Poněvadž jste ho uslyšeli (Krista) a poznali pravdu, která je v Ježíši, odhoďte už svůj dřívější způsob života i to staré já, které je zkažené a plné klamných tužeb. a oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy.
Efeským 4:21‭-‬22‭, ‬24 B21
Napadl mne takový obraz. Stáňa ráda maluje. Ne vždy se jí to líbí. Pak to tedy přemaluje. Někdy je na obraze několik vrstev. Několik namalovaných obrazů na sobě. Tyto obrazy, i když jsou přemalované nechávají po sobě stopu. Různé stopy po tazích štětce nebo špachtle, různě silné vrstvy barev a strukturovaci hmoty. To vše se nějak spojí s poslední vrstvou, s posledním obrazem. Nakonec jí z toho vyjde něco pěkného.

Někdy vživotě jsme na tom podobně. Máme na sobě několik vrstev. Když se nám nedařilo, když jsme si život zpackali, když jsme chtěli začit znovu, přemalovali jsme to staré novými věcmi. Při pozorném sledování jsme však mohli objevit tahy štětce, zvaného život i pod tou novou vrstvou. Nějak se to do té nové vrstvy protlačilo. Další etapa a další přemalováni a další stopy, které se otiskli ze staré vrstvy do nové. Jiný obraz, ale staré tahy, staré životni zkušenosti, které se objevují v novém životě. Staré zvyky, stará pokušení, straré řešení vztahů. Prostě ta první struktura se objevuje ve všech vrstvách. Jen je výraznější, větší, jak se na ní nabalují další a dalši pokusy o dobrý obraz.

Nový obraz aby byl skutečně nový, musí mít také nové plátno. Nové, čisté a nepopsané. To Ježíš učinil. Umožnil nám začít znovu. Načisto. Nepřemalovávejme náš starý obraz na novo, ale začněme úplně znovu. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! 2 Korintským 5:17 B21
Musime začit úplně odznovu, jinak nás bude stále pronásledova ten starý člověk.

Přemalováváni obrazů nechme malířům.

Naléhavě vás proto v Pánu vyzývám, abyste už nežili jako pohané podle svých marných myšlenek. Nevědomost pramenící z jejich zatvrzelého srdce jim zatemnila mysl, takže jsou odcizení od Božího života. Otupěli a oddali se nestydatosti; páchají všemožnou nečistotu, ale nemohou se nasytit. Tomu jste se však od Krista nenaučili!
Efeským 4:17‭-‬20 B21

Upoutalo mne na těchto verších to, že otupělost , nestydatost, nečistota, neustálá touha po ukojení tělesných tužeb pocházi nevědomosti a nevědomost ze zatvrzelého srdce. Ze srdce, které se nechce otevřít Kristovu doteku, jeho lásce a milosrdenství. Když nad tím přemýšlím, tak je mi těch lidí líto. Líto proto, že nemohou poznat Boží dobrotu, ani ji uvidět a proto dokáží tupit všechno, co je od Boha. Také mi to připomíná izraelský lid na poušti, kdy o nich Bůch hovoří jako o lidu tvrdé šíje – tvrdého nepoddajnéno srdce. To se projevilo jejich chovánim na poušti. Nevešli do zaslíbené země. Také jim řekl, že proto nemůže přijít mezi ně, protože by je musel zahubit. Potřebujeme se modlit za naše srdce, aby bylo vždy poddajné Bohu a ochotné se nechat tvarovat do podoby srdce Božího. Začni střežit své srdce,  protože jeho tvrdnutím se začne zatemňovat mysl a my se lehce ztratíme v tom, co je Boží a co ne.

Především dobře chraň své srdce – právě z něj všechen život vychází.
Přísloví 4:23 B21

Stvoř ve mně, Bože, srdce ryzí, v mém nitru obnov ducha stálosti. Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! Navrať mi radost ze své spásy, ušlechtilým duchem mě posilni.
Žalmy 51:12‭-‬14 B21

Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou. Z něj celé tělo, spojené a svázané pomocí všech tkání, roste a buduje se v lásce, když každá jednotlivá část plní úkol, který jí náleží.
Efeským 4:15‭-‬16 B21

Je nepříjemné, když něco v našem těle nefunguje. Nepříjemné pro celé tělo. V Kristu celá církev roste, je vzájemně propojená a buduje se v lásce za předpokladu, že každý děláme to, čím nás Kristus pověřil. Nevím, zda je to specialita Čechů a Slováků,  nebo je to lidská vlastnost obecně, že tak rádi koukáme a kritizujeme cizí zahrady. Radíme, co by měl soused dělat, co dělá špatně, nejraději bychom přeskočili plot a předělali to tam všechno podle nás. Tak se více zabýváme cizi zahradou, než abychom si hlídali a zvelebovali tu svoji. Některým z nás, zatímco jsme pohledem a myšlením u sousedů, ta naše pěknė zarůstá plevelem. Pokud chceme, aby církev byla budovaná v lásce, aby rostla, musíme odtrnout pohled od cizích zahrad a začit pracovat na té své. Tou první naší zajradou je naše srdce, náš charakter, a pak jsme také součástí rodiny a společství, kam nás Bůh postavil. Nemáme být cestovateli, kteří chodí mezi ploty a dívají se, jak to ve které zahradě roste. Máme se starat, aby začala vzkvéta zahrada našeho srdce. Pak budem budováni a propojeni v lásce.

Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici. Od té doby čeká, až mu budou nepřátelé položeni k nohám,
Židům 10:12‭-‬13 B21

Mám dobrou zprávu i náš Pán a Král,  Ježíš Kristus po pravici Boží čeká, až mu budou jeho Otcem nepřátelé položeni k nohám. Jeho boj byl dobojován na kříži. Teď je čas na to, až jeho Otec vše dokončí. Měli bychom si vzít příklad z našeho Pána. Jak bojujeme my? Chceme všechny poslat do pekla? Chceme, aby naši nepřátelé viděli jakou máme moc a začali se nás bát, abychom viděli a také všichni okolo, jak se nám poddávají duchové?

Ježíš čeká, až mu Otec položi všechny nepřátele k nohám. Otec to udělá, protože Ježíš byl poslušný až na smrt. V tom je jeho moc a moc jeho Jména. Podobně to plati i pro nás. I my máme čekat, až nám Bůh položí naše nepřátele k nohám, vždyt v Duchu jsme v Kristu. Ovšem jen pokud tady na zemi vybojováváme boje stejným způsobem, jako Ježíš. Tedy poslušností jemu.

Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.
Matouš 5:44 B21
Moc nám to nefunguje. Máme dát našim nepřátelů najíst a napít, když to potřebují, máme se za ně modlit, ale máme jim pomáhat, dělat dobře s moudrostí, aby  nás nakonec nevykrádali s naším vědomím, nezneužívali našich otevřených dveří a nedělali z  nás chudobné a otroky vlastních choutek. A to jak finančně, duchovně i časově. Máme v pokoře pomoc i napřátelům, ne se však nechávat porážet. Myslím, že o tom byl včerejší verš ohledně dělání dobra v moudrosti.

Naše oběť by měla být stejná jako Ježíšova. Ne jak chci já, ale jak chceš ty Otče. V tom je náš boj i vítězství i dobro.

O vaší oddanosti se ale ví všude! Mám z vás proto radost, ale přeji si, abyste byli moudří, pokud jde o dobro, a nevinní, pokud jde o zlo. Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama. Milost našeho Pána Ježíše s vámi.
Římanům 16:19‭-‬20 B21
Když jsem psal minulé zamyšlení, narazil jsem po nějaké době na tyto verše. Dvacátý verš mám vrytý do paměti, ale verš devatenáct na mne vyskočil a začal blikat. Jako bych ho nikdy nečetl. Možná mi to tak připadá, protože se vždy člověk soustředil na zaslíbeni, které následuje. … ale přeji si, abyste byli moudří, pokud jde o dobro, a nevinní pokud jde o zlo.

Ne vždy je dobrem to, co jako dobro vypadá. Právě naopak. A dėlat dobro, neznamená vstupovat do skvělých věci a pomáhat jen dobrým a potřebným. I to se může stát zlem lidem, kterým to naše dobro poskytneme. Je nutné pro dělání dobrých věci si vyprošovat moudrost. Dobro může mít různé pohledy. Potřebujem se oddělit od naší lidské lístosti, pocitů, od našeho pohledu na dobré  a zlé a hledat Boži naplnění pro situaci, člověka, společnost. Pak budeme mít jistotu, že jsme dělali dobro, i když to v té chvíli vypadá jinak.

Stavíme budovu a máme s tim problém. Tedy spíše s firmou, která to staví. Firma má problém s pracovníky, s penězi… . Majitelem je však věřící. Mohu si myslet cokoli o tom, proč se ta stavba dostala do broblémů, mohu obviňovat firmu nebo majitele z čehokoli, ale to budovu, která má sloužit dětem a duchovní službě nepostaví. Naopak mohu udělat něco dobrého pro to, aby to konečně stálo. Podpořit, pomoc zorganizovat i zajistit finančni injekci. Vypadá to jako něco nesprávného, ale na druhou stranu to pomůže dokončit to, co je v polovině a co bude dobré pro místní i pro Boží království. Nevím, kde je pravda ohledně firmy. Věřím, že i to Bůh jednou zjeví, ale především to je mezi majitelem a Bohem. Pro mne je dobré dokončit stavbu, i když někdo si bude myslet, že by se měla zastavit a tvrdě jednat s majitelem. Kde je však pravda? Copak nevíme jak se ďábel staví proti Božím věcem, jaké klade překážky? Možná i skrze to, že nás uvádí do omylů a chyb. Máme být moudří pokud jde o dobro a neviní pokud jde o zlo. Chci být nevinný pokud jde o zlo. Nechci jednat zle. Nechci jednat zle, nechat se strhnout hněvem, poddezřívavostí, stresem k tomu, že udělám po tímto tlakem zlé rozhodnuti. Naopak očekávám, že Kristus rozdrtí satana pod našima nohama. Kristus, který je Knížetem pokoje.

Písmo přece říká: „Vystoupil do výšin, zmocnil se zajatých, dary lidem rozdělil.“ To, že „vystoupil“, musí znamenat, že předtím také sestoupil dolů na zem. Ten, který sestoupil, je právě ten, který vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. To on rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.
Efeským 4:8‭-‬11‭, ‬13 B21

Vystoupil do výšin. O něco dál je vysvětlené, co jsou ty výšiny. Je to být vysoko  nad všechna nebesa. Jinými slovy také  nad veškeré autority světa. nad autority v nebesích. Vysoko nad všechněmi autoritami. Aby naplnil všechno. Musí nad vším kralovat než mu Otec položí všechny nepřátele k nohám. (1.Korintským 15) Máme v církvi určitou strukturu vedení. Sbory mají své sborové rady a pastorační rady. Oběma předsedá místní vedoucí (sborový důstojník,- pastor), přesto ten, kdo má konečnou pravomoc je náš národní velitel, který může kdykoli tyto místní rady svolat, zrušit, mluvit do jejich rozhodnutí. Většinou tak nedělá, ale náchává to na místních vedoucích. Ale v případě nutnosti, přijde a uplatní svoji pravomoc. Jinak pomáhá naplnit různými způsoby vizi toho, či onoho sboru ze svého postavení.
Podobně si představuji napnění všeho Kristem. Mnoho věcí děláme sami v jeho jménu, svět si žije také po svém, ale Kristus stejně  může do všeho vstoupit, změnit, jednat, ale také v případě světa vybojovat. Kralování znamená také vést boje.

Když vystoupil nad každou autoritu, vystoupil tam s těmi, které vysvobdil ze zajetí knížete světa. S tebou a se mnou, pokud si uvěřil v Krista a podřídil si svůj život pod jeho autoritu.
Pro nás z toho plyne, že naše autorita je spolu s ním nad všemi autoritami světa a nebe. Autorita ve smyslu duchovní moci. Neznamená to, že mohu v pondělí říct učitelce, že jsem její autoritou, že mne bude poslouchat a úkoly psát nebudu. Nebo přijít ke starostovi, že musí udělat všechno, co mu nařídím a postaví sportovní areál. Nemohu přijít k pastoru svého sboru a říct, že ho sesazuji a od těď jsem pastorem já.To není tato autorita. Mocná autorita, která je nad vším je především projevena v pokoře, protože vím, že mne nic nemůže ohrozit, protože mám život věčný, jsem s Kristem a spolu s ním i na jeho trůnu. Je projevena láskou, protože láska se dokáže obětovat, plně obětovat, protože vím, že mne nic nemůže ohrozit….
V tom je ta duchovní moc. Také v tom, že Slovo je pro mne živé, dělá mocné věci v mém životě a následně Slovo vycházející z mých úst dělá mocné věci kolem mne….
Rozdal dary lidem  – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – tito lidé jsou darem pro mne a pro tebe. Možná jsi sám darem pro jiné a zároveň jiní pro tebe.
Pamatujme si, že kdo přijímá proroka jako proroka, má odměnu proroka…
To vše však Kristus neudělal proto, aby nás rozdělil, ale naopak, abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.

Vrátím se ještě k potravinové sbírce. Když jsme byli v Tescu rozdávali jsme letáky u vchodu. Někteří mohli chodit  mezi regály, také rozdávali letáky, ale především hovořili s lidmi. Sbírku také ohlašovali jednou za hodinu místním rozhlasem. Pokud lidé dostávali letáky a mluvilo se  s lidmi, plnil se košík. Pokud letáky došly a nebylo co rozdávat, pak košík pro dary osiřel a jen sem tam do něj někdo něco dal.

Myslim, že je tomu podobně v mnoha případech, kdy potřebujeme pomoc lidi. Potřebujeme s lidmi mluvit, oslovovat je… Je tomu i tehdy, když chceme, aby lidé přicházeli k Pánu.  Nevěděli jsme, kdo do košíku přispěje, ale dávali jsme všem, jak jsme to stihli. Nevíme, kdo je Bohem připravený přijmout evangelium, ale nedovíme se to, pokud mu ho neřekneme. Když vás pár lidí odmítne, pak máte tendenci si vybírat komu dáte leták a komu ne. Ten by mne nemusel odmítnout, tak mu ho nabídnu, ta by mohla určitě přispět,tak ji oslovím. Pak jsme překvapený, že to tak není. Podobně se nám to stává s evangeliem. Komu bych ho mohl říct? Vždyť nikoho, kdo by ho asi přijal neznám. U těch vedle to nemá smysl, ti vypadají, že jsou tvrdě proti. Ten by mohl, vypadá zdrceně. Pak jsme zklamaní, že i ten zdrcený odmítl. Nevidíme do srdcí lidí, jen Duch svatý.

Pavel píše Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele?
Římanům 10:14 B21

Je to jako s tou sbírkou. Čím více lidi uslyší, tím vice bude osloveno těch, kterí jsou připraveni uvěřit. Někdy máme sklony jít s evangeliem jen ke konkrétním lidem, na které nám Duch ukáže. Je to správné poslechnout Ducha svatého, ale je také správné kázat evangelium všude tam, kde jsme a kam přijdeme, protože nevíme, kdo je tam připravený.

Církve, které rostou, ať jiz skrze skupinky, nebo skrze veřejné evangelizace, rostou proto, že hlásaji evangelium tak, aby ho mohlo slyšet co nejvíce lidi. Tak jak to dělala prvotní církev, ke které se přidávali tisíce a desetitisíce lidí. Oni nepřemýšleli o tom kdo je hoden nebo pripraven slyšel, oni směle a s láskou kázali a Bůh se k tomu přiznával mocnými skutky.  Evangelium je potřeba hlásat na ulici mezi lidmi a v církvi pak vyučovat.  My bychom chtěli, aby lidé si pro evangelium přišli do budovy, ale i apoštolové chodili tam, kde se lidé scházeli, hlásali evangelium a pak teprve někde vyučovali. Chceš, aby tvoje skupinka rostla? Poroste úměrně k tomu, kolik lidí oslovíš (s láskou k Bohu a lidem) evangeliem.  My sami jsme rybáři.

Moje osobni zkušenost je taková: vždy když jsme se dlouhodobě zaměřovali na hlásání evangelia mezi lidmi ( je jedno kde, ale především mimo církev a na nových místech) pak jsme začali vidět i mocné Boží skutky.

Jako vězeň v Pánu vás tedy prosím, abyste svým životem dělali čest tomu povolání, které jste přijali. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech. Každému jednotlivému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.
Efeským 4:1‭-‬4‭, ‬6‭-‬7 B21

Kdybychom se viděli z výšky. Jak lezeme společně na jeden velký, ale skutečně obrovský kopec, na jeden vrchol, za jedním cílem. Přitom každý z jiné strany. Někdy na sebe vidíme, jindy jsme z druhé strany kopce. Někdy se naše cestičky a stezky protínají, jde nás po nich několik za sebou, jinde se oddělují více a pak naopak jsou těsně vedle sebe, ale nespojí se. Lezeme nahoru a přitom se strkáme lokty. Toho či onoho, při snaze být nahoře první, být v čele, odstrčíme nebo srazíme a on padne a pak znovu zraněný začíná od spodu lézt. Někdy lezeme přes sebe, protože pospícháme a nechceme být stále někde vzadu nebo uprostřed a čekat, až ti před námi zvládnou další těžší úsek. Pokřikujeme na ty, kteří jsou rychlejší a našli schůdnější cestu. Obviňujeme že jednají nefér nebo že jsou na špatné cestě. Zvláště na ty, kteří dokáží obsluhovat lanovku a na některé části kopce se nechají s ní vyvéz. To je křiku a závisti, když nám uhánějí nad hlavou. To přece nejde. Takhle se nemůže lézt na kopec. To si nezaslouží. Ti, kteří se vezou zase pokřikují na ty, kteří se plahočí, že jsou hlupáci, že se mají taky vyvézt a smějí se těm, kteří se plahočí, kteří padají nebo kterým dochází síly. To vám patří, když jste hloupí.

Pavel viděl nejednotu. Viděl jak se bratři přou o svá postavení, viděl ješitnost i závist (Filipským 1).
Za dvacet čtyři let jsem viděl mnoho církví, které byly roztrhané pro neshody. Vždy to bylo pro sobectví, ješitnost, závist, pýchu bratrů a někdy i sester, která stály za bratry. Viděl jsem ,jak jedni se obětovali a budovali sbor a jiné, kteří ten samý sbor, pro neochotu obětovat něco navíc, zničili. Nebylo mnoho rozkolů pro skutečnou obhajobu Boží pravdy. Protože pokud by šlo o Boží věci, Duch svatý by je vedl k odpuštění, smíření, k pravdě, která je Kristus a ne naše smyšlení a naše známost, která nadýmá.
Duch by vedl k jednotě. Ano, Bůh si použije také i rozkol k tomu, aby se kázalo evangelium, ale nevěřím, že má z toho radost. Že má radost z toho, jak nás na tom kopci vidí. Copak kdybychom na tom kopci viděli své děti tako lézt, radovali bychom se? Nebolelo by nás to?
Potřebujeme se zamyslet nad tím, jak na ten kopec lezeme. My osobně. Ne ti, kteří lezou vedle nás, nad námi, pod námi nebo z druhé strany. Ne jak lezou oni, ale jak lezu já osobně. Potřebujeme prosit o to, aby Bůh čistil naše srdce, ukazoval nám naše skutečné motivy a my mohly se těch špatným vzdávat. Vyznávat je jako hřích. Požádat o odpuštění a jít s čistým srdcem dál.
Vždyť je jeden Bůh, jeden Kristus a jeden Duch a také jedno tělo Kristovo. No a každý z nás žijeme z milosti, podle míry, kterou nás Kristus obdaroval.

Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.
Efeským 3:20 B21
Dalši z veršů, které rád cituji a vyznávám pro svůj život.

Dnes jsme byli na návštěvě u přátel, kde je v domě malý chlapec. Jeho maminka  se diví jak je možné , že tento její šikula dokáže specificky špulit rty přesně tak, jak to dělali její bratři a jak to nikdo jiný nedokáže. Přitom to nemá od nich okoukané. Prostě geny jsou geny. Několikrát jsem se v poslední době setkal s mladými Romy, kteři byli vychováni u náhradních rodičů. A to již od peřinky. Přesto v určitém věku se začalo na jejich chováni projevovat, že jsou Romové a začali žít úplně jiným způsobem života, než byli od malička vychováváni. I když jako Romové nevypadali, i když s nimi neměli od malička nic společného, geny se začali projevovat. Geny se nezapřou.

O co prosíme? Jak velkou představivost máme? Budeme uzdraveni? Budeme uzdravovat, křísit mrtvé? Budou se nám poddávat duchové? Budemem prorokovat? Budeme vůdci, evangelisty, kteři budou evangelium nebo své vedení potvrzovat mocnými skutky? Duch říká nesrovnatelně mnohem více. Co však může být nesrovnatelně mnohem více. Co si ještě nedokážeme představit? Co je nad to vše? Je něco nad to vše? Ježíš říká učedníků, aby se radovali z toho, že jejich jména jsou zapsaná v knize života. Možná právě to nám utíká. Že jsme Božími dětmi, tedy naše geny se změnily v Boží. Nevěřím, že je to pouze slovní obrat a přirovnání. Věřím, že jsme Božími dětmi plně, se vším všudy. Že máme Boží geny a dříve nebo později to vyjde najevo v tom jak žijeme. V Božím životě i s tím vším, o čem jsem psal.

Co si ještě nedokážeme plně představit? Boži království, náš příbytek v něm. Když vidím některé ukázky z filmů, říkám si, jestli je ještě něco, co si nedokážeme představit. Je to snad jen to, co ještě neznáme, o čem jsme neslyšeli, neviděli jsme to a proto nám to ani na mysl nepřichází. Jsme jako děti, které dostali celý svět, ale jsou jen každý den ve své školce v Pezinku, Galantě… , které stále potřebují svou paní učitelku.

Věřím, že Duch nás chce uchvátit a vznést, abychom viděli z výšky aspoň částečně, co všechno je pro nás a co nám, jako dědicům zákonně patří. Abychom směle žadali o předání toho dědictvi pod naší správu, pod správu Ducha, který v nás mocně působí.

Možná proto na jiném míste je psané: … v něm (v Kristu) a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou.
Efeským 3:12 B21
Využívejme této možnosti předstupovat před Otce s důvěrou, že uskuteční více než očekáváme. Jsme jeho děti, máme tedy jeho geny. Máme geny mocného Stvořitele, věčného vítěze a ne geny ustrašeného a pochybovačného človíčka.

Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je.
1 Jan 3:1‭-‬2 B21

Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží. Efeským 3:17‭-‬19 B21
Myslíme si, že hloubku, šířku, délku, výšku Kristovy lásky a naplnění veškerou plností docílíme duchovním cvičením, sečtělostí v duchovní oblasti (tedy čtením mnoha knih s touto tématikou) apd. Hledáme a snažíme se najít cesty do ještě vetší hlouky. Říkáme, že teď jdeme ještě hloubéji do Krista… . Víme však, kam se snažíme dojít. Co je tou hloubkou, šířkou, délkou, výškou a veškerou plností?

Možná to není tak složité. Možná jsme jen nepochopili, co je tím myšlené. My nemůžeme pochopit a prostoupit plně Boha, ale on nás ano. My můžeme být plně prostoupeni Kristem jeho Duchem. Do hloubky našeho nitra, do jeho výšky, šířky, délky až do jeho naprosté plnosti v nás. Pak lidé budou vidět naši tvář, jako tvář anděla, podobně jako to viděli na Štěpánovi. (Skutky 6) Pak bude z našich úst vycházet proud živé vody, pak budeme plni víry a budeme dělat velké věci a zázraky. Pak budeme ochotni se obětovat.

Štěpán znal Zakon, neznal Nový zákon, protože ještě neexistoval. To, co ho učinilo tím, čím byl však nebyla znalost Zákona, ten znal již před Kristem, ale setkání s ním a jeho, Kristova, plnost v něm.

On však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“ Skutky 7:55‭-‬56 B21

To je ta plnost, hloubka …. . Přestaňme hledat cestičky do duchovního světa, do hloubky a šířky… Kristovy, ale otevřeme mu dokořán dveře našeho srdce, mysli, duše a ducha, aby On mohl být hluboko, … a jeho plnost nás prostupovala. Pak budeme mít poznáni jeho lásky a také z nás jeho láska bude vystupovat.

V minulých dnech jsem provázel několik pracovníků a volených zástupců měst ze Slovenska po zařízeních Armády spásy v ČR.  V jednom z nich si všimli, že tam visí kříž bez Krista. Rozrpoudila se mezi nimi debata o tom, že na Slovensku všude visí kříž s Kristem.
Nebyl jsem při ní, ale ve chvíli, kdy jsem se vrátil mezi ně, první otázkou bylo, proč na kříži nevisí Kristus.
Nad odpovědí jsem nemusel vůbec přemýšet. Vždyť ho z kříže sundali, pohřbili, byl vzkříšený, je tedy živý a je po pravici Boží, kde se za nás přimlouvá. Kříž bez Krista je připomínkou, že Ježíš byl vzkříšen a je živý.
Opět se mezi nimi rozproudila debata. Jeden z slovenských přátel to zhodnotil tak, že je to vlastně logické a v tom tedy oni, Slováci, to mají špatně. Duch svatý mi okamžitě připomněl jednoho z mých katolických přátel, který mi vysvětlil, proč má doma kříž s ukřižovaným Kristem. Má ho doma proto, aby nikdy nezapomněl na to, co pro něho Ježíš udělal. Řekl jsem tedy také i tuto zkušenost.
Nakonec zakladatel Moravských bratří hrabě Zinzendorf byl osloven obrazem ukžovaného Krista, pod kterým bylo nasáno: „Toto jsem udělal pro tebe, co uděláš ty pro mne?“.  Obraz ukřižovaného Krista a tato slova Bůh použil k tomu, aby rozhořel jeho srdce a dal tak vzniknout jednomu z nejvtších křesťanských hnutí a msii na světě.
Není důležité zda máš doma kříž prázdný nebo na něm visí ukřižovaný Ježíš. Důležité je, co to pro tebe znamená. V obou případech, jak jsem psal, to je v pořádku. Jsou však skupiny lidí, pro které tento symbol kříže ať již s Kristem nebo bez něho je amuletem, ke kterému se modlí – k tomu dřevu , porcelánu, dílu lidských rukou, v který věří. Je to podobné jako když se někdo drží za křížek na krku a prosí za něco. Věří pak více v to, co drží, nebo v úkon, který dělá, než v živého Krista. Pokud má víra je spojená s klekáním, křižováním se a myslím si, že bez toho mne Kristus nevyslyší, pak věřím více tomuto úkonu, než Kristu. V tom je ten problém. Ne v klekání nebo křižování, ale v důvěře v tyto úkony. Místo klekání, křižování se, líbání soch, si mohu dosadit cokoli jiného čemu věřím, že díky tomu mne Kristus vyslyší.
My nemáme doma žádný symbol křesťanství. Což také není špatně.
Tím nejlepším zjevením Krista by měl být náš život a život s ním, živým Ježíšem. Tak jak je psané: “ My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ (2 Korintským 3:18 B21) Pak je jedno jestli nám doma visí kříž s Kristen nebo bez něho nebo tam žádný kříž nemáme.

Bůh teď chce skrze církev ukázat vládám a mocnostem v nebesích svou přerozmanitou moudrost. Tento svůj odvěký záměr uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu – v něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou. Prosím tedy, abyste neklesali na mysli kvůli mým soužením, neboť jsou pro vás, pro vaši slávu. Efeským 3:10‭-‬13 B21

Víte vždy, proč se některé věci dějí? Jste jako já, že nemohu pochopit, proč se někdy stavá to nebo ono a právě takovým způsobem? Hledáte v tom logiku, nějaký vyšší záměr Boží a přesto to nejste schopeni pochopi, proč by zrovna to a takovým způsobem Bůh dělal? Občas v tápu.

Stalo se mi, že jsem pomáhal někomu s projektem. Napsal jsem nějaké nápady. Protože jsem to psal pro člověka, s kterým jsem se předem a na všem dohodl, vysvětlili jsme si podrobnosti a konkrétní situaci, tak jsem se v těchto nápadech již neuváděl popis situace, zdůvodnění apod. Jen jsem popsal nápad. Když se to později dostalo do rukou jinému člověku, vůbec nepochopil o čem to je. Proč by měl dělat to a toto, jak to popisovaly mé návrhy. Jednoduše byl z toho „mimo“. Bylo to tím, že ten dokument nebyl určený pro něj. Možná by byl součásti toho celkového projektu a nějakou část by realizoval, ale tyto nápady a myšlenky nebyly pro něho. Nemohl jim porozumět, protože  nebyl seznámený se všemi okolnostmi. K jeho škodě se postavil proti a nemohl pak mít účast na realizaci projektu, protože pro něj byly bláznovstvím.

I my chceme pochopit a dokonce se vlastním způsobem zapojit do věcí, které se nedějí pro nás a jsou určeny a dějí se pro jiné. Občas jsem se dostal do zláštní situace, když se mluvilo o tom, že se Boží jednání a naše poslušnost Kristu bude lidem zdát jako bláznovství a na druhou stranu máme zjevovat lidem Boží moudrost.  Vždyť je psané: Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně. 1 Korintským 2:14 B21 a o kapitolu dříve pak:“ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství…“ Jak rádi bychom lidem ve světě ukázali Boží moudrost a jak se o to často snažíme, ale stejně pro ně zůstaneme blázny. Bůh však zjevuje skrze nás, skrze jeho církev svou moudrost do duchovních oblastí. Tam jsou schopni porozumět Boží moudrosti a je tu pro ně, přestože je zjevená skrze Boží lidi, skrze Boží děti. Proto některé věci stále nechápeme. Nemusíme se však bát, ale naopak směle důvěřovat. Tak jako Pavel. Lidé viděli Pavla ve vězení, v bičování, ve strádání a nechápaly proč to musí být. Pro lidi ze světa byla jeho víra právě v takových situcích bláznovstvím, pro duchovní svět však velkým svědectvím, moudrostí a vítězstvím.

Máme směle přistupovat k Bohu se smělostí a důvěrou, abychom i my mohli tuto Boží moudrost pochopit a dokonce se v ní i radovat.

Proto jsem já Pavel vězněm Krista Ježíše – pro vás pohany. Jistě jste už slyšeli o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu svěřil pro vás, když mi skrze zjevení dal poznat tajemství, o němž jsem se už krátce zmínil dříve. Během čtení budete sami moci poznat, jak rozumím Kristovu tajemství, které Bůh v předchozích dobách lidem neodhalil, ale nyní je skrze Ducha zjevil svým svatým apoštolům a prorokům: že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, součásti téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu Ježíši.
Efeským 3:1‭-‬6 B21

Je něco, co Bůh před mnohými utajil?  Každý máme svá malá nebo velká takemství. Jen málokdo je však dokáže skrývat. Pokud takemství znají dva, je pravděpodobné, že dříve nebo později vyjde najevo. Pokud ho však znají tři tak stoprocentně. I kdybych znali tajemství jen my, je tu ještě Bůh, který je zná také. Někdy na to zapomínáme a chceme skrývat svá tajemství i před ním. Jak je to bláznivé a pošetilé, něco skrýt před Bohem.

Myslím si, že Bůh moc věcí neskrývá, jen my máme zastřenou mysl, nebo se v určité době nebo okolnostech stáváme slepými. Jeho tajemstvi jsou často zjevena v Písmu, jen my je nedokážeme ještě správně chápat. Navíc si musíme uvědomit, že máme obrovskou výhodu proti lidem v minulosti. Máme ucelené Písmo, máme poznání, které dříve neměli, přesto však je toho co neznáme stále více, než toho co víme.

Pavel jedno tajemství odhaluje jednoduše, že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, součásti téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu Ježíši jako Židé.  Že spasení není připravené jen pro Židy, ale také pro pohany.

Přitom již na počátku Bůh stvořil Adama, ne Žida. Byl Noe z Židů? Jeho synové? Abrahám byl Žid, když ho Bůh oslovil? Navíc máme jedno velké zaslíbení, že v Abrahamu: … Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry, a tak předpovědělo Abrahamovi: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“
Galatským 3:8 B21
Písmo předvídalo, ale lidé nebyli schopni pochopit.

I dnes Bůh nám odkrývá svá tajemství. Je otevřený k tomu, abychom ho poznávali stále více. Ne na základě informací z knihy, ale v živém vztahu s ním. Jen tak můžeme pochopit mnohé z toho, co zatím nechápeme, jen tak  nám mebude vadit, že mnohá tajemství ještě neznáme. Nepůjde nám totiž o senzaci, ale vztah. Jen skrze něj můžeme našeho Boha poznávat a možná být součastí jeho tajemství a to proto, abychom je mohli odhalit jiným. Tak jako Pavel.

A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu. V něm se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu. Efeským 2:19‭-‬22 B21

Rád čtu nebo se dívám na dedektivky. Je zvláštní, že často k odhalení vraha nestačí věcné důkazy. Důležitý je motiv. Když se najde správný motiv vraždy, většinou se pak  najde i vrah. Také jsem si za ta léta všiml, že je jen několik druhů motivů pro vraždu. To usnadňuje kriminalistům práci. Jedná se o závist, smilstvo a žárlivost, vášeň, peníze, moc, pohrdání a ponižování a nakonec o šílenství. Není více motivů. Vrahem se člověk nestává ihned, ale vrah v nėm postupně roste a dozrává. Tito lidé postavili svůj život na základech, které jsou lež a sobectví a jejichž úhelným kamenem je Satan. Protože se staví na lži, sami to  nevidí nebo nejsou schopni uvidět. Tak jsme žili kdysi i my.

Lidé staví na různých základech. Lidé mají své “ proroky a apoštoly“, na kterých stavi. Na fylozofii a fylozofech, na různých šamanech a léčitelích, na různých guru, na muslimských prorocích apod. Kdo je však tím úhelným kamenem? Všichni mohou nakonec mluvit o svém bohu, o bozích. Dokonce to může vypadat věrohodně, když mluví pokoj, uzdravení, o nebeských věcech o bohu….  Co nebo kdo je úhelným kamenem, který je spojuje? Na kterém roste jejich dům?  Podle tohoto kamene můžeme odhalit lež. Pokud to není Kristus, pak je to špatná stavba, která vede ke smrti a zániku. Pak je to stavba vystavená na lži a sobectví, i když vypadá krásně a lákavě.

I my křesťané někdy ve svých životech dokážeme teto úhelný kámen  zaměnit za lidský názor, za doktrínu, za určitý výklad bible, za člověka, kterého jsme si postavili a především jeho slova jako měřidlo, které určuje naši stavbu.

Pavel tady jasně píše, že tím základem jsou proroci a apoštolové. Skrze proroky Duch svatý jasně oznamoval a oznámil věci budoucí. Skrze apoštoly pak Kristus zbudoval svou církev a dal (v jejich listech) pravidla a návod pro jeji růst. Není možné stavět na jiném základě. Proroci hovořili o Mesiáši a určili znamení a časy, za kterých má přijít. Apoštolové byli a jsou svědky toho, že je to Ježíš. To je základ. A i to nestačí. Ten, který má živé svědectví, ten který dává směr – pravdu, ten který celou stavbu spojuje a dává ji život je samotný Kristus. Samotný Ježíš, náš Spasitel Pán. On je a měl by být měřidlem a tím, na kom bude stát náš život a společný život s našimi bratřími a sestrami. On jediný nás spojuje. Žádný člověk ani doktrýny, ale stále živý Ježíš Kristus, náš Spasitel.

Pamatujte, že pokud jde o tělo, byli jste původně pohané (které ti, kdo patří k obřízce, ručně vykonané na těle, nazývají neobřezanci). V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. Efeským 2:11‭-‬13 B21

Pamatujme, odkud a z čeho nás Kristus vytrhl a kam nás přenesl. Lehce se zapomíná na minulost, když přítomnost a budoucnost je pro nás lepší. A v Kristu je lepší, protože dává život věčný.
Bůh již ve starozákonní době přikazuje Izraelitům, aby si připomínáli, co Bůh udělal pro ně a pro jejich předky. Aby nezapomínali na to, jaké mocné činy dělal mezi nimi, jak porážel jejich nepřátele a předevší jak je vysvobodil z otroctví  Egypta velkými zázraky. Protože jen tak si mohli uchovat postoj vděčnosti vůči Bohu, víru a naději v něho a především také postoj milosrdenství ke všem, kteří také žili v otroctví, nebo byli  utlačování národy nebo situacemi.

I nás Bůh vytrhl ze světa, který pro nás znamená smrt, věčné odloučení od Boha. Dává nám zakusit, jak nádherné a dobré je být navrácený k Bohu. Dává nám zakusit jak nádherné to bude v jeho království – navěky nádherné. To, jak nás již do dnešní doby proměnil a kým jsme se díky němu stali, nás někdy dovádí k otázce:
„Čím jsem si to zasloužil?“ To nás pak dál vede k přemýšlení a něčem dobrém, proč si nás Bůh vyvolil. A najednou je tu pýcha na něco v nás, o čem si myslíme, že nás proto Bůh učinil svým dítětem. Na něco, pro co zrovna já a ne ten druhý. No a od pýchy je kousek k pádu. K pádu proto, abychom si uvědomili, že si nás Bůh vybral jen a jen zmilosti. Jen tak, protože se rozhodl si nás vybat.
Potřebujeme nezapomínat na minulost, ne z ní žít nebo se jí bát, ale jen nezapomenout z čeho jsme byli vytrženi, abych dokázali zůstat pokornými k druhým, nepovyšovat se, ale naopak být plní miosti, tak jako Bůh byl milostivý k nám. Také jen tak. Ne pro to, že si to lidé zasluhují.
Proto trénujme svou paměť, protože slabá paměť v této oblasti škodí, vede k pýše, která předchází pád.

Bože prosím, abycho nikdy nezapoměl/a, že jsi poslal Ježíše pro mě na kříž jen z tvé lásky pro mne. Že jsem si to ničím nezasloužil/a. Abych nepřestal/a být vděčný za všechno, čím jsi mne doposud provedl a co pro mne udělal. (Vyjmenuj a děkuj za vše, na co si vzpomeneš)
Prosím o to, abych i já mohl/a žít ve stejné milosti vůči bratřím a sestrám a lidem kolem mne. Děkuji

Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Efeským 2:10 B21

Na jiném místě je nasané, že jsme v Kristu nová stvoření. Staré věci pomynuly, vše je nové. Bůh v nás skrze obět Krista stvořil jiného člověka. Není to  naše práce a dřina na našich proměnách. To činí On. Jen tu veřejnou změnu na nás dokončuje skrze různé situce.

Je také napsané: …neboť vše, co Bůh stvořil, je dobré a nic, co se přijímá s díkůvzdáním, není třeba odmítat; …1 Timoteus 4:4 B21

Pokud, jak Písmo hovoří, jsme jeho dílo, pak jsem dobrým dílem. Chci tě povzbudit JSI JEHO DOBRÝM DÍLEM, JSI DOBRÝ V JEŽÍŠI KRISTU A PROTO SE STÁLE NEODSUZUJ. Neodmítej se – to Boží dílo -, ale přijímej se s díkuvzdáním. Jsi jeho a jsi dobrý a dobrá. Stálé ospravedlňování se tím, že si musím něco zasloužit, že musím udělat něco dobrého, ďábel použivá k tomu, aby tě deptal, že jsi špatný, špatná a musíš s tím něco dėlat. Třeba dobré skutky. Bůh nás však stvořil v Kristu dobře. Nemusíme se snažit něco dokazovat. Jen žít Boží život, to je jít životem v důvěře, že ho Bůh vede, že na té cestě pro  nás chce jen dobré a chce nás dovést do cíle, do podoby Ježíše Krista. Tak se postupně na ní setkáváme se situacemi, kde můžeme použít svoji dobrotu, laskavost… vlastně podstatu toho, v co  nás Bůh proměnil. Dobré skutky neděláme proto, abychom si něco zasloužili, ale proto, že to, co Bůh dělá a tvoří, je dobré. A on stvořil i mne a tebe v Kristu. Začni za sebe vzdávat díky, přijmi se a žij Boží život, který prokazuje svoji podstatu svou dobrotivostí.

Pohádka o rybce.

Pepík si hověl pěkně na dně rybníku. Měl rád tady ten kout, jemně, velmi jemně zbarvený do zelena, ale jen tak, aby jasně viděl přes vodu na sluníčko, které začalo vycházet zpoza mraků. Lehký vánek vytvářel na hladině téměř nepoznatelné vlnky, které mu obraz sluníčka rozpohybovaly. Byl spokojený. Občas pohnul svou ocasní ploutví, aby se podíval na zlatý obraz jeho těla, který odrážela. Byl zlatou rybkou. Jedinou v tomto rybníce. Měl být na co pyšný, byl jedinečný. No, ale hned ho to přešlo, protože měl rád ostatní rybky, které s ním obývaly tento vodní domov. Dokonce mu nevadilo, když si pro jeho zlatou barvu z něho dělali legraci, že ho prodají do zlatnictví a přikoupí si za něj pár hektolitrů z horských pramenů, aby osvěžily tyto stojaté vody.

Měl na hlavě sluchátka, která včera našel na dně. Měl okoukané od lidí, kteří sem přicházejí, jak je nosit. Jen teď nic neslyšel. Ale i to bylo skvělé. To ticho. A pohupování. ÁÁÁ zívnul a přitom vypustil jednu velkou a jednu malou bublinku a spokojeně usnul.

Probudilo ho jemné šimrání v jeho tlamičce. Otevřel oči. Nemohl tomu uvěřit. Kolem něho se honily stovky, tisíce, tisíce tisíců malých barvu měnících bublinek. Co to je? Začala se mu z toho točit hlava. Podíval se nahoru, ale místo sluníčka viděl jen bílá oblaka. Nadýchaná bílá oblaka. Rychle se začal pohybovat. Čím více mrskal ploutvemi, tím více bublinek vznikalo. Vystrčil svou hlavu se sluchátky nad hladinu. Kolem byly hory a hory něčeho bílého. Dokonce z toho teď měl na hlavě i čepici. Otřepal se a vyskočil ještě více. Na chvilku zahlédl slunce a pak opět vklouzl do pěny na rybníce. Rychle se snažil schovat ve svém bezpečném koutě. Ze dna pozoroval, jak se postupně bílá tma na hladině zmenšuje a pomalu skrze ni začíná svítit opět sluníčko. Nakonec se všechno rozplynulo a voda byla opět … no… nebyla již tak jemně zelenkavá jako dříve. Nějak se změnila, ale jak? To Pepík nevěděl. Samou únavou z toho zážitku tvrdě usnul.

Zdál se mu hrozný sen. To si tak opět hoví se svými sluchátky na hlavě a raduje se z ticha. Žádné řeči o jiných, žádné pomlouvačné bublinky kolem, žádné hádky o prostor, jen ticho. Z tohoto vodního ráje ho najednou něco vyrušilo. Otočil se, a co nevidí. Všechny ostatní rybky jako by tancovaly uprostřed rybníka. Ne. To netancují. To se jen zmítají a naráží jedna o druhou. Teď si všiml také něčeho žlutého a páchnoucího, co se začalo šířit jeho rybníkem. To je tou příčinou, že ostatní rybky tak zmateně plavou. Teď se to dostalo až k němu. Fuj, to je puch a štípe to. Více a více. Vidí na ostatních, jak se jim vyrážejí na tělech bílé fleky a mají kalné oči. Co to je? Vždyť nás to zabije. Snaží se dostat ze žluté do jemně zelené. Klesá až na dno, ale žlutá pomalu zaplavuje celý rybník. Co to vidí, ještě toto. Jako by toho nebylo už tak dost. Rybníkem se prohání síť a chytá jeho kamarády a kamarádky a vytahuje je z rybníka. To je jistě zloděj a chce si na nás pochutnat nebo nás prodat někomu jinému na talíř. Já nechci skončit na talíři. Začíná se prudce hýbat, aby unikl síti. Úplně zapomněl na žluté smrtelné nebezpečí. Je již rybníce sám. Ale nedám se, nechytí mne, utvrzuje sám sebe a dál kličkuje všemi směry. Ale cítí, že mu ubývá sil, že to co jindy zvládal, dnes v té žluté barvě nejde. Začíná se mu točit hlava a dělá vývrtku ke dnu. Poslední, co mu probíhá hlavou je: „Ne, nechci na talíř“.

Neví, jak dlouho to trvalo, ale teď pomalu otvírá oči. Všude je kolem čistá voda, skrz kterou prosvítá slunce. I kamarádi a kamarádky jsou tady. Že by byl v rybím ráji? Ne, vždyť tam na hladině pluje kačena a tady se mihla loďka. Jak ta voda chutná. To je rozkoš. Co se vlastně stalo? Najednou mu to dojde. Asi někdo otrávil náš rybník. A ta síť, to byla síť našeho pána. Našeho hlavního rybáře. Ten nás zachránil a přenesl do čisté vody. A já se tak bál. Já, hlupák, jsem mu utíkal. Ale už je dobře. U mého pána mi nic zlého nehrozí.

Najednou ho probudí ze snu ženský hlas. : „Samueli, ven z vany. Utři se a ukliď si hračky.“

Samuel vybírá z vany plastové hračky. Loď, stříkací pistoli, síťku na ryby a mnoho rybek. Je mezi nimi i jedna zlatá. Postupně je všechny omývá tekoucí vodou, aby nebyly celé od šamponu a jeho pěny a ukládá je do košíku. Když ukládá zlatou rybku, zašeptá: „Tak zase zítra, Pepíku. Zatím se dobře vyspi.“ Jako by Pepík slyšel, i když má stále na hlavě stará sluchátka. Jeho tvář se usmívá. Asi se také těší na zítřejší koupání.  Ostatně vždyť je to ryba, ne?

Už mám uklizeno, volá Samuel a zabalený do osušky utíká do pokojíku, kde čeká tatínek. Tati, vyprávěj mi pohádku. Dobře Samueli. Dnes bude o králíku, tedy spíše králičí holce, která milovala fotbal a pomoha vyhrát Ronaldu mistrovství světa. Už si připravený poslouchat? Tak ta králičí holka se jmenovala Lilinka a ….

Drazí čtenáři, to je však již další pohádka a ta je jen a jen pro Samuele. Tak ho nechme poslouchat.

Kristus v nás nebo být v Kristu. Vypadá to jen jako slovní hříčka.
Ale není to tak. Je to naprosto reálná situace pro křesťana.  A především, každé mluví o něčem jiném. Potřebujeme si to prožít, nebo si to uvědomit, když to prožíváme. Kristus v nás je o něčem jiném než být v Kristu. Často to vysvětlujeme pouze tak, že věříme a posloucháme Krista a Písmo.
Jak jsem minule napsal Kristus v nás, to si někteří dokáží představit. Zvláště po naplnění Duchem svatým prožíváme přítomnost Boží, přítomnost Krista v nás. Ti, kdo prožili křest Duchem svatým ví, že je to velmi reálná přítomnost Boha uvnitř nás samotných, uvnitř našeho těla.
Slíbil jsem, že dnes odpovím na tu druhou část. My v Kristu. Je to něco jiného než Kristus v nás. Rozdíl je v tom, že si neuvědomujeme svoji přítomnost v Kristu. Podobně jako v nás je Duch svatý, tak my jsme v Kristu jeho součástí.
Duch svatý promlouvá k člověku a usvědčuje ho, přivádí ho ke Kristu. Dotýká se ho. Druhým krokem je, že Duch svatý žije v člověku od chvíle jeho naplnění Duchem svatým (křtem Duchem svatým).

Kristus nás vykoupil svou smrtí na kříži. Vykoupil znamená, že mu patříme, jsme jeho od chvíle, kdy jsme tuto oběť přijali-uvěřili v ni.
Jsme koupeni jeho krví. Jsme jeho. Ti, kteří v něho uvěřili se stali jeho natolik, že Pavel to přirovnává k tělu. Jako součást jeho samotného. Takto nás spolu s ním posadil na nebesích (jiný překlad na trůn). Tak tam jsme s ním- v něm. Být v Kristu pro mne znamená statut – oprávnění být Božím dítětem. Statut – nárok na všechny výhody „občana“ Božího království. Já v Kristu stojím v Božím království, jsem dokonce v něm přítomen na Božím trůnu. Hodně odvážné, že.
Jak to je. Jak jsme v něm přítomni? V jaké formě? Nevím. Mohu si to pouze představovat, ale uvnitř svého nitra vnímám, že je to velmi reálné přenesení. Občas si ho uvědomujeme, když ho uctvíváme a chválime a najednou vnímame, že jsme před Božím trůnem. Jako by to bylo už, už, ale chybí nám ještě to nové tělo, do kterého jednou budeme „oblečeni“. Možná si to budeme lépe představovat, když si uvědomíme, že ono MY není o našem těle.  Mé já není tělo, i když mu tělo dává fyzickou podobu, ale také se snaží naše já  zotročovat. Bez něho se však neobejdeme, pokud tady na zemi máme sloužit Pánu a lidem kolem. Tělo bez já nemá život. ( tímto já nemyslím označení našeho sobectví, ale jen označení nás, našeho ducha a duše jako takové). Kdežto ono já bez těla žije dál a čeká na nové tělo zaslíbené Kristem. A jednou si tato já, obléknou podobné tělo, jako mají andělé. Představuji si, že když se o nás začne hovořit v nebi, pak z Krista, nebo v něm se zjeví, či na něm (to je jen moje představa) náš trojrozměrný obraz, který ukazuje kým jsme v Božím království. Tedy svatými Božími dětmi, dědici Otcova Božího království.  Kým jsme skrze něj a v něm. My to můžeme vnímat jako kým budeme. U Krista v nebi to je, kým již jsme. A občas to i v malých dávkach nebo jako v mlze zažíváme na zemi.
Cílem je, abychom to prožívali a udrželi si to co nejvíce a nejdéle.
Mimo jiné je to také o úkrytu, o bezpečí v něm. A to známe a často využívame.

Kristus ve mne (Duch svatý ve mne) je :
proměnou v tohoto občana Božího království již tady na zemi,
zjevením Božího království a Božích zaslíbení, Boží lásky a moudrosti, boží moci skrze člověka (skrze tělo Kristovo, které zůstává na zemi) lidem ve světě.

Já v Kristu je příliš osobní, je to vztah jen pro mne a směřuje k jen k němu. Do jeho hloubky a v tomto vztahu se dostávám s Kristem na nebesa ještě za života tady na zemi. V tomto vztahu spolu s ním stojím po pravici Boží.

Kristus  a Duch svatý jsou jedno. Jsou to dvě osoby, ale jsou jedno ve své podstatě.  Pak se nám dosává skrze ně každý den propojení mezi naším postavením na nebi a naším životem pro Pána tady na zemi. Skrze toto propojení můžeme stahovat ty nebeské věci a „neuvěřitelné“ věci sem na zem.

Myslím, že v Kristu se používá více jako označení pro křesťanství, jako řečnický obraz než skutečný prožitek. Pokud to však začneme prožívat změní to celý náš život.

Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem — milostí jste zachráněni — a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech  v Kristu Ježíši, aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.

Připomněl se mi jeden starý film. V něm vesnická dívka dostala pozvání do bohatého zámku. Procházela zámkem. Měla strach si sednout na židle, které pro ni byly velmi vzácné. Myslela si, že by je buď moha poškodit nebo jen prostě nebyla schopna pochopit, že jsou teď pro ni a má si na židli nebo do křela sednout. Byly příliš krásné, než aby si sedla, takové by měly být jen pro ozdobu a ne na sednutí, abychom se neopotřebovaly.

I my jsme dostali pozvání do takého „zámku“. Vlastně ne jen pozvání, ale byli jsme tam Bohem přeneseni. Bůh nás nepřenesl do Božího království k jeho trůnu jen na zdvořilou návštěvu, ale do nového domova. Boží království se stalo naším novým domovem. I když jsme stále tady na zemi, tím, že jsme uvěřili dobré zpávě o Ježíši Kristu nás Bůh přenesl do nového domova. Někdy, my křesťané, říkáme dvě fráze, kterým moc nerozumíme nebo spíše nevíme jak je žít. Jednou z nich je, že Kristus je v nás a tou druhou, že my jsme v Kristu. To, že je Kristus v nás můžeme ještě pochopit, protože nám dal svého Ducha. Poslal nám ho a On je v nás. Uvnitř nás, našich těl. Opačně si to moc nedovedeme představit. Přece nejsme v Kristu? Nebo ano? Kristus je po pravici Boží a my tady na zemi. Jak to je?
O tom v zítřejším zamyšlení.
Dnes si pamatujme, že všechno zařízení, tedy všechno v Božím království je pro nás. Není to dekorace. Nemusíme se bát ho používat. Jsme tam doma. Jsme domácími, jsme dětmi a sourozenci majitele tohto království a vše je pro nás a vše můžeme používat. Moc i vybavení. Dokonce máme právo tuto moc i vybavení přinést sem dolů na zem. Je to proto, aby Bůh na nás ukázal svou dobrotivost všem dalším, kteří ještě nebyli přenesi do tohoto království jako my.

Pro dnešek si jen zapamatujme, že jsme si to ničím nezasloužili, že na našem přenesení nemáme žádný vlastní podíl. Nestalo se to pro žádnou naší vlastnost, naše jednání nebo nějakou schopnost. Ne. Bůh to udělal pouze proto, že to chtěl udělat a smiloval se nad námi. Pokud budeme hledat na tom nějakou svou zásluhu, začneme přicházet o tuto milost a budeme se dostávat pod zákon. Sebe i ostatní kolem nás.
A zítra se zamyslíme nad tím, co to zmanemá my v Kristu.

Před dvěma dny jsem četl svědectví o obsazení obchodního centra v jednom hlavním africkém městě radikálními muslimy. Obsadili centrum a chtěli, aby křesťané šli na jednu stranu a  muslimové na druhou. Vystoupila pouze jedna těhotná žena, která se přiznala ke křesťanství. Ostatní se postavili na stranu muslimů.
Teroristé pak začali tříbit muslimy. Chtěli, aby jim odpověděli na základní otázky muslimské víry. Kdo neznal správné odpovědi, toho ihned zastřelili. Ženě, která se přiznala ke Kristu, slíbili, že ji zabijí později a bude dlouho umírat, protože je křesťanska. Mezi tím, co kladli otázky muslimské straně, přijelo protiteroristické komando a začalo obchodní centrum obsazovat. Nakonec stihli osvobodit i obchod, ve kterém byla ona křesťanka a zachránli ji.

To je svědectví z dnešních dnů. Nám v Evropě nejde o život. Zatím se nemusíme rozhodovat, zda se přiznáme ke Kristu nebo ho zapřeme, abychom si zachránili život. Přesto se každý den rozhodujeme. Jsme v tom svém obchodě obsazeném teroristy (strachem, výsměchem, naším vlastní tělem a jeho sklony) a rozhodujeme se, zda se přiznáme ke Kristu nebo ne. Zda naplníme jeho slova poslušností a potvrdíme víru v něho nebo ho zapřeme a podřídíme se těm nešim teroristům. Kolikrát za den, za týden, za měsíc… jsme na té špatné straně. Možná si to neuvědomujeme, protože nám nejde o život jako té ženě v obsazeném obchodním centru. Nikdo nám do hlavy a srdce nevidí, můžeme se schovat v davu… Možná nám nejde o život našeho těla, ale určitě nám jde život věčný, o naše duše.
Ještě že Kristus se nechová jako teroristé, on nás zná, on vidí do našeho myšlení a srdcí. Možná pláče, když ho zapíráme neposlušností, když se v rozhodné chvíli stáhneme a nepřiznáme se k němu, abychom se nezesměšnili, abychom si neublížili při jednání, kariéře, neztratili zákazníky, nebo nezískali dotace, když podlehneme tělu.
Protože do nás vidí, nepotřebuje nás zkoušet z křesťanství otázkami. On prostě s námi prochází tyto krizové situace, prochází s námi zkouškami a díky za jeho trpělivost, krotkost, jeho sebeovládání, jeho dobrotivost a milosrdenství, protože když selžeme, nestřílí do nás, ale dává novou šanci, novou zkoušku. Život nebo smrt? Tak jeho otázka nezní. Naopak přínáší novou a novou milost. Nemusíme znát odpovědi, nechce po nás odsypat doktríny, chce nás však naučit žít jeho životem. Dovolme mu to.
Sláva a díky za jeho lásku.

Dnes je na Slovensku volný den. Slaví se svátek všech svatých. Odkud to vlastně pochází? Je to velmi starý křesťanský svátek, který měl připomínat smrt mnoha křesťanských mučedníků. Později také připomínku všech svatých (za svaté uznaných, ale nejen uznaným, ale také ostatních svatých) a ještě o něco později i těch, kteří zemřeli věrni Pánu. Proto název svátek všech svatých. Samozřejmě, že se na to nabalilo postupně množství okultních praktik. Možná proto, že se cirkev snažila každým svátkem, který určila překrývat pohanské zvyky, které mezi lidmi stále v prvních staletích přežívaly.
Dnes vlastně málokdo ví, proč se tento svátek slaví. Prostě to někteří mají jako připomínku na své zesnulé a jiní jako nevázanou zábavu, při které se zaplétají s okultními věcmi. Pak je tu skupina těch, kteří tento svátek ignorují nebo dokonce odmítají.

Když čteme novozákonní listy, často jsou adresovány:“ všem svatým v …“ Tedy ne mrtvým, živým všem svatým. Pokud jsi v Kristu (uvěřil jsi v něho a vyznal ho jako svého Spasitele a Pána) pak můžeš dneska slavit svátek. Jsi svatým v Kristu. Možná místo krytiky toho, co všechno lidé v dnešních dnech dělají, si zajděme někam na dobrý oběd, na procházku … a užívejme si našeho svátku. Svátek máme díky tomu, že jsme v Kristu. Tak si to užijme s ním s děkováním mu za to, že jsme se mohli stát svatými v něm samotném.
Konec koncům – neměli bychom tento svátek slavit každý den?
A je to vůbec tvůj svátek? Víš, že jsi svatý v Kristu?

Efezským 2:1-2  Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy,  v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti.

Když jsem včera psal o bezhlavém rytíři nevěděl jsem, že se dnes budu zabývat bezhlavou bohyní, která také svou hlavu drží v ruce.
Aspoň ona je označovaná za mocnost vzduchu. Pro východní náboženství, pro různé okultní příběhy je stvořitelkou všeho.  Všechny „matky“ stvořitelky a bohyně plodnosti… vychází z ní. Z mocnosti vzduchu.
Na lidi má zvláštní moc, dokáže vytvořit iluzi, které lidí věří a žijí v ní. A ty mohou být různé. Co je vlastně iluze. Podívejme se nato, co o iluzi říká slovník:
Iluze je mylný smyslový vjem. Iluze vždy vychází ze skutečného podnětu, který je chybně interpretován. Odtud v přeneseném smyslu klamné očekávání, mylná naděje.

Mocnost vzduchu vytváří na základě nějakých faktů milnou naději a mylná očekávání. Proto lidé dokáží věřit ve vše možné i nemožné jenom ne v Krista a jeho oběť. Často za tím stojí tato mocnost a za ní samotný Satan. Tato mocnost působí, že lidé doufají v lež místo v pravdu.

Hřích je v tom, říká Ježíš, že neuvěřili v něho. První verš druhé kapitoly o tom mluví. Žili jsme v hříchu pro nevíru v Ježíše, tak jako lidé ve světě. Bůh nás z této lži vysvobodil, vzkřísil ze smrti, ve které jsme se nacházeli. Stejný duch dnes působí na lidi kolem nás. Věří iluzím a víru člověka nemůžeme jen tak změnit. Na to potřebuje být vysvobozen, musí mu Bůh otevřít oči, zachránit ho, vzkřísit ze smrtelných lží, tak jako nás. Někdy se zaměřujeme na nějaké konkrétní hříchy lidí, které jim brání uvěřit, ale je tu mocnost, která jim brání přijít k Ježíši. Je to nevíra a falešná iluze. Je to mocná mocnost, ale Duch Boží je svrchovaný, není nikdo tak mocný jako náš Bůh, který vše položil pod Kristovy nohy.
Proto v něm je naděje a pravda pro národy a žádné falešné iluze to nezmění. Dokonce jeho pravda má moc zlomit a odhalovat tuto  mocnost. Pavel na jiném místě píše:

Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu, a jakmile bude vaše (naše) poslušnost úplná  , budeme připraveni potrestat každou neposlušnost. 2 Korintským 10:4‭-‬6 B21

Možná se to stane, až budeme mít na krku tu správnou hlavu.

Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech. Efeským 1:22‭-‬23 B21

Pocházím z rodiny, kde se křesťanství nepraktikovalo, právě naopak, přestože věřím, že rodiče věřili v Boha a byli vychováni ve víře v Krista. Nebyl proto problém s pohádkami, kde vystupovali draci nebo strašidla. Měl jsem jedno oblíbené a to byl bezhlavý rytíř. Tedy nebyl bezhlavý, jen svou hlavu nosil pod paží. Ta hlava mluvila a přikazovala mu, co má dělat.

I bezhlavý rytíř se nakonec neobejde bez hlavy. Čím by byl, kdyby neměl hlavu. Představme si tu postavu bez hlavy. Neviděl by kam jde, nevěděl by, kdo je před ním, nevěděl by, co si má myslet, moc by toho ani nemohl  vymyslet. Prostě by byl jen tělem k ničemu. Nebyl by použitelný a nic by nemohl udělat. Proto i v pohádce musí mít postava bezhlavého rytíře hlavu, byť pod paží. Prostě se bez ní neobejde.

Doufám, že tě to neurazí nebo nepohorší, když to přirovnám k církvi a ke Kristu. Co by byla cirkev – tělo bez Hlavy-Krista. Měla by budoucnost? Neviděla by ani na krok před sebe. Něměla by smysl. Neměla by život, byla by zbytečná, mrtvým tělem.
Když si to uvědomíme a začneme přemýšet o tom, co vlastně všechno hlava je pro tělo, uvědomíme si jak důležitý je Kristus pro cirkev, ale především pro mě samotného. On je plností všeho a zároveň je plností pro své tělo. Plností VŠEHO pro své tělo. Co více potřebujeme? Snad jen to prožít. Ne jenom si to uvědomovat.
Ježíš je plností a cirkev také. Také jeho plností. Dosaďme si místo plnosti vše, co plnost představuje. Tak jako místo hlavy, co všechno hlava představuje a čím pro tělo je.
Všechno bylo stvořeno skrze něj. Máme vše, máme plnost. Jsme plností Krista.

Jel jsem  včera přes Brno po dálnici z Havířova do Bratislavy. Jezdím tak často. A také se mi velmi často stává, že mi do rychlého pruhu nenadále vjede kamion. Někdy ani nezapne blinkr, aby na vybočení upozornil. Častěji však blinkr zapne a aniž by chvilku počkal nebo zjistil, zda ho nebude předjíždět jiné auto, vybočí. Jako by stačilo, že zapnul blinkr. To se mi také včera dvakrát stalo na dálnici. Prvně jsem ho chtěl „z žehnat“ (vysvětlím na konci), ale pak mi Duch přivedl na myšlenku našich „zapnutých blinkrů“. Rád bych se s ní podělil, abych ji nezapomněl. Pak se opět vrátím k Efezkým.
To, že při jízdě zapnu levý blinkr neznamená, že mám právo ihned odbočit do leva, tak jak to někdy dělají řidiči. Je to jen upozornění na to, že budu měnit směr jízdy, že budu předjíždět nebo vybočovat ze směru, kterým jedu. Když to chci udělat, musím to udělat tak, abych neohrozil vozidla, která jedou za mnou nebo mne budou míjet.  Pokud ovšem nemám přednost v jízdě, ale při předjíždění na dálnici přednost nemám. To znamená, že když zapnu blinkr, nedává mi to právo ihned vybočit ze směru, kterým jedu. Musím počkat nebo dokonce zastavit, abych neohrozil ty, kteří jedou v rychlém pruhu, nebo za mnou.
Bůh mi ukázal, jak často se jeho děti chovají jako ti, kteří tak jezdí po dálnicích. Myslí si, že když změní názor, přijdou na nějakou pravdu, stačí jen oznámit, že mění směr života a ihned ho změní, aniž by se podívali za sebe, jestli  tím nezpůsobili hromadnou nehodu, neohrozili existenci  a životy jiných. Vyhodit blinkr a ihned vybočit. Jejich tvrzením je, že se rozhodli pro pravdu a následování Krista. Pokud se jedná o hřích, ano. A i zde bych byl opatrný na to, co je před Bohem hřích. Vždy se mi vybaví vojevůdce Náman, který uvěřil v Hospodina, skrze jeho uzdravení od malomocenství, ale pak žádal před prorokem, aby mu Bůh odpustil, když bude doprovázet svého krále do chrámu, kde se s ním musí poklonit modle, protože se král opírá o jeho rámě. Prorok mu odpovídá běž v pokoji. Pokud uvedu příklad z dnešních dnů, pak uvedu  muže a ženu, kteří spolu žijí mnoho let, mají děti a jeden z nich uvěří. V církvi slyší, že se musí oženit nebo vdát, jinak žijí v hříchu. Když ten druhý to nechápe a nevidí k tomu důvod, protože se ještě neobrátil, má snad právo ten druhý ho ihned opustit a nechat ho s dětmi nebo naopak mu děti vzit a odejít? Slyšel jsem o takových případech. Pak se za krátko ten, který partnera a děti opustil oženil s ženou ze sboru. Není někdy větším hříchem pro Boha to, že jsem utekl od odpovědnosti a nechal jiné v existenční nouzi, že jsem zničil život jiných. Opravňuje mne k tomu jen to, že jsem slyšel nebo četl, že pokud nebudu sezdaný, mám hřích. Hřešil Námen před Bohem? Podle Zákona ano. Nebudeš se klanět…V takových případech skutečně potřebuji osobní zjevení od Pána a ne jen nějaké výklady Písma od jiných. Je mnoho podobných případů, nemusí jít jen nesezdané partnery, kteří mají děti. Často děláme chybu, že jiným říkáme, že žijí v hříchu a ani nevíme jak se na to dívá samotný Bůh.  Naopak samy jsme pak často až po kolena v říchu a nejdnáme s tím tak, jak chceme aby jednali druzí. Buďme velmi opatrní v tom, co označujeme za hřích, zvláště, když se jedná o druhé.
Zapnutý blinkr nám nedává automaticky právo vjet do života jiných, ani nám nedává právo ohrožovat druhé. Je upozorněním, že se chystám změnit směr a připravuji na to ty druhé.

(Jinak „z žehnávám“ občas ty, kdo mě naštvou tak, že bych jim nejraději vynadal. Místo toho, abych o nich řekl něco nepěkného, jim začnu žehnat, i když z hlasu je poznat, že jsem ještě pořádně naštvaný – tomu říkám, že je zžhenávám.)

Jak často se snažíme  něco pochopit. Myslíme si, že už to máme, že jsme na to přišli a pak najednou, jako by nám náš objev protekl mezi prsty a my jsme opět na začátku. Jindy cítíme, že už už jsme kousek od poznání pravdy. Ano teď, teď to musí každou chvíli doklapnout. A opět nic. Jsou chvíle, kdy odhalíme pravdu. Otevře se před námi a … my zjistíme, že nás to nenaplnilo. Máme známost věci, ale přesto jsme zůstali prázdní. A to také v poznávání Boha, v poznávání Krista. Zažil jsem to několikrát. Objevil jsem nové věci v Písmu. Myslel jsem si, že jsem objevil pravdu pro konkrétní situaci. Bác a bylo to pryč. Najednou jsem věděl, že pravda je jinde, než ji vidím, než to, co jsem objevil. Stalo se vám to také?

Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Efeským 1:17‭-‬19 B21

Každá naše snaha poznat Boha a jeho působení je marná bez toho, že  nám Bůh sám nedá svou moudrost  k jeho poznání. Potřebujeme jeho zjevení k pochopení jeho moci, která působí mezi námi i skrze nás. Nejde to jinak, než prosit o uzdravení slepoty našeho vnitrního zraku. Možná se potřebujeme přestat dívat kolem sebe a do Písma naším fyzickým okem. Zkusme číst a modlit se s očekáváním odpovědí s očekáváním jeho světla, které oslvětluje naše nitro. Jak prakticky to udělat? Přestat se modlit a očekávat za ty světské věci. Za ty, na kterých nám tak záleží a které nám brání pochopit ty duchovní.  Bez jeho zjevení nejsme schopni pochopit Boží království a jeho vliv na naše životy tady na zemi. Pokud dostaneme ducha moudrosti a světlo Boží do našeho vnitřního čověka, pokud tím světlem je osvícen náš duch, pak budeme mít poznání pravdy, která se neztratí, ale  naplní nás pokojem a plností.

Včera večer mi přišlo na mysl spojení „blázen pro Krista“.
Tak mi dovolte na chvíli přerušit přemýšlení nad listem Efezkým a zabývat se bláznovstvím.
Nejednou jsem to slyšel od lidí. Že by měli být blázny pro Krista, nebo že jimi jsou. Když jsem se zabýval slovem blázen v Písmu, vždy se jedná o popis lidí, kteří jsou svévolní, pyšní, lidé, kteří se vzpírají Bohu, Boha neznají a sami o sobě smýšlí jako o moudrých lidech. Něchtěl bych tedy být bláznem. Písmo o bláznech doře nemluví.

Bláznoství a bláznivé kousky mají někteří spojené s proroky a jejich způsoby, kterými doplňovali svá proroctví, nebo také s tím, co dělal někdy Ježíš (plivl na zem, udělal bláto a pomazal oči apod.). Sice o takovém bláznovství mluvíme v dobrém, ale bláznovství znamená ztrátu rozumu, blázni často nevědí, co činí. Ježíš i proroci věděli dobře, co dělají, protože dělali to, co jim přikázal Bůh. A to zaručeně není bláznovství. V jednom případě v prvním listě Korintským, Pavel navrhuje těm, kteří si myslí, že jsou moudří, aby se stali blázny a zmoudří. To navrhuje proto, že moudrý sám u sebe nedokáže přijmout Boží milost a jeho moudrost. Blázen však má šanci, že se Bůh nad ním smilovává.

Je však jedno bláznovství, se kterým souhlasím, a které bych chtěl v životě mít. Být poslušný, vzdávat se svých věcí pro něj. Ne nějaké zmatené jednání a chování na veřejnosti, které mne bude odlišovat od ostatních a já z toho budu dělat bláznoství pro Krista, ale jen v tichosti rozhodnutí ho následovat ať to stojí, co to stojí.
Pro dnešní dobu je důležitá kariéra. Bláznovství pro ni je, se ji dobrovolně vzdát pro Ježíše. Bláznovstvím je vzdát se skvělé kariéry lékařky a jít sloužit do Armády spásy, bláznovstvím pro tento svět je vzdát se kariéry profesora a jít sloužit do klubu k romským dětem, bláznovstvím je odmítnout dobře placené místo v bance, v účetní firmě, v zahraničí a stát se misionářem, bez jistoty zajištění. Bláznovstvím je vzít rodinu z bezpečí domova a odjet s ní na druhý konec republiky nebo světa a začít tam sloužit lidem a zvěstovat jim Krista. Bláznovství je nechat všechno dobré podle tohoto světa, vzdát se toho a jít někam do neznáma jen v důvěře v někoho, koho jsem nikdy fyzicky neviděl.  Bláznovstvím je na ulici zvěstovat Boží království, hovořit s lidmi o Ježíši a nechat o sobě mluvit jako o bláznu. Bláznovství je vzdát se své síly a moci a stát se slabým v tomto světě. Bláznovství je být věrným plnitelem Božího slova. Bláznovství tomuto světu je přiznat svůj hřích a chyby a žádat Boha za odpuštění. Bláznovství je ….  a je to vlastně bláznovství? Není to naopak Boží moudrost? Není to ukládání si pokladu v nebi? Není to větší jistota, než v tom, co si ukládáme tady na zemi? Kdo je tedy moudrý a kdo blázen?

V jednom Návštěvním dnu Šimka a Grossmanna, což byla divadelní představení, popisovali své zkušenosti s dědictvím. Jeden se svěřoval s radostí z toho, že po svém strýci bezzemkovi dědil veškerou půdu. Přijel, sebral si dva květináče a zase odjel. To druhý si stěžoval, že když otevřel strýcovu závěť, stálo tam: „Ty lumpe, za to že si mne přežil,  nedostaneš ani vindru.“ Lidská dědictvi jsou spojena se smrtí blízkých a splněním různých podmínek. Naopak to Boží dědictví připravené jeho dětem, je spojeno se životem. Se životem věčným. Dokonce si ho můžeme částečně užívat již teď tady na zemi. Je však pouze pro ty, kteří na sobě nesou pečeť tohoto dědictví. Pečeť, která je opravňuje dědit, která z nich dělá dědice. Taková Boží závěť s jeho pečetí. A to je přítomnost Ducha svatého v životě člověka. Kdo nemá jeho Ducha, není jeho. Kdo ho má, dědí. Kdo dědí je vykoupen pro Boží království. Někdy se snažíme získat toto dědictvi svou snahou zalíbit se Bohu dobrými skutky, trápím svých těl, myslí i srdcí v domnění, že se staneme svatými, abychom mohli dědit. Trápíme se a nic. Ani ty dva květináče. Nepotřebujeme být svatí a dokonalí, abychom mohli přijmout Ducha svatého. Stačí věřit v Krista a doufat v Boží milost. Požádat Ducha svatého, aby přišel do našich životů. Jeho působení v nás pak nás učiní svatými a těmi, kteří se líbí Bohu. Dělá z nás dědice samotného Boha. Dobrou zprávou je, že Duchu svatému nevadí, že se momentálně možná brodíme bahnem, on i tak přichází. Naopak je tím, kdo nás z toho bahna krok za krokem vyvádí, očišťuje, obléká do svátečního a dělá z  nás dědice.

V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Chvála a sláva jemu! Efeským 1:13‭-‬14 B21

V těchto dnech se vše točí kolem  Babiše. Je mnoho těch, kteří se snaží být v jeho slávě. Být viděni na fotografiích v jeho společnosti. A bude takových lidí, k jeho škodě, přibývat. Podobně se lidé snaží těžit a stát se součástí slávy mnoha známých sportovců a umělců. I když se jim podaří dostat se do blízkosti těchto známých osobností a jejich slávy, přesto tato sláva je pomíjivá jak ranní mlha a falešná jako triky kouzelníků  na podiu.

Jak je to v protikladu se slávou Boží: My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou. Efeským 1:12 B21 Nemusíme se tlačit, abychom se někde přiživili na něčí slávě, ale jsme slávou a chválou samotného Boha. Podstatou, ne něčím pomíjivým, co závisí od přízně a uznání člověka. Zastav se  užij si to. Jsi Boží slávou a chválou. Teď se možná divíš; „Já?“. Prochází ti hlavou tvá nedokonalost, slabost, prohry apod. Přesto tě sám Bůh činí svou slávou, když v něho skládáš naději. Ta sláva a chvála je v jeho věrnosti ke svým dětem. Je to obrazně řečeno Boží „genetická výbava “ v nás a naše dědictví, které jsme získali vírou v Krista a přijetím Ducha svatého. Zastav se a užìvej si to. Buď Boží slávou a chválou. Pak přestaneme toužit po té lidské.

V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném! Efeským 1:4‭-‬6 B21

V dnešní době žijeme v různě rozbitých a opět slepených rodinách. Neni to však tak, jako s rozbitým a slepeným hrnkem. Na takovém jsou sice vidět slepené spoje, ale i ty se časem, nebo barvou začnou ztrácet. My jsme slepeni z několika rozbitých hrnků. Zkusme si rozbít dva nebo tři hrnky, střepy promíchat a pak to nějak pospojovat. Kousek z toho hrnku a kousek z tohoto hrnku.  Asi ten hrnek bude vypadat dost divně a především bude vždy na něm vidět, že je slepený z několika jiných hrnků. I mnohé rodiny tak vypadají. Určirě ti, kteří pochází z takových rodin mi potvrdí, že i přes vešerou snahu, vlastní je vlastní. Ať již otec, matka, sourozenci. Jde tu o něco, co nejsme schopni popsat, ale říkáme tomu krev a často můžeme slyšet, že krev není voda. Bůh nás však v Kristu přijímá za vlastní. Žádný otčím, žádná náhradní rodina, žadni nevlastní nebo částečně vlastní sourozenci. Bůh z nás činí jeho vlastní děti. Ano krev není voda. A zvláště tak Kristova, prolitá na kříži za nás. Jí jsme spojeni v jednu vlastní rodinu s vlastním Otcem. Stali jsme se jí ještě dávno předtím, než jsme přišli na tento svět.

Vlastni je vlastní. Važme si toho. Važme si vlastního Otce i prvorozeného bratra Ježše i všech dalších vlastních sester a bratrů. Vždyť krev není voda.

Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! Efeským 1:3 B21

Veškeré duchovní požehnání. Co to je? Umíme si to představit? Nejsem odborník přes PC a také proto nedokážu využít všechno, co mi nabízí. Rád bych psal hudbu, komponoval, také bych si rád udělal videoklipy k hudbě. Některé počítače mají v sobě nainstalované programy, které by mi to umožnily. Možná i ten můj, ale to  nevím. Dovím se to, až o něm budu vědět všechno. Až si přečtu manuál a nechám si poradit od odborníků. Jak se znám, ani toto mi nebude stačit proto, aby nainstalované programy neležely ladem. Musím se je naučit používat a především stále s nimi pracovat, jinak nejdříve opět zapomenu jak je použít, pak si najdu výmluvu, že nejsou pro mne tak důležité a  nakonec na ně zapomenu úplně.

V Kristu máme veškerá duchovní požehnání. V PC nevidíme programy, ale když je začneme používat najednou něco vytváříme, začnou nám pomáhat a výsledek již není neviditelný, schovaný někde v krabici počítače, ale najednou existuje jako vytištěný obrázek, fotografie, text. Jako odeslaný dopis zaplacená faktura apod. Podobně nevidíme duchovní požehnání v Kristu. Můžeme číst o nich ( o zaslíbeních) v Písmu, slyšet vyučování a kázání, ale pokud je nepřijmeme pro sebe osobně a nezačneme žít, tedy věřit a spoléhat se na ně, neuvidíme je v reálném životě a to i přesto, že  některá fungují i bez naší víry. V opačném případě se toto duchovní požehnání  stane realitou našeho života.  A najednou pro nás nebude uložené jen někde v duchu, ale bude existovat v našem praktickém a každodenním životě. I to je duchovní požehnání v Kristu Ježíši našem Pánu.

Efezským 1:1-6 Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, svatým v Efesu a věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista… . Pavel se zde představuje. V Efezu jej dobře znali. Pobýval tam několik let a organizoval evangelizace po celém tamním území, pravidelně a často vyučoval. Nepotřeboval se příliš představovat. Přesto hned v úvodu dopisu klade důraz, místo pozdravu, na to kým je. Aby nedošlo k omylu. Z Boží vůle apoštol Krista. Vždy bylo mnoho služebníků, kteří se prohlašovali apoštoly Ježíše Krista, ale skutečný apoštol je potvrzený Bohem ve službě. Také někdy se služebníci dostávají do role apoštolů, protože je do toho „dostrkají“ jiní lidé. Ať tím, že je chválí nebo o nich mluví jako o apoštolech apod. Člověk  musí sám vědět a mít ujištění od Boha, že ho vysílá, kam ho vysílá a ke komu ho vysílá a především v jakém jménu je vyslaný. Koho je poslem. Jenom tak může obstát v této službě a ve službě obecně.
Pavel také jasně říká komu tento list adresuje. Svatým a věrným v Ježíši Kristu. Když jsem jako křesťanské miminko četl pastýřské listy, často jsem si myslel, že jsou určeny lidem mimo cirkev. Podle toho, pro co v nich byli lidé káráni. Nemohl jsem uvěřit, že by v církvi se děly takové věci, pro které je apoštolové kárali a především Pavel. Tady nás (ale i v jiných listech např. Korintským) nenechá Pavel napochybách, komu je list určený. Přesto tyto svaté a věrné napomíná pro někdy i velké hříchy a nepravosti. Obráceně mu nevadí o nich mluvit jako svatých a věrných. Není to proto, že by byli dokonalí, ale vidí je skrze oběť Krista. Vidí je jeho očima. Vidí je již tam, kam je Kristus chce dovést. Vidí je již v dědictví, pro které je sám Kristus připravuje.
Milost vám a pokoj od Boha… hned v úvodu přináší hlavní a první posleství od naše Pána. Pokoj vám. (porovnej s „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení.“ (Lukáš 2.kapitola)
To není pozdrav Pavla, ale on vyřizuje pozdrav Boží!!!
Co přinášíme my? Jsme schopni přinášet pozdrav pokoje i těm v Kristu, o kterých víme, že nemají vše v životě v pořádku? Že žijí v hříchu? Všem sestrám a bratřím? Bůh ano.
Jak vidme své sestry a bratry? Podle toho jak momentálně žijí?
Jsme je schopni vidět očima Ježíše? Tak jak je také vidí Pavel? A jak vidíme sebe?
Jestli ne, pak jsme na tom špatně a jsme politování hodni. Protože se vzdalujeme od Boží slávy, protože jsme zapomněli na milost, kterou jsme sami obdrželi, na pozdravy od našeho Boha, které jsme sami dostávali a dostáváme každého rána, kdy se pro nás obnovuje jeho milost.  Neváhejme a znovu do ni vstupujme a těm, které během dne budeme potkávat přinášejme pozdrav Boží, plný jeho pokoje.

Hovořili jsme se Stáňou o konferenci, kterou navštívila. Na konferenci jednou z mluvčích byla sestra, která nemohla mít děti. Mluvila o tom velmi otevřeně. Napadlo mne ji pozvat do rozhlasu, aby se mohla sdílet také s lidmi s podobnou bolestí, jakou prožívala ona. Stáňa mne zadržela, abych to nedělal. Poslechl jsem ji. Známe několik bezdětných párů, ale nikdo se nechce veřejně o své situaci sdílet s druhými. Stále jakoby se styděli za to, že nemají děti, nebo jako by očekávali obvinění od svých spolusourozenců v církvi. Možná také i proto, že se cítí méněcenní a poznamenaní. Ale také proto, že to bolí v srdci.
Hovořil jsem s párem, kterému to vyčítali ostatní služebníci. Jak mohou sloužit, když nejsou požehnaní dětmi. Sloužíme v romské komunitě, kde mít jen jedno dítě, je skoro stejné, jako nemít žádné.
Je smutné, že právě tyto naše sestry a bratři, kteří spíše potřebují naši podporu a potěšení, naopak mají strach o své situaci mluvit. Jak je možné, že v církvi, kde má být cítit a vidět milost a milosrdenství se cítí poníženě a méněcenně. U mnohých je to pak také tím, že se sami uvnitř obviňují a namlouvají si, že nejsou Bohem tak milovaní jako ostatní, kterým Bůh dopřál děti. Mouhou se sami ve svém srdci a myšlenkách vyčleňovat z požehnání a z Bohem požehnaných, i když to není pravda.
Jak je to s požehnáním? Souvisí s tím, že mají manželé děti? Když nemají, tak nejsou požehnaní?
Myslím, že je to úplně jinak. My lidé jsme se naučili všechno měřit a poměřovat. Dokonce i požehnání. Proč? Co tím sobě nebo druhým chceme dokázat? Chceme se Božím požehnáním chlubit?
Nežijeme v době, kdy Bůh chce, abychom zaplnili zemi. Země je plná lidí. Žijeme v posledních časech. Myslím, že i to je potřeba si uvědomit. Vzpomínám na jeden manželský bezdětný pár, za který se skoro každý modlil, aby měli děti. Aniž by se jich na něco zaptali. Nešlo o to, že by děti nemohli mít, ale oni se rozhodli je nemít. Chtěli sloužit Pánu naplno a také nechtěli přivádět děti do této doby. Nechci posuzovat, zda to bylo správné rozhodnutí. Oni to musí vědět. To jim ukáže až čas. Snad jednou se nebudou uvnitř trápit, že nemají vnoučata, tajně závidět těm, kteří je mají a obviňovat se z toho, že se měli rozhodnout jinak. Nebo naopak se budou radovat z toho, že mají stále mnoho času pro službu Bohu a nemusí čas dělit mezi rodinu a Boha.
Boží požehnání nebo Boží přízeň je v něčem jiném, než ve věcech, které je vidět a dají se spočítat. Je to v samotné přítomnosti Boha v našich životech. Je to v hloubce vztahu mezi mnou a jím. Nedá se to spočítat. Někdo se snaží vytvořit statistiku Boží přízně, ale nejde to spočítat podle počtu modlitebních hodin, podle počtu odzpívaných chval a služby. Podle počtu zázraků. Je to vztah, který nepodléhá statistickým ůdajům. Můžeme si udělat pravidelně jeden den v týdnu čas na rodinu, manželku, ale ještě to neznamená, že tím vznikne pevnější vztah nebo dobrý vztah. Cítíme, že to je ještě o něčem mnohem hlubším.
Někdy proto, že se zaměříme na určitou věc nebo stav, kterým začneme měřit Boží požehnání, přestaneme vnímat, že ho máme. To pak vede k tomu, že mineme jiné věci, které pro nás Bůh připravil, a keté mají být pro nás jeho požehnáním a zjevením jeho přízně v našich životech. Bůh stvořil muže a ženu a tím prvním, co jim určil bylo, aby se stali jedním tělem. Ženy se cítí mnohdy nenaplněny tím, že nemohou mít děti, cítí se, že selhaly, když nedaly manželům potomka, ale to prvotní, co jim Bůh dal je, aby se staly jeho rovnocenou pomocnicí. Pak teprve jim Bůh říká zamnožte zemi. Ta však již „zamnožena“ je.
Být rovnocenou pomocnicí je prvořadé, protože Bůh má pro každé manžele svůj plán. Ať mají děti nebo ne. Tam, kde jsou děti, je plán jiný, než tam kde děti nejsou. Bezdětná manželství mohou pro Pána sloužit v oblastech a v intenzitě, ve které mnohadětná manželství nemohou, protože musí čas, vztahy, lásku…. dělit mezi mnoho osob. Musí být zaměřeni na starosti a řešení problémů, které bezdětná manželství nemají. Bůh velmi dobře ví, co dělá.
Pokud se zaměříme na to, že nemáme děti a na touhu po nich, pravděpodobně se mineme s požehnáním, která nám Bůh připravil v jiné oblasti a můžeme dokonce i minout své poslání od Boha.

Některé páry to řeší adopcí. Ano je mnoho dětí bez rodičů a mnoho manželů bez dětí. I to může být cílem, aby se dostalo rodičovské lásky dětem, které rodiče nemají. Jistě znáte případy, kdy po adopci přišly i vlastní děti. Bůh je dobrý. Dal tomu, kdo neměl rodičovskou lásku šanci u jiných lidí a také naplnil tužby. Kdyby to bylo obráceně, asi by dítě nez rodičů dál zůstalo v dětském domově. Ale i to je jen na Bohu a nikdy neznáme jeho řešení. Pro mnohé prostě Boží požehnání proudí jinak než rodičovstvím. Pokud se nezaměříme jen na to mít dítě, pak ho určitě objevíme a stane se pro nás naplněním života.
Abych odpověděl na původní otázku. Nemít děti neznamená být nepožehnaným od Boha. Neznamená být méněcenným. Naopak. Věřím, že Bůh má pro takové speciální požehnání a speciální úkoly, speciální službu. Pokud poodstoupíme od touhy, pokud se přestaneme obviňovat a obviňovat Boha, pak vstoupíme do všeho toho dobrého, co pro nás Bůh připravil a budeme prožívat radostný a naplněný život.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je vlastně normální den? Je to den, který se podobá těm předchozím jako vejce vejci? Je to den, kdy se nic tak výjmečného nestalo? Je to den, kdy na otázku jak ses měl, odpovídáme „normálka“. Možná si předem potřebujeme sami pro sebe definovat, co je normální. Především ve vztahu ke dnům, které žijeme. Co je normální? Vstát ráno a pospíchat do školy, do práce, postarat se o děti a pak rychle  nakoupit, uvařit, vyprat a pak se opět postarat o děti. Vrátit se odpoledne nebo v podvečer z práce,  najíst se, zahrát si s dětmi, pak telvize, ale jednou týdnĕ jít večer na skupinku. V sobotu stihnout vše, co se nestihlo během týdne. Možná  někdy na rodinný výlet. V neděli pak do církve,  možná někam  na společný oběd. Když to funguje týden za týdnem,  stane se to normálními dny? Asi ano a není na tom nic špatného. Naopak. Můžeme se  ale na normální den dívat i z jiného pohledu. „Jak jsi se měl?“ „Normálka. Zase přišlo pokušení, ale zvítězil (nezvítězil) jsem, musel jsem se rozhodnout jestli odpustím nebo to budu vracet, měl jsem šanci jednomu člověku říct o Kristu a svědčil jsem mu (nebo ne, raději jsem mlčel o tom, že jsem věřící). Prožíval jsem útoky od toho zlého, ale viděl jsem, jak jsem pod ochranou Boží a mohl jsem prožívat pokoj. Potřeboval jsem i dnes prožít setkání s Duchem svatým.“
I to je takový normální den. Vlastně by to měl být normální den. Pokud jsem tím, kdo vyznává Krista a slouží mu a takové věci ve svém normálním dnu neprožívám, pak to není normální. Někde je chyba. Pokud ten zlý ztratil zájem o moji duši, pak buď mu již patřím, nebo jsem již byl vytržený do Božího království. Takový normální den utužuje moji víru, zvětšuje vděčnost směrem k Bohu, trénuje mou zbožnost, ukazuje mi, jak jsem závislý na Duchu svatém a jak potřebuji žít z Boží milosti, která se obnovuje každého rána.
Tak jak se dneska máš? Normálně?

Když jsem chodil do školy, každé ráno jsem od své maminky slyšel. Máš svačinu? Nezapomněl jsi něco? A když jsem se vrátil, vždy přišla otázka. Tak co bylo ve škole? A já měl na tyto otázky vždy stejné odpovědi. Ne. Ne. Nic. Bylo to jako automat a já jsem časem ani ty otázky nevnímal, ale odpovídal jsem na ně.
Podobně možná odpovídáme na stále stejné otázky v církvi od svých bratrů a sester. Jak se máš? Haleluja….
Jak je to však s otázkami, které nám dává Bůh? A dává je nám?
Ptá se nás? Jak to máme s Bohem. Ptáme se stále jenom my? Dáváme možnost Bohu se nás ptát? Potřebuje se nás Bůh na něco ptát, když je vševědoucí? Já věřím a mám také zkušenost, že Bůh se ptá. Často říkáme, že modlitba je rozhovor, ale místo skutečného rozhovoru spíše jsme to jen my, kdo máme otázky a čekáme od Boha odpovědi. Tak jako Bůh není automat na zázraky, tak také není automat na otázky. Pokud chci mít rozhovor s Bohem, pak je důležité nechat Boha ptát se nás.
Když se nás Bůh na něco zeptá, je to většinou proto, abychom si uvědomili nějaký stav, situaci nebo to jak jednáme. Někdy nám Bůh dává otázky, které nás mají osvobodit od starého myšlení od vyjetých kolejí v našem životě. Již to, že Bůh se mě může na něco zeptat, některé může posunout do nové oblasti vztahu s Bohem.
Když necháme Boha ptát se, pak se naše rozhovory dostávájí do velmi konkrétních věcí, od barev, značek a tvarů věcí, které bychom si přáli a možná máme strach si o ně říct, protože nám to připadá „nebiblické“, po Boží otázky, které se nám dostávají pod kůži a my musíme přemýšlet nad věcma a životem jiným způsobem než doposud. Často pak začneme mít nový pohled na věci, které jsme dělali spoustu let stejně a  také nad nimi stále stejně přemýšleli. Potřebujem být připraveni slyšet také něco jiného, než odpovědi na naše otázky. Potřebujeme být připraveni vyjít ze stále stejných otázek na Boha a nechat se jeho otázkami měnit.
Někdy na začátek stačí od Boha slyšet otázku:
Máš mě rád?
Miuješ mne?

Bůh mluví různými způsoby a my potřebujeme pochopit jak mluví, jinak se dostáváme do nepochopení, slepých uliček a bývame nemile překvapeni. Jedna z důležitých věcí pro pochopení je rozlišit to, kdy hovoří obecně a kdy osobně k nám.
Obecné slovo může být : „Bůh uzdravuje“ nebo „Bůh je láska“ nebo samotné „Bůh k lidem mluví“. To osobní je pak způsob, jak mluví a jak konkrétně mluví do naší situace s nemocí, s neláskou a pod.
Uvedu příklady. Všichni můžeme slyšet, že Bůh uzdravuje, ale není to tak, že když onemocníme, tak automaticky jsme uzdraveni. (A ani tak, že všichni, kdo jsou nemocní musí žít v hříchu apod.) Přichází k nám konkrétní slovo z Ducha, které nám dodá víru, které má moc jednat s nemocí a činit zázraky. Pro každého to je jiné slovo a také různě přichází. Pro někoho přichází skrze služebníka a modlitby, pro jiného skrze čtení Písma, dalšímu je vloženo přímo Duchem do srdce a mysli. Někomu nepříchází žádné slovo. Nebo aspoň v té chvíli nic. Není ten správný čas. Pokud se opíráme jen o obecné slovo, pak jsme často zklamaní, že se nic neděje. Musíme věřit tomu obecnému, ale vyhlížet to konkrétní.
Jiný příklad. Někde funguje služba dětem a mládeži nebo roste sbor. Slyšíte svědectví o tom, co vedoucí nebo členové týmu museli obětovat, aby se služba začala rozvíjet a Bůh pak začal přidával lidi. Slyšíme svědectví o tom, jak Bůh k nim konkrétně promluvil své slovo. Pak se o to samé snažíme udělat ve svém sboru, v naší situaci podle slova, které Bůh dal jim. Zjistíme, že to nefunguje. Je to proto, že potřebujeme pracovat na základě slova, které Bůh dává nám a ne podle slova, které dal těm, kteří dávali svědectví. Oběť, kterou oni udělali nemusí být obětí pro nás. Pro nás může být těžké obětovat neco jiného. Proto potřebujeme znát konkrétní Boží slovo do naší situace. To platí pro všechna svědectví. Bůh nebude s námi jednat přesně tak, jak jsme to slyšeli ve svědectvích jiných. To, co je důležité je, že Bůh bude jednat. Jak a za jakých podmínek může být pro nás úplně jiné.
Podobné je to s kázáním. Kázání může být pro některé velmi  obecné a oni potřebují ještě konkrétní slovo do své situace a pro něteré je stejné kázání velmi konkrétní.
Potřebujeme si právě toto uvědomit, abychom neztráceli naději, ale naopak abychom se mohli radovat, že Bůh mluví přesně do našich situací. Nekopírujme jiné. Bůh má pro nás originál, který je jen pro nás.

Zamyšlení na každý den. Kolik zamyšlení denně je napsaných někde na internetu, kolik vychází knížek každý rok se čtením na každý den. Tisíce myšlenek. Jak jsme na tom my?
Přemýšlíme? O čem? Stálo by to za to napsat?
Určitě se nám všem honí každý den hlavou mnoho myšlenek. Jde jen o čem ty myšlenky jsou a kdo a co je v nás vyvolává.
Jsou to myšlenky vnuknuté Duchem svatým? Tedy často myšlenky, které nás napadají při čtení Písma, při modlitách a po nich, ale také když nám ukazuje věci a situace, naše reakce během běného dne. Přemýšlení je dobrá věc. Není na škodu i snít.
Bůh nás tak stvořil, abychom sami přemýšleli, hledali odpovědi, hledali tvůrce, měli na něj dotazy, diskutovali s ním o svých myšlenkách, kdy nám tříbí pohled na něho samotného a na to, co dělá. Je skvělé přemýšlet. Přemýšlet s Duchem svatým o věcech, které nám podstrčí pod nos, před oči. Aniž si to uvědomujeme je to On, kdo k nám dokáže promlouvat i skrze film, píseň, obraz, jednání lidí kolem a ukazovat nám v tom hluboké pravdy. Potřebujem se jen zastavit a začít o těch věcech přemýšlet,
Možná si říkáme, ale my přece stále přemýšlíme, v práci, doma při vaření, při hlídání dětí, ve službě Pánu, při učení… Stále musíme o něčem přemýšle a řešit věci.
Já nemám na mysli takové , jak já říkám, „technické“ myšlení, které mne udržuje během dne v provozu a v akci. Já dnes hovořím o zastavení se nad jednou věcí, o které budu přemýšlet hlouběji, rozeberu si ji z několika pohledů, přemýšlení, které mne zbohacuje v tom, jak se má mysl více a více rozšiřuje a prohlubuje. Taková mysl je schopna více a více vidět rozmanitost a hloubku Boží lásky. Dokáže přijímat nové věci, které Bůh připravuje. Dokáže se pokorněji sklonit před Božími pravdami.
Žijeme ve světě, který musí stále vymýšlet nové věci, novou reklamu na stejné věci, nové technologie, které upoutají jen na několik měsíců a musí přijít další, aby nějak oslovili lidi. Podobně je to s myšlenkami. Neustále lidí vyhledávají něco, co je emočně zasáhne, něco o čem by mohli říct wau, to bylo dobře řečeno.
Problém je vtom, že nám nijak nepomáhá, protože tak jak se zbavujeme starších telefonů, se zbavujeme i myšlenek. Jen rychleji. Nestačí v nás dozrát, nestačí zapustit kořeny. Hned se pídíme po dalších nových, sháníme je všude. Tak jak se dnes hemží lidé po světě, tak se hemží naše myšlení. Hned sem, hned tam a zase jinam, opět zpět a znovu mne upoutalo něco na druhé straně…
Potřebuje se naučit přemýšet o světě, který jde kolem nás tak, aby nás nevtáhl do svého způsobu mýšlení.
Nepřemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, ale slupku po slupce strhávat z nepoznaného a odkrývat pravdu, ke které nás chce Duch svatý přivádět. Přemýšlení o věcech nám pomáhá věci správně pojmenovat. Co dokážeme pojmenovat, dokážeme i uchopit a zpracovat myslí i srdcem. Nevíme, jak dlouho přemýšlel Adam nad jmény zvířat, která jim dával. Věřím, že je jen tak nestřílel, ale uvažoval o tom.
Naučme se každý den na chvíli přemýšlet, zahloubat se. Říct Duchu svatý, kam mne dnes chceš dostat, k jakému poznání, dej ať nepřehlédnu to, o čem bys chtěl, abych dnes přemýšlel. Pak moje přemýšlení přinese užitek pro můj život, nevytratí se, ale objevená pravda, poznání zakoření a bude růst.
Nezanedbávej svá osobnín zamyšlení s Pánem na každý den.

Možná někdy máme problém s lezením do nebe. Snažíme se tam vecpat, vylézt, vyškrábat. Dáváme tomu hodiny a hodiny. Snažíme se promodlit do nebe, dostat se tam skrze posty. Někdy si to neuvědumujeme, ale začneme mluvit jako bible. Doslova. Jako bychom se vrátili o několik desítek let nebo někdy stovek let dozadu. Čím více to zní, že je to z bible, tím lépe se cítíme. Vždyť to je ta řeč jako v nebi. Omlouvám se , že to zveličuji, ale snažím se o to, abychom si uvědomili, že Bůh nechce abychom se snažili za života dostat do nebe. Pokud by to chtěl, vzal by nás z této země, nebo by nás vzal ve vytržení se tam podívat, jako to udělal Pavlovi. Nakonec již jsme zastoupeni na nebském trůnu Kristem. Naopak my tady na zemi máme zastupovat jeho. Tedy spíše máme stahovat to Boží na zem. Být potrubím skrze které proudí Boží království z nebe k lidem tady na zemi. Nemáme být zaměřeni se tím potrubím dostat do nebe.Na to není, žale je na stažení nebe na zem, Božího království mezi nás. Tak si ho sami můžeme také užívat a můžeme se radovat z toho, že jednou nás Pán povolá do toho dokonalého. To, co stahujeme, je jen částečné.
Všechno má svůj čas. Nyní žijeme na zemi. V porušených tělech, v křechkých hliněných nádobách. Nesnažme se lézt nahoru, je to Duch svatý, který dělá prostředníka, skrze kterého přichází Boží věci z nebe. Snažme se porozumět tomu, co Bůh říká, co po nás chce a především se nechme použít, aby ty křehké nádoby mohly být naplněny Božím královstvím a mohly ze sebe vylévat na lidi kolem. Pak najednou začneme poznávat, že stojíme před Bohem. Je to jako když prudký déšť spojuje mraky se zemí. Tak jsme spojeni s Otcem, když  námi proudí věci Božího království skrze Ducha svatého.  Jsme spojeni jako optickým kabelem díky kterému jsme zároveň před jeho trůnem a zároveň zde dole.
Snažit se vylézt nahoru je zbytečná dřina. Až přijde čas, pak vše uvidíme. Buďme jako déšť seslaný Bohem, který přichází v pravý čas a nenavrací se s prázdnou.

Jsou různé druhy napadení lží. Jde o naši mysl, jindy o víru, často o lež, která přichází tím, že si ten zlý používá naše přátele. Jde však také o lživý výklad Písma. O to se Satan pokoušel také u Ježíše. Ježíš ho konfrontoval opět Písmem a odhalil tím jeho lež. Satan pak odešel. Ježíš nám dal návod na jednání se lží. K tomu však potřebujem nejen znalost Písma, ale především znát osobně jeho Autora. Ďábel nám může a často to dělá, že nám předkládá lež zabalenou v slovech Písma. Celé denominace byly odvedeny z cesty, protože uvěřili lži, kterou jim předložil Satan skrze Písmo. Kolik lidí v dějinách církve bylo právě proto upáleno a popraveno. A nejdnalo se jen o popravy a pálení skrze Jezujitský řád, inkvizici a katolickou cirkev, ale často také se zabíjelo a popravovalo a mučilo i skrze protestanty uvnitř protestantů (Kalvín v Ženevě apod.)
Pokud by lidé znali Otce a Ježíše, vědli by, že s jeho spravedlností jde také jeho milosrdenství a milost. Víra bez milosti je tvrdý fanatismus, který vede k násilí, manipulaci, zastrašování, rozkolům, nesvobodě a zákonictví. V dřívějších dobách pak na hranice a pod katovu sekeru.
V listě Jakuba ve čtvrté kapitole se píše „Vraždíte a žárlíte, ale nemůžete ničeho dosáhnout… Zastavil jsem se nad tím slovem vraždíte, protože sám jsem nikoho nezavraždil a znám jen málo lidí, kteří někoho zavraždili, proto mne toto oslovení Jakubem zarazilo. Pán mi však ukázal jak dokážeme ve svých srdcích, svým jazykem, svými myšlenkami zabíjet a týrat. A  jak píše stejně ničeho nedosahujeme.
Zabíjíme, když místo milosti se ihned odsuzujeme, zabíjíme, když místo povzbuzení kritizujeme, zabíjíme, když plánujeme intriky, zabíjíme, když jsme neteční ke zlu, zabíjíme, když si vyléváme špatnou náladu na lidech…. Zabíjíme důvěru, naději, víru, jednotu, lásku v sobě, zabíjíme opět křižováním Krista.
A stačí se zastavit a začít se přetat dívat na svět z pohledu svého sobeckého já, a začít se dívat z nadhledu Božího, plného milosti. Potřebujeme otevřít srdce a být upřimní před Bohem. Bůh se dává poznat upřimným. Takoví s části poznávají Boží srdce. Čím více jsme před ním otevřenější a dychtící po jeho přítomnosti, tím více se ocitáme uprostřed jeho srdce. Pak dokážeme rozeznat pravdu od lži, protože nám to odhalí srdce. Víme, že Boží srdce by nejednalo tak, jak nám se to snaží nalhat Satan, i když k tomu používá Písmo.

A také nám možná trochu pomůže se zamyslet nad sebou, nad jednáním nás samotných, při sledování chování různých postav v Růžovce. On ten seriál je nakonec tak trochu i o nás, i když tam křesťani momentálně nevystupují.

Jak často se zabývame závislostmi. Závislostmi na čemkoli a nějak zapomínáme na dvě nejčastější místa kde prohráváme. A to ve vztazích a vlastních představách a touhách. Tu největší spoušť zanechává Satan ve vztazích mezi námi. Používá k tomu často naše představy o tom, jak by měli vypadat a chovat se ti, s kterými ty vztahy udržujeme, zvláště když jsou to oni, o kom si myslíme, že díky nim se nadaří naplnit naše sny o nás samotných, o naší službě, kariéře, rodině, vztazích…
Dalo by se na toto téma naspat několik knih a pravděpodobně je již jiní napsali. Chtěl bych se zastavit jen u toho jak se bránit, ubránit a zvítězit.
Již jsem psal že první věcí je si to uvědomovat, uvidět to. Pokud odhalím nepřítelovu past, pak se do ní nechytím. Potřebujeme se nenechat chytit do Satanových lží, protože by nás omotaly, zacpaly uši a oslepily oči, abychom neslyšeli a neviděli a srdcem nepochopili Boží dílo s námi. Pokud se to stane, pak potřebujeme pomoc bratří a sester, potřebujem vysvobodit Duchem svatým z tohoto zajetí lží. Proto je důležité, se do nich nenechat zamotat, ale je včas odhalovat. Být obezřetný jako had, ale přitom být bezelstný a prostý jako holubice.
Jak rozpoznat a jednat s těmito nástrahami?
1. Nenchat se rozhodit, rozčílit, urazit, poštvat skrze pomluvu.
Naše prvotní reakce může být, že se budeme hněvat, ale měli bychom to včas zvládnout a uvědomit si, že:
a) Bůh miluje všechny lidi, dokonce i ty, kteří nás rozčilili, urazili…a chce, abychom projevovali stejnou lásku jako jim projevuje On. Nebojujeme s lidským nepřítelem, i když se věci skrze lidi dějí!
Musíme zkoumat naše jednání – proč se vlastně hněváme, proč se vlastně urážíme a tak dále. Co nás vlastně tak rozčílilo? Nakonec zjistíme, že je to díky tomu, že nám jde více o sebe, o naše, o mé já. Pokud se zaměřím na to dobro pro druhé, mnohé z těch lží nás úplně minou.
b) Ďábel nás chce dostat do situace, kdy začneme reptat, soudit, zlořečit, nenávidět, hořknout. Chce nás dostat do hříchu a oddělit nás od slyšení a vidění Boha.  Pokud se to začíná dít, pak jsme na cestě skočit ďáblu na lep. Musíme se ihned z této cesty vrátit. Vyznat naše reptání, souzení, počínající nenávist a hořkost jako hřích, požádat o odpuštění a začít lidem žehnat a děkovat za ně. Nemusíš přímo reptat, ale je v tobě boj zda si začít stěžovat Bohu a žalovat na druhé, nebo tě to tlačí k tomu pěkně z plných plic jim říct, co si myslýš… Podle toho, že se to odehrává, můžeš si být jistý, že je tu past.
c) Bůh o této situaci ví a dopustil ji, protože nás chce i skrze toto posunout dál a naučit nás milovat. Milujícímu Boha všechno prospívá k dobému. Ďábel se ti bude snažit říct, že to nemá dále smysl. Že se na to všechno máš vykašlat. Nebo naopak, že se musíš více a více snažit, jinak se nemůžeš přece Bohu líbit.
S uvědoměním si těchto tří pravd přichází pokoj a mohu se na situaci dívat z Boží výšky a měl bych v modlitbě začít ve jménu Ježíš podřízovat své myšlení o věcech a lidech pod myšlení Kristovo. Tak se nenechám omotat lží v této oblasti.
2. Tím, že vyřeším svůj hněv…, mohu prohlédnout Satanovu past a nejen se ji vyhnout, ale veřejně ji odhalit a tím i v této situaci Satana odzbrojit. Málo kdo to děláme. Pokud se ji vyhneme, neodhalujeme ji veřejně. Pak na nás znovu a znovu útočí.
Potřebujeme začít střízlivě myslet. Jen tak mohu odhalovat lež. Někteří z nás se dokáží tak „vytočit“, že začnou do duchovní oblastí křičet, vyhrožovat démonům, ale neodhalí je. Démoni a jiné duchovní bytosti se nebojí našeho křiku, naopak snaží se o to, abychom se rozkřičeli ještě více, protože přestaneme vnímat, co říkáme a můžou nás naše ústa dostat do zlořečení a hříchu.
Satan se nebojí křiku a nadávek, ale pravdy. Bojí se, že bude odhalena jeho lež.
3. Potřebujeme být neustále ve střehu. Neznamená, že když jsme jednou zvítězili, že nepřijde další útok. Další připravená a promyšlená ďáblova lež. Přijde ve chvíli, kdy to nejméně budeme očekávat. Proto potřebujeme stále prosit Ducha svatého, abychom byli stále přiraveni odhalovat lež v našem životě a také kolem nás.

Nejdůležitější věcí, pokud se nechceme nechat obelhávat ďáblem, je uvidět pravdu. Mít poznání v situacích, do kterých se dostáváme. O Satanu je napsané, že je lhář a původce lži. Lež má moc jen tehdy, když ji uvěříme. Proto každá lež se snaží tvářit jako pravda. I o Satanu je napsané, že se převléká za anděla světla. Proto je velmi těžké rozpoznávat lež od pravdy. U křesťanů se často ohání Božím slovem, spravedlností apod.
Běžně nás Duch svatý upozorní na Satanovu lež, proto se ďábel nejdříve snaží nás rozhodit, znervóznit, dostat do strachu a obav, snaží se v nás vzbudit žárlivost, využívá naší netrpělivost a naši ješitnost, abychom nebyli schopni slyšet hlas Ducha svatého.
První věcí je rozpoznat situaci. Kdy je nastražená past, do které se máme chytit. Například ráno vstanete a hned vám partner řekne něco nepříjemného. Nechce, ale prostě to z něho vyjde. Nemusí to být partner, může to být soused, sousedka, která vám pro něco vynadá a vy ani nevíte proč. Prostě to berete, že vám chtějí ublížit a ubližují. To samé může být večer, kdy se těšíte, že budete mít s někým skvělý čas a místo toho bum… nepříjemné sovo nebo věta.
Potřebujeme vědět, že Bůh nás miluje a chce, abychom jeho lásku nejen prožívali, ale abychom se o ni dělili s jinými. Jinými slovy abychom milovali. Ďábel chce naopak, abychom ubližovali, začali nenávidět, vracet zlo za zlo apod. To je první, co si potřebujeme uvědomit. Ďábel to rád schová za spravedlnost. Copak je to spravidlivé, že “ zrovna já musím stále odpouštět“, Bůh je spravedlivý a „toto není spravedlivé, tak mám právo to vrátit, nemůže si to ďábel pořád dovolovat“. Podobné myšlení se nám ďábel snaží podstrčit. Snaží se, abychom se zaměřili na člověka, skrze kterého jedná a vedli válku s člověkem místo s ním, který to působí. Výsledkem je odplata, hádky, neodpuštění a díky tomu začne růst nenávist a hořký kořen v našem srdci.
Toto si musíš uvědomit vždy, když se dostaneš do podobných situací. My přece nebojujeme proti tělu a krvi, tedy proti člověku, ale proti tomu, co je vede k tomu jak jednají. Proti nadzemským mosnostem zla. Proti Satanu a jeho posluhovačům. Ne proti lidem.
To je ta základní věc, když chceme vítězit a nenechat se zatáhnout do ďáblových lží.
(Pokračování příště)

Neznámější televizní seriál Ordinace v růžové zahradě je specialista na odhalování lidských povah. Některým se smějeme, na jiné se zlobíme, dalším možná závidíme. I když je to mnohdy přehnané, vychází ze života lidí. Možná proto je to tak sledovaný seriál. Z větší části jsem ho neviděl. Když začne, většinou se jdu projít. Několik měsíců jsem chodit nemohl, tak jsem se na některé díly podíval. Tak jako včera. Včera jsem mohl již odejít, ale nechtělo se mi chodit do deště.
Když jsem sledoval chování jednoho doktora, Karla, který nastoupil do nemocnice v Kamenici, aby byl nablízku dceři a hlavně své byvalé ženě, o kterou soupeří s jejím současným partnerem, také lékařem, mi Duch řekl: „Přesně tak s křesťany jedná Satan. Přesně tohle je jeho taktika.“ O co šlo?
Protože se snaží získat zpět svou bývalou ženu, je jí stále někde na blízku. To jejího současného partnera přívádí k žárlivému jednání. Když to byvalý manžel zjistí, využije toho. Začne s ní mluvit jako kamarád, který ji vztah přeje a posílá ji za ním. Proč mění taktiku? Protože ví, že žárlivý muž přestává vidět realitu. Ví, že pokud teď ustoupí z přímé konfrontace, žárlivec se sám znemožní a bývalá manželka sama od něj odejde. No a pak přijde on, bývalý manžel, chápající kamarád. A má vyhráno.  V seriálu, i když to ve včerejším díle ještě nebylo vidět, ona na to skočila. Aspoň si to myslím.
Přesně tak jedná Satan uvnitř nás. Po celý náš křesťanský život jsme pod jeho útoky pokušení. Musíme bojovat a rozhodovat se pro Krista. Ve chvíli, kdy se rozhodujeme opustit nějaký hřích, tedy v době přímé konfrontace s jeho pokušením a Boží cestou ví, že by prohrál. Proto ustoupí, aby nedošlo ke konečnému rozhodnutí. Začne však jinak. Posune se do role chápajícího přítele a kamaráda. Často si to neuvědumujeme a myslíme si, že k nám mluví Duch. Pak nás „zaháčkuje“ a čeká až si sami postavíme Boha (aniž bychom si to uvědomovali) jako protivníka, který nám chce brát něco dobrého, nebo nás nutí do věcí, které nám způsobují bolest a nepříjemnosti. No a má nás. Odvedl nás z cesty a my si přitom myslíme, že jdeme za Bohem. Že jdeme za tím pravým. Vždyť kdo jiný než Bůh, by nám tak dobře rozuměl? Přitom jsme skočili do náruče nepříteli, který nemá slitování a jedná s předem připravenou taktikou.
Nemylme se. Satan nemá přátele. Nemá lásku. Písmo o něm mluví jako o lháři a původci lži. Jako o vrahu. Nikdy nemiloval člověka a nebude ho milovat, protože miluje jen sebe a jde mu jen sebe. Aby získal co chce, tedy tebe, dokáže se postavit do role přítele, který jedná s chápající láskou. Nikdy, nikdy, nikdy nechce člověku pomoc! Vždy mu jde jen o zničení člověka!
Jak se bránit a zvítězit v takové situaci si řekneme příště.

Stalo se vám, že někdo zpochybnil vaši víru v něco. Byl tak dlouho vedle vás, že jeho pochybování vás natolik ovlivnilo, že jste sami začali pochybovat o tom, o čem jste před tím  byli přesvědčeni. Mně se to nedávno stalo. Téměř tři rok spolupracuji s jedním  bratrem, který je neustále v pochybnostech. Ohledně financí, ohledně dokonalosti své práce, ohledně druhých ohledně… Někdy se ptám, jak se mohl stát věřící, když neustále pochybuje. Jeho pochybnost zasáhla i mě. Místo víry v to, že Bůh má věci pod kontrolou, jsem se začal spoléhat na to, co je vidět. Na to co je již zajištěno. Prostě pokud neuvidím, neudělám krok dál. Díky Duchu svatému, že mi to ukázal a vysvobodil mě z tohoto zajetí pochybností.
Pochybování dokáže člověka zastavit a ochromit natolik, že nedokáže udělat žádný krok vpřed. Zůstane stát na místě. Někdy dokonce začne ustupovat dozadu.
Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Jakub 1:6 B21
Občas naše pochyby svedeme na opatrnost. Potřebujeme skutečně prožívat svobodu v důvěře Bohu a v to jak nás vede, kam nás vede. Znamená to jednoduše se rozhodnout a vykročit. Byl jsem člověkem, který často o sobě pochyboval, byl nerozhodný, ale pak najednou jsem vyrazil naprosto nelogicky, neuváženě. Nějak bylo, nějak bude. Někdo to mohl vidět, že jsem riskoval. Nebyl to však risk, ale hloupost, kterou vyprovokovalo moje pochybování o sobě samém. Vždy mne to dovedlo do průšvihu.
Zdravě riskovat mne naučil až Bůh. Existuje vlastně zdravé riskování? Může existovat? Ne, risk je prostě risk. Zdravé riskování je pouze spoléhání se na Boha, jeho slovo a zaslíbení, na jeho vedení a na hlas Ducha svatého. Pro ty zvenčí to vypadá jako riskování, ale protože to vychází, je to zdravé riskování. To je však pohled z venčí.
S Bohem neriskujeme, spoléháme-li se na na něj a jsme-li poslušní tomu, co nám říká, že máme dělat. Můžeme mít naprostou jistotu v dobrý výsledek. V podstatě jdeme na jistotu bez rizika. Přesto je to velké dobrodružství, protože Bůh nás provází situacemi, které jsou mnohy pro nás neřešitelné, vede nás do věcí, na které nemáme, nebo jsou neuskučitelné z mnoha technických a finančních  důvodů, včetně pro přírodní a fyzikální zákony. V tom však všem slavně v Kristu vítězíme. Je velkým dobrodružstvím být součástí Božího jednání skrze nás.  Chci vás povzbudit. Je to skvělé, ale musíš vykročit. Musíš Boha poslechnout, když po tobě žádá velké věci, na které nemáš. Pokud zůstaneš sedět, pak se nic nestane a ty budeš jen sledovat, jak to Bůh dělá skrze jiné. Možná to znamená, že se budeš muset vzdát věcí, které jsi doposud dělal. Pokud tě Bůh volá pro konání svého díla tady na zemi, neváhej mu odpovědět ANO TATÍNKU a vykročit. Stojí to za to!

Přemýšleli jste někdy o tom, proč nás Bůh stvořil?
Asi ano. Na co jste přišli? Těžké přemýšlení, viďte.
Učili nás, že Bůh chce mít vztah s člověkem. Také nás učili, že Bůh si vystačí sám se sebou. Ani jedno ani druhé mi jako vysvětlení nestačí.
Pokud si Bůh vystačí sám se sebou, pak jsme jen hříčkou? Pokud chce mít vztah, pak ho může mít s anděli.
V 1.Janově listě čteme, že kdo nemiluje nezná Boha, protože Bůh je láska. Láska, aby se stala láskou potřebuje skutek. Stejně jako víra. Pokud Bůh je láska, potřebuje tuto lásku prokazovat. Sám osobně jsem přesvědčený o tom, že Bůh stvořil člověka, aby mohl prokazovat svoji lásku. Nejen prokazovat, ale také přijímat od někoho jiného. Proto nás stvořil k obrazu svému. Dříve jsem si to vysvětloval, že jsme stvořeni k Božímu obrazu proto, abychom mohli být stvořitelským typem jako on. Dnes jsem přesvědčený, že nás stvořil ke svému obrazu, abychom mohli prokazovat lásku. Láska je vrcholem. Láska je důvodem stvořitelského týdne Boha.
Láska potřebuje svobodu výběru. I Bůh mohl zůstat sám se svými anděli, ale rozhodl se stvořit člověka.
Myslím, že podobnou svobodu dostal i Lucifer, Světlonoš, který stál blízko Boha a chválil ho. Pokud nevíme , kdo to je, je to Satan. On si zamiloval více sebe než Boha. Byl svržen na zem.
I člověk, aby vnímal Boží lásku, ale také aby se pro ni mohl svobodně rozhodnout, potřebuje svobodu v rozhodnutí. Pokud neznáme nelásku, jak se můžeme rozhodnout pro lásku. Jak poznáme, že nás někdo miluje, když nevíme jaké to je být nemilovaný.
Pak to stojí na víře, že to, jak se k nám někdo chová, je láska. Museli bychom být, jako Bůh. Být samotnou láskou, abychom se  pak nemuseli rozhodovat, ale vnímali jí.?
Nevím. Nezažili jsme to jako lidé. Na to by nám mohli odpovědět Adam s Evou.
Bůh zná dobro a zlo (třetí kapitola Genesis), ale zlo nad ním nemá moc, na rozdíl od člověka. Bůh je láska. Člověk také zná dobro a zlo, ale zlo do něj vstoupilo a přemohlo ho.
Boží láska však pro člověka připravila plán, jak nad ním zvítězit a prokazovat lásku k němu -Bohu i k jeho stvoření – lidem.

Každý z nás měl různý důvod, proč uvěřil. Mne například zasáhlo, že je někdo, kdo mi chce odpustit. Jiní byli přitaženi nadějí na uzdravení, další nadějí na věčný život, další na uzdravení vztahů v rodině… Pro nás všechny to byl počátek v poznávání Krista a Boha. Každý z té stránky, která ho přitáhla k obrácení.
Pak jsme své poznání i vztah začali rozšiřovat. Skrze vyučování v církvích, skrze budování hlubšího vztahu s Bohem a Ježíšem. Skrze to, jak nás provázel a provází životem. Přijali jsme Ducha svatého, který v nás začal budovat nový charakter. Charakter Boží. Náš vztah ke Kristu a Bohu se různě mění. Od počátečního „Bože dej“ k následujícímu „Bože chci ti sloužit“ až k vrcholu vztahu a tím je přátelství s Bohem.
Přátelství je zvláštní vztah.  Vzniká různým způsobem. V knihách a filmech můžeme  vidět, jak někdo někoho zachrání a pak vznikne přátelství na celý život. Přátelství na život a na smrt. V Evangeliu Jana v patnácté kapirole Ježíš říká: : „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Sám svou lásku tak dokázal na kříži. Považuje člověka za svého přítele.
Na druhou stranu ve stejné kapitole hovoří o tom, že pokud jsme jeho přátelé, pak budeme dělat to, co nám říká, že dělat máme.
Vrátím se k filmům a románům. Někdy v nich čteme jak se lidé cítí zavázáni za to, že jim někdo pomohl, zachránil život a za každou cenu se snaží to splatit. Když se jim to podaří, ztrácí pro ně vztah smysl. Do té doby se cítili vůči zachránci něčím vázaní, pak když se jim podaří to zachránci oplatit, berou to za vyrovnání účtů a odchází. Nikomu nic nedluží.
Možná i my někdy se tak cítíme. Nejen cítíme, ale jsme k tomu vedeni skrze různá vyučování. „Podívej, co pro tebe Ježíš udělal. Musíš mu to teď vracet.“ A podobně. Lidé pak slouží, aby se vykoupili z toho, co pro ně Ježíš udělal. Aspoň si to myslí. To však vede opět k otroctví zákona. Proč? Není tam vztah přátelství, ale něco za něco. Nebo dokonce podvědomá touha se z této Boží oběti pro nás vykoupit děláním dobrých skutků. Dostat se opět do situace, já sám se postarám o sebe a svoje spasení.
Ježíš své učedníky nazývá přáteli. Svou lásku dokázal, že za přátele zamřel. Apoštolové a mnozí další dokázali své přátelství ke Kristu tím, že zemřeli pro jeho jméno. Zemřít znamená dát to nejcenější na tomto světě. Svůj život. Je to vzdát se toho, o co nejvíce bojujeme. Vždy bojujeme o to žít a přežít. Teď se z přátelství toho vzdávame. Vzdávame se sebe.
Myslím, že jako křesťané krok za krokem jdeme vstříc dokonanému přátelství s Bohem.  Začíná to naším sobeckým dej mi, pak musím ti to nějak splatit, nejlépe službou, ke konečnému tady je můj život přítele Pane. Tady je. i kdyby si již nic pro mne nedělal. Tady je, protože jsem tvůj přítel.

Mnohokrát slyším říkat křesťany tomuto světu, že na rozdíl od nich nemá smysl života. Nemyslím si, že je to pravda. Znám mnoho těch, kteří zasvětili svůj život pro nějakou dobrou věc a vydrželi až do smrti. Mnoho lidí nachází smysl života, přestože neuvěřili k Krista. Mají svá osobní poslání. Proto nerozumí tomu, co jim říkáme. Mnohdy je to uráží. Zavírá to pak dveře k jejich srdcím. Někteří ten smysl života mají v dětech, jiní v práci, kterou svým způsobem považuji za službu, někteří mají srdce pro lidi a pomáhají jim ve svém volnu, pracují v různých  neziskových organizacích,v komunitách  nebo jen tak sami o sobě. Dokonce mnohé jejich vize a to, pro co žili trvá i po několik generací. My jim přesto chceme namluvit, že nemají smysl života. Jako bychom se chtěli nad ostatní povýšit.
Kristus se však přišel ponížit.
Nejde o smysl života, ale o život. O život věčný. To, co lidé potřebují slyšet, je naděje na věčný život v Božím království, která je ve víře v Ježíše.
Ježíš  hovořil k učedníkům, aby nepochovávali mrtvé, ale mluvili o Božím království (Lukáš 9), sám rozhlašoval zvěst o Božím Království  (Lukáš 8), posílal svých dvanáct hlásat Boží království (Lukáš 9). Demostroval Boží království uzdravováním a vysvobozováním.
Má to svoji logiku. Lidé touží po věčném životě v Božím království. Někdy říkají vtipy o teple v pekle, ale někde uvnitř touží po věčném životě – po věčném životě tam, kde bude pokoj, radost, láska. Po nebi. Pokud zvěstuji Boží království, vyvstává lidem otázka, jak se do něho mohou dostat a následuje evangeliu o Ježíši Kristu.
Ale mnoho již slyšelo o Božím království, a potřebují jen ještě slyšet o Ježíši, o odpuštění hříchu a činění pokání. Jsou lidé, kteří si stále myslí, že díky tomu, co dělají – jejich poslání – se možná dostanou do nebe. Ti potřebují slyšet, že vstupní branou do nebe není jejich poslání a tvrdá služba, ale vztah s Ježíšem skrze víru v něho, učiněním ho tím, kdo panuje skrze Ducha svatého v jejich životech.
Pak také následují i změny v životech tady na zemi a také v jejich posláních.
Začíná to vše u Božího království. Proto Ježíš stále ukazoval a mluvil o Božím království (podobenství). Apoštolové zvěstují a dosvědčují Boží království (Skutky 20 a 28) a učí o tom, proč se někdo nedostane do Božího království.
Do Božího království se dostávají více chudí než bohatí. To není o víře v Krista, ale o potřebě a touze po tom žít v Božím království. Bohatí, ale ne všicnhi si myslí, že mají dost a vše si mohou koupit Včetně spravedlnosti, doktorů…. Narozdíl chudí touží po kráse a spravedlnosti a dalších věcech, kterých se jim po celý život nedostávalo. Pokud zjišťují, že do království vede cesta skrze Ježíše pak přicházejí k němu. Pokud bych to řekl duchovně, pak chudí více slyší a odpovídají na Boží volání, kterým Bůh přitahuje své děti ke Kristu.
Neurážejme a neponižujme nevěřící tím, že nemají smysl života, že nemají svá poslání, nebo že nejsou schopni dělat dobré věci, ale zvěstujme Boží království takovým způsbem, že začnou po něm toužit. Pak, když uvěří v Ježíše, se jejich život začne setkávat také s Božím království mezi námi a pak se stane také jejich smyslem žít pro toto království.

Jsme čtvrtý den v Anglii. Teprve dnes ráno si skutečně připadám jako v Anglii. Probudil jsem se do mrholícího a zamračeného rána. Tak nějak si představuji počasí v Anglii. Minulé tři dny jsme se však vyhřívali na sluníčku a mohli chodit v krátkých rukávech. Ani jednou za tu dobu nezapršelo. Vidíte, dnes se člověk nemůže spolehnout ani na tak tradiční věci, jako je anglické deštivé počasí.
Pršiplášť jsem si přibalil do kufru zbytečně. Teď však vážně.
Již nějakou dobbu se nacházíme v období, kdy je bořeno všechno, na co jsme se mohli spolehnout. Ať je to pokoj v Evropě, ekonomicé jistoty, tradice jednotivých národů a dokonce i to tradiční počasí v určitých oblastech světa. Tam, kde jsme si byli jisti bepečím, jsme dnes v ohrožení, tam kde jsme očekávali jistotu a podporu se rozpadá systém, neopak kde jsme si užívali soukromí, dnes se na nás může dívat celý svět, včetně státu.
Místo svobody se dostáváme pod tvrdou kontrolu kamerových systémů a počítačových programů. Přestává existovat soukromí. Především tehdy, jestli chci zůstat součástí běžného života. Jsme neustále sledovaní, i když si to neuvědomujeme. Kde se pohybujeme, co nakupujeme, s kým se scházíme, telefonujeme, co říkáme. Dnes se to snaží skrýt za potřebu reklamy, za touhu nám nabídbout to, co potřebujeme, nebo nutnost pro bezpečnější život. Dokonce se pracuje na programech, které budou snímat i to, co si myslíme. Trochu schopnější „ajeťák“ nebo fanda do počítačů se dokáže přes naše kamery v počítačích, telefonech, notboocích, chytrých televizích stát součástí naší domácnosti, aniž bychom se to dověděli.
Podobně jsou bořeny i zajeté věci v církvi, v církevní službě. Některé opory, které do dnešního dne fungovaly padají. Především všechno, co bylo postaveno a co se opíralo o člověka, co státlo díky zákonickému postoji a tradicích, ze kterých se vytratil Kristus a zůstly tradice pro tradice. Pán říká: (Židům 12)  Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, a nyní zaslíbil řka: ‚Já ještě jednou zatřesu‘ nejenom ‚zemí‘, ale i ‚nebem‘.
Jak dál Duch skrze pisatele listu říká, otřást se dá jen otřesitelným. A otřesitelné není z Boha, Boží věci obstojí. Tak Bůh třese zemí, aby zůstalo jen jeho dílo. Bůh třese nejen zemí, ale i nebem.
Jediné, co zůstane v neotřesitelném pokoji je to, co má za základ v Kristu, co se o něj opírá a spoléhá na něj. Vše lidské kolem popraská, rozdrolí se a spadne. O to více bude vidět Krista v těch, kteří mu vydali své životy. Opadne lidské a zůstane v nich pouze Boží.
Jednou z věcí, kterou potřebujeme, aby skutečně uvnitř nás byl vybudovaný Boží charakter. (ovoce Ducha svatého) To jediné obstojí a zůstane obnaženo.
Nacházíme se v době, kdy Bůh třese se vším, co není z něho i v nás. Nebojme se toho. Možná máme obavu z toho, co vidíme kolem sebe, ale nebojme se, ale naopak se radujme, Bůh chce, aby zůstalo jen zlato. Uvidíme, že mnozí budou kolem padat, ale jen proto, aby povstali očištění od lidských pravidel, snů… Aby zůstalo jen to, co je z Ducha svatého. Možná i naše „nohy se budou otřásat, aby se aby z nás opadylo vše otřesitelné. Nebojme se a modleme se, aby dětí Boží obstáli.

Občas se setkáme s lidmi, kteří mají poznání, nebo dar rozlišení duchů, přesto nejsou schopni tímto darem sloužit. Vzpomínám si, že ještě před pár lety jsem nebyl schopen pochopit, že jsou křesťané, kteří neslyší Boží hlas. Myslel jsem si, že každý musí s Bohem komunikovat tak jako já. Nemyslel jsem tím,  že musí slyšet fyzicky hlas, ale že se dokáže prostě s Pánem domluvit. Podle toho jsem také s bratry a sestrami mluvil. Často jsem však narazil  na nepochopení. Lidé nechápali o čem mluvím. Podobné je to i s  dary poznání, nebo rozlišení duchů. Ten, kdo je má a neví nic o duchovních darech, si myslí, že každý musí mít stejné poznání. Že to, co je jim zjevné, musí  být zjevné i sourozencům kolem  nich. Pak jsou překvapeni, že tomu tak není. „Jak to, že to nevidíš, když je to tak zjevné.“ Často se pak dostanou do hádek a soudu druhých. Potřebujeme pochopit, že každý z nás má jiná obdarování, každý z nás věci a situace vidí jinak, z jiné pozice zkušeností a duchovních darů které má, nebo naopak které nemá. Neznamená to, že je horším křesťanem, než já. Jen vidí věci jinak. Potřebujeme o věcech a o tom, jak je vidíme mluvit a naslouchat druhým, jak je vidí oni a proč. Pak zjistíme, že se mohou naše různá obdarování doplňovat a také to, že se vzájemně potřebujeme.                                                                                       Často však vidíme věci, které ostatní nevidí, protože Bůh chce, abychom se za ně modlili a ne je řešili. (I když modlitba je také řešení a dokonce to nejlepší.)

Přemýšleli jsme společně se Stáňou o vyučováních, konferencích a kázáních na téma vytržení, příchodu Pána a  konce věků a jsme vděčni za služebníky, kteří toto zdravě vyučují, i když se mohou lišit v tom, kdy očekávají vytržení. (Jedním prvkem zdravého vyučování je neuvádění konkrétních datumů.) Proč jsme za ně vděčni? Tato zdravá vyučování, kázání a konference zapalují jednu důležitou pochodeň v našich srdcích. A to touhu po fyzickém setkání s naším Pánem. Touhu přejít do nebe a setkat se s ním tváří v tvář.
Někdy jsme to vyměnili za touhu mu sloužit. Potřebujeme však obnovit vášeň po setkání s ním. Vášnivé očekávání ženícha a přípravovat se na svatbu. Pro nás to znamená toužit více a více po svatosti. Ne ji dosahovat dodržováním lidských předpisů a dogmat, ale přítomností Ducha svatého v nás. Větší vášnivou touhou po jeho přítomnosti.
Nemusíme tak plně porozumět všemu, co se vyučuje. I když Duch svatý dává poznání těm, kteří po něm touží. Důležité,však je, aby naše srdce opět zahořelo po setkání s Kristem tváří v tvář a radostně očekávalo jeho příchod pro nevěstu.
Myslím, že to je to, co nyní dělá Duch svatý skrz tato vyučování. Je psané, že je to Ženich, který si připraví nevěstu bez poskvrny. Víme, že jednak tím, že za její skvrny (hříchy) zemřel, ale také tím, že ji sám začne povzbuzovat skrze služebníky, kteří tuto zvěst přinášejí. Na prvním místě tím, že podřimující cirkev toto poselství žačne probouzet a nevěstu usvědčí z nepřipravenosti a lhostejnosti. Toto usvědčení ji však promění a  povzbudí k její větší péči o to být připravena a připravována  pro Krista. To pak vede k radosti, pokoji a nadějnému očekávání.

Dnes se Stáňou letíme na několik dní do Anglie. Protože tam nebudeme míít mnoho času, nevím, jak se dostanu ke psaní. Přiletíme až v úterý.

Před několika dny jsme byli na večeři s přáteli. Když jsme se loučli, přišla ještě otázka:“Co si myslíme o tom, co jde církví ohledně vytržení 23.9.2017.“ My jsme si nemysleli nic. Ne že bychom v ty dny nemysleli, ale protože jsme nic nevěděli a neslyšeli.
Doma mi mezi tím přišly na mail odkazy na různá kázání bratří na toto téma.
Nevím, kdy přijde vytržení. Může dnes, zítra 23., za pět a vícet let. Nevím. Z Písma víme, že to nikdo neví, ani náš Pán to nevěděl, když o tom hovořil s učedníky. Je to v rukou Otce.
Máme bdít a být připraveni. Co znamená být připravený? Vyhlížet příchod? Pozorovat a zkoumat znamení? Možná, ale asi to není pro všechny.
A však pro všechny  BDÍT znamená zůstat věrný a poslušný Bohu. Udržet si víru v Krista a zůstávat v Boží vůli. Jan mluví o zůstávání v lásce a milování bratří a činění dobra. Pak se nemusíme bát, že nebudeme vytrženi. Naše vytržení a slyšení polnice nesouvisí s tím, že budeme znát termín, ale že budeme čistého srdce před Bohem,
Pokud pečuješ o svůj vztah s Kristem, o naslouchání Duchu svatému, pokud se snažíš o to dělat to tak jak on ti říká, nebo tě vede, pokud muliješ bratry a bližní své, pokud se chceš zalíbit Ježíši a ne lidem, nemusíš přemýšlet o dni, kdy vytržení přijde, protože v něm zajisté budeš až ten den nastane.

Tak trochu s nezdravou odpovědností souvisí posuzování druhých, zda jsou svatí, nebo žijí-li svatý život. Co je svaté?
Kdo je svatý? Možná právě to, že si myslíš, že víš, jak a kdo je svatý, z tebe ďelá „zákonického“ křesťana. A to natolik, že si to bereš jako osobní odpovědnost.
Řekl by Ježíš o těch, které nazval apoštoly, že jsou svatí?
Víme, že o nich řekl v třinácté kapitole Jana, …i vy jste čisti…
Na jiném místě se dovídáme, že je to proto, že slyšeli slovo – jsou omyti slovem. Víme, že se učedníci dokázali pohádat o to, kdo je z nich přednější, víme, že Petr třikrát zapřel Ježíše, že ztráceli víru, když ježíš visel na kříži a zemřel…, přesto Ježíš o nich říká … i vy jste čistí.
Protože nevidíme do srdce lidí a tedy i našich bratří a sester, snažíme se je posuzovat podle vnějších projevů a často i vzhledu. Toto oblečení není svaté, tento účes není svatý, tyto šperky na ruce nejsou svaté, nalakované nechty nejsou svaté, způsob chůze se nám nezdá svatý, jeho pohled není svatý, to co říká, není svaté …. . Přitom si vytváříme svůj vlastní pohled na to, co se tváří svatě a co již ne. My si sami určíme, jaké šaty jsou nebo nejsou svaté, jaké šperky jsou nebo nejsou svaté, jaký účes je nebo není svatý, jaká slova jsou svatá a jaké ne a to již nemluvím o naší osobní theologii. Svatos, často hodnotíme svou vlastní svatostí, která není oddělením pro Boha, ale oddělením pro nás samotné, co já vidím, že je svaté. Uvedu příklad. Zhodnotíme účes, který je příliš moderní, proto nemůže být svatý. To je naše měřítko svatosti. Přitom, žena, která před tím, než si ho nechala udělat, říkala Bohu: „Chci se ti líbit a tak se nechám ostříhat. Chci být před tebou i hezkého vzheldu, Bůh ji na to řekl: „Mám z tebe radost. A já ti budu pomáhat, abys byla i uvnitř krásná.“
Mnozí si mysleli, že dosáhnou svatosti tím, že se zavřou před světem do jeskyní a klášterů. Jiní, že se nebudou mýt, protože to bylo v té době příliš moderní a mimo. Svatost není oddělení se od života na zemi, od života mezi lidmi, svatost je i v tomto prostředí toužit po Boží přítomnosti, být s ním a poslouchat ho. Být svatý je být omytý Božím slovem natolik, že mé nitro, můj duch se proměňují.
Svatým se nestávám naplněním zákona (což je mimo jiné také souzení vnějších věcí), ale přijetím milosti Boží a osobního vztahu s Bohem.