Jeden z přátel mi hovořil historii Brooklynského mostu. Ve své době to byl zázrak, který přirovnávali k divům světa. Pilíře mostu byly v době stavby nejvyššími stavbami tehdejšího světa. Technologie byla úplně nová a většina lidí nevěřila, že je možné něco takového postavit. Při jeho stavbě zemřelo 27 lidí. Dokonce autor stavby, který mnoho let bojoval za to, aby se most postavil, zemřel v době, kdy došlo k rozhodnutí most postavit a práce dostaly zelenou. Zemřel po úrazu nohy, kterou mu amputovali a stavbu převzal jeho syn. I ten utrpěl úraz, který ho znehybnil po celém těle. Nemohl mluvit, mohl jenom ležet a jediné čím pohyboval, byl jeden prst na ruce. Tímto prstem se naučili se ženou komunikovat a ta vydávala jeho příkazy inženýrům, dělníkům…. Díky této komunikaci stavba pokračovala. Později převzala sama stavbu mostu. Po třinácti letech byl most dostavěný.

Je to obrovský důkaz toho, co je člověk schopen udělat, když se dokáže sjednotit. Pán nám říká: „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ (Matouš 18:19 [CzeB21])

Přemýšlel jsem o tom, že by nebylo nic nemožné pro manželské páry, které by se dokázaly sjednotit a komunikovat jako tito dva stavitelé mostu. Zvláště, když uprostřed nich je Kristus a vede je Duch svatý.

Přesto tomu tak není.

Jakou moc by měla církev, kdy se něco podobného v jednotě odehrávalo uprostřed ní.
Nebylo by potřeba se zabývat principy, nebylo by potřeba biblických škol a vymýšlet různé způsoby evangelizace…

Nejsou všechny věci, které nás rozdělují malichernostmi, které nestojí za to, abychom se jimi nechali rozdělovat? V porovnání s tím, co bychom mohli dokázat, kdybychom je opustili? Nestojí to za to?

Věřím, že celé nebe se bude radovat a tancovat vždy, když se to někomu podaří.

Nestojí to za to, to zkusit, jít za tím?

Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ Naklonil hlavu a odevzdal ducha. (Jan 19:30 [CzeCSP])

Včera večer jsme byli na návštěvě u přátel. Při společné modlitbě mi přišlo slovo: „Kdybyste prožili moje -dokonáno jest-, neměli byste již nikdy strach“.

Když vám nějaký stavitel staví dům, nakonec za vámi přijde s klíči od domu a řekne: “ Je hotovo, tady je dům. Můžete se nastěhovat.“ Možná budete po nějakém týdnu něco reklamovat, protože vždy se u lidí najde nějaká chybička.
U Boha, ale chybu nenajdeme. On již téměř před dvěma tisíci lety svoji stavbu dokončil a předal lidem od ní klíče. U této stavby nemusíme nic reklamovat. Vše je dokonalé a dokončené. Jediné musíme udělat, vzít si od něho klíček (víru) a začít bydlet (žít v tom) v tom, co pro nás postavil (udělal).
Dokonáno jest znamená, že již není nepřítel, který by nás porazil.
Je poražena smrt (budeme vzkříšeni), je poražen hřích, který smrt přináší, je poražena nemoc, prokletí,… On je totiž již poražený. Tak i vše, čím nás může ohrozit. Každý problém, kterým se nás snaží trápit a strašit nepřítel, je již poražený. „Dokonáno jest“ znamená, že již je vyřešena každá krizová situace. Dokonáno jest znamená: „Požádáte–li [mne] o něco v mém jménu, já to učiním.“ (Jan 14:14 [CzeCSP])
Máme i návod jak začít žít v domě zaslíbení, které Ježíš připravil svým „dokonáno jest“: Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru Boží. (Marek 11:22 [CzeCSP]) To znamená mít vloženou víru Bohem do našeho nitra v „dokonáno jest“ a ve všechno, co to znamená. Ne to jen vědět, mít to v hlavě a někdy, kdy nám teče do bot to vyznávat naší pusou a naším mozkem, ale mít to někde uvnitř nás, jako součást nás samotných. To musí udělat pouze Bůh v nás. Duch svatý. Prosme o to, žádejme o to, tlučme o to.

To je to, o čem ježíš mluví: „Zůstanete–li ve mně a zůstanou–li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám.“ (Jan 15:7 [CzeCSP]) Pokud zůstane v nás Ježíšovo „dokonáno jest“, pak tam zůstane se vším, co to znamená. S dokonalým vítězstvím a úplnou porážkou našeho nepřítele.

Moudrá žena buduje svůj dům -dvě cesty docx

Samuel řekl: Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je víc než tuk beranů. (1. Samuelova 15:22 [CzeCSP])

Často mluvíme o oběti chval a uctívání. O finančních obětech. (sbírkách a obecně dávní) Asi bych našel v současném církevním životě více slovních spojení se slovy oběť, oběti. Co je oběť. Co znamená. Někde se ještě rozlišují starozákonním způsobem.
Jen kolik setkání za měsíc se v naší zemi koná, které se nazývají obětí chval.
Ano, určitě se Bohu líbí, když ho jeho lid uctívá a chválí. Musí to být však nejen ústy. Je jednoduché dojet někam, kde je setkání k uctívání a kde zní chvály Bohu. Slyšel jsem některé mluvit o jejich oběti, kterou přinesli. Obětí mysleli peníze na benzín, čas, který strávili cestou i samotným setkáním apod. Co je to za oběť, když zpíváme, když se modlíme? Nakonec to není obětí pro Boha, ale pro nás. My tím něco získáváme. Ne Bůh.
Chvála a úcta, to by mělo být samozřejmostí, součástí našeho života, že naše srdce ctí a chválí Boha.  My to nazýváme obětí.
Jsou dvě věci, které jsou nad naše oběti a chválu a uctívání, které jsou důkazem pro Boha i lidi kolem nás, že ho skutečně milujeme a ctíme.
Tou první je již zmíněná poslušnost. Je jednodušší zpívat, modlit se než poslechnout a udělat to, co Bůh nám říká, že máme dělat.
Tou druhou je milosrdenství, i když i to vlastně souvisí s poslušností: Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. … (Matouš 9:13 [CzeCSP])

Jsou k ničemu naše modlitby, naše uctívání a chvála z našich úst, když nejsme poslušni tomu, co nám říká Bůh. Když děláme, že neslyšíme hlas Ducha svatého. Když se rozhodujeme, že si budeme dělat věci podle sebe. Když nemáme v životě milosrdenství s lidmi.
Verše v Samuelovi pokračují takto:
Protože vzpoura je jako hřích věštby a vzdor je jako zlo domácích bůžků….. (1. Samuelova 15:23 [CzeCSP])

Můžeme být ve vzpouře a ve vzdoru, i když Bohu obětujeme ty naše oběti. Můžeme být jako Saul, i když budeme tancovat a zpívat jako David. Je o to naší poslušnosti a milosrdenství.

(Oběť je skutečně to, co nás něco stojí. Vzdáváme se toho dobrovolně, i když je to pro nás někdy těžké se toho vzdát a dát to Bohu, ale pro něho to uděláme. Z lásky. Aspoň podle mne.)

Jsem v jednom z našich center a čekám na stavební firmu. Její pracovníci stojí pravděpodobně někde v koloně. Nechci také stát a tak se rozhodnu využít čas a začít psát. Ale mám problém. Připojení k internetu kolísá. Občas se spojení i přeruší. Snažím se i přesto psát přímo na stránky.Stále se to seká a musím několikrát opakovat připojení. Chodím po středisku a hledám lepší signál. Zkouším to i mimo budovu. Začínám být netrpělivý, zvláště, když již po několikáté začínám znovu.
Napadlo mne, jak je to s připojením k Pánu. Jsem taky tak netrpělivý a nervózní, když zjistím, že nemám spojení s Pánem?
A za jak dlouho to jsem vůbec schopen zjistit? Za hodinu? Za dvě? Za den? Za měsíc? Za rok….
Dokáže mne to také naštvat, že jsem o něj přišel? Dokáži se také tak snažit, abych opět navázal spojení. Aspoň tak rychle a důsledně jako připojení k internetu?
A co ty? Jak je to s tebou a s tvým připojením?

Stále se to seká. Tak raději nebudu ztrácet čas a skončím.
Vím, kde se mohu připojit bez problémů.  K našemu Pánu. S Duchem svatým. Tam je vždy vše OK. Tam spojení nekolísá. Tam není nikdy závada a pokud ano, pak vím, že ji musím hledat sto procentně na své straně.

Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ⌈z domu svého otce⌉ do země, kterou ti ukážu. (Genesis12:1CzeCSP]) …. A Abram šel tak, jak mu Hospodin řekl, a s ním šel Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když vyšel z Cháranu. (Genesis 12:4 [CzeCSP])

Bůh řekl a Abraham šel. Jakou měl Abrahám jistotu, že sebral vše, co měl a vyšel do neznáma. Kde se vzala jeho víra, že k němu mluví Hospodin, Stvořitel nebe a země? Kde se v něm vzala jistota, že Hospodin naplní svá zaslíbení. Jistota, že mu může věřit? Měl k tomu nějaký důvod? Podle Bible ne. Neměl dřívější zkušenost, že Bůh je věrný. Přesto ve víře šel.

Víra je ten nejlehčí způsob, jak můžeme žít. Stačí něčemu věřit. …Bůh dal svého jediného Syna, aby každý kdo v něho uvěří, měl život věčný. Zdá se to jednoduché. Stačí uvěřit. Přesto to tak není. Jsou lidé, kteří rozumem dokáží zdůvodnit spasení. Jsou lidé, kteří přijali skrze historická fakta to, že Ježíš žil, že vstal z mrtvých, ale nejsou schopni věřit. Jsou lidé, kteří všechno chápou, dokonce věřícím závidí jejich víru. Sami však nejsou schopni uvěřit. Nebo jsou schopni věřit všemu, jen ne v Boha a v Ježíše Krista. Mnozí křesťané nad takovými lidmi kroutí hlavou, jako by jejich vlastní víra byla jejich osobní zásluha. Neuvědomují si, že bez Božího zásahu, bez doteku Ducha svatého nejsme schopni uvěřit. Je to dar od Boha.
Potom dodal: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6:65 [CzeB21]) Jako Boží děti žijeme z milosti Boží.
Podobně je to i se životem víry. Pokud ti Bůh, Duch svatý řekne jdi, pak s jeho slovem přichází i jeho víra, která ti dá sílu to uskutečnit, sílu vytrvat i v době, kdy vše křičí, že vyjití bylo tím největším omylem a bláznovstvím.
Pokud však vyjdeš jen proto, že si myslíš, že to Bůh (církev, lidé…) od tebe očekávají, že je to důkaz tvé víry, pak nemáš kde brát sílu. Protože jdeš ve vlastním přesvědčení – ve vlastní víře, která brzy selhává. Proto Ježíš učedníkům říká: „Mějte víru Boží.“ (Marek 11:22 [CzeCSP])
Potřebujeme víru, která je Boží která je od samotného Boha.
Kde ji vzít? Žádat o ni. Vyprošovat chození v jeho víře. Bůh tě nenechá mu sloužit bez toho, aby tě nevybavil vírou od něho. Pokud však chceš o tom, jak a kde budeš Bohu sloužit , rozhodovat sám, budeš sloužit ve vlastní síle a víře. To se dlouho vydržet nedá. Nakonec buď budeš muset kapitulovat, nebo Boží víru a moc nahrazovat zásluhami – zákonictvím, svou dřinou a vlastní frustrací. Budeš udřený, zatrpklý a lidem budeš stále jen přikazovat a upozorňovat je na to, co smí a co nesmí.
Pokud přijmeš víru z Ducha svatého a budeš sloužit pod jeho vedením, pak věř, že i v běžném životě tě bude provázet, nebudeš mít strach ze svých selháním, protože žiješ z milosti. Budeš mít sílu jít dál i ve chvílích, kdy všichni půjdou proti tobě. Budeš se divit, kde se to vše v tobě bere a jak to zvládáš. Budeš vděčný Bohu, budeš ho znát čím dál tím více a prohlubovat s ním svůj vztah. Budeš mít jistotu, že je vždy s tebou a nikdy tě neopustí.
Začneš žít vírou, protože tě bude v tobě provázet jeho víra.

Chodit vírou.
Když mluvíme o chození vírou, napadnou nás velké skutky víry. Obětování Izáka Abrahámem, Mojžíšova hůl, Eliáš …
Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají. (Židům 11:6 [CzeCSP])
Je to však jen o těchto velkých skutcích víry? Včera jsme četli, že všechno, VŠECHNO, co není z víry je hřích. Jak se dá žít všechno vírou. Vlastně každodenní život. Abraham uvěřil Bohu, že má vyjít s celou rodinou. Pobral vše, co měl, celou rodinu a vyšel do neznáma. Ano, to je obrovský skutek víry. Pak ale Boha dlouho neslyšel. Prožíval pochod se všemi jeho strastmi, ale držel si to, co mu Bůh řekl.  Nevrátil se při prvních potížích. Držel si to, že když ho Bůh poslal, pak je i sním i ví o jeho cestě vše. Držel se toho, že ho Bůh vede, vždyť nevěděl kam má jít. Nedíval se dozadu, ale šel a žil každý den. Žil život víry. Nejednou na této cestě selhal v jednotlivostech. Chtěl lidsky pomoc Bohu a Boží zaslíbení naplnit lidským způsobem – Hagar a Izmael. Přestože věřil Bohu, měl strach o svůj život a byl ochoten obětovat svoji ženu, aby si ho zachránil (Sára u faraona). Měl obavy z toho, že jeho majetek bude muset přebrat cizí člověk. Přesto dorostl postupně až k tomu, že byl ochoten obětovat svého syna Izáka Bohu.

Vidíme tyto velké skutky víry našich předchůdců. Možná vidíme velké skutky víry u našich současných bratří a sester. Někdy si říkáme, že na toto nemáme. Jindy se je snažíme napodobit a dělat stejné skutky víry jako oni. Ani jedno ani druhé není správné. Ty i já jsme originál. Dostali jsme určitou míru víry, která postupně musí růst tak, jak rostla víra Abrahámova a bratří kolem nás. Mít ihned víru, že bychom fyzické hory přenášeli, pak bychom přestali potřebovat Ducha svatého. Jsme na cestě jako Abrahám a Bůh s námi a na nás pracuje. Někdo jde rychleji, jiný pomaleji. To není důležité a neporovnávejme to. Občas na ní přijdou naše selhání. Občas – často. Bůh Abrahámovi nikdy nevyčetl jeho selhání (Bible ani o tom, jako o selhání nepíše, jen to popisuje jako fakt), ani mu je nikdy nepřipomíná, i když je opakuje. Stejně Bůh jedná na té cestě s námi. Nemusíš se bát, že tě Bůh odvrhne, nebo vezme zpět svá zaslíbení, tvou službu, pro tvé selhání. To dělají lidé, Bůh ne. On nebere to, co ti dal zpět. Neboj se. Naopak tě ještě více skrze to přitahuje k sobě. Dovádí tě k tomu, že najednou zjistíš (ne, že to víš a máš jako informaci, ale prožiješ to ve svém životě), jak moc Boha, Ježíše, Ducha svatého potřebuješ, jak si závislý na jejich vedení každého dne. Nakonec vyroste tvá víra a důvěra natolik, že budeš neustále opřený o ně samotné. Každého dne v každé situaci. To je růst. To je poznávání Boží lásky. To je prohlubování vztahu s Bohem.
To je chození vírou.

Všecko, co není z víry, je hřích. (14. kapitola Římanům)  Silné slovo. Skutečně úplně všechno, co není z víry je hřích? Přemýšlel, přemýšlela jsi o tom? Projdi svůj den a řekni si, co jsi včera (dnes) dělal, dělala z víry a co ne. Co bylo vedeno tvou vírou a co jinými pohnutkami.
No, nakolik jsme byli tedy přes den hříšní?
Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole. (1. Janova 3:4 [CzeCSP]) Kolik jsme si za den prosadili vlastní vůle?

Jde to vůbec vše dělat z vírou? Pokud to po nás Pán požaduje, pak ano, jde to. Ne však naší silou. Tak jako nejde z ničeho nic někoho milovat, byť Ježíše, tak potřebujeme dostat a přijmout milost žit vírou. Dělat věci na základě víry v Ježíše.
Jsou věřící, kteří si soucit a lítost zaměnili za lásku. Litují Ježíše, mají s ním soucit, protože trpěl, ale nakonec si dělají prosazují svůj život. Život podle sebe. Jindy vědomí našeho hříchu nás vede k tomu, abychom pracovali a sloužili Bohu mnohem více než jiní, dokonce tak moc, jak to po nás Bůh ani nechce. Zapomněli jsme ale na to, že spasení je z milosti, skrze Boží odpuštění a nedá se odpracovat. Neděláme věci z víry, ale chceme si tím něco zasloužit.  Je i mnoho jiných důvodů, proč věci děláme.

Zkusme začít jen tím, že vše budeme dělat tak, jako bychom to dělali pro Ježíše. Prosme o milost, abychom toto mohli v sobě nést, aby se to stalo naší přirozeností a za milost připomenutí Duchem vždy, když na to začneme zapomínat.
Pokud věříme a i milujeme, určitě nebudeme chtít dělat věci, které by se mu nelíbily nebo by mu dokonce ubližovaly.
Na začátek to úplně stačí.
Víra je dar od Boha. Nedá se koupit, nedá vytvořit, nemůžeme si ji zasloužit. Můžeme ji jenom z milosti přijmout od Boha, můžeme o ni žádat.

Cítíte se někdy nedoceněni? Chtěli byste mít více odpovědnosti? Lidé touží mít hodně odpovědnosti ( i s pravomocemi), ale neuvědomují si, co to znamená ani naši skutečnou odpovědnost. V dobrých firmách každý ví, jaká je jeho odpovědnost, za co a jakou má pravomoc. V duchovním životě to mnohokrát nevíme. Můžeme se obviňovat a trápit se pro to, za co nejsme odpovědni a naopak nenaplnit to, za co odpovědnost neseme.
Apoštol Pavel píše: „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“ (Římanům 12:3 [CzeCSP])
Podle míry víry. Nějak za každou cenu se chceme dostat výše, mít odpovědnost za něco, na co nemáme dostatek víry.
Každý duchovní dar, vše, co děláme, musíme dělat z víry. Vše, co dostáváme, máme z milosti. Máš nějaký duchovní dar? Máš ho z Boží milosti. Máš víru na to a na to…. Děkuj Bohu, je to jeho milost, že ji máš. Nemáš takovou míru víry, máš ji menší? Děkuj Bohu za to jakou víru máš, je to dar milosti od něho pro tebe.
Petr píše: „Rosťte v milosti a poznání našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista. Jemu buď sláva i nyní a až do dne věčnosti. [Amen].“     (2. Petrova 3:18 [CzeCSP])
I v milosti se musí růst. Jak jsem již psal, jsme na cestě a každý z nás je na ni jinak daleko. Nenech se trápit tím, na co ještě nemáš, na co jsi nedostal dostatek milosti a víry. Pokud se necháš vtáhnout do odpovědnosti za službu, do které jsi nebyl Bohem povolaný, budeš se trápit, protože ji nebudeš dělat z milosti Boží, ale z vlastních sil, i když se budeš modlit a modlit, sloužit a sloužit…. Můžeš být pomocníkem ve službě a skrze ni růst v milosti a poznání, ale nemůžeš mít za ni odpovědnost, pokud jsi nedostal milost, takovou odpovědnost unést. Neznamená to, že do služby musíš vstoupit dokonale připravený, čekat na to až budeš lepší apod. Znamená to, že do ní máš vstoupit, když tě do ní Bůh z milosti uvádí. Pak je to jeho služba skrze tebe.
Často se trápíme pro nespasené kolem nás a bereme to za osobní selhání. Selhání naší služby, selhání naší víry, že se lidé neobrací k Ježíši.  Není naší odpovědností obrácení. My nedáváme milost. My nejsme schopni dát znovuzrození. My nejsme Kristus a nezamřeli jsme za hříchy světa. My nejsme schopni odpustit hříchy. To je Boží věc. To patří Ježíši. To dělá Duch svatý. Nejsme odpovědni za to, jestli se někdo obrátí, uvěří nebo ne. Ano, má nás bolet, když vidíme jít lidi do pekla, prosit za ně, ale neneseme za to odpovědnost. Pokud bychom tuto odpovědnost měli, měli bychom i pravomoc k tomu, spasení dát. Pak bychom byli jako Bůh a měli právo odpouštět hřích, udělovat milost. To nemáme. A díky za to, že nemáme.
To, že takovou odpovědnost na sebe bereme, jeď buď naše nevědomost a jsme obelhaní, abychom byli skrze to trápeni, nebo je to ten nejvyšší stupeň pýchy, který říká, že jsem jako Bůh. (Evě had nalhává: „Jistě nezemřete,  neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“(Genesis 3:4-5 [CzeCSP])
Naše odpovědnost je, aby se lidé kolem nás dověděli o tom, že je Bůh volá k sobě, že Ježíš za ně zemřel, že je odpuštění a milost nad nimi.  Že Bůh se chce s nimi usmířit. Jsme odpovědni udělat vše, co po nás Pán chce, abychom udělali. Jsme odpovědni za to, abychom byli světlem a solí v tomto světě, ale nejsme odpovědni za samotné spasení lidí.

Věci pomíjí. I dovolená. Když se vrátíte, do týdne je všechno pryč a jste opět v koloběhu práce.  Vše pomíjí a má svůj konec. Krásně postavené domy, sebelepší služby apod. Vše pomíjí. Kolik krásných budov a děl bylo během několika měsíců zničeno na blízkém východě. Ty, co stavěli objekty oděvního závodu v Prostějově, nenapadlo, že za pár desítek let budou tyto budovy zbořeny a nic z nich nezůstane.
Někdo po vás převezme projekt, který jste roky budovali a do roka ho předělá tak, že to nepoznáte.
Můžete napsat mnoho knih a namalovat mnoho obrazů a stejně jednou vše pomine, nebo zajde do zapomenutí.
To, co zůstává je Boží. Co je světa, to jednou úplně pomine.
Co je vlastně Boží. O co Bohu jde?

O co Bohu jde, pro to připravil své království. Do jeho království nebude vzatý žádný projekt, na kterém jsi dělal, žádná budova, kterou jsi stavěl, žádná služba, ve které sloužíš.  Boží království je pro lidi. Oni jsou do něho zváni. O ně Bohu jde. Nejde mu o to, co vytváříš, ale o tebe samotného. Tebe chce dovést do svého království. A tak jako mu jde o tebe, jde mu i o ty kolem tebe. Rodinu, spolupracovníky, podřízené, nadřízené, o tvé bratry a sestry v církvi, ve službě, o tvé klienty, žáky, pacienty….
Vše ostatní je prostředkem a vytvářením cesty k tomu, aby jsme mohli dojít. Vše. I dovolená, i kolony, i alergie….
Bůh ví o všem a pro vše má svůj čas. Nemůžeš ze stanu, chatky pro déšť? Možná právě s tebou skrze to chce Bůh jednat. S tvým srdce. V takové situaci vychází mnoho věcí na povrch. Můžeš to vidět a jednat s tím. Možná potřebuješ utvrdit vztahy a teď ti Bůh dal šanci, protože nemáš kam utéct. Možná jsi sám/sama na hotelovém pokoji pro nemoc, alergii. Ostatní se sluní, baví u vody, ale ty máš samotu. Bůh chce s tebou mluvit, naučit tě, jak je příjemné být sním, že je to lepší než zábava u vody. Možná stojíš v koloně. Máš čas se stát dětem vzorem a začít žehnat a děkovat Bohu i v tom horku na dálnici.
Pro Boha je i dovolená a cesta na ni a z ní nástrojem k tomu, aby tě připravil na cestu a dovedl tě po ní do jeho království. A nejen dovolená.
Vše a všechny okolnosti používá k tomu, aby tě i mě proměnil do podoby Ježíše Krista. Protože nás miluje. Díky mu za to.

Začalo léto a s ním i pravidelné opravy cest. V několika poledních letech je jich čím dál tím více. A všechny, jakoby byly naplánované na termín našich dovolených.
Vyjedete první den na svoji čtrnáctidenní dovolenou a hned z těchto čtrnácti dnů strávíte tři a možná i více hodin čekáním na uzávěrkách, objížďkách apod. Stojíte v koloně a po třiceti minutách popojíždění ztrácíte nervy a začnete vyčítat silničářů, firmám, vládě jejich práci,  sobě, že jste vůbec vyjeli,   že  čas odpočinku pročekáte někde na silnici. Pak se konečně rozjedete, abyste po dalších padesáti kilometrech znovu stáli v další koleně. Pak ještě na hranicích …. . Asi víte o čem píši.
„Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:“ (Kazatel 3:1 [CzeB21])
„On (Bůh) sám vše dělá včas a krásně ….“ (Kazatel 3:11[CzeB21])
Bývám netrpělivý. Vidím věci, které by se měly udělat, které jsou Boží a říkám si: „Teď by to bylo ono!“ Teď bychom měli
začít s tím a s tím.“ A nic. Stojím. Nemohu často vůbec nic udělat. Nic ovlivnit. Jsem jako řidič v koloně na dálnici. Nemohu ani dopředu ani dozadu, doprava ani doleva. Mohu jen čekat, až se kolona rozjede. Až přijde Boží čas. Přichází v době, když si již myslím, že je pozdě, že teď není ten správný čas. V době, kdy okolnosti jsou spíše již proti, kdy se to již nedá stihnout apod. Právě v takovou chvíli Bůh přichází. Přichází ve svém čase a oslavuje se. A já jenom zírám.

Mám představu o tom, co vše budu dělat na důchodu. Je toho hodně. Někdy přichází myšlenka, začít s těmi věcmi teď. Co když pak nebudu mít dostatek sil a energie, zdraví, kolik mi Pán dá času apod. Bůh má svůj čas i pro věci v mém důchodu a věci, které v něm mám udělat. On se nezpozdí ani je nepředběhne. Často nás musí zastavit, abychom věci nepředběhli. Boží věci, aby se skutečně naplnili jako Boží, musí se stát v jeho čase. Jinak jeho vize se stane jen lidskou kopií, která bude bez Boží slávy a jeho moci. Stane se dílem člověka.
Bůh nám často nachystá kolonu, ve které se pak nemůžeme ani pohnout a musíme čekat.
„Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ (Žalmy 139:5 [CzeCEP])

Život vytváří mnoho různých situací, o kterých říkáme, že by je nikdo nevymyslel. Poslouchal jsem pořad, ve kterém mluvila herečka Jiřina Bohdalová. Naslouchal jsem a byl jsem překvapený její moudrostí. Moudrostí, kterou vytvářely události v jejím osobním životě. Většinou nepříjemné události. Zaujala mne jedna věta z toho rozhovoru. Řekla přibližně toto (nejsem schopen to přesně citovat): „Člověk, který propluje životem bez potíží, nemá z čeho brát. Já jsem při vytváření roli „vykrádala“ sama sebe.“
„Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.  Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.  A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“
(Jakub 1:2-4 [CzeCEP])
Mnoho, většina lidí prochází nějakým utrpením svým nebo jejich blízkých. Není mnoho rodin, kterým by se toto vyhnulo. Je jedno jestli jsou věřící a v co, nebo ne. Tak stejně všichni procházíme pokušením. Rozdíl je v tom, jak a jací z těchto okolností vycházíme. Tyto okolnosti nás mohou posunout blíže k Bohu, nebo nás od něho oddálit. Mohou nás posunout k tomu, abychom se stali lepšími, silnějšími ve víře, v duchu, nebo nás mohou dovést k reptání, souzení, vzpouře vůči Bohu a všemu kolem. K rezignaci a vlažnému křesťanství, nebo nás rozhoří ještě větším ohněm Ducha. Musíme si vybrat. Musíme chtít hořet.
Znám takové situace, kdy se již člověku nechce ani dýchat a nejraději by se vším praštil. Říká si : „Dál nemohu, na to již nemám.“ Pak záleží právě na tom, co udělám. I přesto, jak se cítím, mohu začít vzpomínat na Boží skutky v mém životě, mám za co ho chválit. Otevřít pusu a začít děkovat, to mohu vždy, když nemohu mluvit, můj duch a mysl může. Přinuť se k tomu. Rozhodni se, že i přesto vše, co zrovna prožíváš, budeš chválit Boha a začni. Přijde pokoj, pomalu se rozjasní a ty uvidíš východisko. Bůh má vždy východisko. Nakonec přijde radost a napětí z očekávání vítězství.

„…vzpomeň si na veliké zkoušky, které jsi viděl na vlastní oči, na znamení a zázraky, na pevnou ruku a vztaženou paži, jimiž tě vyvedl Hospodin, tvůj Bůh. Tak naloží Hospodin, tvůj Bůh, s každým lidem (problémem, překážkou, ďáblovou nástrahou,) kterého se bojíš. (Deuteronomium 7:19 [CzeCEP])

„Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.“ (1. Korintským 10:13 [CzeB21])

„Neujímá se přece andělů, ale ‚ujímá se potomků Abrahamových‘.  Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu.  Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Židům 2:16-18 [CzeCEP])

Proto se máme radovat z toho, když přicházejí zkoušky utrpení, protože nám přinášejí milosrdenství k druhým, věrnost Bohu a v Boží službě. Díky nim jsme schopni a ochotni pomáhat a nést ty, kteří prochází zkouškami a utrpením.

 „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník.  Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:  Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník.  Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.  Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:  Bože, projev milost mně hříšnému.
(Lukáš 18:10-13 [CzeCSP])

Jak se cítíš? Jako ten hříšník, nebo jako ten farizej? Nechci teď útočit na farizee. Jen se někdy můžeme dostat do situace, že nevíme, kam patříme. Víme, že jsme na tom lépe, než ti, kteří ještě nepožádali o odpuštění, modlíme se, chodíme do shromáždění, sloužíme ve sboru, pomáháme někde v charitě nebo financujeme misii. Cítíme, že jsme na tom dobře a nevnímáme, že bychom byli hříšníky, neuvědomujeme si žádný hřích. A pokud se stane, že mluvíme o sobě jako hříšnících, je to spíše chápáno, že nikdo nemůže být jako Bůh. Nemáme tím na mysli nějaký náš konkrétní hřích.
Najednou se setkáme s člověkem, který říká, že věří, chodí do sboru, mluví o tom, co Bůh pro něho udělal a každý den dělá. My přitom vidíme, že žije stále v hříchu a někdy ne jen v jednom. V takové chvíli se nám může stát, že se budeme modlit podobně jako ten farizeus. Když ne modlit, tak uvažovat.

Vztah s Duchem svatým mne naučil, že pokud se více posunuji do jeho nitra, pokud mu více dovolím, aby On jednal skrze mne, pak to vždy znamenalo pro mne změnu mého smyšlení, postoje a chování k Bohu, k sobě a k lidem kolem mne. Tato změna je vlastně pokání. Růst v Bohu, je jedno pokání za druhým. Možná proto lidé na začátku vztahu s Ježíšem tak, rychle rostou a jsou vidět velké změny. Později nějak začneme o sobě smýšlet „lépe“ než o jiných a naše cesta růstu se zpomalí, někdy téměř zastaví.

Všichni jsme stále na cestě. Na cestě prohlubovaní vztahu s Bohem. Někdo je za námi a někdo před námi. I my bychom mohli s našimi postoji a smyšlením k hříšníku vypadat jako neustálí hříšníci těm, kteří již jsou před námi. Těm, kteří vidí naše postoje a smyšlení. Ti jsou však dál a již něčím podobným prošli, proto nás mohou (měli by) vidět jen jako ty, kteří putují stejným směrem na stejné cestě.

Pomáhejme si, aby mohl dojít každý, který je kolem nás. Soud, i když jen v naší mysli, je opakem pomoci. Potřebujeme naději nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Opět se po delší odmlce hlásím. Byli jsme na dovolené. A skutečně jsem si na odpočinul od práce a dokonce i od psaní. Ne, že bych nechtěl psát, ale Tatínek mne zná a odřízl mne i od psaní.
Věděl jsem od něho, že se mám úplně odříznout na celou dobu dovolené.
Poprvé po mnoha letech jsem si nevzal sebou na dovolenou mobil. Telefony jsem přesměroval na kolegu a mobil zůstal doma.
Ovšem doma nezůstal tablet i s jeho SMS kartou. I když jsem byl rozhodnutý nepracovat, měl jsem díky kartě přístup na internet a možnost v nutném případě i volat. Ovšem, jak jsem již napsal, Tatínek mne zná. Po příjezdu na místo jsem si vypnul  úplně tablet, (přitom to nebylo potřeba) a hned jak jsem to udělal, uvědomil jsem si, že si nepamatuji PIN. Tak telefon a internet byly vyřízený najednou. A skutečně několik dní jsem tablet nepoužil. Pak jsem se k němu vrátil s tím, že mohu po ránu psát. Velice brzo jsem zjistil, že program, který v tabletu mám, mi to neumožňuje ukládat (jen do určitého množství uložení dokumentů, které jsem vyčerpal prvním ukládáním na dovolené).
Od té doby jsem skutečně úplně vypnul a tablet používal pouze k rannímu čtení Písma.
Za celou dovolenou jsem neřešil žádný telefonní hovor ani mail a ani webové stránky. Protože nemám potřebu fotit, byl jsem úplně volný.

Doporučuji každému si to na pár dní vyzkoušet. Nemusíš čtrnáct dní jako já. Možná bude stačit den, dva,… odtrhnout zrak od mobilů, přetrhat kontakt s facebookem, maily a internetem vůbec. Možná si říkáš, že s tím nemáš problém, ale zkus si nevzít do ruky jeden, dva dny mobil a nezvedat ho, když bude zvonit. (Je skutečně  vše tak důležité?)

Jak by byl úžasný náš vztah s Duchem svatým, kdybychom stejně očekávali jeho zavolání, jeho „cinknutí, oznámení“, že má pro nás zprávu. Byli tak na něj napojeni, jako jsme na všechny ty známe i neznámé kontakty na facebooku a stejně často vyhledávali jeho zprávy. Jak bychom ho začali poznávat kdybychom se s ním stejně dlouho sdíleli, jako se sdílíme s lidmi přes náš mobil.
Nemyslím si, že Bůh začne používat mobil k tomu, aby se s námi domluvil, ale spíše naopak. My potřebujeme odložit ten svůj, abychom zaslechli jeho volání a poznali jeho touhu po společenství s námi a uslyšeli jeho sms, kterou nám tak často posílá skrze své Slovo.

Tak co? Zkusíš to? A vydržíš?

Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:27‭, ‬33 B21

Je o nás napsané:  Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci. Jan 14:12 B21. Nemůžeme dělat větší skutky než Ježíš, co se týká kvality. Nemůžeme být více než Bůh. To nejde. Tady je myšleno vetší do množství skutků. Ježíš sloužil tři roky. Služebníci slouží mnohdy i padesát let. Ježíš neměl k dispozici kvalitní cesty, auta, letadla, mobily…. . Dnes můžeme  navštívit mnohem více nemocných a chromých než on. Dnes se za námi mohou dopravit lidé z celé země. V tom můžeme dělat větší skutky než on.

Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Pro učedníka je dost na tom, když bude jako jeho mistr a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, čím spíše jeho domácí? Matouš 10:24‭-‬25 B21.

Ježíš obětoval pro Otce vše. Nemůžeme si myslet, že my můžeme být a chodit v jeho moci a přitom nic neobětovat. To by znamenalo, že  bychom byli nad svého mistra. To bychom byli více než Ježíš.

Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘ Lukáš 14:28‭-‬30 B21

Než se rozhodneš pro službu v Boží moci, sedni si a spočítej náklad. Jsi ochotný, ochotná obětovat vše? Svoji rodinu. Děti. Rodiče. Pověst. Majetek a postavení. Budoucnost. Svobodu v rozhodování. Jsi ochotný, ochotná dát vše?

Mnozí služebníci začali sloužit a děli se skrze  ně mocné skutky. Pak najednou odešli ze služby, vytratili se. Protože si  nespočítali náklady. Když přišla do života jejich rodiny  nemoc, smrt, dluhy, posměch pro špatný život jejich dětí, soudy, opovržení, samota, vzdali to. Buď odešli ze služby, nebo začali Bohu vyčítat.

Z jedné strany chceme mít v životě Boží moc, z druhé chceme mít pohodlný život a Bohu obětovat jen to, co sami chceme. Mít Boží moc, znamená dát vše.

Ještě toužíš po Boží moci? Běž a spočítej si náklad a pak předstup před Pána.

Před několika málo dny jsme se Stáňou hovořili o tom, že jak v Čechách tak i na Slovensku roste touha po tom vidět uzdravení, slepých, uzdravení chromých, aby lidé na vozíčku na shromáždeních vstávali a  mrtví byli vzkříšeni. Aby to  bylo tak, jak to Písmo zaslibuje. Zatím všude je jen rozčarování  nad tím, že se to neděje a vše ne spíše jen v oblasti  vyznávání než skutků. Je plno otázek a dohadů proč se to neděje.  Služebníci, kteří mluví a modlí se za uzdravení vidí jen uzdravení několika neduživých, lidí v depresích a velké zázraky jsou jen po skromnu. Často se pak tito služebníci stávají terčem posměchu – kde je ten váš Bůh?

Přemýšlel jsem o Petrovi. Viděl velké zázraky. Chodil po vodě, platil daň mincí, kterou mu přinesla ryba v tlamě,  byl u mnoha vzkříšení a uzdravení. Byl mezi těmi, kteří sami byli nástrojem k uzdravení a vysvobození od démonů. Zažil, jak se mu démoni poddávají. Přesto to  nestačilo k tomu, aby  nezapřel Ježíše.

Nejde ani tak o zázraky, jako o to jestli jsme ochotni i  bez nich sloužit, věřit…. Budu dál ti sloužit a chválit tě Ježíši, i když má rodina  není sapsená, otec se dál opíjí,  manžel je mi  nevěrný a exekuce chodí jedna za druhou.  Přesto dál ti zůstanu věrný,  věrná, protože tě miluji jen tak, protože jsi a zemřel jsi pro mne. Protože není nic lepšího na světě a  ve  vesmíru, než být s tebou v tvé přítomnosti.

Měl jsem několik zvláštních chvil v životě, kdy jsem musel umřít sám sobě. Vzdát se sám sebe. Jedna  byla ve vazbě (vězeni), kdy jsem  najednou volal, že raději budu s ním celý život ve vězení,  než na svobodě bez něho. Další pak, když se mne ptal, zda ho přestanu milovat, když  ne neuzdraví. Tehdy jsem si uvědomil, jak je pro mne důležitý vztah sním. Víc než má svoboda, víc než mé zdraví. Pak přicházely další výzvy. Ohledně služby, zesměšnění … . O co nám jde více? O Ježíše a vztah s ním, nebo své děti, o svou matku, otce, manželku, mažela, o majetek, o službu, o pověst… o sebe?

„Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:26 B21.

Možná právě o dobdobí bez zázraků, bez moci nás má přivést k poznání proč a jak milujeme Ježíše. Jestli jsme ochotni se   šeho vzdát i vlastního života. Jestli jsme ochotni sášet i posměch : „Jestli jsi Boží Syn, tak sestup z kříže“….

Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:27 B21.

Až přijde toto zlomení, pak přijde i „ta velká Boží moc“ do našich źivotů.

Ve svém životě jsem položil lidem mnoho otázek. Možná jich byly tisíce. Nevím. Přesto mnohé odpovědi mi nepřinesly očekávaný výsledek. Když se  někoho v cizím městě zeptáte: „Víte, prosím, kde je tady  nádraží?“, můžete dostat jasnou a pravdivou odpověď, která vám však nepomůže : „Ano, vím.“, a dotázaný jde dál.  Stalo se mi to. Když se zeptám, zda můžu zatáhnou za záchranou brzdu ve vlaku, nebo zda můžu přejít přes staveniště, může někdo odpovědět, že můžu. Ano je to pravda, můžu, ale tato odpověď mne neinformuje o následcích, které přijdou, když to udělám. Stejné je to s otázkou: „Mohu sníst tyto houby?“  Odpověď: „Ano, mohu“ . Ale nemusím se dovědět, že jen jednou v životě. Kdybych otázku položil jinak : „Jsou ty houby jedovaté?“, zachránilo by mi to život, nebo ušetřilo pobyt v nemocnici. V Písmu je jeden verš v první Korintským, který říká, že mohu všechno. Pokud se zeptám, jestli mohu všechno, dostanu odpověď ano, ale již se nedovím, že to pokračuje tím, že ne všechno mi prospívá.

I když se při modlitbách ptáme na néjaké věci, měli bychom být hodně konkrétní, abychom dostali hodně konkrétní odpověď, popřípadě hodně konkrétni návod  na řešení situace, věci, vztahu…, na kterou se ptáme. Nebo, abychom dostali vyčerpávajíci odpověď na dotaz ohledně konkrétního verše. Nejlepší je však se modlit, abychom položili Boží otázky, tedy abychom se ptali na to a tak, jak Bůch to sám chce. Pokud se budeme ptát tímto způsobem, pak nám to ušetří mnoho oklik, zklamání, tápání a mnoho nedoruzumění. Především si můžeme být jisti, že dostaneme odpověď, kterou nejvíce pro svů život v dané chvíli potřebujeme.

Požádejme Ducha svatého, aby on sám nám vložil do úst/srdce ty správné otázky. (To se vztahuje k na modlitby).

Pak nám naše otázky budou skrze Boží odpovědi otvírat a ukazovat cestu, po které máme jít, bez zbytečných oklik a  bez toho, abychom se museli vracet a hledat znovu správný směr.

Když Ježíši dávali otázky, jeho odpovědi byly většinou o něčem jiném, než na co se člověk ptal.                                                                 Otázky pokládáme z mnoha důvodů. Tak to  bylo i s otázkami, které dostával Ježíš. Dostával je , aby ho nachytali na něčem, za co by ho mohli odsoudit. Ptali se ho ze zvědavosti, ale jen z lidské zvědavosti, bez skutečného zájmu, také se ho ptali proto, aby zakryli, nebo omluvili vlastní jednání, ptali se ho, aby mu nepřímo vyčetli jeho jednání. Ptali se ho, aby mohli odsoudit druhé. Ptali se ho, aby ukázali jiným, jak jsou chytří. Ptali se ho proto, aby od  něho dostali potvrzení  pro své záměry a myšlenky. To jak a jakou otázku pokládáme je takovým ukazatelem toho, co se odehrává uvnitř nás. Ježíš to viděl. Z toho důvodu jeho odpovědi zdánlivě neodpovídaly na otázky lidí. Jeho odpovědi mířily přímo na pohnutky, na skutečný důvod, pro který byla otázka položena. To bylo také často důvodem pohoršení, protože Ježíš tak zjevil, co je uvnitř lidí.

Zaposlouchejme se  někdy do otázek a odpovědí lidí. Někdy to vypadá tak, jako by ten, kdo pokládá otázku vůbec neslyšel odpověď. Přestože odpověď dostal a jasnou, stále se ptá na to samé. Proč? Protože chce slyšet jinou odpověď. Má o tom, jak by měla odpověď vypadat, jinou představu.   Neptá se proto, aby se něco dověděl, ale aby slyšel člověka říct to, co sám chce slyšet. Pokud to tak není, pak ho odpovědi vlastně ani nezajímají.

Toto je jeden z velkých důvodů, proč lidé neslyší, co jim Pán říká. Ať již skrze Písmo, nebo skrze Ducha svatého, nebo jeho služebníky.

Když jdeme za Pánem s otázkou, zkoumejme proč se ho chceme na to, či ono ptát. Jaký je náš skutečný motiv. Chceme znát odpověď, abychom se skutečně podle  ní zařídili? Je  naše otázka pokládaná někomu, komu skutečně věříme, že pro  nás má jen to nejlepší, je v tom láska k němu? Pokud jdeme s otázkou k Pánu upřímně, dostaneme upřímnou a přímou odpověď. Pokud jdeme z jiného důvodu, pak nikdy  nedostaneme odpověď.  Ne proto, že nám ji Pán nechce dát, ale z důvodu, že ji neslyšíme, protože jsme chtěli slyšet něco jiného.

Asi před rokem a půl, když jsem kázal v jednom z našich sborů, jsem zmínil 29.verš z třetí kapitoly Markova evangelia. Verš, ve které Ježíš mluví o rouhání se proti Duchu svatému. Mluví o tom, že těm, co to dělají, nebude nikdy odpuštěno. Po shromáždění se jedna sestra ptala, jestli má tedy smysl dále chodit do sboru, když jí nebude nikdy odpuštěno. Neptala se mne, ale jiného kazatele, který tam také ten den byl. Dostala odpověď, že je to trochu jinak, že jedině, kdyby vědomě se zřekla Ježíše. Jedině tím  by se rouhala Duchu svatému. Sestra spokojeně odešla. Krátce na to se dostala do velkých sporů se svými sousedy a do sboru přestala chodit.

Jako pastoři a služebníci máme velký soucit s lidmi. Jindy je tento soucit spojený s obavou, aby nám ovečka neodešla ze sboru. Bůh však tento problém nemá. Má soucit mnohem vetší než my, ale není příjemcem lidí.  Pro něho A je A a nemusí z něho dělat něco jiného nebo barvit A do růžova.

Přečteme si to, co tomuto výroku předcházelo a ještě verš následující:  Přišli do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: “Pomátl se.” Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: “Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!” Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: “Jak může Satan vyhánět Satana? Jeli království proti sobě rozděleno, takové království nemůže obstát. Budeli dům proti sobě rozdělen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže Satan povstal sám proti sobě a rozdělil se, nemůže obstát, ale je s ním konec. Avšak nikdo nemůže vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá, a teprve pak vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všechno bude lidským synům odpuštěno, prohřešení i rouhání, jakkoliv by se rouhali.  Kdo by však vědomě promluvil zle proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením. ” Říkali totiž: “Má nečistého ducha. (Marek 3:20-30 CSP)

Byli to příbuzní, kteří se ho chtěli zmocnit, protože si mysleli, že to, co dělá a říká,  je z pomatené mysli.                                                         Jsou to učitelé zákona, kteří říkají o něm, že má Belzebuba.               Poslední verš tohoto oddílu mluví o tom, že o něm říkají “ Má nečistého ducha“.

Na to Ježíš mluví o rouhání se Duchu svatému. Rouhat se znamená vědomě mluvit zle. Ježíš uzdravoval, vymítal, mluvil jinak než učitelé zákona – „mluvil jako ten, kdo má moc“.  To vše se neobešlo jistě bez různých hlasitých a divných projevů. Jeho rodina, učitelé zákona, ale i jiní to, co dělal (Ježíš, Duch svatý a Otec jsou jedno), považovali za dílo satana ne Ducha svatého. Když Ježíš odpovídá poslům Jana Křtitele říká: „Jděte a vyprávějte Janovi, co tu slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“ Matouš                 Proč by se měl někdo pohoršovat nad Ježíšem? Protože ho uzdravil? Protože ho vysvobodil z démomonské moci? Proč? Proto, co mluvil a co se kolem dělo. Protože o sobě mluvil jako o Božím Synu. Nejen mluvil, ale prokazoval to Boží mocí. Byli mezi nimi i ti, kteří místo toho, aby se radovali z toho, že jejich bratr byl uzdraven z ochrnutí, se pohoršovali nad tím, že to Ježíš udělal v sobotu.

Když píšu toto zamyšlení, jde kolem  našeho bytu  skupinka lidí, kteří byli někde v hospodě a těď posilněni alkoholem jsou slyšel hodně daleko. Když na učedníky  sestoupil Duch svatý, Petr upozorňuje ty, kteří se nad nimi pohoršovali, že nejsou opilí, ale jen plní Ducha svatého. Jak se tedy asi naplnění Duchem projevovalo? Nepohoršilo by tě něco takového dnes v církvi?

I dnes jsou lidé, kteří se pohorušují nad tím, jak se který služebník projevuje pod mocí Ducha svatého, místo aby sledovali spíše, co Bůh skrze to dělá. Mají více strach z toho, že shromáždění není spořádané a tak „správně“ vedené, aby se nikdo nepohoršil. Aby nebyla ostuda, aby to bylo přesně podle toho, jak oni to vidí. Pokud to tak není, pak jsou schopni ve všem vidě démonické projevy. Nepřipomíná nám to něco? Dejme si pozor, abychom nebyli jako učitelé zákona z příběhu Ježíše a práci Ducha svatého nenazývali: Má nečistého ducha. Asi bychom zle mluvili o Duchu svatém.

Mnohokrát lidé odchází od Boha právě proto , že Bůh nedělá věci podle jejich představ. Neuzdravil mne teď,  nedal mi teď ženu, nezrušil mi exekuci, nepřestala mne bolet hlava, nezačali si mne lidé vážit, nedovolil mi v  neděli kázat, neuděli mne pastorem… Odchází protože ve svém srdci a mysli, začali zle myslet, cítit a pak i mluvit o tom, co Bůh dělá a jak to dělá.

Duch svatý však pracuje i skrze mé sourozence. Pokud začnu zle mluvit o jejich projevech, jenich způsobu služby, mohu se dostat do situace, že též začnu zle mluvit proti Duchu svatému. Co já vím, jak chce mé sourozence Bůh používat. Možná právě tak, aby to pohoršilo mojí mysl a vyšlo najevo, co je v mém srdci. Jestli je tam jen zákon nebo jeho láska.

Pokud se ti stalo, že jsi kritizoval, zle mluvil o službě, o projevech někoho jiného (mne se to stalo), pak se  nechovej jako ta sestra, která chtěla přestat chodit do sboru, ale přestaň s tím, změň své myšlení v této věci (to je skutečné pokání), požádej o odpuštění. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. 1 Jan 1:9 B21. Pokud ovšem zústáváme v kritice, ve zlém mluvení proti projevům a způsobu služby bratří a sester, pak nám nemůže být odpuštěno, tak jak říká Ježíš. Dostaneme se do situace jako ti, kteří odešli od Boha proto, že nejednal tak,  jak si oni představovali.

“Poslouchejte! Hle, rozsévač vyšel zasít. A když rozséval, stalo se, že některé zrno padlo podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je. A jiné padlo na skalnaté místo, kde nemělo mnoho země, a hned vzešlo, protože nemělo hlubokou zem…. (Marek 4:3‭-‬5 CSP)

Určitě všichni známe toto podobenství a víme jak pokračuje.  Dnes, když jsem se ve čtení k němu opět dostal, přemýšlel jsem nad ním trochu jinak. Pro koho to Ježíš říká a proč? Na první pohled to vypadá jakoby  informace pro apoštoly, s jakými lidmi se budou setkávat, když budou hlásat, že se přiblížilo Boží království. A tak to také mnozí z nás berou a  toto podobenství vztahují na svoji službu druhým. Zvláště tehdy, kdy naše služba nepřináší viditelný výsledek. Nemluví tím Ježíš s námi? Nechce nám na tom ukázat náš stav? Kde se dnes nacházíš? Na cestě? V trní?  Na skále? Jak je dnes úrodná naše půda? To je jen jedna otázka. Druhou je, jestli jsem v trní, nebo na cestě, na skále, mohu z cesty, trní a skály udělat úrodnou půdu?

Jezdil jsem z Havířova do Frýdku-Místku přes Sedliště. Před Frýdkem-Místkem vedla cesta lesem a byla nepřehledná. Často tam byly havárie. Z toho důvodu tam o pár desítek metrů dál začali stavět jinou cestu. Byla dlouhá asi tak dva kilometry. Nedávno jsem po pár letech opět jel touto cestou. Nemohl jsem poznat, kde byla stará cesta. Asfalt tam nebyl. Rostla tam tráva, byly ta vysázené stromy a nic nepřipomínalo, že tam ještě před nedávnem tuty vedla frekventokvaná cesta. Místo cesty tam byla úrodná půda.

V jiném podobenství Ježíš dává návod na to, jak ze skály a trní udělat úrodnou půdu: “Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na [mou] vinici.“ On odpověděl: „Nechci.“ Ale potom toho litoval a šel.(Matouš 21:28‭-‬29 CSP)

Jsi ten, kdo má předpoklad být tou nejúrodnější půdou, i když to možná  není vidět, možná se vidíš jako ten, kterého starosti stále stahují, nebo se hned pohoršuješ, když Bůh nejdná tak, jak si představuješ. Možná si říkáš, že  nejsi dostatečně věrným… Nevadí, i to Bůh změní. Je to jen o „ale potom toho litoval a šel“. Je to o tvém rozhodnutí a  vyjití. Bůh udělá další, udělá z asfaltové cesty úrodnou půdu plnou života a hojnosti.

Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11:16 [CzeCEP])

Toto byla reakce Tomáše na to, když se dověděl, že Lazar, přítel Ježíše, zemřel. Zvláštní reakce.
Kolikrát i my chceme v nějakých chvílích zemřít – naše „Pane vezmi si mne“ apod. Vždyť i takový „borec“ jako byl Eliáš volá k Bohu: Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (1. Královská 19:4 [CzeCEP]) Tak Eliáš volá k Bohu krátce po tom, co Bůh potvrdil naprosto zjevně modlitbu a na Eliášovo zvolání sestoupil z nebe oheň, který pohltil jeho oběť. Takto volá Eliáš krátce po tom, co pobil všechny Baalovy proroky. Takto volal po tom, co na jeho modlitbu po třech letech opět začalo pršet.
Chce zemřít proto, že královna Jezabel mu vyhrožuje smrtí.
Někdy nám připadá jednodušší zemřít, než bojovat. Utéct k Pánu. Říct raději nejsem lepší než ostatní, vezmi si můj život. Nechce se mi už. Nemám na to. Chci být již s tebou. A přitom to vypadá i velmi pokorně a svatě. Ale jen vypadá!
Co je lepší?  Pavel  procházel stejnou situací:  „…táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší;  ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.  Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry,…“ (Filipenským 1:23-25 [CzeCEP])
Ďábel udělá všechno pro to, aby jsi nenaplnil  Boží vůli a neviděl velká Boží vítězství v tvém životě. Dokáže tě utahat, zastrašit, zdeptat natolik, že už, už bys chtěl být s Pánem. Pokud něco takového prožíváš, chci tě povzbudit. Máš toho ještě mnoho a mnoho s Pánem udělat. Vyhrát mnoho bitev. Povstaň! Mrtvý tělem budeš sice již s Pánem, ale nedokončíš to, co máš. Nezažiješ vítězství, ke kterým jsi byl předem určený. Možná si myslíš, že nemůžeš dál, ale podívej na Pána, zavolej Duchu svatý postav mne, posilni. Nebyl jsi určen pro to, aby jsi byl hromádkou neštěstí, nebo smutným unaveným křesťanem. Byl jsi vyvolený pro to, aby jsi chodil plný Božího ohně, moci, moudrosti, síly, pokoje a lásky. Plný naděje. Povstaň a místo volání, aby si tě Pán vzal zvolej: „Tvůj oheň, moc tvého Ducha, Pane! Já si beru zpět tu naději i s radostí a pokojem. Já se teď stavím opět na nohy, protože ďábel je poražen a ty vítěz. Protože ty, který jsi ve mne jsi silnější než cokoli. Jsi vítěz dnes i v zítra a i dalších dnech.“
Nedívej se na to co dělá ďábel, nekomentuj to, protože pak ztrácíš čas, který jsi mohl věnovat tomu, co dělá Pán. Nevěnuj čas ďáblu, ale věnuj ho Bohu. Pokud správně zaměříš svůj pohled a hlas, nebudeš volat : „Pane vezmi si mne už“, ale naopak, „Pane, co pro mne ještě tady máš, co dalšího pro tebe mám udělat“.

Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí  Pána. (Židům 12:14 [CzeCSP])

Předevčírem jsem měl nepříjemný telefonát. Snažil jsem se být příjemný a slušný, přestože člověk na druhé straně byl pravý opak. Nakonec jsem si neodpustil aspoň malou poznámku vůči tomu člověku. Neudržel jsem se a na jeho zvýšený hlas jsem poznamenal: „aspoň vím na čem jsem a s čím mohu počítat“ a zavěsil jsem. Pak jsem nad tím přemýšlel. Přemýšlel jsem, jestli jsem tou poznámkou nezavřel možnost k dalšímu jednání s tím člověkem.
Je důležité, jak končíme naše rozhovory, setkání, vztahy … Jaký je ten poslední obraz, který si lidé ze setkání, nebo vztahu s námi odnáší. To je to, co v nich zůstane. I kdybychom měli dobrý vztah, ale rozešli bychom se s tím, že jsme se pohádali, pak bychom sice říkali, že jsme byli kamarádi, kamarádky (bratři, sestry), ale….  Zůstala by v nás hořkost z posledního setkání. Nikdy nevíme, jestli se s lidmi ještě někdy příště setkáme. To, co zanecháme, může být pokoj a požehnání, nebo zranění, hořkost, bolest, strach, nejistota….. Vše, co zanecháme, věřte, poroste. Buď poroste pokoj a naděje, nebo ty negativní věci. A ďábel se postará, aby ty špatné věci rostly rychle a hluboko zakořenili.
Jsme dědicové požehnání a máme čím žehnat. Nemusíme souhlasit s tím, co člověk dělá, jak se chová a přesto máme i pro takového plný koš požehnání: můžeme mu žehnat Božím navštívením, moudrostí, svobodou v Kristu, poznáním Boha, plností Ducha, přijetím milosti…. Nežehnáme proto, abychom  „zžehnali“ člověka naší tvrdostí a ukázali mu tím, jak je špatný, ale žehnáme mu z Boží lásky, která je v nás. To je něco, co přináší do lidských životů pokoj a naději, kterou dnes většina lidí ztrácí.
Pokud je to na nás, buďme se všemi v pokoji. A věř, že je to na nás.

Jsou chvíle, kdy člověk ví, co je dobré, co by měl dělat, ale nemůže se na to soustředit.  Čtete, protože víte, že je dobré každý den číst Písmo, ale zjistíte, že vlastně ani nevíte, co čtete. Když si to uvědomíte, začnete znovu s tím, že teď se na to budete soustředit. Začnete znovu číst a s hrůzou zjistíte, že opět jste myšlenkami někde jinde. U svých starostí, nadějí, radostí. nedokážete svou mysl a celé nitro soustředit na čtení. „Jste mimo“.
Občas to zažívám a asi nejsem úplně sám.
David píše:
Kéž se má ústa tvou chválou naplní, abych tě mohl celý den velebit! (Žalmy 71:8 [CzeB21])
Ve všech českých překladech a ve slovenském Roháčikově  překladu Bible se píše o „tvé chvále, tvou chválou„.
Ježíš o nás  hovoří takto:  „Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele.  Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“
(Jan 4:23-24 [CzeCSP])
Často se nám stává, že MY chceme číst Písmo, že MY cheme chválit, naším tělem. Naše chvála a naše snažení ke čtení a službě je závislé na naši duši a těle. Pokud je naše duše něčím rozhozená, naše tělo unavené, pak máme problém s chválou i se čtením. I učedníci usnuli, když ježíš chtěl, aby se s ním modlili. Pak jim řekl: „… duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41 [CzeB21])
David to vše znal. Věděl, že potřebuje, aby z jeho úst a srdce vycházela chvála, která je přímo z Ducha svatého. Aby to byla chvála, kterou dává Duch svatý Ježíši.  On mě oslaví (Duch svatý), neboť vám oznámí, co přijme ode mě. (Jan 16:14 [CzeB21])
David volá k Otci, aby to byl on, kdo ho, Davida, naplní chválou k němu samotnému. (budou se klanět v duchu a v pravdě)
Je to Bůh Otec, je to Duch svatý, který oslavuje Ježíše. Taková chvála, taková touha po čtení Písma a službě není závislá na okolnostech, na naší náladě, našich starostech, na počasí… .
Věřím, že když ráno dáme své srdce Bohu k dispozici, aby on skrze něho chválil a oslavil Ježíše Duchem svatým, pak také on nám dá se soustředit po celý den na Boží věci.
Jsou chvíle, kdy nemám čas, být ráno v nějakém ztišení, ale vždy mohu s ním mluvit. „Vidíš, teď jsem zaspal. Zase jsem nevstal, abych byl s tebou. Promiň. Mám však na tebe celý den a toužím v něm být s tebou, ať budu muset dělat cokoli. Připomínej se mi, prosím. Naplňuj mne po celý den chválou k Ježíši, k tobě. Dej ať se mohu radovat a vstoupit do situací a dělat věci, které jsi pro mne připravil, i když teď dobíhám a ujela mi tramvaj a asi přijdu pozdě.“
„Prosím dej, ať i když dnes budu spát, mé tělo, duše, mysl a duch bude tebe vyvyšovat, ať tvá chvále je se mnou i ve spaní…“
Žádej Boha, aby z tebe vycházela jeho chvála, jeho touha, jeho život.
Věř, že v takové dny budeš vědět, jak je ti blízko, budeš vnímat a zažívat jak je tvé srdce plné chvály a žádná situace tě nevyvede z jeho přítomnosti. Budeš soustředěný Bohem na Boha.

 A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným. (1. Korintským 4:2 [CzeCSP])

Velmi často to, co vidíme na lidech a co je na první pohled zjevné, je jejich schopnost nebo neschopnost. Naučili jsme se především rozlišovat podle schopností každého. Dokonce podobně přemýšlíme, když někoho potřebujeme obsadit do služby. Bude na to mít? Nebude? Je dostatečně schopný? Je dostatečně vyučený v církvi? Je dostatečně vzdělaný? Je dostatečně „hodný“, „milosrdný“… .
Božím měřítkem není schopnost, ale věrnost. Pokud srdce člověka je věrné, vše ostatní Bůh dodá. Věrnost je pro Boha vzácností.

Je mnoho schopných lidí, kteří se dokáží postavit ke všemu a vše se jim daří. Ale, přestože měli ten nejlepší předpoklad pro úspěch, nedosáhli žádných významných úspěchů a výsledků. Proč? Protože nedokázali být věrní jedné věci. Naopak mnozí ti, kteří tyto předpoklady neměli, učinili velké objevy, dosáhli postavení a stali se uznávanými odborníky. Prostě byli věrní tomu, čemu se začali věnovat. A postupně věrnost začala přinášet své ovoce.

Bohu nevadí naše neschopnost, protože je to on, kdo nás může uschopnit, obdarovat umem a svými dary, dát svou moudrost…. On hledá věrná srdce.
Věrnost je spojená s vírou v toho, komu jsme věrni. Je spojena s vděčností a úctou k tomu, komu jsme věrni. Je spojena s přátelstvím s tím, komu jsme věrni. Věrnost je součástí lásky k tomu, komu jsme věrni.
Věrnost se nedívá na okolnosti, je stále ve spojením s tím, komu jsme věrni. Věrnost zůstává, i když všichni odešli a opustili toho, komu jsme věrni. Věrnost si neklade otázky proč. Věrnost je věrností. Věrnost je.
Sám dobře vím, jak málo věrným člověkem jsem byl. Jak i dnes si nejsem jistý, jak bych se zachoval v různých situacích, které jsem zatím nezažil a ani si nedokáži představit. Zda bych zůstal věrný, kdybych měl položit život, nebo být mučen, nebo vidět, jak je někdo z mých blízkých mučen. To všechno se ve světě odehrává, hlavně dnes na územích obsazených IS, ale i jinde. Ale možná i v menších věcech. Nejsem schopen jako jiní říct: „Ježíši, já tě nikdy nezradím!“
Spíše volám: „Ježíš, zachovej mou věrnost až do konce.“ A Ježíš to skrze Ducha svatého činí v mém životě. Krok za krokem.
Věrnost je ovoce Ducha svatého v nás: „Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,….“ (Galatským 5:22 [CzeCSP])
Chceme být a zůstat věrní? Pak co nejčastěji přebývejme v přítomnosti Ducha svatého a nechávejme se jím vést. Pak co nejvíce nechávejme v sobě prostor pro něho. Výsledkem bude, že budeme shledáni věrnými a ve věrnosti vytrvalí. Nemysleme si, že bez přítomnosti Ducha svatého můžeme ve věrnosti obstát.
Pokud zjistíme, že naše věrnost se vytrácí, znamená to, že jsme přestali chodit Duchem a začali chodit podle těla.

Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby předával učení věrným. Myslím, že to je rada i pro nás, když si vybíráme spoluslužebníky a učedníky. Pokud vidíme věrné, pak si můžeme být jisti, že chodí Duchem. Pokud chodí Duchem, není pro ně nic nemožné a mohou být Duchem uschopněni ke všemu, co je pro Boží království potřeba.

Některá představení se v divadle hrají několik sezón. I čtyři, pět let a déle. Čím větší a známější divadlo, tím déle se hrají. Herci je hrají rádi. Přestože to jsou stovky představení, jsou pokaždé trochu jiná. Nikdy nejsou zahraná úplně stejně jako ta předchozí. Stává se také, že někdy herci jeden druhému udělají nějaký naschvál- řeknou nebo udělají něco, co není ve scénáři, co nemají připravené, aby své kolegy vyvedli z míry. Možná proto, že se za tolik let již trochu ve stále stejné hře nudí.
To jsou herci, ale co divák. Představme si, že bychom chodili do divadla každý týden vždy na stejnou hru. Několik let. Seděli bychom a předem znali každé slovo, které na jevišti padne. Jediné na co bychom čekali, by bylo, zda někdo z herců neudělá chybu, nebo nějaký naschvál druhým a tím okoření celé představení.

Asi před dvěma týdny jsme mluvil po shromáždění s jedním mužem, který se rozhovořil o tom, jak nudná jsou setkání křesťanů. Jak nemohou nic dát dnešním mladým lidem.  Prý je to pořád stejně dokola. Prostě nuda. To  mne přivedlo k tomu, abych se zamyslel nad tím, jestli má pravdu nebo ne. Zda je dobré, jestli ti, kteří přichází do shromáždění (kostelů, modliteben, různých sálu), hledají zábavu a církev by se tomu měla přizpůsobit, jestli je to v pestrosti kázání, jestli je to v pestrosti programu nedělního shromáždění apod.
Pravda je taková, že práva, kterou kazatel přináší je dva tisíce let stará a celou dobu stejná. Dva tisíce let se káže stejná pravda. Pokud sloužím ve sboru několik let každý týden slovem a mezi tím ještě někde na skupince, pak se pro mnoho z posluchačů má slova opakují stále dokola. Ví, co asi řeknu, čím zakončím, jakou výzvu dám apod. Jak tedy udělat církev pestřejší, kde není nuda, kde nevím, co bude následovat, bude mne udržovat v pozornosti a napětí a přitom v jednotě?
Není to zase tak složité a přitom se dokonce nemusím ani podbízet lidem ze světa. Vyžaduje to zapojení všech.
Pokud se v církvi staneme jen diváky, brzo se budeme nudit, protože budeme všechno znát (to se stává tak od tří let chození pravidelně na bohoslužby). Jak to změnit? Stát se z diváků služebníky.  „Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení.  Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá;  když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha.  Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují.  Dostane-li zjevení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí.  Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všem dostalo poučení a povzbuzení.  Proroci mohou své puzení ovládat;  Bůh přece není Bohem zmatku, ale pokoje – tak je tomu všude, kde se shromažďují svatí.“ (1. Korintským 14:26-33 [CzeB21])
Pokud budeme žít život plný Ducha svatého, budeme mít vždy dostatek svědectví o tom, co Bůh dělá v našich životech a co chce dělat. Nebudeme muset stále opakovat několik let jedno stejné svědectví, ale budeme mít každý týden nové. To je pestrost, přestože jde vždy o stejnou zprávu o Ježíši.  Můžeme mít v církvi dramatické a napínavé situace při modlitbách za nemocné, za spoutané, za ztrápené….
Musíme se stát z diváků herci. Musíme vstoupit do role, kterou nám Bůh pro život s ním připravil. Musíme, my všichni, vstoupit na Boží jeviště a začít.  (Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. (1. Korintským 4:9 [CzeCSP]))
Kdo tedy sedí v hledišti a kdo je na jevišti? Na jevišti jsme my, kteří milujeme Ježíše, rozhodli jsme se stát jeho služebníky, my, kteří se necháme vést Duchem svatým. V hledišti pak je svět (mocnosti a panstva tohoto světa), andělé a lidé tohoto světa. Na které straně jsi v tomto „divadle“?  Jsi stále v hledišti nebo jsi již na jevišti společně s celým zástupem svědků (11. a 12. kapitola Židům)?
Pokud jsi křesťan, pak vstaň ze své židle v hledišti, která ti nepatří a vyběhni na Boží jeviště, kam patříš.

Dovedete si představit, kdybychom skutečně měli Pána neustále před svýma očima? Kdyby  nás držel, podpíral a byl po naší pravici.
Slyším ta slova: „To bych neupadl, tak jako teď.“ „To bych snadno přešla přes ty těžkosti, které teďka mám.“ „Určitě bych neonemocněl, protože by byl se mnou.“… Ano, to by bylo skvělé.  Nemyslel jsem ale tímto směrem.
Představme si, že by viděl všechno, co teď dělám. Nebyl bych najednou na rozpacích, nestyděl bych se před ním za své jednání. Neuhýbal bych pohledem, když bych se mi díval do očí? Kolik věcí bych již nedělal, kdyby byl před mýma očima. Zkusme nad tím přemýšlet. Vidět ho, jak stojí před námi a dívá se nám do očí. Přemýšlet nad tím, jestli bychom se za něco styděli? Děláme něco takového? Našlo by se něco? Jak přemýšlím o lidech a věcech, po čem skrytě toužím, jak vidím jiné… Přemýšlejme teď nad tím…………………….

Tak co?

Skutečnost je taková, že i když mu nevidíme do očí, je stále s námi. Možná nás Duch svatý usvědčuje z hříchu, ale přesto nás to nechá chladným, možná se na chvíli zastavíme, ale pak se opět vrátíme k tomu, z čeho jsme byli usvědčováni. Dělali bychom to stejně, kdyby stál Ježíš stále před našima očima? Kdyby jsme fyzickýma očima viděli, že nás vidí? Určitě ne.
Tak proč to děláme, když ho nevidíme. Protože Duch se pro nás stal jen nějakým „pocitem“, „zachvěním“, „husí kůží na těle“. Prožitkem a ještě jen chvilkovým. Pokud by pro nás byl osobou, která v nás přebývá, museli bychom se stydět. Museli bychom už dávno být v pokání a změně.

Před ním není nic neodhaleného v našem životě. On je ten, který stojí před našima očima, který prochází nás samotné skrz na skrz.
Jsme naučeni se přetvařovat. Jinak se chovat před návštěvou, před šéfem, před dětmi, před tchyní, před pastorem a jinak se chováme, když jsme sami, bez toho, že nás někdo vidí.
On ví, jací jsme pod maskou. Nemusíme se před ním přetvařovat, ale naopak přiznat sami sebe. Pak s pohledem před sebe , s pohledem upřeným na něho, začít žít jeho život a skončit s tím svým. Pokud si ho budeme stále stavět před své oči, nesejdeme z cesty.
Stavět před oči si však můžeme osobu, ne pocit.

Davidův pamětní zápis. Chraň mě, Bože, neboť v tobě hledám útočiště. Budu dobrořečit Hospodinu, který mi radí. I v noci mě kázní mé svědomí.  Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je mi po pravici, nepadnu.  Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá. I mé tělo bude přebývat v bezpečí, neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu. Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti  je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho. (Žalm 16.1-11.CSP)

Bůh mi radí.
Bůh mi kázní svědomí /vyučuje mé ledví/ (i když spím)
Bůh mi je po pravici a podpírá mě
Bůh mi dává spasení
Bůh mi dává kudy mám životem jít
Bůh mi dává hojnost radosti
Bůh mi zajišťuje osobní zdar (blaho)

Co bych chtěl více.

Když čtu příběh Davida, který tento žalm napsal, vidím mnoho těžkých chvil na jeho cestě životem. Odsunut rodinou, byl ten poslední, posmíván, byl tím, kterému záviděli Boží požehnání na jeho životě, byl pronásledovaný králem a jeho lidmi, byla mu vzata manželka a dali ji jinému muži, žil mezi nepřáteli, za jeho zády jeho věrní dělali intriky a zabíjeli, stal se vrahem manžela své milenky, jeho syn zemřel po narození, další jeho syn znásilnil svoji sestru, a další syn zabil svého bratra, tentýž syn ho zradil a uloupil mu království a pak byl zabit v boji, další syn se svévolně snažil stát králem, když již byl David starý a nemocný.
Od samého počátku až do konce života prožíval David samé těžké věci. Přesto píše tyto verše. Nebo spíše právě proto může psát tyto verše. On prožil ve všech těch bojích a těžkých chvílích, kdy ho zrazovali nejbližší, kdy mu záviděli, kdy sám padal, kdy viděl umírat nebo se zbláznit své děti, že Bůh byl sním. Poznal, jak ho podpírá a pozvedá, jak proměňuje jeho charakter, potěšuje, dává naději a těší ho osobní přítomností. Proto mohl napsat, že Bůh mu zajišťuje osobní zdar, blaho.

Všimni si, že ho netrápili nepřátelé, s těmi bojoval a vyhrával nad nimi, ale vždy to byli ti blízcí, kterým sloužil, nebo přímo jeho rodina.
Procházíš podobnými událostmi? Nejspíše ano. Asi ne tak dramatickými jako David, ale stejně bolestivými a zrazujícími.
David to řešil tím, že si stále stavil před sebe Hospodina. Měl ho neustále na očích. Věděl, že je mu po pravici a vždy se může o něho opřít. Za mnohé věci David nemohl, mnohé byli důsledkem jeho hříchu, ale ať to bylo tak, či onak, Bůh byl stále před jeho očima a po jeho pravici. Nikdy ho neopustil. David Boha.Bůh Davida.

Kam se díváš a máš upřený zrak, když procházíš stejným obdobím, kam se díváš a kde hledáš společnost, když se ti vede dobře? U lidí? K lidem? Nebo s Duchem svatým?

Apoštol Pavel prožíval mnoho těžkých chvil, ale píše v dvanácté kapitole Židům: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle…

Kam a na koho máme upřený pohled?

V Kristu jsem přijat:

Jsem Boží dítě  (Jan 1:12).
Jsem Kristův přítel (Jan 15:15).
Jsem ospravedlněn (Římanům 5:1).
Jsem spojen s Pánem a jsem s ním jeden duch (1.Kor  6:17).
Bylo za mne zaplaceno. Patřím Bohu (1.Kor 6:20).
Jsem částí Kristova těla (1.Kor 12:27).
Jsem svatý (Efezským 1:1).
Byl jsem přijat jako Boží dítě (Efezským 1:5).
Mohu jít přímo k Bohu skrze Ducha svatého (Efezským 2:18).
Byl jsem vykoupen a všechny mé hříchy byly odpuštěny (Ko1:14).
V Kristu jsem dosáhl plnosti. (Koloským 2:10)

V Kristu jsem v bezpečí:

Jsem navždy vysvobozený z odsouzení (Římanům 8:1-2).
Jsem si jist, že všechno napomáhá k mému dobru (Řím.8:28).
Jsem svobodný od jakýchkoli odsuzujících obvinění vznášených proti mně (Římanů 8:33-34).
Od Boží lásky nemohu být odloučen (Římanům 8:35).
Bůh mě postavil na pevný základ, pomazal a dal mi svou pečeť (2. Korintským 1:21-22).
Jsem spolu s Kristem skryt v Bohu (Koloským 3:3).
Mám důvěru, že dobré dílo, které ve mne Bůh začal, bude dokončeno (Filipským 1:6).
Jsem občanem nebe. (Filipským 3:20).
Nedostal jsem ducha strachu, ale ducha moci, lásky a rozvahy. (2. Timoteovi 1:7).
V době nouze mohu najít milost a milosrdenství (Židům 4:16).
Narodil jsem se z Boha a ten zlý se mě nemůže dotknout. (1.Janův 5:18).

V Kristu má můj život význam:

Jsem solí a světlem země (Matouš 5:13-14).
Jsem ratolestí pravého vinného kmene, proudí mnou Jeho život(Jan 5:1-5).
Byl jsem vyvolen a určen, abych nesl ovoce (Jan 15:16)
Jsem Kristovým svědkem (Skutky 1:18).
Jsem Boží chrám (1.Korintským 3:16).
Jsem služebníkem Božího smíření – přivádím druhé k Bohu (2. Korintským 5:17-20).
Jsem Boží spolupracovník (2. Korintským 6:1).
Jsem spolu s Kristem posazen v nebesích -na trůnu (Efezským 2:6).
Jsem Boží dílo. (Efezským 2:10).
Mohu k Bohu přistupovat svobodně a s důvěrou (Efezským 3:12).
Všechno mohu skrze Krista, který mě posiluje ( Filipským 4:13)

(Převzato z knihy N. Andersona Living Free in Christ)

To, o co jde, je vlastně být jedno v s Bohem. Jednota s Bohem nám zaručuje vše. Spasení, jeho milost, dědictví Božího království, všechna zaslíbení …. a také jednotu s ostatními bratry a sestrami.
O nic víc nejde, protože toto přináší vše ostatní. Ďábel udělá vše pro to, abychom tuto jednotu neměli. Dělá to skrze lež, které když uvěříme, sami se pak vzdalujeme Božímu požehnání, které přináší jednota s Bohem. Lež je to jediné, co na nás ďábel má. To ostatní vychází z toho, jestli a nakolik jsme jeho lžím uvěřili.
Další překážkou, proč nejsme schopni vstupovat do jednoty s ostatními, je nedůvěra v sebe. Možná jste již zažili zklamání ze sebe samých, které vás vedlo k rezignaci, ke stažení se ze služby, nebo vás odsunulo do posledních řad v církvi, až jste tam přestali chodit. Přitom vám nikdo neublížil, vážíte si svých sourozenců, „máte je rádi“, ale přesto se necítíte hodni být s nimi.
Viděl jsem to i u bratrů a sester, kteří několik let sloužili, byli pilíři sboru a najednou se ztratili ze služby i ze sboru.
Byli najednou zklamáni ze sebe samých. Ze svého života. Přestali důvěřovat, že skrze ně může Bůh něco dělat, změnit, že je Bůh může dál používat, začali vidět jen své nedostatky, pro které před sebou ztratili důvěru. Můžeme to přirovnávat ke ztrátě víry, nebo naděje. Myslím si však, že je to hlavně ztráta lásky. Lásky k sobě:
„On mu řekl: „ Miluj  Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.   To je největší a první přikázání.  Druhé je mu podobné:  Miluj  svého bližního jako sebe samého.   Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“  (Matouš 22:37-40 [CzeCSP])
Když se vrátím do třinácté kapitoly 1.Korintským, kde je popisovaná láska a vztáhnu to na milování sebe samého, zjistím jak nedostatečně miluji sám sebe:  Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá.  Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo.  Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou.  Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.  (1. Korintským 13:4-7 [CzeCSP])
Jsem dostatečně trpělivý se svými chybami a nedostatky? Jsem k sobě dobrotivý, nebo se stále odsuzuji a počítám si a připomínám si stále všechno to zlé, co jsem kdy udělal (přestože vím, že Ježím mi to již odpustil)? Raduji se, když odhalím o sobě pravdu? Jsem schopen sám sebe snášet? Věřím a doufám ve svou budoucnost v Kristu?
Nedostatek lásky k sobě je překážkou k tomu, abychom mohli mít jednotu se svými bližními. Protože je nedokážeme skutečně milovat. Milujeme tak, jak milujeme sami sebe. Pokud máme nedostatek lásky k sobě samým, nemůžeme ho mít dost ani pro druhé (nejsme s nimi dostatečně trpěliví, laskaví, dobrotiví, důvěřiví, nemáme pro ně naději a nevěříme jim).
Jedním z receptů jak milovat sami sebe je uvidět se tak, jak nás vidí Bůh, jak jsme pro něho vzácní. Vzácní tak, že je pro nás ochoten obětovat to nejdražší, svého Syna, že nás nikdy neztrácí ze zřetele a je připraven vždy zasáhnou, když to potřebujeme. Bojuje za nás, modlí se za nás (Duch svatý), přimlouvá se za nás (Ježíš). Máme péči, která odpovídá péči milovaných dětí. A já a ty jsme milovanými a vzácnými Božími dětmi, přestože jsme v mnohých věcech nedokonalí. Láska není nijak spojena s naší dokonalostí nebo neschopností, s našimi chybami a pády. Láska prostě je nebo není. A u Boha je. Je pro nás. Pro tebe i mne. A je jí dostatek na každý den, každou hodinu, každou minutu.
Užívej si jí do sytosti. Pak ji budeš moci mít dostatek i pro druhé a budeš si užívat jednoty.

Jedna z věcí, která nám brání být jedné mysli, jednoho srdce se svými sourozenci v Kristu, je nustálá nedůvěra v druhé. Nedokážeme důvěřovat. Být jednoho srdce a jedné mysli vyžaduje plnou důvěru. Nebo spíše naopak v jednotě srdce neexistuje nedůvěra. Není tam pro ni místo. Buď je jednota, nebo je nedůvěra. Když se Ježíš modlil za naši jednotu, modlil se, abychom byli jedno jako je jedno On se svým Otcem. Tedy v plné důvěře. Ježíš ví, co chce dělat Otec a chce to dělet také on. Tak je to s jejich myšlením, vůlí, jejich konáním, jejich pocity… Boží dílo je jednotné dílo Otce, Ježíše a Ducha svatého.

Ježíš se modlí za to, abychom i my mohli stejně pracovat na jeho díle. Jde nám příkladem. Svěří sám sebe, jako bezrané dítě, do rukou nedokonalých lidí. Josefa a Marie. To je důvěra. Svěřuje nám správu nad zemí. Přestože ví, že padáme, přestože zná naše zlá srdce, přestože ví, že bez jeho moci a záchrany  nejsme schopni naplnit jeho posláni, které  nám lidem dal. Důvěra.

Modlí se také za to, abychom byli jedno s ním a s Otcem, abychom byli v jednotě všichni společně. Abychom  byli společne v Otci (Ježíši, Duchu svatém). Proč? Protože ví, že jen tak můžeme zažívat skutečnou jednotu  mezi sebou jako sourozenci v Kristu. Ví, že jsme plní zranění, které jsme si přivodili sami navzájem. Ví, že pro mnohá zklamání nejsme schopni důvěřovat jeden druhému. Můžeme však důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, ale naopak pro nás i položil život. Jemu samotnému. Pokud mu budeme důvěřovat, pak důvěřujme i tomu, že tak, jak jedná s námi, tedy, že nás proměňuje ke svému obrazu, že i vše, tedy i  naše chyby obrací k  našemu dobru, že přesně tak jedná i s našimi sourozenci, kteří zase nejsou schopni důvěřovat nám.

Pokud se začnu spoléhat na Krista, pak nemusím mít strach spolupracovat a sjednotit se s ostatními, které také on vede a jedná s nimi, jako jedná s námi. Důvěra a jednota mezi křesťany začíná s plnou důvěrou a jednotou s Ježíšem Kristem.

Tento týden jsem měl společné setkání s lidmi, kteří by chtěli řešit situaci v jedné obci. Jedná se o problémy s romskou osadou. Seděl jsem a poslouchal, jak lidé mluví. Každému o něco šlo. Byly tam osobní zájmy, zájmy většinové společnosti, zájmy státu, zájmy neziskových organizací. Každý tam měl nějaký důvod, proč je zapojený do práce v osadě a u každého byl ten důvod jiný. Obecně to  nazvali řešením situace v osadě. Na jedné věci se však shodli. Nic za mnoho let  nevyřešili a situace je podle nich stále stejná. Chyběl mi tam jeden podstatný názor a zájem. A to těch, kterých se to týká.  Lidí z osady. Večer jsem si v hlavě znovu promítal celé jednání. Uvědomil jsem si, jak je to podobné s námi v církvi. Jak každý z nás máme svůj zájem v církvi. Co by se mělo dělat a jak, koho  nechat sloužit a jak a kdy. Kdo povede to či ono. Kolik peněz dáme na to a to. Jakou kdo bude mít výplatu. Co člověk, co rodina, co rodinný církevní klan, to jiný zájem. I výsledek je pak stejný jako při našem jednání o osadě. Shodneme se na tom, že chceme něco řešit, že se musí něco změnit, ale nic se nevyřešilo a  nic se nezměnilo. (Znám případ, kdy se deset let jen mluvilo o tom jakou  barvou se vymaluje modlitebna, než se skutečně vymalovala.)

I když mluvíme o tom, že nám jde o církev, o Boží věci, přesto v našich jednáních se vytrácí to, o co skutečně jde.   „Celé to množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo nic nenazýval svým vlastním majetkem, ale měli všechno společné.“ Skutky 4:32 B21 . Jinými slovy neměl nikdo svůj vlastní zájem, ale byli jednotní. V čem byli jednotní? V tom, o co jde hlavně samotnému Ježíši: „Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. Jan 17:20‭-‬23 B21″.

Naše zájmy nás rozdělují. JEHO nás uvádí do jednoty. Potřebuje si nechat Duchem svatým zjevit pravdu o našem prospěchářství, o tom, jak jsme si zaměnili své touhy za jeho…. . Pak se vrátit ke společnému hledání jednoty s našimi sourozenci a s ním samotným. On je naší hlavou.

Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš?  Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.
(Job 7:17-18 [CzeCSP])

V dětství máme několik vývojových etap. Jedné z nich říkám „maminčina sukně“. Je to čas, kdy jsme nedali bez maminky ani krok. Pokud šlo do tuhého, schovali jsme se za její sukně. To bylo určitě bezpečné období pro nás a krásné pro maminku, ale když to u člověka trvá až do třicítky, je nejspíše někde chyba 🙂 . Dalším silným obdobím je čas, kdy nechceme být vůbec s rodiči a především pod jejich kontrolou. I tento čas, pokud trvá příliš dlouho, není úplně v pořádku. Ale něco v nás z tohoto období zůstává stále. Kdo z nás je rád pod nějakou trvalou kontrolou? Komu nevadí, že je v každém v rozhodování omezen na schválení, nucen k poslušnosti i ve svých třiceti, čtyřiceti a více letech? Komu nevadí, že stále musí nějak a někomu vykazovat vše, co udělal. Možná některým v některých oblastech to nevadí, ale neustále a ve všem?

Pro věřící to platí také. Osobně si myslím, že některé nové sbory a služby vznikají právě proto, že se někdo chce dostat z pod kontroly a začít si věci dělat „po svém“. Dostat se z podřízenosti někoho jiného, nebo jiných. Přitom si neuvědomujeme, že Bůh je neustále s námi. Navštěvuje nás každé ráno. Možná, tedy určitě se nechová jako naše pozemská autorita, ale ví o všem, co děláme a má nás pod kontrolou. Jen si to my sami neuvědomujeme, nebo nechceme uvědomovat. Přesto to tak je.
Lidská autorita nemá tu moc jako Bůh nás ochránit a vést nás tak, aby všechny věci prospívaly pro nás, ale naopak má o nás strach (rodiče, pastoři…), strach o firmu, společenství (vedoucí). Má odpovědnost, které ji nutí vykonávat nad námi přímou nebo nepřímou kontrolu, vést nás, nechat se o všem informovat, ponechat si schvalovací pravomoc apod. Někdo více, někdo méně. To je pro nás často věc, o které si myslíme, že nás brzdí, že díky tomu se nemůže rozvinout náš talent, naše schopnosti…, často nás to jenom štve, necítíme se v tom dobře a budí to v nás pocit, že nám nedůvěřují.

Přesto Bůh nás má pod kontrolou každý den, každou chvíli.  David o tom píše:  Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš.  Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas, už zdálky rozumíš mým myšlenkám!  Sleduješ, jak chodím i jak uléhám, všemi mými cestami se zabýváš.  Ještě než mi přijde slovo na jazyk, ty už to, Hospodine, všechno víš!  Zezadu i zpředu jsi mě obklopil, svou dlaň jsi na mě položil.  Takové poznání je nad mé chápání – je příliš hluboké, na to nestačím!  Kam bych byl unikl před duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl?  Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi!  Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým,  i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela!  Kdybych si řekl – Snad pohltí mě tma, až světlo kolem mě noc vystřídá –  tobě nebude temná ani tma, noc jako den ti záři dá, tma bude pro tebe světlu podobná!  Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal.  Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš!  Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta, když jsem byl vskrytu formován, když jsem byl hněten v zemských hlubinách!  Můj zárodek tvé oči viděly, všechno jsi zapsal do knihy – dny, jež mi byly určeny, než začal první z nich. 
(Žalmy 139:1-16 [CzeB21])
Bůh na rozdíl od člověka má moc, která vše, co podnikneme, obrací v náš prospěch. Proto někdy nevnímáme jeho neustálou přítomnost, i když má Bůh neustálou a plnou kontrolu nad naším životem, od jeho početí až po smrt. Má ho pod kontrolou ještě před stvořením světa.
Jsou to však jeho zkoušky, které nás formují a které nás přivádí k tomu, abychom se jako Davit radovali z jeho výchovy, jeho neustálé přítomnosti a vedení (byť si to neuvědomujeme). Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst!  Kdybych je počítal, než písku je jich víc; budu zas s tebou, až se probudím!
(Žalmy 139:17-18 [CzeB21])

Asi si teď říkáš, že lidé (rodiče, tví vedoucí, pastoři) nejsou Bůh a nechovají se jako on, že jejich kontrola a výchova není dokonalá, jako ta Boží.
Máš pravdu, ale o to více se radujme z neustálé Boží výchovy a přítomnosti, vždyť i právě skrze tuto lidskou kontrolu a výkon lidské autority nás vychovává. Samozřejmě pokud věřím tomu, že: Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Římanům 8:28 [CzeB21])

Dal jsi mi ⌈štít své záchrany,⌉ ⌈tvá pokora mě činí⌉ velkým. (2. Samuelova 22:36 [CzeCSP])
Kolikrát byl Ježíš obviněn z toho, že se povyšuje, že je pyšný. Mnohokrát stál před touto kritikou. I my, pokud se dostáváme, do podobné situace, když chceme žít podle slov Písma. Podle slov tak, jak jsou napsaná. Ne podle toho, jak je chápe tento svět, nebo různé filozofie či způsoby myšlení (řecký, evropský, americký, východní …) Většinou s pokorou je spojováno “ stát někde v koutku a mlčet“, „být nemocný a přijmout to a mlčet“, „být utlačovaný nepřítelem a mlčet“, „být chudobný a mlčet“… . Ale to není biblická pokora. Když čtu Davidovy žalmy, tak tam neslyším mlčení, ale volání, křik k Bohu. Pokud bych se modlil stejně jako David v žalmech, určitě budu obviněn z pýchy (minimálně té duchovní) ,nebo aspoň z nepochopení Božích principů apod. Zaposlouchejme se do toho, co říká a jak volá David k Bohu ve svých žalmech.

Pokora je o něčem jiném. Je to to přiznání se k tomu, že bez Boha nejsem nic a nic nemohu.
Bůh sám je nazýván Davidem pokorným. „Tvá pokora mne činí velkým“. David vidí Boží pokoru. Boží pokora spočívá v tom, že on, všemocný Bůh, se sklonil k člověku. Nejen sklonil, ale ještě o něj pečuje a trpělivě očekává a připravuje nás k tomu, abychom i my se stali pokornými.

Pokud se sejde naše pokora – naše uznání, že bez Boha nejsme a nemůžeme dělat nic – s jeho pokorou – tedy s tím, že se k nám sklání a pečuje o nás, pak spojením těchto pokor dochází k uvolnění obrovské Boží moci v našem životě.
Bůh pokorný je. Teď je na nás se k té naší, nechat dovést jeho láskou a péčí. Jeho pokorou.

Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.  Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.  Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,  ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“
(Žalmy 12:2-5 [CzeCEP])

Zaručeně vím, že ty víš o kom jsou tyto verše. Dokonce si dokáži představit, že před sebou vidíš konkrétní obličeje. A dokonce ti budu i věřit, kdybys mi řekl, že ty obličeje vídáš ve svém sboru, církvi. Věřím ti. Mám ale otázku: a co v zrcadle? Tam ten obličej nevidíš?
Se zbožným je konec, berou za své věrní… Proč? Protože jiní mají obojaké srdce? Nebo proto, že z nás se stávají postupně ti, kteří mluví lži, zastírají pravdu, mluví, ale v srdci mají vlastní zájem. Podívejme se do zrcadla a buďme upřímní. Kolikrát lidem a to i svým bratřím a sestrám neříkáme pravdu. Nějak tu pravdu pokroutíme, “ abychom“ nemuseli přiznat, že nám není zrovna moc dobře, že nejsme zrovna šťastní, že jsme něco ve svém životě a vztazích „podělali“. Raději to „nějak hezky“ zabalíme, abychom na otázku odpověděli, ale abychom nemuseli mluvit o pravém stavu věcí. Kolikrát mluvíme s někým jen proto, abychom od něho něco získali, ale jinak bychom o něj neprojevili zájem. Kolikrát mluvíme pěkné věci o někom, nebo někomu, ale v srdci máme něco jiného. A úsměvy, které rozdáváme? Nakolik jsou upřímné?
Když takto jednáme s lidmi, jak potom jednáme s Bohem? Jako by byl daleko, jako by nevěděl, co je skutečně v našem srdci a pro co věci děláme a proč říkáme krásná slova.
Nepatříme mezi ty, kteří si myslí, „že to ukecají“? Lidi možná ukecáme, ale Boha nikdy. Směje se nám. Nejen se směje, ale zlobí se na to, jak nakládáme se svým srdcem.
Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Skutky 2:46 [CzeB21]) Co se pak stalo? „Pán k nim pak denně přidával další zachráněné. (verš 47)
Jak myslíme o lidech a jak o nich v srdci přemýšlíme? Bůh miluje přímé a nemá v lásce obojaká srdce.
Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž v tobě skládá důvěru! (Žalmy 84:12 [CzeB21])
Poctivým lidem světlo vychází, radost je dána upřímným. (Žalmy 97:11 [CzeB21])
Když mi není příliš do radosti, začnu přemýšlet  o sobě, jestli jsem byl vůči sobě, lidem a především Bohu zcela upřímný. Pokud to změním, vrátí se i radost do mého života. Je to zvláštní, protože si myslíme, že když budeme upřímní, že  z toho vzejde opak. Tak raději mluvíme vyhýbavě, mlžíme (lžeme) před přáteli a sourozenci v Kristu a později se do toho dostaneme tak, že začneme být neupřímní i před Bohem. Zastavme to a vraťme si radost. Mluvme, jednejme a mějme k sobě navzájem upřímný a radostný postoj, ať již spolu sloužíme, jíme, nebo se jen občas potkáváme.
Jen tak na konec: „Chceš znát Boží tajemství?“ Hospodin s upřímnými totiž sdílí svá tajemství. (CzeB21 Přísloví 3:32)

Co si pomyslíš, když ti někdo řekne slovo rajče. Možná na něho dostaneš chuť, možná se zašklebíš, protože ti nechutná, možná, že nebudeš chápat, proč ti to někdo říká. Možná, že to v tobě něco vyvolá nějaký pocit, ale nezmění tě to. Neusvědčí tě to.
Četl jsem o jedné Boží služebnici, že Bůh skrze ní jednal a byl přítomen takovou mocí, že by jí stačilo říct cokoli, například rajče a lidé kolem ní byli usvědčováni z hříšnosti před Bohem. Začali dělat pokání ve svých životech. Nevím, zda to byla pravda, ale vím, že obrácení, usvědčení, proměna našeho srdce a mysli není z našich slov, ani ze sebelépe předneseného a připraveného kázání, ani z profesionálně provedené pastorace nebo poradenství, ale je z Boží moci. Je to práce Ducha svatého. Nemusíš být skvělý řečník, nemusíš mít poznání o tom, jak si máš připravit kázání, nemusíš umět řecky a hebrejsky, nemusíš se cítit dokonalým služebníkem, aby Bůh skrze tebe měnil lidi, přiváděl je k sobě. Stačí, že budeš chodit s Bohem v sobě. Stejně nemusíš být skvělý hudebník nebo zpěvák, aby jsi zasahoval lidi a „přiváděl je do Boží přítomnosti“. Stačí, když skrze tebe bude zpívat sám Bůh. Můžeš být dokonalý muzikant, nebo zpěvák, kazatel, který umí kázat, pastorační pracovník, který přesně ví, co má dělat a kdy co říct a přesto se s člověkem nic nestane. Možná budeme cítit pomazání z některé chvály, protože na ní spočívá pomazání Ducha svatého, ale při další už ne. Pak opět ano a pak zase několikrát ne. Proč? Protože ČLOVĚK zpívá pomazanou píseň. Pokud pak zpívá chválu, která nebyla napsaná pod mocí Ducha, není cítit pomazání. Změní se to jenom tehdy, když každou chválu, bude z tebe ZPÍVAT BŮH v tobě. To je ta moc. Pak stačí si jen vyprávět s lidmi kolem tebe a Bůh bude jednat. Pak slova, která budeš říkat, i když to bude například jen rajče, nebo citron bude doprovázet Boží moc, která bude jednat. Proč? Protože to neříkáš ty, ale Bůh. To slovo není již lidské, ale Boží. A to má moc měnit, bořit, sázet, budovat, povzbudit, vysvobodit…
Je dobré být dobrým hudebníkem a zpěvákem, být skvělým řečníkem/kazatelem, je dobré mít vzdělání k pastoraci, ale bez Boží moci je to k ničemu. Je slovo bez života a nevede to k věčnému životu, ani ke skutečné oslavě Boha.
Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali.  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“
(Jan 4:23-24 [CzeB21])
Ve většině překladů je napsané „musí“ ho uctívat/klanět se… . Musí. Ne můžou apod,., ale musí. No, nemusí, ale pak se to stane pouze náboženstvím, něčím v čem není moc a život.
Nejde jen o uctívání, ale o vše, co děláme a žijeme. Usilujme o Boží přítomnost v nás a pak třeba řekneme „rajče“ a …

Dnes bych chtěl jen citovat jednoho Božího muže. D.L.Moody napsal:“…. V tom je rozdíl mezi Kristem a všemi náboženstvími tohoto světa. Každé lidské náboženství je v podstatě nauka o lidské svépomoci zdola nahoru. Řek praví: „Člověče, poznej sám sebe!“ Říman praví: „Člověče, vládni sám v sobě!“ Číňan praví: „Člověče, polepšuj sám sebe!“ Budhista praví: „Člověče, umrtvuj sám sebe, soustřeďuj v myšlení sám sebe, přerozuj sám sebe!“ Mohamedán praví: „Člověče, pokoř sám sebe!“ Žid praví: „Člověče, posvěcuj sám sebe!“ Katolík praví: „Člověče, zachraň dobrými skutky sám sebe!“
Naproti tomu Kristus učí, že člověk je tak slepý, mrtvý, malomocný, zkažený a zruinovaný, že si nemůže sám pomoci a že se musí s plnou důvěrou svěřit Boží pomoci, která přichází shůry dolů. Říká: „Beze mne nic nemůžete učinit!“

Když jsem tato slova četl, připomněla mi, kolikrát já sám jsem byl v různých situacích a obdobích mohamedánem, budhistou, židem, katolíkem, Římanem nebo Řekem a přitom jsem o sobě mluvil jako o křesťanovi. Divíš se? Kolikrát jsem se snažil změnit sám sebe, sám sebe posvětit, sám sebe poznat a zvládnout vlastní vůli, sám se stát pokorným, sám své tělo umrtvit, sám se polepšit. A jak to dopadlo? Nikdy jsem ničeho nedosáhl, jen zklamání ze sebe samého.
Bez Ježíše nemůžeme dělat nic.

A jak jsi na tom dnes ty? Kým jsi dnes? Kým dnes budeš? Jaké náboženství si v srdci pro dnešek vybereš?
Nebo to necháš na Ježíši?

Nejvíce energie při vytvoření nových věcí odčerpá přesvědčování druhých o správnosti a možnosti tyto nové věci udělat. Vždy mne dokáže rozčílit člověk, který aniž by přemýšlel o prospěchu té či oné nové věci, toho, co je potřeba udělat, začne mluvit a hledat vše, proč to udělat nemůžu nebo nemůžeme. Je rozdíl mezi tím, předkládat problémy, které to může přinést a tím, že to nejde udělat. Problém nám možná stíží život, ale je řešitelný a pro mnohé výzvou, ale „nejde to udělat“, je odsouzení, sebrání víry.
Proto je to vždy velký boj. Písmo nám říká:  Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.  Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.
(Římanům 14:22-23 [CzeCEP])
Pokud pro něco ztratíme víru, nejsme to schopni dokončit. A když v tom však bez víry pokračujeme, Písmo to dokonce nazývá navíc i hříchem. Proto jde u nových věcí vždy o tak velký boj. Zlý se snaží zabránit jejich prosazení tím, že nám chce vzít víru. Navíc se snaží o to, abychom sami sebe pak odsuzovali. Ztráta víry vede k sebe odsouzení z toho, co děláme.  Používá k tomu ty nejbližší, lidi kolem nás, podřízené, vedoucí. Pokud v této fázi zvítězí tvá víra, pak máš 50% vítězné cesty za sebou. Stojí to ovšem nejvíce energie a síly z celé věci. Odměnou za to je však, že tvá víra v onu věc se upevní a posílí.
Při hledání nových cest děláme jednu velkou chybu. Zaměřujeme se na to, kudy jít nemůžeme. Kudy se nedá projít, proplout pro proletět, kde jsou peřeje, které nás můžou strhnout do propasti nevíry, mělčiny, ve kterých bychom uvízli se svou malomyslností, kde jsou položeny přes cestu kmeny problémů, které nejsme schopni zvednout apod. Hledáme všechny tyto nástrahy, ale nehledáme cestu. Někdy se zaměříme více na tyto nástrahy a překážky, že naše srdce a myšlení se pak zabývá jen vyhledáváním dalších překážek a nástrah, místo vyjití na cestu. Není důležité vědět kudy nedá projít, ale vědět, kudy vede skutečná a průchozí cesta. To, že budu vědět a všech místech, kterými nemůžu projít, mne do cíle ještě nedovede. Do cíle se dostanu jen tehdy, když budu znát kudy se jít dá.
Náš křesťanský život se může stejně stát stálým hledání a uvažováním nad tím, kudy nejít, kde na nás kdo a co číhá, stálým strachem z nástrah. Můžeme více času strávit hledáním toho, co chystá  dělá ďábel, než cestou za naším Pánem.
Ježíš je ta cesta. On ví kudy jít aniž bychom někde uvázli. Když ho následujeme, nemusíme se bát, že uvízneme, že padneme do pasti, do nástrah. Uvízneme jen tehdy, když budeme hledat kudy se jít nedá, protože ztratíme svého Pána- svou Cestu ze svého pohledu.
Nehledej vždy jen proč ne, nehledejme to, co dělá ten zlý, ale buďme zaměřeni na to, co dělá a čím je Ježíš a čím jsme my v něm.

Moudrá žena buduje svůj dům – strach

Včera jsem hodně cestoval. Od brzkého rány do večera. Během té doby jsem mohl mluvit s několika lidmi. Měli jedno společné. Prožívali v posledních několika dnech, nebo týdnech velké tlaky jak ze svého okolí, tak uvnitř sebe samotných. Všiml jsem si za roky služby Pánu, že existují téměř pravidelně tyto vlny tlaků a útoků na Boží děti. Jde to napříč církvemi a denominacemi. Také jsme si všiml, že tento tlak vždy předchází duchovní změně mezi Božím lidem. Vždy před dalším krokem církve blíže k Bohu, k jeho moci.
To, co mne povzbudilo bylo, že Boží děti si to uvědomují a nepanikaří a nestěžují si na to, jak v předchozí dobách. Jsou více vyzbrojeni, více vnímaví na to, co Pán chce dělat.
Všude vidím, jak Duch boží jedná se svým lidem. I tam, kde člověk nepředpokládal, že se může stát změna vidím, že lidé jsou formovaní Bohem k větší závislosti na něm, na jeho Duchu. Někdy hodně tvrdým způsobem, ale jsou. I sebetvrdší formování je lepší než žádné, protože vede k pokání a pokání k věčnému životu a zjevení Boží slávy a je důkazem jeho lásky k nám. On nad svými dětmi neláme hůl, ale vždy je z lásky vychovává. Je věrný tomu, co nám zaslíbil ve svém Slovu:  A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní.
(1. Tessalonicenským 5:23-24 [CzeCSP])
Tím, že Bůh začal jednat v poslední době i s vlažnými, tvrdými, probouzet spící a třepat s církevními hradbami předsudků, zaslepeností, zahleděním se do sebe a ořezávat naše srdce, mě dává naději na příští dny. Vidím, jak se mnohé kameny v nás a kolem nás proměňují na život.
To, jak to dělá, začínají více zářit Boží děti. Čím více září, tím jsou více terči pro toho zlého, který útočí. Čím více útočí, přichází více moci a svatosti. Haleluja.
Nemusíme se sami obhajovat a bojovat z vlastních sil. Bůh to dělá sám. Věřím, že Boží děti budou čím dál více svítit a zjevovat se skrze ně Boží sláva a moc. Vidím, jak Bůh dává moudrost těm, kteří jsou pohrdání lidmi pro nevzdělanost. Jak se oslavuje na těch, kteří jsou odmítáni a jak pracuje s těmi, kteří si přisvojili právo jako jediní všechno vědět a rozhodovat. Jak potírá pýchu a ješitnost, jak jedná se závistivými a nepřejícími srdci. Píši ne o lidech ve světě, ale o idech v církvi.
Nevím, jak je to jinde ve světě, ale vnímám , že se u nás (ČR a SR) začíná pozvedávat vlna Boží moci. Vlna, která bude pozvedávat jeho lid. Někdy jen tak, jindy to bude tvrdé, ale Bůh chce, aby jsme všichni na té vlně byli a nechali se jí nést. Neboj se naskočit na tuto vlnu. Nevzpírej se Duchu svatému, když s tebou začne jednat. Raduj se, vyhlížej, očekávej. Bůh s tebou neskončil, naopak. Začíná přicházet s novými věcmi pro svou církev, s obživením toho, co umíralo, posilněním toho, co ochablo, rozhořením toho, co jen doutnalo, potěšit všechny truchlící;  zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: Duby spravedlnosti, setba Hospodinova, aby byl oslaven. 
(Izaiáš 61:2-3 [CzeCSP])

Dělal si z vás někdo legraci proto, že jste nebyli schopni něco udělat? Nikdy mi nešel šplh. Možná ještě vylézt na strom (horší to pak bylo dolů), ale šplhat po tyči nebo po laně, to ne! To byl pro mne nesplnitelný úkol. Ani metr. Dostal jsem se jen tam, kam jsem vyskočil. Dost jsem si vytrpěl připomínkammi od učitelů, ale především smíchu a posměšků od spolužáků, kterým to šlo. Vlastně všem ostatním z třídy to šlo. Jim to šlo, mně ne. Oni se smáli, já trpěl.

On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete–li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné. (Matouš 17:20 [CzeCSP])
Ježíš jim ⌈na to⌉ řekl: „Amen, pravím vám, budete–li mít víru a nezapochybujete–li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: Zvedni se a vrhni se do moře, stane se to.
(Matouš 21:21 [CzeCSP])
Apoštolové řekli Pánu: „Přidej nám víry!“  Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: Vykořeň se a přesaď se do moře, a poslechla by vás.“
(Lukáš 17:5-6 [CzeCSP])
Slyšel někdo z vás, že někdo něco podobného u vás v církvi udělal? Myslím, že ne. Ježíš však toho schopný je. Je to podobné jako s mým šplháním. On to umí – má víru, já ne. Rozdíl je v tom, že Ježíš se mi nesměje a nedělá si z nás legraci tak, jak si ji dělali moji spolužáci. Ani tato slova o víře neříkal proto, aby ukázal na naši neschopnost, ale abychom si uvědomili, že to možné je.

Když moje veškerá snaha vyšplhat se po tyči (a to jsem měl kolem sebe plno rádců) vyšla na prázdno, přestal jsem se snažit. Od té doby jsem se spíše tyčím a lanům vyhýbal. Bral jsem za úspěch, že jsem vylezl někde na strom. Prostě jsem se snažil na to zapomenout, řekl jsem si nejde to, tak se již nebudu snažit, ani se nebudu proto trápit. Výsledkem je, že jsem do dnešních dnů nikdy na žádnou tyč nevyšplhal.
Není to podobné s naší horou? S naší moruší? S naším fíkovníkem? Nikdy jsem nepochopil, proč mi šplh nešel, to však neznamená, že již nikdy nevyšplhám po tyči, nebo po laně. Naopak, když o tom teď píši, dostávám chuť to znovu začít zkoušet. Těším se na ten pocit, až se vyšplhám v tělocvičně až ke stropu. A co s naší horou a naší moruší. Také se těšíte? Začínáte se těšit? Já ano.

V tom ⌈dosáhla láska při nás cíle⌉, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. (1. Janova 4:17 [CzeCSP])
Jak je to s naší důvěrou pro den soudu. Pochybuješ, zda budeš spasen? Máš strach? Někteří křesťané by odložili příchod Ježíše pro svou církev co nejdál. Proč? Protože nemají jistotu, že obstojí v den soudu. Nejde však o vytržení církve.  Kdo z nás ví, co bude zítra, pozítří, za týden, za rok. Dnes jsme tu, ale zítra?
Důležitý je dnešní den. jak jsem na tom nyní, právě teď. Zítra již být nemusí. Pokud bude zítra, bude právě důležité to zítra, ne  pozítří. Protože pozítří nemusí být….
Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.  Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit.  Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce.  Jak říká: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“
(Židům 3:12-15 [CzeB21])
Nečekejme na další den. Právě pro tuto chvíli je ono „Dnes“. Dnes, právě teď víš, jak na tom jsi? Možná si říkáš, včera jsem na tom byl dobře, včera jsem si byl jistý svým spasením. Dnes nevím. Není ani důležité včera. Jen dnes.

 V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.  My milujeme, neboť on první miloval nás.
(1. Janova 4:18-19 [CzeCSP])
Někdy si myslíme, že se mluví o naší lásce k Bohu, nebo naší lásce k druhým. Jde zde především o Boží lásku k nám. Jen tato láska dokáže z našich životů vytěsnit strach. Jen ta je dokonalá. Když se bojíme, nejsme dokonale naplněni – nejsme plně otevřeni  pro Boží lásku (přemoženi jeho láskou). Teprve po svém naplnění jeho láskou můžeme mi milovat jeho a skrze něho i jiné.
Pokud si to neuvědomíme pak sebe, lidi kolem sebe, ale i Ježíše milujeme svoji nedokonalou láskou. Protože je to láska nedokonalá, nejsme schopni plně odpouštět, nejsme dostatečně trpěliví, nejsme schopni lidi přijímat bez předsudků, nemáme pro lidi naději do budoucna, jsme často zklamáni lidmi a přichází i hořkost. A také strach, který přináší muka. Strach z lidí, strach ze sebe, strach z budoucnosti, strach z Boha, strach ze dne soudu.
Pros Boha o plnost jeho lásky ve svém životě. Pros a otevři se pro jeho lásku. Čím budeš jeho lásky plnější, čím více budeš jeho láskou přemožený/á, pak všechno to zmizí a budeš moc se ve všem a ohledně všech spolehnout na něho. Nebudeš se muset ve věcech spoléhat na lidi, nebudeš od nich očekávat oplácení dobrého nebo zlého, nebudeš se bát budoucnosti, protože budeš s důvěrou vyhlížet Boží jednání a jeho přítomnost tě bude potěšovat. Budeš s radostí očekávat onen den soudu.
Začni touhou po naplnění láskou, kterou tě miluje Bůh.

Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane.

Stalo se vám, že jste dlouho něco nechápali a nechápali ( i několik let) a pak najednou vám svitlo a zjistili jste, jak to je. Přitom to bylo po celou dobu naprosto jasné, jen vy jste to neviděli, nebo neporozuměli. Znáte to?
Já jsem to měl u tohoto verše. Pro pochopení přidám celou pasáž:   Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“  Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.  Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.  Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec.  Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.  Ale to vše bude teprve začátek bolestí.  Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.  A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;  povstanou lživí proroci a mnohé svedou  a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.  Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.  A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.  Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj –  tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor;  kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si vzal něco z domu;  a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť.  Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!  Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.  Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude.  A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny.  Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!  Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.  Hle, řekl jsem vám to už předem.  Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti‘, nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech‘, nevěřte tomu!  Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.  Kde je mrtvola, slétnou se i supi.  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.  Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.  On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.  Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko.  Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.  Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.
(Matouš 24:3-34 [CzeCEP])

Dlouho jsem si myslel, že se jedná o pokolení, které vidělo chodit Ježíše po zemi. Vzal jsem to tak, že Ježíš mluví k lidem kolem sebe. Pak mi ale nedával smysl konec této části: Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení,než se toto všechno stane. Proč?
Protože zde Ježíš mluví o konci časů. Najednou to ale vypadá, jako by se to mělo vztahovat na pokolení, které v té době žilo. Pak by to nebyla pravda. Nechápal jsem to, ale nechal jsem to tak.
Po mnoha letech jsem se k tomu vrátil a najednou  jsem jasně viděl, o čem to je.
Tak i vy (budoucí pokolení), až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi . Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení (to pokolení, které to vše uvidí), než se to všechno stane.
Najednou to dává všechno smysl. Že?
Navíc, když o tom přemýšlím nyní, nejsme tím pokolením, ke kterému Ježíš těmito verši mluví, právě my? Není to o našem pokolení, že nepomine, než se to všechno stane? Co myslíš?

Vše co děláme, bychom nejen měli umět, ale také mít kapacitu na to, to pokrýt duchovně. Co to znamená. Například pokud jsem sám a zaseji si velký lán mrkve a přitom dojíždím daleko do práce, pravděpodobně se mi stane, že mi mrkev nevyroste, nebo vyroste jen na malém kousku a vše ostatní zajde pod plevelem nebo zakrní, protože jsem neměl dost času na její roztřídění, okopání, odplevelení. Setba i má práce vyjde na zmar. Proč? Protože jsem si nespočítal náklad.  Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?  Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.  ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘
(Lukáš 14:28-30 [CzeCEP])
Co je naší věží a co nákladem na ni? Naší věží je sklizená mrkev a naším nákladem na ni je náš čas na protrhávání, okopávání, sklízení. Pokud si špatně spočítám čas, pak nebudu mít dostatek času na veškerou práci a pak jsou pouze dvě možnosti:
1. každou práci „odflinknu“, jinak bych nestačil vše obhospodařit a výsledkem je velmi nízká úroda (kvalita práce a kvalita výsledku), nízký výtěžek apod., nebo
2. pokud nebudu chtít pracovat povrchně, pak se zaměřím na mnohem menší část pole než jsem původně zasel, ostatní nechám na zmar (postavím jen první patro věže …).

Stejné je to se službou v církvi nebo v křesťanské organizaci. Aby naše služba měla smysl, musí být plná Ducha, i když se jedná o sociální, nebo jinou pomoc (Diakoni v prvotní církvi, na které se mnoho křesťanské sociální práce odvolává, byli lidé svatí a plní Ducha svatého). Někdy tomu říkáme „duchovní pokrytí“. Já to přirovnávám k balónu. Ideální stav je když balón-látka a ostatní materiál, ze kterého je balón sestrojen (služba) je plně nafoukaný vzduchem (Duchem svatým). Pak plní svoji funkci. Problém nastane, když balón, který je téměř plný vzduchu a začíná se zvedat, někdo náhle rozšíří, zvětší jeho kapacitu – přišije další díl, aby ho zvětšil (přidá další službu, další aktivitu…). V takové chvíli balón opět zplihle klesne k zemi, protože nemá na tak velký objem najednou dostatek vzduchu a dál neplní svou funkci. Pokud se to stále opakuje, nebo neustále se přidává různá sociální služba a aktivity bez přidání služby plné Ducha svatého, pak se nikdy balón nevznese k nebi, tam kam patří a pro co byl určen. Bude neustále na zemi. Stane se světskou službou, která církvi bere čas, energii a peníze. Stane se pouze prací za peníze, nebo suchou, i když velmi odbornou službou bez života.
Navíc, jak se píše v Písmu, se stane mnohým pro smích a jiné pohorší, zvláště, když o ni budeme hovoříme, že ji děláme ve jménu Ježíše a přitom nebude plná Ducha svatého.
Spočítat si náklad platí i pro naší osobní službu. Pokud si toho nabereme hodně, tolik, že nám služba a starosti seberou čas být v přítomnosti Ducha svatého a udržovat tento vztah, nespočítali jsme si náklad a naše služba bude nakonec nemastná neslaná – bez moci, bez radosti, bez života, nebo ji nedokončíme.
Budeme jako zplihlý balón. Balón však patří na nebe, jako my, Boží děti.

Všimli jste si, jak často si lidé nerozumí? Zvláště pak tehdy, jedná-li se o budoucnost.  Stává se mi, že mluvím s lidmi o konkrétních věcech, které nás čekají, které musíme udělat, o jistotě a zabezpečení budoucích věcí. Ujišťuji se, že si rozumíme. Dokonce nejen, že si rozumíme, ale souhlasíme a sjednotíme se. Často lidé přinesou vlastní příklad nebo nápad. To je dopoledne. Pak se rozejdeme a večer zjistím, že jsou úplně mimo porozumění věci, plní obav z budoucnosti, strachu z toho, že neví, co je čeká apod. Jako by hned po tom, co jsem se s nimi rozešel, přišel někdo, kdo všechno převrátí, zastíní mysl a sebere všechny argumenty. Někdy se to stává během týdne, jindy se to stane během jednoho dne nebo hodiny. Je to zvláštní. Říkám si, kde dělám chybu. Hledám ji i v rychlosti dnešní doby, roztržitosti dnešní doby, ale zjistil jsem, že to bylo i za doby, kdy ježíš chodil po této zemi.
Když seděl na Olivové hoře, v soukromí k němu přistoupili učedníci a říkali: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ (Matouš 24:3 [CzeCSP]) Učedníci věděli, že Ježíš musí odejít. To vyplývá z jejich otázky … jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku? Přesto za několik málo dní na vše zapomněli.
To mne uklidnilo v tom, že s tím stejně nemohu moc dělat. Musím čekat, až lidé věci sami prožijí z Ducha svatého. Až dostanou potvrzení z Ducha svatého. Jinak přichází ten zlý se svým strachem, který hned zastíní a odstrčí do pozadí všechno, o čem jsme mluvili. Na místo pak dosadí pochybnosti, které člověka přivedou na úplně jinou „kolej“. Člověk se začne chovat a přemýšlet úplně jinak, než jsme spolu mluvili. Naše myls a fantazie je tím, kde se začnou odehrávat katastrofické scénáře, obrazy pochybností  a je vytvořený úplně jiný obraz, který vůbec neodpovídá tomu, o čem jsme spolu předtím mluvili. Zasetý strach vytvoří svůj lživý obraz. Ďábel vždycky použije všechny naše špatné zkušenosti a připomene všechna zastrašující slova a zprávy.
Snad jedinou obranou proti tomu je stále ubezpečovat, znovu vysvětlovat. Za hodinu, den, týden si ověřit, jestli stále je člověk v obraze, nebo mu ho zlý nějak pokřivil. Pokud ano, znovu ubezpečovat, vysvětlovat a modlit se za svobodu mysli a její podřízenosti pod mysl Kristovu.
V duchovní skutečnosti je to o tom, že v takových chvílích přestaneme důvěřovat Bohu. Zaměříme se na člověka. Lidé nás často zklamou a ubližují, lžou, a proto má ďábel z čeho vybírat, když  nám vkládá pochybnosti a strach. Když však vše v důvěře odevzdáme Bohu, protože známe velikost jeho lásky k nám, pak strach a pochybnost nemá místo. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janova 4:18 [CzeCSP])

Možná očekáváš, že uslyšíš něco o posledních slovech Ježíšových nebo některého ze služebníků. Ne, neuslyšíš.
Já mám dnes na mysli a na srdci naše poslední slova. Slova, která musíme za každou cenu říct. Slova, která jsou tečkou za rozhovorem, za poradou, za „výměnou názorů“, za manželským soupeřením. Říkáme tomu „mít poslední slovo“. Chtěl jsem napsat: „prosadit za každou cenu svoje“, ale nebylo by to úplně ono. Ne vždy si prosadíme to, o čem mluvíme, ale přesto musíme k tomu, či onomu říct poslední slovo – chceme to být my, kdo to ukončíme, uzavřeme.
Představme si, že se sejdou dva lidé, kteří chtějí mít vždy poslední slovo. Pak je to nejen nekonečný rozhovor, ale postupně nabírá na síle a často končí v hádkou. Když to posloucháte, musíte si říkat : „O co tu vlastně jde?“
Nebo když skončí nějaká porada, vše je dohodnuté a lidé se začnou rozcházet, vždy jeden a ten samý člověk  nakonec ještě řekne slovo, které vše shodí. Slovo, které bylo zbytečné a mnohým to zkazí náladu. Říkáte si: „Co to bylo?“ Možná znáte někoho takového, nebo se v tom sami poznáváte.
Mnoho z těch, kteří to dělají, se odvolávají na obhajobu pravdy. Vždyť přece mám pravdu. To však dělá i druhá strana. Nebo se hájí tím, že přece oni nejlépe ví… , nejčastěji pak slovy typu „přece jsme jim to musel říct“, nebo „někdo mu to musel říct“.
Chci ti tedy i já říct, že zde nejde ani o pravdu, ani o to něco udělat nejlépe, ani o pomoc, ale jen a jen prosazení sebe. Pravda nepotřebuje mít poslední slovo, ona  vždy dříve nebo později vyjde najevo. Lidské ego však poslední slovo potřebuje. Lidská duše potřebuje nakonec přidat nějakou poznámku, která popudí druhé (a just). Tělesnost si tím přidává na důležitosti (To jsem mu /jí/ to zase nandal /nandala/.)
Míra známosti Boží, přítomnosti Ducha svatého v nás a proměna do podoby Ježíše, se dá měřit podle naší tichosti.
Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. (Jakub 3:13 [CzeCSP])
Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý  a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy,
(2. Timoteovi 2:24-25 [CzeCSP])
Možná je to tím, že musíš mít vždy poslední slovo, že se kolem tebe lidé neobrací ke Kristu, možná právě proto, se v tvém domě neusídlil pokoj, nebo ztrácíš přátele. Možná proto se cítíš sám, sama. Možná proto se cítíš pořád unavený a unavená. Ježíš ti říká: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11:29 [CzeCSP])
Vzdej se svého posledního slova. Nauč se v tichosti mlčet a uvidíš a zažiješ požehnání, která jsi doposud nezažil, nezažila. Staneš se svědectvím a požehnáním pro druhé.
Stačí se jen vzdát posledního slova a tiše mlčet.

Včera jsem byl na bazénu, na který nejsem zvyklý. Většinou chodím plavat do klasického bazénu, kde také probíhají závody. Tady však byla vířivka s teplou vodou přímo v bazénu, a další různě kolem bazénu a tobogán. Bylo tam také místo, které napodobovalo proud řeky. Byl to tak desetimetrový kruh široký cca dva metry. Když jsem vešel (doplaval) do tohoto prostoru, měl jsem dvě možnosti: nechat se unášet proudem, nebo plavat proti proudu. Plout proti proudu bylo velmi náročné. udržet se  aspoň na místě a nebýt stržen proudem, vyžadovalo velmi velké úsilí. Stejně to však člověk po nějaké době již nevydržel a nechal se unášet. Pak jsem znovu začal plavat proti a opět jsem to vydržel jen několik minut. Tak dokola jsem plaval a vzdával to, plaval a vzdával to. Bylo to náročnější než si klasicky plavat v bazénu tam a na zpět.

V jedné písni Jiřího Zmožka, se zpívá: „Do proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych vstoupit. V proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych být.“ Když jsem se snažil plavat proti proudu, vzpomněl jsem si na tuto píseň a musel jsem se smát. Najednou jsem viděl, jak náročné je „plavat“ proti proudu Ducha svatého. Kolik to stojí sil a jak to vyčerpává. Stejně jako mne zmáhalo plavání proti proudu. A stejně to dlouho člověk nevydrží. Stejně je pak stržen proudem.

Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. (Římanům 14:17 [CzeCSP]) Jsou chvíle, kdy si my křesťané uvědomujeme, že být spravedlivým, mít pokoj a radovat se, nejde samo o sobě. Bez přítomnosti a vedení Ducha svatého to vlastně nejde. Pak máme opět chvíle, kdy si začneme myslet, že jsme si vše, co máme od Boha, něčím zasloužili, nějakou svou spravedlností, prací, službou jsem si zasloužili pokoj a radost a požehnání. Často to poznáme podle toho, že se snažíme druhé přinutit, aby byli spravedliví, dosáhli pokoje a za každou cenu se radovali, sami však to v takovém případě začínáme ztrácet. Začneme se pomalu otáčet proti proudu a snažit se ze všech sil plavat proti proudu. Na maximum vlastních sil. Problém se násobí, že to pak vyžadujeme i od jiných. Zůstaneme však stát na místě a jsme vyčerpaní. Odejde radost a usmějeme se jen, když se nás někdo zeptá na to, jak se máme. Užívat si pokoje? Na pokoj nemáme ani pomyšlení a o spravedlnost jsme přišli hned ve chvíli, kdy jsme tu Kristovu nahradili naší. A tak se dřeme a dřeme. Dobrou zprávou je, že to stejně nejde dlouho vydržet. Jednou nám dojdou síly a my se budeme muset podvolit proudu Ducha svatého. Je lepší se nechat unášet.
Když člověka unáší proud řeky, má často strach z toho, kam ho ten proud strhne, zda nebude po proudu jez nebo nějaký prudký spád na kameny apod. V proudu Ducha svatého se nemusíme ničeho takového bát. Vstupme do jeho proudu – neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ (Skutky 1:5 [CzeCSP]) – a nechme se jím unášet. Neučme se v něm plavat a sloužit.
Přestaňme plavat proti proudu vždyť …všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. (Římanům 8:14 [CzeCSP])

Když se zamyslím nad tím, jak vypadaly první církve a jaké měly možnosti, musím se radovat z toho, že žiji dnes. Máme na rozdíl od nich vše. Máme ucelené Písmo, máme svědectví o prvotní historii církve a mocných skutcích prvních křesťanů, máme techniku, která umožňuje rychlý přenos informací do celého světa, máme dopravní prostředky a komunikace, které nám umožňují se rychle přepravovat, máme techniku, díky které můžeme oslovit mnohatisícový dav lidí a přitom nepřijít o hlasivky. Máme hlučné chvály. Máme všechno, co potřebujeme. Jedno nám však chybí (aspoň u nás ve střední Evropě) – mocné skutky víry.
Dnešní křesťan zná téměř všechny příběhy z Bible, ví jak jsou v ní řazeny jednotlivé knihy, má přečtenou spoustu knih a rozborů Písma. Zná techniky evangelizace, techniku pastorace, ví jak nejlépe vyučovat, má vše rozdělené podle cílových skupin, má dobrou strukturu církve, jsou mu dostupné všechny informace o tom, kde a jakou aktivitu církve dělají. Může navštívit stovky konferencí ročně. Má nejrůznější týmy pro nejrůznější aktivity. Má mnoho vedoucích. Má vše. Jen Boží moc ne. Boží moc k uzdravení, osvobození… Není mnoho svědectví vzkříšení z mrtvých (v Česku a na Slovensku jsem o žádném zatím neslyšel). Nějak to vypadá, že tlačíme káru vlastní silou.
Církev je plná přikrytého hříchu, plná nemocných, svázaných a posedlých, kteří znají Písmo, jsou na každé aktivitě, touží po uzdravení a vysvobození, ale …
Co takhle všechny ty aktivity opustit, přestat vést lidi k „technické“ znalosti Písma, principů a technik. Začít je vést do osobního vztahu s Pánem, vkládat na ně ruce, křtít je Duchem svatým, předávat oheň. Sedět u Ježíšových nohou, být plní touhy splnit každé jeho slovo a přání z lásky k němu. Někdy nabývám dojmu, že veškerá ta aktivita je takovým zastřeným a osobně nepřiznaným alibismem a náhražkou za chybějící Boží moc a lásku mezi námi. Alibismus typu: „Pane, vždyť mi ti přece tak moc sloužíme.“

Právě tebe a mne chce Bůh použít ke zjevení své slávy. Použít k záchraně těch, kteří jsou svázáni a nemocní, kteří trpí pod mocí hříchu. Věřím, že tě Bůh volá před svůj trůn, aby tě pak poslal jako svého zmocněnce tady na zemi. Neboj se mu říct: „Ano Tatínku. Půjdu.“ A vyjít. On ti přidá vše, co budeš potřebovat.

Potřeboval jsem opravit boty. Nedaleko paneláku, kde jsme bydleli byla soukromá opravna bot. Chodil jsem kolem ní téměř každý den. Přesto jsem své boty jel nechat opravit do centra města. Proč? Vždy, když jsem šel kolem opravny byla na ní cedulka s omluvou, že je švec někde mimo krámek. Že přijde za hodinu, nebo bude otevřeno až další den apod. Když jsem pak potřeboval opravit boty, jel jsem raději rovnou jinam. Předpokládal jsem, že tam opět nebude, nebo nebude až budu potřebovat si je vyzvednout.
Často toužíme sloužit Bohu. Chtěli bychom, aby nás Bůh mocně používal, prožívat zázraky ve službě, chodit v moci. Jsme však vždycky k zastižení, když nás Bůh potřebuje. Nejsme zrovna s rodinou, s dětmi, nebo nemáme zrovna poradu apod. Žijeme v době, kdy se upřednostňuje, že služebník by měl mít jeden den  v týdnu na svou rodinu, na odpočinek. Ale co když mne Bůh chce použít zrovna v ten den? Copak ten den mám „dovolenou“ od Boha? Když po mně Bůh chce, abych mluvil o něm na poradě, kterou vedu, tak ho odkáži na to, že jsem měl pro něj vyhrazený čas jen na začátku porady při úvodní modlitbě a teď musí počkat na konec, až mu dám prostor pro požehnání toho, na čem se na poradě usneseme? Když chce, abych změnil něco, pro co jsem se rozhodl, tak ho odkáži na to, že mi to měl říct dříve? Že teď to již neudělám?
Kolikrát nejsme k zastižení pro odpočinek nebo pro jídlo, nebo jen proto, že se nám teď nechce. Kolikrát nechceme být k zastižení.
Prožívat Boží moc a chodit v Duchu svatém znamená  být také pro něj  VŽDY k zastižení. Pokud nejsme ochotni pro tuto oběť, nemůžeme si stěžovat na to, že neprožíváme Boží přítomnost a moc ve svém životě a při službě. Jsme-li k zastižení, jistě nás Bůh použije a bude používat.
Jak jsi na tom ty? Jsi pro Boha vždy k zastižení?

V posledních dvou dnech jsem měl tu milost, že jsem mohl dělat několik oficiálních rozhovorů s našimi mladšími kolegy. Tyto rozhovory měly zhodnotit jejich duchovní vývoj za poslední rok. Pro takový rozhovor jsme dostali vypracované otázky, na které jsme společně s nimi odpovídali. Jedna z nich se zabývala nácviky a disciplínami, které mají pomoci k prohloubení vztahu s Bohem.
Když jsem si tuto formulaci několikrát přečetl, uviděl jsem problém církve. Zabýváme se disciplínami a nácviky, principy a technikami místo, abychom byli s jednoduše s Bohem.
To je to , o čem mluví Ježíš, když říká, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit. O co jde Bohu? O naši spásu, o vztah s námi a naši oddanost jemu a důvěru v něj. Co může více toto naplnit, než neustálý vztah s ním samotným. Spojení našeho ducha s Duchem svatým. Jeho živé slovo (Ducha svatého v nás) v našich ústech. Jeho přítomnost v nás samotných. Co může být více intimnější?
Snad deset minut, nebo hodina modliteb podle připraveného seznamu, stále se opakující slova proseb? Pravidelná „duchovní“ cvičení  a duchovní výjezdy? Co je bližší, volat někomu třikrát denně telefonem, nebo s ním trávit společně celé dny, celý život. Pak se  nemusím příliš zabývat tím, kolikrát  je správné se denně modlit, zda ráno nebo v poledne. Ve jménu koho se modlím, nebo zda jsem přečetl dnes dostatek veršů z Písma. Je lepší Písmo číst s ním a nechat si vyprávět proč zrovna toto lidem diktoval skrze svého Ducha, nebo se si svým Tátou sednout v pokoji ke kávě (piji ji však jen já) a rozebrat to, co pro mne na celý den nachystal. Nebo jen mlčet. Zdá se to neskutečné? Ale toto je osobní vztah.
Duch svatý má vždy čas být s námi. To my si odskakujeme jednou do práce, jednou do hospody na pokec, ke kamarádkám, do „fitka“, nebo na některou z církevních aktivit. Pak se k němu vracíme v určený čas, abychom byli „duchovně aktivní“.
On však může být všude s námi. Nejen může být, ale je. Jen my na něj nemáme čas.
Když jsem nekuřák, nestarám se o zákony, které mi zakazují nebo povolují  někde kouřit. Nepotřebuji je. Jsem nad nimi. Podobně je to ve vztahem s Bohem. Pokud žiji s Bohem v intimním neustálém vztahu, žiji v neustálé modlitbě, žiji v neustálém uctívání, nebo spíše jsem nad tím vším. Proč? Protože jsem s Bohem. Nemusím nad tím přemýšlet, ale spíše si užívat jeho přítomnosti a odpočinutí u jeho nohou.
Snažím se rozhořet v tobě touhu po takovém životě. Touhu k němu volat, jak po něčem takovém toužíš. Bůh taková hořící srdce miluje.

I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. (Genesis 1:3 [CzeCSP])
Bůh řekl a stalo se. A bylo to (světlo). Není napsáno Bůh myslel a bylo. Je napsané Bůh řekl a bylo. Bůh tvoří slovem. Tvoří tím, že vysloví to, co se má stát nebo stvořit. Jakou řečí byly vysloveny tyto tvořivé věty?
Bůh mluví k duchu (někdo říká k srdci) člověka, nebo k němu mluví jazykem, kterým člověk mluví. Dobře. Ale jaký je jazyk Boha? Jak mluví, když nemluví k lidem, ale do situací, když tvoří nové lidské orgány, když stvořil světlo, zvířata, vodu….  Několikrát jsem slyšel služebníky, jak se v legraci přou o to, jakým jazykem se v Božím království bude mluvit. Jasně, oni to věděli. Jejich.  Ale skutečně – jakým jazykem tam budeme chválit, mluvit mezi sebou apod. Asi si říkáš, o čem to píši, že to teď není vůbec důležité, ale přemýšlel jsem o tom ve vztahu k tomu, jakým jazykem mluví Duch svatý v nás, když tvoří, mění náš charakter apod.
Mnoho z nás věřících se bojí mluvit Božím jazykem, jazykem Ducha svatého, který je v něm. Proč? Je to něco, co nemohu pochopit? Je to něco, co pak nemají pod kontrolou – tedy obsah toho, co Duch skrze by mohl říkat? Nevěří tomu?
Bůh mluví, to víme a věříme tomu. Také určitě chápeme, že když tvořil svět, nemluvil některým ze světových jazyků. Má svůj. Boží, andělský. Každopádně je to jazyk, kterým pronáší slova a věty, které mění, budují, tvoří. Věty, kterými je spravovaný chod země i celého vesmíru. To, že je Ježíš nazvaný Slovem, není samo sebou. Toto vyslovené Boží slovo se v Ježíši stalo tělem a přebývalo mezi lidmi.
Když bychom mohli být u toho, když Bůh tvořil svým slovem svět, asi bychom tomu, co říká vůbec nerozuměli, ale viděli bychom moc toho, co říká na tom, co by se dělo.
Duch svatý je Bůh. Každý, kdo uvěřil v Ježíše Krista, má právo přijmout jeho moc a přítomnost do svého života. On také mluví v nás a skrze nás, mluví k našemu duchu, mluví tak, abychom mu rozuměli, ale mluví také svým jazykem, svým slovem, kterému, pokud nám to nezjeví, nerozumíme. Nerozumíme, ale můžeme vidět a zažívat jeho moc. Jím nás proměňuje k obrazu Ježíše Krista, přináší pokoj, mění situace kolem nás, ale i někde na druhém konci země, vytrhává z moci pekla, uzdravuje, dělá zázraky…,  a když nám zjeví, co vlastně říká (výklad toho, co skrze naše ústa říká), dostáváme živé slovo přímo do Boha. On mluví. není to myšlenka. On potřebuje k mluvení naše ústa. Naše hlasivky a především naši ochotu mu v důvěře vydat sami sebe, aby nás použil i k mluvení jeho slova jeho jazykem.
Nebraň Duchu skrze tebe takto mluvit, ale naopak dej mu co nejvíce prostoru ve svém životě. Modlí se tak za tebe, buduje tě, mění situace, vybojovává boje, které ty nikdy nemůžeš vybojovat. Dovol mu, aby skrze tvá ústa mohl tvořit, i když ty jeho slovům a větám nebudeš rozumět. Neboj se a důvěřuj mu. Pak uvidíš jakou stvořitelskou moc má Boží slovo.