Můj život byl plný toho, že jsem někomu ublížil. Včetně mě samotného. Mé svědomí mi to připomínalo. Chtěl jsem být dobrým, ale dělal jsem špatné věci. Můžeme si namlouvat, že nejsme tak špatní, můžeme se porovnávat s těmi, kteří jsou na tom mnohem hůře než my a pak si připadat jako andělé. Naše svědomí nás však usvědčuje. Nemusí to být hned krádež, nevěra apod. Někdy stačí závist, pomluva, špatné myšlení o druhých, špatná touha v srdci, dvojakost atd. Není nikoho, kdo by nezhřešil. To není ze mne, to říká Bůh o lidech. A věřte, že nás všechny dokonale zná.

Vraťme se k mému svědomí. Bylo zvláštní, že jsem toužil, aby mi někdo odpustil. Přestože mi někteří odpustili, stále jsem cítil, že nesu břemeno toho, co jsem udělal. Toužil jsem se toho břemene zbavit, ale nešlo to. Někdy jsem si myslel, že se ho zbavím, když si začnu užívat, veselit se, jindy jsem se opíjel, abych zapomněl, pak se zase na všechno vykašlal. Přesto jsem vždycky objevil, že ho táhnu sebou dále. Přestal mne dokonce bavit samotný život.

To, co mne na slovech o Ježíši Kristu nejvíce zaujalo, bylo, že mne chce zbavit tohoto břemene. Že mi chce jednou provždy odpustit. Tenkrát jsem se rozhodl modlit se k Ježíši modlitbu za odpuštění hříchů. Byla prostá. Řekl jsem mu, jak jsem špatný, že ani nemohu najednou říct všechno to špatné, co jsem udělal, ale věřím v jeho oběť na kříži za mě. Pak jsem jen dodal „odpusť mi, prosím. Dávám ti svůj život.“ Nemusíte mi věřit, ale okamžitě jsem cítil úlevu. Nejen úlevu, ale připadalo mi, že se vznáším. Bylo to tím, že ze mne spadla tíha všech těch vin. Tíha, která mne tlačila a hrbila k zemi. Bylo to něco nepopsatelného. A bylo to okamžité. Dlouho ještě trvalo, než jsem pochopil, co se to stalo a proč. Nic jsem nevěděl o Bibli, o Bohu o Ježíši. To však nebránilo Ježíši mi hned odpustit.

Setkávám se také s lidmi, kteří to nejsou schopni pochopit. Říkají si jak je možné, že Bůh odpouští těm, co něco zlého provedli. To není spravedlivé. Místo potrestání, které si zaslouží, je jim vše odpuštěné. Bůh není spravedlivý. Jak já k tomu přijdu. Jsem poctivý a druhý krade a oběma nám bude stejně odpuštěno. Oba budeme v nebi?

To odpuštění – záchrana je z Boží milosti. Bible o tom hovoří toto:  „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským druhá kapitola) Milost není spravedlivá, milost je milost. Je to něco, co si nezasloužíme, proto tomu říkáme milost. Bůh ví, že každý člověk potřebuje odpuštění. Samospravedlivý člověk si naopak myslí, že ONI – ti kolem mě jsou viníci a potřebují potrestat. A on sám nepotřebuje milost, protože on je spravedlivý.

Bůh do nás vložil nejen semínko víry, abychom ho hledali a abychom, až ho najdeme, jím zaplnili mezeru, která nás stále nutí hledat smysl života, ale také nám dal svědomí. Někdy ho máme hodně obalené tvrdou slupkou, ale máme ho. Pokud ta slupka praskne, víme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění. Svědomí samotné nám neodpustí, tak jako pravidla a zákon. Jen nám ukážou na naši špatnost. V modlitbě, kterou Ježíš učil své učedníky, a kterou známe jako modlitba Páně, je: „… a odpusť nám, jako i my odpouštíme našim viníkům…“. Život mne naučil, že většinou jsou schopni odpustit ti, kteří poznali, že i oni sami potřebovali odpuštění. Lidé, kteří se vidí jako dokonalí, většinou neodpouští, nebo neodpouští bez podmínek. Odpustím ti, když…

Bůh nám dává milost, odpustil nám bez podmínek. Ježíš šel dobrovolně na kříž, i když jsme nebyli změnění, dokonalí ani bez hříchu. V tom je ta milost. Ta milost odpuštění provinění je pro každého, který v to uvěří. Pro mne i pro tebe. Pokud tomu neuvěříš, nemůžeš ji – milost a ani odpuštění přijmout. Pokud neuvidíš, že potřebuješ odpustit, nepřijmeš odpuštění, protože si myslíš, že ho nepotřebuješ, že je to pro jiné, horší, než jsi ty sám. Věř Bohu, každý potřebujeme odpuštění.

Odpuštění je jako vyprání špinavého oblečení. Zbavení ho staré i nové špíny. I naše duše potřebuje vyprat a zbavit se špinavých skvrn. Tím, že přicházíme k Ježíši a vyznáváme své hříchy, prosíme za odpuštění, naše duše je jako vypraná, ale ne v pracím gelu, ale skrze krev Ježíše, který ji prolil na kříži. Je to dokonalé očištění – odpuštění vin, které nám již nikdy Bůh nepřipomene. Prostě již před ním nejsou a nebrání nám ve vztahu s ním, nebrání nám vejít do Božího království.

Možná jsi již požádal Ježíše o odpuštění, a přesto jsi smutný a nedokážeš se radovat. Může to být tím, že jsi nedokázal odpustit sám sobě. Co jsi, že když ti Bůh odpustil, ty sám sobě nemůžeš? Odpusť si. Prostě se podívej do zrcadla a řekni: „Ve jménu Ježíš a pro jeho oběť ti, si odpouštím“. Možná potřebuješ odpustit jiným. Nečekat až se změní, až se začnou chovat jinak. Prostě odpustit bez podmínek. Je to tvé rozhodnutí tak, jako to Ježíšovo, když šel na kříž za tvoje hříchy, aniž by ti kladl podmínky.