Když jsem znovu JEN TAK pročítal dvanáctou kapitolu 1.Listu Korintským přišla mi trochu legrační představa jak se v krevním oběhu setkávají bílá krvinka s červenou. Červená pospíchá pro další molekulu kyslíku tak potřebného pro tělo a vidí bílou krvinku jak trénuje bojové umění na imaginárním nepříteli. Ta červená nechápe, jak ta bílá může ztrácet tolik drahocenného času hloupým cvičením, když je tady tolik práce s roznášením kyslíku do celého těla. Viděl jsem její tvář s pohrdavým úšklebkem, který se jen lehce minul a rychle zmizel, protože se musela soustředit a pokračovat v cestě. Ve tváři té bílé krvinky bylo vidět soustředění na svůj trénink. V případě proniknutí nějakého nepřítele do těla a především do krve, ho musela umět zneškodnit. Proto se tak soustředěně připravovala, že ani nepostřehla úšklebek červené krvinky. Nikdy se vlastně nesnažila nějak komunikovat s někým z červených krvinek, vždyť to byly jen upracované dělnice, které stále pospíchaly tam a zpět a opět tam a zpět a stále dokola. O čem by si s nimi měla povídat. O boji, o obraně a válce? Co by z toho pochopily? Dokonce ani to, že je vlastně ona, bílá krvinka, chrání. Ona je přece o třídu výše než všechny ty uspěchané červené krvinky. Nevím, jak by ten příběh pokračoval, kdyby mne nevyrušili a já jsem musel přemýšlet nad jinými věcmi. Ale připomnělo mi to další verše. Tentokrát z Římanům.

„Pro milost, jíž se mi dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil. Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale všechny údy nemají stejný úkol, tak i nás je mnoho, ale v Kristu jsme jedno tělo a jako jednotlivé údy patříme k sobě navzájem.“
‭‭Římanům‬ ‭12‬:‭3‬-‭5‬ ‭B21‬‬

„Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými. Nespoléhejte na vlastní moudrost.“
‭‭Římanům‬ ‭12‬:‭16‬ ‭B21‬‬