(Pokračování)
Velmi často se nám stává, že k Izraeli starozákonní doby přirovnáváme církev Ježíše Krista. Tato přirovnávání nás však mohou odvést od poslání, které církev dostala. Udělejme si malé a jednoduché srovnání. Stará smlouva je plná příběhů, které ukazují Boží charakter, spojení milosrdenství, pravdy a spravedlnosti, které můžeme vidět jen u Boha. Pavel v listě Timoteovi píše: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ 2 Timoteus 3:16-17 B21 Nejen to, ale dokonce o verš dříve píše: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. 2 Timoteus 3:15 B21 V té době existovala jen Stará smlouva. Pro mne osobně je Stará smlouva nejen průvodcem historií Izraele, Božího vyvoleného lidu, ale také poznáváním Boží lásky k lidem, je to průvodce po cestě ke kříži a poznání Ježíše Krista, jako Syna Božího. Je cestou k milosti skrze víru v Ježíše Krista. Církev a Izrael jsou však dvě různé věci a dvě různá poslání. Vidíme to i na tom, že Ježíš, když hovoří o posledních dnech, mluví zvlášť o církvi a zvlášť o Izraeli.
Svatost, poslušnost, víra, zjevování Boží moci… to je stejné jak v SZ tak v NZ. Izrael je však „statický“. Izraelité měli zabrat zaslíbenou zemi (od do) a pak být světlem a znamením ostatním národům. Na tomto národě Bůh často zjevoval soud národů. „Z národu do národu když bloudili, od jednoho k jinému království, nikoho nenechal jim ublížit. I krále kvůli nim varoval: „Mé pomazané nechte být! Mým prorokům nepůsobte žal!“ 1 Letopisů 16:20-22 B21 Jedno ze zaslíbení, které dostali, je, že je Bůh opět přivede ze všech míst opět do zaslíbené země, ze které byli vyhnáni nebo nuceni utéct. „Neboj se, já jsem s tebou. Od východu přivedu tvé potomky, od západu tě shromáždím. Severu řeknu: „Propusť je!“ a jihu: „Nedrž je!“ Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery ze světových stran – všechny, kdo nesou jméno mé, ty, jež jsem stvořil k slávě své, ty, jež jsem udělal a zformoval.“ Izaiáš 43:5-7 B21 To se také stalo. To, co čeká Izraelity a Jeruzalém: „Ortel slova Hospodinova nad Izraelem. Hospodin, který prostírá nebesa, zakladatel země a tvůrce ducha v lidském nitru, praví: Hle – učiním Jeruzalém číší, po níž se zapotácejí všechny národy v okolí. Jeruzalém totiž bude obléhán a stejně tak i Juda. V onen den učiním Jeruzalém přetěžkým balvanem pro všechny národy. Všichni, kdo se jej budou snažit vzepřít, se těžce poraní. Proti Jeruzalému se totiž shromáždí všechny světové národy. V onen den, praví Hospodin, raním každého koně tak, že se splaší, a jezdce na něm tak, že zešílí. S otevřenýma očima budu bdít nad domem Judy, ale všechny koně národů oslepím. Vůdcové Judy si tehdy v srdci pomyslí: „Obyvatelé Jeruzaléma mají sílu v Hospodinu zástupů, svém Bohu!“ V onen den učiním vůdce Judy pánví s uhlíky mezi dřívím a hořící pochodní mezi snopy. Budou hltat vpravo vlevo všechny národy v okolí, ale Jeruzalém zůstane na svém místě netknutý. Hospodin ovšem zachrání nejprve judské příbytky, aby sláva domu Davidova a sláva obyvatel Jeruzaléma nepřevýšila slávu Judy. V onen den Hospodin zaštítí obyvatele Jeruzaléma, takže nejslabší mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův jdoucí před nimi. Zachariáš 12:1-8 B21
Křesťané však dostali příkaz jít do celého světa. Křesťané jsou nebo by měli být v pohybu. Nestát na jednom místě. První křesťané naopak z Jeruzaléma měli vycházet a ne se tam navracet. „Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Skutky 1:8 B21 Izrael se stal královstvím, státním útvarem. Izraelité se stali národem z lidského semene. Byť zažívali a zažívají jako národ mnoho Božích zázraků, Boží přízně a požehnání jsou „symbolem“ Božího národa z těla. Z obřízky těla. Křesťané se narodili ze semene Božího slova a Ducha svatého. Jejich království nemá konce. Je všude mezi námi. Nejsou vázáni na místo. Jejich občanství i Jeruzalém je to nebeské. Jejich obřízkou je obřízka srdce. Proto jsou různá poslání pro Izrael a pro církev Ježíše. Je však jeden Bůh.
Nepřísluší se mi zabývat posláním Izraele, tohoto Bohem milovaného lidu. Proto se zaměřím na poslání církve. Pokud církev naplňuje poslání je v neustálém pohybu. Je mezi lidmi, zvěstuje evangelium a činí učedníky. To vyžaduje neustálý pohyb. Pokud tento pohyb ustane, je to znak toho, že církev se uzavřela do sebe. Převzala si jiné poslání. Stala se „místním národem“ zajistila si vé území „odsud potud“ a začala se stavět do role „soudce místního světa, který všechno ví a je ten jediný spravedlivý“ Církev nemůže převzít jiné poslání, než to, které dostala od Krista. Všechna ostatní poslání ji budou svazovat. Místo aby byla místem, kde je zjevena Boží moudrost a sláva, stane se místem, kde se začne projevovat tělesnost a zákonictví.
(Pokračování příště)