My lidé jsme velmi pohodlní. Hlavně pokud se to týká nás samotných. Je jen málo těch, kteří chtějí na sobě soustavně a tvrdě pracovat. Ti pak mají šanci se posunout ve své práci, v postavení, v zdokonalování se…  Často je nazýváme kariéristy, přestože to nemusí být pravda. Kariérismus je věc charakteru. Lidé, kteří pracují na sobě, to nemusí zákonitě dělat pro kariéru, ale proto, aby mohli lidem lépe sloužit, aby svou prací mohli posunovat věci kupředu, aby byli více použitelnî pro Boží dílo. Takových lidí si vedoucí všimnou a začnou je používat více než ostatní.
Vrátím se však k většině z nás. K těm pohodlným. Pohodlnost a neochota se posunovat – zdokonalovat se nás často svádí na zlou cestu. Protože najednou vidíme úspěch u jiných, začneme závidět.  Nechceme vidět, jak moc na sobě pracovali, protože by nám to připomnělo naši pohodlnost a lenost. Je proto jednodušší začít hledat příčinu jejich úspěchu v jiných věcech. V podlézavosti, korupci, touze po kariéře apod. A to je ta špatná cesta, na kterou se necháváme svést. Bezdůvodně začneme soudit a hledat špatnost tam, kde nemusí být.
„Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu:“ 1 Korintským‬ ‭12:31‬ ‭B21‬‬ Po těchto slovech následuje kapitola o lásce. Když si ji pozorně přečtu, zjistím, že projevování lásky vyžaduje vyjít z pohodlnosti, lenosti a strachu. Že projevování lásky k druhým nás vede ke zdokonalování nás samotných.
Pohodlnost naopak vede k přenášení odpovědnosti za naše životy na jiné. A to včetně našeho duchovního života. Znám bratry a sestry, které Bůh obdaroval nad jiné, ale oni zůstali stát a své obdarování přestali používat. Většinou proto, že zjistili, že samotné obdarování (včetně duchovních darů) nestačí, ale je potřeba je zdokonalovat a také pracovat na svém charakteru, na změně v myšlení, v pokoře se podřizovat …. Tady narazili na svou pohodlnost. “Radši zůstanu tak, jak jsem. Stačí mi, že lidé o mne mluví jako o obdarovaném, jen po mně nechtějte, abych vyšel ze své zóny pohodlnosti nebo lenosti.” Pak se diví, že nejsou používání na Božímu díle nebo nejsou používání tak moc, jak sami po tom touží. Mnozí pak zahořknou protože se cítí nedocenění a stahují se do sebe.

To nejhorší je však ve vztahu k Bohu. Izraelité nad sebou neměli žádného krále. Bůh sám byl každému Králem. Bůh jim dal privilégium mít s ním osobní vztah. Oni ho však pro své pohodlí odmítli: “Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“ 1 Samuel‬ ‭8:20‬ ‭B21‬‬ Ať nás vede, ať za nás bojuje” Jinými slovy ať on zodpovídá před Bohem za naše špatné cesty a za naše prohry (o vítězství se rádi s ním podělíme). Podobně tomu je i dnes. Také bychom nejraději přenesli odpovědnost za svůj vztah/nevztah s Bohem na pastora, vedoucího skupinky nebo bratra či sestru. Nikdo nemůže za nás nést odpovědnost, která je naše. To platí především o našem vztahu s Bohem. Tady musí jít naše pohodlnost a lenost stranou. To jsou často naše vnitřní boje s naší duší a tělem. Nemohu na nikoho přenášet odpovědnost za něco, co sám nechci změnit nebo pro změnu nechci obětovat své pohodlí. Vzdáním se zóny pohodlí je měřena touha po Božích věcech v mém životě, po Bohu samotném. Lenost nám často brání jít Bohu vstříc a nechat se jím více a více přitahovat k němu. „Lenost ukolébá člověka k spánku; kdo je váhavý, zůstane o hladu.“ Přísloví‬ ‭19:15‬ ‭B21‬‬ My se však potřebujeme neustále udržovat v bdělém stavu, aby nám zářil Kristus. Jinak budeme hladní a budeme závidět našim bratrům a sestrám.
Mnohdy oslovujeme druhé, aby nám “stahovali” Boží slovo pro nás, místo osobních setkání s ním. Jeden z důvodů proč to děláme je ten, že máme strachu z toho, co bychom mohli od Boha slyšet. Že by po nás chtěl něco, čeho se nechceme vzdát. Nechceme slyšet, že e to, co děláme, je hřích apod. Je pak jednodušší to přenést na druhé. Pokud to bude něco, co nechci slyšet, pak to mohu svést na bratra, pastora,… že špatně slyšeli a hledat u dalších odpověď, která mi vyhovuje a která mne nebude nevyhánět z mé zóny pohodlnosti a lenosti.

“Nebeský Otče přicházím k tobě ve jménu Ježíše Krista. Vyznávám se z lásky k pohodlí, z lenosti, která mně často brání následovat tě tam, kam mne chceš dovést. Vyznávám to jako svůj hřích vůči tobě i sobě a prosím tě o tvůj zásah do mého života, abych toto opustil. Od tebe je chtění i činění, zbuduj ve mně skrze Ducha svatého trpělivost, věrnost, vytrvalost a především zapal ve mně tvůj oheň, který mi nedovolí dál zůstávat v zóně mého pohodlí. Oheň, skrze který budu dychtivě očekávat na tvoji přítomnost a tvá slova. Děkuji.”