Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Římanům 8:14 [CzeCEP])
Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. (Římanům 8:5 [CzeCEP])
Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. (Galatským 5:18 [CzeCEP])
Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. (Římanům 8:6 [CzeCEP])

Těchto několik veršů nám mají ukázat, co všechno získáváme, když se necháme vést Duchem svatým:
– život a pokoj
– svobodu od zákonu
– rozpoznání duchovních věcí
– jsme Božími syny a dcerami

Dát se vést může vypadat různě. Například se můžeme nechat vést tím, že se někoho držíme a jdeme vedle něho nebo těsně za ním. Nebo to může být tak, že budeme mít na uších sluchátka a necháme se vést podle toho, co nám do nich někdo říká. Při orientačním běhu se závodníci nechávají vést mapou, kompasem a souřadnicemi nebo body, které dostanou při startu. Jiní (méně zkušení horolezci apod.) se nechají vést na laně, aby nespadli, nebo se ve vysokých horách při mlze a špatném počasí neztratili.
Ze spojení slov „nechat se vést“ lze vnímat, že se jedná o to, že nás vede někdo zkušenější, který ví kudy jít, který zná cestu a my, kteří se necháme vést, se na něj spoléháme.
Tak je to s vedením Duchem svatým. Věřící mají různé způsoby, jak ho následují. To nejdůležitější by mělo být, že mu důvěřují.

Někdo následuje Ducha svatého, že hledá v Písmu, které je pro něj mapou a pak získává nějaké informace o cíli a  jednotlivých zastávkách z různých kázání, konferencích, kde se za něj někdo modlil. Tak jako i zkušený orientační běžec se občas zmýlí ve směru, ztratí se a musí se vrátit, tak je to v tomto způsobu, jak se nechat vést. Může se stát, že se při něm ztrácíme, jdeme dlouhou cestu jinam a pak se musíme pracně vracet na místo, kde jsme sešli z cesty. Je to proto, že si sami často mylně vysvětlíme, co nám kde prorokují (hlavně v načasování) a také proto, že si věci můžeme vysvětlovat (jak z Písma, tak proroctví) podle toho, po čem toužíme a ne podle toho, kde nás chce mít Duch svatý. Zde je také nebezpečí, že nás naše emoce a falešná intuice svedou z cesty.
Když chodíme s Duchem svatým přivázáni na laně, tedy spojeni modlitbou, musíme dávat pozor, abychom se příliš nevzdalovali a nenechali lano příliš dlouhé. Potřebujeme stále vidět na toho, ke komu jsme přivázáni. Pokud naše modlitby nejsou osobní, nečekáme na odpovědi, ale jen chrlíme prosby, aniž bychom očekávali, že nám Duch svatý odpoví, pokud se naše modlitby stanou denní rutinou, lano se prodlužuje. Pak se nám stává, že chodíme ze jedné strany na druhou, co nám lano dovolí a občas tak spadneme ze skály. Jsme sice přivázání na laně a tak se škrábeme po laně zpět nahoru. když vylezeme lano zkrátíme. Po čase však opět lano prodlužujeme a celá věc se opakuje. Tak se pořád škrábeme z nějakého pádu a stále voláme o pomoc. Stále dokola. Moc toho neujdeme a už vůbec nic pro Pána nejsme schopni dělat.
Je dobré, když slyšíme hlas našeho Pána, ať již tím, že k nám promlouvá hlasem našeho srdce, nebo přímo. Většinou jsou však tím „hlasem“ slova  a verše Písma.  Pokud jsme poslušní a děláme vše a jdeme podle hlasu, podle Písma, můžeme říci, že je to super. Že je to ono. Víme podle toho, co „slyšíme“, co je  správné a děláme to. Něco tomu však chybí. Osobní rovina. Obecenství. Jsme jako poslušní roboti, kteří udělají sice vše tak, jak se má, ale srdce zůstává tvrdé, protože nemá přímý a úzký vztah s Duchem svatým. Posuzujeme druhé podle toho, jak i oni jsou schopni naplnit slova Písma. Přitom měřítkem jsme my sami a naše dokonalost.
Tím nejlepším způsobem jak se nechat vést je držet se toho, kdo mne vede. Být vedle něho, nebo hned těsně za ním. Nejen, že ho stále vidím a jsem s ním v přímém kontaktu, ale především s ním mohu vést neustálý rozhovor. Pokud jsme stále v blízkosti někoho, kdo je větší osobností než já, pak začnu přejímat jeho způsoby chování a myšlení. Stávám se mu podobným. A o to jde. Tento způsob vedení proměňuje moje myšlení a tím i moje jednání. Při tomto způsob vedení mám vždy jistotu, že jsem uprostřed Boží vůle. Tento způsob vedení nám přináší život a pokoj. Tímto způsobem vedení více a více uskutečňujeme to, že jsme syny a dcerami Božími.
Máme to nejlepší – dokonalé vedení – Ducha svatého. Záleží na nás jakým způsobem ho budeme chtít následovat.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8:32 [CzeCEP])
Známý verš. Většinou k tomuto verši ještě přidáváme další: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6 [CzeCEP]) Pak řekneme: „Ježíš je pravda, která nás vysvobodí.“ Ano. Je to pravdivé, ale zní to jako fráze, pokud neřekneme, jak se k tomu můžeme dobrat. Mnoho věřících neví a nezažilo, chození s Duchem svatým, zažívá chvilkové doteky a záchvěvy, pak se však opět vrací do života ve světě, který je pohlcuje svými názory, které začnou působit v mysli člověka jako kvásek, který prokvasí všechno. Přestože se setkají s doteky Ducha svatého a na chvilku se setkají s Božím království, nejsou schopni přemýšlet Božím způsobem.
Tak jak Ježíš říká  „poznáte pravdu“, musíme skutečně pravdu poznat. Nemohu poznat něco, co znám jen z doslechu, jen z letmého pohledu. To je teorie. Abychom poznali, potřebujeme zažívat pravdu v praxi. Ve svém každodenním životě.
Setkávám se s lidmi, kteří žijí ve velmi špatných podmínkách, bez vody, bez koupelny, bez WC. Stěží mají elektriku. Přesto v takových poměrech zůstávají.  Ví, že jiní bydlí v bytech s teplou vodou, se splachovacím WC, vybavených kuchyňskou linkou, kde je ústřední topení. Ví to, ale nezažili to. Jejich touha po takovém bydlení není pak tak silná, jako kdyby to zažili. Ze zkušenosti vím, že pokud někdo okusí dobré věci, pak je chce mít a dokáže pro jejich získání udělat mnohem více, dělá pro to maximum.  Pokud je neokusí, říká si, že je dobré to, co má, že to stačí.
Pokud nezažijeme život s Duchem svatým, nepoznali jsme pravdu. Známe teorii z vyprávění, víme o ní, ale stačí nám to, co máme. Jsme jako ti, kteří stále svítí svíčkou, i když ví, že je v domě zavedený elektrický proud. Protože však nezažili, světlo žárovek a jednoduchost toho, že mohu zmáčknout vypínač a bude světlo, vystačí si se svíčkami a životem v pološeru. Jsou udržováni ve stálé lži, že to je pro mne dobré, že to stačí. To je život ve lži.
Bůh nám dal možnost žít v pravdě a pravda osvobozuje od života ve  lží a tedy i života v hříchu.
Musíme skutečně poznat Ježíše v tom kdo je, co pro nás dělá, co říká, jakou má moc změnit náš život, když mu to dovolíme. Poznat, znamená mít to v sobě zažité. Víra je velmi praktická. Víra se naplňuje tím, že dělám to, čemu věřím. Pokud věřím, že Ježíš má moc změnit můj život, pak ve víře mu ho svěřuji a nechám si ho měnit. Pokud věřím, že Ježíš má pro mě jen dobré věci, pak se ve víře a s důvěrou mohu na něj ve všem spolehnout, opřít se o jeho slovo. Pokud věřím, čtu a naslouchám tomu, co říká, že mám dělat,  s vírou to dělám.
Pokud věřím, přijímám do svého života Ducha svatého protože:
…. Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. …  Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.  On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.  Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.  (Jan 16:7,13-15 [CzeCEP])

Potřebujeme každý den, zažívat v praktickém životě, jak Duch svatý jedná. Žádat o jeho vedení v jednoduchých i složitých situacích, které nás potkávají, On nám to bude i potvrzovat slovem z Písma. Naslouchat mu, co říká o našich zálibách apod. Potřebujeme se krok za krokem učit na něj spoléhat, naslouchat mu, nechat se vést, aby naše víra rostla, aby rostlo naše poznání pravdy /poznání Krista a slova Božího/, která nás bude více a více uvádět do svobody.

Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.  A to je ta naprostá důvěra (smělost), kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás.  A víme–li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme ⌈to, co⌉ jsme od něho žádali.
(1. Janova 5:13-15 [CzeCSP])

V těchto verších je jedna podmínka pro to, abychom dostali to, oč žádáme. Tou je žádat podle (v souladu) s jeho vůlí. Mnohokrát nemáme nic, právě proto, že nevíme co je jeho vůlí. Základem pro vyslyšené žádosti – modlitby je dotazovat se na jeho vůli. Tu  bychom měli znát z Písma, kde zjišťujeme jaký je Bůh a jaká je jeho vůle v lidských životech. Dozvíme se tam Boží postoje pro každou naši životní situaci a tím i způsob jak ji řešit. Důležité pro nás je, zda čteme Písmo a pokud ano, zda jsme skutečně přijali do svého života (myšlení a srdce) Boží způsob smyšlení o věcech našeho praktického života. Bůh ví, že lidsky je to pro nás těžké, proto nám dal Ducha svatého: A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám Bůh daroval. (1. Korintským 2:12 [CzeCSP])

Je to Duch svatý, který nám pomáhá pochopit a přijmout Boží pravdy z Písma. Je to on kdo nám otvírá Písmo :  Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.  A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž ⌈se budeme zodpovídat⌉, je vše nahé a odkryté. (Židům 4:12-13 [CzeCSP])

Písmo společně s Duchem svatým odděluje pravdu od lži. Dokáže ukázat na naše touhy, které jsou v rozporu s jeho vůlí. Pak je na nás jak se zachováme. Zda se podřídíme jeho vůli  a volání Ducha svatého, abychom přijali Boží slovo (tak nám  pomůže ho zakořenit v našich srdcích), nebo si dál budeme libovat v našich touhách a postoji  „já rozhoduji o svém životě“. Budeme ignorovat Slovo i Ducha svatého. Pak se nemůže divit, že naše modlitby a prosby nejsou vyslyšeny.

Vidím velmi často, že se křesťané v modlitbách  nedotazují na Boží vůli, ale rovnou žádají, aby jim Bůh požehnal to, pro co se rozhodli. Oni přece jako křesťané ví, co je dobré. To je velký omyl, který odvádí lid z Boží cesty.  Potřebujeme vždy znát, co Bůh chce dělat skrze nás, naši organizaci, naši církev. Jaký má Bůh postoj k tomu, co musíme řešit, k situacím, které nás potkávají.

Pokud vím, jaká je Boží vůle v mé situaci, vím také jak se za ni modlit. Pak je logické, že uvidím vyslyšenou konkrétní modlitbu v konkrétní situaci a mohu si být jistý, že Bůh moji prosbu slyšel a byla vyslyšena dříve, než jsem jji dokončil.
Pokud jsem vydal svůj život Pánu (Ježíši), pak mi nepatří, ale patří jemu a jeho vůli. Když to pochopím a ztotožním se s tím, pak nebude mít problém s dotazováním se a konáním jeho vůle. Tedy i modliteb a proseb podle jeho vůle. Pak s jistotou dostanu to, oč požádám.

Jeho vůlí je to, aby jsme s ním byli jedno, jako je on jedno s Otcem (dokonce se za to modlil Jan 17). Pokud je to jeho vůlí, pak v souladu s ní můžeme žádat o to, abychom skutečně mohli toužit po sjednocení (podřízení) naší vůle s jeho. Aby vložil do našeho srdce tuto touhu.  Aby nám pomohl opustit naše myšlení a přijmout jeho.
Podle zaslíbení věř, že když se tak modlíš, že se to již stalo.

Lidé po celý život provází strach. Svazuje je a dělá z nich otroky. Dostává je pod prokletí zákona. Kde panuje strach, není svoboda.
Od malička jsme vychováváni ve strachu z něčeho: z výprasku, protože jsme něco rozbili, ze zkoušení ve škole, ze špatného vysvědčení, že se nebudeme líbit spolužákům a spolužačkám, z toho, že nebudeme dobrými rodiči, že neuživíme rodinu, že přijdeme o práci, že zestárneme, z nemocí, ze smrti, z církve, z Boha, … Strach skutečně panuje v lidských životech.
Již včera jsem psal o tom, že strach stojí za tvrdostí našeho srdce. Za tím, že nejsme schopni porozumět Bohu a jeho Slovu, že nechápeme Boží srdce, jeho milosrdenství i spravedlnost, nedokážeme vnímat jeho moc a moc Jména Ježíš.
Strach rovná se nesvoboda.
První strach ovládl člověka ještě v ráji:   „Kde jsi?“ volal Hospodin Bůh na Adama.  Ten odpověděl: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl.“
(Genesis 3:9-10 [CzeB21])
Je to hřích skrze který přišel do našeho života strach. Bůh přitom nechce, abychom byli s ním, poslouchali ho jen ze strachu, On touží po naší lásce. Vztahu lásky mezi ním a jeho stvořením.  Pokud však žijeme pod mocí hříchu nemůžeme tento vztah navázat. Panuje nad námi strach, který nás svazuje a zatvrzuje naše srdce. Bůh od  nás neodešel, protože jsme se stali hříšnými, ale my jsme se vzdalovali a vzdalovali od něho, pro tvrdost srdcí.
Bůh to ví, a proto udělal vše proto, abychom mohli panovat nad hříchem a ne on nad námi. (Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Genesis 4:7 [CzeCEP]))  Udělal vše, abychom panovali nejen nad hříchem, ale i strachem.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Římanům 8:15 [CzeCEP])
Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2. Korintským 3:17 [CzeCEP])

Adam s Evou pro strach přestali rozumět Otci. Měli šanci vyznat svou neposlušnost a hřích. Místo toho se skryli a pak to sváděli na druhé. To je přesně to, co dělá strach, který dostal prostor v našich životech skrze hřích.

Nebuďme jako Adam a Eva. Pokud nás Duch usvědčí z hříchu, nebo naše svědomí., utíkejme k Otci a vyznejme to. Požádejme ho o odpuštění. On odpustí.
Pokud přichází strach i bez hříchu, vyžeň ho za svého života ve Jménu Ježíš. Je to mocnost, která tě chce ovládat. Protože je to mocnost, jejíž jméno je Strach, musí se podřídit pod autoritu Ježíše, autoritu jména Ježíš:  Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,  vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.
(Efezským 1:20-21 [CzeCEP])
„…neboť v něm  (Ježíši) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kolossenským 1:16 [CzeCEP])

Tak jako hřích. tak i strach nemá moc nad tebou panovat, pokud jsi uvěřil v Ježíše a vyznal jsi ho jako Pána svého života. Pak tam panuje on a ne strach. Možná se strach bude snažit k tobě dostat, do tvého myšlení, ale již nemá nárok nad tebou kralovat. Byl Kristem poražen na kříži. Postav se mu ve jménu Ježíš. On ti již nevládne. Jsi Kristem vysvobozený z jeho moci.

Ve dvou kapitolách (6. a 8.)Marka se popisuje nakrmení tisíců hladových posluchačů Ježíše. Poprvé jich bylo bez žen a dětí pět tisíc. Učedníci Ježíše byli u toho. Viděli tento zázrak a sami při něm pomáhali obsluhovat  vyhladovělé lidi. Když byli všichni nasyceni, posbírali ještě dvanáct košů zbylého chleba. Ježíš rozmnožil pět chlebů pro mnoho tisíc lidí a všichni se najedli do syta.
O dvě kapitoly dál se učedníci dostali do podobné situace. Bylo tam o tisíc mužů méně. Jejich reakce na Ježíšovu výzvu k nakrmení těchto lidí je po jejich zkušenostech s Ježíšem nepochopitelná. „Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by někdo mohl zde v pustině získat tolik chleba, aby nasytil tyto lidi?“ (Marek 8:4 [CzeCSP]) Zapomněli na předchozí zázrak s větším počtem lidí a s menším počtem chlebů (tentokrát jich měli sedm). Ježíš znovu opakuje před nimi zázrak zaopatření jídlem.
I po tom, co zažili, viděli a u čeho pomáhali, se o kousek dál strachují, protože si na další cestu zapomněli vzít dostatek jídla.
Ježíš je napomíná:  Zpozoroval to a řekl jim: „Proč se dohadujete, že nemáte chleby? Ještě nerozumíte ani nechápete? [Ještě] máte své srdce ztvrdlé?  Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte? Nepamatujete si,  když jsem rozlámal těch pět chlebů pro pět tisíc, kolik nůší plných úlomků jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“  „Když těch sedm pro čtyři tisíce, kolik naplněných košů úlomků jste sebrali?“ Řekli mu: „Sedm.“  A říkal jim: „Ještě nerozumíte a nechápete?“
(Marek 8:17-21 [CzeCSP])

Povšimněme si těchto slov: „ještě nerozumíte a nechápete? Máte své srdce zatvrdlé“ Pokud to porovnáme s podobenstvím o rozsévači, uvidíme, že i tam mluví o semeni, které padlo podél cesty na tvrdou půdu, a které ptáci sezobali. Pak to Ježíš  vysvětluje tak, že jde o zaseté slovo, kterému posluchači neporozuměli, a které nepochopili. I zde se jedná o tvrdé srdce (padlo na tvrdou půdu). Tvrdé srdce není schopné pochopit a porozumět Božímu slovu. Tvrdé srdce nemůže mít zjevení z Božího slova.  Naopak, Slovo je mu vzato.

Je to především strach, který zatvrzuje naše srdce, abychom neporozuměli a nepochopili a nebyli zachráněni. Strach není od Boha, ale od ďábla. Strach ( z nových věcí, z toho, že o něco přijdu, z toho, že budu muset poslouchat, z toho, že mne někdo zmanipuluje, z neznáma, z toho, že se ukáže můj hřích, má nedokonalost …), strach vyvolává v člověku paniku a vede k tomu, že se člověk stáhne do sebe. Jeho srdce se sevře a ztvrdne jako obrana proti tomu, z čeho má strach. Takové srdce nemůže přijmout zjevení z Božího slova. Takové srdce nepřijme Slovo. To démoni odnesou. Člověk je pak jako ten, který poslouchá, ale neslyší, dívá se, ale nevidí.

Jak jsme na tom my. Chápeme v koho jsme uvěřil? Nejsme jako učedníci? Kolik zázraků jsme viděli? Kolikrát nás Pán zachránil? Když čteme Evangelia, rozumíme a chápeme v koho jsme uvěřili?
Nebo jsme stejní, když přijdou neřešitelné situace, stále jsme sevřeni strachem? Když se v takových situacích modlíme, nepochybujeme o tom, že dostaneme to, oč prosíme?
Pokud máš strach, stále nechápeš, kdo Ježíš je. Pokud máš strach, nechápeš, kdo je  Duch svatý, který je v tobě.. Strach brání slyšet a přijmout Boží slovo a tím i nechat vyrůst Boží víru v tobě. (víra je ze slyšení Božího slova).
Je recept na to, jak z toho ven?
Ano: V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janova 4:18 [CzeCSP])

– Dovol Bohu, aby tě přemohl svou láskou. (Neboj se mu říct, že mu to dovoluješ.)
– Požádej ho o lásku k Ježíši, k Duchu svatému, k němu samotnému.
On ti ji dá.
On je plný lásky.
On je láska.

Ten, který poskytuje semeno rozsévajícímu a chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá vyrůst plodům vaší spravedlnosti.  ⌈Vším způsobem⌉ budete obohacováni k veškeré štědrosti, která skrze nás působí vděčnost Bohu.
(2. Korintským 9:10-11 [CzeCSP])

Být dědicem požehnání má dva významy.
První je vtom, že jsme příjemci Božího požehnání. „Vším způsobem budeme obohacováni…“ Ve všech směrech našeho života. Být požehnán není pouze být dobře materiálně zajištěn, ale také mít plnost Ducha svatého a jeho ovoce (Galatským 5:22-23). Být  uprostřed Božího požehnání znamená mít dostatek času. Času na to být s Bohem. Být s Ježíšem a Duchem svatým. Mít čas na čtení Písma.
Pokud mám práci, která mi bere čas být s Bohem, pak ji nemohu považovat za požehnání od Pána. (Nebo jsem si z ní udělal prioritu, ať již pro seberealizaci, nebo pro finanční efekt. Pak jsem vyšel z Božího požehnání a již v něm nepřebývám.)
Být uprostřed Božího požehnání také znamená být obklopen Boží láskou, Boží mocí, chodit v jeho spravedlnosti a moudrosti. Boží požehnání nepřináší trápení.
Božím požehnáním můžou být (v našich lidských očích) i zlé situace, které nás potkají, ale které nás posouvají blíže k Bohu. Do samého středu jeho požehnání.
Druhým významem je být požehnáním pro druhé. „… obohacováni k veškeré štědrosti.“ S dědictví přichází i odpovědnost. Odpovědnost přenášet jeho požehnání dál. Být samotným požehnáním. Opět nejde jen o to finančně přispívat na dobré věci. Samotná naše přítomnost by měla přinášet požehnání tím, že s námi je Bůh. Tam, kde momentálně jsme, je také Duch svatý, který v nás přebývá se vším svou mocí a jeho ovocem v nás.
Někoho požehnat znamená věnovat mu svůj čas, svůj zájem.
Někoho požehnat znamená bojovat za něj na modlitbě, stát pro něj před Pánem.
Někoho požehnat znamená přinášet pro něj oběti.

Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte; vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání. (1. Petrova 3:9 [CzeCSP])

Mám rád příběh narození Ježíše. Nejen pro jeho příchod na svět, ale také proto, koho v tom příběhu povolává, aby se přišel Ježíši poklonit a zajistit ho. Je to zvláštní sestava lidí. Pravděpodobně bychom oprávněně očekávali, že anděl bude oznamovat narození nějakým prorokům, Židům,  kteří znali všechna proroctví o příchodu Mesiáše a očekávali ho. Bůh však povolal mágy z východu. Astrology, hvězdopravce.  Lidi, které bychom dnes v církvi odsoudili pro okultní praktiky. Nejen, že je povolal, aby se mu poklonili, použil je pro jeho finanční zajištění. Přinesli mu dary, které měly velkou hodnotu. Bylo to tak nepředstavitelné pro pozdější církev, že je raději přejmenovala na krále. Král v církvi zní lépe než mág. Nemyslím si, že Bůh tím chtěl legalizovat některou z okultních praktik, to určitě ne. Chtěl nám jen něco ukázat z toho jak jedná, jak se dívá na lidi, jak přemýšlí, jaké má srdce. Tito lidé se přišli poklonit Králi Židů, přinesli cenné dary, ušli tisíce kilometrů, šli měsíce. Museli opustit pro Ježíše své domovy a riskovat přepadení po cestě. Oni udělali něco, co nikdo z Židů neudělal. V 1.Janovi je psáno: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.“ (1. Janova 5:1 [CzeCEP]) Není nikde napsané, že věřili, že Ježíš je Mesiáš. Ale tím, co udělali to prokázali. V té době bylo mnoho králů a mnoho královských dětí, které byli mnohem blíže k nim, ale oni šli konkrétně k Ježíši, kterého nazývali králem, i když byl na seně a ne v královském paláci.
Bůh použil to, čím se zabývali – hvězdy, aby je přivedl.
Bůh nejedná všedně.  Není všedním Bohem. Jeho myšlení je pro nás nedosažitelné. Dokáže se domluvit s každým a dokáže každého použít. Mnohdy to dělá pro nás velmi překvapivým způsobem.
Dává mi to naději, že Bůh dokáže promluvit i k těm, kteří spadli do okultních praktik. Dokáže jim i skrze tyto věci ukázat na Ježíše a dovést je k pravdě.
Neodsoudil je, ale použil je, aby sloužili jeho Synu. Jednal s nimi.
Kristus přišel zachránit, ne odsoudit.

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1. Janova 4:19 [CzeCEP])

Co všechno je hřích? Kolikrát jste mluvili o hříchu? Kolik hříchů jste vyjmenovali?  Asi mnoho. Přesto ten hlavní, o kterém mluví Ježíš je:  „On (Duch svatý) přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:  Hřích v tom, že ve mne nevěří;…“
(Jan 16:8-9 [CzeCEP])

Ten hlavní hřích je nevěřit v Ježíše. Když neuvěřím, nemohu být zachráněn (nejsou mi odpuštěny ostatní hříchy)  a nejsem proměňován do podoby Ježíše Krista. Nemohu se stát Božím dítětem.
Podobně je to s láskou. Mluvíme o tom, jakou máme lásku k tomu a k tomu. K církvi a podobně. Nebo mluvíme o tom, že lásku k někomu nemůžeme mít.
Ovšem na prvním místě je láska k Bohu. Z ní pak může vycházet veškerá další skutečná a dokonalá láska k jiným:
Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. (1. Janova 5:2 [CzeCEP])

Milovat Boha, není jen vědět a věřit, že Bůh je. Milovat Boha není ho poslouchat ze strachu z pekla. nebo z toho, jak se na mne budou dívat ostatní. Milovat Boha je něco, co je nám dáno do nitra. (Jako víra.) Láska k Bohu je nám vložena do samého našeho srdce, do našich vnitřností. Láska k Bohu musí být prostoupena námi samými. Podle toho poznáme Boží děti. Oni vědí, kdo je jejich Otec a milují ho.
Nejde se donutit Boha milovat. Tak jako se nejde donutit milovat někoho a už vůbec ne všechny. Přesto nám Bůh přikazuje, abychom milovali. Lásku můžeme však získat. Můžeme ji mít zadarmo. Můžeme jí mít hojnost. Láska k Bohu je do nás vložena ve chvíli, kdy jsme uvěřili v Ježíše. Vstoupil do našeho života i se svou láskou k Otci. Tato láska se začala rozlévat v našich srdcích. Čím více roste (tak jako roste náš osobní vztah s ním), tím více roste i láska k lidem. K dalším Božím dětem.
Pokud je v nás tato láska, pak jsme schopni i odpouštět. Protože milujeme. Často se snažíme donutit někomu odpustit, někoho začít milovat, ale nejde nám to. Není možné se donutit k lásce, musíme ji mít. Tu máme jen tehdy jsme-li Kristovi. Máme-li s ním skutečný osobní vztah skrze Ducha svatého. Pak jsme schopni milovat. Na prvním místě Boha Otce, Ježíše, Ducha svatého a na druhém lidi kolem nás a sami sebe. Již nebudeme raději o někom říkat: to není můj bratr, než abychom ho milovali.
Budeme milovat!

AUTORITA III

Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ (Jan 7:38 [CzeCEP])

Minulý rok byl nejsušším rokem za mnoho let. Koryta řek, kolem kterých jsem jezdil, byly prázdné, mnoha lidem vyschly studny. Pokud by byly tak suché další dva roky, měli  bychom problémy s vodou. Možná by byla na příděl a určitě by se mnohonásobně zvýšila její cena. nehledě na to, co by byli schopni lidé všechno udělat pro to, aby vodu získali na úkor jiných. Voda je jednou z nejdůležitějších věcí na zemi. Bez ní člověk a všechno živé umírá.
Mnoho lidí na zemi trpí hladem, ale stejně tak trpí i nedostatkem vody. Je to utrpení mít žízeň a nemít se čeho napít. Trosečníci na moři zkouší pít vše, mořskou vodu, po které dostávají křeče, ale také dokonce i svou moč.

Ježíš mluví k ženě, která šla pro vodu ze studny:
Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (Jan 4:10 [CzeCEP])   Dál pokračuje:  … „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
(Jan 4:13-14 [CzeCEP]

Co je to za živý proud? Je to Duch svatý v nás. Můžeme chodit každý den k tomuto prameni, abychom načerpali dostatek. Je to pramen, který nikdy nevyschne a jehož proud se stává silnějším, čím více z něho pijeme. Každý den můžeme žádat o plnost Ducha svatého pro nás. Ježíš nám ho pošle v takové míře, že On, Duch svatý bude v našich ústech proudem živé vody i pro lidi kolem nás. Můžeme se stát více než kropícím vozem v parném dni. Můžeme přinášet lidem život skrze zvěst o Ježíši Kristu.
Požádej o Ducha svatého do svého života. Volej: Duchu svatý naplň mne dnes až po okraj, nechci chodit a dělat věci bez tebe. Nechci přemýšlet bez tebe. Nechci mluvit bez tebe. Nechci se modlit bez tebe… . Duch svatý přijde s mocí a silou do tvého života, ucítíš ho, jak prostupuje celým tvým tělem.
Můžeme čerpat z mocného pramene života. Z našich úst může vyvěrat pramen života.

U Ježíše, Ducha svatého u nebeského Otce nejsou žádné suché roky. Běž a začni mocně pít.

Slovo vzkřísit znamená:
1. Přivést mrtvého k životu.
2. Obnovit (dávno zapomenuté, obnovit sílu, svěžest…)

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.  K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.  Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
(Kolossenským 3:1-3 [CzeCEP])
Máme zde hned dvě dobré zprávy:
1. jsme vzkříšeni s Kristem,
2. jsme ukryti v Bohu.
Asi se divíš tomu, že tě někdo vzkřísil z mrtvých, když jsi fyzicky ještě nezemřel. Lidé bez Boha jsou mrtví, přestože mohou být „hodně  duchovní“. Mohou se zabývat nejrůznějšími duševními a duchovními aktivitami (různá náboženství a filosofie, léčitelství apod.). Jsou mrtvi protože jejich duch není spojen s Duchen svatým, a skrze něho s Bohem. Jsou mrtvi proto, že pokud zůstanou v tomto stavu do své smrti, pak již i na věčnosti budou odděleni od Boha. Budou v místě, kde není žádná přítomnost Boží, tedy žádná milost a milosrdenství, spravedlnost, pravda, svatost, světlo a hlavně život. Budou v místě,  které Bible nazývá peklem a popisuje ho jako místo, kde bude neustálý pláč a skřípění zubů. To je ta smrt, ze které jsme byli vzkříšeni, když jsem uvěřili v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Když jsme uvěřili, že je Syn Boží, vstal z mrtvých a je po pravici Otce. Když jsme ho vyznali ústy jako svého Pána: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Římanům 10:9 [CzeCEP])
V té chvíli jsme se stali těmi, kdo mají účast na všem, na čem má účast i Ježíš Kristus:

– jsme dětmi Božími: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (Jan 1:12 [CzeCEP])

– jsme dědicové Boží: A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; …  (Římanům 8:17 [CzeCEP])

– jsme usazeni na Božím trůnu:   Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval,  probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!  Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši,
(Efezským 2:4-6 [CzeCEP])

– i když fyzicky zemřeme, budeme vzkříšeni pro věčný život v jeho království: Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Římanům 8:11 [CzeCEP])

–  máme právo přijmout do svého nitra Ducha svatého -křest Duchem svatým: Já (Jan Křtitel) vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on (Ježíš) vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. (Matouš 3:11 [CzeCEP])ucha

– máme-li Ducha svatého, nemusíme hřešit a žít z vlastní síly:
Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.  Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
(Římanům 8:8-9 [CzeCEP])
Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. (Římanům 8:13 [CzeCEP])

To je jen malý výčet toho, co znamená pro nás, že jsme byli vzkříšeni. Nejen ze smrti, ale byla nám dána nová síla a moc Ducha svatého. Jím jsme posilňování každého dne i v těch nejtěžších situacích.

Pokud se přestaneš dívat na pozemské věci a pozemskýma očima a zaměříš se na nebeské – na Ježíše a na to, co pro tebe udělal, budeš sám dostávat každý den mnoho dobrých zpráv od Hospodina, tak jako jsme dostali dnes skrze jeho Slovo.

Ano, číslo třináct  není špatné a nešťastné. Dokonce takové není ani v pátek.
Jako kluci jsme věřili, že šlápnout na kanál přináší smůlu – špatné věci. Pokud se to stane, pak jsme ho museli třikrát obejít dokola. Musel být na nás pohled, když jsme to dělali Nevím, kdo to mezi  nás přinesl, ale několik let jsme tomu věřili. Věřili natolik, že ještě když jsem byl starší, vyhýbal jsem se podvědomě kanálům a měl jsem špatný pocit, když jsem na některý vstoupil.
Je jednoduché uvěřit takovým věcem. Na člověka se to lehce přilepí. Dostane se mu do mysli, která nad tím přemýšlí tak dlouho, až je do toho chycena. Začne to nenápadně: „Je to blbost, ale co když na tom něco bude.“ Pokračuje to pak již jen s: „Co když na tom něco je.“  Pak následuje: „Pozor kanál, ať na něho nešlápnu.“ Vrcholí to tímto: „No né, já na něj šlápnul. Pro jistotu ho třikrát obejdu dokola.“
Pokud je to tak daleko, již mne dostal. Kdo? Duch strachu. Pokud se s ním nevypořádám, budu po zbytek života obíhat kolem kanálů. Je mnoho podobných pověr. Zvláště pak mezi romským národem. Možná stovky, tisíce. Ale i ostatní mají své zakořeněné pověry. Jen tak mimochodem, co vás prvně napadne, když vám přeběhne černá kočka přes cestu?
Úkolem těchto pověr je dostat tě pod moc strachu. Strach není jen nějaká energie, pocit, myšlenka, emoce a podobně. Musíme si uvědomit, že strach jedna z velkých duchovních mocností. Jedná promyšleně, plánovaně a s mnoha tisíciletou zkušeností jak dostat pod svoji moc člověka. Pokud se jí to podaří, pak je schopna člověka dovést až k sebevraždě.
Pověry jsou jednou z jeho zbraní. Mnohé víra v tyto pověry úplně ochromí, že nemohou nic dělat, protože za vším a ve všem vidí nějakou pověru a mají strach dokonce vyjít z domu.
Co je pověra? Pověra je vlastně druh vyřčeného prokletí. Je to stejné, jako když nad námi rodiče začnou prohlašovat  negativní věci: „Nikdy z tebe nic nebude. Rosteš pro kriminál. Jsi nemehlo a zůstaneš jím“ . To jsou vyřčená prokletí nad námi. U pověr je to podobné. Jsou to vyřčená prokletí nad věcmi a situacemi. My je na sebe vztahujeme ve chvíli, kdy jim uvěříme. Nejsou původně vyřčena proti nám, ale my sami do nich vstupujeme.
Můžeš namítat, že to ale funguje. Ano funguje. Písmo nám říká:
Čeho se leká svévolník, to na něj přijde,… (Přísloví 10:24 [CzeCEP]) Když věříš pověrám, nevěříš Kristu. Tím se zařazuješ mezi svévolníky.

Dobrou zprávou je, že JE Z TOHO CESTA VEN. NEMUSÍŠ PODLÉHAT POVĚRÁM.
Pověra je prokletí a Ježíš : … nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.  (Galatským 3:13 [CzeCSP])

A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on (Kristus) stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. (Židům 2:15 [CzeB21])

Ježíš Kristus: …odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Kolossenským 2:15 [CzeCEP])

Přestaň věřit pověrám. Přeruš všechny, kteří by něco podobného chtěli před tebou mluvit, nebo odejdi. Postav se proti přemýšlení nad nimi. Začni (donuť se) přemýšlet nad Ježíšem a nad tím, co pro tebe udělal.
Postav se duchu strachu  Když bude na tebe přicházet strach z pověr (a nejen z nich) modli se: „Ve jménu Ježíš, odmítám tuto pověru ve svém životě, ve své mysli a lámu její prokletí nad sebou.  Svazuji ve jménu Ježíš moc strachu nade mnou a vykazuji ho nyní z mého života.“
Ještě před tím však před Pánem vyznej jako hřích to, že si věřil pověrám a požádej o odpuštění. On ti odpustí.

Mám pro tebe dnes dobrou zprávu od Hospodina: „Klidně i v pátek třináctého se můžeš ubytovat v hotelu v domě  na třinácté ulici, na třináctém patře v pokoji číslo třináct, protože Ježíš zlomil moc prokletí. Včetně prokletí pověr. Odzbrojil a odhalil všechny mocnosti,.I ty, které tě svazovali strachem.

Hospodine, tvé slovo je navěky ustaveno v nebesích. Z pokolení do pokolení trvá tvá pravda… (Žalmy 119:89-90 [CzeCSP])

Existuje pořekadlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří chtějí prosadit své zájmy, změnit doposud zavedené pořádky ví, že dokud se nezačne o změnách hovořit, diskutovat, nestanou se. Tak se prosazují některé zákony ohledně věcí, které dříve byly tabu, o kterých by nikoho nenapadlo mluvit, natož je prosazovat. Například registrované partnerství homosexuálních  párů, adopce dětí těchto párů apod. Nikdy by nebyly prosazeny tyto zákony, kdyby se o tom nezačalo veřejně diskutovat.
Pokud chceme prosadit něco, co je pro ostatní nepřijatelné, musíme vyvolávat na toto téma diskuze. Podaří-li se nám to, pak je jisté, že to dříve nebo později prosadíme. Je to již na cestě.
Slova  mají sílu zasáhnout naši mysl a pracovat tam. Tak se stává, že i lež se postupně stává u lidí pravdou a mohou se prosadit zákony, které jsou špatné. Ti, kteří pracují v reklamě a v médiích, to velmi dobře znají. Dokáží i z hlupáka udělat celebritu a z moudrých lidí blázny.

Ať slovy prosadíme cokoli, skutečností zůstane, že lež zůstane lží a pravda pravdou. Po celou dobu lidstva se pravda překrucovala natolik, že lidé přestali příliš pravdu hledat, nebo ji vyměnili za svůj názor. I Pilát říká Ježíši: A co je pravda?(Jan 18)
Pokud přijmeme stejné myšlení jako Pilát, pak se staneme otroky lži a budeme vláčeni různými proudy názorů a učení, které přichází na svět. (od zlého) Pokud přestaneme toužit po nalezení pravdy, ztratíme i svůj život.
Ježíš Pilátoví říká: „.. „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18:37 [CzeCSP])

(Ježíš také říká:  „Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno  od Otce.“ (Jan 6:65 [CzeCSP]) Uvěřil jsi, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží? Přišel jsi k němu? Pak jsi z Pravdy. Bůh Otec ti dal, aby jsi mohl slyšet Ježíšovo volání.)

A jinde Ježíš říká: … „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6 [CzeCSP])
Ježíš zemřel na kříži jako oběť za naše hříchy, vstal z mrtvých, byl vzat do nebe a sedí po pravici Boží. Žije! A sním i Pravda! Jeho slovo je pravda a on sám je skutečnou Pravdou.
Stále hledejme jeho slovo, hledejme jeho samotného
Dobrou zprávou pro nás je:
Pokud budeme slyšet jeho hlas, pokud budeme mít otevřené srdce pro jeho přítomnost v nás (skrze Ducha svatého) budeme znát i pravdu. Pevnou a neměnnou pravdu. Bude v nás a budeme na ni svým životem stát. Stane se nám pevnou skálou pod našima nohama.

Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.
(2. Tessalonicenským 3:3 [CzeCEP])

Znáte někoho, kdo stále slibuje, ale již za hodinu neví, co slíbil?
A kolik věcí, které jsme si v minulém roce slíbili vyřešit, udělat apod. jsme nesplnili?  Každý má nějaký nesplněný slib. Ať jsme ho dali jiným, nebo sami sobě. Zapomněli jsme na něj, nebyli jsme schopni ho splnit pro okolnosti nebo jsme zjistili, že na to nemáme.

Bůh takový není: “ Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení (Bůh), je věrný. “
(Židům 10:23 [CzeCEP])
Bůh vždy své slovo naplní, své sliby věrně dodrží: „Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný.“ (Žalmy 33:4 [CzeCEP]) Jeho nezastaví okolnosti, ani naše neschopnost, pády a nevěra. Bůh není zapomětlivý.

K.E. Hagin (zakladatel Hnutí víry) v jedné své knize se zmiňuje o tom, že ještě jako pastor tradiční církve měl službu uzdravení (i když to tak v té chvíli nevnímal), přestože nebyl pokřtěn v Duchu svatém. Lidé byli uzdraveni na základě toho, že uvěřil Božímu slovu. „Naše nemoci vzal na sebe“, „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“, … .
Bůh se ke svému zaslíbení ve slovu přiznal a uzdravil ty, za které se modlil.

Je mnoho Božích slibů v Bibli. O uzdravení, o osvobození od prokletí, vysvobození z rukou nepřátel (fyzických i duchovních), od chudoby, o vyslyšení modliteb… .
Potřebujeme uvěřit, že Bůh je věrný, že všechna ta zaslíbení chce a je schopný naplnit v našich životech.
Potřebujeme věřit jeho vírou, ne svým nadšením, které po shromáždění a při prvním problému vyprchá. I tady můžeme použít jeho zaslíbení. Máš-li nedostatek víry, pros o ni a věř, že ti ji dá. „Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje….“(Jakub 1:6 [CzeCEP])
Nepros o to, aby tvá vír byla větší, ale pros o to, aby jsi dostal víru od něho. Jeho víru. On to učiní. Jeden z jeho slibů je:
„Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“(Matouš 7:8 [CzeCEP]), a dále pokračuje:  „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Matouš 7:11 [CzeCEP])

Dobrou zprávou je: Dostal jsi od Boha zaslíbení z Písma?Nacházíš Boží zaslíbení pro svůj život v Písmu? Předlož to zaslíbení před Pána a důvěřuj mu.
Bůh je věrný, on ho stoprocentně naplní.

Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš.“ (Jeremiáš 33:3 [CzeCEP])

Jsem přesvědčen o tom, že všichni máme mnoho otázek, na které neznáme odpovědi. Máme otázky, které nás trápí, pro které možná nemůžeme spát, dokud nedostaneme odpověď. Jsou to věci z Písma, ale často potřebujeme porozumět tomu, co se kolem nás děje.
Jedna křesťanská básnířka  a služebnice napsala: „Nechápu, ale netápu“. Můžeme si být jisti, že i když neznáme odpovědi na mnoho otázek, přesto nás Bůh vede. Stačí mu důvěřovat. Opřít se o něj.
I když by to mohlo stačit, Bůh nechce, abychom zůstali v nevědomosti ohledně mnoha věcí, které neznáme a které jsou světu zakryty.
Někdy nedostáváme odpovědi, protože se neptáme dobře, nebo nejsme dostatečně trpěliví. Někdy dostaneme odpověď, ale je natolik odlišná od našich představ, že ani ji nezaregistrujeme nebo ji odmítneme.
Prorok Abakuk  měl na Boha otázky, které hraničily s výčitkami nebo stížností: “ Jak dlouho mám, Hospodine, volat, a ty neslyšíš? Křičím k tobě: „Násilí!“ a ty nezachráníš?  Proč mě necháváš vidět neštěstí? Proč bezpráví jen přihlížíš? Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory.  Zákon se zdá být bezmocný a právo nelze prosadit. Spravedlivý obklíčen je ničemy, a tak se právo převrací. (Abakuk 1:2-4 [CzeB21]) Nepřipomíná nám to naše otázky? Naše volání – tedy ne volání, ale myšlenky.
Je rozdíl mezi tím si věci myslet a k Bohu volat.

Abakuk nepřestal volat a Hospodin mu odpověděl:
Budu držet svoji stráž, na baště budu stát a sledovat, abych poznal, jak ke mně promluví a jak odpoví na mé výčitky.  A Hospodin mi odpověděl:… “
(Abakuk 2:1-2a [CzeB21])

Buďme jako Abakuk. Možná nám Bůh dává vidět a zažívat věci proto, abychom jako on volali, stáli na stráži, abychom nepromeškali odpověď.
Mnoho Božích odpovědí promeškáme tím, že nečekáme dostatečně dlouho na odpověď. To, jak dokážeme dlouho čekat na odpověď, ukazuje na to, jak velmi toužíme po Božích odpovědích. Po tom, abychom skutečně znali Boží názor, odpověď na situace, jeho plány. Pokud nedostaneme odpověď brzy, pak to vzdáme a zařídíme se podle svého.
Často nehledáme odpověď, ale jen potvrzení a požehnání pro svá rozhodnutí. Když je v modlitbě dáme před Boha, nečekáme na schválení a Boží názor, ale říkáme, že to, co děláme je Boží. (Modlili jsme se přece za to a dali to Bohu. – to však není potvrzení, ani to není odpověď od Boha.)

Bůh odpovídá a dává konkrétní odpovědi, když k němu voláme.
Čím konkrétnější otázky, tím konkrétnější odpovědi.

Dobrou zprávou je: Když budu volat, Bůh, nejen že slyší, ale i mi odpoví a oznámí mi věci, které jsem doposud neznal.
Neboj se volat k Bohu.

Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. (Žalmy 145:14 [CzeCEP])

Jsou chvíle, kdy  pod tíhou starostí, problémů, nemocí, se cítíme jako přitlačeni k zemi. Klesáme a klesáme a nemůže se napřímit.
Mohou to být starosti v rodině s dětma, v manželství, starosti v práci, ve službě. Jindy se tak můžeme cítit, aniž bychom věděli proč. Najednou zjistíme, že jsme sehnuti. Dokonce se nám může stát, že si přivykneme na tento tlak a zůstáváme sehnuti po několik roků. Nevím jak vám, ale mne se v také pozici těžko zvedá hlava abych se podíval na modré nebe nade mnou.
Jsi v takové situaci? Věř, že Boží vůlí není, aby jeho děti chodili sehnuti k zemi. Důvěřuj jeho zaslíbení, jeho slovu. Důvěra není v tom, že si říkáme: “ Ještě s tím něco udělám. Já to tak nenechám. Musím si z toho nějak pomoc. “ Důvěra je volat k Bohu: „Bože spoléhám se na tebe, že mne pozvedneš. že napřímíš mou hlavu. Důvěřuji tvému slovu: „že podpíráš všechny klesající. Tatínku já klesám pod tíhou břemen. Tady jsou všechna ta břemena, která mne sráží“
Ježíš na  nás volá: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Matouš 11:28 [CzeCEP])

Dobrá zpráva:: Povstaň a pozvedni hlavu, vždyť On tě pozvedá a jeho ruka tě podpírá.

Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův.“ (Izaiáš 54:17 [CzeCEP])

Kdo je spravedlivý? Člověk má  sám v sobě svědomí, které ho vede ke dvěma důležitým věcem.
1. Chce se očistit, protože svědomí ho usvědčuje z nepravostí. Ať již vůči jiným nebo vůči sobě. Snaží se to napravit různými skutky. Časem zjistí, že to svědomí neuspokojí. Je to neustálý kolotoč, který nevede k tomu, aby se člověk stal spravedlivým. Naopak k neustálé nespokojenosti sám se sebou.

2. Nespokojenost a prázdnota nás vede k hledání duchovních věcí v naději, že najdeme rovnováhu – spravedlnost pro náš život. Neumíme to pojmenovat, ale hledáme to.

Vyrostl jsem v komunistickém školství. Víra byla potlačena. Stačilo vysvětlení, že lidé věřili v Boha nebo v zázraky proto, že neměli poznání přírody, poznání fyzikálních zákonů a pod. Dnes, kdy technika je mnohem dál než v době, kdy jsem chodil do školy, přibývá věřících. Lidé hledají duchovno v nejrůznějších náboženstvích a okultních praktikách.
Domnívají se, že když budou vyrovnávat zlo ve svých životech dobrými věcmi, dojde k rovnováze a budou vnitřně (ve svém svědomí) uspokojeni. Časem zjistí, že to nefunguje a stále jim něco k pokoji chybí. Proto hledají dále, nebo se snaží svědomí potlačit.

Neexistuje rovnováha dobra a zla, která by vedla ke spravedlnosti a očištění svědomí. uvedu příklad:: Pokud někoho stazím autem a zabiji ho, nebo vážně zraním, nevyrovnám to tím, že budu hodit pomáhat a financovat dětský domov. Pořád někdo zemřel, nebo má trvalé následky a to nemohu odčinit, ani vymazat ze svého života. Bude se to vracet. Podobně je to se zraněními ve vztazích, které nejde napravit tím, že budu mít jiné dobré vztahy apod.
Zlo se nedá vyrovnat dobrem. Zůstane zlem a bude se nám připomínat.
Jak z toho ven?

Bůh zaslibuje svým dětem – služebníkům, že jejich spravedlnost je od něho samotného. Co to znamená a jak se to může stát?
1. Vírou v Ježíše Krista, který sňal smrtí na kříži z lidí hříchy. (hřích je to, co člověk dělá v rozporu s Boží pohledem) To, co mne přivedlo k Ježíši bylo, že mi někdo chce odpustit. Věděl jsem,  jak špatně na tom jsem, to mi nikdo nemusel říkat, ale potřeboval jsem odpuštění, abych se přestal užírat, aby ustal pocit obvinění, který mne nutil utíkat před věcmi i lidmi. Vedl mne k tomu, že stejně nemá nic smysl.
Když jsem zjistil, že mi někdo chce odpustit a vzít vše na sebe, nevěřil jsem tomu, že by někdo takový byl. Pak jsem to zkusil, protože jsem nesmírně toužil po odpuštění. Promluvil jsem k Ježíši, kterého jsem neviděl, ani necítil a neznal. Požádal ho o odpuštění.
Pak se to stalo. Všechno ze mne spadlo. Přišel vnitřní pokoj a já cítil Boží přítomnost. Několik let (někdy ještě i dnes) mi mé zlo připomínali lidé, ale uvnitř mám pokoj.
Ježíš to vzal na sebe a Bůh mé hříchy vzdálil od mého srdce tak, jako je vzdálený východ od západu.

2. Prázdno a věčné hledání (jak často se člověk cítí sám i uprostřed přátel), nejistota ze sebe sama a z toho, co člověk dělá, hledání nějakého smyslu. Pokud nevidím spravedlnost, nenacházím ani smysl pro život. Člověk touží po ušlechtilých věcech, ale bez spravedlnosti to nejde.
To najednou přichází s příchodem Boží přítomnosti v mém životě. Není to, že se stávám já osobně spravedlivým a dokonalým – to je dlouhý proces na celý zbytek života, ale je ve mne přítomná Boží spravedlnost, sám spravedlivý Bůh skrze Ducha svatého.

S ním přichází pokoj a skutečná vyrovnanost a nasycení. To, co můj vnitřní člověk tak hledal a po čem toužil, přišlo a já mohu spočinout v pokoji. Nemusím se již pachtit a hledat, nemusím se snažit dělat takzvané dobré skutky, abych něco vyrovnal a pod.
Pokoj mi dodává spravedlnost od Hospodina. Teď mohu jít a sloužit Bohu, jak on chce a v jeho síle. Teď jsem připraven konat dobré dílo, které pro mne On předem připravil.

Dobrá zpráva je: Nemusíš již hledat a budovat svoji spravedlnost, kterou stejně nenajdeš, uspokojovat své svědomí, které stejně neuspokojíš, ale je tu pro tebe spravedlnost od Hospodina.
Raduj se, Bůh tě činí spravedlivým svou spravedlností. Jsi spravedlivý.

Cestě moudrosti jsem tě učil, vodil tě stopami přímosti.  Půjdeš-li jimi, kroky tvé neuvíznou, jestliže poběžíš, neklopýtneš.  Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život.
(Přísloví 4:11-13 [CzeCEP])

Můžeme mít jeden cíl, ale k němu mohou vést různé cesty. Zvláště, když vycházíme.  A ne vždy jsou všechny ty správné, které nás mohou nakonec dovést do cíle.
Stalo se mi, že jsem se musel při jedné hře na táboře rozhodnout jakou z několika cest se vydám dál. Vybral jsem si tu, která vypadala nejlépe a slibovala, že bude krátká. Skutečně byla nejkratší, ale hned po prvním kilometru se změnila. Byla plná bahna, které se nedalo obejít. Musel jsem přejít přes něj, nebo se vrátit. Rozhodl jsem se jít. Bylo to jako záběry z filmu. Prvně mi v něm zůstala bota, pak ponožka. Pak další bota…  Hodně času jsem pak ztratil, když jsem si čistil kalhoty, nohy i boty. Došel jsem mezi posledními, i když na začátku to vypadlo, že budu mezi prvními. Pokud zjistím, že jdu špatnou cestou, je vždy lepší se vrátit na křižovatku, než pokračovat dál.

Bůh nám zaslibuje, že když se budeme učit naslouchat jeho radám – budeme se podle nich řídit, půjdeme cestami, na kterých neuvízneme, jako já v bahně. Přijmeme-li jeho moudrost budeme chodit – žít na zemi tak, že nebudeme muset klopýtat o překážky.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Žalmy 111:10 [CzeCEP])

Před pár lety jsem vedl noclehárnu v Havířově. Mimo jiné jsme tam měli třikrát týdně vyučování o víře, o Kristu a také o tom, co nám Bůh radí pro praktický život. Ne všichni tam uvěřili, ale většině z nich se totálně změnil jejich dosavadní život. Navrátili se zpět do běžného života, dali si do pořádky vztahy, našli práci, založili si rodiny,… mohli bychom říct, že začali žít úspěšný život.
Proč? I když neuvěřili v Ježíše Krista, přijali rady do života, které jim Bůh dal skrze vyučování z Bible. Začali se jimi řídit. Již neuvízli ani neklopýtali.
Bát se nebo mít bázeň před Hospodinem, je poslechnout jeho rady a vyučování, neutíkat od toho. Pak si můžeš být jistý, že ty, který máš právo být jeho dítětem, tedy ty, který jsi uvěřil v Ježíše, budeš o to více chodit po cestách, na kterých nemůžeš uvíznout a kde není o co klopýtnout.  Povede tě jeho moudrost.
Neboj se. Je lepší jít po pevné cestě, než ztrácet boty a ponožky v bahně.
Bůh má pro tebe dobrou zprávu – jsou cesty životem, na kterých nemusíš stále o něco klopýtat a padat a jsou cesty, po kterých můžeš stále jít bez obavy, že  v něčem zase uvízneš.

Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‚ (Židům 13:5 [CzeCEP])

Bůh použil slovo NIKDY. Nikdy znamená v žádné situaci, v žádném čase, ani v žádném našem selhání. Nikdy je nikdy.
Nikdy se tě nezřeknu. Zříci se někoho znamená vzdát se ho, vydědit ho, říci o něm: již nejsi můj syn, dcera, otec, matka…

Bůh nám zaslibuje, že to NIKDY neudělá. Bůh se nezříká svých dětí, On je vychovává.
Když si to uvědomíme, nemusíme mít strach v žádném čase ani v žádné situaci.
Když se nám stane, že podlehneme ďáblu a necháme se svést, víme, že i tehdy platí jeho slovo: Nikdy se tě nezřeknu.  Vím, že mne ani v takové situaci neopustil.
Mohu k němu volat, jeho ucho slyší a jeho ruka je se mnou.
I v nemoci, i v samotě, i chudobě, i v neřešitelných situacích.
Nejsme v tom sami, On je s tebou i se mnou.
Dnes, zítra, pozítří, stále.

Z jedné pohádky mi zůstal v paměti obraz jak nějaký kouzelný dědeček, který byl hodně a hodně starý, seděl někde v nebi a byl unavený z lidí. Nevzpomínám si na děj ani na název, jen vidím obraz, jak tento dědeček si přikládá k uchu sluchadlo, aby mohl lépe zaslechnou, co si lidé povídají. Myslím, že měl představovat Boha.

Jak vypadá Bůh? Je mladý? Nebo jak mi říkáme je v nejlepších letech? Nevím. Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ O Bohu je psáno také jako o Věkovitém. To neznamená stáří, jen určuje, že zde Bůh je po všechny věky. Nevím jak vypadá, ale těším se na to, že to jednou budu vědět.

Jedno však vím již teď, že jeho ucho není zalehlé, aby musel mít nějaký přístroj k posílení slyšení. Slyší nejen náš hlas, ale i tlukot našeho srdce, jeho obavy, strachy, ale i radosti a naše přání. Bůh slyší, když voláš ať již radostí nebo o pomoc. Tvůj Bůh tě slyší. Dokonale slyší.

Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. (Izaiáš 59:1 [CzeCEP])

Nejen, že slyší, ale jeho ruka je dostatečně dlouhá na to, aby přinesla záchranu, aby přinesla spasení do tvého života, do života tvé rodiny.

Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám. (Žalmy 4:4 [CzeCEP])

Možná potřebuješ Boží potvrzení, potřebuješ Boží povzbuzení, potřebuješ zachránit sebe, nebo voláš za někoho jiného, VOLEJ,
BŮH SLYŠÍ!!!! NEVZDÁVEJTO A PŘEDKLÁDEJ PŘED NĚHO SVÉ VĚCI, SVÉ PLÁNY, SVÉ POTŘEBY… VOLEJ, HOSPODIN SLYŠÍ!!! NEJEN SLYŠÍ, ALE JEHO RUKA JE U TEBE.

Ježíš nám zaslibuje:
„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. 
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.  Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?  Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
(Matouš 7:7-11 [CzeCEP])

Nikdo z lidí není schopný druhým zajistit jejich spasení. Jejich věčný život s Bohem v jeho království. Někdy se o to snažíme pro sebe, ale častěji děláme pro druhé. Děláme to tím, že si říkáme: když budu (budeš) dělat to a to, budeš spasen. Přitom si neuvědomujeme, že již dávno je dokonáno. Hotovo. Ježíš smrtí na kříži to učinil. A také to řekl. Není k tomu nic víc potřeba dodávat, jinak bychom jeho oběť snížili jako nedostačující k našemu spasení. Teď mi však můžeš namítnout: „Ale co mé nedostatky, mé pády a hříchy, které dělám i potom, co jsem uvěřil a vydal svůj život Ježíši?“
Je v pořádku, že si uvědomujeme a snažíme se s tím něco dělat, ale to nic nemění na tom, že spasení pro nás je již vydobyto Ježíšem. Toto spasení je z víry.
Musíme si uvědomit, že to jsou dvě rozdílné věci:
1. Naše spasení skrze víru. Uvěřil jsi, jsi spasen.
2. Naše proměna po spasení. Tím, že jsem uvěřil, nastoupil jsem na cestu své proměny v podobu Ježíše Krista. A to trvá. To je proces, který skončí až naší pozemskou smrtí nebo vytržením, pokud se ho dožijeme. (1.Janova 1:9)

Jsme proměňováni skrze moc Ducha svatého v nás. To probíhá skrze zkušenosti (zkoušky), které nemusí vždy na první pohled končit vítězně, ale přinesou nám pravdivý pohled a rozhodnutí nechat to na Duchu svatém, než řešit věci vlastní silou. A toto poznání je samo o sobě vítězství.
A také jsme proměňováni přímo skrze moc Ducha, která nás vnitřně proměňuje. Obojí jde v souladu.
Nech jednat Boha ve svém životě. Důvěřuj mu i ve chvílích tvého pádu a nezdaru, ve chvílích tlaků a chvil, kdy si myslíš, že tě Bůh takového nemůže milovat. Může a miluje.
Důvěřuj mu, on učiní změnu.

Nerozumíš tomu, co se káže? Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Nerozumíš moc tomu, co čteš v Písmu. Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Nerozumíš tomu, co se kolem tebe nebo v tobě děje. Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Spasení není z tebe, ale skrze víru v Ježíše. Věříš? Aleluja!
Ježíš řekl  – a to je ta dobrá zpráva od něho pro tebe :
JE DOKONÁNO.

Vítejte v novém roce.
Jen krátce něco k tomuto roku, který nás čeká. Před několika dny jsem přijel od Pána pojmenování pro tento rok. Minulý rok byl rokem ZMĚN, tento rok je rokem DOBRÝCH ZPRÁV OD PÁNA.
Každá zpráva, která je od Pána, je pro jeho následovníky dobrou zprávou. Zprávou, které nám přibližuje jeho království.
Ne vždy jsme v minulosti byli schopni pochopit vše to, co nám ukazoval. Nebyli jsme to schopni přijmout jako něco dobrého, protože se to míjelo s našimi představami.
Pokud tento rok má být rokem Dobrých zpráv od Pána, pak to předpokládá změnu v nás samotných, v našich očekáváních a chápání Pánova slova pro nás. A to je to, co mne potěšuje, posiluje a dodává naději pro mne, ale i pro naše společenství na Slovensku a církev obecně.

Myslím si, že pro mnohé to znamená i mnoho dobrých zpráv pro jejich život, život jejich rodin. Dobrých zpráv do věcí, ve kterých jsme zatím neviděli příliš světla.

Přeji nám všem co nejvíce těchto dobrých zpráv a mnoho vydaných svědectví o nich.

Pokojný rok 2016

Josef

Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!  Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?  Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“
(Žalmy 42:2-4 [CzeCEP])

U některých z nás by to mohlo znít i například  takto:
Jako laň dychtí po bystré vodě, tak duše má po tobě, auto, domečku. Po práci s větším platem žízním, po živě stoupající firemní/církevní kariéře. Kdy se smím ukázat před televizní obrazovkou? Slzy touhy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvé požehnání?“

Omlouvám se všem, kterých jsem se teď dotkl, ale skutečně se setkávám s věřícími, kteří to mohou mít tak nastavené. Ostatně nad čím nejvíce sténá naše duše? Po přítomnosti Boha, nebo po naplnění nenaplněných tužeb? Po obrácení druhých, nebo po tom, co ještě nemáme? Kde mají základ naše krize a deprese? Buďme upřímní a zjistíme, že se to v něčem hodí i na nás.

Nejde jen o nás osobně, mrzelo mne, když jsem zjistil, že naše organizace-církev za každou cenu rozšiřuje své sociální služby, přestože na ně nemá duchovní pokrytí. Jde tam, kde není ještě žádný sbor ani duchovní práce. Později jsem zjistil, že to není naše organizace, ale je to v jednotlivcích. V lidech, kteří stále touží mít větší záběr, kteří nejsou spokojeni s tím, co je. Uhání kupředu, aniž by byli ochotni počkat na druhé. Proč? Je to touha po větším uznání? Nutí je k tomu podmínky různých dotací? Jde o to se cítit větší? Nebo jde i získání více peněz na práci? Dokonce v poslední době se snižuje počet lůžek a místo nich se zvyšuje počet kanceláří, přesto nikdo nemá dost času na lidi.
Ať je pravda kdekoli, jedno je jisté: Není v tom dychtění po Boží přítomnosti. Je to více o projektech. Není v tom touha po obrácení nespasených a podpoře věřících. Tam, kde to je o Bohu, je to vidět na vztazích mezi lidmi i zaměstnanci. Tam je skutečně cítit Boží přítomnost, místo profesních vztahů a vzájemná úcta místo vítězství ješitnosti a osobních ambicí.

Změna může nastat jen tehdy, kdy naše duše bude skutečně dychtit po Bohu. Kdy budeme plni touhy být v jeho přítomnosti, touhy naplnit Boží vůli. Pak přestaneme sedět na dvou židlích, ale zůstaneme sedět jen na jedné, na té která je Boží. Ať v osobním životě nebo profesním.

Vánoce. Čas požehnání. Čas dobrého jídla. Čas dárků.
A také čas dluhů!!! Tisíce domácností se v tuto chvílí zadlužují, aby prožily několik dní v takzvaném požehnání. Věřím, že vy mezi ně letos nebudete patřit. Dříve, když se někdo zadlužil a nesplácel dluhy mohl být prodán do otroctví. Pokud bych to převedl na dnešní dobu, pak by velká část národu byla v otroctví.

Před dvěma tisíci lety jsme dostali ten největší dárek, který je možný. Bůh, Stvořitel veškerého života a vesmíru nám dal život svého Syna. Poslal ho na zem zemřít, aby byl jednou provždy zaplacen náš dluh a my vytrženi z otroctví hříchu. Mnozí, kteří teď čtete toto zamyšlení, jste přijali tento dar od Boha. Uvěřili jste v Ježíše, požádali o odpuštění hříchů a učinili jste ho Pánem vašeho života. Tím jste se stali svobodnými pro Boha. Můžete plně důvěřovat svému Pánu a spolehnout se na něho. O Vánocích si to mnozí z nás připomínáme. Neměli bychom si to však připomínat zadlužováním se za jídlo a dárky. Neměli bychom se tímto způsobem vracet zpět do otroctví. Dostali jsme svobodu ne proto, abychom se hned vrátili do otroctví a přitom si připomínat jeho narození a jeho oběť za nás. Uznejte, že to nejde dohromady: svoboda a otroctví.

Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti;  jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt.  Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.  Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
(Římanům 6:20-23 [CzeCEP])

Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, jednoho se bude držet, a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“  (Lukáš 16:13 [CzeCsSP])

Několikrát jsem v posledních dnech slyšel, že se zvažuje povolit přijímat dary od výrobců alkoholu a pod. Zarazilo mne, že to vůbec mohlo někoho u nás napadnout. Ale opět je to o duchovní sleposti nebo možná o lásce k mamonu. Nepatříme mezi chudé křesťanské organizace, spíše naopak a přesto nemáme dost, když začínáme zvažovat tuto možnost. Jedou jsem se snažil definovat chudobu a její prokletí: Chudoba začíná tam, kde končí naše spokojenost s tím co máme.“ Apoštol Pavel to popsal takto: Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. (1. Timoteovi 6:6 [CzeB21])

Vraťme se k přijímání darů od firem, které vyrábějí alkohol. Pokud začneme přijímat dary od lihovarů, pivovarů, firem, které vyrábějí cigarety, dodáváme těmto firmám alibi. Dáváme jim možnost „očistit se“ od toho co dělají: dělají zisk ze závislosti na alkoholu,
ze závislosti na cigaretách. Ničí životy, zdraví, ničí rodiny a  přinášejí předčasnou smrt mnoha lidem. Cílem toho všeho jsou  zisky a zisky. Pokud přijmeme od těchto firem peníze, pak jim umožňujeme si zdůvodnit svou existenci. Omilostnit se. Chápal bych to ve chvíli, kdy by se takový výrobce rozhodl ukončit výronu a darem by chtěl napravit chybu, kterou výrobou alkoholu nebo cigaret udělal. Pak by to mělo smysl, ale v případě, že dál bude vyrábět, pak se stáváme přijetím daru (úplatků) od takové firmy spolupachateli nebo minimálně těmi, kteří schvalují to, co firma dělá – zabíjí. Místo, abychom stáli proti, staneme se účastníky na této výrobě alkoholiků, rakovin plic, rozbitých manželství… .
Postavíme se tím proti Bohu na stranu mamonu.
Jak řekl Ježíš, nemůžeme sloužit dvěma pánům.
Jsem si naprosto jistý tím, že ve chvíli schválení takového ústupku ve prospěch výrobců alkoholu, cigaret, automatů si zavřeme průduchy Božího požehnání.
Nejde sloužit mamonu a zároveň Bohu. Takovým rozhodnutím vlastně říkáme Bohu, že se na něho nejde spolehnout a musíme hledat na druhé straně.
Protože nejsme spokojeni s tím, co máme a s tím, co Bůh dává, stáváme se chudými a ženeme se pod prokletí chudoby. Tak se z bohatých stávají chudí. Platí to i jednotlivce, ale i pro křesťanské organizace.

V duchovní oblasti existují stejné věci, které však mají rozdílné pány a tím i rozdílné cíle. Pokud to nedokážeme včas rozeznat, pak se může stát, že sloužíme ďáblu a přitom si myslíme, že věci, ve kterých se nacházíme, jsou od Boha.
Jedním z nich je zdraví a nemoc. Je pro někoho jednodušší  chodit za člověkem, s kterým může mluvit, kterého vidí a slyší, než za Bohem, kterého nevidí a neslyší. Je pro něj těžší uvěřit tomu, co je napsané v Bibli. Proto si říká (píši o křesťanech), že člověk – léčitel má tento dar od Boha a tím tedy jsem vyléčen Bohem, i když přes člověka. „Vždyť v církvi se také za člověka modlí starší a kladou na něj ruce. Tak Jaký je v tom rozdíl.“  Tak často uvažuje ten, kdo nemá duchovní poznání. Musím ti říct, že je rozdíl! A velký!

1. Za léčitelem nestojí Bůh, ale démonická moc stejně jako za čaroději a šamany.
2. Léčitel neléčí, ale nemoc ustupuje na základě toho, jak duchovní mocnosti poručí nemoci nepůsobit na člověka. Mocnost však v člověku zůstává a posiluje svou pozici.
3. Bez víry v léčitele, nefunguje uzdravení, protože vírou se člověk zaplétá s démonickou mocí. (Jedná se též o homeopatika, ve kterých nejsou žádné léčivé látky, ale jsou postaveny na víře v ně.  Dokonce jsou v některých firemních centrech výrobců, zaříkány moderními šamany, než dojde k jejich distribuci. )
4. Není zde nikdy oslaven Ježíš.
5. V případě vyléčení, musí dál člověk prosazovat a „uctívat“ tento způsob léčení, jinak se nemoc vrací a často vede k velmi zlé smrti, někdy k psychickým problémům a člověk pak končí na psychiatrii. Na psychiatrii končí často věřící, kteří se zapletly s okultními praktikami. Ať již vědomě nebo nevědomě.
6. Toto uzdravení vede k postupné duchovní smrti (u křesťanů).
K druhé smrti – odsouzení při Božím soudu.

U daru uzdravení je to jiné.
1. Je to dar Ducha svatého – jeho působení. Jedná zde přímo
Boží nadpřirozenou moc.
2.Jde o přemožení duchovní mocnosti, která nemoc způsobuje.
Její moc je svázána a musí opustit tělo.
3.Uzdravení je ve víře v moci jména Ježíš.
4. Vždy jde o oslavení Ježíše.
5.Boží uzdravení nenutí člověka, aby mu sloužil, ale nechává mu
svobodné rozhodnutí.
6.Boží jednání s člověkem má vždy za cíl dát člověku šanci, aby se mohl navrátit k Bohu a po smrti vejít do jeho království. Vede tedy k životu. To platí i u uzdravení, i když lidé toho často nevyužijí.

Musíme si uvědomit, že my lidé jsme tělesně smrtelní. Nejde zde na prvním místě o co nejdelší život, ale o naplnění Boží vůle v životech jeho dětí a hlavně o život v království Ježíše Krista po našem vzkříšení.

Pavel píše na začátku v 13. kapitole 1. Kor. o andělských jazycích. Napadlo mne jak spolu mluví andělé? Jaké jazyky mají padlí andělé (démoni)? Proč se tak ptám, protože i věřící naplnění Duchem svatým mohou mluvit těmito andělskými jazyky.
Měl jsem rozhovor s jedním bratrem, který měl strach z toho, že když začne mluvit jazyky, nepozná, že to není od padlých andělů.

1. Duchovní jazyky – andělské, jsou darem Ducha svatého věřícím.
Bůh by nedal člověku něco špatného. Bůh nedá kámen, když prosíme o chleba a hada, když prosíme o rybu.

2. Veškeré dary Ducha svatého jsou ke slávě Ježíše Krista. Jimi oslavujeme a vyvyšujeme jméno Ježíš. (na rozdíl od padlých andělů – démonů, kteří vyvyšují satana nebo člověka). Není možné pravdivě říct Ježíš je Pán, než v Duchu svatém.

3. Můžeme se setkat s jazyky padlých andělů – mantra, modlitby čarodějnic a šamanů apod. Vždy však duchovně čistý člověk toto rozezná. Dokáže oddělit čisté od nečistého.

4.Velký počet křesťanů (většinou neduchovních)  to však nedokáží a jdou buď za vším, co je nadpřirozené a říkají, že je to Boží, nebo naopak všechno nadpřirozené odmítnou, protože mají strach z toho ďábelského.

Tyto postoje jsou nejvíce vidět právě u duchovních jazyků a pak u daru uzdravování – dar uzdravování versus léčitelství, ale o tom až zítra.

Dnes jsem si znovu uvědomil, jak důležitý je jazyk, kterým mluvíme a ještě více to, jestli tomu našemu jazyku někdo rozumí. Pokud ne, pak nejsme schopni pracovat na společném  úkolu, jít za společným cílem, mít jednotu.
Ne vždy tomu tak bylo:
Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. (Genesis 11:1 [CzeCSP])
Výsledkem pak byla stavba věže do nebe:
A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. (Genesis 11:4 [CzeCSP])
Jak na to reaguje Bůh?
Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli.  Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. (Genesis 11:5-6 [CzeCSP])
Samotný Bůh zde konstatuje, že když jsou lidé jedním národem s jednou řečí, pak dokáží vše, co si zamanou. Je zvláštní jak tuto situaci Bůh řeší:
Nuže, sestupme a zmaťme tam jejich řeč, takže jeden nebude rozumět řeči druhého.  Tak je odtamtud Hospodin rozptýlil po celém povrchu země, a přestali stavět to město. (Genesis 11:7-8 [CzeCSP])
Proč Bůh takto jednal s lidem?
Pro jejich pýchu (věž až do nebe) ?
Pro jeho Jméno?
Pro rozptýlení lidí po celé zemi a vznik národů a ras?
Pro dokázání lidem, že je zde někdo větší než oni, který rozhoduje, kterého je třeba uctít a poslouchat?
Pro to, aby se nedokázali sjednotit?

Bůh věděl proč to dělá. Nebudu to rozebírat, Bůh dělá dobré věci.
Jen vím, že nepotřebujeme jeden jazyk k tomu, abychom měli mezi sebou jednotu. Potřebujeme především Ježíše, který nás sjednocuje a usmiřuje s Bohem:
…a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže — aby [skrze něho] smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. (Kolossenským 1:20 [CzeCSP])
Potřebujeme být sjednoceni skrze Ducha svatého a veškeré dílo, které děláme, by mělo oslavit Boha a také toto dílo dělat ne silou a moci (lidským, tělesným způsobem), ale skrze Ducha svatého v nás a tak oslavit Boha Otce a Ježíše.
Ďábel dělá postupně vše proto, aby se lidé opět sjednotili v pod jednu řeč a jeden lid. Pokud se v Evropě začne mluvit jedním jazykem, jednou úřední řečí, pak se bude postupně Evropa stávat jedním lidem k obrovským lidským činům, které budou oslavovat člověka a později….
Neznamená to, že se nemáme učit jiné jazyky, ale měli bychom znát ďáblovu taktiku.

„Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.“ Žalm 23:5

Nevím jak vaše zkušenost, ale ta moje je, že ve chvílích, kdy mi není dobře, kdy se cítím na dně, nic mi nedává smyls, kdy se mi nechce dál (je jedno, jak dlouho to trvá),  často stačí jen jedna věta z Písma, jedna věta z nějaké knihy, nebo z nějakého zamyšlení, jedno slovo Ducha svatého a najednou se má situace mění. Jsem schopen se postavit, pokračovat, bojovat, povzbuzovat… . Jsem zpátky v živém vztahu s Pánem.
Jedna věta, jedno slovo. Je to jako si vzít z Božího stolu, který nám on sám  prostírá před zraky našeho nepřítele. Je to jako jíst pokrm z nebe. K našemu postavení se na nohy často stačí jen jedno sousto z tohoto stolu. Jak by to ale vypadalo, kdybychom se dokázali neostýchat a sníst to všechno, co tam je. Vypít do dna ten pohár, který nám Bůh nalil, nechat se pomazat jeho olejem. Tedy přijímat moc Ducha svatého, přijímat připravené požehnání.
Nechat Boha promlouvat do našeho srdce. Nechat to všechno jídlo působit v sobě.  Pak budeme chodit v moci a síle Ducha svatého. Je to o tom nechat se krmit z Božího stolu. Je na něm vše, co náš duchovní i tělesný člověk potřebuje.
Zastavme se a nechme se krmit samotným Bohem. Někdy si myslíme, že musíme sloužit jiným (to není špatné). Je ale něco lepšího a důležitějšího. Nechat se krmit Bohem, být v obětí a užívat si jeho přítomnost. On sám nás pak pošle tam, kde nás chce mít a ukáže to, co chce, abychom dělali. Pak půjdeme v jeho síle a moci.

„Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Matouš  6:22:23

O čem tady Ježíš mluví? Znamená čisté a co špatné oko? Určitě to nemá spojitost se zdravým nebo nemocným okem. Když máme chřipku, nebo kdy je žena těhotná, nebo máme nějaký zánět, máme ve většině případů zakalené oči. Neznamená to, že naše oko není čisté, nebo že je špatné. Mnohdy se dá dokonce v očích poznat, zda se věřící vrátil ke svým předchozím hříchům, ale není to vždy a nedá se podle toho řídit. O čem tedy Ježíš mluví? Jedná se o to, jak se na věci díváme.
Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím  nic není čisté, ale je poskvrněná jak jejich mysl, tak svědomí. (Titovi 1:15)
Jakým okem se díváme kolem? Závistivec se bude dívat okem, které porovnává, ješita okem, které soudí a vztahuje všechno na sebe, oko smilníka vyhledává smilstvo, oko intrikána bude za vším hledat nějaký důvod, oko zbabělce bude vidět za vším a ve všem nebezpečí, oko hříšníka najde hřích i tam kde není, oko….

Oko Božího dítěte, hledá Boha a jeho dílo. Raduje se a věří, má naději pro to, co vidí. Čisté oko je oko milosti a požehnání.

Jakým okem se díváme na svět?
Je pro nás světlem nebo tmou?

Rád bych navázal na včerejší zamyšlení.
Již jsme se zamysleli nad tím, jestli se připravujeme na příchod Pána, nebo se více a více zabydlujeme tady na zemi?
Příprava na příchod Pána je podobná tomu, co říká Ježíš:
„Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6:21)
– kam ukládáme svůj čas
– kam ukládáme své finance
– kam ukládáme emoce
– kam se ubírají naše myšlenky
– kam (pro koho) přinášíme své oběti
Když si popravdě odpovíme na tyto otázky, najdeme místo, kde je náš poklad, najdeme toho, nebo to, co je pro nás nejcennější.
Pokud to není Ježíš, pak se potřebujeme vrátit ke vztahu s ním.
Můžeme stále volat POMOC Ježíši a udělat si z něho automat na pomoc, vznešeného sluhu, nebo si ze jména Ježíš udělat talisman, kterého se držíme, vždycky, když něco potřebujeme.

Potřebuje se vrátit ke vztahu. Potřebujeme volat Ježíši, potřebuji být s tebou, potřebuji prožívat tvou přítomnost, bez tebe  v mém životě to nemá smysl.
Přemýšlejme kdo je naším pokladem.
Boží království je Ježíš.Není Ježíš, není Boží království.

Když čekáme návštěvu, snažíme uklidit (aspoň někteří z nás).
Když čekáme povodně, vyhlížíme počasí, stavíme protipovodňové zábrany, stěhujeme nábytek do vyšších pater.
Když čekáme pokles měny, nakupujeme cenné věci.
Když čekáme sucho, děláme si zásoby vody. Hloubíme studně.
Když čekáme narození dítěte, kupujeme kočárky, postýlky, vaničky, a mnoho dalších věcí.
Když čekáme, že zemřeme, dáváme si do pořádku vztahy, píšeme závěti, modlíme se.

Když NĚCO očekáváme, většinou se na to NĚCO připravujeme. Naše očekávání se odrazí na přípravách.

Před Vánocemi mluvíme o adventu jako o času očekávání. Nikdy jsem nepochopil, co na začátku prosince očekáváme. Narození Páně? To se již stalo. To nemusím očekávat. Pokud si to mám připomínat, pak jako věřící jsme na tom špatně, protože  Pán je s námi po celý rok, každý den, hodinu, vteřinu. Skrze Ducha svatého.

Kolikrát jsi slyšel, slyšela, že Pán je blízko, že žijeme v poslední době, že příchod Pána se blíží. Nebo jsme to sami říkali.
Má otázka na všechny nás je: věříme tomu?
Pokud ano, pak by to mělo být vidět na našem jednání. Na přípravě na jeho příchod.
A je to vidět?!?

„I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ Lukáš 12:40

Poselství Šunemanky (sesterské 2015) ke stažení:

Poselství Šunemanky

„Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘  To je největší a první přikázání. (Mat.22)

Po útocích v Paříži jeden z islamistů, který v televizi komentoval aktuální dění, se také vyjádřil k výrokům různých muslimských vedoucích, kteří v projevech a v oficiálních tiskových zprávách odsuzovali útoky v Paříži a odsuzovali to, co dělá „satanský“ (IS) stát. Řekl něco v tomto smyslu: „Je jedna věc, co říkají na venek a druhá, co si myslí.“ˇ Říkal tím něco jako: Nevěřím jim, protože co nám říkají, je něco jiného, než co je v jejich srdcích.“
Bůh se dívá do srdce člověka, ne na to, co říká. Pokud říkáme svému bližnímu, že jsme mu odpustili, ale v našem srdci je neopuštění, vůči němu,, pokud říkáme někomu jak s ním soucítíme v jeho zlých dnech, ale v srdci si říkáme, že mu to patří, dobře mu tak,  nemilujeme ho celým srdce, ale jen ústy. Pokud někomu slibujeme pomoc v nouzi, ale v srdci máme postoj, tobě tak pomůžu, nemilujeme ho celým srdcem. I když se přemůžeme a pomůžeme, i když se přemůžeme a budeme s ním plakat, i když se přemůžeme a nebudeme připomínat vinu, přesto, pokud to nevychází ze srdce, děláme to jen tělem a ústy a srdce zůstalo někde hodně daleko.
Podobně je to ve vztahu k Bohu. Pane miluji tě a ctím tě. Jsou to jen slova, je to jen tělo a emoce, nebo je to ze srdce? To ví jen Bůh, který jediný vidí do našeho srdce. Pokud jde o nás, my to můžeme poznat na našich skutcích. Stejně jako na našem vztahu s bližním. „Podle ovoce je poznáte (se poznáme).“

Na jednom místě píše Pavel Titovi:
„Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.‘  A je to pravdivé svědectví. Proto je přísně kárej, aby měli zdravou víru a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

A na jiném místě Bůh ústy Izajáše k nám promlouvá:
Panovník praví: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne;“

Některý z těch, kteří chodí do kostela, do různých křesťanských společenství se, přestože vyznávají Ježíše jako svého Pána a Spasitele, vede velmi zle. Možná je potřeba prozkoumat své srdce, možná je potřeba, tak jako Davit volal k Pánu, aby zkoumal jeho srdce (soudil), aby bylo zjeveno, jak na tom jsme, nechat Pána nám ukázat každé zákoutí našeho srdce, každý tmavý kout a každou zamčenou skříň.

Možná uvidíme, jak na tom jsme a pochopíme mnoho z naší momentální situace. Pokud ano, pak je tu další krok: „Pane obřezej mé srdce. “ Každé takové obřezání něco stojí. Ztrátu toho, co jsme dávali před Boha, broušení nás samotných… Je to však nutné, abychom přestali ctít Pána jen našimi ústy, ale začalo ho ctít celým svým srdcem.

(Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.)

Ke stažení:

Poselství Marie

New York Philharmonic je jeden z nejslavnějších symfonických orchestrů na světě. Taky jeden z nejbohatších. Proto si mohl dovolit zaplatit ty nejlepší hráče na světě. Vypráví se, že jednou se však dopustili omylu. Dali dohromady orchestr z nejlepších sólistů světa. Místo, aby se stal tím nejskvělejším orchestrem světa, upadl do průměrnosti. Proč? protože sólisté nebyli zvyklí hrát v týmu. Byli to sólisté, kolem kterých se všechno točilo. Teď byli nuceni pracovat s ostatními na stejné úrovni, nevynikat, nehrát prim, podřizovat se. To bylo pro lidi, kteří mnoho let byli sólisty, těžké. Nakonec od tohoto projektu filharmonie upustila.
Podobně je tomu v církvi. V těle Kristově. Tam není místo na sólisty. Zdravé tělo funguje na základě celku. K čemu mi bude nadmíru vyvinutá zrak, když nebudu mít vyvinuté hlasivky, nač mi bude silná a velká levá noha, když pravá bude zakrnělá….
Podobně je to v rodině. Pokud člověk žije sám, pak si dělá co chce, chodí kam chce, přichází kdy chce, utrácí za co chce,…
Pokud se ožení nebo vdá, pak již nemůže chodit sám, musí se shodnou s protějškem a ne vždy bude po jeho. Když přijdou děti, je člověk omezený ještě více. Nemůže na dovolenou všude, nemůže si pro sebe koupit, co chce, nemůže si chodit kam chce kdy chce. Musí myslet na rodinu, musí své touhy podřídit potřebám rodiny. Nemůži říct: „Bůh chce, abych jel do jiného města, když musím dítě vyzvednout ze školky nebo jeslí.“ Bůh určitě nebude chtít, aby jsi nechal dítě v jeslích jen tak a nepřišel pro něj.
S životem v církvi je to podobně. Pokud chci být součástí církve, musím omezit svou svobodu a podřizovat se, Nemohu si jednoduše dělat co chci, chodit, kam chci (sloužit kde chci a kdy chci a jak chci) a přitom to svádět na : „Pán mi to řekl“. Zvláště pak, toužíš-li v církvi nějak sloužit.
Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘ . (1.Petrova 5)
Nepoddajnost a nepokora, touha být sólistou, nebo přesvědčení, že jsem virtuos vede mnohé k tomu, že bloudí mezi církvemi. Nechtějí se v žádné podřizovat společenství, aby si mohli dělat, co chtějí. „Pán mi řekl“.
Pokud mi někdo odpovídá stále Pán mi řekl, očekávám, že dlouho ve sboru nezůstane.
Sólista musí odolávat mnoha nástrahám: pýše, že je dobrý, falešnému učení, protože nemá nikoho, kdo by ho usměrnil. Jeho:  „Pán mi řekl“, se často začne měnit na: „Já jsem řekl“.
Většina sólistů se vidí v apoštolu Pavlovi (nebo jiném apoštolu), jsou přitahování jeho cestami a službou. Ale i on byl vyslán sborem a byl jemu vykazatelný. Nikdy nejezdil sám.
I v době Pavla bylo více lidí ve sborech, kteří sloužili na místě, kde žili, než těch, kteří chodili světem. A pokud někteří chodili, pak zakládali sbory, povzbuzovali věřící a především měli dobré svědectví o své službě.
Dnes (ale asi v každé době) tady běhá mnoho sólo služebníků (dokonce apoštolů) sem a tam po církvích. Je jednodušší říct: Pán mi řekl, než se podřídit pastorovi a sborové radě. Proto asi sólisté tady budou stále.

Když se někoho z církve zeptám, zda má rád Boha. Řekne bez zaváhání ano. Když se zeptám, jestli miluje Ježíše, bez zaváhání řekne ano. V písních, chválách, modlitbách vyznáváme, že není nic a nikdo koho bychom milovali více, než ho. Zpíváme, že On je jediný Bůh, že ho milujeme a dáváme mu svůj život. Že mu chceme dát vše. Jak často slyším tato suverénní vyznání.
Jak rychle se dá prověřit, zda je to pravda. Pak se skutečně ukáže, jestli máme rádi ze všeho nejvíce Ježíše, nebo službu, požehnání, děti, manžela, manželku, matku… . Jak se to pozná?
Stačí, když Bůh na něco z toho šáhne a vezme nám to. Všechno se hroutí? Kde je ta skále, na které mám stát?
On ví na čem a na kom jsme více závislí, než na něm samotném. Přichází doba, kdy se pak ptá: Skutečně mě miluješ? Máš mě ráda, máš mě rád, i když…?
Petr věděl, jak je to s jeho láskou k Ježíši. Zapřel ho. Třikrát. Když se ho pak Ježíš třikrát ptal, máš mě rád, odpověděl mu: „Ty víš Pane, že tě mám rád“. Když odpovídal potřetí přidal: Ty Pane přece víš všechno,…“
Každý křesťan, dříve nebo později, prochází touto zkouškou. Je to zkouška, kdy si uvědomí pravdu. Mám skutečně Ježíše nadevše, natolik, že nic neotřese mou láskou k němu. Bůh nás staví do situací, kdy můžeme vidět pravdu o sobě a své lásce k němu.
Tato pravda nás má vysvobodit od větší lásky k lidem a věcem, než k Ježíši. Poznej pravdu a ta tě vysvobodí. Každá zkouška je poznávání pravdy o sobě samotném. Tak, jako Petr si máme uvědomit, že nejsme tak suverénní a potřebujeme jeho milost i k tomu, abychom ho milovali tak, jak říkáme. Pokud projdeme touto zkouškou (někdy několikrát, záleží na tom, kolik lidí a věcí milujeme více než Ježíše), pak naše víra a láska projde zásadní změnou. Začne být opravdová, ne jen ve slovech, ale i v situacích, ve kterých dříve hrál hlavní roli někdo jiný, než Ježíš.
Dobrou zprávou je, že Bůh nám nedá zkoušku, nad naše síly, ale i se zkouškou nám dává východisko.

Možná se očekává, že budu mít něco zvláštního do Pána k tomu, co se stalo v těchto dnech ve Francii. Nemám. Nemám, než ro, co jsem psal již na jaře k Evropě.
Není to náš boj (křesťanů). Z jedné strany satan zabíjí a terorizuje skrze „satanský“ stát (IS) a jiné skupiny, nahání strach. Na druhé straně čeká, až lidé ze strachu se vzdají toho všeho, co jim přinesly křesťanské principy (svodu projevu, náboženského vyznání, zrušení trestu smrti, vzdělání, charitu….) a předají jeho poskokům a jemu samotnému absolutní moc nad světem, která nakonec přejde v jeho veřejné uctívání. To vše za cenu zachování míru a vyřešení krizí. Je to věc, která je jasně popsaná v Bibli. Ne jako něco, co se nestane, když se budeme modlit, ale která nastane, a které nic nezabrání, aby nastala. To nepotřebujeme potvrzovat zvláštními proroctvími. O tom si v Písmu můžeme číst.
Nemodlím se proto za věci, o kterých Bůh říká, že se musí stát, nebo stanou. Mohu požádat o jejich odložení, ale žijeme v posledních časech, kdy se vše nesmírně zrychluje a začíná se naplňovat čas.
To vše, co vidíme a zažíváme, může ubít naší víru. Proto znovu říkám: NENÍ TO NAŠE VĚC!!!! Toto není válka mezi dobrými a špatnými. Tato válka má jednoho pána a režiséra. Satana, který dělá vše, aby lidi nahrnul k sobě, jako k jejich velkému zachránci.
(Nakonec se zjistí, že o tom útoku vlády věděli předem, ale nic nepodnikly – i když to neřeknou veřejně, lidé si to z drobných indicií budou moc domyslet,)
NENÍ TO NÁŠ BOJ, jsme v jiném týmu.
Můžeš mít soucit s pozůstalými, můžeš mít bolavé srdce, za tolik mrtvých. (denně umírají v drobných válkách, etnických a náboženských bojích stovky lidí po světě- bolí tě za všechny?) Můžeme pomáhat jednotlivcům, včetně utečencům tak, jak nás Duch vede, ale toto není naše válka. Nenech se do toho vtáhnout falešnou jednotou, falešným bojem za mír a ochranu, humanitou. Převálcovalo by to tvou víru a změnilo zaměření tvé mysli i srdce. Odvedlo by tě to o toho jediného správného- od Krista.
O co více vnímáme, že žijeme v poslední době, o to více potřebujeme být s Pánem, u jeho nohou, znát jeho vůli pro nás, užívat si jeho pokoj, čerpat a posilovat na jeho prsou naši víru.
Potřebujeme být semknuti s Kristem. Každý zvlášť a také dohromady.
Chci tě povzbudit, aby jsi se nenechal vtáhnou do scénáře světa, který má v tobě vyvolat strach a beznaděj, vyvolat potřebu ochrany. Již ji máš. Je to Kristus. Ježíš. Náš Bůh a Pán, náš starší Bratr, se kterým jsi spoludědicem Božího království, proto nehleď a nenech se zastrašit tím pozemským.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!
(Jan 14:27)

Byl jsem u několika moří. Každé z nich bylo jiné. Všechna však byla hlučná. (mimo Jadranu u chorvatského pobřeží, kde je jen málo míst s otevřeným mořem a vlny jsou malé) Nehlučnější moře jsem zažil v Polsku. Nárazy vln Baltického moře bylo slyšet na stovky metrů do vnitrozemí. Zvláště když se zvedl vítr, pak to byl pěkný hukot. Stejně tak u Atlantického oceánu. Někdy člověk musí křičet, aby mu bylo rozumět. Jak muselo být Izraelitům, když přecházeli mezi rozpolceným mořem, ať to bylo Rákosové nebo Rudé moře. Jaký to musel být hukot, strach z toho, kdy masy vod na ně spadnou, kdy se hluk větru mísil s křikem a hlukem egyptské jízdy, která za nimi pospíchala. Přecházelo minimálně milion lidí, a dobytek. Neexistuje film, který by to věrohodně zaznamenal. Muselo to být pro Izraelce něco velmi, velmi mocného a bláznivého zároveň. Určitě byli plni strachu a naděje zároveň. Možná si nic nemysleli, protože pospíchali, aby to měli za sebou, aby utekli Egypťanům, aby… . Zkus to s nimi na chvíli prožít…… Na konci, když byli již na druhé straně, se ohlédli, aby viděli další mocný zázrak. Moře se s ještě větším hukotem vracelo nazpět s veškerou svojí silou a mocí pohřbilo veškerou jízdu Egypta. Zavřelo se. Byl to sen, nebo pravda. Tak to možná prožívali, protože když se moře uklidnilo, nebylo vidět žádnou cestu, žádné  nepřátele. Kdyby nebyli na druhé straně, možná by tomu, co zažili a viděli nevěřili. Velkolepé a neuvěřitelné Boží jednání. Vše to však začalo na druhé straně, kdy jeden z nich, Mojžíš, ve víře udeřil do vln moře. Každý z nás se občas dostane před moře, před horu, před hradbu, která ho zastaví. Hučící moře a síla vln nám nahání strach jít dál. Lesk bronzové hradby, velikost a výška hor, se svými ledovci nás odrazuje od další cesty. Zůstáváme stát. Čekáme na někoho, kdo udeří do moře, do skály. Čekáme a čekáme na svého Mojžíše. Po čase se smíříme s tím, kde jsme a ani se nesnažíme přemýšlet o tom, že bychom mohli být někde na druhé straně. Žijeme si svůj pohodlný a bezpečný křesťanský život. Přesto jsme nespokojeni. Někde v hloubi duše vnímáme, že to, co žijeme není Boží. Není to to, co Bůh pro nás měl a má. Víme, že jsme se zastavili, když jsme měli jít dál. Nečekej na svého Mojžíše. Ty sám jsi sobě Mojžíšem. Pozvedni hůl své víry a udeř do toho moře, do té hradby, do té skály. Vykroč dál prostředkem. Neboj se, moře plné strachu, problémů  se otevře, hradby nevíry a pohodlnosti padnou a hory překážek se sníží a ty projdeš. Budeš možná jako Izraelci utíkat, aby jsi to měl za sebou, ale uvidíš Boží zázraky, velké Boží jednání ve svém životě a v okolnostech kolem tebe. Jako ten, který patří Ježíši, jako ten, v kterém přebývá Duch svatý, jako to Boží dítě máš v ruce svoji hůl. Je ve tvém srdci, ve tvých ústech. Použij ji. Udeř. Rozděl moře, zboř hradby, sniž hory a jdi dál tam, kde ti Pán připravil místo. Nenech se zastavit.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…

To, co je pro nás nejcennější je čas. O peníze můžeme přijít a zase si je vydělat, můžeme být nemocní, ale můžeme být i uzdraveni. Pokud však promarníme čas, nikdo a nic nám ho nevrátí. Čas je něco vzácného, co nemáme pod kontrolou. Plyne ať chceme nebo ne. Jediné, co můžeme, je ho využívat. Proto chodíme na různá vyučování a tom, jak dobře využít čas, plánujeme setkání a schůzky, studium, dovolené apod. stále však máme pocit, že máme nedostatek času. I když máme za sebou školení o efektivním využití času, kdo rozhoduje o tom, že je to efektivní nebo ne. Že jsem čas využil dobře, nebo jsem ho promarnil? Jak to poznám a kdy? Nebude pak pozdě?
Co je měřítkem pro to, abych si mohl říct: „Tak dnes jsem ten den nepromarnil“. Je to množství práce, kterou jsem udělal? Je to množství setkání s lidmi, které jsem měl? Je to udělaná práce a také strávený čas s rodinou a ještě stihnuté aktivity v církvi? Mohu to všechno zázračně uskutečnit, ale přesto mi bude večer něco scházet. Něco, po čem jsem hladový. Něco, co mělo dát tomu dni smysl. Je to čas strávený s Bohem.
On jediný nakonec rozhodne o tom, jestli nám všechno to, co jsme v ten den stihli shoří, nebo obstojí. V jeho soudu se pozná, jak jsem využíval svěřený čas. Den po dni.
Pokud chceš mít jistotu, že to, co děláš v určitý den bude dobré, plánuj ho ráno s ním, s Bohem. On ví, na co je dnes čas. Zda kamení rozhazovat nebo kamení sbírat, …. .

„A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.  Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kazatel 12)

Co Bůh bude stavět před soud je to, co den, za dnem děláme. Náš každodenní život. Proto se snažme přemýšlet o tom, jak budeme každý den, který nám Bůh dává využívat. Nemůžeme ho nikdy vrátit a opravit.

 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas… (Kazatel 3)
Jsou věci, které nikdy nezažijeme, i když o tom sníme a přáli bychom si to. Někdo si říká: „Škoda, že jsem se nenarodil o sto let dříve“. Jiný: „Škoda, že jsem se nenarodil v rodině milionáře … .“  Někteří z nás si přejí vidět nějakou část světa, nebo zažít nějakou situaci. Nebo „získat“ nějaké postavení nebo službu. Nikdy ji však nezažijí, neuvidí, nezískají. Ne všechno můžeme mít. Jsme omezeni časem, který nám byl vyměřený.
I náš život má svůj čas. Bůh již před stvořením světa naplánoval tvé narození do této doby a v té určité rodině, etniku, národě, státu.  Věděl o tvém obrácení, přesně o tom čase, kdy se to stalo, protože tvá víra je od něho a cesta k Ježíši byla jeho plánem pro tebe. Chci ti říct, že JSI VE SPRÁVNÉM ČASE A NARODIL JSI SE NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ! Nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby bylo.
To, že tě Bůh postavil do dnešní doby znamená, že má s tebou pro tuto dobu plán. Že něco pro tebe v této generaci zamýšlí. Pokud stále lítáš v oblacích s tím, že si říkáš co by bylo kdyby…, slétni prosím na zem. Tady má pro tebe Bůh plán. Ne nadarmo si se narodil v určité rodině a společnosti. Věř, že Bůh s tebou něco zamýšlí, proto jsi tam, kde jsi. Ptej se ho. Hledej jeho vůli pro tebe.
Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Všechno, co jsi doposud prožil, může Bůh použít. Všechno, čím jsi, může Bůh použít. Jde o to,  jen mu dovolit. To se neuskuteční pokud si budeš stále stěžovat na to, že nežiješ ve správném čase a na správném místě a ve správné společnosti.
…Za všech okolností děkujme, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro nás. …

Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha  (Římanům 8)

V lidské duši je místo, které touží po uznání. Po tom, aby někdo řekl, že jsem něčím dobrý, že nejsem zas tak špatný. Že nejsme tak špatný.
Všiml jsem si, že lidé, kteří na počátku své víry přijali to, že jsou spaseni z milosti, že na nich nebylo nic dobrého, po několika letech si začali myslet, že dostali milost pro nějaký ze svých kladů. Ano Bůh mi dal milost, ale vybral si zrovna mne pro moji…. .
Stále bychom chtěli zkoumat proč, v tajné naději, že na sobě najdeme aspoň kapku dobrého.
Musím je zklamat. Bůh si je vyvolil, protože si je prostě vyvolil. Protože se tak rozhodnul. Dostali jsme milost. Pokud si to neuvědomíme, především snižujeme oběť Ježíše Krista. Navíc nás to řadí do nějaké skupiny „nadkřesťanů“. Těch výjimečně dobrých. To vede k tvrdosti, povýšenosti našich srdcí.
Byl to Otec, který nás přivedl k Ježíši. Nejen přivedl, ale předem určil, abychom přijali jeho podobu. Připravil pro nás cestu, po které nás chce vést. Aniž to někdy víme, vybavil nás skrze Ducha potřebným obdarováním, určil nám místo, kde poneseme to nejlepší ovoce.  Ať si dnes myslíš, že to, či ono není pro tebe, stejně tě dovede do jeho vůle. Proč? Protože o tom rozhodl dávno před tím, než jsi se narodil. Protože si tě zamiloval, když jsi ještě nebyl, ale on tě již znal. Marně se bráníš jeho lásce. Stejně přijde den, kdy tě přemůže. Možná již po několikáté a pak dále a dále až tě dovede do podoby Ježíše.
Někdo v této chvíli může skřípat zuby, protože vnímá, že ztrácí kontrolu nad svým životem, já se však z toho těším. Čím jsem starší, tím více se z toho těším. Neboj se nechat přemoc. Co s tím uděláš, když sám Bůh tě předurčil…..

Milý Z.,

na tvůj dotaz zda máš apoštolské pomazání, nebo ne, jsem se ti rozhodl odpovědět veřejně, protože se to možná podobně dotýká mnoha dalších.
Předpokládám, že se neptáš jen tak. Odhadl bych to na to, že jsi byl na nějaké konferenci, kde se za tebe někdo modlit a řekl ti, že je na tobě apoštolské pomazání. Většinou apoštolské a další pomazání se ve velkém rozdávají na romských konferencích. Asi jsi na nějaké podobné byl.
Neodpovím, zda je máš nebo ne, protože to není důležité. Důležitý je tvůj vztah s Ježíšem, svatost, ochota poslouchat a konat to, co Ježíš říká, že máme dělat. To máme mít,
Proč potřebujeme vědět jestli je na nás apoštolské nebo jiné pomazání? Jestli je na mne pomazání evangelisty je poznat ihned, protože nečekám, až mi to někdo řekne, ale Duch mne pudí kázat evangelium všude tam, kde jsem a lidé na mé kázání reagují. Nepotřebuji vědět od lidí, jestli je na mně pomazání modlitebníka, protože jestli je, Duch mne pudí se neustále za někoho a něco přimlouvat…. Jestli je na mne apoštolské pomazání, nepotřebuji potvrzovat od lidí, protože jestli je, pak zakládám nové sbory na zelené louce, vychovávám v nich služebníky, pečuji o ně. Mám pro ně vizi, kterou jim předávám. Nestarám se jen duchovně, ale i prakticky a finančně. Nemohu být apoštolem pro sbory, které nevychází z mé služby. Pokud ti někdo řekne, že máš apoštolské pomazání jako by ti říkal:
– budeš zakládat nové sbory
– budeš v nich vychovávat služebníky
– budeš ustanovovat starší
– budeš je všemožně (včetně financí) podporovat
– budou vidět v tvé službě moc Ducha svatého

Máš to?
Děláš to?
Připravuješ se na to ?
Jak?

Nemůžeš být apoštolem ve sboru svého pastora a ani jiného pastora, kterého jsi ty sám nevychoval.
Nemůžeš být apoštolem, když jsi nezaložil žádné sbory (komu by jsi pak chtěl být apoštolem)
Nemůžeš být apoštolem pokud tvůj život není stabilně svatý. Nemůžeš být apoštolem, pokud není tvůj život upevněn, bez emočních výkyvů….
….

Osobně si myslím, že je od služebníků velmi „nefér“ na konferencích taková pomazání „rozdávat“, zvláště pokud jde o apoštolství. Jen lidem zamotají hlavu. Dokáži si představit, jak ti to v hlavě „šrotovalo a šrotuje“ od té doby, kdy ti to někdo řekl. Prosím, zahoď to. Pokud je to pravda, bude to vidět. Pokud ne, nebude tě to trápit.

S láskou Kristovou
Josef

Lekce III.

…Zboř Baalův oltář, jenž patří tvému otci, a ten Ašeřin kůl vedle něj pokácej.  26 Na vrchu toho kopce pak postav řádný oltář Hospodinu,… (Soudců 6:25-26)

Zbavte se starého kvasu, abyste byli novým, nekvašeným těstem. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl již obětován! (1.Kor. 5:7)

Asi očekáváte, že budu psát o nějakých okultních věcech. I když se jimi dost věřících zabývá a to většinou na začátku listopadu, o vánocích nebo velikonocích, nechci se dnes nad tím zamýšlet.
Chci mluvit o nenávisti. O rodové nenávisti.
Jeden z nejznámějších příběhů o rodové nenávisti je příběh Romea a Julie. Příběh končí dobrovolnou smrtí mladých lidí. K této smrti je dovedla vleklá nenávist rodin, ze kterých pocházeli. Příběh je smyšlený, ale po celou dobu lidské historie můžeme vidět vzájemné vyvražďování celých rodin. Ještě v druhé polovině minulého století k tomu docházelo na Korsice. Tedy kousek od nás. U nás neslyšíme o vyvražďování, ale určitě ze svého okolí známe nějaký příběh nesmiřitelných nepřátel. Nepřátel tak zvaně „až na smrt“. Jsem smutný, když to v poslední době vidím i u křesťanů. U jednotlivců, rodin, celých rodů. Jako generační prokletí. Nenávist, nesmiřitelnost jedněch k druhým. Hloupá a zbytečná, přesto rozbíjející nebo umrtvující celé sbory. Tady již nejde o odpuštění, tady jde službu Baalu, pod rodovým prokletí.
Nevěříte? Rok se s tím setkávám ve službě. Lidé, kteří uvěřili, kteří hovoří o tom, že milují Pána a chtějí mu sloužit a slouží se změní pokud je v jejich blízkosti někdo ze znepřátelené rodiny. Nemluvím duchovních dětech, ale lidech, kteří chodí do církve desítky let, kteří slouží nebo sloužili.  Mluvím o věřících z jedné církve. Když je již klid, vždy se najde některá ze starších žen, která dokáže znovu rozvířit nenávist. Stačí jí na to málo, protože je v členech rodiny nenávist usazená jako sedlina, jako lógr na dně kafe, stačí jen zamíchat a je to tady. Ďábel tak ničí ty, kteří slouží a jejich službu, ale i ty kteří by mohli sloužit a společně vytvořit obrovské Boží dílo. Je to něco, co si rodiny sebou nesou z minulosti, je to něco, co si ti, kteří uvěřili stále ponechali a stále se nechají vtahovat a vláčet minulostí. Každý konflikt začíná slovy, ale může končit i smrtí. Přesto obě strany i těch obrácených nejsou schopny ustoupit, přestat. Stále tím obětují na Baalově oltáři, i když o sobě mluví, že právě oni jsou ti praví věřící.
Musíš se od toho oddělit. Tak jako Gedeon vstal a zbořil oltář, na kterém jeho otec obětoval Baalovi, tak i ty se musíš postavit, vyznat to jako hřích, nahlas se od toho oddělit a nevracet se!
Bořit modlitbami tyto satanovy hradby v tvé rodině a rodu. Ve jménu Ježíš strhat a přeřezat provazy prokletí nad rodem a rodinou. Možná si teď říkáš, to se ale rodina postaví proti mně, budou mě nenávidět více než tu rodinu, s kterou bojují.
Ano postaví se proti tobě, ale Ježíš ti slibuje, že bude s tebou. Ochrání tě a uvidíš vítězství. Vzepři se a zboř ten „Baalův oltář“, kterému ten tvůj rod dosud sloužil. Jsi přece Kristův, tak žij Krista. Jsi nové stvoření, tak žij nový život.
Za poslední rok jsem viděl mnoho těch, kteří stále bojují proti někomu. Bratři proti bratřím, sestry proti sestrám. Ještě, že to není většina v církvi, ale stačí to na to, aby ji vyčerpávala, brzdila a mnohé znechutila.
Pokud to čteš a jsi tím, kdo proti někomu z bratří a sester stále něco máš a bojuješ, ZASTAV SE! Jednej s tím. Zboř minulost a začni již žít nový život. Pokud to nezastavíš, bude to stále horší. Nakonec nemusíš vejít do Království.
Pokud jsi tím, kdo to vidí kolem sebe, nenech se tím znechutit, ale o to více se přimkni k Pánu a vzdávej mu chválu a modli se za svůj sbor, aby mohl žít v pokoji a jednotě.

Toto jsou slova Ježíše Krista: Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.  (Matouš 5)
Nediv se, že se ti špatně vede, že jsi spalován a trápen. Je to však na tobě, jestli vstaneš a zboříš ten oltář nenávisti, zloby, závisti a nesmiřitelné zášti.
Přestaň sloužit Baalu, zboř minulost.

Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.  (1.Tesalonským 5:23-24)
Stává se ti někdy, že se modlíš a nepřichází změna. Bojuješ v některé z oblastí ve svém životě a stále ne a ne zvítězit? Slyšíš kolem sebe svědectví o tom, jak Bůh vysvobozuje, jak to bylo ihned po modlitbě, jako když luskneš prsty, ale ty to ze svého osobního života neznáš? Začínáš občas pochybovat, zda jsi skutečně spasený, když se nic nemění? Cítíš se jako ten zapomenutý vzadu, nebo jako černá ovce mezi bílými? Nejsi jediný. Jen ti, kteří to také momentálně prožívají, o tom moc nemluví. Téměř každý věřící někdy prochází podobnými stavy.
Ve své službě jsem viděl jak Bůh jednal okamžitě. Viděl vysvobození z drog během vteřiny, včetně toho, že tělo té osoby bylo okamžitě čisté od těch nejrůznějších chemikálií, viděl jsem vysvobození z alkoholu, které proběhlo okamžitě, včetně okamžité střízlivosti, viděl jsem okamžitá uzdravení. O tom jsem již jednou psal. Mnohem více jsem však viděl, že lidé byli vysvobozeni nebo uzdraveni časem. Jejich životy se měnily krok za krokem. Někdy ten krok byl den, někdy byl měsíc, někdy rok, nebo roky. Nevím proč to tak je, ale vím, že Bůh je věrný a dokončí to, co začal. Že přijde to, co zaslíbil. Bůh připravil změnu pro tvůj život a vložil ji do tebe. Vložil tam zárodek nového života. Je to jako zaseté semeno. Musí prvně v půdě vzklíčit a pak si prorazit cestu ven. Často ta cesta vede skrze ztvrdlou půdou tvého srdce, skrze kamení tradic a dlouhodobě získávaných návyků, které je těžké nadzvednou a odhodit, musí se probít betonem tvého myšlení, aby proměnilo neúrodné a tvrdé v masité, poddajné a v dobré v Božích očích. To semeno je Boží slovo, které s Duchem svatým boří, vyvrací, odhazuje, ale také sází, obnovuje, staví, pročišťuje, tříbí, dává vzrůst a ovoce. První část z toho však není vidět. Je to boj uvnitř tebe. Někdy si myslíš, že ho prohráváš, ale velké kameny a tvrdá půda potřebuje několik úderů, delší práci, aby vznikly trhliny, pak větší pukliny a nakonec se kámen rozpadne. Přijde svoboda.
Nezáviď těm, kteří svědčí o tom, jak je Bůh proměňuje, jak s nimi jedná. Jedná i s tebou, jen to nevidíš. Možná ten tvůj zápas je právě výsledkem toho, jak to, co Bůh již do tebe zasel, se dere ven.
Zůstaň věrný ve víře, že Bůh s tebou ještě neskončil. Naopak, stále pracuje. Věrně pracuje, protože On je věrný.

Přijímejte se tedy navzájem, jako Kristus přijal vás do Boží slávy. Římanům 15:7
Myslím si, že toto je jeden z nejslabších článků církve, že nejsme schopni přijímat jeden druhého tak, jako nás přijal Kristus.
Mluvíme o jednotě, děláme mnoho společných akcí, ale když přijde na lámání chleba, pak vždy najdeme vůči druhým mnoho výhrad. Je jednodušší se zeptat : “ a kdo je můj bratr“, než přijmout toho, kdo je neomalený, rýpavý, nepříjemný kritik,… než umřít sám sobě.
I Ježíše se ptali: „Kdo je můj bližní“. Na to jim vyprávěl příběh o milosrdném Samařanu. Slyšel jsem možná desítky kázání na toto téma, ale jen jedno nebo dvě se dotkli skutečné pravdy, která tam je. Ježíš ji pokládá v otázce: „Kdo může o tobě říct, že jsi jeho bližní?“ Tam je jádro příběhu. Stejně se mohu zeptat těch, kteří se ptají: „Kdo je můj bratr?“, „A kdo o tobě může říct, že jsi jeho bratrem?“
Kristus nás přijal takové jakými jsme, dál s námi trpělivě a trpělivě a trpělivě pracuje. Vzal na sebe „naše slabosti“ (Matouš 8:17).
Stejně se máme navzájem přijímat.
My silní musíme nést slabosti těch, kdo silní nejsou. Nemějme ohled jen sami na sebe,  ale každý se snažme vyhovět bližnímu. Usilujme o prospěch a posílení druhých. (Římanům 15:7)

(Máme přece v sobě Ducha svatého, nechme ho nás vést a posilnit k tomu, abychom se mohli navzájem přijímat, možná odejde naše slabost,…)