PROROCTVÍ, DRUHY JAZYKŮ, VÝKLAD JAZYKŮ

Tuto skupinu propojuje slovo Boží, které Duch svatý v daném okamžiku sděluje lidem skrze lidi, nebo do duchovních oblastí. Prorocké slovo je často spojeno s darem činění mocných skutků, kdy se skrze vyřčené slovo uvolňují situace a dějí věci. V této oblasti však současné proroctví pokulhává a soustředí se jen na oznamování, což je nesmírná škoda.

Jsem přesvědčen, že i dnes chce Duch svatý konat mocné čina právě ve spojení s prorockým slovem. (ostatně všechny dary mohou být a často jsou různě propojeny)

PROROCTVÍ
Ke slovu proroctví se věřící staví velmi rozdílně a samotné slovo v nich vyvolá různé představy a souvislosti. Lidem, kteří jsou zaměřeni více na Starý zákon, se mnohdy vybavuje se slovem proroctví spojení s Božími soudy nad lidmi, národy, Izraelity. Jiní si proroctví spojují s odhalením jejich budoucnosti, jejich cest apod. (Neřekl ti něco Pán pro mne?). Pak jsou také ti, kteří prorokování mají spojené se získáním autority a určité moci a vlivu v křesťanských kruzích. (Seslání ohně na vojáky, lidé, kteří na slovo apoštolů padají mrtví k zemi, nebo oslepnou apod.) Takových představ je mnohem více. Všechny tyto představy a asociace jsou vyvolávány lidským postojem ke slovu proroctví a všemu, co je s tímto slovem spojeno.  Dokazují neznalost Pána, neznalost Boha. Toho, jaký Bůh je.

Říkáme podle Písma „Bůh je láska“, ale nejsme schopni tuto větu uchopit ve svém životě s Pánem. Proroctví je především důkaz a prokazování Otcovy lásky k člověku.  Je to slovo Otce, který s láskou, trpělivostí, dobrotou promlouvá ke svým dětem, aby je mohl skrze Slovo proměnit, podepřít, napravit, uvolnit děje a procesy, skrze které nás vychovává a přivádí až k podobě svého Syna. Interpretace Božího slova bez uvědomění si této věci, není skutečným proroctvím.  To platí jak na čtení z Bible, tak na prorocké slovo. Obojí může být bez moci zneužito, nebo může být plné života a Boží moci. Buď se stane pouze frází, nebo životem. Nejde o přesnost slov, ale Ducha Božího v nich. Buď tam je, nebo není. Pokud slovo není motivováno Boží láskou, není v tom Bůh. Někdo se teď může pohoršit nad mým prohlášením, že nejde o přesnost slov, ale je to tak. Každý z nás stejně máme jinou představu o tom, co slova vyjadřují. Jak často si nerozumíme proto, že si každý myslí pod stejnou větou něco jiného. Proto je důležitější Duch, který dokáže ozřejmit, o co tu jde. Dokonce v jiném čase máme jiné poznání ze stejného slova, které jsme četli před rokem, nebo před měsícem.  Mimochodem máme několik druhů překladů Písma, ale je to Duch, který dává význam a život obsahu, ať již je to ten nebo onen překlad.

Je pravdou, že Boží slovo a často prorocké je jako dvojsečný meč a rozděluje pravdu od lži. To může vést často rozdělení mezi věřícími, ale není Božím cílem rozdělení. Cílem je sjednocení a očištění jeho dětí, pod mocí Duchem svatým.

Vždyť pravda je Kristus a v Kristu.

Jak funguje proroctví?  Mnoha způsoby.

• Jedním z nich je, že Bůh se dotkne člověka a začne skrze něho mluvit. Nemůžeme to ovlivnit a divíme se tomu, co říkáme. Jako bychom byli vedle a sami poslouchali to, co říkáme. Může to být formou mluveného nebo zpívaného slova.

• Jiný způsob je, že Bůh nám dá prostor uvidět věci, lidi, situace jeho očima. Najednou vidíme to, co vidí Bůh a jen to popíšeme. Někdy nám dá nahlédnout do toho, co s člověkem, se situací zamýšlí udělat. Může se stát, že místo slovního popisu to vyjádříme obrazem, tancem, písní. Není to však tak časté jako vyjádření slovem. Zde jsme ztotožněni s Božím pohledem.

• Další ze způsobů, jak funguje proroctví je, že Bůh skrze Ducha svatého s námi o tom hovoří. Předem říká to, co máme někomu, nebo někde říci, nebo napsat. Někdy s ním o tom mluvíme a můžeme se přitom za člověka, nebo situace u Otce přimlouvat, jindy je to jen formou oznámení toho, co Bůh chce dělat, co budou dělat lidé, co se bude odehrávat. Pak přichází chvíle, kdy se s člověkem, nebo situací setkáme a začneme mluvit. Ne vždy jsou slova naprosto stejná, jako když s námi mluvil Bůh o tom, co máme tomu člověku říci, ale je v nich tentýž obsah a Duch. Někdy je slovo rozšířeno o další věci, protože situace postoupila dál, člověk se změnil k lepšímu nebo horšímu. Přestože to Pán ví předem, že přijde změna, většinou nám to předem neříká, aby nás to nezmátlo. Především u lidí a situací, které známe a jsme v nich nějak zainteresováni. Také proto, že jsme jako lidé náchylní k rychlým soudům. Nemusíme mluvit jenom k lidem. Můžeme mluvit do dějů a do situací.

• Také k nám může mluvit formou různých „obrazů“, které kolem sebe vidíme a které pak použije jako názorný příklad – tok řeky, vítr, bouři, stromy, nerosty, profese … tyto obrazy zastupují konkrétní lidi, společenství, národy apod. Tedy v  takovém případu jde většinou o slovo k lidem (národům), kteří mají něco společného s tím, k čemu, nebo o čem Pán mluví. Může mluvit k někomu konkrétně a zároveň také k lidem, kteří mají stejný nebo podobný charakter, způsob života, nebo nějak jinak patří do této skupiny.

• Je mnoho dalších způsobů – sny, obrazy, vidění apod. Mimo první způsob je proroctví vždy spojené s osobou, skrze kterou je řečené, nebo jinak vyjádřené. Téměř vždy má tato osoba vliv na to, jak je obsah proroctví interpretován, předán těm, kterým patří. Předání proroctví může ovlivnit momentální nálada, starosti toho, kdo proroctví přináší, ale také jaký má vztah k tomu, ke komu je poslaný. Proto ten, koho Bůh tím pověřuje, je odpovědný za to, aby slova byla předaná se stejným postojem, jaký má Bůh. Tedy především s postojem lásky k člověku. Někdy je potřeba s předáním slova počkat, až si sám posel srovná vlastní city, duši, myšlení a podřídí je pod moc Ducha svatého.

 

Jsou dvě velké chyby, kterých se dopouštějí lidé s darem proroctví v době, kdy se teprve seznamují s tímto darem a dělají první krůčky (ale setkal jsem se s těmito dvěma chybami i u služebníků, kteří slouží již delší dobu). Jde o to, že ve sborech, kde lidé vychází dopředu pro modlitby, služebníci s tímto obdarování se snaží vždy něco lidem říct, protože se to od nich očekává. Není to pravda. Pokud mi Pán nic neříká, mlčím. Nemusím za každou cenu říkat věci od Pána a přitom nic neslyšet. Většinou člověk pak vypotí nějakou člověčinu, podle toho, co ví, nebo si myslí o člověku, který za ním přišel.  Stačí však člověku požehnat.  Musíme si uvědomit, že naše slova mají moc, i když nejsou od Pána. Mohou ovlivnit život člověka a dokonce mu přehodit výhybku mimo Boží cestu. Setkal jsem se s mnoha sourozenci, kterým někdo prorokoval, a oni se tohoto proroctví drželi, i když bylo zřejmé, že Bůh má pro ně úplně něco jiného. Do dnešního dne se z toho nevzpamatovali.

Druhá chyba je podobná. Za lidmi s darem proroctví chodí lidé s prosbou, aby se za ně modlil a něco pro ně od Pána přijal. Pán vkládá do srdcí svých dětí to, co potřebují. Není potřeba na požádání se snažit stáhnout nějakou informaci. Naopak před Pánem je to něco špatného. Ve starozákonní době byli vidoucí, za kterými lidé chodili. Dnes však Pán seslal svému tělu Ducha svatého, skrze kterého každý věřící může mít osobní vztah s Bohem. Je lepší přivést lidi k tomuto, než být pro ně stahovačem informací z nebe. Ve většině případů stejně tito lidé neposlechnou nebo nakonec nepřijmou, co by jim Bůh takto předal. Proč? Protože, pokud jim Bůh chce něco říct, řekne jim to sám. Vloží jim to do srdce, do myšlenek. Jde jen o to, zda se to člověku líbí a zda chce poslechnout. Pokud ne, hledá nějaké potvrzení, které by mu dalo za pravdu a obchází lidi s prorockým obdarováním, jen proto, aby mu potvrdili jeho verzi. Samozřejmě, že všichni takoví nejsou, mnoho hledá potvrzení slova, které dostali, aby se ujistili, že je od Pána. Ani to však osobně nepovažuji za úplně zdravou formu, protože Pán má své způsoby potvrzení. (Ale je to jen můj osobní názor a zkušenost, proto tento způsob nevylučuji.) Je mnoho lidí, kteří říkají, že nic neslyší, proto chodí za lidmi s tímto obdarováním. Právě těm je potřeba se věnovat a pomoc jim dojít do takového vztahu s Duchem svatým, aby byli schopni porozumět tomu, jak a v jaké formě k nim Pán mluví.

Na začátku jsem napsal, že prorocké slovo uvolňuje (spouští) děje, ovlivňuje situace. Proto je důležité, aby bylo vysloveno. Jsou věci, které Bůh dělá i bez toho, aby byly vyřčeny nebo jinak oznámeny. Jsou však situace a procesy, které nikdy nenastanou, dokud k nim, nebo o nich nevyneseme slovo od Pána. Je to odpovědnost toho, ke komu Pán mluví. Lidé s prorockým darem, se musí naučit, kdy takové slovo použít. Pokud promeškáme čas, nebo z jakéhokoli důvodu neřekneme zjevené slovo, některé věci se nikdy nestanou.  Pak, až to pochopíme, již není možné to učinit. „Řeka totiž teče dál a tam, kde stojíme, protéká již jiná voda.“

Existuje nějaká podmínka, abychom mohli prorokovat? Ne, neexistuje. Proroctví je od Pána. Pokud člověku tento dar dá Duch svatý, pak je to na něm. On dává, jak sám uzná za vhodné. Pokud jsme zjistili, že tento dar máme, nemusíme se ho bát. Pokud jsme před Pánem upřímní a přistupujeme k lidem a církvi s láskou Kristovou, pak se nemusíme bát chyb. Pokud jsme něco „zvorali“, pak je potřeba přijít upřímně za Pánem, aby to „zachránil“. On to udělá a naši chybu obrátí v požehnání. Musíme být upřímní k Pánu a plní lásky k těm, kterým sloužíme.

Na závěr je potřeba říci, že by bylo ideální, kdyby se vše dělo v prorockém duchu – kázání, vyučování, sdílení, pastorace apod. 1. Korintským 14:1.
Ale neděje se to.

RŮZNÉ JAZYKY

Zde se jedná o duchovní jazyky. O řeč Ducha svatého (a on mluví nejen všemi lidskými jazyky, ale mnoha tisíci a tisíci duchovními jazyky). Několikrát jsem slyše z řad tradičnějších církví, že jsou zde myšleny různé lidské jazyky. Někdo má větší, či menší dar se naučit cizím jazykům. Ten dar mají jak věřící, tak nevěřící, proto to není duchovní dar. Něco jiného je, když služebník potřebuje mluvit nějakým jazykem, protože se nemůže domluvit s místními obyvateli a ze dne na den začne hovořit jejich jazykem. To však nepatří mezi duchovní jazyky, ale spíše mezi zázraky.

Vraťme se k duchovním jazykům. Písmo o nich hovoří, že skrze nás tímto způsobem mluví Duch svatý. Při jednom popisu jazyků jsem četl, že proroctví je slovo z nebe k lidem a jazyky jsou ze země do nebe. Myslím si, že je to jedna část skutečnosti. A to ve dvou případech:

• když jimi uctíváme a chválíme (zpěv, uctívání). Koloským 3:16 v tomto verši Pavel rozlišuje chválu na chvalozpěvy, oslavné písně a duchovní písně. Dnes vše považujeme za duchovní písně. Myslím, že i oslavné písně a chvalozpěvy, o kterých Pavel píše, jsou myšleny tak, že jsou pod vedením Ducha svatého, který oslavuje a velebí Krista, ale co jsou pak duchovní písně. Věřím, že právě je to zpěv Ducha svatého ústy člověka, ať již zpívané proroctví, nebo v duchovních jazycích a jejich výkladu. Je to však jen můj názor.

• Když se za nás Duch svatý přimlouvá. Římanům 8:26

 

Pokud není výklad, pak skutečně jsou to tajemství, která zná jen Bůh. V 1. Korintským v 14. kapitole nám Pavel odkrývá věci spojené s jazyky. Pokud nemám výklad, který nám, oznámí Boží slova, pak jsou jazyky pro nás osobně. Budují nás. Tak jako Pavel toužím, aby všichni mluvili jazyky. Proč?

• Když jimi mluvím – modlím se jazykem, je to Duch svatý, který se za mne přimlouvá k Otci ve věcech, které bych si nikdy nepřiznal, nebo nechtěl měnit, nebo ještě neunesl.

• Během doby, kdy se modlím v jazycích, Duch Boží něco v mém vnitřním člověku proměňuje. Modlitby v jazycích proměňují našeho ducha.

• Když nevím jak se mám za lidi modlit, začnu se modlit v jazycích, protože Duch svatý vždycky ví, jak a za co se modlit, často však nechce pro naše dobro, abychom věděli, za co to je. Někdy při takových modlitbách nám to však vloží do srdce, za co, nebo za koho se našimi ústy modlil.

 

Tento dar, tak jako každý (mimo případu proroctví, kdy nás Bůh použije, aniž bychom na to měli vliv) má každý věřící ve své moci. Je na něm zda ho použije, nebo bude mlčet.

Dary dává Duch svatý, jak sám chce a to se často stává výmluvou pro ty, kteří nemluví jazyky. Myslím si, že tento dar je pro každého, ale ne každý jej chce přijmout. Někdo má blok v mysli, že nemůže mluvit nesmysly, kterým nerozumí. Přitom je to dobrý základ k tomu, jak se naučit poslouchat Ducha svatého, aniž bychom museli rozebírat proč a nač, to máme dělat. Mluvení  jazyky, kterým nerozumíme, nám právě zde může pomoci.

Když se s některými sourozenci modlím, vnímám jak v nich Duch svatý „bublá“ a chtěl by skrze jazyk ven z úst mého sourozence. On však má pusu na zámek a drží to uvnitř.

Pokud nezačnu mluvit, nemohu nechat tento dar se projevit. Nic nenadělám s tím, že právě projev tohoto daru je mluvení, z našeho pohledu nesrozumitelných slov.

Naopak chci také zdůraznit, že pokud nemluvím duchovním jazykem, není to známka toho, že nejsem pokřtěný Duchem svatým!!!!

VÝKLAD JAZYKŮ

Bošakara di našetola dina korena. Karese to na še ká. Lašeperó, non,nona buchta dí.
(Laskavost a milosrdenství Boží s vámi. Bůh vám dá vše nad vaše očekávání. Jak v milosti, tak v darech.)

 Vidíte, není jen možné v jazycích mluvit, ale i psát. Je to však zbytečné, pokud není výklad. Věřím, že ve společenství, kde se hovoří v duchovních jazycích, jsou také dary výkladu. Jen jim není dán dostatečný prostor.
Jednou z velkých chyb pro zjištění daru výkladu je skupinové nebo celo církevní hlasité modlitby v jazycích. V takovém množství jazyků poskládaných jeden, přes druhého (každý máme odlišný jazyk, někdy více, někdy méně odlišný) je těžké se orientovat v tom, zda mám výklad. Je potřeba, aby se modlil jazykem jeden a pak čekal, zde od někoho přijde výklad. Někdy modlitebník dostane sám výklad. Pak další a tak postupně. Jinak nikdy v církvi nezjistíme, zda je zde dar výkladu. Podobně jako u proroctví je potřeba, aby církev se naučila rozlišovat, je-li to z  Ducha, nebo z člověka. (Dar rozlišení duchů)

Jsou různé způsoby výkladu, které jsem osobně zažil:

• Doslovný překlad (podobně jako jsem na začátku napsal)

• Někdy je jazyk jako jeden dlouhý tón, jindy jak kulomet. V takových případech je výklad spíše popisem toho, co ti Duch dá během modliteb v jazycích prožít.
• Je to popis obrazu, který ti při modlitbách přichází.
• Další, které ještě neznám.

 

Jak vykládat:

• Vždy je to práce Ducha svatého v tom, který se modlí a zároveň v tom, kdo vykládá. Proto, pokud je to Boží, pak jsou tito dva v souladu.
• U doslovného výkladu, to funguje stejně jako běžného překladu. Věta je ukončena, začne výklad. Další věta ukončena, pokračuje výklad. Tady je důležité skutečně začít mluvit, i když vím jen první slovo. Jakmile začnou přicházet další.
• U ostatních projevů výkladu je potřeba počkat, až modlitebník skončí. Pokud jde o dlouhé modlitby, je potřeba si udělat i poznámku. Většinou však, pokud se předem modlíme v jazycích s tím, že očekávám výklad, nejsou modlitby tak dlouhé, aby je ten, který má výklad zapomněl. (Duch dává soulad)

 

   Vždy to je poslušnosti a odvaze otevřít ústa!!!

Žádný učený nespadl z nebe a celý život se učíme a můžeme dělat chyby. Proto je tady společenství, aby dokázalo společně v lásce rozlišit co je z Boha a co ne. Pokud budeme hned vše zavrhovat, pak církev ochudíme o velké Boží věci a ztratíme Duchovní nástroje pro službu. Pokud budeme sice horliví pro duchovní dary, ale nebudeme chtít, aby někdo jiný posoudil, zda jsme se nezmýlili, nebo neodchýlili, pak dříve nebo později začneme být duchovně „mimo“ a naděláme více škod, než užitku.

To, co je z Boha, se nemusí a nebojí rozsuzování.