„Určitě si mě někdo tento týden vybere. Jsem skvělý, celý lesklý, z kovu a ty moje zvonky. Jsou krásně naleštěné, a jak zvoní. To je zvuk. To probudí i mrtvého. Ne jak ty dnešní digitální krabičky z umělé hmoty. Má to samou melodii, ale pořádného spáče to nevzbudí. To na mě je spolehnutí. Já jsem vždycky připravený.“

Do obchodu vstoupila mladá žena, a budík se zasnil. „Ta si mě tak koupit. To by se mi u ní zvonilo.“ Žena prošla obchodem, prohlédla si několik šperků a odešla.  Ve dveřích se míjela s malým chlapcem.

„Ne,“ zvolal pro sebe budík, „ten ať si mě nekoupí.“ Ten by mne rozšrouboval a nikdo by mě nedal dohromady.“  Budík se snažil dívat jinam. Avšak chlapec se na něho upřeně zadíval. Bylo vidět, že se mu budík se dvěma velkým zvonky nahoře zalíbil. Vytáhl ruku z kapsy, podíval se do dlaně na drobné, které v ní měl. Pak pokrčil rameny a koupil si baterku do hodinek. Náhle se rozlítly dveře a do tichého obchodu vstoupil uragán. Tedy chlap jak hora. Na celý obchod bylo slyšet jeho hlas: “ Potřebuji budík, ale pořádný, aby mě vzbudil. Já totiž, když spím, tak spím. Co támhle ten?“ Ukázal na krásně lesklý kovový budík s dvěma zvonky nahoře. „Ano, ano,“ radoval se budík: „vem si mě. To je něco jiného sloužit u takového chlapa. Na to já se hodím“.

Prodavač vzal budík, natáhl ho, aby ukázal muži, jak budík krásně zvoní. Muž zaplatil a nečekal, až ho prodavač zabalí. Strčil naleštěný budík do své velké kapsy.

Najednou byla tma. Něco budík tlačilo do sklíčka a cítil, jak mu něco škrábe po jeho naleštěném kovu. „A ten smrad“, povzdech si budík. „Kam sem se to dostal?“ Najednou cítil, jak ho ruka vytahuje ze tmy. Postavila ho na stůl. Pohodila vedle něj ještě klíče, které se mu celou dobu v kapse vrývaly do jeho kovového pláště. „Co tady tak smrdí“, rozhlédl se a uviděl, že stojí přímo u plného popelníku. „Fuj, to jsem si dal“, to jsem měl raději zůstat doma u svého hodináře na polici.

Ruka ho vzala ze stolu a jiná ho začala natáčet na zvonění. „Dost“, volal. „Vždyť mě strhneš, praskne mi péro. To stačí. Au, ty hrubiáne.“ Pak dodal pro sebe: “ Jen počkej, já ti ukážu, až začnu zvonit.“

Setmělo se  a muž vlezl do postele a tvrdě usnul. Bylo slyšet jen hlasité chrápání. Budík celou dobu nezamhouřil oka, pro ten hrozný chrapot. Pomalu se blížil čas, kdy má předvést své umění. Nemůže se již dočkat. Musí se krotit, aby nezačal zvonit dříve. „Ano, ano, už se to blíží. Pět, čtyři, tři, dva, jedna – teď. Tak teď ti to ukážu, no počkej. Já ti dám se mnou tak zacházet.“ Budík zvonil a zvonil, co mu síly stačily. V touze si to s tím hrubiánem vyřídit si nevšiml, že se ho muž již několikrát snažil vypnout. „Já mu ukážu, jak se má chovat“, celý nazlobený dál zvonil a zvonil. „Já si to s tebou vyřídím, takhle mne poškrábat klíči, ušpinit mi sklíčko pivem a nechat mne celou dobu v tom smradu. Mne. Tak vzácného budíka. Toho pravého mezi budíky.“ Celý se rozpálil hněvem. Zvonil a zvonil. Najednou cítí, že letí vzduchem. „Co to je, já padám. Stále padám“. Viděl, jen míjející okna. Strachem přestal zvonit. Rána. Budík dopadl na chodník před domem. Jen to křaplo, jak se rozbilo sklíčko.

„Aj to je neštěstí“, slyšel budík nad sebou známý hlas. Známé a jemné ruce ho zvedají a hladí. „No to se spraví. Dáme nové sklíčko, ulomené zvonky spravíme a naleštíme tě. Ještě, že jsi z kovu. Zase bude z tebe pěkný chlapík.“ Hodinář si ho opatrně dává do své tašky. Za chvíli bude ve svém obchodě.

Opět stojí vyleštěný na polici a čeká, kdo si ho koupí. „Měla si mě koupit ta mladá žena, určitě bych tak nedopadl. Nebo je to snad tím, že tak silně zvoním? Tak nebudu zvonit vůbec, aspoň se mnou nikdo nebude vzteky házet.“

Do obchodu vstoupila mladá žena. Na první pohled si jí zalíbil lesklý budík s dvěma velkými zvonky na hoře.

„Nezvoní moc hlasitě? Můžete mi ho vyzkoušet?“

„Prosím“, řekl hodinář a natáhl budík. Budík si vzpomněl na toho hrubiána, který ho vyhodil oknem. Tak raději nezvonil. Jen tak jemně, aby ho nebylo téměř slyšet. Nechtěl, aby ho zase někdo vyhodil oknem.

„To mi vyhovuje“, řekla mladá paní, „aspoň mi nevzbudí celou rodinu“. Koupila budík, nechala si ho zabalit a odnesla si ho domů. Doma ho rozbalila, zkoušela, kam ho dát. Nakonec si ho postavila na svůj kosmetický stoleček k zrcadlu vedle postele. A tak budík měl nový a krásný domov. Nemusel moc zvonit, tedy vlastně vůbec nezvonil. Jen se leskl vedle zrcadla a ukazoval paní domu čas, aby se nepozapomněla před zrcadlem. Den co den budík viděl, jak ze sebe dělá jeho paní mladší a mladší ženu. Jak se snaží zastavit čas různými přípravky a šminkami. Stalo se, že se i vylekal, když ji vůbec nepoznal a ze strachu i zazvonil. Přestalo se mu líbit, že ta žena chce stůj, co stůj posunout čas zpátky.  Nemohl snést, že se mu snaží mluvit do času. „Vždyť na to jsem já, kdo určuje čas. Nemůže mi tady čas vracet zpátky. Nemůžu si nechat do toho mluvit. Já jsem přece čas. Ale já ji ukážu, že to nemá cenu, že stejně čas nezastaví, ani těmi jejími barvičkami a mastičkami. Už vím jak na to.“ A budík se začal předbíhat. Chtěl té ženě ukázat, že nemůže zastavit čas. Čím více seděla před svým zrcadlem, tím více se předbíhal. Stále ho musela opravovat. Až jednoho dne jí to přestalo bavit.

„Když s tebou není rozumná řeč a stále se předbíháš, tak tu máš“, sundala sklíčko a ulomila budíku ručičky.“ Tak teď se zkus přebíhat“.

Budík zůstal jako opařený. Co si má teď počít. Bez ručiček, které určují čas. K čemu teď bude. Druhý den ho navíc, paní vyhodila. Ležel venku na smetišti a pršelo na něj. Celý se třásl zimou. Ani si nevšimnul, že ho někdo opět vzal do ruky a dal ho do své tašky.

„Co to s tebou je, že tě každý vyhazuje?“ Říkal si pro sebe hodinář, když ho v obchodě vytahoval ze své tašky. „To již nebude tak snadné, tě opravit, celý jsi zrezivěl na tom dešti.“ Zatím tě dám sem do krabice a uvidíme.“

Tak se budík ocitl ve tmavé krabici ve skladišti. Stále nad sebou naříká a stěžuje si na lidi, co mu udělali, že si ani nevšiml, že se vrátil ke svému hodináři a je v jeho skladišti.

„Co teď. Asi to je konec.“ Ležel v této velké krabici, plné nějakých drobných věcí. Byl úplně zničený, bez ručiček, bez zvonků, s rozbitým sklíčkem. Docházel mu dech. Cítil, jak mu dochází síla. Sice tikal, ale stéle pomaleji a pomaleji. Jak se zpomalovalo jeho tikání, začal se mu odvíjet před jeho vnitřním zrakem celý život. Jako by byl někde vysoko a viděl sám sebe dole pod sebou. Co viděl, ho ještě více zdeptalo, než to, že pomalu dotikával. Uviděl, jak byl hrubý, jak byl pomstychtivý, pyšný a svéhlavý, tedy spíše svézvonivý. Kdyby mohl, začal by plakat. Kdyby mu zůstaly ručičky, určitě by začal jimi lomit sám nad sebou. Ale už je neměl. Z krabice bylo slyšet jen slabounké: „Co jsem to zač!? Jak jsem se to choval!? Kdybych to jen mohl vzít všechno zpět. Začít znova. Kdyby mi to mohl někdo odpustit, ale tady nikdo není, nikdo mne neslyší. Je konec. “

S posledními tikoty bylo slyšet velmi tiché: „Odpusť mi.“ Pak nastalo ticho.

 

Hodinář rozsvítil ve skladu, který měl hned za prodejnou. Vytáhl z regálu krabici s různými starými součástkami. Chtěl je roztřídit a nepoužitelné vyhodit. Bral jednu po druhé a přemýšlel nad nimi. Pak je třídil na dvě kupky. Jednu kupku pak vyhodí do koše. Druhou ještě použije. Zvedl rozbitý budík.  „Co se to s tebou stalo, příteli? Tolik jsem na tobě pracoval. Byl jsi krásný, spolehlivý. Byl jsi mým skvělým dílem. Co se to jen s tebou stalo? Takhle skončit. No nic.“ Hodinářova ruka ho nesla na kupku, která skončí v koši. Uprostřed se zastavila. Hodinář si vzpomněl na svou vnučku, která má dnes narozeniny a on pro ni nemá dárek. Usmál se. Něco ho napadlo.

„Ano, to bude pěkný dárek,“ mluvil sám pro sebe. „To bude dárek.“ Vzal budík a odešel s ním do dílny.

Pomalu se probouzel. Něco ho oslnilo. Že by byl v budíkovém nebi? Tak vypadá nebe? Ne to je nějaký pokoj. Krásný, barevný, plný hraček. Zdál se mu nějak povědomý a i ten hlásek, který slyší. Již ho někde určitě slyšel, jen si nemůže vzpomenout kde. Co se s ním stalo? Poslední na co si pamatuje, byla černá tma a krabice plná harampádí. Pak ještě jeho pomalý a tichý tikot. Tma. Dál si nic nepamatuje.

Teď se však opět cítí skvěle, jen, jakoby měl uvnitř všechno nějak jinak. Začal se zkoumat. „No ne, co to mám v sobě za válce? To snad ne: To vypadá jako nálož. Já určitě vybuchnu. Udělali ze mne bombu. A tiká to.    Uklidni se. To tikáš ty.“ Napomíná sám sebe. “ To jsem již ale viděl. Kde jsem to viděl? No jo, to jsou baterie. No ne, ze mne udělali ten moderní budík?“ Dostal strach, že místo ručiček teď bude jen ukazovat nějaká čísla. Najednou se uviděl v zrcadle.

„Co to je? Jak to vypadám? Já mám v sobě medvěda a místo ručiček tlapky. Jak se pohybují, tak to vypadá, že medvěd cvičí. No je to zvláštní, ale je to i legrace.“ Budík se pousmál. Pak vykřikl radostí: „Mám i zvonky!“ To si je musím hned vyzkoušet.“ Zarazil se. Vzpomněl si, co se naposled stalo, když si zvonil sám od sebe.

„Ne, nebudu zvonit. Počkám, až mne někdo natáhne. Budu čekat.“

„Dědečku, prosím, ať ten krásný budík zazvoní.“ Žadonila holčička. Hodinář vzal budík, něco v něm chvilku šteloval, pak ho opět postavil na noční stolek vedle postýlky. Za chvíli se ozvala krásná taneční melodie.

„Co to je? Kdo tu hraje?“ Divil se budík. “ Já nezvoním? Já hraji!“

Zaposlouchal se do melodie. Kdyby mohl, začal by si podupávat do rytmu. „Dědečku, kde jsi vzal tak krásný budík?“ Ptala se holčička.

„Jsem přece hodinář“, na to dědeček.  „Vzal jsem jeden rozbitý budík, který již netikal, ani neukazoval čas a opravil jsem ho. Dal jsem mu nové vnitřnosti, obrázek i ručičky. A je jako nový. Byl mrtvý a teď zase žije. Dostal novou šanci“

„To fakt byl mrtvý, dědečku? To jako, že se znovu narodil?“

„I tak se to dá říct.“

„Je moc krásný dědečku. Jak cvičí. Moc se mi líbí. Moc. Budu se na něj každý večer dívat a ráno mne bude budit písničkou.

Děkuji ti, dědečku.“

Ten, kdo rozumí řeči budíků by zaslechl ještě tiché tikající:
„I – já – ti – dě – ku – ji – pa-ne. Tik – ťak