. Problém je, že to učí i církev. Musíme si však uvědomit, kde se tato podřízenost vzala – byl to výsledek neposlušnosti vůči Bohu, to znamená, že to nebyl Boží plán. Do té doby byl muž a žena jedno. Neměli mezi sebou vztah podřízenosti nebo nadřazenosti. Podobně, pokud žijeme v Kristu není důležité zda je někdo muž nebo žena. V Božím království nebudeme ani mužem ani ženou.
Než přišla víra, byli jsme střeženi pod dozorem Zákona až do doby, kdy měla být víra zjevena. Zákon nás jako pěstoun vychovával ke Kristu, abychom mohli být ospravedlněni vírou. Po příchodu víry už ale nejsme pod pěstounem. Všichni jste se vírou v Krista Ježíše stali Božími dětmi. Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení. Bible, Galatským 3:23-29 Boží děti si nepotřebují v manželství dokazovat, kdo má navrh, oni jsou v Kristu jedno. Ví a jsou vedeni Duchem dělat to, co je správné. Nepotřebují být pod zákonem, tak jako to nepotřeboval Adam s Evou před tím, než přišla do jejich životů neposlušnost. Pokud nejsme schopni v manželství žít jako Boží děti v Kristu, pokud se potřebujeme stále odvolávat na podřízenost a nadřazenost, pak jsme ještě nedorostli do Kristova „kabátu“. Potřebujeme dorůstat do jeho podoby.
2. Hadovi Bůh říká:  „Za to, cos udělal, budeš zlořečený mezi vším dobytkem i divokými zvířaty. Po všechny dny svého života polezeš po břiše a žrát budeš prach. Rozpoutám také nepřátelství mezi tebou a ženou i mezi tvým a jejím potomkem. On ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“  Víme, že had tady představuje satana. V jiných překladech místo potomek je naspané símě. Ovšem dál je také napsané ON ti rozdrtí hlavu (tedy jedna osoba). Símě satana jsou lidé, kteří se jím nechali svést a začali mu sloužit, jsou to démoni a duchovní mocnosti zla, které se snaží ovládnout lidi. Z tohoto jeho semene také vzejde antikrist. Pak je tu někdo, kdo hadovi/satanovi rozdrtí hlavu. Zde Bůh zaslibuje Spasitel, Ježíše Krista. Satan ho zranil na křížil, ale zároveň jeho poslušnost Otci a jeho bezhříšnost porazila smrt a umožnila mu se obětovat za neposlušnost ostatních lidí. Kristus vstal z mrtvých, smrt byla poražena a satan byl odsouzen.
On je potomkem ženy a Boha skrze Ducha svatého. Proto zde mluví o ženě a ne muži. Ve Zjevení o tom můžeme číst (Zjevení 12:1-6)
3. Prokletí země. Země bude zlořečená. Každý z nás určitě rád žije v čistém ovzduší a místo továrních komínů raději vidí stromy. O tom není pochyb. Přesto země je zlořečená a její konec není v nádherné zeleni a krásně modrém moři. (…Třetina země shořela, třetina stromů shořela, veškerá zelená tráva shořela,… Třetina moře se obrátila v krev a zahynula třetina živých tvorů v moři a byla zničena třetina lodí…Třetina vod se změnila v pelyněk a mnoho lidí zemřelo z těch vod, protože zhořkly….třetina měsíce a třetina hvězd, takže třetina z nich ztemněla a nebylo světlo po třetinu dne a stejně i noci… Bible, Zjevení 8) I přes to, co zemi čeká, máme o ni pečovat. Je tedy však satan, který skrze ekologii a nejen skrze ni, zotročuje lidi. Musíme se naučit rozlišovat co je od zlého a co je Boží vedení.
Základní rozlišení je v tom, že satan dělá vše, aby lidi zotročil, uvěznil, zabíjel. Dělá to na základě krásných slov a falešných nadějí apod. To co satan lidem předkládá je většinou jen krásný obrázek. Když se podívám za něj, zjistím, že je to vlastně jinak. Proto se nesmíme nechat svést jednoduchými hesly z reklamních kampaní, nastrčenými dětmi, falešnými výpočty, grafy apod. Držme se toho, co nám říká Duch svatý a obyčejného selského rozumu, který nám Bůh dal.
Je zvláštní, že nikde jsem se nesetkal tím, že by se Kristus zaobíral ekologií nebo nás k ní vedl.

„Kdo ti řekl, že jsi nahý?“ tázal se Bůh. „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Adam odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ „Cos to udělala?“ řekl Hospodin Bůh ženě. „Had mě podvedl, a tak jsem jedla,“ odpověděla. Bible, Genesis 3:11-13

Tady jsme svědky zrodu „Oníků“. To on, ona, ono nebo oni. Na někoho to musíme svést. Adam s Evou se nejen schovali před Bohem, ale začali se skrývat jeden za druhého. Svalovat vinu na druhého a omluvit tak svoji svévoli. Je to jedna z hlavních vlastností padlého člověka. Toto schovávání se a svalování viny ho drží daleko od pokání a od vztahu s Bohem. Pokud nejsem schopný přiznat svoji vinu, pak nejsem schopný ani vstoupit do procesu pokání. Je to jednoduché. 1.Proč bych činil pokání, když jsem v tom nevině. To ti druzí by měli, oni mne svedli, oni … To „Oni“. 2.Přiznávat své nedostatky, svá pochybení nám lidem připadá jako svlékání se na veřejnosti. Připadáme si, že jsme najednou nazí a lidí vidí naši nahotu. Proto se utíkáme někam schovat nebo schovávat chyby, nedostatky, hřích. Pokud se už na to přijde, pak raději svlékneme někoho jiného, aby se naše nahota mohla schovat za nahotou toho druhého. 3. Oba předchozí postoje nás uvádějí do prokletí (o tom budeme číst dál). Schovávat se znamená být ve tmě, odkrýt naši viny znamená vstoupit do světla. Pokud neustále zůstávám ve tmě, tma je kolem, větší a větší. Stává se natolik hustou, že nás nechce pustit. Více a více se zaplétáme do pavučin prokletí. Naopak světlo nás chrání. Odhalí sice naše provinění, ale také každý další pokus nás svést a uvést ve zmatek, pochybnost, hřích. Přetrhá všechny pavučiny a provazy, které nás svazovaly. Světlo je Pravda, která má moc nás vysvobodit. Tma je lež, která působí strach a svazuje nás. Přitom Bůh nás vidí i ve tmě a nemůžeme se před ním schovat.
Vynést své věci na světlo je dobré již proto, že tak znemožníme satanu nás vydírat strachem z toho, že to o nás odhalí. Ne vždy to, co se snažíme skrýt, musí být hřích. Pamatujme, že satan je lhář a může nám nalhávat i v této věci, ale to, že se snažíme schovávat před Bohem je to špatné. Nebojme se vynášet své věci na Světlo, před Krista.
Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Bible, Jan 3:20
Pramen života je přece u tebe a ve tvém světle světlo vidíme. Bible, Žalm 36:10 

Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky. Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Tehdy se Adam a jeho žena skryli před Hospodinem Bohem uprostřed stromů zahrady. „Kde jsi?“ volal Hospodin Bůh na Adama. Ten odpověděl: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl.“ „Kdo ti řekl, že jsi nahý?“ tázal se Bůh. „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Bible, Genesis 3:7-11

Poznali, že jsou nazí… Bůh stvořil člověka nahého, nahého ho dal do zahrady Eden. Řekl, že je to velmi dobré. Adam s Evou nikdy neviděli někoho oblečeného, tedy nevěděli, co je nahota. Odkud to mohli vědět? Byli stvořeni jako svobodné lidské bytosti, které se neměly za co stydět. Po tom, co uvěřili hadu, poznali, že jsou nazí. Jak to poznali? Podle čeho? Proč si potřebovali zakrýt genitálie? Když navštívíme některé kmeny v Africe nebo Austrálii setkáme se stále ještě s lidmi, kteří žijí velmi jednoduše. Chodí téměř nazí. Jedno však mají. Bederní roušku nebo malou sukni. I když větší část těla mají odkrytou, nepovažují se pro tu roušku nebo sukni nahými. Jinde to došlo tak daleko, že jsou vidět jen oči nebo tvář.
Vraťme se k jejich poznání. Proč se najednou viděli jako nazí? Odkud přišla myšlenka, že si potřebují zakrýt genitálie? Bůh jim nic takového neříkal. NIkdy neviděli nikoho oblečeného. Nemuseli se stydět, protože vše bylo velmi dobré. Bylo to tak, jak to mělo být. Proto se můžeme ptát, kde se vzala ta myšlenka o nahotě. A kde se vzal stud z nahoty , že se schovali před Bohem, aby je neviděl nahé.
Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zjistíme, že to bylo první zásadní rozhodnutí o jejich životě, které vyšlo z nich samotných. Bylo to první rozhodnutí o tom, že to není vůbec dobré, že jsou nazí. Také to bylo první rozhodnutí, které šlo proti rozhodnutí Boha. Bůh jak je stvořil, řekl, že je to velmi dobré. Oni řekli, ne není, něco nám chybí, jsme nazí. Stud před Bohem a jejich schování se před ním ukazuje ne náhlou změnu chápání Boha a jeho vztahu k němu. 1. Uvěřili, že se mohou předním schovat, to znamená, že si přestali uvědomovat jeho všudypřítomnost a vševědoucnost. 2. Přestali mu důvěřovat a důvěřovat jeho lásce k nim. Začali před ním něco skrývat. 3. Tělo začalo vládnout nad vztahem s Bohem.
Bůh jim dal pouze jeden zákaz. Oni si začali sami dělat další a další pravidla. Stvořil je svobodné, oni se začali svazovat a omezovat.

Jak typické pro člověka. Bůh dá desatero a pravidla pro společný život státu/národu, člověk pak přidá mnohonásobné více pravidel, zákonů a sám sebe svazuje a omezuje.
Lidé v církvích, kterým Kristus přikazuje milovat cele Boha a bližního svého jako sebe samého, z toho dělají desítky a stovky pravidel, které nutí ostatní dodržovat a místo svobody, kterou nám Kristus a Duch svatý přináší jsou těmito příkazy a dogmaty sami svazováni natolik, že jsou někde vedeni až do prokletí.

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona, se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: 3Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘  To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘  V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Bible Matouš 22:34-40 Pokud v našich životech nebudeme plnit tato dvě přikázání, plnění jiných nařízení, pravidel, dogmat, vyučování,.. nám nepomůže. Pokud se nám to nedaří potřebuje se nejdříve v pokání vrátit k Bohu, přijmout jeho Ducha svatého a nechat se jím vést. (To je víra) Tam, kde chybí vedení Duchem, snažíme se vedení nahradit pravidly a zákony, tam, kde chybí svatost, o to více se snažíme ji nahradit skutky, čistotou těla, jídla …

Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Bible, Galatským 3:1-5

Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. Bible, Genesis 4:6

K porovnání :
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem a v těch dnech nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl. Tehdy mu ďábel řekl: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kameni, ať se promění v chleba.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ.‘“Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. „Dám ti všechnu moc a slávu těchto království,“ řekl mu ďábel, „neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“Tehdy ho přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, vrhni se odsud dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům přikáže o tobě, aby tě chránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“Když ďábel dokončil všechno to pokušení, opustil jej a čekal na další příležitost. Bible, Lukáš 4:1-13

Není si to podobné? Jen s tím, že Kristus nad pokušením zvítězil.
Dobrý k jídlu/ať se kamení promění na chleba
Nabytí rozumu (znát dobré a zlé)/ dám ti všechnu moc
Nezemřete/ vrhi se dolů, andělé tě zachrání

Stále stejná pokušení po celou dobu existence člověka. Jen vždy v trochu jiné podobě. Pokušení těla (hlad, chuť…, ale také sex apod.), pokušení poznání (přináší ve skutečnosti touhu po moci, po rozhodování, osamostatnění se od Boha), lhaní o tom, že poddání se a poslechnutí satana nezabíjí (nezemřete/andělé tě vezmou do náruče).
Nebezpečí sočívá v tom, že satan nepřichází jako nepřítel, ale dělá ze sebe přítele a dobrého rádce. Když zjistíme pravdu o tom, kdo je, je většinou pozdě.

Bůh věděl, jak to dopadne. Dal nám možnost záchrany. Tím je pokání. A to jak v době starozákonní tak i dnes. „Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nehřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.“ Bible, 1.Jan1:8-10
Pokání je uznání toho, že Bůh má pravdu (vrácení se z nezávislosti na Něm, zpět k Němu), rozhodnutí dělat věci podle něj a pod jeho vedením a skutečně tak žít. Někdy si myslíme, že pokání je pouze opustit to, co jsme dělali špatného a začít dělat to, co Bůh řekl, že je dobré. Ne, tak to není. Pokání je něco hlubšího, protože v něm jde o samotný vztah s Bohem. Pak nám odpouští. Bůh je milující Otec, který odpouští svým dětem od počátku až dodnes (ne jenom dnes, v době milosti):
Dobrořeč, duše má, Hospodinu a celé nitro mé jeho svatému jménu! Dobrořeč, duše má, Hospodinu a nikdy nezapomeň na jeho odměnu! On ti všechny tvé viny odpouští, on tě uzdravuje ze všech nemocí. On tě vykupuje od smrti v propasti, on tě korunuje láskou a něžností. ! 
Bible, Žalm 23 1-4

„Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“ Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky.“ Bible, Genesis 3:3-7

“Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“  Riskovat svůj život musí být vyvážené něčím velkým. Něčím, po čem tak zatoužím, že jsem ochotný postoupit i riziko smrti. Pro člověka to znamená být jako Bůh. Být Bohem sám sobě. Proč lidé touží být jako Bůh? Je to jednoduché, podobně jako satan. Pokud budu jako Bůh, pak na Bohu přestanu být závislý. Nezávislost na Bohu je původcem veškerého hříchu na světě. I když si lidé myslí, že jsou na Bohu nezávislí, stejně je to On, kdo nakonec rozhoduje a je konečným soudcem, ale také Spasitelem, Zachráncem. Zkusme se vrátit k rozhodnutím, které jsme od začátku roku udělali. Zhodnoťme si kolik z nich bylo vedeno skrytou touhou být nezávislým. Nebo o něco více nezávislým. Kolik lidí bylo zabito pro nezávislost národů, aby pak zjistili, že jim ji ti, co je vedli opět vzali pro nějakou jinou nezávislost.
I církve se rozbíjejí pro touhu některých služebníků po nezávislosti. Pokud nesnesu nad sebou autoritu, jak mohu nad sebou snést Boha?
„Budete jako Bůh“
Co je znát dobro a zlo? Do této chvíle byl člověk čistý. Nepotřeboval rozlišovat mezi dobrem a zlem. Byl dobrý ve své podstatě. Nejen dobrý, ale velmi dobrý – „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré! „. Když bylo všechno velmi dobré, nebylo možné poznat zlé. Neposlušností vůči Bohu a uvěření satanu se do života člověka dostalo zlo. Bylo tam satanem zaseté. Proto mohl najednou rozpoznat dobré a zlé. Zlo přišlo do jeho života. Někdy máme mylnou představu, že tyto verše mluví o moudrosti. Ne je to o zlu, které zasel do srdce člověka satan.
Pověděl jim další podobenství: „Nebeské království je, jako když člověk rozsívá na svém poli dobré semeno. Ale zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel mezi pšenici koukol a odešel. Když pak vzešla stébla a přinesla úrodu, tehdy se ukázal i koukol. Služebníci toho hospodáře tedy přišli a ptali se ho: ‚Pane, nenasel jsi na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal ten koukol?‘ Odpověděl jim: ‚To udělal nepřítel.‘ Služebníci se zeptali: ‚Chceš, abychom ho šli vytrhat?‘ Ale on řekl: ‚Nikoli, protože byste při trhání koukolu mohli vytrhnout i pšenici. Nechte obojí růst spolu až do žně. V čas žně řeknu žencům: Vytrhejte nejdříve koukol a svažte do snopků ke spálení. Pšenici ale shromážděte do mé obilnice.‘“…. „Vysvětli nám to podobenství o koukolu na poli.“ Odpověděl jim: „Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole je tento svět, dobré semeno jsou synové Království a koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, žeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se v ohni, tak to bude na konci světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Spravedliví tehdy zazáří v království svého Otce jako slunce. Kdo má uši, slyš!“ Bible, Matouš 13:24-30, 36-43

„Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“ Bible, Genesis 3:2-3

„Bůh řekl:“ je prvním důsledkem zasévání pochybností od satana. I my jsme zvyklí se odvolávat na vyšší autoritu. Kdy to děláme? Zvláště, když chceme naznačit, že my bychom to dělali jinak, ale musíme poslechnout svého šéfa, rodiče, učitele… . „On mi řekl“ může také vyjadřovat, že jsem na jedná lodi s tím, s kým hovořím, ale musím jednat tak, jak mám nakázané. Jednoduše může jít o naznačení (aniž bych si to uvědomoval) skrytého nesouhlasu, o zalíbení se druhému a přitom dodržet to, co musím dodržet. Může jít o vyjádření vnitřních pochybností. Plně se to pak projeví později, kdy Adam svádí vinu na Evu, Eva na hada: Ona mi dala, on mne podvedl. Opět stejný princip já jsem ok, ale ten druhý mi řekl, podvedl mne apod.
Někdo může namítnout, že podobně jednal i Ježíš, když ho pokoušel satan. Kristus odpovídal:“ je psáno“. To není stejné. Ježíš nesváděl něco na někoho. ale odvolal se na Písmo. Svým způsobem se odvolal sám na sebe: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Bible, Jan 1:1 On sám je tím Slovem, na které se odvolával, učil v moci toho Slova protože s ním byl v jednotě. Můžeme jeho „je psáno“ říci také takto: řekl jsem a proto jsem v naprosté jednotě s tím, co je psáno, že nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst. I my musíme takto vnímat naše „Bůh řekl“, naprosto souhlasím a jsem v tom, co Bůh říká nebo řekl. Pak má Boží slovo v našich životech připravenou půdu pro jeho mocné působení.
Toto ztotožnění se se Slovem je důležité pro prorokování. Prorocká slova, s kterými není ztotožněný ten, který je vyslovuje, nejsou Boží, i když je řekne přesně tak, jak je slyšel. Skutečný prorok je ten, který přenáší ve slovech i Boží srdce, Boží vůli, Boží emoce, Boha samotného. Pak hovoří nebo vyučuje v moci. To se může stát jen tehdy, když mluví skrze naše ústa Duch svatý-tedy Bůh sám. Když se mu dáme k dispozici. Ale vraťme se do Edenu.
Druhý důsledek Evina: „Bůh řekl“ je to, že se tímto nechává zaplést do rozhovoru s stanem. On je ten, který nás rád zaplétá do rozhovorů a diskuzí. Provokuje, abychom začali Boha obhajovat. Při tom nás lehce dostane do situací, kdy neznáme odpovědi, kdy začneme přemýšlet světským způsobem o Slovu. On je chytřejší než my. Nikdy hned nevíme, že za tím stojí on. Ale dokáže náš rozum přivést do pochybování a pak se to lehce dostane do našich srdcí. Dokáže tímto způsobem rozbíjet vztahy protože se věřící začnou dohadovat mezi sebou a začnou se špinit a pomlouvat. Boří tímto způsobem jednotu v církvi…
Když do Evy a Adama zasel otázky, které vyvolávají pochybnost, když je vtáhl do diskuze vynesl nejvyšší trumf, aby dílo skázy dokončil:
Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bible, Genesis 3:4 Již přímo obvinil Boha ze lži.
Satan tento postup používá do dnešních dnů. Zpochybní naše myšlení, zatáhne nás do diskuze s ním a pak před námi obviní ze situace, ve které se nacházíme Boha. Udělá z něho někoho, kdo nám chce jen poroučet a brát.
(Satan má svůj výklad Písma, které velmi dobře zná)
Potřebujeme se těmto útokům postavit. Místo diskuze ho vyhnat ven (obrazně do pole, kam polní zvěř patří) a nenechávat ho vcházet do našeho myšlení a srdce (našeho Ráje). Vyznávat jednotu se Slovem Božím, i když mu hned nemusíme porozumět. Nejlepší ochranou je chodit s Duchem svatým, číst Písmo a společně s ním o Slově přemýšlet.

Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ 

Opravdu? Jedno slovo s otazníkem a co dokáže. Myslíte si, že jste zdravý, ale někdo přijde a zeptá se:“opravdu?“. Odlétáte na dovolenou a ani nepřemýšlíte nad tím, jestli jste zamkli byt nebo vypnuli žehličku nebo varnou konvici, protože to děláte automaticky. Pak přijde to slovíčko „opravdu?“. A máte po klidu, protože celou dovolenou přemýšlíte nad tím, zda jste to udělali. Nakonec voláte příbuzným, aby to zjistili. Odcházíte z domu, který vždy zamykáte, ale někdo se vás zeptá: „zamkl si?“ Odpovíte: „Ano, vždycky zamykám.“ On se opět zeptá: „Opravdu?“ No a je to. Vracíte se, abyste zjistili, že je opravdu zamčeno, tak jako vždycky. Poslední příklad. Muž mluví krásně o své ženě a říká, že je mu věrná. Pak někdo řekne: „opravdu?“. A problém je na světě. Toto slovíčko ho dokáže přivést až k rozvodu. Satan ví, jak v nás vzbudit pochybnosti.
Bůh mne miluje. „Opravdu?“ On nezůstává jen u slovíčka „opravdu“, ale hned dál rozvíjí svou strategii lží a zpochybňování. Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů…? Tato jeho věta má nalomit víru člověka v Boha. Tato věta má nalomit víru v to, že Bůh člověka miluje. Satan věděl, že jde pouze o strom poznání dobrého a zlého, ale v otázce zahrne všechny stromy. Člověk přebral toto ďábelské jednání. Je to manipulace, která nás má zavést do lži a obviňování, k prohloubení nedůvěry v sebe, druhé nebo Boha. Je to tak rafinované, že si to neuvědomujeme. „Vždy to tak děláš.“ (Přitom se o stalo dvakrát nebo třikrát.) „Nikdy mi nepomůžete“ Pokaždé na mne zůstane to nejhorší. … Nemusíme to říkat nahlas, stačí jen v duchu pro sebe a ničí to nás a naši víru. Když to říkáme nahlas, pak rozbíjíme vztahy a ubližujeme druhým. Podobně je to s tím, kdy místo povzbuzení a dobrých věcí hledáme u lidí to zlé a vzbuzujeme podezření. Jeden politik po svém zvolení do vysoké funkce, nabádal lidi, aby posílali anonymní udání (i když nepoužil toto slovo, znělo to tak) na kandidáty do některých funkcí ve státní správě. Vypadalo to, že chce čistotu a spravedlnost, ale vlastně naváděl lidi k tomu, aby se zaměřili na špatné věci. Dal prostor k vyřizování účtů, špinění, falešným obviňování …. Pokud chtěl oddělit dobré od ještě lepšího, mohl dát výzvu, aby o nich napsali, co vše udělali pro lidi kolem sebe nebo pro své voliče dobrého. Na slovech velmi záleží. Ony vynáší postoje našeho srdce. Můžeme si vždy vybrat, zda půjdeme Boží cestou důvěry v něho nebo budeme používat stejné manipulace jako používá satan vůči nám. Říká se: “ čistému vše čisté“. Co vynášíme z našich srdcí?
„Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý pak vynáší ze zlého pokladu to zlé. Co má na srdci, to na jazyku!“ Bible, Lukáš 6:45

Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ „Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“ Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky. Bible, Genesis 3:1-7

Nejchytřejší ze všech polních zvířat,… Když Bůh v Edenu člověku říká, aby tuto zahradu obdělával, tak také, říká, že ji má střežit : „Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. “ Bible, Genesis 2:15 Když to čteme, může nás napadnout, před kým má člověk střežit zahradu. Byl tam sám se zvířaty. Tady se to dovídáme. Do zahrady se dostalo polní zvíře, tedy zvíře, které nepatřilo do zahrady. Pravděpodobně se tam schovalo, když Adam pojmenovával zvířata. (Můžeme si povšimnout, že had je první zvíře, které je v Bibli uváděné jménem: had. Do té doby to jsou živočichové, létaci nebo ptáci…) Bůh o něm hovoří jako o nejchytřejším polním zvířeti. Nejchytřejší neznamená být moudrý nebo dobře radit. Chytrost neurčuje náš charakter. Hadem je také nazvaný satan. „Potom jsem uviděl anděla sestupujícího z nebe, který měl v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Ten se zmocnil draka, toho dávného hada, jenž je ďábel a satan, a svázal jej na tisíc let. Uvrhl ho do propasti, zamkl a zapečetil ji nad ním, aby už nesváděl národy, dokud se nenaplní těch tisíc let; potom totiž musí být nakrátko propuštěn.“ Bible, Zjevení 20:1-3 V tomto kontextu najednou vidíme, před kým ji měli střežit. Satan byl svržený na zem, protože nemohl zůstat v Božím nebeském království. Neměl tedy být ani v zahradě Eden. Člověk ho však neuhlídal. Výsledkem toho pak bylo, že jím mohli být pokoušeni, obelháni a přivedeni od věčnosti (ovoce stromu života) k smrti (stromu poznání dobrého a zlého).
Podobně je tomu s naším srdcem: „Především dobře chraň své srdce – právě z něj všechen život vychází.“ Bible, Přísloví 4:23 I věřící a znovuzrození lidé potřebují střežit svoji „zahradu Eden“ – tedy své srdce, aby nedovolili satanu se do něj vkrást a nechat své srdce ošálit jeho převrácenou řečí, ať již skrze myšlenky, media, svody a pokušení, ale také skrze mrtvé náboženství, které nebuduje osobní vztah s Ježíšem Kristem našim Pánem. My máme spravovat, obdělávat a především střežit svůj život, tak jako to měl děla Adam s Evou.

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.
Bible, 2 Timoteova 3:16-17

Tak bylo dokončeno nebe a země s veškerou jejich rozmanitostí. Sedmého dne Bůh dokončil dílo, na němž pracoval; sedmého dne odpočinul od veškeré práce, kterou dělal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil. To je příběh nebe a země, o jejich stvoření. Bible, Genesis 2:1-4
Bůh odpočinul. Můžeme se setkat s názorem: „Bohu se to mluví, když je Bůh a tvoří vše jen slovem a svou vůlí.“ Někdy tak uvažujeme i o Ježíši Kristu: „On mohl být bez hříchu, když je také nejen člověkem, ale i Bohem…“ nebo: „Bylo to těžké jít na kříž, ale věděl, že vstane z mrtvých a je Bůh…“ Tak se někdo může dívat i na celé stvořitelské dílo Boží.
Přesto čteme, že sedmého dne Bůh odpočinul od všeho díla. Pokud někdo odpočívá, pak proto, že předtím vynaložil nějakou sílu, energii apod. Bůh není nikdy unavený a vysílený, aby potřeboval nabrat nové síly, ale rozhodl se přestat tvořit. Proč? Protože bylo vše hotovo. Jako umělec, který dokončí sochu nebo obraz, posadí se opodál a dívá se na své dílo a říká si : „Ano, je to dobré, je to všechno dobré.“ Bůh vše stvořil ze sebe. To stvořitelské slovo vyšlo z něho samotného.
Co je vlastně Boží odpočinutí. Bůh odpočinul od svých skutků. Tak i my, kdo jsme uslyšeli evangelium a uvěřili v Ježíše Krista, máme odpočinout od svých skutků a opřít se o Boha. V listě Efeským se píše, že jsme jeho dílo stvořené pro konání dobrých skutků, které pro nás (ON) předem připravil. Odpočinutí je odstoupení od svých skutků a vstup do těch, Božích, které pro nás připravil ještě před stvořením světa.
Od pádu Adama a Evy jsou dvě cesty. Jedna vede do Božího odpočinutí jiná do věčného trápení : „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako při vzpouře, jako v den pokušení tehdy na poušti, když mě pokoušeli vaši otcové. Zkusili mě a viděli, co umím, to pokolení jsem si hnusil po čtyřicet let, až jsem si řekl: „Ten lid má pobloudilé srdce, mé cesty vůbec neznají!“ Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ Bible, Žalm 95: 7-11
A jinde Písmo hovoří:
„Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Bible, Efeským1:3-5 Ještě před stvořením světa, Bůh vše připravil a učinil. Proto sedmého dne odpočinul od veškerého díla. Je na nás jestli vstoupíme do jeho odpočinutí a jeho díla do všeho toho, co pro nás před stvořením světa připravil.
„Zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku stále platí, a tak si dejme pozor, aby se neukázalo, že je někdo z vás minul. I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale nepomohlo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou.  Do odpočinku tedy vcházíme jen my, kteří jsme uvěřili…. Jeho dílo je ovšem hotové už od stvoření světa. Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ Bible, List Židům 4:1-4

….řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu,

Podoba neznamená být tentýž. Znamená to pouze být podobný, být odrazem Jeho slávy. Bůh s velkým B je jen jeden. I tak Bůh člověku svěřil panování nad celou zemí. Člověk měl být odrazem Boží slávy, moudrosti, spravedlnosti a lásky na zemi. To mělo být jeho „panování“ nad zemí a zvířaty, Určitě Bůh nechtěl, aby se člověk sedřel tvrdou prací na poli. Naopak, posadil ho do zahrady Eden, kterou pro něj připravil. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a umístil tam člověka, kterého vytvořil. Bible, Genesis 2:8 Víme, že Bůh člověka v Edenu navštěvoval a rozmlouval s ním. Tak, jak Bůh připravoval s láskou zemi pro člověka, tak ji měl člověk s láskou spravovat, obdělávat a střežit.
Evoluční teorie nám ukazuje člověka na jeho začátku jako velmi primitivního, málo chápajícího, který se potřebuje stále vyvíjet, aby dosahoval větší a větší dokonalosti (ovšem u evoluce nemůže existovat konečná dokonalost, to by se pak evoluce zastavila). Bůh však stvořil člověka dokonalého. Jak by jinak mohl odrážet podobu Boha? Jedním z prvních úkolů, které člověk dostal bylo pojmenovat všechna zvířata. Bůh všechnu zvěř přivedl k Adamovi, aby viděl jak ji pojmenuje. Něco pojmenovat tak, aby to vyjadřovalo podstatu pojmenovaného je jedna z nejtěžších věcí na světě. Navíc zvířata přichází před člověka. Je tady poznat jakou autoritu má první člověk. Nevíme, jak se měl člověk obdělávat zahradu, ale určitě to nebylo v potu tváře. V Edenu nebyla pole ani křoví ani polní byliny. Tedy spíše se staral o sad, který nesl ovoce, ze kterého byl živý. Také uprostřed této zahrady dal Bůh vyrůst dvěma stromům. Stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“ Bible, Genesis 2:16-17 První člověk byl stvořen k věčnosti. Neměl umřít. Bůh ho stvořil dokonalého. Vše, co Bůh dělá, dělá dobře. Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré! Byl večer a bylo ráno, den šestý. Bible, Genesis 1:31

I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. A Bůh řekl: Hle, dal jsem vám každou rostlinu mající semena na povrchu celé země a každý strom, na němž je ovoce mající semena. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři, všemu nebeskému ptactvu a všemu pohybujícímu se na zemi, v čem je živá duše, jsem dal za pokrm každou zelenou rostlinu. A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý. Bible, Genesis 1:26-31

Bylo již stvořené nebe, peklo, země s rostlinami a zvířaty. I všechny duchovní bytosti. Proč to vše Bůh stvořil? Celé nebe čeká na vyvrcholení tohoto stvořitelského díla. Co má Bůh v plánu? Teď to přichází. Bůh stvořil člověka. Pro něho všechno připravoval, včetně oněch duchovních bytostí: „Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu? “ Bible, Židům 1:14 Člověk je vyvrcholením Božího stvořitelského díla.
Dnes přichází děti ze školy s tím, že pochází z opice. Kdyby se člověk vyvinul z opice, pak by se za tu dobu, co existuje člověk určitě vyvinul v něco vyššího… Ale nevyvinul se. Proč? Již byl stvořený jako to vrchol stvoření. Vlastně ani ne tak jako vrchol, ale jak říká Bůh v Písmu jako obraz Boha, jako podoba Boha. Člověk byl stvořený pro panování a spravování toho všeho, co pro něj Bůh předem stvořil. Tedy měl být obrazem Boha všemu na zemi. Bůh člověka nazývá svým dítětem, bohem.
Ježíš jim odpověděl: “Což není ve vašem Zákoně napsáno: „Já jsem řekl: Bohové jste“? Jestliže ty, ke kterým se stalo slovo Boží, nazval bohy, — a nemůže být zrušeno Písmo — proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: „Rouháš se,“ protože jsem řekl: „Jsem Boží Syn“?  Bible, Jan 10:34-36
A v Žalmu 82 Bůh říká:
Bůh povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud: Jak dlouho budete soudit špatně a stranit ničemům?Sela. Zjednejte právo bezmocnému a sirotkovi, nuznému a chudému zjednejte spravedlnost! Vytrhněte chudého a nuzného vysvoboďte z ruky ničemů. Nerozumějí tomu, nechápou to, chodí v temnotách. A všechny základy země se hroutí. Řekl jsem: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího, ale takto zemřete jako lidé, padnete jako někdo z knížat. Povstaň, Bože, zjednej na zemi právo, vždyť tobě dědičně patří všechny národy!
Bůh stvořil člověka, aby panoval a spravoval zem, ale neměl panovat člověk nad člověkem:
Vznikl mezi nimi také spor, kdo z nich je asi největší. On jim řekl: “Králové národů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci. Avšak ne tak vy; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, který je u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, který je u stolu? Já však jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. A já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste jedli a pili u mého stolu v mém království; Bible, Lukáš 22: 24.31a

I řekl Bůh: Ať země vydá formy života podle jeho druhu: Dobytek, plazy a zemskou zvěř podle svého druhu. A stalo se tak. Bůh učinil zemskou zvěř podle jejího druhu, dobytek podle jeho druhu a každého zemského plaza podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. Bible, Genesis 1:24-25

Od začátku Písmo rozlišuje na domácí zvířata dobytek a ta ostatní. I toto je trnem v oku některým vědcům a evolucionistům. Než Bůh stvořil člověka myslel na vše. Věděl, že se bude člověk muset nějak uživit, až bude vyhnaný z Edenu. Proto stvořil i dobytek. Ti, kteří nechtějí připustit Boží stvořitelskou moc, hovoří o zdomácnění (domestikaci) divokých zvířat. Píší o jedenácti, deseti nebo osmi tisíci letech dozadu, kdy došlo ke zdomácnění divokých zvířat. Je to jen teorie v hlavách. Od doby co lidstvo existuje, od doby, kdy byly první písemné záznamy člověka, je dobytek dobytkem a divoká zvěř divokou zvěří. Mezi dobytek se dříve počítaly i drobná hospodářská zvířata. Bůh stvořil zvířata podle svého druhu. On nemusel jako člověk různě křížit zvířata, aby vytvořil nové druhy ať již psů, koček, hospodářských zvířat… Bůh nemusí dělat pokusy. On, co dělá, dělá dobře. V Edenu nebylo potřeba jíst maso, zvířata se nepožírala. Tato touha po prolité krvi přichází až po odpadnutí od Boha a předání správcovství nad zemí člověkem satanovi. Tady končí správcovství a začíná se požírání, boj o přežití, boj o nadvládu, dokazování samostatnosti…
Boží záměr je však jiný:
A Bůh řekl: Hle, dal jsem vám každou rostlinu mající semena na povrchu celé země a každý strom, na němž je ovoce mající semena. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři, všemu nebeskému ptactvu a všemu pohybujícímu se na zemi, v čem je živá duše, jsem dal za pokrm každou zelenou rostlinu. Bible, Genesis 1:29-30.
(Později, když člověk by svedený to změnil. Jen lidé neměli jíst/pít krev zvířat, protože v krvi byl život.)
A jinde se píše toto zaslíbení:
I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce.  A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem. Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem a nebude soudit podle toho, co vidí svýma očima, ani rozhodovat podle toho, co slyší svýma ušima, ale bude spravedlivě soudit chudé a podle práva rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst a duchem svých rtů usmrtí ničemu. Spravedlnost bude pásem jeho boků a věrnost pásem jeho beder. Pak vlk bude pobývat s beránkem a leopard uléhat s kůzletem. Tele, mladý lev a krmný dobytek budou spolu a malý chlapec je povede. Kráva i medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře.I stane se v onen den, že na kořen Jišajův, který bude stát jako korouhev národů, se budou dotazovat pohané. Jeho místo odpočinku bude sláva. Bible, Izajáš 11:1-10
Nemusíme všemu hned porozumět, ale nepochybujme o Božím slovu. Některé věci nám budou zjevené postupně, některé pochopíme až když budeme tváří v tvář našemu Bohu. Radujeme se však z toho, že Bůh na nás pamatoval již od počátku a to i přes naší slabost.

Bůh řekl: „Ať se vody zahemží množstvím živočichů a nad zemí pod nebeskou oblohou ať létají ptáci!“ Bůh tedy stvořil velké mořské obludy a všemožné druhy čilých živočichů, jimiž se zahemžily vody, i všemožné druhy okřídlených ptáků. A Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích; také ptáci ať se rozmnožují na zemi.“ Byl večer a bylo ráno, den pátý. Bible, Genesis 1:20-23

Bůh věří ve své slovo. Řekne a stane se. Nevíme, jak se věci dějí, ale dějí se. Neustále se lidé snaží vysvětlit to Boží : „Bůh řekl“, dokonce i křesťané nejsou schopni přiznat Bohu stvořitelskou moc a přou se o to jak dlouho která etapa trvala. Nechtějí sice přistoupit na evoluci, ale …
Bůh dal člověku mimo jiné i selský rozum, kterým dokáže zpracovat i vědecké výzkumy dnešních vědců. Když si vezmeme jenom malé semínko jednoduché rostliny, co je v něm již obsaženo informací. O tvaru, způsobu rozmnožování, plodu, způsobu upozornění pro opylování… je to obrovské množství informací, které takové semínko má již v sobě. Nevyroste z něho nějaká jiná rostlina, ale naprosto konkrétní, která je předem naprogramovaná uvnitř toho semene. jak by se takové semínko samo zrodilo z ničeho. Nebo něčeho anorganického. Kde by vzalo všechny ty informace. A každý druh rostliny, stromu, byliny, trávy,… Když si je proberu, tak každá má konkrétní důležitost pro člověka.
Podobně je to i s rybami, ptáky a zvířaty obecně. Dokonce jde o mnohem více informací ve vajíčku, semeni, jikrách.. Když si představíme všechny druhy mořských zvířat, od těch mikroskopických až po velké velryby, druhy ptáků a zvířat, jsou to miliardy a miliardy nejrůznějších informací, které nemohly a nevznikly náhodně nebo vývojem. Prostě to není možné. Ano, máme s nimi často společné prvky a to je především proto, že žijeme všichni na zemi, dýcháme kyslík (i ryby, které žijí ve vodě, se udusí bez kyslíku, proto se v zimě dělají díry do ledu na rybnících, aby se ryby neudusily), máme trávicí ústrojí, protože se musíme živit a naše těla jsou ovládaná nervovou soustavou. Dokonce zvířata a člověk byli stvořeny Bohem až potom, co stvořil slunce… Proto pro mnohé evoluční vědce je tak lehké dokazovat svoji teorii na těchto společných znacích. Jde však jen o to, že žijeme ve stejném prostředí, neznamená to, že jsme se vyvinuli jeden z druhého.
To, že mohu dnes psát tyto řádky, že i evoluční vědci mohou vyjadřovat své myšlenky, není dáno vývojem, ale je to Boží stvořitelské dílo. Nejsme zvířata, ale lidé. To, že se tak někdy chováme je dílo hříchu a naší hříšnosti. To si opět musíme uvědomit, protože se to pak odráží i na porušitelnosti našich těl. Pro člověka je však připravené dokonalé tělo:
Tak je tomu i při vzkříšení mrtvých: Zasévá se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti; zasévá se v potupě, vstává ve slávě; zasévá se v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Jeli tělo duševní, je také těloduchovní. Tak je i napsáno: První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam Duchem oživujícím. Ale ne nejprve duchovní, nýbrž duševní,  a potom duchovní. První člověk jeze země, z prachu, druhý člověk [Pán] z nebe. Jaký je ten pozemský, takoví i ti pozemští; a jaký ten nebeský, takoví i ti nebeští. A jako jsme nesli podobu  pozemského, nesme také podobu nebeskéko….
Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou  jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: „Smrt byla pohlcena ve vítězství.“ Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? Bible, 1.Korintským 15:42-49,51-55

Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Bůh učinil dvě veliké svítilny: větší, aby vládla dni, a menší, aby vládla noci; učinil rovněž hvězdy. Bůh je umístil na nebeské obloze, aby osvětlovaly zemi, aby panovaly nade dnem a nocí a aby oddělovaly světlo od tmy. A Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo ráno, den čtvrtý. Bible, Genesis 1:14-19

V době, kdy byla psaná nebo diktovaná tato slova Písma bylo v tehdejším světě již známé, že země je kulatá. V epické básni Etana, která obsahuje sumerské tradice přibližně z 27. stol. př. n. l. (cca 2600-2700 let před Kristem, tedy někdy po potopě), se planeta pojímá, jako by se vznášela v okolním prostoru, který je jemnější než vzduch. Totéž se objevuje v egyptské Knize skrytého obydlí z 15. stol. př. n. l. (1400-1500 let před Kristem zhruba v době Mojžíše) a indický text z 20. stol. př. n. l. (1900-2000 let před Kristem, v době života praotců Jákoba, Izáka a Abraháma), který obsahuje báseň nazvanou „Obklopujíce Zemi“, uznává kulatý tvar Země. Vidíme, že i v Egyptě měli tuto známost. I když možná ne běžní lidé, ale určitě na dvoře faraóna- tedy to nejspíše již věděl i Mojžíš.
Proč si to potřebujeme uvědomit? Bůh nikde o tom v Písmu nepíše. Dodnes jsou skupiny křesťanů, kteří věří tomu, že země je placka a jsou to dokonce vysokoškolsky vzdělaní a zcestovalí lidé.

Bůh stvořil nejdříve světlo, nebe, zemi. To jsme si již vysvětlili. Pak oddělil vody na pozemské nebe a moře. Následovalo shromáždění vody na jedno místo a vystoupila souš. Pak Bůh stvořil rostliny. Stále všechno bez slunce. Tedy bez slunečního světla a slunečního tepla. Byl to on sám, kdo byl této zemi světlem a dával vzrůst.
Bůh je vševědoucí a věděl, jak to s Adamem a Evou (tedy lidstvem) dopadne. Věděl, že lidé pohrdnou jeho přítomností a budou se spoléhat na sebe a ne na něho. Zemi připravoval pro člověka, a proto jí musí připravit i pro život pošpiněný hříchem neposlušnosti lidí. Tedy na světský způsob života na zemi a to se vším všudy.
1. V nebi není potřeba slunce, protože tam je světlem sám Bůh. Přesto tam jsou rostliny. „Potom mi ukázal řeku s vodou života, jasnou jako křišťál, tekoucí z Božího a Beránkova trůnu prostředkem ulice toho města. Po obou stranách řeky je strom života, jenž nese dvanáctero ovoce. Ten strom vydává ovoce každý měsíc a jeho listí je k uzdravení národů. A tak již nebude žádné prokletí. V tom městě bude stát Boží a Beránkův trůn a jeho služebníci mu budou sloužit. Budou hledět na jeho tvář a na čelech budou mít jeho jméno. Nebude tam noc, takže nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť je osvětluje Pán Bůh; a budou kralovat na věky věků.“ Bible, Zjevení 22:1-5
2. V poskvrněném světě musí světlo pro život rostlin a teplo pro život všeho živého dodávat slunce.
3. Adam s Evou nemuseli znát čas, dny, roky měsíce…, protože byli stvořeni pro věčnost. Hříchem však ztratili nadčasovost a zůstali omezeni časem. Hvězdy, slunce, měsíc jim ukazovali roky, měsíce, týdny, dny…
4. Do hříchu nemusí Adam s Evou přemýšlet jak budou chodit po zemi, nepotřebovali se orientovat, Bůh je navštěvoval a procházel se nimi. Po vyhnání z Edenu tuto orientaci potřebovali, aby věděli kam jdou a jak se mají vrátit…
Bůh ve své lásce k lidem, připravuje dokonalou zemi pro jejich život i po jejich vzpouře proti němu. Dává jim pozemské teplo a světlo. Všechno pak předem tvoří pro člověka s tímto postojem. I přesto co ví, dělá to dobré, ale ne věčné. Má to vše své časové omezení:
…Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. …
….Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.  On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pak mi řekl: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života. Kdo vítězí, dostane toto vše za dědictví. Já mu budu Bohem a on mi bude synem. Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“ Bible, Zjevení 20:11, 21:1-8