Tento (Kristus) byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět: Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. Jan 1:9-13 B21
Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. (apoštol Pavel) Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Skutky 26:22-23 B21
Kristus je světlem, které osvětluje náš život, naši cestu, po které jdeme. Bez něho bychom nemohli najít cestu a dojít do Božího království. Je tu pro nás ještě jeden obraz o osvětle: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla,…“ Efeským 5:8 B21 a další: „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Matouš 5:14, 16 B21
Naučili jsme se žít v Krisově světle, ale většinou již nechceme sami být tím světlem. Chceme se radovat a radujeme se v jeho světle, ale jen na čas. Když píšu tyto řádky vidím tento obraz: velké čisté světlo. Uprostřed světla vidím postavu. Jako by stála těsně před tím světle. Je jasně vidět, protože je tmavší než světlo kolem ní. Dokonce tímto kontrastem to vypadá, jako by kolem postavy světlo bylo ještě ostřejší a zvýrazňovalo ji. Tak nějak asi vypadáme, když se chceme radovat v Kristově světle, ale sami se světlem nechceme stát. Neuvědomujeme si, že nás lidé nevnímají jako světlo, ale jako šedou postavu stojící ve světle. Neuvědomujeme si to, protože nás těší, že jsme vidět. MY. Tak se radujeme z toho MY a přitom říkáme, že se radujeme v Kristově světle. Pak to přejde, protože to byla nase lidská radost a potěšení z toho, že jsme vidět. Pokud se sami nestaneme světlem, nedokázeme mít skutečnou trvalou Boží radost.
Pokud se staneme (Božím) světlem, naše světlo se spojí s Kristovým natolik, že nebude poznat, že stojíme před ním. Lidé neuvidí nás, naši postavu, ale jen světlo Boží. V tom je skutečná radost v Kristu.
Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“ /Mesiáše/ Jan 2:17 B21 Být světlem znamená být horlivý pro Boží dům, pro Boha. Být světlem je nechat se pohltit, jako plameny pohlcují palivo, aby z něho mohlo vyjít světlo. Je snadnější a především pohodlnější pobývat ve světle Krista, než být za VŠECH okolností světlem a nechat se pohlcovat. Nechat se pohltit znamená pokořit se. Ztratit své já. A to nejde dokud soupeřím, závidím, vyvolávám roztržky, žiji ve zlobě, neodpuštění smilstvu, povyšování se nad druhého, pokud tvrdě prosazuji své zájmy, představy a sny. Nemohu se pokořit dokud „mám vždycky pravdu“, dokud se cítím stále ublížený a tím, který je vždy mezi posledními….
Skutečně chceme být světem?