(Pokračování)

Není to vyučování o předurčení, ale o povolání do vedení. Potřebujeme si uvědomit, že tím základem pro vedení je naše povolání někým jiným do vedení. Podívejme se na několik vůdců v bibli a jejich povolání. Mojžíš se stal vůdcem v osmdesáti letech. Byl však Bohem povolán ještě před svým narozením. Sestra faraona neměla vlastní děti. Kdyby je měla, asi by se nevěnovala dítěti v košíku plujícímu po řece a nevychovala z něho prince. Přes jeho vzdělání a postavení prince, které trvalo čtyřicet let, musel Mojžíš dalších čtyřicet let pást ovce v horách, kam utekl po zabití Egypťana, aby nakonec vyvedl národ z otroctví a opět čtyřicet let je vodil po poušti. Měl sice tehdejší nejlepší a nejvyšší vzdělání, ale péčí o ovce se naučil mnoha dalším věcem, které potřeboval k tomu, aby mohl vést a vyvést izraelský lid z Egypta. Především pokoře. Bůh ho vyučoval osmdesát let, než ho skutečně povolal jako vůdce. Povolaný však byl ještě před svým narozením.

Jeho předchůdci Jákob a Ezau. Jákoba si Bůh zamiloval ještě před jejich narozením a stejně zavrhl před narozením Ezaua. Čtrnáct let byl Jákob v Boží škole života, než se z něho stal vůdce a praotec Izraele.

Josef, jeho syn, měl zaslíbení od Boha (skrze sen)o tom, že bude vůdcem a i on se musel mnoho let nechat vychovávat Boží školou, která vedla přes zajetí a otroctví a vězení.

Jozue a Káleb, soudcové a Saul, první král. David i Šalamoun a další všichni věděli, že jsou povoláni Bohem. Bůh si je vybral dávno před jejich narozením. Všichni však procházeli tvrdou Boží školou.

Když se podíváme na jejich životy, uvidíme, že vyvolení ještě neznamenalo naprosté naplnění Boží vůle v jejich životech. Někteří selhali úplně, jiní nedošli až tam, kam měli a nezískali úplně všechno, co měli. Mojžíš nedovedl lid do zaslíbené země, ale zůstal těsně před dovršením tohoto jeho úkolu. Jozue, Káleb, soudcové ale také David neobsadili všechnu zemi, kterou jim Bůh zaslíbil a dal. Saul selhal úplně. Šalamounovi i jeho veškerá moudrost od Boha nezabránila padnout a kvůli jeho ženám stavět chrámy jiným bohům a povolit modloslužbu v Izraeli. A tak mnozí další. To píši jen proto, abychom si uvědomili, že i naše vyvolení Bohem neznamená, že jsme dokonalí, nebo že nemůžeme minout náš cíl, ztratit se, padnout, selhat… Bůh si vyvolí, vybaví dary, ale mnoho pak závisisí na nás samotných a lidech vůbec, jak se odvíjí náš život. To platí o našich osobních životech i o životech vedoucích. Rozdíl je v tom, že vedoucí a jeho život ovliňuje více lidí a také bude přísněji posuzován Bohem. To vše platí i pro vedoucí a vůdce mimo církev vždyť: .….Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Římanům 13:1 B21.

Je to tedy Bůh, který povolává. Přesto samotné ustanovení vedoucího je nejčastěji provedené skrze lidi. Jsou to lidé, kteří povolávají své vedoucí. Děje se to různými způsoby. Ten nejčastější způsob je delegování skrze nadřízené. Ať jím je jedinec nebo nějaký výbor, rada nebo kongres apod. Někde je to o společných modlitbách, jinde to záleží na moudrosti a zkušenostech těch, kteří mají právo rozhodnout. Majitel firmy, vedoucí nezávislého křesťanského společenství apod. (Již tady, podle způsobu jmenování/delegování vedoucího se pozná jakým způsobem je firma/organizace vedená a jaké vedení se od nového vedoucího očekává.) Pokud důvěřujeme Bohu, nemusíme mít obavu o lidské rozhodnutí a to i v případě komerčních firem. Bůh je nad každou autoritou a Bohem všech lidí, i těch, kteří v něho nevěří. Může povolat a povolává tak, jak sám chce. Uvedu dva biblické příklady.

Saul, první Izraelský král, byl povolný Bohem k tomu, aby se stal králem. Sám sobě nevěřil a chtěl se před touto odpovědností schovat. Jeho povolání za krále šlo skrze tyto kroky: pásl ovce, které se mu ztratily, jejich hledání ho dovedlo k proroku Samuelovi, který ho očekával a měl příkaz ho pomazat za krále. To se však odehrálo bez veřejnosti. (Jen pro zajímavost ty ztracené ovce se mezitím samy vrátily domů.) Po cestě na Samuele sestoupil Duch Boží a jednal s jeho srdcem. Samotné ustanovení králem však proběhlo veřejně před celým Izraelem a to losem. Bůh dokázal vést ruce těch, kteří losovali, aby dokázali „NÁHODNĚ?!?“ Vybrat kmen, rod, rodinu a tak postupně až Saula. Tento příběh me učí, že se Bohu nic nevymklo z rukou ani při ustanovení svých vyvolených, ať to jsou lidé z církve, komerce nebo politiky a vlád.

Druhý příklad, kde hraje roli také Saul je o Davidovi. David byl pomazaný za krále nad Izraelem a trvalo mnoho let, než se to stalo. Bůh poslal Samuele, aby pomazal za krále místo Saula konrétního mladíka, kterého si vybral podle jeho a svého srdce. (Neposlal ho najít někoho, kdo by se podle Samuele hodil za krále.) Pak David začal procházet Boží školou. I předtím ho Bůh vyučoval, ale nyní toto vyučování nebylo skrze ovce, které pásl a medvědy nebo lvy apod., ale skrze lidi a zkušenosti s nimi. Nakonec to však byli lidé, kteří ho zvolili prvně za krále nad Judou a o sedm let později nad celým Izraelem. Sice zde chybí losování, ale jsou zde voby jednotlivých kmenů a nebylo to hned, ale postupně. Je zde zachycený úžasný příběh Davida, který ví od Boha, že bude král místo Saula a je už dokonce pomazaný Samuelem za krále. Přes tuto informaci stále respektuje Saula jako pomazaného od Boha a čeká až Bude jednat Bůh.

I v našich životech vnímáme Boží povolaní pro nás. Některým to zjevil sám Bůh skrze Ducha svatého, jiným to bylo oznámené skrze proroky, ale stále musíme čekat, až to udělá Bůh v tom svém čase a svým způsobem a skrze lidi. Lidé jsou zde pro Boha velmi důležití a k nim a pro jejich vedení a výchovu povolává své slžuebníky.

Někdy se můžeme cítit zranění, když na místo, na které nás Bůh povolává je zvolený někdo jiný. Začneme si myslet, že to nebylo Boží rozhodnutí. Omyl. Bůh nad tím neztratil kontrolu, ale my potřebujeme vytrénovat trpělivost, Boží pohled na věci. Pokud začneme přemýšlet ve stylu „toto nemůže být Boží vůle, to je lidské rozhodnutí..“ jednak se stavíme proti Bohu a jednak dokazujeme, že není pro nás ještě ten správný čas. Ještě potřebujeme nějaký brusný kamínek nebo delší čas na poušti, který nás více přivine na Boží hruď, abychom více poznali Boží srdce.

(Pokračování příště)