Jak často se dostáváme do situcí, kdy nevíme. Nevíme, co máme dělat, nevíme, co máme říct, nevíme, co bude, nevíme jakou reakci vyvoláme, nevíme, co si máme myslet.
Možná se dnes nacházíš v takové situaci. Prostě nevíš.
Co s tím? Mám chuť říct, že tedy nedělat nic. Ale ne vždy to jde.
Důvěřuješ Bohu, že tě vede Duchem svatým? Pak se na to postav. I apoštolové často nevěděli, jak dál. Měli nějakou představu o tom, co mají dělat, nebo kam jít, ale Duch je nakonec odvedl jinam. Například Pavel, když procházel Malou Asií, předpokládal ve své mysli, kam má jít. Dovídáme se však, že jim v tom zabránil Duch svatý. Nakonec se vydal do Makedonie. (Skutky 16) Jak jim v tom zabránil Duch svatý, to nevíme. Bylo to však tak jasné, že to Pavel uviděl, i když se snažil dostat na místa podle svých vlastních představ. Je normální, že často máme své vlastní představy při službě Pánu. Často díky nim narazíme na zeď, na slepou uličku. Bůh o tom ví. Dokonce to používá k tomu, abychom se ho lépe naučili slyšet. Je to naivita křesťanů, kteří říkají, že stále znají Boží vůli a podle ní chodí. Možná to někdy není naivita, ale vytahování se před druhými a nad nimi, pýcha, která předchází pád, protože jsou dříve nebo později z tohto vykřikování přezkoušeni. Mnozí pak zažívají těžké pády. Pokud si uvědomím, jak lehce mohu chodit podle vlastních představ, pak o to více hledám Boží vůli, o to více a pečlivěji se snažím naslouchat Duchu svatému a zkoumat, co je z Ducha a co ne. To se však nenaučím, když se občas nedostanu do slepé uličky. Když prostě zjistím, že nevím. Možná si myslíš, že jsou doknalí služebníci, kteří vždy ví, jaká je Boží vůle. Nejsou. Jen hned nehovoří o svých slepých uličkách.Nevědět neznamená hřích a něco špatného. Přiznání před Bohem, že nevím a potřebuji vědět od něho, je známkou pokory a poslušnosti.
Jsou však chvíle, kdy potřebuji udělat rozhodnutí, něco říct, někam se vydat… . A musím to udělat teď. A neslyším jasné ano, ne, tam, tudy apod.  Většinu věcí mohu odložit a zkoumat, ale některé věci nemohu. Pak se potřebuji oddělit od tlaku (jde to i rychle) a požádat  Boha, aby vedl moje ústa, moje rozhodnutí, protože chci činit jeho vůli. A také mu pak důvěřovat, že to udělá. Nedá nám hada, když prosíme o rybu a nedá nám kámen, když prosíme o chleba a také nám nedá satanovu vůli (nebo naši) když prosíme o jeho. Musíme svobodně bez tlaku okolností odevzdat svého ducha pod autoritu Ducha svatého. Možná se budeme divit, co z nás vypadne za rozhodnutí, za slova. Co by nás nikdy nenapadlo. Možná to bude něco, co jsme dlouhodobě měli na srdci, ale neměli jsme odvahu ani na to pomyslet. Bude to však Boží. Nemusíme se bát. Bůh je věrný.

Minulým zamyšlením jsem některé pohoršil, nebo dostal do opozice. Především tím, že jsem psal o odpovědnosti, kterou máme nechat Kristu a ne ji přebírat od něho. Dostal jsem několik otázek o odpovědnosti za spasení lidí, za  dětí,  odpovědnost za nemocné a chudé …. Myslím si, že obecně odpovědnost přímo souvisí s pravomocí a autoritou.  Nám věřícím by stačilo, abychom plnili to, co po nás Kristus chce. To by měla být naše jediná odpovědnost. A i ta sama souvisí s jeho pověřením a zmocněním.
Máme často odpovědnost spojenou se svou důležitostí a mnohdy i s pocitem moci. Srdce člověka je velmi lstivé a své sobecké já dokáže skrývat za odpovědnost a dokonce ho i odpovědností přiživovat. Je lepší být poslušný než se zabývat odpovědností. Myslím, že to, co se od nás vyžaduje není odpovědnost, ale opět zdůrazňuji poslušnost, věrnost, milosrdenství.
I v bibli je odpovědnost spojená s poslušností. Jsme povinni upozornit na to, že se řítí někdo do propasti, ale nejsme odpovědní za jeho rozhodnutí, zda nás poslechne nebo do ní skočí. Máme být poslušni v činění učedníků, ale nejsme odpovědni za to, jak se uvnitř srdce rozhodnout udělat to, či ono. Máme vychovávat své děti jak nejlépe umíme, s čistým svědomím, ale nemůžeme mít odpovědnost za to, jak se začnou rozhodovat a co začnou dělat. Je mnoho věcí, kterým nerozumíme proč se dějí a jak je Bůh používá. Hlavně nevidíme do srdce člověka a nemůžeme tedy nést odpovědnost za jeho rozhodnutí.
Odpovědnost se dá vyjádřit různými slovy a skutky. Možná ji vidíme každý jinak. Pro mne je především důležité, nekácet v cizím lese. A také si odpovědnost neplést s pocitem vlastní důležitosti.
Můžeme nosit svoji odpovědnost za něco, nebo si vzít od Krista. To jeho břemeno netlačí a netíží, naše nás často povalí na zem, nebo pod ním chodíme se shrbeným hřbetem. Když nás Bůh do něčeho povolává (dává nám odpovědnost-zatíží nás svým břemenem), zároveň nás k tomu vybavuje, zmocňuje a pracuje s námi skrze Ducha svatého v nás. Říká nám: „Já jsem tě povolal, tak se neboj činit moji vůli a o ostatní nech na mně.“
Často začneme mluvit o odpovědnosti, když máme strach ze selhání.
Dítě, které poslechne rodiče a naučí se a udělá úkoly, pak jde do školy a má pokoj. (netíží ho odpovědnost, nepřemýšlí o ní) Když je vyvolaný, je naučený a má radost ze zkoušení. Stejné je to s naší službou Pánu.  Stejné je to s námi, pokud polechneme Krista a děláme to, co nám řekl, máme pokoj i ve chvíli, kdy přijde zkouška a máme radost, protože vidíme jeho jednání v té situaci. Nepřemýšlíme o naší odpovědnosti, a radujeme se i v těžkých chvílích z Boží přítomnosti.
Aby se někdo nemýlil, není to o tom, že nic nebudu dělat a zůstanu ráno ležet za pecí a vše přenechám Duchu svatému. Ne tak to není. I já si potřebuji udělat svoje úkoly (ty, které mi svěřil Pán) a připravit se do „školy“ na nový den, týden… na různé situace. Pak do nich mohu v kročit v pokoji a nemusím se zabývat svou opovědností.

Máme za sebou dva dny duchovního cvičení. Během jednoho dne nás nechal náš vyučující držet v natažené ruce kámen. Dělal to proto, abychom si uvědomili, jak se stává kámen těžší a těžší, když ho držíme dlouho, přetože se jeho váha nemění. Mělo nás to názorně přivés k tomu, abychom odkládali břemena u Ježišových nohou a získali odpočinutí. Vzali si jeho břemeno, která nás netíží a netlačí. Tím měla být obrazně pěnová koule, která byla naprosto lehká. Přivedlo mne to na myšlenku, že i ta pěnová koule nám bude po určité době těžká, když ji budeme dlouho držet v napřažené ruce. Není to totiž koulí a ani tak kamenem, ale naší napřaženou rukou. Ta se nám stává břemenem.  Rukou, která simbolizuje naše JÁ to musím vydržet, udělat, dotáhnout, nevzdat, je to jen na mně a o mně.
Myslím si, že slova o složení břemen, odpočinutí souvisí s také nešením odpovědnosti za věci. Pokud tuto odpovědnost nechceme složit u jeho nohou a vzít si jeho břemeno, které nás netíží odpovědností, protože je to na něm, pak tím říkáme, že v tom jsem důležitěší než on, že je to na mně a ne na něm, důvěřuji více sobě než mu… Pak se nám i pírko stává těžkým železem.
Bolí tě ruce? Možná je to tím, že si myslíš, že je to tvá odpovědnost za káru, kterou před sebou tlačíš a to ti brání ji složit k Pánovým nohám. Nejsme to ty a já, kdo jsme spasiteli a rozhodujeme o lidech a věcech. Nejsme to mi, kdo jsme soudci. Jsme jen jeho služebníci, kteří se mají starat o to, aby udělali vše tak, jak on chce. A to ještě ne svou silou a mocí, ale jeho Duchem.
Jeho břemena jsou jeho odpovědností a proto se nám pak nesou lehce a dokonce s radostí.

Je to více než třiadvacet let, kdy jsem ukončil svůj život věčného ztroskotance a vyměnil ho za život s Kristem, který mne posunul a především stále mne více a více přetváří k jeho podobě. Uvědomuji si to. Zvláště když si začnu vzpomínat na minulost. Roky strávené na ulici, spaní někde po sklepích, venku ve sněhu, roky strávené pod šikanou a napětím v těch  nejhorších a nejtěžších věznicích. Když si na to vzpomenu, brrrr…, nechtěl bych se již  nikdy vrátit k takovému životu. Přestože jsem i v té době měl šance s takovým životem skončit, neudělal jsem to. Znovu a znovu jsem se k němu vracel. Připomíná mi to křesťany, kteří mohou žít úžasný život postavený na vztahu s Duchem svatým, plný pokoje, radosti, rozdávat to Boží v nich kolem sebe a místo toho se stále vracejí ke starému životu, který je vede do dluhů, k roztržkám, hádkám, závislostem od trápení k trápení. Připadá mi to jako měnit drahokamy za bláto. Nebo jako stavět ze slámy, kterou vítr ihned odnese, místo z cihel. Jejich život  připomíná verše: Když lidé skrze poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista uniknou špíně světa, ale potom se do ní znovu zapletou a podlehnou jí, budou na tom nakonec hůře než na začátku. Bylo by pro ně lepší nepoznat cestu spravedlnosti, než se po jejím poznání odvrátit od svatého přikázání, které dostali. 2 Petr 2:20‭-‬21 B21

Sám jsem  něco takového po svém obrácení prožil. Přestože jsem dostal svobodu, poznání poravdy opět jsem se zapletl do minulosti a vrátil se do starého života. Ano bylo to horší než dříve. Možná ani ne v tom, co jsem dělal, ale proto, že jsem znal pravdu a nebyl jsem schopný ji žít. Žil jsem opak. Uvniťř jsem hrozně trpěl.

Jak jsem se z toho dostal? Jednoho dne jsem se vzepřel. Učinil jsem jsem rozhodnutí vrátit se, ať to stojí, co to stojí. Začal jsem krok za krokem pravdu, kterou mi dal Bůh předtím poznat, žít. Žít společně s modlitbami, abych obstál a již se  nevrátil.  Natolik se mi zhnusil můj starý způsob života, že jsem mu řekl  ne. A Bůh mi pomáhal jedním zázrakem za druhým. Nevím, jak ve mne to rozhodnutí uzrálo, ale věřím, že to  byl Duch svatý, který slyšel mé trápení, který jednal uvnitř mne samotného, že jsem si začal uvědomovat, když jsem byl opět v blátě a ve špíně, jak dobře mi bylo u mého Otce, který mne nepřestal milovat. Dostal jsem milost, opět znovu.

Podlehnout znamená také vzdát to, nebo se nechat přemoci, důvody mohou být různé. Je však potřeba se vzepřit. Nemohu se vzepřít pokud nezačnu skutečně toužit po Božím životě, pokud nezačnu nenávidět hřích a nezačnu milovat spravedlnost.  Ne u druhých, ale to vše ve svém životě. A to je i moje dnešní inspirace pro nás na modlitby. Tatínku dej ať mohu stejně  nenávidě hřích v mém životě a začít milovat spravedlnost.

Včera jsme měli duchvní den. Den, kdy se setkává církev, ne jenom sbor a má společné vyučování na konkrétní téma. Myslím, že něco podobného probíhá v mnoha církvích. Poprvé na takovém dni jsem byl před patnácti lety. Vzpomínám  na to, jak jsem se pečlivě připravoval, abych mohl přinést dobré vyučování. Vzpomínám si ještě i na tema. Bylo to o jednotě v církvi. Tenkrát jsem se zaměřil na vyučování. O rok později jsme navrhli, aby to byl víkend a ne jenom jeden den. Začalo nám jít nejen o vyučování, ale také o obecenství v církvi, která má sbory na obou koncích republiky. Tedy nešlo nám jen vyučování, ale začalo nám jít o lidi samotné. To trvalo deset let. Před několika lety se opět vrátilo k jednodennímu formátu duchovního dne. A na takovém jsme včera byli. Vyučování služebníků bylo mocné a Duch svatý mezi námi jednal. Uvědomil jsem si, jak mnoho křesťanů prochází podobnými vyučováními, kde Duch svatý mocně jedná. Kde zakouší Boží přitomnost, Boží dotek, zjevení a podobně. Kde získávají poznání pravdy. Přesto v dalších dnech se vracejí k životu, který vedli před takovým dnem bez jakékoli změny. Přijali poznání pravdy, zažili dotek Boží a přesto žijí stále stejně.

Opusťte hloupost a konečně žijte, cestou rozumnosti se vydejte!“ Přísloví 9

Abych mohl začít prožívat změny, které jsem přijal, musím je začít žít. Jinak se v mém životě nic nezmění. Musím se vydat novou cestou. Cestou pravdy. Znamená to každý den se rozhodovat, zda budu následovat a dělat to, co je z Boha, nebo se budu řídit svým rozumem, nebo rozume  jiných lidí. Každé uskutečněné rozhodnutí pro Boží cesty, každé uskutečněné poslechnutí Ježíšových rad a příkazů v mém životě sebou přináší velký počáteční tlak a výsměch, protože tělesné smyšlení jde vždy proti Duchu. Na konci však vede k pokoji, k vítězstí a radosti, že chodím v pravdě. Chození, tedy každodenní život v pravdě dělá z našeho života, život šťastných lidí, kteří se stávají světlem a solí pro svět.

Prvotní strach, který většina křesťanú proživá, když se rozhodne žít podle Božího slova, ti Ježíš pomůže překonat, když začneš. Buď statečný, buď udatná a vydej se cestou pravdy. Nežij jen ve snu o ni. Nepřemýšlej jen o ni, ale začni! Vykroč!

….. a učte je zachovávat v

A hle, já jsem s vámi (s tebou) po všechny dny až do skonání světa.“ Matouš 28:20 B21

Kristus je s tebou. Vydej mu své obavy a vykroč.

Pro slovo povýšenost  je cizí výraz arogance.  Její definice je: Arogance (franc. arrogance) je povahová vlastnost lidí, kteří dávají najevo nadměrně silné ego, nadměrné sebevědomí. Projevuje se jako naduté, domýšlivé, pyšné či pohrdavé vystupování vůči druhým lidem.
Určitě budete se mnou souhlasit, když napíši, že takové chování od nás lidi odrazuje, než přitahuje. Dokonce se to netýká jedinců, ale i celých národů vůči jiným národům. V historii, ale i v dnešní době můžeme vidět účinek takové rasové arogance, která je vlastně jedním z prvních stavebních kamenů k našemu rasismu.
Ježíš, Bůh sám by mohl být tím nejarogantnějším na světě. Prostě má právo mít totální sebevědomí. Přesto se nepovyšuje, i i když mu patří veškerá chvála.  Není nikdo, kým by pohrdal, přestože nás vysoko převyšuje, není pro něj problém se snížit ke každému člověku. V jeho království ho budou vyvyšovat lidé všech národů a ras. A lidé pro svou nadutost a důležitost nejsou schopni k němu v pokoře přijít.
Možná si myslíme, že arogance musí být viditelná na první pohled, ale není. Je často skrytá. Zvláště u nás křesťanů. Nejvíce se krývá za falešnou pokoru, která se tváří být pokornější než pokora Ježíše. Za zákonictvím –  porovnávání druhých podle schopnosti dodržovat církevní pravidla, doktríny a představy mnohých o tom, jak by se člověk měl chovat. Podle toho soudit druhé.Tím nekritizuji doktríny, ale porovnávání a souzení. I když to nemusím říkat a chovat se tak, má arogance může být v mém srdci a mysli a vždy se nějak odrazí v mém životě.
Jak přemýšlím o židech, arabech, rusech, jak hovořím s vietnamci na tržišti, jak se cítím, když s nimi mluvím, jako někdo který je ten pán a oni jen kmáni, kteří prodávají a obcodují s hadry? Tykám jim, i když oni mi vykají?  Jak sebe samého vnímám, když mluvím s romem? Jsem ten nadřazený a on je dobrý akorát na to mi nějak fyzicky posloužit? Zajímají mne jejich příběhy?
U křesťanů funguje také sborová nebo denominační arogance, která povyšuje nějaký sbor nebo denominaci nad jiné, kdy členové takových denominací za svým „Bůh ti žehnej“, skrývají pohrdání, protože oni jsou ti praví a ti jiní ve svém křetanství nejsou úplně tak čistí a dokonalí v učení jako oni.
I když se budu tvářit jak nejlépe budu umět, pokud  mé srdce a mysl jsou arogantní, je to ze mne cítit a lidé to poznají. Neskryji to za žádná slova a biblické verše.
Existuje arogance křesťanů vůči okolnímu světu. My máme tu pravdu, my jsme nositeli jediné pravdy a vy nás máte  poslouchat nebo nám aspoň naslouchat. Neuvědomujeme si, že jsme z milosti spaseni, že poznání Božích věcí máme skrze Boží milost, která nám byla dána. Není to naše zásluha.
Od arogantních lidí ostatní utíkají. Utíkají i když se bude schovávat jejich arogance za poznání Božích pravd.
Naopak skutečná pokora, vlídnost a úctak druhým lidi přitahuje.
Pokud si zrovna myslíme, že nás se to zamyšlení netýká, ale mých bratří a sester ano, pak jsme na cestě arogance.

Jaký největší boj prožíváme? Kdo je naším největším nepřítelem?
Koho nejvíce používá ďábel k tomu, aby nás trápil?
Odpověďi na tyto otázky ve většině případů zní: největší boj prožíváme se sebou samým, naším největším nepřítelem je naše já a nejvíce nás trápí ďábel skrze nás samotné. Zní to divně?
Možná, ale je to pravda.
V těch největších bojí jde o to, jestli opustím svoje představy a dám prostor Bohu, jestli odpustím nebo ne, jestli jsem ochotem opustit všechno a všechny pro Krista nebo ne. Jestli se vzdám kariéry nebo ne. Jestli se pokořím nebo ne, jestli dám přednost druhým před sebou, jestli mi jde na prvním stě o peníze nebo ne.  Slyšíte v tom nějakého jiného nepřítele než naše já?  Ským jiným v tom vedeme ten největší boj, než se sebou. Co nás nejvíce trápí? Přece, že musím opustit svoji představu a své rozhodnutí a podřídit se těm Božím.
To, že mne někdo nemá rád, že mi krade kariéru, že dělá věci jinak, než bych chtěl, že mne pomlouvá a o mě lže, to je jen výmluva a svedení na jiné. Vždy budou kolem nás lidé, kteří nás budou zraňovat, a zrazovat. Vždy budou okolnosti, které nebudou příjemné. Pokud bychom se jim měli vyhnout, museli bychom odejít z tohoto světa, ale Bůh nás tady nechává.Všechny tyto skutečnosti a lidé však odhalují jak jsem na tom s pokorou a poslušností vůči Kristu. Jestli prokáži lásku, která jediná dokáže porazit nepřítele. Tedy nás samotné, protože skutečná láska se nechá pokořit, skutečná láska nevyledává křivdy, ale přikrývá je, skutečná láska věří a je trpělivá… Jedině láska v nás dokáže přemoc nejvěšího  nepřítele, naše ego.
Vždyť o co jde? Jde o věci tohto světa? Kdo je lepší? Kdo má pravdu? Kdo je šéf? Kdo je ten správný? Kdo může a kdo ne? Kdo má víc? … Všechno to shoří nebo půjde do hnoje, jak říká apoštol Pavel. Co nám zůstane?
Tak proč se trápit pro takové věci, natož za ně bojovat. Na to všechno je zaměřené naše já, naše tělesnost a tím nás trápí a stresuje.
Duch však nás vede k tomu, abychom se chtěli zalíbit Kristu, abychom se zaměřili na to, jak můžeme naplnit jeho plán s námi na zemi a to zjevit jeho samotného v našich životech lidem kolem.
Tedy jak jim zjevit jeho lásku k nim skrze naše životy.
To se nám podaří jen když se nám otevřou oči a my uvidíme, že všechny ty boje, tlaky, stresy jsou jen a jen boje s naším já.
Pokud si to uvědomíme a opustíme zájem o naše já a jeho touhy a zaměříme se na to, co potřebují jiní, pak dojdeme k vítězství a pokoji.

Byl jsem dva dny v místě, kde nebyl signál. Telefon i internet byly hluché i němé.  Musím přiznat, že taková situace je balzám pro mysl, duši i ducha. Také si člověk uvědomí, jak je závislý na informacích, na kontaktu s rodinou, pracovníky, přáteli. Prostě na vztazích přes tato zařízení. A najednou je ticho. Ticho nachystané pro hlas od Pána. Pro hlas Ducha svatého v nás.  Nechci dnes však psát o tom, že máme mít ztišení apod. Ne. Zaujalo mne právě to, jak jsme závislí na informacích a neustálém kontaktu s druhými. Ať jsme kdekoli. Dnešní technika to umožňuje. Pokud se dostaneme do situace, kdy není signál, znejistíme a cítíme se ohroženi, protože nemáme možnost kontaktovat okolí. Zůstáváme bez informací a sami nemůžeme poskytnou žádnou informaci o sobě. Nevíc nás zachvátí panika. Co teď budu dělat. Co s časem?
Uvědomil jsem si, že nás více znepokojí, když ztratíme spojení přes telefon a internet, než když ztratíme spojení s Pánem.
To, že se nedokážeme spojit s okolním světem je pro nás větším problémem, než zjištění, že se nedokážeme spojit s Bohem. A to, myslm, je problém. Velký problém. Měla by nás zachvátit panika, když zjistíme, že neslyšíme hlas Ducha svatého, měli bychom se obávat doby, kdy nevíme od Pána co teď dělat.
Nás to však postihuje obráceně.
Zkusme, když se dostanene do odloučení od signálu, přepnout na ten Boží. Ten je všude. Má dokonalé pokrytí. Má i všechny informace, které potřebujeme, zná všechny cesty, kterými máme jít, jeho navigace se nikdy neplete a především je to jeho osobní vztah s námi. Vztah, který není závislý na tom, ze mi někdo zvedne nebo nezvedne telefon, zda někdo čte nebo nečte moje SMS, zda má zrovna někdo zapnutý internet nebo ne. Boží signál nezaniká, neztrácí se, je stále na přijmu. Je spolehlivý a můžu se o něj opřít. Nás lidé mohou vymazat ze svých seznamů, Bůh to nedělá. Nic a nikdo nás nemůže odloučit od jeho lásky.
Proto se nebojme, když někde nedokážeme najít spojení. Napojme se na Boha a jeho signál  udržujme si ho jako hlavní, i když se vrátíme zpět do světa médií, informací, spojení a signálů.

Někdy, tak od čtrnácti nebo možná již od dvanácti let přemýšlím o smyslu života. Nikdy, i jako nevěřící v Boha, jsem nepřestal věřit tomu, že náš život má nějaký smysl. Že zde na zem jsme se nenarodili jen tak pro nic za nic. Že naše narození není náhoda, ale uskutečnilo se proto, že náš život má cíl a úkol. Jen jsem dlouhá léta nemohl tento smysl objevit. Myslím, že mnozí křesťané ho také stále neznají a tápají v tom, proč tu vlastně jsou. Proč tu vlastně jsme? Proč jsme se narodili?

První otázka je proč jsem se narodil. No, prostě proto, že se Bůh tak rozhodl. Proto jsem se narodil v konkrétní době konkrétním rodičům. Z toho plyne další otázka, co tím Bůh sleduje, že mne přivedl na tento svět. I na to je ještě snadná odpověď. Protože má pro mne konkrétní úkol, který mám na této zemi uskutečnit. V knize Ester mluví Mordechaj ke své neteři, která jako královna perského království a  teď může zachránit židovský národ. Musí však riskovat svůj život: „Budeš-li v tuto chvíli mlčet, Židům přijde spásná pomoc odjinud, ale ty i s rodinou svého otce zahyneš. Kdo ví? Snad jsi dosáhla království právě pro chvíli, jako je tato.“ (Ester 4:14 B21)                                                                                                       Osobně věřím, že každý člověk má svůj úkol. Někdo ho uskuteční, jiný ne. Někdo nese ovoce, život jiných zústane planým. Je to o našem rozhodnutí, zda chceme, aby náš život měl smysl. Často se může stát i křesťanům, že ho ztratí nebo vůbec nenajdou cíl a úkol, který pro ně Bůh má.                                                                                   Nebuď jako oni, ale ptej se ho, hledej a naslouchej. On ti ho ukáže a věř, že i ty máš úkol, který nikdo jiný nemůže naplnit. Jen ty. Je to úkol, pro který jsi byl stvořený.

Když jsem se vracel v pátek večer z Brna do Pezinku, kus cesty mne doprovázely horkovzdušné balóny. Majestátně se vznášely nad obzorem ozářené zapadajícím sluncem. Vypadaly jakoby nic nevážily a lítání s nimi by bylo stejně lehké, jak lehce se pohybovaly po obloze. Brzo ráno, když jsem jel do Brna, jsem je opět viděl na obloze.  Byly tam celou  noc?  Asi ne. Byly to jiné balóny.                   Vypadá to romanticky a snadně. Ale není to tak. Samy o sobě jsou balóny dost težké a když do jejich koše nastoupí patnáct a více lidí nesou i pěknou váhu. I příprava na let není jednoduchá a vyžaduje dobrou přípravu a mnoho znalostí. O financováni ani nemluvě. Pokud má let vypadat tak lehce, je za tím pár let zkušeností.       Vše vyžaduje čas a přípravu.

Někdy chceme, aby náš vztah s Bohem, naše duchovní autorita, naše obdarování a ovoce Ducha svatého vyrostlo přes noc, nebo po jendé či dvou modlitbách.  Naše  křesťanství je vlastně osobní vztah s  Bohem. Každý vztah roste a upevňuje se časem.  Stejně to platí o našem vztahu k Bohu. (POZOR, ne Boha k nám) Každý vztah je upevňovaný skrze různé zkoušky, tlaky, strmé skály a hluboké rokliny, které ve vztahu prohlubují důvěru, jistotu, poznání druhého a oddanost – věrnost.  To nevyroste za týden a ani za rok. To je o dlouhém životě s Bohem. Tak je to i s autoritou, která přichází do života křesťana. Je výsledkem dlouhodobého a stále se prohlubujícího vztahu.

Jistě mi dáte za pravdu, že pokud chci mít s někým dobré vztahy, musím se je snažit udržovat. A často je to náročné, protože mne to nutí  tomu druhému  naslouchat a dokonce také dávat za pravdu a často přiznat chybu a omluvit se. To je to, co mění mé myšlení. Stejné je to ve vztahu s Bohem, jen s tím, že je to on, kdo má vždy pravdu a přiznání chyb je vždy na mé straně. Čím dříve si to uvědomím, tím méně se budu s Bohem hádat  nebo se na něho zlobit. Začnu více vidět svět a především svůj život jeho očima. Pak můj vztah s Bohem bude druhým připadat stejně lehký a zároveň dobrodružný a romantický jeho je vznášející se balón na obloze při východu slunce.

Ve 23. kapitole Matouše Ježíš hovoří o cedění komárů. Jsou to tvrdá slova. Protože je však směřuje k farizeům a zákoníkům, často je přejdeme. Přece my nejsme zákoníci a farizeové. My přece žijeme z milosti. Ano? Zaposlouchal jsem se do toho, co křesťany zaměstnává v jejich sborech. Nad čím přemýšlí. Zjistil jsem, že se nejvíce zabýváme tím, jak dlouho se máme modlit, jak dlouho chválit, jak získat více Boží moci, jak být více svatý, rozebíráme, nebo spíše pitváme slova, abychom se dověděli a měli více poznání o království, o konci věků, o tom, co různá slova v Bibli znamenají….  Nějak mi v tom všem uniká přemýšlení o mém milosrdensrví vůči lidem kolem mne, o tom, zda jednám spravedlivě a zda spravedlnost prosazuji kolem sebe. O své věrnosti a nevěře. Přitom před Bohem je toto důležitější, než cokoli jiného. Takové jednáni prokazuje touhu po Božích věcech. Dlouhé modlitby, chvály, rozbory kapitol Písma mi nijak neprospívají, pokud nejednám s lidmi v milosrdenství, nehledám spravedlnost, což znamená žít spravedlivě. Naopak, pokud se snažím tyto věci uplatňovat, jinými slovy hledám nejprve Boží  království, pak modlitby, chvály a slova Bible se stávají živým pomocníkem pro můj život. Obráceně mne to vše uvádí do pýchy pro přílišné poznání, které nadýmá, do zákonictví a soudu druhých. To však není cesta spasení a Božího království. V takových chvílích začnu cedit komára. V Izaiáši Bůh hovoří; Proto když ke mně vzpínáte ruce, zakrývám si oči před vámi; když své modlitby hromadíte, neslyším. Ruce máte celé od krve – umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov! (Izaiáš 1:15‭-‬17 B21)

Někdy utíkáme k učení a rozborům knih Bible, protože filozofování nad ní je jednodužší, než Pána poslechnout a žit to, co mi říká. Jindy k tomu utíkáme protože si myslíme, že nám to přinese svatost nebo Boží moc a autoritu. Ne, nepřinese pokud  nebudeme věrně přinášet v praktickém životě jeho milosrdenství a spravedlnost. Zažil jsem, jak i v tomto skaženém světě přináší autoritu spravedlivý život a jednání ve spravedlnosti a milosrdenství. Natož v církvi mezi námi. Pak i církev bude chodit v autoritě.

Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře. Micheáš 6:8 B21

Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. Filipským 4:8 B21

Před šestnácti lety jsme se Stáňou navštívili službu jednoho bratra z Izraele. Během jeho služby měla být vysluhovaná večeře Páně. Těsně před tím než začala, zavolali ho pořadatelé k jeho autu. Měl rozbité okno a ukradenou navigaci, která v té době stála  několik desítek tisíc. Když se vrátil, modlil se, aby mohl odpustit. Jinak by nemohl přistoupit k večeři. Tenkrát řekl: “ Pro mne je to velmi těžké odpustit, my Židé jsme vyučeni oko za oko, zub za zub. Nakonec to v sobě vyřešil a večer pokračoval. Myslím, že jsem ten příběh již někde vyprávěl nebo o něm psal. Znovu jsem přemýšlel nad tímto výrazem. Zvláště proto, že v poslední době často řeším podobné situace, kdy křesťané bojují své boje stylem zub za zub, oko za oko.

Všimli jste si, že vždy když nás někdo napadne, intrikuje proti  nám, pomlouvá nás apod. a my se začneme bránit, obhajovat nebo dokonce vracet „rány“, celé se to obrátí proti nám. Máte podobné zkušenosti? Nakonec jste zůstali těmi horšími, přestože jste nezačali, přestože jste byli v právu. Jestli ses s tím setkal, položil sis také otázku, proč tomu tak je?
Nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti nadpozemským (duchovním) mocnostem zla. (Ef.6.kapitola) Pokud nás někdo bez důvodu napadá, uráží, prostě bojuje proti nám, je veden těmito mocnostmi. Ať již o tom ví nebo ne. Pokud proti takovým útokům začneme bojovat naší silou jako je sebeobhajování, hádání se, vysvětlování v nejhorším případě vracení stejným způsobem, musíme počítat s tím, že vždy prohrajeme. Nemáme lidským způsobem šanci porazit tyto nadpozemské mocnosti zla. Přestože na nás útočí skrze člověka, nejsme schopni je porazit lidskou silou a lidskými způsoby. Jsme předem odsouzeni k prohře. Pak se divíme, že se vše nakonec obrátilo proti nám. Pak voláme k Bohu: Kdej jsi byl Bože? Kde je tvoje spravedlnost?
Vyhrát můžeme pouze tehdy, když začneme bojovat Božím způsobem:
1. Nechme prostor Bohu. Neobhajujme se, ale požádejme Boha, aby nás obhajoval. On to rád udělá. Udělá to tím správným způsobem, který přivádí i naše nepřátele k pokání.
Tím, že se obhajujeme sami, zastavili jsme možnost, aby nás obhájil sám Kristus.
2.  Buďme poslušní Kristu, který říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. A tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti košili, nech i plášť. A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.                         „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele.Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; …(Matouš 5)

Toto je boj, který končí vítězně. To je to „Poddejte se tedy Bohu. (poslušnost, důvěra, že se Bůh zastane) Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás.“ (žehnání, láska, odpouštění, činění dobře, modlitby) (Jakub 4)

Začněmě tedy místo prohraných bojů bojovat vítězné bitvy.

(pokračování)

Peníze ovlivňují mnoho z  našich životů a také ovlivňují život církve. Proto se v Písmu tak často píše o penězích a majetku. Sám si Petře najdi, jak často o nich vypráví v různé formě samotný Ježíš.  Znamení šelmy (Zjevení 13), které bude dáno lidem  na koci věku, není o klanění se šelmě, ale o znemožnení nakupování a obchodpvání bez tohoto znamení. O klanění se šelmě se píše ve verších předtím. Dále se ve zjevení píše: ….Ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a kdokoli přijme znamení jejího jména, nebudou mít odpočinutí dnem ani nocí!“ Zde je zapotřebí vytrvalosti svatých, kteří se drží Božích přikázání a Ježíšovy víry. (Zjevení 14:11‭-‬12 B21) Nepřijmout znamení mimo jiné znamená nespoléhat se na lidský obchod, peníze, ať budou v jakékoli formě. Pokud nebudu moci nakupovat a obchodovat, jak a z čeho budu žít?  Na co se budu spoléhat? Na koho? Tady je jádro znamení. Pokud ho nepřijmu, říkám tím „Věřím, že Bůh se o mne postará“. Naše odmítnutí prokazuje naši důvěru a víru v Ježíše a ne v peníze.

I když peníze budeš často potřebovat pro dobré věci, nesmí ti vládnout. Musíš mít svobodu žít i bez  nich a spoléhat se na Pána, že zaopatří tvé potřeby a potřeby sboru. Věřící dělají často chybu v tom, že se ostře vymezují na jednu nebo druhou stranu. Někdy úplně odmítají peníze jako ďáblův nástroj, jindy staví vše na pěnezích a dokonce jimi poměřují Boží požehnání. Obojí je špatně. I peníze jsou jen Božím nástrojem k tomu, abychom zde na zemi dělali jeho vůli, tak jako technika dnešní doby. Můžeme je však zneužít k lidskému dílu, tak jak je zneužívá satan k tomu, aby ovládal lidi. Je to opět o  nasloucháni Duchu svatému, poslušnosti a poznáni Boha skrze Písmo a osobní známost.

První mojí radou pro tebe Petře je, abys oddělil naprosto jasně své peníze od sborových. Nedovol, aby se ti smíchaly. Je zde nejen nebezpečí, že pak nebudeš mít sám přehled o tom, které peníze a účty jsou tvoje a které služební, ale může to časem člověka dovést právě k tomu, že sborové začne brát za své. Že z nich může brát pro vlastní potřebu. Každý z nás je náchylný k hříchu, který se lehce na nás dokáže přilepit, proto je potřeba mít oddělené vlastní od sborových. Je důležité být neustále vykazatelný. Například tomu, kdo dělá účetnictví, starším apod. Určitě není vhodné, aby účetnictví dělal někdo z rodiny, i když to někdy jinak nejde. Nejde jen o pokušení, ale také tím zabráníš pomluvám a pochybnostem, které tak rád ďábel podstrkuje lidem do mysli. Ne jeden, ale mnoho sborů se právě proto rozpadlo. Lidé ve sboru potřebují informace o tom, jak se nakládá s penězi. Čím více budou informováni, tím radostněji budou přispívat a budou ochotni se podílet na finanční odpovědnosti. Na druhou stranu tě to nesmí natolik svázat, abys  neustále přepočítával peníze. To bys nic jiného nedělal. Pokud budeš mít oddělené své od služebních, stačí jednou týdně si udělat osobní přehled. Pokud nakupuješ často, pak si veď pokladní knihu kam si výdaje i přímy můžeš večer napsat. Je důležité, abys ve financích byl vykazatelný a průhledný. Při větších vydáních je potřeba se radit a informovat sborovou radu, starší nebo sbor, podle toho jak velký sbor vedeš. Vůbec nejlepší je nechat takovou službu na někom jiném. Ne vždy to je však možné. Tedy první rada je: odděl si své peníze od služebních, buď vykazetelný a pamatuj, že spravuješ Boží finance.

(pokračování příště)

(pokračování)
To jaký máme postoj k penězům určuje to, jakými  budeme správci. Představ si, Petře, že své děti svěříš do péče najaté osoby. Necháš ji bydlet u vás doma s dětmi. Zajistíš všem dostatek jídla, necháš dostatek peněz na to, aby děti i ta osoba měli co jíst a také měli dost na veškeré další potřeby, Pak odjedeš na týden nebo dva. Když se vrátíš a přistineš najatou osobu, jak se cpe jídlem a děti jsou přitom hladové, jak si za peníze koupila nový svetřík, ale děti chodí ve špinavém, nevypraném oblečení,…  Co uděláš s takovou osobou. Zaplatíš jí, nebo ji vyhodíš?     Osobě, která se stará o děti jiných, má jít především o dobro těch, o které se má starat. Dokonce, kdyby došly peníze, dá ze svých. Jak takouvou osobu odměníš, když se vrátíš a zjistíš, že o děti je lépe postarané, než jsi očekával.
Podobné je to s námi, kterým bylo svěřeno správcovství nad sborem, sbory. To jak vypadá sbor, společenství, které spravujeme ukazuje na to, jaký máme vztah k majetku a penězům.
Viděl jsem, Petře,  několik různých hospodářství. Většinou bych je rozdělil na tři druhy. Velmi kvalitní, moderní s veškerým komfortem pro dobytek. Bylo to výsledkem velké a dlouhodobé kvalitní péče o hospodářství. Byla tam vidět snaha o pokrok, o dobré výnosy, které umožní další rošiřování. Bylo tam hodně dobytka, ale bylo to hodně „fabrikové“. Pak jsem viděl menší farmy, které nebyly tak technicky vybavené, ale budovy byly udržované, všude bylo čisto, o dobytek bylo dobře postaráno, byl čistý a spokojený. Nakonec jsem viděl i farmy, jejichž budovy se rozpadaly, dobytek stál ve výkalech na staré nevyměněné slámě. Všude byla plíseň. Majitelé se hájili tím, že jim nejde o budovy, ale o zvířata. Jak jim však doopravdy šlo o zvířata, když je nachali žít v takovém prostředí?
Ja na nás, jak bude vypadat naše správcovství a naše hospodářství, ze kterého budeme vydávat počet našemu Pánu.
Jakým chceš být Petře spávcem je na tobě.
Pokud si však budeme více cenit peněz než lidí, pokud budeme více důvěřovat penězemů než Bohu, pokud budeme více milovat sebe než Boha, pak nemůžeme být dobrými správci jeho ovčince.
Budeme více hledět na sebe než na ty, které nám Pán svěřil.
Vím o tobě, Petře, že ti jde více o lidi, které ti Pán svěřil, než o sebe. A také vím, že nemiluješ peníze, přesto bych ti zde dal pár rad, jak s nimi zacházet, aby se ti a sboru nestaly kamenem úrazu, aby to nebyly peníze, které se vytratí, ale naopak se staly požehnáním pro sbor a sloužily pro Boží království.
(pokračování příště)

Bohu milý Petře,
na nějakou dobu jsem se odmlčel, ale nepřestal jsem na tebe myslet. Nejen vedoucím, ale i jim se stává, že mají dny, týdny i měsíce, kdy se odmlčí a stáhnou z věcí, které dělali. Procházíme různými časy (Kazatel 3). I já jsem se potřeboval stáhnout za hradby našeho Pána, mlčet a nechat se jen tak kolébat. Každý vedoucí několikrát během služby začne pod tlakem lidí, pod tlakem zranění, pod tlakem toho, co vidí v životech lidí, pod tlakem nenaplněných proroctví, pod tlakem rozbíjených sborů, pod tlakem únavy ztrácet smysl své služby. Nejde o ztrátu víry, ale smyslu toho, co vlastně dělá a pro koho. Aby se to stávalo co nejméně, potřebujeme také odpočívat (někdy déle) v náručí Pána. Jen tak, bez služby, bez lidí, bez otázek, bez odpovědí. Jen u něj spočinout. V tichu. Beze slov. Často se pak můžeme vracet a opět sloužit na plno, aniž bychom pochybovali o smyslu, pokračovat s láskou k lidem a přinášet naději Božího království. U mne to byla únava. Prostě naše těla mají své limity, i když někdo může říkat, že v Pánu nemohu být unaven, není to pravda. Pán nás posilňuje, v mnohých bojích zázračně drží i naše těla a duši, ale není to stále. On sám nám dává odpočinek nebo nás do něho uvádí tím, že prostě dopustí nějakou událost nebo stav, pro který si pak musíme odpočinout, samozřejmě u něho. To dělá tehdy, kdy si sami nedokážeme uvědomit, že je čas na odpočinutí.
O tom jsem ti však nechtěl psát. Ale je i toto důležité pro tvou službu. Ďábel se bude snažit, aby když ti nemůže vzít víru, vzal smysl tvé služby pro Pána. Teď se chci však vrátit k tomu,o čem  jsem ti původně chtěl psát. A to jsou peníze a majetek.
Než však začnu, chtěl bych ti krátce napsat o spávcovství.
Mnohdy se vedoucím může stát, že si po nějakém čase sbor, ve kterém slouží přivlastní za svúj. Jako by jim patřil a někdy i s lidmi, kteří tam jsou. (Můj sbor, mé ovcečky…) Měj vždy na paměti, že jsi správce něčeho, co patří Bohu, co patří Kristu. Včetně lidí v něm. A tvým úkolem je být dobrým a věrným správcem. Ne nadarmo Ježíš často mluví o dobrém nebo zlém správci hospodářství. Správce je ten, který spravuje hospodářství pro svého pána. Nespravuje ho pro sebe. Správci musí jít o to, aby hospodářství vzkvétalo – to znamená, aby výnosy rostly, lidem, kteří patří k hospodářství se dařilo a zvětšoval se jejich počet s tím, jak se rozrůstá hospodářství. Žádný pán nebude spokojený se správcem, který pro své zájmy ztratí výnosy i lidi. Takového potrestá, nebo prostě vyhodí. A my jsme takovými správci pro svého Pána.
Mnohdy ztrácíme „výnosy i s ovečkami“ pro své „zeručeně“ správné přesvědčení, pro prosazování svých představ, které jsou „zaručeně od Pána“. Zaměřujeme se více na sebe, na své pocity,  než na správcovství. Příklad. Lidé, o které mám pečovat, potřebují pomoc, kterou jim nemohu poskytnout, protože nejsem v té oblasti odborník. Ten, který by jim mohl pomoci momentálně nemůže. Já však nepozvu toho, který je dostupý, a pomohl by stejně kvalitně jako ten, který je nedostupný, protože mi ten člověk nesedí, protože jiným lidem nedůvěřuji, protože … Pak lidem, o které se mám starat,  ubližuji, protože jim tímto postojem vlastně pomoc odepřu. Podobných příkladů bych mohl uvádět mnoho.
Pro prosazení sebe ztrácíme schopnost vidět potřeby „hospodářství“, které nám bylo svěřeno. Nejen potřeby, ale také možnosti jeho růstu. Pokud se pak nezastavíme, začneme ubližovat i lidem, které nám Bůh svěřil, abychom o ně pečovali. Jaký máme postoj ke správcovství velmi určuje náš postoj k penězů a majetku.
(pokračování příště)

Pokušení a jeho vítězství nad námi nezabrání to, že všechno o něm víme, že známe Písmo, dokonce ani ne to, že jsme uvěřili. Co tedy může zabránit pokušení nad námi zvítězit. Je blízkost Pána. Je to skutečné chození s Pánem, s Duchem svatým.  Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít. Římanům 8:13 CSP Usmrcovat činy těla znamená přemýšlet Duchem, modlit se Duchem, být poslušný Duchu.
To se nám nedaří pokud naše obrácení, naše následování Krista má špatný motiv. Co můžeme špatným motivem nazvat? Všechno, co není založeno na poznání naší hříšnosti a potřeby očištění, odpuštění a spasení skrze Krista.To se nám může stát i několik let po „obrácení“, kdy zapomeneme na tento základ a náš křesťanský život začne být více o touze po naplnění našich představ a tužeb. Pokud se nedočkáme naplnění těchto představ, pak se nám vrací stesk po starém životě, který nám aspoň některé touhy naplnil a Boha začneme obviňovat ze všech neříjemných věcí, které nás potkávají a těch, které nás míjejí. Pouštíme si do svých představ i srdce pokušení starého života. Začneme po něm pošihávat a je otázka času, kdy nás zas pohltí.
Existuje ochrana proti tomuto pokušení. Být spokojený s tím, co mám. Být vděčný děkovat za vše, za každý den, který mi Bůh dává.
Žijte bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máte; neboť on sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ (List Židům 13.kp)
Na jiném místě Ježíš říká: Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. (Lukáš 6) Pokud začneme na prvním místě hledat cokoli, o čem si myslíme, že to potřebujeme a hledání Božího království a jeho spravedlnosti dáme na druhé místo, začne ihned přicházet pokušení.
Jaký je náš motiv, s kterým přicházíme před Krista?
Jsem vděčný Ježíši,za jeho trpělivost a výchovu, která nám dokáže ukázat skutečné motivy a dokáže jednat s naším srdcem, tak, aby začalo hledat jeho království.
Přinesme mu své motivy, své srdce na dlani, aby s ním jednal.
Uvidíme zázraky ve svých životech. Vše ostatní nám přidá. Ví nejlépe, co potřebujeme.

Pravděpodobně se většině z nás stává, že mu začnou nėkdy přicházet myšlenky na věci, které jsou hříšné, které vedou na cestu pokušení, které nás vrací do sterého života. Přicházení takových myšlenek není hřích, pokud si je sami nevyvoláváme. Pokud po nich netoužíme.  Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Lukáš 17:1 B21 Ježíš nám říká, že pokušení budou přicházet, prostě to jinak není možné. Tak je to také s myšlenkami, které nás mají dovést k hříchu. Jsou různé žádosti, ale všechny nějak souvisí s naším myšlením. Špatné, hříšné myšlenky produkují v nás žádost. A žádost, jak je psané u Jakuba pak lehce zplodí hřích. Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.Jakub 1:15 CSP. Přicházení takových myšlenek není hříchem, ale pokušením. Důležité je, co s tím uděláme. Buď budeme s tím bojovat a zvítězíme, nebo v těchto myšlenkách zústaneme, ale pak lehce zklouzáváme do hříchu a to nejen tím, že se myšlenka stane skutečností v životě, ale již tím, že si ji oblíbíme a sami vyvoláváme. Písmo nás nabádá, abychom bojovali s pokušením, tedy i s myšlenkami, které toto pokušení vyvolávají. Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.”  Marek 14:38 CSP Ježíš nás varuje, před tím, abychom vůbec nevešli do pokušení, protože tělo je slabé a nemusí odolat pokušení. Zároveň dává jednoduchý návod. MODLETE SE.  Pokud do pokušení již vstoupíme, slabé tělo podlehne. Proto musíme bojovat před tím. Za prvé, abychom byli ochráněni od takových myšlenek. Aby jejich útok na nás neměl vliv. Myšlenky přicházejí nejvíce skrze naše uši, oči a věci, které jsme prožili a jsou uchovány v naší paměti. Své oči mohu chránit tím, že se si budu vybírat, na co se  budu dívat, co budu číst… podobně je to s ušima, musím si vybírat, co budu poslouchat. Být bdělý a ihned se odvrátit od věcí, které jsou špatné. Opět zde mohu použit modlitbu… a neuveď nás v pokušení, ale vysvoboď nás od Zlého… Pokušení přichází od Zlého a my do něho vstupujeme, pokud se včas od něho neodvracíme. Ohledně uší a očí je nám to asi jasné, ale co s pamětí. Znám mnoho případů, kdy lidé po obrácení se k Bohu, se skutečně stali opět nepopsaným listem, přestože předtím žili nevázaným životem. Jejich myšlení bylo čisté, aspoň do doby, kdy se nachali nalákat skrze oči a uši a vstoupili do pokušení. Pak se začaly vracet i hříšném vzpomínky i se svým pokušením. Jak pak bojovat?

Vyznávat to jako hřích a modlit se, abychom byli ochráněni. Dále plnit svoji mysl čistými věcmi.Konečně, bratři, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst, jestli je nějaká ctnost a jestli je nějaká chvála. Filipským 4:8 CSP. Podřizujme svoji mysl pod mysl Kristovu. To znamená poručme ve jménu Ježíš své mysli, aby se podřídila Kristovu myšlení. Ve chvíli kdy začne útok na naši mysl, začněme číst Písmo, vzdávat chválu Bohu a modlit se. Bojujme. O svoji mysl musíme bojovat a chránit ji. Neustále, protože je lehce napadnutelná. Bojujme, i kdyby to mělo znamenat, že budeme celý den chválit Pána, modlit se a číst Písmo. A o to vlastně jde.

Pokračování příště.

Včera večer jsme jeli z Havířova zpátky do Pezinku. Vezli jsme sebou vzácný náklad. Naše dva vnuky. Oba jeli poprvé na delší dobu od rodičů. Původně měl jet jen ten mladší, ale když to uviděl jeho o něco starší bratránek, chtěl jet s babičkou také a domáhal se toho velkými slzami. Tak na konec jeli oba. Ještě ani neuplynula polovina z cesty a začal znovu plakat, že se mu stýská po tatínkovi. Vydržel plakat skoro hodinu, než v autě usnul.

I my se často domáháme po našem Pánu nových věcí. Domáháme se něčeho, co vidíme u druhých. Co vidíme, že Pán dělá s druhými. Když pak nás do těchto věcí začne uvádět, začneme mít strach a začneme si v srdci stýskat a toužit po tom starém.
Není to jenom u nových věcí, u služby apod., ale především celkově v životě s Pánem.
Žít s Kristem a Krista znamená změnit celý svůj život a především své myšlení. Pokud se nám v tom však stýská , po starých věcech, které jsme pro něho opustili, není něco v pořádku.

Může to znamenat , že jsme nezměnili ještě své myšlení. Naše myšlení není podřízené myšlení Krista. Snažíme se žít tak, jak by křesťan nebo člen té či oné denominace měl, podle nějakých pravidel, možná podle svého svědomí, ale přitom myslíme stále na věci starého života. Myslíme si, že nám bylo v něm lépe. Toužíme po nich. Pak se snadno stane, že se vracíme ke starému životu a křesťanství se stane jen nedělní docházkou do církve a časem začne i ona řídnout. Nad čím přemýšlíme, za tím dříve nebo později začneme jít. Důvod a omluvu si naše srdce vždy najde.

Co s tím? Myslí si, že důležité je naše rozhodnutí. Chceš sloužit Hospodinu? Chceš žít Boží svatý život? Chceš následovat Krista?
Pokud ano, pak se na to zaměř, měj pohled upřený ne za sebe, ale před sebe – jak píše Pavel: Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši. (Filipenským 3 12-14)

O tom, jak prakticky toho dosahovat budu psát příště.

Jeden z popisů modly by zněl takto: „Modla je věc, člověk, rituál nebo prostě všechno, na co se spoléháme namísto,bychom se spoléhali na Boha.“ To přesně odpovídá tomu, o čem jsem psal minulá dvě zamyšlení. Spoléhání se na peníze a majetek, spoléhání se na člověka, ať jsou to pastoři, kolegové, sourozenci v Kristu, lékaři apod. Pokud se na ně začnu spoléhat více než na Boha, postavím si je nad něho a tím si z nich udělám modlu. Jsou však ještě další věci, na které se sice nespoléhám, ale mohou se pro mne stát modlou. Jsou to naše zájmy, koníčky.
Je dobré mít zájmy a koníčky. Nesmí ovšem brát čas, který Bůh vyžaduje od nás pro sebe a nesmí být pro nás koníček důležitější než Boží zájmy. Uvedu příklad. Mým koníčkem bude hrát fotbal. Každé úterý se budu scházet s kamarády někde na hříšti, kde budu s nimi trénovat. Do toho vstoupí Bůh s požadavkem, abych ve stejný den začal sloužit a vést skupinku. Já to odmítnu, protože to přece nejde, mám svůj fotbálek. (setkání s kamarádkami, své kilometry na kole, své fitko…). „To by přece Bůh po mě nechtěl, abych se toho vzdával, vždyť ví jak to mám rád.“ NO A JE NOVÁ MODLA NA SVĚTĚ.
Modla se dá udělat téměř ze všeho, dokonce i ze služby v církvi. Vím o pár lidech, kterým se služba stala koníčkem, tedy „svatým koníčkem“ a když je Bůh povolal do jiné služby v jiném městě, odmítli, protože přece mají tady svoji „svatou službu“. Ve skutečnosti se nemohli obejít bez této služby, protože se jim stala důležitější než zájem Boží. To se nám všem může stát s nejrůznějšími aktivitami v církvi. Je to nebezpečné, protože to vypadá, že děláme Boží věci a věci pro Boha,  ale opak je pravdou. Dělám to pro sebe, protože to více miluji než Boha.
Nejen odmítáme dělat to, co Bůh skutečně po nás chce, ale dokonce mu říkáme, že on neví, jak jsme v té službě důležtí, jak se bez nás neobejde, ALE OBEJDE!  Bůh, pokud nás posílá do jiné služby, ví jak dál v té stávající. A zná i naši pýchu na službu a závislost na ni. Někdy nám ji pak musí vzít tvrdým způsobem, abychom se mohli vzdát modly a konečně se rozhodnout sloužit skutečně jemu.

Jak mít koníčky a zájmy a přitom si z nich neudělat modlu. Křesťané často dělí čas na čas pro práci, na čas pro rodinu, na čas pro Boha, na čas pro koníčky. Jako by zrovna ten konkrétní čas (práce, rodina…) byl nejdůležitějším v danné chvíli. Nejdůležitější bude vždy Bůh a pak vše ostatní. Pokud v mé práci se mnou nepracuje Bůh, pokud doma nevychovává děti se mnou Bůh, pokud v mých zájme a koníčcích není se mnou Bůh, pak se  mi to jednou vše rozpadne. Proč? Protože v tom není na prvním místě Bůh, ale to, co dělám.  Budu lítat od jednoho extrému k druhému, Budu se snažit být teď doma, pak v práci, pak v církvi, pak dělat svůj koníček. Nakonec budu obviňovaný, že dávám málo času Bohu, pak zase, že dávám málo času rodině, nebo práci a budu ve stálem kolotoči obviňování.
Dělejme všechno s Bohem a tak, aby se mu to líbilo. Ptejme se ho, jestli se mu líví to, co děláme. Jestli bude v tom s námi apod.
Pak budeme přesně tam, kde máme momentálně být a přitom stále bude na prvním místě Bůh.
Nechme si Duchem svatým zkoumat své srdce a naslouchejme mu, co nám o něm říká. Pak ho poslechněme. Tak budeme jistě sloužit Bohu a ne modlám.

Minule jsem psal o penězích jako o naší modle, Jako o tom, čemu se klaníme a bez čeho si nedokážeme představit žít. Někdy se pokrytecky stavíme proti učení o prosperitě, ale sami se klaníme penězům. Musíme se rozhodnout komu se budeme klanět. Nakonec o financích je také i znamení šelmy ze Zjevení. Vlastně je to o rozhodnutí, zda mi půjde o to, zda  budu moci nakupovat, obchodovat a nechám si proto dát toto znamení a nebo ne a zůstanu věrný Bohu. Zda se spolehnu a budu důvěřovat Bohu nebo penězům. O tom ale budu psát podrobněji až v některém z dalších Dopisů Petrovi.
Dnes se zaměřín krátce na jinou modlu, která je tu od Adama a Evy. Je jí člověk sám ve všech formách. Člověk jak Já, člověk jako společenství – rodina, děti, člověk jako idol…

Jak snadné je se nechat oklamat a začít uctívat sám sebe. Dala by se na to napsat celá kniha, kniha na zájméno JÁ.
Neuvědomujeme si to, ale například, co nám říká o nás naše dělání si starostí. Pokud žiji ve stálých starostech, pak nežiji v důvěře v Boha. Říkám tím Bohu, že není všemocný, že na to nemá apod. Pak se sám stavím do role, kdy to musím ošetřit sám, najít sám řešení, prostě je to na mě, abych s tím něco udělal a vyřešil to. Na nikoho se nemohu spolehnout jen na sebe. No a ejhle, je tady nová modlička.
Nejde jen o nás samotné, ale všimněme si, jak s námi často dokáží manipulovat naše děti. Když jde o děti, jsou na prvním místě. Zaujmou místo, které patří Bohu. Pak nejsme ochotni říci Bohu na jeho volání do služby ano. Teď přece Bože nemůžu, děti jsou malé. Teď ne Bože, děti chodí do školy, studují. Teď né, děti mají rodiny a my jim musíme pomáhat …. Komu se klaníme, kdo je pro nás tou modličkou, které sloužíme místo Boha. Ano, děti jsou Boží dar a musíme o ně pečovat, ale to neznamená, že budou samy zaujímat místo v našich srdcích, které patří samotnému Dárci. Copak on to neví, že máš děti, když tě povolává do služby? Copak je nemiluje více než ty? Copak on pro ně nezemřel na kříži? To všechno zhazujeme, když děti (ale také kohokoli z rodiny a příbuzných) si postavíme na místo, které patří jenom jemu samotnému.
Často si jako modlu postavíme před sebe nějakého člověka. Nebudu opět rozebírat ty zjevné věci, ale podívejme se do církve. Jak si někdy na místo Boha, na místo Ducha svatého postavíme nějakého služebníka. Pak věříme věcem, ne proto, že nám je říká Bůh, žej jsou od něho, ale protože je říkal ten člověk (pastor, učitel, prorok, jiný služebník, bratr, setra v církvi).  Ten člověk skutečně může říkat Boží věci, ale jde o nás. Posloucháme je proto, že je říká tento konkrétní služebník (kdyby to říkal někdo jiný, pak tomu nevěřím)? Kde je Bůh? Kde je Duch svatý v mém životě. Spoléháme se na omylného člověka více než než na Boha? Ptáme na to, co říká ten člověk, nebo se snažíme získat slovo z Ducha svatého, z Písma? Pokud by tomu tak bylo, nehledali bychom stále někde u lidí a proroků, ale přímo u samotného Boha. Ptali bychom se a naslouhali Duchu svatému.  Nutno říct, že ti služebníci ve většině případů za to nemohou a často o tom ani neví.
Nejčastěji se to pozná když začneme chodit do církve na „někoho“, když to jediné proč jdeme do církve je to, že dnes bude kázat ten a ten. Když jsme ochotni přijmout Boží slovo jen od jednoho konkrétního člověka a od jiných služebníků ne.
Když místo k Bohu se upínáme na člověka, byť je to pastor nebo jiný služebník. Když očekáváme pomoc od lidí a ne Boha, byť ji většinou posílá skrze lidi.

Řešením je podívat se na svůj život, požádat Krista, aby nám dal světlo, ve kterém uvidíme všechny naše modly a modličky. Zříct se jich a položit je k jeho nohám, požádat o dpuštění a přimknout se pouze k němu.

Během dovolené, aniž bych chtěl, jsem se několikrát setkal se slovem modla a modloslužba. Často vnímame modlu jako nějakou sochu nebo obraz, který lidé uctívají. Často jsme pohoršeni sochami svatých v kostelích a modlitbách k nim. Jak je to však s námi? Nejsme sami uctívači nějaké modly?
Co vlastně modla je? Co znamená slovo modla. Modla je něco, na co se více spoléháme  než na Boha. Modla je něco, čeho se za žádnou cenu nedokážeme zříct. Modla je něco, co leží v našem srdci na prvním místě a není to Bůh. Modla je něco, bez čeho si nedokážeme představit žít, být šťastni. Modla je všechno, co ctíme před Bohem. Máme mnoho model ve svých životech.  Chtěl bych se u některých zastavit.
Odvěkou modlou jsou peníze. Myslíme si, že bez nich bychom nic nedokázali. Nebudu vybírat příklady , které jsou na první pohled sobecké, ale vyberu spíše ty „pěkné znějící“. Můžeme snít o tom, co bychom pro Boha udělali, kdybychom měli peníze. Můžeme toužit po penězích, abychom mohli dělat „dobré“ věci pro Boha. Můžeme toužit po vyšším platu, abychom mohli Bohu sloužit. Mohu toužit po penězích, abych měl ujištění, že mně Bůh žehná… V očích mnoha křesťanů to jsou dobré motivy, proč toužím po penězích. Přesto jsou to na prvním místě peníze, o kterých si myslíme, že nás zachrání, že mi pomohou, a které zajistí to, že budu sloužit Bohu. Jsme schopni pro ně dělat věci, které „křesťanské“ již nejsou. Například sázení apod. Mnozí v církvi nejsou schopni začít Bohu sloužit, protože nejdříve musí vidět právě finanční zajištění sebe, rodiny, svých aktivit, svého majetku.
Naše srdce je nejzrádnější věc na světě. Dokáže sobecké touhy zabalit do pěkných slov a motivů. Pokud toužím po penězích, pak toužím po mamonu a nerozhoduje důvod. Je to ďáblova lež, když nás svádí tím, že bychom pak mohli lépe sloužit Bohu, dělat dobré věci pro Boha… Musíme si uvědomit, že pokud Bůh po nás chce, abychom pro něho něco udělali a na to něco potřebujeme finance, tak nám je zajistí, zajistí svým Božím způsobem. Peníze u Boha nejsou důležité. A stejně by neměly být důležité i pro nás.
Jak je to tedy s Bohem a penězi?
Potřebuji mít na prvním místě Krista. On je můj spasitel (zachránce) ve všech oblastech života. Toužit po jeho přítomnosti a být poslušný v tom, co po mě chce. On sám pak připraví zajištění (i finanční) pro to, co nás poslal dělat.
Pokud to tak není a mé srdce se spíše spoléhá na  peníze, pak mne touha po nich odvede z jeho cesty, i když motiv se může zdát  správný. I v takovém případě se dopouštíme modloslužby. Musím se rozhodnout, komu budu sloužit. Bohu nebo penězům?

Mnohdy čekání na Boží zajištění služby je zkouškou, abychom uviděli, na co se více spoléháme a čemu více důvěřujeme.
Bohu nebo penězům?
Jak je to s námi? Nejsme také modláři?

Od 16. do 30. července jsem na dovolené. Věřím, že během ní načerpám z Ducha svatého další myšlenky, o které se rád s vámi podělím. Měli jsme náročný rok a především hodně náročný půl rok, jak pracovně a ve službě tak v rodině. Proto během dovolené budu skutečně odpočívat a to i od psaní. Těším se však na dobu až se vrátím a budu se opět dělit s vámi o Boží věci.
Do té doby se dmlčím.
Přeji pěkné a pokojné prázdninové dny.

Josef

(dokončení čtvrtého dopisu)
Jednou z chych, kterou jsme dělali na začátku naší služby bylo, že jsme se snažili ze všech sil přesvědčit ty, kteří nás nejvíce kritizovali a pomlouvali. Dnes bychom to již nedělali. Proč? Protože bychom zbytečně ztráceli čas.
Každý sbor je podobný jinému sboru. Může to být sbor složený ze vzdělaných lidí nebo sbor složený z lidí bez domova, sbor smíchaný, kde jsou zastoupeny všechny společenské vrstvy, přesto jsou si všechny v něčem podobné. Vždy se tam budou objevovat stejné charaktery lidí. Stejné typy. Také fungují stejně v postoji k vedoucímu.
Vždy se najde malá skupina těch, kteří budou vždy za tebou stát. Těch si važ a ukaž jim, že si toho ceníš. Pak je skupina těch, kteří tě budou vždy kritizovat. Tuto skupinu nemá cenu přesvědčovat a snažit se jim dokázat, že nemají pravdu. To se nepodaří, protože kritika a soud vládne v nich samotných.
Jak s nimi jednat?
Nenechat se vyprovokovat!!! Modlit se za ně a žehnat jim Božím navštívením. Prostě podle toho, co říká náš Pán v páté kapitole Matouše. Milujme je, žehnejme jim, dobře jim čiňme a modleme se za ně. Neříká, že je máme měnit, nebo mít s nimi spory. Tímto svým postojem žehnání dáváme prostor pro to, aby s nimi jednal Bůh sám se svou velkou láskou.
Nezaměřujme se však na ně.
Tou největší skupinou jsou lidé, kteří nejsou ani tak, ani onak. To je ta skupina, na kterou se potřebuješ zaměřit. Pokud se na ni nezaměříš, protože se budeš neustále přít a něco dokazovat kritikům, zjistíš, že lidé z této skupiny se pomalu začnou vytrácet, nebo přidávat ke kritikům.
Je to jednouché. Oni něco potřebují a pokud to nebudou nacházet, odejdou to hledat jinam. Někteří z nich, ti slabší ve víře se pak nechají zlákat kritiky a postaví se na jejich stranu. My lidé rádi nasloucháme kritizování druhých a rádi se k tomu přidáváme. Dokonce rychleji než k žehnání. Je to tím, že hřích se lehce na nás nalepí, nebo omotá, jak je naspané v Židům ve 12. kapitole. My však ho máme setřást, odložit a běžet za tím, co je pro nás připravené. Kritika nás má zastavit a zlákat k ospravedlňování sebe samých. Má nás dověst ke kritice těch, kteří nás kritizují, k sebelítosti a hořkosti, kterou pak dáváme vzůru k Otci – proč já Pane, proč to musím snášet Bože, proč s nimi nic neuděláš Duchu svatý … . Nakonec nás má dostat do vzpoury vůči Bohu.
Jak s tímto bojovat jsem již napsal.
Proto se vyhýbej sporům s těmito lidmi, aby tě neodvedli od toho, co máš za úkol a nesvedli tě zcesty, nebo abys pro spory s nimi nepromarnil čas. Věnuj se těm, kteří to potřebují, kteří hladovějí po Božích věcech, kteří tápají, kteří hledají Boží blízkost a navštívení.

Služba ve vedení sboru není snadná a potřebuješ, aby se za tebe mnoho lidí modlilo. Proto o tom s mnohými mluv. Některých se Pán dotkne a ti se budou za tebe přimlouvat.
Vyprošuji ti Boží přízeň a těším se na zprávy od tebe.

S láskou Kristovou
Josef

(pokračování)

Vztahy jsou tou nejdůležitější součástí služby vedoucího. Funguje to stejně jako vztahy mezi Bohem a tebou. Bůh tě zahrnuje svoji láskou bez podímínek, Je to tak silné, že mu začínáš důvěřovat a spoléhat se na jeho lásku a věrnost. Poznáváš jeho pravdivost a to tě posiluje. Pak mu začneš sloužit v důvěře a lásce. Podobně je to s vedoucím, který buduje vztah se svými ovečkami. Vztah založený na Boží lásce, kterou Duch svatý vylévá skrze jeho život kolem. Takový vztah buduje důvěru, věrnost a vede ke službě.
K tomu se vrátím někdy v dalším dopise.
Teď bych ti chtěl napsat ještě o druhé velké chybě, kterou noví a nejen noví vedoucí dělají a to nejen v církvi. Je to souzení těch, kteří vedli církve před nimi. Posuzování a kritika jejich práce.
Prosím, vyhni se veškeré kritice těch, kteří sloužili před tebou. Pokud kritizuješ to, co dělali, co vybudovali, krituzuješ vlastně i lidi v církvi. Říkáš jim jak to špatně dělali. Lidé v církvi to tak vnímají.  Věř, že každý vedoucí před tebou se snažil dělat věci jak nejlépe uměl a jak nejlépe je chápal. Věř, že hledal Boží vůli a Bůh ho vedl. Takový vedoucí dělal v dané chvíli a situaci to, co považoval za nejlepší. Tys u toho nebyl a nevíš, co prožíval, mezi čím se musel rozhodnout a jak moc plakal a modlil se za druhé. Važ si těch, kteří byli před tebou, protože bez nich bys tam dnes nebyl a nebyl by tam ani sbor, ve kterém sloužíš.
Někteří vedoucí mají dojem, že získají autoritu, když sníží a zkritizují vše, co dělali jejich předchůdci. Nebuď jim podobný. Když zjistíš nějakou chybu, naprav ji, ale nemluv o ni ve sboru. (Možná to budeš muset vzít někdy na sebe. Ale i náš Pán vzal na sebe tvé chyby.)
Pamatuj, že i ty nejsi dokonalý a i po tobě přijde jiný vést sbor.
Znám vedoucí, kteří kamkoli přijdou začnou si více všímat a vyhledávat chyby těch, kteří byli před nimi. Když jsem nad jejich službou přemýšlel, uvědomil jsem si, že všude kam přišli, ať to byl velký sbor nebo malý, vždy z něho začali odcházet lidé a ve sboru zůstalo jen pár lidí. Má to několik důvodů. První je ten, že začali chledat chyby na těch, kteří byli před nimi pro mnohé duchovními otci a matkami. Nikomu se nelíbí, když někdo začne kritizovat veřejně jejich rodiče. To platí i na rodiče a děti duchovní. Takoví kritici si nemohou získat důvěru a začnou ztrácet lidi ve sboru. Ti si začnou hledat jiné vedoucí v jiných sborech nebo, což je horší, odejdou úplně z církve.  Druhým důvodem je, že takové kritika vypadá pro večky jako vyvšování se nad jiné a předevší i nad ně. Takoví vedoucí říkají světu: My jediní víme, jak to má být. My jediní jsme dokonalí. To je pýcha, která odpuzuje lidi kolem. Třetí důvod je, že pokud již někoho takoví vedoucí pustí sloužit ve sboru, lidé mají strach vedle „dokonalých“ sloužit, protože očekávají, že budou také zkritizovaní. A to nikdo nestojí.
Když si budeš vážit a děkovat za službu těch, kteří byli před tebou, říkáš tím, že si vážíš i těch, kteří jsou ve sboru. Pokud službu předchozích vedoucích odsoudíš, pak lidi ve sboru budou zmateni. Oni věřili, že jejich vedoucí jednali podle Boží vůle. Jak teď mohou věřit tobě, že zrvovna ty budeš jednat podle Boží vůle? Komu mají důvěřovat?

Žehnej a děkuj. Více naslouchej lidem, kam chtěli dojít, jaké měli ve sboru vize a podobně. Co jim Bůh zaslíbil pro sbor.
Je to mnohem důležitější, než hledat chyby a kritizovat.
A hlavně to přináší ovoce.

Bohem milovaný Petře.
Na nějakou dobu ses mi ztratil z očí. Neměl jsem o tobě žádné informace, ale z mého srdce ses neztratil, Tam máš stálé místo.
Mnohokrát jsem na tebe myslel a Duch svatý mi tě připomínal při modlitbách. O to více mne potěšilo, že jsi převzal vedení sboru. Věřím, že z tebe bude dobrý a především Boží vedoucí.
Vést cirkev, byť je to jen menší místní sbor, je velkou odpovědností před Bohem. Mnozí z těch, kteří poprvé vstupují do jeho vedení udělají na začátku chyby, které pak musí dlouhho a někdy i několik let napravovat.
Chtěl bych tě na několik zásadních omylů, kterých by ses mohl dopustit upozornit, abys jim mohl předejít.
Možná jsi se setkal při školeních s názorem, že první tři měsíce v nové službě vedení je nejkrásnějších. Je to z toho důvodu, že po tuto dobu vidíme navzájem na sobě jen ty dobré věci, Vše vypadá skvěle, všichni se snaží ukázat v tom nejlepším světle. Obrazně řečeno, nevidíme „pod koberec“, co tam je zametené a schované. Zhruba do půl roku se to začne objevovat. Nejen v životě sboru, ale také se začne plně projevovat náš charakter.
Najednou uvidíme, že vztahy ve sboru nejsou tak jednoduché a úplně čisté. Začneme vidět nedostatky a trhliny. Také někteří lidé ve sboru zjistí, že nejsi ten ideální vedoucí, o kterém snili. Jiní ztratí iluzi o tom, že by tě mohli ovládat. Je však většina těch, kteří tě vezmou na vědomí, ale na sliby a ujišťování o tom, jak ti budou ve všem pomáhat najednou zapomenou. Dobrou zprávou je, že stále bude existovat skupina těch, kteří se ti budou snažit pomáhat, podporovat tě a sloužit pod tvým vedením.
I nás na to naši vedoucí a mentoři upozornili. Neřekli nám však, jak s tím jednat. Vypadalo to spíše jako užijte si ty tři měsíce, protože pak to bude težké.
Naše zkušenost je taková, že je to skutečně pravda. Funguje to tak. My však máme možnost se rozhodnout zda se té skutečnosti podřídíme, nebo zda ji porazíme. Myslím, že je to past od zlého, aby hned na začátku rozbil vztahy a zabránil tak jednotě v církvi, která je pro něj nebezpečná. V té chvíli si to však neuvědomuje. Cítíme spíše zklamání nebo zranění, hledáme rešení a chceme věci změnit. V tom nejhorším se stane, že se budeme snažit prosadit svoji autoritu. Podobně to pak cítí i někteří klíčoví lidé ve sboru a vlastně začne boj o to kdo z koho. Nikdo o tom nemluví, všichni se tváří láskyplně, ale někde uvnitř je skrytý boj. Místo sjednocení a ničení skutků ďábla, se stává tím nejdůležitějším prosazením se sebe samého, nebo několika lidí ve sboru proti novému vedoucímu. To může poznamenat sbor na několik let.
Dokonce to mnohdy vede i k rozpadu sboru.
Pokud se to nestává, pak sbor je již natolik vyspělý, že dokáže přijmout „nováčka“ ve vedení a pomoc mu.
Pokud to však tak není, pak co s tím?
Jako nový vedoucí si potřebuji uvědomit dvě důležité věci. Bůh mne postavil do této pozice proto, abych o ovce pečoval, ne je ztrácel nebo nutil odejít z ovčince – ať již vědomě nebo nevědomě.
Ježíš vydává počet svému Otci -Dokud jsem byl s nimi ve světě, zachovával jsem je a střežil ve tvém jménu, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, kromě syna záhuby, aby se naplnilo Písmo. (Jan 17. kapitola) Ježíš je největším Pastýřem, je vzorem pro nás jak vést a pást ovce, které nám byly svěřené. Na jiném místě Pán říká: Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. (Jan 10. kapitola) Nebeský Otec očekává, že i my budeme podle vzoru jeho Syna pokládat své duše za ovce, které nám svěřil. To znamená, milovat je jeho láskou. To je jediný způsob jak můžeme jednat v téhle situaci. Rozhodnout se, že je budeme milovat láskou Ježíše Krista.
Když po prvních měsících zjistíme, že situace a lidé nejsou takové jak to na začátku vypadalo, že slíbená podpora není a objevují se spíše kritikové než ti, kteří by nám podpírali ruce, potřebuji si uvědomit, že přichází nebezpečí zahořknutí vůči lidem a sboru. Možná je to jen kousek hořkosti, ale ta se dokáže řádně v srdci rozrůstat a později se v nás pevně usídli a vypůsobí, že se budeme cítit osamocení, budeme se spíše litovat, než milovat ovce, které nám Bůh svěřil.
Potřebujeme se přenést láskou přes tyto skutečnosti. Uzavřít srdce hořkosti a zklamání a otevřít ho pro naději budoucnosti, kterou připravuje Bůh pro sbor, který nám svěřil.
Ježíš v desáté kapitole Jana pokračuje: Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne…
Být dobrým pastýřem je upřednostnit zájem Boží před našimi zájmy, před naší důležitostí, před našimi plány se sborem a lidmi v něm. Položit duši je se vzát svých představ, svého já, své ješitnosti a dát se všanc.
Prakticky to znamená například budovat vztahy s lidmi ve sboru. A udělat pro to vše, co udělat mohu. Často to vede cestou pokoření. Je to to nejdůležitější. Naslouchat jim, být s nimi. Znát je. Nebát se být otevřený vůči nim, aby mohli poznat, že jsme ti, které jim poslal Otec, aby mohli uvěřit tomu, že mluvíme jeho slova. A to nejde, pokud nebudeme odolní vůči zranění a hořkosti. To je to jediné, co potřebuješ na začátek. Dokud nevzbuduješ vztahy a důvěru, nic nebudeš moci změnit, ani nikoho neposuneš dál, i kdybys měl ta nejlepší kázání a vyučování. Pokud důvěru a vztahy získáš, položíš základ pro růst sboru jak směrem k nebi k Pánu, tak do šířky – tedy, že budou ve sboru přibývat další Pánovy ovečky.
(Láska) všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. (1.Kor.13)
Mojí první radou je: nepřestaň milovat ty, ke kterým tě Otec poslal, které ti svěřil, i když se ti realita bude snažit vzít naději a dobrý obraz o nich. Věř, že i za ně Kristus umíral na kříži, že pro něho jsou stejně vzácní jako jsi pro něj vzácný ty. K tomu potřebuješ sám přebývat v jeho lásce. Místo, abys nechal působit na své srdce hořkost, zranění a zklamání, nech působit a žít v sobě Kristovu lásku, které přinese radost, pokoj a něději do budoucna. Nenech se převálcovat tím, co po přech měsících se bude snažit ti ukázat ďábel, ale dívej se na sbor a lidi v něm Božíma očima. Bůh nechce, abychom bojovali mezi sebou, ale abychom v jednotě ničili skutky ďábla. Ty máš k tomu jeden z klíčů – stát se pokorným od samého počátku tvé služby.

(pokračování příště)

Občas jsem slyšel rozhovory, které rozebíraly jak dlouho trvalo Bohu stvoření světa a života. Ano, Písmo hovoří o šesti dnech, ale my lidé si je můžeme vysvětlovat jinak. Je to proto, že si nedokážeme představit, že by někdo, včetně Boha mohl stvořit hory, moře, rostliny, kosmos a život během několika dnů, které známe my. Tedy dnů s 24 hodinami. Tak hledáme odpovědi, které jsou přijatelné pro naší nevíru. Když pak čteme Petrovo, ticíc let je pro Boha jako jeden den, chytáme se toho jako tonoucí stébla.
Jak to tedy je?
Nevím, ale držím se toho, co říká Písmo. Bohu stačilo na vše šest dní. Šest, tak šest.
Za posledních několik měsíců, dva až tři, jsem stačil prožít tolik věcí, myšlenek, citových vjemů, zvratů, záblesků poznání a zjevení, že by to jindy vydalo na několik let. Mohl bych říct, že jsem během tří měsíců stačil prožít několik let. Zestárnul jsem pro to o ty roky? Fyzicky ne, i když tělo by chtělo říct ano. Stále to jsou jen tři měsíce. Přesto jsem „žill mnohem delší dobu“ tím, co vše jsem prožil a získal. Můžeme žít dlouhý život, který bude objemem krátký a opačně krátký život, který bude tím, co jsme v něm prožili, uskutečnili, kolik lidí kolem jsme ovlivnili, tím velmi dlouhým. Písmo o některých lidech píše, že zemřeli sytí dnů. Plní dnů, i když se nedožili více než sedmdesáti. Není to o tom množství let, ale plnosti let. Byla ta léta naplněna? Čím jsme je vyplnili?
Čím je ještě vyplním? Budu umírat sytý dnů, nebo hladový?‘
I můj a tvůj rok může být jako „tísíc?, deset, pět, tři “ roky. Záleží na nás, jak v něm budeme žít.
Nakonec zjistíme, že není důležití kolik, ale jak. Že to „jak“ nám dodává délku našim dnům, nebo je zkracuje, činí dny syté nebo hladové.

Když jsem psal včerejší zamyšlení, naše kolegyně zemřela. Ve tři hodiny v noci. Protože jsme se s ní po celou dobu její těžké nemoci modlili a věřili v uzdravení mohl bych brát tuto smrt jako prohru. Zprávu o její smrti mi volali, těsně po tom, co jsem dopsal zamyšlení a překvapilo mne, že naopak pociťuji pocit vítězství. Nechápal jsem, proč přišel takový pocit. Vždyť to, co se stalo, co jsem slyšel, byl opak. Vypadalo to spíše jako porážka.
Pak mi Pán ukázal jedno přirovnání. Ukázal mi jak jaho služebníci a služebnice jsou zajímány různými skupinami radikálních muslimů různě ve světě. V Africe, Asii,.. Mluvil ke mě o tom, jak jsou mučeni a trýzněni pro to, aby se vzdali Krista.
Uviděl jsem jak mnozí si říkají a volají, proč se to stalo zrovna mě. Mám rodinu, sloužím ti, kde jsi Bože, když tě teď potřebuji, zachraň mne z toho pekla. Co jsem ti udělal Bože, že musím takto trpět. Proč já? Copak to byl všechno omyl, jsi vůbec, když mne necháš tak trpět? Jiní se naopak přimknou k Bohu v naději, že je zachrání, posilní. Víc ho začnou chválit a důvěřovat mu. Tyto radikální skupiny si nevybírají. Prostě mučí všechny, silné ve víře i ty slabé i ty kdo jen pochází z křesťanského prostředí.
Jak to souvisí s naší kolegyní. Rakovina, kterou měla je jako ten nepřítel, který zajme člověka. Také si nevybírá.
Tak jako radikálové začně mučit a trýznit člověka. Tak jako cílem radikálů je, aby lidé se zřekli Krista, tak cílem rakoviny je, aby člověk ztratil důvěru v Boha, začal proti Bohu reptat, začal pochybovat o tom, že Bůh je. Cílem je, aby tě zabila jak fyzicky, tak duchovně. Proto je potřeba se stavět proti ní. Tak jako je třeba se stavět nepříteli, který tě chce zbavit víry a naděje. Pokud člověk vydrží v naději a víře až dokonce, dostane věnec vítěze.  Tím koncem může být uzdravení, ale také smrt. Smrt srovnatelná s těmi, kteří umřeli v rukou radikálů, pokud jsme se nezřekli naděje a víry v Krista. Krista jako Spasitele. Krista, Boha, který je mocen i křísit mrtvé.
Ve chvíli, kdy tělo říká něco jiného, je těžké si zachovat naději a víru. Tady přichází svým dětem na pomoc Duch Boží a posiluje. Nějdy to dělá i skrze lidi, jindy přichází sám, někdy posílá anděly.
Někdy právě ti, kteří pochybovali, byli v takové chvíli posilněni. Někteří dokonce v těchto chvílích uvěřili a vydali svůj život Kristu.
Jsou však i ti, kteří se vzdali, začali reptat a odešli od Krista.

Když ten, kterého mučili je popravený nepřítelem protože se nezřekl Krista, stal se vlastně vítězem a poraženi byli oni.
Stejně je to i s rakovinou. Naše kolegyne sice zemřela, ale vím, že bojovala dobrý boj víry, obstála a obdržela cenu vítěze.
Možná to je i odpověď na rakovinu mnohých služebníků, kteří jí byli zajati po jejich dlouhodobé službě dary uzdravení,  těch kteří mnohé vysvobodili právě z tohto zajetí.

Proto budu vždy bojovat proti této a podobným nemocem. I když vím, že Bůh dal člověku moudrost, jak bojovat si poradit s mnohými nemocemi – lékaři, přesto jsou tyto zhoubné nemoce pro mne nepřítelem, který chce ukrást naději a víru věřícím. Který je chce mučit, trápit a vzít život jak duchovní tak fyzický.

Ty, kteří očekávají další „Dopisy Petrovi“, chci povzbudit.
Určitě budou pokračovat. Ještě tento týden.
Josef

A jsem zpět. Po několika týdnech se opět mohu posadit za stůl a psát. Ne, nebyl jsem nemocný, ale stále jsem byl někde na cestě, nebo celé dny jsem měl vytížené od brzkého rána až do večera. To mne unavovalo natolik, že jsem neměl sílu a přiznám se ani chuť cokoli psát nebo řešit navíc. Prostě to byl velmi aktivní měsíc.
Myslím, že vydal za několik měsíců.
Jednou z věcí se kterou jsem se potýkal a ještě potýkám je nemoc a umírání blízkých. Jsme v situaci, kdy vidíme jak odchází někdo v naší rodině , ale také naše kolegyně. Obě na nemoce. Obě jsou jsou na tom skutečně zle a u jedné je z hlediska medicíny nemožné uzdravení a je odsouzená k smrti. A jde to rychle. Jedná se o rakovinu. Protože jsou již staré, očekává se smrt jako samozřejmost. Prostě jednoduše je to stáří. Vyjádřeno slovy: „Dej si věci do pořádku a v klidu umři.“ Nemohu se s takovým postojem smířit. Vím, že my lidé musíme jednou odejít z tohto světa, ale nemohu se smířit s tím, když to je zkrze zákeřnou nemoc. Něco jiného je umřít sytý dnů, odejít k Pánu po tom, co vím, že jsem udělal vše, pro co jsem byl na zem poslaný. Když umírám na „sešlost věkem“, ne na napadení nepřítelem. Občas se setkávám, že se i cirkev přestane modlit za uzdravení dlouhodobě nemocného a nechá ho „odejít“. Někdy je to ovlivněno trápením nemocného, jeho nechutí dál žít, ale také postojem rodiny, která již nemá sílu dále toto nést a požádá o to, aby se cirkev přestala modlit a dovolila členu jejich rodiny odejít. Jsou to velmi těžké situace a velmi bolestivé a není jednoduché se v tom orientovat a rozhodovat.
Ocitl jsem se v podobné situaci.
Je jednoduché se postavit na stranu smrti, na stranu nevyléčitelné nemoci, než bojovat za život. Přesto se zdá, že ti, kteří to vnímají takto, mají legitivní právo na svůj postoj. Není další šance. Je to nezvratné. Je to konec. Je to jen trápení to prodlužovat….
Celou dobu nemluvím o nevěřících, ale lidech z církve.
Mnohokrát jsem slyšel při kázáních, že se máme ptát a přemýšlet o tom, co by v naší situaci udělal Ježíš. Slyšel jsem to od kazatelů napříč všemi denominacemi. Co by dělal Ježíš?
Skutečně co by dělal Ježíš, kdyby se setkal s těmito dvěma ženami. Řekl by jim: „Čiň pokání a umři“? Nebo: „Jsi stará, tak tě nevyléčím“ ? Možná snad by řekl: „Pro staré nemám uzdravení“?
Co by udělal Ježíš? Je napsané, že uzdravil každou nemoc a každý neduch. Vzkřísl z mrtvých Lazara a další, přestože věděl, že stejně jednou umřou.
Myslím, že se nemůžeme vymluvit na stáří, když někdo umírá na zákeřnou nemoc. Je to jen naše nevíra. Je na nás v jaké atmosféře pak člověk je. Zda v té, která přináší stále naději, nebo nevíru. Jak můžeme vidět zázraky, kdžy je nechceme očekávat?

Tak si pořád říkám: „Co by dělal Ježíš?“

(pokračování)
Vim, Petře, že ve svém srdci máš z Ducha svatého, co máš dělat. Tvá obava je však oprávněná. Jako skutečný učedník nechceš zranit svého učitele, že ho opustíš a půjdeš jinam, najdeš si jiného učitele. Přesto potřebuješ tuto změnu uskutečnit.
Také věřím, že i tvůj učitel to ví.
Pokud se vydáme na učednickou cestu, jako učedníci a učitelé, nebudem mít v životě jen jednoho učedníka. Někdy se někoho ujmeme s tím, že to bude on, kdo po nás převezme naši službu. Nejen převezme, ale také v ní bude pokračovat přesně podle našich představ. Prostě bude naší prodlouženou rukou. V Božím vedení to tak nefunguje. Většinou jsme pak zklamaní z toho, že učedník odejde jinam, nebo když službu po nás přebere, nepokračuje v ní tak, jak bychom pokračovali my. To se může stát, když se upnu na jednoho učedníka a předem si udělám představu koho z něho vychovám. Tak jak jsem ti již dříve napsal, neděláme kopie sebe, ale toužíme, aby se naši učedníci více a více podobali Kristu a sloužili mu a ne nám. Vychovávám je pro Boží království a je na Duchu svatém, kam je povede. Někdo zůstane a převezme službu (ale to nemohou všichni), ale pro většinu má Pán připravenou jejich vlastní cestu. Toto oddělení čeká i na tebe, jako učitele. Tal jako dnes víš, že se máš odpoutat a jít, tak to budou jednou vědět i tví učedníci. Pak bude tvým úkolem jim pomoci, aby to odpoutání bylo v pravý čas a především v pokoji a požehnání.
Někdy je to ze dne na den, jindy to může být delší a pomalejší proces. Ať tě čeká jedno, nebo druhé, mluv o tom s učitelem, mluv o svém snu od Boha, modli se s ním za toto oddělení se. Když do toho budete zapojeni oba, nebude to bolestné, ale radostné očekávání nových věcí. I tak to bude vždy pro učitele těžké. Je to stejné, jako když děti odchází z domu. Je potřeba je ve správný čas pustit a někdy i popostrčit, ale vždy se to silně dotýká učitelova srdce.
Proto si pamatuj, že on nikdy nezapomene na tebe a bude z dálky sledovat tvůj život. Bude ti na dálku žehnat. Budeš mít u něho vždy otevřenou náruč, když budeš na další cestě potřebovat potěšit. Bude čekat, že občas přijdeš, napíšeš, nebo zavoláš, aby ses s ním podělil o svoji radost a nejen o ni.
Je důležité, aby oddělení proběhlo s jeho požehnáním.
Může se stát, že někteří učotelé, jako někteří rodiče se dětí nechtějí vzdát, pak je oddělní těžké a bolestivé a nese zranění na obou stranách a na dlouho, protože z vedení a péče se stane manipulace. Vytržení z manipulace je vždy bolestivé, protože jde o duchovní boj. To však není tvůj případ. Naopak.

Osobně si přeji a modlím se, aby mí učedníci, mé ducovní děti mne přerostli, aby se mohli dostat na výšší štíty, než já a poznat větší hloubku Boží lásky. Proto i ty buď vždy připravený pomoci svým učedníkům, aby tě přerostli, aby mohli dojít dál než ty.
Modlím se  především za dvě věci. Aby převzali ode mne jen ty dobré a Boží věci a aby je Bůh v jejich životech znásobil.
Nakonec zjistíš, že učednictví je o štědrém srdci.

Neboj se tedy odpoutat, ale udělej to tak, aby to bylo v pokoji. Možná někteří tví učedníci zůstanou u svého učtitele,  možná, že všichni půjdou za tebou, Nech jim svobodnou vůli a nezapoměň, že i je vede náš Pán a on má pro ně jejich cesty.

I já s očekáváním budu dál sledovat tvoje cesty.
S láskou Kristovou Josef

(Pokračování)

Milý Petře, i když jsme se několik let neviděli, neznamená to, že jsem z dálky nesledoval tvůj růst a tvou proměnu ve skutečného služebníka.
Slyšel jsem o tvých starostech a zkouškách, kterými si procházel a v duchu jsem byl v nich s tebou. Těšilo mne, když jsem slyšel, že jimi vítězně procházíš. Jak píše apoštol Pavel, každý bratr a sestra na všude na světě prochází podobnými zkouškami. Buďme Bohu za ně vděční a především za to, že nám nedá zkoušku nad naše síly, ale se zkouškou dává i východisko a především za to, že je v nich s námi. Vidím, že jsi z nich vyšel milosrdnější, ušlechtilejší a bohatší v poznávání hloubky Kristovy lásky.
Vrátím se však k tvým obavám. Jak jsem pochopil, trápí tě, že nevíš, jak se rozhodnout, Na jednu stranu cítíš, že máš odejít z učednictví a opustit svého učitele i se svými učedníky, které jsi mezitím získal, ale máš obavu, jestli je to správné a především si nevíš rady s tím, jak to udělat, abys nikoho nezranil a neztratil nikoho ze svých učedníků. Pokud učedník roste a roste v milosti Boží, pak se stává, že začíná přerůstat svého lidského učitele, který mu může dát čím dál tím míň. Pak přichází právě tato fáze, ve které se nacházíš.

Jsou různí učitelé horolezectví. Někteří mají zkušenosti jen se skalami v Čechách, jiní v Tatrách a další mají zkušenosti z Alp, And, nebo dokonce z Himalájí. Všichni z nich tě mohou naučit základům horolezectví. Ne však všichni ti mohou pomoci zdolávat hory v Himalájích. Jak již sám víš, své učedníky můžeš naučit pouze tomu, čím jsi prošel sám. Pokud jsi prošel jen skalami v Čechách a umělými stěnami, pak nemůžeš nikoho dobře vést po Himalájích, protože jsi tam nikdy nebyl a neprožil jsi to. Proto se stává, že učedník začne přerůstat svého učitele. Ví, že musí zdolat štíty v Alpách, tak hledá toho, kdo by ho to mohl naučit. Hledá dalšího učitele, další vedení, které ho povede výše, nebo v případě křesťanů do větší blízkosti, hlouby a poznání Božího ducha, ale také při vycházení a scházení ve vedení ostatních. Je naprosto přirozené.
Jsou učitelé, kteří rostou se svými učedníky. Vždy sami vylezou kousek nahoru a pak tam přivedou učedníka. Tak oba stále rostou. Nejsou však všichni takoví. A to je dobře.
Je jiné vedení a myšlení při výstupu na  osmitisícovky a jiné při umělé stěně. Pro učitele, který se pohybuje v Himalájích, je někdy těžké někoho začít učit, jak se slézají umělé stěny, nebo úplným začátkům horolezectví. Oni již jinak přemýšlí. Přemýšlí v jiných rozměrech a potřebách.
Naopak jsou učitelé, kteří jsou skvělí v tom, jak předat základy. Jak s učedníky začít první kroky víry. Jak vejít a začít chodit v těch Božích botách. Bez těchto učitelů by neměli své učedníky ti, kteří slézají Himaláje. Tito učitelé učedníkům předají první rady, pomohou jim vykopat pevné základy, na kterých pak mohou stavět jiní. Jsou velmi důležití, protože stojí na samém začátku. Často však nejsou vidět, na rozdíl od těch, kteří učí slézat Himaláje.

Bůh, dal každému z nás místo, kam patří a kde je nejvíce platný pro růst jeho království. Není důležitější služba. Je pouze sužba pro Pána, kterou nám on sám svěřil. Každá služba pro něj je důležitá, pokud  ovšem nás do ní staví on sám.

(pokračování zítra)

(Pkračování)

Měl bys, Petře, také vědět, jak je důležité si uvědomit, že svého učedníka nebudeš tvárnit do podoby Petra, ale do podoby Ježíše Krista a nebudeš to dělat ty, ale Duch svatý, který bude pracovat jednak přímo v tvém učedníku a jednak skrze tebe.

Někdy si myslíme, že dostáváme poznání jen my a ne naši učedníci. Bůh však pracuje v nás obou.
Proto potřebuješ naslouchat svému učedníku, abys zjistil, jak k němu Bůh mluví. Ne mu jenom předával slova, která řekl Bůh tobě. Bůh má s tvým učedníkem svůj plán. Bůh s ním žije jeho život a ne tvůj. Bůh ho připravuje pro jeho cesty a ne pro tvoje cesty. Petře pokud budeš chtít svého učedníka skutečně posunout, budeš muset v učednickém procesu pochopit důležitost osobního příkladu v životě s Kristem, v životě v Duchu svatém a to ve všech oblastech života s Bohem.  Jednou z těch důležitých oblastí je pomoc učedníku uchopit jeho vizi od Boha a pomoc mu objevit a rozvinout jeho dary, které od Boha dostal, aby tuto vizi mohl naplnit. Vidíš, JEHO vizi a JEHO dary. Ne ty tvé. Jak to můžeš udělat? Je to jednoduché, když máš vizi ty sám. Když ty sám znáš své dary a schopnosti. Když je používáš pro naplnění snu, který jsi dostal od Boha. Máš vizi? Znáš svá obdarování? Jdeš cílevědomě za naplněním té vize? Protože tě znám, věřím, že ano.
Pak to bude lehké. Jednoduše s ním budeš mluvit o tom, jak tys přijal sen od Boha. Jak ses ty sám ujistil o tom, že ta vize je od Boha a že je pro tebe. Diskutovat s ním o tom, jak tys objevil, jaké máš dary a v čem jsi nejlepší. O tom jak jdeš za tím, co ti Bůh dal, abys udělal a kam došel. Prostě jen s ním vyprávěj a diskutuj. Vyprávěj, jak tě Duch svatý vedl a jak jsi rozpoznával jeho vedení. Přitom však měj stále na mysli, že tvůj učedník je originál a bude s ním Bůh jednat také jako s originálem.  To ti nemusí zabránit s ním trénovat naslouchání Duchu svatému a používání darů. Vše pak s ním dělej ve svobodě, aby se mohly skutečně projevit dary jeho specifickým projevem, kterým skrze něho chce Duch svatý sloužit.

Znovu ti připomínám a stále budu (pokud k tomu budu mít příležitost), že tam kde je Duch svatý, je svoboda. Budu ti to připomínat tak, jako ti připomínám, že máš mluvit i o svých selháních. Selhání přichází a budou přicházet. Nikdo se jim nevyhne. Jde o to, čím se pro nás stávají. Mohou nás zastavit, nebo nám pomoci. Pomáhají jen tehdy, pokud si selhání dokážeme rozebrat a pochopit příčinu. To znamená zhodnotit situaci a vyvodit z toho řešení pro příště. Pak platí, že se chybami učíme, ale pokud to neděláme, pak nás chyby vedou k dalším chybám. Když hovoříš o svých selháních, pak vytváříš prostor důvěry mezi tebou a tvým učedníkem. On pak přestane před tebou skrývat ta svá selhání a můžete je společně rozebrat a tak se navzájem posilovat v růstu.

Každý můj učedník se pro mne stal obrovským přínosem a pomohl mi pochopit a naučit se mnoho věcí, které jsem do té doby neznal. Jako učitel budeš vztahem se svým učedníkem  sám vyučován Bohem a veden k hlubšímu poznání Boží lásky.

Americký spisovat dětských knih v jednom z příběhů napsal: „“V botách máš své nohy, v hlavě svůj mozek. Můžeš jít, kam chceš, tak nebuď mezek“. (Seusse)

Tvým úkolem učitele je ukázat svému učedníku, jak se v jeho botách chodí a jak se používá mozek Božím způsobem a k Božím účelům. Pomoc mu a motivovat ho, aby vyšel na cesty, které pro něho připravil Bůh a po kterých ho povede Duch svatý.

(Pokračování zítra)

(pokračování)

Petře, jednou z velkých chyb, které jsem se dopouštěl, bylo myslet si, že dokážu někoho změnit. Ať již vyučováním, předáváním zkušeností, nebo jinak. Škoda, že teprve později jsem pochopil, že to tak není a nikdy nebude. Člověk se změní, jen když on sám chce. Proto je důležité více učedníka motivovat, než ho „na tvrdo“ stále učit a tlačit na změny. Spíše ho pak odradíš, nebo je ještě něco horšího, místo učedníka Ježíše Krista, vychováš pokrytce, nebo ho dostaneš pod zákon a pod náboženského ducha. Něčeho takového se varuj. Je dost sourozenců v církvi, kteří tak byli vyučeni, tak vyučují druhé a plní sbory náboženským duchem a pokrytectvím. I mně se to stalo a velmi jsem toho litoval. Divil jsem se, co roste z některých lidí, kterým jsem se věnoval, než jsem pochopil, že oni se jen snažili o to se mi zavděčit, nebo dělat to, co si myslí, že od nich očekávám. V jejich srdcích to však nebylo. To není proměna, to je „překabácení“. Změna kabátu, ale uvnitř je to stejné.  Byla to moje vina, protože jsem je nemotivoval, ale snažil se je změnit, když oni po té změně ještě netoužili. Vše má svůj čas a někdy i v učednickém procesu musíme čekat.

Nedělej stejnou chybu jako já. Takové vedení druhých opouštěj.

Zjistil jsem, že nejvíce předám tím, když si jen tak u kávy s lidmi povídám. Oni vidí, že jsem byl tam, kde jsou teď oni, že jsem měl stejné problémy a těžkosti jako oni a také jsem si nevěděl často rady. Ale změnilo se to. Změnilo se mi myšlení, na mnoho věcí a to mne posouvalo dál. Vyprávím jim jak to probíhalo, co se mnou Duch svatý dělal, jak jednal. Pak na nich vidím touhu po změnách. Pokud přichází tato touha, začne přinášet proměnu.

Proto je učednictví o tom, že ti učedník vidí „do talíře“. Nemůžeš předat něco, co sám nemáš, nemůžeš hovořit a především ti nikdo neuvěří, pokud nehovoříš o tom, co jsi sám prožil, čím jsi sám prošel.

Učednictví je jako lezení po skalách. Instruktor může dostat svého žáka pouze tak vysoko, jak sám předem vylezl. Tak vysoko a takovou cestou, kterou sám předtím po té skále lezl. Přitom svého svěřence stále jistí.

Učednictví není o teoriích. Nebudeš svému žáku předávat teorii a teologii, ale život. Tvůj život s Pánem, tvůj život vedený Duchem svatým i s tvými vítězstvími a prohrami, radostmi a slzami.

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Vím, že o tom hovoříš i se svým učitelem a tak si dovolím jen jednu poznámku k tomu, jak si vybrat učedníka, nebo učedníky. Postřeh z mé vlastní služby.

Než si náš Pán vybral svých dvanáct učedníků, trávil noc v modlitbách. Pak se k nim vrátil a povolal je k tomu, aby chodili s ním. Nejen chodili, ale učili se od něho.

Představ si, že by to nebyli ti správní. Tři roky by s nimi chodil, věnoval jim tady svůj čas a pak by z toho nic nebylo. Prostě oni by neposlechli, nepokračovali, nenechali se vést Duchem svatým. Celý ten čas, energie, vše by bylo promarněné. Našemu Pánu se to nemohlo stát, protože on ví všechno. Tobě se to však stát může, pokud si učedníka vybereš sám bez modliteb, bez ujištění od Pána, že on ti ho posílá a svěřuje. Může se ti to stát například z lítosti nad někým, kdo potřebuje pomoc, kdo vypadá tak, že potřebuje, aby se ho někdo ujal. Takovému člověku se věnuješ, trávíš s ním čas, dáváš vše a po roce, dvou ten člověk odejde nejen od tebe, z církve, ale i od Pána a vrátí se do světa. Je to těžké a může to natolik zranit, že se již nechceš někomu dalšímu věnovat. Stává se to tehdy, když si se věnoval někomu, koho ti Bůh neposlal. Měli bychom si z toho vzít ponaučení, požádat o dopuštění a příště čekat na to, koho nám Bůh ukáže. Musíš se naučit rozlišovat, kdy se někdo má stát tvým učedníkem a kdy jen potřebuje člověk pastoprační vedení, nebo jen útěchu, společnost druhého, nebo sociální pomoc. Ale vím, že ty toto cítění máš.

Pokud si se za to modlil a věděl si, že ten učedník je poslaný Pánem a přesto odešel, netrap se tím. Ty jsi udělal vše, co ti Bůh řekl, že dělat máš a to je důležité. Bolí to sice za toho člověka, ale není to tvoje odpovědnost. Bůh ví, proč ti ho poslal a jednou se to dovíš.

Ďábel se ti však často bude snažit podstrčit nepravé lidi, kteří tě mají odvést od těch pravých, aby ti ukradl drahocenný čas a především ti vedení a péči o učedníky znechutil. Abys to výběrem nepravých učedníků a zklamáním z nich zabalil a stáhl se z vedení druhých. Proto potřebuješ skutečně věnovat výběru čas, dokud nebudeš vědět z Ducha svatého, že tento je ten pravý. Nejde jen o nebezpečí, že ti bude podstrčen ten nepravý, ale Bůh přesně ví, kdo ke komu „pasuje“. Možná někdo může toužit být učedníkem, ale má jím být u někoho jiného, který mu bude lépe rozumět, ke kterému se bude lépe hodit. On to ještě nemusí umět rozeznat, to je tvoje odpovědnost. Ty jsi ten, který si vybírá učedníka, ne učedník tebe. Konečné rozhodnutí je vždy na tobě. Ty investuješ do druhého. Ty vkládáš a dáváš vše pro druhého. Je to tvoje odpovědnost.

Je těžké na první pohled poznat toho pravého.

Vypros si proto u Pána ujištění, jinak se budeš několik let trápit a možná to pak vzdáš. Je to základ, na kterém bude stát váš další vztah a nejen vztah. Jde o nepromarněný čas. Jde o ovoce, které máš nést a také, které má nést tvůj učedník.

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Milý Petře, děkuji za tvůj dopis. Občas se i ke mně donesou zprávy o tvé víře a věrnosti, kterou prokazuješ v životě i službě. O to více mne těší, že se také modlíš za učedníka. Za to, aby ti Bůh nějakého poslal do cesty. Někoho, koho povedeš tak, jak jsi sám veden druhým.  Ano, i to patří k učednictví. Nechat se vyučovat, vést a zároveň vést a učit někoho dalšího. To je to, co je v církvi potřeba. Když si představíš takový řetězec učedníků od shora dolů, od starších v církvi, přes zkušené k těm méně zkušeným až po ty, kteří jsou na začátku své cesty s Kristem. Představ si to, pak zjistíš, že tímto způsobem by bylo postaráno o každého, kdo je ve společenství a každý by měl svého učedníka a byl někomu učitelem. Věřím, že to měl Ježíš na mysli, když říkal, že máme činit učedníky a učit je všemu, co nás naučil (v našem křesťanském životě, skrze své učitele a skrze jeho přímé vedení Duchem svatým). Dovol mi tu smělost, ale představ si, že by každý měl dva učedníky, ať již ve stejnou chvíli, nebo během života. A oni měli také za svůj život dva učedníky. A tak dál. Namaluj si to. Ano, Petře, teď hned.  Namaluj si to tak, jak by to pokračovalo dál a dál.
Vznikne ti z to trojúhelník, nekonečný trojúhelník. Tak jak to máš namalované špičkou nahoru, tak většinou vedou druhé lidé ve světě, jeden je na samém vrcholu, něco naučí několik lidí pod sebou, ti pak další, a další, ale všichni „makají“, nebo slouží na toho jednoho nad sebou. Říká se tomu pyramida. Asi ti to připomnělo takové společnosti, které podobně pracují (hlavně v distribuci zboží – Avon a další společnosti, často tak fungují podvodné společnosti). Ďábel udělal to, co dělá vždycky. Ukradl Boží věc a převrátil ji pro sebe a podle jeho zvráceného myšlení. A tady to platí dvojnásob.
Když si tu pyramidu obrátíš špičkou dolů (prosím, obrať si ten papír, na který sis to namaloval), pak uvidíš Boží způsob. Na samém spodku je Kristus, který slouží všem a všechny nese, ale trojúhelník roste skrze učedníky a další učedníky. Každý z nich nese a podpírá další dva, ale všichni jsme podpírání a je nám slouženo Kristem. On je ten úplně ve spodu. Možná ti to právě připomene jeho slova o to, že ten, který chce být první, musí být posledním. Musí být tím dole, který nese a slouží a ne tím, který si nechá sloužit.
A tam někde v tom trojúhelníků jsi i ty, jako jeden z učedníků, ale také jako ten, který se věnuje jiným dvěma.
Teď si představ, že bychom každý měli ve svém životě více učedníků než dva. Pravdou je, a nebuď z toho překvapený, že je také hodně těch, kteří nikdy neměli žádného učedníka. Ne proto, že by nemohli, ale pro to, že se nikdy nedostali ze svého sobectví. Jejich část v pyramidě končí u nich a nepokračuje dál. Je mi jich líto, protože je to jako s lidským  rodem. Pokud nemáš děti, tvůj rod vymírá. Tak je to i s nimi. Především přichází o odměnu. Ta se zastavila tam, kde se zastavili i oni. Vždyť Boží království je o lidech, o velkém množství lidí, kteří jsou navzájem propojeni, i když se třeba nikdy v životě neviděli. Společně tvoří tento nekonečný trojúhelník, který nese a slouží mu náš Pán. Oni mu pak všichni vzdávají úctu a chválu. Mít učedníky, je rozdělit se o svůj život s druhými. Vydat sebe pro druhé, aby oni mohli růst a přinášet ovoce. A to je to, co tě čeká, když se modlíš, aby ti Pán ukázal tvého učedníka, nebo učedníky. To je tvé ovoce.

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Asi jsem se ti, Petře, nezmínil, proč se tak raduji z toho, že  ses rozhodl stát něčím učedníkem. Proč vlastně je učednictví, tak důležité. Apoštol Jan psal o tom, že nemůžeme milovat toho, koho nevidíme, když nejsme schopni milovat toho, koho vidíme. Že nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když nejsme schopni milovat bratra, kterého vidíme. Kdo nemiluje bratra, nemiluje Boha. Tak je to i s poslušností, pokorou a láskou vůči druhým.  Náš Pán pak říká, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho slovo a plnit je. Kde jinde si mohu trénovat lásku (poslušnost – zachovávání slova, sebeovládání, mírnost, věrnost, trpělivost, laskavost, dobrotu, trpělivost) než mezi námi. Boží církev se skládá z jeho dětí, kteří jsou na cestě do Božího království. Každý je na různé úrovni té cesty. Jinými slovy, na jiné úrovni chápání  a uplatňování lásky, spravedlnosti, práva, milosrdenství a milosti. Ti, kteří jsou dál, by měli mít trpělivost s těmi, kteří tak daleko nejsou. Měli by být pro ně pomocí. Měli by jim, protože jsou již silnější, nabídnou pomocnou ruku a pomoc jim projít  mnohými zkouškami, aby i oni byli posilněni a zdravě dorůstali do plnosti Krista. Pokud se to v církvi neděje, hrozí, že mnozí pro svou slabost odpadnou, jiní pro svou sílu příliš předbíhají a ty slabé nechávají daleko za sebou, kde se mohou stát snadnou kořistí pro vlky. Ti slabší se pro různá chápání Božích věcí mohou hádat a dělat rozbroje, ti kteří si myslí, že jsou silnější, se pak mohou, nadýmat. Bůh to udělal tak, abychom rostli společně. Přestože mluví ke každému zvlášť, také k nám mluví (a někdy hodně) skrze naše bratry. Pokud se navzájem netříbíme, nerosteme. Učednictví patří do tohoto trénování a tříbení. Jak můžeš říct, že jsi pokorný před Bohem, kterého nevidíš, když nejsi pokorný před bratrem-učitelem, kterého vidíš? Jak můžeš říct, že jsi poslušný Bohu, když nejsi schopen přijmout rady svého učitele, kterého vidíš a tak dále. Snad jsi pochopil, o čem ti teď, Petře, píšu. Na tom, jak jsem schopen se nechat vést svým učitelem jako učedník, se nejen učím, ale i prokazuji, že jsem ochoten se nechat vést i Bohem, kterého nevidím. A samozřejmě se učím i službě a všemu ostatnímu, protože mám před sebou vzor. Mnohdy, když tento živý a bratrský vzor před sebou nemáme, si vysvětlujeme slova našeho Pána jednou tak a jindy opačně, tak jak nám – naší duši a tělu se to zrovna hodí. Proto je důležité, abys věděl, že tvůj učitel je od Pána, že ti ho Pána dal, aby tě také i skrze něho po nějakou dobu vedl a učil tě. Proto je tak důležité si sním vytvořit dohodu (stačí ústní), která ve chvílích, kdy se budeš chtít na učednický proces vykašlat a utéct z něho, ti to připomene.

Má radost je také z toho, že tvá touhou po učednictví ukazuje na to, že slyšíš Boží hlas, který tě povolává, abys chodil po cestách, které ti připravil. Raduji se z toho, že jsi tento hlas poslechl a vyšel na tyto Bohem připravené cesty. Přeji ti, abys našel, nebo spíše aby ti Pán přivedl tvého učitele pro další období tvého duchovního i osobního růstu. Modlím se za to, aby to byl nejen skvělý učitel, ale především Boží muž s otcovským srdcem.

Věřím, že z tebe vroste muž podle Božího srdce, který bude Boha znát, milovat po celý svůj život.

(pokračování zítra – Druh dopis Petrovi)

(Pokračování z předchozího dne.)

Petře, také bys měl vědět, že učednictví není jenom o učení se technik, pravidel a podobných věci. Možná se naučíš mnoho praktických věcí pro službu, ale jde především o to, abys uviděl, jak funguje vztah s Pánem. Jaký má učitel vztah s Duchem svatým, jak řeší v Duchu svatém konfliktní situace, jak žije doma v rodině, jak ve víře slouží apod. Učedník se především učí budovat osobní vztah s Bohem, učí se ho prohlubovat. Ve víře odrážet duchovní útoky a vítězit v duchovních bitvách. Učí  se posilování Bohem ve víře. Učí se od svého učitele nechat se vyučit Kristem a to především v používání lásky. Učí se učit od Krista. Učí se pevně stát a obstát i v těžkých chvílích. Zachovat si víru a důvěřovat Ježíši. Chodit a jednat v Duchu svatém, udržovat jeho oheň v sobě. To vše má na mysli apoštol Pavel, když píše: „…dělejte to, co vidíte u mne…“ Vždy se dokážeš lépe přiučit, když máš před sebou vzor. Pokud tvůj učitel přidá k tomu všemu otcovskou náklonnost, není co dodat.

Také si pamatuj, že tvůj učitel je jenom člověk a dělá také chyby. Není dokonalým. Přesto ho nekritizuj, ale važ si ho i přes tyto chyby. Prošel cesty  a vybojoval boje, které tě teprve čekají. Možná přijde čas, kdy ti o nich řekne sám. Pokud vidíš svého učitele dělat věci jinak, než bys je dělal ty, zapamatuj si to, abys, až se dostaneš do stejné situace, neopakoval jeho chyby. Nekritizuj, ale uč se z nich. I on má svého učitele, ale teď ty jsi učedníkem (žákem) u něho. Pamatuj, že je mezi vámi dohoda a tak ji zůstaň věrným.

Je zvykem a to i mezi křesťany vše kritizovat. Zvláště na vedoucích, kteří nás vedou. Chováme se jako děti v pubertě. Často, až dospějeme, zjistíme, že naši rodiče v té době, kdy jsme je kritizovali, dělali to nejlepší, co mohli a uměli. Pak jen opakujeme v bleděmodrém jejich jednání. A naše děti nás také začnou kritizovat. Tak to občas může fungovat i v pohledu učedníka na učitele. Pokud tento „špatný zvyk“ chceš zastavit, pak prostě přestaň kritizovat svého učitele, ale naopak se za něj modli a žehnej mu. Dělá, Petře, to nejlepší, co umí a co může dělat, i když to teď vidíš jinak. To co zaseješ, se ti vrátí, až ty budeš mít učedníka. I ty budeš dělat chyby a dělat věci jinak, než by je dělal tvůj učedník. Buď ti vyroste kritika, nebo úcta a respekt.

I učedníci Ježíše Krista na sebe žárlili, dokonce se považovali za lepší než ti druzí a chtěli si zajistit v jeho království místa vedle něho. Možná, když o tom čteš v Písmu, tak nad tím kroutíš hlavou, jak je to možné. Věř, že je to možné i dnes, pokud tvůj učitel, bude mít více učedníků. Proto zkoumej své srdce, jestli nežárlí na tvoje kolegy učedníky. Jestli si nemyslí, že s nimi učitel tráví více času, než s tebou, že jim dává víc a bere je na akce, na které nebere tebe …. Pokud žárlíme, musíme s tím jednat. Jít před Pána, vyznat to jako hřích a volat o změnu myšlení, postoje a srdce. Pokud tvá žárlivost zůstane, začne rozbíjet vztah mezi tebou a dalšími učedníky. Nakonec ho rozbije a to bude mít vliv na další vývoj společenství v budoucnosti. Zaneseš do něho něco, co bude bránit jeho jednotě.

Většině učedníků se stane, že začnou žárlit, pokud jich má učitel více. To, co v takovém případě mimo vyznání pomáhá, je začít děkovat, za učitele, ale i ostatní učedníky, modlit se pravidelně za ně a žehnat jim. Hlavně s tím začít vždy, když budeš cítit, že začínáš žárlit. Po několika minutách takových modliteb se stane, že je začneš milovat. Nemodli se způsobem, že si budeš na ně Bohu stěžovat, nebo mu vykládat jaká jsi chudinka. Mohu ti ze zkušenosti říct, že je to ztracený čas, naopak se ti situace zhorší, protože se ještě více začneš litovat a ještě více budeš žárlit.

(Pokračování zítra.)

(Pokračování z předchozího dne.)

Milý Petře,
můj bratře v Kristu a příteli. Děkuji ti, že jsi na mne nezapomněl. Velmi mne potěšila tvá rostoucí víra v Ježíše Krista a to jak se snažíš následovat ho ve všem, o čem hovoří v Písmu. Raduji se z toho, že tě oslovila slova našeho Pána, že máme jít do celého světa a činit učedníky. Je vidět, že ses vydal správným směrem, když cítíš touhu se také stát nejdříve něčím učedníkem. Jsem však trochu smutný z toho, jak píšeš, že se ve vašem společenství o učednictví moc nemluví a tak nevíš, jak se jím stát. Dovol tvému staršímu bratru v Kristu a příteli, aby ti teď dal několik rad.

Když jsem uvěřil, měl jsem blízko sebe věřícího kamaráda. Protože jsem měl stále mnoho problémů, tak jsem mu musel asi často lézt na nervy, jak jsem stále hledal pomoc u něho.  Dodnes jsem mu vděčný za to, že vedl mé první kroky a především vděčný Bohu, že ho použil pro mé obrácení. To jsem však pochopil později, tedy že to nebyla zásluha člověka, ale Boží milost se mnou. V té době jsem to však nebyl schopný vidět a spoléhal jsem se více na člověka.
Přestože mi hodně pomohl, jeho charakter byl v některých oblastech velmi slabý až záporný. Proto jsem se nemohl vedle něho příliš posunout. Často to co říkal, pak nežil. A já to dělal jako on.
Někdy jsme příliš připoutáni k těm, skrze které jsme uvěřili. Oni však nemusí být těmi, jejichž učedníky se máme stát. Mohou, ale nemusí. Bůh má pro nás připravené ty, kteří nás mají vést učednickým procesem.

Jak tedy, Petře, můžeš získat někoho, kdo tě povede, od koho se budeš učit. Písmo téměř všude ukazuje na to, že učedníky si vybírali „učitelé“. Mojžíš Jozua, Eliáš Elíšu, Ježíš apoštoly, apoštolové své učedníky. Jak tedy najít svého učitele, když v tvém společenství není učednictví vyučováno?

Řekni Pánu, že toužíš se stát učedníkem a požádej ho, aby ti poslal toho pro tebe nejvhodnějšího.
Mluv ve společenství o tom, že hledáš bratra, který by se ti mohl věnovat a učit tě všemu, co se naučil již on.
Nesnaž se si sám někoho vybrat a tlačit na něj, aby se tě ujal. Nech to Duchu svatému. Nakonec on si musí vybrat tebe a musí to vědět z Ducha svatého. Žádáš o to Pána, tak mu důvěřuj a nesnaž se mu v tom pomáhat. Zkazil bys to. V těžkých chvílích, bys neměl jistotu, že on je ten pravý od Pána. A těžké chvíle v učednictví přichází. Tvůj učitel bude pro tebe přinášet mnohé oběti, proto i on musí mít jistotu z Ducha svatého.

Může se stát, že ti nabídne vedení několik bratrů najednou. Pozoruj je. Především si všímej toho, zda to, co učí a říkají, také žijí. Těch, co to žijí, se drž.
Pokud je mezi těmi, kdo tě osloví někdo, koho ti ukázal Duch svatý, modli se s ním, abyste měli jistotu. Pokud se shodnete, podřiď se pod něj, přijmi ho jako svou autoritu. Řekni mu to. Věř, že Bůh tě vloží do jeho srdce. Pokud je od Pána, pak bude s tebou v dobrém i zlém. Nebudeš ani vědět, kolik bojů za tebe vybojuje a kolik modliteb za tebe bude volat. Proto se mu neboj podřídit.

Může se stát, že tě nikdo neosloví. To neznamená, že Bůh o tobě neví a nemá nikoho připraveného. Má. Jen není ten správný čas. V takovém případě se porozhlédni po společenství a najdi si bratra, který nejen slouží, ale především, že skutečně žije svatě. Nejen ve sboru, ale i mimo něj, doma, v práci, na ulici. Chytni se ho „za opasek“ a snaž se být vedle něho. Pomáhej mu. Když uvidíš, že potřebuje s něčím pomoc, nabídni se mu, nebo to udělej. Snaž se být co nejvíce s ním. Jednak se budeš učit, tím co uvidíš, jednak přijde čas, kdy on sám ti nabídne, že tě povede. I apoštolové prvně chodili s ostatními s Ježíšem, než si je vybral za učedníky.

Všechno má u Boha svůj čas.

(pokračování dpisu zítra)

Dopisy Petrovi
(učednictví a autorita)

Úvod

Proč tato kniha? Když jsme začínali jako sboroví důstojníci, neměli jsme mnoho zkušeností s vedením jiných lidí. Také jsme neměli kam zajít. Byli jsme hozeni do vody, abychom se naučili plavat. Nejspíše jsme udělali dost chyb, kterým jsme se mohli vyhnout, kdyby nám někdo předal své zkušenosti. Nejenom předal zkušenosti, ale dokázal je popsat a vyvodit z nich nějaká doporučení. Díky našemu Zachránci, Ježíš Kristu, který nás mnohokrát ochránil a napravoval naše chyby, jsme mohli toto období projít bez úhony a nevyhořet. Před několika dny, při rozhovoru s Tomášem Korčákem, jsem od něho dostal otázku, které byla více výzvou než otázkou: „Proč nenapíšeš něco o učednictví?“ Přemýšlel jsem o tom a předložil jsem to před Pána. Nakonec jsem se rozhodl spojit obojí, protože obě témata spolu velmi úzce souvisí.  

Každý začínající služebník, každý začínající vedoucí sboru, každý začínající vedoucí v organizaci se potýká sám se sebou jako autoritou a neví, jak v autoritě chodit, jak ji uchopit a používat. Snad tato kniha dokáže aspoň trochu odkrýt pohled na chození a službu v autoritě a pomůže někomu správně uchopit své postavení vedoucího. Ať je to vedoucí sboru, organizace, skupinky, chval, nebo pracovního týmu. Nedílnou součástí poznávání a chození v autoritě je i projít procesem učedníka a posléze také vytvářet prostředí pro činění učedníků na tom místě, kam mne Bůh v autoritě staví.

 Modlím se za to, abys v ní našel odpovědi na otázky, které s tím souvisí, možná to jsou otázky, nad kterými jsi již přemýšlel a možná tě ani nikdy nenapadly a budeš si je klást poprvé.

Dělám to formou dopisů svému mladšímu bratru v Kristu, ve kterých odpovídám na jeho dotazy a reaguji na jeho situaci. Jméno jsem si vybral náhodně a místo Petra si můžeš dosadit jméno své.

Přeji ti, aby tvá služba byla vždy světlem, přinášela ovoce a dělala radost Pánu.

(Pokračování zítra.)

Dobrý den přátele,
před dvěma dny jsem dopsal  na této stránce jednoduché vyučování základů křesťanství. Toto vyučování, nebo zamyšlení nad tématy, bude také vysílané v Rádiu 7. (Brno). Od druhé poloviny června po šetnáct týdnů vždy ve středu v 11.00 a opakovat se bude v sobotu také od 11.00.
Určitě na něm budu ještě pracovat a rozšířím ho o nějaká témata. To však bude pokračovat na stránce vyučování/základy. Nebudu je již zavěšovat na stránku, kam dávám zamyšlení.

Při jednom natáčení v rádiu mi Tomáš Korčák jen tak „mimochodem“ řekl, že bych měl napsat knížku o učednictví.
Ta myšlenka se do mne zakousla a začal jsem nad ní přemýšlet. Vnímám, že se mám zastavit u autority a učednictví s ní velmi úzsce souvisí. Proto jsem se rozhodl psát další knížku na téma účednictví a autorita.
Nejde při službě, kterou máme jenom psát. To mohu dělat až po službě. Nemohu z toho důvodu psát zamyšlení a zároveň knížku. Také jsem zjistil, že když píši něco po kouskách, ale pravidelně, dokáži v krátké době napsat mnoho stran textu, ze kterého se pak může sestavit knížka, vyučování a podobně.
Proto po několik týdnů budu psát právě o učednictví a autoritě tak, jako bych již psal přímo knížku.
Tak budete u toho, jak se knížka píše. Nebo spíše jak ji píšu já.
Na tuto stránku nejde dát vždy celou kapitolu, ale jen její část. Bylo by to velmi dlouhé.
Po uveřejnění celé kapitoly, ji zavěsím na stránku vyučování/učednictví a autorita, aby byl někde souvislejší text.
Omlouvám se, že to bude rozkouskované, ale o to více budete muset dávat pozor a sledovat stránky. Začínáme zítra ráno.

Věřím, že téma učednictví a autoria v ucelené formě a především stylem, jakým ji budu psát, bude pro vás inspirací a povzbuzením.

S láskou Kristovou
Josef

2.Korintským 5:9-10  Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa nebo s chamtivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít.

Jak často hovoříme o tom, že milujme lidi ve světě. Že je milujeme a toužíme, aby se dostali do Božího království. Na druhou stranu děláme všechno, aby se do něho nedostali. Především tím, že si vytvoříme svůj svět a z tohoto světa, kde ostatní žijí, se snažíme „zmizet“. Jak mohu zmizet ze světa? Tím, že se uzavřu, přestanu vnímat, co se kolem mne děje, nastavím si svoje pravidla podle kterých pak začnu rozdělovat lidi. Někdy si to neuvědomuji, ale odsoudím tím všechny, kteří se nevejdou do mých (křesťanských?) pravidel. Vytvořím si dva světy, Můj a mých představ o křesťanství a jejich. Ta hranice se stává bariérou k lidem mimo cirkev (někdy mimo tu, která je jen v mé hlavě). Bariérou, kterou lidé tohto světa ihned vycítí a vnímají. Pak nejsou schopni uvěřit tomu, co jim říkáme o lásce.
I lidé ve světě ví, že láska nevytváří hranice a bariéry. Naopak je boří.
Nakolik jsi ochotný opustit svůj křesťanský svět, abys mohl zachránit aspoň některé. Nakolik jsi ochotný vylézt z toho krytu bezpečí, ktrému se říká splolečenství se svými pravidly a principy a jít mezi lidi. Vytvářet si přátelství a ukazovat Boží lásku v tobě. Láska nejsou křesťnaská pravidla a přikázání, ale Bůh v tobě skrze Ducha svatého a s touto láskou v tobě se lidé potřebují setkat. Tato láska nemoralizuje, nemluví jim stále o tom, co a jak mají dělat, aby byli lepšími, ale jen je má ráda. Toto lidi zasahuje. Toto je to, co jim klade otázky uvnitř jejich duší a srdcí.

Nesnažme se tento svět moralizovat, a soudit. To je věc Boží a ne naše. Nás Kristus posílá do tohto světa, abychom lidi v něm milovali, byli jim světlem ve vztahu k nim a svým životerm a když se někteří z nich obrátí, dělali z nich učedníky Kristovy. Učedníky nezískáme v církvi, ale ve světě. Tak prvně musíme vyjít mezi ně do světa. Vyjít bez předsudků, bez poučování, ale s láskou Ducha svatého v nás. Tak vám přeji radostnou cestu.

Při psaní vyučování jsem narazil na moudrost. Ne, že by někde stála a já ji přehlédl a vrazil do ni, ale naopak. Potřeboval jsem vyučovat o moudrosti od Boha, o duchovním daru moudrosti a poznání. Kam bych jinam měl v tomto případě jít, než do knih krále Šalamouna, do Přísloví, Kazatele a Písně písní.
Když jsem uvěřil, miloval jsem tyto knihy. Toužil jsem se stát moudrým, tak jsem je četl stále dokola. Nepomohlo to.
Pak jsem se za moudrost modlit, ale tentkrát jsem žádnou odezvu neviděl. Nebo jinak. Na svém jednání jsem tenkrát nezpozoroval, že bych zmoudřel.
Nedávno jsme měl pro rozhlas rozhovor s člověkem, o terém jsem si myslel, že má dar moudrosti a poznání. Aspoň podle toho, co píše ve svých knížkách. Opak byl pravdou. Byl jsem překvapený z toho, jak ne zrovna moudře se chová člověk, který napsal mnoho moudrých věcí, navíc v pořadu o moudrosti. Pak jsem si vzpomněl na Šalamouna, který v době, kdy psal knihu Přísloví, se dokázal vzdalovat od Boha proto, aby se zalíbil ženám. Stavět jim chrámy pro jejich bohy a bůžky.
Přitom z Písma víme, že dostal moudrost od Boha a byl nejmoudřejším člověkem na zemi. Včem moudrost obou spočívala? V poznání toho, jak to ve světě chodí, dokonce rad, jak by to mělo být a fungovat v našich životech, abychom žili správně před Bohem i lidmi. Uměli pozorovat svět a jeho shon. Přesto v osobním životě nemohli tuto moudrost uplatnit, prorože bylo, nebo je něco, co je odvádělo a odvádí od toho, aby tu moudrost, kterou získali, mohli uplatnit na svých životech.
Moudrost zůstala pouze na papíru, ve slovech a mysli. Ano napsali pravdu, ale ta plně neprošla jejich životem. Přesto získali od Boha velké poznání a dar moudrosti.
Naopak se setkávám s jednoduchými, prostými, neučenými lidmi, kteří mne stále překvapují svým moudrým a jednoduchým životem. Ten spočívá v jednoduchémm myšlení. Dnes vím, že moudrost muhu najít i ve zvláštní škole a nemoudrost také na škole vysoké.
Apoštol Petr byl jednoduchý rybář a stal se moudrým a jeho moudrost srozumitelná lidem. Apoštol Pavel se prvně musel vzdát lidské moudrosti, aby mohl přijmout Boží věci. Pro moudrost není důležíté vědět, ale skutečně mít bázeń před Bohem. Pokud bázeň odchází ze života, odchází i život v moudrosti, přestože zůstane dar a naše slova a spisky mohou být velmi moudré. Bůh tento dar nevezme zpět. Přesto náš život může chodit po nemoudrých stezskách. Dokonce se můžeme i s takovým životem stát „biblickými spisovateli“ jako Šalamoun. Bůh dary nebere zpět.

Je lepší moudře žít v Kristu a ani nevědět, že je to moudré, než získat moudrost, kterou nejsem schopný žít.
Tak se netrap jestli si myslíš, že nejsi dost moudrý, důležíté je jestli moudře žiješ. To je, jestli žiješ život s Kristem a pro něho.

Modlitba. Byl jsem před mnoha lety na vyučování o modlitbě. Dozvěděl jsem se hodně věcí. Například, že je mnoho druhů modliteb. Nevím, jestli přemýšlím, jakým druhem modlitby se budu dnes, zítra, ráno, nebo večer modlit. Připadá mi to, aspoň mě osobně divné, takto přemýšlet, když Bůh, Duch svatý je v nás. Jako kdybych si před mým přítelem, známým, nebo šéfem plánoval, jak s ním budu dnes hovořit, co všechno budu chtít od něho získat, za co by se měl postavit, nebo mi zajistit a on tu moji přípravu slyšel. Pak bych mu to přesně zopakoval.

Ježíš Kristus o modlitbě hovoří mimo jiné toto: Matouš 6:7-8 Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte.

Bůh ví, co potřebujeme. Na jiném místě říká, že máme hledat Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno. A ještě, když mluvil se samařskou ženou říká: Jan 4:23  Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Uctívat a modlit se v pravdě je, že to, co říkám je v souladu s tím, co si myslím a mám v srdci. Často jsme zvyklí lidem říkat to, co chtějí slyšet, a myslíme si, že jim uděláme radost, nebo tím něco získáme, nebo to říkáme jen pro náš klid. Bůh ví, co je v našem srdci, v našem duchu a chce, abychom to přinesli před něj. Ať to je bolest a hořkost, radost a vděčnost nějaká touha, sen, přání, nebo jiný člověk. Vynesme, nebo spíše vylévejme svého ducha, někdo říká srdce před Bohem. On s upřímným jedná upřímně. Modlit se v pravdě také znamená, že se máme modlit Boží slovo. Ono je také pravdou. Často bychom to měli dělat, když Bohu chceme připomenout jeho zaslíbení pro nás. Věci, které v Písmu slíbuje, že pro nás udělá. V pravdě také znamená, že se budu modlit tak, jak chce Duch svatý. Jinými slovy v souladu s Boží vůlí. On ví, co potřebuji a co potřebují jiní, co se má dít a jak. Pokud chci vidět naplněné modlitby a zázraky po mých modlitbách, měl bych se modlit podle toho, jak mne vede Duch svatý. Stačí ho jen o to požádat. „Duchu svatý dávám ti srdce, mysl i ústa a toužím po tom, abych se modlil podle tvé vůle. Tak mne prosím veď, dávej myšlenky, tvé touhy a použij má ústa.“ Věř, že tě Duch svatý povede a dá ti do mysli to, za co, nebo koho se máš modlit a jak.

Nejhorší modlitba, která může existovat, je ta, která Bohu říká, co má dělat a jak, druhou nejhorší modlitbou je pak žalování na jiné. Někdy se ani nemodlíme k Bohu, ale chceme použít veřejnou modlitbu k tomu, abychom mluvili k lidem. To nepatří mezi špatné modlitby, protože to žádná modlitba není.

Měli bychom také přemýšlet nad tím, co se modlíme a jak říká Pán, neopakovat na prázdno slova. Někdy se naučíme modlitbu Páně, tak zvaný „Otče náš“, pak ji všude hromadně opakujeme a ani si neuvědomujeme, co říkáme. Například „… A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám.…“ (Matouš 6:12) Pokud by to měl Bůh vzít vážně, mnoho z nás by nemělo odpuštění, protože sami nedokázali odpustit. A ještě o to prosí, aby se to stalo. Měli bychom vědět, co znamená, … buď posvěceno tvé jméno… apod. Bůh po nás nechce naučené modlitby. Představme si, že budeme chodit za svým otcem a budeme stále do kola opakovat jedno a to samé. Něco, co máme naučené a ani tomu moc nerozumíme.
Tou nejúčinnější a nejkratší modlitbou je: POMÓÓÓC!!! Neměli bychom však zůstat jen u ní. Apoštol Pavel píše: 1 Tesalonickým 5:17  Neustále se modlete. Co to znamená a je to možné? Ano, je to možné. Je to mít neustálý vztah s Bohem skrze Ducha svatého. Modlitba není volání do nebe, ale rozhovor s Bohem. Můžeš se ho ptát, jestli se mu líbí látka na sukni, kterou si vybíráš. Jestli se mu budeš v ní líbit, nebo svému muži. Můžeš se ho ptát na to, jestli to auto, které chceš koupit, nemá skrytou vadu. On ví všechno a byl u toho, když ho vyráběli. Nemusí to být auto, ale například boty, nebo kuchyňský robot. Modlitba je rozhovor s Bohem. V dobrém i zlém. Modlitba je vlastně důležitým vyjádřením našeho vztahu s Bohem. Mluvme s ním a především také jemu naslouchejme a budeme v neustálé v modlitbě.

Proč je tolik církví? Stejně bych se mohl zeptat: Proč je tolik rodů v Izraeli? Proč jich je dvanáct? Izrael měl vždy dvanáct kmenů, ale byl stejně jedním národem. Aspoň to platilo do doby, dokud nad nimi panoval přímo Bůh a ne králové.

Začtu-li se do dějin Izraele, vidím kmeny, které byly velmi samostatné, které měly své kmenové vůdce, vůdce jednotlivých rodin. Izraelité byli vždy velmi samostatní, nezávislí, jednotlivé kmeny měly svá území, své kněze, přesto však tvořili jeden národ. Bůh jim ve zlých dobách povolával soudce, kteří je dokázali nejen sjednotit do boje, ale také soudili jejich spory. Přesto jim soudcové nevládli. Byl to Bůh, který vládl v jednotlivých kmenech. Žádný z těch kmenů nebyl před Bohem důležitější než ten druhý. Pro Boha byly všechny kmeny jeho milovaným lidem, který si vyvolil. Bůh si nepřál, aby mezi nimi a jím byl nějaký další stupeň vedení. Nepřál si, aby poslouchali a klaněli se nějakému člověku a byli odkázáni na jeho rozhodnutí a činy. Nechtěl, aby měli nad sebou lidského pána. Chtěl být stále on sám jejich Králem a Pánem.

Toto zvláštní uspořádání mělo sloužit k Boží slávě. Vždyť právě na tolika nezávislých kmenech, rodech a rodinách bylo vidět jeho vedení. Všechny kmeny měly Bohem určené své místo, svou zemi na mapě. Zapadly do tohoto místa, jako do nějaké mozaiky. Bůh je dokázal udržet jedním národem, sjednotit je pod jedno vedení, když to bylo potřeba a přitom všem zůstali nezávislí.

Oni to však nepochopili, různě se vzdalovali a pak vraceli k Bohu a nakonec chtěli být jako ostatní národy. Chtěli, aby jim vládl člověk, král. Mysleli si, že pokud nebudou královstvím s lidským králem, který jim bude vládnout, budou stále jen nějakým podřadným národem. Zapomněli, že mají nad sebou Pána pánů a Krále králů. Tak jako kdysi, když Bůh chtěl hovořit k nim osobně, ke všem, oni se rozhodli ze strachu, aby k nim hovořil jen prostřednictvím Mojžíše. Stejně se později rozhodli, že chtějí poslouchat lidského krále a ne přímo Boha.

Bůh však neodstoupil od svého způsobu vedení. To je vidět právě v tom, jak vede svoji církev. I církev je jedním velkým Božím národem, jeho milovaným lidem. Přesto tento jeho lid je složený z větších nebo menších, nebo úplně malinkatých skupin, které jsou nezávislé jedna na druhé. Je to jednoduché, jsou závislé přímo na Bohu. Nepotřebují tak nad sebou další vedení. Jsou spojeni v Bohu Kristem a propojuje je a vede Duch svatý. Všechny jsou pro Pána stejně důležité. Ani jedna z nich není důležitější než jiná, i když může mít mnohem, mnohem více členů. To nehraje před Pánem žádnou roli.

Nedávno jsem s jedním bratrem obdivoval, jak byl postavený jeden velký chrám. Často si všimneme jen vyhlazených a opracovaných kamenů kolem vchodu a oken a nevidíme to množství neopracovaných, nevyhlazených kamenů různých velikostí, ze kterého byly kdysi kostely postaveny. Obdivovali jsme to, jak je stavitelé uměli na sebe poskládat. Vypadalo to tak, jako by každý kámen a kamínek měl předem určené místo, pro které byl stvořen, nalezen a do kterého byl vložen. 1 Petrův 2:5  …i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Bůh sám si staví ze své církve svůj chrám, ve kterém přebývá. On mu dává svou podobu, on si své živé kameny a kamínky pokládá na sebe a vedle sebe, aby se na církvi oslavil a zjevil na ní svou moudrost právě tím, jak ji vede a jak krásný chrám z ní staví. Chrám není možné postavit z jednoho velkého balvanu, z jedné velké skály. Naopak ho jde postavit a tvarovat díky různě velkým kamenům. Jen musí přijít někdo, kdo ví, kam který kámen položit. Musí to dělat dokonalý stavitel, sám Bůh. Bůh stále svůj chrám staví.  Je mnoho kamenů, ze kterých staví. Jsou to velké denominace i malá společenství ve městech a obcích, někdy jich je na jednom místě i více, ale každé má své poslání, své místo ve stavbě. Svůj smysl, pro který jim dal Bůh vzniknout. Jedním z nich je, aby jeho děti dostaly duchovní domov, kde se budou cítit v jeho chrámě dobře, ale také, aby mohli vstoupit do dobrých skutků, které pro ně připravil. Ty mohou být pro různé skupiny různé. Mnoho z nich nejsme schopni bez vzájemné pomoci uskutečnit.

Kristus staví svůj chrám ke své slávě a jako svůj příbytek dva tisíce let a ještě s ním neskočil. Až ho dostaví, slavný a vznešený, plný Boží slávy a moci, pak si pro svůj chrám přijde, aby ho přenesl do svého nebeského království.

Nevím, jestli v minulosti bylo tolik nezávislých křesťanů, jako jich je dnes. Myslím, že ne. Velmi tomu napomáhá internet, ale není to on, kdo je na vině. Křesťan, který chce zůstat nezávislý na církvi, si neuvědomuje, že církev je jedno tělo, jehož hlavou je Kristus. Pokud chce být věřící nezávislý na církvi – tedy na tělu, říká tím, že chce být nezávislý i na hlavě. Tedy i Kristu.

Každá část těla, která se od těla oddělí, má jen krátkou životnost. Každé oddělení tělo bolí, ale přežije to, na rozdíl od té části, která se od něho oddělila. Ta nakonec odumře. Tito věřící sice argumentují, že oni jsou také tělo Kristovo, ale jsou jen bez společenství s ostatními věřícími. Ať již se oddělují od ostatních z jakýchkoli důvodů, jde vždy o neochotu něco se sebou dělat, nebo ještě spíše nechat se sebou něco dělat. Je to takový útěk před situacemi, které nás možná někdy zraňují, ale také posunují, učí nás lásce. Bez ostatních není možné pracovat na proměně. Když se nemusím nikomu omlouvat, na nikoho brát ohled. Když nemusím mít s nikým trpělivost, nemusím se snažit být laskavý a dobrotivý, není možné se změnit. Strach ze zranění a opětovného zklamání nás někdy na chvíli a někoho na hodně dlouho vyžene z církve. Strach však není z Boha. Osamocení sice nezraňuje, ale také nám nic neprozradí o nás samotných. Jen vztah s jinými věřícími v jednom společenství mne dokáže odhalit. Nemohu milovat, pokud nemám komu lásku prokazovat. Nemohu milovat i ty, kteří mi ublížili, když s nimi nejsem. Pak jsem snadnou kořistí pro tento svět.

To neznamená, že církev je nepřátelská a plná lidí, kteří jen ubližují. Naopak! Jen je v ní mnoho lidí, kteří jsou na různé úrovni proměny. Někdo je na začátku a tak se ještě nedokáže ovládat, jiný se ovládá, ale ještě v něm nevyrostla dostatečně laskavost.
A podobně. Pokud si myslíš, že jsi dál, než ti ostatní, pak by se to mělo prokázat, že budeš mít dostačenou trpělivost, laskavost s těmi, kteří tak daleko nejsou a pro své nedokonalé sebeovládání tě zraňují. I oni postupně dorostou. V tom se prokazuje láska církve. Ježíš sám říká: (Jan 13:35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Církev není organizace, i když se jí z ní snažíme někdy udělat.
Je společenstvím věřících, kteří v něm společně rostou, budují se, slouží a především společně uctívají Ježíše Krista. Společně se modlí. Církev je zázrakem v této společnosti. Dokáže svést dohromady a sjednotit ty, kteří by se ve světě nikdy nesjednotili. Zažil jsem příběh, kdy na sborovou akci přišel taxikář svalovec. Na první pohled bylo vidět, že patří mezi skiny. A patřil. Jediné místo, které bylo v místnosti ještě volné, byla židle u stolu s Romy. Sedl si a vydržel do konce programu.  Přišel další týden a seděl opět u stejného stolu se stejnými lidmi. Další týden též. Pak zůstal trvale ve společenství.

Církev je místo, kde funguje zvláštní struktura. Jsou v ní lidé, jejichž Spasitelem, ale také Pánem je Kristus. Toho poslouchají. On k nim skrze Ducha svatého osobně mluví a vede je, ale také k nim mluví skrze osoby v samotné církvi a dokonce chce, aby se podřizovali pod ně – pod vedení církve. Mluví tedy On sám přímo, ale také skrze kazatele, proroky, učitele, pastýře, evangelisty, apoštoly, skrze které svou církev dál buduje.  Tedy vede k růstu a většímu poznání jeho samotného. Je to opět jeho Duch svatý, který mluví jejich ústy. Bůh sám je týmem v Boží Trojici a svou církve učí, aby byla podobně sjednoceným týmem. Dokonce on sám chce být a je součástí tohoto týmu, který tvoří a trénuje.

Bůh ukazuje na své církvi svoji mnohotvárnou moudrost.

Miluji církve, ať se tváří jakkoli. Dovolte mi tento malý obraz: církev Je tělem Krista, v níž proudí jeho životadárná krev – lidé v ní jsou zachránění krví, kterou na kříži prolil. Mají stejnou DNA. Je tělem, které je propojeno místo nervů Duchem svatým, který vchází do každé části tohoto těla a předává informace, příkazy, vyučuje, povzbuzuje, posiluje a především vede k jednotě a koordinaci všech pohybů a činností těla. Každá část tohoto těla i ta nejmenší a na první pohled nepotřebná má v něm své místo a svou důležitost, kterou nikdo nemůže nahradit. Je to tělo, na kterém Bůh chce zjevit světu, že je možné žít v pokoji, jednotě a lásce. Mít radost, že života. To vše se může uskutečnit, pokud se lidé, skrze víru v Krista navrátí k němu.

Miluji církev, protože její součástí a hlavou je sám Ježíš, můj Pán a Zachránce.

Již víme z minula, kdo je Duch svatý. Dnes zjistíme, proč křesťané potřebují, aby žili svůj život Duchem a ne tělem. Tedy jinak řečeno, proč mají žít vedeni Duchem svatým a ne touhami svého těla a emocemi své duše.

Minule jsme zakončili tím, že nemůžeme žít Boží život, bez Boha v nás. Ano to je pravda. Když jsme uvěřili, požádali Krista o odpuštění hříchů a rozhodli se ho následovat, byly nám odpuštěny hříchy. Co však dál. Časem přijde pokušení a my opět padáme do hříchu ať tělesného, nebo myšlenkového, do závisti, žárlivosti, roztržek apod. Padáme proto, že nám stále vládnou žádosti těla a duše, kterým podléháme. Byl by to stále stejný kruh. Přicházeli bychom ke Kristu pro odpuštění, on by nám odpustil a my opět padali do hříchu a opět žádali o odpuštění a tak dál. Nedošlo by k žádné změně. Bůh však chce, abychom se začali měnit. Měnit uvnitř nás, náš charakter. Abychom viděli věci jeho očima, slyšeli jeho ušima a jednali tak, jak on. To však není u člověka možné bez jeho zásahu. Proto nám posílá a to je další z jeho nekončících milostí, Ducha svatého, aby nám pomohl se proměnit do podoby Ježíše Krista a překonat vládu našeho těla a duše nad námi. Jak to probíhá? Člověk má nejen tělo a duši, ale také ducha. Ten je však tělem a duší ušlápnutý a je jimi, můžeme to nazvat umrtvován.
Ve chvíli, kdy jsme uvěřili, tento duch oživuje a začne se napřimovat, ale nemá sílu vítězit. V tu chvíli přichází na pomoc Duch svatý, který začne posilovat našeho ducha, očišťuje ho od všech nánosů, těla a duše, které ho ubily a pošpinily. Tělo i duše se Duchu svatému a Božím věcem vzpírají. Chtějí nad námi panovat. A je to právě náš duch, který jediný se dokáže spojit v nás s Bohem, Duchem svatým.

Je to také Duch svatý, který dosvědčuje a dává jistotu, že jsme se stali Božími dětmi. Dosvědčuje Boží lásku k nám. Není to jenom o práci Ducha svatého na proměně našeho charakteru, o které Písmo hovoří jako o ovoci Ducha svatého, ale také o duchovních darech, které Duch svatý dává člověku proto, aby jimi mohl sloužit.

Když necháme našeho ducha ve spojení a spolupráci s Duchem svatým (to je na modlitbách předávat vedení našich myšlenek, citů a tužeb Duchu svatému, dáváme je pod jeho autoritu a prosíme, aby jednal on a ne my vlastní vůlí a také nám dal moc takto se modlit a poddat se), pak se začne něco dít s naším sebeovládáním, mírností, věrností, dobrotou, laskavostí, trpělivostí. Najednou začnou růst. Nebo tam kde nebyly, se objeví. Začnou to na nás vidět i lidé kolem. To nám pak přináší pokoj, zažíváme život v radosti a najednou vnímáme, že skrze nás začíná proudit Boží láska k lidem kolem, ale také k nám samotným. Není to hned, ale děje se to. Někomu rychleji, jinému to roste pomaleji. To záleží na tom, jak se odevzdáváme Duchu svatému a předáváme mu ty své sobecké touhy a vášně, které nám brání v růstu tohoto úžasného Božího ovoce v nás. Možná to nevidíme a neuvědomujeme si změny, ale lidé kolem nás to vidí. Postupně se naučíme naslouchat Božímu hlasu v nás samotných a rozpoznávat, kdy k nám skrze naše myšlenky, nebo vnitřní hlas mluví Duch svatý, nebo jen naše myšlení a naše touha a emoce. A tak krok za krokem jdeme společně s Duchem svatým po Boží cestě naproti Božímu království a na ni začneme uskutečňovat dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil.  K tomu nás Duch svatý vybavuje svými duchovními dary, které jsou nadpřirozené a zjevují Boží moc, slávu, ale také jeho milosrdenství a spravedlnost tomuto světu, ale především slouží pro budování jeho církve. Dává každému, jak on sám chce a kolik chce. Jednomu poznání, to je vidět a rozebrat věci Božíma očima, dalšímu moudrost, tedy něco jako vidět Boží řešení věcí, jiným pak poznání co je z Božího ducha a co ne, nadpřirozenou víru, dary uzdravování, konání mocných činů-zázraků, prorokování – tedy možnost stát se mluvčím Boha, andělské jazyky a také výklad těchto jazyků – tedy to, co se jimi říká. Je mnoho dalších darů. Minimálně jich ještě v Písmu najdeme 16, které Duch dává svým dětem.

Když se na to vše podívám z nadhledu, není to úžasné žít s Duchem svatý, který nás sám vyučuje, povzbuzuje, proměňuje, buduje, chrání, přimlouvá se za nás, připomíná slova Ježíše, dává nám slova do úst, když nevíme, co říct a dává nám nadpřirozené obdarování. To vše dělá s Boží láskou a milostí, podle toho jak nás zná. A zná nás dokonale.

Je to ale především tentýž Duch, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a ten nás také vzkřísí k věčnému životu a převede ze smrti do života.

V předchozích lekcích jsem se několikrát zmínil o Duchu svatém, nebo o tom, že Bůh nás mnění uvnitř nás samotných, náš charakter, naše nitro, naše myšlení. Pravděpodobně jste se zamýšleli nad tím, jak to dělá. Dělá to skrze práci a přítomnost Ducha svatého. Otázkou je, kdo je Duch svatý.
Duch svatý je jedna ze tří osob Boží Trojice. Velmi zjednodušeně je Boží Trojice Otec, Syn a Duch svatý. Otec-Bůh-Hospodin je všude přítomný, je tím kdo rozhoduje a určuje, Syn- Ježíš Kristus je Bůh, který přišel v těle, nebo můžeme říct, že byl poslán Otcem, aby se obětoval za nás. Proto Spasitel, Zachránce. Jak Otec přemýšlí, tak přemýšlí také Syn, jak dělá Otec, tak dělá Syn, jak mluví Otec, tak mluví Syn k lidem. Jsou v tom jedno. Otec zjevil sám sebe v Synu, v jeho slovech a skutcích a svoji lásku k člověku v Synově oběti na kříži. (Ježíš říká, že kdo vidí jeho, vidí Otce) Duch svatý také jedná tak, jak jedná Otec a Syn, přemýšlí, cítí a mluví a jedná jako Otec a Syn a je jedno se Synem i Otcem, on je však řekněme obrazně výkonnou osobou Boží Trojice. On koná tady na zemi. Zastupuje Krista na zemi. Je o něm zmínka hned v prvních verších Bible. V druhém verši se píše: Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. Duch svatý je sice výkonná moc, ale je to především osoba, stejně jako Kristus, kterého chce vždy Duch svatý vyvýšit a oslavit.  Má vůli, má city, můžeme ho potěšit, nebo zarmoutit, přimlouvá se za nás atd. Tím, že je duch a není v těle jako Kristus, může být na mnoha místech najednou. Může konat v Americe i v Evropě nebo v Austrálii najednou. Může být všude a přitom jednat v jednotlivostech a dotýkat se jednotlivců po celém světě.
Musíme si uvědomit, že Duch svatý byl u všeho, co Bůh dělal. Někdy máme představu, že před tím než sestoupil na Ježíšovy učedníky o Letnicích, Duch svatý na zemi nebyl, ale není to tak. Duch svatý byl nejen u Božích skutků, ale také sestupoval na jedince, na které byl Bohem Otcem seslán. Na proroky, skrze které mluvil a psal prorocké knihy, jednal a konal zázraky, na soudce, skrze které vysvobozoval Izrael, na krále skrze které vedl Boží lid, na jednotlivce, které používal k naplnění Boží vůle a zaslíbení, které lidem dal. Jana Křtitele, Marii, Ježíše, Simeona a mnoho dalších. Dílo Ducha svatého můžeme vidět všude, od stvoření světa až dodnes. Přesto se o zmíněných svátcích, na Letnice něco zásadně změnilo. Duch svatý byl seslán, dán, vylit pro všechny, kteří uvěřili v Ježíše. Jan 7:38  Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch svatý nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven. Kristus, když odcházel do nebe, aby tam byl po pravici Boží, zaslíbil svým učedníkům, že je nenechá osiřelé, ale pošle jim sobě rovného zastánce – Ducha svatého. Jan 14:16  A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost — Jan 14:26  Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. A nejen to, ale také bude poznávacím znamení pro ty, kteří Kristu patří a kteří ne. Římanům 8:9  Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Nebude jenom někde nad námi nebo vedle nás, ale v nás. Bůh sám se rozhodl, že bude v lidech. Udělal si z věřícího člověka svůj chrám, svůj příbytek. Jan 14:17 Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. Proto křesťan, může říct, že chodí s Bohem, nebo že Kristus je v jeho srdci apod. Jeho přítomnost ve věřícím člověku má značný vliv na jeho život, ale o tom až příště. Dnes se ještě zastavme u toho, jak můžeme přijmout Ducha svatého do svých životů. Pokud člověk uvěří v Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele a Božího Syna, má právo stát se Božím dítětem. Narodit se znovu z Ducha svatého. Tedy tím, že přijme Ducha svaté do svého života a ten začne v něm proměňovat jeho charakter do podoby Ježíše Krista, ale také ho vybaví svými duchovními dary, skrze které, pak může věřící sloužit. Přijmout Ducha svaté můžeme, když se za to modlí jiný Duchem naplněný věřící a vkládá na nás ruce, nebo když o to prosíme my sami a toužíme být naplněni Duchem. Jindy můžeme být naplněni při čtení Písma, nebo při kázání evangelia. Ale také se to může stát, když jsme jen tak na ulici, nebo při nákupu apod. Způsob je na Duchu svatém. Pro nás je důležité toužit naplňovat to, co nám říká Ježíš, že máme dělat. Toužit se stát jeho skutečným učedníkem. To není možné bez Ducha svatého. Nemůžeme žít Boží život, bez Boha – Ducha svatého v nás.

Žít z milosti je každodenně vkládat do Božích rukou svůj život a těšit se z toho, co pro něj Bůh připravil. Žít v milosti je dělat věci, na které nemám, žít v moudrosti, kterou u sebe postrádám, těžké věci procházet s lehkostí, o které se mi ani nesnilo a stíhat během dne věci, které bych jinak nestíhal a ještě mít dostatek času. Tak nějak bych popsal život z milosti a v milosti.

Lidé, kteří uvěřili v Krista, často skončí u milosti odpuštění. Bůh však je s námi se svou milostí stále. Jeho milost nás provází. Z jeho milosti jsme uvěřili, z jeho milosti máme odpuštěné hříchy, z jeho milosti se můžeme ráno probudit atd. Toto vše jsme přijali, nebo můžeme přijmout, ale je tu ještě více. My můžeme v samotné milosti také žít, být v ní a radovat se s ní, může z nás vycházet.

Když jsem byl dítě, maminka mne donutila chodit na klavír. Musel jsem se učit denně hodinu hrát. Neměl jsem však pro to nadání. Musel jsem se všechno otrocky naučit. Když jsem hrál veřejně, měl jsem obrovský strach z toho, že to spletu. Měl jsem to jen naučené, musel jsem přemýšlet nad tím, co a jak hraji. Proto bylo lehké se v tom ztratit, nebo dělat chyby. Zvláště, když jsem si to uvědomoval. A taky se mi to téměř vždy stalo. Pak jsem se trápil ještě více. To byla příčina, proč jsem nechtěl hodit do hudební školy. Nelíbilo se mi to a dělal jsem to jen proto, že jsem to musel dělat. Rodiče si mysleli, že stačí, když budu hodně trénovat. Já věděl, že mi něco chybí.
Se mnou do hudební školy chodili také jiní. Oni sedli ke klavíru, nebo vzali do rukou nástroj a mohli se ihned přidat k někomu jinému, kdo již hrál nějakou skladbu. Připojili se rytmem, nebylo problém pro ně poznat, v jaké tónině mají začít, co a jak vlastně hrát. Hlavně v tom byla lehkost a radost. Neměli strach, že to zkazí, i když i jim se to občas povedlo, hráli svobodně, nepřemýšleli příliš, jak to bude dál, oni hráli vždy teď, teď, teď a pro mne to bylo, jako by hudba vycházela z nich a volně plynula. Záviděl jsem jim. Nedalo se to v ničem porovnat s mou hrou. I když jsem je rád poslouchal, i když jsem se snažil hrát jako oni a toužil po tom, nešlo mi to.

Podobně je to s milostí. Nežít v milosti je podobné, jako s mou hrou. Tvrdá dřina, ale výsledek pochybný, plný trápení protože musím, ale vnímám, že mi to moc nejde. Pak se raději stáhnu, nebo začnu žít z milosti Boží. Raduji se, že Bůh dělá a udělal to a to v mém životě, ale když začnu sám, katastrofa, krize a deprese, že to nejde. Že stále tlačím káru s obrovským nákladem. Tak opět volám Pána, nebo možná uteču do starého života, protože žít ten nový je pro mne těžké a začnu si myslet, že i nemožné.
Žít v milosti je, jako když hudba vychází ze mne. Nepřemýšlím nad tím, jak se to stane, ale užívám si to, že to je. Nakonec jsem zažil a zažívám i dnes tuto milost při své hře. Jak se to stalo? Jednoduše. Stačilo, že jsem chtěl začít hrát Pánu. Uvědomil jsem si, že mu nevadí, že mi to nejde a má radost z toho, že jsme spolu, že má chvála a písně patří jemu. Najednou jsem začal hrát mnohem svobodněji, i když jsem pořád stejný typ hráče. Pak z nutnosti jsem musel hrát i před lidmi. Když jsem hrál pro něho, bylo to, jako by šlo hraní ze mne, ne že to bylo nadřené a naučené. Najednou moje prsty hrály jinak, lehčeji, byla cítit jistota, nějaká samozřejmost. Když jsme, však začal přemýšlet o tom, co si asi lidé myslí o mé hře, začal jsem dělat chyby a bylo to stejné jako dříve. Podobně to dopadlo, když jsem se chtěl před někým předvést.

Vždy když se budu snažit dělat věci, abych se zalíbil jiným, nebo proto co si kdo o mne myslí, nebo proto, že to musím, jinak by mne mohl Bůh přestat mít rád, pak přestávám žít v milosti a dostávám se pod soud. Soud druhých, svůj, pod moc zákona. To však není milost. Naopak milost mne vlastně z tohoto bludného kruhu soudů chce vyvést, přivádí mne do svobody tím, že Bůh mne nesoudí, ale tvoří věci ve mně samotném tak, aby vycházely z mého srdce, z mého nitra a staly se mou součástí. A to vše z lásky ke mně. Skrze naše chyby a pády nás posunuje a proměňuje náš charakter a myšlení tak, že věci nemusíme dělat z povinnosti, ale děláme je proto, že jsou v nás, že jsou naší radostí a láskou. Začnou z nás vycházet, začneme je dělat, stejně jako ti muzikanti, kterým z jejich nitra vychází hudba s lehkostí a radostí.
Pak nejen začneme žít v milosti (více a více), ale také tuto Boží milost přinášíme všude kolem, kde zrovna jsme.

Zažili jste někdy, že vás vzal někdo na milost?

Byl člověk, který ve vězení trávil několik let a ještě několik let tam měl zůstat. Dostal však prezidentskou milost. Nechtěl ji však přijmout, protože tvrdil, že byl odsouzený nespravedlivě za to, co neudělal a milost se udílí jen těm, kteří něco udělali a byli odsouzeni spravedlivě.

Nevím, jak to s ním dopadlo. Pochopil jsem však z toho, že milost je skutečně něco nezaslouženého. Na co nemám nárok, co si nemohu získat dobrými skutky, co nemohu vyměnit za slib, že budu dobrý a lepší. Pokud bych to tak udělal, přestala by fungovat milost, ale byl by to nějaký výměnný obchod. Něco za něco, nebo domáhání se nároku. Často tento způsob funguje u nás lidí a především u rodičů vůči dětem a dětí vůči rodičům. Já ti to odpustím, ale musíš se prvně chovat jinak, já ti budu pomáhat, ale ty mi budeš vděčný, já budu stát za tebou, ale jen pokud si ji/ho nevezmeš…

I my sami někdy takovou podmíněnou pomoc nabízíme a myslíme si, že jsme plní milosti vůči člověku. Nejsme. Milost nemá podmínky. Dokonalá, Boží milost je bez podmínek.

Římanům 5:7-8  Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. V tom je ta milost. Zemřel, když jme, byli hříšní. Nedával si podmínku, musíš se změnit a já pak za tebe zemřu. Neměl žádnou podmínku, dokonce, ani když věděl, co všechno budeme dělat a jak od něho utíkat. Jsou známé případy, kdy se někdo za války obětoval za jiné. Vzal na sebe vinu, aby nebyla potrestaná celá vesnice a podobně, ale ještě sem neslyšel, že by někdo za druhého obětoval vlastní dítě. Možná se to někde stalo, ale já o tom nevím. Vím ale, že Bůh to udělal.

Je něco, co bychom mohli nabídnout Bohu, abychom to vyrovnali? Ne není. Nemáme nic, čím bychom mohli Bohu oplatit. To je právě ta Boží milost. Je to jednostranná Boží pomoc, dar a oběť ve vztahu k nám osobně. Protože všichni neseme nějaký hřích, všichni potřebujeme tuto Boží milost. Bůh ji dal. Je všude a pro každého člověka. Proč ji však lidé nepřijímají? Nebo jen málo?

Je to tím, že si buď myslí, že nejsou něčeho takového hodni a chtějí si své nepravosti nějak odsloužit, napravit. To však pak zavrhují milost, která se nedá získat dobrými skutky. Ona je a my si jí musíme přivlastnit. Přijmout ji. Pokud se ji snažím nějak zasloužit, přicházíme o ni a nemůžeme ji uvidět, protože se spoléháme sami na sebe a svoje činy více, než na Boží milosrdenství s námi. Pak jsou další, ti ji nejsou schopni přijmout, protože tak jako ten vězeň si myslí, že ji nepotřebují, že jsou dobří a spravedliví. Opět je to spoléhání na svoji svatost, na svoji spravedlnost a na sebe samého. Do té doby dokud to takto vidím, jsem stále pod soudem, ne pod milostí. Když pak přijdou těžkosti, pády začneme si na Boha stěžovat, že není spravedlivý. Je to tím, že jsme nezakusili jeho milost. Protože jsme ji odmítli a chceme být hodnoceni Bohem podle svých skutků, ale tím i podle špatných věcí a ne jeho milostí, která přikrývá a odděluje nás od našich hříchů.

Boží milost nás staví mimo Boží soud.

Efezským 2:8-9  Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.

Když prezident Václav Havel udělil po svém zvolení všeobecnou amnestii – dal milost všem. Nikdo z tehdejších vězňů se nemohl chlubit tím, že ji dostal, protože byl lepší než ten druhý. Nebo že se ve vězení choval lépe, než ten druhý. Nešlo o to, zda někdo spáchal menší trestní čin, nebo větší. Menší hřích, nebo větší. Všichni dostali od něho stejnou milost. Kdo však se z nich více radoval? Ten, kterému se odpustil jen měsíc, protože za měsíc měl jít domů, nebo ten, který měl ve vězení zůstat ještě pět let. Tak je to i s námi. Jsme vězni své hříšnosti a milost je přímo úměrná s mírou jejího přiznání před Bohem. Pokud se měříme s lidmi, vnímáme, že jsme někdy na tom hůř než oni, jindy lépe. Často pak poukazujeme na jiné. „Ale co on? Já přece nejsem jako oni. To není spravedlivé…“ Máme se však v této oblasti poměřit s Kristem. S jeho čistotou, s jeho spravedlností s jeho svatostí. Pak uvidíme sami sebe ve světle pravdy a také najednou poznáme, jak moc a jak velkou milost Boží potřebujeme, Najednou se nám stane realitou a nebude jenom snem.

Potřebujeme ji přijmout pro naši záchranu, ale také v ní žít a čerpat po celý další život. O tom však zase příště.

Když se věřících zeptáte na život s Bohem, občas dostanete odpovědi typu: „Žiji s Ježíšem.“ Mám Ježíše (Boha) v srdci.“ „Chodím s Ježíšem“ a podobně. Zní to často jako fráze, ale většinou takoví lidé nedokážou vysvětlit, co znamená žít s Bohem. Nedokážou prakticky popsat tento život, ani pocity, které při tom mají. Pak to nazvou, že mají Krista v srdci. Je to pravda?

Když jsem hovořil o odpuštění mých hříchů, zmiňoval jsem o tom, že jsem to ihned poznal. Věděl jsem, že jsou mi odpuštěné a přirovnal jsem to k narovnání se po té, co mi někdo sundal těžké břemeno ze zad. Snažil jsem se popsat pocit a zároveň jistotu odpuštění. V chození, nebo životě s Bohem je to podobné. Je to víra (někdy vydávaná za pocit, za slova myslím, vnímám, cítím), že jsou mi odpuštěné hříchy a jsem přijat za syna/dceru Boží. Je to Duch Boží, který dosvědčuje našemu duchu, že jsme děti Boží. Je to Bůh sám, který to dosvědčuje těm, kteří uvěřili v Krista. To se nedá popsat. Není to však nějaký pochybný pocit ale toto dosvědčování působí jistotu. Posiluje víru i ve chvílích, kdy právě přicházejí pochybné pocity a přemáhá je. Lidé to skutečně nedokážou popsat, je to jako když někdo říká „ vím, že vím a tečka“. Je to něco skutečného, co však nemohu uchopit a je to ve mně. Tento Boží Duch skrze mého ducha mi ukazuje a vede mne cestou, kterou mám jít. Je to podobné tomu, jako když mi dosvědčuje, že jsme Boží dítě. Ukazuje mi, co je pro mne správné a k čemu se mám otočit zády, odvrhnout to z mého života. Jde to krok za krokem. Tak jako by se člověk znovu dostal do školy a učil se poznávat a objevovat věci, které předtím neviděl, nechápal. Krok za krokem. Obrazně řešeno od jeslí a školky přes základu až k vysoké škole Boží. Bůh ví, jak to s námi je, je naším Stvořitelem. Zná nás a na rozdíl od škol, které známe, je ta jeho přesně ušitá na naši míru, na naši povahu. Rozvrhnul nám tuto školu na celý náš život a to tak, že si ani neuvědomujeme, že jsme v jeho škole. Nechce po nás, abychom byli ihned dokonalí, dokázali ihned se ve všem měnit, všechno hned dali do pořádku, byli těmi jeho „hvězdami“. Ne, tak to nechce. Jde mu o nás. Především chce, abychom poznávali jeho. Více a více. Více se setkávali s jeho láskou, milosrdenstvím, jeho spravedlností a právem a jak fungují spolu dohromady. Poznávali jeho obrovskou náruč pro své děti, do které nás tak často schovává, když nám není dobře.

Je skvělé objevovat tento svět podruhé, ale tentokrát jeho očima.
Dělá to tím, že promlouvá skrze svého Ducha k našemu, ale také, že k nám promlouvá skrze Bibli. Nechal ji napsat pro nás. Nejen k tomu, abychom ho lépe poznali a poznali jeho otcovskou lásku k nám, jeho názory, jeho záměry, jeho zaslíbení pro nás, abychom se nebáli, ale také jako poučení, ze kterého bychom měli čerpat ve svých životech. Je to dlouhý dopis svým milovaným dětem. Pro mnohé k tomu, aby ho začali hledat, těm, kteří ho našli, aby se dal lépe poznat. Bible není jen pravidly pro náš život. Je chyba si myslet, že Bible nějaký souhrn Božích nařízení pro nás, které musíme za každou cenu naplnit, jinak nás Bůh nebude mít rád a odvrhne nás. Ne. V Bibli vidíme obrovský zájem Boha o člověka. Jeho touhu ho přivést nazpět k sobě, jeho lásku, která pro to udělala vše. Bůh nám v ní ukazuje na pravidlech naši marnost a hříšnost, abychom ho o to více hledali a chtěli se nechávat jím postupně proměňovat. Není to souhrn zákonů a pravidel, ale život se vším všudy. S našimi pády, tužbami, které Bůh napravuje a mění, s našimi pokřivenými charaktery, které Bůh postupně narovnává, obrazem ve slepém zrcadle, které postupně odhaluje a čistí, abychom pak v něm uviděli (a nejenom my) podobu Ježíše Krista. Vede nás po svých cestách, které nás mění a dávají poznání, po cestě, na jejímž konci je jeho království. Má na ni pro nás připravené dobré skutky, do kterých vstupujeme. Ne ty naše „dobré-sobecké“, ale jeho dobré skutky. Není nic nemožného, co by neudělal pro naši proměnu a záchranu, není nic, co by ho v našich životech od tohoto rozhodnutí odradilo, žádná špatnost, žádný charakter, žádní lidé ani mocnosti, prostě nic nás na této cestě nemůže oddělit od jeho lásky. Život s Bohem je jeho vedení, vodění po jeho cestách, jeho práce na našich charakterech, jeho náruč, jeho utěšování, jeho dary, jeho dobré skutky, jeho slova do našich srdcí a myslí… Život s Bohem je on sám v nás.
Proto křesťan může říct, že má Krista – Boha v srdci, že s ním žije, že s ním chodí.