Pohádka o porcelánu.

Probudil ho paprsek světla, který se na něm mihotal, jako by ho chtěl polechtat. Pak se dvířka sekretáře otevřela úplně a celého ho ozářily sluneční paprsky, které přicházely z okna oproti sekretáře. Měl tyto sluneční dny rád. V paprscích mohl zazářit jeho skvělý porcelán a zlacené okraje jeho talířů, talířků, čajových a kávových hrnků. I konvice s cukřenkou se vždy natáčely směrem k paprskům, aby jejich krásné buclaté tvary odrážely světlo a daly vyniknout malované kráse. Celý servis a nebyl malý, celých třicet dva různých kusů, byl jedním uměleckým dílem. Byl to vzácný servis. Ne ledajaký. Zespodu měl označení. Na každém kousku tam byl nápis Meissen. On byl z té slavné Míšeňské manufaktury. Byl si toho vědom a byl na to patřičně hrdý. Dokonce i pán domu mu přenechal tento velký sekretář, do kterého by se vešel minimálně ještě třikrát. A on si toho uměl dobře užít. Jeho talíře, talířky a hrníčky byly roztažené po celém sekretáři, aby dobře vynikly jejich křivky a ozdoby. „Tak je čas obědu, pěkně do práce“, pobrukoval si. „Na oběd je ale příliš brzy, tak to přišla asi návštěva. Pozor kluci, to bude na vás“. Upozorňoval dezertní talířky a kávové hrníčky. Místo toho, aby je pán vzal na kafe, se stalo něco neuvěřitelného. Začal je srovnávat do jednoho koutu sekretáře. Začínaly se tísnit na jedné straně. Mělké talíře měly na sobě hluboké a na hlubokých teď dokonce i dezertní. Těsně kolem nich byly hrnečky bez podšálků, které pán srovnal jeden na druhý. Kam se poděla ta volnost.
Servis, kdyby mohl, by vypadal jako opařený. On, který nesměl ani do myčky, ale vždy ho umývali ručně, aby nepoškodili jeho lesk, se teď tísní v koutě a jeho díly jsou namačkané jeden na druhém.
„Co to znamená? Copak jsem něco provedl? Choval jsem se při jídle špatně? Nebo jsem nechtěl sloužit?“ Přicházela mu jedna myšlenka za druhou. Byl celý zmatený. „Nebo mne již nechce? Přestal mne mít rád? Ano, to je ono. Už mu nejsem dost dobrý. Co já jenom udělám, abych pro něj byl dost dobrý?“ Snažil se na to přijít. Tak se do toho zabral, že si ani nevšiml, že pán opět přišel. Vyrušilo ho až jemné cinknutí porcelánu o skleněné dno sekretáře.
To byl šok. Málem mu z toho překvapení vyskočili praskliny v jeho laku. Vedle něho začal pán stavět další servis.
Jen z něho vyšlo slabé „Proč, pane?“ Celý se zachvěl.
Dobrý pozorovatel by si všiml, že poněkud ochabl jeho lesk a bílá mírně zešedla. Jakoby nejednou zestárl.

Byl to velký kontrast. Nový servis se zvučně ozval: „Nazdar kolego. Jak se jmenuješ. Já jsem Karlovarák. Tak to tady teď budeme spolu válčit, co? Jaké to je v této rodině?“ Jeho veselý hlas zaplnil celý sekretář a ne a ne přestat mluvit. Druhý ho však nevnímal, jen občas zaslechl nějaké útržky slov svého nového kolegy… hlína…. do pece … v krabici…. obchod a zákazník. A teď jsem tady….
„Ano válčit, to je to správné slovo“ uvažoval mezitím Míšeňský servis. „Válčit, vááálčit, VÁÁÁLČIT, to je ono. Správně to řekl.“ Najednou neviděl nového a mladšího kolegu, ale nepřítele, který mu vzal kus prostoru, který ho okrádá o přízeň a lásku jeho pána. „Máš to mít, bude válka!“ Znělo mu celým jeho porcelánovým tělem.
Karlovarák zmkl. Uvědomil si, že mluví stále jenom on. „Copak ten Míšeňák neumí mluvit? Nebo mi nerozumí? Ten jeho pohled je tak nepřátelský“, přemýšlel. „Děje se něco?“ zaptal se.
„Nic se neděje“, odsekl Míšeňák „ co je vám do toho, vlezte mi na hrb.“
Karlovarák překvapeně zíral na svého naštvaného a mrzutého kolegu. „No to je pěkný morous, to bude tedy zábava. Dědek jeden. Kdoví kolik mu je let. No musí mít hodně, vždyť ten jeho dizajn je pěkně starý. Ještě někdy z doby krále Klacka. A jak je buclatý, to má asi z toho, jak se stále nafukuje. No, zkusím s tím starým páprdou to tady nějak přežít.“ Karlovarák si ani neuvědomil, že poslední dvě věty řekl nahlas. Sice šeptem, ale nahlas.
„Kdo je u tebe páprda, mladej. Já jsem někdo. Znají mne po celém světě. Nevíš, co já mám za sebou. Já mám ty nejlepší tvary, buclaté jsou proto, aby se do nich vešlo co nejvíce. Zato vy mladí. Podívej se na sebe. Hubený, že se do tebe nic nevejde, natož nějaká moudrost. A kdo to kdy viděl, aby talíře byly hranaté. Co svět světem stojí, talíř musí být kulatý. A jak může pán pít z tvých hrnků, když místo, aby byly zaoblené, jsou samá hrana. A jak je může vůbec držet, když místo ouška mají přilepený nějaký ostrý trojúhelník. Ouško. Slyšíš to, mladej, ouško to samo osobně zní jakou něco zaobleného, aby se to dobře drželo a ne nějaký trojúhelníček, do kterého se ani prst nevejde.“
„Ten dědek se nám nějak rozjel“, myslel si Karlovarák a pokračoval nahlas: „ Copak stáří je patent na moudrost? Copak já taky nejsme značka? Taky mne znají ve světě. Dokonce můj dizajn vyhrál na mezinárodní výstavě cenu. My mladí přinášíme život! Změnu! Nový pohled! Otvíráme nové pravdy! Ne jak vy zkostnatělí stářím. Měli byste se stáhnout a ne nám ubírat prostor a brát chuť k životu.“
„Kdo je u tebe zkostnatělý“, nedal se Míšeňák „ místo, aby sis vážil moudrosti starších, tak jen kritizuješ a nic o světě nevíš. Když já jsem už sbíral moudrost, tak ty jsi byl ještě někde na kopci a rostli na tobě kopretiny, mladej.“
Karlovarák nabíral dech k tomu, že to tomu mrzoutovi pěkně nandá. A asi by to špatně dopadlo, kdyby se sekretář znovu neotevřel. Oba servisy zmlkly.

Pán k nim přidal sadu mělkých a hlubokých talířů z černého skla. Nastalo dlouhé mlčení. Oba servisy se teď mačkaly na sebe tak, že se okraji talířů dotýkaly jeden druhého.
Oba se dívaly na talíře z černého lisovaného skla. Nevěřily svým očím. Co jim to pán udělal. K nim, značkovým porcelánovým servisům přidal něco z lisovaného skla, co vyrábí nějaký automat. Jak je mohl dát do jedné řady. A ještě černé. Kdoví proč jsou černé, možná ta černá něco zakrývá, nějaký kaz, nebo špatný charakter. Ano to bude ono. Černá vždycky ukazuje na špatný charakter. Proto mi máme na sobě bílou, jsme malovaní a pozlacení.
Míšeňák i Karlovarák uvažovaly úplně stejně. Najednou z nich byly spojenci. Byly jedné mysli, jednoho názoru. Již jim nevadil věkový rozdíl. Ani to, že jeden je starožitnost a druhý moderní. Sjednotily se.
„Víte, můj mladší kolego, nakonec nová doba chce nové myšlení a nové tvary. Je to zajímavý pokus mít hranaté talíře a trojúhelníky místo oušek. Začínáte se mi líbit“, začal Míšeňák. „ I stáří má něco do sebe, je vidět, že máte přehled a získal jste časem moudrost, které se mi mladší musíme učit. A ta vaše noblesa,“ přizvukoval Karlovarák.
Oba pak aniž se domluvily, vykřikly: „Ale tak to nemůžeme nechat. Žádný černý s námi tady nebude.“
„Co jsme vám udělaly?“, nesměle se ozvaly černé, skleněné talíře.
„Už to, že se sem tlačíte, stačí!“, volal Míšeňák.
„Ano, vy patříte do dolního šuplíku a ne do našeho sekretáře!“ přidal se Karlovarák.
„Bratři, ozvaly se opět černé talíře, nás sem však dal pán. My jsme sem nepřišly samy“, snažily se talíře zklidnit situaci.
„Ony nás budou ještě poučovat. Náš pán. Jaký náš pán. To je náš pán a ne váš. My patříme na jeho stůl. Vy jste tak dobří být pod stolem na drobky, nebo pro kočky a psy. Slyšíte je, kolego, oni si dovolují nám říkat bratři a ještě si přisvojit i našeho pána.“ Rozčiloval se čím dál tím více Míšeňák.
„Ano, máte pravdu, můj starší kolego“, přitakával Karlovarák.
„Co vám, černým talířům dává právo se přirovnávat s námi. Jste sice taky talíře, ale my jsme jiní než vy. Máme poznání, pracovali na nás umělci, dali si s námi práci, ne jak s vámi, že vás vyvrhl nějaký lis. Nás formovali rukama. Proto máme moudrost a hlavně postavení, které tomu odpovídá. Vy sem nepatříte. Co to našeho pána napadlo, on se musel zbláznit, že vás dal dohromady s námi. Copak ztratil vkus, smysl pro krásu! Pryč s vámi!!!“
„Ano pryč s vámi! My vás tady nechceme!“, křičely oba porcelánové servisy. Začaly výhružně poskakovat v sekretáři. Ani si nevšimly, že sekretář je stále otevřený. Jak tak poskakovaly, najednou se dostaly na hranu sekretáře a oba začaly padat dolů na zem. Zůstalo z nich mnoho uměleckých střepů.

Milý čtenáři, líbí se ti ten konec? I tak to mohlo skončit.  Možná to však bylo úplně jinak Například takto:

Křik nabýval vrcholu, když v tom se sekretář opět otevřel a něčí ruce vzali černé talíře.
„Tak konečně.“ Oddechly si oba servisy. „Pán přece dostal rozum.“
Pak se na sebe zadívaly a začaly přemýšlet o tom, kdo z nich dvou je ten důležitější, moudřejší, koho z nich má pán raději. Začaly hledat na druhém opět chyby. A asi by se znovu dostaly do nepřátelství, kdyby se opět neotevřela dvířka sekretáře a něčí ruce neodnesly Karlovaráka.
„Tak přece se pravda ukázala“, dupnul si Míšeňák. „Já jsem ten důležitý“. Pak se zarazil, chvilku přemýšlel. „No ale možná je to naopak, možná mne tu nechali, protože už mne nechtějí, už se jim nelíbím. Protože mne už pán nemá rád.“ Při té myšlence celý zvlhnul.
Znovu se otevřela dvířka a něčí ruce ho začaly odnášet na velký bílý stůl.
To bylo překvapení. To bylo talířů hrníčků, servisů. A těch druhů. Některé byly jako on z porcelánu a ještě starší než on, jiné byly ze skla, další z kovu a dokonce i plastové tady byly. A těch barev. Snad všechny barvy světa. Tam dál viděl černé talíře. Zaradoval se, že je vidí a ani se nedivil, že se z toho raduje. Zamával jim. Uviděly ho a mávaly taky. A tam, ještě dál je jeho mladší kolega Karlovarák. Jak mu to sekne. A toho světla všude. Té záře. To je jako na nějaké svatbě. Ano to je vlastně svatba a on je na svatebním stole, který nebere konce. Povyskočil, aby viděl na konec stolu, ale konec nezahlédl.
„Kde je ženich?“ Otočil se na druhou stranu stolu. A uviděl ho, jak sedí včele. Ženich. Vždyť to je jeho pán. Setkali se očima. Míšeňák se rozplakal. Viděl, že na něho pán nikdy nezapomněl, že ho má stále tak rád jako na začátku.