Pohádka o lavičce

Setmělo se. Park se vyprázdnil. Lavičky osiřely. Park se ponořil do tmy. Lampy již nesvítily. Včera je odpojili od elektriky. Většinou zde v tuto hodinu začínal jiný svět, který lidé neviděli a neslyšeli. Svět laviček, parkových lamp, houpaček a odpadkových košů. Byl to velmi vzrušující svět. Jedni přes druhé si sdělovali své celodenní zážitky. Ozývaly se výbuchy smíchu, ale také obdivné výkřiky, když houpačka vzrušeně vyprávěla o kouscích, které na ní děti dělaly.
Dnes je však ticho. Nikomu se nechce mluvit. Zítra se má park zavřít a pak provádět rekonstrukce. Všichni vnímají, že to je i jejich konec. Každý z nich pochází z různého roku. Doplňovali je tak postupně. Jak se komu chtělo.
Nejstarší tady byly lavička a lampa vedle ní. Ty tu byli již, když se park před šedesáti lety zakládal. Ostatní byly mnohem, mnohem mladší.
„Tak, kamarádi“, nakonec začal smutným hlasem smetník. „Dvacet let do mne vyhazovali smetí a teď do smetí vyhodí mne. A vás taky.“
„No ale, já zase tak stará nejsem“, ozvala se nesměle houpačka, „já jsem tady jen patnáct let“.
„My taky“, přidaly se betonové lavičky. „Proč by nás měli vyhazovat do smetí?“
„Neslyšeli jste to včera“, nedal se odbýt smetník „nesplňujeme přece bezpečnostní normy.“
Parkem se rozlehlo slabé, ale slyšitelné a sborové „ÁÁÁCH“.
„Co s námi udělají“, v obavě se ptala houpačka.
„Co by udělali“, přidala se do rozhovoru jedna z vysokých lamp, „odvezou nás někam, kde nás rozeberou a rozřežou, železo dají do šrotu, ostatní rozdrtí a odvezou někam za město na skládku.“
Opět bylo slyšet sborové „ÁÁÁCH“, jen teď ještě tišeji.
„Já mám strach“, vydechla ze sebe houpačka.
„Já taky, já taky,“ ozývaly se postupně všechny lavičky a lampy. „Máme strach“.
Jen nejstarší dřevěná lavička se železnou konstrukcí mlčela. Vypadala spokojeně. Naprosto  klidně. Jako by se jí zítřejší katastrofa netýkala.
Její mladší betonová kolegyně se na ni otočila:
„Jak můžeš být tak klidná, vždyť nás zítra čeká konec. Smetiště.“
Lavička se lehounce usmála. „Nebojím se, protože jsem v rukou Všemohoucího, našeho Hospodina“
„Ona se zbláznila“, vykřikl smeťák, „to má z toho poslouchání těch věřících, co sem chodili zpívat. Ty jsi lavička a ne člověk. Ty jsi věc.“
„Nech ji mluvit“, okřikovali ostatní smeťák.
Lavička pokračovala: „Možná jsem pro někoho věc, ale dřevo, ze kterého mne vyrobili je z velkého a krásného stromu, který své větve vypínal k nebi a chválil jimi Hospodina, za to, že je dobrý. A zůstalo to v něm. Železo, ze kterého je má konstrukce, Hospodin stvořil již při stvoření světa a schoval ho do země. Pak dal lidem moudrost jak ho najít a zpracovat. I ono chválí Hospodina za to, co koná. I když nás vyrobili lidé, jsme vlastně Hospodinovo stvoření a jsme mu vděčni. Proto mám pokoj. Nevím, co se zítra stane, ale důvěřuji svému Hospodinu. Kterého chválím svými dřevěnými latěmi i železnou konstrukcí“
V parku nastalo ticho. Nikdo další již nepromluvil. Vypadalo to, že všichni usnuli. Jen kolem staré lavičky zářilo zvláštní světlo.
Lampa, která vedle ní stála, nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co jim lavička řekla.
„I já jsem Hospodinovo stvoření?“ Mluvila jen k sobě, ale i tak se na ni zachvěl kryt, který zakrýval elektrické vedení.
Lavička poznala, že její dlouholetá přítelkyně přemýšlí a také věděla o čem. Tak k ní promluvila: „Neboj se a věř svému Stvořiteli. Bude dobře“.
Železný rám lavičky se přidal. „Podívej, čím jsem vším prošel. Byl jsem v zemi, pak mne vykopali, vozili z místa na místo až mne vhodili do žhavé pece a přepalovali a tavili, až jsem vyteklo do formy. To nebylo všechno. Protahovali mne lisy, kovali kladivy, řezali pilou, ohýbaly na ohýbačce a nakonec do mne vrtaly otvory. Nebylo to jednoduché a bez bolesti, ale pak jsem mohl být tady a sloužit těm, co si potřebovali sednout. Mám úkol, pro který mne Hospodin stvořil. Každý den ho za to chválím, že jsem nemusel zůstat v zemi. I když prší a já začínám rezivět, i když u mne psi zvedají nožku a čůrají, i když…, prostě jsem Mu vděčný. I ty jsi z hliníku a než stvořili tvé tělo, bylas v hlíně, kterou stvořil Hospodin, i tvé sklo je přetavený křemík, který Bůh stvořil. I ty jsi jeho stvořením. Neboj se, důvěřuj mu, že se o tebe postará. Věř.“
Lampa cítila, jak při těchto slovech v ní začala proudit naděje. Uvěřila tomu, že i ona je Boží stvoření. Najednou přišel klid, který přinesla její víra, její důvěra, že se Hospodin postará.
Vypadalo to, že ostatní spí, ale poslouchali a jejich těla se orosila, jako by plakala. Jen smeťák vrtěl svým poklopem na projev nesouhlasu a s úšklebkem se uložil ke spánku se slovy: „Však zítra uvidíte.“

Pomalu se rozednívalo a v parku začal čilý ruch. Přijel traktor a lidé začali demontovat houpačku, lampy i ostatní lavičky. Stará lavička slyšela své kolegyně, jak naříkají a volají: „Ale my jsme ti věřili. Věřili jsme tomu, cos nám včera říkala a teď nás odvážení.“
„Nebojte se“, povzbuzovala je na dálku.
Architekt se stavby vedoucím se zastavili před starou lavičkou. Architekt najednou promluvil: „Večer mne napadlo tu udělat retro koutek. Prostě necháme tady tu původní lavičku a tu lampu. A i ten starý strom nad nimi. Ostatně než dorostou ty, které zde zasadíme, tak aspoň tady bude stín. Co myslíš?“
Stavby vedoucí si prohrábl vousy a usmál se: „To není jen tak, že ty to tady chceš nechat, jen proto, že jsi sem chodil za mlada na rande?“ Oba se zasmáli.
„No, ty jsi architekt, je to na tobě,“ domluvil stavby vedoucí.
„Tak jsme domluveni, tady to necháme v původním stylu. Jen je opravíme a dáme nový nátěr. Původní. Pokud si z toho rande pamatuji, pak lavička měla vždy dvě žluté latě a jednu červenou. A tak dokola. Konstrukce byla červená. I spodní část lampy a sloup stříbřitošedý. Zařídíš to?“, otočil se architekt na stavby vedoucího.
„Samozřejmě“ zněla odpověď.
Lampa nechtěla uvěřit tomu, co slyší. Tak zůstanou a ještě je opraví. Hospodin se postaral.“ Pak pohlédla na klidnou lavičku, mrkla na ni a slabě řekla: „Děkuji, moje přítelkyně.“
Její děkování přehlušil traktor, který odvážel na přívěsu ostatní zařízení parku. Traktor se zastavil u stavby vedoucího. Z okýnka řidič volal: „Haló, šéfe, mám návrh. Mám zahrádku v jedné zahrádkářské kolonii. Ty lavičky by se nám tam hodily i ty lampy. Elektriku tam máme. A ušetřili bychom za skládku. Co ty na to?“
Stavby vedoucí se na chvíli zamyslel a pak souhlasil: „Tak si to vem všechno i s houpačkou. Jen bychom s tím měli starosti. A co ten smeťák tady?“
„Ne ten nepotřebujeme, máme své. Po cestě ho vyhodím.“

Stará lavička se dívala za odjíždějícím traktorem: „Neříkala jsem vám to. Nebojte se a důvěřujte Hospodinu. On se postará“.

O půl roku později.

„Tak jsme opět na svém místě, drahá přítelkyně. Nepřipadá vám, že jsme úplně omládly?“ Ptá se lampa lavičky.
„Taky se tak cítím. Mám svůj původní nátěr. Tak jsem začínala. Dokonce mi nechali ve dřevě i všechny ty vrypy, které mi tam milenci udělali. Těch srdíček, iniciál a letopisů. Ano, jak za mlada. I se tak cítím. To je krása.“
„Jen mne mrzí“, pokračuje lavička, „že jsme tady již půl dne a nikdo si ještě ani nesedl. Tak například ta paní s taškami. Haló, paní, tady jsme. Nechcete si u nás odpočinout?“
Nic. Nikdo je neslyší.
„Tak to vypadá, že první den tu skončíme jen samy dvě. Ale jak se to tu změnilo, co? Ten areál pro děti a je to takové super moderní. Ani bych nepoznala, co je lavička a co nějaký přístroj na cvičení. Ale je to tu hezké.“
„Pozor přítelkyně“, přerušuje lavičku lampa, “běží sem nějaké děti“.

„Domi, pojďte sem, tady to je super.“
Dominik se svým mladším bráškou běží za Samuelem. Za nimi si vykračuje jejich sestřenka Kristínka.
„Fakt, tady to je jiné. Na té lavičce se musí skvěle sedět.“ Dominik se posadil na lavičku. Spíše do lavičky. Byla na něj velká, a jak se opřel, sjel do jejího údolí a nohy mu vysely vysoko nad zemí.
„Já ču taky, já taky“, volal na něj bráška Šimon.
Dominik se naklonil, chytil brášku vzadu za kalhoty a tahal ho nahoru na lavičku. Konečně se vyškrábal nahoru a spokojeně se uvelebil.
Samuel, nejstarší a největší z nich se pohodlně usadil a složil si ruce jako nějaký principál.
„To bude naše místo, nikdo nás tady hned tak neuvidí, ale my odsud vidíme všude. To je skvělé.“
Lavička si konečně uvědomila, proč si na ni celý den nikdo nesedl: „Tak nás tady nikdo hned tak nevidí, slyšela jste to?“ Zavolala lavička na lampu.
Samuel se zarazil: „Slyšeli jste to, někdo tady mluví.“ Všichni se otáčeli kolem sebe, nikoho však neviděli. Lavička se lekla, že ji lidé slyší a škubla sebou.
„Zemětřesení“, volal Dominik.
„Zeměšení“ opakoval po něm Šimon.
„Uklidněte se, žádné zemětřesení není. Nic se nepohlo“, Kristínka, která stála před lavičkou, si klepe na čelo. „Co blbnete.“
Lavička se ještě nevzpamatovala z úleku, jen nahlas hlesla: „Oni mne slyší.“
To již slyšel i Dominik i Kristínka.
„To není jen tak. Tady skutečně někdo mluví“, se strachem v hlase oznamoval Dominik.
„Neboj se, já si to s ním vyřídím“, Kristínka poskočila a zaujala bojový postoj.
„Na to musíme přijít, to je záhada.“ Rozhodně prohlásil Samuel.
„Ano, musíme to odhalit. Někde tady musí být reproduktor, nebo baterky nebo…“, Dominik slézá z lavičky a leze pod ní. Jeho slova zanikají, jak se plazí pod lavičkou. „Tak tady nic není“, opět vyleze na lavičku.
„Je to záhada, všichni jsme slyšeli hlas, jak mluvil. Musíme vytvořit tým a vše řádně a vědecky prozkoumat“, pokračuje Dominik.
Samuel se toho vložil: „Četl jsem knížku, kde také řešili záhadu, ale neříkali si tým, ale bratrstvo“.
„Bratrstvo, to je skvělé. To dobře zní. Souhlasím“, přidala se Kristínka.
„Jak můžeme být bratrstvem, když je mezi námi holka“, přemýšlel nahlas Dominik.
„Tak ji čihnem vlasy a bude kluk“, po dlouhé době se přidal Šimon.
„Vlasy nedám“, zatnula Kristínka pěsti a opět zaujala bojovný postoj.
„To nevadí, že je holka, prostě budeme bratrstvo i s holkou“. Rozhodl nakonec Samuel.
„Tak jo,“ souhlasil Dominik, „ ale jaké to bude bratrstvo?“
„No co třeba bratrstvo záhady,“ navrhoval Samuel.
„Ne, to je asi divný“, opět nahlas přemýšlel Dominik.
„Kluci, mám to“, zvolala Kristýnka, „začalo to lavičkou, tak Bratrstvo od tajemné lavičky.“
„Jo, to by šlo,“ nakonec se všichni shodli.
„Tak ruku na to,“ ujal se opět vedení Samuel a napřáhl dopředu svou pravou ruku. Všichni ho následovali. Ruku na ruku.

„Vidím taťku“, přerušila slavnostní mlčení Kristýnka, „musím jít. Dnes spím u táty“.
„Já taky musím jít, já zase dnes spím u mámy“, přidal se Samuel, „ostatně tam jdou vaši Dominiku. Tak nezapomeňte, jsme od teď Bratrstvo od tajemné lavičky a zase se sejdeme tady na lavičce. Ahoj,“ Samuel odešel směrem na parkoviště.
„Proč Kristýnka spí dnes u táty a Samuel u mámy, když mi s Dominikem spíme vždycky společně s mámou i tátou“, přemýšlel Šimon. Dlouho však ne, protože dnes zažil něco úžasného. Je přece členem Bratrstva od tajemné lavičky. A to bude něco.

Ale o tom až někdy jindy.