Zelené náboženství

Ano nové náboženství. Představitelé tohoto náboženství si sami sebe asi představují jako spasitele lidstva. Snaží se ovlivňovat politiky, představitele nadnárodních společností a média tím, že se je snaží obvinit z toho, že ničí planetu a život na ní. A daří se jim to. Z počátku se lidé, politici a společnosti bránili, ale nakonec podlehli. Aby je nemohl nikdo obviňovat někteří z nich šli nad rámec toho, co se od nich očekávalo. Tím ještě více umocňují víru vedoucích tohoto náboženství v jejich spasitelském poslání. Výsledkem jsou desítky a možná stovky nesmyslných zákonů a nařízení a to nejen v EU. EU je však hlavní nositelkou tohoto nového zeleného fanatismu.
Musím přiznat, že mají pravdu v tom, že se zemí to jde z kopce. A pád se zrychluje. Ovšem žádný zelený program (dokonce i rozumný) tento pád nezastaví. Proč? Protože ten pád není o přírodě a planetě, ale o pádu člověka, jeho hříchu, který se stupňuje. Hřích je to, “ že neuvěříte ve mne” říká Ježíš. Hřích je to, že si lidé hrají na boha a spasitele, místo toho, aby se Bohu a Spasiteli podřídili a poslouchali ho a začali ho ctít. Zelený fanatismus má nabídnout a nabízí pro mnoho lidí a především mládež náhražku místo víry v Krista. Proč se jedná o náboženství? Je zde uctívaná příroda, tedy něco, co stvořil Bůh. Také je zde spasitel, který může vše zachránit a tím je člověk a ne Spasitel Ježíš Kristus. Mnoho vyjádření, sloganů a především rozhodnutí a návrhů na záchranu je postaveno pouze na víře a ne na objektivním posouzení situace. I přes mnoho selským rozumem rozpoznatelných lží a nesmyslů, jdou stále za těmito lidmi politici, studenti i společnosti. To je víra a náboženství.
Za komunismu bylo období, kdy se muselo a od každého se žádalo, šetřit. Mluvilo se o tom všude. V podnicích, na školách, ve státních složkách v parlamentu, prostě všude. Kdo se o tom v nějaké zprávě nebo referátu nezmínil, byl zpátečník, který nechtěl pokrok. Každý den v televizi lidé přicházeli s novými nápady, jak by se dalo ušetřit. A tleskalo se jim. A zaváděly se do praxe. Nikoho však nenapadlo, spočítat, kolik ty úsporné nápady ve finále stojí. Často mnohem více, než se jimi ušetřilo. Přesto se uskutečnily. Možná pár lidí vidělo tento nesmysl, ale buď měli strach se ozvat, nebo je prostě nikdo nebral vážně a byli označováni jako nepřátelé společnosti. Trvalo to asi deset let. Také to bylo určité náboženství. Podobné tomu zelenému, bylo ovšem mnohem méně škodlivé, stálo méně peněz a nakonec lidé se mu začali smát. Tehdy jsme měli takovou průpovídku: “šetřit se musí, i kdyby to mělo stát majlant.” Dnes by se dalo říct: “země musí být zelená, i za cenu, že bude bez lidí”.
Rád cestuji. Těší mne, když projíždím krásnou krajinou. Zastavím se, abych se tak potěšil a děkovat Bohu, za jeho stvořitelské dílo. Často přemýšlím, jak to muselo být nádherné ještě před hříchem, před tím, než byla země zlořečená. A jsem smutný, když vidím krajinu zničenou necitelným zásahem, pro větší zisk té či oné společnosti nebo jen pro hloupost někoho, kdo o tom rozhodl. Přesto nesouhlasím s tím, co tato zelená cesta přináší a především, co přinese do budoucna.

Zelená dohoda (green deal), jako vláda nového náboženství v Evropě a šikana skrze uhlíkovou stopu, jsou jen další cesty, které mají uspíšit globalizaci světa.

pokračování příště