Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28.
Předchozí verše mluví o naší slabosti, za kterou se přimlouvá Duch svatý. Slabost může mít různý charakter. Může to být únava. Sloužíš lidem a nevidíš žádnou změnu v jejich životech. Může to být slabé místo, které je ohroženo hříchem. Neustále bojuješ s pokušením. Může to mít souvislost s nedostačenou vírou… . Přesto situace, ve kterých vnímáme svoji slabost nám napomáhají k dobrému. Proč? Protože se jich ujímá sám Bůh, Duchem svatým.
Pavel v 2.Korinstským píše o své slabosti a tom, co mu Pán řekl:  „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc“
Tam, kde se projevuje naše slabost, o to více je vidět Boží milost a moc. Mnohokrát jsem se cítil a také se cítím slabý. Vždy mi však v takových chvílích přišel na pomoc Duch svatý. Nevzpomínám si, jak to dělal, jen vím, že mi nikdy nepřipomněl moji slabost. Ukázal mi naději pro budoucnost. Mluvil o tom, co pro mne přichystal, o vizi, o slávě Boží a jeho království. O tom kde všude chce hlásat evangelium… . Vždy mne to postavilo na nohy, odehnalo únavu, beznaděj a pochybnosti.
Myslím, že Duch svatý jedná podobně i s druhými. Možná nejsi vizionář, tak má pro tebe jiné povzbuzení, ale je to stejné v tom, že tě neobviňuje z tvé slabosti, ale naopak ukazuje vítězství skrze něho.
Tak, jak jsme my sami v mnoha věcech slabí, jsou slabí i sourozenci kolem nás. Povzbuzujeme se navzájem podle toho, jak s námi jedná Duch svatý.

Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Římanům 8:26-27. (Ve studijním překladu je napsáno: „… spolu s námi se ujímá naší slabosti.“) Když se Ježíš modlil v Getsemane varoval učedníky slovy: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“  Náš duch ví, co bychom měli dělat, jak žít, co říkat, jak se zachovat, že bychom měli být teď aktivní, teď zase mlčet …, ale naše tělo může říct ne. Postavit se proti. Nemít sílu jít dál, být unavené, začít si stěžovat,  prožívat ztrátu naděje… .  Přesto do tohoto těla nám byl dán dar, který není nikdy unavený, který  má moc obnovovat, posilovat, nasměrovat, povzbuzovat, obnovovat naši mysl, obnovovat naději, rozhojňovat oheň, posílit víru. Je to dar Ducha svatého. Proč to tedy nefunguje stále? Když má tu moc, proč jsem unavený, proč ztrácím naději, nebo se mi již nechce mezi lidi, proč nejsem schopná chválit, proč se ráno již nemodlím …. ? Pro slabost těla. Ano, ale mám Ducha! Může to být dáno mnoha věcmi a situacemi:
– tak jsme si přivykli na to, že nás Duch posiluje a vede, až jsme na něj zapomněli, že je v našich životech a vše vzali jako samozřejmost
– vytratil se osobní vztah s Duchem svatým,
– začali jsme si jít vlastní cestou, bez jeho vedení,
– začali jsme Bohu sloužit více, než ho milovat,
– již nesloužíme v jeho odpočinutí, sloužíme vlastní silou,
určitě bychom našli ještě další důvody jako neodpuštění, závidění, porovnávání se s druhými apod. Všechno to je však nějak propojeno.
Stalo se vám to někdy? Nebo jste právě v takové situaci? Poznali jste se v tom? Já ano. Je tu však stále naděje. On, Duch svatý, spolu s námi se ujímá naší slabosti. Spolu s námi může znamenat jen to, že si svou slabost uvědomuji, že volám: „Již nemám sílu, pokud něco neuděláš, já dál bez tebe nemohu.“ Možná to znamená, že začnu volat: „Duchu svatý, již to nechci dělat podle sebe, předávám ti to všechno“ Nebo : „Pomoc, už v tom zase lítám“ Každý z nás přece ví…
Máme jednu jistotu, že Duch svatý ví, co je v našich srdcích a přimlouvá se za nás podle Boží vůle. Ne podle naší, ale podle Boží. To také může být jedna z věcí, která nás položí na zem. Rozpor mezi tím, co si představujeme a tím, za co se modlí Duch svatý v nás. Někdy musíme unaveni padnout na zem, abychom se spolu s ním nadchli pro Boží vůli v našem životě.

Přichází do Evropy doba, kdy se budou muset církve rozhodnout, zda budou chtít uznání od Ježíše nebo od lidí respektive od států.
Většina církví je státem registrovaná a mimo duchovní služby se zabývá sociální pomocí v různých oblastech. Na tuto práci získává finance z různých dotací, grantů. Tak je často propojena se státem.
Ať je, nebo není propojena se státem, je oficiální organizací – církví. Církev ta a ta. Pokud se bude chtít líbit lidem a nebude se chtít  dostat do konfliktu se zákonem/státem, do konfliktu s veřejností, kterou většinou reprezentují média, pak bude muset postupně přistupovat na kompromisy a odstupovat od svých článků víry, od věroučných prohlášení, která jsou v rozporu se zákony a veřejným míněním. To povede k tomu, že církev se stane mdlou a zředěnou mnohými světskými pravidly a názory. Mnoho jich již takových je. Především již nebude hájit zájmy Božího království a Ježíše. Bude spíše hájit zájmy humanismu a takzvaných dobrých „názorů“ světa. Bude, jak jsem psal včera, plná „karcinogenních přísad“, které povedou místo k životu věčnému, k smrti mnohých. Teď mluvím i církvi jako oficiální organizaci, ne jako těle Kristově. Pokud však nepodlehne tomuto tlaku, bude tahaná po soudech, špiněna v médiích a nakonec zakázaná a rozpuštěná. Na první pohled zanikne, ale členové budou posilněni Duchem Božím. I když to bude na první pohled konec, nakonec poroste jako společenství, kterému je jedno jestli ho stát uznává nebo ne a jakou má formu. Všichni v ní budou vědět a vnímat, že jsou tělem Kristovým. Bude tam moc Boží. Církev, která se rozhodne zachovat a bude dělat kompromisy sice bude oficiálně dál existovat  a pracovat na skvělých projektech, ale bude mrtvá, bude bez Ducha. Nakonec ji svět roztrhá a zničí.
Ježíš říká:  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.. (Mat. 16:25) Toto platí i pro církev jako konkrétní společenství. Společenství jsou lidé a lidé nakonec rozhodují, jak půjdou dál. Pokud se budou chtít zachránit jako církevní instituce, ztratí svůj smysl. Bude dál uznáváni jako církev, ale přijdou o život. Ti, kteří nebudou lpět na uznání, ale pro Krista se budou muset čelit všem tlakům až po zakázání jejich církve, ti poznají, co znamená „naleznou jej“ budou dál živou formou Kristova těla. Mezi členy takového společenství bude Kristus a život. K takové církvi se Ježíš přizná. Taková bude přitahovat Boží děti a mnozí tam naleznou Krista, život a svůj domov.

Seděli jsem s přáteli – kolegy a rozmlouvali o nových věcech v naší církvi. Dostali jsme se až k tomu, že bylo ze stránek celosvětového ústředí staženo věroučné prohlášení o homosexualitě. Toto prohlášení v žádném případě neodsuzovalo člověka, ale nazývalo homosexualitu hříchem a ukazovalo Boží pohled na ni. Teď tam není. Znamená to změnu pohledu naší církve? Možná pro některé ano. Možná pohled některých není biblický ale snaží se ho prosadit. Nevím. Na jednom jsme se však shodli. V Anglii je dnes velmi obtížné hovořit o homosexuálních praktikách jako o hříchu. Hrozí za to až soudní postihy a někdy i vězení. A to i při kázání v samotné církvi. Když se tam najde někdo, kdo to oznámí, má kazatel problém. Někdy to jsou dokonce i liberální bratři nebo sestry, kteří na to poukáží (udají) ve jménu rovnosti a svobody. Proto chápu, že zmizelo ze stránek toto prohlášení, protože ústředí sídlí v Anglii.
Druhý den večer jsem ve zprávách slyšel, že světová  zdravotní organizace  zařadila  konzumaci masa  na stejnou úroveň nebezpečnosti jako kouření.  Jsem nekuřák, ale byl jsem dvacet tři let velmi silným kuřákem. Dobře si uvědomuji zdravotní rozdíl mezi tím, když jsem kouřil a kdy nekouřím. Kuřáci dnes v Evropě nesmí kouřit na zastávkách v restauracích, veřejných budovách, ve vlaku …. a poslední zpráva je, že již v některých státech chtějí zavést přísný postih pro ty, kteří kouří v autě za přítomnosti dětí. Nakonec věřím tomu, že bude postižitelné kouření i ve svém vlastním domě, pokud tam bydlí děti a nakonec bude úplný zákaz kouření (i když se dál bude kouřit tajně). Asi bych se měl radovat, že se tak bojuje proti kouření. Fajn, ano, ale děsí mne fakt s čím někteří přijdou příště. Tak jako teď s masem. Pokud je na stejné úrovni jako kouření, pak se můžeme dočkat, že bude zákaz podávání masa ve školních jídelnách, pak v restauracích, pak bude postižen každý rodič, který bude podávat maso dětem, nakonec za jezení masa půjdeme před soud. Co bude příště? Ti, kteří mne znají, se teď smějí a myslí si, že mám strach o své řízečky, ale přemýšlejme, jak je to nebezpečné. Co příště bude nazváno nebezpečným, nezdravým, omezujícím svobodu?
Jak to souvisí s tématem? V Anglii se upravují nové překlady Bible tak, aby v nich na místech, kde bylo předtím bratři, muselo být napsáno „a sestry“. Ve jménu rovnoprávnosti. A dál to bude jak postupovat? Jako s kouřením a za chvíli s masem. Tam je to ve jménu zdraví. To zní pěkně. Kdo by nechtěl být zdravý. Ve jménu rovnoprávnosti se příště bude požadovat, aby byly vynechány nebo jinak napsány verše z Bible ohledně homosexuálního jednání, později se nebude moc používat slovo hřích, protože to uráží a je to proti svobodě rozhodnutí a nakonec se bude muset přepsat Bible, kde Ježíš již nebude jedinou cestou, pravdou a životem protože to diskriminuje jiná náboženství?
Možná se tady v Čechách a na Slovensku nad tím usmíváš, ale v některých státech Evropy to již tak začíná fungovat a je otázka času, kdy to dojde i sem, skrze nařízení EU.  Problém je, že to podporují i mnozí lidé z církví.
Vím, že v dnešní stravě je mnoho škodlivých látek. Tak je to i s masem a především uzeninami. Nemyslím si však, že maso je škodlivé (máme jíst všechno, co je v masných krámech), škodlivé je spíše to, co se do něj dnes přidává a jak se mnohdy zpracovává. Nebo čím se zvířata krmí. A také věřím, že díky tomu může některým lidem přinést vážné zdravotní problémy vedoucí k smrti.
Je to stejné jako s církví. I do ní lze přinést věci, které jsou škodlivé a přináší ztrátu víry ve jménu svobody, rovnosti a pod. Pokud tuto svobodu, rovnost nehledá církev v Kristu, ale v názorech světa, pak se stává stejně nebezpečnou a smrtelnou pro lidi jako špekáček a uzené  naplněné sice chutnými, ale karcinogenními přísadami.

Včera jsme měli ve sboru v Galantě hosty z Kalifornie, kteří tam sloužili. Zaujalo mne slovo, které na příběhu Jairiovy dcery ukazovalo, kam je Ježíš ochotný zajít pro jednoho nebo dva lidi.
Připomnělo mi to, že pro jednu ztracenou ovci je Ježíš ochoten opustit 99 dalších. Kde všude může být ztracená ovce? V křoviskách a trní, které píchá, trhá a řeže, mezi vlky, kteří jsou nepřátelští, štěkají a koušou, někde na poušti, kde je sama a kde není vody, jen písek a vedro, na vysoké skále, kde je smrtelně nebezpečné lézt, může se zatoulat do velkého města s jeho lhostejností, … . Tam všude může být ztracená ovce. Pro Ježíše ani nepřátelé, ani poušť, ani lhostejnost, ani jiné překážky nejsou dostatečným důvodem, aby nešel pro ztracenou ovci. Je pro ni ochoten udělat maximum. Až za ní položit život.
Měl jsem rozhovor s jedním bratrem ohledně pomoci potřebným dětem. Když jsme mluvili o tom, že je potřeba, aby ta pomoc přišla i do jiných rodin, které nejsou zrovna nakloněné jeho službě, a možná jejich potřeba není až tak akutní, prohlásil, že to radši neposkytne nikomu. Když chceme pomoc druhým, když chceme zachránit ztracené ovce, jak jsme daleko ochotni zajít? Co nás zastaví – nepřátelský dav, rozhádané vztahy, naše neochota a ješitnost, práce a čas navíc, takzvané teologické rozdíly ? Pokud nás skutečně něco zastavuje, pokud se nejsme schopni přenést přes některé věci, pak je to s naší pomocí vratké. Nebudeme schopni najít a ani jít za každou ztracenou ovcí.  Pouze za těmi, pro které nemusíme něco osobního obětovat, nebo překonat.
Růst v Kristu také znamená, že těch „nepřekonatelných“ věcí je pro nás čím dál tím méně.
Jak jsem na tom dnes já? Jak jsi na tom dnes ty? Jaká je ta dnešní překážka, přes kterou bys již pro ztracenou ovci nešel?
Co s tím uděláš?

Většina z nás si pamatuje píseň Ivana Mládka Zkratky. Je plná nejen zkratek, které dnes mladí lidé již neznají, ale také je to příběh o známostech. Ten má známého tady, ten zas tam. Lidé se rádi chlubí svými známostmi. Když někde ve společnosti začnete mluvit, že něco potřebujete, nebo jen tak o nějakém svém problému, vždy se najde několik lidí, kteří ihned přispěchají na pomoc se svými známými. Když je jich více, pak je celkem zábavné je pozorovat, jak se snaží o prosazení toho svého známého. Není to zas tak dlouho, co jsem jednával podobně.
Nemáš známosti? Nejsi IN. Pokud nemáš známé, nic nevyřídíš. Pokud se nechceš spolehnout na známosti, pak nepočítej s tím, že na něco dosáhneš … Někdy mi to tak připadá. Za poslední rok jsem tak mnohokrát slyšel „mám známého“, musíme zavolat někomu, „kdo má známosti“, můj „známý pomůže“ apod., že jsem na slovo známý alergický.  Lidé si dokonce známosti pěstují, vyhledávají je a  nic, skutečně nic bez nich nevyřizují nebo nedělají. A někteří se předhánějí v tom, kolik známých kde mají. Ne, že bych byl proti pomoci, ale čeho je příliš, toho je moc, jak říkával můj táta.
Známí se nevyhnou ani církvi. Protože se převážně pohybuji v církvi, mé zkušenosti jsou právě z ní. Známý. Známý známých. Známý známého mých známých. Známý známých, známého mých známých …

Nakonec vždyť i já mám vlastně jednoho známého. A také každého za ním posílám.  Je to Ježíš. Je to více než známý, je nad všechny známosti. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.

Je tady i pro tebe. Škoda, že za ním často chodíme, až selžou všechny ty naše lidské známosti.
Ale kdybychom za ním šli, jako za naší jedinou jedničkou, to bychom…..

Sociální spravedlnost, téma o kterém mluví často jak církev, tak v minulosti i přítomnosti mnohé politické strany. Přesto nikdy neexistovala a ani existovat nebude. Mnoho idealistů se jí snaží dosáhnout, mysleli si to i někteří komunisté, ale není to možné. Můžeme jen zmírňovat následky sociální nespravedlnosti, ale ne nastolit sociální spravedlnost. Tak jako nemůžeme odstranit ze země chudobu, ale jen pomoci některým se z ní dostat, nebo ji zmírnit. Sociální nespravedlnost a chudoba přišla s pádem člověka. Hříšnost lidstva nemůže dosáhnou rovnosti ve společnosti. Pýcha, ješitnost, touha vládnout, myšlenky o tom, že jen já vím, co je pro mne dobré, nadřazenost nad jiné, to vše se stalo hradbou pro nastolení sociální spravedlnosti. Jedním slovem hřích, který přišel na svět. Neexistují ideální a fungující pravidla pro její nastolení.
Spravedlnost včetně té „sociální“ je jen v životě s Kristem.
„… když jste již odložili své staré já s jeho skutky a oblékli se do nového člověka, který se poznáním obnovuje k obrazu svého Stvořitele. Zde už není žádný Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar a divoch, otrok a svobodný. Všechno a ve všech je Kristus. Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Nakonec můžeš zažívat skutečnou spravedlnost v sobě, ale tu „sociální“ kolem tebe, všude tam, kde zrovna budeš. Stačí jen naplnit dvě věci:
1. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a
2. miluj bližního svého jako sám sebe.

Pro jednoho malého podnikatele, pracovali tři zaměstnanci. Byli spokojeni. Dělali práci, kterou měli rádi. Dostávali pravidelně plat, který odpovídal jejich nasazení. Firmě se dařilo, jejich platy tomu odpovídali. Šéf byl přímý, držel slovo. Měli ho rádi i jeho firmu. Jednoho dne si šéf přivedl domů přítelkyni. Začal zanedbávat firmu, nestaral se o zakázky. Staral se spíše o dovolené se svou přítelkyní. Firma začala mít problémy. Pracovníci se snažili firmu co nejvíce podržet v této nepříznivé době. mysleli, že to šéfa přejde. Byly měsíce, kdy byli i bez platu. Pak se jednoho dne, dověděli, že jejich platy šli na koupi nového auta pro šéfovu přítelkyni. Když to zjistili, jejich nadšení pro firmu úplně ochablo.  Byl tu ještě jejich vztah se šéfem. Nechtěli ho i firmu nechat padnout. Vzali své úspory a investovali je do firmy a postavili ji znovu na nohy. V té chvíli šéf polovinu firmy přepsal na svou přítelkyni. To byla poslední kapka. Zaměstnanci již ztratili veškerou naději do budoucna a opustili firmu. Skončilo jejich nadšení a láska pro firmu i pro šéfa. Firma nakonec zkrachovala. Stali se nedůvěřivými a nikdy již pro žádnou firmu nedokázali pracovat s takovým nadšením a láskou.
Nespravedlnost šéfa zničila naději zaměstnanců do budoucnosti. S ní odešla i lásky k firmě a víra, že se může něco ve světě mezi lidmi změnit.
Spravedlnost je velmi důležitá. Lidé touží po spravedlnosti, potřebují vidět spravedlivé jednání. To jim totiž dodává naději do budoucnosti.
Jako křesťané potřebujeme jednat spravedlivě, co nejvíc to jde. Nebát se zastat tam, kde vidíme nespravedlnost. Lidé nás pozorují a podle nás hodnotí Boha. Naše spravedlivé jednání jim může dodat naději, že existuje něco lepšího, že je budoucnost. Může to být i cesta k víře, k Bohu a lásce k němu. Ti, kteří se setkali s nespravedlivým jednáním od nás křesťanů, již nepřijdou do společenství. Ve světě mají dost nespravedlnosti. Měli naději, že v církvi ji najdou. Ale…
„Protože se rozšíří špatnost (nespravedlnost), láska mnohých vychladne.“ (Mat. 24)
Nebuďme těmi, kteří to budou podporovat, ale naopak svým dobrým a spravedlivým jednáním posilujme naději pro druhé a žhavme jejich lásku.

Před týdnem jsem odjížděl z Havířova domů do Pezinku. V Havířově jsem na týden zanechal Stáňu. Ve chvíli, kdy jsem odcházel, někdo prohodil, že jsem teď slaměný vdovec.
Pojem slaměného vdovce mám ( a asi nejen já) spojený s Milošem Kopeckým, který několikrát takovou roli hrál.  Slaměný vdovec v jeho pojetí byl pěkně velký záletník a hýřil. Ale i obecně, když  někomu říkáme: „Teď je z tebe slaměný vdovec“  je to u nás spojeno s dobou „svobody“, užívání si všeho, co by si nedovolil, pokud by žena byla doma. Jinými slovy teď si můžeš dělat, co chceš. Vím, že mnozí to tak neberou, ale viděl jsem mnoho slaměných vdovců, kteří dokázali v době svého dočasného vdovství zničit všechno, co doposud zbudovali. Od rodiny, přes práci i finance. (smilstvo, hazard, flámy s kolegy v práci a někdy všechno dohromady) Někdy se to jejich ženy dozvěděly, někdy se jim to podařilo utajit.
Proto jsem začal nad touto věcí přemýšlet. Nejde zde jen o zálety apod., ale o lež. Uvedu příklad: Když jsem sám a nemusím nikam chodit, neholím se. Když jsem se Stáňou snažím se být oholený. Ovšem Stáňa ví, že bych nejraději nosil vousy. Když jsem tedy sám, neholím se, ale není to lež. Stáňa ví, že se holím jen kvůli ni. Něco jiného je, když držím se ženou zdravou výživu a říkám jak je to dobré, ale vlastně proč to říkám, protože když jsem sám, pak sežeru celého vepře a před návratem ženy rychle uklízím všechny kosti, sáčky od masa nebo plechovky od vepřových konzerv. Nic to vlastně není, ale je to lež, která vychází z čeho? Ze strachu říct, že mi zdravá výživa nechutná. Když se člověk stane slaměným  vdovcem nebo vdovou, ukáže se pravdivost člověka. Jestli si na něco hraje, jestli dělal věci jen ze strachu, ale ve skutečnosti mu chutná jiný život. Nebo zůstane stejný, opravdový.
Tato dvojakost stála Ananiáše a Zefiru život. (Slutky 5) Lhali Duchu svatému. Petr tady vlastně Ananiáši říká, že nemusel prodávat svá pole. Když ho však prodal, nemusel církvi odevzdávat peníze, nebo se mohl rozhodnout jen pro část, nebo vůbec nic. Bylo to jeho a on si s tím mohl dělat to, co uznal za vhodné. Ananiáš však předstíral, že dává vše, i když si polovinu schoval. Proč? Tato lež ho a jeho ženu stála život. (Přemýšlej proč lhal a porovnej to se svým životem) Pokud jsem jiný, když jsem sám bez ženy/muže a snažím se to zatajit, je to podobná lež. Často si to ani neuvědomujeme, protože si myslíme , že jde o malé věci. Možná se stavím jiný (lžu) vůči partnerovi, někomu v církvi, dalším, ale Duch svatý to ví, nebo si myslím, že ne? Pak lžu také jemu. Nejsem jen slaměným vdovcem ke vztahu k vlastní ženě, ale chci jím být i ke vztahu k Duchu svatému.
Píši to, abychom si uvědomili tyto věci a mohli s tím jednat. Vím, že mnoho z nás s tím má problém.
David to znal. Věděl, že je důležité znát o sobě pravdu, ale také, že ani sami sebe neznáme. Věděl však, kam má s tímto problémem jít.
Ptá se:  „Kdo ale rozpozná své vlastní poblouznění?“ a pak se dál obrací k Hospodinu „Od skrytých hříchů mne očisti! Zbav svého služebníka i těch úmyslných, nikdy ať nade mnou nepanují! Pak budu bezúhonný a nevinný, své veliké viny zbavený.
Slova v mých ústech, v mém srdci myšlení kéž se ti, Hospodine, zalíbí- skálo má, můj Vykupiteli. ( Žalm 19.)

Když jsme sloužili v Praze, mrzelo mne, když někdo z našich klientů, který uvěřil a začal navštěvovat pražský sbor, musel odejít z azylového domu. Většinou odešel z Prahy (hledal ubytování v jiných azylových domech) a tím i ze sboru. Od té doby se můj názor změnil. Zkušenost mi ukázala něco jiného Souvisí to především s tím, o co tu jde a co tu půjde.
Jak jsem psal včera, máme se věnovat těm, kteří jsou zasaženi Duchem svatým. Ten, koho přivede ke Kristu Otec, ten u něho zůstane. Takový člověk se již neztratí. Je v Otcově náruči. Ten, který je ve sboru jen proto, že ho přivedl do církve člověk, nebo sociální pomoc neobstojí ve zkouškách, kterým může být vystaven.
Dnes se o lidi nebojím. Buď slyší a tím i budou následovat, nebo nechtějí slyšet a vidět a nemá cenu jim věnovat čas. (neříkám nemilovat je, nebo je soudit, ale jen neztrácet čas) Je to kruté?
Představme si, že se blíží příchod Pána. O co půjde? Aby člověk získal práci? Nebo byt? Vstoupil do šťastného manželství? Nebo aby mohl se mnou strávit několik hodin času týdně? Určitě ne. Půjde o jeho spasení. Naopak ten, kterému jde o spasení, je přidáno i to ostatní. Pokud mu nejde o spasení a já se budu zabývat jeho sociální situací, nebudu mít čas říct o Kristu dalším, kteří můžou být ti, kteří by slyšeli.
V době začátků práce Armády spásy v ČR existovalo pravidlo, že lidé mohou zůstat na noclehárně pouze tři dny a pak mohli přijít až za deset dnů. Jednak se tak vystřídalo více potřebných, ale především mohlo více lidí uslyšet evangelium. Hlásalo se každý den.  Ti, kteří uslyšeli, s těmi Otec začal jednat. Ti, kteří nechtěli slyšet, neslyšeli. Neslyšeli, ale nebránili slyšet jiným, kteří přišli po nich.
Myslím si, že církev dnešní doby musí být oddána evangelizaci. Může lidem pomáhat, ale jen tehdy, že jí to nebude bránit v evangelizaci. O ty, kteří jsou v nouzi, ale slyší Jeho hlas, se postará věrný Bůh sám, nebo skrze svou církev a ti nebudou zabírat čas, ale budou jeho největším svědectvím.
Církev dnes hodně mluví  o příchodu Pána, ale nechová se tak. Čím dál tím více se zabývá různými projekty, snaží se získat uznání státu, společnosti, hledá, kde může získat různé granty na různé „společenské“ projekty. Vypadá to, že ani nevěří tomu, co říká o příchodu Pána.
Pokud skutečně věříme, že Pán přijde, musíme se o to více zaměřit na to to hlásat. Přiblížilo se Boží království, věřte evangeliu o Ježíši Kristu a vydejte mu svůj život. Musíme to hlásat i za cenu, že budeme pro většinu blázny, i tehdy, že budeme riskovat, že přijdeme o uznání ve společnosti a tím i dotace a granty. Proč? Protože o to jde a o to půjde.

Dnes, jsem si přečetl verš dne, který mi přišel do Bible v mobilu: „Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ Většinou, když tento verš čtu, představuji si, jak z mých úst vytéká silný proud vody. Ježíš často hovoří v podobenstvích a v obrazech, které se dají jen stěží pochopit. Nejde zde o inteligenci a vzdělání pro pochopení jeho slov. Nedokázal je pochopit ani vzdělaný farizej Nikodém, když k němu Ježíš mluvil o tom, že se musí znovu narodit. Materialista a neduchovní člověk by řekl, že jsou to jen myšlenky, hodné lidí zavřených na psychiatrii. Tak se mnozí dívali na Ježíše v době, kdy chodil v těle po zemi a ještě více v dnešní době. Tak je to i s námi, stejně se dívají na nás, když začneme mluvit duchovní věci. I tví přátelé řeknou o tobě, že si skvělý člověk, ale jen do té doby, než začneš mluvit o Ježíši a Božím království. Budou tě možná chvíli poslouchat, pokud budeš mluvit něco z knihy Přísloví, nebo z knihy Kazatel. Ještě snesou vyprávění starozákonních příběhů, když však začneš mluvit o Ježíši a víře v něho, o jeho vzkříšení, pak od tebe utečou. Řeknou: „To si poslechneme někdy příště.“ tak jako to udělali Pavlovi v Aténách.
Ježíš říká: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království“, odpověděl jim. „Ale jim to dáno není. Tomu kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu co nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí, že slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Naplňuje se na nich  Izaiášovo proroctví: Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte, zrakem uvidíte, ale neprohlédnete. Neboť srdce tohoto lidu zatvrdlo, ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli, jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit. Ale blaze vašim očím,  že vidíte, a vašim uším, že slyšíte…“ (Matouš 13. kap. B21)
Pavel pak píše: „Kdo z lidí rozumí člověku než jeho vlastní duch? Stejně tak Boha nezná nikdo než Boží Duch. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom rozuměli, čím nás Bůh obdaroval. O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jímž vyučuje lidská moudrost, ale slovy, jímž vyučuje Duch). když vykládáme duchovní věci duchovními slovy. Neduchovní člověk nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně. Kdo však je duchovní, může rozumět všemu, ačkoli jemu nikdo nerozumí.“ (2.Kor. 2.kap. B21)
Pavel chodil a kázal o tom, že se přiblížilo Boží království, o Ježíši, jeho zmrtvýchvstání, o naději v něm o obrácení se k němu a odvrácení se od hříchu. Mluvil duchovními slovy duchovní věci. Někde ho kamenovali, jinde bičovali, nebo zavírali do vězení, předhazovali lvům. Vždy se však našlo několik lidí, kteří ušima slyšeli a kteří očima viděli a srdcem pochopili a šli za ním. Těm se Pavel věnoval. Ty vyučil a ustanovil. Neztrácel čas s těmi, kteří zavírali oči, aby neviděli a zatvrdili srdce, aby nebyli uzdraveni. Ani se nesnažil vysvětlovat světským způsobem. Často se věnujeme těm, kteří zavírají oči a zatvrdili srdce, jako by to bylo na nás, zda se obrátí nebo ne. Je to Bůh, který svým Duchem přivádí své děti k Ježíši. Takoví slyší v tvém hlase, hlas Ducha a následují, nemusí hned rozumět a chápat, ale slyší srdcem Boží volání, vidí očima svého srdce Boží-Ježíšovu blízkost.
Takovým je potřeba se věnovat.

Nevím, jestli se mám smát nebo se rozčilit, když vidím některé ze svých sourozenců jak se silou snaží změnit nějakou situaci. Například nepříznivý stav jejich konta nebo nějaké příznaky nemoci. S pevně sevřenýma očima, zaťatými pěstmi stále opakují, že jejich konto je plné, nebo jejich nemoc neexistuje. Někdy zvedají ruce, jindy poskakují, nebo klečí a sténají, ale to hlavní je, že nic nevidí. Ani Boží zázrak. Pak odejdou domů, po cestě vyprchá jejich nadšení a znovu jsou v depresivním stavu, protože nevidí Boží zásah. Někdy čekám, kdy vytáhnou nějaké jehly a budou se bodat, aby ještě více sténali a vykřikovali. Nepřipomíná vám to něco z Písma?
Někdy se modlíme za zázraky způsobem, který je spíše jen naším přáním a místo víry se snažíme naše přání protlačit silou slov a emocí. Nechceme vidět realitu. Ale potřebujeme vidět, co se děje. Pokud mám prázdné konto, tak ho mám prázdné. Nemusím si při zavřených očích představovat sumu, která by tam měla být a snažit se  slovy ji protlačit na své konto, nebo nový kloub do svého kolena. Pak to zakončím slovy ve jméno Ježíš a amen. Nejsem proti projevům Ducha svatého, ať jsou sebedivnější, ale proti emočnímu tlaku, protože to není modlitba víry a není to modlitba ve Jménu Ježíš. Potřebuji vidět, jaký je stav a také chci vidět, co Bůh bude dělat. Víra je to, že vím, že Bůh bude něco dělat. Víra je to, že Bůh má moc. Že Duch svatý ve mne má moc. Že ta moc je v jeho Slovu. Potřebuji vidět zázraky, Boží jednání a moc jména Ježíš. Potřebuji vidět jak víra uvolňuje moc ke změně a jak díky tomu roste dále má víra.
Nemohu si říct, že teď ta nemoc neexistuje a jsem zdravý. To nefunguje, nebo jen na malou chvíli. Musím vidět, že mne svázala nemoc nebo chudoba  a zároveň ve víře s ní mohu jednat. Ve jménu Ježíš mohu zpřetrhat pouta, uvolnit požehnání, uzdravení, vyhnat nebo zrušit…. . Musím vidět moc, jak jedná a nepřítel odchází a utíká.  Ne, mít zavřené oči, ale vidět, jak nemoc ustupuje, nebo chudoba mizí, přichází práce, touha nikomu nic nedlužit, štědrost. Plat, který si zasloužím, změny v rodině. Nejsme pštrosi, abychom strkali před problémy hlavu do písku a mysleli si, že až ji vytáhneme, bude situace jiná. Důvěra je to, že se mohu směle situacím ve jménu Ježíš postavit a ne se před nimi schovávat.
Máme mocného Otce. Máme mocného přímluvce vedle Otce, Ježíše a máme mocného pomocníka v nás Ducha svatého. Nechme je promlouvat našimi ústy do všech situací.

Dnešní doba je doba specialistů, Všechny obory se se stále více a více dělí na užší a užší specializace. Máme na každou věc odborníka, který rozumí své specializaci. Je v tom dokonalý.
Tento trend se přenáší i do služby Bohu. Mnoho z nás si myslí, že nemůže Bohu sloužit právě proto, že v té či oné službě není dokonalý. „Ať to dělá někdo jiný, komu to jde, Kdo to umí. Já to neumím“. Mnohdy se dary Ducha mylně zaměnily za specializace a odbornost pro službu. (Nikde není v Písmu napsané, o darech Ducha, že se dělí na službu dětem, na službu rodinám, na službu seniorům,…)
Bůh je tím nejlepším specialistou. Pokud se mu podřídíme a nebudeme se vymlouvat na to, že to neumíme, on nás ve službě povede a bude nás při ní učit. Za své služby jsem sloužil bezdomovců, seniorům maminkám s dětmi, dětem, Romům, vysokoškolákům, … Přestože jsem v církvi slyšel, že musíš mít dar jít k dětem, nebo seniorům a speciálně k Romům, Bůh mě vždy do té služby povolal, aniž bych takové obdarování u sebe vnímal. Není důležité jestli něco vnímáš nebo ne. Často tvé vnímání je ovlivněno strachem ze selhání, nechutí sloužit v té konkrétní službě, konkrétním lidem. Důležité je, kam tě povolává Bůh, do jaké služby tě vede. Co jsi ochoten pro něho udělat. Ostatní je na něm, On je Odborník.
Celou dobu služby jsem sloužil přímo lidem a byla mi nepříjemná administrativa, která mi (podle mého tehdejšího vidění) ubírala čas pro službu. Dnes pozoruji, že jsem čím dál tím více vtahován do administrativy, jednání na úřadech, než do přímé služby lidem.
Pokud je to připravené pro mne mým nebeským Tatínkem, pak nemusím mít strach z toho, že to nezvládnu, nebo že mne nechá ve štychu. Nemusím přemýšlet o tom, že ztrácím kontakt s těmi, kterým jsem chtěl sloužit, že je někde chyba,… . Prostě budu dělat to, co mi přichystal a budu to dělat s jeho pomocí.
Nemusím být odborník abych začal, protože můj Táta jím je a umí mne to naučit. A tebe taky.

Seděli jsme s přáteli a hovořili o zklamáních z těch, kterým jsme sloužili nebo kteří dokonce nějakou dobu sloužili po našem boku a pak se ukázalo, že vše bylo jinak. Možná hrané, možná z lidské snahy a síly, která jednoho dne odešla a ukázala se pravda v tom jaké ovoce začali nést. Někteří odešli, jiní se dokonce obrátili proti nám a z vlastních selhání a neposlušnosti obviňují nás nebo jiné kolem sebe..
Pokud nás něco takového potká a já si myslím, že ve službě se každý s podobnou situací setká, máme plno otázek. Proč jsme to hned nezjistili, proč se to stalo, jak je to s těmi lidmi a jejich obrácením, mohu se tomu vyvarovat a podobné otázky.
Jeden vzácný služebník, o kterém všichni věděli, že mu Bůh zjevuje hřích v lidských životech a snažili se před setkáním s ním dát si život s Pánem do pořádku, sloužil ve sboru společně s pastorem, který v té době již žil v utajeném hříchu. Ve smilstvu. Sloužili spolu na pódiu a na konci se modlili za lidi.
Tento vzácný služebník nic nevěděl. Pravda vyšla najevo až o několik týdnů později.
Píši to proto, abychom si uvědomili, že nemusíme vždy a za všech okolností mít poznání. Bůh dává lidem čas k pokání. Také říká, že poznáme lidi po tom, jaké ovoce nesou. Někdy trvá než ovoce začne růst a my můžeme říci, zda je dobré nebo ze zlého stromu. I rostliny s jedovatými plody mají krásné květy.
Trápíme se, zda je správné se pak od nich oddělit, nevíme jak se modlit. Často to bereme jako osobní prohru, jako naše selhání.
Chci tě povzbudit. Láska je důvěřivá, všemu věří … . Měl jsi, měla jsi lásku k tomuto člověku a to není něco špatného. Bůh mu dal skrze tebe šanci. Možná ještě dostane další skrze jiné lidi. Jednou však budou šance zastaveny. To ale není naše věc. Pokud jsi se  na začátku modlil, zda se mu máš věnovat, zda má být součástí tvého týmy, pak jsi neselhal.
Teď je to pro tebe možná zklamání, ale také vítězství. Stal jsi se svobodným od tlaku, možná manipulace, od stálého posunování jednoho člověka, který se nakonec, jak se ukázalo nikam neposunul.. Čas, který ti zabíral, teď můžeš věnovat těm, kteří to potřebují. Že přišlo toto poznání do tvého života je vítězstvím a ne selháním. Je Boží milostí.

Jeden z bratrů, jehož rodina potřebuje častou pomoc, jak materiální, finanční, ale také duchovní, byl nespokojený s tím, že nemá veškerou pomoc najednou. Nejraději by veškerou pomoc, kterou kdy dostal (a nebylo toho málo) dostal teď a najednou. Je přesvědčen, že by mu to pomohlo mnohem více, než pomoc postupná, kdy Bůh otvíral lidem srdce, aby jim pomáhali.
Písmo nám říká, že když nedokážeme být věrní v malých věcech, nebudeme věrni ani ve velkých. Když nedokážeme spravovat malou částku, nedokážeme spravovat ani velkou.
Často se setkávám s lidmi, kteří dělají neustále dluhy a nesplácí je. Věří, že jednou budou mít tolik peněz, že dluhy zaplatí najednou. Pokud dostanou výplatu, nic z ní nedají na splácení. „Z tak malé výplaty nemohu nic splácet. Ale jednou, až budu vydělávat desetinásobně, pak to všechno splatím“ Nikoho z těch, kteří takto přemýšleli, jsem neviděl, že by někdy něco splatili. Naopak dostali se do těžkých potíží, do exekucí a dnes místo velkých výplat, nebo velkého podnikání, jsou úplně na mizině.
Většina zadlužených přemýšlí tímto způsobem: Protože jsem chudý nemohu splácet dluhy. Naopak potřebuji ještě si někde půjčit. Ale jednou, až se mi bude dařit, jednou až dostanu pořádnou práci, jednou až zdědím, jednou až….., jednou až…… .
Opak je pravdou. Chudý jsi proto, že jsi zadlužený a potřebuješ se dluhů co nejdříve zbavit, proto musíš splácet i z malého příjmu.
To vede k požehnání. (nebuďme nikomu nic dlužni, mimo lásky)
Ven z chudoby. Splácení a štědré srdce vede z dluhů.

Vidím však podobné jednání mezi křesťany v jejich duchovním životě. Jsou stále dlužníky. Připadají si duchovně chudí a proto nemohou sloužit, ale stále potřebují, aby jim někdo sloužil. Místo, aby již dávno sloužili skrze Ježíše Krista jiným, stále ubírají sílu a čas služebníkům, kteří jsou nuceni jim sloužit. Žijí na úkor jiných. Jsou jako ti věční dlužníci. Nemohou sloužit dokud se v jejich životě nestane něco velkého, duchovně velkého. Nebo možná si jen říkáš ještě nejsem dostatečně vyučen, připraven, zbudován abych sloužil Pánu. Stále čekáš na … na …, na co vlastně čekáš? Nestaneš se evangelistou, pokud nezačneš lidem evangelium s láskou říkat na tom místě, kde zrovna jsi, nestaneš se velkým modlitebníkem pokud se nezačneš modlit doma v komůrce, ve sboru při modlitebních, nestaneš se prorokem, pokud neotevřeš ústa.
Nestaneš se služebníkem, pokud se nerozhodneš začít sloužit. Pokud nezačneš v malém. S tím co máš. Začni používat to, co momentálně máš a Bůh ti přidá. Nikdy toho není málo.

Když jsem včera psal o lásce a vztahu vinařů k vínu, připomnělo mi to slova Ježíše o nebeském Otci. „Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce odřezává, a každou, která nese ovoce čistí, aby nesla více ovoce….“ Uviděl jsem obraz, jak prochází kolem vinného kmene, probírá se listím a sleduje výhonky. Pozná, který výhonek ponese víno, a který zůstane planý. Jemně, aby nepoškodil ty plodné, odstřihne ten planý. Je v tom láska, láska ke kmeni a láska k těm výhonkům, které ponesou, nebo již začali nést ovoce.
Další obraz byl, jak drží hrozen ve své dlani, s láskyplnou péčí si ho prohlíží a říká si „ano, z toho bude dobrá šťáva“ a vkládá ho do lisu. Pak koštuje šťávu, čistou šťávu bez peciček a dužiny. Dělá mu radost.

Jednou jsem nakupoval víno ve velkém. Před mnoha lety. Vinař, který mi ho prodával, mi vysvětlil jak se uchovává nezkalené. Zapálenými sirnými papírky, které se vkládají do sudů. Někdo to dělá několikrát. Pokud je toho „čištění“ hodně, bolí pak z takového vína hlava.
Ježíš o sobě mluví, že je ušlechtilým kmenem. Také víme, že z dobrého stromu je dobré ovoce. My jsme těmi ratolestmi, tedy i v nás koluje ušlechtilá míza a neseme dobré ovoce. Je to Bůh sám, který nás čistí. Z jeho lisu vychází ušlechtilé víno, které nepotřebuje síru, ze které bolí hlava.
Někdy se snažíme být „čistí“ sami od sebe. Máme na to mnoho návodů a způsobů. (dokonce Biblických) Máme svůj sirný papírek. Chceme se „pročistit“ sami, abychom nemuseli projít lisem, který nás zbaví všeho, co není Boží. Namísto čistoty se nám může stát, že se však staneme bolehlavem pro ty, kteří nás koštují.
Dovolme našemu nebeskému Otci, aby to byl on, kdo nás pročistí, přepálí, aby se nečistota (struska) ukázala a oddělila od toho ušlechtilého. Mnohdy potřebujeme lis, aby vyteklo to nejlepší, někdy tavnou pec, aby se oddělila struska od zlata. Bez toho to však nejde. Struska a nečistoty jsou moje JÁ. Zlato a čistota je ON. Podle mne nebo podle Něho?
Jsme zlatem, jsme ušlechtilým vínem, ale stále potřebuje Boží pročištění od našeho JÁ.

Konečně jsme měli čas se projít. Pezinok leží uprostřed vinic.
Kamkoli se člověk vydá, musí projít vinicemi. To platilo i pro nás. Vešli jsme na cestu, která vedla kolem vinice.  Byla to však opuštěná vinice a podle toho i vypadala. Byl to obrovský rozdíl. Kolem ní byly vinice, o které se někdo staral, byly okopané, nerostl tam žádný plevel, mezi jednotlivými řadami kmenů bylo vidět do dálky. V té zanedbané se nadalo dostat ani k prvním kmenům. Bylo tam plno bodláčí, malých stromků a všude vysoká tráva. Jen sem tam bylo vidět vinný kmen, který byl většinou suchý. Bylo to smutné. Úrodná půda, obrovské pole a tak zanedbané. Když jsme šli kolem, měl jsem chuť na víno, ale nikde žádné nebylo. I když bylo po vinobraní, vždy něco na kmenech zůstane, ale tady nebylo vůbec nic. Připomenulo mi to verše z Písma, ve kterých se mluví vinicích zarostlých bodláčím,  o zpustošených a zapomenutých. Tak nějak asi vypadaly ty, o kterých psali Izajáš, Jeremiáš a další.
Když slyším mluvit vinaře o vínu, zemědělce o půdě, je to, jako by mluvili o nějaké ženě, kterou dobře znají a kterou milují. Je slyšet v jejich slovech ten vztah, který mají k půdě a vínu. Je v tom cítit, kolik času a péče věnovali. Dobrá vinice a úrodné pole potřebují mimo dobré půdy, vždy péči a vztah hospodáře k nim.
Podobně je to i s církví. Církev jako místní společenství, potřebuje péči a udržování vztahů. Péči pastýře a budování a udržování vztahů. Ježíš nepřišel a nezemřel jen tak pro sebe, ale proto, že mu člověk byl velmi vzácný. Lidé pro něho byli více, než jeho život. Kříž vyjadřuje ten nesilnější vztah člověka k člověku, Boha k člověku. Dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce. Ježíš, když visel na kříži, i v bolestech, utrpení a pod tlakem všech hříchů světa, nepřestal myslet na lidi, na matku, kterou svěřil Janovi, na ty, kteří ho pověsili a modlil se, aby jim bylo odpuštěno i za zločince visícího vedle něho. Stále mu šlo o lidi.
Pokud církvi nepůjde o lidi, nebude tím, čím má být. Nepomůže zbudování žádné struktury, vytvoření nových funkcí, které by měly dopomoci růstu církve. Žádný návod nebude dost dobrý. Pokud nejde o lidi, nebuduje se vztah,  není vášnivá touha po jejich záchraně, nic nebude fungovat. Pokud to však je, nic dalšího není potřeba. Bůh pošle své ovečky tam, kde o ně bude skutečně dobře postaráno. Tam, kde pastýři pečují o svou vinici.
A je to jedno jestli jde o pastýře pastýřů  nebo pastýře oveček. Funguje to stejně.
Pokud vinař sedí za stolem a vymýšlí formuláře, statistiky, vymýšlí strategii a vytváří struktury, sedí na různých konferencích vinařů, stále studuje nejrůznější kurzy a vinařské školy, místo aby pracoval na vinici, pak mu vinice zaroste trním a plevelem jako ta, kolem které jsme šli.

Žít ve stresu nebo žít v pokoji. Mnoho z  nás si život ve stresu představuje jako dlouhodobý život v neustálé práci, shonu, řešení těžkých situací, v dlouhodobé finanční nepřízni apod. Znám vcelku velké množství lidí, kteří takto žijí a přitom stres nepociťují. Stres znamená tlak, namáhání, napětí. Lidé, o kterých jsem se zmínil toto nepociťují. Je to vidět i na jejich životech.
Naopak jsou lidé, kteří pod vlivem stresu kolabují, hroutí se a někteří jsou na pokraji smrti. Tlak, napětí a namáhání má na jejich tělo tak velký vliv, že často onemocní. (má osobní zkušenost)
Stres a jeho následky se nevyhýbá ani křesťanům. Je možné stresu odolat nebo se mu vyhnout? Odpověď zní ano.
Zkusme si určit odkud náš stres vlastně pramení. Je to skutečně z množství práce a shonu nebo je to něco hlubšího.
Jednou z velký příčin našich stresů je starost, obava… . Množství práce ve mne stres nevyvolá, ale obava, že nestihnu termín ano. Stres vyvolá naše obava z toho jak budu vypadat, když bych dělal méně. Vážná rozhodnutí mi taky nevyvolávají stres, ale starost o to, jestli rozhodnu správně, starost o to, jak na mé rozhodnutí budou reagovat nadřízení, nebo obecně lidé kolem mne, jak bude reagovat církev a křesťané… . Obava o děti, rodinu, finanční situaci. Tyto starosti vlastně vytvářejí tlak, pod kterým se mohu zhroutit, když trvá dlouho. Starost přináší do mého života neustálý nepokoj.
O Ježíši je napsané, že je Knížetem pokoje. On přináší pokoj.
O starosti naopak Písmo říká, že je to hřích. Ježíš nás vyzývá k tomu, abychom svá břemena (starosti) složili u jeho nohou a vzali si jeho jho, které je příjemné a netíží (nevyvolává tlak – stres).
Dlouhé čekání na něco, co považujeme za důležité pro náš život, v nás také vyvolává stres. Ne čekání, ale touha po tom, na co čekáme, nebo strach z toho, co má přijít.
Víra je také o důvěře. Vírou v Ježíše Krista a přijetím Ducha svatého do svého života jsem se stal Božím dítětem. Pak mohu směle důvěřovat, že můj život je v jeho láskyplných
rukou. Potřebuji si dát do pořádku tento vztah. Jde mi více o to, jak se o mně rozhodne (a bude to během života mnohokrát), nebo o blízký a intimní vztah s nebeským Tátou. V tomto vztahu přichází ujištění o jeho lásce, ochraně. Tam se nacházíme v bezpečí, volní a pokojní.
Mnoho lidí přichází pod stres, ve chvílí, kdy  „musí“ navenek vypadat jinak, než jakými jsou uvnitř. Čím větší je mezitím rozdíl, tím větší je tlak. Pak nám nezbývá než si přestat hrát na to, co ve skutečnosti nejsme, ale co si myslíme, že okolí od nás očekává.
Stres se projevuje na našem zdraví mnoha různými způsoby. Jsou to především stavy, které nemají nějakou jasnou příčinu. Pálení u srdce, pocit, že se o nás pokouší infarkt, žaludeční a střevní potíže, pocit knedlíku v krku a mnoho dalších projevů. Většinou nenajdeme důvod a ani lékaři ho nenajdou, proč nám najednou tělo špatně funguje. Většinou si ani neuvědomujeme, že je to následkem stresu. Je to duchovní tlak. Mnohdy to považujeme, za démonický útok. Ano je. Příčinou ale je, že jsme dopustili, aby mohly přijít do mé hlavy starosti a obavy. Nějak mi začne jít více o mne samotného a věci kolem mne, než o to být v osobním vztahu s Bohem. Sobectví dává prostor ďáblu a přináší tlaky, přetížení a napětí.
Příčinou stresu je tedy nepokoj uvnitř nás. Klidně můžeš stále řešit těžké situace, pracovat více než ostatní, mít velmi aktivní den, prožívat „nepřízeň“ a přesto nemusíš žít v nepokoji, pod tlakem.
Stačí plně důvěřovat tomu, kdo je sám pokojem a přináší ho i nám. Naslouchat mu a poslechnout ho, Ježíše Krista.

Měl jsem krátký rozhovor se svým kolegou, který začal studovat. Je u něho předpoklad, že by měl být ze skupiny nejlepším studentem. Tak se na to dívají i jeho kolegové a tím i on sám. Stalo se však, že při prvním hodnocení skončil v průměru a někteří, od kterých se to vůbec neočekávalo, byli v hodnocení úspěšnější než on. Byl zklamán a v ten den (možná i několik dalších) nad tím dlouho přemýšlel. Když se mnou mluvil, přiznal jak zklamání, zvláště, když všichni očekávali, že bude nejlepší, ale také přiznal chybu. Věděl přesně v čem byla jeho chyba, co neudělal tak, jak měl.
Myslím, že to byla dobrá lekce. V této věci nebylo důležité, co konkrétně se měl naučit a zvládnout, tou nejlepší lekcí bylo právě to, že neuspěl, i když očekával opak. „Sražení k zemi“, „vnitřní boj s neúspěchem“ (i když v mých očích to bylo dobré a ne neúspěch), „uvědomění si pravdy“, „postavení se opět na nohy“ a „pokračování ve studiu již s touhle zkušeností“. Těchto pět věcí bylo při studiu nejdůležitějších. Ty ho posunuly dál, než samotný obsah studované látky. Vlastně tím prošel a uspěl na výbornou!!!
Studium nás obohacuje v mnoha jiných věcech než teoriemi, výpočty apod. Většina kazatelů prošla vyučováním jak si připravit kázání a jak kázat. Jen někteří se však tím řídí. Dokonce ani ti, kteří to vyučují nepoužívají strukturu, kterou učí jiné. Ale při výuce si můžeme uvědomit naše chyby, které nemusíme dále dělat, je jednáno s naší představou o druhých, o nás o světě. Často jsou zbořeny hradby, které nás držely jen v určité oblasti a bránily nám se posunout dál, do větší šíře. V každém čase svého života máme možnost učit se a získat nové informace, ale škola, studium nás vyučuje mnohem více.
Ať studuješ biblickou školu (ale i jiný obor), není důležité jestli jsi momentálně neuspěl (nebo uspěl), při zkoušce, při praxi, jaké máš hodnocení, ale co to s tebou udělá a kam tě výsledek posune. Jakým procesem uvnitř sebe projdeš. To je to nejdůležitější. To je ta nejlepší škola pro tvůj život.

V posledních dnech jsem byl několikrát fyzicky unavený. Chodil jsem spát pozdě večer a ráno jsem musel brzo vstávat. Nebyl čas se dospat. Dopadlo to tak, že jsem nakonec zaspal. Probudil jsem se půl hodiny po tom, co jsem měl již být na cestě na setkání s primátorem jednoho města. Než jsem se oholil, oblékl, připravil, uběhlo dalších dvacet minut. Jen jsem vyjel, hned za domem jsem se dostal do menší kolony. Jindy bych byl nervózní, ale teď jsem zažíval nadpřirozený pokoj. Chválil jsem a oslavoval Ježíše. Jen jsem se divil, proč mne Duch svatý nevzbudil. Roky si již nenařizuji budík, ale vždy se budím na čas. Duch svatý mne vždy vzbudí tak, jak je potřeba. Někdy si řeknu, ještě chvíli a pak mám problém, ale to nebyl tento případ. Spal jsem vkuse a probudil se o hodinu a půl později, než jsem měl.
Na schůzku jsme měli přijít tři. Já jsem jel z Pezinku, vedoucí jel z Bratislavy a měli jsme se sejít u bratra v Galantě. Během cesty jsem se dověděl, že vedoucí je ještě v koloně v Bratislavě a přijede později. Když jsem byl ještě na cestě, volal bratr, u kterého jsme se měli sejít, že primátor musel nečekaně odjet do Bratislavy a schůzku přesunul na další den. Byl jsem již téměř před cílem, tak jsem se nevracel, ale jel dál. Dojel k bratrovi a společně při kávě čekali na třetího. Vedoucí se rozhodl také přijet, protože by nemělo smysl se v čase kolon hned vracet. Nakonec jsme všichni tři skončili u společné snídaně a strávili jsme spolu minimálně dvě hodiny v rozhovorech. Byl to velmi příjemný čas, který jsme všichni potřebovali. Byl to čas určený pro poznávání a  budování vztahu.
Když jsem se vracel, věděl jsem, že mne Tatínek nechal dospat, věděl, že schůzka odpadne. Také pokoj, který jsem prožíval, byl od něho. Jen jsem nechápal, proč mi to neřekl předem.  Vždyť to tak dříve dělal. Ještě než jsem dojel domů, měl jsem odpověď.
„Protože jinak by jste se tak nesetkali a neměli tolik společného času.“

Jsou chvíle, kdy si myslíme, že nám ďábel staví překážky do cesty, nebo, že jsme neschopní, ale později zjistíme, že to byl Boží záměr. Modlíme se hned proti ďábelským intrikám, zlobíme se na sebe a obviňujeme se. Přitom bychom se měli prvně ptát Ducha svatého, co to znamená a zda to není jeho dílo.

Co není z víry, je hřích. (Římanům 14) Víme, že nevěřit v Boha je hřích, nevěřit v Ježíše, je hřích. Když  nás čeká něco důležitého, víme, že se musíme nějak rozhodnout, nebo máme nějaký pohovor, zkoušku, čeká nás návštěva lékaře, nevěřící rodiny…, modlíme se, protože  věříme, že Bůh nám může pomoci, může jednat a zasáhnout.
Jak je to však s naší vírou během běžného dne. Možná si teď říkáš: „Co po mne Josef chce. Nerozumím tomu.“ Je to jednoduché.
Věříme tomu, že jsme v Božích rukou každého dne? I ve chvíli, kdy nás šéf peskuje, nebo nám oznamuje rozhodnutí, které není podle našich představ. Když se ti připálí oběd, děti se motají kolem tvých nohou, volá tchyně, že přijde na oběd a manžel se zdrží v práci. Když pračka přestane fungovat a auto se zastaví uprostřed křižovatky a nechce se rozjet. Věříš, že Bůh je v tom všem s tebou. Ne, že k němu jen voláš, ale že je v té situaci s tebou tam na tom konkrétním místě. Že přesto všechno jsi v jeho rukou. Že se mu to nevymklo z pod kontroly?
Vnímáš, že Bůh je tam, když se příjemně bavíte s přáteli na dovolené, když to v práci zvládáš, doma ti jde všechno od ruky. Vnímáš přítomnost Ducha svatého, nebo je to jen tvůj další skvělý den. Jak důvěřuješ Bohu, když máš děti venku. Věříš, že je může Tatínek ochránit, nebo se snažíš si to zajistit sama svými schopnostmi. Nakolik věříš tomu, že Duch svatý chce vařit s tebou. Že je a chce být s tebou ve všech těch „maličkostech“ běžného dne.
Jak na tom jsi s vírou? To poznáš podle reakcí na jednotlivé situace. Podle slov, jak ty situace budeš komentovat. Zkus se jeden den pozorovat a zjistit, jak na tom jsi. Rozhodni se pak větší část dne (nebo raději celý) být neustále s Duchem svatým a uskutečni to. Ne jako s oficiální návštěvou, ale jako s přítelem, před kterým nemusíš nic skrývat. Prožít všechny ty drobné starosti a radosti dne  společně, jako jedno tělo. Tak poznáš jaký skutečně je Ježíš, jaký je Tatínek, jaký je Duch svatý. Při takových dnech dochází k tvé proměně. K růstu tvé víry.
Právě v prožívání těch běžných každodenních „maličkostech“ můžeme být světlem lidem kolem. Lidem, kteří pozorují náš život, aniž si to uvědomujeme. Tam může být naše víra prokázána na skutcích běžného dne a použita jako svědectví aniž si to uvědomujeme.

Stojím u dřezu a snažím se z blumy vyloupnout pecku. Bluma je tvrdší a ještě tvrdší pecka se ne a ne oddělit od dužiny. Po rukou mi teče sladká šťáva a já kousek po kousku polykám ovoce.
Napadá mne, proč jen  jsem nepřijal uzdravení z Ježíšových ran dříve, když jsem měl ještě zuby a ne teď, kdy mám protézu, s níž se  do ovoce nemohu pustit. Aspoň do tohoto ovoce.
A ty pecky se ne a ne oddělit. Jaké je to skvělé, když se člověk může zakousnou do ovoce a nemyslet na zubní protézu. Teď jsme však narazil na pěkně dozrálou a měkkou blumu. Zmáčkl jsem ji, krásně se rozdělila a tvrdá pecka lehce vyklouzla z ovoce. Tak teď si to vychutnám.

Tato ovocná snídaně, mne dnes přivedla na myšlenku o nás a o ovoci, které naše životy mají nést. Pokud nedozrajeme jsme pro tento svět, ale i naše sourozence v Kristu jako ty moje tvrdší blumy. Nedáme se jednoduše jíst. Je těžké nás oddělit od tvrdé pecky v nás a práce s oddělováním tím nám vezme chuť ji sníst.
Tak si vezmeme z ní jen kousek a zbytek vyhodíme do koše.
Často se chceme nechat použít, nebo se snažíme sloužit v domnění, že již na to máme, ale naše nezralost a tvrdost z nás dělá služebníky, kteří jsou schopni sloužit velmi omezeně a spíše dokážeme lidi od sebe a někdy i od Krista a církve vyhnat, protože při jednání s námi je přejde chuť na to, co je Boží. Když nás okusí jako Boží vzor a my nejsme dozrálí, pak se těžko vrátí, aby si vzali dozrálé ovoce.

Buďme trpěliví nechme Ducha svatého na nás pracovat a dovést nás ke zralosti, abychom nebyli trpkým ovoce. Neboj se, že ti něco uteče. Neuteče. Bůh má s tebou plán. Možná musíš ještě projít několika zkouškami, aby tvé tvrdé jádro se dalo oddělit od toho masitého.
(Nejsi jenom pro ty, kteří mají dobrý chrup, a leccos unesou, ale i pro ty zranitelnější, kteří třeba nemají ani na protézu.)

Ten nejlepší vztah s Bohem prožívám, když jsem ve vztahu s ním jako s svým Tátou, Tatínkem.  Přesto se někdy přistihnu, že se začnu modlit Pane, nebo Otče. Proč? To platí i o Ježíši.
Všimli jste si, jak často v modlitbách se opakuje slovo Pane. Někdy to je několikrát v jedné větě. Když bychom měli podobně mluvit mezi sebou, jak by to vypadalo. Možná takto: „Víš přece Petře, že potřebuji Petře, aby jsi Petře udělal ten nový návrh Petře. Petře ještě pak musím, Petře, zajistit Petře tu novou zakázku Petře, tak počítám s tím Petře, že mi pomůžeš, Petře. Děkuji Petře. Petře.“ Je to normální? Mluvíme tak mezi sebou?
Chtěl jsem se ale zastavit nad něčím jiným. Proč utíkám od vztahu s Tatínkem, ke vztahu s nebeským Otce, Bohem nebo Pánem. Proč se někdy vzdávám toho velmi osobního, něčeho v čem se cítím nejlépe a měním to za něco oficiálnějšího. Mění se tím můj vztah? Je v tom něco z nevíry? Nebo tím chci něco více zdůraznit? Není to tím, že se najednou stanu prosebníkem místo synem (dcerou)?
Dnes ráno jsem si řekl, že si dám na to pozor a možná zjistím pravdu, jak to se mnou v různých chvílích je. Potřeboval jsem říct:
„Promiň mi Tati, že jsem jako chameleón“
Dostal jsem odpověď: „Jsi můj milovaný syn. Miluji, když mi říkáš srdcem i ústy Tatínku.“

A jak jsi na tom ty?

Většinu zlodějů chytnou proto, že nedokáží v čas přestat. Když se mu něco podaří ukrást a nechytí ho, myslí si že je „dobrý“ a zkusí to znovu. Pak znovu, znovu a víc … až ho chytí.
Ďábel je podobný zloděj. Chce víc a více. Pokud mu dovolíme, aby nám něco ukradl, pak si myslí, že má právo přicházet a brát si co chce, až nás zničí. Bere vše, zdraví, finance, rodinu, práci, klid,… až  nakonec vezme víru.  Začne to nenápadnou lží, která se usadí v naší mysli. Nepřichází jen  tam, kde jsme slabí, kde pochybujeme, ale i tam kde bychom to nečekali, protože je to ještě hodně daleko, nebo se tam cítíme bezpečně. Dělá to přesně jako obyvatelé Gibeonu, když přišli za Jozuem se lží, které Jozue a Izrael uvěřil. (Jozue 10) Výsledkem bylo, že nakonec uprostřed Izraele zůstal národ, který Izraelce po celou dobu sváděl k jejich bohům a nesvatému životu. Ďábel dělá stejné. Když jsi se znovuzrodil a vše bylo nové, přichází po nějakém čase ďábel se lží do tvého myšlení, aby si tam udělal skrze tuto lež pevnost, ze které pak rozšiřuje své území v životě věřícího. Výsledkem je, že pak křesťan, který se mu nevzepře se stává ušlápnutým, odevzdaný nemocem, odevzdaný tomu, že musí trpět nouzí, trpět v rodině a neustálé úpí, nebo si stěžuje u Boha. Výjimkou jsou večery chval, kdy se na chvíli z toho dostane, ale po nich za krátko opět upadá. To proto, že stále v jeho životě – myšlení má ďábel postavenou svou pevnost.
Jak z toho ven. Musíme přikazovat lži, aby odešla. Abychom to mohli dělat, musíme znát pravdu z Božího slova.  Pro dnešek bych ti chtěl připomenout, že Písmo nám přisoudilo dědictví. Jsme spoludědicové Ježíše Krista.  (Římanům, Galatským…) Je to dědictví Božího království, je to dědictví všech zaslíbení. Je to dědictví požehnání ve všech oblastech života. Dědictví pokoje, dostatku, zdraví, duchovní moci, moudrosti, poznání,…lásky. Toto dědictví zahrnuje vše, co dědí Ježíš Kristus. Tedy vše! Máš na ně nárok. Je to tvoje dědictví. Musíš se však tohoto dědictví ujmout. Na většině tvého dědictví se v tvé mysli usadil satan, aby tě o ně okradl.
Musíš si je od něj vzít. Musíš přikázat lži, aby odešla z tvé mysli, ohledně tvého dědictví a dosadit tam pravdu, o tobě. Jsi dědic Boží!!! Máš nárok na všechna Bož zaslíbení. Krok za krokem zaber svoje dědictví. Satan ho obsadil a ty mu ho musíš vyrvat z rukou. Jedno po druhém. Věř, když zakusíš vítězství, když zakusíš, jaké je to dobré a skvělé žít z Božího dědictví, pak budeš chtít získat celé dědictví. S jídlem roste chuť. Ty však nekradeš, jen získáváš nazpět to, co ti patří, co je tvoje. Ber a jez ať ti roste chuť a touha po celém dědictví.

Spravedlivý i kdyby sedmkrát padl, povstane (může povstat), ničema zůstane ve zlu. (Přísloví) Pokud upadneš Bůh tě nenazve ničemou. Duch svatý ti ukazuje, kde byla chyba, hřích. Dá ti možnost povstat skrze pokání. Ničema nemá šanci, protože nikdy nevidí, že padnul. Zůstává v chybě, v hříchu.
Naše dokonalost je závislá na tom, jak moc si uvědomujeme naše selhání. Pokud nás Bůh vede k dokonalosti, je to skrze naše chyby a nedostatky. Ukazuje nám, jak moc potřebujeme být vedeni a proměňováni Duchem svatým. Pokud jsme povolní a poddajní posune nás to blíže k Bohu a tím se stáváme dokonalejšími. Čím více jsme v jednání závislí na Duchu svatém, tím se stáváme dokonalejšími, není to vnější dokonalost, ta je jen důsledkem změny našeho srdce a myšlení, skrze působení Ducha svatého v nás.„Žijte Duchem a nepodlehnete tělesným sklonům“ (Galatským)

Ďábel je lhář, který se nám snaží namluvit, že pro chyby, které děláme nemůžeme mít dokonalý vztah s naší Otcem, že nikdy nemůžeme dosáhnout dokonalosti, že vlastně jsme jen pro smích. Ďábel říká: „Tak to vzdej, nemá to smysl“. O ďáblu je napsané, že je otec lži, že je lhář, zloděj, vrah a žalovník našich bratří. Snaží se o to, abychom uvěřili jeho lžím. Lež sebou přináší strach a později zlobu a nenávist. Je počátkem destrukce. Nese sebou pýchu a hlavně zbabělost. Pravda nese smělost, odvahu, přímost a pokoru. Pravda buduje a zdokonaluje.
„Vzepři se ďáblu a uteče od tebe…“ (Jakub) Uteče protože je zbabělec. Nesnese porážku, je příliš pyšný. Neboj se mu vzepřít.
Každý lhář je vlastně zbabělec a při setkání s pravdou, která dává jeho lži na světlo, utíká. Ďábel je lhář a stejně zbaběle utíká, když se mu postavíš s pravdou – Božím slovem, mocí Ducha svatého v tobě.
NEBOJ SE VZEPŘÍT! MÁŠ PŘED SEBOU ZABĚLCE!!!

Neboj se být dokonalý!!! Dovol Duchu svatému, aby tě proměňoval do podoby Krista. To je to nejlepší pro mne i pro tebe.

Problém s naší dokonalostí je v tom, že ji porovnáváme s jinými. Porovnáme ji také podle toho, jak o sobě smýšlíme. Buď s těmi, o kterých si myslíme, že jsou na rozdíl od nás  skutečnými borci, nebo naopak s těmi, vedle kterých se cítíme být borci my.
Posuzování naší dokonalosti je zaměřeno na náš výkon. Čím více lidí přijde do sboru, čím větší evangelizace, čím více pastoračních návštěv, čím více dětí (v některých kulturách), čím více získaných finančních prostředků, čím více duchovních darů a darů vůbec, čím více modliteb a modlitebních setkání, čím více obrácených, čím zázraků, čím více útoků a protivenství čím více nebo čím méně… . Naši dokonalost nebo nedokonalost se snažíme porovnat podle nějakých měřítek, která hodnotí náš výkon, naše schopnosti apod.
Bůh však není zaměřený na výkon, ale na vztah. Na něco, co se nedá nějak změřit. Pro co nemáme měřítko. Uvedu přiklad: Někomu všechno odsouhlasím, abych měl od něho klid a bude mi jedno, co s ním bude. Tento člověk o mě může mluvit jako o někom, koho má rád a má se mnou dobrý vztah. Naopak jiný mne může soudit jen proto, že jsem mu řekl pravdu, ale právě proto, že mi o něho jde. Můj vztah k němu je opravdový. Přesto v hodnocení vyjde něco jiného. Není možné najít měřítko, které by objektivně změřilo vztahy. Vždy to bude ve finále jen na subjektivním pohledu. Do našich srdcí nikdo nevidí. Jen Bůh.  Proto jsme zaměřeni na výkon, který se dá měřit. A my rádi měříme, posuzujeme a soudíme a zařazujeme do škatulek.
Boží dokonalost znamená žít zbožný a svatý život. Nic více a nic méně. Nesmíme zbožný zaměnit za náboženský nebo pobožný.
Víme, že všechno, co potřebujeme ke zbožnému (svatému) životu jsme dostali v Ježíši Kristu. U něho a z něho plyne náš zbožný život.
Čím máme bližší vztah s Ježíšem, tím je náš život zbožnější. Není to o tom, kolikrát za den se přijdeme poklonit jeho soše a odříkat nějakou modlitbu, ani o tom, kolika modlitebních setkání, konferencí a skupinek se účastníme (to je jen a jen výkon), ale o tom, jak často nasloucháme Ježíši (Duchu svatému). Jak dokážeme s ním trávit čas v obecenství. Jak jsme ochotni z lásky k němu a k pravdě učinit to, co nám říká (ať již nám to ukazuje v Písmu, nebo říká při našich osobních setkáních).

Boží pohled na naši dokonalost, je pohled na náš vztah Ježíšem.

Pan „Dokonalý“. Tak jsme říkali člověku, který vždy a za všech okolností se staral o to, jestli je všechno tip-ťop, neboli v cajku. Prostě zda je vše dokonalé. Ať se jednalo o oblečení, práci, přípravu nějaké zábavy apod. Pan dokonalý nám často lezl na nervy, protože vždy měl nějakou připomínku, vždy se díky němu protáhla porada, protože musel probírat i nepodstatné maličkosti. Jeho duše neměla klid, dokud vše nebylo dokonalé, a protože to nebylo nikdy, nebyl nikdy spokojený a tím otrávil mnoho lidi kolem sebe.  Označení „Pan dokonalý“ bylo spíše hanlivou přezdívkou.

Několik dní nazpět, jsem v kázání opět slyšel, že nejsme dokonalí. Že nejsme Bůh. Vždy, když to slyším, mi to připadá jako výzva k tomu, abychom se ani o dokonalost nesnažili. Jako by stačilo to, jak na tom jsme. Bible nám však říká něco jiného. Již jen slovo: ˇBuďte svatí, neboť já jsem svatý.“ mluví o tom, že máme směřovat k dokonalosti. Co je dokonalejší než být svatý? Jinde pak můžeme číst o tom, že se nemáme přizpůsobovat světu, ale obnovou své mysli poznávat co je dobré, náležité a dokonalé. Ježíš omluví, že je důležité jeho slova nejen slyšet, ale i plnit je. Takový člověk plní Boží vůli. Plnit Boží vůli je přece o dokonalosti. Nebo ne?
To, že nikdo z nás není dokonalý je pravda, ale nemá to být výmluva pro naše selhání, nemá nás to zastavit v tom, abychom se stávali dokonalejšími a dokonalejšími, abychom se více a více podobali Kristu. Usilujme o dokonalost. Napsal jsem v několika z posledních zamyšlení několik pomůcek, které by nám měly pomáhat v tom, jak se stávat v Kristu a pomocí Ducha svatého dokonalejšími. Vyzkoušeli jste si to?
A chceme se vlastně podobat Kristu, nebo nám to stačí jak na tom jsme? Přemýšlejme o tom, zda to není jen náš alibismus, abychom nemuseli jednat s naším hříchem, opouštět to, co nám „chutná“, i když nám to škodí, abychom nemuseli jít a omluvit se, …
Jak je to s tebou?!?
Zítra se zamyslíme nad tím, co vlastně dokonalost je a co není.

Byl jsem jednou na shromáždění kde nás jeden zahraniční kazatel učil, jak pokřtít člověka doma ve vaně. Uvedl nám několik po sobě jdoucích kroků, které musíme udělat, abychom v malé sídlištní vaně mohli člověka celého ponořit. Popisoval každý krok velmi pečlivě. Zabralo to většinu času z kázání.
Byl jsem tehdy zklamaný. Přišel jsem slyšet Boží slovo, těšil jsem se, že uslyším misionáře ze zahraničí a nakonec jsem byl na přednášce o technických věcech při křtu ve vaně. Na další shromáždění s tímto misionářem jsem již nešel. Bral jsem to jako ztrátu času.
O několik let později, když jsme již sloužili v ostravském sboru, jsme se dostali do situace, že jsme potřebovali pokřtít jednu sestru a později jednoho z našich synů. Neměli jsme kde. Zůstala k dispozici jen naše vana. Bůh mi připomněl toto shromáždění a my jsme je pokřtili (myslím tu praktickou část) přesně podle toho, jak nás to tenkrát učil. Najednou jsem mu byl vděčný, za to, že mluvil o něčem velmi praktickém. Tenkrát jsem zjistil, jak je důležité mluvit nejen velké duchovní věci, ale také o praktických krocích jak tyto duchovní věci získat, udržet, nebo se v nich naučit žít. Mnohokrát slyšíme jen obecné fráze, které papouškujeme jeden před druhým. Někdo vedle nás padne do hříchu a my nevíme jak mu prakticky podat pomocnou ruku, jak ho doprovázet životem, aby se z toho dostal a znovu mohl povstat na cestě do Božího království. Máme jen pro něj obecné fráze, hodíme mu několik veršů z Písma a myslíme si, že to stačí. Mluvíme mezi sebou naučenými frázemi a když přijde na lámání chleba, na praktický každodenní život s Ježíšem, nevíme si rady.
Nepohrdejme praktickými radami, i když se nám to nezdá příliš duchovní. Stále žijeme ve světě a v tělech, na která se lehce přichytí hřích.  Můžeš se modlit za praktické rady z Ducha svatého. Můžeš říct: „Duchu svatý, můj učiteli a pane, potřebuji vědět jak prakticky mám žit, co konkrétního mám dělat, abych v té či oné situaci obstál. Jak si můžu udržet tvůj oheň?“, a tak nějak podobně. Věřím, že je důležité žádat od Pána praktické rady. Být co nejkonkrétnější v otázkách. Pak dostaneme i velmi konkrétní a praktické Boží rady.

Král David měl možnost si vybrat trest, za sčítání lidu, které nařídil. Mohl být vydán  do rukou lidí, nebo přijmout trest od Hospodina. Vybral si trest od Hospodina. Říkal: „Jen mne Bože nevydávej do rukou lidí“ Věděl, že my lidé jsou přísnější, tvrdší a především nemilosrdní. Chtěl se nechat potrestat tím Spravedlivým.

My lidé jsme většími soudci než Bůh. Jsme plní kritiky. Soudíme a kritizujeme vše. I to, co neznáme, co jsme nezažili a především i to, co Bůh považuje za dobré, správné nebo normální. Kdybychom měli rozhodovat, kdo je hoden vejít do Božího království, jistě by v něm nebyly milióny lidí. Možná jen pár. Já dokonalý člověk, několik členů mé rodiny a možná nějaký ten sponzor, který mi sponzoroval službu.
Myslíte si, že přeháním? Kéž bych přeháněl, ale zkusme si vzpomenou, kdy naposled jsme nikoho nezkritizovali, nesoudili. Najdeme takový den? Když již nikoho nezkritizujeme, nakonec odsoudíme sami sebe jako nehodné.
Již jednou jsem psal o tom, že je mnoho věcí, které hříchem nejsou, ale lidé to za hřích považují.
Zkusme se spíše zaměřit na Pána, než na lidi kolem sebe. Potřebujeme být v jeho blízkosti, abychom mohli přijmout jeho pohled na lidi kolem nás. Není otázka jací jsou, ale co pro ně v méně Ježíš mohu udělat. Když se samaritán na cestě setkal se zbitým a nahým člověkem, který ležel na zemi, neřešil kdo to udělal, jestli si to zasloužil nebo ne, jestli je opilý. Neříkal si pro se sebe: „Ten si to jistě zasloužil“,  nebo “ No, něco musel udělat, když mu to Bůh dopustil“, neřešil jestli patří mezi přátele nebo nepřátel. Prostě ho vzal na vůz, oblékl ho, dovezl do hostince a zaplatil za léky a za pobyt, než se vyléčí.
Jak byl ten zbitý a nahý člověk překvapený, když zjistil, jak s ním samaritán jednal. Určitě vzdával díky Bohu za toho člověka. Možná si myslel, že se setkal s andělem.
Co o tobě říkají lidé. Ne jenom přátelé. Děkují za tebe Bohu? Radují se, když tě vidí, nebo spíše uhnou pohledem, protože o tobě ví, že jen každého kritizuješ a soudíš? Vyhledávají tě, nebo se modlí: „Pane, ať se sním nemusím potkat!“ Můžou o tobě říct jiní, že jsi jejich bližní?
Většina z nás jsme kritici a soudci. Zkusme to od dnešního dne změnit. Rozhodněme se, vědomě, že dnes nikoho nezkritizujeme a neodsoudíme. A pokud nás to napadne, pak místo slov soudu a kritiky začneme nahlas ve jménu Ježíš žehnat. Modlit se za to, abych věděl, jak žehnat a jak pomoc tomu, koho jsem chtěl kritizovat. (Možná se dovím od Pána, že pomoc potřebuji sám.)
Vyměňme soud za žehnání. Každý den. Uvidíš, jak se ti po několika týdnech změní myšlení o lidech kolem tebe. Je mnoho věcí, které musíme začít sami a nečekat, že je jednou Pán v nás změní. Dal nám velkou moc ve jménu Ježíš. Když začneš s žehnáním, začni s žehnáním vlastnímu myšlení a podřiď ho pod mysl Kristovu, pod moc Ducha svatého. Můžeš to dělat vždy, když tě budeš pokoušen kritizovat a soudit jiné (ale i sebe). Žehnej a přikazuj svému myšlení a žehnej lidem místo kritizování. A to nejlepší bude, když s tím začneš hned teď.
Bůh nám v tom žehnej.

Patřím mezi ty, kteří si neradi dělají poznámky. Při kázáních, při čtení knihy, při vyučování, při poradách.  Nejsem poznámkový typ na rozdíl od Stáni. V mnoha věcech čerpám z jejich poznámek.
Když máme porady, vždy někdo dělá oficiální zápis. Říkal jsem si „super“ nemusím si dělat poznámky, stačí si přečíst zápis. Bylo by to skvělé, kdyby zápis nepřišel až těsně před další poradou a já se teprve z něho dověděl, co jsem měl za úkol. Člověk občas zapomíná.
Řekl jsem si, že začnu opět (před pár lety jsem to již dělal) nosit na porady tužku a papír. Na porady s Duchem svatým. Možná bude stačit nosit diář a dělat si tam poznámky, a občas něco vymazat. Proč? Ďábel chodí a snaží se nás rozptýlit, abychom zapomenuli, přichází s pochybnostmi: „jak to vlastně Duch svatý řekl?“ apod.
Přicházejme ráno na poradu s tužkou a papírem. I já musím, jsem tam sám, jen s Ním a nikdo za mne „neudělá zápis“ z Boží porady.
Je to dobré pro:
zpětně mohu vidět, jak Bůh jednal,
jak bylo dobré jednat, podle toho, co mi nadiktoval,
vidět situace, které připravil,
již to nebudu považovat za náhodu nebo štěstí,
budu to mít potvrzené předem, černé na bílém.
Poroste moje víra,
poroste moje odhodlání dělat to, co mi Bůh diktuje (říká),
poroste moje radost
a poroste Boží moc v mém životě.
Budu jasněji a zřetelněji slyšet a znát Boží hlas.
Je dobré vědět, co Duch svatý chce dělat a jakou roli pro mne
v tom připravil.

Jako dítě školou povinné, jsem chodil do pionýra.(komunistická organizace pro děti) Měli jsme tento pozdrav: Vedoucí řekl: „Buď připraven.“ My jsme odpovídali: „Vždy připraven“.
I komunisté věděli, že je důležité být připravený.
Jak jsme na tom my křesťané. Jsme připraveni? Víme, na co máme být připraveni?
Většinou dostaneme odpověď, že máme být připraveni na příchod Ježíše pro svou nevěstu-církev. Další nejčastější odpovědí je, být připraven kázat evangelium. Třetí pak, že máme být připraveni činit vůli Boží.
Když budeme připraveni činit vůli Boží, určitě budeme připraveni jak na kázání, tak na příchod Pána a další a další věci.
Když se zeptám:  „A jsi přepraven, jsi připravena?“. Jaká bude odpověď?
Možná máme problém pochopit, co znamená být připravený. Jdeme po ulici a potkáme známého, který má sebou postižené dítě. Mluví o problémech, pak nás požádá o modlitbu. My odpovíme, že se budeme za něho i dítě modlit. (někdy v budoucnu, zítra? pozítří? za měsíc?) Toto je výsledek nepřipravenosti. Nejsme připraveni se ihned modlit v moci. Někdy se sekáme se situacemi, kdy nevíme, co máme dělat. Nejsme připraveni a nevíme, co Bůh chce skrze nás dělat, kam nás posílá … .  Někdo nás vydráždí a my reagujeme vztekem, podrážděností, neochotou. Nejsme připraveni být světlem.
Ježíš byl vždy připravený. Nemohl dělat nic, co nedělal jeho Otec.
Ježíš chodil brzo ráno na místa, kde byl sám a modlil se. Měl „poradu“ se svým nebeský Otcem. I my jako on, potřebuje začínat den poradou s Duchem svatým. Nechat si od něho nadiktovat svůj denní program, načerpat z jeho moci, dozvědět se jaká setkání budeme mít a jak v nich jednat. každý den je to jiné, ale potřebujeme ne na něho po ránu vysypat všechna svá přání a požadavky, ale naslouchat jeho programu, tomu, co chce dnes, zítra, pozítří… dělat. Dělat skrze nás.
Tak jako Ježíše poslal jeho Otec, tak Ježíš posílá nás, abychom dělali stejné (dokonce větší) skutky než on.

Během dne vyslovíme mnoho tisíc slov. Někdo svá slova zvažuje a jiný je sype ze sebe jedno za druhým. Další slova vystřeluje po lidech jako z kulometu.
Kdo z nás zopakuje (zapamatuje si) všechno, co jsme během dne řekli? Mnoho z nás by to nebylo. Snad nikdo. Přesto je každé naše slovo zaznamenané. Písmo mluví o tom, že budeme souzeni z každého planého slova, které řekneme, Z toho vyplývá, že všechna naše slova jsou někde zaznamenaná nebo si někde „sedí“ a čekají až s nimi budeme jednou konfrontováni.
To jen na úvod, abychom si uvědomili, jak důležité je mít pod kontrolou svá ústa, svůj jazyk.
Bůh stvořil vše skrze slovo. Řekl a stalo se. Ježíš chodil po zemi a uzdravoval, vysvobozoval a dělal některé zázraky skrze svá slova. Používal své slovo k tomu, aby se věci daly do pohybu nezávisle na tom, co se lidsky mohlo zdát možné nebo nemožné. Boží slovo má tvořivou moc. Boží slovo má dokonalou moc. Jím byly založeny světy.
Toto Boží slovo má moc, i v našich ústech. Apoštolové neříkali: Ježíši , prosíme, ať ten chromý vstane, ale řekli : „Ve jménu Ježíš, vstaň a choď“.
Jsi chrámem Božím. Jsi nádobou, ve které přebývá Duch svatý (pokud jsi přijal dar Ducha svatého). Nejen to, ale jsi synem a dcerou Hospodina, kterému máš právo říkat Tatínku. Jsi mladší bratr a sestra Krále králů, Pána pánů toho, který je po pravici Boží a jemuž je dána veškerá moc na zemi i na nebi. To je tvůj rodokmen. Patříš do tohoto rodu. Jsi spolu Ježíšem spoludědicem všech Božích zaslíbení, dědicem Božího království, s veškerou jeho nádherou a mocí, spravedlností a láskou.
Tvé slovo je jedna věc z tohoto dědictví. Slovo ve jménu Ježíš, je mocné a schopné konat věci, které si nedokážeš představit. Nemusíš je říkat nijak vznešeně nebo teatrálně. Nejsi v divadle. Může jen například říct: „Ospalosti a únavo v mém těle, přikazuji ti, aby jsi teď z mého těla odešla, Posiluji své tělo a dodávám mu sílu a svěžest od Hospodina, ve jménu Ježíš.“ Můžeš říct: Moje mysl od teď tě podřizuji Duchu svatému, aby jsi přemýšlela o Božích věcech“. Můžeš tak mluvit nejen k sobě, ale začni u sebe u svého zdraví, emocí, smyšlení, únavy,… Nepřemýšlej, že se to nestane. Jsi přece z rodu Božího. Narodil jsi se z člověka, ale byl jsi znovuzrozen z Ducha svatého, z nepomíjivého Božího semene – Slova. Žij tak, jak ti náleží. Žij tak s pokorou a láskou k lidem i k Bohu. To čím jsi, jsi jen z milosti Boží.

V našem těle jsou orgány, svaly, šlachy, žíly a tepny…, které potřebují někdy jen uzdravit. V tom případě se mohu modlit a promlouvat ke konkrétnímu orgánu uzdravení, mohu mu žehnat celkovou obnovou, jak jsem již o tom psal. Jsou však situace, kde něco v těle chybí. Něco, co by tam mělo být, ale není. Pokud něco není, nemůžu tomu žehnat a promlouvat. Potřebuji zázrak Božího stvoření. Musím se modlit za zázrak. Vyžádat si u Pána stvoření toho, co chybí. Potřebujeme toto stvoření stáhnou z nebe.

Pokud bych shrnul tato čtyři zamyšlení (nebo spíše vyučování?) dal bych je těchto bodů:

1. Přijmi to, že Bůh tě nechce a ani netrestá nemocí. Nemocí je člověk svázán stejně, jako démonickými silami. To člověk pozná a uvědomí si, když je z nemoci vysvobozený.
2.Přijmi to, že člověk-tělo byl stvořen Božím slovem a na Boží slovo reaguje a poslouchá ho – slovo ve Jménu Ježíš.
Děkuj za tělo, které ti Pán dal a raduj se z něho.
3. To slovo je ve tvých ústech a ve tvém srdci. Slovo říká, že Ježíš zemřel i za naše nemoci (v jeho ranách jsme byli uzdraveni).
4. Přijmi a prožij toto Slovo.
5. Dokud to nemáš prožité a nemáš v této oblasti víru Boží, pak nepřestávej brát léky. Nestačí, že dnes o tom čteš nebo slyšíš. Nadšení není víra! Potřebuješ mít víru z Ducha svatého a ne nadšení z duše.
6. I když přijmeš uzdravení, je to začátek další cesty. Nepřestávej žehnat svému tělu. S uzdravením přichází i bázeň si tělo dál ničit špatným životem a životosprávou.
7. Poslouchej, jak mluvíš o svém těle  nebo k němu. Zda mu nadáváš a zlořečíš, nebo žehnáš. Pamatuj, že tvá slova mají moc.

Pokud čteš tyto řádky a jsi nemocný, žehnám ti ve Jménu Ježíš uzdravením skrze jeho rány. Žehnám ti, přijetím tohoto uzdravení.

Prožít uzdravení s Ježíšem.
Co znamená prožít. Nejen uzdravení, ale i ostatní věci.
Když za mnou přichází lidé, abych se modlil za jejich uzdravení a přitom jsem sám ráno musel brát hrst léků, mohu sice s nimi mít soucit, protože prožívám stejné trápení nemocemi jako oni, ale přesto se cítím jako pokrytec. Přestože vím, že v Ježíši mohu mít uzdravení, mé dlouhodobé nemoci o tom nesvědčí. Vnímám, že je tady chyba. Tento tlak, který jsem cítil mne dovedl předstoupit před Pána a mluvit s ním o tom. Odpověď byla jednoduchá. Duch svatý mi jednoduše řekl, že nevěřím, že v Ježíšových raných jsem uzdraven. Ano. Bylo to tak. (Věřím Písmu, že je pravdou a normou pro život, ale při lámání chleba teprve zjistím, jaká je má víra.)
Nevím, jestli jsem pak prosil za víru, nevzpomínám si na to. Ale asi ani ne. Jen jsem najednou měl jistotu – víru, že jsem v tu chvíli byl uzdraven. Přijal jsem pravdu, že Jeho ranami jsme byli uzdraveni. Nevím jak se to stalo. Bylo to tady. Neumím to jinak popsat, než jako naprostá jistota, která vycházela někde z mého nitra, kde přebývá Duch svatý. Bůh mi dal „prožít“ uzdravení. Od toho okamžiku prožívám vnitřní svobodu ohledně nemocí. Je to podobné tomu, kdy jsem byl zázračným zásahem Duchem svatým propuštěn z vazby a ocitl jsem se na svobodě. Prožíval jsem intenzivně jak svobodu, tak zároveň jsem si nesl stálou přítomnost jasného Božího zásahu. Možná bych tedy neměl mluvit jen o uzdravení, ale o vysvobození od nemocí.
Podobně je to i s mnoha dalšími věcmi v životě. Prožít věci s Ježíšem, bych asi popsal jako získání Boží jistoty nebo víry Boží v konkrétní věci. Je to něco tak silného, že ti to nelze vzít a nikdo ti to nemůže zpochybnit. (A často ti to ani ostatní nevěří) Prostě to máš a je to tvoje.
Přál bych nám všem, abychom takto mohli prožívat vztah s Pánem a jeho „Mějte víru Boží“.

Jistě jsi dnes ráno již žehnal svému tělu a děkoval za ně Bohu. Zkusme postoupit o krok dál. Bůh naše tělo stvořil tak, aby se mohlo mnoho věcí v nás obnovovat. Můžeme obnovu nebo nastartování některých funkcí, které ochably ve své činnosti učinit my sami. Dal nám k tomu i moc slova. Je dnes již vědecky prokázané, že na základě toho jak mluvíme ke svému tělu a na základě naší víry, se dokáží měnit některé části  našeho genetického kódu. Skutečně naše slovo má moc. (o tom někdy jindy) Bůh nám dal, mě i tobě, jednoduchý a mocný nástroj. Slovo.
Ve jménu Ježíš může promlouvat obnovu činnosti některých orgánů, nebo jejich správné fungování. Uvedu jednoduchý příklad. Ještě před několika týdny nebylo dne, abych si nemusel vzít nějaký prášek na pálení žáhy. Přepadalo mne několikrát za den a pálila až v krku, Bylo to velmi nepříjemné a  ani léky nezabíraly, Když, tak jen na chvíli. Dnes, když začnu cítit, že mne začíná pálit žáha začnu přikazovat kyselině, aby se vrátila do žaludku. Orgánu, který tyto kyseliny vytváří, aby jich vytvářel pouze tolik, kolik je potřeba. Nic navíc. Během několika vteřin cítím, jak pálení ustoupilo. Doslova cítím, jak kyselina ustupuje dolů do žaludku. Od té doby, kdy takto slovem jednám s kyselinou
mne již žáha nepálí.
Není to jenom pálení žáhy. Promlouvám každý den ke všem orgánům ve svém těle. Několik let jsem bral kapky do nosu. Ráno a večer. Pokud jsem je na několik dní vynechal, nemohl jsem dýchat nosem. Byl ucpaný (sevřený). Přestal jsem brát kapky a začal žehnat svému nosu, sliznici a dutinám. Není to o tom, že nemám rýmu, ale vždy, když cítím, že se mi ucpává nos, promluvím ke sliznici v nose, ať se uvolni a splaskne natolik, aby mé dýchání bylo čisté. Během několika minut zjistím, že opět dýchám oběma nosními dírkami úplně volně. Podobně tak promlouvám ke svým průduškám a každý den uvolňuji průdušnice, aby byli průchozí, promlouvám plícím a žehnám jim plnou funkčností. Měl jsem astma od peřinky, Diagnostikovali mi středně těžké astma a denně jsem musel vdechovat sprej (někdy i několikrát za den). Dnes ho nepotřebuji. Tak to jde dále. Každý den jsem musel brát hrst léků (7-9). Dnes neberu ani jeden. Zlepšil se mi zrak. Jak do dálky tak na blízku. Měl jsem na čtení tři dioptrie a dnes čtu bez brýlí. Dnes ani nevím, kde oboje brýle mám. Ale žehnám svému zraku ostrostí vidění a své sítnici k obnově poškozených věcí, Mol bych pokračovat s hemeroidy, cukrovkou, bušením srdce nebo cholesterolem. Při stěhování jsme měli plnou krabici léků. Člověk si najednou uvědomí, že to všechno vlastně nemusí brát a ne musí cpát do sebe tolik chemie.
Cítí se svobodný a je svobodný.
Bůh nám do těla vložil kmenové buňky, které dnes i vědci používají k obnovení nebo vytvoření zcela nových tkání a dokonce v budoucnu i celých orgánů. Tyto buňky podřídil pod náš mozek. Jaké impulsy jim budeš posílat je na tobě. Buď jejich činnost zastavíš, když budeš stále věřit tomu, že nemůžeš být uzdravený, nebo aspoň ne teď, ale někdy v budoucnu, až jednou, snad. Nebo začneš jim dávat impuls k obnově toho, co je v tvém těle potřeba obnovit. Ten začíná promluvou a příkazem ve Jménu Ježíš ke svému tělu.
Musíš to však prožít s Ježíšem. Nejde to začít dělat jen proto, že jsem to slyšel nebo jsi to teď četl. Slovo má moc pouze ve spojení s vírou. Musíš skutečně prožít od Pána, že jeho ranami jsem uzdraven. Musíš přijít k němu mluvit s ním o tom, a také mu naslouchat. Pokud to budeš mít zjevené a prožité skrze něho, neváhej vykročit ve víře.

V Písmu mnohokrát čteme o víře, která zachraňuje, o víře která uzdravuje všelikou nemoc, o víře, která převádí přes vodu suchou nohou o víře, která boří hradby … . Když se podíváme do církve, nevidíme. Slyšíme o víře mnoho slov, ale nevidíme. skutky víry. Jedním ukazatelem naší nevíry v církvi je množství nemocných v církvi. Když přijdu někam do církve a zeptám se kdo má nějakou nemoc, většina zvedne ruku. Ti, co ji nezvedli jsou buď velmi mladí, nebo se bojí v církvi přiznat, že jsou nemocní.
Někde se za uzdravení nemodlí,  někde zase chodí do předu se modlit mnoho lidí. Většinou jsou to vždy ti samí lidé. To znamená, že nebyli uzdraveni, i když při předchozích modlitbách hovořili o tom, že je již jim lépe, nebo že věří, že jsou uzdraveni. Další týden na výzvu stojí ve předu znovu. Tak chodí několik let a stále jsou trápeni nemocí.
Přesto Ježíš říká: „tvá víra tě uzdravila“, a jinde „dal jim moc“ (aby uzdravovali, vyháněli démony), a dále „jen věř“ (a bude opět žít)…
Myslím si, že mnoho z nás křesťanů je v chaosu ohledně nemocí, uzdravení a moci. Slyší o tom kázání, Slyší a vidí, že se to jinde děje, ale u sebe to nevidí. Co s tím. To člověka dokáže dovést k odevzdanosti nemoci a nepříznivým situacím, ke ztrátě víry a křesťanství se pak přenese do nějakých pravidel o chození do sboru, poslouchání autorit, aktivit, které mají ukázat naše křesťanství vůči veřejnosti. To pak odvádí od demonstrace Boží moci.
Několik dní bych se rád zamýšlel nad mocí a vírou k uzdravení a pro dnešek nad stvořením člověka a obecně nad naším tělem. Bůh stvořil člověka a řekl, že je to dobré. Velmi dobré. Uvědomme si, že Bůh člověka stvořil pro věčný život. Tedy mu dal takové tělo, které je schopné neustálé obnovy. Po pádu člověka sice lidé umírají, to znamená, že lidský organismus „dojde do konce“, přesto se lidé dožívali několika set let. Bůh pak svým slovem ustanovil lidský život na sto dvacet let. Vždy jeho slovo změnilo naše tělo tak, aby se dožívalo tolika let, kolik určil. Změnilo něco v lidském těle. Jeho  s l o v o  to změnilo.
Přestože Bůh své slovo nezměnil, lidé se běžně sto dvaceti let nedožívají. Věřím však, že Bůh naše tělo uzpůsobil tak, aby bylo schopno se těch sto dvaceti let dožít. Je to náš způsob života, co ho zkracuje.
Vycházím z toho, že Bůh dělá věci dobře. Tedy i mne stvořil skvěle. Také dal moc našim slovům. I my jako On můžeme tvořit slovy. Naše slova mají nesmírnou moc. Moc života i smrti. Můžeme jimi žehnat, nebo zlořečit. Používejme tedy naše slova správným způsobem.
Děkujme každý den za naše tělo. Děkujme za to, jak nás Bůh stvořil (řekněme mu to osobně) a žehnejme svému tělu. Mluvme o svém těle dobré věci. Někdo se podívá do zrcadla a začne svému tělu zlořečit. Přijde od lékaře a zlořečí tělu. Něco není schopen udělat (sehnout se, kleknout si….) a začne zlořečit svému tělu. Jak často tělu nadáváme do tlusťochů, nemotorů, neschopnosti, jak často o něm říkáme, že je nemocné. Dokonce nevyléčitelně nemocné. Věříme více lékařům a lékům, než Bohu a jeho Slovu. Věříme více tomu, co nám našeptává ďábel, než to, co o nás říká Boží slovo.
Změň to. Začni se nejdříve radovat ze svého těla. Je to Boží dílo, i když jsme ho poničili. Stále je Božím dílem.
Žehnej svému tělu. Žehnej svému mozku (obnovou buněk, pevností cévek, žehnej mu plnou funkčností, ve jménu Ježíš), žehnej svým vnitřnostem, svým svalům a šlachám, kloubům, kostem i nervům. Svým cévám…. Vše máme od Hospodina a tak děkujme a žehnejme. Tělo slyší na požehnání. Můžeš promlouvat dobré věci ke svému tělu. Zkus to od dnešního dne dělat. Když ráno mluvíš s Pánem, děkuješ za věci, děkuj za své tělo (i když se ti ráno špatně vstávalo, bolí tě hlava…) a začni mu žehat.
Budeš vnímat a vidět změny.

Před pár dny jsem měl dobrý rozhovor s jedním bratrem, kterého si vážím. Jeli jsme autem a měli dost času na sdílení. Přišla i řeč na radost. Je jeho touhou zažívat radost. Stálou radost. Pokud zažíval soustavnou radost, pak to bylo vždy jen několik dní v kuse a pak se ztratila. Po čase se to opakovalo a tak stále dokola. Písmo nám mluví o stálé radosti.
Přitom mne napadlo: „Jak chválili Pavel a Silas Pána. Byli ve vězením, zbičováni, přikováni ke skále, seděli v moči a výkalech, ve tmě. Nevěděli, jak dlouho to bude trvat. Začali chválit Pána. Jak? Bylo to plné radosti? Osobně si myslím, že jejich chvála byla vzdáváním díky Pánu za život, za jeho přítomnost v něm, děkováním za to jak je dobrý a skvělý Bůh. Vyznáváním své lásky k němu. To nemůže být přece smutné. V takové chvále musí být radost, aby to byla opravdová chvála, aby to bylo uctívání.
Bůh přebývá ve chválách svého lidu. Občas, nebo spíše často se setkávám ve chvále spíše s vyprávěním příběhu, pocitů. Písně směřují více k lidem než k Bohu. Je málo chval, které mluví přímo k Pánu. Které ho skutečné uctívají a děkují mu za jeho lásku, říkají jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Milujeme jen tak, protože je a je úžasný, velký, mocný a plný lásky. Že nás stvořil a my můžeme být teď s ním.
Radost ze života (s Bohem), je spojená s vděčností a láskou k Bohu a jejím vyjádření, směrovaném přímo k němu. Pokud to v našem životě je, pak máme i radost ze života, můžeme nejen Pánu sloužit, ale také si život s Pánem tady na zemi užívat. Pokud to není, pak v takových chvílích bychom nejraději již byli z tohoto světa pryč u Pána, abychom mohli radost zažívat. Bůh však má pro nás tady ještě mnoho úkolů. Mnohé nejsou lehké a přinášejí protivenství okolí, někdy se před nás staví mnoho překážet…, přesto pokud budeme děkovat Bohu za život, za naše stvoření, budeme vděčni a budeme mu to dávat najevo (například radostí z toho), zjistíme že se začínáme pohybovat v úplně jiném prostředí. Najednou budeme spíše nad věcí, i když naše situace bude podobná té Pavlově a Silasově.
Život je dar od Boha. Nenarodili jsme se náhodou. Ďábel udělá vše, aby se ti život zdál hořký, těžký, plný trápení. To není Božím záměrem pro tvůj život. Začni za něj Bohu každý den děkovat, řekni mu jak jsi rád, ráda za to, že ti dal život a můžeš teď prožívat jeho lásku a být s ním.
Bez tohoto života, bychom nikdy nemohli poznat tak skvělého tátu, jakým je náš Bůh. Máme za co být vděční, máme za co děkovat a hlavně máme důvod ke stále radosti.

Jaké je Boží myšlení? Nebeský Otec nám zanechal v Písmu mnoho tajemství. Ne vždy to jejich „rozlousknutí“ je pro nás životně důležité. U Adama víme, kolika let se dožil, ale kolik mu bylo, když ho Bůh stvořil? Stvořil ho dvacetiletého, třicetiletého nebo měl více let? Jak potom Bible počítá jeho věk? Myslím, že právě toto patří k těm tajemstvím, které nemusíme za každou cenu odhalit.
Bůh nám však v Písmu zanechal dost jiných věcí, při jejichž zkoumání můžeme více poznávat jeho osobu, jeho myšlení a charakter.
V těchto dnech (ale nejen v těchto) řešíme konflikty mezi skupinami věřících ve sboru. Většinou jde o to, kdo může sloužit ve chválách, kdo se může veřejně modlit apod. Mnohé jsou velmi opodstatněné. I když dochází i k násilnému řešení problémů, nic se nedá zatím srovnat s úkladnou vraždou krále Davida a jeho smilstvem se ženou toho, kterého pak nechal zabít. Ano David byl potrestán, z jeho domu nevyšel pak meč, přišel nejen o narozené dítě ze smilstva, ale postupně i další tři syny a dcera se mu psychicky zhroutila. Přesto však Bůh ani jednou nepomyslel na to, že by Davida odvolal z poslání, které mu dal. Stačilo mu, že David si uvědomil svoji chybu a učinil pokání. Myslím si, že všichni věděli, co David udělal, ale ne všichni viděli jeho pokání, ne všichni viděli, co pak prožíval a jak volal k Bohu.
Když přemýšlím nad tímto životním příběhem, vidím, že Božím záměrem není člověka odvolávat ze služby, do které ho postavil, ale dovést ho k pokání, ke změně života a tím i následně ke kvalitnější službě, službě podle Božích měřítek. Bohu je jedno, co na to říkají jiní. Bůh je věrný svým slovům a zaslíbením. Tak zůstal věrný i slovům a zaslíbením, které dal Davidovi.
Nám však to jedno není. My bychom hned každého odvolávali, chceme za každou cenu vidět pokání. Nejraději, aby to pokání dělal před námi. Chceme vidět trest…
Nějak zapomínáme, že do služby ustanovuje Bůh, ne my.
Jen Bůh může člověka odvolat. Ne člověk.
Neznamená to, že souhlasím s hříchem, že lidé mohou žít neustále v hříchu a sloužit… Ne,  určitě s tím nesouhlasím, Jen chci připomenout, že budeme posuzování podle toho, jak sami soudíme. Mnohokrát jsem viděl a na svém životě zažil, že když voláme po odstoupení někoho pro to, co udělal, nebo ho za to soudíme, pak jsme sami konfrontování se stejným hříchem v našem životě. Často zjistíme, že jsme na tom hůře než ten, kterého jsme nechtěli nechat sloužit, nebo jsme po jeho odvolání v srdci, v myšlení nebo ústy volali.
Některé věci patří Bohu a u některých Bůh chce, abychom je sami řešili. Proto potřebuje moudrost, spravedlnost a milosrdenství místo soudu.

Současná situace s utečenci, jejich pobíhání po Evropě sem a tam, tam a sem, povede k pokusům zavést poprvé čipy právě pro tuto skupinu osob. Můžeme očekávat první návrhy v EP. Nebudou prosazeny, ale již se bude o nich dál veřejně mluvit a lidé si na toto téma zvyknou a budou přesvědčování o jejich užitečnosti.
Je to prorocké nebo je to jen má dedukce. Nevím. Vnímám jen, že právě tato situace s utečenci otevře veřejnou debatu o čipech pro evidenci lidí. I když čipy a vše pro jejich použití je již připravené, doposud se neprověřilo veřejné mínění. Teď ta doba nastává.

Utečenci v České republice, ale i na Slovensku vyvolávají silné emoce. Můžeme slyšet různé názory na to, koho vpustit  a koho již ne. Emoce můžeme měřit podle toho, jak daleko bydlím od záchytného táboru. Čím blíže bydlím, tím větší emoce situace ve mne vyvolává. Pokud bydlím hodně daleko, pak se možná zapojím jen do diskuze, něco si vyslechnu, no a uvidíme, co s tím politici udělají. Nás se to přece tak moc netýká.
Každá vzdálenost od uprchlického tábora je u nás jen malou vzdáleností, proti tomu, z jaké dálky uprchlíci přichází. Je to tak malá vzdálenost, že by mne to nemělo nechat chladným.
Sám jsem dlouho přemýšlel, jaký postoj mám zaujmout. Přicházely mi na mysl různé postoje, které měly svá pro a svá proti. Byly opodstatněné, měly svou logiku. Přesto jsem věděl, že to není ono. Tak jsem hledal u Pána. A dostal jsem toto:
“ Pokud máš strach o život, pak budeš proti přistěhovalcům. V tom lepším případě budeš chtít povolit vstup pouze pronásledovaným křesťanům. Pokud ti jde peníze, budeš proti přistěhovalcům, hlavně těm, o kterých si myslíš, že je nikdo nepronásleduje, ale jen se chtějí mít lépe.
Pokud ti jde však o růst Božího království, zavoláš haleluja, Pane, jak mohu pomoc, při zvěstování tvého jména těmto lidem. Tu jsem použij mne.“
Díky tomuto stěhování se dnes každý křesťan může stát misionářem a nemusí jed do Sýrie, Afganistánu, Iráku,… . Bůh ti je přivedl až domů. Máme ten nejlepší nástroj na to, jak řešit tento „problém“. Máme Krista. Možná jsi snil o tom, že budeš misionářem, dostal jsi to jako zaslíbení, možná si tiše záviděl těm, kteří odjíždějí na  misie. Teď se ti to může vše naplnit. Modli se za to, jak se máš zapojit do této novodobé misie. Každý má právo slyšet evangelium. každý má právo slyše o Ježíši. Tak tomu nebraň, planou diskuzí, ale zapoj se.
Tam odkud přichází tuto šanci slyšet o Ježíši mnozí nemají.

V televizi jsem viděl a slyšel rozhovor s jedním z utečenců, kteří se snažili překročit řecko-makedonskou hranici. Bylo vidět záběry, jak se jim policie a vojáci snaží zabránit proniknout do Makedonie. Když se uprchlíkům nepodařilo přejít po cestě, zkoušeli to jinde, když je chytili, zkouší to znovu a znovu, až se jim podaří utéct. Vojsko a policie proti nim používá slzné a ohlušující granáty.
Den před tím ukazovali záběry z maďarsko-srbské hranice, kde byl natažen ostnatý drát. I ten pro ně nebyl problém překonat. Proč?
Ten muž, s kterým natáčeli televizní šot to řekl jasně: “ My utíkáme ze země, kde kolem nás vybuchovaly opravdové granáty, zabíjely lidi kolem nás, lítaly nám kolem hlav smrtící střely, Umírali lidé kolem nás, naši přátelé, rodina. Před tím utíkáme (před smrtí) a tady si někdo myslí, že nás zastaví slzný nebo ohlušující granát, který nám nemůže ublížit.“ Tak nějak to ten muž říkal.
On ví z čeho utíká a také ví kam. Má naději a víru, že v Evropě bude ochráněn před válkou on i jeho rodina. Jejich vysněnou,  zemí je Německo nebo Anglie a udělají proto všechno, aby se tam dostali. Prožívají strádání, častou jsou okradeni a podvedeni převaděči, nemají se kde umýt, často co jíst i pít. Mají sebou malé děti. Mnoho lidí je nenávidí a je proti nim a brání jim v cestě. Přesto je nic z toho neodradí od cesty k cíli. Mají cíl. Mají naději bezpečnějšího života. Mají touhu se tam dostat a získat ho.
Mají víru, že se tam dostanou.
Přečtěme si jedenáctou kapitolu Židům. Budeme číst něco podobného, ale ještě těžšího. Budeme číst o víře těch, kteří byli kamenováni, řezáni pilou. O naději a víře těch, kteří nikdy neuviděli naplnění zaslíbení, nedošli do cíle, abychom mohli vejít i my,  přesto jejich naděje a víra neselhala. Šli kupředu a přemáhali lvy, nepřátele a situace. Protože věřili, že jednou přijde Mesiáš, který připraví cestu do Božího království. Měli zaslíbení a touhu po Božím království.
Jak je to s námi. Jak velkou máme touhu po Božím království. Co jsem ochotni všechno překonat na cestě k němu. Co jsme ochotni obětovat. Pohodlí? Peníze? Své plány? Svou pověst? Svoji ješitnost? Kdyby my křesťané měli takovou touhu po Božím království, jako mají dnešní utečenci po bezpečném životě, vypadala by a žila by církev úplně jinak.
První verše dvanácté kapitoly to říkají jasně: „Proto i my, majíce kolem sebe tak velký oblak svědků (z 11.kapitoly), odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi. upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“
Čím více ochabuje naše touha po Božím království, kdy si říkáme, Pán to nějak zařídí, nějak to dopadne, tím více se na nás přilepuje hřích, trápení, starost, protože místo, abychom hleděli k „NEBI“, hledíme na zem a na pozemské věci. Místo, abychom utíkali, běželi do zaslíbené země, do odpočinutí, necháme se znovu dohnat a pohltit starým životem, protože jsme se na cestě nechali zastavili překážkami.  Protože jsme se začali ohlížet zpět po starém životě.
Modleme se, aby Duch svatý znovu v nás rozhořel oheň touhy po nebeských věcech a udržujme si tento oheň naděje a touhy.

Vypadá to, že se stále vracím k osobnímu vztahu s Bohem, Kristem a Duchem svatým.  Ne nevypadá, ono to tak je. Bez úzkého obecenství nemůže fungovat „víra, která hory přenáší“.
Den co den slyším od lidí : „Já věřím v Ježíše“, „Já věřím v Boha“.
Přesto životy těch lidí jsou v troskách, sami jsou pod nejrůznějšími vlivy tohoto světa. Hádají se, perou se tak, že hrozí zabití, jsou plni nemocí a strachu. Jiní říkají, věřím, ale vzápětí mi odpoví, že to, či ono pro ně Bůh nemůže udělat, nebo v nich proměnit
Jak je to s námi. Můžeme říct, věřím, ale pak dodávám, no na toto zase tolik víry nemám, no ale stojím na tom.
Většinou, když slyším od někoho „já věřím“, je tím myšleno, že věří v existenci Boha, Krista. Někteří tím, říkají, že dali svůj život Kristu. To je ale vše. Satan také věří , že Ježíš je. On to ví a zná ho. Přesto mu to nestačí. Skončí nakonec v ohnivém jezeře, v pekle, které je pro něho připravené.
Co tím chci říci. Zamysleme se, kde se vzala naše víra v Ježíše Krista. Nezjistíme, jak se to stalo, protože naše víra v Ježíše je nám vložená do srdce Bohem. Ježíš říká, že k němu nemůže nikdo přijít, není-li mu to dáno od jeho Otce. Proto, když uvěříme, nemůžeme se té víry vzdát. Možná nevěříme v uzdravení, duchovní dary apod., ale nemůžeme se vzdát víry v Ježíše. I když bychom od něho odešli, pořád to zůstane v nás, že Ježíš žije. Náš život již nebude jako před tím, než jsme tuto víru získali. Je to víra Boží.
Bůh ví jak je nestálé naše srdce – nevěrné. Proto nás přivádí k Pánu svou vírou. Naše víra dlouho neobstojí. Brzy selhává podle toho, co vidí, je pod vlivem našich zkušeností apod. To platí nejen pro víru v existenci žijícího Ježíše, ale také pro další život po našem obrácení. Potřebujeme žít z Boží víry, ne naší.
Tak stejně potřebujeme mít víru od Boha do všech ostatních věcí. Nestačí na to naše víra, která podléhá okolnostem kolem nás, potřebuje víru Boží, Víru od Boha do situací, které prožíváme. Tu můžeme získat skutečně jen v úzkém obecenství s Bohem, Ježíšem (Duchem svatým). Když budeme mít víru od Boha, změní to totálně náš život. Od charakteru, přes zdraví až po službu.
Poznej pravdu a pravda tě vysvobodí. jaká je pravda o tvé víře. Je to tvá víra, kterou se před sebou snažíš tlačit, a která často selže, nebo máš víru od Boha? Boží víra (víra od Boha) dokáže přenést hory, změnit situace, změnit charakter, uzdravit ….

Stává se mi, že když Bůh vyřeší nějaký problém, uvidím obrat k lepšímu v rodině, ve službě a podobně nějak postupně se vytratí moje modlitby a zaměření na tu, či onu oblast. Musím se přinutit, abych se k tomu pravidelně vracel. Jsou věci, které jsou skutečně jednorázové, které nepotřebují stálé a vytrvalé modlitby, ale je mnoho věcí, které vyžadují naši vytrvalost a věrnost. Jednou z nich je právě rodina.
Stejně jako dlouhodobě nepříznivá situace beze změny, tak i dlouhodobě příznivá situace bez problémů, otupují náš duchovní „bystrozrak“. Nějak přestaneme vidět na jedné straně naději, na druhé straně nebezpečí.
Pavel Píše: „V modlitbě buďte vytrvalí, buďte v ní bdělí“ (Kol 4:2)
a jinde píše: „Proto nespěme jako ostatní, ale buďme bdělí a střízliví…střízliví, oblečeni v pancíř víry a lásky a v přilbu naděje spasení.“ (1Te 5:6-8)
Pokud se necháme uspat, ztratíme možnost obrany a necháváme volné pole nepříteli. Vzbudíme se, když již je pozdě a pole je zabrané nepřítelem.
Když hovořím, nebo poslouchám své sourozence v Kristu, často jen slyším: „Modlil jsem se a Bůh mi pomohl.“ Nebo : „Modlím se za to a za to, aby mi Bůh učinil.“ „Volám k Bohu aby to již skončilo (nebo začalo)“ „Bůh mě má rád, protože vyslyšel moji modlitbu za práci“. A tak nějak podobně. Stále dokola. Většinou jsou to lidé, kteří stále s něčím bojují, řeší problémy. Nikdy od takových lidí neslyším  něco v tomto smyslu: : „Mluvil jsem s Bohem a řekl jsem mu, jak ho mám rád. Cítil jsem jak mne objímá. Najednou jsem věděl, že mne nikdy neopustí. To si nesu teď dál.“ Nebo něco podobného. Právě takový vztah nám pomáhá v dobách zlých i dobrých si udržet duchovní bystrozrakost, bdělost a vytrvalost.
Včas jsem schopni slyšet Boží varování a s jeho pomocí zůstávat věrní i v dobách zlých a vytrvalí i v dobách, kdy máme pokoj.
Je to velmi osobní vztah, který nás udržuje ve vroucí a vytrvalé modlitbě. Pokud tento vztah mizí, mění se naše modlitby v rutinu bez Boží moci a později se pomalu začnou vytrácet.
Tam, kde končí naše touha udržet tento vztah, přichází duchovní spánek nebo stereotyp a dáváme možnost a prostor nepříteli.
Proto buďme bdělí a udržujme vztah a touhu po něm, po Bohu samotném.

Nikdy jsem nehrál počítačové hry. Pozoroval jsem však ty, kteří je hrají. Se sluchátky na uších žijí v jiném světě. Křičí, pláčou, smějí se, zlobí se a nadávají někomu, kdo v místnosti není. Jsou vtaženi do jiného světa. Když skončí, dost dlouho jim trvá, než se orientují v realitě. Někteří žijí svou počítačovou postavu, i když již hru nehrají. Pokud mohou, rychle se vrací do světa hry. To nejhorší je, že hry jsou většinou z démonického prostředí nebo válečné. Čím dál tím více je těch, kteří přeberou ducha hry a začínají se chovat v životě stejně jako bytosti ve hře. Včetně zabíjení lidí.
I když je to jen „počítačová hra“

Přemýšlel jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby někdo připravil hru:
„Božího království“. Asi by pak po světě běhalo mnoho Davidů, Eliášů, Petrů a Pavlů, nějací andělé. Vystupovali by tak, ale nebyli by to oni ani duchem ani charakterem Božích dětí. Byla by to jen hra přenesená do reálného života. Byla by to jen lež, stejná jako ta, na kterou láká ďábel.

Boží království není hra, je realitou. Ale je potřeba ho prožít. Ne tak jako v počítačových hrách. Skutečně, reálně ho prožívat. Ne jenom o něm slyšet vyučování, ale prožít jeho přítomnost, jeho závdavek tady na zemi. Mnoho věcí se jako křesťané snažíme naučit, vysvětlit, mluvíme o nich, ale neprožili jsme je. Neprožili jsme je hluboko v srdci, v duchu, ale i v těle. Potřebujeme prožít, že naše tělo je nádobou Ducha svatého. Musíme to prožít reálně. nestačí říct věřím tomu, protože jsem to četl v Písmu. Potřebuji říct: „Mám to. Zažívám to fyzicky i duchovně každý den“ Musíme prožívat jeho přítomnost v našem životě, je naším partnerem na celý život. Pak začneme chodit v Duchu svatém.
Potřebujeme prožít, že v Ježíšových ranách jsme uzdraveni a budeme uzdraveni, budeme děkovat za naše tělo a žehnat mu.
Každou nemoc budeme odrážet skrze toto prožití.  Potřebujeme hluboce prožít, že jsme se narodili z Boha a jsme spoludědicové Božího království. Pak nás nic nebude trápit, co nás trápilo po celý život. Nebude nás nic ponižovat a urážet, když prožijeme, kým jsme se stali vztahem s Bohem, přijetím oběti Ježíše Krista a vedením Duchem svatý. Narozením se z Boha.
Je to prožívání těchto věcí.
Je něco jiného číst o tom, jak se řídí loď na moři, nebo ji sám na moři řídit. Je to nepopsatelný rozdíl. Potřebujeme zažívat, ne vědět. Potřebuje vše s Bohem prožít, ne o tom slyšet. Bůh nám to skrze přítomnost Ducha svatého v nás umožňuje. Neboj se jít do toho. Zavolej: „Bože chci prožít život s tebou, chci zažívat další věci života s tebou Duchu svatý.“

Miluji rajskou omáčku. Takovou obyčejnou, českou z hovězího vývaru. Ale každá hospodyňka ji dělá asi trochu jinak. V každé restauraci chutná jinak. Jedno však všechny rajské omáčky, pokud to jsou rajské omáčky, spojuje. Hřebíček, bobkový list a hovězí vývar. Jedl jsem jednou rajskou, která byla bez těchto ingrediencí. Byla to rajská omáčka a nebyla. Stále ji něco chybělo. Nechtěl jsem urazit, proto jsem dojedl. Nejedl jsem ale rajskou, jedl jsem spíše „kečupovou“. Prostě do rajské patří mimo jiné hřebíček a bobkový list, pak to má ten správný šmrnc, tu správnou chuť Pokud je z vývaru, pak má i svoji sílu. Pak je to rajská, jak má být.

Nikdy jsem si nedělal osobní statistiky o tom, kolik lidí jsme přivedli k Pánu, protože to bylo především dílo Ducha svatého. jedno jsem si však za roky všiml. Byl velký rozdíl v duchovním růstu mezi těmi, kteří měli dar jazyků a těmi, kteří tento dar nepřijali, nebo nezačali používat. U těch, kteří tento dal nevyužívali, to bylo jako s rajskou omáčkou bez hřebíčku a bobkového listu. Měla tu správnou barvu, hustotu, byla to „rajská“, přesto ji něco podstatného chybělo. Byli to křesťané, věřili v Ježíše, vyznali Ježíše jako Pána, činili pokání, četli Písmo, modlili se a také často, ale přesto tam něco chybělo. Byli ochotní pomáhat, ale něco tam chybělo. Vůně a chuť hřebíčku a bobkového listu a moc vývaru . Vůně, chuť a moc Ducha svatého.
¨Ti, kteří tento dar přijali, neměli možná úplně tu správnou barvu rajské, procházeli nejrůznějšími kotrmelci, lítali nahoru a dolů, ale kdybych tyto dvě skupiny porovnal po roce, nebo třech letech, pak by bylo ve většině případů vidět obrovský rozdíl v duchovním růstu mezi těmito dvěma skupinami věřících.
Ti, kteří se modlili v jazycích byli mnohem dál, než ti, kteří se tohoto daru báli, zavrhli ho, nepřijali, nebo přestali používat.
Proč tomu tak je? Písmo o tom říká toto: „Kdo prorokuje buduje církev, kdo se modlí v jazycích buduje sám sebe.“ (1.Kor.14) A na jiném místě je Pavel píše: „Stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.“ (Římanům 8)
Z mé zkušenosti (i osobní) mohu potvrdit. že je to pravda. Neboj se tohoto daru. Pokud ho máš, modli se v jazycích, modli se nahlas, aby tvé ucho (tělo) slyšelo. Modli se potichu nebo v duchu, když jsi v situaci, kdy nemůžeš nahlas. Ale modli se v jazycích. Pak společně se čtením Písma a obecenstvím, jsi budován a duchovně porosteš.

Minule jsem psal o dvou bratrech, kteří se nikdy nebyli schopni naučit číst a psát, a kteří mají i jiná postižení. Psal jsem o tom, že Bůh jim vynahradil čtení Písma, známostí jeho samotného, přítomností Ducha svatého a velmi bohatým modlitebním životem.
Nám ostatním, kteří jsme měli milost k tomu se naučit číst a psát, dal Písmo.

Znal jsem člověka, který si dokupoval do knihovny knihy podle hřbetů knih. Tak, aby mu esteticky seděly  do volného místa v knihovně. Kupoval v knihkupectví i v antikvariátě, ne podle obsahu, ale podle desek, do kterých byly svázány. Také jsem měl možnost poznat člověka, který měl doma mnoho vědeckých knih z různých vědních oborů. Když k němu člověk přišel, připadal si, že navštívil nějakého velkého vědce. Majitel těch knih však žádnou z nich nepřečetl.Četl raději detektivky, ale díky své knihovně si myslel, že vypadá vzdělaně.
Možná se teď nad tím člověkem pohoršujeme, ale znám pár domácností, kde je podobně uprostřed knihovny velká kožená Bible, aby návštěva hned poznala, že je u křesťanů. Při rozhovoru s domácími zjišťuji, že ji vlastně nikdy z knihovny nevytáhli, jen při stěhování.
Poslední dva roky poznávám mnoho křesťanů, kteří nikdy nepřečetli Bibli. Dokonce ani Nový zákon. Znají jen příběhy z kázání a vyučování. Pak si je sami ve své mysli různě přepracovali, podle vlastní „potřeby“. Přestože umíme číst a pravidelně čteme různé časopisy, letáky, denní tisk, Bibli nejsme schopni číst pravidelně. Nejsme schopni se přinutit, najít si čas, vzpomenout si, mít večer ještě sílu na čtení … . Již to samotné znamená, že je to pro nás důležité, protože satan dělá vše pro to, aby nám čtení Písma znemožnil. To je znamením, že je to pro nás životně důležité. Písmo má moc nás proměňovat, i když některým částem nemusíme rozumět, nebo mohou být pro nás naprosto nezáživné a nicneříkající. Přesto postupně proměňují naši mysl, vrývá se do našich srdcí. Bůh nám zaslibuje, že nám Duch svatý připomene vše, co nás naučil. Učí nás i skrze čtení Písma. Jak nám může připomenout Duch svatý verše, když jsme je nepřečetli?
Lidé dělají občas chybu v tom, že se snaží ihned Bibli studovat. brzo jim dojde trpělivost a končí. Končí i se čtením. Je to moc náročné. Možná patříš mezi ně i ty. Doporučím ti začíst číst Bibli jen tak. Od začátku. Moc nepřemýšlet, jen se nechat unášet příběhy a Božím jednáním s člověkem. To, čemu nerozumím, nebo mne zdržuje od příběhů (seznamy jmen, rodokmeny, obětní obřady apod.) vynechej. Pokračuj v příbězích, tak jak jdou za sebou. Budeš poznávat jak se lidem Bůh dával poznat a i zároveň se bude dávat poznat i Tobě. Až přečteš příběhy, pak postupně budeš poznávat i smysl Žalmů a dalších knih a kapitol v Písmu.
Sám jsem dělal na začátku chybu, že jsem četl ty „moudré knihy“ jako Kazatel a Přísloví, protože jsem toužil být moudrý. Přiznávám, že ani po přečtení Kazatele jsem moudrý nebyl, ani jsem necítil, že bych moudrým začínal být. Nějak mi ušlo, že moudrost má počátek v bázni před Hospodinem. Když jsem později četl příběhy lidí Starého zákona, poznával jsem více Boha a přicházela touha po jeho větší přítomnosti v mém životě.  S touhou přicházela i bázeň.

Setkal jsem se v naší službě s dvěma muži, kteří byli zdravotně postiženi. Jsem Bohu vděčný, že mi je přivedl do cesty. Neumí psát ani číst, jsou dospělí. Jeden je již v důchodovém věku, druhý je mladší. Jeden bydlí sám, ale dochází za ním příbuzní mu uvařit, apod. Dlouho se o něho musela starat maminka, než se osamostatnil. Téměř neslyší.
Druhý chodí za pomocí francouzských holí a nemůže zůstat nikde bez doprovodu. Velmi silně zadrhává. Mají mnoho společného.
Oba jsou členy církve. Každý úplně jinde.
Viděl jsem velké množství postižených, ale tito dva jsou snad těmi nejšťastnějšími lidmi. Jsou plni radosti i elánu. Nikdy jsem je neslyšel reptat na svoji situaci, nikdy jsem je neslyšel závidět druhým, nikdy jsem je neslyšel se litovat. Chtějí pomáhat a pomáhají, pokud jim to jejich postižení dovolí. Vždy jsou přívětiví.
Naopak oni by mohli mít důvod si stěžovat na život. Nedělají to.
Mnoho těch, kteří jsou v podobné situaci to dělají. Dělají to i ti z nás, kteří nejsme postiženi jako oni. Čím to je?
1. Oba znají osobně Ježíše. (Je mnoho těch, kteří věří, ale oni se s Ježíšem znají osobně)
2. Oba chtějí s Ježíšem trávit co nejvíce času. Těší se z toho.
3. Jejich modlitební život je bohatý. (Jsou to hodiny modliteb denně)
I když nečetli Bibli, mají větší poznání duchovních věcí než mnozí znalci Písma. Jsou dětsky jednodušší. Někdo, kdo je vidí poprvé, se hned snaží z nich vymítat démony, vkládat na ně ruce a modlit se za uzdravení. Oni jsou však šťastni, plní Ducha, a prožívají své dny s Pánem na modlitbách. (I když je nikdo neučil modlit se a nečetli různá vyučování o modlitbě, jsou jejich modlitby mocné a jsou v nich věrní) Nemají důvod ke změně. Mají všechno, co potřebují. Přítomnost Pána. Přestože se nikdy nebyli schopni naučit číst a psát mají zvláštní moudrost.
To mají společné a zároveň se tím odlišují od podobně postižených (nejen postižených) lidí. Věřím a vím, že jejich radost, pokoj, spokojenost přichází skrze jejich neustálé spojení s Pánem. Jsou věrnými modlitebníky. Když se nikdo nemodlí, oni se budou modlit.
Na nich si připomínám, že nezáleží na tom, jak kdo je zdravý ať fyzicky, nebo mentálně. Nezáleží na situacích, do kterých nás život zavál. Důležité je být ve vztahu s Ježíšem, zůstávat na modlitbách a člověk může prožívat šťastný život v každé situaci.
Možná by měli vkládat ruce oni na nás a modlit se za nás, než my za ně.
Osobně jsem rád, že jsem na jejich modlitebním seznamu.

Několikrát jsem mluvil o tom, jak jsem po uvěření bojoval s kouřením (nejenom s ním). V mém vyprávění jsem nikdy nezapomněl uvést, jak jsem v sobotu pral své oblečení, abych nebyl v neděli cítit kouřem. Jak mne tlačilo k zemi, že jsem byl posuzován podle toho jestli kouřím, nebo ne. Teprve, když jsem přestal být závislí na tom, co si o mne lidé myslí, jsem mohl vnímat to, co si myslí nebo cítí Ježíš. Nakonec jsem „sám“ došel k tomu, že nemohu Pánu sloužit s cigaretou na rtu. Mohl jsem pak k němu skutečně volat. A přišlo vysvobození.
Vždy, když jsem o tom mluvil, mluvil jsem o tlaku ze strany církve jako o něčem, co nebylo moc dobré. Teprve po letech jsem si uvědomil, že pohled mých věřících sourozenců byl silou, které mne stále upozorňovala na to, co není dobré. Díky tomu, jsem mohl projít vysvobozením z toho, co si o mne lidé myslí, přijít před Pána, ne proto, že mi to říkají lidé a já bych se chtěl mezi ně zařadit, ale pro Pána samotného. Bez jejich napomínání, bych však k tomu nedošel. Ať to vypadalo v mých očích různě, byl to tlak, který mne někam nakonec posunul.
Proč o tom píši? V Listě Židům (10:25) ¨jsme vyzýváni k tomu, abychom nezanedbávali společná shromáždění, nebo je neopouštěli. Mnohé z nás to může přivést k přemýšlení o vzájemné lásce, pomoci, síly sjednocené modlitby  … Tento verš však pokračuje, ale většinou se pokračování necituje. Je to: „ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“
Kde jinde bych měl slyšet pravdu a pravdu o sobě samém, než ve společenství Kristovy církve. Kde jinde bych měl přijímat napomenutí, než tam. Kde jinde mohu mít jistotu, že je to z lásky.
Možná proto se někteří z nás tak bojí a nechce se jim do společenství, nebo je střídají. Protože nechtějí slyšet napomenutí, nechtějí slyšet pravdu o sobě, aby nemuseli nic v sobě řešit.
Já mohu děkovat za všechny ty, kterým nebylo jedno, jak žiji.
Možná se vyhýbáš společným shromážděním a máš proto plno výmluv, ale pravda je spíše v tom, že si libuješ žít ve lži o sobě a v neochotě jednat se svými vlastnostmi, zlozvyky a hříchem.
Překonej to, běž. Poslouchej a jednej se svým životem. Tam, kde tě napomenou, se i za tebe modlí. Tam, kde si myslíš, že tě jen kritizují, tě milují a touží po změně v tvém životě. Není to jen z nich samotných, je to tělo a z těla  Kristova..

Když jsme sloužili v Ostravě, spolupracovali jsme s jedním věřícím, který měl velké encyklopedické znalosti. Dělal různé přednášky po církvích, také kázal. Měl pouze jedinou chybu. Nebyla vidět u něj láska k lidem. Vypadalo to jako by miloval jen ty, kteří mu klepali na ramena, nebo které si sám vybral, že je bude mít rád. Pokud ho člověk upozornil na nějakou chybu, měl hned po ruce pořekadlo, které stále opakoval: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“. Pak dodával: „Já se již nezměním, na to jsem již starý“ (V té době mu nebylo ani čtyřicet). Byl to typický druh člověka, kterému se říká „samorost“. Když přišla řeč na Boží proměňující moc, jeho slova byla: “ Co je v Bibli, je v Bibli, ale život je jiný.“ Pak dodal své známé: „Starého psa…“
Nevím, jak je to se starými psi, ale vím jak je to s člověkem, i kdyby byl hodně starý. Vím, že Ježíš zemřel za každého. Vím, že jeho oběť a víra v ní nás přenáší do rodiny Boží, že jsme se stali spoludědici Božího království, že v Kristu máme ano na všechna zaslíbení, které dal Bůh člověku. Vím, že již nepatříme světu, ale Bohu. Vím, že Bůh pracuje svou mocí na naší proměně do podoby Ježíše Krista. Vím, že staré pominulo. Vím, že nemožné je u Boha možné. Vím a prožívám, že Bůh mě drží a nikdo mne nemůže vyrvat z jeho ruky. Vím, že mne nic, vůbec nic nemůže odloučit od lásky Kristovy. Jak to vím? Věřím tomu, co Bůh zaslibuje v Písmu. Zažívám to ve vlastním životě. Vidím to kolem mne na životech mnoha jiných bratří a sester.
Bůh nejen může naučit „starého psa“ novým kouskům, ale on dokonce chce, změnit jeho celý život. Nejen změnit, ale obnovit sílu, radost, naději, obnovit mládí tak, jako se obnovuje mládí orla.
Možná ty sám to nechceš, libuješ si v sebelítosti, nebo se nechceš vzdát starého života. Možná jsi jen zavalen břemeny své minulosti, svého dědictví (dědictví zklamání, dědictví nenaplněných přání, dědictví různých názorů na tebe, které lidé vyřkli…..), které za sebou vlečeš a nevidíš Boží zaslíbení, nevidíš, Boží ruku, která chce sundat ty zděděné šutry, které neseš na zádech , a které tě stahují k zemi. Chce ti místo nich dát své dědictví, dědictví jeho dětí, dědictví své slávy, dědictví pokoje, dědictví uzdravení, dědictví života bez prokletí, slavné dědictví těch, kteří vešli do jeho vůle. Dědictví, které místo aby tě tlačilo k zemi, má moc pozvednout tvůj pohled k Božímu království.
Věřím, že Boží slovo a jeho moc může naučit i starého psa novým kouskům.
Natož neustále proměňovat a pozvedat mne i tebe.