— motám se ve svém reptání a střečkuji,když slyším nepřítele, když na mě tlačí ničema;

Přepadá mě strach a chvění a zachvacuje mě hrůza.

Já ale budu volat k Bohu a Hospodin mě zachrání.Večer, ráno i v poledne k němu budu promlouvat, budu úpět a on mé volání vyslyší.

V pokoji vykoupí mou duši z bojů proti mně, přestože je jich proti mně tolik.

Uvrhni svou starost na Hospodina, on se o tebe postará. Nedopustí, aby se spravedlivý navěky zhroutil.

Vybral jsem pár veršů ze žalmu 55. Mohl bych podobné vybrat z mnoha dalších. Také způsob jakým David volá k Bohu.
Nejdříve vidíme strach, paniku. Někomu to může připomínaj jeho „depku“. Z čeho? Z toho, co vidí kolem. Z toho, jak se k  němu chovají nepřátelé a také i někteří přátelé. Tak jak se nám to stává dnes v jiné formě. U Davida to probíhá stále stejně. Dostává se pod tlak, ve kterém přichází strach, panika (skřečkování – pobíhání, když nevíš kudy kam). V tom se David obrací k Hospodinu. Volá v naději. Neobrací se na lidi, nespoléhá se na jejich pomoc. Chce pomoc přímo od Boha. Nespoléhá se na zastání lidí. Čeká, že se ho zastane Bůh.
Pak se vše obrací. Strach odchází. Přichází víra a oslava Hospodina. Svědectví o Boží věrnosti, spravedlnosti a milosti.
A to, ještě nevidí fyzicky vítězství, ale již zvítězil – tak to vychází z jeho úst, z jeho srcde. Prožívá vítězství a Boží zastání ještě dříve, než se uskuteční na zemi.

Uvrhni svou starost na Hospodina, on se o tebe postará.

Není nic špatného, když přijde strach, když se bude o tebe pokoušet panika. To nic neříká o tom, že bys byl špatný křesťan. Důležité je začít v takové chvíli v naději volat k Pánu a přijmout jeho vítězství ještě dříve, než je vidět. Pokud toto budeš dělat, jak to dělal David, pak půjdeš od vítězství k vítězství.

(Jen tak mimochodem: pamatuj, že vítězství je možné pouze tam, kde jsou také nepřátelé, tlaky, útoky, obklíčení a beznadějné situace.)

Žalmy 3 Žalm Davidův, když utíkal před svým synem Abšalómem. Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně. Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu. Sela.
Ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mě. Má Slávo, pozvedáš mi hlavu. Můj hlas zní k Hospodinu, volám a on mi ze své svaté hory odpovídá. Sela. Ulehl jsem a usnul. A probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se desetitisíců lidu, které se kladou kolem mě.Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby. Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání! Sela.

Žalm, který často čteme v situaci, kdy vnímáme, nebo si myslíme, že všichni jsou proti nám. Mnozí z nás ho do těchto situací volají -proklamují. Přemýšlejme chvíli nad ním. Když čteme příběh o vzpouře a zradě Davidova syna Abšolóna, čteme příběh Davidovy lásky k lidu, Jeruzalému a k svému synu, který ho zradil.  Čteme příběh velké důvěry v Boha a také jeho poznání. Než aby David Jeruzalém vystavil válce a krveprolití, odchází z Jeruzaléma. Zanechává tam i truhlu úmluvy. Než zničit něco a někoho koho miluje, raději odejde. Nakonec se nevyhne vojenskému střetu s armádou svého syna, ale i v tom  mu jde o to, aby jeho syn nebyl zabit, aby byl zachráněný. Když zjistí, že syn zemřel je zdrcený a nemůže se radovat z vítězství. Při čtení žalmu i toho tříběhu, mne napadalo mnoho myšenek. Tady jsou tři znich.

1. Připomíná mi Boží jednání. Přestože by Bůh mohl použít svou autoritu, moc a právo k tomu, aby ztrestal neposlušné lidi, které sám stvořil, a kteří se proti  nému vzbouřili, radéji z lásky, k nim od tohot soudu ustupuje a dává lidem čas milosti k obrácení a navrácení se k němu.

2. David volá k Bohu (Žalm 3). Bůh ho vyslyší. Nepřátelé jsou zničeni a s nimi je zabit i jeho syn Abšolón. Byl nepřítel. Izrael  měl mnoho nepřátel a musel proti nim fyzicky bojovat. Když volali k Bohu, Bůh je od nepřatel zachraňoval tím, že porážel jejich nepřátele. Padlo mnoho lidí. Dnes používáme často stejné verše do  našich situací, kdy sis myslíme, že nás pronásledují lidé. Že v nich máme nepřátele. Dokonce možná nejvíce ve vlastní církvi. (Nechápou mne, nenechají mne sloužit, dívají se na mne přes prsty, chtěji, abych byl štedrý, dokonce chtějí, abych odpustil) Jsou však i lidé  nevěřící, nebo lidé jiného náboženství, kteří skutečně proti nám bojují. A přesto  Bůh nechce, abychom bojovali fyzické boje se zbraní v ruce. Bůh nechce porážet, zabíjet a srážet lidi na základě našich proklamací žalmů a jiných veršů z Písma. Jak to vím? Protože to sám říká. „Milujte své nepřátele“, “ nastavte druhou tvář“. Bůh nechce zabíjet naše děti, protože nám ublížili, zradili nás nebo jsou vúči nám ve zpouře. V Kristu bylo zabito nepřátelství. Bůh touží po tom, aby každý člověk došel spaseni. I my jsme byli ve vzpouře a Bůh měl právo nás zničit. Dostali jsme však milost a přivedl  nás k sobě. Jak víme, že to samé neudělá s našimi lidskými „nepřáteli“, „nevíte, jakého jste ducha“ ?! Nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti nadzemským mocnostem a zlu. Mějme to na paměti, když budeme proklamovat opět nějaké verše. Postavme je proti duchovním mocnostem a ne proti lidem. Vždyť skutečná láska se neraduje z toho, když se lidem vede zle. Byť by si to po lidsku zasloužili. Nikdo z nás nechce přijít o děti, proto, že jsou ve zpouře jako Abšolón, ale toužíme a věříme, že se obrátí. Bůh také nechce o ně přijít.

3. Někdy je zlo tak silně prostouplé člověkem a člověk se ho tak urputně drží a nechce se ho vzdát, že může přijít i smrt, když se modlíme za poražení “ nepřátel“. Nemáme se proto radovat a není to vítězství. Vitězství je obrácený člověk v Božím království.

Milí přátelé. Po delší odmlce opět pokračuijí lekce učednického programu pátou lekcí. Tato lekce však bude delší a každý týden k ní přibyde jedno vyučování tak, jak podle této lekce vyučujeme ve sborech v Galantě a Plaveckom Štvrtku. Vždy v pátek se zde objeví znovu pátá lekce, která bude obohacena o další vyučování.
Lekce není napsaná proto, aby se vždy otrocky dodržela, ale spíše pro inspiraci k přemýšlení, doplnění podle vašich zkušeností ze života s Pánem. Pokud ji budeš chtít použít k vyučování jiných, je na tobě, jak to uchopíš, jaké příklady uvedeš. Je lepší používat vlastní, protože jsou prožité.
Také od této lekce bude vyučování vždy česky i slovensky. Zjistili jsme, že ne všichni na Slovensku rozumí česky.
Přejeme vám krásný den.
S láskou Kristovou Josef a Stáňa

lekce V. sk

Lekce V. cz

2 Petrův 1:2-13  Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.¶ Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí.Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti. A právě proto vynaložte všechno úsilí a doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním, poznání sebeovládáním, sebeovládání vytrvalostí, vytrvalost zbožností, zbožnost bratrskou náklonností, bratrskou náklonnost láskou. Máte-li totiž tyto vlastnosti a rozhojňují-li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však tyto vlastnosti nemá, je slepý, krátkozraký; zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete. Tak vám bude bohatě poskytnut vstup do věčného království našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista.¶ Proto vám hodlám tyto věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v přítomné pravdě. Považuji však za správné probouzet vás tím, že je připomínám, dokud jsem v tomto stanu svého těla.

Co více dodat?
1. Máme všechno proto, abychom žili svatý, zbožný život. (Dostali jsme Ducha svatého – on je všechno)
2. Přesto musíme MY vynaložit všechno úsilí, aby se vlastnosti Boží v nás rozhojňovaly. Dokonce veškeré úsilí, které můžeme vynaložit.
3. Máme se snažit MY, co nejvíce upevňovat svoje vyvolení a povolání – to znamená být Božími syny a dcerami.
4. Připomínejme si to sami sobě i navzájem, abychom neusnuli. Nestačí být v pravdě, stát ve víře. Potřebujeme být MY aktivní, abychom neusnuli.

Přestože máme všechno, je toho hodně na nás. Pokud budeme aktivní vše se násobí a skrze Ducha svatého. Když jsme však ospalí, líní, nedokážeme se ovládat, o to více na nás působí žádostivost tohoto světa a o to více ji můžeme podléhat.

Máme tedy všechno, tak začněmě pracovat, abychom nebyli jako ten člověk v přísloví: Lenoch ponoří svou ruku do mísy a je mu zatěžko zvednout ji do svých úst.

Dnes píši při cestě z Prahy. Ráno, když jsme vyjeli (po několika letech jsem jel jako spolujezdec a  ne jako řidič)j jsem si mohl více všímat cesty a toho, co se děje kolem nás. Nebo spíše neděje. Projeli jsme minimálně dvacet kilometrů v omezení. V jednom jízdním pruhu, přestože jsme byli na dálnici. To není novinka. Všichni víme, že se dálnice u nás opravují. Mne však zarazilo, že jsem jel tímto úsekem několikrát a nikdy jsem tam nikoho neviděl pracovat. Úsek vypadal dostavěný, ale omezení stále platí. Tak to je  několik týdnů. Řidiče to zamrzí, když to vidí a hlavně, když takovým úsekem musí jezdit. Nejen mrzí, ale někdy pořádně naštve.

Podobně to může být i v našich životech. V naší službe. Vidíme, že jsme připraveni, pracujeme, sloužíme, modlíme se, ale nic se neděje. Nic. Ani v nás, ani v lidech, ani ve službě žádný posun, jen přešlapování na místě. Očekáváte na něco nového, na  naplnění zaslíbení. Přitom víme, vnímáme, že posun, nová cesta, zaslíbení již, již by tu měl být. A nic. Jen čekáme. Připadáme si jako ta opravená a připravená dálnice,  po které ješté nikdo nejezdí, protože je na ní omezení. A přitom by již mohl.

Dálnice je připravená, ale čeká na kolaudaci, čeká na zkušební provoz, čeká na slavnostní otevření. Čeká až dozraje. Ona i čas.

I my  musíme často čekat, až dozraje situace, která  nezávisí na nás. Musíme projít kolaudačním procesem a dozráním nás samotných. To se děje často skrze naše čekání. Čekání je nejlepší kolaudační proces, který nám ukáže všechny naše slabiny, naše nedostatky. V čekání nám přicházejí myšlenky, s kterými potřebujeme jednat. V čekání dozrává naše ovoce charakteru a ukazuje na naš motiv.

Dobrou zprávou je, že jednou čekání skončí a přijde slavnostní otevření. Přijde naplnění zaslíbení, přijde změna, přijde vykročení na další cestu.

Nebuď netrpělivý, vydrž a počkej na Pána  až on přijde a řekne zkolaudováno může se vyjet.

Krásnou cestu v pravý čas.

Zamýšleli jste se nad tím, co je hřích? Máte seznam věcí, které jsou hříchem? Jak je vidí Bůh. A kdy? Již jednou jsem psal o našem pohledu na hřích, kdy někdo ukradne chleba nebo ovoce a pro nás je to krádež – hřích. Bůh ale viděl prázdný žaludek, hladové děti.
Včera po shromáždění jsem měl rozhovor s jením mužem bez domova. Pak jsem přemýšlel při cestě domů, jak asi Bůh vidí naše hříchy.

Byl muž, který se moc nestaral o svůj dům. Jednoho dne však zjistil, že dům je dobrý tak k demolici. Pokud s ním něco neudělá, spadne mu na hlavu. Těch oprav bylo hodně a nevěděl, kde a jak začít. Začal se modlit, volat k Bohu o pomoc. Vyznal to jako svůj hřích, že se nestaral o dům, který mu Bůh dal. Bůh mu odpověděl. Řekl mu, že má začít u základů, které musí opravit a zpevnit nedříve, aby se dům nerozpadl.  Muž začal poctivě pracovat na opravě základů. Víc najednou dělat nemohl. Když jednou kopal ve sklepě, aby základy rozšířil a zpevnil, slyšel hovořit kolemjdoucí:
„Podívajte se na ten dům, jak vypadá. Omítka padá, okna jsou shnilé, nějak je nakloněný, okapy jsou samá díra. S tím by měli něco dělat. Nejlepší zbourat, takovou barabiznu. Ten majitel by zasloužil, to je nějaký barbar a lenoch, že ho nechává stále zničený a nic s tím nedělá.“
Muže to zamrzelo a chtěl vyběhnout ven a ukázat, že na opravách pracuje, ale pak se pousmál a pokračoval v práci. Bylo slyšet jak říká: Děkuji ti Bože, že nejsi jako ti lidé. Chválím tě za to, že ty víš, že jsi milosrdný, věrný a trpělivý. Že znáš mé  srdce. Děkuji, že jsi mi odpustil a vedeš mne. Že pro tebe nejsem barbar a lenoch, ale tvé dítě.

Jsou lidé a je jich mnohem více, než je na první pohled vidět, kteří když uvěří, vypadají jako ten zničený dům. Potřebují opravu. Často ta oprava musí začít na místech, která nejsou vidět z venčí. Zvenčí jsou stále vidět jejich prohřešky. Nejraději bychom jim vypsali jejich „hříchy“, udělali jejich seznam a dali jim ho do rukou. To musíš změnit! Těch, které vidíme, tak jako viděli lidé nedostatky na tom neudržovaném domě, kolem kterého chodili.
Neuvědomujeme si, že často nemůžeme pracovat na více místech, že nemůžeme pracovat najednou na změně celého našeho života. Některé věci ještě nevidíme jako hřích, protože v tuto chvíli musíme řešit mnohem závažnější proměny života. Mnohem důležitější a hlubší hřích, který nám Bůh ukázal.
My vidíme člověka z povrchu, Bůh vidí do srdce i myšlení.

O hříchu se často mluví jako o minutí cíle, který nám vytýčil Bůh.
Pokud je hřích minutí cíle a já pracuji na tom, co mi ukázal Bůh, pak nejsem v hříchu, protože jsem mu poslušný, přestože lidé kolem mluví opak, když se dívají na můj potlučený život a vidí jen viditelné. Naše připomínky a neustálé poukazování na „hřích“, s kterým takový člověk nic nedělá (protože pracuje na jiném, který mu ukázal Bůh, aby s ním jednal) ho mohou odvést od toho, co mu ukazuje Bůh. Pak ho odvedeme od toho, co má dělat a může se stát, že pak nezvládne ani jedno ani druhé.
Je milost, kyž se člověk může cele a najednu po obrácení změnit. Většinou to tak však není. (Nemělo by to být však výmluvou pro setrvávání v hříchu. Jde zde skutečně o upřímné srdce před Bohem).
Vyvstává mi pak otázka, zda v takové chvíli je člověk spasený nebo ne? Je spasený, přestože žije – podle nás – ještě v mnoha, hříších? Je spasený, když pracuje na tom, co mu Bůh ukázal jako špatné a řekl mu: „Tady začni“, tak jako tomu muži, který opravoval dům.
Co si myslíš. Jak to vidí Bůh? Co je pro něj vlastně hřích? A kdy?

Několik týdnů jsem ležel a nemohl se pohnout. Měl jsem problém s nervem a zánětem, který se odrazil v bolestek kolem kyčle, celé levé nohy a sem tam i v zádech.
V nímal jsem, že Rómové, kterým a s kterými sloužíme, to vidí jako následek zlořečení lidí proti nám. Nedivím se jim. Celý život od samého narození žijí v prostředí, kde se tím řeší mnoho konfliktů. Kletbami a zlořečením. Vidí, že tyto věci fungují. To mne přivedlo k tomu o tom přemýšlet a také napsat.

Nevnímal jsem to a především vím, že mé bolesti nevznikly skrze zlořečení. Prostě mám od mládí vykřivenou páteř a občas jsem míval bolesti. S přibývajícím věkem, dlouhým sezením za volantem a u počítače se to nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Tak se stane, že jednou za čas se mi „skřípne nerv“, nebo jsem náchylnější na prochlazení v této oblasti. To je na Pánu, jak to bude dál. O tom však dnes nechci psát. Vrátím se ke zlořečení. Jak to je, když na křesťany někdo háže zlořečení a kletby?
Prvně bych rád, abychom si uvědomili, že je rozdíl mezi zlořečením a zlořečením, i když každé je špatné, ubližuje a je proti Bohu.
1. Jsou zde profesionálové – zaklínači, čarodějníci a čarodějnice, okultisté, satanisté a další. To jsou ďáblovi služebníci a bojovníci, kteří to o sobě ví a je to jejich služba ďáblu. Často jsou zaměřeni na křesťany. Zvláště satanisté. Tady jde skutečně o duchovní boj.
2. Pak jsou zde lidé, předevím Romové, ale nejen oni, kteří zlořečí proto, že nedostali to, co chtěli. Toto zlořečení je výsledkem zloby, že se jim nepodařilo z lidí získat nějakou výhodu nebo zisk pro sebe. Není po jejich. Samotné zlořečení je nástroj anipulace, jak člověka dostat pod strach z toho, když jim nevyhovím. Samozřejmě, že za jistých okolností (a to bývá v jejich prostředí často) toto zlořečení funguje.
3. Je však zlořečení, které si neuvědomujeme a často ho používámme v řeči. Zvláště, když se nám něco nedaří, zjistíme, že nejsme schopni něco udělat, spletem se a podobně. Někdy jde o banální věci jako zakopnutí a my si hned řekneme, že jsme nemehlo. Nebo že jsme hloupí, neschopní, blázni, máme dutou hlavu a podobně. Tak zlořečíme sobě, ale i svým dětem, přestože je máme rádi, lidem kolem nás. Neuvědomujeme si, že i toto je zlořečení a má na náš život a život lidí, o kterých se tak vyjadřujeme, vliv.

Osobně pro znovuzrozeného člověka považuji za nejvíce nebezpečné zlořečení z bodu tři. Jde o to, že zlořečení může fungovat pouze tam, kde mu dáme prostor skrze hřích. Znovuzrozený křesťan je ospravedlněn skrze krev Ježíše, která má moc nás očistit od veškeré napravosti (1.Jan 1:7). Pak jsme pod ochranou této krve. Pod ochranou Ježíše. Pod ochranou Ducha svatého. Pod ochranou Boží. Je jedno, kolik a kdo proti nám „kuje pikle“, připravuje zlo, hází na nás prokletí a zlořečení, protože ochrana Boží je dostatečná proti tomu všemu. Přísloví 26:2  Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane.
Z této ochrany se můžeme dostat jen díky opakovanému hříchu, kterého se nechceme zbavit, (pokud se dopouštíme něčeho nevědomě, Duch svatý nám to ukazuje a my to vyznáváme a opouštíme, proto píši o opakovaném a vědomém říchu). Jinak je Boží ochrana NEPRŮSTŘELNÁ!!! JE DOSTATEČNÁ!!! (Izaiáš 54:17, )

Druhou možností, jak na nás může působit zlořečení a prokletí je, že nedůvěřujeme Boží ochraně. Nevěříme, že tato ochrana je dostatečná. Pak nevěříme ani krvi a oběti Ježíše. Vlastně to všechno shodíme, umenšíme. Tak se otevřeme proto, aby tato zlořečení a prokletí mohla působit. Cílem toho, že ti to lidí říkají, že bylo nad tebou vyřknuté prokletí, že ti zlořečí, je vlastně aby ses začal bát a tím přestal věřit Boží ochraně. Je to ďábelská taktika.
Neboj se. Teď to víš, že tě tím che dostat zlý jen do postoje nevíry, která se projevuje strachem.
Izajáš 8:11-13  Vždyť toto mi řekl Hospodin, když mě uchopil za ruku a varoval mě, abych nechodil po cestě tohoto lidu:
Neříkejte spiknutí všemu, čemu tento lid říká spiknutí; toho, z čeho má on strach, se nebojte a nestrachujte.
Hospodin zástupů — jen on vám budiž svatý; on je vaše bázeň a on je vaše strachování. 

Nejnebezpečnější je bod tři. Kdy sami na sebe házíme svými ústy zlořečení a prokletí. Na sebe a možná na ty, nad kterými nám Bůh dal autoritu – manželka, děti. Nejen, že pro neuvážená a rychlá slova sobě a rodině kazíme život, ale především se začneme pro tento hřích i otvírat zlořečením a prokletím z venčí. Vyjdeme z Boží ochrany. Přijde na nás to, co sami děláme.
Proto buďme opatrní a rozvážní ve slovech a přemýšleme než něco řekneme.

Milí přátelé,

Jsem rád, že jsem opět s vámi (i když z vás většinu neznám). Omlouvám se za delší odmlku. Byl jsem nemocný, pohyb mi přinášel bolest a neměl jsem myšlenky na každodenní psaní. Nyní jsem na tom, díky Pánu, mnohem lépe, i když ne ještě na sto procent. I tak jsem během nemomci nazahálel. Pán mi dal do srdce i mysli vyučovat o ovoci Ducha. Jeho ovoci v nás. O růstu Božího charakteru v našich životech. Napsal jsem na základě toho i vyučování Růst do plnosti (viz. vyučování). Teď během vyučování tohoto tématu ve sboru vzniká také učebnice, která se překládá i do slovenštiny. Po přeložení jednotlivých částí ji zavěsím na stránky.
Jsem rád, že mi Pán umožnil vrátit se po několika týdnech ke psaní a na stránky a tak nepřímo i k vám. Věřím, že se teď opět vrátím k pravidelnějším úvahám a vyučováním.
S láskou Kristovou
Josef

Bojovali jste někdy s odpuštěním? Možná ne. Možná s tím nemáte problém. Já ano. Mnohokrát. Je pravdou, že čím dál tím méně, ale byly doby, kdy jsem bojoval měsíce a měsíce.
Ti, kteří jste to poznali, znáte určitě ten stav, kdy si říkáte (nebo Bohu): „Kdyby to přestal dělat. Kdyby přišel a omuvil se. Kdyby se změnil. Kdyby….., pak bych odpustil, ale v této situaci nemohu.“

Co to vlastně říkám? O co mi jde? Aby přede mnou vyznali hřích a já je  ospravedlním, dám jim „rozhřešení“ ? Odpustím jim jejich hřích? Kdo může odpuštět hříchy? Smazat je? Jsme Bůh? Jsme Ježíš? Zemřeli jsme za toho člověka?

I Bůh prvně projevil lásku. Projevil ji tak, že zemřel za naše hříchy. Přišel v určený čas, prokázal, že je Boží Syn, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Teď je po pravici Boha Otce. Nečekal, až člověk přijde a začne se omlouvat. Nečekal, až se změníme. Udělal skutek lásky. Prokázal svou lásku. Prně miloval. (1.Jan 4:9-10)
Bůh po nás zatím nechce, abychom za někoho prolili krev, ale přikazuje nám, abychom lásku prokazovali především tím, že odpustíme. Nebudeme v sobě držet neodpuštění. Nepodmiňovali ho, Nečekali až ten druhý přijde. Ale byli jako On. Být první v odpuštění. Prokazujeme lásku k Bohu a lidem tím, že jim odpouštíme. Dáváme tak lidem šanci prožít, že je někdo miluje. Zažít lásku. To proměňuje. Pokud ne, není to naše věc. Nejsme povoláni k tomu, abychom omilostňovali, ale odpouštěli.
Hřích nemůžeme vymazat, to může jen Bůh, ale můžeme lidem prokázat lásku tím, že jim nebudeme počítat křivkdy, kterých se dopustili. Láska nepočítá křivdy.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

O lásce je toho mnoho napsaného. Jak v Bibli, tak ve světské poezii a románech. O lásce bylo natočeno mnoho filmů, muzikálů a inscenací. Přesto je těžké vyjádřit lásku slovy. A jedním slovem je to úplně nemožné. Většina z lidí si pod slovem láska představuje cit. Citové vyjádření vztahu. Každé vyjádření sebou však nese nějaký skutek. Bez něho by byl cit skrytý,  nikdo by o něm nevěděl. Ani ten, komu je určený. Vlastně láska bez uskutečněného projevu není skutečnou láskou. Je pouze sněním. Snem.
Apoštol Pavel potřebuje na její vyjádření jednu celou kapitolu v Bibli (1.Korintským 13). Když ji budeme pozorně číst, zjistíme, že láska je souhrn mnoha různých projevů a vlastností. Skutečná Boží láska je souhrnem  vlastností Ducha svatého. Tak, jak roste ovoce – tyto vlastnosti, projevy a já bych řekl charakter Ducha svatého v nás, tak roste a naplňuje se Boží láska v nás.
Bůh je láska. Duch svatý, který nám byl darován, je láska v nás.
Co to zmanemá? Především to, že NEmusíme prosit neustále o více lásky, o větší lásku apod. Pokud jsme přijali Ducha svatého, pak máme v sobě i jeho lásku. Není žádná větší láska než tato.
Je to Kristova láska v nás. Máš, máme lásku Boží.
To, co musíme, je nechat ji dorůstat do plnosti v nás. Dorůstat do plnosti znamená nechat růst ovoce Ducha svatého v nás. Souhrn všech jeho vlastností. Čím více mu to dovolíme, tím více a rychleji v nás poroste a tím i láska dojde v nás naplnění. Čím „ostřejší“ rysy ovoce, tím vášnivější vyjádření. Ovoce Ducha (charakter Boží) roste v nás jen tehdy, pokud se umenšuje naše JÁ. Čím méně já, tím více ON, který je láska. Tím se stáváme podobnější Ježíši, kterého má oslavit náš život a Duch svatý v nás a skrze nás.

Otče, děkuji ti za dar Ducha svatého.
Duchu svatý vyuč mě menšit se, abys ty mohl ve mne růst.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“ (Filipským 4:4) To jsou slova apoštola Pavla. Máme se radovat. Radovat v Pánu. Být v jeho radosti. Nejde o to, se za každou cenu smát a dělat, že se raduji, ale prožívat radost z Boží přítomnosti v našem životě.
Procházeli jsme, tak jako všichni z nás, různými životními situacemi. Tlaky ohledně nedostatku financí, úmrtími v rodině, zradou, otevřenou i skrytou nenávistí, zklamáním, duchovními útok apod. Nebyly to příjemné situace a určitě ne takové, že bychom se z nich mohli radovat. Přesto, když jsme šli před Pána, chválili ho, vzdávali mu slávu a díky, přicházely do našich životů pokoj a radost. Není možné popsat jak radost přicházela, ale byla to radost, která procházela celou naší bytostí. Tím, že jsme vstoupili chválou, uctíváním a děkováním do Pánovy přítomnosti, vstoupili jsem také do jeho pokoje a jeho radosti.
Radost, jako ovoce Ducha, je právě tato radost. Radost našeho Pána. „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost, proto pomazal tě Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky. (Židům 1:9)
Radost je v tom, co Kristus přináší: radostnou novinu pokorným, ovázání ran zlomeným v srdci, vyhlášení zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře, vyhlášení roku Hospodinovy přízně a dne pomsty našeho Boha: potěšení všech truchlících, zajištění čelenky místo popela, oleje veselí místo ducha malomyslnosti. (Izajáš 61)Toto by měl být zdroj naší veselosti, naší radosti. V Kristu jsme se stali Božími dětmi. Copak může být něco více? Není to důvod k radosti? Stali jsme se spolu s Kristem dědici Božího království, spolu s ním jsme usazeni na trůnu. Copak můžeme být smutni?
Ano můžeme a jsme, když náš zrak se přestane upínat k Ježíši, naší naději, ale začne bloudit po tomto světě a tom, co tento svět nabízí. Když naději začneme hledat ve světských věcech.
„Netrapte se, protože radost z Hospodina (Hospodinova radost B21) bude vaší silou.“ (Nehemiáš 8:10)
Radost z Hospodina, radost z přítomnosti Krista a Ducha svatého v našich životech, radost z naší naděje v dědictí Hospodinových služebníků nám dodává sílu pro další dny. Sílu do nových těžkých situací, do nových tlaků a duchovních bojů. Duch svatý chce, aby naše radost stála na jeho přítomnosti, aby naše radost byla světlem pro lidi kolem a přitahovala společně s pokojem ke Kristu.
Nejsme to my, ale Duch svatý, jeho radost a pokoj, který to dělá. Je však na nás, dát mu ve svých životech prostor, aby jeho ovoce mohlo růst a ovoce našeho já se menšit a mizet z našich životů.
Často se nám stává, že nás Duch zaplavuje obrovskými vlnami radosti právě před těžkými situacemi, do kterých máme vstoupit.

Duchu svatý, prosím o to, aby mé já se mohlo menšit a naopak ty, Kriste, můj Pane, růst.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. (Jan 14:27)

Ježíš nám nezanechává nějaký světský klídek po práci, kdy s nohama na stole si dáváme kafe a sníme o všem možném i nemožném. Jeho pokoj přináší odpočinutí od strachu a obav. Jeho pokoj přináší jistotu. Jistotou je naše ospravedlnění: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem, skrze našeho Pána Ježíše Krista. (Římanům 5:1)
Ospravedlnění od hříchu přínáší pokoj. Dokud máme co schovávat, dokud skrýváme své hříchy, své zlé myšlenky, jsme neustále pod tlakem, který přináší nepokoj. Potřebujeme se před Bohem otevřít a vynést všechno na jeho světlo. Všechno. Vyznat tyto skryté hříchy a nepravosti, požádat o odpuštění a odvrátit se od nich. Odvrácení se od hříchů souvisí s růstem ovoce Ducha v nás, který nám ukazuje skryté pravdy o nás a vynáší napovrh to, co se nám podařilo tak skrýt, že to zůstalo skryté i před námi samotnými. Pak je na nás, abychom se opět vrátili do jeho pokoje vyznáním a opuštění těchto věcí. Duch svatý nás dostává do cituací, které nám ukazují pravdu. Pokud pak jednáme, náš pokoj se stále více prohlubuje a sílí. Je trvalejší a trvalejší.
„Neboť chlapec se nám narodí, syn je nám dán, na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Poduvuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. (Izaiáš 9:5)
Jedno z jmén Ježíše Krista je Kníže pokoje. V něm se „spravedlnost a pokoj políbí“ (Žalm 85). Kristus přináší pokoj všem, kteří ho přijmou jako svého Spasitele, kteří naslouchají jeho slovům a plní je. Od těch, kteří se však od něho odvracejí, se jeho pokoj také odvrací. „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj, nepřišel jsem uvést pokojj, ale meč. (Matouš 10:34)
Do kteréhokoli domu vejdete, řekněte nejprve: Pokoj tomuto domu!. A budeli tam syn pokoje (ten, který hledá pokoj), váš pokoj na něm spočine: neli navrátí se k vám. (Lukáš 10:5-6)
Naším úkolem je přinášet a žehnat pokojem, který máme skrze Ježíš Krista v sobě. Není na nás rozlišovat, kdo je ho hoden, kdo ne. Máme usilovat o to, abychom byli se všemi v pokoji, pokud je to možné. Jestli to tak bude je na Pokoji samotném a na těch, kteří ho buď vyhledávají a touží po něm, nebo ne.
Pokud máme vsobě pokoj, můžeme chodit ve spravedlnosti a tuto spravedlnost také přinášet do situací. Pokoj vypůsobený našim ospravedlněním, naší jistotou, že jsme dědici Božího království, nám dává smělost a odahu jednat spravedlivě. Tam kde je pokoj není strach. Pokud máme tento pokoj v sobě a roste v nás, pak jsme schopni pro Pána vstupovat a jednat v situacích, do kterých bychom nikdy pro strach nevstoupili, nebo s nimi nejednali.
Pokoj skutečně není posezení u čaje a dobré knihy, ale je to pokoj ve vztahu s Bohem, který se pak přenáší skrze nás do situací, ve kterých se nacházíme a na cesty, kterými chodíme.
Je to také krok k duchovnímu boji ve jménu Ježíše Krista.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Bůh je láska a vlastností lásky je i to, že je trpělivá. Proto Duch svatý v nás nechává vyrůst i trpělivost. Bez trpělivosti bychom nemohli milovat lidi kolem sebe, bez trpělivosti bychom nemohli milovat ani sebe samotné. Tak, jako je důkazem víry skutek víry, jedním z důkazů lásky k někomu je i trpělivost s ním. Veškeré ovoce, které by v nás doposud vyrostlo, ztrácí smysl, pokud bychom nebyli dostatečně trpěliví. Trpělivost je ovocem, které potřebuje při růstu každého předchozího ovoce Ducha.
Trpělivost je důležitá k tomu, abychom došli do cíle. Do Božího království. Skončit před cílem, znamená nedojít a být netrpělivý. Nezískat cenu vítěze. Trpělivost přináší vítězství.
Je lepší konec jednání než jeho začátek, Trpělivost je lepší než povýšenost (Kazatel 7:8)
… abyste nezlenivěli, ale napodoboli ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení. (židům 6:12)

Čím dál tím více jsem přemožený Boží trpělivostí se mnou samotným, ale i s námi, jeho dětmi. Když vidí, jak se k sobě chováme, jak přemýšlíme, jak zrazujeme, jak jsme netrpěliví, naše odsuzování se navzájem i sebe samých. Kolik zlých věcí ještě musíme odložit z našich životů. Bůh to vidí a trpělivě čeká, přestože mnohokrát se nenecháme poučit a děláme stejné chyby. Zachází s námi s trpělivostí, která nás má přivést do Božího království.
A trpělivost našeho Pána považujte za záchranu… (2 Petrova 3:15)

Naše trpělivost by měla vycházet z Ducha svatého. Měla by tedy být stejná jako Boží. Přesto není. je omezená. Naše „odtud, potud“ to přesně vystihuje. Přesto by v nás měla růst Boží trpělivost, jako ovoce Ducha svatého. Jednou z věcí proč neroste, je naše omezenost. Naše trpělivost je někdy omezena našimi financemi. Často trpělivost je spojena s neustálou finanční, materiální pomocí. Pokud vidím, že se prostředky tenčí, tenčí se i má trpělivost. Jindy je omezena naším časem. Být trpělivý, často přináší časovou oběť. A čas je pro nás důležitý. Vše můžeme znovu získat, ale čas ne. Chceme vidět výsledek, dáváme si termín. Lidé nám dávají termín. Dalším omezením naší trpělivosti je tlak z okolí. To je názor našich blízkých, spolupracovníků, rodiny, církve. Dokonce to byli křesťané, kteří prosazovali zákon třikrát a dost. To znamenalo, že pokud někdo bude trestán potřetí, pak dostane doživotí. Pokud by Bůh stejné pravidlo použil na jejich hříšnost, pak … Další důležitým omezením je únava. Z  vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem unavený, netrpělivost je jedním z prvních příznaků. Tím úplně prvním je moje nevlídnost. Když je člověk unavený, pak lehce ztrácí trpělivost s druhými. Příčinou únavy může být i  dlouhé čekání na změnu u lidí, situací a pod. Tato únava pochází ze ztráty naděje na změnu. To přináší nepokoj, ztrátu radosti a může se přenést až v nenávist vůči dané osobě nebo situaci. Není jiná možnost, než se ponořit do modliteb, chval a děkování Pánu. Před tím se člověk musí nechat oddělit od světa a lidí, trávit čas sám před Pánem. Naše trpělivost pochází z Ducha svatého. Jenom jím může být posilněna a obnovena. Jen jeho přítomnost v nás nám dává sílu být trpělivými. Zkusme si pojmenovat naše omezení. Trpělivost jde nad tato omezení. Pokud omezení znám, pak s nimi mohu jednat. Má trpělivost může existovat i bez mých finančních prostředků, i bez časového omezení, bez tlaku z okolí. Všechny tyto hranice si nastavujeme sami. Trpělivost nemá hranici, jinak přestává být trpělivostí. Díky Bohu, že jeho trpělivost nemá limit. Asi bych se nikdy nedostal Božího království. Asi bych nikdy nedošel tam, kde jsem teď. Ovoce Boží trpělivosti ve mně přináší lidem naději, že to s nimi neskončím dříve, než se začnou projevovat změny. Díky trpělivosti mohu činit učedníky.
Vyzývame vás bratří, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi.(1. Tesalonickým 5:14)
Díky trpělivosti se Boží láska v mém životě stává den za dnem skutečnější a plnější.

Díky Duchu svatý za to, že skrze tebe může růst ve mne trpělivost. Dávám ti prostor a nechci ho ničím omezit.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Když jsem dobrotu přirovnal k chuti lásky, tak laskavost mohu přirovnat k vůni. Je jako vůně květů, která na kilometry daleko láká včely, aby si braly z jejich nabídnutého požehnání. K věřícím, u kterých roste ovoce laskavosti jsou přitahovaní lidé. Jen tak. Je jim příjemné být s někým, kdo je k nim a k okolí laskavý. Proč? Laskavost není vyjádřena úlisnými slovy, jemným slovíčkařením, pochlebováním, jak si něteří myslí a jednají, ale ušlechtilou náklonností a úctou k druhým. Laskavost je projevem přízně vůči někomu.  Lidé si vedle laskavých lidí připadají lepší, vzácnější, důležitější, ale především se vrací mnoha lidem jejich důstojnost. Zvláště, když je k nám laskavý někdo, kdo má autoritu, kdo je osobností. Nic však nemůže nahradit přízeň – laskavost Boží vůči nám. Jeho milosrdenství.  Bůh tím, že nám prokázal svou dobrotu v obětování Syna za NÁS, za MĚ, vůči NÁM, MĚ prokázal svou laskavost, své milosrdenství. Svou laskavost k nám prokazuje ve svém konkrétním požehnání každému z nás v Kristu. Jeho laskavost nám vrátila důstojnost a postavení Božích dětí. Bůh nám ve své laskavosti udělil milost.
Laskavé srdce se dá také nazvat milosrdným srdcem. Laskavost je ta, která nepočítá zlo (odpouští, nepočítá křivdy), nehledá svůj prospěch, není domýšlivá a nevychloubá se.
Laskavost je vůní lásky, pokud vychází z Ducha svatého v nás. Abychom se mohli stát laskavou Boží vůní musíme se nechat Duchem svatým proměňovat. nechat růst toto ovoce Ducha v nás. bez této laskavosti je láska jen suchými skutky.
Ne vždy člověk vnímá, že dobré věci, které pro něho Bůh dělá, nebo Bůh dělá přes své děti, jsou v danné chvíli dobré a příjemné. Bývá tomu naopak. Někdy i dobré věci nás bolí a jsou  nepříjemné. Právě laskavost nás dokáže přes tyto chvíle přenést. Laskavost bývá také hojivou náplastí pro takové chvíle.
Laskavé jednání mezi lidmi je ihned poznat, vidět, cítit. Ježíš říká:
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budeteli  mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13.35)
A Pavel  nám píše: „Vroucně se navzájem milujte bratrskou, láskou v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“

1. Ježíš, prosím, jednej s mým srdcem, s mými předsudky, které mi brání mít v úctě své bratry a sestry. Vyznávám ti své špatné postoje vůči nim a prosím tě o odpuštění.
2. Duchu svatý vyuč mne a dej růst laskavosti v mém životě.
3. Střež mé srdce, myšlení a ústa, abych mohl vidět, myslet a hovořit s lidmi s úctou a laskavým postojem. Abych tak mohl vidět a jednat i se sebou samým.
   

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost, dobrota, věrnost,  mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Pokud bychom mohli sebeovládání, mírnost, a věrnost nazvat základními stavebními kameny lásky, pak dobrota  je chutí lásky. Často toužíme po lásce druhých, protože potřebujeme zakoušet něčí dobré srdce. Dobrotu vůči nám. Pokud ochutnáme Boží dobrotu, pak nechceme nic jiného, budeme chtít zůstat u tohoto plného Božího „stolu“ dobrých věcí.
Dobrota neznamená, že jsem dobrý, skvělý, super, výtečný, jedinečný, dokonalý. To je jenom Bůh. Dobrota je projev dobrých skutků. Láska , aby byla láskou, obsahuje tyto dobré skutky.

„Nebot Bůh tak miluje (láska) svět“, že dal (skutek) svého jediného Syna. aby žádný.kdo v něho věří nezahynul (dobrý pro lidi), ale měl život věčný (dobrý pro lidi).  Bůh v Synu učinil dobrý skutek pro lidi a tak zjevil-projevil svou lásku k lidem (Efezským 2) Oběť Ježíš Krista je zjevením Boží dobroty. „… a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?“ (Římanům 2:4)
Bůh ve své dobrotě dal Syna, aby přivedl hříšné, zlé a nevděčné lidi k sobě, aby změnil jejich úděl v dobré, aby proměnil tvrdé a okoralé v čisté a plné života. Boží dobrota přivádí člověka do Božího království.

Plnost lásky Kristovy v nás se zjevuje skrze naše jednání. Bůh sám předem připravil pro nás dobré skutky, které chce, abychom vykonali, abychom v nich žili (Efeským 2:10).
Věřím, že až budeme stát tváří v tvář, budeme vydávat počet z toho, jestli naše skutky byly dobré, připraveném Bohem, nebo jen ty naše. Jestli jsme voněli Boží vůní, vůní Kristovou k životu, nebo místo dobroty jsme byli octem a pískem mezi zuby.
Potřebujeme si uvědomit, že dobrota je ovoce Ducha svatého – je to Boží, proto se jedná o Boží dobrotu v nás, tedy i o jeho skutky skrze nás a v nás. Sami o sobě nejsme schopni dělat skutečné a ryzí dobré skutky. Naše jsou vždy ovlivněny naším sobectvím, našemi emocemi a přestože mohou na první pohled vypadat dobře, jsou veskrze zlé, prozože vychází ze zlého základu. Sobeského JÁ.

Čím více v našich životech roste ovoce sebeovládání, mírnosti a věrnosti, tím více se umenšuje naše já a dáváme prostor pro vůli Boží. Pro to, abychom byli schopni vidět, slyšet a předevší vykonat a žít dobré skutky, které pro nás Bůh připravil. A o to více jsme připraveni být nástrojem Boží lásky v nás.

1. Ježíši, odpusť mi, že jsem se více snažil prosadit sebe a dělat své skutky, že jsem nehledal u tebe, co mám dělat.
2. Prosím, Otče, abych mohl vcházet do tebou připravených dobrých skutků. Prosím o to, abych žádný z nich neminul. Prosím, zavři dveře tak, abych je neotevřel, pokud budu chtít dělat věci ze sebe a otevírej mi ty, do kterých chceš, abych vešel.
3. Duchu svatý, prosím, veď mě po tvých stezskách, po místech a do situacích, ve kterých se má zjevit skrze mne Boží dobrota. Buď ten, kdo mne bude upozorňovat a uvádět do pravdy ohledně mých skutků. Kdo mne bude napomínat a povzbuzovat, když budu v této oblasti upadat.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost,dobrota, věrnost mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Věrnost.
Věrná láska. Jaká by to byla láska, kdyby nestála na věrnosti.
Věrný je Bůh. Toto můžeme číst v mnoha verších Písma.
Vybral jsem z nich tři: „On je Bůh věrný a není v něm špatnost, je spravedlivý a přímý.“ (De 31:4). „Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské: věrný je však Bůh, který vás nenechá zakusit více, než snesete. ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.“
(1.Korintským 10:13). A  sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává: on to také učiní. (1.Tesalonickým 5:23-24)
Vybral jsem je proto, abychom si uvědomili Boží věrnost k nám lidem. Věrnost Ježíše Krista. Bůh vždy splní svůj slib. To, co zaslíbil, to dodrží a to se stane. Přestože lidé neustále zrazovali  a zrazují Boha, on zůstal věrný svému zaslíbení a poslal Syna na zem a následně na kříž. Přestože si lidé stále chtěli dělat  a dělají věci po svém a bez Boha, on zůstal věrný a poslal na zem Ducha svatého.
Přestože naše srdce je zlé, On chce nám dát srdce nové. Ne z kamene, ale masité – Boží, věrné.
„Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2.Timoteus 2:13)
V čem spočívá věrnost? Ve stálosti. V pevnosti. V dodržení slova a slibů. Pokud je člověk v něčem věrný, je v tom na něho spolehnutí. Pokud o někom mluvím, jako o věrném přítel, znamená to, že se na něho mohu spolehnout.
Ne jednou jsem byl svědkem rozhovorů, kdy jeden bratr mluvil anoa vzápětí, když přišel někdo další, hovořil o stejné věci ne. Toto není věrnost. Toto není spolehlivost. U takového člověka se mohu spolehnout jen na jediné, že se spolehnout na něho nemohu. Nebo jak dokážeme překrucovat svá slova, když vidíme, že posluchači se moc nelíbí, nebo s nimi nesouhlasí. Jsme jak korouhev na věži, která ukazuje jak fouká vítr. O takových lidech se říkalo: kam vítr, tam plášť. Myslím si, že s věrností má mnoho z nás značné problémy. Pokud nedokážeme být věrní, není na nás spolehnutí. Jaká je to láska, když se nemohu na toho, kdo říká, že mne miluje, spolehnout.
Naše nevěrnost ubírá věrohodnost všemu, co říkáme. Každému našemu slovu. Zkusme mluvit a zvěstovat lidem Boží království, evangelium o Ježíši Kristu, když o mně ví, že na moje slova se nemohou spolehnout. Uvěří mým slovům? Věrnost nás zceluje. Činí nás věrohodným. Spolehlivým. Důvěrohodným. Věrnost nám pomáhá být těmi, kteří slovo nejen slyší, ale také plní.

Věrnost k druhým.
Naše věrnost neháže lidi přes palubu, když se nám to hodí. Věrnost je provází i v nesnázích, neodvrací se od nich, když mají z ostudy kabát a jsou vláčeni bahnem. Nepřisazuje si, když všichkni křičí a hází špínu, ale zůstává pevně za člověkem stát. Takový člověk ví, že nás najde za svými zády, když se bude potřebovat opřít. Budeme tam, neuhneme, protože jsme věrní. Naše věrost pomáhá lidem znovu se postavit na nohy a jít dál za Kristem.
Na věrnost se dá spolehnout, jako na Boží slovo. Věrnost není schopna zapřít sama sebe. Zapřít kým jsme, zapřít komu patříme, zapřít to, o co se opíráme a na čem (na kom) stojí náš život. Věrnost není schopná  zapřít Krista. Věrnost činí z našeho ano – ano a znašeho ne – ne.

Co s naší  nevěrostí? S nevěrným srdcem? Bůh nám chce stvořit Duchem svatým nové srdce. Jak Bůh tvoří nové srdce? Vyndá naše staré a vloží tam nové? Ne. Víme, že se nejedná o orgán v těle, ale o naší podstatu, našeho vnitřního člověka. Je to souhrn charakteru, svědomí a pod. Obrazně se dá říct, že nám Bůh odstraní staré okoralé, kamené srdce (charakter, svědomí…) a dá nám nové masité. V praxi to znamená, že Duch svatý začne jednat s našim charakterem…, začne měnit našeho vnitřního člověka. Duch svatý nás začne vychovávat a vést do věrnosti. Krok za krokem. Začne například tím, že nám ukáže náš nevěrný a obojaký obraz. Také do nás vloží touhu po změně. Začneme s jeho pomocí stát na svém slovu, i kdybychom měli tratit. Zjistíme, že se musíme předem ujistit, zda můžeme splnit to, co slíbíme,  na co dáme své slovo. Krok za krokem jsme vyučováni věrnosti a náš vnitřní člověk se stává věrnějším a věrnějším, pevnějším a věrohodnějším. Naše srdce dostává novou podobu. Z nevěrného srdce se stává srdce věrné.

1. Duchu svatý ukaž mi můj obraz. Ukaž mi jak nevěrné je moje srdce.
2. Odpusť hřích mého nevěrného srdce a vlož do mne touhu po věrnosti.
3. Veď mne, prosím, každý den a usvědčuj  mne, když začnu jednat nevěrně. Prosim, podrž  mne a posilni v takových chvílích, abych mohl zůstat věrným a věrně jednat. 

Potřebujeme neustále mít nad sebou kontrolu Ducha svatého. Potřebujeme se mu podvolit a radovat se z toho, když nás usvědčuje. Nedělá to proto, aby nás srazil, ponížil, ale abychom mohli růst do podoby Ježíše Krista a do plnosti jeho lásky. A to je přece k radosti.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost,dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Mírnost. Být mírný. Co to slovo vlastně znamená? Často si význam spojujeme se slovem pokoj (mír-mírný), ale nesouvisí spolu. Kdyby ano, pak by Pavel v 22. verši nepsal o pokoji a dále o mírnosti.
Kde používame toto slovo: mírné podnebí, mírný svah, mírný kopec, mírná námaha, mírnné domlouvání, mírná povaha, mírný člověk,…
Vedle mírného člověka se dobře žije, dobře slouží. Vztahy s ním nejsou náročné. Dokáže ovládat své emoce, pudy, vůli. Nejsou to vztahy, při kterých bychom museli náhle zdolávat strmé skály, nebo vzápětí slézat hluboké propasti. Náročnost soužití je mírně nahoru, mírně dolů. Vedle takového člověk se můžeme cítit bezpečně, s jistotou jít vedle něho dál. Nemusíme se obávat velkých zvratů (ve vztazích).
Mírnost přichází po zvládnutí a dozrání našeho sebeovládání.
Sama zdrženlivost a sebeovádání však pro mírnost nestačí, i když se bez nich neobejde.
Aby lidé mohli vedle nás jít, mít s námi vztah, potřebujeme být vůči nim nenároční. Nepožadovat po nich dokonalost  a ještě ke všemu ve všem. Potřebujeme mít „mírný práh náročnosti“ vůči jiným. Přitom můžeme s nimi stále stoupat a oni si to ani neuvědomí. Mám na mysli jak vztahy, tak službu.
Mírnost nám umožňuje přijímat člověka takového, jakým je. Bez podmínek.
Mírnost jako ovoce Ducha nás a lidi kolem nás zvelebuje (Žalm 18:36), dokáže zastavit velké hříchy (Kazatel 10:4). Mírnost je potřeba při napomínání se (Galatským 6:1) a je důležítá pro vzájemné snášení se v lásce (Efezským 4:2).
Mírnost je spíše spojena s nízkou mírou. S vědomím, že i já jsem jen nedokonalý a hříšný člověk, který stojí jen díky Boží milosti. Potřebujeme se naučit rozlišovat správnou míru, odpovídající chybujícímu člověku a okoknostem, ve kterých se nachází (ale také i my). Potřebujeme vědět a mít v sobě prožité, že naše mírnost má vést ostatní ( a také nás) k jejich zvelebení a ne k jejich odsouzení.

Jak nechat růst ovoce Ducha mírnosti v našem životě?

1. Potřebujeme skrze Ducha svatého uvidět pravdivý stav:
Jaká je míra tvého soudu bratří, sester a ostatní lidí kolem tebe (nezapomeň, že jakou měrou soudíš, takovou měrou budeš souzen). Vysoká míra svědčí o tom, že si sebe ceníš příliš vysoko, co vede k pýše.

2. Potřebuješ prožít co znamená Pavlovo „napomínám vás skrze tichost a mírnost Kristovu“ (2.Kor.10:1). Nebýt Kristovy mírnosti, nikdo  z nás by neprožil spasení.

3. Požádej Ducha svatého, aby ti dal poznat a hlavně prožít, co znamená „mírnost Kristova“

4. Požádej Ducha svatého (také ho to nech dělat), aby tě usvědčoval z toho, kdy budeš stavět laťku „správnosti“ a posuzování příliš vysoko. Jak vůči druhým, tak také vůči sobě. Udělej pokání.

5. Když se ráno modlíš poruč své mysli, aby po celý den smýšlela o lidech v Duchu mírnosti. Dělej to dlouhodobě.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost,dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Sebeovládání hovoří jasně o tom, kdo mne má ovládat.
Sám sebe ovládám.
Bez sebeovládání nejsme schopni nikomu prokazovat lásku. Ovládání se (být zdrženlivý B21 i  SLB) je prvotním stavebním kamenem při budování vztahu lásky.
Nemůžeme za někým přijít údajně s láskou a přitom se nedokázat ovládat. Nebýt zdrženliví. Nejde to ani v osobním životě. Nejde to ani ve službě Pánu. Proč?
Téměř každý den se setkávám právě s křesťany, kteří nedokáží ovládat své emoce, své pudy, svou vůli. Výsledkem jsou neustálé roztržky a hádky, boje, život v hříchu. Pak přestanou chodit do církve, protože se stydí. Modlí se za lásku, nebo dokonce již vše položili. Vzdali to. Přitom by stačilo zvládnout, ovládnout své emoce na začátku konfliktu. Stačilo by být zdrženlivý, když mi někdo řekne, co se mi nelíbí, nebo co mě uráží a zraňuje. Když pomlouvá mě, mé děti apod.
Nejde jen o útoky na nás. Kolik lidí by neodešlo z církve, kdychom byli zdrženliví a v určité chvíli mlčeli, ovládli svůj hněv a slova.
Kolik zraněných lidí by v církvích ubylo, kdybychom se zdrželi komentářů k jejich službě, k jejich životům, k jejich rodinám. Často, místo abychom se začali modlit, mluvíme, hněváme se, zlořečíme.
Kolik manželství místo aby se rozvádělo, by bylo šťastnějších.
To je výsledek naší neschopnosti  ovládat sami sebe. Neschopnosti být zdrženliví.
Máme dokonce tu drzost, že naši neschopnost ovládnout naše emoce, pudy a vůli  svedeme na vedení Duchem.

Duch svatý nás nejdříve ze všeho chce vést k tomu, abychom byli svobodní. To neznamená, že si budeme dělat a projevovat se jak chceme. Jak se chce naší duši, emocím a pudům.
Naopak.
Svoboda spočívá v tom, že je dokážeme vědomě a cíleně ovládat. Zadržet je, když by měly škodit lidem, nám a Božímu království. Cíleně je podřídit nám. Pokud mluvíme o ovoci Ducha svatého v nás, pak je to vědomé podřízení pod Ducha v nás. Pod moc Krista. To nás dělá svobodnými. Pak nás již neovládají emoce a pudy, ale mi sami je dokážeme vědomě zkrotit. Není nic špatného na emocích a pudech, pokud jsou pod kontrolou ducha. Pokud nám nevládnou. Jsou to právě emoce a pudy, které nejčastěji používá ďábel k tomu, aby nás svedl. Skrze ně nás nejčasti ničí, svádí, trápí  a uvádí do otroctví. Pokud v nás vyroste ovoce sebeovládání, pak jsme mu vytrhli z rukou mocnou zbraň, kterou nás mohl ovládat. S tím přichází do našeho života i svoboda.

Jak může v nás vyrůst ovoce sebeovládání?
1. Je to ovoce Ducha svatého. To znamená, že musím přijmout do svého života Ducha svatého. Pokud jsem uvěřil  v Ježíše Krista a upřímně jsem ho učinil Pánem svého života (dávám ti svůj život, Ježíši), pak potřebuji pozvat do svého života i Ducha svatého. (Přijď Duchu svatý a staň se mou součástí, buď součástí mne samotného a veď mne.) Duch svatý je osoba. Osoba Boží Trojice.
Skrze něho pak v nás přebývá Bůh. (Jan 14:16-17,26).
2. Duch svatý uvádí do pravdy (Jan 16:13). Potřebuješ uvidět pravdu o tom, jak jsi ovládán emocemi a pudy, místo, abys ovládal ty je.

3. Pokud poznáš pravdu, volej k Ježíši o pommoc. Řekni Duchu svatému, aby ti pomohl se změnit v této oblasti. On ti bude vždy připomínat v těchto situacích, že máš poručit ve Jménu Ježíš svým emocí a pudům, aby se podřídily (Duchu) a nepanovaly nad tebou.

4. Když se ráno modlíš, podřizuj své emoce, pudy, vůli pod moc Ducha svatého. Přikaž jim, aby po celý den byly podřízeny a nepřebíraly vládu nad tebou.

Někdy uvidíš výsledky hned. jindy to bude trvat i týdny a měsíce, ale vytrvej. Než se ovoce ukáže, musí být pupen, květ,…
Duch svatý tě bude přivádě do situací, ve kterých můžeš zjišťovat, jak dalece již toto ovoce v tobě dozrává.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost,dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Když jsem připravoval prvních sto zamyšlení pro vytištění, upoutala mne znovu trpělivost. V zamyšlení jsem psal o tom, že trpělivost je součástí lásky. Nejen trpělivost. Pokud bychom měli popsat lásku, pak budeme mít problém se vyjádřit. Pavel ji popisuje jejími vlastnostmi: trpělivá, dobrotivá,nerozčiluje se, nepočítá zlo, všechno snáší, neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou, všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Když si to znovu čtu, vidím obraz Krista. Je tady popis Ježíše Krista. Je to i logické, protože on je Láska.
Bůh je láska. (1.Jan 4:7, 4:16b-17)
Možná si říkáš dobře, to je mi jasné, ale proč o tom píšeš?
Bůh chce, abychom ve všem dorůstali do podoby Krista (Římanům 8:29). Dorůstali. Pokud něco dorůstá, pak to znamená, že se to děje postupně. Není to hned. Je to jako s ovocem Ducha. Také v nás postupně roste. Jak roste, pak se naše láska více a více stává láskou Kristovou. Kristem v nás. Více se podobáme Kristu -Lásce.
Myslíme si, že můžeme ihned dostat lásku Kristovu k lidem. Modlíme se: „Pane, dej mi tvoji lásku k tomu člověku. Potřebuji ho milovat tvou láskou.“ Čekáme, že přide zázrak a my budeme ihned schopni milovat. Že v nás Boží láska bude ihned viditelná a bude skvěle fungovat. Ne. Nefunguje. Musí dorůst. A to od začátku.
Na začátku není láska (je, ale Kristova k nám). Musíme začít od konce, abychom skončili na začátku seznamu u lásky.  Výsledkem pak bude dokonalá láska.
Na konci seznamu ovoce Ducha je sebeovládání. O tom zítra.

Komár je malý hmyz, který mi však dokáže velmi znepříjemnit život. Zvláště v noci, když se snažím usnout. Vypozoroval jsem, že komáři, tedy aspoň ti, kteří se specializují na mě, dokáží přesně poznat dobu, kdy již usínám. V té chvíli provedou svůj nálet. Uslyším jejich bzučení a jsem hned vzhůru. Vzbuzený jsem nějakou dobu opět ve střehu, jestli opět uslyším ten nepříjemný zvuk. A nic. Aspoň do doby, kdy se opět začnu propadat do říše snů. Bzzzzzz. A jsem opět ve střehu. Mám podezření, že jim nejde ani tak o moji krev, ale spíše mě nechtějí nechat vyspat.
Investovali jsme do sítěk proti komárům. V podstě v každém pokoji je okno, nebo část okna zajištěna proti komárům, abychom mohli větrat. Stejně i dveře na balkon. Přesto dnes v noci jsem po dlouhé době opět slyšel ono obávané bzzzzzz.
A je to tady, pomylsel jsem si. Přetáhl deku přes hlavu a přemýšlel jsem, jak se sem mohl dostat. Protože jsem šel spát až ve dvě hodiny v noci, byl jsem unavaný, nechtělo se mi komára honit. Také bych určitě vzbudil Stáňu. Vzpoměl jsem si na dobu, když jsem začnal chodi s Pánem. Tehdy dokázal všechny komáry seřadit podle velikosti nad moji hlavu. Seděli klidně na stěně a ani jeden se mě nedotkl. Po celou noc. Proč by to tedy Tatínek nemohl zopakovat. Tak jsem ho o to požádal. Přišlo mi, že mu mám poručit sám, že nemám prosit o pomoc jako tenkrát, ale promluvit k němu, aby se někam posadil a dal pokoj. Tak jsem to udělal a sundal ze sebe přikrývku a čekal až usnu a tak trochu i na to, jestli se komár ještě ozve, nebo si skutečně někam sedl. Už se neozval.
Tak nevím, jestli jsme do těch sítěk neinvestovli zbytečně?

„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ (Marek 10:15)
… Ať ho chválí oheň a kroupy, sníh a mlha, bouřlivý vítr, jenž činí jeho slovo, …. (Žalm 148:8)

Hrál si s vámi váš táta? Se mnou moc ne. Aspoň si to nepamatuji. A mají si hrát tátové? Co myslíte? Určitě ano. Někdy jsou již starší, tak jim to nejde, možná si s nimi taky nikdo nehrál, tak to neumí. Možná mají starosti s uživením rodiny, nebo další problémy v práci a na hraní nemají myšlenky. Ale obecně se shodneme, že by si měli hrát (aspoň občas) se svými malými dětmi.
A co Boží Otec? Myslíte si, že nemá smysl pro to, aby si hrál se svými dětmi. Že nemá smysl pro humor, pro radost? Že nedokáže svatost, úctu, slávu, čest, svou absolutní autoritu spojit s hrou se svými dětmi? Náš Otec je Bůh. On umí vše a dokonale. Osobně věřím, že nám dává prostor i pro radost při hrách s ním osobně. Zní to moc fantasticky? Moc odvážně? Sám nám říká, že máme být ve víře jako malé děti a tak přijmout Boží království.

Uvedu jeden příklad. Dívali jste se někdy na nebe s mraky a rozpoznávali jste tam různé obrazy zvířat a věcí? Otec je ten, který je činí svým slovem. Činí svým slovem i vítr, který je utváří do obrazců. Zkusme si hrát se svým nebeský Otcem. Jen tak. Nic po něm nechtít a mít radost z toho, že vím, že je teď se mnou. Jen tak si hrát, jako malé dítě. Možná mu říct: „Tati a můžeš jen pro mě stvořit krokodýla?“  No a když vydržíš pozorovat, uvidíš… No a pak žirafu, slona… A radovat se z toho, že můj Otec je teď se mnou a hrajeme si… a roste můj osobní vztah k němu. Je to moc přitažené za vlasy? Já si myslím, že ne. Začíná svítat, tak se jdu podívat, jestli jsou venku mraky.

Několikrát jsem se setkal s městskou branou, pod kterou nevedla žádná cesta do města ani z města, protože cesta byla dávno zrušená a zůstala jeno brána. Připomělo mi to večerníčky s loupežníkem Rumcajsem, který posunul bránu města Jíčína a tak do města nemohl nikdo přijet, ani z něho vyjet.

Jsou však brány, které jsou i nebezpečné. Pokud vás do ní někdo pošle, pak vás určitě nemá rád a snaží se vás zbavit. Tak jako je jedna z bran na Bratislavském hradě (viz. obrázky).

I Kristu je takovou branou. Ovšem do Božího království. Často je zmiňovaný v pohádkách Petr, který stojí u nebeské brány s klíči a rozhoduje o tom, koho vpustí a koho ne. Tak zkreslený a lživý obraz je díky pohádkám poslán do lidské představivosti. Je to však Kristus, který sám je tou branou. Petr nerozhoduje koho pustit a koho ne. O tom rozhoduje sám člověk. Buď uvěří evangeliu – Ježíši Kristu a přijme ho jako svého Spasitele – Zachránce (z moci hříchu), nebo ne.
„Já jsem dveře ovcí“ (Jan 10:7), to říká o sobě Ježíš. A jeho ovčinec je Boží království, on je tím Pastýřem. Tuto bránu nikdo nezavře a nikdo neposune. Je otevřená nostop. Ve dne, v noci. Zatím je čas do ní vejít, ale přijde doba, kdy se doba Boží milosti v Kristu Ježíši skončí a přijde doba soudu. Využij čas a přiveď k té bráně co nejvíce lidí, pokud jsi ještě neprošel, neváhej vejít. Dokud je čas. Jednoho dne se brány zavřou a cesta se stane slepou. Tak jako se to stalo družičkám, o kterých vypráví Ježíš:
…Když potom přišly ty zbylé družičky a říkaly: „Pane, pane, otevři nám!“ odpověděl jim: „Amen, říkám vám, že vás neznám“. (Matouš 25:11-12)

Již jsem se jednou zmínil o tom, že s přibývajími lety, čím dál tím méně rozsuzuji co je bílé a co černé. Ještě před deseti lety jsem s tím neměl žádný problém a velmi rychle jsem to dokázal rozhodnout: toto je bíle a toto černé.
Není to tím, že bych za tu dobu začal dělat kompromisy, ale zkušeností, že to, co se nám může zdát bílé, může zčernat a co je napovrchu vidět jako černé, může uvnitř schovávat bílé. Podobně jako ředkvičku vidíme nejdřívě červenou, když se do ní zakousneme, vidíme, že je ve skutečnoti bílá. Tyto moje zkušenosti mi pomáhají posuzovat lidi méně a méně. Více se spoléhám na evangelium, než na svůj úsudek:… Nestydím se za evengelium, neboť…. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: „Spravedlivý z víry bude živ“ (Římanům 1:16-17 CSP)
Kdo žije z víry, žije ve spravedlnosti. Je spravedlivý. Jednoduché poznání. Pokud přestáváš žít z víry, odcházíš z Boží spravedlnosti a Boží sláva přestává být na tobě. Naopak na těch, kteří žijí z víry, spočívá Boží sláva.
Víc nepotřebuji vědět. Mám klid od posuzování. „Není spravedlivého, ani jednoho… Všichni (tedy i já) se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není kdo by činil dobro, není ani jeden.“
Bůh se nám dal poznat ve stvoření kolem nás. Dal nám poznat skrze Zákon (Židům), skrze svědomí (pohanům), co je dobré a co špatné, přesto nejsme schopni to pro svou špatnost uchopit a jednat dobře. Samotné poznání nás nezmění, je dobré jen k tomu, aby nás usvědčilo z hříchu. Přesto je dobré, pro naše usvědčení, abychom došli k tomu, že nejsme schopni se sami vymanit z jeho moci. Poznat, že potřebujeme osvobodit z moci a prokletí hříchu. Potřebujeme zachránce – Spasitele.
Bůh ho dal a evangelium je dobrá zpráva o tomto Spasiteli Ježíši Kristu. Je to zpráva o poražení hříchu a jak mohu toto vítězství nad hříchem přijmout pro svůj další život. Tím získat to, co mi od počátku jako člověku náleží, pokoj, věčný život, království Boží, Boží synovství, Boží slávu ve svém životě a spravedlnost. Proto se již nemusím dívat okem soudce, kterí ví, co je bílé aco je černé, ale nachat to na evangeliu, které samo ukáže.
Nenechme se vyprovokovat tím zlým k tomu, abychom se stali soudci, vždyť i my bychom byli bez moci evangelia ztraceni ve své špatnosti a nikdy bychom se nedostali z moci a prokletí hříchu.
Ježíš porazil jednou pro vždy moc hříchu nad námi. Dej šanci jiným, aby se i jim dostala tato informace, aby se mohli rozhodnout zda se stanou vítězi nad hříchem, nebo zůstanou dál v jeho otroctví. Je to lepší než soudit a posuzovat. Pamatuj, že někomu ho stačí slyšet jednou, jiný ho potřebuje slyšet „víckrát“.

Před několika dny jsem zkusil dát dohromady všechna zamyšlení, která jsem zatím napsal. Píši je přímo na stránky a neměl jsem je nikde uložené. Tak jsem si je všechna uložil. K mému překvapení to bylo na více než šest stovek tiskových stran.
Rozhodl jsem se je vytisknout ve formě tří cca sto stránkových knížek. Než to mohu udělat, musím je k tomu připravit. Dát jim nějakou grafickou úpravu a především opravit chyby, které tam jsou a také překlepy, zdvojená slova a podobně.
Zatím jsem je přečetl třikrát a pokaždé ještě nacházím chyby. Teď naposledy jsem se zaměřel na interpunkci. K mému zděšení jsem zjistil, že existuje tolik různých možností a pravidel, o kterých jsem vůbec nevěděl. Tolik, že si to běžný člověk nemůže zapamatovat. Rozhodl jsem se tedy číst znovu, se zřetelem na tato pravidla. Téměř  každou větu jsem začal zkoumat a posuzovat podle těchto prvavidel. Místo, abych našel chyby a opravil je, jsem se do toho ještě více zamotával. Čím více jsem se snažil věty správně opravit, tím méně jsem těm pravidlům v praxi rozumněl. Místo abych chyby opravoval, chyby jsem přidával tím, že jsem je opravoval i tam, kde nebyly. Máme velmi složitý jazyk.
Myslím, že je to i někdy v našich životech. Ve snaze být dokonalí, bezchybní se zapleteme sami do sebe, do vlastních představ o sobě a stále vše ve svém životě pitváme. Proč to a proč tamto?
Takový postoj nás zastaví a vezme nám i radost ze života. Máme sice usilovat o naši dokonalost, ale především o svatost. Každý z nás máme své limity. Bůh ví o našich chybách a nedokonalosti. To, o co nás žádá je, abychom byli dokonalí v lásce.
Když bych porovnával Petra a Pavla, bude mi vycházet, že Pavel se snažil být a možná byl svým životem, dokonalejší než Petr. Není to však pravda. Bůh nás stvořil jako originály. Používá naše nedostatky i naše obdarování. Bůh použil Petra i Pavla. Každého úplně jinak, právě proto, že byli rozdílní. Bůh je ten, který nás dokáže dokonale použít. V tom je naše dokonalost.  Nepitvej se, ale naslouchej Duchu svatému, jak tě chce použít, co máš pro to udělat a udělej to, nech se použít.
Jedině tak dorostůme v dokonalosti. Božím dokonalým použítím nás samotných.

Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry“ (Římanům 16-17 B21)

Stydíš se za evangelium? Víš, jak to poznáš? Je to jednoduché. Když v práci, ve škole, v rodině, někde ve společnosti lidí, kde tě znají, ale i kde tě vidí poprvé, se ti nechce mluvit o tom, že věříš v Ježíše Krista a mluvíš vyhýbavě. Místo o Ježíši, mluvíš všeobecně o Bohu, všeobecně o víře, nebo vůbec nepřiznáš, že jsi věřící.
(Možná že jen dnes se ti nechce hovořit, chceš zůstat v anonymitě, ale právě dnes jsou tu lidé kolem tebe, kteří potřebují slyšet naši zprávu)
Chci tě povzbudit. Nemáš se za co stydět. Naopak. Máš něco, co je velmi vzácné a drahé. Nepřinášíš žádnou zprávu druhé nebo třetí jakosti v okurkové sezóně, ale tu nejlepší, nejmocnější, nejradostnější a nejdůležitější zvěst na světě. Máš top zprávu pro lidi na světě. Máš něco, co by mělo být na prvních stránkách všech novin a časopisů. Hlavní zprávou ve všech médiích. Dobrou zprávu o Ježíši Kristu ! (Všimni si, není to dobrá zpráva o Bohu, ale o Ježíši. Mnoho náboženství má svého boha, ale Ježíš je tím úhelným kamenem.)
Tak směle pozvedni hlavu, otevři pusu a mluv. Nemáš se za co stydět. Pokud půjdeš ve smělosti víry zprávy, kterou neseš, Ježíš se k ní přizná a bude potvrzovat tvoje slovo. Ať zázraky při modlitbách za lidi, nebo zázrakem obrácení srdcí k němu.
Nenech se odradit těmi, kdo tvou zvěst nepřijmou a budou se ti vysmívat. Nevysmívají se tobě, ale Pánu.
Hlavně si pamatujme, že nejsme prodejci, kteří zastavují lidi a nabízjí levné voňavky, ale vyslanci Boha, Stvořitele nebe a země, toho, kdo má moc život dát i vzít, toho kdo má moc zachránit duši.
Chci nás dnes povzbudit ke smělému vyznání před lidmi. Přiznání se k Božímu království, k Ježíš Kristu.
Máme v sobě, v našich ústech Boží moc ke spasení.

Všimli jste si, že my lidé většinou toužíme po tom, co vidíme u druhých. Například já jsem vždycky toužil po tom, abych uměl hrát dobře na piáno. Ne tak, že se to musím nadřít, ale obdivoval jsem své kolegy, kteří si k němu sedli a hned se připojili ke kapele, aniž potřebovali noty. Nebo dokáží hrát podle akordů apod. Já musím všechno tvrdě nadřít z not a ještě nejsem schopen hrát s kapelou.
Říkal jsem si:“Jo, ten se má, To se mu to hraje, když dostal takový úžasný dar.“ Nebo něco podobného.
Na druhou stranu zase o mě mohl někdo říkat (a také říkali): Jo, ten se má. To se mu to káže, když se podívá do Písma a je schopem ihned mluvit. To já si ho musím připravovat několik dní nebo hodin“ A možná si to říkal i ten, komu jsem já záviděl jeho hraní na piáno.
Vždy nějak toužíme po daru, který vidíme u jiných a přitom si nevšímáme a neděkujeme za ten, který jsme od Boha dostali.
Pavel píše Timoteovi, aby nezanedbával dar, který je v něm (1. Tim.4:14) a na jiném místě píše o duchovních darech: „To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ (1. Korintským 12:11)  Věřím, že to platí nejen na duchoví dary, ale na dary obecně. Když se podívate kolem sebe, zjistíte, jak různě jsme obdarovaní. Ten zvládne toto a jiný zase toto. Ten má šikovné ruce a další dokáže vynalézat, malovat… Každý něco máme.
Pavel píše, abychom nezanedbávali to, co jsme dostali. Lidé, kteří si uvědomili svůj dar a  žačali ho používat se díky tomu stali známými. Zpěváci, hudebníci, malíři, spisovatelé, herci, ale také lékaři, vědci, podnikatelé, řemeslníci, sportovci. Mohl bych vyjmenovat všechny profese. Je mnoho lidí, kteří dostali skvělý hlas. Je mnoho lidí, kteří dostali zručnost, schopnost logického uvažování…, ale je málo těch, kteří toho daru využili, pracovali na něm a používají ho. Každý jsme dostali nějaký dar. Jak v duchovní oblasti, když jsme přijali Ducha svatého, tak v pozemském světě, při svém narození.
Nedívej se kolem sebe a  nestěžuj si na to, že jiní mají něco, co ty nemáš. TY TAKÉ MÁŠ !!! Ty také máš svůj dar od Boha. Bůh ví, proč ti dal právě ten konkrétní dar a nedal ti ten, co má tvůj bratr. Objev ho v sobě, začni na něm pracovat. Nezanedbávej ho, ale naopak ho začni používat a rozšiřovat ke slávě Ježíše. I když je to něco, co si myslíš, že jsi zdědil po rodičích, nebo ses s ním narodil, možná si myslíš, že sis ho vypěstoval sám, ale stále je to dar od Hospodina. Začni ho používat pro jeho slávu.

Zažili jste změnu emocí člověka. Ten, který o vás mluvil jen dobře najednou obrátí a začne vám zlořečit?
Byl jsem v kanceláři sociálních pracovníků, seděl na židli a poslouchal jejich trápení. Jedna žena z místní osady, které se snažili pomáhat a dlohodobě ji pomáhali nad rámec svých povinností, odešla nedávno z této kanceláře po tom, co všem a hlavně vedoucí zlořečila a stahovala na ni veškeré zlo. Jen proto, že ji nevyhověli.
Vím, že i mě mnoho z nich dokáže zlořečit, když není po jejich. Přitom se dokáží chovat naprosto přetelsky. Je to nahoru a dolů.
Tak jsem nad tím začal přemýšlet.
1 Jan3:15 Kdo nenávidí bratra (sestru) je vrah…
Matouš 5: 22 … každý, kdo se hněvá na svého bratra (sestru) bude vydán soudu …..  kdokoli by mu řekl „Tupče|“ bude vydýn pekelnému ohni. 
Říkal jsem si, jak je možné, aby u lidí, kteří navštěvují sbor, chválí Ježíše, mluví o své víře, docházelo k takovým věcem. Ve většině případů to vidíme u Romů, ale je to mnohem rozšířenější zjev. Duchovní projev. Je všude, jen jinde skrytý.  Mnoho sester se dokáže „do krve“ pohádat, nenávidět se.
Možná nezlořečíme ústy, ale co se odehrává v naší mysli? Co přejeme druhým, když nás zklamou, nebo nedodrží něco, na co jsme se spoléhali a je to pro nás životně důležité? Nezlořečíme jim také? Jen to nikdo neslyší.
Kde se to v nás bere?
Jeden z důvodů najdeme v těchto verších: Tak praví Hospodin: Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se od smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. (Jeremiáš 17:5)
Kdykoli prožíváme zklamání od lidí, myslíme si, že nás zradili, že na nás zapomněli, nedodrželi to, co slíbili, i když je to tak pro nás důležité, nebo jen nenaplnili naše představy, dostáváme se do situace, kdy se postavíme uvnitř nás proti nim. Tady to v nás začne vřít a jsme vůči nim zlí, nahněvaní, nedokážem odpustit a máme sklon k zlořečení. Rómové to jen pustí ven ústy, na rozdíl od jiných. Důvodem je většinou strach, beznaděj, protože: „Co si teď počnu? Spoléhal jsem se na něho, na i, na organizaci…!“
Když se spoléháme a opíráme o tělo, o člověka, o organizaci, dříve nebo později dôjdeme ke zklamání. Žádný člověk ani organizace, společenství nemůže dlouhodbě naplnit naše představy a hlavně potřeby. Pak se dostáváme pod tlak. Hospodin o takových lidech mluví jako o těch, co jsou zlořečení. Od zlořečeného člověka pak také zlořečení vychází. Ať již v myšlení, nebo ústy.
Jediná obrana proti tomu je spoléhat se na Hospodina. To, že říkám, že ho miluji, uctívám ho v písních nebo modlitbách, ještě neznamená, že se na něj spoléhám. Možná si dokonce říkám, že očekávám pomoc od něho, od Hospodina, ale mám problém, že jsem si udělal představu o tom, skrze kterého člověka mi ji pošle a na toho se pak spoléhám a obracím.
Verše v Jeremiáši nám jasně říkají a dávájí návod nato, jak se máme zbavit zlořečení, jak ho promněnit v požehnání. Z požehnaného vychází požehnání.
Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. (verš 7) 

Podali jsme žádost o povolení stavby  komunitního centra. Jednim z problémů bylo zařazení stavby. Nikdo nevěděl, jestli patří mezi školké, společenské, administrativní, nebo nějaké jiné budovy.
Každá budova musí být zařazená do některé ze skupin. Podle ní se určují konkrétní pravidla pro tu, či onu stavbu. Jaké musí být osvětlení místností, kolik toalet, jaká výška stropu … Nikdo tady na Slovensku něvěděl, kam zařadit komunitní centrum. Nakonec museli ze stavebního úřadu věc konzultovat až na ministerstvu.
Podobně musíme u dvou rodinných domů, které používame na službu dětem a pro sborovou práci, změnit jejich účel. Doposud to byly rodinné domy. My musíme změnit jejich použítí z rodinných domů na společenské a administrativní prostory. Určitě se nevyhneme provádění úprav tak, aby splnily pro tento účel všechny požadavky. Obecně platí, že čím více lidí budovu bude navštěvovat, nebo v ní mít nějaké aktivity, tím náročnější požadky na ni jsou. Pokud se jedná o děti, pak se opět nároky na stavbu o něco navyšují.
Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. (Jakub 3:1, B21)
Tak jako nároky na stavbu, která slouží více lidem, jsou vyšší a náročnější, tak i na člověka, kterému Bůh svěřil určitou službu, bude mít vyšší nároky na jeho život.
Člověk, kterému Bůh svěřil autoritu – pověřil ho například k vyučování, nebo vedení, je Bohem k tomu i obdarován. Přesto toto samotné obdarování a autorita nestačí. Ten, kdo stojí v autoritě, má obrovský vliv na ostatní lidi kolem sebe. Stává se jeho život pro mnohé příkladem. V podstatě nemá svůj soukromý život, protože je stále sledovaný. To, jak žije, pak ovlivńuje mnoho jiných, kteří předpokládají u člověka, kterému Bůh svěřil autoritu a dal mu obdarování, že žije také i dobrý život. Co u něho vidí, pak mohou považovat za Boží normu. Pokud žije v hříchu, pak si  lidé na které má vliv mohou říci: „Tak to zase není asi hřích, když tak žije i náš učitel  (vedoucí)“. A to je jenom osobní život. Další kapitolou je, co říká, co vyučuje. Není člověka, který by vždy na sto procent dokázal vyložit slova Písma. Vždy můžeme pochopit něco špatně, přidat si ze svého, nebo zamlčet něco důležitého.
Dalším z mnoha nebezpečí je upadnutí do pýchy. Vědění nadýmá. Je mnoho nebezpečí, do kterých takový člověk může upadnout a svést svým pádem ostatní ze správné cesty. Proto na takového člověka klade Bůh mnohem vyšší nároky a očekává od něho mnohem vce než od ostatních. Počítáš i s tím, když se hrneš do vyučování, toužíš po vedení, myslíš si, že máš na to stát se autoritou? Počítáš s tím, že Bůh tě bude soudit přísněji. Máš bázeň ve svém srdci?
Bůh nás postavil na konkrétní místo, pro které nás vybavil.
Jsme jako ta stavba, která byla postavena pro konkrétní účel a splňuje všechna kritéria té stavby.  On ví proč. Nesnažme se za každou cenu změnit účel té naší stavby, protože pak nebudeme moci naplnit všechna kritéria. Nemusíme unést to, do čeho se hrneme. Můžeme padnout.
Spíše se snažme, abychom naplnili ten účel, pro který jsme určeni, abychom ho naplnili na sto procent. Bůh pak sám změní učel stavby zároveň s tím i doplní vše, co taková změna vyžaduje. Navíc v tom předchozím postavení nás naučí stát pevně, abychom mohli zvládnout i náročnější požadavky v budoucnosti.

Probíral jsem se staršími zamyšleními, abych je začal urovnávat pro tisk. Došel jsem k jednomu, ve kterém jsem se zmínil o moři. Psal jsem o vlnách, o velkých vlnách všech moří a oceánů mimo Jadranu.
O Jadranu jsem napsal poznámku, že je to moře klidné a téměř bez vln. Byl jsem u něho nejméně desekrát a měl jsem vždy tuto zkušenost. Z této zkušenosti vyplynula moje poznámka.
Tento rok jsme však u něho zažili vlny téměř dvoumetrové, které strhávaly neopatrné lidi z  mola do moře. Žádná loď pro velké vlny nesměla vyplout. Trvalo to týden. V dalším týdnu bylo moře skutečně bez vln. Jak zavádějící byla moje předchozí zkušenost.
Naše zkušenosti, naše vidění věcí, i když jsou momentálně správně popsané nás, nebo jiné mohou zavést do omylu. Jak mohou být nepravdivé. Ten, kdo by četl mé zamyšlení a pak by přijel k Jadranu ve stejnou dobu, by mohl říci, že vůbec nevím, o čem píši. V tom horším případě, že jsem lhář.
To je jen moře. A co duchovní svět. Boží království. Hloubka Kristovy lásky…
Lidská moudrost je postavena na lidské zkušenosti, na poznávání světa naším rozumem. Proto se nemůžeme shodnout na pravdě.
Nejsme schopni obsáhnout všechno. Vždy to může být i jinak.
Pro ty, kteří spoléhají na vlastní rozumnost, založenou na zkušenostech a lidském rozumu, to je zdrcující poznání. Vše může být i jinak. Sokratovo zjištění: „vím, že nic nevím“, je deprimující.
Pro ty, kteří však hledají pravdu u Boha, jejichž inspirací je  jeho Slovo, ti, kteří se ptají Ducha svatého, nejsou zaskočeni. Naopak.
Mohou se radovat, že chodí v pravdě. Mohou mít jistotu, že jeho slovo  je stejné. I kdyby všechno selhalo, vše pominulo, jeho slovo
zůstane na věky (Matouš 24:35). Je pevným bodem, o který se můžeme s důvěrou opřít. A nejen opřít:

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2.Timoteus 3:16-17)

Věříte v modlitbu? Věříte ve víru? Již jsem se tohoto tématu lehce dotkl. Na co klademe důraz?
Potom jim řekl: „Kdo z vás má přítele, za kterým přijde o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby –  navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl,‘  a on mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj, dveře už jsou zamčené a děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a něco ti dávat‘?  Říkám vám: I kdyby nevstal a nedal mu to kvůli jejich přátelství, zvedne se a dá mu, co potřebuje, kvůli jeho neodbytnosti.  A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.  Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.
(Lukáš 11:5-10 [CzeB21])
Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu?  A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra?  Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
(Lukáš 11:11-13 [CzeB21])

Často tyto verše používáme, když chceme zdůraznit vytrvalost a naléhavost v modlitbách. Nejen tento, ale podobně i příběh vdovy a nespravedlivého soudce. Snažíme se zdůraznit modlitbu, vytrvalou modlitbu, která nám má zajistit, že dostaneme to, co chceme, nebo potřebujeme. Podobně tak mluvíme i o víře. Ale nějak nám z toho vypadl Otec, Ježíš, Duch svatý. Tím, abychom zdůraznili vytrvalost a neodbytnost, jsme vlastně nevědomě Otce přirovnali k člověku, který nám nechce pomoc, který není ochotný nám pomoc a my ho musíme modlitbou a neodbytností donutit. Tak to ale, přátelé, není. Náš nebeský Otec není ten, který by otálel s pomocí. On není člověk. Jemu na nás záleží.
Je to Ježíš, je to Duch svatý a nebeský Otec, který odpovídá na modlitby (rozhovor). Není to samotná modlitba, která činí, ale Bůh. Není to víra, která dělá zázraky, ale Bůh. Někdy se dostaneme do situace, kdy věříme v modlitbu a ne v Ježíše, kdy se spoléháme na víru a ne na Boha. Začneme se spoléhat na nástroje místo na Stvořitele. Pak se nám stane, že si z nástrojů uděláme modly. Modlu modlitby, modlu víry….
Modlitba a víra jsou důležité, ale je to jen cesta k Otci. Důležitý je samotný vztah s Otcem. Pokud jsi s ním, můžeš mu říct, co potřebuješ. Pokud jsi s ním, můžeš mu odhalit touhy svého srdce. Pokud jsi s ním, on odhaluje touhy svého srdce tobě… Důvěrný vztah je důležitější a mocnější než se spoléhat na délku a množství modliteb, než se tlačit do víry. Modlitba a „víra“ bez vztahu tě může často dostat pod prokletí zákona.
Modlitba a víra je důležitá, má tě ale dostat a udržovat v osobním a důvěrném vztahu s Duchem svatým, Ježíšem, Otcem.

  Ode všech jsem svobodný, ale všem jsem se vydal jako otrok, abych jich co nejvíce získal.  Pro Židy jsem jako Žid, abych získal Židy; pro lidi pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem (sám ovšem pod Zákonem nejsem).  Pro lidi bez Zákona jsem jako bez Zákona, abych získal ty, kdo jsou bez Zákona (sám ovšem nejsem bez Božího Zákona – podléhám zákonu Kristovu). Pro slabé jsem slabý, abych získal slabé. Pro všechny jsem vším, abych jakýmkoli způsobem aspoň některé zachránil. (1. Korintským 19:22 [CzeB21])

Ježíš řekl, že učedník není nad mistra. Pokud pronásledovali jeho, o co více budou pronásledováni jeho učedníci, když se snažili zabít jeho, o co více jeho učedníky,… Bude líp?
Sníme a vyhlížíme velké probuzení.
Je a bude to podobné jako v době, kdy Ježíš chodil po zemi. Když kázal na hoře, byly tam tisíce lidí, kázal mnohatisícovým davům. Následovalo ho mnoho učedníků. Když v době Velikonoc vcházel do Jeruzaléma, vítaly ho davy lidí.
Kolik lidí se ho zastalo před Pilátem? Kolik jich bylo u křižování?
Pokud mluvil to, co se lidem líbilo měl hodně následovníků, jakmile začal říkat pravdy, které se lidem nelíbily, protože je zasáhly do živého, nebo jim nemohli rozumět, opouštěli ho. Pokud by je to stálo něco, čeho si cenili, nepřiznali se k němu.
Ježíš je stále stejný. Včera, dnes a bude stejný i zítra. Lidé jsou také stále stejní, i když dnes jezdíme v autech a ne na mezcích, lítáme letadly, vaříme v konvektomatech a mikrovlnkách. Povaha člověka a jeho hříšnost je stále stejná. Je stejná od Adama až po dnešek. Stejná, pokud se nenecháme změnit Kristem. Pokud pro něj neztratíme všechno, abychom získali jeho.
Když někdy slyším věřící mluvit o tom, jak očekávají probuzení, jak o něm hovoří, musím si klást otázku: „Proč po něm tak touží?“ Kdyby tak očekávali příchod Pána, kdyby tak toužili po Ježíšově přítomnosti v jejich životech jako po probuzení.  Je to podobné jako věřit v to, že věříme v Ježíše. Někdy naše víra ve VÍRU v Ježíše, nám brání mít s ním vztah. Protože jde více o NAŠI víru než o Ježíše. Jde více o to zažít probuzení než milovat. Jde více o to vidět víru v akci než Ježíše samotného. Pak, když přijde na to pro něj vše opustit, vzdát se i té své víry, je problém.
Pokud jsme se rozhodli jít a následovat Ježíše, neočekávejme, že na tom budeme lépe než on.
Přesto budeme na tom lépe, než když jsme žili bez něho. Každým dalším dnem bude lépe, protože budeme blíže dni, kdy se setkáme tváří v tvář.
Jsou dvě cesty, cesta široká a cesta úzká. Ježíš říká, že většina jde tou širokou. Tu úzkou málokdo nalézá. Je to o jednotlivcích. Spasení je o vztahu mne a Ježíše, ne o vztahu mas a Ježíše.
Nebude spasený sbor, ale jednotlivci v něm. Nebude spasený národ, ale jednotliví lidé  národa. Pavel byl poslaný k pohanským národům. Udělal vše, aby získal „aspoň některé“.

Další mu řekl: „Pane, půjdu za tebou, ale dovol, ať se napřed rozloučím se všemi doma.“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“
(Lukáš 9:61-62 [CzeB21])

Během služby jsem pochopil jednu důležitou věc. Lidé si sebou stále nesou svoji minulost. Zvláště pokud si myslí, že jim někdo ubližoval, nebo když si myslí, že jim bylo v minulosti lépe. Setkávám se s tím, jak lidé (křesťané) obviňují někoho z toho, že o nich mluvil špatně, nebo jim někdo nesplnil, co slíbil, prostě nějak ublížil. Mluví o tom tak, že vám připadá, že ten člověk jim to dělá stále. Naučil jsem se tedy ptát konkrétně: „Kdy to bylo? Kdy přesně se to stalo?“ Pak zjistím, že se to stalo před několika lety.
Kdy může znovuzrozený člověk mluvit o tom, že před jeho obrácením ke Kristu mu bylo lépe? Jak může na to vzpomínat, jako by něco cenného ztratil? Stále o tom hovořit. Copak není tím nejcennějším v našich životech právě spasení? Získání věčného života s Bohem. Získání přístupu do Božího království. Možná máš krásné zážitky, možná vzpomínáš na někoho, možná na své postavení, ale pořád je to přece nic, proti tomu, co jsme získali.

Nemohu jet autem rovně, když se dívám dozadu. Dokonce většinou ani když se dívám dlouho do boku. Taková jízda by skončila tragicky. Potřebuji mít cestu před očima. Potřebuji vidět směr, kam jedu a být zaměřený na cíl. Když se budu stále nebo často dívat do zpětného zrcátka, uvidím sice co, kolik a jak jsem projel a kdo je za mnou, ale nejspíš do někoho před sebou narazím, nebo vjedu do příkopy.

Někteří z nás prožili zázračné obrácení (které obrácení není zázračné?), mají velké svědectví ze svého života. Mnohá taková svědectví od nich slyším pokaždé, když s nimi mluvím. Je to stále stejné svědectví. Za několik let nemají jiná. Nějak se zahleděli do zpětného zrcátka a žijí z minulosti. Je správné vydávat svědectví o tom, co pro nás Ježíš udělal, je dobré si ty věci připomínat, ale je lepší zažívat nová a nová svědectví. Ježíš je živý. Pro pohled dozadu nejsme schopni vidět, co pro nás Bůh připravil dneska nebo pro zítřek. Nějak to mineme.
Nezakládejme si na minulosti, ale vyhlížejme náš cíl Boží království, abychom ho pro zastavení se v minulosti neminuli nebo nezmeškali.

Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“ (Lukáš 9:60 [CzeB21])

Ty pojď rozhlašovat….  Nějak nám utkvěla v hlavách představa, že jít za Ježíšem, nebo ho následovat znamená odejít a pracovat na plný úvazek pro církev – pro Ježíše. Opustit dosavadní práci, opustit své město a vyjít. Kázat a kázat, vyučovat a vyučovat, prorokovat a prorokovat… Někdy to tak může skutečně být, ale ne ve všech případech.

Měl jsem rozhovor s podnikatelem, který se zároveň v jiném městě snaží založit sbor. Moc se mu nedaří ani jedno ani druhé. Pokud skutečně chceme něčeho dosáhnout, musíme se tomu věnovat na sto procent. Musíme tomu podřídit vše. Nejhorší je dělat mnoho věcí najednou. Ke škodě církve musím říci, že se to často od vedoucích církví vyžaduje. Být skvělým duchovním vůdcem, manažerem, účetním, personalistou, ekonomem, stavbyvedoucím…
Buď budu podnikat a zaměstnávat lidi nebo povedu církev. Obojí nejde. Dříve nebo později se to obrátí proti službě, nebo proti podnikání.
To je ale povídání na někdy jindy. Dnes chci jen upozornit na to, že Ježíše můžeme následovat, aniž bychom museli měnit zaměstnání, aniž bychom museli cestovat po republice a dělat evangelizační tažení. Ježíš nám říká, že ho máme následovat a také nám říká, abychom  dělali učedníky. Obojí mohu dělat i ve svém zaměstnání, v podnikání, v domácnosti. Jak? Na začátek stačí, že budu dělat to, co nám říká, že máme dělat. Když jsem podnikatel, budu za své zaměstnance řádně odváděl sociální a zdravotní pojištění, budu řádně a poctivě platit daně. Nebudu si hrát na něco, na co jako podnikatel nemám a budu vůči zaměstnancům pravdivý a jasný. Kde dneska najdete takové podnikatele? Není toto ten nejlepší vzor pro ostatní. Nezazáří takový podnikatel mezi ostatními? Pak může mluvit o Ježíši a bude v tom moc. Lidé to budou brát vážně. Takový může svým vzorem vychovat mnoho učedníků. Nejen jako pracovníky, ale také přivést k Pánu a udělat z nich skvělé a pravdivé následovníky.
Podnikatel, který zaměstnává pracovníky na černo, neplatí daně, dělá ze sebe milionáře a přitom je zadlužený, takový podnikatel, i když je věřící, nemůže zářit mezi ostatními. I kdyby od rána do večera mluvil o Ježíš, nebude to mít moc a váhu. Teď nemyslím, že by chtěl dělat ty věci úmyslně pro zisk, ale třeba ze strachu, že „podnikatelsky“ nepřežije, když bude dělat věci správně. Nebude mít na výplaty, nebude mít na materiál…
A tady se projeví skutečná víra v akci. Buď jen mluvím a vyžaduji po druhých něco, co sám nedělám, nebo uplatňuji slova víry v praktickém životě. (praktikující křesťan)
Stejné to je, když je někdo v domácnosti. Je v tvé domácnosti Boží pokoj? Jsi opravdový, opravdová? Jsou lidé rádi u tebe doma, cítí se tam v bezpečí? Nebo naopak utíkají a je jim nepříjemně?
Možná učíš ve škole. Máš autoritu? Skutečnou autoritu od Boha, nebo si prosazuješ vlastní a vlastní silou? …
Všude  a vždy můžeme následovat Ježíše, rozhlašovat Boží království a dělat učedníky. Nemusíme proto čekat až budeme pro Pána pracovat na plný úvazek, nebo mít nějakou službu v církvi. Nemusíme se nikam stěhovat a cestovat. Stačí svou víru praktikovat ve svém životě, doma, v práci, ve své ulici, ve svém vchodě. To je velké svědectví, které nezůstane bez odezvy. Lidé potřebují viděl obyčejné lidi, kteří žijí Božím způsobem, kteří skutečně žijí a září jako Boží děti.
Pojďme k Pánu a řekněme mu pravdu o tom, jak žijeme a požádejme ho, aby převzal vládu nad našimi životy. Skutečně mu je odevzdejme. Bez něho nebudeme moci žít život, který bude světlem na kopci, který bude solí, protože on je světlo a on je sůl.
Přenechme mu vládu nad životem a postavme se v jeho jménu proti strachu z toho, že budeme skutečně dělat každý den, v každé situaci to, co nám Pán říká.
Nejen, že pak náš život bude samotným svědectví, ale i naše zvěst o Ježíš, o Božím království se tane pravdivou v srdcích lidí kolem nás, protože v nás bude pravda.

Jiného vyzval: „Pojď za mnou!“ On ale řekl: „Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“
(Lukáš 9:59-60 [CzeB21])

V pondělí jsem byl na pohřbu. Byl to romský pohřeb. Znal jsem bratra, kterého pohřbívali. Vím o něm, že našeli on i jeho žena svého Spasitele. Pohřeb však nebyl v režii jeho ženy, ale v organizovala ho rodina našeho bratra. Asi by nechtěl takový pohřeb, který neoslavil našeho Pána, kde nad jeho hrobem znělo zdrávas… .
Jeho žena zná pravdu a věděla, že je mu již dobře. Že je doma. Ostatní to však asi nevěděli. Tesknili nad hrobem, zněly tóny houslí a harmoniky. Připomnělo mi to Pánova slova:  „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi.“ (Lukáš 23:28 [CzeB21])
Také se mi chtělo volat: „Neplačte nad bratrem, protože on je doma, ale plačte nad sebou a svými dětmi, protože nevíte kam jdete.“
Mrtvému tělu je vše již jedno. Tělo se obrátí opět v prach a nic neznamená. Duše je nesmrtelná. Tak mnoho lidí spíše pláče nad sebou, protože oni zůstali. Je to teprve čeká. Je správné uctít památku toho, kdo zemřel, zavzpomínat, ale nesmí se to stát pro nás naší smrtí, zvláště, když nám byl velmi blízký. Naopak pro nás, kteří známe pravdu nemusí být smrt sourozenců v Kristu bolestivou, protože naši blízcí byli povýšeni do slávy Boží, která čeká i na nás.  Čeká nás náruč Ježíšova. Věčná sláva, místo kde nebude pláč a nic špatného, jen neustála přítomnost Boží. To je ta naděje, pro kterou žijeme. To je ta naděje, o kterou se chceme podělit s ostatními.
Možná můžeš být smutný z toho, že nevíš kam člověk odešel, možná proto, že si nejsi jistý zda jsi udělal vše pro to, aby uslyšel jasné evangelium a mohl se rozhodnout. Možná si kladeš za vinu, že jsi mu neřekl o našem Pánu. Vždy můžeme předstoupit s vyznáním před Pána. On je natolik věrný, že nám odpouští, ale pokud nechceš příště zažívat znovu tento pocit, mám pro tebe radu:  „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty běž rozhlašovat Boží království!“ Náš domov. Naši radost a naději.

Můj dědeček bydlel v malém domku u rozcestí na Vysočině. Jejich dvě místnosti byly stejně velké jako chlév v levé části domu. Nevzpomínám si jestli chlév obýval dobytek, ale chlév ještě cítím. Ani si nevzpomínám kolikrát jsem byl u nich. Mám jen několik málo vzpomínek. Dědeček i babička zemřeli, když jsem byl malý.
Jeden obraz, který mi z té doby zůstal, byla velká, aspoň v očích malého chlapce velká postel s pruhovanou peřinou. Stála v kuchyni u okna. Spal v ní dědeček. Vklouzl jsem k němu pod peřinu a on mi vyprávěl příběhy. Vyprávěl je tak dobře, že jsem dlouhá léta myslel, že je sám prožil. Později jsem zjistil, že mi vyprávěl příběhy barona Prášila.
V jednom příběhu se baron dostane do nesnází, když i s koněm skončí v bažině. Bahno ho pomalu stahuje ke dnu. Baron to vyřešil velmi jednoduchým způsobem. Chytil se za své dlouhé vlasy, které měl spletené v cop a vytáhl se z bažiny.
Několik dní jsem se také snažil sám sebe zvednout. Nešlo to. Do dnes jsem nedokázal sám sebe zvednout nad zem ani o centimetr.
Stejné to je s pouty hříchu. Pouta a okovy fungují tak, aby člověk nemohl utéct. Neměl svobodu pohybu. Člověka obtáčí a spoutává mnoho věcí, ze kterých nemůže ven. Chce, snaží se, ale nejde nám to. Stejně jako já jsem nemohl zvednout sám sebe.  Nikdo nemůže sebe a ni druhého zbavit hříchů. Změnit jeho hříšnost ve spravedlivost.
Ježíš vzal na sebe všechna pouta a okovy, veškerou moc hříchu i se všemi důsledky, tedy se smrtí, … . Bůh sám přišel z nebe, vzal na sebe naše pouta, trpěl, zemřel. A hle je živý, smrt na něj neměla právo. Dnes před námi opět stojí. Živý čistý, spravedlivý a bez hříchů, které před smrtí na sebe vzal. On jediný to mohl udělat. Ježíš Kristus.
Nesnažme se tahat za vlasy z vlastního bahna. Nesnažme se dostat z okovů, které nejsme schopni rozbít, ale důvěřujme tomu, který to již dokázal a nechme ho, aby nás jich zbavil.
Důvěřujme mu. Proto přišel z nebe na zem a na sobě prokázal, že je toho mocen.

Cestou mu někdo řekl: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“  Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“  Jiného vyzval: „Pojď za mnou!“ On ale řekl: „Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“  Další mu řekl: „Pane, půjdu za tebou, ale dovol, ať se napřed rozloučím se všemi doma.“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“  (Lukáš 9:57-62 [CzeB21])

„Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Řekl jsi to Ježíši? Možná ne tak přesně, ale nějak podobně, například: „Chci ti sloužit“,nebo „Už budu stále s tebou“ apod. Věděl jsi, co všechno to znamená? Ježíš muži, který ho ujišťuje říká: „Připrav se na to, že nebudeš mít kam složit hlavu. Budeš jako já tady, budeš bez domova.“ Říká to i nám.
Kam se rád vracíš? Máš své zázemí? Kde si říkáš „konečně doma“? Co je pro tebe domovem? Místnost, kde máš soukromí? Vana plná teplé vody a dobrá hudba? Ticho a bezpečí stěn za zavřenými dveřmi? Vůně jídla z kuchyně a maminčin koláč? Manželka nebo manžel a děti? Zahrádka s květinami a zeleninou?
Ježíš se ptá: „Chceš mne následovat?“

Je skvělé mít místo, kde se cítím bezpečně. Místo, kam se mohu po celodenní práci nebo službě vrátit a vědět, že tady budu mít klid a zázemí. Místo, o kterém mohu říct, že je to můj domov. Není nic špatného na tom mít místo, kam se rád vracím a kde mohu načerpat a odpočinout si, aniž bych potřeboval být stále ve střehu, stále v nějakém boji nebo vypětí. Místo, které je mi příjemné a kde se cítím dobře. Ovšem i takové místo se nám může stát pastí.
1. Past – pohodlný život. Služba není o pohodlí, ale o obětech, které se právě často dotýkají toho, že se svého pohodlí potřebujeme vzdát. Vstát a vyjít.
Na pohodlí se rychle zvyká a těžko se opouští. Mnoho služebníků a služebnic svoji službu opustilo, místo aby předalo to, co jim Bůh dal a svěřil, protože zakusilo pohodlný život a nechtělo se ho již vzdát. (Paradoxem je, že služba některým „toto pohodlné místo“ dala.) Je to podobné jako závislost na alkoholu, nebo drogách. Vždy si najdeš výmluvu, proč nechceš opustit pohodlný domov. Dokonce svoji pohodlnost někteří povyšují na službu. Tak jako alkoholici vždy najdou výmluvu proč pijí a nikdy nepřiznají, že jsou závislí. „Když Pán po mne bude chtít opustit tento způsob života, tak to udělám, ale teď to po mne nechce. Nic to pro mne neznamená.“ „Když to bude nutné, přestanu pít, ale teď to nutné není. Nejsem alkoholik“
2. Past – strach. Bezpečí pohodlného domova nás může dovést až ke strachu z toho, co se děje venku. Uzavřeme se doma, protože venku na mne číhá jen nebezpečí, stres a napětí, zklamání z lidí. Tam mne ďábel pronásleduje. Tady jsem v bezpečí. Nejen, že se uzavřeme doma, ale místo abychom lidem sloužili, začnou nám lézt na nervy.
3. Past – budování pohodlí. Pohodlné prostředí nás může natolik zotročit, že pak začneme jemu sloužit a vylepšovat svůj domov a vylepšovat… Přestaneme dávat finance na Boží věci, protože je potřebujeme na zkvalitnění svého života. Pak přestaneme chodit do sboru a sloužit, protože nemáme čas. Vylepšujeme si a vylepšujeme si domov. Nakonec nám lidé a církev začnou být lhostejní.

Ve všech případech míjíme cíl. A to je hřích. Možná si připadáme jako skvělí křesťané, ale míjíme se cílem. Jako křesťané zde nejsme proto, abychom prožili pohodlný a bezpečný život, ale abychom následovali Ježíše.
Udělal jsi si domov tady na zemi? Kde se cítíš bezpečný? Hledáš pohodlí v tom, jak se ti bydlí? Není to o tom, že musíš hned vše opustit, ale o tom zjistit jak na tom jsi. Co ti brání se vydat plně Ježíši. Uvidět to, že ukazuješ na závislé, ale sám potřebuješ vysvobodit ze závislosti na pohodlnosti.
Ježíš říká, že nemá domov. Nemá ho tady na zemi, ale ve svém království. A my? Kde ho máme ty a já?

Jediný domov tady na zemi, který Ježíš může přijmout, je jeho domov v nás skrze Ducha svatého. Ale abychom mu to mohli plně dopřát a aby se cítil u nás skutečně domu, musíme také vzdát své závislosti na pohodlí.

Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle.  Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě.  V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými.  Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.  Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky.  Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi,  ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“  „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“  Oni však nechápali, o čem mluví.  Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.  Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.  (Lukáš 2:42-52 [CzeB21])

Josef s Marií se setkali s Boží slávou, mocí, zaopatřením i ochranou při narození Ježíše. Po návratu z Egypta následovalo období klidu. Z této doby je příběh první návštěvy chlapce Ježíše v chrámě.
„Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“ Marie i Josef zapomněli po letech klidu na to, kdo je Ježíš a čí syn je. Zapomněli na zaslíbení a slova proroka a prorokyně. Zapomněli na ochranu Otcovu při jeho narození.  Proto jim to malý Ježíš připomíná. „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ (Jinými slovy, proč máte o mě strach, copak se o mě můj Otec nedokáže postarat? Vždyť zde jsem doma. Tady je můj Otec.) Po tolika letech klidu a „normálního“ chodu rodiny to musela být chvilka jako z jiného světa, protože pak se vše opět vrací do předchozího normálu: „Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný….Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem“.
I nám se stává, že zapomínáme na Boží zaslíbení, zvláště pokud dlouho nepřichází jejich naplnění. Když se nám dobře vede. Nic nepotřebujeme. Vše jde jak má. Někdy zase zapomínáme pro starosti. Zapomínáme na to, že sem nepatříme, že jsme pouze návštěvníky tady na zemi, že náš domov je u Otce. On je naším stvořitelem a i Otcem.
Pak musí přijít chvíle, které nám to připomenou. Potřebujeme se „ztratit“ tomuto světu a najít se u „Božích nohou“, připomenout si čí jsme a komu a kam patříme.
Možná cítíš, že jsi ztracený. Možná pro strach, starost, pro přemíru služby, pro bolest nebo nechápání Božích cest. Usedni k Ježíši. Obrať se na něho. Řekni to, že jsi se ztratil. On tě k sobě přitáhne. U něho budeš opět na pevné půdě a i když nebudeš mnoho věcí chápat, budeš vědět, že jsi doma. Že jsi správně. že nejsi ztracený, protože máš Otce, který se dokáže postarat i ochránit. Potřebujeme být v jeho domě.

Viděl jsem včera film o Josefovi. Nevím, nakolik v něm byly věci pravdivé, nakolik domněnky, ale film se mi líbil. Rozšířil mi pohled na tu dobu a také na situace, kterými Josef s Marií museli  procházet.  Například jsem si uvědomil, že Marie odešla od rodiny z Nazaretu jen na krátkou dobu, kdy se Josef zapíše do seznamu v Betlémě, při sčítání lidu. Měli přijít do Betléma a hned se vrátit i po případném porodu. Oni však prošli odmítnutím, Marie porodila, setkali se s mocnými cizinci, kteří dali Ježíši drahocenné dary, viděli vzdávat slávu svému synu a nakonec utíkali před pronásledováním. Pro někoho by toto vystačilo na několik let, nebo možná na celý život. Oni to prožili během několika dnů.
Oni museli odejít do Egypta a přitom jejich rodina v Nazaretu čekala, kdy se vrátí. Vzdali se svých rodičů, přátel, postavení a odešli. Pro Ježíše. Doslova pro Ježíše.
„Jsem služebnicí Páně“, to jsou slova Marie.
Pokud se rozhodneme sloužit Pánu, pokud mu řekneme: „Tady jsem Pane, použij mne“, musíme počítat i s tím, že se budeme muset někdy rozloučit nebo opustit to, co máme rádi. Možná i celou rodinu. Své rodiče, příbuzné, sestry a bratry ve sboru, možná i své děti, vnoučata, svou práci a kariéru, svá oblíbená místa a jít tam, kam mne Bůh posílá. Jsi to ochotný, ochotná podstoupit?  Marie a Josef  na rozdíl od nás neměli telefon, neměli internet a nelítali letadlem a neměli auto. Byli úplně odříznuti od svého dosavadního života.

Josefovi a Marii svěřil Bůh dítě – Ježíše. I nám Bůh svěřuje své věci a vlastně i svého Syna, abychom ho nesli dál. Ne jako dítě v náručí, ale v nás, v tom jak se mu podobáme, jak na nás a skrze nás slouží lidem tohoto světa, tím jak přinášíme zvěst o něm světu. I my musíme počítat s tím, že budeme procházet odmítnutím, mnoho Božích věcí se skrze nás bude rodit, budeme Bohem zázračně zaopatřeni, uvidíme slávu Ježíše a budeme také pronásledováni. Možná budeme muset vše opustit a najednou změnit celý náš život. Jsme přece služebníci Páně.
Nebo ne?

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ 2 Korintským 3:18 B21

Nedávno jsme byli u syna a jeho rodiny. Dlouhé měsíce měli v rohu místnosti stromek – tedy spíše ficus Benjamin. Stál si tam a téměř ho nebylo vidět, protože neměl ani jeden list. Byl to pouze kmen, ze kterého vyrůstalo velké množství větví a větviček. Pokud se těch větviček člověk dotkl, ulomily se jako suché. Pěstovat tento druh stromků je obtížné. Stačí jim změnit prostředí, zálivku apod. a můžete o ně přijít. Osobně mám nejednu takovou zkušenost. Při poslední návštěvě však benjamín již na sebe poutal pozornost, měl na sobě mnoho nových listů a je vidět, že zanedlouho přibude i mnoho dalších. Ten několik let suchý benjamín vytáhli ze staré půdy, omyli kořeny a zasadili do nové hlíny a čekali. Zdánlivě suchý a mrtvý strom ožil. Znovu se skrze kořeny dere k větvím život a vytváří nové a nové listy. I suchý strom, může ožít. Natož člověk.
I „uschlý“ člověk potřebuje zasadit do nové půdy. Ta nová půda je Kristus. Pak skrze něho začne znovu proudit nový život. Život Kristův. To je práce Ducha svatého. Obživit a dostat z nové půdy všechno, co uschlý strom potřebuje k novému životu. Pak se začne uvnitř nás rodit nový člověk, který se postupně začíná podobat svému zachránci.
Dnes má benjamín listy, ale stále si nezasvěcený člověk může myslet, že uvadá nebo usychá, protože jich má na sobě zatím jen polovičku. Podobně je to i s lidmi. Musíme si dát pozor, abychom něco, co se teprve obnovuje nenazývali usycháním jen proto, že neznáme celou situaci.

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ 2 Korintským 3:18 B21

… odrážíme Pánovu slávu…

Psal jsem, že jsme to nakonec my, kdo jsme tím zrcadlem. Pokud se postavím před Ježíše, bude se na mne odrážet on sám, jeho sláva. Jak? Již víme, že zrcadlo nesmí nic zakrývat, aby se v něm mohl odrážet něčí obraz.

Jeho sláva se na nás odráží skrze proměňujíci obraz nás samotných. Proměňující do jeho podoby. Stojí před ním hříšný a slabý člověk, hliněná nádoba, která se v jeho přítomnosti začíná podobat jemu. Je to Duch Boží, který to s námi dělá. Od slávy k slávě. Od podoby k ještě věrohodnější podobě. Každým setkáním je naše „zrcadlo“ jasnější a jasnější a odráží jasnější a přesnejší obraz Ježíše. Otec, který se na nás dívá, vidí tuto slávu svého syna v našich srdcích. Od slávy k slávě. Od proměny k proměně. Od vítězstvi k vítězství.

Odrážet může také znamenat něčeho se zbavovat, posílat to pryč od nás. Toho se dopouštíme většinou tím, že chceme být obrazem sebe samotných. Své vlastní slávy. V takových případech stojí Ježíš před našimi zavřenými dveřmi, před zrcadlem, které je natolik zahleděné do sebe, že se stalo slepým. Slepé zrcadlo je takové, které ztratilo schopnost odrážet obraz. Přesto i takové zrcadlo má šanci v přítomnosti Boží opět tuto schopnost získat. U Boha není nic nemožné.

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“. (2. Korintským 3:18 [CzeB21])

My všichni s odkrytou tváří…
Téměř všichni lidé (určitě všechny ženy) před odchodem z domu  se zastaví u zrcadla. Zjistí jak vypadají a opraví některý z nedostatků, které zrcadlo ukáže. Tu upadnutý pramen vlasů na účesu, onde smítko na rameni, nebo upraví make up. Muži si povytáhnou a uvolní triko nebo košili, aby jim nebylo vidět tolik rostoucí bříško, nebo naopak zkoumají, zda jsou vidět bicepsy,…
Ať se sami sobě líbíme nebo ne, všichni se aspoň jednou za čas podíváme na sebe do zrcadla.
Pokud se na sebe nedíváme v bludišti na Petříně (jak jsem včera psal), pak nám zrcadlo odhalí pravdu o tom jak vypadáme. Ovšem jen za jednoho předpokladu a to, že mezi sebe a zrcadlo nedáme něco, co by bránilo proniknout našemu obrazu na zrcadlo. Pokud mezi námi a zrcadlem bude překážka, nic neuvidíme. Pokud si přes hlavu dáme černý pytel, také neuvidíme, jak vypadáme, i když zrcadlo věrně zobrazí náš obraz. To, že si zahalíme tvář, abychom se v zrcadle neviděli, nezmění náš vzhled.

Postavím-li se před našeho Pána, před Ježíše (přijdu k němu s modlitbou, začnu s ním mluvit a čekat na odpovědi, uznám ho za Pána…), začne se na nás odrážet jeho sláva. I zde je jeden předpoklad, jedna podmínka a to, že před něj předstoupíme s odhalenou tváří. Tedy takoví, jací jsme. S každým nedostatkem, hříchem, zlobou, smutkem, problémem, vítězstvím a radostí. S celým a otevřeným srdcem. Prostě naprosto odhalení.
Co vidíme, co se odráží? Naše nedostatky? Naše chyby? Ne. Vidíme slávu Ježíše Krista. Najednou jsme my sami zrcadlem, ve kterém se odráží jeho sláva. To jsou chvíle naší proměny. Čím častěji nastavujeme svoji pravdivou – odhalenou tvář před Pána, tím více a rychleji nás Duch svatý proměňuje k jeho obrazu.
To se však děje jen těm s odkrytou tváří. Sundejme si tedy roušku a nechme na nás zrcadlit Boží slávu.

Byli jste někdy v Praze na Petříně? Je tam zrcadlové bludiště a v něm sál, kde se díváte na sebe v různých zrcadlech, které vás  dokáží změnit k nepoznání. U jednoho jste dokonale hubení u druhého tlustí u dalšího štíhlí v pase s obrovskou hlavou a také různě pokřivení. Prostě tam vidíme náš obraz dokonale zkreslený.

Bůh nás stvořil také k obrazu. K obrazu svému. Měli bychom my, jeho následovníci, odrážet Boží obraz jako v zrcadle. Ne však obraz pokřivený hříchem, ale jako ti, kteří jsou ospravedlněni z víry v Ježíše Krista:  „My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“. (2. Korintským 3:18 [CzeB21])

Pokud však více hledáme pomoc u lidí, než u Boha, pak se snažíme zapadnout a to i názorově do skupiny lidí, u kterých si myslíme, že se budeme cítit bezpečně. Je nám příjemné být obklopeni, schováni takovou skupinou. To nás vede také k tomu, že přijmeme její názor, její myšlení. Vyhlašujeme a propagujeme názor této skupiny. Může a bývá to také tak, že hledáme bezpečí u lidí, kteří sdílí stejný názor jako my. V obou případech je vynechán Bůh, přestože se může jednat o názory potvrzované ze Slova.
Nebezpečné je to proto, že zde chybí vztah s Bohem, ale vypadá to často velmi biblicky. Stačí nám shoda názorů na místo vztahu s Bohem a důležitosti toho, co po nás chce on sám a co nám říká on osobně. Zajímají nás lidé. Přejímáme názory jiných, aniž bychom je měly potvrzeny z Ducha svatého. Tak nesloužíme Bohu, ale lidem.
Důležité je také říct, že záměrem lidí, kteří se s námi sdílí o své názory, o to, co sami prožili s Bohem, co pochopili z Písma, není nás stahovat ke své osobě a k jejich názorům (aspoň většinou ne), ale je to naše osoba, která to dělá. Často pro své bezpečí. Cítíme se lépe v davu, který je někým veden. Tak ale jsme lehce ovladatelní, můžeme být lehce svedeni z Boží cesty. Pokud se nacházíte uprostřed davu, vlastně nevidíte, kam dav směřuje, kdo ho vede. Nevidíte na cestu před sebou. Proto je bezpečí úkrytu v davu jen zdánlivé. Naopak mohu říci, že je velmi nebezpečné.
Jediné bezpečí je v Boží přítomnosti, uprostřed jeho vůle. Nejde o názory, vyučování, způsoby a techniky evangelizačních tažení a pod., ale vždy jde o vztah s Ním. Jedině s ním nikdy nesejdeme z cesty a dojdeme do cíle.
Můžeme slyšet Boží slovo skrze lidi, ale pokud budeme vyhledávat lidi, abychom slyšeli Boha a ne přímo jeho samotného, pak skončíme na závislosti na lidech místo ve vztahu s Bohem. Pak budeme hledat ochranu u lidí místo u Boha.

Zaměřeni na Ducha svatého buďme těmi, kteří vnímají jeho hlas přímo v sobě, a také skrze slova jiných.

Být „duchovní“, mít duchovní poznání, sloužit v Duchu,… všechno to máme spojené především s životem v církvi. V nedělním shromáždění, skupinkách, občas s nějakou evangelizací. S projevy Ducha podle toho, do jaké denominace patříme, nebo v jaké jsme byli vychovaní. Snažíme se o službě v Duchu čít knihy, hodíme na konference, necháme se vyučovat, nebo sami vyučujeme. Mnoho slov. Snažíme se získat a vyprodukovat něco, co nemůžeme získat z vlastních sil, speciálním vzděláváním a  z vlastní spravedlnosti.
Život v Duchu je však mnohem jednodušší. Vše stojí a padá s láskou. Jak jsem již psal, je důležité se nechat přemáhat Boží láskou. Pokud jsme toho schopni, pak co nejčastěji.
S přibývajícími lety s Pánem bychom měli být přemoženi každý den.
Pokud to tak mohu nazvat, pak „produktem“ Boží lásky je Boží milost. Žijeme-li uprostřed lásky, pak také žijeme z její milosti.
Pokud býváme přemoženi touto láskou, pak i do našich životů se otiskne tato láska. Výsledkem – produktem by měla být i naše milost a milosrdenství.
V posledních letech se hodně mluvilo o kompromisech v manželství. A to i křesťanů. Nesouhlasím s kompromisy. Boží milost a Boží milostivé jednání není postaveno na tom, že Bůh dělá s námi kompromis, ale je postaveno na jeho lásce k nám, která produkuje slitování a milost. Bůh nedělá kompromisy z několika důvodů. Například proto, že s námi neobchoduje. Kompromis je jiný způsob obchodu: já se vzdám toho, aby mi aspoň něco zůstalo a ty uděláš totéž. Tak nám oběma něco zůstane z naší představy a věcí a my dokáže spolu vyjít. Kdyby Bůh dělal kompromisy, říkal by o svém slově, že není zas tak důležité a nemusí se na něm tak úplně stát. Křesťané, kteří uvažují často v rozměrech kompromisů, pak dělají i kompromisy s Písmem – zase to tak nesmíme brát v Písmu doslovně, ono to může být i jinak, možná něco si vzít a něco nechat….  Bůh není Bohem kompromisů!!!!! Bůh nezruší své slovo, ale jeho láska nám odpustí, pozvedne. Jeho láska nám dala Krista a jeho smrt za naše „kompromisy/hříchy/neposlušnost“ žít v jeho vůli.
Křesťanské vztahy by tedy neměly být založené na kompromisech, ale na lásce. Písmo neříká mužům, abychom s manželkami vyjednali ten nejlepší kompromis, ale abychom je milovali, protože jsou slabší. Také říká, že je máme milovat tak, jako miluje Ježíš církev. Ježíš nedělá kompromisy, ale z lásky se obětoval.
Láska a kompromis je velký rozdíl. Láska se obětuje a dává vše.
Kompromis se snaží něco pro sebe získat. Láska myslí na druhé. Kompromis na sebe. Láska je oběť. Kompromis obchod.
Kompromis je člověčina.
Láska je Bůh.

Jsou dny, kdy vás množství věcí doslova dokáže převálcovat a pak, jak se říká, „nevím, kde mi hlava stojí“. To je čas, kdy mohu udělat mnoho chyb, na mnoho důležitých věcí zapomenout a především se s někým pohádat, nebo říct něco, co bolí a co nejde vzít zpět. A to jenom proto, že jsem pod tlakem.

Pokud jsme předchozí dny prožívali v Boží přítomnosti, v jeho lásce, pokoji a radosti, měla by pod tlakem z nás tato radost a pokoj vytéct. Prožívám a v posledních několika dnech jsem zažíval intezivněji lásku, radost a pokoj od Pána, v jeho přítomnosti. Vždy, když jsem si „užíval“ přišly velmi nečekaně špatné zprávy a situace. O co více radosti, o to těžší situace na rozhodování. Přiznávám, že první myšlenky byly skončit s určitou sloužbou, vyhodit firmu, co pro nás dělá a dodělat si věci sami, pěkně od plic někomu vynadat. Někteří to asi znáte. To však rtrvalo jen několik vteřin, několik málo minut uvnitř mne samotného. Pak přišel pokoj a já si mohl sednout a v klidu si situaci probrat, jako by mimo ní. Jako by se mne netýkala. Mohl jsem si říct: „Tatínku, ty jsi o tom věděl a připravoval jsi mne na to. Co s tím mám dělat, co říct….“  Vždy přijde odpověď, správná myšlenka, nápad, slova, ale i mlčení – nic neříkat. Vím, že to přichází z Ducha svatého. V klidu mohu situaci řešit, místo nadávání se modlit, žehnat a předkládat vše před Pána. Žehnáním a pokojem se věci i vztahy budují. Zloba a netrpělivost boří.

Nejde si pár dní užívat v Boží lásky a pak se domnívat, že z nás bude vytékat po celý život. Že vždy pod tlakem z nás bude stříkat kolem. Potřebujeme se z bojů vracet do Božího pokoje, do jeho radosti, do jeho lásky.

Představ si to, ďábel ti bude chtít zničit vztahy, bude tě chtít rozhádat, bude chtít z tebe dostat slova soudu a zlořečení, bude chtít, abys na lidi zahořkl, udělal špatná rozhodnutí. Abys utekl. Udělá pro to všechno. Vyvine na tebe obrovský tlak, dostane tě pod svůj lis a z tebe místo toho všeho začne stříkat Boží láska, pokoj a radost. To je vítėzství. To je chodit s Bohem. To je se nechat formovat do Ježíšovy podoby.

Čím intenzivnější čas v Boží přítomnosti, tím větší tlak zvládneme a obráceně. Větší tlak nás vede k tesnějšímu a intimnějšímu vztahu s ním.

Nevzpomínám si, že bych získal někdy nějakou cenu ve sportu. Jen jednou, asi v druhé třídě, mi pověsili  zlato na krk za výhru ve vybíjené. To bylo ovšem kolektivní a především čokoládové zlato.
Viděl jsem však jak to potěšilo tátu, který na těch sportovních dnech byl, zvláště, když mne soupeř nemohl vybít ze hry. Ne, že bych byl mrštný a rychlý, naopak byl jsem více než při těle a nebyl problém se do mne trefit, ale každý míč se mi podařilo chytit a ustát. Snad pro mou váhu. Každopádně jsem měl radost, že měl radost táta. Asi proto si na to ještě vzpomínám.

V jedné z další písní (Triatlon) na CD  je refrén :
„Oči upřené jen na tebe.
Jen tak běžet mohu cílem vítězně.“
a v následující sloce se zpívá:
„Zlatem dnes tu je,
zvítězit jen u Tebe.“

Pavel v deváté kapitole 1.listu Korintským píše: „Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne.“ (1. Korintským 9:25 [CzeB21])
Pro koho chceme vítězit? Pro koho běžíme závod?
Občas za mnou přichází lidé, kteří si stěžují na to, jak se jim nedaří v tom a v tom. Nebo si stěžují na útoky od ďábla v různých oblastech života. Když je poslouchám, z velké části zjišťuji, že si stěžují na situace, ve kterých bojují za sebe. Chtějí vybojovat vítězství pro sebe. Ať se jedná o finance, rodinu, církev, je v tom jejich osobní prospěch. Od pohodlí, finančního zajištění, lidského uznání v církvi i mimo ni, nebo dožadování se autority ve sboru. Běží svůj běh, proto aby získali věnec, který dává svět.

Dnes chci svým vítězství dělat radost Ježíši, Otci. Radovat se  společně s Duchem svatým. Je skvělé, že nemusím být skvělým a dokonalým sportovcem (odborníkem, studentem, žákem, …), který vyhrává první ceny. Jsou to mé vítězství pro Pána, před ním a především s ním a díky němu.

Přidej se. Cena pro vítěze za to stojí:

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.  Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž i všem, kteří milují jeho zjevení. 
(2. Timoteovi 4:7-8 [CzeCSP])
A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy. (1. Petrova 5:4 [CzeCSP])
⌈Přijdu brzy⌉. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze. (Zjevení 3:11 [CzeCSP])

Lepší je jedna dlaň plná klidu než dvě hrsti plné námahy a honby za větrem. (Kazatel 4:6 [CzeCSP])

Když jsem včera začal jedním z textů písní, budu dnes pokračovat refrénem z jiné písně. Dnes z písně V dlaních tvých:

Ve dlani tvé jen tvé
umlkly války zlé,
ty dlaně léčí též
rány mé.
Ticho tam krásně zní,
to jsou ty tóny ráje
ve dlaních tvých jen tvých
jen tvých

Co jsou naše války a boje? Ty největší probíhají v nás. Při našem rozhodování. Podle sebe, podle poslušnosti svému egu, nebo v podřízenosti Duchu svatému? Ty největší boje jsou v nás samotných. Tam je veškerá bolest, zranění, tam cítíme útoky. Je to nepřítel uvnitř, ne zvenčí. Situace a lidé kolem nás jsou jen nástrojem k tomu, aby uvnitř nás začal boj s naším egem, naší duší, naší myslí. Nebojujeme proti tělu a krvi, ale o to, jestli odpustíme, nebo ne. Jestli se budeme hádat a obhajovat, nebo budeme mlčet a přenecháme obhajobu Hospodinu. Jestli se zastaneme utlačovaného, nebo se budeme bát. Jestli necháme nad sebou vítězit strach, nebo budeme směle mluvit. Jestli budeme vítězit víra, nebo pochybnost… Jestli Ježíše zapřeme, nebo se k němu přiznáme.
I když to vypadá, že bojujeme s celým světem, tak je to boj jen uvnitř nás samotných.

David píše:  „Ty víš, kdy si sedám a kdy vstávám — už dávno znáš mé úmysly.  Rozebrals mé putování i mé uléhání a dobře znáš všechny mé cesty.  Ještě nemám slovo na jazyku — hle, Hospodine, ty už všechno víš.  Oblehls mě zezadu i zepředu a položils na mě svou dlaň.  Úžasné poznání! Úplně mě přesahuje! To nezvládám!  (Žalmy 139:2-6 [CzeCSP])

Kde mohu najít pokoj? Jen v Bohu. Tam přichází poznání i síla, smělost. V dlani, která nás přikrývá svou láskou a milostí. Tam utichá náš boj, protože přichází vysvobození naší duši, našemu srdci. Tam jsme ochotni se vzdát pod jeho autoritu, aniž bychom to jako autoritu vnímali, protože jsme přikryti jeho láskou. To přináší pokoj a uzdravení, správná rozhodnutí a změnu směru v našich životech. Nebudeme to chápat a ani nemusíme, tak jako to nechápal David, ale jen to přijímat, nechat se tím zaplavit.
To je ta dlaň plná pokoje, o které píše Kazatel.
Nežijme z toho, co je v naší dlani, ale žijme z Boží dlaně.

Včera jsem si v autě pustil CD s písněmi, které jsme s Igorem Mamojkou napsali před několika málo lety. Bylo to CD Příběh. I když tam není ani jednou slovo  Bůh, je 80% písní o Bohu.
Věříme a toužíme, aby jak hudba, texty i zpěv byly inspirovány Duchem svatým. Když pak někdy člověk zaslechne některé kritiky, zapochybuje. Včera mne Bůh při poslouchání potěšil. Ve chvíli, kdy jsem pustil přehrávač, začala píseň Tady jsi. O dvou mladých lidech, kteří jsou zamilovaní a prožívají první chvíle dotýkání a poznávání se. Při tom všem však mohou zůstat v čistotě. Část textu zni:
„Když vplétáš mi svoje prsty do vlasů   a srdce tlačí slzy štěstí do očí. Tady jsi, tady jsi.
Když první dotek naše srdce rozbuší, a dívat si jen do očí, to nestačí. Tady jsi, tady jsi.
To ty jsi ta láska, co nás provází, co nás i s nevinností zachrání. Zachrání, zachrání.“

Bůh včera ke mě skrze tento text promluvil. Bylo to:
„Lidé mohou ve všech situací zůstat čistí, pokud se nechají zahrnout mou láskou. Má láska se stane jejich ochranou.“
Jako Otec miloval mě, tak jsem i já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (Jan 15:9 [CzeB21])
David volá k Bohu:  Obživ mě, Hospodine, pro jméno své, ve své spravedlnosti z trápení vyveď mě.  Kvůli své lásce kéž mé soky umlčíš, všechny mé protivníky prosím znič – vždyť jsem tvůj služebník!  (Žalmy 143:11-12 [CzeB21])

Bůh pro lásku svou, umlčuje všechny naše soky a nepřátele – satana a jeho přisluhovače. Již je porazil. Je to jeho láska k nám, která to dělá. Pokud zůstáváme v jeho lásce, jsme pod ochranou před pokušením. Čím více si budeme užívat Boží lásky na nás, v nás, lásky, kterou nás zahrnuje, tím menší vliv bude mít na nás pokušení, dokonce ho často ani nezpozorujeme, protože budeme skrze tuto lásku čistí a plní radosti z toho, co v ní prožíváme. Budeme vidět lidi a věc v čistotě Boží lásky.

Tvou lásku stále před sebou vidím, tvá věrnost mě všude provází. (Žalmy 26:3 [CzeB21])

Hospodinův zrak patří těm, kdo ho ctí, on hledí na ty, kdo v jeho lásku doufají,…(Žalmy 33:18 [CzeB21])

Na čas jsem přestal se psaním, ale včera jsem dostal novou inspiraci a povzbuzení i skrze jeho potvrzení, že co jsme psali, bylo z něho.
Také mi řekl : „Neboj se psát proto, že by to nebylo ze mne. Já jsem s tebou a povedu tvoji mysli, fantazii i ruku“
Tak se těším. Věřím, že to není jen pro mne, ale i pro mnohé další, které někdo zastavil ve psaní veršů, písní, knih, malování, vyprávění …
Neboj se, Bůh je s tebou a v tobě a chce dělat věci skrze tebe.

„Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ (Římanům 12:2 [CzeB21])

Čím je ovlivněna moje mysl? Přemýšlejme na chvíli o tom, co vlastně provokuje naši mysl k přemýšlení. Co ji ovlivňuje, že přemýšlí tak, jak přemýšlí….
Někdy si myslíme, že jsou to informace. Množství kladných, nebo záporných informací. Ať již z Bible, nebo jiných knih, ze zkušeností, které jsme zažili, z toho co vidíme kolem sebe….
Je to ovšem více než to, co vidíme, slyšíme, čteme. Obnova naší mysli, znamená, ne co vidíme a slyšíme, prožíváme, ale postoj k tomu, co slyšíme, vidíme a prožíváme. Jakým způsobem to vidíme. Změna postoje k věcem. Můžeme mít mnoho informací, ale pokud náš pohled na ně bude stále stejnýma očima, pak budeme i stejně o nich přemýšlet. Přestože bude informací více a více, budeme stejní v přemýšlení o nich.
Musíme věci vidět a slyšet Božíma očima a ušima. Pak se na ně budeme dívat Božím způsobem a i jinak o nich přemýšlet. Naše mysl bude obnovena ne tím, CO vidí oči a slyší uši, ale JAKÝMA očima a ušima je vnímáme. Boží oko a ucho vnímá věci Božím způsobem. Lidské oči a uši se zaměřují a chápou pouze lidským způsobem. To pak také ovlivňuje naši mysl.
Lidský pohled na věci je jako zastřený, často klamný, odvádí od podstaty, je ovlivněn naším egem.
Boží pohled je jakoby nám spadla škraboška z očí a my prozřeli a uviděli pravdu. Pak naše mysl žije v pravdě a v pravdě přemýšlí.

Potřebuje Boží oko a Boží ucho. Mám pro nás dobrou zprávu: „Pokud jsi znovuzrozený člověk, pak v tobě je Duch svatý – tvé Boží oko a tvé Boží ucho. Jen si to musíme uvědomovat a nechat ho dívat se a nechat ho naslouchat. Jednak vidět a naslouchat našemu nitru a pak si jím nechat říct pravdu o nás samých. Jednat ho nechat se dívat našima očima a slyšet našima ušima. Jen malé příklady: naše oči a uši slyší: potrestání, oči a uši Ducha svatého slyší: Boží vyučování. Naše oko a ucho slyší: problém, nemohu, nejde to, odcházím. Duch svatý vidí a slyší: jsem s tebou, neboj se, se mnou to zvládneš, je dokonáno… Lidské oko vidí lidi jako problémové a odsuzuje je, když dáme prostor Duchu svatému, on vidí milost, naději, proměnu, Otcovu lásku k nim a kříž Ježíše, který jim dává svobodu.
Pokud se budeme dívat Božím okem a Božím uchem, do našeho myšlení budou přicházet informace z jiné strany. Z té Boží. A ty budou i formovat naši myls, která pak projde obnovou. Postupně dojde do sjednocení s Božím pohledem a vůlí.

Co hledáme? Na tom co hledáme, záleží to, co najdeme. Pokud hledáme dokonalou církev, hledáme nějaký obal, formu. Hledáme dokonalost. Ovšem pokud budeme hledat Pána, pak nezáleží jak dokonalý je obal, v kterým se Pán nachází. Jsme chrámem Božím. Jsme ti, ve kterých přebývá Duch svatý. Církev je ta, kde uprostřed nich je přítomnost Boží. Pak nezáleží na dokonalosti obalu, ale obsahu. A ten je dokonalý, když je přítomný Bůh. Pokud Bohu nevadí, aby byl přítomen v „nedokonalém“ sboru, společenství, církvi. Kdo jsme, že jsme schopni takovou církev odmítat?
Nehledejme církev, hledejme Pána.
Pokud v našem životě je živý Bůh, Duch svatý jedná skrze nás a v nás, není důležité to, co si o nás a našem jednání myslí lidé. Není důležité ani to, co si myslíme my sami. Ani to jak vypadáme, ale jen a jen na tom, co si o nás myslí  Duch svatý.

Často nepřítomnost Ducha svatého vede k tomu, abychom ho nahrazovali dokonalým vnějším obalem. Vypadá to jako dokonalé, ale dokonale jen z venčí. Pokud je v hrnku dobrá káva, nemusí mi nikdo na hrnek psát, že tam je káva, protože ji již z dálky ucítím. Pokud ovšem budu chtít lidi přesvědčit, že doma kávu piji (přestože ji doma nemám a ani ji nekupuji), pak vystavím hrnek s nápisem „Na kafe“ tak, aby byl všem hned na očích, i když v tom hrnku nikdy káva nebyla.

Nepíši to proto, aby jsme hned přemýšleli, ve kterém společenství je Pán, a které to jen předstírá ve své formě, ale proto, abychom my sami si dokázali přiznat kde je náš krásně zdobený obal bez obsahu. V jaké oblasti života jsme pokrytci.
Vždy tvrdím, že nezáleží na  „teologickém vzdělání“, ale na upřímnosti před Pánem. Na tom, jak ho toužíme hledat a více poznávat. Hledáním děláme dvě věci:
1. přiznáváme, že něco nemáme (Pane, ty víš, že to je jen zvenčí, ale uvnitř mi to…. chybí. Je tam prázdno. Odpusť mi mé pokrytectví.)
2. vyznáváme, že po tom toužíme (Pane, chybí mi tvá přítomnost, tvá proměňující a uzdravující přítomnost právě v této oblasti…… a toužím ji mít)

„… Budeš-li jej hledat celým svým srdcem a celou svou duší, najdeš ho.! (Deuteronomium 4:29 [CzeB21])

Vidíme kolem sebe zrod nových říší. Obnovení carského Ruska, kde se Putin postavil do role báťušky cara a nyní se nám také začíná v Turecku rýsovat sultanát. Je to tak viditelné a Erdogan se ani netají tím, že se chce stát novodobým sultánem – absolutním vládcem Turecka.
Samotný takzvaný „pokus o převrat“, spíše bych ho nazval „tragikomedie o jednom dějství“, kterou sám napsal a režíroval, je jasným signálem toho, co připravuje. Není možné za jeden, dva dny odhalit a pozatýkat tolik tisíc spiklenců z nejrůznějších vrstev, pokud nebyly předem sestaveny seznamy těch, kteří mají být zatčeni. Opačně není možné, aby byl tak rychle potlačený puč, do něhož by bylo zapojeno tolik tisíc vlivných lidí, a kteří byli ihned zatčeni. Druhou z mnoha věcí, které odhalují pravdu je obrovské množství žalobců a soudců mezi zatčenými. To je výsledek touhy po zrušení právního státu a nastolení vlastní spravedlnosti. Je to nutné pro ty, kteří chtějí nastolit absolutistickou vládu jedince.

U Daniele i ve Zjevení čteme o tom, že se vlády ujmou králové (deset, pak další…) . Když jsem to před patnácti lety četl, nenapadlo mne, že by to mohli být v dnešní době skuteční „králové“, spíše jsem přemýšlel jako většina, že se jedná o představitel vlád některých velkých a mocných zemí. Že se jedná spíše o sílu té země, než o konkrétní osoby.  Teď jasně vidět, že se jedná doslova o osoby – králové. A není důležitý stát nebo národ.

Dlouhodobě se připravuje obnovení „Svaté říše římské“ – pokračování římského impéria. EU je jen předskokanem pro její obnovení. Tedy Evropy pod vedením jednoho absolutního vládce. Anglie nikdy nebyla její součástí. Proto to překvapivé oddělení. Anglie byla vlastní říší.

Nechci teď rozebírat proroctví Daniele ani Zjevení, jen mne napadlo to, že se bude jednat o krále o osobnosti, kteří způsobem vládnutí budou králové, i když si budou říkat prezidenti. (Možná se však dočkáme i oslovení car, sultán, císař.)