Byl jeden malý šroubováček. Nenápadný. Tak akorát do kapsy. Také se v ní rád nosil. Měl sponu, kterou  se zachytil za kapsu a kterou bylo zdálky vidět z vnější strany kapsy. Byl na ni pyšný. Vůbec byl na sebe hrdý, i když byl malý. A byl velmi ctižádostivý. Kapsa mu časem přestala stačit. Potřeboval být v pořádné dílně. A tak na sobě začal tvrdě pracovat. Začal se vzdělávat a rozšiřovat svoje možnosti. Před jeho jménem „šroubovák“ se začaly sbírat různé tituly: začal s tituly plochý a křížový, postupně přidával torks a imbus, nakonec tri -wing a torq-set a nakonec spanner head. Nejen, že si přidával před své jméno, ale i za něj. Přibylo tam universální, magnetický, s račnou a další a další. Stal se z něho postupně šlechtic mezi šroubováky. Vyjmenovat všechny jeho tituly trvalo hodně dlouho.  Konečně se dočkal. Byl uveden do krásné a velké dílny svého pána.
Nebyl tam však uvedený sám. Společně s ním také velké kladivo a pila. Měli svá místa hned vedle něho. Kladivo po levé straně a pila po pravé. Když pán odešel, natočil se k sousedu po levé straně. “Já jsem plochý, křížový,  torks, imbus, tri-wing, torg-set šroubovák, universální, magnetický, račnový …. „, trvalo to dlouho, než to všechno vyjmenoval. Pak dodal: “ A ty jsi kdo?“, zeptal se kladiva.
„Já? Já jsem obyčejné kladivo. Když je potřeba dát do něčeho pořádnou ránu, tak mne použijí“, rozpačitě vysvětlovalo kladivo zaskočené představováním šroubováku.
„A ty jsi kdo?“, otočil se šroubovák na pilu.
„Já jsem pila. Když je potřeba, tak všechno přeřežu. Prostě jsem pila.“
Bylo vidět, jak se štíhlé tělo šroubováku zalesklo. Bylo to tím, že se uviděl, jak je výjimečný. „Ten nalevo jen buší a buší a ta napravo jen řeže a řeže. Oba přitom nadělají určitě velký  nepořádek a rámus. To já jsme na pořádnou a důležitou práci. Dokážu věci rozšroubovat na malé částičky a zase je sešroubovat, aby fungovaly. Měli by mi tady dát celou polici k dispozici a ne mne nechávat mezi takovými hrubiány a nevzdělanci.“ Pomalu se rozhlížel po dílně a po ostatním nářadí, jestli si všechno nářadí všimlo jeho důležitosti.
Na kladivo a pilu rychle zapomněl. Jen když je pán vracel zpět do police a bylo z nich cítit pot lidských rukou, tak ohrnul svůj „šlechtický“ nos.
Tak ubíhal rok za rokem. Vždy se ušklíbl, když uviděl, jak na kladivu přibývají otluky a pila, že ztrácí ze své barvy, jak se často třela o materiál. O to více vždy vystrkoval své dokonalé a vyleštěné tělíčko.
Až jednou při práci se zase zamyslel o tom, jak vypadá a jak je dokonalý. Říkal si: „Už dlouho jsem se nikam neposunul, co bych ještě mohl pro sebe získat?“ Zasnil se. „Přece mám na to, být  pánem dílny. Začal si to představovat a neuvědomil si, že stroj, ve kterém něco šrouboval, začal opět pracovat. Najednou byl vtažený mezi jeho ozubená kola. Vykřikl, snažil se vyskočit, ale bylo již pozdě. Stroj ho celého zkroutil a pak se zasekl. Šroubovák se nemohl vůbec pohnout. Volal slabým hlasem: „Pómóc, pomožte mi někdo.“
Dlouho se nic nedělo. Dokonce někdo zhasl světla a on zůstal sám zaklíněný ve stroji. Nedokázal odhadnout, jak dlouho to trvalo. Pak se opět rozsvítilo a slyšel zvuk, jako by někdo něco piloval. Začaly na něho padat kovové piliny, až ho celého pokryly. Najednou to trochu škublo a horní kolo, které ho svíralo, odpadlo. Byl volný. Byl opět volný. Před ním stála pila a smála se.
Podíval se na sebe. Hrůza. Kde bylo jeho dokonalé tělo. Teď byl celý zkroucený. Zkroucený jak paragraf. Nejen zkroucený, ale pořádně poškrábaný. Jeho lesk se ztratil. Rozplakal se. „Jak teď budu moct něco dělat? Jsem celý pokroucený. Nikdo se mnou již nebude nikdy pracovat. Již nikdy nic nesešroubuji ani nerozšroubuji. Jsem vyřízený. Nadobro zničený. Co si počnu?
Pila se přestala smát.
„Počkej chvilku, to se dá spravit. Zavoláme kamaráda.“ A odběhla. Za chvíli slyšel supění a za pilou si to šine velké kladivo. Chvilku se dívá na šroubovák a pak bodře říká: „No, nic moc, ale dáme to do pořádku. Ale Bude to trochu bolet.“
„Nevadí, nějakou tu bolest snesu. Jen abych byl zase k použití.“, na to šroubovák. Bylo vidět, že zapomněl na to, jak se předtím na kladivo i pilu díval. „Prosím, začni kladivo.“ Tak si tady lehni na kovadlinu“.
Šroubovák ho poslechl. Kladivo dalo jednu silnou ránu, až to v šroubováku heklo a pak ještě několik slabších. Pak se šroubovák pootočil a kladivo opět dalo jednu velkou ránu a několik slabších. „Tak a je hotovo. Sice nevypadáš jako manekýn, ale jsi zase pořádný šroubovák.“ Šroubovák se na sebe podíval a začal se radovat z toho, že je opět připravený pro práci, ke které by vyrobený. Vůbec mu nevadilo, že se již neleskne. Dokonce po těch ranách zapomněl na své tituly před jménem i za ním a společně se s kladivem a pilou radoval. Večer, než usnul, se rozhlédl po dílně s vděčností, že tady může být společně s ostatními. Najednou uviděl nápis na stěně dílny. Dříve si ho nikdy nevšiml. Snad proto, že viděl jen sebe. Jak by mohl pak vidět, co je zde napsané.
Četl:
„Pamatuj, že jsi jen nástrojem v rukou svého Pána!“
A pod tím bylo ještě připsané:
„Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“