POHÁDKA O MAŠINCE A ŠIMONOVI

„Jé, babička přišla! Babička je tu! Babičko, přinesla si mašinku Tomáše pro Šimonka?“
„Nech babičku vydechnout“, se z kuchyně ozval hlas maminky. „Stejně se ptáš jen proto, že si s mašinkou chceš hrát ty.“
„Nech ho, to nevadí“, ozvala se babička a pohladila svého staršího vnuka po hlavě. Ten mladší ještě spal v pokojíku.

Šimon se usmíval, možná se mu zdál sen o tom, jak řídil hasičské auto. I ve snu však zaslechl slova „babička“… „mašinka“… „Šimonek…“. Jeho tvářička se ještě více rozzářila, úsměv ještě více roztáhl. Vypadalo to, že se probudí, ale jen se otočil na druhý bok a se svou malou ručkou pod hlavou spokojeně pokračoval ve spaní.

Stál na opuštěném nádraží. Byl sám. Bez maminky, bez tatínka, bez bratříčka. Úplně sám a kolem jen tma. Toto ještě nezažil. Nikdy nezůstal sám. Jestli ano, tak jen na malou chvilku. A to měl vždycky strach, že ho opustili. Dnes však tady na tom nádraží se nebojí. Naopak. Probudila se v něm zvědavost. Začal se rozhlížet kolem. Ani si neuvědomoval, že v té tmě normálně vidí. Něco mu však bylo divné.  Již byl s tatínkem několikrát na nádraží a jel vlakem, ale na tomto nádraží něco chybělo.  Dal si dlaň na čelo, jak to dělali maminka i tatínek, když si nemohli na něco vzpomenout. A z jeho úst vyšlo slabé: „Ach jó“. Pak si dal ruce v bok. „Na to musím přijít.“ Začal znovu prozkoumávat nádraží. Dokonce si klekl a lezl po kolenou, aby všechno pečlivě prozkoumal. Najednou to uviděl. Tedy spíše něco neviděl. Na nádraží chyběly koleje. Bylo to vlakové nádraží bez kolejí. „Jak sem může přijet vlak, když tu nejsou koleje“, přemýšlel Šimon nahlas. „Možná proto jsem tady sám, protože sem nejezdí vlaky. Proč by sem pak chodili lidé?“
Pak obrátil svou pozornost sám na sebe. „Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem sám? Co se mnou bude?“, najednou začal přicházet strach a Šimon začínal potahovat nosíkem. To dělal vždy, než se rozplakal. Dnes to však nestihl. Upoutalo ho světlo, které se k němu blížilo po kolejích ne kolejích. Zvědavost zvítězila nad pláčem. Upřeně se díval na světlo, které se zvětšovalo a přibližovalo. Už je skoro u něho. Najednou se na nádraží objevily i koleje a po nich přijela krásná, ale stará mašinka. Kouřilo se jí z komína, ale přitom všem nevydávala žádný zvuk. Přijela úplně potichu. Zastavila před Šimonem. Byla sama. Neměla žádný vagón, ani žádného strojvedoucího, jak tatínek říká mašinfíru. To slovo se mu vrylo do paměti. Hrozně se mu líbí. Kolikrát si přál být takovým mašinfírou, ale nevěděl, co takový člověk dělá.
„Mašinfíra, mašinfíra…“
Podíval se na své ruce, pak dolů na své tělo a nohy. Měl na sobě uniformu strojvedoucího. Mašinfíry!
„Tak pojď dál, dnes mne budeš řídit ty.“ Slyšel Šimon hlas mašinky. Vydal se ke stupátku, kterým se mohl dostat do kabiny. Bylo to moc vysoko. Přesto na něho nastoupil bez problémů, jako by se poddalo jeho výšce a pak ho vyneslo nahoru ke kabině strojvedoucího.
„Jů, to je budíků a páček. Já jsem ve skutečné mašince!“
„Ano jsi, ozvala opět mašinka“
„A jak tě mám řídit, když před námi nejsou koleje?“ ptal se Šimon.
„Máš postřeh, Šimone, jsi šikovný kluk. Je to jednoduché. Když se rozjedu, ihned mám před sebou několik metrů svých vlastních kolejí, po kterých jedu. Proto mohu jezdit všude tam, kam budeš chtít. Po zemi mezi pralesem nebo pouští, po vysokých horách, po moři i po jeho dně, po nebi, mezi hvězdami. Prostě kam budeš chtít. Stačí jen zmáčknout to zelené tlačítko a přát si kam chceš jet“
Šimon se na chvíli zamyslel a pak zmáčkl tlačítko. Mašinka se zasmála a rychle vyjela. Šimon před sebou viděl stále kousek kolejí, po kterých jeli. Konečně od nich odtrhl pohled a podíval se oknem ven. Uháněli prérií. Totiž, když se zamyslel předtím, než zmáčkl zelené tlačítko, vzpomněl i na pohádku, kterou viděl v televizi. Bolek a Lolek v prérii. Teď to viděl na vlastní oči. Uháněli krajinou, plnou spálené trávy, sem tam míjeli obrovské kaktusy. Uslyšel někde za nimi : „hou,hou,hou…“ a již kolem nich ujížděli na koních indiáni. Mávali luky a oštěpy a stále křičeli to svou hou, hou. Předběhli mašinku a zmizeli někde za kopcem. Teď zase běží nazpět a za nimi se ženou na koních kovbojové. Je slyšet střílení a kolem mašinky občas prosviští i šíp nebo oštěp. No konečně jsou všichni pryč. Ale jen utichne indiánské hou, hou, je slyšet dusot mnoha kopyt. Hned před nimi se objevilo stádo bizonů. Jen tak, tak se jim mašinka vyhnula. Kdyby nebyl mašimfírou, dal by si Šimon ruce na oči, ale nemůže, vždyť řídí mašinku.
Jeden z bizonů se obrátil proti nim, je největší ze všech bizonů. Šimon vidí, jak se víří prach pod jeho kopyty. Čím více se blíží k sobě, tím je bizon větší a větší. Je obrovský.
„Teď se srazíme, to bude rána.! Šimon si nakonec ve strachu zakrývá oči. Čeká ránu a nic. Naopak teplý vzduch prérie vystřídal svěží vítr. Pomalu roztáhl prsty, aby aspoň mezi nimi viděl, co se stalo. Byli na břehu moře. Ne na břehu, teď do něho dokonce vjeli. Chtěl vykřiknout, že se utopí, ale mašinka jela dál mezi velkými, ale klidnými vlnami. Na její krátké koleje bylo spolehnutí. Přidali se k nim delfíni a hrají si s mašinkou na honěnou. Vedle nich se vynořilo obrovské tělo, je to, jako by z moře vyplul velký ostrov. Zastínil mašinku. Pak se ukázala velká ocasní ploutev od toho těla a plácnutím do vody vytvořila vlny, které se přes ně valí jedna za druhou. Rychle se někam schovat, aby se nakonec mašinka nepřevrhla. Koleje se naklonily směrem ke dnu a mašinka vjela pod hladinu. Mířili šikmo dolů. Šimon se rozhlíží kolem, jestli nezhlédne malou mořskou vílu nebo aspoň jestli se někde neobjeví malý Nemo. Místo toho mezi pralesem z korálů opřeni o útesy hrají tři žraloci karty o krásné perly. Snad si jich nevšimnou, raději pojedeme zase na hladinu. Šimonovi začala být zima a taky tu přibylo tmy. Honem na hladinu za sluníčkem. Mašinka míří kolmo vzhůru. Vyjede nad hladinu, ale nezastavuje. Míří přímo do oblak ke sluníčku.
„To je něco“, volá Šimon a vlásky mu vlají, jak mašinka nabírá kosmickou rychlost. Už jsou nad mraky a ze země je taková malá koule. Teď už je jako kulička na cvrnkání, teď jako špendlíková hlavička. Mašinka zvolnila rychlost a také teď neletí kolmo vzhůru, ale jen do mírného kopce, jako po velké bílé spirále. Šimonovi to připomíná skluzavku do vody, jen jedou nahoru místo dolů. Pěkně širokou skluzavku, na které je plno pěny. Vystrčí prst a zaboří ho do té pěny. Připomíná mu to šlehačku. Olízne si ho a ano, je to šlehačka. „Hm, ta je dobrá“, stále znovu a znovu boří prst do šlehačky. „To bude asi ta mléčná dráha“, o které mluvil tatínek. Pak začne ve šlehačce malovat. Nejdříve malé autíčko a o kousek dál větší, pak ho napadne namalovat medvěda. Maloval by dál, ale upoutala ho velká černá skvrna uprostřed šlehačky. Vypadá to jako velká černá díra. Má strach, že propadnou někam hluboko skrze tuto díru. Mašinka do ní vjela velkou rychlostí. Místo aby se propadli, všude se rozstříkla černá hmota. Tedy spíše moc tmavě hnědá, že vypadala jako černá. Šimonovi se přilepila na obličej. Nestačil ani zabrblat, protože najednou zacítil známou chuť a vůni. Vůni čokolády. To je ono. Čokoláda se šlehačkou. Ta chutná jako ta, co mi kupuje maminka. Ta s tou hvězdou. „Mňam“, olizuje se Šimon.
Najednou se přestane usmívat. Vzpomněl si na maminku. Ne na její čokoládu, ale na její úsměv, pohlazení. Tady je sám. Tady je tak sám, že ho ani tolik čokolády nedokáže rozveselit.
„Mašinko, proč tu není maminka nebo tatínek?“
„Víš Šimonku, já jsem tu jen pro tebe, já jsem tvůj sen o mašince, která je jen pro tebe. Nemohu sem vzít tvoji maminku ani nikoho jiného.
Šimon začal potahovat nosem. Najednou si uvědomil, že mašinka je bez vagónků, které by někoho někam vezli. „Copak mašinky si jezdí jen tak bez cíle? Bez toho, aby někoho vozili? Bez lidí, bez tatínků, bratříčků, maminek?“
Když vyslovil slovo maminek, již to neudržel a začaly mu stékat slzy. Jak tekly, tak vytvářely z kapek čokolády a šlehačky na jeho tváři své cestičky. „Já chci domů, k mamince“, je slyše mezi vzlyky Šimonův hlásek.

Šimon ze spaní začne plakat. Slzy jako hrách mu stékají po tvářičce. Babička se k němu skloní a slyší jen jeho slabé „Já chci domů, k mamince“.
Skloní se k němu ještě více a dá mu pusinku na jeho tvář mokrou od slz.
Šimon otevře oči. „Jé babičko“ volá překvapeně.
„Kde je maminka?“ Vstane a běží z pokojíku do kuchyně. Obejme maminku kolem nohou a tiskne se k ní vší silou.
„Šimonku počkej, vždyť mne porazíš“, bere ho maminka do náruče, „copak se stalo, co? Nechceš vidět, co ti babička přinesla?“
„Babi, cos mi přinesla, ukaž!“, vysmekne se z náručí maminky a běží k babičce. Babička začala z tašky vytahovat velkou krabici, na které byl obrázek mašinky Tomáše.
„Tomáš, mám Tomáše“, radostně volá Šimon. Pak se zarazí.
„Babičko a máš i vagónky? Mašinka nemůže jezdit jen tak bez vagónků. Ona musí vozit lidi.“
„A kam je bude vozit, Šimonku?“
„No za tatínky nebo maminkami, babičkami nebo do práce nebo za dědečkem, když nemůže přijet on k nám.“
„Tak pojď, ty náš rozumbrado“, řekla babička a začali spolu rozbalovat krabici s mašinkou Tomášem a přidávat k ní vagónky.
„Babičko, já budu teď ten mašinfíra a budu vozit tebe, ano? Pojedeme za tatínkem a pak za dědou a pak za strejdy a pak…“
„To víš, že jo. Já pojedu, když mne poveze takový mašinfíra jako ty“, na to povídá babička.
A tak tam jezdí. Pokud jim nedošly baterky, asi jezdí dodnes.