ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE

 

ÚVOD

Obecně v životě jde o to, zda v něm zvítězím nebo ho prohraji. Zda se poddám okolnostem, zda podlehnu lenosti, lhostejnosti. Zda budu zmítaný vlastními pocity, ubíjen pochybnostmi a tělesnými touhami nebo se tomu všemu postavím, budu nad tím panovat a dám životu smysl. Ke konci svého života lidé nejvíce litují toho, že jejich život postrádal cíl, smysluplný záměr, že promarnili mnoho let života. Cílem pro život je zvítězit, proběhnout cílovou páskou. Každý z nás má svoji trať, po které běží. Má svou cílovou pásku, kterou má protrhnout tím, že závod doběhne. Zůstat někde na trati je prohra. Běžet jen proto, abych se účastnil, je předem prohraný závod. Máme běžet tak, abychom získali věnec vítěze. Jde to?    Ano, jde.

I věřící lidé často prožívají chvíle marnosti a někteří dokonce i na konci života. Je hrozné odcházet z tohoto světa s takovým pocitem. Pocitem, že vše, co jsem žil, dělal, sloužil, bylo zbytečné, prázdné, že bylo něčím, co lehce a rychle shoří. To pak můžeme nazvat prohraným životem. Tématem však není prohra, ale vítězství. Tak se zaměříme na ně. Co vlastně znamená zvítězit nebo žít vítězný život? Slova vítězství, vítězit a vítěz samy o sobě ukazují na boj člověka. Pokud je to boj, pak také musí být nějaký soupeř. Člověk má několik soupeřů ve svém životě. Na prvním místě to je on sám. Pak okolnosti a situace kolem něj a tím třetím jsou ostatní lidé. Všichni celý život nějak bojujeme právě s těmito třemi soupeři.

Vše v životě člověka je postaveno na víře. Ani si to neuvědomujeme. Lidská činnost, vztahy i jeho osobní život. Uvedu jen několik málo příkladů. Chodíme do práce, protože věříme, že dostaneme plat. Pokud bychom tomu nevěřili, pak bychom do práce nechodili. Jsou lidé, kteří stále věří, že dostanou za práci zaplacené i přesto, že jim zaměstnavatel několik měsíců neplatí. Volby jsou výsledkem naší víry v to, že ti, které volíme, pro nás udělají něco dobrého. Čím menší víra, tím menší účast. Nakonec i samotná neúčast může být výsledkem víry. Prostě věříme, že se stejně nic nezmění. Věříme, že se dožijeme penze, proto si na ni spoříme. Zaséváme obilí a jiné plodiny, protože věříme ve sklizeň. Věříme v pevnost vztahu, proto uzavíráme manželství, máme blízké přátele, protože jim věříme, usedáme za volant, protože věříme, že dojedeme do cíle. Vše je postavené na víře. Studujeme proto, že věříme, ze studia dokončíme. Ten, kdo začne pochybovat, ten se nepohne dál. Zůstane stát na místě. Nevsedne do auta, nezačne studovat, nebude chodit do práce, nezaseje, zůstane sám bez přátel. Nic nedokáže. Nejen jednotlivec, ale dokonce celé národy. Národ, který věří jen v dnešek, nemá šanci na pokrok. To jak jednáme, jaké děláme skutky za našeho života, je ovlivněno tím, čemu věříme. Víra lidi posunuje dál, protože věří v příští den, týden, měsíc, rok, staletí, věčnost. Často si ani náš život ve víře neuvědomujeme, dokud nám ji někdo nebo něco nezpochybní. Podraz přátel, havárie, zaměstnavatel, který nezaplatil, zrada partnera, nepovedený projekt, několik neúrodných roků po sobě… . Léty ztrácíme víru. Krok za krokem. Proto je jen málo seniorů, kteří se snadno pro něco nadchnou, kteří jsou schopni ještě věřit. Prostě během let ztratili víru a tím i smysl. Smysl života souvisí s tím, čemu věříme.

To nejlepší pro nás je mít víru, která jde až za náš pozemský život. Která ho přesahuje. Někdy říkáme “ jde až za hrob“ Ta dává smysl mnoha náboženstvím. Já, jako křesťan věřím v Boha, Božího Syna Ježíše Krista a Ducha svatého. Věřím, že skrze víru na mne čeká i po smrti věčný život v Božím království. Tato víra dává smysl mému osobnímu životu. Mám cíl dojít do tohoto království. Je to ona cílová páska pro můj život. Pomáhá mi přejít přes nejrůznější okolnosti a situace a vítězit nad nimi a uschopňuje mne žít a vycházet s ostatními v lásce a z lásky. Z tohoto pohledu budu psát o životě ve vítězství. Má víra není jen snem o věčném životě, ale je zároveň osobním vztahem s Bohem, Ježíšem Kristem skrze stálou přítomnost Ducha svatého, tak jako je a byla pro stovky miliónů a miliardy těch, kteří v Krista věří nebo v dějinách uvěřili.

VÍTĚZSTVÍ NA SEBOU SAMÝM

Zvítězit v osobním životě znamená dojít do Božího království. Vše ostatní je prohra. Ježíš zvěstoval, že se přiblížilo Boží království („Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“Marek 1:15 B21) Ano, on sám, Král tohoto království, přišel na zem otevřít brány tohoto království všem aby lidé mohli do jeho království vejít. Bylo to již blízko, kdy zemře na kříží za hříchy všech lidí a tak z nás sejme to, co nám bránilo vejít do tohoto království. Také posílal své učedníky ohlašovat, že Boží království je blízko. Ohlašovali dobrou zprávu lidem. Zprávu o Ježíši Kristu – Spasiteli. Věřit evangeliu, jak o něm mluví Ježíš, je právě věřit této zprávě. (Po Ježíšově smrti a jeho vzkříšení, učedníci již mluví o Božím království jako o něčem, co není jen blízko, ale již na zemi působí a oni jsou jeho vyslanci.)

Prvním předpokladem pro vítězství je tedy víra. Víra v Ježíše Krista. Víra je dar od Boha. Jak jsem napsal již v úvodu, všichni nějak žijeme vírou. Dostali jsme ji od Boha. (Nedá se jinak získat, nedá se koupit, zdědit, ani nevznikne někde vývojem buněk.) Proto každý může uvěřit v Krista a v evangeliu a nemá výmluvu. Je to o našem rozhodnutí, jak s tímto darem víry naložíme, čemu budeme věřit. První a nejdůležitější boj, který bojujeme, je o naši víru. Ježíš o tom hovoří: „… Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“Lukáš 18:8 B21 Naše vítězství je závislé na tom, zda obstojíme ve víře. Druhý osobní boj je o zachovávání naši čistoty a posvěcování se. Jedná se o Ježíšova slova „čiňte pokání“. Tedy vyznávejme hříchy a odvracejme se od nich. Co je hřích? I na to nám odpovídá Ježíš: „Hřích, že nevěří ve mne;…“ Jan 16:9 B21 Pokud nevěříme pak nejsme schopni konat. Pokud věřím, pak jsem schopný mluvit o víře, ale hlavně dělat – žít to, čemu věřím. Pokud věřím v Ježíše, jako Spasitele a Boha, pak mám bázeň nedělat to, co mi říká, že dělat mám. Má víra mne vede k tomu, že konám. Na jiném místě o tom Ježíš mluví: „Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil.“Jan 12:47‭-‬48 B21 Vidíme, že všechen hřích vychází z nevíry v Krista a z nevíry v jeho slovo. Z nevíry v Písmo. Víra nebo nevíra v Písmo, v Krista není jen myšlenkový pochod, jen nějaké rozumové pochopení nebo nepochopení, ale je to bytostní záležitost člověka. Je to celý jeho životy se vším všudy. S jeho myšlením, i jednáním… Máme tedy proti sobě dva protivníky: nevíru a z ní plynoucí hřích.

VÍTĚZSTVÍ NAD HŘÍCHEM

Asi bych popsal mnoho stránek, kdybych vyjmenovával všechno, co je hřích. Jednotlivé věci. Budu se zabývat hříchem obecně. Jen pro ukázku však uvedu dva příklady z prvních kapitol Písma. Adam a Eva. Nevěřili Božímu slovu. Měli osobní poznání Boha tváří v tvář, procházeli se s ním, ale přesto nevěřili jeho slovu, které jim řekl o stromě poznání dobrého a zlého. Pokud okusí zemřou. Kdyby tomu věřili, že zemřou nejedli by. Do té doby neznali smrt, neměli praktickou zkušenost se smrtí, a proto neuvěřili. Navíc ovoce slibovalo poznání a had to, že budou jako Bůh. Oba jedli, tak se nemohli jeden nad druhým povyšovat poznáním, ale uvěřili slovům hada, že budou jako Bůh. Proč chtěli být jako Bůh? Navíc ovoce vypadalo, že bude chutné. Jazyk člověka s jeho chuťovými pohárky byl velkým pokušitelem. Hned o kapitolu dále čteme o závisti a žárlivosti Kaina na Ábela, která vedla až k vraždě Ábela. Předtím než Kain zabil Ábela, Bůh k němu mluví: „“Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.““ Genesis 4:6‭-‬7 B21 Tady se hřích již stupňuje. Kain měl poznání od rodičů, že hřích přináší smrt. Že existuje trest. Navíc dostává přímo od Boha ujištění, že ho přijme jako Ábela, když bude dělat dobře. Kain tuto možnost zahazuje a zabíjí Ábela. Tady vidíme, jak hřích zaslepuje. Kain zná Boha a ví, že Bůh vidí vše a o všem. Přesto se před Bohem chová jako by Bůh byl slepý a hloupý. Tady je vidět totální nevíru v Boha. Projevuje se to i v odezvě na trest. Místo pokání má Kain opět jen starost o svůj život. „Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“ Genesis 4:13‭-‬14 B21 Jde mu jen o sebe a nelituje toho, co udělal. Tak dokáže hřích zničit srdce a duši člověka. A přesto Bůh mu na tělo dává znamení, aby nemohl být zabit. Boží milosrdenství a milost jsou nesmírné. Jak vítězit nad hříchem je popsané již ve čtvrté kapitole Písma. Znovu to napíšu: „Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“ Genesis 4:7 B21 Bůh tady dává dvě výzvy. Výzvu k pokání a výzvu k panování nad hříchem. Kain však na tyto výzvy nereaguje a nechá se ovládnout svou nenávistí, kterou sebou přináší hřích, který tím nad ním začal panovat. Přitom mohl začít nad hříchem panovat a zavřít mu dveře do jeho života. Stačilo uvěřit Bohu.

Podobně je tomu i dnes. V Novém zákonu čteme: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru.“ Římanům 8:28 B21 Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Kain Boha nemiloval. Jak poznáme, že milujeme Boha?

1. Toužíme po vztahu s ním. Pokud chci mít vztah s Bohem, nemohu toužit po vztahu se světem. „Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“ Jakub 4:4 B21 Hledáme na prvním místě jeho království.Toužíme po tom znát nejen jeho vůli, ale také jeho názor na náš život. Sdílíme se s ním s dobrým i špatným.

2. Milujeme své bratry a sestry. „Kdo nemiluje, nezná Boha“– vždyť Bůh je láska.1 Jan 4:8 B21

Ostatně jsou to vlastně dvě přikázání, které nám dává Kristus: „“Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.““ Matouš 22:37‭, ‬39‭-‬40 B21 Pokud budeme plnit tato dvě přikázání, ochrání nás od hříchu a dají nám vítězství na sebou samým. Můžeš namítnout, že Kain znal a mluvil s Bohem, že tedy na tom byl lépe než my a přesto hřešil. Jenže opak je pravdou. Nám Bůh seslal Ducha svatého a každý věřící může žít a chodit s Duchem svatým. Pak je Bůh v nás samotných. V listě Galatským apoštol Pavel píše: Říkám vám: „Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům.“Galatským 5:16 B21 Tělesné sklony nebo také chození podle těla jsou vypsané o pár veršů dál: „Skutky těla jsou zřejmé, jsou to [cizoložstvo,] smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti, [vraždy,] opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.“ Galatským 5:19‭-‬21 CSP

Mnozí mohou o sobě říci, že mají Ducha Kristova, že přijali Ducha svatého do svého života. Přesto, když budeme k sobě upřímní, musíme přiznat, že často podléháme jednání podle těla. Lže tedy Písmo? Zajisté ne. Když budeme číst verše o životě s Duchem svatým zjistíme jednu důležitou věc a to je to, že se očekává naše aktivita. Například již zmíněný verš z Ga 5:16. Pavel v nám v něm přikazuje ŽIJTE, neříká, že Duch bude žít náš život, svůj život žijeme my a jsme to my, kdo máme být aktivní, mít touhu po jeho přítomnosti v našem životě. A na jiném místě: „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“ Římanům 8:14 CSP Tady se píše, kdo jsou vedeni. Být veden předpokládá, že se necháš vést. Jiným způsobem by se to dalo popsat „v důvěře někoho následovat“. Jsou věci, které v nás a s námi dělá Duch svatý, ale je také mnoho věcí, u kterých se očekává naše aktivita.

Podívejme se na chvíli, jak to je s člověkem? Jak fungujeme. Z čeho se vlastně skládá člověk. Bůh stvořil člověka z těla, duše a ducha. Duch dává život a je stvořen k tomu, aby komunikoval a byl napojen na Boha, který sám je Duch. Když Ježíš hovoří se samařskou ženou u studny, mimo jiné ji říká toto: „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.” Jan 4:24 CSP Spojení s Bohem je právě zajištěno skrze ducha člověka. Když člověk na zemi umírá duch se navrací k Bohu. Pak je tu duše. Mnoho psychologů i teologů se snaží popsat duši člověka, vysvětlit kde se vzala a jak funguje. Duši člověk získává při svém početí. Pokud bych ji v této chvíli nějak popsal, pak jako nepopsaný list (disk v PC), na který se začnou psát (ukládat ) informace, zkušenosti, vjemy… které člověk postupně získává. Na základě toho pak jedná. Je tu však ještě jedna důležitá věc a to informace, které se na ni přenášejí od rodičů. Je jako kvalita listu, na který se vše ukládá a která zásadně ovlivňuje chod – jednání duše. Vše vidí černě, vše vidí růžově, je prudká, je bázlivá, má různý temperament… . Také se zde promítá vliv prokletí předchozích generací, nenávist, závist, které se začnou projevovat později. Je to jako přenesení „genetický informací“ nebo rodového vodoznaku na papír. Lidská duše s tímto rodovým zatížením začíná a toto zatížení ovlivňuje další zpracovávání životních informací a velmi silně tím také ovlivňuje chování naší duše. „Hospodin prošel kolem něj a volal: „Hospodin, Hospodin! Bůh soucitný a milostivý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a věrný, pamatující na milosrdenství tisícům pokolení, odpouštějící nepravost, provinění i hřích. Nezapomíná však trestat, ale za nepravost otců volá k odpovědnosti syny i vnuky do třetího i čtvrtého pokolení.“ Exodus 34:6‭-‬7 B21 K tomu se ještě vrátím, když budu psát o odpuštění skrze krev Ježíš Krista. Na konec člověka tvoří také tělo. To, co je z člověka nejvíce vidět a také co ho nejvíce dokáže odvést z Boží cesty. Na druhou stranu duch a duše bez těla nemá na zemi své vyjádření. Ruce, nohy, svaly, mimika, mozek… To všechno je nástroj pro realizaci duše a ducha člověka. Tělo však samo o sobě je také řízeno jeho pudy.

Když víme, jak je člověk stvořený a jak funguje, jak nám to může pomoc? Co s tím? Vrátím se zpátky k počátkům člověka. Adam s Evou, přestože zhřešili, stále slyšeli Boží hlas. Byli stále spojeni skrze ducha s Bohem. Aspoň zpočátku. I Kain slyšel Boží hlas i po tom, co zabil svého bratra. Pak však od Boha utekl. Přestal hledat jeho vůli, radu, společenství. Mohl přijít a žádat odpuštění, ale raději utekl. Jeho potomci pak Boha přestali hledat. Proto duch, který byl v nich jakoby „umřel“. Zůstal v člověku, ale… Když lidé raději komunikovali s bůžky, démony, klaněli se modlám, libovali si v okultních věcech a především odmítli Hospodina, pak duch, který byl v člověku usnul?, zakrněl? Nevím jakým slovem to popsat. Lidé pak žili bez ducha, ovládala je a ovládá duše a tělo. Víme, že takoví lidé se nemohou líbit Bohu. Tělo a duše vedou člověka od Boha, tedy do hříšného myšlení i jednání. Je to logické, protože ztratili informace o tom, co je Boží a co z Boha není. Duch je krmený a roste skrze Boží slovo. Když toto slovo nehledali, duch obrazně „umřel hlady“ a oni ztratili spojení s Bohem. Naše tělo i duše nejsou schopni panovat nad hříchem, tedy ho nepustit do svého života. To může jenom duch, který je spojený s Bohem skrze Ducha svatého. Dnes v novozákonní době věřící v Krista jsou právě znovuzrozeni proto, že došlo k obnovení, „znovuzrození“ jejich ducha, který se napojil na Boha, Ducha svatého. (Možná obráceně, Duch svatý se dotkl našeho umrtveného ducha a spojením s ním mu dal nový život a tím i celému člověku.) Když člověk vírou přijme Ježíše Krista jako osobního spasitele, a Pána, dotýká se ho Boží duch. Bez doteku Ducha svatého není možné uvěřit v Krista. Ježíš sám říká: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den.“ Jan 6:44 B21 Zároveň s tím, že člověk vydává svůj život Kristu, jsou mu odpuštěny hříchy a jeho „list (CD)“ je vyčištěn. Jedinou věcí, která dokáže vše smazat, je krev Ježíše prolitá za naše hříchy na kříži. Naší vírou v něj dochází ke smazání starého života a to dokonce i toho vodoznaku, který na něm zanechali naše předchozí generace.  Všechna rodová prokletí jsou zlomena a vymazaná. Když si to představíme, pak začínáme s čistým listem. Začínáme nový život. Přesto nestačí začít psát a ukládat na čistý papír/disk. Je potřeba, aby do něho byl vložený „nový rodový vodoznak“, nová „DNA“. DNA Ježíše Krista. To dokáže udělat pouze Duch svatý. „Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ Jan 1:12‭-‬13 B21 Díky této DNA, díky naši nové identitě přijímáme všechno, co prožíváme novým způsobem. Vidíme věci z pohledu Božího, slyšíme jinak, vnímáme jinak, přemýšlíme jinak a podle toho i jinak žijeme a jednáme.  Když tedy máme právo stát Božími dětmi, platí pro nás i verš: Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Římanům 8:9 B21 Je důležité pro vše, co děláme, žít v Duchu. (Více na toto téma v knize Růst do plnosti, která je ke stažení na stránce “ Knihy/CD“) Když tedy jako novozákonní křesťané máme v sobě znovuzrozeného ducha spojeného s Duchem svatým, proč ještě stále upadáme do hříchu, místo, abychom nad ním panovali? U nás je to podobné jako u Kaina. Představme si, že naše nitro je jako místnost, která má dvoje dveře. Jedněmi nás navštěvuje pokušení a hřích a druhými k nám vstoupil Duch svatý. Ve chvíli, kdy se Duch svatý spojil s naším duchem, my jsme byli usvědčeni z nevíry v Syna Božího, činili jsme pokání a plně jsme se obrátili k Bohu. Duch v nás začal růst skrze živé Boží slovo. Tedy čtením Písma nám Duch svatý více a více oživoval našeho ducha. Naše rozhovory s Kristem (ducha s Duchem svatým) pomáhají posilňovat našeho, vnitřního člověka a náš život se mění, naše myšlení se skrze to mění. Zjišťujeme, že máme jinou „DNA“. No a z nás roste krásný křesťan. Co se stalo s těmi dveřmi, skrze které nás navštěvoval hřích? Aniž bychom si to uvědomili, dveře se zavřely. Obrazně řečeno tím, co se v nás dělo se „průvanem“ skrze Ducha svatého zabouchly.  Mohli bychom říct, že máme vyhráno. Hřích se však nevzdává a čeká na prahu dveří a klepe, klepe, volá a volá. Pokouší a pokouší. Posílá staré známe, kteří říkají, jak se mají dobře, posílá přátele z mokré čtvrti, kteří zvou na skleničku, posílá přítelkyně, s kterými se tak dobře pomlouvalo druhé, posílá ženy a muže ke svádění…  Posílá a posílá, pokouší a pokouší.

Každému z nás se stává, že někdy podlehne. Někdo častěji, jiný je již více vycvičený v tom, jak vítězit nad pokušením, nad hříchem. Přesto jsme viděli, že i velcí Boží služebníci a služebnice, skrze které Bůh mocně jednal slovem, zázraky a na jejich bohoslužbách se obraceli tisíce k Pánu, nakonec podlehli pokušení upadli do hříchu a odstoupili ze služby. Přesto věříme, že můžeme žít život bez hříchu. Že hřích může stále zůstat jen za dveřmi.  Jak je to možné. Hřích je výsledkem nevíry a chození podle těla. Tedy děláme to, co se chce našemu tělu a duši. Duch svatý nám ovšem ústy Pavla nejen zaslibuje, ale i přikazuje: „Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Galatským 5:16 B21. Můžeme si být jisti tedy tím, že pokud se budeme v životě řídit a následovat Ducha svatého, nepodlehneme pokušení a tím nezhřešíme. V tom samém listě se ptá Pavel Galaťanů: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?“ Galatským 3:1‭-‬2‭, ‬4‭-‬5 B21. Tady vidíme, že i věřící, kteří chodí Duchem, mohou časem sklouznout do tělesnosti. Jak se z chození Duchem dostaneme k chození podle těla (a tedy i  pod vládu hříchu):

1. Když jako Galadští zapomeneme na milost, kterou jsme dostali. Spasení jsme získali z milosti, z víry v Ježíše Krista. Nijak a ničím jsme si spásu nemohli zajistit. Žádným dodržováním zákona, žádnými skutky. Prostě Bůh se rozhodl, že nám udělí milost a dá nám možnost se k němu navrátit. Vše pak má být v našich životech k jeho slávě. Toho však také nejsme schopni, pokud nepřijímáme denně jeho milost a nežijeme Duchem svatým. Pokud se vracíme k životu z vlastní síly, k zásluhám, abychom se zalíbili  Bohu, nebo se k němu tímto přiblížili. Pokud si tímto snažíme zajistit spasení, vlastně otvíráme dveře hříchu a prokletí. Spoléhat se na své skutky a chodit z vlastní síly a vlastního rozumu ( tedy podle těla) dokazuje naši nevíru v Boží slovo a zaslíbení. Je to pohrdání smrtí Ježíše Krista na kříži a pohrdání mocí z výsosti – tedy Duchem svatým a jeho dílem. Proto se nemůžeme zalíbit Bohu. Dostáváme se do pýchy, protože vlastně říkáme: “ Bože, mi tě nepotřebujeme, my si spásu dokážeme vysloužit vlastní silou a nebudeme se spoléhat na nějakou tvou milost.“ Pak také tak posuzujeme druhé a podle svých měřítek bychom chtěli rozhodovat o tom, kdo je Boží a kdo ne. Můžeme se z toho dostat?

Ano:  Když začneme opět děkovat každý den za milost, ze které žijeme. Budeme si připomínat to, co pro nás Kristus udělal. Jednak na kříži, ale i v našem novém životě. Budeme trávit čas s ním místo jen řečmi o něm.

2. Změnit chození tělem na chození Duchem nejde bez toho, že se přestaneme stále dívat do starého života. A obráceně. Z chození Duchem můžeme přejít do chození tělem, když se začneme obracet k minulému životu. Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“Lukáš 9:62 B21Apoštol Pavel o sobě napsal: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Filipským 3:13 B21 Pro Pavla to byl Kristus. Když byli Izraelité mocnými zázraky vyvedeni Bohem skrze Mojžíše z otroctví Egypta, při prvním problému se začali ohlížet zpět k Egyptu, po jistotách, které jim otroctví zajišťovalo, místo, aby se spolehli a důvěřovali Bohu, který se jim tak mocně dal poznat. A stéle s nimi chodil v oblakovém sloupu. Jeden z největších zázraků, který měli stále před očima. Stále byl před nimi, když je vedl, ve tmě jim byl světlem.  Přesto nepochopili a nevěřili. Bylo to o tom, že ve chvíli nejistoty, toužili po tom, co znali a viděli. Na poušti neviděli nic (nevěřili, že by z pouště mohli mít něco k jídlu, něco k pití), v Egyptě aspoň česnek a cibuli. To je projev nevíry, který obrací zrak k jistotám starého života, protože v problémech, ze kterých momentálně ztrácíme východisko a řešení, nejsme schopni důvěřovat Ježíši, přestože je hned vedle nás, v nás skrze Ducha svatého. Ukazuje nám cestu, je naším světlem, ale jedná- li se o praktické věci, obracíme se k tomu viditelnému, k tomu co známe. „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného“. Židům 11:1‭-‬3 B21 Hovoříme sice, že věříme, ale chceme předem viditelné důkazy. Ale víra je o neviditelných (to neznamená, že neexistují) věcech ve které doufáme a věříme. To je víra. „Žijeme totiž vírou, a ne viděním“. 2 Korintským 5:7 B21 Naše otáčení se do starého života, k jeho jistotám, nás přivádí k hříchu, protože dokazuje naši nevíru. Přináší sebou reptání na situace, kterým Kristu vyčítáme. Říkáme mu tím stejné věci jako Izraelité Mojžíšovi: “ Do čeho si mě to dostal? Nebylo mi lépe ve sterém životě“. Zkus teď hned po přečtení této části zhodnotit své reptání z pohledu toho, co jsi četl, četla. Možná budeš potřebovat přijít před Pána a říct: “ Odpusť mou nevíru. Prosím, potřebuji pomoc k větší víře. Zříkám se nyní nevíry v mém životě. Ve jménu Ježíš ti nevíro přikazuji, abys opustila mé myšlení i život. Nyní vyznávám, že věřím každému tvému slovu, které vychází z tvých úst. S tvou pomocí Duchu svatý nebudu již chodit podle toho, co vidím, ale podle toho čemu věřím.“ Vidíme znovu platnost Ježíšových slov: „Hřích (je), že nevěří ve mne:…“

3. Z chození Duchem se dá navrátit k chození tělem také tím, že přestaneme dávat prostor Duchu svatému v nás. Nedovolíme, aby v nás rostlo jeho ovoce. „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.“ Galatským 5:22‭-‬23 B21 Bez toho, aby v nás rostlo toto ovoce Ducha, nejsme schopni odolat pokušení. Jsme bez obrany a beze zbraní proti hříchu, který číhá u  našich dveří. Snadno podléháme. Jak chceme obstát, když v nás není Boží zdrženlivost, trpělivost, mírnost… Musíme s Duchem svatým v nás spolupracovat a naslouchat mu. Naslouchat znamená i dělat to, co nám říká. Již jsem o tom psal, že i poslušnost je otázka skutečné víry.

Duch svatý je také Duchem milosti, který s námi jedná podle svého ovoce. Pokud však v některém z těchto tří případů jednáme tak, že se začneme navracet k tělesnosti, pak postupně ztrácíme schopnost slyšet Ducha svatého v nás. Čím více se od něj vzdalujeme, tím více otvíráme dveře hříchu, nevíře a ztratíme schopnost rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Přestaneme vidět nástrahy hříchu a naopak Boží věci začneme vidět jako překážku ke svobodě. Přesto v nás zůstane pocit viny. Nikdy se nebudeme radovat z tohoto života jako jiní, protože jsme okusili Pravdu. Toto poznání v nás zůstane a bude nás neustále usvědčovat, dokud se nevrátíme s pokáním zpátky ke Kristu. Taky se může stát, že se již nevrátíme.

Dvacet let za mnou lidé chodí s tím, abych jim pomohl přestat s hříchem. Na začátku jsem jim dával různé rady, které jsem slyšel z kázání jiných. Vše jsem vždy podložil verši z Písma. Někdy to pomohlo jindy ne. Spíše naopak. I když se lidé zařídili podle rad a přestali s hříchem, nevypadali, že žijí ve svobodě. Žili stále pod hrozbou. Je to stejné jako být propuštěn z vězení na podmínku. Stále mít strach z toho, že se tam vrátíte pro nějakou hloupost a bude to ještě horší. To není skutečná svoboda v Kristu Ježíši ani svoboda chození Duchem.  Tak jsem jim radil podle vlastních zkušeností s Boží milostí v mém životě. Časem jsem zjistil, že ani to nefunguje. Bůh jedná individuálně. Protože zná srdce člověka a jeho cesty. Pro každého má jiné řešení a jiný pohled, co hřích již je a co ještě ne. Ke konci těchto dvaceti let jsem nabyl přesvědčení, že je to jen a jen na vztahu toho člověka a Krista. Dokonce, že zde nejde ani o konkrétní hříchy, ale o to, kým je pro nás Kristus a jak v něj věříme. Dnes se snažím, aby lidé sami přišli s hříchy ke Kristu a pravdivě s ním mluvili o příčinách i pocitech. O své slabosti i nedostatečné víře. Aby se nebáli před ním vylít svá srdce. Přečtěme si opět ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Copak bude jednat s námi jinak, když k němu přijdeme? Určitě ne.

„Kdo ale rozpozná vlastní poblouzení? Od skrytých hříchů mě očisti! Zbav svého služebníka i těch úmyslných, nikdy ať nade mnou nepanují! Pak budu bezúhonný a nevinný, své veliké viny zbavený. Žalmy 19:13‭-‬14 B21

Nakonec jeden námět k 8žádosti při modlitbě.

„Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským“  2:13 B21

Když se Pavel loučil a věděl, že již bude zabit napsal: „Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval“. 2 Timoteus 4:7 B21