Dnes máme mnoho knih. A někteří z nás i knihy čtou. A jsou dokonce takoví, kteří věří tomu, co je v těch knihách napsané. Občas a poslední dobou o něco častěji se setkávám s křesťany, kteří věří takovým knihám více než bibli. Jsou schopni uvěřit různým situacím v románech, byť napsaných křesťany, než samotným veršům a příběhům v bibli. Věří apokryfním knihám a knihám, které se za ně považují. Mluví o nich a hájí je jako svatou věc. Proč? Většinou jde o věci tajemné, neznámé nebo slibující odhalení nepoznaných tajemství. Především nás ale nenutí měnit životy, být poslušní. Nejen nenutí, ale ani nemohou nic změnit. Nemají moc Božího slova. Proto se jim „lépe“ věří. Je to mrtvá víra, která nepotřebuje skutek poslušnosti. Věřit Božím věcem, Božímu slovu znamená podle toho jednat. Být poslušný. Být usvědčovaný Duchem a také jím – Písmem a Duchem být uschopněn k poslušnosti. To je znakem živé víry.
Tuto víru měli Boží lidé, o kterých vypravuje Bůh v bibli. Lidé, které si proto Hospodin oblíbil a použival, i když si je vybral předem, než to mohli prokázat. Předem se pro ně rozhodl, připravil si je svým zvláštním způsobem a ještě zvláštněji je používal. „Byli cizinci pro tuto zem: Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.“ Židům 11:13, 15-16 B21
Neměli knihovny plné knih a mnozí nečetli žadnou „knihu“ té doby. Byli odkázáni jen na víru. Víru, že je to Hospodin, kdo k nim mluví, víru, že On plní svá zaslíbení. Mezi ně patřil i Jákob. On sám o svém životě řekl: …. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Genesis 47:9 B21 Boží muži a ženy nemají lehké životy. Naopak se mohou spíše shodnout s Jákobem. A to i přesto, že Jákob byl předem vybrán. Bůh si ho vybral dříve, než se narodil.
I otec Jákoba – Izák měl svého bratra Izmaela, kterého Bůh nevybral za následovatele Abrahamova rodu. Izmael se však narodil z otrokyně, Izmael se narodil jako snaha a naplnění Božího zaslíbení lidským rozumem a lidskou snahou a silou. Proto nebyl Bohem vybraný. Izák byl naplněním Božího zaslíbení Božím způsobem, Duchem. Ne mocí a silou, ale jeho Duchem. U Jákoba je to však jiné. On byl dvojče, ale narodil se jako druhý. Ezau, bratr Jákoba a jeho prvorozenectví nebyl Boží omyl, nebo lidská snaha, ale Boží záměr. Bůh zde dokazuje, že záleží jen a jen na něm. Ještě před narozením obou bratří rozhodl, že mladší bude „větší“ než prvorozený. Nejde o to, jak se Jákob choval, ale o to, že si ho Bůh vybral pro své dílo. Podle skutků by si ho asi vybrat nemohl, ale Bůh se rozhodl dřive, než Jákob nebo Ezau mohli cokoli špatného udělat. Pak s Jákobem jednal a měnil ho, až z něho vychoval Božího muže. O tom příště.
I já i ty jsme byli Bohem vybraní mnohem dříve než jsme se narodili, než Bůh formoval naše kosti v matčině lůnu. Teď jsme na cestě plné Božího jednání a výchovy. Na cestě Božích dětí a proměn do podoby Krista. Bůh si nás nevybral pro naše skutky, ale jen se pro nás rozhodl. Rozhodl se nejen nás stvořit, ale také s námi být na cestě (Jeho cestě) našich životů. A proto RADUJME SE. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Filipským 4:4 B21