Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích. (Jakub 4:17)

V úvodu k jednomu z dedektivních seriálů se hovoří o tom, že dedektivové nemohou vyhrát nad zločinností, ale pokud by přestali s ní bojovat, pak bychom všichni prohráli.

Někdy máme mylnou představu o tom, že je dobro na jedné straně a na druhé straně zlo. A někdo si ještě myslí, že někde uprostřed je neutrální místo, kde se může alibsticky schovat. Ani dobrý ani zlý. To je velká lež od zlého. Tak jako rozdělení  na polovinu dobra a polovinu zla. Někdo to vlastně považuje rozdělení na přesné poloviny za dokonalost. I to je od zlého.
Písmo nám jasně říká, že svět je zlý a zkažený. Není nikoho, kdo by byl dobrý. Lidé si zamilovali více tmu než světlo. Svět je zkažený hříchem. Neexistuje jen polovina zla a někde je druhá polovina dobra.
Nikdo se nemusí učit zlu. Zlo se okamžitě zjevuje tam, kde se přestane činit dobro.
Všichni rodiče ví, že děti se nemusí učit zlu. Prostě najednou z nich zlo vychází. A my si říkáme, kde se to jen bere. To znamená, že je v nich a jde s nimi i námi dál životem. To, v čem jako lidé máme problém a musíme se to učit, je dělat dobro.
V Ježíši přišlo na svět světlo – dobrota Boží.  Boží děti jsou lampami, které světlo roznáší po zemi. Jsme Božími dětmi, které kamkoli vstoupí rozeženou tmu světlem Kristovým, které je v nich a z nich vyzařuje. Není to světlo fyzické, ale duchovní. Ve fyzickém světě se projevuje děláním dobrých věcí. Přemáháním zla dobrem a láskou.
Jak často se i my, Boží děti, raději vyhneme situacím, které jsou pro nás nepříjemné, situacím, ve kterých bychom mohli a uměli pomoc lidem, ale protože by nás to něco stálo, protože by to mohlo být nepříjemné, protože bychom se zesměšnili, protože bychom museli jít do střetů s jinými, protože zvítězila lhostejnost a pohodlnost, protože se nám prostě nechce, dobro neuděláme, neprosadíme. Musíme si uvědomit, že když něděláme dobro, když ho umíme dělat, okamžitě se prosadí a vítězí zlo. A my, Boží děti naplněni Duchem svatým, dobro dělat umíme a jsem k tomu vybaveni. A o co více ti, kterým byla svěřena nějaká autorita ať již světská či duchovní.
Tím jsem odpověděl i na případnou otázku, kdo je ten, kdo umí konat dobro. Odpověď zní  JÁ I TY!

Modlitba: Ježíši vyznávám ti, že mám problém vždy pomoc a dělat dobré věci, když mohu. Mnohdy nevím, co je přednější. Zda čas doma nebo čas při dělání dobra jinde. Prosím, dej mi poznání pravdy i v této věci. Nechci zmeškat dobré skutky, které jsi pro mne připravil, abych je dělal. Prosím, abys mi odpustil mou pohodlnost a i někdy nechuť vstát a činit dobro. Vyznávám to, jako svůj hřích. Prosím dej mi sílu to vždy přemoci a prosím také o to, abych nemusel vyhledávat alibstické výmluvy. Usvědčuj mne vždy, když tak začnu uvažovat a nedej mi pokoj, dokut takové myšlení neopustím. Děkuji.

Jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím království.
Skutky 1:3.

Úžasné svědectví. Sám Kristus svědčí o sobě tím, že se po čtyřicet dní ukazuje a hovoří s učedníky o Božím království. Přitom o tomto období toho moc není napsané. Často mluvíme o jeho ukřižování, vzkříšení, pak o vylití Ducha svatého o Letnicích, ale o tomto krátkém meziobdobí moc nemluvíme. Přesto je pro nás tak důležité a je velkým vzorem pro život Božích dětí.

Učedníci, nejen apoštolové, naposledy viděli a slyšeli o Ježíši, když byl ukřižovaný. Byli plní naděje v Krále Izraele, byli plni naděje v Mesiáše, ale on byl nyní mrtev a s tím i veškerá naděje.   Víra se vytratila. Každý odchází. Odchází i ze služby, kterou měli s Ježíšem. Vrací se k rybaření, k obchodu,… Je konec. Zůstala jen vzpomínka, možná hořkost, ztratila se víra a zůstala bolest ze ztráty Ježíše a možná ještě větší bolest ze ztráty představ o jejich budoucnosti, kterou učedníci měli. Každý sice trochu jinou a byla v tom naděje a očekávání. Vše na kříži umřelo.
K lidem, kteří ztratili víru a naději nemohl vstoupit Duch svatý. Oni by ho ani neočekávali, protože nechápali, co se stalo, co se děje a co se má stát. Z toho důvodu přichází vzkříšený Ježíš a dokazuje učedníkům čtyřict dní, že je živý. Že byl mrtvý, ale teď je živý. Dokazuje, že je skutečně Králem, Pánem a Bohem. Ukazuje na Boží království, vysvětluje proč se to muselo všechno tak stát. Při odchodu zaslibuje poslat za sebe náhradu Ducha svatého, který s nimi bude neustále.

Toto je nejmocněší svědectví z Písma. Svědectví, které navrátilo učedníkům víru a naději, které jim dalo sílu jít a očekávat na Ducha svatého, které je sjednotilo. Svědectví a demonstrace Boží moci, která křísí i mrtvé. Svědectví o pravdivosti všeho, co jim  Ježíš říkal, co jim po celá staletí zaslibovalo Písmo. Svědectví přinášející porozumění a světlo do tmy a pochybností. Svědectví o tom, že Ježíš je stále živý. Ne někde jen na nebesích, ve vyprávění, v Písmu, ale ukazuje se tady na zemi. Vzkříšený! Živý!

I my máme být toho všeho svědky. Vždyť pro toto Kristovo svědectví učedníkům jsme byli zachráněni i my, protože bez tohoto svědectví by cirkev o Letnicích nevznikla. Učedníci by nebyli v jednotě na místě, kde na ně byl vylit Duch svatý. Nevěřili by.
Ve zjevení je naspané, že jsme zvítězili pro krev Beránka a slovo svého svědectví. Sám Ježíš nám dává úkol být jeho svědky: „…ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ Svědectví o tom, že je živý i dnes, že je živý v našem životě, že platí jeho zaslíbení, že každý kdo v něho věří, i kdyby zemřel, bude žít.  Že i dnes pozvedá zkroušené, potěšuje smutné, uzdravuje nemocné, dává východisko v beznaději, vysvobozuje svázené závislostmi a trhá pouta otroctví z moci démonů a prokletí, křísí mrtvé. Tato svědectví dodávají všem kolem víru, sílu, naději a stávají se mocí ve jménu Ježíš k uzdravení, vysvobození, k činění mocných činů. A svědectví o nich pak obět dává ….  A tak roste víra, roste cirkev, roste moc Božího království na zemi.
… a budete mi svědky…
Nevytratilo se svědectví z církve? Z našeho života? Z evangelizací?

Modlitba: Ježíši, můj Pane a Králi, i já potřebuji tvoje svědectví v mém životě. Potřebuji obnovit vášeň z poznání, že jsi živý Bůh. Že jsi každého dne se mnou, tak jak jsi zaslíbil. Uzdrav můj život, mé tělo, pozvedni mou víru, potěš mne a dej mi sílu radikálně poslouchat tvé slovo. Mrtví tě neoslavují, ale jen živí v tvém Jménu. Dotýkej se mého života svou mocí a slávou a já budu vydávat tvé svědectví uprostřed shromáždění i na ulicích a všude oslavovat tvé jméno. Nechci již žít poloviční život. Chci být cele tvůj.

V neděli ráno jsem šel pro tvaroh. Při cestě nazpět jsem se  setkal s člověkem v našem věku, který venčil psa. Oba jsme se zastvili u velké jámy, ve které byla připravená cisterna na pohonné hmoty. Z tabule před jámou, jsem zjistli, že zde bude benzínka. Již třetí v okruhu třista metrů. Protože muž byl místní stavař, zjistil jsem, co všechno se plánuje a co již je v přípravách k výstavbě dalších bytovek a obchodů kolem nás. Když jsem náš služební byt kupovali, rzohodli jsme se koupit byt v prvním patře přímo nad garážemi. Měli jsme sice na vybranou. Byl ještě jeden na prodej, úplně nahoře s krásným výhledem  na hory naproti vysavěným domům. Za ten výhlad se však muselo velmi podstatně připlatit. Rozhodli jsme se pro byt dole, který sice má také výhled na hory, ale né tak velký a krásný. Za to byl o pěkných pár tisíc Eur levnější. Když jsem poslouhal muže, s kterým jsem se setkal, uvědomil jsem si, že kdybychom koupili byt nahoře pro krásný výhed, během několik málo let bychom o ten výhled přišly a také všechny tisíce, které bychom zaplatili navíc. Tak je cena našeho bytu sále stejná. Možná dokonce o něco vyšší. Bůh mi na tom ukázal hned několik podobenství s životem věřících, ale o nich někdy jindy.
Můj nový známý, když mne seznamoval se stavebními plány, také zavzpomínal na to, jak to vypadalo ještě před několika lety. Jak všude místo domů a bytovek byly jen vinice a výhled na místní Karpaty. Nemohl si nevšimnout, že jsem Čech a tak začal vzpomínat na doby, kdy jsme byli ještě Československo. Dotknul se i těžkých dějin našeho společné historie. Pak přešel ke svým synům, kteří mu nikdy nebyli schopni uvěřit jak se tenkrát žilo a jak mnozí byli zavíráni jen proto, co řekli. Nebyli schopni uvěřit, že se děli některá zvěrstva, jak vypadala okupace SSSR apod. Pak přešel k jejich zpochyňování i dalších historických událostí jako byl holocaust apod. Dnes si mohou na internetu přečíst nejrůznější nesmysly a názory na historii, které jsou zkreslené nebo přímo celé vymyšlené. A mnoho lidí je tím ovlivněno, zvláště těch mladých. Proto byl rád že česká televiza vysílá pořad o historii Československa. Pořad ke stému výročí vzniku. Tak je nutí se na to dívat, aby viděli pravdu a skutečné dokumenty, které se zachovaly. Hovořil o tom, jak jsou jeho synové překvapeni, když zhjišťují, že pravda je jiná, než si mysleli. Že věci a děje, o kterých si mysleli, že jsou jen vymyšlené, jsou pravdivé.
Hned se mi přopomněly verše,ve kterých Bůh přikazuje Izraelitům, aby připomínali dětem, co Bůh pro ně udělal, jak je vyvedl z otroctví a všechny jeho skutky. Také jsem si vzpomněl na verše, které říkaly, že pak přišla generace, která Boha neznala. Neznala to, co pro jejich otce a dědy a tím i pro ně Bůh udělal a odvrátili se od něho.
Svědectví o Božích skutcích v našich životech je důležité a má velkou moc měnit naše myšlení i život. Když jsem byl ve vězení, často jsem četl o Josefovi, ale nejen o něm. Četl jsem o  zázračném jednání Božím, četl jsem jak Bůh vysvobozuje. Jak Ježíš osvobodil od démonů, nemocí, dal svobodu všem, kteří za ním přišly. Neměl jsem žádné jiné knihy, nemohl jsem chodit na kázání a biblické vyučování, jen jsem četl o mocnom Božím díle. Vyšel jsem z vězení plný síly. Byl jsem z něho propuštěn mocným Božím zásahem. Prožil jsem to, o čem jsem tam četl. Dodnes to je pro mne obrovským svědectvím, od kterého se můj život začal skutečně měnit. Svědectví má moc. Často zapomínáme sobě i druhám připomínat svědectví Božího jednání v našem životě a v životě lidí kolem nás. Spíše začneme viděl a mluvit o tom, co dělá a dělal ďábel. Podle toho o kom svědčíme, se odráží stav naší víry a naděje. Měli bychom stále mít nová a nová svědectví, protože Bůh chce dělat velké věci v našich životech. Jeho přítomnost se vždy projeví něčím mocným a zázračným. Každý jeho dotek vede k nějakému zásahu do našeho života. Skrze každý verš Písma, skrze každý rozhovor s lidmi, skrze to, co vidíme, slyšíme, chce k nám promlouvat, když mu to dovolíme. Vždy můžeme mít o čem svědčit. Když si neuvědomíme, jaké svědectví máme dnes, máme si připomínat ty, které Bůh dělal předtím. Tak poroste naše víra, naděje i láska k Bohu a my budeme opět otevřenější viděl Boží dílo v nás a skrze nás.
I ten muž u jámy na pohonné hmoty rozpoznal moc svědectví a začal ho skrze televizní pořad a své vzpomínky praktikovat u svých synů, O to více bychom to měli rozpoznat a praktikovat i my, kteří máme v životech Ducha svatého.

Modlitba: Otče odpust mi, že jsem zapomněl na všechny ty věci, které jsi pro mne udělal, že zapomínám vždy, když se mi přestane dařit, když na mne přichází pokušení a tlaky. Odpust mi, že časteji než tvé skutky vidím a mluvím o tom, co dělá ďábel. Odpust mi to. Vyznávám, že toužím svědčit o tvých skutcích a nechci se více zajímat tím, co dělá ďábel. Prosím, dej mi ať se opět mohu radovat, když čtu o tvém mocném díle v Písmu, ať čtu plný vášně a touhy, o tvém vysvobozování lidí, uzdravování, o mocných činech, které si konal sám i které si konal skrze mnohé své služebníky. Ať mohu vidět tvé dílo a moc i dnes. I v mém životě. I skrze můj život. To, co jsi již uskutečnil na začátku se mnou, ale také to, co činíš stále.  Ať mohu mít poznání  Davida a s ním i volat:
„I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci…
….Kéž se ke mně vrátí ti, kdo se tě bojí, ti, kdo znají tvá svědectví….Tvá svědectví jsem obdržel do věčného dědictví, ano, jsou radostí mému srdci.“ (Žalm 119: 24,79,111)

Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle. Filipským 2:13 CSP  Může se nám stát a asi se občas stává, že nevíme kudy kam. Podle tohoto verše je vlastně na Bohu jestli se nám bude chtít a budeme dělat Boží věci. Aspoň to tak můžeme chápat. Na druhou stranu po nás Nová smlouva vyžaduje plnění mnohých příkazů. Tak se čas od času dostáváme do situace, kdy nevíme jak dál. Mezi tím chvilku všechno necháváme na Bohu a jindy se zase dostaneme do tvrdého plnění příkazů Písma. Také se nám může zdát, že pokud se nám nechce, je to vlastně Boží rozhodnutí. Vždyť on působí i chtění. Tak vlastně jsme z toho venku. Máme omluvu. Je to ale doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá? Než budeš číst dál, zkus se nad tím sám zamyslet, otevřít srdce Duchu svatému a vnímat, co ti chce on sám k tomu říct. Možná to bude jen pocit, který ti přinese pokoj a jistotu, nebo naopak budeš muset sobě i mu pokládat další otázky.

Bůh působi podle své dobré vůle. Již na začátku evangelia můžeme číst, že Bůh narozením Krista lidem zvěstuje, že s nimi od této chvíle chce mít dobrou vůli. Ne soud, ale milost. Jaká je ta jeho dobrá vůle, jaká je jeho touha: „Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“
2 Petr 3:9 CSP  On chce. Tedy chce činit v našich životech. Chce dát chtění i činění. Přesto si občas tak nepřipadáme.  Nakonec však vždy dojdeme k tomu, že bez něho nic nedokážeme, že pokud On nedá, tak já nemám šanci. K tomuto poznání však musím dojít. Většinou tím, že se snažím sám ze všech sil, ale nakonec moje úsilí vyjde bez jeho zásahu na zmar. Nebo musím zjistit, že to v čem vynikám nad ostatní, je vlastně pro obdarování a talent, který mám také od něho a nic není moji zásluhou. Bůh dobře ví, jak nás pŕivést k tomuto poznání. Respektive k poznávání, protože je mnoho oblastí, o kterých si stále myslíme, že je můžeme změnit nebo rozšířit svým chtěním. Musíme však dojít k tomu, že i toto je od něho samotného, aby se nikdo z nás  nemohl chlubit sám sebou, ale veškerá sláva začala patřit jemu. K takovému poznání, které nás cele oddává pod Krista, vede dlouhá cesta lemovaná našimi mrtvými já a my. Bez této cesty bychom nezjistli, jak jsme na Bohu závislí. I celá ta cesta je jeho dobrou vůlí pro nás, jeho chtěním, a činěním, které nás má dovést díky jeho lásce k němu domů.

Modlitba: Děkuji Tatínku, že působíš chtění i činění. Prosím o to, abych mohl toužit po tvých věcech, abych mohl toužit po tvém myšlení a chtěl vždy činit tvé věci. Abych nepřestával po tom všem k tobě volat.
Prosím o tvé vedení a také prosím, abych pro pýchu nemusel procházet „vyučujícími“ pády a tak marnit svůj život a možná i životy jiných. Prosím ochraň mne od těchto věcí. Věřím, že pokud ty mi dáš sílu obstát, obstojím, pokud ty mi dáš víru od tebe, budu věrný a vytrvám. Sám od sebe nemohu dělat nic dobrého, ale s tebou se nemusím ničeho bát.

Kdybychom radikálně následovli Krista, nemuseli bychom vyhlížet zázraky. Žili bychom v nich. Náš problém je v tom, že to neděláme nebo děláme jen dočasně. Pak vyhlížíme nějaký zázrak, který by měl povzbudit naši víru nebo nás vytáhnout z problémů.         Možná bychom si tyto chvíle čekání na zázrak mohli vyplnit poslušností jemu samotnému.                                                     Kdybych mohl teď slyšet některé z nás, určitě bych zaslechl; „Hezky se to píše, ale hůř dělá“. A byla by to pravda. Přesto věřím, že je tu cesta jak toho dosáhnout. Ne, že toho dosáhnu já, ale Božím zásahem – zázrakem ve mně samotném, který je připravený pro určitou dobu do určité situce. Vše, čím nás Bůh provází, k ní směřuje. Tak Bůh s námi jedná krok za krokem. Nepíši nic, co bych neprožil sám. Když jsem jsem se zabýval tím, jak někoho dostat ze žaludku do srdce, bylo to na základě mých osobních zkušeností. Mých uleželých lidí v mém žaludku. Jen jsem to dopsal a uveřejnil, hned se někteří objevili na scéně. Za několik hodin po jejich vstupu na scénu, jsem si uvědomil, že v žaludku nejsou a cítím je spíše  na srdci. Přestože nemusím s nimi ve všem souhlasit, již mi nevyvolávají tlaky v žaludku. Změnil se můj pohled? Nevím. Nevím, jak to Bůh udělal, ale posunul to. Věřím, že nejen u nich, ale i pro další potenciální uchazeče pro můj žaludek. Nějak ho uzamknul pro lidi. Nechal jim prostor jen v srdci. To je zázrak, je to bez mé zásluhy. Nechal mne v tom trochu máchat až se to nedalo vydržet. Pak mne vedl k rozhodnutí, že to tak nejde dál. Dal mi ukázal, že je to je můj špatný postoj a mé srdce, které málo miluje. Pak touhu to změnit, skrze kterou mě vedl k pokání a modlitbě. Pak jsem se setkal s lidmi, které jsem nemohl dříve dostat ze svého žaludku a zjistil jsem, že oni tam již nejsou. Dokonce se tam nezačali vracet, i když řeči a postoje okolí vúči nim chtěly cestu do mého žaludku pro  ně znovu otevřít.

Myslím si, že Bůh s námi podobně jedná i s našimi dalšími slabostmi a nedostatky. On nás chce posilnit, kde jsme slabí a doplnit, kde jsme prázdní. Svou silou a svou plností. Podobně tomu bude i s našim následováni jeho samotného. Určitě chce, abychom ho radikálně následovali, tak jak on následoval Otce, když byl tady na zemi. Určitě nás k tomu vede a také dovede. Pokud se nám začíná hnusit to, jak neustále opouštíme tu cestu, po které nás vede, pak to již probíhá jeho proces proměny s námi…. A on to dokončí.

Modlitba: Děkuji Tatínku, že ve chvíli, kdy se mi hnusí to, co vychází z mého srdce, kdy sebe vidím jako slabého, plného neodstatků, kdy sebe vidím jako tvé špatné a neposlušné dítě, tak TY mne tak nevidíš. Děkuji ti, že i v takové chvíli jsem pro tebe milovaný syn, na jehož proměně pracuješ a jehož vedeš do svého království. Děkuji, že pro tebe nejsem nikdy natolik špatný a zlý, abys mne přestal milovat, abys mne odvrhnul od sebe. Děkuji za tvou lásku a toužím tě milovat stejně jako ty mě.

Včera jem viděl  Schindlerův seznam. Film, který získal několik Oskarů. Nebylo to určitě zadarmo. Je to jeden z nejlepších filmů, jaké jsem viděl. Nejen hereckými výkony, režií, ale především obsahem. Při jeho sledování jsem si uvědomil, že Bůh skutečně může použít a proměnit kde koho. Pokud jste ho ještě neviděli, vřele doporučuji!
I když se tam o Bohu příliš nemluví, je v něm vidět jeho jednání. Podnikatel, nacista, kterému se nikdy nepodařilo dobře vést podnik, každý mu vždy zkrachoval, přijíždí do Krakova, aby využil válku ke svému zázračnému zbohatnutí. Podaří se mu koupit fabriku a začne vyrábět kuchyňské nádobí, smaltované věci… Zajistí si pracovní sílu z Židů, uzavřených do tehdejšího gheta v Krakově. Stává se pro ně zachráncem od hladu, vytahuje je aspoň na chvíli z tohoto gheta Pro většinu je to záchrana před smrtí. On však vše dělá pro zisk. Vydělává  na nich obrovské jmnění.
Postupně vidí zrůdnost jednání jeho nacistických kolegů, získává vztah se svými dělníky a při stále se stupňujícím terorem, který vyvrcholí rozhodnutím je převézt do Osvětimi k vyhlazení, se snaží co nejvíce z nich zachránit. Před vyhlazením použije většinu svého obrovského jmění získaného právě díky válce a židovské levné pracovní síle, koupí všechny své dělníky od místního nacistického vůdce a nechá je převézt do jím vytvořeného tábora v rodné Moravě, kousek od Svitav, kde přečkají válku. Z tohoto nacisty, toužícího po bohatství, udělá Bůh člověka, který se stane Božím nástrojem k záchraně jeho lidu.  Nejen ho změní, ale díky jeho lásce a touze po majetku mu umožní získat obrovské finančí prostředky. Pak teprve s ním postuně jedná a mnění ho v zachránce. Ve statečného muže, který dokáže riskovat i svůj život pro ostatní. Zvláštní je, že po válce se Schindlerovi již něco podobného nepovedlo a opět mu každé podnikání zkrachovalo přesně tak, jako před válkou.
Vrcholem je, že nakonec lituje zbytečně utracených peněz za svůj luxus a způsob života, protože skrze ně mohl zachránit mnohem  více Židů. Veškeré jmění, které díky válce získal, dal do záchrany a vedení fiktivní výroby nábojů v továrně, kde je zaměstnával. Peníze mu vystačily přesně do konce války.
Celý film je o Božím jednání. Použil Schindlera podobně jako kdysi krále Kýra a mnoho dalších v historii. Nevadí mu špatné motivy, špatný charakter, ale naopak je dokáže použít a při tom změnit člověka. I dnes jedná Bůh podobně.
Nevadí mu na nás naše motivy, náš špatný charakter, protože ho dokáže měnit, zajímáme ho my sami. Podobně by nás neměly na lidech zajímat jejich charaktery, vlastnosti, jednání. Něměli bychom se nechat tím odradit. Měli by nás zajímat především oni sami, protože Bůh je dokáže měnit. Věříme tomu? Věříme Bohu? Pokud ano, pak může být zjevená Boží láska i skrze nás.

Modlitba: Ježíši, můj Pane, děkuji ti, že jsi mne miloval dříve, ještě než jsem tě poznal, ještě když jsem byl plný zlých věcí a myšlení. Děkuji, že tě před tvou obětí na kříží nezastavilo vědomí, že si to nezasloužím. Děkuji, že ses nezastavil Bože jen u odpuštění, ale začal jsi jedant s mým charakterem. Prosím, změň můj pohled, mé myšlení a můj charakter, abych i já mohl mít stejný postoj k lidem kolem mne, jako máš ty. Prosím nekonči se mnou, ale doveď mne i změny do konce. Proto s Pavlem vyznávám, že jsem si jist, že Ty, který si ve mne začal dobré dílo, je dovedeš až do konce v den Krista Ježíše. Díky.

Není to tak dlouho, kdy mi někdo řekl, že jsem celý táta. Že ta podoba je dokonalá. Byla doba v mém životě, kdy mi říkali, že jsem podobný mámě. Tak do dvaceti. Postupně se to měnilo. Dokonce to jednu dobu vypadalo, že jsem konečně podobný i sám sobě. Shodou okolností to bylo v době, kdy jsem dělal ty nejhorší věci v životě. Nakonec jsem tedy skončil u táty. Je zvláštní, že během let jsem se mu vzhledem nepodobal. Myslím, že ve třiceti jsem nevypadal jako on ve třiceti, ani jsem tak nevypadal ve čtyřiceti. Začalo se to měnit po padesátce. Měl jsem však stejnou chůzi, některé pohyby rukama, které jsem držel za zády, ale také povahové rysy. Když mne upozornili na nějaký převzatý nebo zděděný rys, který se mi nelíbil, mohl jsem začít pracovat na tom, abych se ho zbavil. Kontrolovat se, přemáhat se, dělat to jinak apod. Mohl jsem to ovlivňovat. Také obráceně. Podporovat se v tom, co jsem považoval za dobré. U podoby fyzické u své tváře jsem nemohl dělat nic. Na této podobě jsem nemohl nic změnit.

Vrátím se k minulému zamyšlení. Jak mohu někoho, kdo mi leží v žaludku dostat do srdce, aby mi ležel na srdci. I když někoho budu mít na srdci, nemusí to znamenat, že ho mám rád, že mu žehnám. Pokud to srdce je plné zloby, závisti, neodpuštění, pak je to stejné jako se žaludkem. „Jen mne ten člověk tlačí o něco výše.“ Prvním předpokladem je změnit srdce. Dostat nové srdce. Srdce, které je pro nás nachystané. Málokdo ve skutečnosti přiznává, že jeho srdce je veskrze zlé. Většinou říkáme: “ No občas nejednám dobře, nedaří se mi zvládat některé situace, občas zalžu, ale mám k tomu důvod, no možná někdy žárlím, ale nezávidím, možná jen málokdy…, ale srdce zase tak špatné nemám. Vždyť mám také rád hodné lidi.“  V tom je podstata toho, proč nám lidé často zůstanou ležet v žaludku. Protože je naše srdce nemůže pro svoji nepřiznanou špatnost přijmout. Bůh nám zaslibuje: Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Ezechiel 36:26 B21. Proč to Bůh chce udělat? Protože lidské srdce je nenapravitelné: „Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí?“ Jeremiáš 17:9 B21 „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, lživá svědectví, urážky.“ Matouš 15:19 CSP  To je důvod, že Bůh má pro nás nové srdce. Potřebujeme nové srdce od Boha. On ho pro nás má. Srdce, které bude schopné milovat i ty, kteří  nám doposud leželi v žaludku, srdce, které je dokáže přemístit k sobě skrze lásku bez podmínek. Bez lidských představ o tom, jak by člověk měl vypadat a chovat se.

Před dvaceti lety jsem několik dní a nocí volal k Bohu o lásku. O lásku k němu. Vím, že mi v té době změnil srdce. Že mi dal nové srdce. Je to jako s moji podobou na tátu. Bůh nám zaslíbil také nového ducha. Ducha Božího. Duch a svědomí mne usvědčuje z věcí, které nemám dělat, nebo které  nedělám a mám je dělat a já si na to mohu dát pozor, s jeho pomocí mohu měnit některé své staré návyky, měnit myšlení, podle Božího slova, ale je věc, kterou v podobě nemohu ovlivnit. A to je moje srdce. Buď je to moje staré nebo nové od Boha. Pokud je od Boha, pak dříve nebo později to vyjde najevo tím, že se začnu podobat Kristu. S tím nic nenadělám. Pak místo do žaludku budou lidé přicházet do mého srdce.

I jako křesťané procházíme různými podobami. Na začátku se podobáme na ty kdo nás jako křesťanská mimina porodili, pak se snažíme hledat svou cestu a pochopení Boha a jeho vedení. Byť jsme křesťany, tak v této fázy si kolikrát dokážeme pěkně znepříjemnit život a nejen sobě. Ale pokud máme Boží srdce neomylně i přes tyto různé podoby nás vede k Bohu, vede k podobě Krista. Boží srdce a Duch svatý to jinak dělat ani nemůže. Boží srdce i Duch touží po Kristu. Po Bohu.

Modlitba: Otče vyznávám ti, že jsem stále hájil své zlé srdce, že jsem nechtěl přiznat že je zlé. Odpust mi to. Ty máš pravdu. Ty víš. Potřebuji tvůj zásah, potřebuji srdce, které bude od tebe, které bude plně tvé. Které mne povede po tvých stezkách za tebou. Které bude tak velké, široké, hluboké a vysoké, že se do něho vejdou lidé  bez rozdílu a podmínek. Prosím, naplň své zaslíbení a dej mi své masité srdce a odejmi mi to mé kamenné. Dej mi nového ducha. Děkuji.

Míváme různé chutě a někdy velmi zvláštní. Měl jsem rád kůži z anglické slaniny. Míval jsem ji místo žvýkačky. Někdy byla měkká a dala se snadno rozkousat, jindy byla jako kůže na boty. Pak jsem ji musel rozkrájet na malé kousky. Ty mi však zůstaly ležet dlouho v žaludku, než je dokázal zpracovat. Pokud jsem ji snědl více, měl jsem těžké hodiny a hlavně těžký žaludek, který mi nedal spát, bylo mi nevolno. Prostě mi kůže „ležela v žaludku“. Někdy to trvalo hodně dlouho. Kolikrát jsem si řekl: „už to víckrát nesníš“, ale pak jsem si opět masíroval žaludek a pil hořké kapky.
Je důležité, abychom měli v žaludku jen to, co dokáže strávit. Občas se nám stane, že nám tam leží nějaký člověk. Hodně dlouho a tlačí a tlačí a my nespíme a nespíme a je nám nevolno. Horší je jen, když nám tam leží celé procesí lidí. Ne nadarmo se říká, že mi někdo leží v žaludku. Ono se to projevuje stejně jako s tou mou kůží. Po čase mne začne bolet žaludek, je mi nevolno a nemohu spát. Několikrát jsem to zažíval. Tak vím, o čem píšu. Co je zvláštní, že se nemusí vždy jednat o nějaké zranění. O to, že nám někdo ublížil, urazil, ale jen o něco, co se nám na tom člověku nelíbí. Jeho chování, jeho stolování, jeho projevy, jeho postoje, jeho způsob práce a práce samotná… Je toho hodně, proč nám někdo může ležet v žaludku. Pokud se chceme takového člověka ze svého žaludku zbavit, musíme ze svého žaludku přesunout do srdce. Přemýšlet a vidět ho srdcem. Srdcem, které je proměněné Bohem, které se právě mění skrze podobné vztahy.
Jeden člověk, když jsem mu něco vytýkal, mi řekl: „Tak mi odpust, že jsem se vůbec narodil“. Ano, někdy se tak díváme na lidi. To jaký máme k nim vztah, pak vypadá, že bychom byli rádi, kdyby se ani nenarodili. Neříkáme to, nepřemýšlíme tak, ale jak se k nim chováme, jak je vidíme, jak o nich a s nimi mluvíme, to může vzbuzovat. Svým způsobem, když to zveličím, nosíme v sobě jejich smrt. Vraždu. Pavel vkládá v Galtským 5 mezi závist a opilství vraždy. Vždy mne to zaskočilo, protože se přece tak nevraždí, jako opíjí a závidí. Přesto to tam je, protože obojí k vraždám vede, stejně jako jednání, které říká druhému, že by bylo lepší, kdyby se nenarodil. Vlastně ho v sobě zabíjíme. Je děsivé podobně jednat a přemýšlet, ale děláme to a velmi často. Dokonce to i lidem říkáme a někteří i svým dětem.
Je možné dostat lidi ze žaludku do srdce? Ano je. První věcí je však vidět, že je to především moje chyba a můj špatný postoj k lidem a především k Bohu, že se mi do žaludku dostávají. A stále opakovaně. Je to první krok. Uvědomit si, že je to mně a mém vztahu s Bohem a následně také o vztahu k lidem. Pak následují další kroky, ale o nich až zítra.

Modlitba: Nebeský Tatínku, vyznávám, že je to mou vinou, že mi lidé často leží pro něco v žaludku. Že je nedokážu uchovávat ve svém srdci, jako ty. Že nemám lásku i pro ně, že právě u těchto lidí selhávám a jednám tělesně. Že je některé z nich v sobě vraždím. Prosím, otevři mi oči a mé srdce, a zjev mi do něj velikost tvé lásky ke mně, abych tě dokázal milovat celým srdcem, aby mé srdce tě mohlo milovat tvou láskou, do které se vejdou všichni lidé. Vyznávám ti, že jsem slabý a nedostatečný, prosím doplň mou slabost. Očekávám na tvou milost. Děkuji.

Dobré vztahy. Každý by si rád udržoval dobré vztahy, i když to tak mnohdy nevypadá. Co nám o tom říká Boží slovo: Jeli možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.
Římanům 12:18 CSP

Abych měl pokoj s lidmi, musím s nimi udržovat dobré vztahy. Někdo méně někdo více si myslí, že to je o tom, líbit se lidem. Pokud mezi ně patříš, pak tě chci varovat. Toto je cesta do pekla, do závislosti na lidech a na jejich představách o tobě. Udržování dobrých vztahů je především o nás a o našich představách a způsobu přemýšlení o druhých. Proto Pavel píše; pokud to záleží na vás. Mám pro tebe překvapení, pokud to záleží na tobě, pak vždy můžeš mít pokoj se všemi. Jde jen o to chtít. Budování vztahů, dobrých vztahů, závisí na budování tvého charakteru k Božímu obrazu, na tvé čitelnosti a upřímnosti a důvěryhodnosti. I tví nepřátelé si tě mohou vážit a mít s tebou lepší  ztah než tví blízcí, kterých sis přestal vážit nebo oni tebe a ztratili jste vzájemnou důvěru.

Pokud si nenechávám Bohem budovat charakter k jeho obrazu, pak moje upřímnost se změní v útočnost, povýšenost, soběstřednost a taková upřímnost mi dobré vztahy nezbuduje. Naopak přinese do vztahů napětí, nepokoj a dokáže z možných přátel vytvořit nepřátele. Upřimnost, která není postavená na Božím charakteru, je sobecká. Upřimně ukazuje jen na mne samotného a zjevuje můj charakter sobce. Místo aby budovala vztahy, boří je, zraňuje, pridává do ran sůl a pepř místo hojivých mastí. Naopak Jako zlatá jablka na stříbrných mísách je slovo promluvené v pravý čas. Vůdce se dá přemluvit tím, kdo je pomalý k hněvu, vlídný jazyk zlomí kosti.
Přísloví 25:11‭, ‬15 CSP

Pokračování zítra.

Modlitba: Otče, odpust, že jsem často své sobectví skrýval za upřímnost. I svůj soud a nelásku. Odpust mi, že za budování vztahů jsem skrýval touhu zalíbit se druhým. Odpust mi, že jsem si pro své sobectví nechtěl nechat tebou budovat charakter k tvému obrazu. Teď se ti cele vydávám, abys jednal s mým charakterem, zlomil ve mne sobeckého člověka a tvaroval mne do tvého charakteru. Děkuji.

Bylo slyšet vrzání, jak šel mrazivou nocí. Hvězdy na obloze odrážely třpyt zmrzlého sněhu. Nebo to bylo naopak? Sníh odrážel třpyt hvězd? Jindy by se radoval z takového pohledu. Dnes chce jen dojít do města k sestře. Snad ho pozve domů a pomůže mu. Ještě deset kilometrů. Možná dvanáct. Určitě ne více. Všechno ho bolí, když zakašle, je to jako by mu někdo nožem řezal plíce. Možná má horečku. Je však tak promrzlý, že to nepozná. Před několika lety, když ho vyhodili z práce i z ubytovny, se styděl požádat o pomoc. Myslel si, že si pomůže sám. Houbeles. Nic. Jen začal ještě více pít. Přišel i o to málo, co měl. Teď je dva měsíce bez dokladů.
Ještě tak osm kilometrů. Ano od této autobusové zastávky to nebude víc. Cítí, jak mu mrznou prsty u nohou. Dostal sice od někoho nové boty, ale nejsou to zrovna boty do mrazu, ale především jsou mu malé. Asi mu praskly puchýře. Zvažuje jestli půjde dál nebo si na chvíli odpočine na zastávce. Odpočine si. Už dál nemůže. Sundal si boty. Jeho ponožky jsou lepkavé, Možná od prasklých puchýřů, možná od toho, jak dlouho je má na noze. Je mu to jedno. To je úleva bez těch bot. Zima, ale úleva. Předtím se styděl za pomoc, dnes se mu však každý vyhýbá, protože asi hrozně smrdí. Sám se už přestal po dvou lezech na ulici cítit. Potřebuje si na chvilku natáhnout nohy. Lehá si na úzkou lavičku, natahuje nohy, ruce se snaží udržet mezi nohama, aby udržel teplo. Únavou usíná.
I tak nějak by mohlo znít vyprávění onoho bezdomovce, pokud by v noci na lavičce neumrznul.

Tímto krátkým příběhem jsem uváděl listopadovou tematickou sobotu v Radiu 7. Tématem byla pomoc lidem na okraji společnosti. Neopakuji to proto, abych připomenul, že se blíží opět mrazy a máme myslet na ty venku, i když i to je pravda, ale dnes hlavně proto, že jsem uviděl kolik je mezi věřícími, takových duchovních „bezdomovců“. Těch, kteří mají strach požádat o pomoc, kteří si myslí, že to mohou zvládnout sami, kteří nechtějí nebo si myslí, že nemají za kým přijít. Těch, kteří zůstali sami, bez domova, i když chodí do společenství, na Bohoslužby … Těch, kterým jejich víra vychladne natolik, že duchovně umrznou. Cirkev je plná takových bezdomovců.
Domov je místo, kam člověk může přijít a najde tam bezpečí. Místo, kde je přijat, i když se mu v životě nedaří a udělal mnoho chyb a špatných věcí, domov je nadějí, azylem, náručím, kde uslyší výtku, ale není vyhnán a odsouzen. Místo, z kterého se může opět odrazit. Domov jsou lidé, kteří toto vše poskytnou. To platí také na duchovní domov.
Dnes se všechno točí kolem internetu, který lidi pohlcuje. Můžete být na Bohoslužbě a přitom sedět domu a počítače, můžete komunikovat a vymýšlet si, a přitom se lidem nedívat so očí. Mužete říkat jak jste na tom dobře a být v bahně až po uši. Je to jednodušší. Plán toho zlého je dostat nás do izolace. Odtrhnout od rodiny. Je to jednoduché, protože pak jste bez pomoci. Dělá to tím, že nám namluví jak nám stačí jenom  Bůh, že to s ním zvládneme sami, ti ostatní by nám stejně nerozuměli, nepochopili by nás, odsoudili by nás… Pak na potvrzení  nám někoho pošle do cesty, který nás skutečně začne soudit. No a my se stáhneme mimo rodinu. Duchovní rodinu. Možná chodíme dál do církve, ale nemluvíme o svých problémemch, o starostech a tlacích, které prožíváme. Zůstáváme sami. Cítíme se sami. Po čase se vytratí naděje na změnu. Začneme chladnout až jednou naše víra umrzne někde na lavičce.
Kvalitu společenství věřících nedělá hluboká znalost Písma, ani skvělá a dokonalá kázání, množství vyučování, seminářů a konferencí, ale rodinné vztahy. Přijetí.  Křesťanství je především o vztazích. Bohu nebude vadit, když něco nebudeš znát a nepochopíš mnoho veršů z Písma, ale bude mu vadit, když se k lidem budeš otáčet zády a hlavně k těm vlastním. Ve společenství, do kterého tě poslal. I doma se často řeší konflikty a nepříjemné situace. Ale řeší se a hledá se východisko. Společně, je nás na to více. Těch moudřejších, kteří mají poznání i těch slabších a méně moudrých.
Jakubův 5:16  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.
Někdy máme problém přicházet k sobě navzájem. Vymlouváme se na to, že se spoléháme jen na Boha podle Jeremiáše 17:5-6. Bůh však nám často pomáhá skrze naše sourozence. Spoláhat se na Boha a přijmout radu a pomoc od lidí je rozdíl. Bůh používá naše sourozence. I Pavel žádal o pomoc své bratry a sestry a sám také pomáhal, když dělal sbírku pro Jeruzalém v době hladu. Měli ji v Jeruzalému odmítnout, protože se spoléhali na Boha a ne na lidi, kteří jim chtěli pomoc? Nakonec od koho byla ta sbírka? Od lidí nebo od Boha?
Ježíš se modlí za naši jednotu. Abychom byli jedno, jako je jedno on s Otce a Duchem svatým. To se však nestane bez úzského vztahu mezi námi. Tak jako mají vztach oni tři. Takový, že jsou jedno.
Dnes více než jindy potřebujeme budovat ve společenství vztahy a rodinné zázemí. Často mám dojem, že se spíše buduje informovanost a poznání, než vztahy a jednota. Je tu touha po dokonalosti na úkor jednoty těla. Zkusme to změnit a začít u sebe. Přetaňme se otáčet zádu k těm, kteří nám v církvi zrovna moc nevoní, ale hledejme jak jeden druhému pomoc, když to potřebuje. Nebojme se a nestyďme se poždat o pomoc druhé a vyznávat si navzájem své pády a modlit se takové situace.

Modlitba: Otče, odpust mi, že jsem byl pyšný a nechtěl jsem od nikoho pomoc. Odpust mi, že jsem se otáčel k mým sourozencům zády a spoléhal se jenom na sebe. Odpust mi moji slabost, že jsem nechtěl přiznávat své pády, ale chtěl jsem vypadat dobře. Odpust mi, že jsem přestal věřit v tvé tělo, jehož jsi hlavou Ježíši. Prosím o tvé posilnění o smělost od tebe, abych mohl být otevřený vůči svým sourozencům ve společenství, prosím o pomoc při změně mého pohledu na sourozence a cirkev. Vyznávám, že nechci již být bezdomovcem uprostřed tvého lidu a nechci se také takovým bratřím a sestrám vyhýbat natož je soudit. Děkuji.

Dnešní zamyšlení by se mohlo klidně jmenovat „plavání potřetí“. Ještě dnes použiji to, co jsem viděl na bazénu. Dvakrát jsem psal o lidech, kteří více vnímali sebe než druhé. Byl tam však človíček, kterému vždy dlouho trvalo, než se rozhodl přeplavat bazén. Ne proto, že by neuměl plavat, ale protože se nedokázal rozhodnout kudy se vydat. Právě pro ty předchozí typy, ale také pro děti, které ve vodě dováděly. Několikrát přešel zleva do prava a z prava do leva a nikde neviděl volné místo, kde by mohl začít plavat. Pravděpodobně stále vyhodnocoval situaci, jestli mu tam někdo neskříží cestu. Chudák, zaplatil plné vstupné, ale moc si plavání neužil.

I my často přešlapujeme na místě, hledáme prostor kudy vyjít. Rozebíráme momentální stav i to, co by se mohlo stát. Stále nám něco nebo někdo překáží. Máme strach z toho, že když vyjdeme, hned nám  někdo skříží cestu, že o někoho zakopneme  nebo se nám postaví do cesty. Že půjdeme ucpanou cestou, że se dostaneme do slepé uličky…. Když si představíme všechny možnosti, pak zůstaneme na místě. Jako ten človíček v bazénu. Jestli se chceme dostat na druhou stranu, musíme vyjít. Žijeme ve světě. Ve světě plném lidí. Všichni někam jdeme. Navzájem se naše cesty kříží, někdy o sebe  naražíme, jindy musíme dát přednost, někdy musíme zrychlit, uhnout, pak se vrátit.  Všechno to však začíná u toho, že vyjdeme. Bez rozhodnutí a prvního kroku nikdy nedojdeme do cíle, nikdy nezjistíme, co je za obzorem, jak to vypadá na konci cesty. To platí pro všechny lidi, ať věří nebo ne. Pro nás věřící o to více. Naplnění Božího plánu pro náš život se bez vyjití neobejde. Když zůstaneš stát, Duch Boží jde dál. On se neřídí podle nás, ale chce, abychom ho následovali. Bez pohybu vpřed to nejde. Tak, prosím, nech již rozborů a vyjdi. Běž. Vstupné bylo již zaplacené. Tak si užij cesty s Kristem, užij si následovat Ducha svatého. Užij si žít v Boží vůli. Začni plavat.

Modlitba: Nebeský Otče, prosím pomož mé nevíře, když mám strach vyjít na cestu, na kterou mne posíláš, abych důvěřoval, že na ni budeš stále s mnou. Że mi budeš stále  v tom všem hemžení ukazovat cestu dál. Posilni mne k tomu, abych mohl vykročit, i když nevím jaký bude další krok a co mne čeká. Prosím, dej mi odvážné srdce a chraň mou mysl od útoků malomyslnosti. Děkuji.

Někdy v tom pěkně plaveme. Jako druhý postarší muž, který upoutal na bazénu mou pozornost. Nedal se totiž přehlédnout ani přeslechnout. Vždy, když začal plavat, byl jeho styl nepřeslechnutelný a to již od prvního tempa. Jeho hlasité pleskání rukama o vodu se rozléhalo po celém bazénu. Nejen, že se rozléhalo, ale v okruhu několika metrů kolem něho si člověk připadal jako na rozbouřeném moři při průtrži mračen. Protože chtěl plavat rychleji, nasunul si na ruce něco jako žabky a zvuk svého plavání a stříkání vody kolem sebe ještě umocnil. Přestože měl na sobě brýle pro plavce, téměř při každém přeplavání bazénu se mu podařilo přes někoho přeplavat. Prostě přes člověka přejel jako parník přes kanoji. Po dokončení bazénu si pak toho nešťastníka našel, aby ho poučil o pravidlech plavání v bazénu. Dobré bylo, že to nebyl vytrvalec a velmi často odpočíval. Při tom vždy někoho poučoval o tom, jak se má plavat kraul. Hlavně jedno mladé děvče, které plavalo mnohem lépe než on. Především tiše.  Jednu výhodu jeho styl měl. Když opět začal plavat, ihned jsem to slyšel a přestože jsem ho neviděl, mohl jsem se včas přesunout na jinou stranu bazénu, abych se pro tentokrát nestal tou kánoí já.

Mnoho povyku pro nic nebo pro málo. Zažil jsem taky takového plavce v bazénu, který nese název společenství věřících. Bylo ho všude slyšet. I když jste ho ještě nemohli vidět, určitě jste slyšeli jeho hlas, který v každé větě několikrát  zopakoval slovo Ježíš nebo Bůh. Protože nedokázal zastavit příval slov, které na všechny stříkal a zahrnoval je jimi jako spadlá lavina někde v Tatrách, ani si nevšiml, že lidé od něho odcházejí. I tak mluvil a mluvil. Stále mluvil. Pro množství slov se vždy dostal do situace, že začal mluvit nesmysly, zaplétal se do svých myšlenek natolik, že mu nikdo nerozuměl. Přesto se považoval za experta v evangelizaci. Často věděl, jak mělo to či ono kázání pokračovat, věděl jak … Musí se mu nechat, že byl vždy nejaktivnější při evangelizacích, ale vždy když začal oslovovat lidi kolem sebe, měl jsem obavy, aby je spíše řečmi nezabil než přivedl ke Kristu. Aby je nepřeválcoval jako parní válec, aby je nezahrnul jako lavina.
Tento bratr se stal pro mne blikajícím vykřičníkem, abych sám sebe kontroloval, zda se nechovám stejně. Zda nedělám mnoho povyku pro nic. Zda to u mnne není někdy jen o kecání, které lidi spíše odradí od hledání cesty k Bohu, nebo zda své bratry zbytečně a stále nepoučuji. Někdy je potřeba vidět jak jiní plavou, ale ne proto, abych je soudil, ale abych uviděl sám sebe, jak jsem na tom já sám.

Modlitba: Nebeský Tatínku, nauč mne pozorovat svět tak, abych nesoudil, ale poučil sám sebe z toho, co vidím. Prosím, dej ať mohu vidět tvýma očima a přemýšlet o tom, co vidím stejně jako ty. Děkuji.

Včera jsem po dlouhé době zavítal do plaveckého bazénu. Rozhodl jsem se plavat aspoň hodinu v kuse, abych tělu pomohl poradit si s cukrem. Při hodině plavání tam a zpět v pětadvaceti metrovém bazénu jsem potkával různé druhy plavců. Možná bych mohl říci různé charaktery plavců. Začal bych mužem o deset, možná i více let tarším než jsem já. Tedy určite měl přes sedmdesát. Měli jsme něco společné, nebyli jsme z nejrychlejších, ale za to jsme plavali v kuse  bez odpočívání. Musím přiznat, že měl určitě více  natrénováno než já. Neustále jsme se potkávali a mýjeli se. Plaval stále stejně a nikdy neuhnul ze své trasy. Bylo pro něj samozřejmostí, že mu musí všichni ustoupit stranou. Tedy odplavat stranou. A to i v případě, že on měl kam uhnout a plavec proti němu nebo vedle něho ne. Prostě tady teď plavu já. Téměr při každém přeplavaném bazénu se mu museli ostatní vyhýbat, ale také někdy přestat plavat, protože neměli kam uhnout. Pŕipomenul mi, že znám podobné typy lidí. Podobné typy služebníků. Jdou svou cestou, se svým přesvědčením a nikdy neuhnou ani na pravo ani na levo. Oni sami a jejich cíl je důležitější než všichni lidé kolem. Přestože vidí, že svým jednáním mnohé zraňují, ohrožují, že mnozí musí kvůli nim měnit stále své plány, zastavovat se, aby se nesrazili, jdou stále svým tempem za svým.  Mají problém změnit směr, protože jsou přesvědčeni, že oni jdou tím správným směrem, tou správnou cestou a musí jim jít všichni z cesty. Postavili svoji službu jen na sobě a není v ní místo pro lidi. Snaží se sloužit Pánu, ale tak, že je jim jedno, co se děje s lidmi kolem nich. Jsou jako buldozer, za kterým sice zůstane rovná cesta, ale vše kolem ní je zahrnuto hlínou, kamením a nemá možnost dál růst. I samotná cesta za nimi je bez života. To jim však nevadí, protože se dívají jen vpřed a je jim jedn,o co se děje kolem nich. Jednoduše je pro ně pravidlo, tradice, princip, dogma více než ohleduplnost, milosrdenství, soucit a láska. Je zvláštní, že svým chováním si ohleduplnost vůči sobě vlastně sami vyžadují.

Když plavu mám čas přemýšlet. Přemýšlet jestli se nechovám někdy a v něčem podobně. Jestli za mnou zůstáva život, nebo sice rovná cesta, ale bez života. Jestli dokáži být Řekovi Řekem, nebo chci, aby se nejdříve stal stejným jako já, abych ho mohl pak vzít na milost.

Modlitba: Bože děkuji, že si se mnou nejdnal podle spravedlnosti, ale podle své milosti a svého milosrdenství. Jak je pro mne nepochopitelná tvá spravedlnost a zároveň tvá láska, tvůj soud a tvé milosrdenství. Prosím, otevři oči mého srdce, abych to dokázal chápat, abych svým životem o tom  mohl svědčit. Abych pochopil jaká je hloubka, šířka i výška tvé lásky. Abych mohl vědět, co znamená milosrdenství chci a ne oběti a abych to mohl žít. Děkuji.

A je to. Máme prezidenta. Emoce skončily. Přesto něco po nich zůstane. Viditelné rozdělení. Je málo období v naší historii, kdy se dokážeme sjednotit. Tentokrát do dvou skupin, které stály proti sobě. Je to lepší než lhostejnost. Nebudu dnes psát nějaká prorocká slova, není to cílem dnešního zamyšlení a také především proto, že žádná zatím nemám. I když se mi ve spojení s volbami vrací slova ze Švejka „sedm kulí jako v Sarajevě“. Nevím však proč. Jednak nehraji karty jako Švejk, ale především nikdo nám  nezabil Ferdinanda, válka z voleb taky nehrozí a směšné to nebylo. Přesto ta slova mám stále v hlavě. Možná to byl důležitý moment v naší polistopadové historii. Tak jako sedm kulí v Sarajevu přineslo válku, po které došlo k přerozdělení světa a totální změně v životech lidí i národů, tak volby mohly přinést poslední období, které dovrší svými situacemi a rozhodnutími něco starého, aby přišlo jiné období (nemyslím tím, že bude samozřejmě lepší) Tak uvidíme.

Kdykoli se někdo sjednotí pro něco, je to zároveň proti něčemu nebo někomu. Sjednocení těch, kteří chtěli změnu, se měnilo na sjednocení proti Zemanovi. Neděje se to jenom v politice, narazíme na to všude, kde chceme něco prosadit, kde se snažíme uplatnit nové myšlení, ale také kde se snažíme o zachování tradic, něčeho na čem nám záleží… Děje se to vždy tam, kde chceme někam jít, někam směřovat, posunout věci nebo změnit jejich směr a nebo naopak zůstat na místě, když ti kolem se dají do pohybu. Problém je v tom, že pro myšlenku, pro naše  nadšení si neuvědomíme tuto skutečnost.  Vždyť přece jdu a prosazuji tak skvělou věc, to musí všechny nadchnout, k tomu se musí všichni přidat. To je  naše nadšení. A nejednou otevřeme oči a zjistíme, že jsme ve válce. V tvrdé válce. Ve válce s uražeností, strachem jiných, zatvrzelostí, nepochopením, závistí a dokonce někdy s nenávistí až na smrt. Ta válka se najednou přesune z rovin ideálů a myšlenek do války konkrétních osob, mezi lidi. Pak se nestačíme divit, co se to děje a dokonce jak dokážeme o lidech uvažovat a jak oni uvažují a mluví o nás. Tady je zlom. Tady ztrácíme ideály, měníme myšlenky na sobectví, tady to vzdáváme a stáváme se lhostejnými. Začneme si říkat; „Stojí mi to za to? Nestojí.“ To je začátek prohry. Vítězí pouze ten, který vydrží až do konce. Ten, který stále udrží směr, ideál, myšlenku a především víru, že to stojí za to a nepoddá se válce. Vítězí tím, že se rozhodne nesestoupit k tomu, aby šel proti lidem, aby válku přenesl proti člověku, ale zůstene u prosazení toho, čemu věří, k čemu byl poslaný. Takoví lidé dokáží měnit svět.

Kristus dovršil své vítězství na kříži. Když umřel. Ostatní bylo na Otci a Duchu svatém – Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá. Římanům 8:11 B21
Nenechal se odradit útoky, nepochopením,  nenávistí, pomluvami, fyzickým týráním. Viděl jen cíl, který měl před sebou, úkol, který mu Otec svěřil. Nebránil se,  neobhajoval, ale šel zjevit Boha Otce, nedopustit se hříchu, něčeho špatného a zemřít za svět na kříži. V tom všem slavně zvítězil.

Možná jsme manželi a manželkami a skrze toto naše postavení někdy zjistíme, že jsme se z ideálu dostali do války, možná tím procházíme v rodinách, v církvi mezi sourozenci, jako vedoucí skupinky,  sboru nebo organizace ať v církevní nebo světské. Pamatujme, že pokud chceme zvítězit musíme vydržet do konce. Do konce v lásce k Bohu i lidem. Nesmíme to vzdát pro nátlak od okolností i lidí. Když se začneme ptát zda to stojí za to, naše odpověď ať zní ; „Ano, stojí mi to za to!“ Utíkejme k cíli, který nám připravil Pán, krok za krokem naplňujme úkol, který nám svěřil a slavně v něm choďme od vítězství k vítězství od slávy k slávě. Toto naše vítězství přichází vždy, kdy v našich válkách dokážeme ukřižovat naše já. Ostatní je na Duchu svatém.

Když jsem na začátku psal o sedmi kulích jako v Sarajevu ( výrok karbaníka ve Švejkovi, po atentátu na následníka trůnu, který byl zastřelen sedmi ranami z pistole), a tom, že mohou být předzvěstí něčeho nového, ale nevím zda to bude dobré, pak pokud jsme na Božím díle a jdeme za posláním od Boha nemusíme se bát nových období a nových věcí. Na rozdíl od světa, my směřujeme do Božího království a každé nové období nás k němu přibližuje.

Modlitba: Tatínku, nebeský Otče, vím, že vždy stojíš při mně. Že mne chráníš. Děkuji ti, za Ježíše, za to, že díky jeho oběti dnes mohu sloužit tobě a vítězit  nad vlastním já. Vyznávám, že ne vždy se mi to daří, když procházím  nejrůznějšími boji. Prosím zachovej moji víru až do konce. Dej mi anděly k mým rtům, abych jimi nebojoval proti lidem, ale jen proti mocnostem a  jejich dílu. Prosím, Duchu svatý nauč mne jednat tak, abych mohl vždy vítězit a nepodléhat svému sobectví právě pod tlakem útlaků a válek. Posiluj mne v těchto chvílích na těle i duchu a dej mi sílu podřidit svou duši tobě. Děkuji.

Podařilo se mi vidět několik posledních minut z duelu prezidentských kandidátů, pánů Drahoše a Zemana. Tak trochu k tomu přispěly dopisy, které mi přišly. Byly to dopisy zastávající se prezidenta Zemana a doporučující ho opět jako prezidenta. Stál za nimi bratr, kterého si velmi vážím. Proto mne to zarazilo. Zaznělo v něm několik bodů, pro které dopručoval volit prezidentem Zemana. To však nebyl důvod mých rozpaků, ale spíše fakt, že posílá dopisy a doporučuje někoho volit.
Nedávno jsme prošli volbami do sněmovny. Když jsme po nich mluvil s křesťany, kteří šli volit, byl jsem překvapený, jak velký rozdíl byl v tom, koho volili. Od tradičních stran, přes populisty až k „anarchistům“. Myslím, že chyběly pouze hlasy pro komunisty, ale kdo ví, nemluvil jsem přece se všemi.
Kdybych se jich zeptal, jestli se předtím modlili, aby věděli koho mají volit, určitě by řekli ano.  Proto mi to připadalo divné. Buď se modlili, ale nečekali na odpověď a volili podle svého pohledu nebo Bůh zvláštním způsobem  zasáhl do voleb. Doporučoval různým křesťanům různé strany. Co myslíte, jak to bylo? A jak to bude i u těchto voleb? A je to důležité?
V Písmu je mnoho příběhů vládců, ale také prostých lidí a celých národů. Každý příběh nám poodkrývá něco z toho, jaký Bůh je. Jaké je jeho přemýšlení o lidech a situacích, co se mu líbí a co ne, co ho rozčílí, jak jedná ve svém milosrdenství, jak jedná ve své spravedlnosti. Každým příběhem se nám dává více a více poznat. Myslím si, že to dělá i dnes. Dokonce i v takovém případě jako jsou volby do sněmovny nebo volba prezidenta. Věřím, že někteří z věřících budou volit Zemana a jiní Drahoše. Budu jim věřit, že se za to modlili a nechali se vést Duchem svatým. Nebudu se je snažit zkritizovat pro jejich rozhodnutí. Nakonec Bůh dokáže mluvit ke všem. Naklání srdce a zatvrzuje tak, jak sám chce. Volme toho, pro koho nám Bůh naklonil srdce a nekritizujme někoho proto, že volil protikandidáta. Co mne volby učí o Bohu? To, že Bůh jedná s každým z nás zvlášť a zároveň to dokáže použít v celkovém obrazu světa. Na rozdíl od svého bratra vám nemohu doporučit koho volit. Volte podle toho, jak vám Bůh ukáže a nedívajme se na druhé. On dokáže naši volbu použít. Dobře použít. Pokud prosíme o jeho vedení, pak nás bez něho nenechá.
Teď jsem si vzpomněl na dva příběhy. Na jednoho bohabojného krále Chizkijáše, který prosil o to, aby mu Bůh prodloužil život a když to Bůh udělal a prodloužil mu ho o patnáct let, v těch patnáci letech udělal chyby, které přivedly národ po jeho panování do otroctví. Jiný král, pohanský, král Kýros měl srdce, které  Bůh naklonil pro Izrael a pro Jeruzalém.
Bůh ví. Ne já. Jen se mohu modlit, aby Bůh budoucímu prezidentovi naklonil srdce k činění jeho vůle.

Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.
Jakub 1:4 B21
Když jsem včera psal o svědectví a soužení, pak právě k tomu, abychom mohli vítězit stále, potřebujeme být vytrvalí.  Přemýšlel jsem sám o sobě a o svých problémech, které mne někdy válcují. Mnoho z nich by neexistovalo, kdybych byl vytrvalejší. Asi podobně je na tom mnoho z nás, každý v té své oblasti. Kdybych byl vytrvalejší při dodržování správné životosprávy, neměl bych problémy s cukrem v krvi. Kdybych byl vytrvalejší byl bych v mnoha ohledech dokonalejší. Každý z nás chce být dokonalejší. Aspoň tomu věřím. Kdo by nechtěl být? Problém je v tom, že prostě dříve nebo později naše vytrvalost skončí a nás to místo vpřed posune o mnoho kroků nazpět. Tak nás to stále vrací témeř na začátek. To podle toho jak dlouho jsme byli vytrvalí.                                     Vytrvat znamená dosáhnout cíle. Dojít do konce. Pro nás věřící to znamená dojít do podoby Krista, dojít do Božího království. Je to hodně dlouhá cesta. A pro většinu z nás trvá příliš dlouho. Proto potřebujeme trénovat vytrvalost. Bez ní ničeho nedosáhneme a skončíme před cílem.
Bůh nás zná a zná i naši nedokonalost. Nikdo z nás není dokonale vytrvalý ve všem. Bůh má recept na to, jak nás vytrénovat. Jakub mluví o tom, že ji musíme nechat dozrát. O verš dříve píše; Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Jakub 1:3 B21 Jak se zkouší víra? Myslím, že čekáním. Čekáním na Boží zásah, čekáním na Boží slovo, čekáním na … Říká se tomu Boží čekárna.
Pokud si myslíš, že Bůh na tebe zapomněl, naopak jedná a trénuje tvoji i moji vytrvalost. Nejde jen o čekání. Pavel v listě Řìmanům píše: „A nejen to; chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději.“
Římanům 5:3‭-‬4 B21
Pokud nepodlehneme v době soužení a zkoušek reptání, ale naopak budeme, jak jsem včera psal vydávat své duši, duchu a mysli svědectví o Boží věrnosti a moci nás vytrhnout z pokušení, tlaků a bezvýchodných situacích, poroste naše vytrvalost a s ní i spolehlivost a  naděje. Naše víra bude zachovaná do samotného konce.

Pane, děkuji ti za to, že mne vychováváš. Děkuji za tvé zkoušky a tvá východiska z nich. Děkuji, že i v době soužení mne provázíš a vyučuješ a nedáváš mi zkoušku, kterou bych neunesl. Děkuji, že mne tím učíš větší vytrvalosti a trénuješ mou víru. Odpustmi, že jsem mnohdy právě na toto reptal. Odpust mi, že jsem v tom neviděl tvou lásku vůči mně. Dej mi vždy uvidět tvou dobrotu, tvůj záměr a lásku, které máš a dáváš mému životu.

Zjevení Janovo 12:11  Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví;…

Svědectví mají různou formu. Často, když slyšíme slovo svědectví, vidíme člověka nebo zástup lidí, kterým se mluví o Kristu, o tom, co pro nás udělal. Tato slova svědectví mají v sobě moc vítězit nad zlým především  pro ty, kteří svědectví poslouchají. Myslím si, že tady jde spíše o naše osobní vítězství. Naše svědectví pro nás samotné. Svědectví pro naši duši a našeho ducha.

Jaká slova pronášíme, když se nedaří? Když dlouho Bůh nemluví? Když jsme pod tlakem? Když jsme ve finanční krizi? Rodinné krizi? Když na nás odevšad přichází nepříjemné situace: Když nezvládáme? Máme slova svědectví pro nás samotné?
Mnohokrát Písmo hovoří o tom, že si Izraelité měli připomínat, co pro ně  Bůh udělal. Dokonce i to, co udělal pro předchozí generace. Generace, která si to přestala připomínat, prohrála. Začala se vzdalovat Bohu a žít jako okolní národy. Uctívat jejich Bohy a dělat si, co chtěla.
Svědectví má obrovskou moc. Když si připomínám vše, co Bůh pro mne v životě udělal, když svědčím sám sobě a do situací ve kterých se nacházím. Dokáže mne opět pozvednou a postavit pevně na skálu. Dokáže posílit víru v mém duchu, dokáže vyhnat všechny pochybnosti. Pokud místo, abychom sobě svědčili o tom, co pro nás udělal Bůh, se zabýváme tím, jak nás zastrašuje a utlačuje ten zlý, pak padáme, ztrácíme víru, naději a dostáváme se do otroctví. Stačí však se jen vrátit a zaměřit se na to, co pro mne udělal Pán. Kolikrát mne již zachránil, kolikrát mne vytáhl z jámy, kolikrát jsem viděl jeho jednání v situacích, jeho zázraky v mém životě, začne se měnit i můj pohled na to, v čem momentálně jsem. Pak mohu volat:

Duše má čekej na Boha, on je věrný a milostivý. On je můj zachránce, který přichází v pravý čas. On nikdy nezmešká. Bože na tebe čekám, co mi může udělat člověk, když ty jsi můj Pán a ochránce. Tebe, Bože, vyhlíží mé oči, aby tě viděly přicházet do mé situace, z tebe se raduje má duše, protože ví, že mne nenecháš ležet, ale postavíš mne opět tak jak jsi to dělal vždy. Těším se, že uvidím tvé mocné činy a zázraky.
Bože děkuji za tvoji věrnost, za milost, kterou mi denně prokazuješ. Tady jsem.

Písmo praví faraonovi: „Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ A tak se slitovává nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje.
Řekneš mi tedy: „Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?“ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Římanům 9:17‭-‬21 CSP

O nádobách čteme v bibli velmi často. Jsme přirovnáváni k hliněným nádobám, mluví o stříbrných, ze který je odstraněna struska, o nádobách v rukou Božích a pod. Verše z Římanům z deváté kapitoly mne vždy velmi přitahovaly. Říkal jsem si : „Jak je to s Boží láskou, když něčí srdce zatvrzuje a jiného předem vyvolí.“ Bylo to pro mne vždy záhadou. Záhadou Božího plánu s lidmi.  Tato záhada svádí k výkladu o předurčení. Tak jak o něm učil sv. Augustin nebo později Kalvin. Je vše předem Bohem předurčeno, včetně naší spásy. Zdá se, že tuto verzi podporují slova samotného Ježíše. Říkal: “Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.” Jan 6:65 CSP Někdy nás tyto verše povzbudí ke chvále, jindy se mohou stát kamenem úrazu. I Pavel se s tím setkal. Proto na to reaguje v listě Římanům. Ano, proč vlastně odmlouvám Bohu? Protože to zní příliš jednoznačně. Bez možnosti volby.  Jednou jsem již o tom psal.  Najdeme však také verše o tom, že i když svévolník celý život žije ve své svévoli a hříchu, a Bůh mu řekne, že pro svou svévoli zemře, když však potom bude činit pokání a odvrátí se od svých zlých skutků, bude žít. Platí to však i obráceně. Je tu otázka; není  však i toto předem Bohem určené? Ještě, že to nevíme, protože pak bychom si asi sedli a jen čekali. Takhle musíme být aktivní. Nejlepší by bylo se neptat a nepřemýšlet, ale to také nejde. Co tedy s tím. Radujme se z toho, že jsme s Bohem, že nás přivedl k Ježíši, že můžeme mít obecenství s Duchem svatým a za ty druhé prosme o milost.

Modlitba: Děkuji ti Otče, že se mohu radovat ze svého spasení. Z tvé přítomnosti ve  mne zkrze Ducha svatého, kterého si mi dal. Prosím, dej ať mohu ve víře a lásce vytrvat až do konce. Aby neochabla moje láska, pro pochybnosti, které na mne útočí. Prosím také za ty, kteří ještě nepřijali tvou milost. Prosím, otevři jim srdce pro tebe (jména..), přiveď je ke Kristu, jako jsi přivedl mne.  Děkuji.

Každý den si připravuji šťávu z červených grepů a citronů. Dvou grepů a dvou citronů. Jednou je to půl litru šťávy, jindy čtvrt litru, přestože jsou grepy i citrony stejně veliké. Rád bych si vybíral ty, které mají  více šťávy, ale nejde to rozlišit. Dokonce ani, když je rozkrojím na polovinu, nemohu určit, zda z grepu bude hodně nebo málo šťávy. Když jsem se podíval na dva připravené grepy a citrony na stole, napadly mne dvě myšlenky. První, že grep nemůže ovlivnit, kolik z něho dostanu šťávy. Prostě tak naroste. Druhá byla o tom, že není pro něj důležité kolik má šťávy, ale jestli pro mne všechnu šťávu ze sebe vydal. Jestli je úplně vymačkaný. Používám odšťavňovač, ale i tak se stane, že některou část grepu musím několikrát odšťavnit, aby v něm nezůstala žádná šťáva. Aby pro mne přinesl plný užitek.

O Ježíši je napsané; Jeho učedníci si vzpomněli, že je napsáno: „Horlivost pro tvůj dům mne stráví.“Jan 2:17 CSP
Horlivost pro Otcův dům a jeho království by nás měla strávit. Cele strávit, abychom mohli přinést dokonalý užitek našemu Otci. Měli bychom být jako ten můj grep, který pro mne vydal všechnu šťávu. Není důležité kolik té šťávy je. To často ani neovlivníme, ale zda jsme Bohu vydali vše ze sebe. Jsme přece jeho ovocem. On je ten sadař a vinař, který sbírá a dává do lisu, aby vyšla ta dobrá šťáva. Ale je také ten, který dává růst.

Modlitba; Otče ty jsi ten, který dává růst. Prosím, pracuj na mne, abych moh být plný dobré šťávy. Abych nebyl pro tebe trpkou šťávou, ale mohl ti chutnat. Prosím o to, abych ti vždy dovolil vymáčknout ze mne všechno to, co jsi do mme vložil, aby to neslo tvé dobré věci lidem a tvému jménu slávu.

Máte facebook? Nebo píšete glosy? Kolik laiků dostáváte? Jak se cítíte, když na vaši poznámku nikdo nereaguje. Není tam žádný zvednutý palec. Rozhodí tě to? Zkusíte pak přitlačit? Dělat něco jinak, aby tam ty palce byly? Bůh nás stvořil pro vztah, hřích nás odstavil na kolej sebelásky. Snažíme se vytvářet sice vztahy, ale většinou pro  naśe sobecké já. Jak často nám záleží v životě na zvednutých palcích jiných. Kam jsme někteří schopni až zajít pro kladné hodnocení od druných.

Ježíš na kříži, to nebyl pěkný pohled, palec dolů, Ježíš na křížì, to byl pro učedníky konec,  palec dolů. Ježíš umřel, palec dolů. Tak by to asi vypadalo na facebooku, kdyby v době Ježíšova ukřižování již existoval. Nebyl by to palec nahoru, ale dolů. Ještě, že Kristus nesbíral laiky od lidí. Jinak bychom  neměli spasení. Ještě, že mu šlo jen o ten jeden jediný palec nahoru a to palec Otce. Protože mu nešlo o to, jak ho vidí lidé, co si o něm myslí, ale o to jak ho vidí nebeský Otec, mohl podstoupit za nás smrt na kříži. Vybojovat pro nás spasení.

Modlitba: Otče odpust mi, že jsem sbíral laiky od lidí. Že jsem byl závislý na ocenění od člověka. Že jsem se chtěl zalíbit lidem. Prosím, dotkni se mého srdce tak, abych skutečně se chtěl zalíbit jen tobě. Abych nečekal od lidí, ale hledal tvou přítomnost, tvé přátelství a tvou vůli.

Včera jsem ve zprávách slyšel o tom, že strana Pirátů si přivlastnila bez souhlasu majitelů logo kapely Elán a někdy před tím také figurky Igračků, aby propagovala svou politiku. Není se čemu divit. Jsou to přece piráti.
Mnozí křesťané si přisvojují symbol – kříž, který jim také nepatří.  Kříž, který nosí na krku, rukách, v uších není jejich chráněnou známkou. Nepatří jim. Je Kristův. Je to Kristův kříž, na kterém prolil svou krev, která nám omývá hříchy, kříž na kterém dokonal a zvítězil nad smrtí a temnotami. Kříž, který spojil nespojitelné, díky němuž přišel pokoj všem jak na nebi tak na zemi.  Kříž, který nepatří nikomu jinému než Ježíši. Nikdo jiný nemá tento kříž, i když ho nosí na krku.
Raději doporučuji než nosit Ježíšův kříž na krku, vzít si ten svůj. Tak jak nám to říká Ježíš sám. Lukáš 9:23  Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ Je vždy jednodušší nosit na krku ten Kristův, než ten svůj ve svém životě. Ten je pro naši pýchu, naše choutky, naše touhy, naši neposlušnost a nepoddajnost. Pro naše vzpurné já. Kříž je nástroj smrti. Ježíše na něm ukřižovali. My na něj máme přibíjet své sobectví, svou žištnost, vše nepokorné a nepoddajné vás. Každý den. Jinak nemůžeme následovat Ježíše.

Modlitba: Bože, dej mi odvahu vzít svůj kříž a každého dne na něj přibíjet sám sebe. Prosím, připomínej mi, když mé srdce, má ústa, má duše budou chtít dělat a říkat věci tohoto světa, když  budou prosazovat své sobectví, abych to vždy mohl přibýt na svůj kříž a říkat a dělat věci tak, jak je dělal a dělá Ježíš.

Zastavuji se téměř každý den v osadě. Romské osadě. Je to dva dny zpátky, co mne upoutal obraz, který tam sice mohu vidět témĕř vždy, když prší nebo padá sníh, který hned roztává. Ale tentokrát se mne to, co jsem viděl dotklo nějak jinak. Byl jsem v teplé bundě, protože bylo kolem šesti, sedmi stupňů. Přede mnou se najednou objevilo tak tříleté děvčátko.  Mělo na sobě jen bílou košilku. Bylo bosé a celé od bláta, kterého bylo kolem plno. Bláto  mělo na bosých noháh až po kolena, bláto mělo na rukách, bláto mělo na tvářičce i na hlavě. Jen bílá košilka zářila na tom tmavém a zabláceném tělíčku. Zastavilo se a chvilku mne pozorovalo s hlavou zakloněnou dozadu, aby přehlédlo mých stodevadesát centimetrů. Mělo velké a krásné oči. Pak se usmálo, snažilo se říct něco, co znělo jako dedek a odcházelo prostředkem osady. Díval jsem se za ním, jak mu malé nožky při každém kroku mizely v blátě. Otřásla mnou zima a zároveň lítost nad dětmi, které zde musí vyrůstat. Bylo mi smutno a zároveň se mne zmocňoval vztek, že nevím jak pomoci. Možná vím, ale vyžaduje to spolupráci mnoha lidí. Dokonce těch, kteří dnes jsou silně proti osadě a Rómům. Tak silně, že by byli schopni zopakovat situace, které se odehrávaly za války s Rómy a Židy, ale také samotných Rómů, kteří už ztratili naději na změnu a zvykli si žít tak, jak žijí. Jsou chvíle, kdy by člověk se vším praštil a utekl.

Možná to znáte z podobných situací. Pak přichází Pán a ujišťuje, že jste stále na tom správném místě. Že je to to, co po vás chce. Obnovuje naději, přináší upokojení  a dává obraz, jak pokračovat nebo nás posílí v tom, co jsme dělali doposud.  Najednou tlak a pochybnost odejdou. Zůstane jen milosrdný soucit s těmi, kterým sloužíte a naděje na změnu životů. A to i těch, kteří se vůči lužbě staví nepřátelsky. No a vy jdete dál.

Někdy si říkáme, že potřebujeme vidět zázraky, abychom mohli jít dále. Chtěli bychom být povzbuzovaní skrze proroctví. Ale není to samotné zázrak, že dál jdeme, že dál sloužíme? Není to Pánova přítomnost a jeho slovo do  našeho ducha a srdce, co nás vede stále dál?

„Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“
Jan 20:29

Modlitba; Ježíši, děkuji ti za to, že jsi se mnou.. Že naplňuješ své zaslíbení, že budeš stále s námi až do konce. Děkuji ti za dar Ducha svatého. Děkuji, že mne držíš, když dál nemohu. Děkuji, že mne posiluješ, když upadám na víře. Děkuji ti, že oslavuješ své jméno, když já na to již nemám sílu. Děkuji, že nesoudíš moji neschopnost, ale jednáš sám a dáváš mi svou sílu, chtění i činění. Děkuji.

Mnohá trápení zažívá spravedlivý, Hospodin jej ale ze všech vyprostí.
Žalmy 34:20 B21
Nežijeme bez trápení. Všichni jimi procházíme.  Neznám jediného člověka, který nějakým trápením neprochází. Písmo hovoří: Postavte se mu jakožto silní ve víře a vězte, že stejné utrpení zakoušejí vaši bratři po celém světě.1 Petr 5:9 B21     Někdy je to z naší viny, že se trápíme, že dáváme prostor pro starost, jindy je to zásah z venčí. Zásah tohoto svĕta. Je jedna věc, která mi vždy pomáhá. Skládat naději v Hospodina. I když se dostanu do problémů vlastní chybou, vlastní hloupostí, vždy mne z nich Hospodin zachránil. Kdo skládá naději v Hospodina, nebude zahamben.  Nejen jednou, ale vždy. Bůh mi dovoluje dělat chyby. Ví, že nejsem dokonalý. Když s pokorou přicházím za ním, on napravuje, co jsem zkazil. Nenechá mne v tom. O co více se nás zastává, když trápení přichází od zlého, od tohoto světa. Pravé uctívání není jenom zpívání uctívacích písní na shromáždění, ale právě naše neutuchající naděje v Hospodina. David  měl tuto naději, že mu Hospodin odpustí, měl naději, že ho ochrání od nepřátel, že ho Hospodin vytrhne z trápení a nenechá zahambit. Výsledkem této naděje byly jeho žalmy. Tak jako výsledkem naší naděje  by měly být naše písně,  naše modlitby, tak projevem úcty by měly být skutky; „Pojďte, synové, poslouchejte mě, úctě k Hospodinu vás vyučím: Chce někdo prožít šťastný život, chce někdo okusit dobré dny? Pak tedy chraň svůj jazyk před zlem, ve tvých rtech ať není žádná lest. Odmítej zlo a konej dobro, usiluj o pokoj a nechej se jím vést.“
Žalmy 34:12‭-‬15 B21
Na závěr ještě jeden verš k povzbuzení. „Hospodinovy oči hledí ke spravedlivým, své uši naklání k jejich volání.“
Žalmy 34:16 B21

Modlitba: K tobě se Otče obracím ve svém trápení, ve své bolesti, ve svém strachu. V naději, že mne neopustíš, protože ty se zastáváš svých dětí. Ty, kdo složili v tebe svou naději nenecháš v hanbě. Zastaň se mne. Vyprosti mne z mého trápení. Odpust mi, pokud jsem se do toho dostal vlastní vinou. Ukaž svou slávu, sestup do mé situace se svou velkou mocí, ať se mi přestanou smát naši nepřátelé a říkat, kde je tvůj Bůh. Otče, Hospodine dávám v důvěře vše do tvých rukou.

Vždyť v něm se raduje naše srdce; …
Žalmy 33:21 CSP
Čím jsem starší, tím  méně radosti mi může přinést tento  svět. Dokonce nevím, jaký dárek by mi mohl přinést skutečně velkou radost. Věkem si člověk více uvědomuje pomíjivost věcí i života. Především  marnost všech těch věcí, které kdysi musel za každou cenu mít. „Prostě  bez nich by  nemohl existovat.“ Nakonec mu zevšední a potřebuje opět nové…  Viděl jsem komedii s Belmondem, kde hrál bohatého muže, který chtěl spáchat sebevraždu, protože měl všechno, co mohl  mít. Ztratil radost ze života. Když pak mohl zachránit jednu dívku, vrátil se mu smysl života a úplně se změnil.

Náš smysl života je schován v Bohu. Nemůžeme prožívat větší radost a naplnění životem, než v jeho přítomnosti. Přítomnost v Bohu, tedy velmi úzký vztah s ním se stává naší radostí. Naše naplnění smyslem života je úměrné našemu vztahu s ním. Pokud máme nějaký jiný vztah ať již k lidem nebo věcem, zvířatům za důležitější něž vztah s Bohem, náš smysl života začne dostávat trhliny.  Časem se změní v přežívání a ztrátu radosti.

Smutek a vážnost  nejsou vstupenkou do Božího království. Kdysi jsem si myslel, že lidé vážností zakrývají nedostatek Ducha. Ale může to být i tak, že díky Písmu a Duchu najednou zjistíme marnost lidského pachtění a honby za věcmi světa. Proto jsme smutní. Jako Belmondo ve filmu. On k tomu zjištění potřeboval bohatství. Křesťan Písmo. Bůh  nás však vede k radosti, k radosti v něm samotném – On je tím smyslem života, co dává radost. Pokud nás zarmoutí, pak proto, že nás chce přivést ke spasení. „Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt. 2 Korintským 7:10 CSP“ A spasení je o radosti. Pokud jsme zarmouceni skrze Ducha a Písmo, má nás to přivést blíže k Bohu, k radosti ze spasení, radosti z Boha. Pokud jsme zarmouceni skrze svět dostáváme so do depresí a možná i k sebevraždám. Zármutek světa pochází z touhy po věcech světa a vrcholem je následné poznání jejich pomíjivosti. Bez Boha se pak život skutečně zdá marný a zbytečný.

V Hospodinu měj svoji rozkoš – on touhy tvého srdce naplní!
Žalmy 37:4 B21

Modlitba:  Můj Pane, můj Bože. Otče, prosím, navrať mi radost ze spasení. Prosím tě upevni moji věrnost a vlož do mne touhou po tobě. Ať od samého rána mohu ve všem kolem sebe hledat tebe, vidět tvé dílo. Ať mohu od brzkého rána vnímat tvoji přítomnost, rozmlouvat s tebou. Dej mi tu smělost přebývat v tvé přítomnosti. Vyznávám, že mi to nejde. A když, tak jen na chvilku. Mé srdce a celá má bytost ať se raduje v tobě po celé dny. Toužím být s tebou stále, ale neumím to. Vyuč mne tomu.  Děkuji ti.

Vezmi kopí a uzavři cestu ke střetu s mými pronásledovateli. Řekni mé duši: Jsem tvá záchrana.
Žalmy 35:3 CSP
Neříkáme si občas; „nemám dostatek víry“  nebo “ ztratil jsem prvotní lásku“ a jindy zase „jak mi ochablo nadšení pro Pána“. Ptáme se sami sebe; „To jsem tak zlenivěl, zpohodlněl nebo co se to stalo, že jsem lhostejný. “ Možná to tak je. Důležité je, že to vidíme a nejsme s takovým stavem spokojeni. Stalo se to i Davidovi. Nevím kolikrát, ale minimálně jednou se o tom Písmo zmiňuje. A to velmi krátce. V jednom verši. „I stalo se na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje , že David poslal Jóaba a s ním své otroky i celý Izrael, aby ničili syny Amónovy a oblehli Rabu. Ale David zůstal v Jeruzalémě.2 Samuel 11:1 CSP“  David slavil vojenské úspěchy, jeho království bylo upevněné. Už si chtěl odpočinout nebo ztratil  nadšení pro boj nebo zatoužil po pokoji,…. prostě zůstal doma. I nám se to občas stává. Bůh nás zaopatří, upevní naše postavení, dá jistotu. Prostě se nám začne vést lépe, než kdykoli před tím. Na dobré věci se lehce zvyká.  Najednou zjistíme, že se více staráme o své věci než o ty Boží. Nastává situace, že naše starost o vše, čím nás Bůh zaopatřil, je na prvním místě. Občas si to uvědomíme, ale starosti nás smetou svým proudem. Jednoho dne zjišťujeme, že jsme vlažní a lhostejní. Zjišťujeme, že je pohodlnější z dálky kritizovat ty, co slouží. Že je pohodlnější stále brát, než dávat. Že službu už máme jen jako hobby, jen když se nám náhodou zachce pro Pána něco udělat, nebo se cítíme obviňovaní. Pokud nás toto zjištění ohromí a zděsíme se, kam jsme se to dostali, je to dobré. Bůh vzal kopí a uzavřel cestu mezi tebou a tvými nepřáteli. Zabodl ho mezi tebe a starosti. Starosti tohoto světa. Oddělil tě od střetávání se s nepřítelem, abys uviděl, kde jsi a kam se řítíš. Teď potřebuješ, aby promluvil k tvé duši; „Já jsem tvá záchrana, já jsem tvůj Spasitel, já jsem tvou starostí.“ Potřebujeme, aby Bůh promluvil do naší duše. Do celého našeho člověka. Jeho slovo by mělo proniknout vším v nás. Ono má tu moc. Z takového zásahu Božího slova se rodí víra Boží v nás.  Víra, která hory přenáší. Z takového slova se obnovuje láska. Bůh sám je ti tak blízko, že mu musíš podlehnout a bude opět tím prvním v našem srdci. Pak pochopíme, že nám věci Bůh nechce vzít, ale naopak zaopatřuje nás, abychom neměli starosti tohoto světa a mohli se věnovat jeho věcem, jemu samotnému. Radovat se v nich a s ním.

Modlitba: Tatínku, Bože, děkuji ti za to, jak se o mě staráš, jak mě zaopatřuješ vším, co potřebuji. Dokonce i tím, co nepotřebuji a děláš mi věci jen tak pro radost. Děkuji, že naplňuješ přání mého srdce, podle své vůle. Odpusť mi, že jsem si z toho všeho udělal modlu, která mi přinášela jen starosti a obavy o budoucnost, jako by na nich záležel život, až mě odvedla od služby pro tvé království, dovedla mě do vlažnosti a lhostejnosti. Odpusť. Prosím, promlouvej do mé duše o její záchraně tebou. Vkládej do mne své slovo o tvých velkých skutcích, které konáš. O tvé lásce ke mně. Neboť z tebe vzchází má spása. Jen z tebe. Děkuji.

Jsou Kristovi služebníci? Teď mluvím jako pomatenec: Já více! Pracoval jsem mnohem víc, ve vězení jsem byl častěji, nesčetněkrát jsem byl bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota.
2 Korintským 11:23‭-‬27 B21
Pavel se setkal mnohokrát se zklamáním. Se zklamáním od lidí. Byla zklamán Židy, byl zklamán pohany, byl zklamán bratry. Právě on by mohl říci, že je zklamaný Bohem.  Proč? Po tak velké službě, při tolikém utrpení, bití, hladu, zklamání od lidí i těch blízkých, po tak velké  námaze pro evangeliu,  ho všichni opustili. (Při mé první obhajobě se za mne nikdo nepostavil. Všichni mě opustili – kéž jim to není počítáno!2 Timoteus 4) Mohl si říct; Bože, zklamal si mne. On však na to nedbal, přestože věděl, že po jeho odchodu k Pánu, přijdou roztržky a vlci budou trhat ovce, o které on měl starost, kterým věnoval svů život.(Vím, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. Skutky 20:29)
Přesto nezatrpknul. Nezahořkl. Uvádím zde Pavla, ale podobně dopadli všichni apoštolové. Dopadli tak, jak samotný náš Pán. Když ho zatýkali, všichni utekli. Nechali ho samotného. Když umíral musel prožít i odloućení od Otce, aby nás od něho nemohlo nic odtrhnout. Přesto nezahořkl, nechtěl pomstu, ale prosil v naději a víře za ty, kteří ho kkřižovali.

Nenech se znechutit klamáním z lidí, zklamáním z toho, že někdo zbořil to, co buduješ. Nedej se znechutit nejen zklamáním z lidí, ale z toho, že  se tŕeba nic neděje. Povstaň a znovu vycházej a dělej to, pro co tě Pán povolal a stvořil. Navrať se k jeho zaslíbením. Běž mu vstříc, ať ho pro slzy zklamání a slzy hořkosti v tvém srdci nepřestaneš  vidět a nemineš jeho vůli pro tebe. Povstaň, bojuj dobrý boj víry. Ještě není konec. Ještě Bůh neskončil. Ještě jsi neudělal vše, co udělat máš a co je pro tebe připravené.

Modlitba: Nebeský Otče odevzdávám ti všechno svoje zklamání. Zklamání od lidí, zklamání ze sebe, zklamání z toho, že se nic v mém životě neděje tak, jak by mělo. Odpust mi, že jsem toto zklamaní přenesl i na tebe. Odpusť mi tento hřích nevíry. Tuto ztrátu  naděje. Vyznávám, že bez tebe nemohu nic. Duchu svatý rozhoř opět moje srdce, dej plamen mé víře a naději. Prosím navrať mne k prvotní vášnivé lásce k tobě. Dávám ti své srdce, mysl, ducha i duši. Děkuji, že to učiníš a již činíš.

Včera večer jsem viděl pořad K. Šípa s jeho hosty. Byl tam také Jiří Mádl. Mluvil o tom, že s kamarády vytvořili aplikaci pro hříšné. Jsou v ní vytvořeny seznamy hříchů podle druhů. Člověk si najde ten svůj, zadá tam stupeň hříchu – nebo četnost hříchů a za chvíli mu vyjde v aplikaci finanční částka, kterou by měl za své hříchy zaplatit charitní organizaci, kterou si sám vybere. Možná se z té aplikace budou radovat ekonomové charitních organizací, ale hříšníkům to stejně nijak nepomůže. Možná je to jenom na chvíli obelže, dokonce pro mnohé to bude IN platit za své hříchy a budou se chlubit  velikostí částky – tedy i svou hříšností.
Hůř na tom budou ti, kteří to budou myslet upřímně a nic. Budou dál hřešit, dál se trápit, dál tápat. (A co teprve ti, co nemají chytré telefony…?) Pro ty však existuje jiná aplikace, ta Boží.

Matouš 1:21  Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
Líbí se mi tento verš. Líbí se mi pro slovo vysvobodí. Líbí se mi být vysvobozený. Zajatý je zajatý. Nic s tím neudělá. Pokud je zajatec vysvobozený, je to zásahem zvenčí. Je vysvobozený proto, že někomu na něm záleželo a nechtěl, aby zůstal v zajetí. Zachránce vždy něco riskuje. Vždy musí dát více, než zajatý. Dokonce riskovat své zajetí nebo život. Není to skvělý pocit, když někomu na vás záleží. Záleží tak, že je ochotný riskovat svůj život. Své utrpení. Dát pro naše vysvobození vše všanc. Není to úžasné vidět takový důkaz lásky vůči nám, mně i tobě?

Teď k té aplikaci, ta však není pro chytrý telefon, ale pro naše srdce a spouští se právě jím a našimy ústy:
Římanům 10:8-11  Ale co praví? ‚Blízko tebe je to slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci;‘ je to slovo víry, které hlásáme: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

No a pak nás ta Boží aplikace dovede dál:

1 Janův 1:9  Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.

Tak také stačí zadat jen druh svého hříchu a požádat Boha o odpuštění. Nevyjde nám částka v penězích, ale pokoj jak řeka a jistota odpuštění. Poznání jeho lásky, lásky našeho vysvoboditele z našich zajetí hříchů.

A na závěr ještě na povzbuzení:
Hospodin je štítem, zaštítí a vysvobodí, projde a vyprostí. (Izajáš 31.kap.)

Pohádka o prskavce

Ležely mezi ostatními balíky. Občas sebou zavrtěly, aby si vytvořily místo, kam přesně zapadnou. Pod nimi byly pytlíky s prskavkami, nad nimi byly pytlíky s prskavkami. A ony byly také prskavky. Ty horní na ně tlačily a ony zase tlačily na ty pod nimi. Když se jí podařilo pod tlakem trochu zavrtět, pak se vtěsnala do důlku mezi prskavkami pod ní. Tak, to je najednou pohodlí. Podařilo se jí dostat do té správné polohy. Teď přesně zapadla mezi ty pod ní i ty nad ní. Teď si zkusí chvíli zdřímnout.
„Nevrť stále sebou“, ozvala se její kolegyně z pytlíku. „Vždyť nás rozdrtíš a nebudeme pak prskat.“
„No hlavně, že ty prskáš už teď“, zazněla odpověď první prskavky. „Kdoví, jestli si nás vůbec někdo koupí. To máš samé římské svíce, dělobuchy, světlice a nevím co ještě. Kdo by dnes chtěl obyčejné prskavky. Rozdrcené, nerozdrcené, hlavně, že se teď vyspím“.
Usnula.
Probudilo ji jemné dloubnutí do jejího štíhlého těla.
„Co je? Co se děje? Kde to jsem?“, chvíli ji trvalo, než se probrala.
„Kde bys byla. V obchodě a vypadá to, že za chvíli na nás přijde řada. Právě začaly kupovat z řady nad námi. Já se tak nemohu dočkat, až mne zapálí“, zasnila se druhá prskavka.
„Není o co stát“, bručela první, „raději budu deset let ve skladu dřímat, než abych za dvě minuty vyhasla. Podívej, zapálí tě, ty zajiskříš, pak tě kousek upadne na koberec a je po legraci. Polijí tě vodou a ještě budou na tebe nadávat. Jako bys mohla za to, jak tě někdo vyrobil. Věř mi, není o co stát.“
„Jak to víš, tys to již zažila?“, nedala si vzít svůj sen druhá prskavka.
První jen uraženě mlčela.
Řada s prskavkami nad nimi se vyprodala. Prodavač začal brát z jejich řady.

„Mami, podívej, tady prodávají ohňostroje.“
„To nejsou ohňostroje, ale tomu se říká pyrotechnika a z ní se pak dá sestavit ohňostroj.“ „Tak si něco koupíme a uděláme ohňostroj. Takový velký. Moc velký. Co lítá vysoko a dělá velké rány.“
„To je nebezpečné a neumíme to. Obejdeme se na Silvestra i bez ohňostroje. Stejně jich bude po okolí několik. Uvidíš je z balkónu.“
„Mami, prosím, kupme si nějakou tu pytorechniku. Prosím.“
„Víš co, Kristýnko, kupíme si prskavky. Když jsem byla malá, ráda jsem zapalovala prskavky a dívala se, jak hoří.“
„Dejte mi, prosím, dva balíčky prskavek pro malou.“
„Děkuji.“

Prodavač sahá po balíčku prskavek.
„Už, už je to tady. Někdo si nás kupuje. Škoda, že nevidím kdo“, konečně se ozvala druhá prskavka. Trvalo jí, než se vzpamatovala z toho, že si je konečně někdo koupil.
„Nech už toho nadšení,“ ozvala se i první prskavka. „Podívej, byly jsme v suchu, v teple. Co nám scházelo. Mohly jsme tak být pořád. Teď nás vytáhli do zimy, někdo si nás koupil a za chvíli skončíme vypálené. Co je na tom k nadšení?“
„No, konečně ukážeme, co umíme a jak jsme krásné. Ty netoužíš konečně naplnit to, proč nás vyrobili?“
První prskavka opět mlčela a přemýšlela, zda tam, kam je nesou, bude také sucho a teplo. Jestli se tam bude moci ještě vyspat.
Konečně je vytáhli z tašky.
„Dej je Kristýnko někam k topení, aby nenavlhly“.
První prskavka se protáhla: „To je skvělé teploučko, to se mi líbí.“
„Jak můžeš myslet na teplo. Vždyť dnes bude ten náš velký den. Dnes zasvítíme celému světu a naplníme naše poslání,“ pohoršila se nad svou družkou druhá prskavka.
„Co máš pořád s tím tvým posláním, celým světem“, rozčílila se první prskavka. „Jaký svět, jaké poslání. Co si myslíš, že tě někdo uvidí. Možná nějaká malá holka a to bude všechno. Pro dvě minuty světla obětuješ svůj prskavčí život. Blázne. Už mlč!“
To už první prskavka začala málem křičet a na těle se jí udělaly malé prasklinky.
„Podívej, pro tvé hloupé poslání jsem se málem vzteky rozdrolila. Raději se snaž užít si ještě těch pár hodin, než skončíme.“
Druhá prskavka již do večera nepromluvila. Přemýšlela o tom, co jí družka řekla. Skutečně je vše zbytečné a večer skončí a nic? Nic se nestane, nikdo si jích nevšimne? Stále věřila, že tu není jen tak, že má nějaký větší smysl. To přece nemůže skončit tak, jak ona říkala. Nebo snad ano. Mýlila se? Pořád dokola jí probíhaly hlavou stejné myšlenky, až z toho a z tepla, které přicházelo z radiátorů, usnula.

Probudilo ji otvírání sáčku. Malé prstíky se jí začínaly dotýkat a pomalu ji vytahovaly z papírového pytlíku. Už.Už. Byla zmatená, hlavně proto, že si nebyla po tom, co říkala její kolegyně jistá svým posláním. Tak teď se to doví.
Uviděla před sebou blonďaté děvčátko, které bylo stejně napjaté jako ona. Držela ji za háček a prohlížela si ji.
Teď si všimla i její maminky, která držela v ruce první prskavku a také hořící zápalku. Ano. Tak teď. Zavřela oči. Cítila žár hořící zápalky. Začala se zahřívat a od spodu červenat. Snad to nepokazí. Začala prskat krásné jiskřivé jiskry. Podívala se. Dívala se do rozzářených očí malé holčičky, ve kterých se odrážely jiskřičky, jako malé ohýnky z prskavky. A smála se a smála. Úplně tím nakazila maminku, která zapálila první prskavku. Nakazila svým smíchem i prskavky. Ty se ještě více rozzářily a vystřelovaly vesele své jiskry do tmy. To je ono. Mamince zvlhly oči, když si vzpomněla na sebe a svou maminku, jak spolu, když ona byla malá, zapalovali prskavky. Objala Kristýnku a políbila ji.
Prskavky se blížily ke svému konci.
„Tak co kolegyně, stálo to za to? Mělo to smysl?“ zeptala se ta druhá první.
„Ano mělo. Bylo to krásné“, odpověděla první.
„Vidíte kolegyně, i když máme krátký život, je krásný, když ho naplníme tím, pro co jsme byli stvořeny. Nashledanou moje přítelkyně.“

Pak obě spokojeně doprskaly. Jen ve vzduchu se ještě chvíli vznášel jejich dým, vůně a radost, kterou udělaly a pro kterou byly stvořené. Navždy zůstanou ve vzpomínce Kristýnky na první zapálenou prskavku.

Přejeme Vám všem, abychom v příštím roce mohli my všichni naplnit to, pro co nás Bůh stvořil a v Kristu povolal. Bůh vám všem žehnej a prožijte rok 2018 v jeho přízni.

S láskou Kristovou

Josef a Stáňa.

Když bych měl zhodnotit mé zápasy v tomto roce, pak mohu říct, že jsem dostal několik nečekaných gólů. Byl jsem často pod dvojím tlakem, protože to vypadalo, že se z toho tlaku nedostanu a soupeř bude pořád hrát na mé polovině a střílet na  mou branku. Šlo mi o to, abych nedostal mnoho gólů. Ale čím více jsem se na to zaměřoval, tím více gólů jsem dostával. Nejlepší by bylo zápas předčasně ukončit a odejít z fotbalu. Nechat to těm lepším. Tento pocit dobře znám. Nejednou během života přišel. Jedinou obranou je se soustředit na útok. V mém případě na to, co po mne Pán chce. Najít a uvolnit do služby co nejvíce jeho služebníků. Tedy budovat ty, kteří povedou týmy, které budou porážet  nepřítele. Vždy, když mne Duch svatý pozvedá, ukazuje mi poslání, které od něho mám. Nevím jak to dělá, ale funguje to. Po celý můj život jsem zažíval pády, velké pády a věřím, že mne Bůh vždy pozvedl, abych vstal a śel dál. A to i když jsem ještě neuvěřil. Již tehdy On , ne já, myslel na poslání, které pro mne připravil. Proto se chci dnes spíše zaměřit na útok, na naplnění toho, pro co mne stvořil a svá záda, svou obranu, svou sílu, přenechat ve víře jemu. Nechci hrát na remízu. Nechci se soutředit na sebe, na obranu. Chci zasazovat góly nepřeli a učit to i druhé. Nechci se zabývat tím, jestli  na to mám, zda umím hrát, zda se vzynám v taktice. Chci vyplnit to, co je již předem připravené. Chci aby se uskutečňovalo to, co je již předem rozhodnuté. Chci vstupovat do Božích záměrů. Vycházet jim vstříc bez ohledu na okolnosti a lidské možnosti. To jsou mé góly. A co ty?

…a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Jan 16:11 B21                                                                                       Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: „Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.“ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.
Římanům 8:35‭-‬37 CSP                                                                         Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama. Milost našeho Pána Ježíše s vámi.
Římanům 16:20 B21

Před dvěma dny jsem zaslechl část kázání. Mluvčí právĕ přirovnával život křesťana k fotbalovému zápasu. Mluvil o aktivní útočné hře, která vede k vítězství a o stažení se jenom do obrany, kdy možná nedostaneme gól, ale také ho nedáme. Je to pak remíza. Pokud ovšem gól dostaneme, pak prohrajeme, protože z obranné hry se góly nedávají. Cílem přirovnání k fotbalu byla snaha uvědomit si, že musíme mít stále před očima cíl, pro který nás Pán povolal. Určitě ne proto, abychom s ďáblem hráli na remizu. Ale abychom byli těmi, kteří budou porážet peklo, zabírat prostor, kde se dá. Každý na tom místě, kam no Pán dal.                                       To mne přivedlo ke vzpomínce na dobu, kdy se náš tým stal mistry Evropy. Hráči hráli krásný útočný fotbal. Dostali sice góly, ale také dávali. Dali jich více, než dostali. Všichni byli nadšení. Na fotbal začalo chodit více diváků a přibylo v klubech více kluků, kteří toužili hrát tak jako oni. Na dalším mistrovství jsme skončili třetí. Přesto náš tým byl považovaný za jeden s nejhoršì hrou. Proč? Protože se soustředil jen na obranu a do semifinále se dostal jen díky remízám. Viděl jsem tenkrát všechny naše zápasy. Byla to pravda. Fotbal nestál za nic. Podobný fotbal jsme hráli dalších deset let, než přišel jiný trenér. Lidé přestali chodit na fotbal, a náš tým klesal níže a níže. Ti, kteří fandili, přestali, protože fotbal se nehrál  na vítězství, ale na remízy. Někteřì si řeknou, ale hlavně, že jsme neprohrávali. To si mohu možná říct při fotbale, při přáteláku, pak si podat se soupeřem ruku a jít oslavit jeden bod. U křesťanů neexistuje remíza. Nemůžeme si po zápase jít podat ruku s naším soupeřem. Podat si ruku s ďáblem.  Remíza je vlastně prohra. Hra na remízu je cesta do pekla. Vede k vlažnosti. Vede k jistotĕ, ale ne jistotě v Bohu, ale k jistotě, že se svůj život a způsob jakým ho žiji, nebudu muset měnit. Hra na remízu znamená stát se vlažným. Být vlažným znamená být vyplivnut z Božích úst. Nemůžeme zničit Satana, zlo, smrt. To není v naší moci. To co můžeme je zmenšit jejich vliv na zemi. Dokonce ho někde úplně zastavit a tím uvolnit mnohé pro slyšení a následování evangelia. Nehrajeme fotbal. Tady nejde o góly, ale o lidské duše a životy. Vítěz bere duše. Pokud se budu bát o svůj život, o svůj momentální stav, nevyhraji. Možná si řeknu, že mi remíza stačí. Co však remíza je? To, že jsem zachránil svůj život, ale ďábel získal duše ostatních?

Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.
Marek 8:35 B21
(Pokračování zítra)

Bylo brzo ráno. Sluníčko se teprve začalo rozhlížet po městě, hledalo, kam by své první paprsky namířilo. Nebyly ještě příliš horké, tak akorát na ranní zahřátí. Příjemně šimraly. Přeskočily betonový plot a začaly zahřívat parkoviště za ním. Bylo plné velkých aut. Přeskakovalo z jednoho náklaďáku na druhý. Jako by si chtělo s nimi hrát na honěnou. Oni však stále tvrdě spali. Většina se vrátila pozdě ze svých cest a teď si potřebovala odpočinout před další těžkým dnem. Těch kilometrů co je čeká. Těch nákladů co musí převézt. A tolik značek a předpisů co musí dodržet. A nesmí se splést. Paprsky sklouzly na poslední náklaďák v řadě. Stál stranou, částečně pod střechou. Sluníčko se k němu nemohlo dostat. Jen na kousíček. Zezadu. Začalo ho tedy jemně lechtat na zadním světle. Světlo se lehce usmálo, jak se loučilo s krásným snem o cestě kolem světa. Ještě cítilo vůni moře a dálek. Pak zablikalo, jak se paprsky dotkly jeho odrazek. Pomalu otevřelo své oči. Jedno mělo oranžové a druhé červené. Bylo patřičně hrdé na své barvy. Vždyť díky nim celé auto chrání zezadu, aby do něho někdo jiný nenarazil. Když potřebuje odbočit doprava začne oranžově blikat a všichni ví, že auto odbočí. Aby ho bylo vidět i z dálky, používá červené a také, když chce auto zabrzdit, rozsvítí se červeně ještě více. Volá: „Pozor brzdím! Vidíš, svítím mnohem více! Pozor!“ Teď se pomalu protahuje, kontroluje si, zda je připojené na baterii. No to ale pozná, až auto nastartuje. Miluje tu chvilku, kdy ucítí brnění ve svém těle a pak v žárovkách. To znamená, že opět vyjede na cesty. Miluje cesty. Bylo stvořeno pro cesty.  Slyší, jak startují ostatní auta, a vidí, jak jedno za druhým vyjíždí ven z parkoviště. Některé mu na rozloučenou zablikali blinkry. „Ahoj, ahoj“, volá za nimi a těší se na to, že opět vyjede. Jeho auto však zůstalo na parkovišti jako poslední. Co se děje? Vždyť vždy vyjíždíme jako první a teď tady stojí úplně samo. Na parkovišti nastalo ticho. Kde je náš pán, náš řidič? Jak to, že tu ještě není? Snad neonemocněl. Každé ráno přišel, povídal si s nimi o tom, kam ten den pojedou, pak vyzkoušel, jak svítí a vyjeli. Ale dnes nic. To se ještě nikdy nestalo. Najednou světlo zpozornělo. Uslyšelo kroky. Ano to je on. Poznává ty kroky. Jak skoro šoupe nohama o cestu. Neslyší jen kroky, ale také jeho hlas a nezní zrovna příjemně. Už ho vidí. Jde tím svým šouravým krokem. „To snad ne, to se mi jen zdá. To se musí stát, když zrovna pospíchám. Nikde nemají koncová světla. Aspoň ne na ten můj auťák. Teď pojedu a budu mít každé jiné. To snad není pravda“, slyší světlo, jak si stěžuje. Došel k autu a položil na zem krabici. Světlo si vzpomnělo, že včera večer dojížděli z levé strany ve tmě. Myslelo si, že to nebude nic vážného, žárovka nebo uvolněný kontakt. To se na silnici stává. Teď to však vypadá vážně. Asi úplně dosloužilo. No, nemládneme. Naopak, máme pěkných pár kilometrů ve svých světlech. No jednou to musí přijít. Prostě dosvítíme. Tak kolega to má za sebou. Ani se s ním nerozloučil. Ani nebylo jak. Nevidí na sebe. Jen když auto nacouvá někde k výloze, tak se několikrát mohli vidět. Občas si sice večer povídali, ale to teď skončilo. Řidič vytáhl z krabice nové světlo. Bylo to koncové světlo a pro náklaďáky, ale bylo jiné. Mělo velmi moderní tvar. Všude bylo nějak zaoblené a členěné. Bylo úplně jiné. Světlo se na svého nového kolegu usmálo. Nic. Ani nemrkl. Spíše to vypadalo naopak, jakoby se k němu chtěl otočit zády. „Ahoj kamaráde. Tak to teď potáhneme spolu, co?“, zavolalo světlo na svého mladšího kolegu. „S tebou tak něco potáhnu, dědku. Vždyť se na sebe podívej, vykopávko. Jsi tak akorát na šrotiště, jako ten můj předchůdce. Celé to teď bude na mně. Tak zmlkni.“ Světlo nečekalo takovou reakci. Dokonce několikrát zablikalo, i když v něm ještě nebyla elektřina.  Co mi to říká. Vždyť já mám za sebou takové cesty a ono ještě neujelo ani metr. Ještě leží na zemi.  Světlo zmlklo. Najednou se cítilo hodně, hodně staré. Jako by teď cítilo každou díru, do které kdy najeli, každý kámen, který se od něho odrazil.  Řidič namontoval nové moderní světlo. Kroutil přitom hlavou: „Toto vypadá. Toto vypadá. No nic musíme jet. Hlavně že svítíme.“ Tentokrát se světlo neradovalo, že slyší startování motoru, ani nevnímalo brnění, jak začal přicházet proud z baterie. Dokonce, kdyby ho někdo známý viděl, řekl by si, že dnes svítí nějak slaběji. Bylo to tím, že bylo celé orosené.

Konečně začalo vnímat cestu. Ano, teď musí odbočit doprava a za chvíli budou stát u pekárny. Začalo blikat svým oranžovým světlem a hned upozornilo červeným, že brzdí. Teď jen nacouvat a mají pauzu. Nový kolega zasvítil bílým světlem, jak auto couvalo. Je pravda, že svítí jasněji. Nakonec měl nový plast a možná lepší žárovky. Docouvali. Teď na sebe viděli ve skle výlohy pekařství. Nové světlo si všimlo, že ho jeho starší kolega ve skle pozoruje. Začalo se před ním předvádět. Hned blikalo oranžově, pak bíle a červeně. Jako by bylo světlem někde u kolotočů na pouti. Předvádělo svá jasná a silná světla, že si ani nevšimlo, že se auto rozjíždí. Ještě jednou si zablikalo oranžově, ale ve chvíli, kdy auto odbočilo na úplně jinou stranu, než blikalo světlo. Ozvala se rána, jak do nich narazil jiný náklaďák. Nastala tma.

Cítí slabé brnění. Tak povědomé. Neví, jak dlouho byl mimo, co se s ním dělo. Jen tma. Teď cítí, že do jeho žárovek jde opět proud. Pootevřel jedno oko. Co to je? Rychle ho zavřel. Co to bylo? Byl někde skoro u země. Otevřel obě oči. Blikal, fungoval, ale byl na nějakém plastu a určitě nebyl nikde na cestě. Najednou uslyšel hlas, který tak dobře znal. „Přestaň s tím autem jezdit po bytě. To je na venek a ne do bytu.“ Zastavili se. „Tak já jsem v bytě? Toto je byt?“ Jak malý Dominik jezdil, poznával, jak vypadá byt, kuchyň, tam to vonělo, obyvák, ložnici, pokojík. No v něm byla dřina se dostat přes všechny ty rozházené věci. Malý Dominik se zastavil u zrcadla. Tak tady jsem. Co to je za malé autíčko. A bez motoru. Ten se musí našlapat. Díval se na sebe do zrcadla. Byl připevněný na zadní části plastového šlapacího autíčka. „To jsem dopadl. Jak jsem se sem dostal?“ Začala se mu připomínat havárie. „Brrrr.“ Otřásl se. „No ještě, že nejsem ve šrotu. Tady nevypadám špatně a hlavně opět svítím. Funguji. Funguji.“ Radovalo se světlo.

Odpoledne ho i s autíčkem tatínek – řidič vynesl ven a Dominik se rozjel. Opět byl na silnici. Moc to silnici nepřipomínalo, ale aspoň jel po asvaltu. Dojeli na hřiště. Aby se mohli na něj dostat, museli projet kolem vrakoviště. Najednou ho uviděl. Jeho nový kolega tam ležel s rozbitým plastem, bez žárovek, bez života. Takhle vůbec nevypadal jako módní koncové světlo.  Našemu světlu ho začalo být líto. Tak mladý. Vlastně nedojelo ani svou první jízdu. Kdybych tam na vrakovišti ležel já, tak co, už jsem si užil cestování, ale ono.  Jak mu bylo mladého kolegy líto, ani si nevšiml, že mu ukápla slza. Najednou slyšel hlas Dominika. „Tatínku, to světlo pláče.“ „Světla nepláčou. Nemají slzy.“ „Ale pláče tati.“  Tatínek se sehnul ke světlu. To se stále upřeně dívalo na vrakoviště. Tatínek se ohlédl směrem, kterým se světlo dívalo. Viděl přesně to, co světlo. Pak se jeho pohled stočil opět na autíčko. „Tak dobře!“, řekl si pro sebe.

Ráno naše světlo opět probudilo jemné brnění. To malý Dominik se nemohl dočkat. Světlo se těšilo na nové dobrodružství. Kam to dnes bude? Včera mluvili něco o zoo. Co to je to zoo? Najednou se mu zdálo, že něco není v pořádku. Nebo spíše je něco jinak. Rozhlédlo se a pak ztuhlo. Hned vedle něho byl namontovaný jeho mladší kolega z vrakoviště. Plast měl již vyměněný, žárovky doplněné. Jako dříve. Ne, nebylo to stejné světlo jako dříve, něco na něm bylo jiné. Nevěděl ale co. „Ahoj, tak tě vítám. Tak jsme opět spolu“, začalo světlo a v jeho hlase byla cítit radost. Jeho mladší kolega sklopil zrak a zašeptal. „Promiň mi. A děkuji.“ Pak lehce celý zčervenal. Ticho přerušil tatínek. „Tak honem, oblékat, jedeme i s autíčkem do ZOO.“ Hurá do ZOO, křičel Dominik. Hurá do ZOO křičeli obě světla, ale nikdo je slyšel, jen ony samy, protože světla nemají ústa a nemohou křičet, ale když budeme naslouchat srdcem, budeme i těm, co mlčí rozumět.  Obě světla, přestože je rozděloval velký věkový rozdíl a statisíce najetých kilometrů, se stala věrnými kamarády.

Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.
Kazatel 1:9 B21

A je po svátcích. Tedy skoro. Za pět dní bude leden 18 a budeme mít dalši vánoce před sebou…, nejde jen o svátky. Ještě včera jsem přemýšlel o tom, že se zamyšleními skončím. Dokonce jsem uvažoval, že zruším tyto stránky. Za tři roky mám pocit, že nemohu napsat nic nového. Že se musím opakovat a asi jsem se již víckrát opakoval. Když jsem nad tím přemýšlel, přišly mi tyto myšlenky.

1. Evangelium se opakuje již dva tisíce let. A je stále aktuální, živé a má moc ke spasení. Především má moc tehdy, když se k němu nic nepřidává. Čím více se mluvi v čisté podobě, tím více moci můžeme vidět při jeho zvěstování.

2. Bible sahá ještě hlouběji do historie. Přesto se k ní již nedá nic přidat. Je hotová. Vše, co potřebujeme vědět, co nám Otec chtěl předat, co nás chtěl naučit, napomenout, povzbudit…,  tam je. Nepotřebujeme vytvářet další knihy bible. Stačí číst tu, co nám Bůh dal. I ta se nám opakuje, když ji stále čteme dokola. Přestože čteme stále stejná slova, maji pro nás ten správný návod pro dannou životní situaci, ve které se momentálně nacházíme a přitom zůstáivaji stále pravdou. Neni nic nového, co by bible neobsahovala. (Mimo věcí spojených s technickým pokrokem.)

3. Je o nás ve Zjeveni napsané, že jsme zvítězili pro krev Beránka a slova svého svědectví. Naše svědectví je živé evangelium. Živé skrze náš život s Kristem a jeho mocí v nás. Mocí, která nás stále mění. Naše svědectví je také stále stejné. Je o Kristu, který nás svou obětí na kříži zachránil, o tom jací jsme byli před tím a jak nás On proměňuje nyní. Je to svědectví ne o nás, ale o něm.

Jsou to tři základni věci, které jsou neměnné již po mnoho staletí a tisíciletí. Přesto jsou stále aktuální, stále stejně dobrodružné, plné nových, i když velmi podobných příběhů. Bohu to nevadi. Nechce nic k tomu přidávat. Je dokonáno.  Tak proč bych měl přidávat já nebo někdo jiný.

Ježíš byl s učedníky něco kolem tří let. Předal jim všechno, co bylo potřeba. Během dvaceti let služby lidem jsem zjistil, že tři roky stačí na to, abych předal lidem vše, co potřebují vědět a co jim mohu dát..  Není potřeba více času. Neměl bych, co dát. Mohu jen povzbuzovat. Pak je to na jejich vztahu s  Duchem svatým a ochotou se mu podřídit a sloužit. Vše ostatni přijde samotnou službou. Nemá cenu dále vyučovat ty, kteří po třech letech nechtějí sloužit.

1. Když jsem tak přemýšlel, došlo mi, že nevadí, když se budu opakovat. Pokud to bude z Boha, pak to bude zasahovat srdce a ducha člověka. Když to Bohu nevadí, tak proč by to mělo vadit mně. Díky za to, co mám. I když se to bude opakovat. Díky za evangelium, díky za svědectví, díky za Krista, díky za Otce v nebesích. Díky, že se to nemění.

Tak budu pokračovat i v roce 2018.

Efezským 2 „Proto pamatujte, že vy, kdysi pohané tělem, kteří jste byli nazýváni neobřízka těmi, kdo si říkali obřízka — ta byla lidskou rukou činěna na těle –, že jste byli v tom čase bez Krista, odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově. Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství — Zákon s jeho příkazy a ustanoveními –, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu.“

Zvláštní setkání. Setkání pastýřů s mudrci. Nevím, jestli se spolu setkali nebo se míjeli v čase, ale to, co je spojilo navždy, bylo narozené dítě, kterému se přišli poklonit. Jedněm jeho narození zvěstovali andělé, jiným hvězdy. Setkání prostých i vzdělaných, setkání chudých i bohatých, setkání pohrdaných i vážených, setkání Židů i pohanů. Dítě, které přišlo na svět, aby spojilo nespojitelné. Zachránilo nezachranitelné. Omilostnilo odsouzené. Uzdravilo neuzdravitelné. Obživilo mrtvé. Naplnilo Zákon i přineslo svobodu. Spojilo blízké i vzdálené. Narodilo se, aby patřilo celému světu a celý svět a vše bylo stvořeno pro ně a skrze jeho jméno, skrze něj.

Zvláštní čas kdy se toto vše spojilo v narození Krista. Chtěl bych být u toho. Musela při tom být obrovská Boží přítomnost, Boží sláva a moc, Boží radost…
I tak jsem ale vděčný, že jsem se narodil až v této době. Možná si kladete otázku proč? Vždyť být u narození Krista, to by byl zážitek. Být jeden z pastýřů nebo mudrců. Možná ano, ale přesto si myslím, že jsme dnes na tom lépe. Co se stalo s pastýři? S mudrci? Josef a Marie s Ježíšem utekli do Egypta, pak se vrátili do Nazaretu. Trvalo více než třicet let, než o Ježíši mohl někdo uslyšet. Kdo z pastýřů po třiceti letech ještě žil? Kdo z mudrců se dožil začátku Ježíšovy služby?
My ano. Nebyli jsme u jeho příchodu na svět v těle, ale jsme neustále v jeho službě, která neskončila křížem, z mrtvých vstáním nebo odchodem na nebesa. Jsme stále s ním. A možná jsme my všichni, kteří jsme uvěřili, byli u jeho zrození. Jeho zrození v našich životech, v našem srdci, ze kterého ho nic nemůže vyrvat.
Narodil se v nás společně s novým člověkem, kterým jsme se díky jeho přítomnosti v našem životě stali. I my jsme zažili skutečné „Vánoce“ z Betléma. Bůh v nás zrodil nového člověka. Narodil se skryt uvnitř nás, naší jeskyně, našeho chléva. Byla přitom stejná Boží přítomnost, sláva a moc.  Narodil se  člověk, kterého chce Bůh dovést do podoby svého syna Ježíše. Člověk v jehož tváři se odráží a bude se odrážet Kristův obraz. Není to víc, než být pastýřem, či mudrcem?
Přeji nám všem, abychom si co nejvíce užívali těch našich „Vánoc“, které nám přináší pokoj, radost, jistotu naděje a především věčnost v Božím království. Přeji nám, abychom mohli naše „Vánoce“ prožívat každý den. Den za dnem.

Několik minulých dní mi nebylo dobře. Těšil jsem se na dovolenou. Potřeboval jsem si akutně odpočinout. Nesloužit. Neřešit věci…
Před sebou jsem měl poslední službu. Celodenní vyučování. Původně mělo být zaměřené na posunutí služebníků ve sboru, kteří se rozhodli v budoucnu přijmout službu na plný úvazek a jít studovat. Během týdne se k nim připojilo dalších dvanáct, kteří nebyli tak daleko jako ti, pro které jsem tento den připravoval. Přesto jsem se rozhodl pro to, aby také přišli, i když jsem věděl, že vyučování půjde těžko spojit pro obě skupiny najednou. Každá byla duchovně někde jinde. Ale věděl jsem, že jim to neublíží. Věděl jsem, že jim v tom nemám bránit. Naopak.
V sobotu, v den vyučování, jsem vstával těžce. Většinu noci jsem byl vzhůru, protože mi nebylo dobře. Ráno jsem se jen motal, ale vyjel jsem na vyučování. Jak jsem byl „mimo“ zapomněl jsem v garáži tašku se vším, co jsem měl připravené. Zůstal mi v autě jenom tablet. Aby toho nebylo málo, pár kilometrů před cílem, mi volali, že nemohou přijet právě ti, pro které byl den připravovaný. Všichni jeli jedním autem a řidičce se udělalo tak nevolno, že nemohla řídit. Nikdo z dalších neměl řidičák.
V tom všem mi problesklo hlavou: „Tak to zruš, to nemá smysl. Je ti zle, aspoň si odpočineš.“ Musím se přiznat, že jsem si pár kilometrů s touto myšlenkou pohrával. Nakonec jsem řekl ne. Vyučování bude, i když jsem něvěděl hned jaké a jak proběhne.
Ještě, když jsem stál před lidmi, jsem nevěděl, jak to bude probíhat. Bůh to však věděl. Nejen že mluvil skrze vyučování velmi prakticky ke každému z nás, ale ukazoval mi jak všechny, kteří přišli, po celý rok posunoval. Přesně před rokem většina z nich skončila několika měsíční kurz k růstu ovoce Ducha svatého v nás a během tohoto vyučování mi Duch ukazoval, jak jeho ovoce v nich za rok rostlo. Když jsme s lidmi často, neuvědomujeme si jejich růst. Je to jako s dětmi, které máme každý den na očích. Rostou, ale mi to moc nevnímame, jen podle krátkých kalhot a malých bot. Tedy podle věcí, které nás zatěžují, stojí peníze a nákupy. Jen si na to spíše stěžujeme. Ale ten, kdo přijde po čase z venku vidí, jak vyrostly, jak jsou o něco vyspělejší nejen tělesně, ale také mentálně a duchovně.
Nemusím příliš zdůrazňovat, že mne přestala bolet hlavat a únava byla pryč. Prožívali jsme mocnou Boží přítomnost. Pro mne bylo vrcholem a velkou školou, když jeden nenápadný bratr, o kterém jsem si nejvíce myslel, že pro něho toto vyučování nebude, se odpoledne od nás oddělil a část vyučování proplakal v jiné části místnosti. Duch Boží jednal. Jednal s každým z nás.
Proč o tom vlastně píšu? Věřím, že Bůh to předem všechno přesně tak naplánoval a jednal v tom. I s tím, že vyučování mělo být původně pro jinou sestavu lidí. Jinak bychom se přesně v této sestavě nesetkali a neprožili tento úžasný den. Kdyby se to vše neodrhrálo, přesně tak, jak se to vyvíjelo, nepřišli by právě ti, kteří tam byli. Je zvláštní a úzasné jak Bůh dokáže použít naše myšlení, prožitky k tomu, aby nás přivedl do pro nás dobrých situací, i když právě naše myšlení je ta rozdílné od jiných včetně našich motivů.
Bůh přesně ví, jak budeme reagovat, v jeho lásce nám pomáhá, abychom reagovali tak, jak je to nejlepší pro situace, ve kterých se ocitáme. Jsem mu vděčný za to, že se mohu na něho spolehnout. Znovu a znovu mi ukazuje, abych si nedělal starosti, ale veškerou starost uvrhnul na něj. Čím více komplikovaných a neřešitelných situací mne potkává, tím více se ubezpečuji, že si nemám dělat starosti. Jen naslouchat, co chce abych udělal. Pokud zůstanu ve starostech, pak se mi těžko poslouchá jeho hlas, pro paniku ve mne. Ale i přesto, když toužíme po jeho vůli, dovede naše srdce ke správnému rozhodnutí. Jen jsme si mohli ušetřit „infarktové stavy“. Těžší je to spolehnout se na něj v situacích, které jsme schopni sami řešit. Tam jsme rychlí v jednání a řešení. Možná právě to je pak zárodkem těch neřešitelných. Bůh však ví jak na mne. Prostě mne někdy nechá, abych se konečně po čase vzdal. Jindy mne přemůže hned. Často mne uvádí do situací, kdy se jen divím, jakým směrem se vše vyvíjí a já jen přihlížím tomu jak jedná a musím čekat. V tom všem mne učí mu důvěřovat více a více. Učí mne tomu, že těm, kteří ho milují všechno pomáhá k dobrému.
Není to skvělé!  Vše nám pomáhá k dobrému. Nemějme proto starosti se zítřkem, nedělejme a nepřipravujme katastrofické scénáře, když vidíme promlémy. Bůh ví jak na mne. Bůh ví jak na nás, aby nás převedl i přes ně k dobrému.

(dokončení  „testu“ Ricka Joynera – o náboženském duchu)
Lidé, kteří podléhají náboženskému duchu:

17. Zdůrazňují spíše to, co Bůh udělal v minulosti, než to, co dělá dnes.
(Bůh se nezměnil – je stejný včera, dnes i navěky. Závoj byl odstraněn a my se můžeme přiblížit stejně jako kdokoli v minulosti. Náboženský duch nás bude vždy svádět k tomu, abychom se soustředili na skutky a abychom srovnávali, místo abychom jednoduše usilovali o Boží blízkost.)

18. Mnohdy se staví podezřívavavě proti novým hnutím a sborům nebo proti nim dokonce bojují.
(Jde o jasný projev žárlivosti, která je základním ovocem náboženského ducha nebo pýchy, která tvrdí,že Bůh nebude dělat nic nového, aniž bychom na tom měli my podíl. Lidi podobného smýšlení si Bůh pochopitelně těžko použije  k tomu, aby se zrodilo něco nového.)

19. Mají sklon odmítat duchovní projevy, kterým nerozumějí.
(Jde o projev pýchy a namyšlenosti: takový člověk se domnívá, že Bůh myslí stejně jako on. Skutečná pokora působí, že jsme poučitelní a otevření. Trpělivě čekáme na ovoce a až pak vyslovujeme soudy. Skutečné rozeznávání nás vede k tomu, abychom vyhlíželi spíše to dobré, nikoli to špatné. Proto nás Písmo vyzývá: „Všechno však zkoušejte, co je dobré to pevně držte.“ Držme tedy to dobré, ne to zlé.)

20. Přehnaně reagují na projevy tělesnosti.
(V církvi je zřejmě více tělesnosti a méně Ducha svatého, než si představují i ti nejpřísnější kritici. A je důležité, bychom dokázali tělesné projevy a Ducha svatého rozlišovat. Jen tak se této tělesnosti zbavíme a porosteme v poddanosti Duchu svatému. Kritický člověk ovšem zařízne i člověka, který je z 60 procent tělesný, ovšem loni byl tělesný z 95 procent. Potřebujeme si všímat, že lidé rostou, a měli bychom jim v tom růstu pomáhat.)

21. Přehnaně reagují ne nezralost v církvi.
(Určitá nezralost je pro Boha přijatelná. Dvouletý syn je nezralý ve srovnání s devítiletým – to se dá ovšem očekávat. Ve skutečnosti může být na dvouletého výjimečně zralý. Idealistiký náboženský duch vidí pouze nezralost a nebere v úvahu další důležité faktory.)

22. Mívá sklon chápat nadpřirozené projevy jako doklad Božího souhlasu.
(Je to jen další forma srovnávání s druhými. Některé z největších Ježišových zázraků – například chození po vodě – vidělo jen velmi málo lidí. Ježíš konal skutky, které oslavovaly Otce, nikoli jeho samotného. Ti, kterým zázraky slouží k budování vlastní organizace a věhlasu, zbloudili daleko ze stezky života.)

23. Nepřipojí se k ničemu, co považují za dokonalé nebo téměř dokonalé.
(Ježíš se připojil k lidstvu, a dokonce za padlé lidstvo položil život. Taková je povaha těch, kdo v něm zůstávají.)

24. Má paranoidní obavy z náboženského ducha.
(Strach nás nemůže osvobodit od toho, čeho se bojíme. Můžeme nad ním zvítězit jen vírou v Ježíše Krista.)

25. Má sklon chlubit se něčím jiným, než Ježíšovým křížem a tím, co Ježíš vydobyl a kým je.
(Budejeme-li své životy, organizace, sbory na něčem jiném, budujeme na nejistém základě, který neobstojí.)

Projděme si přátelé všech pětadvacet bodů. Procházejme je častěji a prosme, aby nám Duch svatý ukázal, jak na tom jsme. Pak s tím jednejme. Vyznejme to jako hřích, vzdejme se takového jednání a myšlení ve jménu Ježíš a požádejme o odpuštění, podřiďme naše myšlení pod Kristovo, nechme se a především naše srdce očistit jeho krví.
Možná před každým rozhodnutím zvažme, v jakém duchu činíme rozhodnutí, nebo posouzení. Často musím svá rozhodnutí a pohledy po napomenutí a usvědčení Duchem měnit nebo úplně od nich upustit.

Na závěr: Ten test je pro nás. Není zde proto, abychom podle něj zjistili, jak na tom jsou naši bratři, neše sestry, ale jak na tom jsme my sami.

(Dokončení)
Minule jsem skončil u hořkosti. Hořkost zatvrzuje srdce. Tvrdé srdce nemůže vnímat Boží lásku, ani napomínání, ani spravedlnost… je to kámen. To je cíl Satana, aby v našem srdci zapustil kořen hořkosti. Tou nejlepší obranou je vděčnost Bohu, vzdávání mu  díky. Spoléhat se na to, že On o nás ví a jedná, i když to nevidíme. Vděčnost, díkuvzdání a chvála s uctíváním je nejen obranou, ale zároveň útokem, který zahání nepřátele. Zahání toho zlého i s jeho plány.                                                                                     2. Buďme bezelstní nako holubice a obezřetní jako hadi. To znamená, že  máme zkoumat věci, na modlitbách se ptát na věci a rozhodnutí. Ne všemu věřit, co nám lidé, byť v církvi, říkají a slibují. Nemáme se bát s láskou říkat ne, když nemáme jistotu od Boha. Zahrání nás to od mnoha zranění.
3.V této situci je obzvlášť důležité být závislý na Kristu a ne na lidech. ( A kdy ne, že?) Lidé nás mohou zklamat, podvěst, udělat si z nás kořist, ale Kristus je věrný. Pokud náš život závisí na Kristu, pak nás sice bolí takové jednání našich „bratří“, ale nesemele nás. Možná budeme plakat, ale ne nad sebou, ale nad takovými lidmi. Budem schopni se za ně modlit. Žehnat jim poznáním, Božím navštívením. To neznamená, že souhlasíme s tím, co dělají, ani nežehnáme jejich dílu, ale toužime po  tom, aby byly zachráněny jejich duše. Co mi víme, kdy a jak bude Bůh s nimi jednat. Je to ono shrnutí řeřavého uhlí na jejich hlavu.                                                       4. Často vidíme, že se takovým lidem dál daří, vždy proklouznou jako hadi. Dál hledaji kořist, dál stoupaji v kariéře za každou cenu a nic se s nimi  neděje. Naopak. Ještě v tomto světě prosperují. V takové chvíli nesmíme těmto lidem závidět. Potřebujeme obrátit pohled od těchto životú ke Kristu. Ptát se co chceš Ježíši, bych pro tebe dělal a pak to dělat. Zaměřit se na to, co dělá Bůh a přestat se dívat na to, co dělá Satan. Někdy děláme obrovskou reklamu tomu, co dělá ten zlý. Svědčíme spíše o jeho skutcích. On těží z  negativní reklamy, protože ta kazí atmosféru, zatemňuje vidění, vypouští kolem hořkost. Když bychom přestali mluvit o tom, co stále dělá, více bychom viděli, co dělá Kristus a více svědčili o ném.

Pojďme to vyzkoušet.

Když jsem včera psal o vlcích v rouše beránčím, věnoval jsem se více lidem, kteři nějak podnikají. Není to však jen o nich. Každý z nás se nejen může stát kořistí nejakého dravce, ale také se někdy v nějakých osobních zájmech, zájmech organizace dokonce i církve stáváme dravcem. Je to vždy, kdy nám přestane jít o lidi, o duše a upřednostní se struktury a karierismus, byť církevní a kdy jde na prvním místě o peníze  majetek. Tam se mūžeme dostat všichni, když se nebudeme odevzdávat cele Duchu svatému. Jde to velmi rychle. Dokonce i pro službu se můžeme stát dravci a lidé, kteří naši službu potřebují kořistí. Lidé, kterým sloužíme se pak stanou nástrojem, který má naplnit naše představy, místo, aby jim bylo poslouženo Duchem svatým skrze nás.

U podnikatelů je to více vidět a více to cítíme, protože pak jde o naše finance a oni zase pochytili z podníkání manýry světa. Mnozí takpvým způsobem, že si přestanou uvědomovat, kam se dostali.

Sám pro sebe jsem si takové jednání rozdělil na vlky, vlčáky a vlčata. Vlci jsou na nejvyšším místě. Ti se rozhlíží a hledají svou kořist. Vlčáci jsou většinou lidé karieristé. Vidíme, jak se derou dopředu i za cenu, že ovce vystraší, pokoušou, nebo některé vyženou ze stáda. Dělají to proto, že se chtějí stát pastýřem. Přestalo se jim líbit být pastýřovým pomocníkem, ale chtějí na jeho místo. Vlčata jsou ti, kteří se vyvíjejí. Je možné, že se stanou později vlčáky nebo půjdou ve stopách vlků. Vrhají se na mladé křesťany, aby je zasvěcovali do toho, jak to v církvi chodí a jak je to v ní špatné. Jak ti dobří (vlčáci nebo vlci) jsou jí utlačování a nepochení. Všechny skupiny jsou pro církev, tím myslím věřící, hrozbou která může dovést mnohé k tomu, že v jejich srdcích zapustí kořeny hořkost, zklamáni a nedůvěra. Ďáblu totiž nejde o peníze, nejde mu o církevní struktury apod., ale o to, aby vzal věřícím víru a naději. To je jeho hlavní cíl. Chce, abychoch zahořkli na církev – vůči bratrům a sestrám a následně vůči Bohu. Je to jeden z jeho způsobů, jak nás postavit do vzpoury proti Bohu.

1. První důležitou obranou je nedopustit, abychom zahořkli.

O tom však opět zítra. (Jsem, jak jinak,  opět na cestě a musím v ní teď pokračovat)

Omlouvám se, ale musel jsem odjet a nevzal jsem si sebou knihu R. Joynera, tak zbylých sedm bodů testu bude na stránkách až ve čtvrtek, kdy budu opět doma v Pezinku. Tak dnes a zítra to bude o vlcích.

Vím, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. Skutky 20:29 B21 Když Pavel píše o vlcích, koho si pod slovem vlk dokážeme představit? Na jiném místě píše o falešných prorocích. Nemyslím si, že tím slovem vlci jsou myšleni jen falešní proroci, ale všichni, kdo považují ostatní za kořist. Od té doby, co sloužíme na Slovensku jsme se s mnohými setkali. Dokonce mohu říct, že pro většinu podnikatelů z řad věřících s kterými jsme zatím spolupracovali, jsme nebyli bratry a sestrami, ale spíše kořistí. Jen jeden, dva z nich se chovali a jednali spravedlivě, poctivě a čistě. Pavel nepíše o zjevných nepřátelích. Nepřátele by nebyli součásti společenstvi. Jde o ty, kteři jsou uvnitř církve. Abych byl spravedlivý, s jedním podnikavým křesťanským vlkem jsem se setkal i v Čechách a nedělám si iluze o tom, že jich tam není více. Jen tady nás hned na začátku doslova převálcovali.

O koho vlastně jde. Víme, že jde vždy o peníze a o moc. Podle toho můžeme rozeznat vlky mezi námi. Že se nám to hned nepodaři rozeznat je proto, že oni vždy hovoří o  křesťanské ceně pro nás. Pro nás v Ķristu to udělají zadarmo … Maji na sobě roucho beránčí. Roucho dobromila, který chce pomoci a zadarmo, a který se staví vždy do světla toho jediného, který to pro nás může udělat. Přesně tak, jak to dělají vlci v pohádkách, když chtějí dostat ovečky nebo kůzlátka. Jejich hlas je líbezný, plný slibů a dokáži vás zmanipulovat tak, že jim neodoláte.

Začali jsme být velmi obezřetní, když někdo nám chce zadarmo pomoci, postarat se o nás, když nás vlastně ani moc nezná, nebo nezná vůbec. A to je ten důvod. Kdyby nás znali, znali bychom je pak i my. A to bychom jim neskočili na jejich řeči.  Takoví vlci se rádi v církvi vrhaji na nové tváře. Dokáži si získat důvěru skrze chválu a dobré slovo o těch lidech, kterých si vážíte a věříte jim.

Jak je poznáme?  Pokud se jedná o finanční žraloky, pak poslouhejte jak mluví o financích. Pokud uslyšíte, že věřící by měli být štědří a dávat více. Tedy žehnat dobrou cenou. Utečte od nich a žádný obchod s nimi neuzavírejte. Tím, kdo  by měl platit dobrou cenu jste vy a těmi komu se má dobrá cena zaplatit jsou oni. Utečte, přestože vám slibují práci zadarmo, křesťanskou cenu. Nakonec zjistíte, že jste zaplatili jednou tolik, než běžně u nekřesťanských firem. Ti, kdo vám skutečne chtějí pomoc to udělají a nemusí používat biblické verše. Takoví lidé  myslí jen na sebe.Tito vlci kazí obraz těm křesťanů, kteří své podnikání dělají poctivě a  podporují svou církev nebo jiné aktivity.                               Je také dost těch, kteří navštěvují různé sbory. Když se dostanou na skupinky snaží se získat důvěru a pak hned začnou nabízet různé zboží, produkty životních pojištění a podobně. Když všechny obejdou, hledají si jiná společenství. Vše prokládají verši z Písma tak přesvědčivě, že jim jste schopni uvěřit, že evangelium  naplníte jen tehdy, když si koupíte jejich produkt.

Nejedná se jenom o finance. Setkali jsme se s lidmi, kteří přestože nás vůbec neznali, začali nás zvát s tím, že nás chtějí podporovat a pomáhat. Nakonec z toho vyšlo, abychom s nimi šli sloužit a zaštítili službu jménem organizace, ve které sloužíme. Když jsme začali sloužit, postupně dost dravým způsobem se začali prosazovat, až propagovali a protlačili svoji organizaci i za cenu zranění a střetů. Časem jsme zjistili, že to bylo jejich cílem. Raději jsme z takové služby vycouvali. I ti byli v té chvíli vlky v rouše beránčím. Pro vlka vždy bude ovce kořistí. Ať se jedná o peníze, vliv nebo moc.

Jsou situace, kdy se vlci proderou až k vedeni sboru. To jsou ty nejhorší situace, o tom a také o tom jak se bránit a nedopustit, aby se tito lidé dostali k moci nebo začali ovládat tvůj život, o tom budu psát příště.

(pokračování v „testu“ Ricka Joynera – o náboženském duchu)
Lidé, kteří podléhají náboženskému duchu:

8. Styl jejich vedení bývá autoritářský a náročný – tito lidé nesnášejí slabosti a selhání druhých.
(Jakubův 3:17-18  Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.Ovoce spravedlnosti je v pokoji zaséváno těm, kdo působí pokoj.)

9. Mají pocit, že jsou Bou blíže než druzí a že mu slouží lépe.
(Jde a symptom hubokéhosebeklamu, totiž že se Bohu přibližujeme díky tomu, kým jsme, a ne díky Ježíši)

10. Jsou pyšní na svou duchovní zralost a kázeň, zejména ve srovnání s druhými.
(Skutečná duchovní zralost zahrnuje vrůstání do Krista. Začneme-li se srovnávat s druhými, je zřejmé, že jsme ztratili ze zřetele skutečný cíl -Ježíše.)

11. Jsou přesvědčeni, že jsou „na špici“ Božího působení.
(Patří k tomu představa, že se podílíme na tom nejdůležitějším, co Bůh právě dělá.)

12. Jejich modlitební život je mechanický.
(Pokud zakoušíme úlevu, když náš čas vyhrazený na modlitbu mkončí, nebo když jsme se „promodlili“ na konec svého modlitebního seznamu, měli bychom se zamyslet nad svým stavem. Pokud končí náš rozhovor s milovanou bytostí, nepociťujeme úlevu.)

13.Dělají věci tak, aby si jich lidé všímali.
(Jde o symptom modlářství – bojí se lidí více než Boha, což vede k náboženství, které slouží lidem a nikoli Bohu.)

14. Těžko snášejí emocionální projevy.
Když se lidé ovládaní náboženským duchem setkají se skutečným Božím životem, připadá jim přehnaný, emocionální a tělesný. Skutečná vášeň pro Boha bývá mnohdy emocionální a někdy přitahuje pozornost – jako když David vnášel Boží truhlu do Jeruzaléma)

15. Citovost jim někdy bývá náhražkou Ducha svatého.
(Zdá se to být v rozporu s předchozím bodem, nicméně náboženský duch často zaujímá rozpolné postoje ve svém úsilý a sebezáchovu a sebevyvýšení. Využívání citovosti je vede k tomu, aby vyžadovali pláč a nářek jako důkaz pokání nebo „padání pod mocí“ jako doklad, že se člověka dotkl Bůh. Obojí může být dokladem skutečného působení Ducha svatého. Pokud ale začneme projevy vyžadovat, ocitáme se pod mocí jiného ducha.)

16. Cítí se povzvuzeni, pokud se jejich organizaci daří lépe než jiným.
(Mohli bychom dodat, že nesou těžce, když se jim zdá, že jiní si vedou lépe a rostou rychleji.)

(pokračování zítra)

Myslím, že jsem již jednou na stránky tento „test“ psal. Přesto si myslím, že je důležité si jím procházet, protože všichni bez výjimky jsme náchylní se přimknout k náboženskému duchu. Každý možná v jiné oblasti, ale všichni jsme někde zachyceni. Jen pravda a zkoumání sama sebe nás může z toho vysvobodit, nebo varovat, že se blížíme k nebezpečné zóně. Proto ho opakuji.

(pokračování)

Slíbil jsem včera Rickyho „test“. Tady jsou varovná znamení přítomnosti náboženského ducha. Lidé s tímto duchem:

1. Budou za své hlavní poslání často považovat bourání všeho, co považují za nesprávné.
(Služba takového člověka povede spíše k rozdělení a ničení než k trvalému budování, jeř nese ovoce Království.)

2. Nejsou schopni přijímat napomenutí, a to zejména od lidí, které považují za méně duchovní, než jsou sami.
(Zamyslete se nad tím, jak jste reagovali v několika posledních případech, když se vás někdo snažil napomenout.)

3. Hlásají postoj: „Neposlouchám lidi, poslouchám pouze Boha.“
(Bůh ovšem často mluví skrze lidi – proto je tento postoj nebezpečný sebeklam svědčící a duchovní pýše.)

4. Mají sklon vnímat v čem chybují jiní lidí, jiné sbory atd., než v čem chybují oni sami.
(Když byl Jan v údolí, viděl Babylon; když byl přenesen na vysokou horu, viděl Nový Jeruzalém. Vidíme-li pouze Babylon, je to dáno naší perspektívou. Ti, kdo jsou v pozici, z níž mají správný pohled, si všímají toho, co činí Bůh, nikoli toho, co činí lidé.)

5. Trpí hlubokým pocitem viny, protože nejsou schopni obstát Božím  normám.
(Toto je kořen náboženského ducha. Ten nás nutí k tomu, abychom svůj vztah s Bohem zakládali na vlastním výkonu a nikoli na kříži. Ježíš už splnil normy pro nás. On e to dokonalé dílo, které chce Otec vykonat i v  ás. Naším životním cílem by mělo být prostě zůstat v Ježíši.)

6. Neustále poměřují svůj duchovní život.
(Mají ze sebe dobrý pocit, protože chodí na všechna shromáždění, více než druzí čtou Bibli, více toho pro Boha dělají atd. Všechny tyto věci jsou dobré: skutečným měřidlem duchovní zralosti ale je, zda jsme blíže Pánu.)

7. Podléhají dojmu, že musí všechny ostatní napravovat.
(Tito lidé se stávají samozvanými strážci, jakýmisi šerify v Božím království. Málokdy něco budují: udržují však cirkev ve stavu neklidu a vzrušení, pokud přímo nevyvlávají vážné roztržky.)

(pokračování zítra, na dnes je toho již dost k přemýšlení)

Četl jsem již poněkolikáté malou knížečku Ricka Joynera Přemožení náboženského ducha.(vydavatelství JUDA)
Vždy v ní objevím novou věc. Uvědomil jsem si jak lehce se můžeme dostat pod vliv tohoto ducha. Další věc, o které se v knize zmiňuje je odhalení toho, že v církvi je více tělesnosti než duchovnosti. Navíc mu to nevadí, protože to nevadí ani Bohu. Nevadí to Kristu. Proč? Protože církev dorůstá, protože lidé, kteří ji tvoří dorůstají. Nemůžeme soudit tělesné projevy lidí protože i my, kteří jsme možná o něco dále, jsme byli také takoví. Možná je někdo jen z dvaceti procent duchovním a ve zbylých se projevuje tělesně. Důležité je, že za rok to je již třicet nebo čtyřicet procent. Není důležité jak momentálně na tom je, ale jestli roste.
Každý kdo má děti, zná (nebo by měl znát), že různý věk dítěte vyžaduje jiné požadavky, nejen věk, ale každé dítě je jiné a není možné na všechny klást stejné požadavky jen proto, že jsou stejně staré. S dospělými je to stejné a věřícími také.
Ježíš říká : „.. po ovoci je poznáte..“ . Je dobré se nespoléhat na to, co vidíme teď, co cítíme teď, co si myslíme teď, ale je dobré počkat jaké ovoce člověk nese. Z bodláčí nemůže vyrůst jablko a z jabloně nemůže vyrůst bodlák. Jaké ovoce vyroste, takový je strom. Někdy ta jablka nejsou dobrá, protože strom je nemocný, něčím napadený, jindy mohou být trpká, protože potřebují došlechtit, ale jsou to jablka z jabloně a ne z bodláku.
Posuzování sebe i jiných často, no spíše vždy, stojí na poměřování skutků, jednání, plnění nařízení. Duchovní růst však není o skutcích, ale tom být v Kristu. Čím více jím prorůstáme. To vyžaduje čas a projevuje se to změnou ne na povel „musíš“, ale změnou ze vnitř člověka. Člověk zkrásní ze vnitř a často i z venčí. Najednou se lidem začne líbit.
Jen né těm, kteří chtějí měnit člověka na povel. (pokud možno na ten jejich povel) Ti budou vždy nespokojeni, protože to nebylo podle nich, nebo budou závidět. Oni si to musí zasloužit a tenhle to má „zadarmo“…
Rick má ve své knížečce takový malý test, který nám může ukázat, jak na tom jsme. Jsme-li srdcem nebezpečně blízko náboženskému duchu nebo již jím chyceni za šos. Duchovní růst je více a více žít ve svobodě Ducha svatého. Kdy nesoudíme a také se nedíváme na soudy druhých o nás. Jediný soud, který přijímáme, je ten Kristův, ale on nás nepřišel soudit, on přišel zachránit. Doplnit naši nedokonalost svojí dokonalostí a pozvat nás k němu a k proměně v jeho podobu skrze práci Ducha svatého v nás.
Buď budeme posuzovat podle pozemských pravidel, vlastní silou a mocí nebo se necháme očistit Boží, nebeskou krví Ježíše Krista a necháme na nás pracovat „nebeskou“ moc, moc Ducha svatého.
(Pro ty, kteří nemají možnost si knížku sehnat, přinesu v zítřejším zamyšlení test, o kterém jsem psal.)

Dnes jsem se setkal s úžasným výrokem; „Je lepší církví být, než do ní jen chodit“. Kostel není církev, i když to tak často říkáme. Jdeme do církve a myslíme tím místo, kam jdeme. Asi bychom měli spíše říkat, že jdeme na setkání církve. Setkání těla Kristova. I na toto setkání však můžeme přijít jak součást církve,  nebo jen jako ten kdo je mimo ni. Myslím, že právě proto mluví Písmo o církvi jako o těle Kristově. Ať se nacházíme kdekoli v tom těle jsme jeho součástí, jsme samotným tělem. Nepřicházíme do něj z venčí, abychom za hodinu či dvě opět odcházeli. Jsme stále součástí těla. A to jak žijeme mimo kostel buď tělo posiluje nebo mu ubližuje. Buď ho více posvěcuje  nebo mu odebírá na světle. Ať nás někdo vidí nebo nebo.

I do těla se občas dostanou látky, které tam nemají být. Kolují tělem a působí záněty, ucpávají cévy, znepřijemňují život a brání tělu naplno pracovat a sloužit. Stejně je to s tělem Kristovým. I tam se dostávají častice, které tam nepatří nebo potřebují proměnu. Mnohdy si tělo dokáže pomoc samo a to, co do něj nepatří dokáže vyloučit z těla. Jindy je to těžší, protože je to součastí nás samotných a je potřeba to uzdravit nebo odoperovat z nás.

Žijeme skutečně v posledni době, i když nevíme jak dlouho ta doba bude trvat.  Písmo říká ústy Petra, že soud přijde prvně od církve. Myslím, že začínáme vstupovat do doby, kdy si Pán začína pročišťovat své tělo. Zůstane pouze tělo.  Jinými slovy zůstanou pouze ti, kteří jsou církví, jsou tělem. Ostatní bude odstraněno, byť by to vypadalo svatě a nábožně. Nebude to o tom kolik znáš z Písma ( je dobré a důležité číst Písmo), kolik hodin trávíš v kostele, co všechno děláš pro kostel, ale jestli jsme my sami církví, tělem. Boží děti to čím dál více budou vidět. Uvidí toto pročišťování, bez ohledu jakou denominaci navštěvují. Ti, pro které je církví kostel, pak neuvidi, stále zústanou slepí a budou se dál vzdalovat, i když se budou snažit vypadat svatě a nábozně a budou o tom přesvědčeni, že takovími skutečně jsou. Proto se postavi proti tělu, aby si uchránili „kostel“.

Jsme církví nebo do ní jen chodíme?

Mít jiný názor. Jak se cítíte, když vám někdo řekne, že je to jinak, než říkáte. Prostě, že on na to má jiný názor, jinak to vidí, má jiný výklad než vy. Možná jednou to unesete, ale když se to bude stávat často, téměř vždy, když něco řeknete? Jak reagujeme? Asi to začneme brát osobně. Budeme se cítit, jako ti, na které se stále útočí. Možna to začneme vracet a nebudeme nikdy souhlasit zase my s tím, co takový člověk říká. Pak se ale nikdy nedomluvíme. Bude to jedna dlouhá a asi neustálá pře, která nás vyčerpá. Navíc se zaměříme na to, jak najít rozdíl nez shodu. Cele nás to pohltí, aniž si to uvědomíme.

Dnes jsem četl na dvou místech v Písmu, že se máme starat o své věci. Že si máme hledět svých věcí. Kolik starostí bychom si ušetřili, kdybychom to dodržovali a nechtěli do všeho kecat, o všem vědět a ke všemu mít svoje komentáře.

Ale i přesto můžeme mít na něco jiný názor. A to i tam, kde se nás to dotýká, kde se cítíme a máme právo do věcí mluvit. Jako příklad může být církev, kde jsem doma  nebo manželství. Tady si mohu říct, že mám právo říct svůj odlišný názor. Bojovat za svou pravdu…

Často bojujeme za pravdu, často hájíme tu či onu zaručeně biblickou pravdu, teologický výklad apod. Přitom Kristus je o lásce. O prokazování Boží lásky mezi námi. Po lásce nás poznají. Slyším teď některé názory; ano, ale musím přece hájit Boží pravdu. A na to já odpovídám; ano, ale pravda je Kristus a ten říká, že máme milovat své nepřátele.

Pokud máme milovat své nepřátlele, o co více naše bratry a sestry naše partnery, kteří  mají vždy jiný názor než my. Láska miluje i ty, kteří s námi nesouhlasí.

Osobní zkušenost, kterou mám, je že láska dokáže více sjednotit než prosazení nebo ukecání názorových odpůrců. Láska je přece více, než mít za každou cenu poslední slovo.

Proti napadení pochybnostmi nejsme imunní. Nikdo z nás. Můžeme se však bránit. Druhým rokem bojujeme za postavení komunitního centra v osadě v Pezinku. Jsou to dva roky protivenstvi z různých řad. Od veřejných nepřátel, ale také od „křesťanů“, kteří se k tomu nechají obloudit. Několikrát mi bylo našeptávané „nech  toho, to nemá cenu; podívej, jen to stoji peníze a nic; asi to nebude od Boha; spletl si se; špatně jsi slyšel, jinak by to již stálo…“  Myslím, že to v určitý chvílích všichni slyšíme. Je to ubíjející, zvláště kdy to jde více z kopce, než aby se to zlepšovalo. Nevyhýbá se nám to. Procházeli tím i Mojžíš s Eliášem, Jan Křtitel s Petrem a další bibličtí služebníci. Potkává to i nás. Jediný způsob jak s tím bojovat je chvála, vzdávání díků, modlitba a to především v jazycích a opětovné potvrzování od Pána. Bůh nám stále v Písmu, ale z Ducha říká VĚŘ! Někdy se stane, tak jako nám, že musíme ukončit spolupráci s někým, nebo změnit směr. Neznamená to však, že jsme automaticky někde udělali chybu nebo jsme špatně slyšeli, co máme dělat. Bůh má plán i pro ty, kteří s námi spolupracují a pak se s nimi musíme rozloučit, má plán i s těmi, které pak potkáme a se kterými bychom se jinak nepotkali… Bůh ví. Ví, kam nás vede a kam nás povede v dalších dnech, přestože nám to připadá, že jsme špatně slyšeli. I při druhé Pavlově misijní cestě to mohlo vypadat, že bloudí a neví kam má jít, že se spletl, ale Bůh to měl pod kontrolou. Pavel došel nakonec do Troady velmi zvláštním způsobem. Přišel tam v právě v čas, jak čteme v Korintským, byly tam otevřené dveře pro evangelium a především tam byl také Lukáš, se kterým se Pavel neměl minout. Kdyby šel přímo do Troady, pak by se s ním možná minul, možná by Lukáš nebyl připravený slyšet, nevím. To, co víme je, že po cestě potkali Timotea, který se stal věrným služebníkem. I když jsou někde zavřené dveře, i když se nic neděje, i když to jde z kopce, zůstávejme na tom, co nám Bůh svěřil. Nechme ho a žádejme ho o to, aby to byl on skrze Ducha svatého, kdo nás v tom bude povzbuzovat a ubezpečovat, že jsme stále na cestě s ním.

Nebojme se, nepochybujme a věřme. Když již budeme ochabovat volejme o pomoc a ona od něho přijde. On nás nezanechal samotné, ale bude s námi až do skonání světa.

Nechtíc jsem musel vyslechnout rozhovor. Točil se kolem „co když….“ .  Najednou to „co když…“ vyskočilo ze tmy a začalo mi červeně  blikat v hlavě. Uviděl jsem toto slovní spojení jako odrazový můstek pro katastrofické scénáře. Prvním krokem k tomuto scénáři je pochybnost. Pokud předem připravujeme katastrofický scénář, plán B apod. vlastně pochybujeme o tom, co zrovna děláme, prožíváme na čem pracujeme.  Je rozdíl hledat cestu a při tom hovořit o různých cestách a způsobech jak věci uskutečňovat a předkládat to Bohu a pak naslouchat tomu, co říká. Z toho nám vzejde cesta, řešení apod. Myslím, že to je jeden ze spůsobů, kdy hledá cestu několik lidí společně. Pokud jsem sám, pak mám hledat přímo u Otce. Je to o způsobu, jak s ním komunikuji. Mohu mu předkládat to, na co jsem přišel a čekat na odpověď. Mohu se ptát na řešení a čekat, co mi nadiktuje. Je to různé. Vždy však z toho vzejde nějaká cesta, kterou mám jít, nějaké konkrétní řešení, které mám uskutečnit.
Pokud však při jeho ralizaci začnu přemýšlet nad tím, co budu dělat, když se to pokazí, když se to nestane, když to nedokončím, když to bude jinak, když to nestihnu, když se mi budou smát, když…, začnu zpochybňovat Boží cestu. Ztratím víru v Boží vedení. Místo naděje bude přicházet do mého srdce trápení. Místo radosti z Božího díla, které se uskutečňuje, přijde strach, který mne bude paralizovat a já nebudu schopný dílo dokončit. Když se budeme ptát lidí, kteří opustili Boží dílo, jehož uskutečněním je Bůh pověřil, zjistíme, že prvotní příčinou byla pochybnost o tom, co dělají. (Dílo Boží je také budování vztahů, změny v našem životě a životě jiných lidí, není to jenom nějaký „projekt“ jak jsme dnes zvyklí všechno nazývat.)
Bůh nemá plán B. Bůh nemá katastrofické scénáře. Bůh ví a je neomylný!!!! Bůh má plán.  Má jasný plán s našimi životy. Nemusíme se strachovat o zítřek, když jsme v jeho plánu. Ten zlý nás však z něho chce dostat a svét na jeho cesty. Jednou z jeho taktik je vložit nám do hlavy myšlenku: „A co když…..“
(Dokončení zítra)

Dnes v noci jsem se  vzbudil s jasnou představou o čem psát. Bylo to úplně jednoduché, ale důležité. Možná to bylo jen pro mne, možná pro někoho z nás. Když bych se zeptal jaké je naše poslání, možná bychom to zdlouhavě vysvětlovali a hledali správná slova, možná bychom měli problém s tím definovat, co Boží poslání vůbec je. Boží poslání se dá také říc jinak – je to to, s čím mě Bůh někam nebo za někým posílá. Prostě mít Boží poslání je být Bohem poslaný (pro něco, s něčím, k někomu).
Abych mohl naplnit Boží poslání, musím vědět, co Bůh chce a co mi svěřil. Někdy v tom máme chaos.
Teď k tomu, co mi Bůh ukázal. Často pro malé věci, pro neustálou malou službu, o které si myslíme, že ji musíme za každou cenu udělat, se nedostaneme tam, kam nás poslal. Je to jako by Pavel zůstal při své druhé cestě v Asii a sloužil slovem v pustých horách, místo aby šel do Makedonie a zasáhl celé Řecko. Jindy naopak nejsme schopni trpělivě sloužit v malých věcech, ke kterým nás Bůh poslal, protože se vzhlížíme ve služebnících, kteří mají „velkou“ služby a toužíme po tom, abychom sloužili stejně jako oni. Být Pavly, Petry, Jakuby…
Pokud chceme naplnit Boží poslání, musíme vědět s čím, kam a kdy, také s kým nás Bůh posílá. Pak se na to zaměřit a nenechat se rozptýlit jinými věcmi. Ať malými ať velkými. Jiné služby a jiná poslání jsou pro jiné Boží děti. I kdybychom se usloužili, ale nedonesli to, s čím nás Pán poslal, tam kam nás poslal, všechna námaha a služba nám jednou shoří. Myslím tím, když budeme před ním stát a vydávat počet.
Víme, víš s čím tě Pán posílá? Kam? Kdy? Jaké jeho poslání pro tebe? To naprosto konkrétní poslání, které jiný udělat nemůže?

Odhoďme tedy lež a každý „říkejme jeden druhému pravdu“ – jsme přece údy téhož těla! ……. Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.
Efeským 4:25‭, ‬32 B21

Ne jednou jsem byl svědkem, jak nedokážeme tyta dva verše spojit. Přitom Pavel je tady používá pro jedno téma. Jak se chovat jako nové stvoření. Jaké by mělo být naše nové já ve vztahu k druhým. Určitě jsme každý zažili zranění z toho, jak nás někdo pod záminkou říct pravdu na veřejnosti setřel,  nebo obvinil. Prostě kdy pravda se stala zraňující, útočnou zbraní, která místo požehnání, zabíjela vztah, zraňovala duši, zarmucovala  ducha a bořila službu. Tečku tomu většinou pak dáme tím, že se odvoláme na tyto verše z Efezským. Píši, že dáme. My dáme. Ani my sami se nedokážeme občas vyvarovat takovému jednání. Má to dva dúvody. První je ten, že nejsme k sobě laskavi a milosrdní. Jinými slovy nemáme k lidem lásku. Druhým je povrchní znalost situace. Pokud nemám všechny informace, pak nikdy nemohu říct, že mluvím pravdu. Že můj názor a postoj je pravdivý. Pravdu – všechnu- zná jen Bůh. On je vševědoucí. Ne my lidé. To si musíme uvědomovat. Tedy já osobně nemohu o sobě říct, že znám pravdu. Měl bych tedy mlčet. Abychom mohli mluvit pravdu, musíme znát pravdu od BOHA. Jeho pravdu do situace, do vztahu, o člověku. Pokud ji od  něj nezískáme, mlčme. I když pravdu od Boha známe, neznamená to, že ji musíme říct. Máme si také od něj vyžádat informaci , jak s ní naložit. To vše vyžaduje odložit emoce a být velmi střízlivým, protože jinak pravdu můžeme pokřivit našimi emocemi. PRAVDA ABY BYLA PRAVDOU, SE MUSI TAKÉ PRAVDIVĚ POUŽÍT, aby se na konec nestala lží a manipulací.  Mnohokrát pravdu pravdivě nepoužíváme.

Časem zjistíme, že hovořit lidem pravdu není ani tak o tom, že jim budeme ukazovat pravdu o nich, jak to tak rádi děláme, ale být a žít celkově v pravdě. Je to o nás. Pokud o sobě o našem životě nějak hovoříme a žijeme ho jinak a jsme jiní, než mluvíme, pak jsme lháři a lidem lžeme. Vlastně je to o tom, jestli my sami známe pravdu o sobě. Pokud se necháme Bohem usvědčit ze lží, které si neseme životem a to ať povyšováním se nad to, co skutečne jsme nebo naopak podceňováním se, prostě až budeme mít toto poznání, pak začneme být i laskaví a milosrdnější k druhým. Proč? Budeme mít poznání kým skutečnè jsme v Kristu, budeme pevně stát a nebudeme muset lidem o sobě lhát. Nejen o sobě, ale přinese to pravdu i do našeho života a života kolem nás společně s milosrdenstvím a laskavostí.

Právě sedím, v MacDonaldu po cestě do Prahy. Bylo to na doraz. Jednak proto, že mi bylo již zle od hladu a no a také jsem musel doběhnout…. .

Teď po naplnění všech mých potřeb a s kávou před sebou přemýšlím, proč jsem se do takové akutní situace dostal. Mám několik benzinek po cestě, kde se pravidelně zastavuji. Na té první však udělali nedávno úpravy včetně způsobu prodeje. Jednak tam již nemají moji oblíbenou držkovou polévku, ale především přestali dělat kafe do porcelánu. Tak jsem ji přejel s tím, že za polovinou cesty z Bratislavy do Prahy je další  má oblíbená zastávka. No nebyla. I tam se nyní renovuje. Nezbylo mi než jet dále a zastavit až sedmdesát km před Prahou.

Někdy je to podobné v našem životě. Něco přeskočíme, protože nám to moc nevoní  nebo se nám do toho nechce, stojí to hodně úsilí, času, peněz. Prostě se tu nezastavíme, protože to, co nás čeká dál by mělo být příjemnější, dokonalejší, levnější….  Pak se ale divíme, že „to dál“ nenajdeme. Nebo naše očekávaní nesplňuje. Vše má svůj čas. Vše má své zastávky, které musíme ve svém životě navštívit, zastávky, které i když nám nechutnají, připravují nás na ty další a další na ty další. Bez těch prvních jsou ty další pro nás trpčí a místo očekávání dobrých věcí přináší trápení. A to jen proto, že jsme přeskočili některé předchozí zastávky, které Bůh pro nás připravil, aby nás něco naučil, co potřebujeme na cestě k další zastávce.

Ale už končim. Musím pokračovat. Možná k další zastávce.

Někdy se mi zdá, že vše kolem se nějak moc zrychluje. Jako rozjíždející se vlak. No, spíše jako již rozjetý rychlovlak, který chce ještě přidat, aby vyzkoušel co dokáže. Když se podívám z okýnka takového vlaku, pak mám problém vidět věci, které jsou podél trati. Ty nejsem schopný zaznamenat a pokud se začnu na to soustředit, začne mne bolet hlava. Tak musím zvednout hlavu a začít se dívat do dálky.   Rád přemýšlím. Což dokazují moje stránky. Mám dojem, že způsob dnešního žvota vede spíše ke konzumaci dalších a dalších informací, než k přemýšlení. Informace se na nás hrnou ze všech stran. Jsou tady a hned je nahradi dalši a než je stačim zpracovat jsou tady dvě, tři další i formace, tak je začnu zpracovávat a předchozí myšlenka je pryč. Vlastně většina myšlenek, vlastních myšlenek, Božích „konzultací“ jsou pryč. Nejen myšlenky, ale také čas. Zůstane jen informace. A tak si často předáváme jen informace a informace. Navíc jsou to informace, které nemaji pro nás valnou hodnotu, pokud nás, naše myšlení, našeho vnitřního člověka nějak neobohatily. Možná to je jeden z důvodů, proč se vyhýbáme dalším komunikačním vymoženostem dnešní doby. Vyhýbýme se dalším informacím.

Nicméně při otvíráni bible, kterou si mohu stáhnout do telefonu nebo tabletu jsem zi klik na přátele a pár jich přijal. Začali mi chodit automatické zprávy o tom, kdo toho kolik přečetel, kdy skončil jaký plán čtení a obrovské množstvi veršů, které tam přátelé  vkládají. Ale jen verše. Pokud máte hodně přátel, pak nejste schonpni ani všechny přečíst, natož se nad nimi zamyslet. Je to určitě dobré povzbuzení ke čtení Písma, ale ve velkém množství to může mít i opačný účinek. Nakonec lidé budou mít čas si jen verše přečíst, odkliknout, že se jim to líbí, ale nebudou mít čas nad těmi verši přemýšlet.  Jen jednou jsem zatím zaregistroval, že někdo tam přidal slovo o tom, jak ten verš zasahuje jeho život. A to je to hlavní. Pismo nás nabádá, abychom přežvykovali jeho Slovo, abychom o něm přemýšleli, jinak nemůže měnit naše myšlení. Samotné čtení veršů je sice dobré, ale nemusí vždy vejít do našeho srdce. Otevřít srdce Písmu a Bohu je, že dovolím, aby ke mne mluvilo. Mluvilo do mého nitra, do mého myšleni. Přemýšlení nad Slovem mi pak pomáha měnit svoji mysl nebo ji podřizovat pod mysl Kristovu a společně se skutky víry – vírou v akci a praktickými zkušenostmi se stávat více podobnými Ježíši a být blíže Božímu chápání věcí.

Nebuďme jen konzumenty veršů a Slova, ale přijímejme ho, přemýšlejme nad ním a také nad tím, jak ho  uplatnit ve vlastním životě. Je lepší mít méně informací, které nás však změní, než obrovské množství informací, beze změn.

Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí.
Žalmy 1:1 B21

Možná nemáme kolem sebe přimo ničemníky. Aspoň z našeho lidského pohledu. Můžeme však mít kolem se lidi- věřící, kteří navštěvují pravidelně sbor… – kteří však místo požehnání přináší trápení. Jednoduše řečeno nejsou požehnáním.  Důvody mohou být různé a bylo by to1 na jedno vyučování. Bez ohledu na příčiny, stávají se trápením a nepožehnáním druhým a nejen lidem, ale situacím, projektům i sborům. Kam příjdou, čeho se chytnou skončí trápením pro druhé kolem nich.

Poslední moje zkušenost je se jim vyhnout. Nebo jednodušeji se s nimi nezaplétat a hlavně nevstupovat do služby. Oni sami potřebují vysvobodit z toho, kde jsou. Potřebují často nekompromisní řez ve svých životech. To, co nepotřebují a předevšim neměli by dělat, je zaplétat se do služby a zaplétat jiné do svých plánů. Opak je však pravdou. Jako by se své nepožehnání snažili kompenzovat tím, že budou dělat vše a do všeho. Pavel je v 5.kapitole 1.Korintským vůči podobným lidem tak tvrdý, že nás nabádá, abychom s nimi ani nejdli. Myslím, že nemáme zahořknout z takových lidí, jen se od nich oddělit v tom smyslu, že s nimi nic nebudeme dělat, na ničem spolupracovat a nestýkat se v osobním životě. Jinak nás pošpiní trápením a nepožehnáním.

Problém  máme většinou proto, že na první pohled to není vidět a naopak vše vypadá skvěle, protože někteří jsou zapáleni do služby. Nejsme schopni uvěřit, jací ve skutečnosti jsou. Dokonce opakovaně můžeme nezdary a zlé věci připisovat odporu v duchovních oblastech, ale příčinou je  naše spolupráce s nepravým člověkem, lidmi. (Jonáš na lodi) Ale pro něco, co mi nevíme jsou mimo Boží přízen, mimo Boží požehnáni, naopak jsou v trápení. Obecně se většinou jedná o ty, kteří nechtějí jednat s tím, proč se dostali mimo Boží přízeň.

Mám osobní velmi živou  negativní zkušenosti. Na základě jí mohu jen doporučit  vyvarovat se spolupráce a služby s takovými lidmi, protože může padnout vše, co jsme začali dělat. Než s někým něco začnete, pozorujete ho jestli přináši kolem sebe pozehnání nebo více starostí, protivenství a bolesti. Co je na konci jeho služby, práce a vztahů.

Hospodinovo požehnání obohacuje bez veškerého trápení.
Přísloví 10:22 B21