Včera večer jsme měli oslavu k Mezinárodnímu dni Romů. Tedy spíš jsme měli večer chval, kterým jsme Bohu děkovali za tento národ a za to, že na něho nezapomněl a začal ho obracet k sobě.
Zaznělo tam několik chval, které vnikly tím, že autor vzal hudbu nějaké známí romské písně (nejspíše lidové) a změnil text tak, aby chválil Boha, Ježíše Krista.
Většina z dvou set lidí to nezaregistrovala, ale našli se i ti, kteří to poznali a měli k tomu připomínky typu: „Něco takového není biblické.“ apod. Poněkud mne to udivilo. Ze dvou důvodů:
1. Na to, abych mohl rozsuzovat co je biblické a co ne, musím skutečně dobře znát Písmo, protože pak se mi může stát, že o něčem říkám, že toto není biblické a přitom to Bůh může lidem v Písmu přikazovat.
2. Ten druhý důvod se přímo týká písní. Mnozí považují za duchovní písně pouze ty, které mají v některých modrých, červených, hnědých nebo černých zpěvnících. Musí to být písně aspoň osmdesát let staré. No tak moc zase ne, ale aspoň padesát. Ty nové, moderní již za tak duchovní nepovažují, protože neodráží jejich pojetí duchovní hudby.
Mnoho z těch „zaručeně“ duchovních písní vznikalo tím, že se vzaly známé nápěvy a naspaly se na ně nové texty. Mnohdy to byly nápěvy hospodských písní té doby. Dnes však tyto písně neznáme v původním verzi, tak nás to „nepohoršuje“, ale naopak měříme podle nich „dnešní“ duchovnost.
Je to jako bych napsal nový text k některé písni Michala Davida, například k Poupata, nebo Já chci žít nonstop. Za dalších padesát let již tu píseň asi v originále lidé neuslyší, ale církev si novou verzi bude zpívat ještě sto let. A možná, právě o ni by pak říkala, že to je duchovní píseň a ty, které se v té době budou psát a zpívat odsoudí jako neduchovní.
(To je jen příklad, protože tak dlouho tady Pán církev nenechá.)

Důležitý je obsah písně a to, kdo ji zpívá a z jakého důvodu. Bůh vidí do srdcí lidí a dokáže si chvály sám přebrat. nemusíme  mu v tom pomáhat. Ty Boží přijme, ty, které nejsou zpívané pro něho ( i když mají skvěle duchovní texty) ty přehlíží. Ještě že není tím, kdo rozebírá co je biblické a co ne. On se raduje, když pro něho někdo něco udělá. jen tak, z lásky k němu. Tak, jako se raduje máma, když ji její malé dítě z lásky vyrobí kostrbaté a moc nepodařené srdíčko. Nevadí ji to, protože je pro ní důležité, že ten její synek nebo dcerka udělali z lásky k ní. O to víc se raduje Bůh, když jako jeho děti jednáme stejně.

Mou duši stále stravuje touha po tvých pokynech. (Žalmy 119:20 [CzeB21])
A na jiném místě David píše: Neboť mě strávila horlivost pro tvůj dům, ….  (Žalmy 69:10 [CzeCSP])

Po čem horlíme tak, že nás to stravuje. Mnohdy říkáme v srdci horlím pro Boha, pro Ježíše, ale okolnosti mi v tom často brání, aby šel naplno.
Musím na to odpovědět, že okolnosti nám v tom budou vždycky bránit, ale právě stravující horlivost dokáže tyto okolnosti odstranit nebo spíše nevnímat, jako by tady nebyly.
Dnes ráno mne Pán vzal kolem ramen a šel jsem s ním na procházku. Stalo se mi víckrát, že jsem cítil jeho objetí na svých ramenou, ale tentokrát ke mne nemluvil, ale vedl mne. Když jsem se podíval na zem zjistil jsem, že jdu bosý. najednou jsem viděl pod sebou škleb démonů, kteří chtěli na nás vyskočit, ale my jsme šli přes ně, jako by byli pod nějakým sklem pod našima nohama. Sklo tam ale nebylo. Pak jsme bosýma nohama začali šlapat po syčících hadech, kteří na nás otvírali hubu se svými jedovatými zuby, šlapali jsme po nich a oni jen syčeli. Byl to pro ne nepříjemný pocit, obával jsem se, že mne některý kousne, byl jsem velmi opatrný. Nic se však nedělo a šli jsme dál. Měl jsem větší jistotu a v tu chvíli jsme začali chodit po štírech s jejich jedovatými ocasy, nebylo to příjemné, ale již jsem se nebál. Věděl jsem, že mi nic nemohou udělat. nakonec jsem se s Pánem ocitl na moři. Dál to nepokračovalo. Najednou jsem si uvědomil, že skutečně neexistují okolnosti, které by nás mohly zastavit nebo nám ublížit, když důvěřujeme Bohu a jeho Slovu. Pokud se o něj opřeme (necháme se jím obejmout), pak můžeme dělat všechno to, co dělal Ježíš. Jde o to jak horlím pro Ježíše, jak horlím pro jeho Dům a království. Poznám to podle toho, co mne stravuje. Zda to jsou Boží věci, nebo je to svět, strach o sebe, o svou pověst, o své zajištění, o svůj dům a svou rodinu ….
Co tě stravuje? A co chceš, aby tě stravovalo? Řekni to Pánu.

AUTORITA – IV KRIZE JAKO CESTA VPŘED

Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. (Matouš 10:34 [CzeB21])

Meč je nástroj, kterým něco oddělujeme jedno od druhého. Duchovní obraz takového rozdělení mečem najdeme v těchto verších:  Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.  Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
(Židům 4:12-13 [CzeCEP])
O tomto meči Pán mluví. Co zde rozděluje Boží slovo (meč): Rozděluje nebo odděluje od sebe pravdu a lež. Odděluje od sebe Boží a lidské (ďábelské), odděluje od sebe Boží království a peklo.
Tou největší lží, kterou v posledních desetiletích ďábel roznáší není to, že Bůh není, ale to, že není peklo a jeho nekončící utrpení. Lež je v tom, že tedy všichni jednou nějakým způsobem skončíme  u Boha v jeho království. Ano to je v posledních letech tou největší lží ďábla, kterou se snaží klamat lidi.

Boží slovo přináší do našich životů krizovou situaci. Musíme ale vědět, že krize není jenom nějaký sešup směrem dolů, ale je to stav, kdy si uvědomíme, že musíme se sebou nebo se situací něco dělat. Že musíme učinit nějaké rozhodnutí. Tomu se říká krizová situace. Krize je jako dojít na křižovatku a muset se rozhodnout pro nějaký další směr. Z krize se můžeme posunout dopředu, ale také dozadu. Krize se vyznačuje tím, že po jejím skončení nejsme nikdy již na stejném místě, jako v době, kdy začala. Buď jdeme dál dobrým směrem, nebo špatným. Buď jsme kus ve předu, nebo kus vzadu. Buď nás posune, nebo vrátí. To záleží na to,m jaké rozhodnutí v době krize uděláme.
Tak je to i s mečem našeho Pána. Tento meč nám jasně ukazuje, že se musíme rozhodnout. Staví nás před rozhodnutí: buď půjdeme za pravdou – Kristem, nebo za lží (lidské, ďábelské myšlení), buď půjdeme dopředu ke svobodě v Duchu svatém, nebo zpět pod zákon, tradice, pověry, nevíru, náboženského ducha. Buď budeme naslouchat Ježíši a dělat to, co říká, že máme dělat, nebo budeme svévolníky, kteří si myslí, že oni sami nejlépe ví, co je dobré a co zlé. Buď budeme žít a sloužit v moci a síle Ducha svatého, nebo vše budeme tlačit lidskou silou. Buď budeme směřovat k Božímu království nebo směřovat do pekla.
Vnímáme v tom to napětí? Ten boj? Uvnitř nás samotných, v církvi, ve společnosti, státě, ve světě. Je to stálý boj o lidské duše.
Proto Ježíš říká, že nepřišel přinést pokoj, ale meč. A neříká to pohanům, ale Božímu lidu, ale přenáší se to na celý svět. Já nejsem výjimkou.
Pokoj tohoto světa přináší smrt, ale Kristův meč mi odhaluje pravdu. Oddělujeme mne od lži a vede k rozhodnutí. Pak mohu směřovat k životu s Bohem, v Duchu svatém a přebývat v pokoji Ježíše Krista.
Díky Pane  za tvůj meč.

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši [a nechodí podle těla, ale podle Ducha]. (Římanům 8:1 [CzeCSP])

Ti, kdo jsou živi podle těla, mají na mysli věci těla; ale ti, kdo jsou živi podle Ducha, myslí na věci Ducha.  Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj.
(Římanům 8:5-6 [CzeCSP])

Nejsme odsouzeni, ale je tady jedna podmínka: pokud nechodíme/nemyslíme podle těla, ale podle Ducha. Nebo ještě jinak pokud žijeme a myslíme skrze Ducha svatého v nás.
Jak víme, že žijeme podle Ducha svatého? Můžeme to snadno zjistit. Nad čím během dne přemýšlíš? Máš strach? Nepokoj? Stresy? Depky? To, jak přemýšlíš a o čem přemýšlíš, ukazuje na to, jestli chodíš Duchem nebo podle těla. Teď mi můžeš namítnou, já jsem pokřtěný Duchem, modlím se  duchovními jazyky …
Ano, ale důležité je však ovoce a to je to, jak a o čem přemýšlíš.
V neděli jsem dostal otázku: „Jak se máš?“ Odpověděl jsem: „Nestěžuji si.“ Tato odpověď se tazatelce moc nezamlouvala. Brala ji tak, že se mi moc dobře nedaří. Skutečnost je však jiná. Není to skvělé, že si nestěžují? Kolikrát za den, za hodinu si na něco stěžujeme, na něco reptáme? Je skvělé si nestěžovat.
K čemu nám je radostné shromáždění, když lidé za branou církve stáhnou tvář a jsou znovu v depresi, ve strachu, ve stěžování si…. Přitom bylo ve sboru tak skvěle, tak jsme chválili a modlili se (i v jazycích)….
Je to proto, že nejsem schopen stále žít v přítomnosti Ducha svatého, kterého jsme přijali.
Jak to můžeme změnit? Je to v našich silách? Ano i ne. Vše je z milosti Boží.
1. Modli se za touhu být neustále veden Duchem svatým. Prostě to dej i se sebou samým do jeho rukou. Modli se tak dlouho, až budeš mít jistotu, že Duch je s tebou tak, jako když jsi byl na shromáždění, když se za tebe modlil jiný služebník. Řekni o své touze a o touhu samotnou Duchu svatému.
2. Jak udržet stálou přítomnost? Nebýt jen někdy v Duchu a pak celý den nic? Není to složité, ale něco to od nás vyžaduje.  Jestli po tom toužíš, mám pro tebe radu. Máš mobil nebo hodinky? Nastav si tam upozornění na každou hodinu (nebo půl hodiny, nebo dvě hodiny-je to na tobě). Když zapípne toto upozornění, zamysli se nad tím, co jsi v uplynulém čase dělal/a nad tím, jestli se jsi se modlil/a v duchu (v jazycích) o Boží vedení, rozhodnutí, informace, které byly potřeba, nebo jsme byli vedeni vlnou rychlých rozhodnutí bez Boha, odvedl naši pozornost svět a světské myšlení o světských věcech a světské zábavě. Pokud zjistíš toto, učiň z toho pokání a vyprošuj vedení do další hodiny, půlhodiny, do dalších dvou hodin apod. Modli se tak dlouho, dokud nepřijde opět Boží přítomnost. Potřebujeme vědět a být ujištěni o přítomnosti Ducha svatého v nás. Pokud jsme plni Ducha, víme to! Je to poznat! A poznají to i lidé kolem nás.
3. Snaž se volnou chvíli (ve vlaku, v tramvaji, v metru, doma) věnovat Božímu slovo. Nemusíš číst všechny reklamní letáky, je lepší ten čas dát Božímu slovu. I to si při pípnutí zhodnoť – jak jsi využil/a volnou chvíli. Promarnil jsem ji, nebo využil být s Pánem  skrze jeho Slovo nebo Ducha svatého? I k tomu si musíš vymodlit touhu.

Takže je to nejen na Duchu, ale i na našich rozhodnutích. Zkus se řídit touto malou radou a časem zjistíš, že je možné chodit celý den v Duchu svatém. Nenech se odradit, když zapomeneš. Jde to krok za krokem, ale do týdne do dvou budeš schopen chodit podle Ducha a za měsíc za dva zjistíš, že tvé myšlení již není světské, není podle těla, ale myslíš v souladu s Duchem svatým. Není to o tom, jak dlouho jsi křesťanem, ani o tom kolik jsi přečetl knih, kolik roků jsi studoval biblickou školu, ale o touze chodit s Duchem svatým, o to obětovat a podřídit tomu vše. Můžeš ihned zažívat Boží přítomnost v sobě a jeho moc a následně to předávat, nebo si dál stěžovat, čekat, čekat a stěžovat si a čekat a stěžovat …
Co si vybereš?

Dnes mi přišly mailem tyto verše:
Přikazuji ti:
Buď silný a statečný,
neboj se a nestrachuj,
neboť Hospodin, tvůj Bůh,
je s tebou, kamkoli půjdeš.
  Jozue 1,9

Určitě jste je tak jako já často četli a slyšeli. Dnes jsem si v nich však hlavně všiml věty „Přikazuji ti.“ Je to rozkaz se nebát. Být statečný a silný. Když je Hospodin, tvůj Bůh s tebou, tak se nesmíš bát. Tvůj strach vyznívá jako slabost Boží. Jako by s tebou byl Bůh, který tě nemůže ochránit, podepřít, zvítězit… .Náš strach je snížením a urážkou Boží moci. Jaké je pak naše svědectví? Mnohdy se snažíme zakrýt náš strach tím, že ho vložíme mezi strach ostatních (každý máme někdy strach, každému se někdy nedaří, každý máme svůj černý pátek…) Bůh však přikazuje „NEBOJ SE!“ Proč? Protože „JÁ JSEM S TEBOU“.

Strach přichází ve chvíli, kdy si myslíme nebo si necháme namluvit, že Bůh není s námi, že je daleko, že je proti nám…
Jde především o chvíle, kdy jsme se my od něho vzdálili (ne on od nás) tím, že jsme dělali vlastní rozhodnutí, spoléhali jsme více na sebe, svůj rozum, schopnosti, sílu a nehledali jeho vůli. Nebo ji hledali, ale neposlechli. Kdy jsme se více zahleděli do světa než do Božího království. Přestali jsme vyhledávat jeho přítomnost v nás. Tehdy přichází do našeho vědomí myšlenky, že jsme opět hříšní a nehodní a s nimi i strach.

Strach odchází s vírou v to, že jsme Božími dětmi. Když víme, že Hospodin je skutečně náš Otec, že jsme naplněni jeho Duchem svatým, který nám stále dokazuje, že jsme jím přijati. Že on, Hospodin je náš Bůh, který nás neopouští. V takové chvíli strach odchází. Pak jsme schopni dělat Boží skutky, protože skutečně vnímáme Boží přítomnost, Boží moc, Boží lásku, Boží vedení a chodíme v bázni před naším nebeským Otcem.
Potřebujeme být stále ve spojení s Duchem svatým, kterého nám poslal Ježíš, a který přebývá v nás. Neuhašovat jeho oheň, ale naopak ho rozdmýchávat modlitbou, čtením Písma, děkováním a chválou. Poslušností, když nás o něco požádá. Každý den. Po celý den. Ve všem. Vždy.
Pak pochopíme, jak velká moc je skryta ve jménu Ježíš, ve jménu, které přebývá skrze Ducha svatého v Božím chrámu – v nás samotných. Pak nebude pro nás nic nemožné, protože Bůh je s námi. Je s námi tak blízko, jak je to jen možné. Je v nás. Takové poznání nezná strach. Nebude již platit starozákonní „Přikazuji ti“,
protože strach nebude. Bude smělá důvěra v moc jména Ježíš, které v nás přebývá.

Dnes je sobota po  Velkém pátku, kdy si křesťanský svět připomíná ukřižování Ježíše Krista. Co mne na celých Velikonočních svátcích zaráží je sobota.  Je to téměř dva tisíce let, co Kristus vstal z mrtvých, byl vzkříšen Duchem svatým, který vzkřísí k životu i nás. Je po pravici Otce, přimlouvá se za nás. Tedy je stále živý a stále s námi. On sám to říkal svým učedníkům, než vystoupal do nebe. Skrze Písmo i nám zanechal tento vzkaz:
„A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“  Ježíš nám říká, že bude s námi po všechny dny, ne jen po některé, nebo po některé ne. Skutečně po všechny dny, tedy i dnes na Bílou sobotu. Nevím, proč se chováme tak, jako by dnes s námi nebyl. Když jsem dnes v televizi viděl záběry, jak se lidé sklánějí k „umělým“ hrobům, líbají sochy Ježíše přibitého na kříž, jak slyším o mrtvém Ježíši… Co to děláme? Jako by skutečně dnes s námi nebyl. Opak je pravdou. On, Ježíš je dnes s námi živý tak, jako je s námi celou dobu od z mrtvých vstání, nejen od této doby, ale od stvoření světa. Proč klekáme a líbáme dřevo a kámen? Copak ono má srdce? Proč líbáme a klaníme se před mrtvým kamenem, místo, abychom naslouchali živému. O tom mluví i tato píseň:

Ako za závojom vidím Tvoju tvár.
Len Ty, Pane náš, si Boh môj a môj Pán.
Pred Tebou pripadám si ako chladný,
keď bozkávam tu tvojej soche nohy.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.

Je tu počuť mnoho duchov hlasných,
obrazy vôkol – vidieť mnoho svätých.
Však Ty si jediný ten mocný, pravý.
Kristus,  Boh náš, Pán môj jediný a svätý.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.
(Text písně Kameň nemá srdca)

 „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem.  Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat.  My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. (Lukáš 24:19-21 [CzeB21])

Když čtu příběh ukřižování Krista, kladu si několik otázek:
Jak bych se choval já, na místě učedníků. Také bych pochyboval? Nerozuměl tomu, co se stalo? Byl bych zklamaný? Ztratil bych naději? Utekl bych? Čekal bych, že se může ještě něco zásadního změnit? Jinými slovy, jednal bych jako učedníci, nebo bych očekával na z mrtvých vstání  Ježíše? My máme Bibli, která nám vše oznámila, dnes víme, že Ježíš vstal za tři dny z hrobu, ukázal se učedníkům, byl vzat do nebe, je po pravici Otce a poslal nám Ducha svatého. Víme to. Jsme na tom lépe , než tehdejší učedníci. Máme informace, které oni neměli.
Neměli? Skutečně neměli?
Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. (Matouš 16:21 [CzeB21]) Neoznámil jim to jednou, dvakrát, ale oznamoval jim to. Mnohokrát. Tak tedy přesně věděli, co se má stát. Když však přišla realita, nějak s ní přišel i výpadek jejich paměti. Nic si z toho nezapamatovali.
Ježíš o nás říká: … „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20:29 [CzeB21])
Skutečně je tento verš o nás? I když, se vrátíme z nedělní Bohoslužby domů do reality běžného dne? přijde Copak nejsme někdy těmi, kteří, když najednou nejsme uzdraveni, když děti se nechovají podle našich představ, když nás vyhodili mne z práce, když nás v církvi nikdo nechápe a když Bůh mlčí, nejsme tedy těmi, kteří jednají stejně jako ti dva učedníci? Neříkáme si stejně s nimi: My jsme doufali, ale… Nemáme i my v takových chvílích výpadek paměti a nemůžeme si vzpomenout a nevzpomínáme si na všechna ta zaslíbení, která máme. Na to, co pro nás Ježíš již udělal,… Na to, že ježíš žije.
Není pro nás najednou ukřižovaný a mrtvý jako pro ty učedníky?
Vidíte, a to máme také všechny informace.
Nestačí jen mít informace, ale potřebujeme si připomínat, co pro nás již Ježíš udělal, být stále plni vděku a chvály. Jinak i my se budeme cítit, že Ježíš zemřel a je stále mrtvý. Potřebujeme mít stále kontakt s živým Ježíšem.
Ano zemřel. Ale také vstal z mrtvých. Ano, jsou a budou situace, kdy se možná budeme cítit tak, jako by Ježíš zemřel a byl stále mrtvý. My ale víme, že vstal z mrtvých. Potřebujeme to zažívat. každého dne. Zažívat Velikonoce 365x do roka.

Představme si, že by Bůh byl demokrat a nechal by rozhodnout ve volbách nebo referendem o tom, co hřích je a co není. Nebo liberál, který by řekl, dělejte si co chcete, jak si myslíte, jen nesahejte na mou osobní svobodu. Dovedete si představit, co by se dělo?
Částečně se to vlastně již na zemi a hlavně v Evropě děje. Ne proto, že by to Bůh chtěl a on byl liberál, ale proto, že lidé si chtějí rozhodovat sami o sobě nezávisle na tom, co jim říká Bůh.
Protože se demokraticky dostává k moci a na rozhodující místa mnoho homosexuálů, prosazují se pravidla, která oni navrhují a která jsou v rozporu s pravidly a hodnotami, které Bůh dal člověku.
Co považuji mnohem nebezpečnější je, že liberální křesťanství se nad takou věcí ani nepohorší, ale raduje se, že i homosexuální jedinci dosahují svých práv… Pro něj je to znak toho, že demokracie prosazuje svobodu. Svým přesvědčením o svobodě vlastně toto podporuje a dokonce to svádí na to, že Ježíš to chce, že si to přeje. Ano, Ježíš přišel vysvobodit lidi a dát jim svobodu, ale z moci hříchu. A ne je lidským pojetím svobody dostat znovu pod jeho moc (hříchu).
(Když se podívám do slovníku, zjistím, že liberalismus se příliš neliší od anarchie. Rozdíl je pouze v tom, že liberalismu uznává stát jako prostředek k udržení lidských svobod. Liberalismus má základ v osvícenectví a bere si za úkol osvobodit lidi od ideologické nesvobody. Za takovou například považuje poslušnost Bibli a výroky typu „Vše je z Boží milosti apod.“ /tolik slovník/)
Jsem vděčný, že Bůh takový není. Ježíš jasně říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ … „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6 [CzeB21]) Nedává jinou možnost. Křesťanský liberalismus říká: „Já tomu věřím, ale ať si každý hledá cestu k Bohu jak chce, jak to cítí, je přece svobodný.“ (Ale sám přišel k Bohu skrze víru v Ježíše – nějak na to již zapomněl.)
Ježíš říká: „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný. (Lukáš 14:23 [CzeB21])
To je v rozporu s filozofií křesťanského liberalismu. Natož pak Ježíšův výrok: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“ (Matouš 10:34 [CzeB21]) Toto je již v úplném rozporu s liberálními myšlenkami a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost. Mohl bych pokračovat Ježíšovými výroky o soudu apod.
Nemyslím si, že osobně by liberální křesťan zradil přímo Ježíše, naopak, mnozí by možná položili za něj život. Avšak křesťanský liberalismus svým pohledem na svobodu často svede z cesty mnohé ovce a především, spíše nahrává ďáblu v odvádění lidí z cesty za Bohem, které vede přes podřízenost a pokoru, ne přes svobodomyšlenkářství – volnomyšlenkářství. Takový způsob myšlení je z lidí a ne z Boha. Vlastně je protikladem teokracie, proti které vlastně bojuje. Ta však je základem Božího království. Nemyslím si, že vůbec jde spojit liberalismus s křesťanstvím jako takovým. Buď budu křesťanem nebo liberálem.
Jeden člověk s touto filosofií dokáže svést z Božích cest i celá společenství, protože lidé rádi slyší řeči o svobodě myšlení a svobodě slova. Neradi slyší o podřízenosti Bohu, poslušnosti jeho Slovu a činění toho, co po nich Ježíš chce.

Byl jsem nejednou svědkem toho, jak právě tento druh křesťanské filosofie, skrze své příznivce, bránil v šíření evangelia z důvodů, že lidé mají právo se rozhodnout neslyšet. Místo, aby hájili právo člověka slyšet evangelium, jako moci k jejich svobodě od hříchu. Jako by nestačilo, že o to, aby neslyšeli se již o sto šest stará ďábel. Místo, aby mu v tom bránili, sami ve jménu Boha a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost mu v tom ještě pomáhají.

Osobně liberalismu v křesťanství beru jako filosofii, která zpochybňuje Boží slovo, odvádí od živé víry, uháší oheň Ducha svatého v lidech i církvi a utláčí vše, co by mohlo zjevovat Boží moc v církvi a především velmi často brání lidem přicházet k Bohu. Nebezpečí je v tom, že křesťanský liberalismus na první pohled nevypadá vůbec nebezpečně a tváří se velmi přátelsky!
Ale pozor, je to nebezpečná infekce. Je to  duch , který čeká v krásném obleku s příjemným vystupováním na kořist, aby ji nelítostně ulovil.

„Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“ (Matouš 14:16 [CzeB21])

Jsou lidé, kteří odchází z církevních shromáždění zklamaní nebo „nijací“ – nic z toho nemají, nic se s nimi nestalo, nic nedostali, nic, nic, nic… Naučí se chodit v neděli do shromáždění, protože je to dobrý zvyk, protože se to od nich očekává, protože se tam setkají se známými… Proč to tak je?
Pak jsou lidé, kteří jdou do církve, aby dostali najíst (nejen fyzicky, ale některým jde i o duchovní pokrm), aby se naplnily jejich potřeby. Nejméně jde na tato shromáždění lidí, kteří chtějí dát najíst jiným.

Mnoho lidí odchází z církve protože není naplněno očekávání, které do ní vkládají. Jaké očekávání? Můžeme najít výmluvu a říct, že mají asi špatné očekávání. Ježíš však tak neuvažoval. Uzdravil každou nemoc a každý neduh. Na kříž přibil všechna prokletí a naše nemoci vzal na sebe. To lidé slyší kázat při evangelizaci, to lidé čtou v evangeliích a tak čekávají, že to uvidí a zažijí i v církvi.
Pak jsou zklamaní, že to v církvi není. Někteří si nechají namluvit, že to bylo jen na počátku církve a dnes již zázraky nejsou a je potřeba se soustředit na vyučování a „duchovní“ růst. Vtom lepším případě na sociální pomoc lidem. NE!. Nesouhlasím, lidé stále potřebují být uzdraveni, stále potřebují vidět, že je mezi námi Boží moc. Stále mají touhu po nebeském království, i když to nedokáží pojmenovat. I když o tom nemluví, nechtějí skončit v pekle. Potřebují aby jim dal někdo skutečně najíst ať se jedná o uzdravení, vysvobození, dovolání spravedlnosti…, aby je někdo přivedl k živému Spasiteli, ne k frázím o něm. To, že je živý se nedá jinak poznat, než tak, že to – život – s ním prožijeme a osobně zažijeme v našem životě, že je živý. Setkáme se s tím, co v našich životě dělá. Mrtvý přece nemůže nic udělat.
Neboj se jít a dát jim najíst. Ježíš by učedníky neposílal, kdyby věděl, že to nemohou udělat. Naopak je napomínal: „Stále ještě nechápete?“ „Stále jste nechápaví?“ Tak se ptá i nás:“Stále nechápeš, že můžeš to, co jsem řekl že můžeš?“

Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.  Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích,  budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Marek 16:16-18 [CzeB21])
Přijmi to, nebuď jako ti o kterých je napsané: A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. (Matouš 28:17 [CzeB21])Je mnoho těch, kteří vidí, káží, slouží, tady klaní se mu, ale nakonec pochybují.
Byl jsem zděšený tím, jak může myšlení světa ovlivnit i zkušené a moudré křesťany. Slyšel jsem jednoho z nich povídat o tom, že pokud je někdo muslim nebo budhista a umírá, zavolá mu jeho kněze (muslimského nebo budhistického), aby mohl důstojně a spokojeně umřít. Zní to moc pěkně a láskyplně, ale je v tom hadí jed! Takové myšlení je od ďábla a ne z Boha. Copak někdo může důstojně a pokojně odejít do pekla? Do zatracení?

Vidíme, slyšíme, ale pochybujeme. Postavme se proti tomu. Vyznejme to jako hřích, vyznejme před Pánem, že nebudeme pochybovat o tom, že můžeme udělat a žít všechno, co Ježíš řekl, že můžeme dělat a můžeme žít.

Pojďme a dejme jim najíst.

Jsou dva způsoby, jak mohu chodit jako křesťan na návštěvy do domů, bytů známých i neznámých.
První je popsaný ve Skutcích 5 a také  Skutcích 20 : Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše. (Skutky 5:42 [CzeB21])

Ten druhý způsob je pak popsán v 1.Timoteovi: Také by se učily marnit čas chozením po domech; a nejen marnit čas, ale klevetit, plést se do cizích věcí a říkat, co se nepatří. (1. Timoteovi 5:13 [CzeB21])

Momentálně se nacházíme v jedné obci v situaci, že nemůžeme sehnat prostory k tomu, kde se scházet. Důvod je jednoduchý. Protože se jedná o scházení se romského společenství a také proto, že nejspíš v obci nechtějí, aby tam přišla další církve.
Není to na Slovensku výjimečná situace. Co s tím?
Myslím si, že první křesťané měli podobný problém. Pokud to bylo možné, tak kázali v synagogách. Když jim to pak zakázali (většinou ze žárlivosti a strachu, že jim někdo přebere lidi, nebo, že nemají stejnou moc, jindy v tom byl skutečně jiný pohled na Boha a Krista), se scházeli po domech, nebo na veřejně přístupným místech, kde se mohli společně setkat a odkud je nikdo nevyhazoval. Později se musela shromáždění konat tajně někde v katakombách, lesích nebo odlehlých místech. Takže nic nového pod sluncem. Ještě jsme na tom dobře, protože nás nikdo nepronásleduje.(Zatím.)
Vraťme se však k otázce, co s tím. Odpověď je jednoduchá. Dělejme to tak, jak to dělali ve skutcích. Když není jiná možnost, soustřeďme se na domy. Možná proto není jiná možnost, abychom dělali to, co dělal Ježíš a jeho učedníci. Oni měli velmi účinnou evangelizaci. Tato evangelizace se soustředila na dvě věci:
1. Přiblížilo se nebeské království.
2. Prohlašování Ježíše za Mesiáše.
Jak se obě tvrzení mohly prokázat. Jedině tím, že se k nim Bůh přiznával divy a zázraky ve všech oblastech života. (zdraví, zaopatření, ochrana, porušením fyzikálních a přírodních zákonů…)

Kázání a vyučování bez prokázání moci jména Ježíš není příliš účinné. Mohu vyučovat a kázat bez této moci, možná několik málo lidí oslovím, ale ti stejně dříve nebo později odejdou. V tom lepším případě zůstanou, pokud jim to přinese nějakou východu. Kázání a vyučování v moci jména Ježíš- prokázání tohoto jména – je potvrzováno mocí jen skrze moc toho jména. Ať již především hlubokým pokáním posluchačů, tak také zázraky a divy.
Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval,  aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí  a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
(Filipenským 2:9-11 [CzeB21])
Pokud zvěstujeme toto mocné jméno Ježíš, pak Bůh se ke své slávě k němu přiznává tak, jak se přiznával v době prvních křesťanů.
Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“  Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo.
(Skutky 4:30-31 [CzeB21])
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, však bude zachráněn.‘  Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte.
(Skutky 2:21-22 [CzeB21])
Věří, že dnes Bůh chce dokazovat mezi lidmi, kdo je Ježíš. Nepotřebujeme velká shromáždění, ale možná stačí jen jít po domech a zeptat se na potřeby lidí, jestli je někdo nemocný, jsou bez práce,…. pak se za ně modlit v mocném jménu Ježíš.  (Možná i na ulici, v práci  apod.) On se ke svému jménu přizná. Věř. To je ta nejúčinnější evangelizace, jaká existuje. Pak nám dá znát další kroky..

Až půjdeš spát, nic nebude tě strašit, až usneš, tvůj sen bude příjemný.  Nebudeš se bát náhlého děsu ani zkázy, jež čeká ničemy.  Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání!  (Přísloví 3:24-26)
Již včera jsem psal o tom, jak jsem spal v lese pokojným spánkem a s důvěrou v Boží ochranu. Věřím, že Bohu není jedno jestli se v noci budíme ze strachu, nemůžeme pro stres usnout, vstáváme ráno unavení, protože jsme celou noc ve své mysli pracovali.
Určitě mu to není jedno. Je to náš Otec a touží, aby jeho děti měly klidný spánek. Aby jsme skutečně mohli spát spánkem spravedlivých.
V pokračování veršů se dovídáme o některých našich rozhodnutích, které nám tento spánek mohou odcizit:
„Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit.  Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci.  Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru.  Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo.  Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest.“ (Přísloví 3:27-31 [CzeB21])
Jednoduchá rada. Nejen jednoduchá, ale jsou v ní obsaženy věci, které můžeme skutečně naplnit, aniž bychom potřebovali nějaké zvláštní zmocnění, zvláštní uschopnění a hluboký duchovní prožitek. Postupně se budu zamýšlet nad každou z těchto rad, ale i bez toho je jasné, že je v moci každého člověka jednat podle těchto slov.
Boží slovo platí pro všechny, jak pro jeho děti, tak i pro ty, kteří v něho nevěří. I když člověk  nevěří, nebo nevěří jen něčemu z Božího slova, nic to nezmění na tom, že to slovo je Pravdou a má moc měnit, bourat, stavět a budovat. Že se naplní podle toho, jak je napsané. Znám ze svého života lidi, kteří se sice zatím nestali křesťany, ale přijali Boží slovo – jeho moudrost a rady z jeho veršů pro svůj život. A ono změnilo jejich život k lepšímu. Věřím, že také časem způsobí jejich obrácení se k němu samotnému.
Jestli chceme spát spánkem spravedlivých, potřebujeme, aby se mnoho věcí, stalo běžnou součástí našeho života. Většinou jde o věci, které mohu udělat sám, stojí jen na mém rozhodnutí, na tom, že je začnu uplatňovat v životě tak, jak mi radí Bůh. Je z nich mnoho těch, které je schopen udělat každý člověk na zemi.
Tyto čtyři věci obsažené v dnešních verších spojuje svědomí, které nám nedá spát, pokud je porušujeme. Bůh dal svědomí každému z nás. proto nemá nikdo omluvu. Ono nás usvědčuje, ať jsme věřící nebo ne. Ono nás pak probouzí ze spánku, nedá nám spát, protože nás vrací k tomu, co jsme udělali jinak, než jsme měli, nebo neudělali, když jsme měli. I když se snažíme ho často potlačit, ono si najde dříve nebo později cestu, byť by to mělo trvat i desítky let.
Za mnohé proměny v životech můžeme děkovat tomu, že Bůh dal člověku svědomí a skrze něho může k nám promlouvat. Děkujme Bohu za tento dar, o kterém se příliš v církvi nemluví.
Hospodina, svého Rádce, velebím, i v noci mě učí mé svědomí. (Žalmy 16:7 [CzeB21])
Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon,  ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a jindy obhajují.
(Římanům 2:14-15 [CzeB21])

Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a poležíš;  najednou tě jak tulák navštíví nouze, bída tě přepadne jako loupežník!  (Přísloví 24:33-34 [CzeB21])

Věřím, že nepatříš mezi ty, kteří nechtějí pracovat. Dokonce si myslím,  že jsi pracovitý(á). Přesto se ti může stát přesně to, o čem mluví verše v Přísloví. Nepřítel nejen neustále slyší, ale také nespí. Na rozdíl od nás. Často v době, kdy se nic zvláštního neděje, nejsme pod žádným tlakem a v celku se nám daří, říkáme, jak nám Bůh žehná, právě v té době můžeme být jako ti, kteří si na chvilku zdřímli, na chvilku složili ruce. A ejhle, co se nám to najednou v životě vylíhlo za problém. Nepřítel nespí a čeká na to, až přestaneme být ostražití. Pak se vloudí do našeho života, pomalu a nenápadně. Nejednou zjistíme, že jsme zamotáni do jeho pavučin, nebo odloudil někoho z rodiny, zavařil nám to ve vztazích v práci i doma, podvedl nás a proklouzl mezi prsty.
Najednou zjistíme, že nám někdo převrátil hodnoty, protože jsme byli unavení, rezignovaní, potřebovali jsme si odpočinout, „vyspat se“.  Potřebujeme být stále ve střehu. Bezelstní jako holubice a ostražití jako hadi. To jsou slova našeho Pána. Je to možné? Je  možné být stále obezřetný? Duchovně nezaspat? Ano i ne.
My na to sami nemáme. Nedocílíme toho svoji snahou, horlivostí ani mučednictvím…. . Člověk svým tělem v tom neobstojí. Aspoň většina z nás. Ti, kteří si myslí opak, padají do pastí.
Bůh se však oslavuje v našich slabostech. Tam, kde jsme ochotni přiznat svoji slabost a dát ji jemu, tam Bůh sám doplní, co je potřeba. On také nespí:
„Má pomoc od Hospodina přichází, jenž nebe i zemi učinil!  On nedá klopýtnout noze mé, můj ochránce jistě nedříme.  Jistěže nedříme ani nespí ten, který ochraňuje Izrael!  Hospodin je můj ochránce, Hospodin po mé pravici dá mi stín.  Neublíží mi slunce během dne, ani měsíc za nocí.  Hospodin mě ochrání před vším zlým, mou duši ochrání.  Hospodin ochrání mé vycházení i vcházení jak nyní, tak i navěky!“
(Žalmy 121:2-8 [CzeB21])
Potom, co jsem uvěřil, jsem stále ještě žil venku, nebo na ubytovnách. Několikrát se mi stalo, že jsem musel přespat venku v lese. Byl jsem unavený, ale strašila mne představa, že po mě lezou různí brouci, pavouci … . Nemohl jsem usnout. Pak jsem se začal modlit, dal jsem se pod Otcovu ochranu a v naprostém klidu jsem usnul. Ráno jsem neměl na sobě jediný štípanec, ani na sobě nejmenšího mravence. Zažil jsem to podobně s komáry. Bůh mne učil důvěře v jeho ochranu. Jak to bylo fyzicky, tak to bylo i v duchovní ochraně. Tak to bylo dříve, ale je to i dnes. Mohu vejít do odpočinutí a přitom se nemusím bát toho, co nepřítel mezi tím chystá. Bůh nespí a ochraňuje moji duši, boří nástrahy ďábla,. provází nás přes jeho pasti.
Mohu být v odpočinutí a přitom být stále ve střehu, protože je to Bůh sám, kdo mne střeží. Potřebuješ s ním o tom mluvit, říct mu, že se dáváš pod jeho ochranu. Zažít to v praxi. Prožít. Ne si to jen myslet. Potřebujeme o tom mluvit s naším Pánem. A také být mu poslušní.
Přeji ti odpočinutí pod jeho ochranou.

Když jsem přijeli sloužit do Prahy, dostal jsem z Ducha svatého obraz o tom, co všechno chce udělat během následujících tří let. Napsal jsem to na papír a snažil jsem se to časově krok za krokem nějak propojit, aby to dávalo smysl mně i mým nadřízeným. Pak jsem ten papír odložil. Po třech letech jsem z Prahy odcházeli. Když jsem se podíval na to, co po  nás zůstávalo, bylo to přesně to, co mi Duch svatý ukázal tři roky před tím. Mělo to však jeden háček. Vše se uskutečnilo, ale přišlo to a stalo se to úplně jinak, než jak jsem to na papíře propojoval.
Bůh nám mnohdy dává sny, ve kterých uvidíme vizi – konečný cíl. Je pak na něm, jak nás během doby vede, abychom do tohoto cíle došli.
Je pošetilé pokoušet se přinutit Ducha svatého k tomu, aby k nám začal mluvit tak, jak mi chceme, v jakém čase mi chceme a co mi chceme. Duch svatý je naprosto svobodný a nezávislý na nás a naších představách. Někdy se tak snažíme přinutit Ducha svatého k nám mluvit, že přeslechneme jeho hlas. Je to proto, že ho nutíme, aby k nám mluvil podle toho, jak jsme si to vysnili, nebo jak si myslíme, že by to správně mělo být. Pak se nám taky může stát, že když chceme za každou cenu slyšet Ducha svatého, zaměníme náš hlas a hlas našich představ za jeho.
Byl jsem rád, že jsem ten papír s vizí na tři roky založil, protože jsem nemusel kontrolovat, jestli je to přesně tak, jak jsem si to napsal. Dokonce jsem na to zapomněl. Duch svatý byl u mne svobodný v tom, co chtěl a jak to chtěl dělat. On je vlastně vždycky svobodný, ale mi se někdy sami svážeme naplánovanými postupy a kroky, které nám nedají šanci naslouchat tomu, co Duch chce dělat.
Jsou jen tři věci, které ti pomůžou slyšet Boží hlas a vidět jeho sny. Touho ho slyšet a poslechnout. Naslouchat a očekávat, že začne mluvit. Žádat o konkrétní věci. Bůh určitě naplní tuto tvoji touhu. Musíš však být připravený, že bude k tobě mluvit tak, jak on sám uzná za vhodné:
– skrze Písmo
–  Duchem svatým skrze hlas tvého ducha
–  pokojem
–  nedostatkem pokoje
–  skrze výklad jazyků (můžeš vnímat, za co se v jazycích modlíš,
nebo při modlitbách uvidět obraz toho, co se modlíš)
–   skrze sny
–   vnitřní jistotou (zjevením-svědectvím v sobě samých)
–  nadpřirozenými událostmi
Neodmítej nic z toho. Nevíš, co Bůh použije. Jen mu řekni o své touze ho slyšet, dělat to, co ti oznámí, jít tam, kam tě pošle …
Řekni mu, jak toužíš slyšet jeho hlas a toužíš po tom, aby tě ochránil od cizích hlasů. Věř, že On to uslyší a dříve nebo později začneš slyšet a vnímat jeho hlas.

Když píšete divadelní hru, muzikál, scénář k nějakému inscenaci nebo filmu, téměř vždy musíte vytvořit nějakou malou roli. Nebo několik takových rolí. Jsou to role, bez kterých se nedá upřesnit děj, místo, kde se hra odehrává nebo doba v níž se odehrává a pod. Nebo se tam ta postava prostě jen hodí, protože celý děj oživí. Jsou to vedlejší, nebo taká malé role. Někdo z herců řekl, že nejsou malé a velké role, ale jen malí a velcí herci. Je to pravda. I když je role malá – krátký výstup, často se bez ní v divadelním představení neobejdete. Mám před očima herce, který hrál ve filmech většinou komorníky. Mnoho toho nenamluvil, sem tam nějakou větu, ale bez něho by to nebylo ono. Byl přitom velkým hercem Národního divadla. Byl skvělý a skromný herec, který byl ochoten zahrát i „malou“ roli a dělal to skvěle a nedělal ze sebe někoho důležitého, kdo má dostat vždy jen hlavní roli (takových důležitých herců se vždy najde dost)
Tak nejsou velké nebo malé sny/vize, ale jen sny od Boha nebo moje sny a přání.  Přesto existují Boží sny, na které člověk čeká celý život, nebo mnoho let, než se naplní a pak ty, které nás k tomuto snu provází. Ježíš se narodil, aby mohl zemřít za naše hříchy, vstát z mrtvých, abychom i my mohli vejít do věčného života v jeho království. Než však šel umřít na kříž a tak naplnit vizi určenou pro něj, musel projít mnoha věcmi. Naplnit vizi o učednících, kteří byli sním, musel vejít do mnoha skutků, které Otec připravil a ukázal mu je při modlitbách, aby bylo zjeveno, že on, Ježíš, je nejen člověkem, ale také Bohem. Musel projít křtem, slávou i pronásledováním.
Pro nás, věřící, je tou „velkou“ Boží vizí obraz věčného života s Kristem v jeho království. (Ona nám dává směr i naději.) Než se však tento obraz na nás naplní musíme vejít i do jiných Boží snů, velmi důležitých, které nás vychovávají pro konečný obraz.

Někdy jsme v očekávání, že to, co nám Bůh ukáže ve snu nebo vidění se ihned uskuteční. Většinou je to naopak. Musíme projít obdobím čekání, než se to začne uskutečňovat. Doba čekání je čas našeho dozrávání pro naplnění snu, který nám Bůh vložil do srdce. Musíme mezitím projít mnoha zkušenostmi, které nás vyučí,  díky kterým dorůstáme do velikosti toho snu. Někdy musí dorůst naše víra v Boží slovo, jindy rozhodování se podle Ducha svatého, mnohdy zkušenosti, které nás zbaví naivního křesťanství … .  je to čas našeho růstu, jehož odměnou je naplnění Božího snu v našem životě. To, jak jsem ochotný se nechat proměňovat, často ovlivňuje délku čekání. Jsou však situace, kdy musíme čekat na naplnění mnoha dalších okolností.
Bývá také důležité, jak a s kým se o snech, které mi Bůh vložil do srdce, mluvím. Některé sny potřebuji sdílet, abych povzbudil ostatní kolem mne, jindy je lepší mlčet a jen čekat. Někdo napsal, že s Božími sny mám chodit ne za sourozenci, ale za rodiči(myšleno duchovními). Někteří sourozenci mohou začít žárli, ale rodiče si to uloží a přemýšlí o tom (Josef a jeho bratři).

Bůh mne čas od času posílá s nějaký slovem nebo obrazem za lidmi, abych jim to slovo sdělil, nebo ten obraz představil. Pak člověku musím mnohdy říct, že Bůh mu to oznamuje proto, aby až se to stane věděl, že je to od něho. Proč by to měli lidé vědět?
Těch důvodů je několik. Tady jsou dva z nich. Aby lidé věděli, až se ty věci budou naplňovat, že Bůh je s nimi a nemuseli mít strach, ale radost a neději. Ten hlavní je však, aby si člověk nemyslel, že se ty věci staly jeho zásluhou, ale aby museli uznat, ano Bůh jednal a naplnil, co řekl, ne já.  Aby přiznali slávu bohu, ne sobě.
VII. Bůh dává sny(vize) proto, aby nás uchránil od pýchy a povyšování se. Chrání nás od myšlenek naší důležitosti a povýšenosti nad ostatními.
“ Ve snu, v nočním vidění, když hluboký spánek padne na lidi, v dřímotách na posteli.  Tehdy to lidem dá na vědomí a zapečetí je v tom, o čem byli poučeni, aby odvrátil člověka od jeho špatného díla a vzdálil pýchu od muže.“
(Job 33:15-17 [CzeCSP])

Moudrá žena buduje svůj dům-uši

Byl jsem před několika lety ve Filipech v Makedonii (v Řecku). Údajně jsem se díval do díry (jeskyňky?) kde byli vězněni Pavel a Silas.
Bůh Pavlovi jasně ukázal kam má jít:
Tam měl Pavel v noci vidění. Stál před ním nějaký Makedonec a prosil ho: „Přijď do Makedonie a pomoz nám!“ (Skutky 16:9 [CzeB21]) Díky tomuto vidění a tomu, že Pavel poslech, uvěřil první Evropan. Obchodnice Lydie. Uvěřila ona a celý její dům.
Následně Pavel odchází do Soluně a dále do Beroji. Během několika měsíců je rozšířeno evangelium po celé Makedonii a víra věřících ze Soluně (Tesalonika) a Filip po celém Řecku.
6. Bůh dává zjevení, aby nám ukázal směr. Cestu, po které jít.
V tomto případě to byl konkrétní směr kam jít kázat evangelium, ale může to být i směr duchovní – pochopení Božího myšlení. To vidíme na vidění, které dostal Petr ohledně obrácení se pohanů. (Skutky 9.kap.) Nejen mu Bůh ve zjevení ukázal, že evangelium je i pro pohany, ale také mu sdělil, že se nemá bát odejít s posly, kteří pro něj přišli.
Jinde můžeme vidět, jak Bůh ukazuje ve snu mudrcům z východu, aby se nevraceli zpět přes Jeruzalém, ale aby odešli jinudy, ukazuje ve snu Josefovi, aby s Ježíšem a Marií odešel do Egypta, pak opět ve snu mu zjevuje, že je čas se vrátit…. .
Bůh dává sny proto, aby nás nasměroval Božím směrem, po jím připravených cestách, ať je to již konkrétní země, město, ulice, dům, nebo duchovní směr, jeho myšlení a jeho pohled na věci a život.

Ne vždy je jednoduché se vydat tím směrem, který ukazuje Bůh a není ani jednoduché dojít na místa, kam nás posílá. Je tu velká opozice, Satan. Nemusíme se však bát. I v takových chvílích tlaků a protivenství chvalme a děkujme Bohu tak, jak to dělal Pavel a Sillal ve vězení a očekávejme na to, co Bůh udělá se situací, jak ji promění, jak uvidíme průlom a požehnání. Není to naše cesta. Je to Boží cesta, na kterou nás vyslal sám Hospodin zástupů. On ji pro nás i uvolní a učiní ji průchozí. Na nás je jen poslechnout, jít, chválit a děkovat a být trpělivý v očekávání Božího jednání.

Jsou dvě postavy, v dějinách starozákonního Izraele, které na mne měly obrovský vliv, zvláště v počátcích mého chození s Kristem.
Král David a Josef. Obě tyto postavy a jejich životní příběhy mi pomáhaly v dobách, kdy jsem byl  na dně, v krizi, nebo když vše okolo vypadalo na zhroucení. Zvláště pak jsem si oblíbil příběh Josefa, který ačkoliv byl prodán svými bratry do otroctví a stal se otrokem Putifara v Egyptě a později byl uvržen do vězní, přesto mohl v tom všem uvidět Boží ruku, která vedla jeho život k tomu, aby se stal nejen druhou osobou po faraonu, jak mocí tak majetkem, ale také aby skrze něho zachránil svůj lid před hladem a dal mu místo, kde se nesmírně rozrostl. Je zvláštní, že ani skrze jednoho z nich Bůh neučinil žádný zázrak, přitom jejich život a jejich jednání a Boží jednání s nimi a skrze něm bylo samotným Božím zázrakem. Přesto byli naplniteli Boží vůle, Božích vizí. (Na rozdíl od Mojžíše, Eliáše a dalších, skrze které Bůh to činil skrze velké a mocné zázraky). Díky těmto mužům jsem mohl i ve svém životě v nepříjemných dnech vidět Boží vedení a mít naději v tom, co mi ukázal.
V. Bůh ti dává sen (vizi), aby ti dal naději pro zlé dny.
Několikrát jsme přišli do situací, kde ve sboru bylo jen pár lidí. Nebo žádný sbor nebyl. V tom nejhorším případě, kdy sbor „zametl hříchy pod koberec“ a navenek to vypadalo jako skvělé harmonické společenství. Když jsme začali vymetat věci z pod koberce, bylo to pak hrozné. V takových chvílích bychom se  bez Božího snu/vize neobešli. Rovnou bychom to mohli zabalit a odejít.  Sen, který nám Bůh dal, pak mohl povzbuzovat ty zbylé ve sboru a nastartovat jejich naději, sílu od Pána a touhu měnit situaci. Podobně to bylo i s financemi. Vždy, když jsme přišli do nového sboru, nebyli tam finance. Přesto Bůh nám dával vize, které stály mnoho peněz. Vždy je dodal a vždy to udělal přes jiné lidi, kteří je sehnali. (Díky Bohu za ně.)

Vždy, když můžeš pak svědčit o tom, jak Bůh naplnil tento jeho sen, pak povzbuzuješ mnoho těch, kteří jsou momentálně v údolí, připomínáš jim tím, že i jim dal Bůh nějakou vizi a dáváš jim naději, že ji jistě naplní i s nimi.
Musíš počítat i s tím, že se najdou ti, kteří místo, aby přijali nadšení a povzbuzení, začnou žárlit a závidět. To je však na jiné zamyšlení. Nenech se tím odradit. je mnohem více těch, kteří potřebují povzbudit a připomenout si vize, které jim Bůh dal.

Boží sen nebo vize, může být pro tebe takovou lodí na kopci, která tě převeze v době, kdy moře je rozbouřené a jeho vlny začnou zaplavovat vše kolem tebe. Je to taková loď naděje, která tě má přes to rozbouřené moře převézt.
Na druhé straně musíš zůstat realistou, který si uvědomuje, že to je Boží věc a Boží sen, který se naplní ne skrze tvou dokonalost, ale proto, že Bůh plní to, co slíbil. To, že k tomu používá jako spolupracovníka tebe, je jen z jeho milosti.

IV.Bůh ti dává sny (vize), aby jsi s ním mohl spolupracovat na jeho díle.
Jsou chvíle v našich křesťanských životech, kdy bychom chtěli pro Boha udělat všechno možné i nemožné. Král David toužil postavit Hospodinu chrám. Bůh však měl jiný záměr. Bůh chtěl, aby mu chrám postavil  jeho syn Šalamoun.
David vnímal, že má být postavený chrám, ale ve své touze sloužit Hospodinu si neuvědomoval mnoho věcí, které ale Bůh viděl jinak. Proto nám dává sny a vize velmi konkrétní, abychom se mohli stát jeho skutečnými spolupracovníky  a ne těmi, kteří spíše boří nebo ohrožují to, co Bůh chce dělat. ( Hospodin mu ale řekl: ‚Je dobře, že chceš mému jménu postavit chrám.  Nepostavíš ho však ty, ale tvůj syn, který vzejde ze tvých beder. Ten vystaví chrám mému jménu.‘ 1. Královská 8:18-19 [CzeB21]) David však měl podíl na této stavbě. Podle toho, jak mu Bůh ukázal, připravil plány a nashromáždil vše, co jeho syn Šalamoun pak potřeboval ke stavbě. Bůh dal Davidovi sen o chrámu a zároveň z něho udělal svého spolupracovníka na tomto díle. David se stal Božím spolupracovníkem, protože přijal vizi o stavbě chrámu, poslechl Boha a nezačal ho stavět, ale změnil  svůj postoj podle Božího plánu a jen připravil plány a materiál. David musel změnit své plány a své představy, aby se mohl stát Božím spolupracovníkem na tomto díle.
Apoštol Pavel byl velmi horlivý pro Boha. (Tak jako David.) Když pronásledoval křesťany myslel si, že dělá to nejlepší pro Hospodina. Myslel si, že tak to vidí Bůh. Když mu Bůh ukázal, co s ním zamýšlí, změnilo to celý jeho život. Musel opustit své představy a začít spolupracovat s Bohem na skutečných Božích vizích. To ho stálo to, že musel změnit svůj pohled a způsob života. (Samozřejmě, se mnoho změnilo, když uvěřil, ale o tom teď nepíši.)  Pavel neodmítl Ježíšovu výzvu pro sebe. Pavel neodmítl, obraz, který mu Ježíš ukázal. Naopak začal spolupracovat, aby se stal ten obraz tady na zemi skutečností.
Bůh mi dával a dává mnoho dílčích snů, které se postupně uskutečňují. Pokud chci, uskutečnit Boží sny, musím se s nimi sjednotit a podřídit se jim a potřebě (potřeby podle Boha a ne podle těch, o kterých si já myslím, že „jsou ty správné“), která vede k jejich uskutečnění. Nosím si však stále jeden obraz od Boha, který mi vždy dá sílu překonat období, kdy jsem v údolí, nebo opustit své představy o tom, jak naplnit dílčí sny, které mi Bůh dal. Je to vize o tom, že nás připravuje na dobu krize. To mi vždy připomene a ukáže mi jak nás tím, co se děje připravuje pro naplnění této jeho vize o nás.
Bůh ti dává sny tedy také proto, aby jsi se mohl stát jeho spolupracovníkem na jeho díle. Stojí to však vždy změnu v našich životech.

Zlobím se, když vjedu autem do nějaké velké díry. Zvláště v plné rychlosti. Zlobím se na sebe ve chvíli, kdy je u silnice značka, která mne na to upozorňuje a přesto si nedám pozor.  Jsou různé značky, které nás upozorňují na možné nebo blížící se nebezpečí. Na trase, kterou jezdím z Pezinku do Malacek, občas přebíhá přes cestu lesní zvěř. Především srny. Nebyl jsem zvyklý na to, aby to bylo někde tak často. Proto nyní, když vidím u silnice značku, která mne na to upozorňuje, zaručeně zpomalím a dávám si větší pozor. Je i skvělé vědět, že na dálnici přede mnou  se něco děje. Je dobré mít přesné informace o havárii o opravě vozovky, abych se nedostal do kolony a pak několik desítek minut nebo hodin nestál na jednom místě. Čím dřív se to dovím, tím spíše se mohu na to připravit. Uhnout na nějakou boční cestu, nebo si zvolit od začátku jinou trasu, nebo si vzít něco na čtení :-).
Podobně i Bůh nás varuje předem.

3. Bůh dává sny (vize), aby nás varoval. Byl čas, kdy jsem hodně cestoval a to především po české dálnici D1. Na to množství kilometrů, které jsem po ní najel, jsem se jen zřídka kdy dostal do velké kolony (teď nemyslím velká města na dálnici). Většinou jsem byl puzen Duchem, abych vyje dříve, nebo nezastavoval na místě, kde jsem běžně dělal přestávku a to, i když jsem měl dost času. V takových případech jsem se později dověděl, že hned po tom, co jsem přejel nějaké místo, se na něm stala havárie a dálnice byla uzavřená.
Nejsem ten, komu se zdají prorocké sny, spíše mi Duch dává obrazy, které vidím při modlitbách, svých nebo jiných bratrů a sester, při chvále apod. Někdy jsou to jasné obrazy, které nepotřebují výklad, někdy mi Duch dá i výklad, co ten obraz znamená.
Můžeme mít obraz zavřených dveří, uzavřených Božích průduchů apod. Potřebujeme znát přesně význam toho, co to to  znamená. Ne vždy to musí být negativní, jen odklad něčeho, nebo výzva k něčemu, co máme udělat, aby se vše otevřelo … .
Jsou však varování, která Bůh dává církvi a celým společenstvím. Byla společenství která přijala taková varování a například opustila vesnici. Lidé z církve  se odstěhovali z vesnice i ze státu a zachránili si tím život. Ti, kteří nebyli schopni poslechnout, nevěřili snu, který dostal služebník v církvi, byli všichni povražděni muslimy, kteří obsadili vesnici a později celou oblast.
Pak je tu však varování ohledně hříšného života. Bůh včas nám dává do cesty „značky“, které nás usvědčují z hříchu, ukazují nám na naše odchýlení se z jeho cest a ukazují jak se máme vrátit. Bůh to dělá skrze své služebníky, ale také skrze sny, které nás mají varovat, že se řítíme do propasti.
Hospodin varoval Izrael i Judu skrze všechny své proroky a vidoucí: „Odvraťte se od svých zlých cest a dodržujte má přikázání a ustanovení! …“ (2. Královská 17:13 [CzeB21])
Tato varování však nesvěřuje běžně každému věřícímu a neděje se to každý den. Ten koho takto posílá, nese velkou odpovědnost za to, že vyřídí vše tak, jak mu to Duch svatý zjevil (přesně, ve správném čase a správným lidem) a nebude do toho zatahovat své emoce a své myšlení (svůj výklad podle toho, jak se cítí).

Bůh tě nechce nechat bez varování, pokud vidí nebezpečí, které ty ještě nevidíš, nebo ho přehlížíš. Dělá to skrze to, že ti dá sen, zjevení, vizi nebo ji dá jiným, aby ti o tom řekli.
Nezahazuj ihned věci, které slyšíš, nebo jsi viděl ty nebo jiní ve snu nebo zjevení,  ale modli se, zda je to od Boha, zda je to pro tebe a co s tím máš dělat. Pak poslechni a udělej to, co ti Duch ukáže, že máš udělat.

Lekce IV.

Zkoušeli jste někdy jet na kole, motorce nebo autem a dívat se těsně před kola? Nebo jít po chodníku  a dívat se pod nohy? Co se vám nejspíše stane? Pokud jdete po chodníku, nejspíše někoho srazíte, nebo narazíte na zeď. Pokud jedete na kole nebo autem, skončíte někde v příkopu. Proč? Sice vidíte dobře těsně před sebe, ale nevidíte nic kolem a hlavně nevidíte jaké překážky, zatáčky a dopravní značky máte před sebou. Když to pak přijde  a vy je zaregistrujete (všimnete si jich) nejste připraveni rychle reagovat. Jednoduše nejsme připraveni na to, co má přijít.

2. Boží sny a vize nás mají připravit na to, co má přijít.
Bůh chce, abychom byli připraveni. Pokud by to nechtěl, nedal by nám Písma, kde mnohými proroctvími připravoval svůj lid na to, co má přijít, co bude dělat. Tak připravuje dnes i nás.
Mít sny od Boha, vykládat je a v přijímat jeho vize, je jen jiný projev prorockého ducha.
To, že je nám oznámené, co bude Bůh dělat, nebo co se bude dít a my se podle toho nezařídíme, je jen důkazem, že nevěříme vizi, snu, slovům, které Bůh posílá přes své služebníky. Je to jeden velký nedostatek mnohých církví a společenstvích. Často připravujeme strategie, plánujeme finance, vymýšlíme techniky, ale kdybychom uvěřili vizi od Boha, ušetřili bychom si často peníze, čas i nervy. Chodíme krok za krokem s hlavou upřenou na zem, místo abychom  hleděli před sebe na Krista a na to, co připravuje.
Nejde jen o církev, ale jde i osobní život. Pokud chceš koupit nějakou nemovitost nebo ji prodat a dostaneš sen o tom, že za rok budou ceny vyšší. Co uděláš? Když ti Bůh zjeví ve snu, že budeš v Africe lékařem, pak půjdeš studovat techniku? Pokud ti Bůh vloží do ducha vizi o práci mezi dětmi, začneš hledat práci v domově důchodců?….
Faraon dostal sen, skrze který byl zachráněný Egypt od hladomoru. Proč? Protože poslechl a uvěřil tomu, co o tom snu vyložil Josef. Skrze sen Faraona, jeho víru v Josefův výklad, Josefovu schopnost vykládat sny a moudrost od Boha, byl Egypt připravený, když přišly roky hladu.
Mnohdy „nekřesťané“ mají více víry než ti, kteří mluví o sobě, že jsou věřící.

Bůh ti sesílá sen, nebo ti v duchu ukazuje obrazy proto, aby tě připravil na budoucí věci. Je to klíč k tomu, aby jsi mohl vstoupit do dveří, které mají název: „zítřek“.

Příště: Bůh dává sny, aby tě varoval.

„Tito lidé vůbec nejsou opilí, jak si myslíte – vždyť je teprve devět hodin!  Děje se ale, co bylo předpověděno ústy proroka Joele:  ‚V posledních dnech, praví Bůh, vyliji svého Ducha na všechny lidi. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny.  Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech vyliji svého Ducha a budou prorokovat.“
(Skutky 2:15-18 [CzeB21])

V následujících sedmi možná osmi dnech, bych se chtěl zamýšlet nad slovem sen/vize. Myslím si, že mnozí v této oblasti tápají a neví, co si mají myslet a jak jednat se sny a vizemi.

Musíme rozlišovat, co se nám zdá ve spánku a co nám Bůh zjevuje jako jeho sen a vizi. Hodně lidí se často zabývá tím, co se jim v noci zdálo za sen a hledají v něm nějaké odkazy. Mnohdy se spoléhají na „babské pověry“ a jiné okultní praktiky (snáře apod.), nebo si dělají lidské výklady, podle toho, co zrovna prožívají. Mnoho snů, které se nám v noci zdají mají sice souvislost s naším životem, ale nesouvisí s Boží vizí. Jsou jen důsledkem toho, co zrovna prožíváme a v jakém psychickém stavu se zrovna nacházíme. Například: Z množství práce jsou těžké sny, množstvím slov mluví hlupáci. (Kazatel 5:2 [CzeB21]).
Pokud se dívám na televizi, pak mohu předpokládat, že se mi budou zdát podobné věci, které jsem viděl (horor, akční film, erotika…). Nebo jimi budu svírán, pronásledován. Pokud jsem pod dlouhodobým tlakem ohledně dluhů, života v hříchu, stresu, pak se to odráží na mých snech. Mohu se probouzet se zděšením, zpocený apod. Příčinou však je většinou nějaký hřích v podobě neposlušnosti vůči Božímu slovu, hřích starostí, hřích ve vzdalování se od Boha a hledání svých cest… Tyto sny by měly být pro nás varováním, abychom se zamysleli, zda je vše  v pořádku s naším životem a našim jednáním.
Naopak:  „Moudrostí založil Hospodin zemi, prozřetelností nebe upevnil.  Jeho věděním tryskají z hlubin proudy, oblaka rosu skýtají.  Soudnost a prozíravost ať nesejdou ti z očí, jak vzácný poklad je, synu, opatruj.  To ony darují tvé duši život, právě ony tvé hrdlo okrášlí.  Bezpečně pak půjdeš svojí cestou, tvé nohy nebudou klopýtat.  Až půjdeš spát, nic nebude tě strašit, až usneš, tvůj sen bude příjemný.  Nebudeš se bát náhlého děsu ani zkázy, jež čeká ničemy.  Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! “ (Přísloví 3:19-26 [CzeB21])
Ve snech se tedy často odráží náš momentální stav a vztah k Pánu. Platí to i pro ty, kteří nevěří v Ježíše. Můžeme číst o snech faraona, babylonských králů, Pilátově ženě a dalších lidí. Tyto sny je měly varovat, ale zdály se jim hlavně proto, aby skrze ně byla zjevena Boží sláva.
Jinou kapitolou jsou sny a vize, obrazy, které můžeme uvidět, i když nespíme a které nás mají vést. Abychom lépe pochopili jak vše funguje, zkusme se zamyslet nad tím, proč nám Bůh tyto sny a vize dává. Budeme jim pak lépe rozumět a používat je.

1. Bůh dává vize, aby zjevil svoji vůli.
Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky. (Amos 3:7 [CzeB21])
Bůh chce, abychom znali jeho vůli. Říká: „Slyšte má slova: Je-li mezi vámi Hospodinův prorok, dám se mu poznat skrze vidění, promluvím k němu skrze sen. (Numeri 12:6 [CzeB21])
Ne každý musí mít sny a vize. Někdy je získáváme skrze jiného člověka, vedoucího, který se s tím, co mu Bůh ukázal s námi sdílí a my pak může ty věci uvidět a představit si je, nebo se jen s nimi ztotožnit (sjednotit). Někdo potřebuje takový prvotní dotek skrze jiného, aby sám pak přijímal další a podrobnější vizi. Někdy se nám poskládá celkový obraz z několika menších, který přijali různí lidé. Nemusíme spát, může nám to přicházet do  obrazu našeho vnitřního člověka (ducha) při modlitbách, při kázání jiných apod. Bůh chce se s námi podělit o to, co je jeho snem, jeho vizí a záměrem.  Několik rad pro tuto oblast:
1. Pokud si nejsi jistý/á, že je to od Boha, modli se vírou, aby to odešlo z tvého života, pokud to není Boží. Pokud to zůstane, pak je to Boží. (Toto funguje jen v případě, že toužíš po Boží vůli a nechceš si prosazovat svoje představy a za předpokladu, že věříš tomu, že když o něco prosíš Otce podle jeho vůle, pak se to stane. Jeho vůlí je, aby jsi hledal jeho cesty.)
2. Pokud ti Bůh dává sny o druhých nebo o společenství, pak se modli za to, aby jsi věděl/a, jestli to máš říct a kdy, nebo se máš jenom za věci modlit. Pokud to máš říct, pak zajdi za tím člověkem a neříkej to jiným. Pokud se jedná o společenství, zajdi za vedoucím. Je to jeho odpovědnost.
3. Pokud se ti zdá sen, nebo máš vizi, kterou nechápeš, pros o výklad od Boha. Pokud nepřijde, zahoď to, nebo odlož.
4. Pokud je to pro tebe a máš jistotu, že je to Boží, uchop to vírou a běž za tou vizí. Ptej se však na podrobnosti(načasování, postupné kroky apod.)

Příště: Bůh dává vize, abychom moli být připraveni.

Abychom mohli žít každodenní život s Duchem svatým, potřebujeme tři věci:
a) Touhu. Bez touhy není možné slyšet hlas Ducha svatého. Pokud po něčem netoužím, ani to neočekávám a nevyhlížím.
Boží děti, slyší hlas svého Pastýře. Pokud však v mém srdci není touha, pak nevnímám ani to, že mne vede. Některé skutečnosti v mém životě pak pokládám za štěstí, svou spravedlnost a dokonalost, nebo prostě si toho nevšímám a jen žiji.
Potřebuji toužit po přítomnosti Ducha svatého a jeho hlasu. Touhu do srdce mohu získat od Otce a jeho Slova. Když čtu o tom, jak mluvil ke svým služebníkům, když čtu o tom, jak Ježíš chodil po zemi a tom, co všechno dělal, když čtu co Duch svatý dělal skrze první křesťany v knize skutků a jak jasně k nim promlouval Bůh. Mé srdce se roztouží po tomto hlasu a jeho vedení. Řekni Duchu svatému: otvírám své srdce pro tebe, přijď do mého života, toužím po tvé přítomnosti. Můžeš si požádat i o samotnou touhu. (I když žádat a modlit se za touhu, znamená, že již nějakou touhu máme)

b) Potřebujeme slyšet. Písmo mluví o lidech, kteří mají uši a přesto neslyší. Občas se mi stane, že na mne někdo mluví, já slyším, že mluví, ale nevnímám, co mi říká. Pak se musím zeptat: „Co jsi mi to říkal?“ Podobně je to i s duchovním sluchem. Stejně je to s tím jak slyšíme hlas Ducha svatého, který promlouvá k našemu duchu.
Protože se soustředíme jiným směrem, jsme zaměřeni jinam, než k Duchu, neslyšíme co nám chce říct. Potřebujeme se zastavit a začít naslouchat svému nitru. Zeptat se Duchu svatý, to teď ty ke mne promlouváš? Jsem tady. Poslouchám. Pokud se soustředíme směrem k němu, začneme vnímat to, co nám chce říct. Musíme se vědomě rozhodnout, že začneme naslouchat a soustředit se tím směrem.
Můžeme se i ujistit. „Je to toto, co slyším? Slyším tě správně?“…

c) Žádejme o konkrétní věci.
Chybou, kterou děláme jsou naše otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby Bůh nic neudělal, nic mi nedal, nijak nejednal… Jak mohu říkat, že věřím, když vzápětí začnu dělat opatření pro případ, že Bůh nic neudělá.  Schází-li někomu z vás moudrost, ať žádá Boha, a ten mu ji dá – je přece štědrý ke všem a bez výhrad!  Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam.  Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane …
(Jakub 1:5-7 [CzeB21])
Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali, a budete to mít. (Marek 11:24 [CzeB21])
V souladu s touhou vloženou to tvého srdce Bohem, buď při modlitbách a žádostech konkrétní. Tvoje víra je založena na Božím slově – modli se Božím slovem, tedy verši z Písma, které zaslibují, nebo tvoří, boří, vyvracejí nebo budují…
Toto je smělá důvěra, kterou k němu máme: Kdykoli o něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás.  A když víme, že nás slyší, kdykoli o něco prosíme, pak víme, že to, oč jsme jej prosili, dostáváme.  (1. Janova 5:14-15 [CzeB21])

Můžeš důvěřovat Bohu, že pokud ho požádáš o Ducha svatého, sešle ho do tvého života. Můžeš důvěřovat Duchu svatému, že když mu řekneš jak toužíš po jeho slově k tobě, bude k tobě promlouvat. Když budeš toužit po duchovních darech a řekneš mu to, objevíš v sobě jeho dary, které ti dá tak, jak sám chce. Když budeš toužit chodit v jeho přítomnosti a budeš s ním o tom mluvit, začneš v ní chodit, protože on slyší a dává svým dětem dobré věci.
Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu?  A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra?  Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?„
(Lukáš 11:11-13 [CzeB21])

Psal jsem o tom, že můžeme skrze chození v Duchu svatém znát konkrétní věci. Detaily, maličkosti pro všední den. Ať to je již v obchodování, nakupování, při práce a pod. Duch svatý nám nechce oznamovat jen velká a důležitá rozhodnutí, ale každodenní maličkosti. Také   jsem se zmínil o tom, že skrze tyto malé denní věci, se učíme poznávat, jak k nám mluví, učíme se znát jakým hlasem mluví k našemu duchu, abychom si byli jistí jeho hlasem při velkých a důležitých rozhodnutích.
Nechat se vést Duchem svatým, také znamená vědět, kdy mám věci dělat, kdy je nezačínat a kde je dělat nebo nedělat. Velké množství věřících, udělá chybu právě ve špatném načasování. Potřebujeme vědět, co máme dělat, kde máme být a v jakém čase a důležité je také s kým. Pokud neznáme čas a jsme na správném místě, můžeme minou lidi, kteří nějak souvisí s naší službou, nebo události, které se tam měly nebo mají odehrát. Pak z těchto důvodů naše služba, práce, obchod a pod. nemusí být efektivní. Přinese spíše zklamání, že to není tak, jak jsem slyšel z Ducha svatého. Když se to stane víckrát, přestáváš věřit, že tě Duch svatý chce vést. Možná slyšíš dobře, ale neptal jsi se na čas, nebo místo. Na překážku je zde naše netrpělivost a naše city k různým místům (například se na to místo váží naše dobré nebo špatné vzpomínky a to ovlivní, zda slyšíme správně). Jsou místa, kde jsem neprožil příjemné věci. Když vnímám, že mne tam Duch svatý posílá, pak se má duše bude bouřit proti tomu. Moje mysl bude hledat všechna proti a bude je vydávat za hlas Ducha svatého. (to by mi Bůh  neudělal, vždyť ví, že by mne to tam zabilo…, to nemůže být a není z Boha… to je od ďábla…)
U času jde spíše o naši netrpělivost. Nejsme mnohdy schopni vyčkat Božích zaslíbení a chceme je ihned. Potřebujeme vědět, že nás Bůh posílá hned, nebo se máme připravovat, nebo jen čekat až otevře dveře. Mnoho z Božích věcí, do kterých jsme vstoupili a viděli Boha dělat obrovské věci, jsme zažili právě proto, že jsme byli na správném místě ve správné době a proto jsme měli kolem sebe i správné lidi a jednali jsme se se správnými lidmi, které Bůh předem připravil. Asi jsme i mnoho věcí prošvihli, pro moji netrpělivost. Není to jenom o netrpělivosti, je to také o tom, že můžeme přijít pozdě. Tedy o neochotě jít hned, o zdlouhavém rozhodování se … . Můžeme věci promeškat. Nikdy již nebudeme mít šanci to zopakovat. prostě to již šlo. Ten správný čas jsme promeškali, lidi minuli. Zažil jsem případy, kdy lidé se rozhodli pozdě, pak zjistili, že jsou mimo, ale přesto zůstali na tom místě a mysleli si, že dostanou ještě jednu úplně stejnou šanci. Tak tam čekají do dnes. Ano šanci dostaneme, ale již v jiném čase, při něčem jiném. Nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Voda, co v ní byla včera, již odtekla a dnes tam teče jiná. Jsou různé důvody pro netrpělivost. Nedaří se ti na tom místě kde jsi, chceš již být ve službě samostatný a ne stále pod autoritou, vidíš sen a už, už ho chceš naplnit, myslíš, že to nějak pomůže tvým vztahům v rodině… Pokud tomu podlehneš a nepůjdeš v Božím čase, pak se to pro tebe a tvou rodinu může stát katastrofou. Zažili jsme případy, kdy služebníci takto odešli i s celou rodinou, ale nakonec se tam, kam šli neuživili, měli stálé problémy, natož aby ještě sloužili a nakonec se jejich rodina rozpadla a rozvedli se. Je skutečně nutné znát čas a místo, kde tě Bůh chce mít.
V knize  Skutků můžeme vidět jak byl Pavel veden na konkrétní místa v konkrétním čase. Jak Petr slyšel, že přišli ti správní lidé. U krále Davida také vidíme, jak Duch k němu hovoří a kde a kdy se má postavit nepříteli, jak má vyčkat a ž On půjde před ním. Jak to zjistí, že je před ním (2.Samuelova 5:23-25, Skutky10., Skutky16:6).
Stejně jedná i s námi. Možná si teď říkáš, že o tom kam a kdy půjdeš rozhodují jiní. I o nás rozhodují a všude, kde jsme byli, jsme byli z Boží vůle a ve správném čase, i když to někdy z našeho pohledu vypadalo jinak. Pokud bychom na ta místa, kam jsme byli posláni přišli v jiném čase, mnoho z těch věcí, které jsme udělali (dělal Bůh skrze nás), bychom vůbec nemohli udělat. Ani zažívat dnešní požehnání na Slovensku.
Musíš věřit, že Bůh mluví i k nim. Svěř se pod jeho křídla. Pros za ty a žehnej těm, kteří o tom rozhodují. Vyžádej si od Boha ujištění, že tě povede i skrze jiné ve správném čase na správné místo. Potřebuješ ujištění pro zlé časy, kdy bude přicházet nepřítel a našeptávat, aby jsi odešel, protože tě někdo poslal tam, kde nemáš být.
A vše začíná u malých věcí, o kterých můžeš každý den mluvit s Duchem svatým.

Moudrá žena buduje svůj dům – Oči

Naučit se chodit, žít v Duchu svatém, znamená se s ním sdílet a naslouchat mu v maličkostech. Jsou situace, kdy jde o velmi důležitá rozhodnutí v našich životech a tehdy se snažíme volat k Bohu o jeho vedení. Chceme slyšet jeho hlas a radu. Přitom naslouchání jeho hlasu v maličkostech všedního dne, nám dává jistotu, že slyšíme správně i při velkých a zásadních rozhodnutích.
NEnaučíme se slyšet a rozeznávat hlas Ducha svatého, když se na něho budeme obracet jen při těch velmi, velmi důležitých věcech. I když jeho hlas uslyšíme, budeme pochybovat, zda slyšíme správně. Nepřítel nás dokáže zpochybnit.
Mluv s ním i o běžných věcech. Nakupuješ, on ti dokáže konkrétně poradit. Duch svatý ví, jak byl ten, či ten výrobek vyrobený. Zda je uvnitř kaz, zda je to skutečně čerstvé apod. Kde nakoupit, kde prodat. A ty se při tom naučíš rozeznávat, co je od něho a co z tebe. Přitom, když uděláš chybu, nic se nestane, ale ty se posuneš, Budeš vědět, jak to není. Naučí tě to chodit v Duchu a v důležitých věcech budeš mít jistotu, protože poznáš jeho hlas.
Duch svatý mne vedl při prodeji mých obrázků a obrazů naprosto na konkrétní místa a ke konkrétním lidem, učil mne vnímat, kdy mluví on a kdy má duše, při jednoduchých rozhodnutích, jako kterou cestou jít a kudy ne, kde vystoupit z vlaku, do kterého města jet, do jaké ulice a obchodu zajít. Učil mne, kdy a za koho se mám modlit. Vzpomínám si, že na začátku, kdy jsem ještě pro mnohé byl problémovým křesťanem a nemohl jsem v církvi sloužit, mne Duch svatý vedl, abych každý večer chodil kolem nemocnice a modlil se za to, aby tam mohli sloužit křesťané. V té době to nebylo možné. Ředitel byl jehovista a křesťané tam oficiálně nesměli sloužit. Byla pro ně nemocnice zavřená (pro duchovní službu nemocným). Když jsem po několika letech již sloužil v Armádě spásy, měl jsem milost být u toho, kdy v nemocnici vzniklo komunitní centrum a nemocnice se otevřela pro duchovní službu všem církvím.
Bůh tě chce použít konkrétním způsobem a mluvit s tebou o konkrétních věcech. Dokáže být velmi konkrétní. On ví vše. S králem Davidem, s Mojžíšem mluvil o naprosto konkrétních věcech (Exodus 26. kap., I.Paralipomenon 28:11-19), ale i dalšími jeho služebníky od Abrahama přes soudce  Gedeona, proroka Samuele a krále až po novozákonního Filipa, kterému v jeho největší službě evangeliem přikázal, aby vyšel z této služby na poušť. Tam pak, aby se připojil ke konkrétnímu vozu a konkrétnímu člověku. Bůh je velmi konkrétní a neznáme hranici, o čem by s tebou nemohl hovořil. Často nás Duch svatý vede velmi neobvykle. Často se to vymyká „zdravému“ rozumu a lidskému myšlení. (Neznamená to však, že všechno, co je mimo mé chápání, je z Ducha svatého. Tak to není, i když to někteří tak chápou a dokazují tím, že mluví z Ducha svatého.) K Izajáši mluvil tak konkrétně včetně jmen lidí, kteří v budoucnu budou hrát roli v návratu Židů do Jeruzaléma, že mnozí dnešní bibličtí učitelé začali věřit, že knihu Izajáš napsali dva různí autoři. Samozřejmě, že ji napsal („diktoval“) jeden a to Duch svatý, proto mohla být tak konkrétně napsaná jedním člověkem.
Stejně tak, jako mluvil Duch svatý se svými služebníky v Písmu, chce hovořit i s námi. Ptej se a buď konkrétní v otázkách. A především naslouchej svému duchu, ke kterému Duch svatý mluví a dosvědčuje svoji přítomnost v tvém životě. Začni u obyčejný věcí všedního dne. U maličkostí a nauč se rozeznávat, jak s tebou mluví. Rozeznávat jeho hlas. Nečekej až na velké věci, na to, že se jednou stane, že uslyšíš ušima jeho hlas z venku. Kéž by se ti to stalo, ale nečekej až na to. Začni dnes u malých a možná pro tebe u bezvýznamných rozhodnutí. Začni tam, kde jsi. Uvidíš, jak poroste tvé poznání v chození Duchem svatým. Tvá jistota v Bohu.

Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Galatským 5:17 [CzeCEP])
Psal jsem o tom, že skrze naše smysly přichází do našeho nitra touha. Pohledem na věci (lidi), to co slyším ve mne může vyprodukovat nějakou touhu, to co cítím také. To, jak mluvím, mne může rozohnit nebo zchladit. To, čeho se dotýkám (kovu, lidské kůže), ve mne něco vyvolává. Je důležité  ne to, co vidím, slyším, mluvím, cítím, čeho se dotýkám, ale to jaké touhy to ve mne vyvolává. Podle toho buď žiji, život světa nebo život Boží.
Právě světský život je tou třetí pastí.
Vidíme to na příkladu marnotratného syna, který se nemohl dočkat dědictví, proto si ho vybral předčasně, aby ho mohl utratit ve světě s ženami, alkoholem. Prostě v zábavě, kterou nabízí svět. Jako křesťan závidíš lidem jak žijí? Jak se dokáží bavit? Závidíš jim to, co ty dělat nemůžeš? Jestli ano, je někde chyba. Pak se někde uvnitř sžíráš, i když navenek říkáš, že jsi šťastný. I skrze to přichází do křesťanského života mnoho depresí. Není jednota mezi tím, co žiji a po čem toužím. Po tom, co bych chtěl dělat.
Čtěme v Písmu. Najdeme tam mnoho takových příkladů. Bůh nechce, aby jsi žil neustálý život v depresi z toho, že toužíš po světě a musíš žít „svatý“ život. Ježíš říká, že to, co nás svádí máme odhodit, vzdát se toho (svádí-li tě tvé oko, ruka…, je lepší přijít do Božího království jednooký než tam vůbec nepřijít), pro mnohé je to jediná možnost jak zabránit životu v hříchu.  Na druhou stranu se dovídáme, že můžeme žít šťastný život, když mé smysly, můj rozum a touhy budou v jednotě a podřízeny Duchu svatému. Mohu se dívat na hezkou ženu nebo muže a myslet si (jak říká Pavel, teď mluvím po lidsku) ta nebo ten by stál za hřích, nebo ten nebo ta je k nakousnutí. Pak mám jako křesťan vnitřní rozpor. Mohu se však na ně dívat a říkat: „Díky Bože, že jsi je stvořil, dej ať tě mohou poznat, ať mohou mít i vnitřní krásu Ducha svatého….“ Sám jsem byl překvapený, že po tom, co jsem uvěřil, se mi pohled na lidi změnil. Jel jsem autobusem nebo vlakem a místo abych koukal po ženách, tak jsem se za lidi ve vlaku modlil. Přicházelo to jako samozřejmost.
Můžeme vidět peníze a myslet na světský způsob života, jak bych je utratil a užíval si, nebo uvidět, jak jimi mohu podpořit misii, nakrmit hladové apod. Mohu v církvi tancovat, abych přilákal/a na sebe pozornost očí, nebo tancuji pro radost před Pánem a tancuji pro něho. Mohu se pěkně oblékat a upravovat proto, abych se zalíbila mužům, aby se za mnou lidé ohlíželi, nebo proto, že to dělám pro Pána. Mohu cvičit, abych se ukázal jak mám zdatné tělo, nebo proto, abych mohl lépe a déle sloužit Pánu. Jsou to různé pohledy. Opět nám mnohé příklady v Písmu ukazují, že je možné žít svatý život i přes některá uklouznutí, která přišla právě proto, že se lidé nechali svést na falešnou cestu skrze lidské myšlení, skrze touhy smyslů a světskému životu. Ano můžeme žít svatý život.
Modli se a vyprošuj u Pána milost, aby jsi životě mohl přemýšlet Božím způsobem, aby jsi se doptával na jeho cesty a naučil se je rozeznávat a také je pak poslechnout. David se modlil : „…hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Žalmy 139:24 [CzeCEP]). Modli se za své touhy v srdci, aby té touhy byly v souladu s Božími. Opět David volal k Bohu: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,..“ (Žalmy 139:23 [CzeCEP]).  Modli se, aby tě Bůh ochránil od nástrah, aby tvé víra mohla obstát a ty dojít do konce.
„Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“ (Žalmy 25:5 [CzeCEP])
Rada na konec: Toto není napsané proto, aby jsi to pozoroval na lidech kolem tebe, ale aby jsi před sebou a Pánem rozbalil své srdce, vyklepal z něho prach, nebo spíše nechal Pána ten prach vyklepat a opět ho čisté vrátil. Čistému vše čisté.

Bible je plná příběhů. Včera jsem pro ilustraci vybral jen příběh Saula, Petra, zmínil jsem se o Davidovi. Mohl bych však vybrat mnohem více příběhů. Všechny tam jsou pro naše poučení. U některých je jasně řečeno, co bylo dobře a co bylo zle. V Písmu je však mnoho příběhů, které Bůh nechává bez komentáře. Jakoby nám tím říkal, hledej v nich moji vůli. Dal jsem ti Ducha, tak s ním přemýšlej o tom, jak bych jednal. Nauč se v nich mým postojům, tím, že budeš nad těmi příběhy přemýšlet a dotazovat se.  Poznávej mne skrze toto hledání… . Ano Písmo je tou nejúžasnější učebnicí. Bůh nám dal rozum k tomu, abychom ho hledali a přemýšleli o jeho díle a především o jeho vůli pro náš život. Abychom ho dali k dispozici Duchu svatému pro Boží dílo skrze nás. K jeho oslavě.
Podobně nám dal naše smysly. Dal nám je k našemu praktickému životu, ale také proto, abychom jimi dokázali vnímat krásu toho, co vytvořil. Abychom se mohli radovat z jeho díla. Přesto nás těchto pět smyslů může odvést z Boží vůle na falešnou cestu.
Ten nejviditelnější příklad je při výběru partnera. Vidíme někoho, kdo se nám líbí a chceme si ho vzít právě proto, že se nám líbí „očima“. Nehledáme Boží vedení, ale podlehneme našemu zraku.  (Bůh se nedívá na vzhled, ale do srdce)
Tak je to ale i u mnoha praktických věcí, například při nákupech. Toto auto, tato pračka, televize, tento telefon… se mi líbí, to musím mít.  Přitom Duch svatý ví, co skutečně potřebujeme a také ví jaký výrobek je kazový a který je dobře vyrobený. Který je jen na oko, a který skutečně dobře funguje, i když nemá ten nejlepší vzhled. Nakupujete podle vlastních smyslů, nebo se ptáte Ducha svatého. Podobně je to s nákupy do církve, vybavení organizací.
Co s námi může udělat vůně parfému, nebo vůně pečeného kuřete, vyslechnutí chvály na to, či ono od naší sousedky… Jak musíme mít za každou cenu to, co nám bylo příjemné na dotek… .

Davidovi oči uviděly Batšebu. Jeho pohled ho dovedl ke smilstvu a později i k úkladné vraždě. Jeho syn Šalamoun pro krásné věci, život v přepychu a jeho zálibu v ženách, sdíral lid daněmi (1. Královská 12:4) Nemusíme chodit daleko, ale hned v třetí kapitole Bible čteme o Evě: „Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. (Genesis 3:6 [CzeB21])
Pokud naše smysly nebudou pod kontrolou Ducha svatého, pokud je nedokážeme zvládnout a používat pro Boží království, pak nás svedou na falešnou cestu. Podlehneme díky nim „něčemu lákavému“, co nás svede z Božích cest.
Přesto nám Bůh tyto smysly dal a chce, abychom je používali a radovali se z jejich používání. Musíme je však podřídit pod Ducha svatého a ne se nechat jimi vláčet životem.
Skrze smysly přichází do našich životů, do našich srdcí, touha.

Čtěme příběhy lidí z Bible a nechme se vést k tomu, abychom pochopili jak naše smysly i rozum používat. Abychom pochopili i všechna nebezpečí, když jim necháme volnost.

Zítra se podíváme na třetí past, která nás svádí na falešnou cestu. Je jí světský život.

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12 [CzeCEP])

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, (2. Timoteovi 3:16 [CzeCEP])

Boží slovo nám pomůže rozpoznat jestli se necháváme vést Duchem, nebo naším sobectvím, tělesností. Toto poznání je pro nás životně důležité. Vždyť:  „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.  Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“  (Římanům 8:5-6 [CzeCEP])
Proto potřebujeme rozpoznat, kdy nás vede naše tělesnost a kdy Duch. Odpověď najdeme v Písmu, které je pro nás tou nejlepší a živou učebnicí.
Pro dnešek a zítřek se podívejme na to, co nás svádí na falešnou cestu.
1. Mysl. Často se člověk rozhoduje podle toho, co dokáže vymyslet. Pokud by nás Bůh chtěl vést přes naši mysl, pak by nám stačila naše rozumnost, ale Bůh říká, abychom se na ni nespoléhali. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Přísloví 3:5 [CzeCEP]) Pokud Písmo hovoří o rozumnosti, mluví a rozumnosti získané od Boha a o tu máme usilovat, tedy Boží rozumnost a ne naší.
Když se rozhodujeme například o nějakém projektu, naše myšlení nás omezí na to, co se dovídáme ohledně našich možností (stavební, technické, finanční, personální, vzdělání, výběr místa, výběr zaměstnání apod.) Nejsme pak schopni dělat Boží věci. Naše rozumnost, byť získaná dobrým vzděláním, nás odvede na falešnou cestu. Boží „projekty“ vždy přesahují toto lidské myšlení, protože Bůh ví to, co nevíme my. Bůh má veškeré zdroje a moc věci a lidi proměnit.
Pokud se necháme vést myslí, pak budeme dělat pouze lidské dílo. Pokud Duchem uvidíme zázraky a Boží moc. Uvidíme, jak se Bůh oslavuje.
Praktický příklad: Rozjíždíme doučování dětí v osadách a doučování a kluby pro dětí z romských rodin ve městě. Dělalo mi velké starosti, kde vzít odborníky – učitele, nebo spíše kde vzít na jejich mzdu. Lidské myšlení mi ukazovalo, že potřebujeme odborníky, kteří budou učit děti. Bůh však měl jiný názor. Řekl mi: „Nehledej odborníky, ale budou se o ně starat lidé z jejich řad. Já jim budu pomáhat věci uvidět, budu je vést v tom, jak mají jednat a učit děti. Dám jim svou rozumnost a poznání.Všichni kolem uvidí velké Boží věci.“  Je nelogické, aby děti se učili od těch, kteří sami potřebují se spíše učit. Tak přemýšlí naše mysl. Poslechl jsem. Začali jsme s doučování i přesto, že jsme neměli nikoho na učení. Dnes skutečně vidím zázraky v tom, jak Duch jedná jak s těmi, kteří je učí a jak jim dává svou moudrost, jak jim dává svoji rozumnost a na druhé straně, jak jedná s dětmi, otvírá jejich mysl na přijímání nových věcí, na učení a jak jim vkládá do srdce touhu po vzdělání. Samy děti se chtějí učit, těší se na doučování a posunují se dopředu. Sláva Bohu.
Dalším příkladem je příprava stavby komunitního centra v jedné z osad. Pokud na tím budu lidsky přemýšlet, pak je to nemožné: nejsou peníze, lidé ve městě, kteří rozhodují nechtějí již nic investovat do Romů, nálada ve městě není nakloněná pro pomoc, sami Romové jsou nespolehliví. Mysl říká ne, to je nesmysl.
Bůh však řekl ano. Tak jsem poslech a nechal vypracovat studii a následně stavební dokumentaci. (i bez peněz) Udělal jsem v důvěře první krok, navzdory mé mysli. Bůh potvrdil svou vůli ohledně stavby. Naklonil úředníky i politiky ve městě, připravil a připravuje finance, nadchl Romy a dnes se bude podepisovat smlouva o spolupráci mezi městem námi a Romy, kteří žijí v osadě. Další smlouva o pronájmu městského pozemku pro komunitní centrum za jedno Euro. Pokud bych se nechal vést svou rozumností, nic z toho by dnes nebylo.
Biblicky můžeme vidět Petra, jak není schopen pochopit, že Ježíš musí zemřít, když má kralovat nad Izraelem. Jak může mrtvý kralovat. Mrtvý je mrtvý. A proč by měl být vzkříšen. Není to zbytečnost. Prostě neumře, bude tady na věky a je to. Bude kralovat a my s ním. Viděl situaci svou myslí, která není schopna pojmout Boží myšlení, které nás převyšuje.
Nechat se vést Duchem, je nespoléhat se na naši mysl a naše porozumění okolnostem. Odvedou nás od Božího díla.
Dalším příkladem z Písma je král Saul. Řešil situace skutečně pouze skrze svou mysl. Viděl vojsko v rozkladu, viděl nepřátele a to ho dovedlo k tomu, že musel něco udělat. Místo aby se spoléhal na Boha, začal obětovat, přestože nebyl knězem. I obětování viděl pouze svojí myslí jako nějaký obřad a nepochopil, že je to postoj srdce, víry a poslušnosti. Král David naopak vždy vyhledával vedení Duchem svatým. Doptával se na Boží vůli a na to, jak má věci provést, jak bojovat. Poslechl hlas Ducha svatého, i když by to vypadalo nesmyslně.

Další oblastí, která nás může odvést  na falešnou cestu, jsou naše smysly. O tom zítra.

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. (2. Korintským 12:7 [CzeCEP])
Tento verš jsem nemohl dlouho pochopit. Během let jsem slyšel různé výklady tohoto verše. Někdy mám dojem, že my kazatelé se snažíme být spíše obhájci Boha, než zvěstovatelé evangelia.  Snažíme se obhájit věci, které jsou v Písmu na první pohled sporné a za každou cenu tím obhajovat Boží dobrotu. Vím, že Bůh nepotřebuje obhájce. Naopak jsme to my, kdo potřebujeme mít v něm svého zastánce a obhájce. A o tom je i tento verš a několik dalších veršů.
Všimněme si dvou slov osten a posel(satanův).
Vžijme se do života člověk s nějakým postižením. Je vysmíván pro svůj hendikep (omezení, které mne dostává do nevýhody, do oslabení oproti druhým). Je to křesťan. Tím hendikepem může být cokoli. Může to být nemoc, fyzické postižení, zpomalené myšlení, způsob chování nebo vizáž. Je toho hodně, co bychom mohli dnes nazvat ostnem. Je trápen skrze výsměch druhých. Nepříjemné poznámky, vyhazovy z práce pro neschopnost, neporozumění apod. Satan posílá své posly skrze lidi. Dokonce i sourozence v církvi, protože jeho postižení jedni pokládají a Boží trest, jiní za hříšnost, další za nedostatek víry k uzdravení apod.
Jeho blízcí se s tím člověk trápí, přemýšlí nad tím, jací lidé jsou a volají společně k Bohu, aby ho toho zbavil. Odpovědí na jejich volání k Bohu je:  „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“…  (2. Korintským 12:9 [CzeCEP]) je to divná odpověď. Ale dostal ji i  apoštol Pavel.

V čem se může projevit Boží síla?
1. V tom, že obhájí člověka.
2. Že se zastane.
3. Těm, kteří se posmívají zavře pusu.
4. Ty, kteří jsou proti hendikepovanému, obrátí na jeho stranu.
5. I přes hendikep uschopní člověka vykonat věci, o který si všichni myslí, že je vykonat nemůže.
6. Oslaví na něm jméno Ježíš.
7. Obrátí lidi k sobě.
8…  atd.

Je to jedno vítězství za druhým. Satan je v takovém životě stále porážen, i když to na začátku vypadá katastrofálně, jako jeho vítězství.

Rádi bychom, aby Bůh hned zasáhl, aby přišel oheň z nebe, nebo na naše slovo se „něco“ stalo, aby byli „ti zlí“ ztrestáni. Teď hned. To by však nebyl oslaven Bůh, ale my. Lidé by měli z nás strach. My bychom byli ti, kteří mají moc…

Když máme omezení, jsme slabí. Když máme omezení, musíme se spoléhat na Boha. Pokud to uděláme pak:
1. Nemusíme se bát toho, co nám lidé řeknou a jak se na nás lidí dívají. Víme, že jsme v Božích rukou, v rukou toho, který nás miluje a má absolutní moc.
2. Místo touhy po pomstě, můžeme být plní milosti a žehnat.
3. Vidíme zázraky a mocné Boží jednání. Tím roste naše důvěra, víra i naděje.

Opět zde můžeme vidět jedno vítězství za druhým, tentokrát nad našim sobeckým „JÁ“.
Najednou zjistím, že jsem duchovně posilněn. Mé duchovní oči a uši jsou citlivější na vedení Duchem svatým.

Pavel to pochopil a proto říká: „…A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2. Korintským 12:9 [CzeCEP]) a dál pak ještě dodává: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2. Korintským 12:10 [CzeCEP])

Možná zde je právě recept na tvé deprese, na tvé stresy, na tvou sebelítost. Zde je návod jak jednat s takovými útoky – radovat se, protože z každého útoku vyjdeme silnější a žijeme Boží slávu.

Sílu hledejme ve svém Pánu: A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. (Efezským 6:10 [CzeCEP])

Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jeremiáš 31:34 [CzeCEP])
Když se podívám kolik existuje biblických škol, kolik různých biblických kurzů se denně pořádá, kolik vyučování v církvi probíhá během týdne, pak si mohu mylně myslet, že toto zaslíbení se ještě neuskutečnilo. Možná jen ta část o odpuštění hříchů.
Pokud si něco takového myslím, jsem na omylu. Čím dál tím více jsem přesvědčen o tom, že jakékoli vyučování nedá poznání, pokud při něm sám Bůh nebude k vyučovanému promlouvat. Nevyučuje to tedy člověk, ale Bůh. Tak je to to i s vyučujícím. Pokud někdo vyučuje bez Božího pověření, je to k ničemu, protože to nevyučuje Bůh, ale člověk.
Je úžasné, že jsme se narodili do takové doby a můžeme toto vyučování zažívat. Vidím to v posledních dnech velmi často. Tam, kde lidé touží po Bohu, kde začnou hledat jeho království, pak přichází do jejich životů i Boží vyučování, Bůh jim dává zjevení do mnoha věcí, o kterým se těm ostatním ani nezdá. Dobrou zprávou je, že takových vydaných lidí přibývá, i když jich je stále podstatně méně, než těch, kteří jen od Boha, církve a služebníků něco požadují. Další dobrou zprávou je vidět tyto toužící lidi dál předávat to, co jim Bůh zjevil. Pak si překvapeně říkám, kde se to v nich zvalo, odkud to mají. Jistě, z Ducha svatého. To vím, ale jsem překvapený, protože to bylo ještě před několika dny, týdny, měsíci úplně jinak.
Včera mne takto již po několikáté v tomto roce překvapila jedna sestra, která ve sboru uvádí (vyučuje, má slovo) před sbírkami. Mluvila na verše, které mnohým jsou velmi nesrozumitelné a jiní z nich dělají svými rozbory velkou vědu, byly to verše ze Starého zákona o obětech. Na první čtení to bylo velmi zvláštní. O čem bude mluvit? Také hned na začátku nebyla schopna se dostat k tomu, o čem chtěla mluvit a zamotávala do toho tak, že nakonec přestala. Vypadalo to, že její slovo skončí tak rychle, jak začalo. Najednou však řekla úžasné zjevení, které  jí Bůh dal. Sama řekla, že tři týdny přemýšlela a hledala, co tyto verše znamenají. Asi to neopakuji stejně jako ona, ale zkusím to vysvětli.
Pochopila tuto těžkou a složitou pasáž úplně jednoduše. Pokud jde dávat své dary a oběti Bohu, dbej na to, aby jsi je dával čistý. Bůh nemá zájem o dary od člověka, který je k němu přináší a přitom jeho srdce je plné špíny. Prvně běž a žádej o odpuštění hříchů a pak přinášej dary a oběti. Najednou jsem si uvědomil to, jak přicházíme dávat do sbírek. Stalo se to pro nás nějakou samozřejmostí: Teď je sbírka, tak tam hodím připravené peníze a jedem dál ve chválách… . Je to však více. je to vyjádření jak přistupujeme k Božím věcem a k němu samotnému. To si neuvědomuji, když dávám z nadbytku, ale když dávám z posledních peněz (a ta setra takové situace zná ze svého života), dávám tím i svůj život. Ať chceme nebo ne, peníze jsou život – za ně máme jídlo, pití, teplo, střechu nad hlavou, ošacení. Bez jídla a pití zemřeme. To si neuvědomíš, když máš vše a dáváš jen zlomek toho, co máš. Pokud však dáváš z nedostatku, obětuješ svůj život pro Boha. Protože dáváš ze střechy nad hlavou, dáváš z jídla, které potřebuješ k životu apod. Pak je otázka, jaký život obětuješ. Je čistý nebo špinavý? Bůh nám dává šanci před něho předstupovat ve svatosti – když vyznáváme své hříchy, o nám je odpouští a nepřipomíná. Musíme však toužit po Boží přítomnosti, abychom mohli uvidět svou hříšnost a činit pokání.
Nemusíš být chudý, aby jsi přinášel oběti (sbírky a desátky) v čistotě. Dávání do sbírky není jen obyčejný každonedělní úkon, ale něco víc. Je to jedna z obětí pro Boha. Oběť našeho života.
Podívej se na dávání z jiného pohledu. Bůh sám tě chce vyučit.

Jednou jsem trávil několik málo hodin v kravínu. To stačilo na to, abych byl cítit hnojem a měl tento specifický pach na sobě, i když jsem se vykoupal. Nalezl mi do nosu, přilepil se na mne. Stále jsem ho cítil.
Za několik let jsem začal pracovat v nemocnici. Když jsem jel autobusem, cítil jsem kolem sebe pach, tak typický pro nemocnici. Dokonce se mne jednou někdo zeptal, jestli nejsem nemocný, když jsem byl v nemocnici (tak jsem byl cítit nemocnicí). Prvních několik týdnů jsem dělal chybu, že jsem si dával věci, ve kterých jsem byl v práci do skříně mezi ostatní oblečení. Tak mi načichlo všechno.
Často načichneme tím, co děláme. Když to děláme dlouho, ani si pak neuvědomujeme, jak jsme cítit. Když člověk skončí na ulici, prvních několik týdnů bude cítit sám sebe jak smrdí, ale po roce na ulici to přestane vnímat. Kuřák necítí, jak smrdí po cigaretách. Nevoní tabákem (jak se mylně domnívá), ale je z něj cítit popelník.
Jsou však vůně, které sneseme. Pokud budeme dělat s parfémy, bylinkami, čokoládou apod.
Jsme nositeli různých vůní a pachů aniž si to uvědomujeme.
Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. (2. Korintským 2:15 [CzeCEP])
I křesťan je cítit. Může vonět nebo smrdět. Jako věřící máme různé vůně a dokonce se podle nich můžeme rozdělovat. Někdo voní láskou Kristovou, jiný je načichlý lidským pohledem na spravedlnost a rovnoprávnost. Z dalšího je pak cítit pot z dělání dobých skutků. Někdo připouští vše, jiný je načichlý zákonem. Neuvědomuje si, jak je to z nás daleko cítit. Jak je toho plný náš šatník (myšlení), ale jak tím načichne i naše okolí a jak ho to ovlivňuje.

Slyšel jsem od kolegy skvělou připomínku: Pro koho nebo co přijde Kristus, aby to vzal sebou do nebe? Pro dobré skutky? Dobrou sociální práci? Pro naše pochopení pro svět? Pro náš liberalismus? Ne! Ježíš se vrátí pro svou církev. Pro své tělo! Nevím jak ty, ale já chci být v církvi. Chci, aby v ní bylo co nejvíce lidí, které znám a potkám. Nejen znám a potkávám, ale cíleně se chci zaměřit na jejich „rybaření“, aby se jich co nejvíce dostalo do církve, pro kterou si Pán přijde.
Pracuji s lidmi hodně let. Pracuji jednak jak duchovní, tak také v sociální oblasti. Za tu dobu vím, že to není sociální pomoc, byť provozovaná křesťanskou organizací, která přivádí lidi ke Kristu a do církve. Pokud přišli lidé do církve ze sociálních služeb, pak jich bylo velmi, velmi málo a často odešli. Ale všude tam, kde se šíří Boží slovo, evangelium o Ježíši Kristu, tam se lidé obrací a církev roste.
Víra je ze slyšení Slova (Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Římanům 10:14 [CzeCEP])) Dalším nástrojem k obrácení lidí je láska Kristova v nás. (Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:35 [CzeB21])) Neobrací nás láska, ta jen přitahuje pozornost srdcí, ale Slovo, které má moc proměnit člověka.
Je velký omyl říkat, že mohu evangelizovat, aniž bych mluvil. Mohu láskou a pomocí přitáhnout pozornost, ukázat, že je zde něco víc, něco ušlechtilého a Božího. Ten, kdo obrací lidi ke Kristu, je Duch svatý skrze  a dělá to skrze slyšení Slova.
Stejně tak můžu přitáhnou pozornost lidí jiným způsobem, zázraky, dříve atraktivitou (dnes je jí všude plno a lidé ji již tak nevnímají jako dříve). Nic z toho však neobrací lidi, jen přitahuje pozornost. Musím kázat evangelium, abych přivedl lidi ke Kristu.
Vrátím se ale k vůni a zápachu.  Někdy si  jako kuřáci myslíme, že z nás vychází vůně, když vše a všechny poměřujeme desaterem a pravidly, nebo že jsme Boží vůni, když ve svém liberalismu jdeme vstříc světu a říkáme tomu Boží spravedlnost a rovnost. Jsme jako ti kuřáci, kteří jsou cítit popelníkem, ale myslí si, že se z nich line vůně tabáku.
V prvním případě začneme smrdět a odrazovat lidi od slyšení, v druhém si lidi přijdou vyslechnout, ale pak se nám vysmějí, protože nejsme pro ně ani ryba ani rak. Dobře se jim s námi povídá, ale jinak nic (není v našich slovech moc ani Duch, protože moc i Duch jsou tam, kde je oslavován Ježíš, ne člověk a jeho moudrost)
Jsme vůní kadidla, které Bohu obětuje Kristus. Není důležité zda budeme vonět lidem a světu, ale zda voníme Bohu. Jemu jsme Kristem a skrze Krista obětováni. O to dbejme. Voníme-li Bohu, máme tu nejlepší vůni, jakou můžeme mít.
Je pak na samotných lidech, zda jim budeme vonět životem nebo smrtí. Nemusíme měnit voňavku podle toho, jak si myslíme, že je to dobré pro lidi a jim milé.
Vůně Kristova kadila nám dokonale stačí.

Moudrá žena buduje svůj dům II – ústa

Moudrá žena buduje svůj dům- ústa

Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede  vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí  vám i to, co má přijít. (Jan 16:13 [CzeCSP])
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Římanům 8:16 [CzeCEP])

Tyto dva verše (jedny z mnoha jiných) nám ukazují dvě věci:
1. Bůh chce, abychom znali veškerou pravdu i to, co má přijít.
2. Jak to dělá. Duch Boží promlouvá k našemu duchu.

Člověk má tělo, duši a ducha. Podle Písma může člověk mít různého ducha. „Mrtvého (nefunkčního)“ – neduchovní člověk, Kristova – znovuzrozený křesťan, ostatního ducha(y) – posedlí lidé, závislí lidé, lidé, jejichž duch je nahrazen duchem, který nepochází od Krista (démoni/ padlí andělé jsou duchovní bytosti, satan se vydává za anděla světla apod.,) Je mnoho „duchovních“ lidí. Tedy lidí, kteří dokáží vnímat přítomnost duchovních mocností a jejich sílu (mluví o energiích, aurách, čakrech, kanálech, kterými proudí energie apod.) v sobě nebo ve svém okolí. Jsou lidé, kteří s nimi dokáží komunikovat a poslouchají je a dokonce i skrze některé tito duchové mluví.

Křesťan je ten, který by měl mít v sobě Ducha Kristova. Je to Duch Kristův, který je „naroubován“ na našeho ducha a dává mu znovu život. Ale je to život Božího dítěte, protože je náš duch spojen a obnoven Duchem Kristový.
K tomuto našemu obnovenému (znovunarozenému) duchu promlouvá Duch svatý a oznamuje mu věci. My se pak musíme naučit naslouchat našemu duchu, protože skrze něho s námi komunikuje Duch svatý.
Jak?
Je hodně křesťanů, kteří si stěžují, že neslyší, nevnímají, že by k nim Bůh (Duch svatý) mluvil. Je to možná tím, že hledají hlas někde z venku, vysoko nad sebou, hlas, který není jejich. (Takovým způsobem mluví Bůh k člověk zřídka, ale mluví.)
Křesťan se musí naučit  naslouchat dovnitř. Tam, kde je jeho obnovený duch. Proto často můžeme vnímat slova Ducha svatého jako náš vnitřní hlas. On nám vše sděluje přes našeho ducha. Proto se stává, že jsme často překvapeni, když tento vnitřní hlas slyšíme jako náš vlastní – vycházející z nás. Někdo má strach něco takového přijmout a odmítne to, jako lidské vedení, jiný to automaticky vykládá jako Boží vedení. Oba přístupy jsou špatné. Musíme se učit naslouchat a rozpoznávat to, co nám říká náš obnovený duch a co po nás chce naše duše.
Často někde uvnitř, v srdci, vnímáme, co máme udělat. Okolnosti nás však tlačí udělat to úplně jinak. Podřídíme se tlaku okolností a dostaneme se do krize. Pak si stěžujeme: „Bože, proč jsi mi to neřekl“. Duch však k nám promlouval a ukazoval, na správnou cestu. Někdy chceme, aby nám naše rozhodnutí byla potvrzovaná zázraky, aby z nebe sletěl anděl a postavil se před nás, nebo aby k nám promluvila oslice, sjel z nebe oheň apod. Určitě by to bylo skvělé, ale Bůh chce mít s námi mnohem užší vztah, mnohem intimnější, proto s námi komunikuje skrze našeho obnoveného ducha, který je uvnitř nás. Intimněji to již nejde.
Začni naslouchat svému duchu, uč se rozlišovat ducha od duše a zjistíš, že Bůh chce a touží po tom, tě uvádět do veškeré pravdy, chce, aby jsi byl tím, kdo ví. Nejen to, ale začneš vnímat, jak je ti blízko, jak je s tebou spojen.

Před dvěma nebo třemi týdny, jsem měl zajímavý rozhovor s Pánem. Mluvil jsem o člověku, kterého mám rád, ale na druhé straně vím, že církvi spíše škodí, než pomáhá. Balancoval jsem  mezi tím, co víc z toho vyhrává.
Nebeský Otec věděl, co prožívám. Nemluvil jsem s ním o tom poprvé. Vždy mne trápí, když se nějak ubližuje církvi. Když jsem s ním tedy před několika týdny opět o tom mluvil, že se stále nic neděje, žádná změna, zeptal se mne: „A co mám s ním udělat? Dát ho do jiné církve?“ „Ne“, odpověděl jsem, protože jsem věděl, že pak by to tam bylo stejné. „Tak ho mám vzít již k sobě?“ „Ne, to ne, Pane“, odpověděl jsem trochu zděšeně. Začal jsem ztrácet jistotu. „Tak co, mám ho vyhnat od sebe? Mám ho trestat? To by jsi chtěl?“. Mlčel jsem. „Tak co mám dělat, řekni.“
Došla mi slova. ¨Najednou jsem byl dotčen láskou k tomu člověku. Bůh mi dal aspoň z části zakusit jeho lásku jakou má k němu. Neměl jsem co říct.
V té chvíli jsem si vzpomněl na Ezechiele, Daniele, na Jana a další, kteří měli tu nejlepší odpověď ve chvíli, kdy jim došla slova:
„Pane, Ty víš.“
Dnes tato slova beru za nejlepší odpověď na mnohé otázky, které mám. „Ty víš Pane. Co já? Vím snad, jaké jsou řády nebes? Já jsem je snad ustanovil, aby dozírala na zemi? (podle Job38:33) Ne! Ty Pane ano.“
Nemusím všechno vědět a jsem rád, že mnohé věci nevím a nemusí je řešit. Je tu někdo, kdo ví a má vždy dokonalé řešení.
Nesnažme se vše za každou cenu dořešit, za každou cenu mít na vše odpověď. Vyhneme se tím bludům a špatným řešením. Běžme k tomu, kdo ví a má řešení. Jen mu to přednesme a předejme s tím, že mu budeme důvěřovat. Bude to v těch nejlepších rukách, i když se momentálně od Pána nedovíme žádné konkrétní věci. (Co mám vědět, to mi oznámí. (Jan 16:13 [CzeCEP]))
On bude jednat podle sebe a ve svém čase. Protože On ví, a když On ví, já nemusím vědět.
Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. (Přísloví 3:5 [CzeCSP])

Moudrá žena buduje svůj dům I.

Když se procházíme po Pezinku, vidíme mnoho nových rodinných domů. Protože je tady půda vzácná, dobrá pro víno, je drahá. Domy mají kolem dokola jen pár metrů čtverečních nezastavěné plochy. Je zvláštní, že ještě  i tak si většina majitelů domů na tak malém prostoru vystaví vysokou betonovou zeď, aby přes ní nikdo neviděl. Chtějí být skryti před zraky jiných. V některých případech mi to připomíná vězeňské zdi. Jakoby se chtěli oddělit od okolního světa. Schovat se jako Adam s Evou. Mohu se schovat před lidmi, ale před Bohem ne. Bůh ví.
Co Bůh ví? Vše. To je dobrá zpráva, protože se nemusím před ním přetvařovat.  Mohu být takový, jaký jsem. Nemusím si stavět kolem sebe zeď. Adam s Evou zhřešili a najednou se nechtěli před Hospodinem objevit nazí. Nejen před Hospodinem, před ním se schovali, ale především jeden před druhým. Zakryli svoji nahotu. Začali se stydět před jinými. Někde tady začalo skrývání svých tajemství, myšlení, bolestí, hříchů jedněch před druhými. Chápu to ve světě, tam hrozí, že to bude použito proti mne. Že ukáži slabé místo a soupeř mne tam uhodí. Ale v církvi? Mezi sourozenci? Bůh nás ústy Jakuba nabádá: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jakub 5:16 [CzeCEP])
Jinými slovy „nestyďte se přiznat“ jeden druhému, jinak se jeden za druhého nemůžeme modlit.
Jak by to vypadalo, kdyby Bůh nevěděl a my se styděli za své chování a nemluvili s ním o tom. Zemřeli bychom ve svých hříších. Neřekli bychom odpusť Otče, já jsem udělal to a to a teď mne to mrzí, bolí, jsem na sebe naštvaný… . Často, protože ví, za námi přichází a ptá se: „Kde jsi?“, abychom si uvědomili, v čem se nacházíme. Díky za to, že On ví. Protože Duch svatý ví, ví jak se za nás přimlouvat. Nejen, že ví, ale že i přichází a jedná s námi takovým způsobem, že nakonec přijdeme a vše mu vyklopíme, jak to doopravdy je. Někdy to trvá, ale díky, že je také trpělivý.
Bůh ví také o naší bolesti, soužení, nemocech, ale také radostech.
Je dokonce v tom s námi. On neporuší své slovo a je první, kdo ho naplňuje: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Římanům 12:15 [CzeCEP]) On dokáže pozvednou ubitého a dát radost zdeptanému. On ví. „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Židům 4:15 [CzeCEP])
Jsem vděčný za to, že Bůh ví.

Většina lidí nemusí Romy. Mají k tomu více důvodů. Nejčastějším je ten, jehož základem je závist: „Oni všechno od státu dostanou, a my bílí ne. Jim se všechno dá a nám bílým ne. Jim všechno projde a nám ne… “ Určitě jste to již od někoho slyšeli. (Sami od sebe?) Jak to je? Je to pravda?
Proč dostanou od státu více než bílí? Platí pro ně jiné zákony a pravidla? Ne, neplatí. Je to jednodušší. Znají svá práva a udělají všechno proto, aby je pro sebe uplatnili, aby se jich dožádali. Nejsou zde zvláštní fondy, ze kterých čerpají dávky. Jsou to stejné finanční zásoby, ze kterých čerpají všichni. Někteří si z nich umí vyčerpat vše, co jim patří.

Ježíš mluví příběh jedné vdovy:
„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.  V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘  Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám,  dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.'“  A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!  Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lukáš 18:2-7 [CzeCEP])

Vdova v tomto příběhu chtěla po soudci, aby se ji zastal. Domáhala se svého práva. (Právo je psaný nárok na něco nebo na nějaký způsob jednání a Romové si dokáží zjistit své nároky.)
Vdova nedala soudci pokoj. Soudce, přestože byl nepříjemný a nespravedlivý, nakonec vdově dopomohl k jejímu právu. Ne k neprávu, ale k právu! Protože chce mít konečně od ní klid. (Úředník, který nechce vyhovět, který patří dokonce i mezi ty, kteří nemají rádi Romy, jim nakonec dopomůže k tomu, aby dostali to, na co mají podle zákona právo, protože chce mít od nich už klid.)

Není to v různých pravidlech pro bílé a pro Romy, ale v jejich neodbytnosti, která nám chybí. Možná nám nechybí neodbytnost, ale stydíme se přiznat, že něco potřebujeme. Stydíme se být neodbytní. Raději to vzdáme a často ještě dříve, než na ten úřad jdeme.
Nejde jen o Romy a úřady, ale třeba o dotace (dnes populární kotlíková dotace) Také lidé závidí těm, kteří je dostanou  a někdy tak, že je obviňují z podplácení apod. V konečném důsledku je ale dostanou ti, kteří budou ochotni vystát frontu, prokousat se papíry a vyplňováním žádostí a splněním všech podmínek. Ti, kteří jsou neodbytní vytrvalí. Ti, kteří znají svůj nárok a právo a snaží se je uplatnit pro svůj život.

Ježíš mluvil o nespravedlivém soudci, aby pak poukázal na toho spravedlivého soudce, na Otce, který o to více ti chce dopomoc k tvému právu. Potřebujeme vědět, že Bůh, i když momentálně mlčí, ví o tvé žádosti, o tvém právu na naplnění jeho zaslíbeních, o tvém právu na zdraví, o tvém právu na požehnání, o tvém právu na svobodu v jeho Synu, On to ví a chce toto právo v tvém životě uplatnit  skrze tvoji víru. Tvá víra vyroste, pokud se setkáš (poznáš) s tímto právem. Pokud budeš s úctou, ale bez strachu stát před tímto spravedlivým Soudce a domáhat se svého práva.
Stát jako syn, dcera před svým milovaným Otcem, o kterém víš, že udělá pro tebe vše, co ti prospívá a má pro tebe nachystané dary, které ti chce dát skrze tvoji víru.
Jeho zdroje nejsou jen pro někoho, jsou pro všechny jeho děti. Některé děti však nejsou dost neodbytné, některé ani neznají nárok a práva Božích dětí. Některé se ani za jeho děti nepovažují, nebo tomu nevěří, že jimi jsou nebo mohou být. Proto o nic nežádají a nebo žádají, ale nevěří, že to právě oni mohou dostat. Tak vyjdou naprázdno.
Znáš svá práva Božího dítěte? Bůh je nechal zapsat – do Bible.

Nezáviď Romům, ale snaž se být stejně neodbytný před Bohem jako oni na úřadech. On ti zajistí tvé právo. On je spravedlivý. Bůh je spravedlivý.

Když jsem včera psal zamyšlení, v jedné části jsem psal  o tom, že někdy nemáme dost touhy po změně (po uzdravení, po vysvobození svém nebo druhých) a raději se smíříme se situací, jaká momentálně je.
Pokud se nám to stane a my to ještě bereme tímto způsobem: „Já jsem s tím smířený. Naučil jsem se s tím žít. Člověk si zvykne na všechno.“ Nebo nějak podobně o tom mluvíme, jsme na velkém omylu, když si myslíme, že jsme s „tím smířeni“.
Smíření neexistuje jinde než v Bohu. Smíření je o pokoji. O pokoji, který může přinést do mého života jen Kníže pokoje – Kristus. Pokud se rozhodnu zůstat v nesvobodě (jakéhokoli druhu), nebo se rozhodnu, že nebudu bojovat za svobodu druhých, pak zůstávám (nebo jiné vědomě nechávám)  ne ve smíření, ale v otroctví. Smíření však zní lépe našim uším. Tak nějak pokorně, že? Ale je to velká past. Stávám se dobrovolně zotročeným bez touhy něco změnit. To nepřináší pokoj, ale další a další destrukci, ponížení a trápení.
Nejsme těmi, kteří věří v něco, co není a co nemůžeme uchopit. Naopak. Naše víra je víra v reálné věci, v reálný základ věcí, které nejsou vidět, ale existují. Existují, protože již jsou stvořeny a uskutečněny Bohem v duchovní oblasti. Tam, odkud vše pochází, skrze co vše vzniklo a pro co vše vzniklo. To vše pochází z Ježíše, skrze Ježíše vše vzniklo a pro Ježíše všechno je. (Jan:1)
Naše víra tedy věří v reálné věci. Aby se staly viditelnými nesmíme se takzvaně smiřovat s tím, že jsem zotročeni skrze, nemoci, prokletí chudoby a nejen chudoby, skrze démonické síly, které působí strach, skrze nevědomost a neznámost Boha, která nás ponechává v otroctví satana.
Naše víra je rukou, kterou tyto věci můžeme uchopit a přinést do viditelného světa.
Bůh se usmířil se světem:  „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,  aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. „(Kolossenským 1:19-20 [CzeCEP])
Jediné a plné smíření je v Ježíši – toto smíření je svoboda, naplnění všech zaslíbení, uzdravení, poznání pravdy, vítězství a především záchrana – spasení – odpuštění hříchů.
Proto se nesmiřuj s ďáblem, tam smíření nenajdeš, ale obrať se s důvěrou do náruče Ježíše, kde najdeš skutečné smíření a plnost všeho, co potřebuješ ke zbožnému, radostnému, vítěznému a pokojnému životu.

Když se vžiji do role slepého od narození, kterého Ježíš poslal umýt se do rybníka Siloe, budu prožívat útoky pochybností? Nebudu mít po cestě k rybníku překážky položené z vlastních otázek? Nic se o tom z toho příběhu nedovíme.
Pravděpodobně všichni musíme prorazit nějaký protitlak vůči naší víře, tak jako Náaman. Podívejme se na příběh Syroféničanky (kananejská žena), která chtěla po Ježíši, aby osvobodil její dceru od démonů. (Matouš 15)
Tato žena musela čelit několika druhům překážek, než se její víra naplnila. Všimněme si, že tato žena měla poznání toho, kdo je Ježíš – „volala Synu Davidův“ (tedy Mesiáši), také věděla, co je příčinou trápení její dcery – „má dcera je zle posedlá“. přesto Ježíš nereagoval. Neodpověděl ji ani slovo. Jako by si ji nevšiml. Jako by neexistovala. Neurazila se. Volala dále. A to tak, až to učedníci nemohli snést a žádali Ježíše, aby s ní něco udělal. Vysvětluje učedníkům (přitom si ženy nevšímá), že byl poslán ke svým a ne k cizím. Pak ji Ježíš místo pomoci přirovnává ke psům. Mnoho jiných by se na tomto místě od Ježíše odvrátili a uraženě odešli. Ona však dokáže odpovědět i na tuto urážku. Přečtěme si verše, které zaznamenávají jejich rozhovor:
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“  On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“  Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
(Matouš 15:25-27 [CzeCEP])
Přestože stále křičela a běžela za nimi,  měla postoj úcty k Synu Davidovu. Klaněla se a přitom žádala „Pane, pomoz mi“ Šla si tvrdě, ale uctivě za svým. Chtěla zachránit dceru a věřila, že Ježíš ji zachrání.
Ježíš ji nakonec odpověděl:  „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Matouš 15:28 [CzeCEP])
Našla pro sebe a dceru nárok i v tom, co ji Ježíš řekl o psech.

Velmi často vstupuji do Božích věcí jen tak. Bůh je dělá a já do nich vcházím. Nemám na tom žádný podíl. Jsou však situace, kdy to tak není. Musím začít volat. Být neodbytný. Nacházet v Písmu konkrétní nárok na to, co žádám apod. Kolikrát jsem to vzdal před koncem. Pak jsem nedostal to, oč jsem žádal. Tatínek nás chce vytrénovat i v těchto věcech. Vzdáváme se věcí, za které jsme žádali právě proto, že přicházely protitlaky na naši víru. Pochybnosti o tom, že to dostaneme, pochybnosti o tom, že je to pro nás tak důležité. Pochybnosti o nás, pochybnosti o Ježíši. A to vše jen proto, že jsme museli dlouho čekat a dlouho žádat.
Na tomto příběhu je potřeba si také všimnout toho, co říká Ježíš. Nejen, že vyvyšuje její víru, ale říká: ať se ti stane podle toho, jak chceš. Ona moc chtěla, aby její dcera byla vysvobozena. Jak moc chceme, aby byl někdo uzdravený, když se za něho modlíme, jak moc chceme změnit situace, jak moc chceme, aby lidé byli zachráněni. Podle toho jak chceme, se nám stane. Pokud to vzdáváme brzo, pak tím říkám, že nám o to (o něho, o ni) tak moc zase nejde. Nějak se s tím naučím žít, nějak se s tím smířím… . To je pak vyjádřeno i naší nedostatečnou vírou v to, že to Ježíš udělá, že se to v jeho Jménu stane. Nejčastěji pak říkáme: „Víš, já věřím, že to může Bůh udělat, ale…“

Naše víra roste úměrně tomu, jak překonává překážky, protitlaky. Tak, jako rostou naše svaly tím, že musí překonat nějaký odpor, tak je to i s naší vírou. Mnohokrát jsme postaveni před překážky (zkoušky), které  Pán dopustil, abychom mohli vyrůst ve víře (1. Korintským 10:13). Aby vytrénoval „svaly naší víry“, posílil naší naději, abychom mohli skutečně zapustit hluboké kořeny v něm samotném. On je tím nejlepší trenérem našeho života. Ví přesně, kdy co potřebujeme. Kdy tlak a kdy volný průchod. Kdy nám dveře otvírá a kdy po nás chce, abychom je vykopli. Potřebujeme mít v těchto věcech poznání (setkávání se s tímto Božím vedením), abychom se to mohli naučit včas rozlišovat.
On je dobrý trenér naší víry.

Včera jsem psal o ženě, která si sama vzala uzdravení z Ježíše a byla za to nazvaná dcerou a její víra jím byla vyzdvižena.
Je tu však také příběh slepého od narození (9.kapitola Jana). Neviděl Ježíše a ani nevěděl, že Ježíš jde kolem něj. Všiml si ho sám Ježíš. Na nic se ho neptal, jen plivl na zem, udělal ze slin a prachu bláto a tím slepému potřel oči a řekl, aby se šel umýt do rybníka Siloe.  Slepý to udělal a když se vrátil, viděl.
Nepíše se tam nic o emocích, o tom, že by slepý věděl, kdo je ten, kdo s ním mluví, neproběhlo tam žádné vyučování, neproběhlo tam žádné pocitové jiskření, jen něco, možná pro přihlížející pohoršujícího, Ježíš plivl a udělal bláto, kterým potřel oči slepého. Ježíš nemluví se slepým o víře, o pokoře, o hříšnosti. Prostě mu řekne běž a umyj se v rybníce. Když slepý poslechne jeho slova, začne vidět.
Tento příběh nám ukazuje jednoduchost věcí, pokud poslechneme to, co nám Ježíš říká, že máme udělat. Nepotřebuje při tom prožívat žádné třesení ani jiné tělesné projevy, nemusíme prožívat žádné záchvěvy a teplo (ale můžeme), jen se musíme rozhodnout a  začít plnit to, co nám Ježíš přikázal. Jeho slova mají samotnou moc k tomu, aby se stalo to, co řekl.
Jiný příběh popisuje něco podobného, ale s učedníky. Příběh o chromém muži, který žebral a byl uzdraven příkazem Petra: …“ ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6 [CzeCEP]). Chromý vstal a chodil. Také neznal Petra a neočekával uzdravení, ani o ně neprosil, tak jako neprosil slepý od narození. On čekával peníze. Je zajímavé, co je napsané o jeho víře: „A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. (Skutky 3:16 [CzeCEP])
Pokud se rozhodneme poslechnou Boží slovo ( o Ježíši je napsané, že on je to Slovo. Jan 1:1)), vyřčené pro nás, pak ono samo v nás probouzí víru ve chvíli, kdy začneme podle něho jednat. Začíná při našem rozhodování, kdy říkáme ano Otče (Ježíši, Duchu svatý) a roste od každého kroku k dalšímu, kdy děláme nějaký skutek podle tohoto rozhodnutí. Chromý se musel rozhodnout poslechnout a začít vstávat – skutek víry, která rostla každým centimetrem, o který se zvedal. Slepý musel dojít k rybníku a umýt se – skutek víry, která rostla každým metrem, kterým se přibližoval k rybníku.
Rád bych připomenul ještě jeden příběh. A to příběh vojevůdce Náamana (2.Královská, 5.kapitola), který onemocněl malomocenstvím. Na radu své služky se vydal za prorokem do Izraele. Očekával, že prorok mu vyjde vstříc a bude vzývat jméno Hospodina, dělat různé úkony apod. Místo toho prorok poslal svého sluhu se vzkazem, aby se vojevůdce sedmkrát ponořil do řeky Jordánu.  Vojevůdce se urazil a chtěl odejít – nepochopil, že nejde o obřady, ale o poslušnost Božímu slovu (skrze proroka mluvil Bůh).  Opět ale poslech radu svého podřízeného a nakonec se sedmkrát ponořil v Jordán a byl uzdravený.  Jeho víra začala růst tím, že poslechl a začal se nořit a rostla každým ponořením, jinak by po pátém ponoření toho nechal, protože se stejně nic neděje. Ne jeho víra rostla natolik, že se ponořil sedmkrát.
I naše víra v uzdravení, v zázračné Boží jednání v situacích, v naplnění  jeho zaslíbení roste tím, že poslechneme a začneme se řídit jeho Slovem, začneme dělat první kroky, o kterých nám řekl, že máme dělat.
Platí to i tehdy, kdy my sloužíme druhým. I skrze nás může a chce Bůh mluvit slova uzdravení, slova, která boří hradby, slova, která mění nemožné situace v možné. Musíme je však začít poslouchat nejen ušima, ale i vůlí se rozhodnout je začít plnit. Na to však potřebuješ zkušenost a poznání Boha – Ducha svatého (setkávání se sním), aby jsi naprosto s jistotou věděl, že ta slova nejsou z tebe a z tvých představ.
Boží slovo má moc v sobě samém. Boží slovo je Ježíš.
Jméno Ježíš má moc.

Ve jménu Ježíš (Božím slovem) mohu uzdravovat, a měnit situace, být požehnáním jak pro sebe, tak směrem k druhým.

Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. (Matouš 11:12 [CzeCEP])

Na první pohled to vypadá jako něco, co je mimo zákon, mimo slušné chování, jako něco, co je odsouzeníhodné. Království trpí násilí. Násilníci po něm sahají. Zkusme se na toto podívat pohledem verše z Lukáše:

Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup. (Lukáš 16:16 [CzeCEP])

V Písmu máme obraz jedné takové násilnice – zlodějky:

„… a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“  Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.  A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení.  Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.  Když zaslechla o Ježíšovi, přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.  Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!“  A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.  Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“  Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl‘?“  I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila.  Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu.  A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
(Marek 5:23-34 [CzeCEP])

Tato žena měla těžkou situaci:
– byla vyloučena ze společnosti pro svou nemoc – byla špinavá a nemohla se nikoho dotýkat,
– byl před ní zástup lidí, kterým se musela prodrat,
– Ježíš neměl čas, byl zaneprázdněn něčím větším a důležitějším člověkem.

Přesto se rozhodla jednat:
– řekla si
– prodrala se k Ježíši zezadu
– dotkla se ho a vzala si jeho uzdravující moc (přestože vnímala,  že dělal něco, co se nemá nebo nehodí -„Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu“,
– byla okamžitě uzdravena.

Z dnešního čistě církevního pohledu bychom čekali, že ji Ježíš pokárá za její postup – vzala si bez dovolení něco, co ji nepatřilo, stala se tak zlodějkou, nestála ve frontě, až na ni přijde řada, nežádala a ani neprosila a „dokonce se ani v té chvíli nemodlila“.
Místo toho ji Ježíš vlastně pochválil. Řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila“, nazval ji dcerou a vyzdvihl její víru.
Tato žena nečekala na výdejku do skladu (27.dobrá zpráva), ona do něj vnikla, nečekala na skladníka, vzala si sama vírou uzdravení. Nezjišťovala a nestudovala zda to bude fungovat. (Nikde nečteme, že by někdo byl uzdraven tím, že se by Ježíše dotkl sám od sebe, vždy tomu bylo opačně, Ježíš se dotýkal jiných. On byl tím, kdo něco udělal. /podobná situace je v 2.Královské 13:21/)
Slyšela to, co o Ježíši říkají, řekla si a uvěřila tomu, co si řekla a prokázala to skutkem přes všechny nepříjemnosti, které to přinášelo.
Byla uzdravena a uznána dcerou.

Včera jsem jedl jídlo, které pro mne mělo zvláštní chuť. Tak jsem se zeptal jakým kořením bylo ochucované. Místo odpovědi jsem dostlal otázku jestli mi nechutná. „Hm to ani ne, jen má zvláštní chuť.“ odpověděl jsem. Nakonec jsem se dověděl název toho koření (jméno jsem již zapomněl) s dovětkem: „… ale je to zdravé.“
Proč o tom píši? Uvědomil jsem si na tom, že tak vznikají různé naše představy. Pokud vnímám, že někomu něco nechutná a já jsem to připravil, zdůrazním, že je to zdravé jídlo (aspoň něco, když už mu to nechutná). Není to vždy a ne každý to skutečně dělá, ale pokud si toho budete všímat, zjistíte, že to je velmi častý jev. Co z toho vzniká? Jednoduše podvědomí, že všechno zdravé není chutné. A to není pravda.

V několika předminulých zamyšleních jsem používal často slovo poznání. S tímto slovem to může být stejné jako se zdravou výživou. Slova jako poznání, nebo poznávej, musíš poznat, nebo mít poznání se často ztotožňuje se studiem, školou, vzděláním, věděním apod. Není to však úplně přesné.
Uvedu jednoduchý příklad: “ Jak jsi poznal svoji ženu/poznala svého muže? Studiem? Vzděláváním? Ne. Prostě jste se potkali a seznámili jste se. Začali jste být spolu. Poznali jste se.
Co znamená věta „Znám dobrého kluka“. Nebo: „Poznala jsem jednu kamarádku“. Jde o setkání, které může být jednorázové, ale může to být setkávání dlouhodobé nebo trvalé – stále trvající. Ale také to vyjadřuje můj vztah k tomu člověku po setkání s ním.

Co tedy znamená poznat Ježíše? Poznávat Boha?
Mít s ním setkání.
„Poznal jsem Ježíše, který mi pomohl.“ „Poznal jsem kamaráda Ježíše.“ „Poznal jsem Spasitele Ježíše.“ „Poznal jsem Pána.“ Cítíte v tom ty rozdíly. Přesto to není o studiu a o vzdělávání se. Jde o setkání s Ježíšem a vyjádření toho, jak jsem ho při setkání poznal – vnímal. Je to vlastně vyjádření vztahu, který k němu mám. Jaký vztah si po setkání s ním odnáším do dalšího setkání.

Poznání někoho nebo něčeho je setkání se s ním nebo s tím. Had sliboval poznání dobrého a zlého(setkání s dobrem a zlem) Adam a Eva se pak setkali se zlem-poznali hřích. Zažili ve vlastních životech, co je hřích.
Stejně my potřebuje zažít kdo je Ježíš (poznat-setkat se s ním), co je milost a odpuštění hříchů (poznat – setkat se s jeho milostí a odpuštěním). Zažít to, co je dědictví Boží (poznat – setkat se s tímto dědictvím) a co to je být dítětem Božím (poznat  – setkat se s tímto postavením)….

Slyšte, dalecí, co jsem vykonal, poznejte, blízcí, jakou sílu mám! (Izaiáš 33:13 [CzeB21]) (setkejte se s mou silou)

Už se nebudou navzájem poučovat a jedni druhé nabádat: ‚Poznejte Hospodina!‘ Všichni mě totiž budou znát, od nejmenších až po největší z nich, praví Hospodin. Odpustím jim jejich viny a už nikdy nevzpomenu na jejich hřích.“ (Jeremiáš 31:34 [CzeB21]) (Setkejte se se mnou. Všichni se se mnou setkají, od nejmenších…)

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba.  Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.
(aby jste se dokázali setkat s Boží vůlí, setkat se s dobrým, náležitým a dokonalým, pokud se nebudu obnovovat svou myslí, mohu se s Boží vůlí minout, minout se s dobrem, náležitým a dokonalým)
(Římanům 12:1-2 [CzeB21])

Je rozdíl mezi věděním a poznáním. To, že vím, že Bůh je, ještě neznamená, že jsem se s ním setkal. Pokud jsem poznal Boha, znamená to, že jsem se s ním setkal.
Vím o milosti a mám o ní veškeré vědění, ale to neznamená, že jsem se s ní setkal a prožil tuto milost. Pokud jsem poznal milost, znamená to, že jsem ji prožil. Tak je to se vším.
Pokud získávám vědění bez poznání, je to o ničem a mé srdce zůstane tvrdé a pyšné. To, co mne proměňuje jsou setkání s Pánem, setkání s bratry a sestrami, setkání se situacemi, setkání s Ježíšovým řešením situací…. (poznáním toho všeho).

Často máme vědění, ale ne poznání. Abychom mohli žít vítězný život Božích dětí, musíme především poznávat Pána. Stále.

Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm (v Ježíši Kristu) řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. (2. Korintským 1:20 [CzeCEP])

Mé první setkání s prací ve velkém podniku byla brigáda o letních prázdninách. Nastoupil jsem na několik týdnů ve státním podniku. Mimo jiné se tam vyráběly různé součástky ke strojům, kterých bylo potřeba pro výrobu drátu a pro válcování plechu. V hale bylo mnoho soustruhů, fréz, vrtaček a dalších strojů, které jsem ani nedokázal pojmenovat.
Důležitou věcí pak bylo fasování materiálu a nástrojů pro samotnou práci. Pracovník dostal výdejku na potřebný materiál, podepsanou vedoucím. S touto výdejkou zašel do skladu materiálu a na základě ní dostal všechno, co bylo potřeba k práci – to bylo konkrétně napsané na výdejce. Nemusel skladníka prosit o ty věci, nemusel ho podplácet, aby to dostal, ani o to škemrat. Podepsaná výdejka byla dostatečným důvodem k tomu, aby dostal vše, co potřeboval – podle technologického postupu.
Věci, situace, jeho zásahy, které Bůh zaslibuje, jsou jako ten materiál, který potřebujeme vyzvednout ze skladu. Materiál je tam nachystaný pro ty, kteří ho potřebují pro svoji práci. Je tam. Tak podobně má i Bůh již nachystané pro nás vše, co zaslíbil (zdraví, požehnání jak fyzické tak duchovní, osvobození z moci hříchu, od démonické moci,…) Obsah každého zaslíbení je již uložen ve skladu. Musíme si ho pouze jít vyzvednout. Máme i výdejky podepsané samotným Bohem. Těmi jsou jeho zaslíbení, která jsou napsaná v Písmu. On, jako autor Písma, je pod nimi i podepsaný. Stačí si zajít do skladu (Boží království), předložit výdejku (zaslíbení z Písma) a vyzvednout si materiál – přijmout zaslíbení do svého života. To vše se dělá ústy a srdcem.
Jednoduché, viďte?!
„Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“
(Izaiáš 53:4-5 [CzeCEP])
Mluví zde Izaiáš o budoucnosti nebo o minulosti? Naše nemoci, jenž nesl, naše bolesti na sebe vzal…. byl proklán…. trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni…
Již se to stalo, i když Ježíši ještě několik set let trvalo než se narodil v těle na zemi. Přesto o tom prorok mluví v minulém čase. Stalo se to, abychom my byli teď, v tuto chvíli uzdraveni… plní pokoje….bez bolestí…. . Tak je to s každým zaslíbením. Již je hotovo. Je dokonáno. Jen si vše vyzvednout. Nemusíme škemrat, nemusíme Boha uplácet. Stačí si to v modlitbě vzít. Modlitby nejsou jenom prosby, ale také vyhlášení a děkování za to, co jsme již dostali (i když to ještě nevidíme).

„Tatínku, děkuji Ti, za Ježíše, ve kterém si mi dal naplnění všech tvých zaslíbení a na základě toho si teď pro sebe nárokuji a vztahuji do svého života …. toto a toto… Děkuji.“ I to je modlitba.
Není to ta smělá důvěra, se kterou máme předstupovat před jeho trůn?
Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci. (Židům 4:16 [CzeB21])

Církev. Společenství lidí, kteří patří Kristu. Společenství lidí, kteří patří Kristu, ale mají různé poznání Boha (větší, menší, velké, malé) Společenství lidí, kteří patří Kristu, ale kteří žijí stále na zemi, jsou pokoušeni (Lukáš 17:1), jsou zranitelní, jsou hliněnými nádobami (2.Korintským 4:7) a jsou také živými kameny, ze kterých se buduje duchovní dům (1.Petrova 2:5). Dům, kde přebývá Bůh. Je to místo, kde se nejen učíme poznávat Boha, ale především kde můžeme v praxi uskutečňovat Boží lásku, která je vylita do našich srdcí skrze přítomnost Ducha svatého (Římanům 5:5). Kde jinde se mohu nejlépe naučit odpouštět (nepočítat křivdy), žehnat, nežárlit, být se sourozenci trpělivý, všemu věřit, doufat ve změnu (u lidí), nevychloubat se, nebýt domýšlivý, nejednat nečestně, nehledat svůj prospěch, jednat dobrotivě… (1.Korintským 13)
Kde jinde než v rodině. Není to snadné a znamená to, skutečně zapřít sám sebe a nechat jednat Ducha svatého v nás.
Díky pokroku dnešní doby – hlavně internetu – si ti, kteří nechtějí zapírat sami sebe, umrtvovat své já, nést svůj kříž, nacházejí své učitele a nepotřebují, aby jim někdo kazil svou přítomností jejich „úžasné duchovní zážitky“, které díky sledování internetu mají. Vyučování na internetu, záznamy a přímé přenosy shromáždění na internetu jsou skvělé pro ty, kteří jsou nemocní, kteří jsou mimo svou církev, v místě kde žádná není apod. Nemohou však dlouhodobě nahradit společenství církve. Nemůžeš žít z vyučování na internetu celý život a přitom duchovně růst. To není možné. Tou vyšší školou nejsou duchovní dary (i kdybych měl všechny a věděl o nich vše), ani znalost Písma nazpaměť, ani veškeré poznání , ale je to LÁSKA.
Pavel říká : … A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.  (1. Korintským 12:31 [CzeCSP]) Pak následuje 13. kapitola celá o lásce. A dál také píše o svém boji za nás: Zápasím o to, aby byli povzbuzeni ve svém srdci a navzájem spojeni v lásce byli dovedeni do celého bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání ⌈Božího tajemství, Krista⌉, (Kolossenským 2:2 [CzeCSP])
Bez vzájemného spojení v lásce, nemůžeme dojít k plnému poznání Krista. Jan píše: Řekne–li někdo: Miluji Boha, a přitom nenávidísvého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. (1. Janova 4:20 [CzeCSP])
Milovat znamená upřednostnit toho druhého před sebou samým. Někdy se tomu chceme vyhnout tím, že prostě nejdeme do církve, abychom se s ním, nebo s nimi nemuseli setkat a upřednostňovat je před sebou. Řekneme si : „Mám internet, podívám se na nějaké shromáždění. Přečtu si nějaké vyučování. “ Apod.. Pak zjistím, že je to velmi pohodlné. Dostávám a přitom nikdy nic nemusím dávat. Užívám si to. Mám tolik duchovních informací, že si začnu o sobě myslet jaký jsem duchovní borec. Postupně začnu pohrdat společenstvím, protože tam přece nezískám tolik informací jako doma na internetu. Tam je jeden nebo dva pastoři, tady jich mám nespočet. Chyba. Jsem jen stále malým dítětem, které potřebuje mléko. Stanu se zakrnělým a překrmeným dítětem, které je samolibé (sobecké), pyšné, vztahovačné a neposlušné.
Růst , skutečný růst, je možný jen ve společenství. Proto ho nám Bůh dal.
Pavel nás varuje před naší dobou: Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat  učitele, ⌈aby jim říkali, co je jim příjemné⌉; (2. Timoteovi 4:3 [CzeCSP])
Jak je to dnes jednoduché si shromažďovat učitele. Ten se mi nelíbí, klik. Ten taky ne, klik. To se mi líbí, co říká, klik a je v záložce. Klik, klik, klik…. Není to na zblbnutí? Není lepší být ve společenství?
Skutečně nemám nic proti vyučování na internetu, nakonec důkazem jsou i tyto stránky, ale nezanedbávejme společná shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku.(Židům 10:25).
Tak již nečti (stejně toho dnes více nebude) a běž do církve mezi sourozence uskutečňovat Boží lásku.

Nedávno jsem psal o pravdě, která nás osvobozuje. Psal jsem o její základní funkci a to je osvobození člověka od lži. Dnes se chci zastavit u toho, co je tou skutečnou pravdou, o kterou se vedou hádky – o to, kdo ji má a kdo ne.
Pravda má tři hlavní stránky. Mohu se na ni dívat ze tří pohledů.
1.  Je to pravda o Bohu, o jeho charakteru a jednání, o jeho skutcích skrze Ježíše Krista.
2. Je to pravda o naší přirozené omezenosti, neschopnosti konat dobro a našemu sklonu konat zlo.
3. Je to naše postavení v Kristu Ježíši – kým jsme v něm po našem obrácení, znovuzrození, naplnění a posvěcení skrze Ducha svatého a životě s ním.
Nacházení skutečné pravdy je v odpovědích na tyto tři základní pohledy na pravdu a zůstávání v nich.

Postoj, se kterým docházíme k poznání je totožný se slovem pokora. Pokora je jiný výraz pro opravdovost ve smyslu milování pravdy a pravdivosti. Pokud hledáme odpovědi, bez postoje pokory, začneme přijímat nachystanou lež od satana, místo pravdivých odpovědí. Satan udělá vše pro to, abychom nezískali pravdu, zůstali ve lži a tím i v nesvobodě a jeho otroctví.

Základem pravdy je pravda o Bohu a jeho charakteru. Pokud jsou nám předkládány „různé pravdy“, které nevychází z pravdy o Bohu, pak jsou postaveny na lži a tím jsou celé lží a nástrahou. Všechno, co nemá základ v Bohu, je již samo o sobě lží. ( Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.  To bylo na počátku u Boha.  Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.  V něm byl život a život byl světlo lidí. (Jan 1:1-4 [CzeCEP]))
Pak záleží na dalších pohledech: jak je prezentovaný člověk, jak údajná pravda mluví o našem postavení v Kristu.
Je zde nebezpečí, že satan nás svede k falešné pokoře, která jedná z vlastní síly a ne z milosti. Vyznačuje se slovy slabost, nedostatek, neschopnost, nemoc, chudoba apod. Pokud se necháme svést falešnou pokorou, pak přicházíme o milost a Boží dárky. Slovy Wolfharda Margiese: “ Bůh rozděluje výhradně dárky a nikdy výdělky.“
( Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.  Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘  (Efezským 4:7-8 [CzeCEP]))

Poznávání pravdy o nás osobně, musí být spojeno s vedením Ducha svatého, bez něhož bychom pravdu o sobě neustáli. Poznávání našich hříchů, špatných postojů a myšlenek, pokrouceného jednání musí doprovázet láskyplný hlas Ducha svatého, který nás vede, utěšuje a potvrzuje, že jsme stále milovanými Božími dětmi. To souvisí s poznáváním a zůstáváním v pravdě o tom, kým jsme v Kristu Ježíši:
Jsme vykoupenými a milovanými, v Ježíši přijatými, milými a příjemnými dětmi svého Otce, které mají věčný život a jsou obdařené jeho vlastní spravedlností.

Vždyť ‚kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?‘ My však mysl Kristovu máme. (1. Korintským 2:16 [CzeCEP])

O kom apoštol Pavel mluví, když říká „my však mysl Kristovu máme“? O sobě a lidech, kteří byli s ním, nebo obecně o těch, kteří uvěřili a vydali své životy Kristu. I kdyby mluvil jen o sobě (a to nemluví jen o sobě), je to dobrá zpráva, že je možné abych i já mohl mít mysl Kristovu.
Myšlení je vstupní branou k našemu  srdci. O čem přemýšlíme, to potom zaměstnává i naše srdce. Vychází to z něho formou našich slov a skutků. Naše myšlení je důležité pro víru našeho srdce. Někdy máme mylnou představu, že přiletí víra jako vystřelený šíp a zasáhne nás přímo do srdce. Duchovní srdce není srdeční sval v našem těle, ale, mohu-li to tak nazvat, vnitřní člověk, jeho charakter a duch. Čím ho živím, tím roste. Tato potrava přichází skrze mysl. Proč bychom měli jinak číst Písmo? Pokud ho čteme, prochází našim myšlením, Pokud ho slyšíme, opět prochází naším myšlením. Jak se k němu staví naše mysl, buď odmítavě (utečeme od čtení nebo poslouchání), nebo kladně (budeme dál naslouchat a hltat ho), tak se to odráží v našem srdci. Je to pak jeden kruh. Mysl ovlivňuje naše srdce a srdce pak  zpětně vede naši mysl, aby přemýšlela konkrétním směrem.
Každopádně mysl hraje důležitou úlohu při růstu naší víry. Ne bezdůvodně nám Písmo říká:
– Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale upněte svou naději k milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista. (1. Petrova 1:13 [CzeCSP])
-Toto vám, milovaní, píšu již druhý list, ve kterém připomínáním probouzím vaši čistou mysl, (2. Petrova 3:1 [CzeCSP])
– Pomyslete na⌉toho, který snesl  od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších. (Židům 12:3 [CzeCSP])
– Protože toto je smlouva, kterou uzavřu  s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. (Židům 8:10 [CzeCSP])
– .. které se stále učí, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy.  Jako se ⌈Jannés a Jambrés⌉ postavili proti Mojžíšovi, tak se i tito lidé stavějí proti pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, neosvědčení ve víře.
(2. Timoteovi 3:7-8 [CzeCSP])
– ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy a kteří se domnívají, že zbožnostje pramenem zisku. [Takovým se vyhni.] (1. Timoteovi 6:5 [CzeCSP])
– Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. (Kolossenským 3:2 [CzeCSP])
– I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, (Kolossenským 1:21 [CzeCSP])
– Obnovujte ducha své mysli  a oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy.
(Efezským 4:23-24 [CzeB21])
– Bojím se ale, abyste se v mysli nenechali svést od upřímné a čisté oddanosti Kristu, tak jako se kdysi hadovou vychytralostí nechala oklamat Eva. (2. Korintským 11:3 [CzeB21])
– Co s tím? Ano, budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí. Budu zpívat duchem, ale budu zpívat i myslí. (1. Korintským 14:15 [CzeB21])
– Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. (Římanům 12:2 [CzeB21])

Je potřeba více důkazů z Písma na to, abychom pochopili, jak důležitá je mysl pro naši víru a život v  Duchu svatém? Naše mysl je bojištěm, které se snaží ovládnou nejrůznější filosofie, náboženské směry, názory a myšlenky. Každý se snaží v naší mysli vybojovat ten největší díl, protože pak tímto dílem bude ovládat touhy našeho srdce. Je na nás, komu dovolíme obsadit místo na tomto bojišti. Nad čím přemýšlíme, co čteme, čemu nasloucháme.
Není to jen to, co přijímáme /ale je to to první/, ale jaký pohled na věci máme. jakýma očima se díváme na věci kolem sebe. Jak o nich přemýšlíme. Neznamená to, že když se dívám očima a myšlením Ježíše Krista, že musím všechno odsoudit. Je mnoho filmů, knih, písní, které mluví o životních zkušenostech a pokud se budu na ně dívat skrze Kristovo myšlení, může mne Duch svatý i skrze tyto věci učit a dát nové poznání.
Naše mysl je důležitá a největší chybou křesťana je, když ji odvrhne jako něco nedůležitého, protože si myslí a je přesvědčen, že záleží jen na srdci a víře (a často ani neví, co výraz srdce a víra v Písmu znamená).  Srdce a víra jsou důležité, velmi důležité, ale stejně důležité jsou postoje naší mysli a to, co v ní máme.
Můžeme mít a máme mít mysl Kristovu:
Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly  i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu,
(2. Korintským 10:4-5 [CzeB21])
Těmi zbraněmi je Písmo, Duch svatý a naše ústa, kterými mohu mluvit Boží slovo ke své mysli, svazovat, podmaňovat, nebo vykazovat myšlenky a myšlení.