Pohodlně seděl ve svém šuplíku. Dlouho. Nikdo ho ještě na nic nepoužil. Předtím si stále hověl někde v regále mezi ostatním kuchyňským náčiním. Nejdříve ve skladu a později v obchodě. Tam se mu líbilo. Moc se mu tam líbilo. Celý den na něho svítilo světlo a on mohl ukazovat své dírky, které vytvářely po jeho těle pravidelný vzor. Především se světlo odráželo od jeho velkého těla. Vypadal krásně. Líbil se sám sobě. Pak ho vzali z regálu a strčili ho do tašky a vzápětí do tohoto šuplíku.
„No, světlo tu není, ale je tu mnoho jiných kolegů a je to celkem zábava. Stává se, že je někdo stále bere, tedy některé z nich, pak je zase vrací. Tedy ne některé, ale všechny mimo mne. Oni pak nadšeně vypravují, jak mohli připravovat, omáčku, nabírat něco, čemu říkají polévka, nebo míchat nějakou hmotu, která jim moc chutnala, protože byla sladká. Ti starší a zkušenější již přesně ví, kdy je vyzvednou a co budou asi dělat.“
Když tak pro sebe hodnotil situaci, najednou zesmutněl.
„A co já? Mne stále nikdo nebere. Mne nikdo na nic nepotřebuje. Copak nemám žádný smysl? Proč tady vlastně jsem? Proč mě vyrobili, když mne nikdo na nic nepotřebuje?“ Rozplakal se. „Jsem k ničemu. Můj život je na nic. Nikdo mne nemá rád.“ „My tě máme rádi“, utěšovali ho ostatní.
Ale ani oni nevěděli, jaké má jejich kolega poslání. I když všichni byli aspoň jednou v akci, nebyli tady zas tak dlouho. Chtěli mu pomoci. Vždy, když pro ně někdo přišel, nastrčili cedník místo sebe. Nepomohlo to, naopak bylo to ještě horší. Pokaždé cedník slyšel nepříjemný hlas:
„Co se mi tady pleteš!?“ A jindy: „Už zase, tebe přece nechci.“ Nejhorší bylo slyšet: „To není možné, zase. To tě budu muset dát jinam.“  To byl vrchol. Cedník se stáhl do zadního koutu a s nikým již nepromluvil. Ostatní začali mít o něj strach. Každý den vypadal hůř a hůř.

Někdo trochu pootevřel jejich šuplík.  Pak více. Všichni zpozorněli a čekali, kdo z nich bude vybrán. Chvíli se nic nedělo. Pak se šuplík otevřel ještě více. Najednou vyjel z kolejničky a vypadnul na zem a převrátil se. Všichni se rozsypali po podlaze.
„To ještě nezažili. Takové zemětřesení. Jak to s nimi zacházejí?“
Začala je ohmatávat jedna malá ručička. Jednoho po druhém. Cedník najednou na  sobě cítí dotek. Malé ručičky ho objaly a snaží se ho zvednout. Nejde jim to. Spadl na zem. To byla rána. Cítí, jak se prstíky snaží dostat do jeho dírek. Lechtá to. Musí se smát.
„Počkej, malá, to už škrábe“, volá, ale přitom se směje. Teď si do něj dokonce sedlo něco velkého a houpe se s ním.
„No to tlačí, ale ať“, říká si cedník. „Hlavně, že mne někdo potřebuje.“ A opět změna, ruce ho zvedají a obracejí. Cítí, jak ho v jeho dírkách šimrají jemné vlásky. „Teď jsem se stal přilbou, Teď jsem ochráncem.“
Slyší, jak se ostatní smějí. „Ať se smějí. Je to můj den. Jen můj.“ Směje se: „Konečně.“ Najednou slyší známý hlas.
„Cos to tu udělala, moje malá? Z tebe bude asi velká kuchařka. Ale ten cedník  je na něco jiného.“ Cedník se s ostatními opět ocitá v šuplíku a je tma. I ve tmě je však vidět, jak se cedník usmívá. Konečně k něčemu byl. Je tu ale i něco jiného. Zasnil se a potichu si opakuje: „Je k něčemu jinému. Je k něčemu jinému. Je k něčemu jinému! Tak přece mám smysl. Ví o mně, Jednou to přijde.“ Dál se zasněně dívá do tmy.
„Teď se mi oplatí čekat.“
A čekal. Ještě dlouho. Ale pak to přišlo. Šuplík se otevřel a  někdo ho uchopil. „Teď se to doví. Teď konečně pozná, k čemu slouží.“